–

za KM I. Armenteros Rodríguezem, abogado,

–

za Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) P. García Perea a A. R. Trillo Garcíou, letrados,

–

za španělskou vládu J. Rodríguez de la Rúa Puigem a M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi I. Galindo Martín a A. Szmytkowskou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (Úř. věst. 1979, L 6, s. 24; Zvl. vyd. 05/01, s. 215).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi KM a Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) (Národní institut sociálního zabezpečení, Španělsko) ve věci odmítnutí tohoto institutu uznat slučitelnost dvou plných invalidních důchodů přiznaných KM v rámci téhož zákonného systému sociálního zabezpečení na základě různých dob pojištění a různých poškození zdraví.

3

Článek 1 směrnice 79/7 stanoví:

„Účelem této směrnice je v oblasti sociálního zabezpečení a dalších složkách sociální ochrany uvedené v článku 3 postupné zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (dále jen ‚zásada rovného zacházení‘).“

4

Článek 3 odst. 1 písm. a) této směrnice uvádí, že tato směrnice se vztahuje na právní úpravu zajišťující ochranu mimo jiné pro případ „invalidity“.

5

Článek 4 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, například s ohledem na manželský nebo rodinný stav, zejména pokud jde o:

6

Článek 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23), mimo jiné uvádí, že tato směrnice obsahuje ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o systémy sociálního zabezpečení pracovníků.

7

Článek 2 odst. 1 písm. f) této směrnice uvádí, že pro účely této směrnice se „systémy sociálního zabezpečení pracovníků“ rozumějí systémy, na které se nevztahuje [směrnice 79/7] a jejichž účelem je poskytnout pracovníkům, jak zaměstnancům, tak osobám samostatně výdělečně činným, v rámci podniku nebo skupiny podniků, v oblasti hospodářské činnosti, z oboru jednoho povolání nebo skupiny povolání, dávky určené jako doplněk k dávkám poskytovaným zákonnými systémy sociálního zabezpečení nebo jako jejich náhrada, nezávisle na tom, zda je členství v těchto systémech povinné nebo dobrovolné.

8

Článek 9 odst. 1 Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení), v konsolidovaném znění schváleném Real Decreto Legislativo 8/2015 (královské legislativní nařízení 8/2015) ze dne 30. října 2015 (BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103291) (dále jen „LGSS“), uvádí:

„Systém sociálního zabezpečení sestává z následujících režimů:

9

Článek 10 LGSS stanoví:

„1.   Zvláštní režimy se zavádí pro pracovní činnosti, které vzhledem ke své povaze, zvláštním časovým a místním podmínkám, za kterých jsou vykonávány, nebo typu výrobního procesu vyžadují zavedení takových režimů, aby bylo zajištěno řádné uplatňování dávek sociálního zabezpečení.

2.   Zvláštními režimy se rozumí režimy, do nichž spadají následující skupiny:

[…]“

10

Článek 163 LGSS, nadepsaný „Neslučitelnost důchodů“, v odstavci 1 stanoví:

„Důchody [z] obecného režimu [sociálního zabezpečení] jsou vzájemně neslučitelné, pokud je pobírá tatáž osoba, nestanoví-li právní či správní předpis výslovně jinak. V případě neslučitelnosti si příjemce, který by mohl mít nárok na dva či více důchodů, zvolí jeden z nich.“

11

Ve 26. přechodném ustanovení LGSS, použitelném na spor v původním řízení, se stanoví:

„1. Bez ohledu na příčinu je pracovní invalidita klasifikována podle následující stupnice:

2. V případě úrazu – ať již se jedná o pracovní úraz, či nikoli – se obvyklým povoláním rozumí povolání obvykle vykonávané pracovníkem v okamžiku úrazu. V případě nemoci – ať již se jedná o nemoc z povolání, či nikoli – se obvyklým povoláním rozumí povolání, které pracovník vykonával jako hlavní činnost v období předcházejícím vzniku invalidity stanovené právními předpisy.

[…]

4. Úplnou pracovní invaliditou v případě obvyklého povolání se rozumí neschopnost, která pracovníkovi brání vykonávat veškeré úkoly tohoto obvyklého povolání nebo jeho základní úkoly, přičemž se rozumí, že se může věnovat jinému povolání.

[…]“

12

Článek 34 Decreto 2530/1970, por el que se regula el régimen especial de la Seguridad Social de los trabajadores por cuenta propia o autónomos (nařízení 2530/1970 o zvláštním režimu sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné), ze dne 20. srpna 1970 (BOE č. 221 ze dne 15. září 1970, s. 15148), uvádí:

„Důchody, které jsou v rámci tohoto zvláštního režimu přiznány jeho příjemcům, jsou vzájemně neslučitelné, není-li výslovně uvedeno jinak. Každá osoba, která má nárok na dva nebo více důchodů, si musí zvolit jeden z nich.“

13

Rozhodnutím ze dne 2. března 1999 INSS prohlásil, že žalobkyně v původním řízení – pojištěná v obecném režimu sociálního zabezpečení (dále jen „RGSS“) – je zcela neschopna vykonávat své obvyklé povolání administrativní asistentky v důsledku nemoci, která není nemocí z povolání a souvisí s mozkovou ischemickou příhodou, a přiznal jí důchod podle RGSS, který byl vypočten na základě příspěvků zaplacených v období od května 1989 do dubna 1994.

14

Rozhodnutím ze dne 20. března 2018 INSS prohlásil, že žalobkyně v původním řízení, která mezitím začala pracovat jako pomocná síla v družině, je zcela neschopna vykonávat rovněž své nové obvyklé povolání z důvodu mimopracovního úrazu, při kterém si zlomila stehenní kost, a přiznal jí odpovídající důchod podle RGSS, který byl vypočten na základě příspěvků zaplacených v období od února 2015 do ledna 2017. INSS měl nicméně za to, že na základě článku 163 LGSS je tento důchod neslučitelný s dříve přiznaným důchodem, takže žalobkyně v původním řízení má nárok pouze na jeden z těchto důchodů.

15

Dne 23. ledna 2019 zamítl INSS stížnost, kterou žalobkyně proti posledně uvedenému rozhodnutí podala.

16

Dne 12. března 2019 žalobkyně v původním řízení podala k předkládajícímu soudu žalobu znějící na uznání slučitelnosti invalidního důchodu souvisejícího s jejím povoláním asistentky v družině s důchodem souvisejícím s jejím předchozím povoláním administrativní asistentky, aby mohla tyto dva důchody kumulovat. Za tímto účelem v podstatě tvrdila, že článek 163 LGSS, na základě kterého INSS rozhodl o neslučitelnosti těchto dvou důchodů, je nepoužitelný, neboť zakládá nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, a je tedy v rozporu s unijním právem.

17

Předkládající soud nejprve upřesňuje, že žalobkyně v původním řízení prokázala, že odváděla dostatečné příspěvky, aby měla nárok na oba dotčené důchody.

18

Předkládající soud dále uvádí, že španělský systém sociálního zabezpečení se skládá z několika režimů, z nichž nejdůležitější jsou RGSS, který se vztahuje obecně na zaměstnance, a zvláštní režim osob samostatně výdělečně činných (dále jen „RETA“), který se vztahuje obecně na osoby samostatně výdělečně činné, přičemž oba tyto systémy poskytují mimo jiné dávky při úplné pracovní invaliditě příjemcům, kteří již nejsou ze zdravotních důvodů schopni pracovat.

19

Tentýž soud uvádí, že článek 163 LGSS sice brání kumulaci dvou plných invalidních důchodů přiznaných v rámci RGSS, nicméně z judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) vyplývá, že toto ustanovení, vykládané a contrario, umožňuje takovou kumulaci, pokud tyto důchody pocházejí z různých režimů, tedy zpravidla z RGSS a RETA, a to i na základě stejných poškození zdraví. Důvodem pro tento výklad je skutečnost, že každý z těchto režimů sleduje vlastní cíl, tedy RGSS cíl spočívající v kompenzaci nemožnosti vykonávat zaměstnání a RETA cíl spočívající v kompenzaci nemožnosti vykonávat samostatnou výdělečnou činnost.

20

Předkládající soud se přiklání k názoru, že uplatnění takového pravidla vede k nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, která je zakázána článkem 4 směrnice 79/7 a článkem 5 směrnice 2006/54, jelikož i když toto pravidlo nijak nerozlišuje na základě pohlaví, a je tedy v tomto ohledu zdánlivě neutrální, mohlo by mít přesto větší dopad na ženy. Ze statistických údajů, které poskytl INSS a které se vztahují k referenčnímu datu 31. ledna 2020, vyplývá, že zatímco rozložení pojištěnců v rámci RGSS mezi muže a ženy je poměrně vyvážené, ženy představují pouze 36,15 % pojištěnců v rámci RETA. Tento nízký podíl odráží největší obtíž žen vykonávat profesní činnost v postavení osoby samostatně výdělečně činné, což je obtíž způsobená tím, že společnost jim tradičně přisuzuje roli žen v domácnosti.

21

Vzhledem k tomu, že kumulace dávek je možná pouze u dávek získaných v rámci odlišných režimů a podíl mužů pojištěných v rámci RETA je výrazně vyšší než podíl žen, je v důsledku toho snadnější této kumulace dosáhnout u mužů než u žen.

22

Předkládající soud má konečně za to, že argumenty uplatněné INSS za účelem odůvodnění neslučitelnosti dvou důchodů dotčených v původním řízení nejsou přesvědčivé. Pochybuje o opodstatněnosti argumentu, podle kterého může existovat pouze jeden plný invalidní důchod směřující ke kompenzaci ztráty příjmů v důsledku nemožnosti pokračovat ve výkonu obvyklého povolání, neboť k danému okamžiku může existovat pouze jedno obvyklé povolání. Tento argument by totiž musel vést k zákazu kumulace dvou plných invalidních důchodů získaných na základě odlišných režimů.

23

Za těchto okolností se Juzgado de lo Social no 26 de Barcelona (Soud pro pracovněprávní věci č. 26 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Soudní dvůr zaslal několik otázek INSS a španělské vládě, kdy INSS odpověděl dopisem došlým dne 3. prosince 2021 a španělská vláda dopisem došlým dne 7. prosince 2021.

25

Aby byl na úvod upřesněn rozsah první otázky, je třeba uvést, že předkládající soud si klade otázku ohledně slučitelnosti španělských právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení s článkem 4 směrnice 79/7 a článkem 5 směrnice 2006/54, pokud jde o podmínky upravující možnost, která je stanovena těmito právními předpisy, jak je vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), tedy možnost kumulovat dva plné invalidní důchody v situaci, kdy pojištěný pracovník splnil podmínky pro přiznání těchto důchodů na základě dob placení příspěvků do rozdílných režimů.

26

Pokud jde v tomto ohledu o použitelnost směrnic uvedených předkládajícím soudem, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že plné invalidní důchody, které jsou dotčeny v původním řízení a které chce žalobkyně v původním řízení kumulovat, jsou přiznány v rámci systému sociálního zabezpečení stanoveného LGSS a jejich cílem je chránit pojištěnce proti ztrátě příjmů plynoucí z neschopnosti vykonávat jejich obvyklé povolání.

27

Takové důchody spadají do působnosti směrnice 79/7, jelikož jsou součástí zákonného režimu ochrany proti jednomu z rizik uvedených v čl. 3 odst. 1 této směrnice, tedy proti invaliditě, a přímo a skutečně souvisí s ochranou proti tomuto riziku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Instituto Nacional de la Seguridad Social (Příspěvek k důchodu pro matky), C‑450/18, EU:C:2019:1075, bod 35].

28

Naproti tomu, jak zdůraznily INSS, španělská vláda a Evropská komise, směrnice 2006/54 není na spor v původním řízení použitelná. Z článku 1 druhého pododstavce písm. c) směrnice 2006/54, ve spojení s jejím čl. 2 odst. 1 písm. f), totiž vyplývá, že uvedená směrnice se nepoužije na zákonné systémy upravené směrnicí 79/7 [rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Instituto Nacional de la Seguridad Social (Příspěvek k důchodu pro matky), C‑450/18, EU:C:2019:1075, bod 34].

29

Za těchto okolností je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která brání tomu, aby pracovníci, kteří se účastní sociálního zabezpečení, kumulativně pobírali dva plné invalidní důchody, pokud spadají do téhož režimu sociálního zabezpečení, přičemž takový souběh umožňuje, pokud tyto důchody spadají do odlišných režimů sociálního zabezpečení.

30

Je třeba připomenout, že je sice nesporné, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a že při neexistenci harmonizace na úrovni Evropské unie je věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení, nic to však nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat unijní právo (rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Cachaldora Fernández, C‑527/13, EU:C:2015:215, bod 25).

31

Unijní právo tudíž v zásadě nebrání tomu, aby členský stát ve svých právních předpisech týkajících se sociálního zabezpečení vyloučil možnost pobírat současně dva nebo více plných invalidních důchodů, ani tomu, aby byl takový souběh za určitých podmínek povolen. Takové právní předpisy však musí dodržovat směrnici 79/7, a zejména její čl. 4 odst. 1, podle kterého zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, pokud jde mimo jiné o výpočet dávek.

32

V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak poznamenal předkládající soud, že vnitrostátní právní úprava uvedená v bodě 29 tohoto rozsudku se vztahuje bez rozdílu na pracovníky mužského i ženského pohlaví, kteří se účastní různých španělských režimů sociálního zabezpečení a kteří v zásadě splnili podmínky pro přiznání alespoň dvou plných invalidních důchodů, takže tato právní úprava nezakládá přímou diskriminaci.

33

Pokud jde o otázku, zda tatáž vnitrostátní právní úprava zakládá nepřímou diskriminaci, tento pojem musí být v kontextu směrnice 79/7 chápán v tom smyslu, že diskriminaci založenou nepřímo na pohlaví představuje situace, kdy by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Villar Láiz, C‑161/18, EU:C:2019:382, bod 37).

34

V projednávané věci se předkládající soud přiklání k názoru, že dotčená vnitrostátní právní úprava zakládá nepřímou diskriminaci. Jak bylo uvedeno v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku, předkládající soud uvádí, že i když podle statistických údajů, které má k dispozici, jsou pojištěnci RGSS rozděleni poměrně rovnoměrně mezi obě pohlaví, ženy představují jen asi 36 % pojištěnců RETA, přičemž oba tyto režimy zahrnují velkou většinu pracovníků pojištěných ve španělském systému sociálního zabezpečení. Muži se tak oproti ženám nacházejí v lepší pozici pro účely získání nároku na několik plných invalidních důchodů v rámci rozdílných režimů a kumulace těchto důchodů.

35

V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení zavádí mezi pracovníky, kteří získali nárok na několik plných invalidních důchodů, rozdílné zacházení na základě zdánlivě neutrálního kritéria, podle kterého jsou tito pracovníci oprávněni kumulovat takové důchody pouze tehdy, pokud tyto důchody spadají do rozdílných režimů sociálního zabezpečení.

36

Jeví se však, že takové rozdílné zacházení zvýhodňuje pracovníky, kteří mohou kumulovat dva nebo více důchodů spadajících pod rozdílné režimy sociálního zabezpečení, pokud jde o výpočet celkové částky těchto důchodů, a že může naopak vést ke znevýhodnění pracovníků, kteří získali takové důchody v rámci téhož režimu sociálního zabezpečení, ale nemohou je kumulovat.

37

INSS a španělská vláda zdůrazňují, že důchody spadající do každého režimu sociálního zabezpečení se liší zejména svými způsoby placení příspěvků a výpočtu, jakož i svými cíli, a mimo jiné tvrdí, že tyto skutečnosti prokazují, že pracovníci, kteří mohou kumulovat dva nebo více důchodů, se nenacházejí ve srovnatelné situaci s pracovníky, kteří tuto možnost nemají. Výše uvedené skutečnosti však podle všeho nezpochybňují zjištění, že možnost kumulovat dva nebo více důchodů v zásadě umožňuje dotyčným pracovníkům využívat celkovou dávku ve vyšší částce, než je částka jediného důchodu, na který by jinak měli nárok, a kromě toho ani neprokazují absenci srovnatelnosti jejich situací, a to tím spíše, že důchody v rámci RGSS i RETA mají oba dva kompenzovat ztrátu příjmů v důsledku úplné neschopnosti pracovníka vykonávat – ať již jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná – své obvyklé povolání, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

38

Na druhém místě za účelem posouzení, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení může znevýhodňovat obzvláště pracovníky ženského pohlaví ve srovnání s pracovníky mužského pohlaví, je třeba připomenout, že existenci takového konkrétního znevýhodnění lze prokázat zejména tehdy, prokáže-li se, že taková právní úprava negativně dopadá na podstatně větší podíl osob jednoho pohlaví ve srovnání s osobami druhého pohlaví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 25).

39

Tak by tomu mohlo být tehdy, kdyby bylo prokázáno, že v důsledku vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení je podstatně vyšší podíl pracovníků ženského pohlaví ve srovnání s pracovníky mužského pohlaví zbaven možnosti kumulovat dva nebo vícero plných invalidních důchodů.

40

Pokud vnitrostátní soud stejně jako v projednávaném případě disponuje statistickými údaji, podle Soudního dvora je na tomto soudu, aby zohlednil všechny pracovníky, na které se vztahuje vnitrostátní právní úprava, která je základem pro rozdílné zacházení, a za nejlepší srovnávací metodu považuje srovnání podílů pracovníků dotčených údajným nerovným zacházením a těch, kteří jím dotčeni nejsou, v rámci pracovních sil ženského pohlaví, které spadají do oblasti působnosti této právní úpravy, a stejných podílů v rámci pracovních sil mužského pohlaví, které spadají do této oblasti působnosti (rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 26).

41

V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, do jaké míry jsou statistické údaje, které mu byly předloženy, věrohodné a zda mohou být zohledněny, tedy zejména zda nezachycují čistě nahodilé či přechodné jevy a zda mají dostatečnou vypovídající hodnotu (rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 27).

42

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, přitom vyplývá, že účastníci řízení a zúčastnění, kteří předložili vyjádření, se neshodují v otázce, jaký typ údajů musí být zohledněn, aby byly podle metodiky uvedené v bodě 40 tohoto rozsudku určeny podíly osob dotčených rozdílným zacházením. Neshodují se zejména v otázce, zda údaje použité předkládajícím soudem, které jsou uvedeny v bodě 34 tohoto rozsudku a týkají se míry účasti pracovníků mužského a ženského pohlaví v RGSS a RETA, umožňují určit podíly pojištěných osob, přičemž INSS a španělská vláda zejména zdůrazňují absenci přímé souvislosti mezi pojištěním v daném režimu a přiznáním nároku na důchod.

43

Pokud jde o relevanci údajů poskytnutých předkládajícím soudem, je třeba konstatovat, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení se nevztahuje na všechny pracovníky pojištěné v různých španělských režimech sociálního zabezpečení, ale pouze na ty, kteří v zásadě splnili podmínky pro přiznání nejméně dvou plných invalidních důchodů, jak v podstatě rovněž uvedla generální advokátka v bodě 65 svého stanoviska.

44

Pouze pracovníkům, kteří spadají do této posledně uvedené kategorie, lze totiž odepřít nebo přiznat nárok na souběh dvou nebo více plných invalidních důchodů podle toho, zda tyto důchody spadají do téhož režimu nebo do odlišných režimů sociálního zabezpečení.

45

Pro účely určení, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení zakládá nepřímou diskriminaci, tedy nelze zohlednit pracovníky, kteří nemohou kumulovat dva nebo více důchodů pouze z toho důvodu, že nesplnili podmínky pro přiznání každého z těchto důchodů, avšak nutně patří mezi pracovníky, kterých se týkají statistické údaje zohledněné předkládajícím soudem a týkající se míry účasti v jednotlivých režimech sociálního zabezpečení (obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 30).

46

Za účelem určení, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta dotčená v původním řízení, může zakládat nepřímou diskriminaci v rozporu s čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7, je tedy třeba nejprve zohlednit všechny pracovníky podléhající této právní úpravě, tedy všechny pracovníky, kteří v zásadě získali nárok na více než jeden plný invalidní důchod. Dále musí být v takto vymezené skupině pracovníků stanoven jednak podíl pracovníků mužského pohlaví, kterým bylo bráněno kumulovat tyto důchody, ve vztahu k pracovníkům mužského pohlaví, kterým je takový souběh umožněn, a jednak stejný podíl stran pracovníků ženského pohlaví. Konečně je třeba tyto podíly vzájemně porovnat za účelem posouzení významné povahy případného rozdílu mezi podílem negativně ovlivněných pracovníků mužského pohlaví a podílem negativně ovlivněných pracovníků ženského pohlaví.

47

Tato metodika je ostatně neutrální ve vztahu k okolnosti zdůrazněné INSS a španělskou vládou, že u pracovníků mužského pohlaví je větší riziko než u pracovníků ženského pohlaví, že se ocitnou v pracovní neschopnosti, a že v důsledku toho budou muset žádat o přiznání plného invalidního důchodu. Cílem srovnání, které je třeba provést, je totiž pouze určit, zda se v rámci příslušných kategorií pracovníků mužského a ženského pohlaví, u nichž se toto riziko již naplnilo, rozdílné zacházení vyplývající z vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení negativně dotýká podstatně většího podílu žen než mužů, jak v podstatě rovněž uvedla generální advokátka v bodě 66 svého stanoviska.

48

Pokud jde o údaje vhodné k provedení takového srovnání, INSS poskytl dne 3. prosince 2021 na žádost Soudního dvora takové doplňující statistické údaje, které jsou definovány v této žádosti, pokud jde o počet pracovníků mužského a ženského pohlaví stižených nejméně dvěma pracovními neschopnostmi, kteří ke dni 10. listopadu 2021 získali v zásadě nárok na plné invalidní důchody v rámci nejméně dvou režimů sociálního zabezpečení nebo pouze v rámci RGSS.

49

V tomto ohledu je třeba připomenout, že dotčená vnitrostátní právní úprava se vztahuje na všechny pracovníky, kteří v zásadě splnili podmínky pro přiznání alespoň dvou plných invalidních důchodů. Může se tedy negativně dotknout všech pracovníků, kteří získali nárok na alespoň dva invalidní důchody v rámci téhož režimu sociálního zabezpečení, ať již je tento režim jakýkoli.

50

Údaje uvedené v bodě 48 tohoto rozsudku sice podle všeho umožňují spolehlivě odhadnout k referenčnímu datu celkový počet pracovníků mužského a ženského pohlaví zvýhodněných vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, tedy 7723 pracovníků mužského pohlaví a 3460 pracovníků ženského pohlaví, kteří k tomuto datu mohli v zásadě kumulovat nejméně dva plné invalidní důchody.

51

Jak ovšem Komise správně poznamenala na jednání, pokud jde o pracovníky, kteří nemohou kumulovat důchody, na které získali nárok, omezují se tyto údaje na sestavení seznamu 4047 pracujících mužů a 3388 pracujících žen, kteří jsou pojištěni pouze v rámci RGSS. Tyto údaje tudíž neuvádějí celkový počet pracovníků znevýhodněných vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení k referenčnímu datu, a neumožňují tedy samy o sobě stanovit podíly pracovníků mužského pohlaví a pracovníků ženského pohlaví znevýhodněných touto právní úpravou v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodech 40 a 46 tohoto rozsudku, zejména pokud jde o pracovníky pojištěné pouze v rámci RETA, na které se na základě článku 34 nařízení 2530/1970 o zvláštním režimu sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné vztahuje stejné pravidlo, jaké je stanoveno v čl. 163 odst. 1 LGSS pro osoby pojištěné v rámci RGSS.

52

V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že s ohledem na značný počet osob pojištěných v rámci RETA není vyloučeno, že zohlednění čísel týkajících se pracovníků, kteří v zásadě získali nárok na alespoň dva plné invalidní důchody v rámci tohoto jediného režimu, může mít dopad na výpočet – na základě všech relevantních údajů – příslušných podílů pracovníků mužského a ženského pohlaví negativně dotčených vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení v souladu s metodikou uvedenou v bodech 40 a 46 tohoto rozsudku.

53

Jakkoli jsou tedy takové údaje, jaké jsou uvedeny v bodě 48 tohoto rozsudku, v zásadě relevantní pro účely určení těchto podílů, a tedy stanovení toho, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení může konkrétně znevýhodnit pracovníky ženského pohlaví oproti pracovníkům mužského pohlaví, je třeba dbát na to, aby údaje, které byly za tímto účelem nakonec zohledněny, byly dostatečně spolehlivé a úplné za účelem správného stanovení uvedených podílů.

54

Předkládajícímu soudu přísluší provést nezbytná ověření a případně posoudit, zda případný rozdíl mezi podíly pracovníků mužského a ženského pohlaví negativně ovlivněných vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení má významnou povahu, přičemž je třeba upřesnit, že méně významný, avšak dlouhodobě relativně konstantní rozdíl mezi pracovníky mužského a ženského pohlaví by mohl rovněž odhalit skutečnosti nasvědčující nepřímé diskriminaci na základě pohlaví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez, C‑167/97, EU:C:1999:60, bod 61).

55

Soudní dvůr již mimoto rozhodl, že posouzení skutečností, které nasvědčují vzniku nepřímé diskriminace, je na vnitrostátních soudních orgánech, a to v souladu s vnitrostátním právem nebo praxí, které mohou zejména stanovit, že nepřímá diskriminace může být prokázána jakýmikoli prostředky, a to i na základě statistických údajů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, bod 46 a citovaná judikatura).

56

Na třetím místě, pokud by předkládající soud na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení konkrétně znevýhodňuje pracovníky ženského pohlaví oproti pracovníkům mužského pohlaví, tato právní úprava by zakládala nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, která je v rozporu s čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7, ledaže je odůvodněna objektivními faktory prostými jakékoliv diskriminace na základě pohlaví. Tak je tomu tehdy, pokud tato právní úprava odpovídá legitimnímu cíli sociální politiky, je způsobilá dosáhnout tohoto cíle a je za tímto účelem nezbytná, přičemž za způsobilou zaručit dosažení tvrzeného cíle ji lze považovat pouze tehdy, když opravdu odpovídá snaze dosáhnout tohoto cíle a je prováděna koherentním a systematickým způsobem [rozsudek ze dne 24. února 2022, TGSS (Nezaměstnanost pracovníků v domácnosti), C‑389/20, EU:C:2022:120, bod 48].

57

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že členské státy mají při volbě opatření, kterými mohou být uskutečňovány cíle své sociální politiky a zaměstnanosti, značný prostor pro uvážení [rozsudek ze dne 24. září 2020, YS (Podnikové důchody řídících pracovníků), C‑223/19, EU:C:2020:753, bod 57].

58

I když je nakonec na vnitrostátním soudu, který je jediný příslušný pro posouzení skutkových okolností a pro výklad vnitrostátního práva, aby určil, zda a v jakém rozsahu je dotčené právní ustanovení odůvodněno takovým objektivním faktorem, má Soudní dvůr, který má poskytnout vnitrostátnímu soudu v rámci řízení o předběžné otázce užitečné odpovědi, pravomoc poskytnout vodítka vycházející ze spisu ve věci v původním řízení, jakož i z písemných a ústních vyjádření, jež mu byla předložena, která vnitrostátnímu soudu umožní rozhodnout [rozsudek ze dne 24. září 2020, YS (Podnikové důchody řídících pracovníků), C‑223/19, EU:C:2020:753, bod 58].

59

V projednávaném případě INSS a španělská vláda v podstatě tvrdí, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení je odůvodněná s ohledem na cíl spočívající v zachování udržitelnosti systému sociálního zabezpečení. Jednak uvádějí, že možnost kumulovat nejméně dva plné invalidní důchody získané v rámci jediného režimu, které pokrývají totéž riziko ztráty příjmů z výdělečné činnosti, by měla významné důsledky pro financování tohoto režimu, a dále uvádějí, že možnost kumulovat důchody spadající pod různé režimy má omezený rozpočtový účinek, přičemž tyto důchody kromě toho pokrývají rozdílná rizika.

60

Pokud jde o otázku, zda takový cíl představuje legitimní cíl sociální politiky, přestože rozpočtové důvody nemohou odůvodnit diskriminaci v neprospěch jednoho pohlaví, cíle spočívající v zajištění udržitelného financování invalidních důchodů naproti tomu lze s ohledem na široký prostor členských států pro uvážení považovat za legitimní cíle sociální politiky, které nijak nesouvisejí s diskriminací na základě pohlaví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 38).

61

Pokud jde o způsobilost vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení dosáhnout dovolávaného cíle, je pravda, že taková právní úprava tím, že vylučuje nebo omezuje nárok na více plných invalidních důchodů, a to zejména v situacích, kdy takový souběh může vést k tomu, že je dotyčným přiznána celková částka, která přesahuje ztrátu příjmů, kterou mají tyto důchody kompenzovat, se jeví jako vhodná k tomu, aby přispívala k zachování financí režimu sociálního zabezpečení a k zajištění rozumného přidělení dotyčných prostředků.

62

Komise však tvrdila, aniž jí bylo v tomto bodě oponováno, že bez ohledu na otázku, zda pracovník pobírá důchody z jediného režimu nebo z rozdílných režimů, jsou související výdaje hrazeny z rozpočtu sociálního zabezpečení.

63

Mimoto je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku, že navzdory rozdílům, které mohou existovat mezi důchody spadajícími do různých režimů sociálního zabezpečení, pokud jde o jejich způsoby výpočtu a placení příspěvků, jakož i o jejich cíle, možnost kumulovat několik důchodů získaných v rámci rozdílných systémů podle všeho přiznává finanční výhodu dotyčným pracovníkům a může vést k dodatečným veřejným výdajům.

64

Rozpočtové důsledky souběhu několika plných invalidních důchodů se tedy nejeví být výrazně odlišné podle toho, zda je takový souběh povolen u důchodů získaných v rámci téhož režimu nebo v rámci rozdílných režimů, a to tím spíše, když – stejně jako v projednávaném případě – dotyčný pracovník získal nárok na tyto dva důchody na základě odlišných dob placení příspěvků.

65

Z toho plyne, že s výhradou ověření předkládajícím soudem není vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení prováděna soudržným a systematickým způsobem, takže ji nelze považovat za způsobilou k dosažení dovolávaného cíle.

66

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která brání tomu, aby pracovníci, kteří se účastní sociálního zabezpečení, kumulativně pobírali dva plné invalidní důchody, pokud spadají do téhož režimu sociálního zabezpečení, přičemž takový souběh umožňuje, pokud tyto důchody spadají do odlišných režimů sociálního zabezpečení, pokud tato právní úprava znevýhodňuje konkrétně pracovníky ženského pohlaví oproti pracovníkům mužského pohlaví zejména tím, že podstatně většímu podílu pracovníků mužského pohlaví, určenému na základě všech pracovníků mužského pohlaví podléhajících uvedené právní úpravě, umožňuje v porovnání s odpovídajícím podílem pracovníků ženského pohlaví tento souběh, a pokud tatáž právní úprava není odůvodněna objektivními faktory prostými jakékoliv diskriminace na základě pohlaví.

67

S ohledem na odpověď na první otázku není třeba na druhou otázku odpovídat.

68

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která brání tomu, aby pracovníci, kteří se účastní sociálního zabezpečení, kumulativně pobírali dva plné invalidní důchody, pokud spadají do téhož režimu sociálního zabezpečení, přičemž takový souběh umožňuje, pokud tyto důchody spadají do odlišných režimů sociálního zabezpečení, pokud tato právní úprava znevýhodňuje konkrétně pracovníky ženského pohlaví oproti pracovníkům mužského pohlaví zejména tím, že podstatně většímu podílu pracovníků mužského pohlaví, určenému na základě všech pracovníků mužského pohlaví podléhajících uvedené právní úpravě, umožňuje v porovnání s odpovídajícím podílem pracovníků ženského pohlaví tento souběh, a pokud tatáž právní úprava není odůvodněna objektivními faktory prostými jakékoliv diskriminace na základě pohlaví.