1.

Brání uzavření manželství nezletilému uprchlíkovi v tom, aby byl považován za „nezletilou osobu bez doprovodu“ a aby mu svědčilo právo na sloučení rodiny se svým příbuzným v přímé vzestupné linii podle ustanovení směrnice 2003/86/ES ( 2 )?

2.

To je otázka, na kterou bude muset Soudní dvůr odpovědět v projednávané věci, která jej povede k tomu, aby rozhodl o zvláště citlivých situacích týkajících se manželství nezletilých, u nichž nelze přehlížet skutečnost, že se může jednat o vynucené sňatky, a tím i zvlášť závažná porušení základních práv osob, zvláště dětí a žen ( 3 ).

3.

Podle bodů 2, 6, 8, 9 a 11 odůvodnění směrnice 2003/86:

[…]

[…]

[…]

4.

Článek 2 písm. f) této směrnice definuje pojem „nezletilých osob bez doprovodu“ jako „státní příslušní[ky] třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti mladší 18 let, jež vstupují na území členských států bez doprovodu dospělé osoby, která za ně podle práva nebo zvyklostí odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenacházejí v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilé osoby, jež jsou ponechány bez doprovodu po vstupu na území členských států“.

5.

Článek 4 odst. 1, 2 a 5 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy povolí vstup a pobyt níže uvedených rodinných příslušníků podle této směrnice a s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV, jakož i v článku 16:

Nezletilé děti uvedené v tomto článku musí být pod věkovou hranicí zletilosti stanovenou právem dotyčného členského státu a musí být svobodné.

[…]

2.   S výhradou dodržení podmínek stanovených v kapitole IV mohou členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech povolit vstup a pobyt podle této směrnice těmto rodinným příslušníkům:

[…]

5.   K zajištění lepší integrace a zabránění vynuceným sňatkům mohou členské státy požadovat, aby osoba usilující o sloučení rodiny a její manžel nebo jeho manželka dosáhli minimálního věku, což může být nejvýše 21 let, dříve než se bude manžel nebo manželka moci spojit s osobou usilující o sloučení rodiny.“

6.

Článek 5 odst. 5 téže směrnice stanoví:

„Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.“

7.

Článek 10 směrnice 2003/86, obsažený v kapitole V této směrnice, nadepsané „Sloučení rodiny uprchlíků“, v odst. 3 písm. a) stanoví:

„Je-li uprchlíkem nezletilé dítě bez doprovodu, členské státy:

8.

Podle čl. 2 písm. g) nařízení (EU) č. 604/2013 ( 4 ):

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

9.

Článek 8 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví:

„Pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém se oprávněně nachází její rodinný příslušník nebo její sourozenec, pokud je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Je-li žadatelem vdaná či ženatá nezletilá osoba, jejíž manžel či manželka se nenacházejí oprávněně na území členských států, je příslušným členským státem ten členský stát, v němž se oprávněně nachází otec, matka nebo jiný dospělý, jenž je za tuto nezletilou osobu zodpovědný podle práva nebo praxe dotyčného členského státu, nebo sourozenec.“

10.

Dne 8. prosince 2016, kdy byla nezletilá, dcera X, žalobkyně v původním řízení, uzavřela manželství v Libanonu s YB, který byl držitelem platného povolení k pobytu v Belgii.

11.

Při svém příjezdu do Belgie, dne 28. srpna 2017, byla ze strany service des tutelles du FOD Justitie (opatrovnická služba federální veřejné justiční služby, Belgie) považována za nezletilou osobu bez doprovodu a dne 29. srpna 2017 jí byla přidělena opatrovnice.

12.

Dne 20. září 2017 odmítl Dienst Vreemdelingenzaken (cizinecký úřad, Belgie) uznat podle článků 21 a 27 belgického Wetboek van internationaal privaatrecht (zákoník mezinárodního práva soukromého) libanonský oddací list z důvodu, že se jedná o dětský sňatek, který je považován za neslučitelný s veřejným pořádkem.

13.

Téhož dne podala dcera X žádost o mezinárodní ochranu a dne 26. září 2018 získala postavení uprchlíka.

14.

