1.

Lze od žalobce, který se domáhá náhrady škody způsobené kartelovou dohodou, spravedlivě požadovat, aby při částečném úspěchu ve věci nahradil polovinu nákladů řízení, nebo tato skutečnost nadměrně omezuje uplatňování práva na náhradu takové škody? A může vnitrostátní soud stanovit výši škody způsobené kartelovou dohodou odhadem, jestliže žalobci měli přístup k údajům, na nichž se zakládal odborný posudek žalované týkající se škody, a jestliže se požadavek náhrady škody týká rovněž zboží, které žalobci zakoupili nikoliv u žalované, nýbrž u jiných účastníků kartelové dohody?

2.

To je podstatou předběžných otázek, jimiž se má zabývat Soudní dvůr v tomto řízení. Tyto otázky vyvstávají na pozadí takzvaného „kartelu výrobců nákladních vozidel“, který zejména ve Španělsku vedl k velkému počtu žalob na náhradu škody a jímž se Soudní dvůr zabýval a ještě bude zabývat i v jiných řízeních ( 2 ).

3.

Předběžné otázky předložené v projednávané věci souvisí se známými zásadními problémy náhrady škody způsobené kartelovou dohodou, které se týkají především informační asymetrie mezi poškozenými a účastníky kartelové dohody, jakož i obtíží při dokazování existence škody a při stanovení její výše. Tyto problémy má odstranit směrnice 2014/104/EU o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále jen „směrnice 2014/104“) ( 3 ). Relevantní ustanovení této směrnice se v projednávané věci použijí, a lze je proto použít k zodpovězení předběžných otázek.

4.

Kromě článku 101 SFEU představuje unijněprávní rámec projednávané věci také směrnice 2014/104.

5.

Body 14 a 15 odůvodnění směrnice 2014/104 se týkají obtíží při dokazování v soukromoprávních řízeních o náhradě škody způsobené kartelovou dohodou:

6.

Body 45 a 46 odůvodnění směrnice 2014/104 objasňují problém vyčíslení výše individuálních škod způsobených kartelovou dohodou:

7.

Článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 upravuje možnost soudu nařídit zpřístupnění důkazů:

„(1) Členské státy zajistí, aby v řízeních týkajících se žaloby o náhradu škody v Unii na žádost žalobce, který předložil zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody, měly vnitrostátní soudy možnost žalované straně nebo třetí straně nařídit, aby zpřístupnily relevantní důkazy, které mají pod svou kontrolou, a to za podmínek stanovených v této kapitole. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy mohly na žádost žalované strany nařídit zpřístupnění relevantních důkazů rovněž žalobci nebo třetí straně. […]“

8.

Článek 17 směrnice 2014/104 je nadepsán „Stanovení výše škody“ a jeho odstavec 1 stanoví:

„(1) Členské státy zajistí, aby důkazní břemeno a požadavky na dokazování, jež jsou nezbytné pro stanovení výše škody, prakticky neznemožňovaly či nepřiměřeně neztěžovaly uplatnění práva na náhradu škody. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy měly pravomoc stanovit v souladu s vnitrostátními postupy výši škody odhadem, pokud bylo zjištěno, že žalobci byla způsobena škoda, avšak na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody.“

9.

Článek 22 směrnice 2014/104 upravuje její časovou působnost:

„(1)   Členské státy zajistí, aby se vnitrostátní předpisy přijaté podle článku 21, které jsou nezbytné pro dosažení souladu s hmotněprávními ustanoveními této směrnice, nepoužily se zpětnou působností.

(2)   Členské státy zajistí, aby se vnitrostátní předpisy přijaté podle článku 21, které nejsou uvedeny v odstavci 1, nepoužily na řízení o žalobě o náhradu škody zahájená u vnitrostátního soudu přede dnem 26. prosince 2014.“

10.

Článek 394 odst. 1 a 2 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000 o občanskoprávním řízení, dále jen „LEC“) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575) stanoví ve znění relevantním v projednávané věci:

„(1)   V nalézacích řízeních nese náklady řízení v prvním stupni účastník řízení, který neměl ve věci úspěch, ledaže soud rozhodne, že ve věci vyvstaly vážné skutkové nebo právní pochybnosti, a odůvodní to. […]

(2)   V případě částečného vyhovění návrhovým žádáním nebo jejich částečného zamítnutí ponese každý účastník řízení vlastní náklady spojené s řízením a nahradí polovinu společných nákladů, ledaže je důvodné uložit jednomu z účastníků řízení náhradu nákladů z důvodu zneužití procesního práva.“

11.

Dne 27. května 2017, tedy pět měsíců po uplynutí lhůty k provedení směrnice 2014/104 dne 27. prosince 2016, vstoupil za účelem provedení této směrnice do španělského práva v platnost Real Decreto-ley 9/2017, por el que se transponen directivas de la Unión Europea en los ámbitos financiero, mercantil y sanitario, y sobre el desplazamiento de trabajadores (královské nařízení s mocí zákona 9/2017, kterým se provádí směrnice Evropské unie v oblasti finanční, obchodní a zdravotní, jakož i směrnice o vysílání zaměstnanců) ze dne 26. května 2017 (BOE č. 126 ze dne 27. května 2017, s. 42820).

12.

Při provedení směrnice 2014/104 byl mimo jiné zaveden článek 283bis LEC, který odpovídá článku 5 směrnice.

13.

Dne 11. října 2019 podal M. Ignacio a španělská společnost Tráficos Manuel Ferrer, S. L. (dále jen „žalobci“) žalobu proti společnosti Daimler AG (dále jen „Daimler“ nebo „žalovaná“) směřující k náhradě škody podle občanského práva, která se opírala o článek 101 SFEU a článek 1902 španělského Código Civil.

14.

Tato žaloba byla podána v souvislosti s porušením právních předpisů o hospodářské soutěži ze strany žalované, které spočívalo v jednání ve shodě s dalšími evropskými výrobci nákladních vozidel v letech 1997 až 2011 (tzv. „kartel výrobců nákladních vozidel“), které bylo konstatováno rozhodnutím Komise ze dne 19. července 2016 ( 4 ). Jednalo se o dohody, jejichž cílem bylo stanovit a zvýšit hrubé ceny určitých typů nákladních vozidel a přenést náklady na zavádění nových technologií k předcházení emisím škodlivých látek.

15.

