Vyberte pokusně zaváděné prvky, které byste chtěli vyzkoušet

Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex

Dokument 62020CJ0047

    Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 29. dubna 2021.
    F. v. Stadt Karlsruhe.
    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht.
    Řízení o předběžné otázce – Doprava – Řidičské průkazy – Odnětí řidičského průkazu na území jiného členského státu než členského státu vydání – Prodloužení doby platnosti průkazu členským státem vydání po rozhodnutí o odnětí – Neexistence automatičnosti vzájemného uznávání.
    Věc C-47/20.

    Sbírka rozhodnutí – Obecná sbírka – oddíl „Informace o nezveřejněných rozhodnutích“

    Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2021:332

     ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

    29. dubna 2021 ( *1 )

    „Řízení o předběžné otázce – Doprava – Řidičské průkazy – Odnětí řidičského průkazu na území jiného členského státu než členského státu vydání – Prodloužení doby platnosti průkazu členským státem vydání po rozhodnutí o odnětí – Neexistence automatičnosti vzájemného uznávání“

    Ve věci C‑47/20,

    jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) ze dne 10. října 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 28. ledna 2020, v řízení

    F.

    proti

    Stadt Karlsruhe,

    SOUDNÍ DVŮR (první senát),

    ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, L. Bay Larsen, C. Toader, M. Safjan a N. Jääskinen (zpravodaj), soudci,

    generální advokát: P. Pikamäe,

    vedoucí soudní kanceláře: Calot Escobar,

    s přihlédnutím k písemné části řízení,

    s ohledem na vyjádření předložená:

    za F. W. Säftelem, Rechtsanwalt,

    za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem,

    za Evropskou komisi W. Möllsem a N. Yerrell, jako zmocněnci,

    s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

    vydává tento

    Rozsudek

    1

    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1, čl. 7 odst. 3 druhého pododstavce a čl. 11 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech (Úř. věst. 2006, L 403, s. 18).

    2

    Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi F., německým státním příslušníkem, který je držitelem řidičského průkazu vydaného ve Španělsku, a Stadt Karlsruhe (město Karlsruhe, Německo) ve věci rozhodnutí, kterým mu příslušné německé orgány odňaly právo, aby svůj řidičský průkaz používal na německém území.

    Právní rámec

    Unijní právo

    3

    Bod 2 odůvodnění směrnice 2006/126 zní:

    „Pravidla pro řidičské průkazy jsou základními prvky společné dopravní politiky, přispívají ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu a usnadňují volný pohyb osob, které se usazují v jiném členském státě, než ve kterém byl řidičský průkaz vydán. Vzhledem k významu individuálních dopravních prostředků podporuje vlastnictví řidičského průkazu, který je řádně uznán hostitelským členským státem, volný pohyb a svobodu usazování osob. […]“

    4

    Podle článku 2 odst. 1 této směrnice „[ř]idičské průkazy vydané členskými státy jsou vzájemně uznávány“.

    5

    Článek 7 uvedené směrnice stanoví:

    „1.   Řidičské průkazy se vydávají pouze žadatelům, kteří:

    a)

    složili zkoušku dovedností a chování a teoretickou zkoušku a splňují zdravotní požadavky, v souladu s ustanoveními příloh II a III,

    […]

    e)

    mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího průkaz nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují.

    2.   

    a)

    Od 19. ledna 2013 mají průkazy vydané členskými státy pro skupiny AM, A1, A2, A, B, B1 a BE správní platnost 10 let.

    Členské státy si mohou zvolit takové průkazy vydávat se správní platností až do 15 let.

    […]

    3.   Prodloužení platnosti řidičských průkazů po skončení jejich správní platnosti je podmíněno:

    a)

    trvalým splňováním minimálních požadavků na tělesnou a duševní způsobilost k řízení podle přílohy III pro řidičské průkazy skupiny C, CE, C1, C1E, D, DE, D1, D1E; a

    b)

    obvyklým bydlištěm na území členského státu vydávajícího průkaz nebo doložením, že tam žadatelé už alespoň šest měsíců studují.

    Při prodloužení platnosti řidičských průkazů skupin AM, A, A1, A2, B, B1 a BE mohou členské státy vyžadovat vyšetření s uplatněním minimálních požadavků na tělesnou a duševní způsobilost k řízení podle přílohy III.

    […]

    5.   […]

    Aniž je dotčen článek 2, členský stát vydávající průkaz s náležitou péčí zajistí, aby osoba splňovala požadavky stanovené v odstavci 1 tohoto článku, a pokud je zjištěno, že průkaz byl vydán, aniž by byly tyto požadavky splněny, použijí své vnitrostátní právní předpisy týkající se zrušení nebo odebrání oprávnění k řízení.“

    6

    Článek 11 směrnice 2006/126 zní:

    „1.   Pokud držitel platného řidičského průkazu vydaného jedním členským státem převede obvyklé bydliště do jiného členského státu, může požádat o výměnu svého řidičského průkazu za rovnocenný průkaz. Úkolem členského státu provádějícího tuto výměnu je zkontrolovat, pro kterou skupinu je předkládaný řidičský průkaz ve skutečnosti stále platný.

    […]

    4.   Členský stát odmítne vydat řidičský průkaz žadateli, jehož řidičský průkaz byl v jiném členském státě omezen, pozastaven nebo odejmut.

    Členský stát odmítne uznat platnost každého řidičského průkazu, který jiný členský stát vydal osobě, jejíž řidičský průkaz je na území prvního státu omezen, pozastaven nebo odejmut.

    Členský stát může rovněž odmítnout vydat řidičský průkaz žadateli, jehož řidičský průkaz byl v jiném členském státě zrušen.

    5.   Náhradu za řidičský průkaz, který byl například ztracen nebo odcizen, je možné získat pouze od příslušných orgánů členského státu, ve kterém má držitel obvyklé bydliště; tyto orgány vydají náhradní průkaz na základě údajů, které mají k dispozici, nebo případně na základě dokladů poskytnutých příslušnými orgány členského státu, který vydal původní průkaz.

    […]“

    7

    Článek 12 první pododstavec této směrnice stanoví:

    „Pro účely této směrnice se ‚obvyklým bydlištěm‘ rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí.“

    Německé právo

    8

    Ustanovení § 13 Verordnung über die Zulassung von Personen zum Straßenverkehr – Fahrerlaubnis-Verordnung (nařízení o přístupu osob k provozu na pozemních komunikacích) ze dne 13. prosince 2010 (BGBl. 2010 I, s. 1980), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „FeV“), stanoví:

    „Orgán pověřený vydáváním řidičských průkazů nařídí za účelem prošetření rozhodnutí o vydání nebo prodloužení platnosti řidičského průkazu nebo uložení omezení či podmínek

    […]

    2.   předložení lékařsko-psychologického posudku, pokud

    […]

    c)

    má řidič vozidla řízeného na veřejné komunikaci obsah alkoholu vyšší nebo rovnající se 1,6 g na litr nebo koncentraci alkoholu ve vydechovaném vzduchu vyšší nebo rovnající se 0,8 mg/l,

    […]“

    9

    Ustanovení § 29 FeV stanoví:

    „1)   Držitel zahraničního řidičského průkazu může v mezích svého řidičského oprávnění řídit motorová vozidla v tuzemsku, pokud zde nemá obvyklé bydliště ve smyslu ustanovení § 7. […]

    […]

    3)   Oprávnění podle odstavce 1 neplatí pro držitele zahraničních řidičských průkazů,

    […]

    3.

    jimž bylo řidičské oprávnění na vnitrostátním území dočasně nebo trvale odňato soudem nebo kterým bylo trvale či bezprostředně vykonatelným způsobem odňato správním orgánem, jejichž řidičské oprávnění bylo trvale odmítnuto nebo jimž řidičské oprávnění nebylo odňato pouze z toho důvodu, že se tito mezitím řidičského oprávnění vzdali.

    […]

    […] První věta body 3 a 4 [odst. 3] se vztahuje na řidičské průkazy [Evropské unie] nebo [Evropského hospodářského prostoru (EHS)] pouze tehdy, pokud jsou opatření v nich uvedená zapsána do registru řidičů a nebyla vyškrtnuta podle § 29 [Straßenverkehrsgesetz] (zákon o provozu na pozemních komunikacích, dále jen ‚StVG‘)].

    4)   Právo používat zahraniční řidičský průkaz v tuzemsku po některém z rozhodnutí uvedených v odst. 3 bodu 3 a 4 se uděluje na žádost, jestliže již pominuly důvody pro odnětí průkazu.“

    10

    Ustanovení § 3 odst. 6 StVG stanoví:

    „Pravidla pro vydávání nového řidičského průkazu po odnětí nebo vzdání se oprávnění používat řidičský průkaz se použijí obdobně v případech, kdy bylo po odnětí nebo vzdání se opětně přiznáno právo používat zahraniční řidičský průkaz v tuzemsku osobám, které mají obvyklé bydliště v zahraničí.“

    Spor v původním řízení a předběžná otázka

    11

    F. je německý státní příslušník. Od roku 1992 má bydliště ve Španělsku a další bydliště v Karlsruhe (Německo). Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že posledně uvedené bydliště není obvyklým bydlištěm ve smyslu § 7 FeV a článku 12 prvního pododstavce směrnice 2006/126.

    12

    F. byl v letech 1987, 1990, 1995 a 2000 odsouzen v Německu za řízení pod vlivem alkoholu. V roce 1990 mu byl v důsledku toho odebrán jeho německý řidičský průkaz. Dne 21. října 1992 mu byl ve Španělsku vydán řidičský průkaz pro skupiny A a B.

    13

    Poté, co dne 12. prosince 2008 řídil motorové vozidlo v Německu podnapilý, byl F. odsouzen k pokutě na základě vykonatelného trestního příkazu ze dne 20. ledna 2009. Týmž příkazem mu bylo rovněž z důvodu nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel odňato oprávnění řídit motorová vozidla v Německu na základě španělského řidičského průkazu a po dobu čtrnácti měsíců mu bylo zakázáno žádat o nový řidičský průkaz. Řidičský průkaz, který mu byl vydán ve Španělsku dne 22. října 2007, mu byl konečně odebrán a byl předán příslušným španělským orgánům. Tyto orgány následně tento doklad F. obratem vrátily.

    14

    Dne 23. listopadu 2009, tedy během výše zmíněného čtrnáctiměsíčního zákazu, vydaly španělské orgány F. nový řidičský průkaz, jehož doba platnosti odpovídala době platnosti původního španělského řidičského průkazu. Platnost tohoto průkazu prodlouženého v roce 2012, 2014 a 2016, je v současnosti do 22. října 2021. Datem počátku platnosti uvedeným ve všech vydaných dokladech je 21. říjen 1992, tedy datum vydání původního španělského řidičského průkazu.

    15

    Dne 20. ledna 2014 podal F. u města Karlsruhe žádost o uznání platnosti svého španělského řidičského průkazu na německém území. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu, že mu byl jeho španělský řidičský průkaz v Německu odňat pro řízení ve stavu opilosti, což ho s konečnou platností zbavilo možnosti řídit na německém území do doby, než bude znovu ověřena jeho způsobilost k řízení motorových vozidel. Německé orgány přitom uvedly, že po uplynutí období, během něhož mu bylo zakázáno podat žádost o nový řidičský průkaz, nezískal ve Španělsku nový řidičský průkaz, jehož platnost by musela být německými orgány uznána, ale byl mu vydán pouze doklad prodlužující dobu platnosti jeho původního řidičského průkazu. Město Karlsruhe bylo toho názoru, že F. měl na základě § 13 první věty bodu 2 písm. c) FeV povinost předložit lékařsko-psychologický posudek, aby rozptýlil pochybnosti ohledně své způsobilosti k řízení motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že takový znalecký posudek nebyl předložen, město Karlsruhe konstatovalo, že podle § 11 odst. 8 FeV jej nelze považovat za způsobilého k řízení. Stížnost, kterou F. proti tomuto rozhodnutí podal, byla ze stejných důvodů zamítnuta.

    16

    F. následně podal proti tomuto rozhodnutí žalobu na neplatnost, která byla zamítnuta jak v prvním stupni, tak v odvolacím řízení.

    17

    Podle odvolacího soudu brání důvod pro vyloučení stanovený v § 29 odst. 3 první větě bodu 3 FeV ve spojení s § 29 odst. 3 třetí větou FeV přiznání řidičského oprávnění v tuzemsku podle § 29 FeV.

    18

    Tento soud měl za to, že německé orgány na základě jeho řízení ve stavu opilosti v prosinci 2008 odebraly F. řidičské oprávnění s konečnou platností. Toto opatření, jímž mu bylo odňato řidičské oprávnění a které nebylo vymazáno z registru řidičů a platilo i pro stávající španělský řidičský průkaz F., je proto nadále zaznamenáno v registru řidičů. V souladu s § 29 odst. 4 FeV ve spojení s § 3 odst. 6 StVG platí, že pro účely toho, aby F. mohl znovu používat španělský řidičský průkaz v Německu, musí podat žádost o uznání platnosti tohoto řidičského průkazu k německému orgánu pověřenému vydáváním řidičských průkazů.

    19

    Odvolací soud měl za to, že ani čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126 nepřiznává F. právo řídit motorová vozidla v Německu na základě jeho španělského řidičského průkazu. Skutečnost, že španělské orgány vrátily F. původní řidičský průkaz krátce po jeho odnětí německými orgány a dne 23. listopadu 2009 nahradily tento řidičský průkaz, podle něj nepředstavuje opatření, na jehož základě by měly orgány jednoho členského státu povinnost uznat platnost řidičského průkazu vydaného orgány jiného členského státu. Španělské orgány přijaly toto opatření v době, kdy měl F. zakázáno žádat o vydání nového řidičského průkazu na základě německého trestního příkazu ze dne 20. ledna 2009, přičemž není jasné, zda tomuto opatření předcházela kontrola způsobilosti F. k řízení. Tento soud též upřesnil, že španělské orgány nevydaly F. nový řidičský průkaz, nýbrž pouze prodloužily platnost původního řidičského průkazu v souladu s čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2006/126 po uplynutí doby jeho platnosti.

    20

    Takové prodloužení platnosti je přitom podmíněno pouze bydlištěm držitele, jak vyplývá z čl. 7 odst. 3 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2006/126. Prodloužení platnosti řidičského průkazu tak má tentýž charakter jako nahrazení řidičského průkazu podle čl. 11 odst. 5 této směrnice, jelikož tato dvě opatření se omezují na vydání nového dokladu prokazujícího existující řidičské oprávnění. Členský stát, který se stejně jako Španělské království rozhodl pravidelné prodlužování platnosti řidičského průkazu podmínit zdravotní prohlídkou, není povinen, není-li k tomu zvláštní důvod, provádět zdravotní prohlídku u každého držitele řidičského průkazu za účelem určení, zda jsou i nadále splněny všechny minimální zdravotní normy stanovené v příloze III směrnice 2006/126. Zdravotní prohlídka z důvodu věku by se obecně měla omezovat na vyšetření zraku, sluchu a reakční schopnosti, jakož i na zjevné zdravotní problémy. Bezpodmínečné uznávání platnosti řidičského průkazu ostatními členskými státy v takové situaci by podle něj bylo v rozporu s cílem spočívajícím ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu.

    21

    Uvedený odvolací soud rovněž zamítl žádost F. o to, aby bylo orgánu pověřenému vydáváním řidičských průkazů nařízeno přijmout na základě § 29 odst. 4 FeV rozhodnutí o uznání platnosti jeho španělského řidičského průkazu. Měl za to, že důvody pro odnětí tohoto oprávnění platí i nadále, jelikož F. nepředložil lékařsko-psychologický posudek vyžadovaný s ohledem na hladinu alkoholu 2,12 g na litr, naměřenou při dopravní kontrole. Dodává, že zásada proporcionality použitelná v unijním právu nebrání požadovat takový znalecký posudek, který se sepisuje v případě, že hladina alkoholu v krvi řidiče řídícího vozidlo na veřejných komunikacích překročí určitou úroveň, vzhledem k riziku pro bezpečnost silničního provozu, které konzumace alkoholu představuje.

    22

    F. podal opravný prostředek „Revision“ k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo), v němž tvrdil, že § 29 odst. 3 a 4 FeV porušuje unijní právo v tom, že implikuje, že německé orgány musí přijmout rozhodnutí o uznání platnosti průkazů vydaných orgány jiných členských států. Podle jeho názoru bylo svévolně a bez právního základu konstatováno, že tři správní akty, kterými španělské orgány prodloužily platnost jeho řidičského průkazu, nejsou akty, kterými je vydáván řidičský průkaz ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126, nýbrž akty prodlužujícími dobu platnosti původního řidičského průkazu vydaného dne 21. října 1992. Podle navrhovatele důvod, podle kterého se při prodlužování platnosti řidičského průkazu převede stávající záznam o deliktu do aktuálního řidičského průkazu, rovněž postrádá právní základ. Uvádí, že v tomto smyslu ostatně neexistuje žádný rozsudek Soudního dvora. Domnívá se, že pouze španělské orgány mají pravomoc určit, zda je znovu způsobilý řídit. Německé orgány nejsou podle něj oprávněny přezkoumávat rozhodnutí španělských orgánů v tomto ohledu.

    23

    Předkládající soud má pochybnosti o tom, v jakém rozsahu se zásada vzájemného uznávání řidičských průkazů stanovená v čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126 použije rovněž na případy prodloužení platnosti řidičského průkazu podle čl. 7 odst. 3 druhého pododstavce směrnice 2006/126 ze strany členského státu obvyklého bydliště poté, co členský stát dočasného pobytu dotčené osobě odňal právo používat řidičský průkaz na jeho území z důvodu řízení ve stavu opilosti a z toho vyplývající nezpůsobilosti k řízení.

    24

    Za těchto podmínek se Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

    „Brání čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice [2006/126] členskému státu, na jehož území bylo držiteli řidičského průkazu EU skupiny A a B, který byl vydán v jiném členském státě, z důvodu jízdy v opilosti odňato oprávnění řídit v prvně uvedeném členském státě motorová vozidla, odmítnout uznat řidičský průkaz pro tyto skupiny vozidel, který byl po odnětí řidičského oprávnění dotčené osobě v druhém uvedeném státě vydán cestou prodloužení platnosti podle čl. 7 odst. 3 druhý pododstavec směrnice [2006/126]?“

    K předběžné otázce

    25

    Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice 2006/126 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, na jehož území bylo držiteli řidičského průkazu skupiny A a B vydaného jiným členským státem odňato řidičské oprávnění z důvodu deliktu, který po vydání uvedeného průkazu spáchal během dočasného pobytu na tomto území, a z něj vyplívající nezpůsobilosti k řízení v souladu s právními předpisy prvně uvedeného členského státu, později odmítl uznat platnost tohoto řidičského průkazu po té, co byla prodloužena jeho doba platnosti na základě čl. 7 odst. 3 této směrnice členským státem, kde se nachází obvyklé místo bydliště držitele uvedeného průkazu ve smyslu článku 12 prvního pododstavce uvedené směrnice.

    26

    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126 stanoví vzájemné uznávání řidičských průkazů vydaných v členských státech bez jakýchkoliv formalit. Toto ustanovení ukládá členským státům jasnou a přesnou povinnost, která neponechává žádný prostor pro uvážení, pokud jde o opatření, jež mají být přijata k jejímu splnění (rozsudky ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, bod 45 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 28. října 2020, Kreis Heinsberg, C‑112/19EU:C:2020:864, bod 25 a citovaná judikatura).

    27

    Z judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že členský stát vydávající řidičský průkaz musí ověřit, zda jsou splněny minimální podmínky uložené unijním právem, zejména podmínky týkající se bydliště a způsobilosti k řízení, stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2006/126, a tudíž zda je vydání řidičského průkazu oprávněné (rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, bod 46 a citovaná judikatura).

    28

    Pokud orgány členského státu vydaly řidičský průkaz v souladu s čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/126, nejsou jiné členské státy oprávněny ověřovat dodržení podmínek vydání stanovených touto směrnicí. Držení řidičského průkazu vydaného členským státem musí být totiž považováno za důkaz toho, že držitel tohoto řidičského průkazu tyto podmínky splnil k datu, kdy mu byl vydán (rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, bod 47 a citovaná judikatura).

    29

    Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126 nečiní rozdíl na základě způsobu vydání řidičského průkazu, a sice vydání po úspěšném složení zkoušek upravených v článku 7 směrnice 2006/126, po výměně na základě čl. 11 odst. 1 této směrnice nebo na základě prodloužení doby platnosti podle čl. 7 odst. 3 uvedené směrnice, platí zásada vzájemného uznávání rovněž v případě řidičského průkazu vydaného na základě takového prodloužení doby platnosti s výhradou výjimek upravených uvedenou směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Kreis Heinsberg, C‑112/19EU:C:2020:864, bod 26).

    30

    Soudní dvůr však v bodě 71 rozsudku ze dne 23. dubna 2015Aykul (C‑260/13EU:C:2015:257), rozhodl, že čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice 2006/126 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, na jehož území držitel řidičského průkazu vydaného jiným členským státem dočasně pobývá, odmítl uznat platnost tohoto řidičského průkazu z důvodu deliktu jeho držitele, ke kterému došlo na tomto území po vydání uvedeného řidičského průkazu a který má podle vnitrostátního práva prvního členského státu takovou povahu, že může vést k nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel.

    31

    Soudní dvůr v tomto ohledu v bodě 60 uvedeného rozsudku konkrétně konstatoval, že čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice 2006/126 umožňuje členskému státu, který není členským státem obvyklého bydliště držitele řidičského průkazu získaného v jiném členském státě, přijmout podle svých vnitrostátních právních předpisů a z důvodu deliktu spáchaného tímto držitelem na jeho území opatření, jejichž rozsah je omezen na toto území a jejichž účinek je omezený na odmítnutí uznat na tomto území platnost tohoto průkazu.

    32

    Soudní dvůr rovněž konstatoval, že v takové situaci, kdy je způsobilost k řízení zpochybněna nikoli ve fázi vydávání řidičského průkazu, ale v důsledku deliktu, který spáchal držitel tohoto průkazu po jeho vydání a v jehož případě má sankce uložená za tento delikt účinky pouze na území členského státu, ve kterém byl tento delikt spáchán, má uvedený členský stát pravomoc stanovit podmínky, kterým se držitel tohoto řidičského průkazu musí podřídit k tomu, aby znovu získal řidičské oprávnění na jeho území (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, body 7384).

    33

    Soudní dvůr upřesnil, že je věcí předkládajícího soudu, aby zkoumal, zda dotyčný členský stát ve skutečnosti nebrání uznání řidičského průkazu vydaného jiným členským státem bez časového omezení, a z tohoto pohledu mu přísluší, aby v souladu se zásadou proporcionality ověřil, zda podmínky stanovené právní úpravou prvního z těchto států nepřekračují meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2006/126, který spočívá ve zlepšení bezpečnosti silničního provozu (rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, bod 84).

    34

    Jak zdůraznila Evropská komise ve svém písemném vyjádření, z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že členský stát nemůže podmínit uznání platnosti řidičského průkazu vydaného v druhém členském státě takovou podmínkou stanovenou právní úpravou prvního členského státu pro vydávání průkazů, jako je předložení lékařsko-psychologického posudku, pokud byl tento průkaz vydán po té, co první členský stát odebral předchozí řidičský průkaz a co již uplynula doba, během níž měl případně zakázáno podat žádost o nový řidičský průkaz [v tomto smyslu, pokud jde o směrnici Rady 91/439/EHS ze dne 29. července 1991 o řidičských průkazech (Úř. věst. 1991, L 237, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 317), která byla nahrazena směrnicí 2006/126, viz rozsudek ze dne 19. února 2009, Schwarz, C‑321/07EU:C:2009:104, bod 91 a citovaná judikatura, a pokud jde o směrnici 2006/126, rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Hofmann, C‑419/10EU:C:2012:240, bod 84].

    35

    V takové situaci totiž byla nezpůsobilost k řízení sankcionovaná odnětím řidičského průkazu v prvním členském státě zhojena ověřením způsobilosti ze strany druhého členského státu při vydání pozdějšího řidičského průkazu. Při této příležitosti členský stát vydání průkazu, jak je připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, musí zejména ověřit, zda žadatel splňuje v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2006/126 minimální podmínky týkající se fyzické a duševní způsobilosti k řízení (v tomto smyslu, pokud jde o čl. 7 odst. 1 směrnice 91/439, který odpovídá čl. 7 odst. 1 směrnice 2006/126, viz rozsudek ze dne 19. února 2009, Schwarz, C‑321/07EU:C:2009:104, body 9293).

    36

    Ve věci v původním řízení však dotčený řidičský průkaz nejprve odebral členský stát, ve kterém jeho držitel pobýval dočasně, a poté nebyl vydán členským státem jeho obvyklého bydliště ve smyslu čl. 12 prvního pododstavce směrnice 2006/126, nýbrž tento stát pouze prodloužil dobu jeho platnosti. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že řidičský průkaz byl F. původně vydán v roce 1992 a poté po jeho odnětí německými orgány byla španělskými orgány několikrát prodloužena doba jeho platnosti a v současné době je platný do 22. října 2021.

    37

    V takové situaci přitom pouhé prodloužení doby platnosti řidičského průkazu skupiny A a B členským státem obvyklého bydliště jeho držitele na základě čl. 7 odst. 3 směrnice 2006/126 nelze považovat za vydání nového řidičského průkazu ve smyslu čl. 7 odst. 1 této směrnice, jelikož podmínky pro prodloužení doby jeho platnosti a vydání nejsou totožné. Jak totiž uvedla Komise v písemném vyjádření, k tomu, aby bylo možné postavit prodloužení doby platnosti a vydání na roveň, by bylo třeba, aby nezpůsobilost k řízení motorových vozidel konstatovaná v členském státě dočasného pobytu byla odstraněna v důsledku prodloužení doby platnosti, k němuž došlo v členském státě obvyklého bydliště.

    38

    Pokud jde v tomto ohledu o řidičské průkazy skupiny AM, A, A 1, A 2, B, B1 a BE, čl. 7 odst. 3 první pododstavec směrnice 2006/126 stanoví jakožto harmonizovanou minimální podmínku pro prodloužení doby platnosti řidičského průkazu v okamžiku uplynutí jeho správní platnosti to, že žadatel musí mít obvyklé bydliště na území členského státu, který řidičský průkaz vydal, nebo důkaz, že v něm alespoň šest měsíců studuje. I když členské státy zajisté mohou, jak vyplývá z druhého pododstavce tohoto ustanovení, podřídit prodloužení doby platnosti takových průkazů kontrole minimálních norem týkajících se fyzické a duševní způsobilosti k řízení, jak jsou uvedeny v příloze III uvedené směrnice, je nutno konstatovat, že se jedná o pouhou možnost ponechanou členským státům.

    39

    Naproti tomu, pokud jde o vydávání řidičských průkazů, čl. 7 odst. 1 směrnice 2006/126 stanoví, že řidičské průkazy lze vydat pouze žadatelům, kteří splňují nejen podmínku obvyklého bydliště na území členského státu vydání, nebo mohou prokázat, že tam alespoň šest měsíců studují, ale rovněž složili zkoušku dovedností a chování a teoretickou zkoušku a splňují zdravotní požadavky v souladu s ustanoveními příloh II a III této směrnice. Vydání řidičského průkazu je tak podmíněno ověřením způsobilosti k řízení v souladu s ustanoveními přílohy III uvedené směrnice.

    40

    Je přitom třeba připomenout, že uložení povinnosti vzájemného uznávání řidičských průkazů vydaných členskými státy na základě směrnice 2006/126 je důsledkem toho, že tato směrnice stanoví minimální požadavky pro vydání řidičského průkazu Unie (rozsudek ze dne 28. února 2019, Meyn, C‑9/18EU:C:2019:148, bod 28).

    41

    V tomto ohledu, jak vyplývá zejména z judikatury připomenuté v bodech 27 a 28 tohoto rozsudku a jak uvedl předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, Soudní dvůr opakovaně zdůraznil vztah mezi minimálními podmínkami pro vydání řidičského průkazu harmonizovanými v unijním právu, ověřením těchto podmínek členským státem vydání a povinností uznat platnost tohoto průkazu ostatními členskými státy.

    42

    Vzhledem k tomu, že podle čl. 7 odst. 3 druhého pododstavce směrnice 2006/126 nejsou členské státy povinny při prodlužování platnosti řidičského průkazu skupiny AM, A, A2, A1, B, B1 a BE kontrolovat minimální požadavky kladené na tělesnou a duševní způsobilost k řízení stanovené v příloze III této směrnice, může členský stát, na jehož území si držitel řidičského průkazu pro tyto skupiny, jehož doba platnosti byla pouze prodloužena, přeje řídit poté, co mu bylo v důsledku deliktu spáchaného na tomto území odebráno řidičské oprávnění pro toto území, odmítnout v rámci výjimky stanovené v čl. 11 odst. 4 druhém pododstavci směrnice 2006/126, a tedy v rámci výjimky ze zásady vzájemného uznávání řidičským průkazů ve smyslu bodu 29 tohoto rozsudku uznat platnost tohoto průkazu, pokud po uplynutí případné doby zákazu požadovat nový řidičský průkaz nejsou splněny podmínky stanovené vnitrostátním právem pro opětné nabytí řidičského oprávnění na uvedeném území.

    43

    Za takových okolností se totiž povinnost členských států stanovená směrnicí 2006/126, která se týká vzájemného uznávání platnosti řidičských průkazů skupin AM, A, A1, A2, B, B1 a BE vydaných jinými členskými státy, nemůže automaticky použít na prodlužování doby platnosti těchto řidičských průkazů, jelikož podmínky pro prodloužení doby platnosti se mohou v rámci členských států lišit.

    44

    I když taková povinnost vzájemného uznávání nemůže záviset na tom, že členský stát, na jehož území držitel řidičského průkazu vydaného a prodlouženého v jiném členském státě dočasně pobývá, ověří podmínky, za kterých byla doba platnosti tohoto řidičského průkazu prodloužena, držiteli řidičského průkazu, který si po uplynutí případného období zákazu žádat o nový řidičský průkaz, přeje získat znovu řidičské oprávnění v prvním členském státě, musí být nicméně umožněno předložit orgánům tohoto členského státu důkaz o tom, že jeho způsobilost k řízení v souladu s ustanoveními přílohy III směrnice 2006/126 byla zkontrolována při prodlužování doby platnosti jeho řidičského průkazu v druhém členském státě a na základě judikatury uvedené v bodě 35 tohoto rozsudku v důsledku takového prodloužení doby platnosti přestal být nezpůsobilý k řízení vozidel, jak konstatoval první členský stát, s tou výhradou, že tato kontrola musí ověřovat totéž co kontrola nařízená právními předpisy tohoto členského státu.

    45

    Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice 2006/126 v zásadě nebrání tomu, aby orgány členského státu odmítly v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, uznat platnost řidičského průkazu skupiny A a skupiny B, jehož doba platnosti byla jednoduše prodloužena v jiném členském státě na základě čl. 7 odst. 3 směrnice 2006/126, přičemž tento první členský stát má pravomoc stanovit podmínky, které musí držitel řidičského průkazu splnit, aby znovu získal řidičské oprávnění na jeho území.

    46

    V tomto ohledu je nutno konstatovat, že umožnit v takové situaci orgánům členského státu, aby z důvodu dopravního deliktu spáchaného na jejich území určitým způsobem podmínil uznání platnosti řidičského průkazu vydaného a prodlouženého v jiném členském státě, může snížit riziko výskytu dopravních nehod, a odpovídá tak cíli spočívajícím ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu, který sleduje směrnice 2006/126, jak je připomenuto v bodě 2 jejího odůvodnění.

    47

    Je však na předkládajícím soudu, aby přezkoumal, zda v souladu se zásadou proporcionality pravidla stanovená právními předpisy prvního členského státu, která stanoví podmínky, jenž musí splnit držitel řidičského průkazu odebraného z důvodu deliktu za účelem opětného získání řidičského oprávnění na jeho území, na němž dočasně pobýval, nepřekračují meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2006/126, který spočívá ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Aykul, C‑260/13EU:C:2015:257, bod 78), k čemuž by došlo zejména v případě, kdyby bránily tomu, aby tento držitel mohl předložit důkaz o tom, že jeho způsobilost k řízení byla po uplynutí případného období zákazu podat žádost o nový řidičský průkaz zkontrolována v souladu s ustanoveními přílohy III směrnice 2006/126 při prodlužování doby platnosti jeho průkazu v členském státě obvyklého bydliště a tato kontrola ověřuje totéž co kontrola vyžadovaná právními předpisy prvního členského státu.

    48

    S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice 2006/126 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, na jehož území bylo držiteli řidičského průkazu skupiny A a B vydaného jiným členským státem odňato řidičské oprávnění z důvodu deliktu, který po vydání uvedeného průkazu spáchal během dočasného pobytu na tomto území, později odmítl uznat platnost tohoto řidičského průkazu po té, co byla doba jeho platnosti prodloužena na základě čl. 7 odst. 3 této směrnice členským státem, kde se nachází obvyklé místo bydliště držitele uvedeného průkazu ve smyslu článku 12 prvního pododstavce uvedené směrnice. Je však na předkládajícím soudu, aby přezkoumal, zda v souladu se zásadou proporcionality pravidla stanovená právními předpisy prvního členského státu, která stanoví podmínky, jež musí držitel řidičského průkazu splnit za účelem opětného získání řidičského oprávnění na jeho území, nepřekračují meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2006/126, který spočívá ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu.

    K nákladům řízení

    49

    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

     

    Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

     

    Článek 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, na jehož území bylo držiteli řidičského průkazu skupiny A a B vydaného jiným členským státem odňato řidičské oprávnění z důvodu deliktu, který po vydání uvedeného průkazu spáchal během dočasného pobytu na tomto území, později odmítl uznat platnost tohoto řidičského průkazu po té, co byla doba jeho platnosti prodloužena na základě čl. 7 odst. 3 této směrnice členským státem, kde se nachází obvyklé místo bydliště držitele uvedeného průkazu ve smyslu článku 12 prvního pododstavce uvedené směrnice. Je však na předkládajícím soudu, aby přezkoumal, zda v souladu se zásadou proporcionality pravidla stanovená právními předpisy prvního členského státu, která stanoví podmínky, jež musí držitel řidičského průkazu splnit za účelem opětného získání řidičského oprávnění na jeho území, nepřekračují meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2006/126, který spočívá ve zvýšení bezpečnosti silničního provozu.

     

    Podpisy.


    ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

    Nahoru