–

za X J. W. F. Nootem, advocaat,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi P. J. O. Van Nuffelem, C. Cattabriga a A. Katsimerou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 1, 4 a 7, jakož i čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ve věci zákonnosti řízení o navrácení zahájeného státním tajemníkem proti X.

3

Úmluva o právním postavení uprchlíků podepsaná dne 28. července 1951 v Ženevě [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], pozměněná Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, obsahuje článek 33 nadepsaný „Zákaz vyhoštění a navracení (refoulement)“, který v odstavci 1 stanoví:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

4

Body 2 a 4 odůvodnění směrnice 2008/115 uvádějí:

[…]

5

Článek 2 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Členské státy mohou rozhodnout, že tuto směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí,

6

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

7

Článek 4 odst. 3 téže směrnice stanoví:

„Touto směrnicí není dotčeno právo členských států přijmout nebo zachovat ustanovení příznivější pro osoby, na něž se vztahují, za předpokladu, že jsou slučitelná s touto směrnicí.“

8

Článek 5 směrnice 2008/115 stanoví:

„Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední

a dodržují zásadu nenavracení.“

9

Článek 6 odst. 1 a 4 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.

[…]

4.   Ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů mohou členské státy kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území. V tomto případě se rozhodnutí o navrácení nevydává. Bylo-li již rozhodnutí o navrácení vydáno, zruší se nebo pozastaví na dobu platnosti povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu.“

10

Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Vyhoštění“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna.“

11

Článek 9 téže směrnice zní takto:

„1.   Členské státy vyhoštění odloží,

2.   Členské státy mohou vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů. Členské státy zohlední zejména

[…]“

12

Článek 64 wet tot algehele herziening van de Vreemdelingenwet (Vreemdelingenwet 2000) (zákon o celkové revizi zákona o cizincích z roku 2000), ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000 I, č. 495), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o cizincích“), stanoví:

„Vyhoštění se odloží do doby, než zdravotní stav umožní cizinci nebo jeho rodinnému příslušníkovi cestovat.“

13

Vreemdelingencirculaire 2000 (oběžník o cizincích z roku 2000), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „oběžník o cizincích“), stanoví:

„[…]

7. Nevyhoštění ze zdravotních důvodů

7.1 Obecná ustanovení

[Immigratie- en naturalisatiedienst (IND) (Imigrační a naturalizační služba, Nizozemsko)] může povolit odklad odjezdu ve smyslu článku 64 [zákona o cizincích], pokud:

7.1.1 Cizinec neschopný cestovat

Odjezd cizince se na základě článku 64 odloží, pokud [Bureau Medische Advisering (BMA) (Úřad pro lékařské poradenství ministerstva bezpečnosti a spravedlnosti, Nizozemsko)] uvede, že zdravotní stav neumožňuje z lékařského hlediska cizinci nebo jeho rodinnému příslušníkovi cestovat.

[…]

7.1.3 Skutečné nebezpečí porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze zdravotních důvodů

Odjezd cizince se na základě článku 64 zákona o cizincích odloží, pokud existuje skutečné nebezpečí porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze zdravotních důvodů.

Skutečné nebezpečí porušení článku 3 této úmluvy nastává pouze v případě, že:

Naléhavá zdravotní situace

Naléhavou zdravotní situací rozumí IND stav, při kterém cizinec trpí chorobou, o níž je na základě současných vědecko-lékařských poznatků prokázáno, že nedostatek léčby bude mít během tří měsíců za následek smrt, invaliditu či jinou vážnou duševní nebo tělesnou újmu.

[…]“

14

X je ruským státním příslušníkem narozeným v roce 1988, který v šestnácti letech onemocněl vzácnou formou rakoviny krve, s níž se v současné době léčí v Nizozemsku. Jeho léčba spočívá mimo jiné ve flebotomii a podávání léčebného konopí pro analgetické účely. Poskytování této léčby na bázi léčebného konopí není v Rusku povoleno.

15

Dne 31. října 2013 podal X v Nizozemsku první žádost o azyl. Státní tajemník měl nicméně za to, že členským státem příslušným k posouzení této žádosti je Švédské království.

16

Dne 13. prosince 2013 požádal X na základě článku 64 zákona o cizincích o odklad vyhoštění z důvodu zdravotního stavu. Státní tajemník zamítl tuto žádost rozhodnutím ze dne 24. prosince 2013.

17

Dne 19. května 2016 podal X novou žádost o azyl v Nizozemsku, neboť lhůta pro jeho přemístění do Švédska mezitím uplynula. Na podporu této nové žádosti X uvedl, že léčba, kterou podstoupil v Rusku za účelem utlumení bolesti spojené s jeho nemocí, měla vedlejší účinky a že zjistil, že užívání léčebného konopí je pro jeho zdravotní stav vhodnější. Vzhledem k tomu, že užívání léčebného konopí nebylo v zemi jeho původu povoleno, pěstoval si X v této zemi rostliny konopí pro léčebné použití sám, což jej v uvedené zemi vystavilo takovým potížím, že nyní žádá o udělení mezinárodní ochrany. V rámci této žádosti o azyl X rovněž požádal o odklad svého vyhoštění na základě článku 64 zákona o cizincích.

18

Rozhodnutím ze dne 29. března 2018 státní tajemník po obdržení posudku BMA zamítl žádost X o azyl s odůvodněním, že problémy, s nimiž se podle svého tvrzení setkal v Rusku kvůli pěstování konopí pro vlastní potřebu, nejsou věrohodné. Rovněž rozhodl, že X nemůže být uděleno další povolení k pobytu a zamítl jeho žádost o odklad výkonu povinnosti návratu na základě článku 64 zákona o cizincích.

19

Rozsudkem ze dne 20. prosince 2018 rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko) toto rozhodnutí částečně zrušil. Ačkoli tento soud připustil, že X nemůže žádat o postavení uprchlíka nebo osoby požívající doplňkové ochrany, nařídil státnímu tajemníkovi znovu posoudit jak argument X vycházející z jeho práva získat povolení k pobytu na základě článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), tak jeho žádost založenou na článku 64 zákona o cizincích. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ze dne 28. března 2019.

20

Dne 19. února 2020 státní tajemník znovu odmítl udělit X povolení k pobytu na dobu určitou na základě článku 8 EÚLP a odložit jeho vyhoštění. Mimoto přijal rozhodnutí o navrácení, jež ukládalo X opustit nizozemské území ve lhůtě čtyř týdnů.

21

X napadl toto rozhodnutí o navrácení žalobou u předkládajícího soudu. Domnívá se, že mu musí být vydáno povolení k pobytu na základě článku 8 EÚLP nebo že mu musí být alespoň přiznán odklad vyhoštění na základě článku 64 zákona o cizincích. V tomto ohledu tvrdí, že analgetická léčba na bázi léčebného konopí, která je mu v Nizozemsku poskytována, je pro něj natolik zásadní, že by v případě přerušení této léčby již nemohl vést normální život. Konkrétně uvádí, že v případě přerušení uvedené léčby by bolest byla natolik velká, že by již nemohl spát ani jíst, což by mělo významné důsledky nejen pro jeho tělesný, ale i pro jeho psychický stav, který by vedl k depresím a sebevražedným sklonům.

22

Podle předkládajícího soudu z rozsudku ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452), vyplývá, že zdravotní stav státního příslušníka třetí země nemůže odůvodnit udělení doplňkové ochrany. Mimoto je nesporné, že X již nežádá o přiznání postavení uprchlíka.

23

Tento soud zaprvé uvádí, že v souladu s nizozemskou právní úpravou může být vyhoštění odloženo, pokud dotyčný cizinec není ze zdravotního hlediska schopen cestovat či existuje skutečné nebezpečí porušení článku 3 EÚLP ze zdravotních důvodů.

24

Druhý případ předpokládá, že z posudku BMA vyplývá, že přerušení dotyčné léčby by s největší pravděpodobností vedlo k „naléhavé zdravotní situaci“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích, a dále, že vhodná léčba není v zemi, do které má být navrácen, dostupná nebo že k ní dotyčný cizinec nemá přístup.

25

V posudku vydaném na žádost státního tajemníka BMA mimo jiné uvedl, že ačkoli lze předpokládat, že se X v případě absence flebotomie v krátké době ocitne v takové „naléhavé zdravotní situaci“, taková léčba je v Rusku dostupná. Naproti tomu měl BMA za to, že se nelze vyjádřit k zdravotním následkům přerušení analgetické léčby na bázi léčebného konopí pro X, neboť léčebný účinek konopí nebyl prokázán. BMA rovněž uvedl, že nebyla zaznamenána žádná porucha související s bolestí, jež by vedla k obavám ze smrti X nebo z jakéhokoliv stavu závislosti při běžných životních úkonech. Dospěl tedy k závěru, že nelze tvrdit, že by užívání léčebného konopí v krátkodobém horizontu zabránilo vzniku takové „naléhavé zdravotní situace“. BMA rovněž konstatoval, že na trhu existuje dostatek jiných léků proti bolesti, které by bylo možné X podávat.

26

Podle předkládajícího soudu však z informací předložených X vyplývá, že jeho ošetřující lékaři mají za to, že pro dotyčného je užívání léčebného konopí jedinou vhodnou léčbou proti bolesti. Tento soud má kromě toho za to, že X prokázal, že léčba na bázi léčebného konopí je předepisována a využívána jen tehdy, když se ostatní postupy proti bolesti ukázaly nejen neúčinné, ale jsou též kontraindikovány.

27

Předkládající soud dále konstatuje, že v Rusku není k dispozici žádná vhodná analgetická léčba. Pokud by tedy vyhoštění X nebylo odloženo, došlo by k přerušení jeho léčby tlumící bolest a intenzita bolesti by se zvýšila. Naproti tomu není možné určit, zda by nárůst bolesti X způsobený přerušením léčby vedl ke zhoršení jeho nemoci, byť s ohledem na informace, které má tento soud k dispozici, tomu tak pravděpodobně nebude. Dříve než si uvedený soud vyžádá lékařský posudek ohledně zvýšení intenzity bolesti, jemuž bude X pravděpodobně vystaven v důsledku zastavení léčby na bázi léčebného konopí, považuje za nezbytné prostřednictvím výkladu unijního práva stanovit, jakým způsobem má být takový parametr zohledněn.

28

Zadruhé předkládající soud poznamenává, že podle ustálené judikatury Raad van State (Státní rada) založené na požadavku rychlého zhoršení zdravotního stavu dotyčné osoby ve smyslu rozsudku ze dne 13. prosince 2016, Paposhvili v. Belgie (CE:ECHR:2016:1213JUD004173810) (dále jen „rozsudek Paposhvili“), musí být pro určení, zda přerušení léčby vyvolá „naléhavou zdravotní situaci“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích, zohledněny pouze ty zdravotní následky, jež nastanou do tří měsíců od přerušení léčby poskytované dotyčné osobě.

