–

za Impuls Leasing România IFN SA, N. M. Ionescem, avocată,

–

za rumunskou vládu, E. Gane, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi N. Ruiz Garcíou, jakož i C. Gheorghiu a M. Carpus Carcea, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi IO a společností Impuls Leasing România IFN SA (dále jen „ILR“) ve věci námitky proti nucenému výkonu exekučního titulu, kterou podala žalobkyně v původním řízení proti úkonům nuceného výkonu týkajícím se smlouvy o leasingu.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici přiměřené a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.“

5

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6

Občanský soudní řád byl změněn na základě Legea nr. 310/2018 pentru modificarea și completarea Legii nr. 134/2010 privind Codul de procedură civilă, precum și pentru modificarea și completarea altor normative (zákon č. 310/2018, kterým se mění a doplňuje zákon č. 134/2010 o občanském soudním řádu, jakož i jiné normativní akty), zveřejněného v Monitorul Oficial al României dne 18. prosince 2018, v části I č. 1074, který vstoupil v platnost dne 21. prosince 2018. Vzhledem k tomu, že návrh na nucený výkon rozhodnutí dotčený ve věci v původním řízení byl podán dne 26. března 2019, řídí se ustanoveními tohoto řádu, ve znění tohoto zákona (dále jen „změněný občanský soudní řád“).

7

Ustanovení § 24 změněného občanského soudního řádu stanoví:

„Ustanovení nového procesního zákona se použijí pouze na řízení a nucené výkony rozhodnutí zahájené po vstupu tohoto zákona v platnost.“

8

Ustanovení § 632 odst. 1 změněného občanského soudního řádu stanoví:

„Nucený výkon rozhodnutí může být proveden pouze na základě exekučního titulu.“

9

Ustanovení § 638 odst. 1 bod 4 změněného občanského soudního řádu:

„Pohledávky nebo jiné dokumenty, které jsou podle zákona vykonatelné, jsou rovněž exekučními tituly a mohou být předmětem nuceného výkonu rozhodnutí.“

10

Ustanovení § 638 odst. 2 změněného občanského soudního řád stanoví:

„O odklad výkonu exekučních titulů uvedených v odst. 1 bodech 2 a 4 lze požádat rovněž v rámci žaloby ve věci samé, jejímž předmětem je jejich zrušení. Ustanovení § 719 se použijí obdobně.“

11

Ustanovení § 713 odst. 2 změněného občanského soudního řádu stanoví:

„Je-li nucený výkon rozhodnutí proveden na základě jiného exekučního titulu, než je rozhodnutí soudu, mohou být skutkové nebo právní důvody týkající se opodstatněnosti nároku z exekučního titulu uplatněny v námitce pouze v případě, že zákon nestanoví žádný konkrétní procesní opravný prostředek na zrušení tohoto exekučního titulu, včetně řádné žaloby podle obecných právních předpisů.“

12

Ustanovení § 8 Ordonanța Guvernului nr. 51/1997 privind operațiunile de leasing și societățile de leasing (nařízení vlády č. 51/1997 o operacích leasingu a leasingových společnostech) stanoví:

„Smlouvy o leasingu, jakož i věcné a osobní zajištění zřízené za účelem zajištění závazků převzatých smlouvou o leasingu, představují exekuční tituly.“

13

Ustanovení § 15 nařízení vlády č. 51/1997 stanoví:

„Není-li v této smlouvě stanoveno jinak, má pronajímatel/poskytovatel finančních prostředků v případě, že nájemce/uživatel nesplní svou povinnost úplného zaplacení nájemného po dobu dvou po sobě jdoucích měsíců, počítaných ode dne uplynutí platnosti smlouvy o leasingu, právo odstoupit od leasingové smlouvy, a nájemce/uživatel je povinen vrátit zboží a zaplatit všechny dlužné částky do data vrácení podle smlouvy o leasingu.“

14

Ustanovení § 10 písm. d) nařízení vlády č. 51/1997 stanoví:

„Nájemce/uživatel se zavazuje zaplatit veškeré dlužné částky v souladu se smlouvou o leasingu – nájemné, pojištění, daně a poplatky – ve výši částky a ve lhůtách stanovených ve smlouvě.“

15

Legea nr. 193/2000 privind clauzele abuzive din contractele încheiate între profesioniști și consumatori (zákon č. 193/2000 o zneužívajících ujednáních ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli) provedl do rumunského práva směrnici 93/13.

16

Ustanovení § 1 zákona č. 193/2000 stanoví:

„1.   Jakákoli smlouva uzavřená mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem o prodeji zboží nebo o poskytování služeb musí obsahovat jasná smluvní ujednání, jež neumožňují dvojí výklad a k jejichž pochopení není třeba zvláštních znalostí.

2.   V případě výkladových pochybností některých smluvních ujednání musí být tyto vykládány ve prospěch spotřebitele.

3.   „Prodávajícím nebo poskytovatelům je zakázáno vkládat do spotřebitelských smluv zneužívající ujednání.“

17

Ustanovení § 2 zákona č. 193/2000 stanoví:

„1.   ‚Spotřebitelem‘ se rozumí jakákoli fyzická osoba nebo skupina fyzických osob tvořících sdružení, která na základě smlouvy spadající do působnosti tohoto zákona jedná za účelem, který nespadá do rámce její obchodní, průmyslové, výrobní nebo řemeslné činnosti nebo jejího výkonu svobodného povolání.

2.   ‚Prodávajícím nebo poskytovatelem‘ se rozumí jakákoli fyzická nebo oprávněná právnická osoba, která na základě smlouvy spadající do působnosti tohoto zákona jedná za účelem své obchodní, průmyslové nebo výrobní, řemeslné nebo odborné činnosti, jakož i kdokoli jiný, kdo jedná za stejným účelem, jménem a na účet této osoby.“

18

Ustanovení § 4 zákona č. 193/2000 stanoví:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo přímo sjednáno se spotřebitelem, je považováno za zneužívající, jestliže samo o sobě nebo společně s jinými smluvními ujednáními způsobuje v rozporu s požadavkem dobré víry významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

2.   Smluvní ujednání je považováno za nesjednané přímo se spotřebitelem, jestliže bylo stanoveno, aniž měl spotřebitel možnost ovlivnit jeho povahu, jako je tomu v případě standardních vzorů smluv nebo všeobecných prodejních podmínek používaných prodávajícími zboží nebo poskytovali služeb na trhu s dotyčným výrobkem či službou.

3.   Skutečnost, že některé aspekty smluvních ujednání, nebo pouze jedno z těchto ujednání byly sjednány přímo se spotřebitelem, nevylučuje použití ustanovení tohoto zákona na zbytek smlouvy, jestliže z celkového posouzení smlouvy vyplývá, že smlouva byla jednostranně stanovena předem prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb. Jestliže prodávající zboží nebo poskytovatel služeb tvrdí, že standardní ujednání bylo sjednáno přímo se spotřebitelem, je povinen předložit důkaz v tomto smyslu.

4.   Příloha, která je nedílnou součást tohoto zákona, obsahuje jako příklad seznam ujednání, která jsou považována za zneužívající.

5.   Aniž jsou dotčena ustanovení tohoto zákona, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na:

6.   Posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani způsobilosti splnit požadavky týkající se ceny a platebních podmínek na straně jedné ani výrobků a služeb poskytovaných výměnou na straně druhé, za předpokladu, že jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

19

Ustanovení § 6 zákona č. 193/2000 stanoví:

„Zneužívající ujednání vložená do smlouvy a zjištěná buď osobně, nebo prostřednictvím oprávněných subjektů nemají účinky vůči spotřebiteli a smlouva je se souhlasem spotřebitele nadále platná jen tehdy, je-li to možné po odstranění uvedených ujednání.“

20

Příloha zákona č. 193/2000 v odst. 1 písm. i) stanoví:

„Za zneužívající ujednání se považují smluvní ujednání, která ukládají spotřebiteli, který neplní své smluvní povinnosti, povinnost zaplatit náhradu v nepřiměřené výši ve srovnání s újmou způsobenou prodávajícímu nebo poskytovateli.“

21

Dne 20. srpna 2008 uzavřela IO se společností ILR smlouvu o leasingu na dobu 48 měsíců, která se týkala motorového vozidla s hodnotou bez daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 7810,94 eura. Z ujednání této smlouvy vyplývá, že financovaná hodnota činila 6248,75 eura, že úroková sazba byla stanovena na 8,25 %, že poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 % činil 312,44 eura a poplatky za správu byly 5 eur měsíčně. Tato smlouva stanovila, že v případě nesplnění smluvních povinností může leasingový pronajímatel buď podat návrh na nucený výkon znějící na splnění povinností uložených leasingovému nájemci smlouvou, spolu se zaplacením náhrady škody a úroků, nebo přijmout kumulativně či alternativně veškerá opatření, která považuje za nezbytná, nebo smlouvu vypovědět bez předchozí výzvy nebo potřebných doplňujících formalit, aniž se uskuteční soudní nebo rozhodčí řízení, s povinností nahradit škodu a úroky.

22

Vzhledem k tomu, že IO již nebyla schopna platit stanovené nájemné, byla dne 7. prosince 2009 dotčená smlouva o leasingu vypovězena. Dne 19. března 2010 bylo dotčené motorové vozidlo na základě exekučního titulu, který představovala tato smlouva, společnosti ILR vráceno a následně bylo prodáno dne 29. června 2010 za částku 5294,12 eura včetně DPH.

23

Po vypovězení smlouvy zahájila ILR dne 15. října 2010 nucený výkon rozhodnutí na částku 12592,32 rumunských lei (RON) (přibližně 2547 eur) za účelem vymáhání pohledávek držených na základě exekučního titulu, a sice nesplacených faktur týkajících se nájemného, soudních poplatků, pokut, kurzových rozdílů, pojištění a nákladů spojených s vymáháním.

24

Dne 28. března 2013 podala ILR proti IO žádost o pokračování nuceného výkonu rozhodnutí na částku 70601,12 RON (přibližně 14280 eur). Občanskoprávním rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015 vydaným Judecătoria Sectorului 1 București (soud prvního stupně, první oddělení v Bukurešti, Rumunsko) bylo potvrzeno zajištění vůči poddlužníkovi.

25

Dne 16. listopadu 2016 byl rozhodnutím soudního exekutora zastaven nucený výkon rozhodnutí, jelikož majetek IO nezahrnoval majetek, který by mohl být zabaven.

26

Dne 26. března 2019 podala ILR další návrh na nucený výkon rozhodnutí proti IO, aby dosáhla zaplacení pohledávky ve výši 137502,84 RON (přibližně 27900 eur) představující částku vystavených a nezaplacených daňových faktur, penále za prodlení, zbývající část financované a nevrácené jistiny, dluhů vyplývajících z nesplnění smluvních povinností, jakož i nákladů na vymáhání.

27

Usnesením ze dne 12. dubna 2019 schválil Judecătoria Sectorului 2 București (soud prvního stupně, druhé oddělení v Bukurešti, Rumunsko) nucený výkon ve výši požadované částky navýšené o náklady na výkon rozhodnutí, které byly později stanoveny na základě aktu soudního exekutora ve výši 8719,29 RON (přibližně 1764 eur).

28

Dne 24. května 2019 podala IO proti nucenému výkonu rozhodnutí námitku. Na podporu své námitky uplatnila, že tříletá promlčecí lhůta, během níž mohla ILR podat návrh a dosáhnout výkonu rozhodnutí na základě exekučního titulu spočívajícího ve smlouvě o leasingu, začala běžet v roce 2010, když přestala platit leasingové splátky, a uplynula v okamžiku, kdy ILR podala druhou žádosti o nucený výkon rozhodnutí. Připomíná rovněž, že v souvislosti s původním financováním ve výši 6248,75 eura, jehož velkou část uhradila v období od roku 2008 do roku 2010, zahájila ILR v roce 2019 druhý výkon rozhodnutí na částku přibližně 30000 eur.

29

Společnost ILR namítá, že má určitou, splatnou a vymahatelnou pohledávku vůči IO, která se skládá ze zbývající části jistiny financované ke dni ukončení smlouvy o leasingu, úroků, penále za prodlení, výše pojistného zaplaceného pojistiteli, poplatku za vymáhání a částky nezaplacených faktur, přičemž od této pohledávky byla odečtena částka kupní ceny vozidla, které bylo předmětem smlouvy o leasingu.

30

Předkládající soud uvádí, že smlouva, na jejímž základě bylo zahájeno řízení o nuceném výkonu rozhodnutí vůči IO, obsahuje určitá ujednání, která by mohla být považována za zneužívající na základě zákona č. 193/2000, kterým byla provedena do rumunského práva směrnice 93/13. Předkládající soud uvádí, že podle § 713 odst. 2 občanského soudního řádu před jeho novelizací zákonem č. 310/2018 mohl vnitrostátní soud přezkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání v rámci námitky proti nucenému výkonu rozhodnutí, jelikož stran smluv o leasingu neexistoval žádný konkrétní procesní opravný prostředek na jejich zrušení ve smyslu tohoto ustanovení. Naproti tomu podle § 713 odst. 2 tohoto změněného řádu použitelného na spor v původním řízení může tento soud nyní posoudit zneužívající povahu takových smluvních ujednání pouze tehdy, pokud neexistuje žádný procesní prostředek směřující ke zrušení těchto smluv, včetně žaloby podle obecného práva. Zákon č. 193/2000 přitom nyní spotřebitelům nabízí možnost podat žalobu podle obecného práva, v jejímž rámci může vnitrostátní soud přezkoumat případnou zneužívající povahu smluvních ujednání.

31

Předkládající soud však poznamenává, že v souladu se zásadou efektivity nesmí vnitrostátní mechanismy nuceného výkonu v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv, která spotřebitelům přiznává unijní právo. Účinnou ochranu těchto práv lze přitom zaručit pouze za podmínky, že vnitrostátní procesní systém umožňuje přezkum případně zneužívající povahy smluvních ujednání i bez návrhu v rámci samotného nuceného výkonu. Předkládající soud má tedy pochybnosti o slučitelnosti § 713 odst. 2 změněného občanského soudního řádu se směrnicí 93/13, jelikož spotřebitelé jsou nuceni podat žalobu podle obecného práva, aniž mohou uplatnit svá práva, jež jim tato směrnice přiznává, pokud podají námitky proti nucenému výkonu.

32

Za těchto podmínek se Judecătoria Sectorului 2 București (soud prvního stupně, druhé oddělení v Bukurešti, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být směrnice 93/13/EHS vykládána s ohledem na zásadu efektivity v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě, jako je platná rumunská právní úprava podmínek přípustnosti námitek proti výkonu rozhodnutí – § 713 odst. 2 [změněného] občanského soudního řádu, […] – která neumožňuje soudu v rámci námitek proti výkonu rozhodnutí přezkoumat, ať již na návrh spotřebitele či bez návrhu, zda ujednání smlouvy o leasingu, která představuje exekuční titul, má zneužívající povahu, z toho důvodu, že existuje žaloba podle obecného práva, v jejímž rámci by smlouvy uzavřené mezi ‚spotřebitelem‘ a ‚prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb‘ mohly být přezkoumány z hlediska existence zneužívajících ujednání ve smyslu uvedené směrnice?“

33

Společnost ILR namítá nedostatek pravomoci Soudního dvora k rozhodnutí o projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož se tato žádost týká výkladu vnitrostátního práva.

34

V tomto ohledu je třeba bez dalšího připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení podle článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 76 a citovaná judikatura). V rámci takového řízení je tak pravomoc Soudního dvora omezena pouze na přezkum ustanovení unijního práva (rozsudek ze dne 11. července 2018, Somoza Hermo a Ilunión Seguridad, C‑60/17, EU:C:2018:559, bod 44).

35

Tak je tomu v projednávané věci.

36

Stačí totiž konstatovat, že předkládající soud se táže Soudního dvora na výklad směrnice 93/13, aby mohl rozhodnout spor týkající se smlouvy, která byla uzavřena mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem.

37

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc o projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnout.

38

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž byla podána námitka proti nucenému výkonu na základě smlouvy o leasingu uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, aby z úřední povinnosti nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu této smlouvy, jelikož existuje žaloba podle obecného práva, v rámci níž může soud rozhodující o této žalobě přezkoumat zneužívající povahu ujednání takové smlouvy.

39

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že „systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti (viz zejména rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 40 a citovaná judikatura).

40

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o kogentní ustanovení, které má formální rovnováhu zavedenou ve smlouvě mezi právy a povinnostmi smluvních stran nahradit skutečnou rovnováhou, která rovnost mezi uvedenými stranami nastolí (viz zejména rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 53 a 55, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 41).

41

V tomto kontextu již Soudní dvůr několikrát uvedl, že vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu, a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 46 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 43).

42

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 44 a citovaná judikatura).

43

Ačkoli Soudní dvůr již několikrát a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a tato řízení tedy spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než řízení upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

44

Ohledně zásady rovnocennosti je třeba uvést, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádnou informaci, která by mohla vzbudit pochybnosti o souladu vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s touto zásadou.

45

Pokud jde o zásadu efektivity, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být přezkoumán s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, jeho průběhu a zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů, jakož i případně se zohledněním základních zásad vnitrostátního právního systému, jako například práva na obhajobu, zásady právní jistoty a řádného průběhu řízení (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 53). Zvláštnosti řízení však nemohou představovat okolnost, která může mít dopad na právní ochranu, které se musí spotřebitelům dostat na základě ustanovení směrnice 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 50 a citovaná judikatura).

46

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese, zejména pokud jde o práva vyplývající ze směrnice 93/13, požadavek účinné soudní ochrany, potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, který se použije mimo jiné na definici procesních podmínek týkajících se soudních řízení založených na takových právech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).

47

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že bez účinného přezkumu případně zneužívající povahy ujednání dotyčné smlouvy nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 35 a citovaná judikatura).

48

Z toho vyplývá, že podmínky stanovené vnitrostátními právními řády, na které odkazuje čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, nemohou zasahovat do podstaty práva nebýt vázán ujednáním považovaným za zneužívající, které pro spotřebitele vyplývá z tohoto ustanovení (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 71, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 51).

49

Soudní dvůr již připomněl, že účinná ochrana práv, která vyplývají ze směrnice 93/13 pro spotřebitele, může být zajištěna pouze za podmínky, že vnitrostátní procesní systém umožňuje v rámci řízení o platebním rozkazu nebo řízení o výkonu platebního rozkazu přezkum i bez návrhu případně zneužívající povahy ujednání obsažených v dotčené smlouvě (viz zejména rozsudky ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 46, a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 44).

50

V tomto ohledu měl Soudní dvůr za to, že v případě, že ve stadiu výkonu platebního rozkazu není stanoveno, aby soud i bez návrhu přezkoumal případně zneužívající povahu ujednání obsažených v dané smlouvě, je třeba mít za to, že vnitrostátní právní úprava může narušit účinnost ochrany, o kterou usiluje směrnice 93/13, jestliže nevyžaduje takový přezkum ve stadiu vydání platebního rozkazu nebo pokud je takový přezkum stanoven pouze ve stadiu odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, jestliže existuje nezanedbatelné riziko, že dotčený spotřebitel požadovaný odpor nepodá z důvodu krátké lhůty stanovené za tímto účelem nebo kvůli nákladům na soudní žalobu v poměru k částce sporného dluhu nebo proto, že vnitrostátní právní předpisy nestanoví povinnost, aby mu byly sděleny všechny informace nezbytné k tomu, aby mohl určit rozsah svých práv (rozsudek ze dne 20. září 2018, EOS KSI Slovensko, C‑448/17, EU:C:2018:745, bod 46 a citovaná judikatura).

51

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že tato směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která soudu, který rozhoduje v řízení o nuceném výkonu týkajícím se nemovitosti zatížené hypotékou, neumožňuje přezkoumat z úřední povinnosti či na návrh spotřebitele zneužívající povahu ujednání obsaženého ve smlouvě, ze které vyplývá vymáhaný dluh a která je podkladem pro exekuční titul, ani přijmout předběžná opatření, zejména odložit nucený výkon, jestliže je přijetí takového opatření nezbytné k zajištění plného účinku konečného rozhodnutí přijatého v příslušném nalézacím řízení soudem, který je příslušný k posouzení zneužívající povahy takového ujednání (viz usnesení ze dne 14. listopadu 2013, Banco Popular Español a Banco de Valencia, C‑537/12 a C‑116/13, EU:C:2013:759, bod 60, jakož i rozsudek ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑169/14, EU:C:2014:2099, bod 28).

52

Ve věci v původním řízení ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že předkládající soud usnesením ze dne 12. dubna 2019 schválil nucený výkon exekučního titulu, kterým byla dotčená smlouva. Kromě toho se zdá, že případná zneužívající povaha ujednání této smlouvy nebyla předmětem žádného předchozího soudního přezkumu.

53

Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že § 713 odst. 2 změněného občanského soudního řádu, již neumožňuje exekučnímu soudu v rámci námitky proti nucenému výkonu přezkoumat, ať již z úřední povinnosti, nebo na návrh spotřebitele, zneužívající povahu ujednání smlouvy o leasingu, která představuje exekuční titul, a to protože tento přezkum může být proveden soudem rozhodujícím ve věci samé v rámci řízení o žalobě podle obecného práva, na které se nevztahuje žádná lhůta, jelikož posledně uvedený soud má pravomoc odložit řízení o nuceném výkonu podle zákona č. 193/2000.

54

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 61 rozsudku ze dne 26. června 2019, Addiko Bank (C‑407/18, EU:C:2019:537), měl Soudní dvůr za to, že skutečnost, že podle vnitrostátního práva může přezkum případně zneužívající povahy ujednání obsažených ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem provést nikoli soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon exekučního titulu, kterým je taková smlouva, ale až později a případně soud, který rozhoduje ve věci samé o žalobě na zrušení takových zneužívajících ujednání, je zjevně nedostatečná k zajištění plné účinnosti ochrany spotřebitele zamýšlené směrnicí 93/13.

55

Soudní dvůr měl totiž za to, že v případě, že je řízení o nucený výkon ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu rozhodujícího ve věci samé, kterým se konstatuje zneužívající povaha smluvního ujednání, na jehož základě byl tento nucený výkon nařízen, a v důsledku toho neplatnost tohoto řízení, by toto rozhodnutí umožňovalo zaručit uvedenému spotřebiteli pouze ochranu a posteriori tkvící v náhradě škody, která by se ukázala jako neúplná a nedostatečná a nepředstavovala by přiměřený ani účinný prostředek k ukončení používání tohoto ujednání, a to na rozdíl od toho, co stanoví čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala Bucureşti a Secapital, C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950, bod 32, jakož i citovaná judikatura).

56

Zajisté platí, že na rozdíl od skutkových a procesních okolností ve věcech Banco Popular Español a Banco de Valencia, jakož i Sánchez Morcillo a Abril García, které vedly k vydání usnesení ze dne 14. listopadu 2013 (C‑537/12 a C‑116/13, EU:C:2013:759) a rozsudku ze dne 17. července 2014 (C‑169/14, EU:C:2014:2099), v jejichž rámci vnitrostátní právo neumožňovalo soudu rozhodujícímu ve věci samé přijmout předběžná opatření do doby, než budou smluvní ujednání meritorně přezkoumána, má v projednávané věci soud rozhodující o žalobě ve věci samé, která se odlišuje od žaloby týkající se řízení o výkonu rozhodnutí, možnost uvedené řízení přerušit.

57

Z vyjádření Komise, která nebyla rumunskou vládou zpochybněna, však vyplývá, že v rámci této samostatné žaloby podané k soudu rozhodujícímu ve věci samé je spotřebitel, který navrhuje přerušení řízení o nuceném výkonu, povinen složit jistotu vypočtenou na základě hodnoty předmětu žaloby.

58

V tomto ohledu z judikatury citované v bodě 50 tohoto rozsudku vyplývá, že náklady, které by soudní řízení způsobilo ve vztahu k výši sporného dluhu, nesmí odrazovat spotřebitele od podání žaloby k soudu za účelem přezkumu případně zneužívající povahy smluvních ujednání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 54; ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, body 52 a 54, a ze dne 20. září 2018, EOS KSI Slovensko, C‑448/17, EU:C:2018:745, bod 46).

59

Je přitom pravděpodobné, že dlužník v prodlení s platbou nedisponuje finančními prostředky nezbytnými k tomu, aby složil požadovanou jistotu (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 60). Tak je tomu tím spíše, jak uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, že hodnota předmětu podaných žalob značně přesahuje, jak je tomu patrně v projednávané věci, celkovou hodnotu smlouvy.

60

Ze všech těchto úvah vyplývá, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je podána námitka proti tomuto výkonu, aby z úřední povinnosti nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, pokud soud rozhodující ve věci samé, k němuž může být podána samostatná žaloba podle obecného práva za účelem přezkumu případně zneužívající povahy ujednání takové smlouvy, může přerušit řízení o nuceném výkonu, dokud nerozhodne ve věci samé, pouze je-li složena jistota, jejíž výše může odradit spotřebitele, aby podal takovou žalobu a setrval na ní.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je podána námitka proti tomuto výkonu, aby z úřední povinnosti nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, pokud soud rozhodující ve věci samé, k němuž může být podána samostatná žaloba podle obecného práva za účelem přezkumu případně zneužívající povahy ujednání takové smlouvy, může přerušit řízení o nuceném výkonu, dokud nerozhodne ve věci samé, pouze je-li složena jistota, jejíž výše může odradit spotřebitele, aby podal takovou žalobu a setrval na ní.