Žalobci opírají svou žalobu o to, že během existence kartelové dohody zakoupili nákladní vozidla značek Mercedes, Renault a Iveco, která byla dotčena jednáním výrobců nákladních vozidel stíhaným Komisí. Nákladní vozidla značky Mercedes vyrábí žalovaná ve sporu v původním řízení.

16.

V důsledku protisoutěžních cenových dohod, jak tvrdí žalobci, jim vznikla škoda v podobě přirážky k cenám zakoupených vozidel. Tuto skutečnost podle nich dokládá znalecký posudek předložený žalobci, v němž je stanovena výše vzniklé škody. Žalovaná rozporuje tento posudek vlastním znaleckým posudkem, z něhož vyplývá, že základy, předpoklady a metodika posudku žalobců nejsou správné. Žalovaná následně poskytla žalobcům přístup ke všem údajům zohledněným v jejím posudku. Nato žalobci předložili další „technický posudek“ o výsledcích dosažených prostřednictvím přístupu k údajům žalované, nezměnili ale formulaci vlastního znaleckého posudku.

17.

Soud dále zamítl návrh žalované, aby se stranou sporu staly společnosti Renault Trucks SAS a Iveco SPA (výrobci ostatních nákladních vozidel zakoupených žalovanými), což odůvodnil tím, že nejsou splněny zákonné podmínky pro oznámení sporu, a řízení bylo dále vedeno pouze proti společnosti Daimler.

18.

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Mercantil no 3 de Valencia (Obchodní soud č. 3 ve Valencii, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a rozhodnutím ze dne 10. května 2021, doručeným dne 19. května 2021, položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření žalobkyně, společnost Daimler, Španělsko a Evropská komise.

20.

Před obsahovou analýzou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (B) se musím věnovat námitkám Španělska ohledně přípustnosti (A).

21.

Španělsko popírá pravomoc Soudního dvora odpovědět na předběžné otázky (1) i jejich přípustnost (2).

22.

Zaprvé Španělsko tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na první předběžnou otázku, protože tato otázka nespadá do oblasti působnosti unijního práva. Článek 394 odst. 2 LEC upravuje podle Španělska obecně rozdělení nákladů u právních sporů a neprovádí žádná ustanovení unijního práva. Skutečnost, že se spor věcně týká unijního práva, nemění podle jeho názoru nic na tom, že článek 101 SFEU nemůže mít účinky na režim nákladů ve vnitrostátním právu.

23.

Tato námitka nemůže obstát.

24.

Je pravda, že vzhledem k neexistenci jednotné úpravy občanského procesního práva je právní úprava prosazování občanskoprávních nároků v souladu se zásadou procesní autonomie věcí vnitrostátního právního řádu členských států ( 5 ). Směrnice 2014/104 navíc ani neobsahuje žádné konkrétní ustanovení o náhradě nákladů.

25.

Procesní podmínky směřující k zajištění ochrany práv, jež jednotlivci vyvozují z unijního práva, byť jsou podle zásady procesní autonomie věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, ovšem spadají do oblasti působnosti unijního práva v rozsahu, v němž musí splňovat zásadu rovnocennosti a efektivity ( 6 ). Je proto v pravomoci Soudního dvora poskytnout předkládajícímu soudu vodítka, aby témuž soudu umožnil rozhodnout, zda jsou dotčená vnitrostátní pravidla slučitelná s těmito zásadami ( 7 ).

26.

Vzhledem k tomu, že se v původním řízení jedná o nároky na náhradu škody, které se zakládají na článku 101 SFEU, slouží žaloba v původním řízení prosazení nároků vyplývajících z unijního práva a způsoby jejich uplatňování ve vnitrostátním právu musí být možné posoudit měřítkem zásad rovnocennosti a efektivity, které stanoví unijní právo. Právní situace v původním řízení proto spadá do unijního práva ( 8 ).

27.

Španělsko má zadruhé za to, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodnout ani o druhé a třetí předběžné otázce, protože pouze předkládajícímu soudu přísluší provést výklad vnitrostátních ustanovení o dokazování a posoudit, zda v projednávané věci existuje informační asymetrie a zda byly dostatečně vyčerpány možnosti dokazování.

28.

Ani této námitce nemůže být vyhověno. Druhá a třetí předběžná otázka se totiž také týkají požadavků unijního práva ohledně efektivity prosazování práva na náhradu škody vyplývajícího z článku 101 SFEU. Navíc se druhá a třetí předběžná otázka týkají výkladu čl. 17 odst. 1 směrnice, který se oproti názoru Španělska použije, jak objasním v následující části.

29.

Španělsko tvrdí, že druhá a třetí předběžná otázka jsou nepřípustné, protože se týkají pravomoci stanovit výši škody odhadem podle článku 17 směrnice 2014/104. Toto ustanovení se ovšem podle Španělska ve sporu v původním řízení nepoužije.

30.

Je pravda, že se předkládající soud v textu svých předběžných otázek na článek 17 směrnice 2014/104 neodkazuje, odkazuje se na něj ovšem v textu předkládacího usnesení. Navíc přísluší Soudnímu dvoru zohlednit relevantní ustanovení unijního práva tak, aby předkládajícímu soudu poskytl užitečnou odpověď ( 9 ).

31.

Skutečnost, zda se článek 17 směrnice 2014/104 časově použije, vyplývá z jejího článku 22. Podle čl. 22 odst. 1 se vnitrostátní předpisy, které byly přijaty k provedení hmotněprávních ustanovení této směrnice, nepoužijí se zpětnou platností. Podle odstavce 2 mohou být naproti tomu předpisy přijaté k provedení směrnice, které nejsou uvedeny v odstavci 1, použity v rámci žalob, které byly podány po vstupu směrnice v platnost dne 26. prosince 2014.

32.

Jak uvedl generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve věci PACCAR a další, vyplývá ze systematiky článku 22 směrnice 2014/104, „že se odkaz na ‚vnitrostátní předpisy, [které nejsou hmotněprávními ustanoveními]‘ ve smyslu čl. 22 odst. 2 uvedené směrnice, týká procesních ustanovení“ ( 10 ).

33.

Ve svém rozsudku ve věci Volvo a DAF Trucks Soudní dvůr uvedl, že (oproti názoru Španělska v projednávané věci, který byl ovšem vyjádřen před vydáním tohoto rozsudku) otázka, která z ustanovení této směrnice jsou hmotněprávní a která nikoliv, musí být posuzována z hlediska unijního práva, a nikoliv z hlediska použitelného vnitrostátního práva. Článek 22 směrnice totiž neodkazuje na vnitrostátní právo ( 11 ).