Dne 18. prosince 2018 podala žalobkyně v původním řízení, palestinská státní příslušnice, u belgického zastoupení v Bejrútu (Libanon) žádost o vízum za účelem sloučení rodiny, aby se mohla přestěhovat za svojí nezletilou dcerou, narozenou dne 2. února 2001. Téhož dne rovněž podala žádosti o udělení humanitárních víz pro své nezletilé syny, Y a Z.

15.

Dne 20. srpna 2019 se dceři X narodila dcera belgické státní příslušnosti.

16.

Třemi rozhodnutími ze dne 21. června 2019 zmocněnec minister van Sociale Zaken en Volksgezondheid, en van Asiel en Migratie (ministr sociálních věcí, veřejného zdraví, pro azyl a migraci, Belgie) (dále jen „zmocněnec“) zamítl žádosti o udělení víz, o které žádala X. Předkládající soud tato rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 7. listopadu 2019. Zmocněnec přijal dne 17. března 2020 tři nová rozhodnutí o zamítnutí udělení uvedených víz.

17.

Zmocněnec v podstatě tvrdil, že podle čl. 10 odst. 1 prvního pododstavce bodu 4 zákona o cizincích a čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86 jádro rodiny tvoří manželé a nezletilé svobodné děti, a že proto dcera X, jejíž manželství je platné v zemi jejího původu, již nepatří k jádru rodiny svých rodičů.

18.

Návrhy ze dne 10. srpna 2020 podala X žalobu k předkládajícímu soudu proti všem třem rozhodnutím přijatým zmocněncem dne 17. března 2020.

19.

Na podporu své žaloby uvádí, že belgický zákon o cizincích ani směrnice 2003/86 nevyžadují, aby byl nezletilý uprchlík usilující o sloučení rodiny svobodný, aby mohl mít právo na sloučení rodiny se svými rodiči. Kromě toho tvrdí, že jelikož libanonský oddací list její dcery nebyl v Belgii uznán, nemá toto manželství žádné právní účinky v belgickém právním řádu. Tvrdí, že k tomu, aby jí svědčilo právo na sloučení rodiny se svými rodiči, musí její dcera splnit pouze dvě podmínky, a sice aby byla nezletilá a byla bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. f) této směrnice, a že tyto podmínky jsou v projednávaném případě splněny.

20.

Podle Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) situace dcery žalobkyně v původním řízení zřejmě odpovídá situaci „nezletilé osoby bez doprovodu“ ve smyslu čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 ve spojení s čl. 2 písm. f) této směrnice. V tomto ohledu tento soud uvádí, že tato směrnice neobsahuje žádnou informaci o rodinném stavu „nezletilé osoby bez doprovodu“. S odkazem na argumenty předložené zmocněncem však poznamenává, že režim sloučení rodiny stanovený v čl. 9 nařízení Dublin III vyžaduje, aby byl nezletilý uprchlík svobodný, aby členský stát, ve kterém pobývá, byl příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jeho rodičů.

21.

Za těchto podmínek se Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

Písemná vyjádření předložily žalobkyně v původním řízení, belgická vláda a Evropská komise. Tytéž účastnice řízení se vyjádřily na jednání, které se konalo dne 31. března 2022.

23.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda nezletilý uprchlík, který pobývá v některém členském státě, musí být svobodný, aby mohl být považován za „nezletilou osobu bez doprovodu“ ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2003/86, a tudíž mít právo na sloučení rodiny se svým příbuzným v přímé vzestupné linii podle čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice.

24.

Rovnou zdůrazňuji, že tato otázka se netýká všech aspektů pojmu „nezletilá osoba bez doprovodu“, ale pouze podmínky, aby byla dotyčná nezletilá osoba svobodná. Jinými slovy, nejedná se o to, aby Soudní dvůr pozitivně určil, co tento pojem zahrnuje, a tudíž zda je dcera X „nezletilou osobou bez doprovodu“ ve smyslu směrnice 2003/86, ale pouze o to, zda skutečnost, že je vdaná, brání tomu, aby byla dotyčná nezletilá osoba považována za „nezletilou osobu bez doprovodu“ a měla právo na sloučení rodiny se svým příbuzným v přímé vzestupné linii.

25.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že autonomní a jednotný výklad ustanovení unijního práva je třeba hledat s přihlédnutím nejen k jeho znění, ale i k jeho kontextu a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí ( 5 ).

26.