29

Podle předkládajícího soudu však Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Paposhvili výslovně nestanovil žádnou lhůtu. Je tedy nezbytné určit, zda následky spojené s přerušením léčby vážně nemocného státního příslušníka třetí země v případě návratu do země jeho původu mohou spadat do působnosti článku 4 Listiny jen tehdy, když nastanou do tří měsíců, bez ohledu na zdravotní stav a bez ohledu na zdravotní následky, které mohou nastat po tomto přerušení.

30

Zatřetí tento soud uvádí, že Raad van State (Státní rada) rozhodla, že v souladu s rozsudkem ze dne 16. února 2017, C. K. a další (C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127) vyžaduje článek 64 zákona o cizincích též posoudit, zda vyhoštění státního příslušníka třetí země, který trpí zvlášť závažným fyzickým nebo duševním onemocněním, může jako takové vést ke skutečnému nebezpečí porušení článku 3 EÚLP. K tomuto posouzení by však mohlo dojít jen v rámci ověřování podmínek, za kterých může dotyčný cizinec cestovat. Z toho vyplývá, že BMA není nikdy žádán, aby posoudil, zda samotné vyhoštění tohoto státního příslušníka třetí země může mít zdravotní následky, které nastanou poté, co byl vyhoštěn do země, do které má být navrácen, a dále, že tyto následky nejsou zohledněny při dokazování, zda „naléhavá zdravotní situace“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích brání takovému vyhoštění.

31

Takové ověření by tedy stěží mohlo bránit tomu, aby vyhoštění dotyčné osoby bylo odloženo, i když by existovalo riziko zhoršení jeho duševního stavu, jako je riziko sebevraždy způsobené samotným vyhoštěním.

32

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda postačuje posoudit, zda zdravotní následky vyhoštění dotyčné osoby zůstanou omezeny prostřednictvím určitých úprav během vyhoštění. Mimoto poznamenává, že v případě X nelze léčbu na bázi léčebného konopí poskytovat během samotného vyhoštění a že X tvrdil, že zvýšení bolesti by u něj vyvolalo deprese a sebevražedné sklony.

33

Začtvrté má tento soud za to, že je třeba určit, zda závažnost zdravotního stavu státního příslušníka třetí země a skutečnost, že se tento státní příslušník léčí v členském státě, v němž pobývá neoprávněně, mohou představovat prvky jeho soukromého života, jehož respektování musí být zajištěno podle článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP.

34

Konkrétně si uvedený soud klade otázku, zda příslušné orgány členského státu musí zkoumat, zda je třeba takovému státnímu příslušníkovi na základě práva na respektování soukromého života přiznat právo pobytu a zda respektování soukromého života dotyčného představuje skutečnost, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o jeho žádosti o odklad uloženého vyhoštění.

35

Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžné otázky:

36

Nizozemská vláda zaprvé zpochybňuje přípustnost položených předběžných otázek z důvodu jejich předčasnosti. Než se předkládající soud obrátil na Soudní dvůr, měl totiž zamítnout žádost X o přiznání práva pobytu na nizozemském území, jelikož směrnice 2008/115 se na něj vztahuje pouze v případě, že tento státní příslušník třetí země pobývá na tomto území neoprávněně.

37

Vnitrostátní soudy se však mohou obrátit na Soudní dvůr v jakémkoli okamžiku řízení, který považují za vhodný, a to i v jeho rané fázi (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2010, Elčinov, C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 26, a ze dne 14. listopadu 2018, Memoria a Dall’Antonia, C‑342/17, EU:C:2018:906, bod 33).

38

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že státní tajemník zamítl žádost X o azyl, takže X v zásadě pobývá na nizozemském území neoprávněně, a spadá proto do působnosti směrnice 2008/115, ledaže by měl nárok na přiznání práva pobytu na tomto území zejména na základě unijního práva, což je právě předmětem čtvrté předběžné otázky.

39

Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout argumentaci nizozemské vlády vycházející z údajné předčasnosti předběžných otázek.

40

Zadruhé má nizozemská vláda za to, že druhá předběžná otázka není relevantní pro výsledek sporu v původním řízení, neboť jejím cílem je v podstatě určit, zda členský stát může požadovat, aby se zhoršení zdravotního stavu dotyčného státního příslušníka třetí země, které hrozí v případě navrácení, projevilo ve stanovené lhůtě po navrácení. Taková lhůta přitom není v rámci sporu v původním řízení určujícím prvkem, jelikož odmítnutí odložit vyhoštění X bylo odůvodněno především tím, že v zemi jeho původu neexistovalo v krátkodobém horizontu riziko jakékoliv „naléhavé zdravotní situace“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích z důvodu, že bolest X nesouvisí s příznaky jeho nemoci a že v této zemi existuje náhradní léčba.

41

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení relevanci otázky, kterou klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položená otázka týká výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho plyne, že se na předběžnou otázku týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může rozhodnutí o takové otázce odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, body 41 a 42).

42

Na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, přitom nic nenasvědčuje tomu, že by výklad unijního práva požadovaný ve druhé předběžné otázce zjevně neměl žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení.

43

Jak totiž v podstatě zdůraznil generální advokát v bodě 35 svého stanoviska, je nesporné, že rozhodnutí o navrácení přijaté vůči X bylo založeno zejména na skutečnosti, že v případě navrácení X do země původu by v krátké době nedošlo k žádné „naléhavé zdravotní situaci“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích. Z předkládacího rozhodnutí přitom jasně vyplývá, že podle nizozemské právní úpravy se existence takové „naléhavé zdravotní situace“ posuzuje s ohledem na tříměsíční lhůtu uvedenou v oběžníku o cizincích, jež je právě předmětem druhé předběžné otázky.

44

Mimoto ze skutkového rámce vymezeného předkládajícím soudem vyplývá, že bolesti X musí být považovány za bolesti způsobené nemocí, jíž trpí, a že v zemi jeho původu není dostupná žádná náhradní léčba těchto bolestí. Otázky týkající se výkladu unijního práva jsou přitom předkládány vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat. Bez ohledu na kritiku vyjádřenou nizozemskou vládou ve vztahu ke skutkovým posouzením předkládajícího soudu je tudíž nutné zkoumat druhou předběžnou otázku na základě těchto posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Caixabank,C‑385/20, EU:C:2022:278, body 34 a 38, jakož i citovaná judikatura).

45

Z toho plyne, že druhá předběžná otázka je přípustná.

46

Pokud jde zatřetí o čtvrtou předběžnou otázku, je třeba nejprve uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, se tato otázka netýká výkladu článku 8 EÚLP, nýbrž výkladu článku 7 Listiny ve spojení s jejími dalšími ustanoveními, jakož i ustanoveními směrnice 2008/115.

47

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc odpovědět na tuto otázku.

48

Tato vláda dále tvrdí, že uvedená otázka je nepřípustná z důvodu, že předkládající soud se táže, zda článek 7 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že X musí být přiznáno právo pobytu v Nizozemsku, přestože žádné hmotněprávní ustanovení unijního práva neumožňuje, aby mu takové právo pobytu bylo přiznáno.

49

V tomto ohledu stačí uvést, že otázka, zda výklad směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 7 Listiny může vést k přiznání práva pobytu na území členského státu státnímu příslušníkovi třetí země v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, je v každém případě předmětem meritorního posouzení této otázky.

50

Čtvrtá předběžná otázka je tudíž přípustná.

51

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda směrnice 2008/115, ve spojení s články 1 a 4, jakož i čl. 19 odst. 2 Listiny, musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo přijato rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na území členského státu a je vážně nemocný, a který by byl ve třetí zemi, do níž by byl navrácen, vystaven riziku podstatného nárůstu bolesti způsobené touto nemocí, neboť v této zemi je zakázána analgetická léčba, která je jako jediná účinná. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda členský stát může stanovit pevnou lhůtu, během níž musí k takovému nárůstu dojít, aby nemohlo být vydáno toto rozhodnutí o navrácení nebo toto vyhošťovací opatření.

52

Zaprvé je třeba zdůraznit, že s výhradou výjimek stanovených v čl. 2 odst. 2 směrnice 2008/115 se tato směrnice vztahuje na každého státního příslušníka třetí země, který pobývá neoprávněně na území členského státu. Dále vzhledem k tomu, že státní příslušník třetí země spadá do působnosti této směrnice, musí být vůči němu v zásadě uplatněny společné normy a postupy, které tato směrnice upravuje za účelem jeho navrácení, a to dokud nebude neoprávněnost jeho pobytu případně zhojena [rozsudek ze dne 24. února 2021, M a další (Přemístění do členského státu), C‑673/19, EU:C:2021:127, body 29 a 31, jakož i citovaná judikatura].

53

Z tohoto hlediska z čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že po prokázání neoprávněnosti pobytu musí být každému státnímu příslušníkovi třetí země, aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku a při striktním dodržení požadavků stanovených v článku 5 této směrnice, vydáno rozhodnutí o navrácení, které musí mezi třetími zeměmi uvedenými v čl. 3 bodě 3 směrnice 2008/115 určit zemi, do níž má být vyhoštěn [rozsudek ze dne 24. února 2021, M a další (Přemístění do členského státu), C‑673/19, EU:C:2021:127, body 32 a 39, jakož i citovaná judikatura].

54

Kromě toho členský stát nemůže vyhostit neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země na základě článku 8 směrnice 2008/115, aniž předtím bylo vůči tomuto státnímu příslušníkovi vydáno rozhodnutí o navrácení při dodržení hmotněprávních a procesních záruk, které tato směrnice zavádí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu), C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 253].

55

Zadruhé článek 5 směrnice 2008/115, který představuje obecné pravidlo závazné pro členské státy, jakmile tuto směrnici provedou, ukládá příslušnému vnitrostátnímu orgánu povinnost, aby ve všech fázích řízení o navrácení dodržoval zásadu nenavracení, zaručenou jakožto základní právo v článku 18 Listiny ve spojení s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané v Ženevě dne 28. července 1951, ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, jakož i v čl. 19 odst. 2 Listiny. Tak je tomu zejména v případě, jak bylo připomenuto v bodě 53 tohoto rozsudku, kdy tento orgán hodlá po vyslechnutí dotyčné osoby přijmout rozhodnutí o jejím navrácení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu), C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 250 a citovaná judikatura].

56

Článek 5 směrnice 2008/115 tedy brání tomu, aby vůči státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, pokud se toto rozhodnutí týká jako země, do které má být navrácen, země, ve vztahu k níž existují závažné důvody se domnívat, že by v případě vykonání uvedeného rozhodnutí byl tento státní příslušník vystaven skutečnému riziku zacházení odporujícímu článku 18 nebo čl. 19 odst. 2 Listiny.

57

Podle tohoto čl. 19 odst. 2 nesmí být nikdo vyhoštěn do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven nejen trestu smrti, ale také mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Zákaz nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu zakotvený v tomto článku 4 má absolutní povahu, neboť je těsně spjat s respektováním lidské důstojnosti podle článku 1 Listiny (rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 85).

58

Z toho vyplývá, že existují-li závažné důvody se domnívat, že státní příslušník třetí země neoprávněně pobývající na území členského státu bude v případě navrácení do třetí země vystaven skutečnému riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny ve spojení s článkem 1 Listiny a čl. 19 odst. 2 Listiny, nemůže být vůči tomuto státnímu příslušníkovi vydáno rozhodnutí o navrácení do této země, dokud takové riziko trvá.

59

Stejně tak nemůže být uvedený státní příslušník během tohoto období vyhoštěn, jak ostatně výslovně stanoví čl. 9 odst. 1 směrnice 2008/115.

60

Zatřetí podle čl. 52 odst. 3 Listiny platí, že jelikož práva zaručená v článku 4 Listiny odpovídají právům zaručeným v článku 3 EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá zmíněný článek 3 EÚLP [rozsudek ze dne 24. dubna 2018, MP (Podpůrná ochrana oběti dřívějšího mučení),C‑353/16, EU:C:2018:276, bod 37].

61

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 EÚLP vyplývá, že na bolest, která plyne z přirozeně způsobené nemoci, ať už fyzické nebo duševní, se může tento článek vztahovat, pokud je nebo hrozí, že bude zesílena zacházením, ať už vyplývajícím z podmínek zadržení, vyhoštění nebo jiných opatření, za které mohou nést odpovědnost orgány, a to za podmínky, že bolest, která z toho vyplývá, dosáhne míry závažnosti vyžadované uvedeným článkem 3 [v tomto smyslu viz rozsudek Papošvili, § 174 a 175, jakož i rozsudek ze dne 24. dubna 2018, MP (Podpůrná ochrana oběti dřívějšího mučení), C‑353/16, EU:C:2018:276, bod 38].

62

Je totiž třeba připomenout, že aby zacházení spadalo do působnosti článku 3 EÚLP, musí dosahovat minimální úrovně závažnosti, přičemž posouzení této minimální úrovně je relativní a závisí na všech okolnostech případu (ESLP, 20. října 2016, Muršić v. Chorvatsko, ECLI:CE:ECHR:2016:1020JUD000733413, § 97; ESLP, 7. prosince 2021, Savran v. Dánsko, CE:ECHR:2021:1207JUD005746715, § 122 a citovaná judikatura).

63

V této souvislosti z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 3 EÚLP brání vyhoštění vážně nemocné osoby, u které hrozí bezprostřední smrt nebo existují závažné důvody domnívat se, že byť jí smrt bezprostředně nehrozí, byla by z důvodu nedostatku odpovídající léčby v zemi určení nebo nedostupnosti této léčby vystavena reálné hrozbě vážného, náhlého a nezvratného zhoršení zdravotního stavu, jež by vedlo k silným bolestem nebo podstatnému zkrácení délky života [v tomto smyslu viz rozsudek Papošvili, § 178 a 183, jakož i rozsudek ze dne 24. dubna 2018, MP (Podpůrná ochrana oběti dřívějšího mučení), C‑353/16, EU:C:2018:276, bod 40].

64

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále vyplývá, že tento rozsudek Papošvili stanoví standard, který náležitě zohledňuje všechny relevantní úvahy pro účely článku 3 EÚLP, neboť zachovává obecné právo států kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizích státních příslušníků, přičemž uznává absolutní povahu tohoto článku (rozsudek ESLP, 7. prosince 2021, Savran v. Dánsko, CE:ECHR:2021:1207JUD 005746715, § 133).

65

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že míra závažnosti vyžadovaná v dané oblasti pro účely použití článku 4 Listiny odpovídá za stejných okolností míře závažnosti vyžadované podle článku 3 EÚLP [rozsudky ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 67, jakož i ze dne 24. dubna 2018, MP (Podpůrná ochrana oběti dřívějšího mučení), C‑353/16, EU:C:2018:276, bod 37].

66

Z bodů 52 až 65 tohoto rozsudku vyplývá, že článek 5 směrnice 2008/115, ve spojení s články 1 a 4, jakož i s čl. 19 odst. 2 Listiny, brání tomu, aby členský stát přijal vyhošťovací opatření nebo vyhostil státního příslušníka třetí země, který neoprávněně pobývá na území tohoto členského státu a je vážně nemocný, existují-li závažné důvody se domnívat, že tento státní příslušník bude v případě navrácení vystaven v důsledku nedostupnosti vhodné léčby v zemi, do které má být navrácen, skutečnému riziku podstatného zkrácení délky života nebo náhlého, vážného a nezvratného zhoršení zdravotního stavu, jež by vedlo k silným bolestem.

67

Zadruhé je třeba pro účely věci v původním řízení zkoumat, zda se členský stát musí zdržet vydání rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na území tohoto členského státu a je vážně nemocný, existují-li závažné důvody se domnívat, že tento státní příslušník bude v případě navrácení vystaven v důsledku zákazu v zemi, do které má být navrácen, analgetické léčby, která je jako jediná účinná, skutečnému riziku nárůstu jeho bolesti, aniž by tento návrat znamenal riziko zhoršení jeho nemoci.

68

V tomto ohledu, jak je uvedeno v bodech 61, 63 a 65 tohoto rozsudku, se členský stát může dopustit porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, zakotveného v článku 4 Listiny, pokud rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vydané jeho orgány mohou zhoršit bolest způsobenou státnímu příslušníkovi třetí země nemocí, která nastala přirozeně, natolik, že tato bolest dosáhne míry závažnosti uvedené v těchto bodech.

69

Okolnost, že se v případě navrácení státního příslušníka třetí země, který pobývá neoprávněně na území členského státu, může zhoršit pouze bolest spojená s jeho závažným onemocněním, tedy nestačí k vyloučení možnosti, že by takové navrácení mohlo být v rozporu s článkem 4 Listiny. To platí tím spíše, že nárůst bolesti spojený s nemocí může sám o sobě vést ke zhoršení fyzického nebo duševního stavu dotyčné osoby.

70

Každé riziko nárůstu bolesti v důsledku navrácení státního příslušníka třetí země však neznamená, že by byl vystaven zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny. Obdobně tomu, co je uvedeno v bodě 66 tohoto rozsudku, je totiž ještě třeba, aby existovaly závažné důvody se domnívat, že v případě navrácení bude tento státní příslušník vystaven skutečnému nebezpečí, že se jeho bolest náhle, značně a nezvratně zvýší.

71

V tomto ohledu je třeba zaprvé upřesnit, že existují závažné důvody se domnívat, že státní příslušník třetí země může být v případě navrácení vystaven značnému a nezvratnému zvýšení bolesti způsobené jeho onemocněním, zejména pokud se zjistí, že v zemi, do níž má být navrácen, mu nemůže být legálně poskytnuta analgetická léčba, která je jako jediná účinná a že absence takové léčby by jej vystavila bolesti takové intenzity, že by byla v rozporu s lidskou důstojností, neboť by mu mohla způsobit vážnou a nezvratnou duševní poruchu nebo dokonce vést k sebevraždě, což je na předkládajícím soudu, aby posoudil s ohledem na všechny relevantní údaje, a to zejména lékařské. Konkrétně je třeba posoudit nezvratnou povahu zvýšení bolesti s přihlédnutím k mnoha faktorům, včetně přímých účinků a nepřímých důsledků takového zvýšení (obdobně viz ESLP, rozsudek Savran v. Dánsko, CE:ECHR:2021:1207JUD005746715, § 138).

72

Pokud jde zadruhé o požadavek, podle kterého navrácení dotyčného státního příslušníka třetí země může způsobit dotyčnému náhlé zvýšení bolesti, je třeba zdůraznit, že takovou podmínku nelze vykládat natolik striktně, že brání navrácení vážně nemocného státního příslušníka třetí země pouze v krajních případech, kdy by se tomuto státnímu příslušníkovi po příjezdu na území země, do které má být navrácen nebo bezprostředně po něm bolest značně a nezvratně zvýšila. Naopak je třeba vzít v úvahu skutečnost, že zvýšení bolesti dotyčné osoby způsobené jejím navrácením do země, v níž není vhodná léčba dostupná, může být postupné a že k tomu, aby toto zvýšení bylo značné a nezvratné, může být nutná určitá doba.

73

Mimoto nutnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti pro účely posouzení míry závažnosti vyžadované v dané oblasti na základě článku 4 Listiny, jakož i míra spekulace, která je s takovým výhledovým posouzením spojena, brání tomu, aby k tomu, aby mohlo být považováno za náhlé, muselo ke zvýšení bolesti státního příslušníka třetí země v případě jeho navrácení dojít ve lhůtě, která je absolutně předem stanovena právem dotyčného členského státu.

74

Příslušný vnitrostátní orgán totiž musí mít možnost vyvážit v závislosti na onemocnění státního příslušníka třetí země na jedné straně rychlost, s jakou může v případě navrácení k takovému zvýšení dojít, a na druhé straně míru intenzity zvýšení bolesti, která v takovém případě hrozí.

75

Pokud členské státy stanoví lhůtu, musí být tato lhůta čistě orientační a nezprošťuje příslušný vnitrostátní orgán povinnosti konkrétně posoudit situaci dotyčného státního příslušníka třetí země s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, zejména ty, které jsou uvedeny v předchozím bodě, s přihlédnutím k onemocnění tohoto státního příslušníka.

76

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že článek 5 směrnice 2008/115 ve spojení s články 1 a 4 Listiny, jakož i čl. 19 odst. 2 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo přijato rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na území členského státu a je vážně nemocný, existují-li závažné důvody se domnívat, že dotyčný bude v případě navrácení ve třetí zemi, do níž bude vyhoštěn, vystaven skutečnému nebezpečí značného, nezvratného a náhlého zvýšení bolesti, neboť v této zemi je zakázána analgetická léčba, která je jako jediná účinná. Členský stát nemůže stanovit pevnou lhůtu, během níž musí k takovému zvýšení dojít, aby nemohlo být vydáno toto rozhodnutí o navrácení nebo toto vyhošťovací opatření.

77

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2008/115 ve spojení s články 1, 4 a 19 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán zohlednil dopady samotného vyhošťovacího opatření na zdravotní stav státního příslušníka třetí země pouze za účelem posouzení, zda je tento státní příslušník schopen vycestovat.

78

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud vychází z předpokladu, že dotyčná nizozemská právní úprava rozlišuje na jedné straně mezi posouzením rizika, že přerušení léčby poskytované státnímu příslušníkovi třetí země, způsobené jeho navrácením, povede v krátké době k „naléhavé zdravotní situaci“ ve smyslu bodu 7.1.3 oběžníku o cizincích, a na druhé straně posouzením dopadů samotného vyhošťovacího opatření, které musí být součástí posouzení schopnosti tohoto státního příslušníka vycestovat, a které tedy předpokládá zohlednění pouze zdravotních následků, které mohou nastat během tohoto vyhoštění, a nikoli zdravotních následků, které se mohou projevit po vyhoštění v cílové zemi.

79

Nizozemská vláda popírá, že by tomu tak bylo v praxi dotyčného příslušného vnitrostátního orgánu. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 44 tohoto rozsudku je však třeba na třetí otázku odpovědět na základě premisy uvedené předkládajícím soudem.

80

Ve světle tohoto upřesnění z odůvodnění odpovědi na první a druhou otázku vyplývá, že článek 5 a čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/115 vyžadují, aby před přijetím rozhodnutí o navrácení nebo vyhoštěním vážně nemocného státního příslušníka třetí země mohly členské státy rozptýlit veškeré vážné pochybnosti ohledně rizika, že navrácení tohoto státního příslušníka povede k náhlému, vážnému a nezvratnému zhoršení tohoto onemocnění nebo bolesti způsobené tímto onemocněním. Nelze-li takovou pochybnost vyloučit, příslušný vnitrostátní orgán nemůže přijmout rozhodnutí o navrácení ani dotyčného státního příslušníka třetí země vyhostit.

81

Ačkoliv takový zákaz platí rovněž v případě, že dotyčný členský stát není s to zorganizovat samotné vyhoštění dotyčného státního příslušníka třetí země tak, aby bylo zejména zajištěno, že tento státní příslušník nebude vystaven riziku značného a nezvratného zhoršení jeho onemocnění nebo bolesti během tohoto vyhoštění, nelze z toho vyvodit, že stačí, aby tento členský stát zaručil, že uvedený státní příslušník bude mít během vyhoštění odpovídající péči, aby mohl přijmout rozhodnutí o jeho navrácení nebo ho vyhostit. Dotyčný členský stát totiž musí zajistit, aby se dotyčné osobě dostalo zdravotní péče nejen během samotného vyhoštění, ale i po něm v zemi, do níž má být navrácena, pokud to její zdravotní stav vyžaduje (obdobně viz rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, body 76 až 82).

82

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že článek 5 a čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/115 ve spojení s články 1 a 4 Listiny, jakož i čl. 19 odst. 2 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán zohlednil dopady samotného vyhošťovacího opatření na zdravotní stav státního příslušníka třetí země pouze za účelem posouzení, zda je tento státní příslušník schopen vycestovat.

83

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2008/115 ve spojení s články 7, 1 a 4 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že zdravotní stav státního příslušníka třetí země, který pobývá neoprávněně na území členského státu, a péče, která je tomuto státnímu příslušníkovi na tomto území poskytována z důvodu jeho vážné nemoci, musí být tímto členským státem zohledněny při posuzování, zda je třeba na základě práva na respektování jeho soukromého života přiznat dotyčnému právo pobytu na území uvedeného členského státu nebo odložit datum jeho vyhoštění.

84

Zaprvé je třeba připomenout, že společné normy a postupy zavedené směrnicí 2008/115 se týkají pouze přijímání rozhodnutí o navrácení a výkonu těchto rozhodnutí, jelikož cílem této směrnice není harmonizovat veškeré normy členských států týkající se pobytu cizinců. Uvedená směrnice tudíž neupravuje způsob, jakým má být státním příslušníkům třetích zemí přiznáno právo pobytu, ani důsledky neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí, vůči nimž nemůže být přijato žádné rozhodnutí o navrácení do třetí země, na území členského státu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Slučování rodin v Belgii), C‑82/16, EU:C:2018:308, body 44 a 45, jakož i ze dne 24. února 2021, M a další (Přemístění do členského státu), C‑673/19, EU:C:2021:127, body 43 a 44].

85

Z toho vyplývá, že žádné ustanovení směrnice 2008/115 nelze vykládat v tom smyslu, že ukládá členskému státu povinnost udělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jeho území, pokud vůči tomuto státnímu příslušníkovi nemůže být vydáno rozhodnutí o navrácení ani vyhošťovací opatření z důvodu, že existují závažné důvody se domnívat, že dotyčný bude v zemi, do níž má být navrácen, vystaven skutečnému nebezpečí náhlého, značného a nezvratného zvýšení bolesti způsobené jeho onemocněním.

86

Pokud jde konkrétně o čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115, toto ustanovení se omezuje na to, že umožňuje členským státům přiznat ze solidárních nebo humanitárních důvodů právo pobytu na základě vnitrostátního práva, a nikoli unijního práva státním příslušníkům třetích zemí neoprávněně pobývajícím na jejich území.

87

Podle čl. 51 odst. 2 Listiny přitom její ustanovení nerozšiřují oblast působnosti unijního práva. Nelze tudíž mít za to, že podle článku 7 Listiny může být členský stát povinen přiznat právo pobytu státnímu příslušníkovi třetí země spadajícímu do působnosti této směrnice.

88

Zadruhé je však třeba uvést, že hlavním cílem směrnice 2008/115 je – jak vyplývá z bodů 2 a 4 odůvodnění této směrnice – vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob (rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 48 a citovaná judikatura).

89

Z toho vyplývá, že členské státy jsou při provádění směrnice 2008/115, včetně případu, kdy zamýšlí přijmout rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vůči neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země, povinny respektovat základní práva, která jsou tomuto státnímu příslušníkovi přiznána Listinou (rozsudek ze dne 11. června 2015, Zh. a O., C‑554/13, EU:C:2015:377, bod 69).

90

Tak je tomu zejména v případě práva uvedeného státního příslušníka na respektování soukromého a rodinného života, jak je zaručeno v článku 7 Listiny. Toto právo, které předkládající soud konkrétně uvedl ve čtvrté otázce, odpovídá právu zaručenému v článku 8 EÚLP, a proto mu musí být přiznán stejný smysl a rozsah [rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. Maďarsko (Transparentnost sdružování), C‑78/18, EU:C:2020:476, bod 122 a citovaná judikatura].

91

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 5 první pododstavec písm. b) směrnice 2008/115 brání tomu, aby členský stát přijal rozhodnutí o navrácení, aniž by vzal v úvahu relevantní okolnosti rodinného života dotyčného státního příslušníka třetí země [rozsudek ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Slučování rodin v Belgii), C‑82/16, EU:C:2018:308, bod 104].

92

Kromě toho, a přestože tento článek 5 nezmiňuje soukromý život neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země mezi skutečnostmi, které musí členské státy při provádění směrnice 2008/115 zohlednit, nic to nemění na tom, že z bodů 88 až 90 tohoto rozsudku vyplývá, že rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření nemůže být přijato, pokud porušuje právo dotyčného státního příslušníka třetí země na respektování soukromého života.

93

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že léčba, kterou státní příslušník třetí země podstoupí na území členského státu, i když tam pobývá neoprávněně, je součástí jeho soukromého života ve smyslu článku 7 Listiny.

94

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodě 114 svého stanoviska, tělesná a duševní integrita člověka přispívá k jeho osobnímu rozvoji, a tudíž k účinnému požívání práva na respektování soukromého života, které do určité míry zahrnuje i právo jednotlivce na navazování a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi (v tomto smyslu viz, ESLP, rozsudek ze dne 8. dubna 2021, Vavřička a další v. Česká republika, CE:ECHR:2021:0408JUD004762113, § 261).

95

Jak tedy potvrzují čl. 5 první pododstavec písm. c) a čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2008/115, příslušný vnitrostátní orgán může přijmout rozhodnutí o navrácení nebo vyhostit státního příslušníka třetí země pouze s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu.

96

Je však třeba připomenout, že právo na respektování soukromého života zakotvené v článku 7 Listiny není absolutní výsadou, ale musí k němu být přihlédnuto ve vztahu k jeho funkci ve společnosti. Jak totiž plyne z čl. 52 odst. 1 Listiny, Listina připouští omezení výkonu tohoto práva za předpokladu, že jsou tato omezení stanovena zákonem, respektují podstatu uvedeného práva a při dodržení zásady proporcionality jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého (rozsudek ze dne 5. dubna 2022, Commissioner of An Garda Síochána a další, C‑140/20, EU:C:2022:258, bod 48, jakož i citovaná judikatura).

97

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že zavedení účinné politiky vyhošťování a dobrovolného návratu, kterou sleduje směrnice 2008/115, jak je zdůrazněno v bodě 2 odůvodnění této směrnice, představuje cíl obecného zájmu uznaný unijním právem.

98

Článek 52 odst. 1 Listiny však ještě vyžaduje, aby bylo zejména posouzeno, zda přijetí rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovací opatření vůči státnímu příslušníkovi třetí země, jenž je vážně nemocný a v dotyčném členském státě podstupuje analgetickou léčbu, která je v zemi, do níž má být navrácen, nedostupná, nezasahuje do podstaty jeho práva na soukromý život a je v souladu se zásadou proporcionality.

99

Takové posouzení předpokládá zohlednění všech sociálních vazeb, které tento státní příslušník vytvořil v členském státě, ve kterém pobývá neoprávněně, s náležitým přihlédnutím ke křehkosti a stavu zvláštní závislosti způsobenými jeho zdravotním stavem. Jak však v podstatě zdůraznil generální advokát v bodě 112 svého stanoviska, pokud si tento státní příslušník v tomto členském státě založil svůj soukromý život, aniž tam měl povolení k pobytu, mohou řízení o jeho navrácení bránit pouze výjimečné důvody (obdobně viz ESLP, rozsudek ze dne 28. července 2020, Pormes v. Nizozemsko, CE:ECHR:2020:0728JUD002540214, § 53 a 58).

100

Kromě toho okolnost, že v případě navrácení by tomuto státnímu příslušníkovi již nebyla poskytována stejná léčba, jaká mu je poskytována v členském státě, na jehož území neoprávněně pobývá, a z tohoto důvodu by mohl být zejména dotčen rozvoj jeho sociálních vztahů v zemi, do níž má být navrácen, nemůže sama o sobě podle článku 7 Listiny bránit přijetí rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovacího opatření vůči němu.

101

Jak je totiž připomenuto v bodech 60 a 64 tohoto rozsudku, článek 4 Listiny brání navrácení vážně nemocného neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země za striktních podmínek.

102

Z toho vyplývá, že článek 7 Listiny nemůže členskému státu ukládat, aby upustil od přijetí rozhodnutí o navrácení nebo vyhošťovacího opatření vůči tomuto státnímu příslušníkovi pouze z důvodu nebezpečí zhoršení jeho zdravotního stavu v zemi, do které má být navrácen, pokud tyto podmínky nejsou splněny, neboť jinak by tyto podmínky byly zbaveny účinku.

103

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 7, jakož i články 1 a 4 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že:

104

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: