I. Právní rámec

A. Unijní právo

1. Listina

2. Směrnice 2004/38

3. Směrnice 2003/86

B. Belgické právo

II. Skutkový základ sporu v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

III. Analýza

A. K pravomoci Soudního dvora

B. K použitelnosti čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38

1. K nezbytnosti provést analýzu týkající se použitelnosti čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38

2. K rozsahu judikatury Soudního dvora týkající se čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) a písm. c) směrnice 2004/38

a) Rozsudek Singh a další

1) Analýza úvah uvedených v rozsudku Singh a další

i) K pojmu „odjezd občana Unie z hostitelského členského státu“: irelevance výkladu článku 12 ve spojení s článkem 13 směrnice 2004/38

ii) Ke ztrátě odvozeného práva pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, jako důsledku „odjezdu“ občana Unie z hostitelského členského státu ve smyslu článku 12 směrnice 2004/38

2) Omezení dosahu rozsudku Singh a další

b) Rozsudek NA

1) Rozsudek NA, který přebírá logiku vyplývající z rozsudku Singh a další

2) K nezbytnosti aktualizovat rozsudek NA

i) Znění čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38

ii) Účel, kontext a historie vzniku čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38

3. Dílčí závěr týkající se použitelnosti směrnice 2004/38

4. K nedávnému vývoji unijní právní úpravy a právní úpravy členských států v oblasti ochrany obětí domácího násilí: vývoj právních úprav, který je třeba vzít v potaz

C. K předběžné otázce

1. K zásadě zákazu diskriminace a k článku 21 Listiny

2. K zásadě rovného zacházení a k článku 20 Listiny

a) K otázce, zda je situace státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie, v rámci směrnice 2004/38, srovnatelná se situací státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou jiného státního příslušníka třetí země, v rámci směrnice 2003/86

1) Občanství Unie a společná politika v oblasti přistěhovaleckého práva: dvě různé oblasti s odlišnými zásadami a cíli

2) Směrnice 2003/86 a 2004/38: dva různé režimy založené na odlišných cílech

i) Režim zavedený směrnicí 2003/86

ii) Režim zavedený směrnicí 2004/38

b) Dílčí závěr

IV. Závěry

1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38/ES ( 2 ) z hlediska článků 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 3 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi žalobcem v původním řízení, který je státním příslušníkem třetí země a který se během manželství stal obětí domácího násilí páchaného občanem Unie, s nímž se rozvedl, a État belge (Belgický stát) ve věci zachování jeho práva pobytu v tomto členském státě.

3.

Konkrétně se předkládající soud táže, zda je čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 neplatný z důvodu, že toto ustanovení stanoví v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství pro účely zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie a který se stal obětí domácího násilí, zejména podmínku, že tato osoba má dostatečné prostředky, zatímco čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86/ES ( 4 ) v případě rozvodu nebo rozluky takovou podmínku pro účely zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, na něhož se vztahovalo právo na sloučení rodiny, nestanoví.

4.

Projednávaná věc Soudnímu dvoru prostřednictvím příležitosti rozhodnout o platnosti čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 poskytuje možnost upřesnit dosah rozsudků Singh a další ( 5 ) a NA ( 6 ) v kontextu nedávného vývoje unijní právní úpravy a právní úpravy členských států v oblasti ochrany obětí domácího násilí.

5.

Článek 20 Listiny, nadepsaný „Rovnost před zákonem“, stanoví, že „[p]řed zákonem jsou si všichni rovni“.

6.

Článek 21 Listiny, nadepsaný „Zákaz diskriminace“, ve svých odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

2.   V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“

7.

Článek 13 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství“, ve svém odstavci 2 stanoví:

„Aniž je dotčen druhý pododstavec, nevede rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení registrovaného partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud:

[…]

[…]

Právo pobytu dotyčných osob, které nezískaly právo trvalého pobytu, je podmíněno prokázáním skutečnosti, že jsou zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými nebo že mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky a tato rodina byla již založená v hostitelském členském státě. Pojem ‚dostatečné prostředky‘ je vymezen v čl. 8 odst. 4.

Takovým rodinným příslušníkům je zachováno právo pobytu na výlučně osobním základě.“

8.

Článek 15 odst. 3 a 4 směrnice 2003/86 stanoví následující:

„3.   V případě ovdovění, rozvodu, rozluky nebo úmrtí nejbližších příbuzných v přímé vzestupné nebo sestupné linii může být samostatné povolení k pobytu vydáno na základě žádosti, pokud se vyžaduje, osobám, které na území vstoupily z důvodu sloučení rodiny. Členské státy stanoví předpisy zajišťující udělení samostatného povolení k pobytu v případě obzvláště obtížných okolností.

4.   Podmínky týkající se udělení a doby trvání samostatných povolení k pobytu stanoví vnitrostátní právo.“

9.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 byl do belgického práva proveden článkem 42c loi sur l’accès au territoire, le séjour, l’établissement et l’éloignement des étrangers (zákon o vstupu na území státu, pobytu, usazování a vyhošťování cizinců) ze dne 15. prosince 1980 ( 7 ) (dále jen „zákon ze dne 15. prosince 1980“).

10.

Článek 42c odst. 1 první pododstavec bod 4 a čl. 42c odst. 1 třetí pododstavec zákona ze dne 15. prosince 1980, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, stanoví:

„§ 1.   Ministr nebo jím pověřená osoba může ukončit právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří sami nejsou občany Unie a pobývají jako rodinní příslušníci občana Unie, do pěti let od uznání jejich práva pobytu, a to v následujících případech:

[…]

4o manželství s občanem Unie, kterého doprovázeli nebo následovali, je zrušeno, registrované partnerství je ukončeno […] nebo již neexistuje společné soužití;

[…]

Ministr nebo jím pověřená osoba musí při přijetí rozhodnutí o ukončení pobytu přihlédnout k délce pobytu dotyčné osoby v Království, k jejímu věku, zdravotnímu stavu, rodinným a ekonomickým poměrům, společenské a kulturní integraci v Království a k intenzitě jejích vazeb na zemi původu.“ ( 8 )

11.

Článek 42c odst. 4 první pododstavec bod 4 a čl. 42c odst. 4 druhý pododstavec tohoto zákona stanoví:

„§ 4.   Aniž je dotčen odstavec 5, případ uvedený v odstavci 1 prvním pododstavci bodu 4 se nepoužije:

4° […] pokud to vyžadují obzvláště obtížné situace, například pokud rodinný příslušník prokáže, že se stal obětí násilí v rodině, jakož i násilných činů uvedených v článcích 375, 398 až 400, 402, 403 nebo 405 trestního zákoníku v rámci manželství nebo registrovaného partnerství uvedeného v čl. 40a odst. 2 prvním pododstavci bodech 1 nebo 2;

a pokud dotyčné osoby prokáží, že jsou zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými v Belgii nebo že mají dostatečné prostředky uvedené v čl. 40 odst. 4 druhém pododstavci, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci Království, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v Belgii kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky a tato rodina byla již založená v Království.“

12.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 byl do belgického práva proveden čl. 11 odst. 2 zákona ze dne 15. prosince 1980.

13.

Článek 11 odst. 2 první pododstavec bod 2 a čl. 11 odst. 2 druhý, čtvrtý a pátý pododstavec zákona ze dne 15. prosince 1980 stanoví:

„§ 2.   Ministr nebo jím pověřená osoba může rozhodnout, že cizinec, kterému bylo povoleno pobývat v Království na základě článku 10, již nemá právo v něm pobývat v jednom z následujících případů:

[…]

2o Cizinec a cizinec, za nímž se dotčená osoba přistěhovala, nežijí nebo již nežijí ve skutečném manželském nebo rodinném vztahu;

[…]

Rozhodnutí založené na písmenu […], bodu 2 […] může být přijato pouze během prvních pěti let po vydání povolení k pobytu, nebo v případech uvedených v čl. 12a odst. 3 nebo 4 po vydání dokladu osvědčujícího, že byla podána žádost o povolení.

[…]

Ministr nebo jím pověřená osoba nesmí ukončit pobyt na základě prvního pododstavce […] bodu 2 […], pokud cizinec prokáže, že se během manželství nebo partnerství stal obětí činu uvedeného v článcích 375, 398 až 400, 402, 403 nebo 405 trestního zákoníku. […]

Ministr nebo jím pověřená osoba musí při přijetí rozhodnutí o ukončení pobytu na základě prvního pododstavce […] bodu 2 […] přihlédnout k povaze a pevnosti rodinných vztahů dotyčné osoby a k délce jejího pobytu v Království, jakož i k existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb na zemi jejího původu.“

14.

Dne 26. září 2010 se žalobce v původním řízení, alžírský státní příslušník, oženil s francouzskou státní příslušnicí v Alžíru (Alžírsko). Dne 22. února 2012 přicestoval do Belgie s krátkodobým pobytovým vízem, aby se připojil ke své manželce, která měla bydliště v tomto členském státě.

15.

Dne 20. dubna 2012 porodila manželka žalobce v původním řízení jejich první dítě, které má francouzskou státní příslušnost.

16.

Dne 7. května 2013 podal žalobce v původním řízení žádost o pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie jakožto manžel francouzské státní příslušnice, která byla vydána dne 13. prosince 2013 a byla platná do 3. prosince 2018.

17.

V roce 2015, po téměř pěti letech manželství a dvou letech společného soužití v Belgii, byl žalobce v původním řízení, který se stal obětí domácího násilí ze strany své manželky, nucen opustit společnou domácnost. Nejprve byl ubytován v azylovém domě a poté se dne 22. května 2015 přestěhoval do bytu v Tournai (Belgie). Dne 2. března 2015 podal žalobce v původním řízení stížnost týkající se domácího násilí.

18.

V návaznosti na zprávu o společném bydlení ze dne 30. října 2015, ve které bylo konstatováno, že žalobce v původním řízení a jeho manželka, která spolu s jejich dcerou od 10. září 2015 bydlí ve Francii, spolu nebydlí, belgická vláda rozhodnutím ze dne 2. března 2016 ukončila právo pobytu žalobce v původním řízení po dobu delší než tři měsíce a uložila mu povinnost opustit území. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) ze dne 16. září 2016.

19.

Dopisem ze dne 10. března 2017 si žalovaný v původním řízení vyžádal od žalobce v původním řízení doplňující informace, zejména důkaz o tom, že má vlastní prostředky k obživě a zdravotní pojištění. Dne 2. května 2017 žalobce v původním řízení informoval žalovaného v původním řízení, že byl obětí domácího násilí ze strany své manželky, a požádal o zachování svého práva pobytu na základě čl. 42c odst. 4 prvního pododstavce bodů 1, 3 a 4 zákona ze dne 15. prosince 1980.

20.

Rozhodnutím ze dne 14. prosince 2017 ukončil žalovaný právo pobytu žalobce v původním řízení, aniž mu uložil povinnost opustit území, z důvodu, že nepředložil důkaz zejména o tom, že má vlastní prostředky k obživě. Dne 26. ledna 2018 podal žalobce v původním řízení žalobu na neplatnost tohoto rozhodnutí ke Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu).

21.

Předkládající soud uvádí, že čl. 42c odst. 4 zákona ze dne 15. prosince 1980, kterým byl do belgického práva proveden čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, pro případ rozvodu nebo ukončení společného soužití manželů stanoví, že zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, který se během manželství stal obětí domácího násilí ze strany jeho manželky, která je občanem Unie, podléhá určitým podmínkám, a to zejména podmínce disponovat dostatečnými prostředky a zdravotním pojištěním. Tento soud rovněž uvádí, že za týchž okolností čl. 11 odst. 2 zákona ze dne 15. prosince 1980, kterým byl do belgického práva proveden čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86, podmiňuje udělení samostatného povolení státnímu příslušníkovi třetí země, který je manželem či manželkou a uplatnil právo na sloučení rodiny se státním příslušníkem třetí země, který legálně pobývá v Belgii, pouze předložením důkazu o existenci domácího násilí.

22.

Předkládající soud poznamenává, že se státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi domácího násilí ze strany jejich manžela či manželky, je zacházeno odlišně podle toho, zda měli právo na sloučení rodiny s občanem Unie nebo se státním příslušníkem třetí země, a zda takové rozdílné zacházení vyplývá z ustanovení směrnic 2004/38 a 2003/86.

23.

Za těchto podmínek se Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) rozsudkem ze dne 13. prosince 2019, došlým kanceláři Soudního dvora dne 20. prosince 2019, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je čl. 13 odst. 2 [směrnice 2004/38] v rozporu s články 20 a 21 [Listiny] v rozsahu, v němž stanoví, že rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení registrovaného partnerství nevede ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu – mimo jiné pokud je to opodstatněno obzvlášť obtížnými okolnostmi, například u osob, které se během manželství nebo registrovaného partnerství staly obětí domácího násilí – avšak pouze pod podmínkou, že dotyčné osoby prokážou, že jsou zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými nebo že mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky a tato rodina byla již založená v hostitelském členském státě, zatímco čl. 15 odst. 3 [směrnice 2003/86], který stanoví stejnou možnost zachování práva pobytu, posledně uvedenou podmínku pro zachování tohoto práva nestanoví?“

24.

Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, belgická vláda, jakož i Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise.

25.

Na jednání konaném dne 7. prosince 2020 byla před Soudním dvorem přednesena ústní vyjádření jménem účastníka původního řízení, belgické vlády, jakož i Parlamentu, Rady a Komise.

26.

V následujícím textu nejprve přezkoumám s ohledem na argument, který v tomto ohledu formulovala belgická vláda, zda má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na předběžnou otázku (oddíl A). Vzhledem k tomu, že mám za to, že tomu tak je, posoudím následně použitelnost čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, abych rozptýlil veškeré pochybnosti o přípustnosti předběžné otázky v projednávané věci (oddíl B). Nakonec posoudím platnost tohoto ustanovení (oddíl C).

27.

Belgická vláda ve svém písemném vyjádření tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem. Zaprvé podle názoru této vlády má uvedený soud pochybnosti týkající se platnosti čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 nikoli ve světle pravidla unijního práva, nýbrž ve světle pravidla vnitrostátního práva zavedeného belgickým normotvůrcem v rámci pravomoci, kterou mu svěřuje čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice 2003/86. Zadruhé nesplnění podmínek stanovených v čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 by narušilo pravidla pro rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Konečně zatřetí ustanovení Listiny nemohou zpochybnit pravomoci členských států, jako jsou pravomoci týkající se podmínek pobytu státních příslušníků třetích zemí, kteří nemají postavení rodinných příslušníků občana Unie.

28.

V tomto ohledu bych chtěl připomenout, že čl. 19 odst. 3 písm. b) SEU a čl. 267 první pododstavec písm. b) SFEU stanoví, že Soudní dvůr má bez jakékoli výjimky pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu unijního práva a platnosti aktů přijatých unijními orgány ( 9 ), neboť tyto akty musí být plně v souladu s ustanoveními Smluv i s ústavními zásadami, které z nich vyplývají, jakož i s ustanoveními Listiny ( 10 ).

29.

V projednávané věci má předkládající soud za to, že v čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 a v čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 unijní normotvůrce upravil – a to zejména pro případy rozvodu a rozluky – podmínky zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, který se stal obětí násilí páchaného jeho manželem nebo manželkou, rozdílným způsobem v závislosti na tom, zda je tento manžel či tato manželka občanem Unie nebo státním příslušníkem třetí země. Tento soud má za to, že unijní normotvůrce tím zavedl rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti manžela či manželky, který či která je osobou usilující o sloučení rodiny, čímž porušil články 20 a 21 Listiny. Vzhledem k tomu, že režim zavedený čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou manželi nebo manželkami občana Unie, je méně příznivý než režim zavedený čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou manželi nebo manželkami jiného státního příslušníka třetí země, předkládající soud vyzývá Soudní dvůr, aby posoudil platnost čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 s ohledem na články 20 a 21 Listiny.

30.

Za těchto podmínek mám za to, že námitky vznesené belgickou vládou týkající se pravomoci Soudního dvora musí být zamítnuty.

31.

Předběžnou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl o platnosti čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38.

32.

Předesílám, že před posouzením platnosti tohoto ustanovení je nezbytné ověřit, zda je tato otázka přípustná. Za tímto účelem je třeba se zabývat tím, zda je čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) této směrnice použitelný na projednávaný případ.

33.

Komise totiž vyjadřuje pochybnosti o použitelnosti čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 na takovou situaci, jako je situace, která nastala ve věci v původním řízení. Její pochybnosti se zakládají na skutečnosti, že předkládající soud neposkytl žádnou informaci týkající se rozvodu nebo prohlášení manželství žalobce v původním řízení za neplatné. V tomto ohledu z rozsudku NA ( 11 ) vyplývá, že použití čl. 13 odst. 2 této směrnice předpokládá, že manželství dotyčného státního příslušníka třetí země a dotyčného občana Unie bylo rozvedeno nebo prohlášeno za neplatné, anebo že bylo v tomto ohledu alespoň zahájeno řízení ještě před tím, než občan Unie opustil hostitelský členský stát.

34.

Naproti tomu účastníci sporu v původním řízení a ostatní zúčastnění nezpochybňují použitelnost tohoto ustanovení. Totéž platí pro předkládající soud, který v rámci své předběžné otázky založil své úvahy na použitelnosti tohoto ustanovení.

35.

Budu se touto otázkou zabývat, abych vyloučil jakékoli případné pochybnosti týkající se toho, že posouzení platnosti tohoto ustanovení by nemuselo mít vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení ( 12 ). Před zahájením přezkumu předběžné otázky tedy ověřím, zda osoba v takové situaci, jako je situace žalobce v původním řízení, spadá do oblasti působnosti čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38.

36.

Pokud jde o podmínky použití čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, připomínám, že Soudní dvůr ve svém rozsudku NA ( 13 ) uvedl, že „provedení tohoto ustanovení, včetně práva vycházejícího z čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) této směrnice, je podmíněno rozvodem dotčených osob“. V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě, kdy se státní příslušník třetí země během manželství stal obětí domácího násilí spáchaného občanem Unie, se kterým se rozvedl, musí posledně uvedený pobývat v hostitelském členském státě, v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38, až do dne zahájení řízení o rozvodu, aby uvedený státní příslušník byl oprávněn se dovolávat čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) této směrnice ( 14 ).

37.

Rozhodující skutečností ve věci v původním řízení je tedy datum zahájení rozvodového řízení. V tomto ohledu předkládající soud v odpovědi na žádost o informace, kterou mu zaslal Soudní dvůr, uvedl, že návrh na rozvod manželství byl podán dne 5. července 2018 a manželství bylo rozvedeno dne 24. července 2018 s účinností od 2. října 2018 ( 15 ).

38.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tedy podle judikatury vycházející z rozsudku NA ( 16 ) datum zahájení rozvodového řízení následovalo po datu, kdy manželka žalobce v původním řízení opustila belgické území, se na tohoto žalobce nevztahuje čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 ( 17 ).

39.

Já jsem ovšem toho názoru, že se toto ustanovení na žalobce v původním řízení vztahuje.

40.

V následujících vysvětleních objasním důvody, pro které jsem přesvědčen, že ustanovení, které je uplatňováno ve věci v původním řízení, lze na projednávanou věc použít, a pro které je nutné provést hloubkovou analýzu rozsahu judikatury vycházející z rozsudku NA ( 18 ). Tato analýza kromě toho umožní vymezit význam tohoto ustanovení ještě před tím, než přistoupím k posouzení jeho platnosti. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, podle obecné interpretační zásady musí být unijní akt totiž vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem ( 19 ).

41.

Začnu tedy zkoumáním rozsahu judikatury Soudního dvora týkající se čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38. S přihlédnutím k tomuto přezkumu poté navrhnu výklad čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) uvedené směrnice, který je nejen v souladu se zněním, kontextem, účelem a historií vzniku tohoto ustanovení, ale rovněž umožňuje zachovat celkovou soudržnost právního řádu Unie a její politiky v oblasti ochrany obětí domácího násilí.

42.

Ačkoli je rozsudek NA ( 20 ) jediným rozsudkem, ve kterém Soudní dvůr podal výklad čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38, řídí se logikou uplatněnou v rozsudku Singh a další ( 21 ). Má analýza se tedy bude týkat obou uvedených rozsudků.

43.

Věc, v níž byl vydán rozsudek Singh a další ( 22 ), se týkal tří státních příslušníků třetích zemí, kteří po uzavření manželství s občankami Unie majícími bydliště a pracujícími v Irsku získali na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38 jako manželé doprovázející nebo následující občana Unie v hostitelském členském státě právo pobytu v tomto členském státě. Ve všech třech případech bylo řízení o rozvodu zahájeno poté, co manželky opustily irské území.

44.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu v této věci bylo zejména to, zda lze v Irsku zachovat právo pobytu tří manželů, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, na základě čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2004/38. Soudní dvůr tuto otázku přeformuloval takto: „Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že státní příslušník třetí země, který se rozvedl s občanem Unie, jejichž manželství trvalo před zahájením soudního řízení o rozvodu alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě, si na základě tohoto ustanovení může zachovat právo pobytu v tomto členském státě, pokud manžel či manželka, který nebo která je občanem Unie, opustil či opustila území tohoto členského státu ještě předtím, než bylo manželství rozvedeno“ ( 23 ).

45.

Soudní dvůr nejprve připomenul, že státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, se mohou domáhat práva pobytu pouze v hostitelském členském státě, kde má tento občan bydliště, a nikoli v jiném členském státě ( 24 ), a poté uvedl, že pokud před zahájením soudního řízení o rozvodu manželství občan Unie opustí členský stát, v němž má jeho manžel či manželka, který či která je státním příslušníkem třetí země, bydliště, aby se usadil v jiném členském státě nebo ve třetí zemi, odvozené právo pobytu manžela nebo manželky, který či která je státním příslušníkem třetí země, založené čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38 zaniká, jakmile občan Unie opustí uvedený členský stát, a proto nemůže být nadále zachováno na základě čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) této směrnice ( 25 ). Soudní dvůr totiž konstatoval, že aby se státní příslušník třetí země mohl dovolávat zachování svého práva pobytu na základě posledně uvedeného ustanovení, jeho manžel či manželka, který je občanem Unie, musí pobývat v hostitelském členském státě v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 až do dne zahájení soudního řízení o rozvodu ( 26 ). Ve světle těchto úvah Soudní dvůr rozhodl, že čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že „státní příslušník třetí země, který se rozvedl s občanem Unie, jejichž manželství trvalo před zahájením soudního řízení o rozvodu alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě, si na základě tohoto ustanovení může zachovat právo pobytu v tomto členském státě, pokud manžel či manželka, který nebo která je občanem Unie, opustil či opustila území uvedeného členského státu ještě předtím, než bylo zahájeno soudní řízení o rozvodu manželství“ ( 27 ).

46.

Odpověď na první předběžnou otázku v rozsudku Singh a další se mi jeví přinejmenším diskutabilní ( 28 ), a to ze tří následujících důvodů.

47.

Zaprvé je třeba v souladu se zněním čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2004/38 konstatovat, že použití tohoto ustanovení, které umožňuje manželům a manželkám, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, zachovat si své právo pobytu, nebylo unijním normotvůrcem podmíněno tím, že občan Unie pobývá v hostitelském členském státě až do dne zahájení soudního řízení o rozvodu manželství. Toto ustanovení totiž zmiňuje pouze podmínku, že „manželství nebo registrované partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) trvalo před zahájením řízení o rozvodu nebo o prohlášení manželství za neplatné nebo před ukončením registrovaného partnerství alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě“ ( 29 ).

48.

Zadruhé je nezbytné uvést, že ačkoli ve věci, ve které byl vydán rozsudek Singh a další, se první předběžná otázka týkala čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2004/38, Soudní dvůr tuto otázku přeformuloval tak, že se vztahovala na čl. 13 odst. 2 této směrnice ( 30 ). Odpověď Soudního dvora se tedy nevztahuje pouze na případ upravený v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) uvedené směrnice, nýbrž na všechny případy upravené v jejím čl. 13 odst. 2 ( 31 ).

49.

Z toho vyplývá, že odpověď Soudního dvora na takto přeformulovanou otázku je založena nejen na podmínkách stanovených unijním normotvůrcem pro účely použití čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2004/38, nýbrž i na nové podmínce. Jinými slovy, když Soudní dvůr vyžadoval, aby manžel či manželka, který je občanem Unie, pobýval či pobývala v hostitelském členském státě až do dne zahájení soudního řízení o rozvodu, stanovil další podmínku ve vztahu k podmínkám uvedeným v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) této směrnice. Tato podmínka tedy byla při výkladu čl. 13 odst. 2 uvedené směrnice jako celku doplněna prostřednictvím soudcovského práva ( 32 ).

50.

Zatřetí, i když plně chápu logiku úvah Soudního dvora ve věci Singh a další ( 33 ) a v zásadě souhlasím s jeho analýzou, která je obsažena v bodech 50 až 57 uvedeného rozsudku, nesouhlasím se závěrem vyvozeným z této analýzy v bodě 67 uvedeného rozsudku. Soudní dvůr totiž nejprve uvedl, že za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly ve věci v původním řízení, „opuštění země manželem či manželkou, který či která je občanem Unie, již vedlo ke ztrátě práva pobytu manžela či manželky, který či která je státním příslušníkem třetí země a zůstal či zůstala v hostitelském členském státě“. Soudní dvůr dále upřesnil, že „pozdější návrh na rozvod nemůže vést ke znovuobnovení tohoto práva, protože článek 13 směrnice 2004/38 hovoří pouze o ‚zachování‘ existujícího práva pobytu“ ( 34 ).

51.

V této fázi považuji za vhodné uvést, že v souladu se směrem vytýčeným generální advokátkou J. Kokott založil Soudní dvůr toto tvrzení na „použití“ článku 12 „ve spojení s“ článkem 13 směrnice 2004/38 ( 35 ).

52.

Mám však pochybnosti nejen o relevanci takového kombinovaného použití těchto dvou článků ( 36 ), ale rovněž o důsledku takového použití, a sice že v rámci článku 12 směrnice 2004/38 může mít opuštění země manželem či manželkou, který či která je občanem Unie, za následek automatickou ztrátu odvozeného práva pobytu manžela či manželky, který či která je státním příslušníkem třetí země, na straně jedné, a že v rámci článku 13 této směrnice může mít opuštění země manželem či manželkou, který či která je občanem Unie, za následek, že manžel či manželka, který či která je státním příslušníkem třetí země, bude zbaven či zbavena ochrany poskytované podle čl. 13 odst. 2 směrnice a toto ustanovení bude zbaveno svého smyslu i užitečného účinku.

53.

Jak jsem uvedl v bodě 51 tohoto stanoviska, konstatování Soudního dvora, podle něhož „opuštění země manželem či manželkou, který či která je občanem Unie, již vedlo ke ztrátě práva pobytu manžela či manželky, který či která je státním příslušníkem třetí země a zůstal či zůstala v hostitelském členském státě“ ( 37 ), je založeno na výkladu článku 12 ve spojení s článkem 13 směrnice 2004/38. Já mám však za to, že takový výklad není relevantní, a to z následujících důvodů.

54.

Nejprve připomínám, že směrnice 2004/38 jasně rozlišuje dva typy případů, pro které unijní normotvůrce stanovil zachování práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie: odjezd občana Unie z hostitelského členského státu (nebo úmrtí), na něž se vztahuje článek 12 této směrnice, a rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství, na něž se vztahuje článek 13 uvedené směrnice.

55.

Odjezd ve smyslu článku 12 směrnice 2004/38 nesouvisí s rozvodem, prohlášením manželství za neplatné ani s ukončením registrovaného partnerství. Jak totiž zdůraznila Komise v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem na jednání, pojem „odjezd“ ve smyslu tohoto ustanovení se považuje za „pouhý odjezd“, tedy skutečný odjezd bez úmyslu vrátit se do hostitelského členského státu, který není odůvodněn úmyslem dosáhnout odluky, rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství.

56.

Kromě toho článek 13 směrnice 2004/38 nikde nezmiňuje odjezd, ale pouze rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství. Pokud tedy manžel či manželka, který či která je občanem Unie, opustí hostitelský členský stát a zahájí řízení o rozvodu manželství v členském státě svého původu, jde nutně o odjezd za účelem rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství ( 38 ). Kromě toho, za předpokladu, že v témže případě občan Unie odejde s nezletilým dítětem manželů, aniž by v tomto ohledu uzavřeli dohodu, použití čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38 nutně předpokládá, že soud s konečnou platností přiznal právo péče o dítě státnímu příslušníkovi třetí země v rámci rozluky, rozvodu nebo ukončení registrovaného partnerství, přičemž v takovém případě by se jednalo o situaci, na niž se vztahuje čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. b) směrnice.

57.

Vzhledem k těmto úvahám nelze pojem „odjezd“ ve smyslu článku 12 směrnice 2004/38 vykládat tak, že má stejný obsah jako pojem „odjezd za účelem rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství“ ve smyslu článku 13 této směrnice, a tudíž musí být vykládán v kontextu každého z těchto článků odlišně, neboť tato ustanovení mají odlišné cíle.

58.

Zadruhé, jak uvedla Komise v odpovědi na otázku Soudního dvora na jednání, vzhledem k tomu, že z bodu 15 odůvodnění směrnice 2004/38 jasně vyplývá, že v souladu s cílem článku 13 by „[r]odinní příslušníci […] měli mít právní záruky v případě […], rozvodu, […]“, pokud by byl odjezd za účelem rozvodu pokládán za skutečný odjezd bez úmyslu vrátit se do hostitelského členského státu ve smyslu článku 12 uvedené směrnice, bránilo by to manželovi či manželce občana Unie ve využití právních záruk zakotvených v čl. 13 odst. 2 směrnice, které spočívají v zachování odvozeného práva pobytu, a bylo by tedy zjevně v rozporu s účelem posledně uvedeného ustanovení ( 39 ).

59.

Mění odjezd manžela nebo manželky, který nebo která je občanem Unie ze dne na den právní postavení manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, s okamžitým důsledkem automatické ztráty odvozeného práva pobytu?

60.

Mám za to, že ani v rámci článku 12 směrnice 2004/38 nelze ztrátu odvozeného práva pobytu manžela či manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, považovat za automatický důsledek jakéhokoliv typu odjezdu občana Unie, a to z následujících důvodů.

61.

Nejprve bych rád obecně upřesnil, že postavení „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, pokud je získáno na základě sňatku státního příslušníka třetí země s občanem Unie, který vykonal své právo volného pohybu v hostitelském členském státě, kde společně pobývají, lze v zásadě ztratit, když občan Unie opustí území tohoto členského státu.

62.

Podle mého názoru je ovšem třeba situace, kdy nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38 – jako je skutečný odjezd občana Unie z hostitelského členského státu bez úmyslu se do něj vrátit, aniž by důvodem byl rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství, zatímco manžel nebo manželka tohoto občana Unie, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, si přeje zůstat v hostitelském členském státě, kde pobývali společně, aniž má dítě ve své péči ( 40 ) – rozlišovat od situací, které mají dočasnou povahu, kdy je namístě mít za to, že občan Unie a jeho manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, mají nadále postavení „oprávněných osob“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38. Pokud se totiž musí občan Unie dočasně vrátit do členského státu, jehož je státním příslušníkem, nebo v něm dočasně pobývat, nebo pokud se musí dočasně přestěhovat do jiného členského státu a dočasně v něm pobývat z řádně podložených důvodů ( 41 ), musí se na jeho manžela nebo manželku, který nebo která je státním příslušníkem třetí země a zůstává v hostitelském státě mimo jiné s cílem udržet si zaměstnání nebo studovat či absolvovat odbornou přípravu v daném členském státě, nadále vztahovat pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 ( 42 ), a to po dobu nezbytnou k nalezení jiného zaměstnání nebo k dokončení studia.

63.

Připomínám, že z čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38 v každém případě vyplývá, že nepřetržitost pobytu není dotčena dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce, nepřítomností delšího trvání z důvodu plnění povinné vojenské služby ani souvislou nepřítomností po dobu nejvýše dvanácti měsíců z důležitých důvodů, například z důvodu těhotenství nebo narození dítěte, vážné nemoci, studia či odborné přípravy nebo vyslání do jiného členského státu nebo třetí země zaměstnavatelem.

64.

Zadruhé je zřejmé, že na druhé, třetí nebo čtvrté přemístění občana Unie do jiného členského státu se vztahuje právo na volný pohyb stejně jako první přemístění do dotyčného hostitelského členského státu, i když se jedná o přemístění na omezenou dobu. Je vyloučeno vázat právo na volný pohyb občanů Unie na způsob, jakým si manželé přejí uspořádat svůj manželský život, když se od nich bude požadovat, aby spolu žili za okolností, které to neodůvodňují ( 43 ). Zejména hospodářská nebo profesní situace domácnosti může vést manžela nebo manželku, který nebo která je občanem Unie, k dočasnému přijetí zaměstnání v jiném členském státě ( 44 ).

65.

Zatřetí, pokud bychom připustili, že manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, může automaticky ztratit odvozené právo pobytu v situacích, kdy občan Unie vykonává své právo volného pohybu, bylo by to nejen v rozporu s cíli sledovanými směrnicí 2004/38, ale představovalo by to i překážku svobody pohybu, kterou má každý občan Unie na základě článku 21 SFEU. Taková automatická ztráta by totiž mohla odradit manžela či manželku, který nebo která je občanem Unie, od výkonu svého práva volného pohybu a vést jej například k odmítnutí nabídky zaměstnání v jiném členském státě.

66.

V poslední řadě, začtvrté respektování soukromého a rodinného života, jak je uznáno v článku 7 Listiny, hovoří proti automatické ztrátě práva pobytu. Pokud bychom totiž dospěli k závěru, že když se občan Unie dočasně přestěhuje do jiného členského státu a dočasně v něm pobývá z řádně podložených důvodů, manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, automaticky ztratí své odvozené právo pobytu, představovalo by to zásah do soukromého a rodinného života ve spojení s volným pohybem zúčastněného občana Unie ( 45 ). Z pohledu článku 7 Listiny by to totiž mohlo mít za následek, že právo pobytu státního příslušníka třetí země, který je i nadále ženatý či vdaná, musí být zachováno ( 46 ).

67.

Za těchto okolností nelze ztrátu odvozeného práva pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, považovat ve všech případech za automatickou a závisí na přezkumu případ od případu.

68.

Po těchto úvahách se vrátím k analýze rozsudku ve věci Singh a další.

69.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že aniž by bylo nutné zpochybňovat analýzu Soudního dvora uvedenou v bodech 50 až 57 rozsudku Singh a další ( 47 ), nelze tvrdit, že jak vyplývá z bodu 67 uvedeného rozsudku, odjezd manžela nebo manželky, který nebo která je občanem Unie, z hostitelského členského státu za účelem rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství by měl za následek ztrátu práva pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země.

70.

Zaprvé ve věci, ve které byl vydán rozsudek Singh a další ( 48 ), byly splněny podmínky trvání manželství nebo registrovaného partnerství stanovené v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) směrnice 2004/38. Podle mého názoru je tedy zřejmé, že v takové situaci se toto ustanovení použije mezi okamžikem, kdy se manželé rozhodnou rozejít se v právním smyslu, rozvést se na základě vzájemné dohody nebo zahájit řízení o rozvodu, a okamžikem, kdy je vydáno rozhodnutí o rozvodu, a to nezávisle na datu odjezdu občana Unie zejména za účelem rozvodu. V tomto ohledu připomínám, že v některých vnitrostátních právních řádech je před tím, než manželé mohou podepsat dohodu nebo podat návrh na rozvod, vyžadována předcházející faktická rozluka nebo lhůta na rozmyšlenou ( 49 ).

71.

Kromě toho je podle mě důležité uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že „manželský svazek není možné považovat za ukončený, pokud ho neukončil příslušný orgán“. Tento orgán také upřesnil, že „[t]o není případ manželů, kteří jednoduše žijí odděleně, i když s úmyslem se později rozvést“ ( 50 ).

72.

Proto by podle mého názoru bylo paradoxní mít za to, že v rámci článku 12 směrnice 2004/38, pokud mezi manželi existuje skutečné manželské soužití, manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, automaticky ztrácí své odvozené právo pobytu, jakmile občan Unie opustí hostitelský členský stát, vzhledem k tomu, že toto právo pobytu získal právě zejména na základě manželství, a naopak, že v rámci článku 16 této směrnice, když se manželé v průběhu nepřetržitého pobytu po dobu pěti let rozhodli rozejít a začali žít s jinými partnery, může manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, získat právo trvalého pobytu ( 51 ).

73.

Zadruhé, pokud jde o čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. a) směrnice 2004/38, zdůrazňuji, že Komise ve svých komentářích týkajících se čl. 13 odst. 2 ( 52 ) uvedla, že „ukončení manželství z důvodu právní jistoty nutně implikuje konečné rozhodnutí o rozvodu; v případě faktického rozchodu není právo pobytu manžela či manželky nijak dotčeno“ ( 53 ).

74.

V tomto rámci, jak vyplývá z bodů 53 až 58 tohoto stanoviska, je třeba nejprve určit, zda odjezd manžela nebo manželky, který nebo která je občanem Unie, je „prostým odjezdem“ (článek 12 směrnice 2004/38), tedy skutečným odjezdem bez úmyslu vrátit se do hostitelského členského státu a důvodem pro něj není rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství, anebo zda se naopak jedná o „odjezd za účelem rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství“ (článek 13 této směrnice).

75.

Ve světle předcházejících úvah jsem přesvědčen, že na rozdíl od toho, co vyplývá z bodu 67 rozsudku Singh a další ( 54 ), odchod občana Unie za účelem rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství nevede ke ztrátě odvozeného práva pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, pokud byly splněny podmínky vyplývající z čl. 13 odst. 2 této směrnice. V každém případě je třeba, aby příslušné orgány provedly přezkum konkrétního případu ještě předtím, než dojde k definitivní ztrátě odvozeného práva pobytu ( 55 ).

76.

Věc, ve které byl vydán rozsudek NA ( 56 ), se týkala pákistánské státní příslušnice, která se provdala za německého státního příslušníka. Manželé měli bydliště ve Spojeném království, kde manžel získal status zaměstnané osoby a status osoby samostatně výdělečně činné. Manželka, která byla obětí několika činů domácího násilí – k poslednímu došlo v říjnu roku 2006, ačkoli byla těhotná více než pět měsíců – podala v roce 2008 po odjezdu svého manžela ze Spojeného království v prosinci 2006 návrh na zahájení řízení o rozvodu v tomto členském státě a získala do své výlučné péče obě jejich děti ( 57 ). Tyto děti, přestože mají německou státní příslušnost, se narodily ve Spojeném království, kde chodily do školy od roku 2009 a roku 2010 ( 58 ).

77.

Pokud jde o právo pobytu manželky ve Spojeném království, Soudní dvůr nejprve připomněl, že podle čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 nevede rozvod ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nemají státní příslušnost členského státu, pokud je to opodstatněno obzvlášť obtížnými okolnostmi, například u osob, které se staly obětí domácího násilí ( 59 ). Soudní dvůr však s odkazem na rozsudek Singh a další zopakoval, že občan Unie, který je manželem či manželkou státního příslušníka třetí země, musí pobývat v hostitelském členském státě v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 až do dne zahájení soudního řízení o rozvodu, aby se tento státní příslušník třetí země mohl dovolávat zachování svého práva pobytu na základě čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) této směrnice ( 60 ). V tomto případě tomu tak však nebylo. Soudní dvůr proto rozhodl, že čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že státní příslušník třetí země, který se rozvedl s občanem Unie, který se během manželství stal obětí domácího násilí ze strany tohoto občana Unie, nemůže mít na základě tohoto ustanovení nárok na zachování práva pobytu v hostitelském členském státě, pokud bylo řízení o rozvodu zahájeno až po odjezdu manžela či manželky, který nebo která je občanem Unie, z tohoto členského státu ( 61 ).

78.

Nejprve bych chtěl poukázat na to, že logiku vyplývající z rozsudku Singh a další ( 62 ) sice lze použít v rámci věci, ve které byl vydán rozsudek NA ( 63 ), avšak na výklad čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 pouze proto, že Soudní dvůr přeformuloval první předběžnou otázku položenou v rozsudku Singh a další ( 64 ). Jak jsem uvedl ( 65 ), obecný odkaz Soudního dvora na čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 ( 66 ) umožnil, aby se jeho výklad uvedeného ustanovení použil na všechny případy uvedené v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci této směrnice, včetně další podmínky, že občan Unie musí pobývat v hostitelském členském státě až do dne zahájení soudního řízení o rozvodu ( 67 ).

79.

Zdá se mi však, že toto přeformulování nebylo nezbytné, jelikož odpověď na otázku, tak jak byla položena vnitrostátním soudem, by byla dostatečně užitečná k tomu, aby mohl rozhodnout spor, který mu byl předložen ( 68 ).

80.

Po tomto upřesnění a s ohledem na můj návrh omezit dosah rozsudku Singh a další nyní uvedu důvody, pro které považuji za nutné aktualizovat rozsudek NA ( 69 ).

81.

Pokud jde o výklad čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38, ze znění čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce této směrnice jasně vyplývá, že rozvod nevede ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, jestliže některá ze skutkových okolností, na které odkazuje toto ustanovení, nastala v minulosti, a to zejména tehdy, když „manželství trvalo před zahájením řízení o rozvodu […] alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě“ [písm. a)], nebo je to opodstatněno obzvlášť obtížnými okolnostmi, například „u osob, které se během manželství […] staly obětí domácího násilí“ [písm. c)] ( 70 ).

82.

Znění tohoto ustanovení a použití vylučovací spojky „nebo“ po uvedení každého případu, který vede k zachování práva pobytu [písm. a) až d)], jasně ukazují vůli unijního normotvůrce stanovit alternativní případy ( 71 ), ve kterých rozvod nevede ke ztrátě práva pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země.

83.

V tomto ohledu považuji za důležité dodat, že v komentářích týkajících se článku 13 návrhu směrnice 2004/38 Komise vysvětlila, že podmínky stanovené v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) a c) směrnice 2004/38 sledují odlišné cíle, a sice „zabránit pokusům obcházet ustanovení o právu pobytu prostřednictvím účelových sňatků“ ( 72 ) na straně jedné a „pokrýt zejména situace domácího násilí“ na straně druhé ( 73 ).

84.

Podotýkám, že jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, s ohledem na kontext a cíle sledované směrnicí 2004/38 nelze ustanovení této směrnice vykládat restriktivně a nesmějí být v žádném případě zbavena svého užitečného účinku ( 74 ).

85.

Pokud jde o účel směrnice 2004/38, a konkrétně jejího čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c), z bodu 15 odůvodnění této směrnice vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je, aby „[r]odinní příslušníci […] měli […] právní záruky v případě […] rozvodu“. Tento bod odůvodnění výslovně odkazuje na „respektování rodinného života a lidské důstojnosti“ a uvádí, že „v některých případech a k ochraně před zneužíváním je […] třeba přijmout opatření, která by zajistila, aby bylo rodinným příslušníkům již pobývajícím na území hostitelského státu za těchto okolností ponecháno právo pobytu na výlučně osobním základě“ ( 75 ).

86.

Nebylo by tedy paradoxní mít za to, že právní ochrana, kterou má čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 těmto osobám poskytovat, spočívající v zachování jejich práva pobytu na výlučně osobním základě, pokud k násilným činům došlo během manželství, může záviset pouze na rozhodnutí občana Unie, který se dopustil těchto násilných činů, opustit území hostitelského členského státu?

87.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že Komise ve svých komentářích týkajících se čl. 13 odst. 2 ( 76 ) uvedla, že toto ustanovení „má zajistit určitou právní ochranu osobám, jejichž právo pobytu je vázáno na rodinný vztah na základě manželského svazku a jimž by mohlo být z tohoto důvodu vyhrožováno rozvodem“.

88.

Článek 13 odst. 2 této směrnice má skutečně za cíl zabránit takovému vyhrožování rozvodem. Pokud by však toto ustanovení bylo použito ve spojení s článkem 12 této směrnice, umožnilo by to situaci, kdy by těmto osobám ( 77 ), jejichž právo pobytu je vázáno na rodinný vztah na základě manželského svazku, mohlo být vyhrožováno nejen rozvodem, nýbrž i odjezdem ( 78 ).

89.

Jak jsem již přitom uvedl ( 79 ), výklad článku 12 ve spojení s článkem 13 směrnice 2004/38 není podle mého názoru relevantní, jelikož pokud by byl „odjezd za účelem rozvodu“ považován za „odjezd“ ve smyslu článku 12 této směrnice, bránilo by to tomu, aby manžel nebo manželka občana Unie požívali právní ochrany zakotvené v čl. 13 odst. 2 uvedené směrnice spočívající v zachování jeho nebo jejího práva pobytu v případech uvedených v tomto ustanovení, a tudíž by zjevně bylo v rozporu s cílem uvedeného ustanovení. V případě rozluky nebo rozvodu, kterému předcházelo domácí násilí, je tedy podle mého názoru zřejmé, že lze čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 v plném rozsahu použít, a že tedy odvozené právo pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, musí být zachováno mezi okamžikem, kdy došlo k domácímu násilí, a okamžikem vydání rozhodnutí o rozvodu.

90.

Kromě toho připomínám, že ochrana stanovená v čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38 se týká zachování práva pobytu rodinných příslušníků – za určitých podmínek – v případě „odjezdu“ občana Unie v obecném slova smyslu (skutečný odjezd bez úmyslu se vrátit), a dále, že čl. 13 odst. 2 této směrnice upravuje zvláštní situace, kdy se občan Unie může rozhodnout opustit hostitelský členský stát v souvislosti s rozvodem, prohlášením manželství za neplatné nebo ukončením registrovaného partnerství (odjezd za účelem rozvodu). S ohledem na rozdílnou povahu těchto dvou druhů odjezdu lze argumentovat, že čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 představuje lex specialis ve vztahu k čl. 12 odst. 3 této směrnice, jelikož v obou těchto ustanoveních má odjezd občana Unie odlišnou povahu. Je tedy zřejmé, že v případě odjezdu manžela nebo manželky, který nebo která je občanem Unie, za účelem rozvodu se musí čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 použít jako zvláštní ustanovení. Toto ustanovení má totiž přednost před obecným pravidlem vyplývajícím z článku 12 směrnice 2004/38 v situacích, které má čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) této směrnice konkrétně upravovat, a sice zejména v situacích, kdy se manžel nebo manželka, který nebo která je občanem Unie, dopustil nebo dopustila domácího násilí a následně opustí hostitelský členský stát.

91.

Generální advokát M. Wathelet tedy měl podle mého názoru oprávněně za to, že „situace uvedené v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2004/38 musí být chápány jako okolnosti, z nichž každá může vést k tomu, aby bylo uplatněno zachování práva pobytu státního příslušníka třetí [země], který či která je manželem či manželkou občana Unie […]. Pokud výše uvedený manžel či manželka opustí území hostitelského členského státu dříve, než nastane některá z výše uvedených okolností, není možné, aby došlo k ,zachování‘ práva pobytu podle článku 13[ ( 80 )], [ale] pokud naopak k odjezdu ve smyslu čl. 12 odst. 3 dojde až poté, co nastala některá z těchto okolností – nikoli prohlášení rozvodu stricto sensu –, které mají podle čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce vést k zachování práva pobytu, nemá následný odjezd občana Unie žádný dopad“ ( 81 ).

92.

Ve světle předcházejících úvah jsem toho názoru, že je nezbytné aktualizovat rozsudek NA, a to nejen podle znění, kontextu, účelu a historie vzniku čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38, ale i s ohledem na nedávný vývoj unijní právní úpravy v oblasti ochrany obětí trestných činů, zejména obětí domácího násilí.

93.

Vzhledem k výše uvedenému mám tedy za to, že osoba nacházející se v takové situaci, jako je situace žalobce v původním řízení, spadá do oblasti působnosti směrnice 2004/38. Je tedy třeba dospět k závěru, že předběžná otázka je přípustná.

94.

Při výkladu čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 nelze podceňovat právní, politický a společenský význam uznání závažnosti problému domácího násilí. Postoj, podle něhož by domácí násilí nemělo mít vliv na uplatňování tohoto ustanovení, by nebyl v souladu s unijním právním systémem jako celkem a za současného stavu unijní politiky v oblasti ochrany obětí domácího násilí by bylo obzvláště obtížné ho hájit.

95.

Zaprvé unijní právní úprava prodělala v souvislosti s uznáním práv, podpory a ochrany obětí trestných činů, včetně obětí domácího násilí, vývoj.

96.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 2012/29/EU ( 82 ) přispěla k posílení práv obětí trestných činů ( 83 ) a pokud jde o zvláště zranitelné osoby ( 84 ), konkrétně odkazuje na oběti domácího násilí ( 85 ). V bodě 18 odůvodnění tedy uvedená směrnice zejména uvádí, že domácí násilí je vážným a často skrytým společenským problémem, a že oběti domácího násilí tedy mohou vyžadovat zvláštní ochranná opatření ( 86 ). Konkrétně čl. 1 odst. 1 první a druhý pododstavec směrnice 2012/29 stanoví, že „účelem této směrnice je zajistit, aby se obětem trestného činu dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a mohly se účastnit trestního řízení“, a že „[p]ráva stanovená v této směrnici se použijí na oběti bez diskriminace, rovněž pokud jde o jejich pobytový status“.

97.

Je pravda, že bod 10 odůvodnění směrnice 2012/29 stanoví, že tato směrnice „se nezabývá podmínkami pobytu obětí trestných činů na území členských států“ a že „[o]hlášení trestného činu a účast na trestním řízení nezakládají žádná práva oběti, pokud jde o povolení k pobytu“ ( 87 ). Jsem však toho názoru, že tuto směrnici nelze při výkladu čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 zcela ignorovat, a to zejména s ohledem na celkovou soudržnost právního řádu Unie a její politiku v oblasti ochrany obětí domácího násilí.

98.

Dovolte mi tuto myšlenku upřesnit.

99.

Bod 57 odůvodnění směrnice 2012/29 uvádí, že „oběti […] násilí v rámci úzkého svazku […] jsou často vystaveny vysoké míře sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety“.

100.

Jak by tedy bylo možné vykládat čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 ( 88 ) způsobem, který by bránil tomu, aby manžel nebo manželka občana Unie, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, požívali právní ochrany, kterou stanoví toto ustanovení, a to jednoznačně v rozporu s účelem této směrnice ( 89 ), zatímco směrnice 2012/29 vyžaduje, aby členské státy vynaložily „[z]vláštní obezřetnost[…] při posuzování toho, zda jsou tyto oběti vystaveny riziku takové viktimizace, zastrašování a odvety“, a že „je třeba systematicky předpokládat, že tyto oběti využijí zvláštních ochranných opatření“ ( 90 )?

101.

Zadruhé článek 1 Listiny, nadepsaný „Lidská důstojnost“, stanoví, že „[l]idská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna“. Kromě toho prohlášení k článku 8 Smlouvy o FEU ( 91 ) sice není právně závazné, avšak potvrzuje politickou vůli členských států bojovat proti všem formám násilí v rodině.

102.

Zatřetí členské státy jak na mezinárodní ( 92 ), tak na vnitrostátní úrovni stále více uznávají význam zavedení právní úpravy v oblasti domácího násilí a násilí v rodině.

103.

V tomto ohledu připomínám, že čl. 59 odst. 1 Istanbulské úmluvy ( 93 ) stanoví, že „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, aby obětem, jejichž povolení k pobytu závisí na povolení k pobytu manžela nebo partnera, jak je uznává vnitrostátní právo, bylo v případě zániku manželství nebo partnerství a za zvláště obtížných okolností uděleno na jejich žádost samostatné povolení k pobytu, bez ohledu na dobu trvání manželství nebo partnerství. Podmínky týkající se udělení a trvání samostatného povolení k pobytu se řídí vnitrostátním právem“ ( 94 ).

104.

Z tohoto ustanovení zajisté vyplývá, že udělení povolení k pobytu obětem domácího násilí není automatické a může podléhat podmínkám, jejichž stanovení přísluší zejména normotvůrcům členských států v souladu s jejich vnitrostátním právem nebo ( 95 ) – v případě, že se Unie stane smluvní stranou této úmluvy – unijnímu normotvůrci. Z toho však rovněž vyplývá, že vnitrostátní normotvůrci nemohou stanovit pro udělení takového povolení k pobytu podmínku založenou na době trvání manželství nebo partnerství.

105.

Článek 59 odst. 3 uvedené úmluvy stanoví, že obětem se vystaví obnovitelné povolení k pobytu, pokud má příslušný orgán za to, že jejich pobyt je nezbytný vzhledem k jejich osobní situaci, nebo pro účely spolupráce s příslušnými orgány při vyšetřování nebo trestním řízení. Podle vysvětlující zprávy k úmluvě se toto ustanovení vztahuje zejména na případy, kdy osobní situace oběti je taková, že nelze rozumně požadovat, aby opustila území. Tato zpráva vysvětluje, že kritérium osobní situace oběti musí být posouzeno na základě různých faktorů, mimo jiné bezpečnosti oběti, jejího zdravotního stavu, její rodinné situace nebo situace v zemi jejího původu ( 96 ).

106.

Z tohoto krátkého přezkumu článku 59 Istanbulské úmluvy vyplývá, že v rámci této úmluvy je pravomoc smluvních stran stanovit podmínky pro udělení samostatného povolení k pobytu doprovázena povinností zohlednit při konkrétním použití těchto podmínek specifickou situaci oběti a vydat povolení k pobytu, pokud to tato situace vyžaduje.

107.

Po tomto upřesnění sice Istanbulská úmluva nemá v současnosti ( 97 ) přímý dopad na výklad čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38, tak tomu ovšem nemůže být v případě právního vývoje, který implikuje a k němuž přispívají politické a společenské změny týkající se ochrany obětí domácího násilí. Vzhledem k tomu, že čl. 59 odst. 1 této úmluvy umožňuje obětem získat nezbytnou ochranu od úřadů, aniž by se musely obávat, že pachatel v rámci odvety způsobí odejmutí práva pobytu pod svou kontrolou nebo jím bude hrozit ( 98 ), bylo by podle mého názoru při výkladu čl. 13 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2004/38 podle všeho nesoudržné – ať už se Unie stane smluvní stranou této úmluvy či nikoli ( 99 ) – ignorovat riziko „vyhrožování rozvodem“ nebo „vyhrožování odjezdem“. Dále by to mělo za následek, že by obětem byla odpírána ochrana poskytovaná tímto ustanovením, zatímco jeho účelem je právě ochrana manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, a stal či stala se „[…] během manželství nebo registrovaného partnerství […] obětí domácího násilí“, tím, že se zachová jejich právo pobytu v hostitelském členském státě.

108.

Závěrem je třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná. Přistoupím tedy ke zkoumání otázky platnosti.

109.

Podstatou otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je platnost čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 s přihlédnutím k článkům 20 a 21 Listiny.

110.

Jak konkrétně vyplývá ze samotného znění otázky a souvisejících vysvětlení uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, předkládající soud si klade otázku, zda je toto ustanovení neplatné z důvodu, že v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství váže zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, který je manželem či manželkou občana Unie a stal se obětí domácího násilí, zejména na podmínku, že tato osoba disponuje dostatečnými prostředky, zatímco čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 takovou podmínku zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země, který využil práva na sloučení rodiny, v případě rozvodu nebo rozluky nestanoví. To podle tohoto soudu představuje porušení zásady rovného zacházení, která je zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny.

111.

Mám pochybnosti o relevanci článku 21 Listiny, pokud se tak jako v projednávané věci jedná o posouzení toho, zda je režim zavedený čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami občana Unie, méně příznivý než režim zavedený čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami jiného státního příslušníka třetí země.

112.

Pokud jde o čl. 21 odst. 1 Listiny, poznamenávám, že neexistuje žádný vztah mezi situací, která nastala v projednávané věci, a nevyčerpávajícím seznamem důvodů uvedených v tomto ustanovení ( 100 ). Podotýkám, že jak správně uvedla Komise, čl. 13 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2004/38 se totiž vztahuje na každého státního příslušníka třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, a to bez rozdílu na základě důvodů uvedených v čl. 21 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že rozdílné zacházení, které zavádí čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, je založeno na státní příslušnosti, ze znění čl. 21 odst. 1 Listiny vyplývá, že toto ustanovení je v projednávané věci irelevantní.

113.

Pokud jde o čl. 21 odst. 2 Listiny, toto ustanovení odpovídá podle vysvětlení k Listině ( 101 ) čl. 18 prvnímu pododstavci SFEU a musí se použít v souladu s tímto ustanovením Smlouvy o FEU ( 102 ). Jak již přitom upřesnil Soudní dvůr, čl. 18 první pododstavec SFEU se nemá použít v případě eventuálního rozdílného zacházení mezi státními příslušníky členských států a státními příslušníky třetích států ( 103 ). Článek 21 odst. 2 Listiny je tudíž rovněž irelevantní, pokud jde o posouzení zákonnosti rozdílného zacházení mezi státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou manželi či manželkami občana Unie ve smyslu směrnice 2004/38, jak požaduje předkládající soud, a státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou manželi či manželkami jiného státního příslušníka třetí země a kteří využili možnosti sloučení rodiny na základě směrnice 2003/86.

114.

Naproti tomu je třeba konstatovat, že oblast působnosti článku 20 Listiny je obzvláště široká. Tento článek, který stanoví, že před zákonem jsou si všichni rovni, totiž nestanoví žádné výslovné omezení oblasti své působnosti, a vztahuje se tedy na všechny situace upravené unijním právem ( 104 ), jako jsou situace spadající do oblasti působnosti čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38. Proto mám za to, že platnost čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 by měla být posuzována pouze ve světle článku 20 Listiny.

115.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že rovnost před zákonem zakotvená v článku 20 Listiny je obecnou zásadou unijního práva, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové odlišné zacházení objektivně odůvodněné ( 105 ). Z téže judikatury vyplývá, že pro účely určení, že došlo k porušení zásady rovného zacházení, se vyžaduje, aby posuzované situace byly srovnatelné s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují, a zejména ve světle předmětu a cíle aktu, který předmětné rozlišení zavádí, přičemž se rozumí, že pro tento účel musí být zohledněny zásady a cíle příslušné oblasti, do níž tento akt spadá ( 106 ). Pokud totiž uvedené situace nejsou srovnatelné, rozdílné zacházení s dotyčnými situacemi neporušuje zásadu rovnosti před zákonem zakotvenou v článku 20 Listiny ( 107 ).

116.

Nyní posoudím právě srovnatelnost situací v projednávané věci.

117.

V projednávané věci vyvstává otázka, zda se, pokud jde o podmínky zachování odvozeného práva pobytu, státní příslušník třetí země, který se stal obětí domácího násilí spáchaného během manželství manželem či manželkou, který nebo která je občanem Unie, a na něhož se vztahuje čl. 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38, nachází v situaci srovnatelné se situací státního příslušníka třetí země, který se stal obětí takových činů spáchaných během manželství manželem nebo manželkou, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, a na něhož se vztahuje čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86.

118.

Žalobce v původním řízení ve svém vyjádření tvrdí, že s ohledem na cíl a společný cíl sledovaný těmito dvěma ustanoveními jsou situace dotčené v projednávané věci srovnatelné. Belgická vláda, Parlament, Rada a Komise zastávají opačné stanovisko.

119.

Pro účely posouzení srovnatelnosti těchto dvou situací je třeba zkoumat zásady a cíle oblastí, na které se vztahují směrnice 2004/38 a 2003/86.

120.

Stručně připomenu rozdíly v rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy, jak vyplývá z právních základů, které ve Smlouvách upravují přijímání legislativních aktů, jež vymezují postavení státních příslušníků třetích zemí na straně jedné a postavení občanů Unie na straně druhé.

121.

Je třeba předeslat, že v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 108 ) má Unie sdílenou pravomoc s členskými státy, která je upravena v čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU. Cíle a podmínky výkonu této pravomoci jsou upřesněny v hlavě V třetí části Smlouvy o FEU. Článek 67 odst. 2 SFEU stanoví, že Unie zajišťuje, že na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob, a rozvíjí společnou politiku v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochrany vnějších hranic, která je založena na solidaritě mezi členskými státy a je spravedlivá vůči státním příslušníkům třetích zemí. Článek 79 odst. 1 SFEU dále stanoví, že cílem společné přistěhovalecké politiky je zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem. Pro přijímání jakéhokoli opatření uvedeného v čl. 79 odst. 2 SFEU se tak použije řádný legislativní postup.

122.

Dále, pravomoc Unie v oblasti přistěhovalectví je harmonizovanou pravomocí. Preemptivní nebo přednostní účinek jejího výkonu ve vztahu k pravomoci členských států se tedy liší v závislosti na přesném rozsahu a stupni zásahu Unie ( 109 ). Společná pravidla jsou tedy přijímána prostřednictvím směrnic ( 110 ), jež mají členské státy povinnost provést, avšak členské státy mohou přijímat právní předpisy v otázkách, na něž se unijní právo nevztahuje, a mohou se rovněž od společných pravidel odchýlit, pokud to toto právo umožňuje. Za těchto podmínek si členské státy v zásadě zachovávají své pravomoci v oblasti přistěhovaleckého práva.

123.

Tak tomu naopak není v oblasti občanství Unie a volného pohybu osob. Pokud jde totiž o práva volného pohybu a pobytu na území všech členských států, které občanům Unie přiznává přímo čl. 20 odst. 2 písm. a) a čl. 21 odst. 1 SFEU, nesmí prostor pro volné uvážení, který mají členské státy v oblasti přistěhovalectví, narušit uplatňování ustanovení o občanství Unie či volném pohybu, ačkoli se tato ustanovení týkají nejen situace občanů Unie, ale i situace státních příslušníků třetí země, kteří jsou jejich rodinnými příslušníky. V opačném případě by taková situace byla zjevně neslučitelná se zavedením vnitřního trhu, které „vyžaduje, aby podmínky vstupu a pobytu občana Unie v členském státě, jehož není státním příslušníkem, byly ve všech členských státech stejné“ ( 111 ).

124.

V poslední řadě je důležité připomenout, že právní postavení přiznané státním příslušníkům třetích zemí v rámci směrnic vyplývajících ze společné politiky v oblasti přistěhovaleckého práva a postavení občanů Unie a státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou jejich rodinnými příslušníky, jsou odlišné a jsou založeny na odlišných právních logikách ( 112 ). S přihlédnutím k zásadě svěření pravomocí totiž není rozsah pokrytí a ochrana zajištěná sekundárním unijním právem v těchto dvou postaveních stejná: v oblasti unijního přistěhovaleckého práva nepožívá státní příslušník třetí země týchž práv jako občan Unie ( 113 ). Toto rozlišování má rovněž dopad na právní postavení rodinných příslušníků těchto dvou kategorií jednotlivců, a to zejména v rámci režimů zavedených směrnicemi 2003/86 a 2004/38.

125.

V tomto duchu z odborné literatury vyplývá, že rozlišování mezi občany Unie a státními příslušníky třetích zemí ve Smlouvách je více než sémantické, neboť odráží „základní ústavní atmosféru v jádru evropského projektu“, jelikož odhaluje základní rozdíl mezi právy volného pohybu přiznanými občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům a absencí rovnocenných záruk na úrovni Smluv pro státní příslušníky třetích zemí ( 114 ) v rámci společné politiky v oblasti přistěhovaleckého práva.

126.

Z těchto rozdílů v zásadách a cílech dotyčných oblastí vyplývá, že dotčené situace v zásadě nejsou srovnatelné. Pro úplnost přezkumu srovnatelnosti těchto situací se však nyní musím zabývat analýzou cíle, který sleduje směrnice 2003/86, a cíle, který sleduje směrnice 2004/38.

127.

Směrnice 2003/86 je součástí naplňování úkolu svěřeného Unii článkem 79 SFEU ( 115 ). Konkrétněji, tato směrnice byla přijata na základě čl. 63 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES, který se od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stal čl. 79 odst. 2 písm. a) SFEU, jenž se týká společné přistěhovalecké politiky. Podle článku 1 směrnice 2003/86 je cílem této směrnice stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států ( 116 ). Kromě toho z bodu 4 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jejím obecným cílem je usnadnit integraci státních příslušníků třetích zemí v členských státech tím, že se umožní rodinný život díky sloučení rodiny ( 117 ).

128.

V této souvislosti nejprve připomínám, že právo na sloučení rodiny v rámci směrnice 2003/86 podléhá přísným podmínkám týkajícím se jak osoby usilující o sloučení rodiny, tak i jejího manžela nebo manželky. V systému zavedeném touto směrnicí se tak uvedená směrnice v souladu se svým čl. 3 odst. 1 použije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny držitelem povolení k pobytu vydaného členským státem s dobou platnosti alespoň jeden rok, lze odůvodněně předpokládat, že získá právo trvalého pobytu. Pro tento případ čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/86 stanoví, že členské státy povolí vstup a pobyt manžela nebo manželky osoby usilující o sloučení rodiny podle této směrnice, a to s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV uvedené směrnice, jakož i v jejím článku 16.

129.

Dále, pokud jde o podmínky kladené na osobu usilující o sloučení rodiny, je třeba připomenout, že dotyčný členský stát může při podání žádosti o sloučení rodiny požadovat po manželovi či manželce, který nebo která žádost podal či podala, aby prokázal či prokázala, že osoba usilující o sloučení rodiny má ubytování, zdravotní pojištění a stálé a pravidelné finanční příjmy, které jsou dostatečné pro výživu jeho a jeho rodinných příslušníků, aniž by využíval systému sociální pomoci daného členského státu ( 118 ). V tomto ohledu může příslušný orgán dotyčného členského státu odejmout povolení ke sloučení rodiny zejména tehdy, když osoba usilující o sloučení rodiny již nemá stálé, pravidelné a dostatečné příjmy ve smyslu uvedeného čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86 ( 119 ). Členský stát navíc může vyžadovat, aby osoba usilující o sloučení rodiny před spojením se svými rodinnými příslušníky oprávněně pobývala na jeho území po dobu nepřesahující dva roky ( 120 ) a aby měla finanční příjmy dostatečné pro výživu svých rodinných příslušníků po celou dobu pobytu na území dotyčného členského státu, tedy až do okamžiku, kdy rodinní příslušníci získají povolení k pobytu, které nebude závislé na povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny ( 121 ).

130.

V poslední řadě, co se týče podmínek kladených na rodinné příslušníky, pro které je žádáno o sloučení rodiny, členský stát může na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/86 po státních příslušnících třetí země vyžadovat dodržování integračních opatření ( 122 ) v souladu s vnitrostátním právem.

131.

Pokud jde konkrétněji o článek 15 směrnice 2003/86, podotýkám, že z bodu 15 odůvodnění této směrnice vyplývá, že cílem tohoto článku je podporovat integraci státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami jiného státního příslušníka třetí země, v případě ukončení manželství. V této souvislosti čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice stanoví, že zejména v případě rozvodu nebo rozluky může být samostatné povolení k pobytu vydáno na základě žádosti, pokud se vyžaduje, osobám, které na území vstoupily z důvodu sloučení rodiny. Toto ustanovení rovněž stanoví, že členské státy stanoví předpisy zajišťující udělení samostatného povolení k pobytu v případě obzvláště obtížných okolností. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podle čl. 15 odst. 4 téže směrnice podmínky týkající se udělení a doby trvání samostatných povolení k pobytu stanoví vnitrostátní právo. Soudní dvůr již totiž rozhodl, že unijní normotvůrce tím, že v čl. 15 odst. 4 směrnice 2003/86 učinil odkaz na vnitrostátní právo, dal najevo, že si přál ponechat na uvážení každého členského státu, za jakých podmínek má být vydáno samostatné povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země ( 123 ). Podle mého názoru se tato pravomoc uvážení týká přiznání samostatného práva pobytu v situacích stanovených v čl. 15 odst. 3 uvedené směrnice.

132.

Kromě toho je třeba uvést, že článek 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86 členským státům povoluje zamítnout žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny nebo popřípadě odejmout povolení k pobytu rodinným příslušníkům či zamítnout prodloužení jeho doby platnosti, „pokud osoba usilující o sloučení rodiny a její rodinní příslušníci nežijí nebo již nežijí ve skutečném manželském nebo rodinném vztahu“ ( 124 ).

133.

K odnětí povolení k pobytu nebo k zamítnutí prodloužení jeho doby platnosti však nemůže dojít automaticky. Jak totiž Soudní dvůr rozhodl, z použití výrazu „mohou […] odejmout“, který je uveden v tomto ustanovení, totiž vyplývá, že členské státy, pokud jde o toto odejmutí, mají prostor pro uvážení. Kromě toho musí dotyčný členský stát podle článku 17 směrnice 2003/86 nejprve provést individuální přezkum situace dotyčného rodinného příslušníka, při němž vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudí všechny dotčené zájmy ( 125 ). Navíc opatření směřující k odnětí povolení k pobytu musí být přijímána v souladu se základními právy, zejména s právem na respektování soukromého a rodinného života, jež je zakotveno v článku 7 Listiny ( 126 ).

134.

Členské státy jsou tedy povinny dodržovat zásadu proporcionality a cíle sledované unijním normotvůrcem ( 127 ). To znamená, jak správně zdůraznila Komise, že i když vnitrostátní orgány podrobují udělení samostatného povolení – v případech uvedených v čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 – hmotněprávním podmínkám, musí tyto podmínky zmírnit, či dokonce neuplatnit, pokud to za konkrétních okolností projednávaného případu vyžaduje požadavek dodržení zásady proporcionality nebo požadavek neohrožování cílů článku 15 této směrnice ( 128 ).

135.

Z předcházejících úvah vyplývá, že vůlí unijního normotvůrce nebylo zaručit státním příslušníkům třetích zemí odvozené právo pobytu, ale zaručit jim možnost požádat o povolení k pobytu, jehož vydání i zachování jsou upraveny pravidly, jejichž cílem je stanovit společná pravidla pro výkon práva na sloučení rodiny. Unijní normotvůrce tímto způsobem zajistil sblížení vnitrostátních právních předpisů v oblasti migrace na základě pravomoci, kterou mu přiznává článek 79 SFEU.

136.

Směrnice 2004/38 byla přijata na základě článků 12, 18, 40, 44 a 52 Smlouvy o ES (nyní články 18, 21, 46, 50 a 59 SFEU) a jejím cílem je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie, a posílit uvedené právo. Bod 5 odůvodnění této směrnice zdůrazňuje, že má-li být výše uvedené právo vykonáváno v objektivně existujících podmínkách důstojnosti, je třeba je zaručit také rodinným příslušníkům těchto občanů bez ohledu na jejich státní příslušnost ( 129 ). Konkrétně, odvozené právo pobytu manžela nebo manželky, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, může vyplývat z pouhé skutečnosti, že se tato osoba oženila či provdala za občana Unie, který využil svého práva volného pohybu ( 130 ).

137.

V této souvislosti systém stanovený směrnicí 2004/38 upravuje výkon volného pohybu občana Unie a jeho rodinných příslušníků od okamžiku jejich příjezdu do hostitelského členského státu a případně až do okamžiku, kdy z něj odjedou. Právo pobytu v hostitelském členském státě je tedy touto směrnicí upraveno na základě postupného systému a vede k přiznání práva trvalého pobytu ( 131 ). Právo pobytu až po dobu tří měsíců, stanovené v článku 6 směrnice 2004/38, tak nejprve nepodléhá jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti mít platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas ( 132 ). Další právo pobytu po dobu delší než tři měsíce podléhá podmínkám stanoveným v čl. 7 odst. 1 této směrnice ( 133 ). A konečně, právo trvalého pobytu ( 134 ) je stanoveno v článku 16 uvedené směrnice pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky, kteří nepřetržitě legálně pobývali po dobu pěti let na území hostitelského členského státu ( 135 ).

138.

V tomto ohledu je třeba uvést, že ani čl. 21 odst. 1 SFEU, ani ustanovení směrnice 2004/38 nepřiznávají žádné samostatné právo státním příslušníkům třetích zemí. Případná práva přiznaná takovým státním příslušníkům ustanoveními unijního práva, která se týkají občanství Unie, jsou právy odvozenými od výkonu svobody pohybu občanem Unie ( 136 ). Unijní normotvůrce však v článcích 12 a 13 uvedené směrnice stanovil zachování práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie ve dvou různých typech případů ( 137 ), a to konkrétně v případě smrti nebo odjezdu občana Unie na straně jedné a v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství na straně druhé ( 138 ). Zatímco právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu, těmito případy není dotčeno ( 139 ), totéž neplatí pro rodinné příslušníky občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země, jelikož ti musí splňovat určité zvláštní podmínky, aby bylo zachováno jejich odvozené právo pobytu.

139.

Jak vyplývá z čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, tyto zvláštní podmínky se vztahují, zejména v případě rozvodu, na státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie. Jak jsem již upřesnil, na tohoto státního příslušníka třetí země se musí pro účely zachování práva pobytu vztahovat jeden z alternativních případů upravených v čl. 13 odst. 2 prvním pododstavci této směrnice ( 140 ). V případě, že státní příslušník třetí země dosud nezískal právo trvalého pobytu, unijní normotvůrce stanovil ve druhém pododstavci tohoto ustanovení, že jeho právo pobytu bude na výlučně osobním základě zachováno, pouze pokud splňuje podmínky stanovené v tomto ustanovení, zejména pokud jde o dostatečné prostředky. Tyto podmínky jsou totiž stejné jako podmínky, které musí podle čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2004/38 splňovat manžel nebo manželka občana Unie, který nebo která je státním příslušníkem některého členského státu, před nabytím svého práva trvalého pobytu ( 141 ).

140.

Pokud jde o podmínky stanovené v čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38, jak správně zdůraznila Komise ve svém vyjádření, je nicméně možné, že ve zvláštních případech – zejména pokud by v důsledku domácího násilí spáchaného občanem Unie na jeho manželovi či manželce, který nebo která je státním příslušníkem třetí země, použití těchto podmínek neumožnilo dosáhnout cílů sledovaných tímto ustanovením nebo by bylo v rozporu se zásadou proporcionality – musí vnitrostátní orgány tyto podmínky vyplývající z uvedeného ustanovení zmírnit, či je případně neuplatnit. Určitá flexibilita je tedy přípustná za účelem vypořádání se se situacemi, ve kterých manžel nebo manželka, který nebo která je státním příslušníkem třetí země a stal nebo stala se obětí domácího násilí, musí získat kvalifikaci nezbytnou za účelem nalezení zaměstnání.

141.

V tomto ohledu připomínám, že podle článku 37 směrnice 2004/38 mohou členské státy uplatňovat právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti této směrnice. Jak rovněž upřesnila Komise, vnitrostátní ustanovení nebo správní praxe, které by v konkrétním případě, kdy to okolnosti vyžadují, umožňovalo zmírnit nebo nepoužít podmínky stanovené v čl. 13 odst. 2 druhém pododstavci směrnice 2004/38, zejména podmínku týkající se dostatečných prostředků, nelze považovat za ustanovení či praxi, které by byly v rozporu s cílem této směrnice. Je třeba rovněž připomenout, že bod 15 odůvodnění upřesňuje, že cílem tohoto ustanovení je poskytnout právní záruky státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou manželem nebo manželkou občana Unie a stali se oběťmi domácího násilí, a to zejména v případě rozvodu.

142.

Z těchto úvah vyplývá, že s ohledem na ústavní povahu práva volného pohybu a pobytu občanů Unie na území členských států, přiznaného přímo Smlouvami – právo, které je spjato s většími zárukami a má se v rámci systému zavedeného směrnicí 2004/38 stát trvalým – je nejen soudržné, nýbrž i legitimní, aby v případě rozvodu manžel nebo manželka občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země, podléhali za účelem zachování svého odvozeného práva pobytu v souladu s čl. 13 odst. 2 druhým pododstavcem této směrnice podmínkám, které jsou přinejmenším stejné jako podmínky, které jsou kladeny na manžela nebo manželku občana Unie, kteří mají státní příslušnost některého členského státu.

143.

S ohledem na zjištěné rozdíly mezi režimy zavedenými směrnicemi 2003/86 a 2004/38, které mají rozdílné právní základy a cíle, jež odůvodňují odlišná právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami občanů Unie, a státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami jiných státních příslušníků třetích zemí, a dále na rozdíly mezi cíli sledovanými čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38 a cíli sledovanými čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 je tedy třeba dospět k závěru, že dotčené situace nejsou srovnatelné.

144.

Z přezkumu srovnatelnosti situací, které jsou dotčeny v projednávané věci, vyplývá, že jejich odlišnost je zjevná. Právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami občanů Unie, je tak odvozeno od práva zaručeného na ústavní úrovni Smlouvami a podléhá podmínkám stanoveným směrnicí 2004/38, které jsou členské státy povinny dodržovat. Naproti tomu je postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou manžely nebo manželkami jiných státních příslušníků třetích zemí, založeno na harmonizační pravomoci, což znamená, že členské státy mají určitý manévrovací prostor, pokud jde o podmínky stanovené směrnicí 2003/86. Práva vyplývající z režimů zavedených těmito dvěma směrnicemi se tudíž liší.

145.

Tyto úvahy umožňují dospět k závěru, že tyto dvě dotčené situace nejsou srovnatelné. Rozdílné zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří se stali oběťmi domácího násilí ze strany jejich manžela nebo manželky, v závislosti na tom, zda využili práva na sloučení rodiny s občanem Unie, nebo se státním příslušníkem třetí země, tedy neporušuje právo státních příslušníků třetích zemí, na něž se vztahuje jeden či druhý případ, na „rovnost před zákonem“, které je zakotveno v článku 20 Listiny.

146.

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) odpověděl následovně:

„Posouzení předběžné otázky neodhalilo žádnou skutečnost, která by mohla mít vliv na platnost čl. 13 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46) ve světle článků 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie.“