Podle mého názoru jak doslovný, tak teleologický a systematický výklad těchto dvou ustanovení směrnice 2003/86 vyžaduje, aby na tuto otázku byla dána záporná odpověď, a to z důvodů, které vysvětlím.

27.

Pokud jde o čl. 2 písm. f) směrnice 2003/86, který definuje pojem „nezletilá osoba bez doprovodu“ ve smyslu této směrnice, jak již Soudní dvůr judikoval a jak uvádí Komise, toto ustanovení stanoví dvě podmínky, a sice že dotyčná osoba je „nezletilá“ a že je „bez doprovodu“ ( 6 ).

28.

Znění této definice tedy nijak neodkazuje na rodinný stav nezletilé osoby, a neobsahuje tedy žádnou podmínku, aby byla nezletilá osoba svobodná, aby mohla být považována za „nezletilou osobu bez doprovodu“ ve smyslu směrnice 2003/86.

29.

Ani čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice takovou podmínku nestanoví. Toto ustanovení totiž upravuje otázku sloučení rodiny nezletilého dítěte bez doprovodu coby uprchlíka a stanoví, že členské státy povolí vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny jeho nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii, bez dalších podmínek.

30.

Kromě toho poukazuji na to, že jiná ustanovení směrnice 2003/86 výslovně stanoví podmínku, že nezletilá osoba musí být svobodná, aby mohla požívat práva na sloučení rodiny ( 7 ). Neexistence zmínky o této podmínce v textu čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice, pokud jde o nezletilé osoby bez doprovodu, proto naznačuje, že toto v jejich situaci neplatí ( 8 ).

31.

Nic tedy neumožňuje mít na základě znění čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 za to, že bylo záměrem normotvůrce omezit právo na sloučení rodiny nezletilých osob bez doprovodu na nezletilé osoby, které jsou svobodné.

32.

Výsledek doslovného výkladu těchto dvou ustanovení je podle mého názoru potvrzen jejich systematickým a teleologickým výkladem.

33.

Nejprve uvádím, jak zdůrazňuje belgická vláda, že jiná ustanovení této směrnice se výslovně týkají situací, kdy je nezletilá osoba sezdaná. Zejména čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, který určuje rodinné příslušníky osoby usilující o sloučení rodiny, kteří mohou využít práva na sloučení rodiny, stanoví, že „[n]ezletilé děti uvedené v tomto článku musí […] být svobodné“. Stejně tak čl. 4 odst. 5 směrnice 2003/86 umožňuje členským státům uložit, aby osoba usilující o sloučení rodiny a její manžel nebo manželka dosáhli minimálního věku, aby mohli požívat práva na sloučení rodiny.

34.

Podle těchto ustanovení mohou nezletilé děti rodiče usilujícího o sloučení rodiny vstoupit na území Unie a pobývat v ní na základě práva na sloučení rodiny pouze za podmínky, že jsou svobodné, a pokud jsou sezdané, mohou tohoto práva se svým manželem či manželkou požívat pouze za podmínky, že dosáhli minimálního věku.

35.

Skutečnost, že unijní normotvůrce stanovil takové podmínky, pokud jde o rodiče usilujícího o sloučení rodiny nebo manžela či manželku usilující o sloučení rodiny, ale nestanovil je, pokud jde o nezletilou osobu bez doprovodu usilující o sloučení rodiny, svědčí o vůli normotvůrce neomezit použití čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 pouze na nezletilé osoby bez doprovodu, které jsou svobodné.

36.

Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce výslovně zmiňuje situaci sezdaných nezletilých osob, které chtějí následovat svého rodiče nebo manžela či manželku, kteří usilují o sloučení rodiny, je totiž třeba mít za to, že mlčení normotvůrce, pokud jde o rodinný stav nezletilých uprchlíků, kteří sami usilují o sloučení rodiny, svědčí o jeho vůli, aby se na ně nevztahovaly stejné podmínky. Pokud by chtěl zákonodárce sdělit, že nezletilá osoba bez doprovodu musí být svobodná, uvedl by to konkrétně.

37.

V tomto ohledu uvádím, že na rozdíl od toho, co tvrdí belgická vláda, takový výklad nevede k diskriminaci na úkor nezletilé osoby, která uzavřela manželství a žádá o sloučení rodiny se svým rodičem usilujícím o sloučení rodiny nebo se svým manželem či manželkou usilujícími o sloučení rodiny, která pobývá v některém členském státě. Jak zdůrazňují Komise a X, situace nezletilé osoby, která následuje svého rodiče usilujícího o sloučení rodiny nebo svého manžela či manželku usilující o sloučení rodiny, je objektivně odlišná od situace nezletilé osoby bez doprovodu na území členského státu, kterou může následovat její rodič. Ačkoli v obou případech může být nezletilá osoba jistě považována za zranitelnou, v této druhé uvedené situaci se nezletilá osoba bez doprovodu nachází ve zvláště zranitelném postavení ( 9 ), jelikož vstoupila a pobývá sama na území státu odlišného od státu svého původu, na rozdíl od nezletilé osoby, který pobývá ve státě svého původu, kde si zachovává své vazby ( 10 ).

38.

Kromě toho, zatímco článek 4 směrnice 2003/86 stanoví obecná ustanovení upravující právo na sloučení rodiny, článek 10 této směrnice výslovně odkazuje na právo na sloučení rodiny uprchlíků, jejichž situace vyžaduje zvláštní pozornost a pro které by měly být stanoveny příznivější podmínky pro výkon jejich práva na sloučení rodiny ( 11 ). Mezi těmito dvěma režimy tedy nelze vytvořit žádnou analogii, protože se řídí odlišnou logikou.

39.

Z téhož důvodu se mi dále zdá, že je třeba odmítnout argument belgické vlády, podle kterého je třeba provést individuální přezkum situace nezletilé osoby, aby bylo možné s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, jako je narození dítěte, určit, zda lze vyloučit, že manželství může být považováno za zneužívající, a tedy zda toto manželství brání tomu, aby nezletilá osoba usilující o sloučení rodiny mohla využít práva na sloučení rodiny se svými rodiči, podobně jako přezkum prováděný za účelem určení, zda nezletilá osoba může následovat svého manžela či manželku usilující o sloučení rodiny na základě čl. 4 odst. 5 směrnice 2003/86.

40.

V tomto ohledu uvádím, že článek 17 směrnice 2003/86 ukládá individualizaci zkoumání žádostí o sloučení rodiny ( 12 ). Tento požadavek zohlednit situaci osoby žádající o sloučení rodiny však nemůže mít za následek, že by členské státy mohly vyžadovat, aby tato osoba splňovala podmínky, které nejsou stanoveny touto směrnicí. Jinak řečeno, individuální posouzení žádosti o sloučení rodiny týkající se nezletilé osoby bez doprovodu nemůže vést ke změně kvalifikace „nezletilé osoby bez doprovodu“ doplněním podmínky (být svobodný), kterou unijní normotvůrce nezamýšlel.

41.

Kromě toho belgická vláda k odůvodnění této argumentace opět uvádí paralelu mezi situací osoby usilující o sloučení rodiny, která se připojila ke svému manželovi nebo manželce, se situací nezletilé osoby bez doprovodu, která sama usiluje o sloučení rodiny, ačkoli tyto situace jsou objektivně odlišné a sledují odlišné cíle. Za těchto podmínek nemá individuální posouzení situace nezletilé osoby usilující o sloučení rodiny, jak jej doporučuje belgická vláda, žádnou oporu ve směrnici 2003/86.

42.

V tomto ohledu dodávám, že skutečnosti, které belgická vláda považuje pro účely tohoto přezkumu za relevantní, se mi v každém případě jeví jako irelevantní. Zvláště narození dítěte, které pochází z manželství, nemůže samo o sobě prokázat, že v rámci tohoto manželství nedošlo ke zneužití, tím spíše pokud jde o manželství týkající se nezletilé osoby, v němž jsou zvýšená rizika, že tato osoba bude vystavena vážným formám násilí ( 13 ).

43.

Konečně belgická vláda odkazuje jednak na nařízení Dublin III a na jeho definici pojmu „rodinný příslušník“, která předpokládá, že nezletilá osoba je svobodná, a jednak na belgický zákon o cizincích, který pro účely provedení čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 stanoví, že rodiče nezletilé osoby bez doprovodu mají právo pobývat v Belgii za podmínky, že „s ním budou žít“.

44.

Žádná z těchto skutečností podle mého názoru nemá vliv na výklad ustanovení směrnice 2003/86, který je třeba podat, jelikož nařízení Dublin III nemá za cíl sloučení rodiny nezletilých osob bez doprovodu a výrazy použité vnitrostátními zákonodárci při provedení směrnice nemohou ovlivnit její výklad.

45.

Soudní dvůr rozhodl, že cílem směrnice 2003/86 je nejen obecně cíl usnadnit sloučení rodiny a poskytnout ochranu státním příslušníkům třetích zemí, zejména nezletilým osobám, ale cílem jejího čl. 10 odst. 3 písm. a) je specificky zaručit zvýšenou ochranu těm uprchlíkům, kteří mají postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“ ( 14 ).

46.

Restriktivní výklad pojmu „nezletilá osoba bez doprovodu“ vylučující sezdané nezletilé osoby by tedy podle mého názoru byl v rozporu s tímto cílem zvláštní ochrany. Takový výklad by totiž vedl k tomu, že by sezdaná nezletilá osoba, jejíž manžel nebo manželka pobývá na území Unie, nemohla požívat zvýšené ochrany, kterou jí přiznává směrnice 2003/86, přestože zvláštní zranitelnost nezletilých osob není z důvodu manželství zmírněna. Právě naopak, skutečnost být sezdán, může znamenat, zejména pokud jde o nezletilé dcery, vystavení závažné formě násilí, kterými jsou dětské sňatky a nucené sňatky.

47.

To platí tím spíše, že podle bodu 11 odůvodnění směrnice 2003/86 by právo na sloučení rodiny mělo být vykonáváno v náležitém souladu s hodnotami a zásadami uznávanými členskými státy, které jsou zaměřeny zejména na ochranu práv žen a dětí. Tato směrnice proto také sleduje cíl předcházet nuceným sňatkům ( 15 ). Článek 5 odst. 5 uvedené směrnice mimoto stanoví, že při posuzování žádosti o sloučení rodiny musí být brán náležitý ohled na nejlepší zájmy dětí. Stejně tak článek 24 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že při všech činnostech týkajících se dětí je prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte. Jakýkoli výklad, který by podmiňoval postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“ tím, že tato osoba není sezdaná, by byl podle mého názoru rovněž v rozporu s těmito zásadami, jelikož by vedl k zabránění sloučení rodiny, pokud jde o tyto děti, s jejich příbuznými v přímé vzestupné linii, navzdory jejich situaci zvláštní zranitelnosti.

48.

Belgická vláda tvrdí, že manželství nezletilé osoby má automaticky za následek, že tato nezletilá osoba již není „závislá“ na svých rodičích, ale na svém manželovi či manželce. Podmínka, aby rodiče byli odpovědní za nezletilou osobu, je přitom podle této vlády základem pro výkon práva na sloučení rodiny, jelikož podmínky výkonu tohoto práva rodiče usilujícího o sloučení rodiny, k němuž se připojí jeho děti, jsou přenosné na situaci nezletilé osoby bez doprovodu usilující o sloučení rodiny, neboť záměrem normotvůrce je sloučení rodičů s nezletilými dětmi, které jsou v jejich péči.

49.

Nicméně z důvodů již uvedených v bodech 37 a 38 tohoto stanoviska jsem toho názoru, že nelze stanovit analogii mezi situací nezletilé osoby, která si přeje následovat svého rodiče, který pobývá na území členského státu, a situací nezletilého uprchlíka pobývajícího na území členského státu, neboť normotvůrce měl jasně v úmyslu odlišit režimy použitelné na tyto dvě situace.

50.

Navrhuji proto odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 nelze vykládat v tom smyslu, že nezletilá osoba, která pobývá na území členského státu, musí být svobodná, aby mohla být považována za „nezletilou osobu bez doprovodu“ ve smyslu čl. 2 písm. f) této směrnice, a tudíž mít právo na sloučení rodiny s příbuzným v přímé vzestupné linii, stanovené v čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice ( 16 ).

51.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda v případě kladné odpovědi na první otázku může být nezletilý uprchlík, jehož manželství uzavřené v zahraničí není uznáno z důvodů veřejného pořádku, považován za „nezletilou osobu bez doprovodu“ ve smyslu čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 směrnice 2003/86.

52.

Vzhledem k tomu, že jsem toho názoru, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět záporně, není tedy třeba odpovídat na druhou předběžnou otázku. Pro úplnost a pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel mou analýzu první předběžné otázky, přistoupím nicméně k jejímu zkoumání za předpokladu, že pojem „nezletilá osoba bez doprovodu“ ve smyslu čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 směrnice 2003/86 znamená, že dotyčná osoba je svobodná.

53.

Směrnice 2003/86 pojem „manželství“ nedefinuje. Z toho však podle mého názoru nelze vyvodit, že by tento pojem mohl být považován za autonomní pojem unijního práva. Nejenže unijní právo podle mého názoru za současného stavu neposkytuje dostatečné informace, pokud jde o definici „manželství“, ale je kromě toho těžko přijatelné, aby určení, zda se jedná o manželství ve smyslu ustanovení této směrnice, či nikoli, spadalo výlučně do pravomoci Unie. Naopak se domnívám, že obecně nelze posoudit osobní situace jednotlivců, na které se vztahuje uvedená směrnice, jako je existence vztahu rodiče a dítěte nebo manželského vztahu, nezávisle na právu použitelném na tyto situace.

54.

Podle mého názoru tak neexistence definice pojmu „manželství“ ukazuje, že unijní normotvůrce zamýšlel ponechat členským státům určitý prostor pro uvážení při koncepci tohoto pojmu, s výhradou, že nebude narušena účinnost unijního práva, a tedy ani cíle sledované směrnicí 2003/86 ( 17 ).

55.

Jinými slovy, i kdyby směrnice 2003/86 stanovila – quod non – že za „nezletilé osoby bez doprovodu“ se považují pouze svobodné nezletilé osoby, ponechává naproti tomu na členských státech, aby určily, zda je nezletilá osoba sezdaná v souladu s cíli, které sleduje, a sice usnadnit sloučení rodiny, a zároveň poskytnout zvýšenou ochranu nezletilým osobám bez doprovodu a předcházet nuceným sňatkům.

56.

Je tedy na členských státech, aby podle vnitrostátního práva určily, zda manželství, které se týká nezletilé osoby, může vyvolávat účinky, které by ji mohly zbavit postavení „nezletilé osoby bez doprovodu“, za podmínky, že takový přezkum respektuje jednak cíl sloučení rodiny a jednak cíl předcházení nuceným sňatkům.

57.

Za těchto podmínek mám za to, že skutečnost, že tento členský stát neuznává manželství z důvodů veřejného pořádku, má rozhodující vliv.

58.

Skutečnost, že členský stát odmítne uznat manželství s nezletilou osobou z důvodů veřejného pořádku, přičemž však uzná, že toto manželství vyvolává účinky, pokud jde o právo na sloučení rodiny, by totiž podle mého názoru byla v rozporu jak s cílem sloučení rodiny, tak s cílem předcházet nuceným sňatkům.

59.

Takové řešení by vedlo k tomu, že by stát mohl tuto nezletilou osobu zbavit práva na sloučení rodiny se svými příbuznými v přímé vzestupné linii a nechránit uvedenou nezletilou osobu před manželstvím, které tento členský stát sám uznává za odporující veřejnému pořádku.

60.

Nezletilá osoba by se tak ocitla v paradoxní situaci, kdy by její manželství nemohlo mít na území členského státu žádný právní účinek a zároveň by se zvýšila její závislost na jejím neuznaném manželovi, jelikož by nemohla mít právo na sloučení rodiny se svými nejbližšími příbuznými v přímé vzestupné linii.

61.

Jsem tudíž toho názoru, že čl. 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 je třeba vykládat v tom smyslu, že nezletilý uprchlík, jehož manželství uzavřené v zahraničí není uznáno hostitelským členským státem z důvodů veřejného pořádku, může být považován za „nezletilou osobu bez doprovodu“.

62.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) odpověděl následovně:

„Článek 2 písm. f) a čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny nemohou být vykládány v tom smyslu, že nezletilá osoba, která pobývá na území členského státu, musí být svobodná, aby mohla být považována za ‚nezletilou osobu bez doprovodu‘ ve smyslu čl. 2 písm. f) této směrnice, a mít tedy právo na sloučení rodiny se svým příbuzným v přímé vzestupné linii stanovené v čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice.“