–

za GV: D. Shortall, SC, P. Brazil, BL, a S. Kirwan, solicitor,

–

za Chief Appeals Officer, Social Welfare Appeals Office, Minister for Employment Affairs and Social Protection, Irsko a Attorney General: M. Browne, Chief State Solicitor, A. Delaney a A. Joyce, jako zmocněnci, ve spolupráci s: N. J. Travers, SC, a A. Carroll, BL,

–

za českou vládu: M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za dánskou vládu: M. Jespersen, C. Maertens, V. Pasternak Jørgensen, M. Søndahl Wolff a Y. T. Thyregod Kollberg, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller, R. Kanitz a N. Scheffel, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: E. Montaguti a J. Tomkin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a opravy Úř. věst. 2004, L 229, s. 35, Úř. věst. 2005, L 197, s. 34, jakož i Úř. věst. 2007, L 204, s. 28).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi GV na straně jedné a Chief Appeals Officer (předseda odvolacího orgánu úřadu, Irsko), Social Welfare Appeals Office (odvolací orgán úřadu sociálního zabezpečení, Irsko), Minister for Employment Affairs and Social Protection (Ministr pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu, Irsko), Irskem a Attorney General (nejvyšší státní zástupce, Irsko) na straně druhé týkajícího se přiznání příspěvku v invaliditě GV (dále jen „příspěvek v invaliditě“).

3

Hlava III nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72, a opravy Úř. věst. 2004, L 200, s. 1 jakož i Úř. věst. 2007, L 204, s. 30, dále jen „nařízení č. 883/2004“) obsahuje kapitolu 9, nadepsanou „Zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“. V této kapitole článek 70 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení“, stanoví:

„1.   Tento článek se použije na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky, jež se poskytují podle právních předpisů, které v důsledku oblasti jejich osobní působnosti, cílů nebo podmínek pro vznik nároku mají znaky právních předpisů týkajících se jak sociálního zabezpečení uvedených v čl. 3 odst. 1, tak sociální pomoci.

2.   Pro účely této kapitoly se ‚zvláštními nepříspěvkovými peněžitými dávkami‘ rozumí dávky, které:

[…]

[…]“

4

Příloha X uvedeného nařízení, která vyjmenovává „[z]vláštní nepříspěvkové peněžité dávky“ ve smyslu čl. 70 odst. 2 písm. c) téhož nařízení, stanoví, že pokud jde o Irsko, mezi tyto dávky patří „příspěvek v invaliditě (zákon o sociálním zabezpečení v úplném znění z roku 2005, část 3 kapitola 10)“.

5

Článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1), v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

6

Body 3 a 5 odůvodnění směrnice 2004/38 uvádějí:

[…]

7

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, v bodě 2 písm. d) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

8

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oprávněné osoby“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“

9

Kapitola III směrnice 2004/38, nadepsaná „Právo pobytu“, zahrnuje zejména články 7 a 14 této směrnice.

10

Tento článek 7, nadepsaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, v odstavci 1 stanoví:

„Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

11

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Zachování práva pobytu“, v odstavci 2 stanoví:

„Občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené v článcích 7, 12 a 13, dokud splňují podmínky uvedených ustanovení.

Ve zvláštních případech, existují-li odůvodněné pochybnosti, zda občan Unie nebo jeho rodinní příslušníci splňují podmínky stanovené v článcích 7, 12 a 13, mohou členské státy ověřit, zda jsou tyto podmínky splněny. Toto ověřování není prováděno systematicky.“

12

Článek 16 odst. 1 uvedené směrnice, který je obsažen v kapitole IV této směrnice, nadepsané „Právo trvalého pobytu“, stanoví:

„Právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. Toto právo není vázáno na splnění podmínek stanovených v kapitole III.“

13

Právní úprava, jíž se provádí směrnice 2004/38 do irského práva, je obsažena v European Communities (Free Movement of Persons) Regulations 2015 [nařízení z roku 2015 týkající se Evropských společenství (volný pohyb osob)], které s účinností od 1. února 2016 nahradilo European Communities (Free Movement of Persons) (no 2) Regulations 2006 [nařízení (č. 2) z roku 2006 týkající se Evropských společenství (volný pohyb osob)] ze dne 18. prosince 2006 (dále jen „nařízení z roku 2015“).

14

Článek 3 odst. 5 písm. b) nařízení z roku 2015 definuje pojem „způsobilý rodinný příslušník občana Unie“ následovně:

15

Právo pobytu v Irsku je zakotveno v článku 6 tohoto nařízení, přičemž odst. 3 písm. a) uvedeného článku stanoví:

„Občan Unie může pobývat v tuzemsku po dobu delší než tři měsíce, pokud:

16

Článek 11 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví podmínky pro zachování práva pobytu v Irsku. Toto ustanovení stanoví:

„Každá osoba s bydlištěm v tuzemsku na základě článků 6, 9 nebo 10 má právo v tuzemsku i nadále pobývat, dokud bude splňovat příslušná ustanovení dotčeného článku a nestane se nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu.“

17

Článek 210 odst. 1 a 9 Social Welfare Consolidation Act 2005 (konsolidovaný zákon o sociálním zabezpečení z roku 2005, dále jen „zákon z roku 2005“) stanoví:

„1.   S výhradou ustanovení tohoto zákona se příspěvek (‚příspěvek v invaliditě‘) vyplácí osobě, která:

[…]

9.   Osoba není oprávněna pobírat příspěvek v invaliditě na základě tohoto článku, ledaže má obvyklý pobyt v tuzemsku.“

18

Článek 246 odst. 1 a 5 zákona z roku 2005 stanoví:

1.   Požadavek obsažený v každém z ustanovení uvedených v odstavci 3, podle něhož určitá osoba musí mít obvyklý pobyt v tuzemsku, znamená, že:

[…]

5.   Bez ohledu na odstavce 1 až 4 a s výhradou odstavce 9 se osoba, která nemá právo pobytu v tuzemsku, nepovažuje pro účely tohoto zákona za osobu s obvyklým pobytem v tuzemsku.

[…]“

19

GV, rumunská státní příslušnice, je matkou AC, rovněž rumunské státní příslušnice, která pobývá a pracuje v Irsku. AC byla kromě toho udělena irská státní příslušnost.

20

V období od roku 2009 do roku 2016 pobývala GV několikrát v Irsku a poté se pokaždé vrátila do Rumunska nebo do Španělska. Kromě toho byla finančně závislá na své dceři, která jí pravidelně zasílala peníze.

21

GV pobývá od roku 2017 se svou dcerou v Irsku. GV požádala dne 28. září 2017 z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu souvisejícího s artritidou o přiznání příspěvku v invaliditě na základě zákona z roku 2005.

22

Předkládající soud upřesňuje, že tento příspěvek, jehož cílem je ochrana příjemců před chudobou, představuje dávku sociální pomoci vyplácenou bez ohledu na to, zda dotyčná osoba měla povinnost odvádět příspěvky na sociální pojištění. Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k tomu, aby dotyčná osoba mohla uvedený příspěvek pobírat, musí splňovat určité podmínky, a sice podmínky související s jejím věkem, zdravotním postižením a prostředky. Mimoto irské právo vylučuje vyplácení tohoto příspěvku osobě, která nemá obvyklý pobyt v Irsku, jako je osoba, která v tomto členském státě nemá právo pobytu. Tento soud nakonec připomíná, že příspěvek v invaliditě představuje „zvláštní nepříspěvkovou peněžitou dávku“ ve smyslu nařízení č. 883/2004.

23

Rozhodnutím ze dne 27. února 2018 byla žádost o příspěvek v invaliditě, kterou podala GV, zamítnuta. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podala GV, bylo rovněž zamítnuto rozhodnutím ze dne 12. února 2019. Jak tato žádost, tak toto odvolání byly zamítnuty z důvodu, že GV nemá právo pobytu v Irsku.

24

Na základě žádosti podané nevládní organizací jménem GV bylo toto rozhodnutí ze dne 12. února 2019 přezkoumáno. V rozhodnutí ze dne 2. července 2019 Appeals Officer (Odvolací orgán úřadu sociálního zabezpečení, Irsko) konstatoval, že GV jakožto vyživovaný předek v přímé linii občanky Unie pracující v Irsku má právo pobytu, ale nemá nárok na dávku sociální pomoci.

25

Žádost o přezkoumání byla podána k předsedovi odvolacího orgánu úřadu. Posledně uvedený předseda v rozhodnutí ze dne 23. července 2019 potvrdil, že GV nemá na příspěvek v invaliditě nárok, jelikož by se v souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015 v případě, že by jí byl tento příspěvek přiznán, stala nepřiměřenou zátěží pro vnitrostátní systém sociální pomoci, a tudíž by již neměla právo pobytu.

26

Proti tomuto rozhodnutí podala GV opravný prostředek k High Court (Nejvyšší soud, Irsko). Tento soud rozhodnutí ze dne 23. července 2019 zrušil rozsudkem ze dne 29. května 2020. Uvedený soud v tomto rozsudku konkrétně uvedl, že čl. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015 je v rozsahu, v němž právo pobytu takového rodinného příslušníka irského občana, jako je CV, podmiňuje tím, že se tento rodinný příslušník nesmí stát nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu, neslučitelný se směrnicí 2004/38. Podle téhož soudu tedy v případě, že se v době, kdy rodinný příslušník následuje dotyčného občana Unii, zjistí, že uvedený rodinný příslušník je na tomto občanovi Unie závislý, není vyžadováno, aby tento rodinný příslušník zůstal osobou vyživovanou uvedeným občanem Unie, aby mohl i nadále požívat práva pobytu v hostitelském členském státě.

27

Předseda odvolacího orgánu úřadu a ministr pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu podali proti uvedenému rozsudku odvolání ke Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko), který je předkládajícím soudem.

28

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle ministra pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu zahrnuje pojem „rodinný příslušník“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. d) směrnice 2004/38 požadavek, aby rodinný příslušník zůstal osobou vyživovanou dotčeným občanem Unie po celou dobu uplatňování odvozeného práva pobytu. Pokud vztah závislosti mezi tímto rodinným příslušníkem a tímto občanem Unie zanikne zejména z důvodu vyplácení takové dávky sociální pomoci, jako je příspěvek v invaliditě, uvedený rodinný příslušník, který se tak stane finančně závislým na systému sociální pomoci hostitelského členského státu, již nemůže takového práva pobytu požívat. Takový výklad je podle uvedeného ministra podpořen zněním tohoto ustanovení i zněním čl. 14 odst. 2 této směrnice a není v rozporu s judikaturou Soudního dvora.

29

Předkládající soud uvádí, že GV naproti tomu v podstatě tvrdí, že čl. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015 je v důsledku toho, že přístup rodinného příslušníka pracovníka, jenž je občanem Unie, který má odvozené právo pobytu z důvodu své závislosti na tomto pracovníkovi, k dávce sociální pomoci podřizuje podmínce týkající se „nepřiměřené zátěže pro systém sociální pomoci státu“, třebaže taková podmínka v článku 7 směrnice 2004/38 uvedena není, protiprávním ustanovením. GV má za to, že judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „závislost“ její názor potvrzuje. Kromě toho tvrdí, že argumentace uplatněná ministrem pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu zasahuje do jejího práva na rovné zacházení zaručeného v čl. 24 odst. 1 této směrnice.

30

V tomto kontextu se Court of appeal (Odvolací soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. března 2023 navrhli odpůrci v původním řízení po přednesení stanoviska generální advokátky, aby bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora.

32

Na podporu svého návrhu tito odpůrci v podstatě tvrdí, že generální advokátka ve svém stanovisku tím, že navrhla zvolit široké pojetí pojmu „závislost“ použitého v čl. 2 bodu 2 písm. d) a čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice 2004/38, tj. takové, že tento pojem odkazuje na nezbytnost „citové podpory“, a tudíž na potřeby, které mohou být jiné než materiální, a zvláště finanční, překročila meze předmětu sporu v původním řízení, a proto navrhla rozhodnout ultra petita.

33

Během písemné části řízení ani na jednání mimoto nebyla projednána otázka, zda by uvedený pojem mohl zcela nebo částečně zahrnovat závislost citové povahy. Věc tak podle nich má být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU je úlohou generálního advokáta předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán stanoviskem generálního advokáta ani důvody, na základě kterých k němu dospěl (rozsudek ze dne 12. května 2022, Schneider Electric a další, C‑556/20, EU:C:2022:378, bod 30, jakož i citovaná judikatura).

35

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že nesouhlas zúčastněného ve smyslu článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie se stanoviskem generálního advokáta nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (rozsudek ze dne 12. května 2022, Schneider Electric a další, C‑556/20, EU:C:2022:378, bod 32, jakož i citovaná judikatura).

36

Soudní dvůr může podle článku 83 jednacího řádu kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

37

V projednávané věci má však Soudní dvůr k dispozici všechny informace nezbytné k rozhodnutí a věc nemusí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl během písemné a ústní části řízení projednán. V tomto ohledu je třeba uvést, že otázka rozsahu pojmu „závislost“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. d) a čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice 2004/38, zejména pak otázka, zda tato závislost může být citové povahy, byla konkrétně diskutována na jednání.

38

Návrh na znovuotevření ústní části řízení mimoto nepoukazuje na žádnou novou skutečnost, jež by mohla mít rozhodující vliv na rozhodnutí, které má v této věci Soudní dvůr vydat.

39

Za těchto podmínek má Soudní dvůr po vyslechnutí generální advokátky za to, že není důvodné nařídit znovuotevření ústní části řízení.

40

Na úvod je třeba podotknout, že i když předkládající soud po formální stránce omezil svou otázku pouze na výklad směrnice 2004/38, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve své otázce zmínil, či nikoli (rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes,C‑165/16, EU:C:2017:862, bod 28 a citovaná judikatura).

41

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že AC, rumunské občance a dceři GV byla poté, co využila své svobody pohybu, když pobývala a pracovala v Irsku, udělena v průběhu roku 2016 irská státní příslušnost.

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že případná práva přiznaná rodinným příslušníkům občana Unie, kteří jsou sami státními příslušníky členského státu a kteří tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují, na základě směrnice 2004/38 jsou kromě autonomních práv, která mohou pro tyto rodinné příslušníky vyplývat z této směrnice na základě vlastního postavení občanů Unie, právy odvozenými od práv, která náleží uvedenému občanu Unie z důvodu využití svobody pohybu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes,C‑165/16, EU:C:2017:862, bod 32 a citovaná judikatura).

43

Směrnice 2004/38 však upravuje pouze podmínky vstupu a pobytu občana Unie v jiných členských státech, než je stát, jehož je státním příslušníkem. Vzhledem k tomu, že podle zásady mezinárodního práva nemůže členský stát odepřít vlastním státním příslušníkům právo na vstup na své území nebo pobyt v něm, a že tito státní příslušníci tam tedy požívají bezpodmínečného práva pobytu, úkolem uvedené směrnice není upravit podmínky pobytu občana Unie v členském státě, jehož je státním příslušníkem. S ohledem na judikaturu připomenutou v předcházejícím bodě tohoto rozsudku úkolem uvedené směrnice tedy není ani přiznat odvozené právo pobytu na území tohoto členského státu rodinným příslušníkům tohoto občana Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes,C‑165/16, EU:C:2017:862, body 33 a 37, jakož i citovaná judikatura).

44

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci od okamžiku, kdy byla AC v Irsku udělena státní příslušnost tohoto státu, se její právo pobytu v Irsku ani odvozené právo pobytu, které případně svědčí jejím rodinným příslušníkům ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice, jako je GV, již v zásadě nemají řídit směrnicí 2004/38.

45

Soudní dvůr však rozhodl, že situaci státního příslušníka členského státu, který využil práva volného pohybu tím, že se přestěhoval a legálně pobýval na území jiného členského státu, nelze stavět na roveň čistě vnitrostátní situaci pouze proto, že tento státní příslušník nabyl během tohoto pobytu vedle své původní státní příslušnosti i státní příslušnost hostitelského členského státu. Soudní dvůr z toho vyvodil, že užitečný účinek práv přiznaných občanům Unie v čl. 21 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby občan Unie, který se nachází v takové situace, mohl nadále požívat v hostitelském členském státě práv plynoucích z tohoto ustanovení poté, co nabyl státní příslušnost tohoto členského státu, případně vedle své původní státní příslušnosti, a zvláště mohl vést v uvedeném členském státě běžný rodinný život, za přítomnosti jeho rodinných příslušníků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes,C‑165/16, EU:C:2017:862, body 49, 52 a 53).

46

Tento čl. 21 odst. 1, který obecně zakotvuje právo každého občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, nachází zvláštní vyjádření zejména v článku 45 SFEU týkajícím se volného pohybu pracovníků [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, MH a ILA (Důchodové nároky v případě úpadku), C‑168/20, EU:C:2021:907, bod 61 a citovaná judikatura].

47

Z toho vyplývá, že užitečný účinek práv, která pracovníkům Unie přiznává čl. 45 odst. 1 SFEU, vyžaduje, aby rodinnému příslušníkovi pracovníka, který je občanem Unie, jenž poté, co využil svobody pohybu, když v hostitelském členském státě pobýval a pracoval, nabyl státní příslušnost tohoto členského státu, mohlo být přiznáno odvozené právo pobytu.

48

Pokud jde o podmínky přiznání odvozeného práva pobytu, které svědčí rodinnému příslušníkovi, nesmí být přísnější než podmínky stanovené směrnicí 2004/38 pro přiznání práva pobytu téže povahy rodinnému příslušníkovi občana Unie, jenž využil svého práva volného pohybu a usadil se v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem. Ačkoliv se uvedená směrnice nevztahuje na takovou situaci, jako je situace zmíněná v bodě 45 tohoto rozsudku, musí se na tuto situaci použít obdobně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes,C‑165/16, EU:C:2017:862, bod 61 a citovaná judikatura).

49

Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 45 odst. 2 SFEU stanoví, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Toto ustanovení je ve specifické oblasti poskytování sociálních výhod konkretizováno v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, který blíže uvádí, že pracovník, který je státním příslušníkem některého členského státu, požívá na území jiných členských států, jejichž není státním příslušníkem, stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld,C‑181/19, EU:C:2020:794, body 44 a 78).

50

Z judikatury citované v bodech 45 a 48 tohoto rozsudku přitom mutatis mutandis vyplývá, že okolnost, že státní příslušník členského státu, který se přestěhoval do jiného členského státu a pobývá v něm a následně nabude státní příslušnost posledně uvedeného členského státu vedle své původní státní příslušnosti, nemůže znamenat, že je zbaven práva na rovné zacházení na základě čl. 45 odst. 2 SFEU, jak byl proveden čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, a že podmínky týkající se poskytování sociálních výhod nesmějí být přísnější než podmínky uvedené v posledně uvedeném ustanovení.

51

Na položené otázky, které v tomto kontextu musejí být chápány tak, že se týkají výkladu článku 45 SFEU, jak jej provádí sekundární právo, je třeba odpovědět ve světle výše uvedených úvah.

52

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že není zpochybňováno, že GV byla předkem v přímé linii vyživovaným pracovníkem, který je občanem Unie, a sice AC, jak v okamžiku, kdy tohoto pracovníka následovala v tomto členském státě, tak v okamžiku, kdy požádala o přiznání příspěvku v invaliditě. Ministr pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu má však v podstatě za to, že vyplácení tohoto příspěvku GV by znamenalo, že by GV byla napříště vyživována nikoli svou dcerou, ale irským systémem sociální pomoci. Vzhledem k tomu, že GV by již nesplňovala podmínku uvedenou v čl. 2 bodě 2 písm. d) směrnice 2004/38, ztratila by tudíž odvozené právo pobytu, které má v hostitelském členském státě v souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015, který zachování odvozeného práva pobytu předka v přímé linii podmiňuje zejména tím, že se tento předek v přímé linii nestane nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu.

53

V tomto kontextu je podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, zda článek 45 SFEU, jak byl proveden čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, ve spojení se směrnicí 2004/38, musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje orgánům tohoto členského státu, aby odmítly přiznat dávku sociální pomoci předkovi v přímé linii, který je v okamžiku podání žádosti týkající se této dávky osobou vyživovanou pracovníkem, který je občanem Unie, případně mu odňaly právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, z důvodu, že přiznání uvedené dávky by mělo za následek, že by tento rodinný příslušník již nebyl osobou vyživovanou pracovníkem, který je občanem Unie, a stal by se tak nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci uvedeného členského státu.

54

Zaprvé podle znění čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice 2004/38, který je třeba použít per analogiam, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 48 tohoto rozsudku, má právo pobytu po dobu delší než tři měsíce „rodinný[…] příslušník[…] doprovázející[…] nebo následující[…] občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c)“ tohoto článku 7.

55

Pojem „rodinný příslušník“ použitý v čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice 2004/38, který je třeba uplatnit per analogiam, je definován v čl. 2 bodě 2 této směrnice a označuje v písm. d) zejména „před[ky] v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami“.

56

Z výkladu čl. 2 bodu 2 písm. d) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) a d) směrnice 2004/38 tudíž vyplývá, že předci v přímé linii pracovníka, který je občanem Unie, mají odvozené právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, pokud jsou „[osobami vyživovanými]“ tímto pracovníkem.

57

Pokud jde o tuto podmínku, Soudní dvůr upřesnil, že situace závislosti musí existovat v zemi posledního pobytu dotyčného rodinného příslušníka v okamžiku, kdy žádá, aby mohl následovat občana Unie, kterým je vyživován (rozsudek ze dne 16. ledna 2014, Reyes,C‑423/12, EU:C:2014:16, bod 30 a citovaná judikatura).

58

Jak však v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 44 svého stanoviska, ve věci, v níž byla vydána judikatura citovaná v předcházejícím bodě tohoto rozsudku, byl Soudní dvůr požádán, aby se vyjádřil k podmínkám, které musí být splněny v okamžiku, kdy dotyčná osoba žádá o přiznání odvozeného práva pobytu v hostitelském členském státě, a nikoli k podmínkám, které musí tato dotyčná osoba splňovat, aby si toto právo zachovala.

59

V posledně uvedeném aspektu je třeba připomenout, že článek 14 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zachování práva pobytu“, v odstavci 2 prvním pododstavci stanoví, že občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené zejména v článku 7 uvedené směrnice, dokud splňují podmínky uvedené v tomto článku 7.

60

Z tohoto čl. 14 odst. 2 ve spojení s čl. 2 bodem 2 písm. d) a čl. 7 odst. 1 písm. a) a d) směrnice 2004/38 tak vyplývá, že předek v přímé linii pracovníka, který je občanem Unie, má odvozené právo pobytu, dokud je osobou vyživovanou tímto pracovníkem, a to až do doby, než tento předek, který na území hostitelského členského státu nepřetržitě legálně pobývá po dobu pěti let, může uplatnit právo trvalého pobytu v souladu s čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38.

61

Takový výklad je v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle níž pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 implikuje, že postavení oprávněné osoby, přestože bylo v minulosti nabyto, může následně zaniknout, pokud podmínky, zejména podmínky uvedené v čl. 2 bodu 2 této směrnice, na něž tento čl. 3 odst. 1 odkazuje, již nejsou splněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2019, Chenchooliah,C‑94/18, EU:C:2019:693, bod 62 a citovaná judikatura).

62

V projednávaném případě není zpochybňováno, že GV byla svou dcerou, tedy AC, vyživována jak v okamžiku, kdy ji následovala, tak v okamžiku, kdy požádala o přiznání příspěvku v invaliditě. V okamžiku podání této žádosti GV tudíž splňovala podmínku pro to, aby jakožto „rodinný příslušník“ měla odvozené právo pobytu v souladu se směrnicí 2004/38.

63

Zadruhé, jak vyplývá z bodů 49 a 50 tohoto rozsudku, pracovník, který je občanem Unie, má i v takové situaci, jako je situace, v níž se nachází AC, která při pobytu v hostitelském členském státě vedle své původní státní příslušnosti nabyla státní příslušnost posledně uvedeného státu, právo na rovné zacházení na základě čl. 45 odst. 2 SFEU, jak byl proveden čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.

64

Pokud jde o pojem „sociální výhody“ ve smyslu tohoto čl. 7 odst. 2, Soudní dvůr upřesnil, že zahrnuje všechny výhody, které ať jsou spojeny, či nikoli s pracovní smlouvou, jsou obecně přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo pouze z důvodu jejich obvyklého bydliště v tuzemsku, a jejich rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se proto jeví jako způsob usnadnění jejich pohybu uvnitř Unie, a tudíž jejich integrace v hostitelském členském státě (rozsudek ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld,C‑181/19, EU:C:2020:794, bod 41 a citovaná judikatura).

65

Tento pojem může zahrnovat dávky sociální pomoci, které spadají zároveň do zvláštní oblasti působnosti nařízení č. 883/2004, jako je příspěvek v invaliditě, jak upřesňuje předkládající soud (obdobně viz rozsudek ze dne 27. května 1993, Schmid,C‑310/91, EU:C:1993:221, bod 17 a citovaná judikatura).

66

Kromě toho je třeba uvést, že taková dávka sociální pomoci, jako je příspěvek v invaliditě přiznaný předkovi v přímé linii, představuje pro migrujícího pracovníka „sociální výhodu“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, je-li tento předek v přímé linii osobou vyživovanou tímto pracovníkem ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. d) směrnice 2004/38 (obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 1987, Lebon,316/85, EU:C:1987:302, body 12 a 13). Kromě toho se uvedený předek v přímé linii, který je vyživovanou osobou, jakožto nepřímý adresát rovného zacházení přiznaného uvedenému pracovníkovi může dovolávat tohoto čl. 7 odst. 2 za účelem získání této dávky, je-li tato dávka na základě vnitrostátního práva přiznávána přímo takovým předkům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 1992, Bernini,C‑3/90, EU:C:1992:89, bod 26, jakož i ze dne 14. prosince 2016, Bragança Linares Verruga a další, C‑238/15, EU:C:2016:949, bod 40).

67

Generální advokátka totiž v bodě 106 svého stanoviska poznamenala, že pokud by v případě, kdy předek v přímé linii je osobou vyživovanou pracovníkem, jenž využil svého práva na volný pohyb, tomuto předkovi v přímé linii nemohla být přiznána dávka sociální pomoci, která pro migrujícího pracovníka představuje „sociální výhodu“, na kterou mohou mít nárok předkové v přímé linii, kteří jsou osobami vyživovanými pracovníky, kteří jsou státními příslušníky hostitelského členského státu, pramenilo by z toho podle ní narušení rovného zacházení s tímto migrujícím pracovníkem.

68

Uvedený čl. 7 odst. 2 tak chrání před diskriminací, které by migrující pracovník a jeho rodinní příslušníci, včetně těch, kteří jsou uvedeni v čl. 2 bodě 2 písm. d) směrnice 2004/38, mohli být vystaveni v hostitelském členském státě.

69

Z toho vyplývá, že postavení předka, který je „vyživovanou osobou“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. d) směrnice 2004/38, nemůže být dotčeno přiznáním dávky sociální pomoci v hostitelském členském státě. Jiné rozhodnutí v tomto ohledu by totiž znamenalo připustit, že přiznání takové dávky by mohlo způsobit, že dotyčná osoba ztratí postavení vyživovaného rodinného příslušníka, a proto odůvodnit odnětí této dávky, případně ztrátu práva pobytu dotyčné osoby. Takové řešení by v praxi bránilo tomuto rodinnému příslušníkovi, který je vyživovanou osobou, aby požádal o tuto dávku, a narušilo by tak rovné zacházení přiznané migrujícímu pracovníkovi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 1987, Lebon,316/85, EU:C:1987:302, bod 20).

70

Článek 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, ve spojení s čl. 2 bodem 2 písm. d), čl. 7 odst. 1 písm. a) a d) a čl. 14 odst. 2 směrnice 2004/38, tak přispívá k dosažení cíle sledovaného tímto nařízením, který spočívá v podpoře volného pohybu pracovníků, jelikož umožňuje vytvořit optimální podmínky pro integraci rodinných příslušníků občanů Unie, kteří využili této svobody a vykonávali výdělečnou činnost v hostitelském členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld,C‑181/19, EU:C:2020:794, bod 51).

71

V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že migrující pracovník daněmi, jež odvádí v hostitelském členském státě ze závislé činnosti, kterou v něm vykonává, přispívá k financování sociálních politik tohoto členského státu, a musí z nich mít tedy prospěch za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci. Cíl spočívající v zabránění nepřiměřené finanční zátěži pro hostitelský členský stát tudíž nemůže odůvodnit nerovné zacházení mezi migrujícími pracovníky a tuzemskými pracovníky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Komise v. Nizozemsko,C‑542/09, EU:C:2012:346, body 66 a 69).

72

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 45 SFEU, jak byl proveden čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, ve spojení s čl. 2 bodem 2 písm. d), čl. 7 odst. 1 písm. a) a d), jakož i s čl. 14 odst. 2 směrnicí 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje orgánům tohoto členského státu, aby odmítly přiznat dávku sociální pomoci předkovi v přímé linii, který je v okamžiku podání žádosti týkající se této dávky osobou vyživovanou pracovníkem, který je občanem Unie, případně mu odňaly právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, z důvodu, že přiznání uvedené dávky by mělo za následek, že by tento rodinný příslušník již nebyl osobou vyživovanou tímto pracovníkem, který je občanem Unie, a stal by se tak nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci uvedeného členského státu.

73

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 45 SFEU, jak byl proveden čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie, ve spojení s čl. 2 bodem 2 písm. d), čl. 7 odst. 1 písm. a) a d), jakož i s čl. 14 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání právní úpravě členského státu, která umožňuje orgánům tohoto členského státu, aby odmítly přiznat dávku sociální pomoci předkovi v přímé linii, který je v okamžiku podání žádosti týkající se této dávky osobou vyživovanou pracovníkem, který je občanem Evropské unie, případně mu odňaly právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, z důvodu, že přiznání uvedené dávky by mělo za následek, že by tento rodinný příslušník již nebyl osobou vyživovanou tímto pracovníkem, který je občanem Unie, a stal by se tak nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci uvedeného členského státu.