ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

5. února 2013(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Zjevně nesprávné posouzení“

Ve věci T‑494/10,

Bank Saderat Iran, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená původně S. Gadhiou a S. Ashleyem, solicitors, D. Andersonem, QC, a R. Blakeleyem, barrister, poté S. Gadhiou, S. Ashleyem, R. Blakeleyem a D. Wyattem, QC, a nakonec S. Ashleyem, R. Blakeleyem, D. Wyattem, S. Jeffreyem a A. Irvinem, solicitors,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a R. Liudvinaviciute‑Cordeiro, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou S. Boelaert a M. Konstantinidisem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 195, s. 25), rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1), rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s. 71), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), a nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. května 2012,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Bank Saderat Iran, je íránská obchodní banka.

2        Projednávaná věc se týká omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

3        Dne 26. července 2010 byla žalobkyně zařazena na seznam subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní, který je obsažen v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39).

4        Prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 195, s. 25), byla tedy žalobkyně zařazena na seznam obsažený v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1). Zařazení žalobkyně na uvedený seznam mělo za následek zmrazení jejích finančních prostředků a hospodářských zdrojů.

5        V rozhodnutí 2010/413 uvedla Rada Evropské unie následující odůvodnění:

„Banka Saderat je ve vlastnictví íránského státu (94 % vlastní íránská vláda). Poskytuje finanční služby subjektům zajišťujícím dodávky pro íránský jaderný program a program na výrobu balistických raket, včetně subjektů uvedených v rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1737. Bank Saderat ještě v březnu roku 2009 vyřizovala platby a akreditivy pro DIO (na niž byly uvaleny sankce rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737) a Iran Electronics Industries. V roce 2003 vyřizovala Bank Saderat akreditiv pro Mesbah Energy Company, která byla zapojena do íránského jaderného programu (následně na ni byla uvalena sankce rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737).“

6        Odůvodnění uvedené v prováděcím nařízení č. 668/2010 je totožné s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí 2010/413.

7        Rada uvědomila žalobkyni o zařazení jejího názvu na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007 dopisem ze dne 27. července 2010.

8        Dopisy z 18. a 25. srpna 2010 a z 2., 9. a 30. září 2010 vyzvala žalobkyně Radu, aby jí sdělila, na základě jakých skutečností vůči ní přijala omezující opatření. Dopisem ze dne 15. září 2010 rovněž požádala Radu, aby přezkoumala rozhodnutí o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007.

9        Rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), byl název žalobkyně ponechán v příloze II rozhodnutí 2010/413. Odůvodnění tam uvedené je následující:

„Banka Saderat je íránská banka, kterou zčásti vlastní íránská vláda. Poskytuje finanční služby subjektům zajišťujícím dodávky pro íránský jaderný program a program na výrobu balistických raket, včetně subjektů uvedených v rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1737. Bank Saderat ještě v březnu roku 2009 vyřizovala platby a akreditivy pro DIO (na niž byly uvaleny sankce rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737) a Iran Electronics Industries. V roce 2003 vyřizovala Bank Saderat akreditiv pro Mesbah Energy Company, která byla zapojena do íránského jaderného programu (následně na ni byla uvalena sankce rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737).“

10      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 281, s. 1), zařadila Rada název žalobkyně do přílohy VIII posledně uvedeného nařízení. Finanční prostředky a hospodářské zdroje žalobkyně tedy byly zmrazeny na základě čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení.

11      Odůvodnění uvedené v nařízení č. 961/2010 je v zásadě totožné s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí 2010/644.

12      Na dopis žalobkyně ze dne 15. září 2010 odpověděla Rada dopisem ze dne 28. října 2010, v němž sdělila, že žádost žalobkyně o vyřazení jejího názvu ze seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413 a ze seznamu obsaženého v příloze VIII nařízení č. 961/2010 se po přezkoumání zamítá. Rada v tomto ohledu upřesnila, že nesdílí názor žalobkyně, že její činnosti související s akreditivy nemohly přispívat k šíření jaderných zbraní. V odpověď na žádost žalobkyně o přístup do spisu jí Rada poskytla kopie dvou návrhů na přijetí omezujících opatření předložených členskými státy.

13      V příloze k duplice poskytla Rada žalobkyni kopii třetího návrhu na přijetí omezujících opatření předloženého jedním členským státem.

14      Vstupem v platnost rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s. 71), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), nebylo zařazení žalobkyně do přílohy II rozhodnutí 2010/413 a do přílohy VIII nařízení č. 961/2010 nijak dotčeno.

15      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 961/2010 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 88, s. 1), zařadila Rada název žalobkyně do přílohy IX posledně uvedeného nařízení. Tam uvedené odůvodnění je totožné s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí 2010/644. Finanční prostředky a hospodářské zdroje žalobkyně jsou tedy zmrazeny na základě čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

16      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. října 2010 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

17      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. listopadu 2010 žalobkyně svá návrhová žádání upravila v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010.

18      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 14. ledna 2011 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Usnesením ze dne 8. března 2011 předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolila.

19      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 10. února 2012 žalobkyně na jedné straně upravila svá návrhová žádání v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 a na druhé straně navrhla, aby napadené akty byly případně zrušeny s okamžitou platností.

20      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. dubna 2012 žalobkyně svá návrhová žádání upravila v návaznosti na přijetí nařízení č. 267/2012.

21      Na základě zprávy soudkyně zpravodajky se Tribunál (čtvrtý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval účastnice řízení, aby předložily některé dokumenty, a písemně jim položil otázky. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly.

22      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 23. května 2012.

23      Usnesením Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 4. září 2012 byla znovu zahájena ústní část řízení za tím účelem, aby bylo do spisu založeno vyjádření žalobkyně k usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. července 2012, Akhras v. Rada [C‑110/12 P(R), nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí] a získána vyjádření ostatních účastnic řízení. Ústní část řízení byla znovu ukončena dne 4. října 2012.

24      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        s okamžitou platností zrušil bod 7 tabulky B přílohy II rozhodnutí 2010/413, bod 5 tabulky B přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010, bod 7 tabulky B v části I přílohy rozhodnutí 2010/644, bod 7 tabulky B přílohy VIII nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcí nařízení č. 1245/2011 a bod 7 tabulky B v části I přílohy IX nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

25      Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

26      Žalobkyně předkládá tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení jejího práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Druhý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení v souvislosti s přijetím omezujících opatření vůči žalobkyni. Třetí žalobní důvod vychází z porušení jejího práva vlastnit majetek a zásady proporcionality.

27      Rada a Komise zpochybňují opodstatněnost žalobních důvodů. Na úvod dále tvrdí, že se žalobkyně coby odnož íránského státu nemůže dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy.

28      Před zkoumáním jednotlivých žalobních důvodů a argumentů předložených účastnicemi řízení je nutno zkoumat přípustnost úpravy návrhových žádání, kterou provedla žalobkyně.

 K úpravě návrhových žádání žalobkyně

29      Jak vyplývá z bodů 9, 10 a 15 výše, po podání žaloby byl seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 nahrazen novým seznamem, který byl stanoven rozhodnutím 2010/644, a nařízení č. 423/2007, ve znění prováděcího nařízení č. 668/2010, bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 961/2010, které pak bylo samo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 267/2012. V odůvodnění rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 mimoto Rada výslovně uvedla, že provedla celkový přezkum seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010 a že dospěla k závěru, že omezující opatření by se na osoby, subjekty a orgány zařazené na tyto seznamy, tj. včetně žalobkyně, měla vztahovat i nadále. Žalobkyně svá původní návrhová žádání upravila tak, že se její návrh na zrušení týká nejen rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010, ale také rozhodnutí 2010/644, nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 (dále jen společně „napadené akty“). Rada ani Komise neměly proti této úpravě žádných námitek.

30      V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit jeho návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným, a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 46 a citovaná judikatura).

31      Stejný závěr platí pro takové akty, jako je rozhodnutí 2011/783 a prováděcí nařízení č. 1245/2011, v nichž se konstatuje, že se určité rozhodnutí nebo nařízení mají po přezkoumání, které totéž rozhodnutí nebo nařízení výslovně ukládá, nadále bezprostředně a osobně vztahovat na určité jednotlivce.

32      V projednávané věci je tedy třeba vycházet z toho, že je přípustné, aby se žalobkyně domáhala i zrušení rozhodnutí 2010/644, nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají (obdobně v tomto smyslu viz rozsudek People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, bod 30 výše, bod 47).

 K možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany a záruk spojených se základními právy

33      Rada a Komise tvrdí, že se právnické osoby, které jsou odnoží třetího státu, nemohou z hlediska unijního práva dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy. Domnívají se, že se toto pravidlo na žalobkyni vztahuje, neboť je podle nich odnoží íránského státu.

34      V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že ani Listina základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 389), ani Smlouvy neobsahují ustanovení, jež by právnickým osobám, které jsou odnoží státu, upírala ochranu jejich základních práv. Ustanovení uvedené Listiny, která jsou z hlediska žalobkyní uplatněných žalobních důvodů relevantní, zejména její články 17, 41 a 47, naopak zaručují práva „každému“ a tento výraz zahrnuje i takové právnické osoby, jako je žalobkyně.

35      Rada a Komise v této souvislosti nicméně poukazují na článek 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), podle kterého jsou stížnosti předložené Evropskému soudu pro lidská práva vládními organizacemi nepřípustné.

36      Článek 34 EÚLP je ale procesním ustanovením, které se nevztahuje na řízení před unijním soudem. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále platí, že cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby stát, který je smluvní stranou EÚLP, byl před uvedeným soudem zároveň žalobcem a žalovaným (v tomto smyslu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Compagnie de navigation de la République islamique d’Iran v. Turecko ze dne 13. prosince 2007, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2007-V, bod 81). Tyto úvahy se v projednávané věci nepoužijí.

37      Rada a Komise rovněž tvrdí, že pravidlo, na něž poukazují, je odůvodněno tím, že stát ručí za dodržování základních práv na svém území, ale tato práva mu nemohou svědčit.

38      Avšak i za předpokladu, že by toto zdůvodnění platilo ve vnitrostátní situaci, skutečnost, že stát ručí za dodržování základních práv na vlastním území, je irelevantní pro rozsah práv, jež mohou právnickým osobám, které jsou odnoží téhož státu, svědčit na území třetích států.

39      S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že unijní právo neobsahuje pravidlo, jež by právnickým osobám, které jsou odnoží třetího státu, znemožňovalo dovolávat se ve svůj prospěch ochrany a záruk spojených se základními právy. Uvedené osoby se tedy mohou těchto práv před unijním soudem dovolávat, pokud jsou slučitelná s jejich postavením coby právnické osoby.

40      Rada a Komise tak jako tak neuvedly žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné prokázat, že žalobkyně byla skutečně odnoží íránského státu, tj. entitou podílející se na výkonu veřejné moci nebo zajišťující veřejné služby pod dohledem úřadů (v tomto smyslu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Compagnie de navigation de la République islamique d’Iran v. Turecko, bod 36 výše, bod 79).

41      Rada v tomto ohledu nejprve tvrdí, že žalobkyně zajišťuje veřejné služby pod dohledem íránských orgánů, neboť poskytuje finanční služby, které jsou nezbytné pro fungování íránského hospodářství. Rada přitom nezpochybňuje tvrzení žalobkyně, že uvedené služby jsou obchodními činnostmi provozovanými v odvětví, kde panuje hospodářská soutěž, a podléhajícími obecnému právu. Skutečnost, že uvedené činnosti jsou nezbytné pro fungování hospodářství určitého státu, ještě sama o sobě za daných okolností neznamená, že by tyto činnosti měly povahu veřejných služeb.

42       Komise následně tvrdí, že zapojení žalobkyně do šíření jaderných zbraní dokazuje, že se podílí na výkonu veřejné moci. Tím však Komise bere za skutkový předpoklad něco, co žalobkyně popírá a co je těžištěm debaty před Tribunálem. Údajné zapojení žalobkyně do šíření jaderných zbraní, tak jak bylo popsáno v napadených aktech, navíc nespadá pod výkon státní moci, nýbrž mezi obchodní transakce prováděné se subjekty podílejícími se na šíření jaderných zbraní. Tímto tvrzením proto nelze odůvodňovat kvalifikaci žalobkyně jakožto odnože íránského státu.

43      Komise se konečně domnívá, že žalobkyně je odnoží íránského státu z důvodu, že íránský stát vlastní podíl na jejím kapitálu. Kromě toho, že podle údajů, které poskytla žalobkyně a které Rada a Komise nezpochybnily, je daný podíl pouze menšinový, však tento podíl sám o sobě neznamená, že by se žalobkyně podílela na výkonu veřejné moci nebo že by zajišťovala veřejné služby.

44      Vzhledem k výše uvedenému je nutno učinit závěr, že se žalobkyně může ve svůj prospěch dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení práva žalobkyně na obhajobu a jejího práva na účinnou soudní ochranu

45      V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Rada porušila povinnost uvést odůvodnění a její právo na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, neboť zaprvé jí neposkytla dostatek informací, aby mohla předložit účelné připomínky k přijetí omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, a aby jí zajistila spravedlivý proces, a zadruhé posouzení předcházející přijetí omezujících opatření, která se jí týkají, jakož i pravidelné přezkoumání těchto opatření vykazují řadu vad.

46      Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně. Rada konkrétně tvrdí, že se žalobkyně nemůže dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu.

47      Zaprvé je třeba připomenout, že povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a v tomto případě konkrétně v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 a v čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace ke zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a také umožnit unijnímu soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, Sb. rozh. s. II‑3967, bod 80 a citovaná judikatura).

48      Rada je tedy povinna sdělit subjektu, kterého se týkají omezující opatření, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se domnívá, že tato opatření měla být přijata, ledaže sdělení určitých informací brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Rada je tak povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění dotyčných opatření, a úvahy, které ji vedly k jejich přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, bod 81 a citovaná judikatura).

49      Kromě toho musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, bod 82 a citovaná judikatura).

50      Zadruhé podle ustálené judikatury platí, že dodržování práva na obhajobu, a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči určitému subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, je základní zásadou unijního práva a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se daného řízení (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, bod 91).

51      Zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby byly dotyčnému subjektu sděleny skutečnosti, na jejichž základě má být vůči němu vydán akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. A dále mu musí být umožněno účelně vyjádřit své stanovisko k těmto skutečnostem (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, bod 93).

52      Proto v případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, musí být tomuto subjektu skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí, ledaže tomu brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu. S týmiž výhradami musí být v zásadě před každým následným rozhodnutím, jímž se zmrazují finanční prostředky, sděleny dotyčnému subjektu nové skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch a musí mu být znovu umožněno vyjádřit stanovisko (obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 51 výše, bod 137).

53      Dále je třeba poznamenat, že byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, bod 97 a citovaná judikatura).

54      Zatřetí je zásada účinné soudní ochrany obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 EÚLP a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit důvody omezujícího opatření dotčenému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotčenému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, tak jak mu to přísluší (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, body 335 až 337 a citovaná judikatura).

55      S ohledem na tuto judikaturu má Tribunál za to, že argumenty předložené účastnicemi řízení v souvislosti s prvním žalobním důvodem je třeba zkoumat v níže uvedených pěti krocích. Zaprvé je třeba zkoumat úvodní argument Rady a Komise, že se žalobkyně nemůže dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu. Zadruhé je třeba zkoumat argumenty týkající se povinnosti uvést odůvodnění a dále údajného porušení práva žalobkyně na obhajobu v souvislosti s úvodním sdělením skutečností zohledněných v její neprospěch. Zatřetí je třeba zkoumat argumentaci týkající se údajného porušení práva na obhajobu v souvislosti s přístupem ke spisu Rady. Začtvrté bude Tribunál zkoumat jednak argumenty týkající se údajného porušení práva žalobkyně na obhajobu v souvislosti s její možností vyjádřit své stanovisko, jednak argumenty týkající se údajného porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu. Zapáté budou zkoumány argumenty týkající se údajných pochybení, kterých se Rada dopustila v rámci svého posouzení a přezkoumání.

 K možnosti žalobkyně dovolávat se zásady dodržování práva na obhajobu

56      Rada a Komise zpochybňují, že by zásada dodržování práva na obhajobu byla v projednávaném případě použitelná. S odkazem na rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 2010, Tay Za v. Rada (T‑81/08, Sb. rozh. s. II 1965, body 121 až 123), tvrdí, že omezující opatření nebyla vůči žalobkyni přijata z důvodu její vlastní činnosti, nýbrž z důvodu její příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů, které podporovaly šíření jaderných zbraní. Řízení o vydání omezujících opatření tedy podle Rady a Komise nebylo zahájeno vůči žalobkyni ve smyslu judikatury uvedené v bodě 50 výše, a žalobkyně se proto nemůže dovolávat práva na obhajobu nebo se ho může dovolávat jen v omezeném rozsahu.

57      S touto argumentací nelze souhlasit.

58      Zaprvé byl totiž rozsudek Tay Za v. Rada, bod 56 výše, na základě kasačního opravného prostředku v celém rozsahu zrušen rozsudkem Soudního dvora ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada (C‑376/10 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). Závěry učiněné v uvedeném rozsudku již proto nejsou součástí právního řádu Unie, a Rada ani Komise se jich tedy nemohou platně dovolávat.

59      Zadruhé platí, že čl. 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 a čl. 46 odst. 3 a 4 nařízení č. 267/2012 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu. Dodržování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, bod 37).

60      Za těchto okolností je nutno učinit závěr, že se žalobkyně může v projednávané věci dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu připomenuté v bodech 50 až 53 výše.

 K povinnosti uvést odůvodnění a k úvodnímu sdělení skutečností zohledněných v neprospěch žalobkyně

61      Je třeba předeslat, že pro posouzení, zda byla dodržena povinnost uvést odůvodnění a povinnost sdělit dotyčnému subjektu skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch, je nutno vzít v úvahu nejen odůvodnění obsažené v napadených aktech, ale také ony tři návrhy na přijetí omezujících opatření, které Rada žalobkyni poskytla.

62      Z uvedených návrhů, tak jak byly poskytnuty žalobkyni, totiž vyplývá, že byly předloženy delegacím členských států v souvislosti s přijímáním omezujících opatření vůči žalobkyni, a že jsou tedy na nich tatáž opatření založena.

63      Dále je pravda, že ony tři návrhy byly žalobkyni poskytnuty po podání žaloby a v případě návrhu přiloženého k duplice dokonce až po úpravě návrhových žádání provedené v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010. Proto nemohou být platnou součástí odůvodnění rozhodnutí 2010/413, prováděcího nařízení č. 668/2010 a – u návrhu přiloženého k duplice –rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010. Lze je však vzít v úvahu při posuzování legality pozdějších aktů, tj. rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 v případě všech tří návrhů, jakož i rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 v případě návrhů poskytnutých dne 28. října 2010.

64      V napadených aktech jsou zmíněny následující čtyři důvody týkající se žalobkyně:

–        žalobkyně je ve vlastnictví íránského státu, který podle rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 vlastní 94 % jejího kapitálu, nebo podle pozdějších aktů ji vlastní zčásti;

–        žalobkyně poskytla finanční služby subjektům zajišťujícím dodávky pro íránský jaderný program a program na výrobu balistických raket, včetně subjektů uvedených v rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1737 (2006);

–        žalobkyně ještě v březnu roku 2009 vyřizovala platby a akreditivy pro Organizaci obranného průmyslu (dále jen „ DIO“) a pro Iran Electronics Industrie (dále jen „IEI“), na které se vztahovala omezující opatření;

–        v roce 2003 vyřizovala žalobkyně akreditiv pro Mesbah Energy Company, která byla zapojena do íránského jaderného programu.

65      Odůvodnění uvedené v návrzích na přijetí omezujících opatření připojených k dopisu Rady ze dne 28. října 2010 se plně shoduje s odůvodněním uvedeným v napadených aktech.

66      Třetí návrh na přijetí omezujících opatření, který je přiložen k duplice, doplňuje pátý důvod, podle něhož žalobkyně údajně poskytla finanční služby Sanam Industria Group.

67      Žalobkyně tvrdí, že v tomto odůvodnění nejsou dostatečně upřesněny důvody přijetí omezujících opatření vůči ní. Domnívá se, že tato nedostatečnost je mimoto porušením jejího práva na obhajobu.

68      Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost argumentace žalobkyně.

69      První důvod je dostatečně přesný, neboť žalobkyni umožňuje pochopit, že jí Rada vytýká účast íránského státu v jejím kapitálu.

70      Pokud jde o druhý důvod, je třeba poznamenat, že na první pohled není jasné, zda se jedná o obecné tvrzení doplněné a ozřejměné následnými důvody, nebo o samostatný důvod. Vzhledem k neexistenci explicitní propojenosti jednotlivých důvodů je třeba vycházet z druhého výkladu odůvodnění napadených aktů.

71      Podle tohoto výkladu je druhý důvod příliš neurčitý, neboť neupřesňuje totožnost subjektů, kterým údajně byly dané finanční služby poskytnuty.

72      Třetí, čtvrtý a pátý důvod jsou dostatečně podrobné, neboť upřesňují jména a názvy dotčených subjektů, jakož i v případě prvních dvou důvodů druh poskytnutých finančních služeb a data jejich poskytnutí.

73      Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že v případě druhého důvodu uplatněného Radou porušila Rada povinnost uvést odůvodnění i povinnost sdělit žalobkyni coby dotčenému subjektu skutečnosti zohledněné v její neprospěch. U ostatních důvodů byly naproti tomu tyto povinnosti splněny.

 K přístupu ke spisu

74      Jak již bylo konstatováno v bodech 12 a 13 výše, Rada poskytla žalobkyni v příloze k dopisu ze dne 28. října 2010 dva návrhy členských států na přijetí omezujících opatření a k duplice pak připojila třetí návrh.

75      Žalobkyně namítá, že toto poskytnutí je opožděné, neboť neměla dané skutečnosti k dispozici včas.

76      Rada podporovaná Komisí na svou obranu v podstatě uvádí, že dotčené návrhy žalobkyni poskytla, jakmile získala souhlas členských států, které je předložily.

77      Argument Rady však nelze zohlednit. Má-li totiž Rada v úmyslu přijmout vůči určitému subjektu omezující opatření na základě skutečností poskytnutých členským státem, je povinna před přijetím uvedených opatření zajistit, že dané skutečnosti mohou být dotyčnému subjektu oznámeny včas tak, aby mohl účelně vyjádřit své stanovisko.

78      V projednávané věci je třeba poznamenat, že lhůta stanovená Radou žalobkyni k předložení připomínek v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 uplynula dne 15. září 2010.

79      Vzhledem k tomu, že Rada poskytla žalobkyni ony tři návrhy až po uplynutí této lhůty, neposkytla jí včas přístup k jejímu spisu, čímž došlo k porušení práva na obhajobu.

 K možnosti žalobkyně účelně vyjádřit své stanovisko a k právu na účinnou soudní ochranu

80      Žalobkyně zaprvé tvrdí, že neměla příležitost účelně vyjádřit své stanovisko a že připomínky, které měla možnost předložit, každopádně nebyly Radou zohledněny.

81      Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.

82      Nejprve je nutno konstatovat, že po přijetí prvních aktů, jimiž byly žalobkyni zmrazeny finanční prostředky, k čemuž došlo dne 26. července 2010, zaslala žalobkyně Radě dne 15. září 2010 dopis, ve kterém uvedla své stanovisko a požádala o zrušení omezujících opatření, která vůči ní byla přijata. Rada na tento dopis odpověděla dne 28. října 2010. Žalobkyně dále před přijetím rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 předložila Radě připomínky dopisem ze dne 29. července 2011, na který Rada odpověděla dne 5. prosince 2011. Žalobkyně konečně dne 10. února 2012, tedy před přijetím nařízení č. 267/2012, předložila nové připomínky Radě, která na ně odpověděla dopisem ze dne 24. dubna 2012.

83      Proto je třeba mít za to, že žalobkyně měla příležitost účelně vyjádřit své stanovisko, avšak s výjimkou druhého důvodu předloženého Radou, který je příliš neurčitý (viz bod 70 výše), a dále s výjimkou oněch tří návrhů na přijetí omezujících opatření, neboť je k 15. září 2010 neměla k dispozici.

84      Pokud jde o zohlednění předložených připomínek, je pravda, že odpověď na argumenty žalobkyně obsažená v dopisech Rady z 28. října 2010, 5. prosince 2011 a 24. dubna 2012 je stručná. Rada nicméně v dopise ze dne 28. října 2010 uvedla, že nesdílí stanovisko žalobkyně, že její činnosti související s akreditivy nemohly přispívat k šíření jaderných zbraní. Rada tento svůj postoj zopakovala v dopisech z 5. prosince 2011 a z 24. dubna 2012.

85      Není ostatně sporu o tom, že Rada opravila zmínku o podílu íránského státu na kapitálu žalobkyně, jejíž správnost žalobkyně zpochybňovala.

86      Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba mít za to, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně Rada její připomínky v rámci svého přezkoumání zohlednila.

87      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že nedostatečnost informací a skutečností, které jí byly sděleny, měla dopad na její právo na účinnou soudní ochranu.

88      Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost tohoto argumentu.

89      Podobně jako bylo konstatováno v bodě 83 výše, je třeba mít za to, že v rozsahu, v němž byly žalobkyni individuálně oznámeny dostatečně přesné důvody uplatněné Radou, tj. první, třetí, čtvrtý a pátý důvod, bylo její právo na účinnou soudní ochranu dodrženo.

90      Naproti tomu neurčitost druhého důvodu poskytnutého Radou a opožděné poskytnutí oněch tří návrhů na přijetí omezujících opatření jsou porušením práva žalobkyně na účinnou soudní ochranu.

 K vadám týkajícím se posouzení provedeného Radou

91      Žalobkyně tvrdí, že Rada neprovedla skutečné posouzení okolností projednávané věci, nýbrž pouze přijala návrhy předložené členskými státy. Tato vada se podle ní týká jak posouzení provedeného před přijetím omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, tak pravidelného přezkoumání těchto opatření.

92      Podle žalobkyně dále z diplomatických depeší zveřejněných prostřednictvím organizace WikiLeaks (dále jen „diplomatické depeše“) vyplývá, že vláda Spojených států amerických vyvíjela na členské státy, zejména na Spojené království tlak, aby přijaly omezující opatření vůči íránským subjektům. Tato skutečnost přitom podle žalobkyně vrhá pochybnosti na legalitu přijatých opatření a na legalitu řízení o jejich vydání.

93      Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně. Konkrétně tvrdí, že není namístě přihlížet k diplomatickým depeším.

94      Zaprvé je třeba poukázat na skutečnost, že akty, jimiž se stanoví omezující opatření vůči subjektům údajně zapojeným do šíření jaderných zbraní, jsou akty Rady, která se tak musí ujistit, že jejich přijetí je odůvodněné. Při přijetí prvního aktu, kterým se taková opatření stanoví, je proto Rada povinna zkoumat, zda jsou informace a důkazy, které jí byly na základě čl. 23 odst. 2 rozhodnutí 2010/413 předloženy členským státem nebo vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, relevantní a opodstatněné. Při přijímání následných aktů týkajících se téhož subjektu je Rada povinna v souladu s čl. 24 odst. 4 téhož rozhodnutí přezkoumat nutnost ponechání uvedených opatření v platnosti s ohledem na připomínky předložené tímto subjektem.

95      Spis v projednávané věci neobsahuje nic, co by naznačovalo, že Rada ověřila relevanci a opodstatněnost skutečností týkajících se žalobkyně, které jí byly předloženy před přijetím rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010. Naopak chybný údaj obsažený v těchto aktech o rozsahu účasti íránského státu v kapitálu žalobkyně, jehož nesprávnost Rada nepopírá, spíše dokládá, že v tomto směru nebylo provedeno žádné ověření.

96      Dále z bodů 84 až 86 výše vyplývá, že Rada při přijímání následných napadených aktů přezkoumala okolnosti projednávané věci s ohledem na připomínky žalobkyně, neboť údaj o účasti íránského státu v kapitálu žalobkyně opravila a vyjádřila se k její argumentaci týkající se činností souvisejících s akreditivy.

97      Pokud jde zadruhé o diplomatické depeše, i kdyby se skutečnost, že na některé členské státy byly vyvíjeny diplomatické tlaky, prokázala, sama o sobě ještě neznamená, že tyto tlaky měly vliv na Radou přijaté napadené akty nebo na posouzení, jež provedla v rámci jejich přijímání.

98      Za těchto okolností je nutno přijmout argumenty žalobkyně ohledně vad týkajících se posouzení provedeného Radou v případě rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 a ve zbývající části je odmítnout.

99      S ohledem na výše uvedené je třeba nejprve poznamenat, že Rada porušila právo žalobkyně na obhajobu a její právo na účinnou soudní ochranu tím, že jí ony tři návrhy na přijetí omezujících opatření neposkytla včas (viz body 79, 83 a 90 výše). Vzhledem k tomu, že Rada založila všechny napadené akty namířené vůči žalobkyni na uvedených návrzích a vzhledem k datu poskytnutí posledního z těchto návrhů má tato vada dopad na legalitu rozhodnutí 2010/413, prováděcího nařízení č. 668/2010, rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně.

100    Dále při přijímání rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 Rada nedodržela svou povinnost posoudit, zda jsou informace a důkazy vůči žalobkyni, které byly Radě předloženy, relevantní a opodstatněné, v důsledku čehož jsou tedy uvedené akty v daném ohledu protiprávní (viz body 95 a 98 výše).

101    Rada konečně porušila povinnost uvést odůvodnění, právo žalobkyně na obhajobu a její právo na účinnou soudní ochranu v souvislosti s druhým důvodem uplatněným vůči žalobkyni (viz body 70, 73, 83 a 90 výše). Nicméně s ohledem na to, že jednotlivé důvody uplatněné Radou jsou na sobě nezávislé a že ostatní důvody jsou dostatečně přesné, tato skutečnost není důvodem pro zrušení rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 ani nařízení č. 267/2012. Znamená to pouze, že druhý důvod nemůže být zohledněn při zkoumání druhého žalobního důvodu týkajícího se opodstatněnosti omezujících opatření namířených vůči žalobkyni.

102    S ohledem na výše uvedené je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět potud, pokud se týká zrušení rozhodnutí 2010/413, prováděcího nařízení č. 668/2010, rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010, a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně, a ve zbývající části jej zamítnout.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení v souvislosti s přijetím omezujících opatření namířených vůči žalobkyni

103    Žalobkyně tvrdí, že důvody, které vůči ní Rada uplatnila a které jsou vyjmenovány v bodech 64 až 66 výše, nesplňují podmínky stanovené v rozhodnutí 2010/413 a v nařízeních č. 423/2007, č. 961/2010 a č. 267/2012 a nejsou podloženy důkazy. Rada se tedy podle žalobkyně dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že vůči ní přijala omezující opatření na základě těchto důvodů.

104    Rada podporovaná Komisí zpochybňuje argumenty žalobkyně.

105    Podle judikatury platí, že soudní přezkum legality aktu, kterým byla přijata omezující opatření vůči určitému subjektu, zahrnuje posouzení skutečností a okolností, které jsou uplatňovány k jeho odůvodnění, stejně jako ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. V případě sporu přísluší Radě tyto důkazy a informace předložit unijnímu soudu za účelem jejich ověření (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 47 výše, body 37 a 107).

106    S ohledem na tuto judikaturu a na nedostatek odůvodnění týkající se druhého důvodu uplatněného Radou vůči žalobkyni (viz bod 101 výše) je třeba se omezit na ověření opodstatněnosti prvního, třetího, čtvrtého a pátého uplatněného důvodu.

107    Pokud jde o první důvod, je nyní prokázané, že íránský stát nevlastní 94 % kapitálu žalobkyně, ale je pouze jejím menšinovým akcionářem. V případě rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 je tedy první důvod založen na nesprávném skutkovém zjištění.

108    Skutečnost, že íránský stát vlastní podíl na kapitálu žalobkyně, ostatně sama o sobě neznamená, že žalobkyně podporuje šíření jaderných zbraní. První důvod předložený Radou proto neodůvodňuje přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni na základě toho, že podporovala šíření jaderných zbraní.

109    Pokud jde o čtvrtý důvod, žalobkyně popírá, že poskytla služby společnosti Mesbah Energy Company. Rada přitom nepředložila žádný důkaz nebo informaci, které by dokládaly, že takové služby byly poskytovány nebo že žalobkyně věděla o zapojení společnosti Mesbah Energy Company, na kterou se v roce 2003 ještě nevztahovala omezující opatření, do šíření jaderných zbraní. Je tudíž třeba dospět k závěru, že ani čtvrtý důvod neodůvodňuje přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni.

110    Tentýž závěr platí pro pátý důvod potud, pokud je dotčena legalita rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012. Ačkoli žalobkyně popírá, že poskytla finanční služby Sanam Industria Group po přijetí omezujících opatření vůči této společnosti, Rada totiž nepředkládá žádnou skutečnost, která by prokázala opak nebo která by prokázala, že žalobkyně věděla o tom, že Sanam Industria Group byla zapojena do šíření jaderných zbraní již před tím, než byla vůči posledně uvedené přijata omezující opatření.

111    Pokud jde konečně o třetí důvod, žalobkyně nepopírá, že se DIO a IEI podílejí na šíření jaderných zbraní. Nepopírá ani to, že pro tyto dva subjekty vyřizovala akreditivy.

112    Nicméně popírá, že služby, které poskytla DIO a IEI, odůvodňují přijetí omezujících opatření vůči ní. V tomto ohledu v podstatě tvrdí, že uvedené služby byly běžnými bankovními službami poskytnutými v minulosti v rámci vyřizování vývozních akreditivů vystavených jinými nezúčastněnými bankami a netýkaly se transakcí spojených s šířením jaderných zbraní.

113    Tribunál k tomu, aby mohl ověřit opodstatněnost těchto argumentů, požádal Radu, aby mu poskytla podrobné informace týkající se akreditivů, jež žalobkyně vyřizovala pro DIO a IEI.

114    Rada nepředložila v odpověď na žádost Tribunálu žádné informace. V tomto ohledu tvrdí, že ani žalobkyně nepředložila tyto informace, přestože tak mohla a měla učinit.

115    Tento argument nelze přijmout. Jak vyplývá z judikatury citované v bodě 105 výše, je v případě sporu na Radě, a nikoli na subjektu, vůči němuž byla přijata omezující opatření, aby předložila důkazy a informace, na nichž založila přijatá omezující opatření. Vzhledem k tomu, že se Rada v projednávané věci opřela o konkrétní akreditivy, které žalobkyně údajně vyřizovala pro DIO a IEI, je tedy na ní, aby Tribunálu poskytla podrobnosti o těchto akreditivech.

116    Za těchto okolností nemůže být nemožnost ověřit opodstatněnost argumentů žalobkyně, podle nichž služby, které poskytla DIO a IEI, neodůvodňují přijetí omezujících opatření vůči ní, k tíži žalobkyně. Naopak, vzhledem k tomu, že tuto nemožnost lze přičítat skutečnosti, že Rada nedodržela svou povinnost předložit příslušné důkazy a informace, je třeba druhému žalobnímu důvodu vyhovět.

117    S ohledem na výše uvedené je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, přičemž není nutné zkoumat třetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality.

 K časovým účinkům zrušení napadených aktů

118    Pokud jde o časové účinky zrušení napadených aktů, je třeba nejprve poznamenat, že prováděcí nařízení č. 668/2010, kterým byl změněn seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, již nezakládá žádné právní účinky, neboť posledně uvedené nařízení bylo zrušeno nařízením č. 961/2010. Obdobně nařízení č. 961/2010, ve znění prováděcího nařízení č. 1245/2011, bylo samo zrušeno nařízením č. 267/2012. Zrušení prováděcího nařízení č. 668/2010, nařízení č. 961/2010 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 se proto týká pouze účinků, jež tyto akty vyvolaly v době od svého vstupu v platnost do svého zrušení.

119    Pokud jde dále o nařízení č. 267/2012, je třeba připomenout, že podle čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie nabývá rozhodnutí Tribunálu, které ruší nařízení, odchylně od článku 280 SFEU právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci uvedeného statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 16. září 2011, Kadio Morokro v. Rada, T‑316/11, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 38).

120    Žalobkyně se odvolává na usnesení Akhras v. Rada, bod 23 výše, a v tomto ohledu tvrdí, že se nařízení č. 267/2012 ve vztahu k ní jeví jako rozhodnutí přijaté ve formě nařízení, a nikoli jako opravdové nařízení. Článek 60 druhý pododstavec statutu se tudíž podle ní v projednávané věci nepoužije.

121    Tento argument nelze přijmout.

122    V bodě 29 usnesení Akhras v. Rada, bod 23 výše, totiž předseda Soudního dvora podrobně nezkoumal použitelnost čl. 60 druhého pododstavce statutu na nařízení, kterými se ukládají omezující opatření, neboť pouze konstatoval, že argumenty předložené k této otázce žalobcem ve věci C‑110/12 P(R) se sice nejeví jako „nepodložené“, avšak jsou irelevantní.

123    Dále s ohledem na judikaturu Soudního dvora je třeba mít za to, že nařízení č. 267/2012, včetně jeho přílohy IX, má povahu nařízení, neboť jeho čl. 51 druhý pododstavec stanoví, že toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, což odpovídá účinkům nařízení stanoveným v článku 288 SFEU (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, C‑548/09 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 45).

124    Článek 60 druhý pododstavec statutu Soudního dvora se tedy v projednávané věci použije.

125    Rada má za těchto okolností k dispozici dvouměsíční lhůtu od doručení tohoto rozsudku, prodlouženou z důvodu vzdálenosti o deset dní, aby zjištěné porušení zhojila případným přijetím nových omezujících opatření ve vztahu k žalobkyni. V projednávané věci se riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření stanovených nařízením č. 267/2012 nejeví být dostatečně vysoké, vzhledem k významnému dopadu těchto opatření na práva a svobody žalobkyně, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení vůči žalobkyni po dobu delší, než jaká je stanovena v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora (obdobně viz rozsudek Kadio Morokro v. Rada, bod 119 výše, bod 38).

126    Pokud jde konečně o časové účinky zrušení rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783, je třeba připomenout, že podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Tribunál uvést, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Rozdíl mezi datem, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 267/2012, a datem, kdy nastanou účinky zrušení rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783, by v projednávané věci mohl vést k vážnému narušení právní jistoty, neboť oba tyto akty ukládají žalobkyni totožná opatření. Účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783, proto musejí být ve vztahu k žalobkyni zachovány až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 267/2012 (obdobně viz rozsudek Kadio Morokro v. Rada, bod 119 výše, bod 39).

 K nákladům řízení

127    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

128    Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      V rozsahu, v němž se týkají společnosti Bank Saderat Iran, se zrušují:

–        bod 7 tabulky B přílohy II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP;

–        bod 5 tabulky B přílohy prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu;

–        bod 7 tabulky B v části I přílohy rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413;

–        bod 7 tabulky B přílohy VIII nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007;

–        rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413;

–        prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010;

–        bod 7 tabulky B v části I přílohy IX nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010.

2)      Účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644 a rozhodnutí 2011/783, se ve vztahu ke společnosti Bank Saderat Iran zachovávají až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 267/2012.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnosti Bank Saderat Iran.

5)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Pelikánová

Jürimäe

Van der Woude

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. února 2013.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: angličtina.