34.

Soudní dvůr dále v tomto rozsudku rozhodl, že čl. 17 odst. 1 směrnice 2014/104, který se týká možnosti stanovení výše škody odhadem a o nějž v projednávané věci jde, je procesněprávní povahy ( 12 ). Kromě toho Soudní dvůr dospěl k závěru, že toto ustanovení se časově použije v rámci žaloby na náhradu škody, která byla podána po 26. prosinci 2014 a po datu provedení směrnice 2014/104 do vnitrostátního práva. Relevantní je posledně uvedený termín, protože při neexistenci vnitrostátních prováděcích ustanovení by použití ustanovení směrnice ve vztahu k jednotlivci bylo přinejmenším před uplynutím lhůty k provedení směrnice problematické ( 13 ).

35.

Vnitrostátní ustanovení provádějící čl. 17 odst. 1 směrnice se proto podle čl. 22 odst. 2 ve sporu v původním řízení použijí. V tomto řízení totiž byla žaloba podána dne 11. října 2019, tedy po 26. prosinci 2014 a po termínu provedení směrnice do španělského práva dne 27. května 2017 (viz body 11 a 13 výše).

36.

Časová použitelnost jiných ustanovení směrnice, která by v projednávané věci mohla být relevantní, bude případně posouzena v rámci věcné analýzy předběžných otázek.

37.

K tomu je nutno předeslat, že, kodifikují-li ustanovení směrnice čistě deklaratorně zásady, které již byly dříve uznány judikaturou ( 14 ), jsou tyto zásady použitelné i nadále, aniž je relevantní, zda musí být příslušná ustanovení směrnice klasifikována jako hmotněprávní ve smyslu čl. 22 odst. 1.

38.

V ostatním jsou předběžné otázky nezávisle na použitelnosti směrnice v každém případě přípustné. I kdyby některá ustanovení směrnice nebyla časově použitelná, musí být totiž tyto otázky zodpovězeny měřítkem článku 101 SFEU ve spojení se zásadou efektivity.

39.

Oproti názoru Španělska nelze relevantnost předběžných otázek pro spor v původním řízení zpochybňovat ani argumentem, že žaloba je v původním řízení promlčena.

40.

Ve svém rozsudku ve věci Volvo a DAF Trucks kvalifikoval Soudní dvůr článek 10 směrnice 2014/104, který upravuje promlčecí lhůty pro žaloby o náhradu škody podle právních předpisů o hospodářské soutěži a stanoví pro ně minimální promlčecí lhůtu v trvání pěti let, jako hmotněprávní ustanovení ( 15 ). Dále Soudní dvůr dospěl k závěru, že promlčecí lhůta zpravidla začíná plynout dnem zveřejnění shrnutí rozhodnutí Komise, jímž je porušení právních předpisů konstatováno, v Úředním věstníku ( 16 ).

41.

Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že pětiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 10 směrnice 2014/104 může být použitelná na žalobu o náhradu škody, která se sice týká porušení práva hospodářské soutěže ukončeného před vstupem uvedené směrnice v platnost, avšak byla podána po nabytí účinnosti ustanovení, jimiž se tato směrnice provádí do vnitrostátního práva. To platí každopádně v případě, kdy promlčecí lhůta platná pro tuto žalobu podle starých pravidel neuplynula přede dnem uplynutí lhůty k provedení směrnice a dokonce běžela dále i poté, co nabyla účinnosti vnitrostátní prováděcí pravidla ( 17 ).

42.

Podle vyjádření Španělska činila promlčecí lhůta ve vnitrostátním právu před provedením směrnice 2014/104 jeden rok. V projednávané věci bylo shrnutí rozhodnutí Komise, kterým bylo konstatováno porušení právních předpisů, zveřejněno v Úředním věstníku dne 6. dubna 2017 ( 18 ). S výhradou přezkumu předkládajícím soudem lze vycházet z toho, že žalobci v tento okamžik získali nezbytné informace pro podání své žaloby a v tomto okamžiku začala plynout jednoletá promlčecí lhůta. Tato lhůta proto neuplynula ani před uplynutím lhůty k provedení směrnice 2014/104 dne 27. prosince 2016, ani před nabytím účinnosti španělských prováděcích předpisů dne 27. května 2017 (bod 11 výše). Z toho tedy vyplývá, že – s výhradou přezkumu předkládajícím soudem – se článek 10 směrnice a pětiletá promlčecí lhůta zavedená ve Španělsku k jeho provedení použije na žalobu v původním řízení.

43.

Vzhledem k tomu, že žaloba v původním řízení byla podána dne 11. října 2019, a tedy dříve než pět let po začátku běhu promlčecí lhůty, není tato žaloba promlčena a předběžné otázky jsou relevantní pro rozhodnutí.

44.

Z výše uvedeného vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

45.

Tři předběžné otázky položené Obchodním soudem č. 3 ve Valencii se v podstatě týkají dvou tematických okruhů. Zaprvé jde o otázku, zda obecná španělská právní úprava nákladů řízení, která i při částečném úspěchu žalobce ve věci stanoví, že tento nahradí polovinu nákladů řízení, nepřiměřeně ztěžuje prosazování práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou (1). Zadruhé jde o otázku, za jakých podmínek může vnitrostátní soud využít možnosti stanovit výši uplatňované škody způsobené kartelovou dohodou odhadem (2).

46.

Právní úprava nákladů řízení v čl. 394 odst. 2 LEC je způsobilá odradit žalobce od uplatnění a prosazování svých práv, protože pro něj skrývá riziko, že i při částečném úspěchu bude muset nést veškeré svoje náklady řízení a nahradit polovinu společných nákladů (a). Vyvstává ovšem otázka, zda lze toto ustanovení vykládat ve spojení s čl. 394 odst. 1 LEC v souladu s unijním právem tak, že nepředstavuje nepřiměřenou překážku efektivního prosazování práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou (b).

47.

Svou první otázkou se předkládající soud táže, zda je úprava rozdělení nákladů v čl. 394 odst. 2 LEC slučitelná s článkem 101 SFEU ve spojení se zásadou efektivity a právem na úplnou náhradu škody způsobenou porušením právních předpisů o hospodářské soutěži.

48.

Podle judikatury Soudního dvora týkající se článku 101 SFEU ve spojení se zásadou efektivity, která je deklaratorně kodifikována v článku 4 směrnice 2014/104, nesmějí procesní pravidla členských států upravující prosazování práva na náhradu škody způsobené porušením hospodářské soutěže toto prosazování v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat ( 19 ).

49.

Podle čl. 394 odst. 2 LEC nese žalobce i při částečném úspěchu vlastní náklady a musí nahradit polovinu společných nákladů řízení.

50.

Toto ustanovení bylo předmětem rozsudku ve věci Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria (dále jen „rozsudek Caixabank“) ( 20 ), který zmiňuje rovněž předkládající soud. V této věci Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“) ( 21 ) ve spojení se zásadou efektivity brání ustanovení článku 394 LEC v rozsahu, v němž umožňuje uložit spotřebiteli část nákladů řízení úměrnou jeho částečnému úspěchu. Jednalo se přitom o případ, kdy je žalobě podané spotřebitelem na neplatnost zneužívajícího smluvního ujednání vyhověno v plném rozsahu, avšak žalobě na vrácení částek zaplacených na základě tohoto ujednání pouze částečně. Podle Soudního dvora vytváří sporný režim v takovém případě podstatnou překážku, která může spotřebitele odradit od výkonu práva na účinný soudní přezkum potenciálně zneužívající povahy smluvních ujednání, které jim přiznává směrnice 93/13.

51.

Lze toto zjištění přenést na oblast prosazování nároků na náhradu škody podle unijního práva, které vyplývají z porušení právních předpisů o hospodářské soutěži?

52.

Je nasnadě, že existují strukturální podobnosti mezi problematikou zneužívajících ujednání a ujednání, kterými se vyznačuje oblast náhrady škody způsobené kartelovou dohodou. V obou oblastech totiž existuje strukturální nerovnováha v neprospěch jedné strany.

53.

Tato nerovnováha ve vztahu mezi prodávajícími nebo poskytovateli, kteří často používají standardizované smluvní modely, na straně jedné a spotřebiteli na straně druhé všeobecně známa. Cílem směrnice 93/13 podle jejích bodů odůvodnění je proto ochránit občany jako spotřebitele a posílit jejich práva.

54.

Jak v projednávané věci tvrdí žalobci a jak vyplývá z bodů 14, 15, 45 a 46 odůvodnění směrnice 2014/104, vyznačují se právní předpisy upravující náhradu škody způsobené kartelovou dohodou strukturální nerovností mezi poškozeným žalobcem a žalovaným škůdcem. Důvodem této nerovnosti je zejména informační asymetrie v neprospěch žalobce, jakož i obtíže při dokazování a vyčíslení škody, jimž chce směrnice 2014/104 předejít svými pravidly o zpřístupnění důkazů a stanovení výše škody (články 5, 6 a 17).

55.

I když žalobci v řízení o náhradě škody způsobené kartelovou dohodou většinou nejsou spotřebitelé, je jejich situace strukturální nerovnosti tedy přesto dostatečně srovnatelná se situací spotřebitele ve smyslu rozsudku Caixabank.

56.

Jak dále uvádějí žalobci, je v případech, jako je ten v projednávané věci a v dalších řízeních o náhradě škody způsobené kartelem výrobců nákladních vozidel, další překážkou, že poškození jsou často malé nebo středně velké podniky, zatímco žalovaní jsou mezinárodní koncerny. Takováto situace v řízeních o náhradě škody způsobené kartelovou dohodou se sice nevyskytuje nutně, ale často ( 22 ). To vysvětluje i rozšíření modelů financování nákladů řízení v této oblasti. Pro efektivní prosazení kartelového práva by ale měli být k prosazování svých práv povzbuzeni právě ti, kterým byla způsobena (z absolutního, byť nikoliv nutně individuálního pohledu) jen relativně malá nebo dokonce drobná škoda.

57.

V tomto ohledu spočívá další strukturální a teleologická podobnost mezi oblastí, kterou upravuje směrnice 93/13, a oblastí náhrady škody způsobené kartelovou dohodou v tom, že v obou oblastech žalobci prosazováním svých vlastních práv přispívají k naplnění unijních cílů, jako je fungování vnitřního trhu nebo ochrana spravedlivé hospodářské soutěže. Oproti argumentaci Španělska je totiž cílem směrnice 93/13 nejen odškodnit dotčeného spotřebitele, nýbrž rovněž zastavit používání zneužívajících ujednání obecně. Stejně tak má právo na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou nejen sloužit nápravě, nýbrž má mít rovněž odrazující účinek a sloužit tak účinnému prosazování práva hospodářské soutěže ( 23 ). Takováto funkce žalobce jako „obhájce“ či „prosazovatele“ zájmů Unie se vyskytuje také například u žalob proti konkurentům podaných podle práva upravujícího státní podporu nebo zadávací řízení a u zástupných žalob v právu životního prostředí.

58.

Jak uvádí společnost Daimler, rozsudek Caixabank se ale týkal případu se dvěma předměty sporu (konstatování zneužívající povahy dotčeného ustanovení a vrácení částek zaplacených na základě tohoto ujednání), z nichž první vedl k úspěchu v plném rozsahu a druhý pouze částečně ( 24 ). V projednávaném sporu v původním řízení se naproti tomu jedná o jednotný požadavek náhrady škody.

59.

Je pravda, že oproti názoru společnosti Daimler to v zásadě nezpochybňuje srovnatelnost obou situací. Přesto to může vést k tomu, že řešení rozsudku Caixabank je v projednávané věci nezbytné upřesnit. Přitom je zapotřebí vzít do úvahy následující skutečnosti.

60.

Zaprvé není vyloučeno vycházet i v případě, jako je ten v projednávané věci, z úspěchu co do důvodu. Vyhovění části pohledávky žalobce je uznáním, že mu dotčeným porušením práva hospodářské soutěže vznikla škoda. Z tohoto úhlu pohledu je situace v projednávané věci srovnatelná se situací v rozsudku Caixabank, v níž bylo vyhověno hlavnímu požadavku na konstatování zneužívající povahy dotčeného ujednání.

61.

Zadruhé je ovšem nutno společnosti Daimler přiznat, že u náhrady škody způsobené kartelovou dohodou je, stejně jako u řízení o náhradě škody obecně, stanovení výše škody centrální otázkou. Při uznání nároku na náhradu škody co do důvodu zpravidla není jednoduše přiznána paušální částka, která nemá nic společného s konkrétními okolnostmi. Cílem systému směrnice 2014/104 sloužícího k prokázání a zjištění výše škody ( 25 ) je spíše umožnit co nejpřesnější vyčíslení škody. Ani vyvratitelná domněnka podle čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104, podle níž se vychází z toho, že porušením právních předpisů formou kartelu došlo ke škodě, se podle bodu 47 odůvodnění směrnice nemá vztahovat na konkrétní výši škody. Z tohoto důvodu se v řízeních o žalobě na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou nejeví jako neopodstatněné vycházet při posouzení úspěchu ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení z podílu pohledávky, který je žalobci přiznán.

62.

Zatřetí je rozdělení nákladů řízení v případě, v němž obě strany mají částečně úspěch a částečně neúspěch, výrazem procedurální spravedlnosti ( 26 ). Jak podotýká společnost Daimler, je takovéto rozdělení stanoveno rovněž v čl. 138 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora. Takováto úprava má právě v řízeních o náhradě škody zabránit tomu, aby žalobci kladli přehnané požadavky, které jsou v nepoměru k utrpěné škodě.

63.

Začtvrté se ovšem řízení o náhradě škody týkající se porušení práva hospodářské soutěže vyznačují tím, že stanovení výše škody je zde obzvláště problematické a může proto představovat podstatnou překážku pro prosazení účinných nároků na náhradu škody (viz výše bod 54). To je důvod, proč vnitrostátní soudy musí mít podle čl. 17 odst. 1 směrnice možnost stanovit výši škody odhadem.

64.

Zapáté je na základě těchto obtíží při stanovení přesné výše škody a možnosti odhadu riziko částečného neúspěchu v řízení o náhradě škody podle práva hospodářské soutěže obzvláště vysoké. Navíc může být, jak uznává bod 45 odůvodnění směrnice 2014/104 a jak poznamenává předkládající soud a žalobci, vypracování ekonomických posudků nezbytných ke stanovení výše škody velmi nákladné. Jak zdůrazňuje předkládající soud, může se proto skutečně obdržené odškodnění v důsledku náhrady poloviny nákladů významně snížit.

65.

Z kombinace těchto faktorů vyplývá, že v řízeních o náhradě škody podle práva hospodářské soutěže riziko, že rovněž při částečném úspěchu bude nezbytné nést vlastní náklady a nahradit polovinu společných nákladů, stejně jako riziko částečného neúspěchu v rozsudku Caixabank „vytváří podstatnou překážku, která může odradit [žalobce] od výkonu [práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou vyplývající z článku 101 SFEU]“ ( 27 ).

66.

Konečně zašesté to ale ještě neznamená, že v každém případě, v němž žalobce částečně zvítězí, musí žalovaný nutně nést celé náklady žalobce. Jak totiž tvrdí společnost Daimler, právo na úplnou náhradu škody způsobené porušením pravidel hospodářské soutěže, jež je uznáno judikaturou ( 28 ) a kodifikováno v článku 3 směrnice 2014/104, nutně neimplikuje, že prosazování tohoto práva nesmí způsobit vůbec žádné náklady. Kritérium, podle něhož osoba, jíž byla způsobena škoda, musí být postavena do situace, v jaké by se nacházela, pokud by k porušení právních předpisů o hospodářské soutěži nedošlo (čl. 3 odst. 2), neznamená, že tato osoba musí být v každém případě postavena do situace, jakoby se řízení k prosazení této náhrady škody nekonalo.

67.

V tomto smyslu Soudní dvůr v dalším řízení týkajícím se směrnice 93/13 uznal, že zásada efektivity nebrání tomu, aby spotřebitel nesl část nákladů právního zastoupení, pokud podal žalobu na určení zneužívající povahy smluvního ujednání. Soudní dvůr považoval za slučitelné se zásadou efektivity, jestliže jsou spotřebiteli jemu vzniklé náklady právního zastoupení uhrazeny nikoliv nutně v plné výši, nýbrž do určité přiměřené částky, není-li náhrada nákladů v poměru k částce sporného dluhu tak nízká, že by spotřebitele odrazovala od uplatnění svých práv. Soudní dvůr to v zásadě odůvodnil tím, že odpovědnost za výši odměny, kterou spotřebitel sjedná se svým advokátem, spadá do sféry odpovědnosti spotřebitele a žalovaný prodávající nebo poskytovatel nemusí nést riziko, že mu bude uložena povinnost zaplatit neobvykle vysoké náklady řízení spotřebitele, které nejsou věcně přiměřené ( 29 ).

68.

Z toho lze pro řízení o náhradě škody způsobené kartelovou dohodou mutatis mutandis dovodit, že při částečném neúspěchu lze od žalobce spravedlivě požadovat, aby nesl své vlastní náklady nebo přinejmenším jejich část, jakož i aby nahradil část společných nákladů, spadá-li vznik těchto nákladů do jeho vlastní oblasti odpovědnosti. Mohlo by tomu být například tehdy, jsou-li důvodem částečného neúspěchu nadměrné požadavky žalobce nebo jeho postup v řízení.

69.

Je-li naproti tomu důvodem částečného neúspěchu obecně uznávaná, strukturálně nadměrná obtížnost či dokonce praktická nemožnost vyčíslení škod, které vznikly porušováním právních předpisů o hospodářské soutěži, pak odpovědnost za tento částečný neúspěch nespadá do sféry žalobce a není odůvodněné uložit mu náklady prosazování jeho nároků na náhradu škody. V opačném případě by to nadměrně ztěžovalo prosazování těchto nároků nebo by je dokonce v praxi znemožňovalo, a mohlo by tedy odradit žalobce od účinného výkonu a prosazování jeho práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou.

70.

V tomto případě je spíše vhodné přičíst riziko částečného neúspěchu žalobce sféře odpovědnosti žalovaného, který se zakázaného jednání porušujícího právního předpisy o hospodářské soutěži dopustil. Žalovaní jsou za řízení odpovědní co do jeho důvodu, protože uzavřeli kartelovou dohodu. Takováto kartelová dohoda, jejímž účelem jsou cenová ujednání, je přinejmenším stejně závažná jako používání zneužívajících ujednání. Kromě toho je zákaz takovýchto porušujících jednání znám a účastníci kartelových dohod mohou žaloby podané osobami poškozenými kartelovou dohodou a s tím spojené náklady řízení předvídat. Obecně známý je rovněž problém vyčíslení škod způsobených kartelovou dohodou. Riziko částečného neúspěchu osob poškozených kartelem je proto pro škůdce dostatečně předvídatelné ( 30 ).

71.

Z tohoto důvodu se zdá být odůvodněné a spravedlivé odchýlit se u žalob na náhradu škody podle práva hospodářské soutěže od obecné zásady rozdělení nákladů řízení při částečném úspěchu a částečném neúspěchu obou stran, pokud jsou důvodem částečného neúspěchu žalobce nepřiměřené obtíže při vyčíslení škody nebo jeho nemožnosti, které nelze přičíst oblasti odpovědnosti žalobce. Zda tomu tak je, musí posoudit soud, u něhož je dotčené řízení vedeno, na základě konkrétních okolností daného případu.

72.

Z výše uvedeného vyplývá, že režim náhrady nákladů řízení v čl. 394 odst. 2 LEC není v projednávané věci, stejně jako v oblasti směrnice 93/13, slučitelný se zásadou efektivity, jestliže částečný neúspěch žalobce z důvodu nepřiměřených obtíží při vyčíslení škody nebo jeho nemožnosti vede k tomu, že žalobce přesto musí nést své vlastní náklady řízení a nahradit polovinu společných nákladů.

73.

Podle ustálené judikatury přísluší předkládajícímu soudu, aby dotčená vnitrostátní ustanovení vyložil v co největším možném rozsahu ve světle unijního práva a účelu článku 101 SFEU, aniž by však prováděl výklad těchto vnitrostátních ustanovení contra legem ( 31 ).

74.

Otázka, zda vnitrostátní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být v tomto ohledu posuzována s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a k jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů ( 32 ).

75.

Podle informací předkládajícího soudu je čl. 394 odst. 1 LEC, podle něhož je náhrada nákladů uložena tomu účastníkovi řízení, jehož návrhy byly v plném rozsahu zamítnuty, vykládán španělskými soudy takto: rovněž v případech, kdy je návrhům žalobce vyhověno „významnou měrou“ („estimación sustancial“/„accueil substantiel des conclusions“), a je pouze malý rozdíl mezi tím, co bylo navrhováno, a tím, čemu bylo vyhověno, je možné uložit žalovanému náhradu nákladů.

76.

Podle informací předkládajícího soudu a tvrzení společnosti Daimler ovšem tato judikatura vychází (přinejmenším také) z „kvantitativního“, a nikoliv z „kvalitativního“ úspěchu. Z toho vyplývá, že ji lze zjevně použít pouze tehdy, pokud návrhy, v nichž žalobce neuspěl, lze s ohledem na předmět řízení a jeho celkovou hospodářskou hodnotu považovat za akcesorické. Není proto jasné, zda lze pravidlo „významného úspěchu“ použít pouze v případech, v nichž je původnímu požadavku žalobce na náhradu škody vyhověno co do výše téměř ze 100 % (nebo alespoň více než 70-80 %). Otázkou je, zda je toto pravidlo použitelné rovněž v případech, v nichž tento úspěch co do výše činí méně než 70 % nebo dokonce méně než 50 % původního požadavku (což by vlastně vedlo k použití čl. 394 odst. 2 LEC), jestliže důvodem tohoto částečného neúspěchu jsou nepřiměřené obtíže nebo praktická nemožnost stanovit výši škody.

77.

Španělská judikatura navíc podle tvrzení společnosti Daimler uznala možnost, že žalobci budou nahrazeny veškeré náklady i v případě částečného úspěchu, jestliže svůj požadavek upraví v průběhu řízení. Přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, do jaké míry by tato judikatura mohla v situaci, jaká nastala v projednávané věci, vést k tomu, aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů i při částečném úspěchu. Přitom by bylo zapotřebí zejména přezkoumat, zda povinnost upravit požadavek v průběhu řízení v praxi znemožňuje nebo nepřiměřeně ztěžuje prosazování práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou. Nebylo by například přijatelné, pokud by žalobce na základě rizika, že ponese polovinu nákladů řízení, byl donucen snížit své původní přiměřené požadavky na nepřiměřenou úroveň. Naproti tomu by bylo myslitelné, že žalobce upraví tyto požadavky na základě posouzení důkazního stavu a odhadu výše škody ze strany příslušného soudu.

78.

Dále společnost Daimler tvrdí, že španělské soudy v řízení o náhradě škody podle práva hospodářské soutěže uznaly možnost neuložit žalobcům náhradu jakýchkoliv nákladů dokonce i v případě úplného neúspěchu.

79.

Zůstává nejasné, zda by čl. 394 odst. 2 LEC případně také umožnil uložit žalobci pouze povinnost nést část svých vlastních nákladů (a nikoliv všechny) a nahradit část společných nákladů, pokud by to bylo odůvodněné na základě okolností případu, zejména nepřiměřených obtíží nebo nemožnosti stanovit výši škody na straně jedné a procesního postupu účastníků řízení na straně druhé.

80.

Přísluší předkládajícímu soudu, aby na základě všech těchto prvků přezkoumal, zda čl. 394 odst. 1 a 2 LEC lze v souladu s unijním právem vykládat tak, že v případě částečného neúspěchu žalobce z důvodu nepřiměřených obtíží či praktické nemožnosti stanovení výše škody může být náhrada všech nákladů řízení uložena žalovanému, resp. zda mu může být podle okolnosti případu uloženo, aby nahradil alespoň přiměřenou část nákladů žalobce.

81.

Z výše uvedeného vyplývá, že článek 101 SFEU ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, která v určitých případech stanoví rozdělení nákladů na polovinu i při částečném úspěchu žalobce. To ovšem předpokládá, že tuto úpravu lze v souladu s unijním právem vyložit v tom smyslu, že v případě částečného neúspěchu žalobce z důvodu nepřiměřených obtíží nebo praktické nemožnosti stanovit výši škody je náhrada nákladů řízení v plném rozsahu uložena žalovanému resp. že mu může být podle okolností případu uloženo, aby nahradil alespoň přiměřenou část nákladů žalobce.

82.

Svou druhou a třetí otázkou se předkládající soud táže, zda může využít možnosti stanovit výši individuální škody způsobené kartelovou dohodou odhadem i v takovém případě, o jaký jde v projednávané věci. Poukazuje přitom zejména na dvě zvláštnosti tohoto případu: zaprvé, že žalobci byly zpřístupněny údaje, na nichž se zakládal znalecký posudek žalovaného (a); zadruhé, že žalobce směřoval svou žalobu proti jednomu z účastníků kartelové dohody, u něhož zakoupil pouze část zboží zatíženého kartelovou dohodou (b).

83.

Ve své druhé předběžné otázce uvádí předkládající soud pojem „informační asymetrie“ mezi účastníky řízení. Z této formulace, jakož i ze skutečnosti, že soud vychází z přístupu k údajům, na nichž se zakládal znalecký posudek škody žalovaného, lze usuzovat, že se předkládající soud táže, zda smí výši škody stanovit odhadem, pokud měl žalobce přístup k těmto údajům, čímž byla případně zčásti odstraněna asymetrie mezi účastníky řízení.

84.

Existence „informační asymetrie“ není podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2014/104 podmínkou pro to, aby výše škody mohla být stanovena odhadem.

85.

Bod 46 odůvodnění této směrnice uvádí informační asymetrii mezi účastníky řízení a obecné obtíže při stanovení výše škody v souvislosti s nutností umožnit stanovení výše škody odhadem. Z toho lze usuzovat, že typická informační asymetrie byla pro normotvůrce pouze jedním z několika důvodů pro vytvoření možnosti odhadu.

86.

I v situaci informační rovnováhy je totiž možné, že budou existovat obtíže při konkrétním vyčíslení škody. Odhad proto neslouží pouze k vyrovnání informační nerovnováhy mezi účastníky řízení, nýbrž spíše k překonání důkazních problémů při kvantifikaci škody.

87.

Naproti tomu je v bodě 15 odůvodnění informační asymetrie mezi účastníky řízení uváděna jako důvod pro vytvoření pravidel dokazování, která mají sloužit k odstranění této asymetrie.

88.

Články 5 a 6 směrnice 2014/104 ( 33 ) stanoví, že vnitrostátní soudy mohou nařídit zpřístupnění důkazu žalobcem, žalovaným, třetí osobou nebo orgány hospodářské soutěže. Článek 17 odst. 1 stanoví možnost odhadu pro případ, že na základě dostupných důkazů ( 34 ) je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody. Toto ustanovení tak vychází z předpokladu, že možnosti nařízení zpřístupnění důkazů již byly vyčerpány a vyčíslení je i přesto prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné. Odhad škody je proto subsidiární k přesnému stanovení výše škody dokazováním.

89.

Zpřístupnění důkazů žalovanou, byť to nebylo v rámci nařízení podle článku 5, nýbrž z její vlastní iniciativy, tak není ničím jiným než dalším způsobem zjišťování skutečností. Nevylučuje proto, že i přesto je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné stanovit výši škody.

90.

Navíc nelze paušálně vycházet z toho, že přístup k údajům, na nichž se zakládá znalecký posudek žalovaného, beze zbytku odstraní informační asymetrii mezi účastníky řízení. A ani informační rovnováha by neznamenala, že nemůže být prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné stanovit výši škody.

91.

Zaprvé musí být u otázky, do jaké míry přístup k dotčeným údajům skutečně snižuje informační asymetrii mezi účastníky řízení, posouzeny konkrétní způsoby poskytnutí údajů jakož i jejich rozsah a vypovídací schopnost v konkrétním případě. To se může týkat například toho, zda je žalobci v krátké lhůtě poskytnuto velké množství údajů v obtížně přístupných formátech a do jaké míry jsou tyto údaje využitelné atd.

92.

Podle informací žalobců se v projednávané věci zpřístupnění týkalo pouze údajů, které žalovaná použila na vytvoření svého posudku ve vztahu ke škodě. Znalec pověřený žalobci neměl možnost požádat o zpřístupnění dalších údajů. Dále byla lhůta pro nahlédnutí do těchto údajů skutečně krátká (předkládající soud uvádí „jeden týden během pracovní doby“, žalobce „pět pracovních dní dopoledne“). Při nahlížení do údajů nesměly být vyhotoveny žádné kopie ani použita elektronická zařízení žalobců. Dotčené údaje ani nebyly zařazeny do spisu a sám předkládající soud do nich neměl možnost nahlédnout. A konečně znalec pověřený žalobci měl krátkou lhůtu deseti až patnácti dnů, aby svůj posudek na základě údajů, do nichž mohl nahlédnout, případně přepracoval.

93.

S přihlédnutím k těmto okolnostem se již na základě způsobu zveřejnění jeví obtížně představitelné, že toto opatření v plném rozsahu odstranilo informační asymetrii mezi účastníky řízení ohledně výpočtu škody.

94.

Skutečnost, že žalobci svůj vlastní posudek po nahlédnutí do údajů žalované nepozměnili, nemůže vést paušálně k domněnce, že žalobci nevyvinuli veškeré úsilí ke stanovení výše škody a proto nelze v tomto ohledu vycházet z praktické nemožnosti nebo nepřiměřené obtížnosti. Spíše je zapotřebí přihlédnout k vypovídací hodnotě údajů, jakož i ke skutečnosti, že žalobci předložili technický posudek o výsledcích získaných prostřednictvím přístupu k údajům žalované (viz bod 16 výše).

95.

Po žalobci lze sice zpravidla spravedlivě požadovat, aby svou argumentaci s ohledem na údaje získané v průběhu řízení příslušně upravil. Jsou-li ovšem tyto údaje a priori nevhodné k bližšímu vyčíslení, což musí posoudit vnitrostátní soud, nelze po žalobci úpravu jeho tvrzení ani požadovat. Vhodnost případných údajů ke stanovení výše škody přitom musí vnitrostátní soud případně posoudit za pomoci příslušných posudků.

96.

Zadruhé by dokonce ani v situaci informační rovnováhy nebyl vyloučen závěr, že na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody.

97.

Důvodem jsou jednoduše velmi komplexní skutkové okolnosti. Ani účastníci kartelové dohody totiž často nejsou schopni sami posoudit, na jaké úrovni by se jejich ceny pohybovaly bez této dohody. Zejména nemohou vědět, do jaké míry by se při úplném konkurenčním tlaku podařilo některým konkurentům snížit náklady a s tím ceny. V tomto případě by také nemohli zpřístupnit vhodné údaje, na jejichž základě by se výše škody dala s konečnou platností stanovit.

98.

Z výše uvedeného vyplývá, že zpřístupnění údajů použitých k vypracování znaleckého posudku žalovaného nevylučuje, že mezi účastníky řízení i nadále existuje informační asymetrie a na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody.

99.

Třetí otázka se týká toho, zda a do jaké míry ovlivňuje skutečnost, že žalobce směřuje svou žalobu pouze proti jednomu účastníkovi kartelové dohody, o nichž zakoupil zboží dotčené touto dohodou, možnost stanovení výše škody odhadem.

100.

V tomto ohledu je nutno předně vyjasnit, že předmětem této otázky není výklad článku 11 směrnice 2014/104 týkající se společné a nerozdílné odpovědnosti. Předkládající soud totiž žádným způsobem nezpochybňuje, že žalobci mohli žalovat společnost Daimler nejen ve vztahu k nákladním vozům, které zakoupili od ní, nýbrž rovněž ve vztahu k těm, jež zakoupili od ostatních účastníků kartelové dohody.

101.

Pouze pro úplnost je proto nezbytné připomenout, že zásada, podle níž každý poškozený kartelovou dohodou může podat žalobu na náhradu škody proti každému účastníkovi této dohody, pokud mezi škodou způsobenou tomuto poškozenému a porušujícím jednáním, kterého se tento účastník kartelové dohody dopustil, existuje příčinná souvislost, v každém případě vyplývá již z judikatury Soudního dvora. Z tohoto důvodu byla tato zásada v článku 11 směrnice kodifikována pouze deklaratorně a v projednávané věci se každopádně použije (viz bod 37 výše).

102.

Jak Soudní dvůr nedávno konstatoval, aniž se odvolával na směrnici 2014/104, vede totiž porušování hospodářské soutěže zásadně k solidární odpovědnosti jeho původců ( 35 ). To vyplývá rovněž z rozsudků ve věcech Kone a další a Otis Gesellschaft a další, v nichž šlo o žaloby podané subjekty poškozenými v důsledku cenového deštníku resp. veřejnými poskytovateli dotací, kteří neměli přímý smluvní vztah s žádným z účastníků kartelové dohody a od žádného z těchto účastníků nezakoupili zboží přímo dotčené kartelovou dohodou ( 36 ). Není zjevné, proč v případě, kdy žalobce zakoupil zboží dotčené kartelovou dohodou přímo u jednoho nebo několika účastníků této dohody, by jeho právo žalovat na náhradu škody způsobené společným protiprávním jednáním všechny, nebo jen některé účastníky kartelové dohody, mělo záviset na tom, zda zboží zakoupil od žalovaného či žalovaných účastníků kartelové dohody resp. zda tento nebo tito toto zboží vyrobili.

103.

Třetí předběžná otázka je proto zaměřena spíše na procedurální spravedlnost vůči společnosti Daimler. Její podstatou je, zda je možné vycházet z informační asymetrie v neprospěch žalobce a stanovit výši škody odhadem, i když společnost Daimler neprodala a nevyrobila všechno sporné zboží dotčené kartelovou dohodou. Společnost Daimler totiž ohledně tohoto zboží nutně disponuje menším množstvím informací než ostatní účastníci kartelové dohody. Předkládající soud proto zřejmě zpochybňuje, že zde může vycházet ze situace informační asymetrie v neprospěch žalobce a ve prospěch společnosti Daimler.

104.

I pro tuto situaci ovšem z úvah v bodech 84 až 88 výše vyplývá, že podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2014/104 je relevantní pouze to, zda je na základě dostupných důkazů prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody.

105.

Zásadně je proto v takovéto situaci nezbytné případně požadovat od třetích osob vydání informací formou soudních nařízení podle čl. 5 odst. 1 směrnice. Tím je chráněno také právo žalovaného na obhajobu. Článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 totiž stanoví, že i žalovaný může navrhnout zpřístupnění důkazů žalobcem nebo třetími osobami. Příslušný soud přitom musí přihlédnout k tomu, jaké vyhlídky na úspěch mají případné důkazní návrhy žalovaného, aby tyto návrhy nevedly k tomu, že se řízení bude z čistě procesně taktických důvodů protahovat.

106.

Jsou-li možnosti dokazování vyčerpány, přísluší dotyčnému soudu, aby přezkoumal, zda je na základě dostupných důkazů i nadále prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody a musí výši škody stanovit odhadem.

107.

V každém případě není odůvodněné se v případě, kdy žalovaný neprodával či nevyráběl všechno dotčené zboží zatížené kartelovou dohodou, paušálně domnívat, že neexistuje informační asymetrie v neprospěch žalobce. Jak totiž připomíná sám předkládající soud, i v takovém případě je nezbytné vycházet z toho, že účastníci kartelové dohody obecně mají více informací o porušujícím jednání a jeho dopadech na ceny než poškození.

108.

Navíc nelze dopustit, aby se pro žalobce výkon jeho práva zažalovat každého účastníka dohody stal pro něj nevýhodou v tom smyslu, že by tím byla paušálně vyloučena možnost odhadu. V tomto smyslu tvrdí společnost Daimler, že žalobci se vědomě vzdali možnosti vytvořit situaci, v níž by byly k dispozici veškeré relevantní informace o výši škody. Právo poškozeného kartelovou dohodou žalovat všechny nebo jen určité členy kartelové dohody je ovšem důležitou součástí efektivního prosazování práva na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou a nesmí být bezdůvodně omezeno. Spíše je nezbytné jej vykonávat s přihlédnutím ke všem relevantním zásadám, mezi něž patří rovněž práva žalovaných členů kartelové dohody na obhajobu.

109.

Skutečnost, že žalobce žaloval jednoho účastníka kartelové dohody, u něhož zakoupil pouze část zboží dotčeného kartelovou dohodou, proto nevylučuje možnost stanovit škodu z důvodu praktické nemožnosti nebo nepřiměřené obtížnosti jejího vyčíslení odhadem, jestliže na návrh žalovaného byly vyčerpány veškeré slibné a z hlediska nákladů přiměřené možnosti dokazování v jeho prospěch.

110.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že podmínkou stanovení výše škody odhadem podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2014/104 je prokázání skutečnosti, že žalobci byla způsobena škoda, avšak na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nadměrně obtížné přesně stanovit výši způsobené škody. V případě, že na návrh žalovaného byly vyčerpány veškeré slibné a přiměřené možnosti dokazování v jeho prospěch, mohou být tyto podmínky splněny i tehdy, když žalovaný zpřístupnil určité údaje a pouze část zboží dotčeného kartelovou dohodou byla zakoupena od něho.

111.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky následovně: