–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Grumettem, avvocato dello Stato,

–

za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem,

–

za švédskou vládu H. Shev, H. Eklinder, C. Meyer-Seitz, J. Lundberg a A. Falk, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi C. Perrin a F. Tomat, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (Úř. věst. 1976, L 73, s. 18; Zvl. vyd. 02/01, s. 44), ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001 (Úř. věst. 2001, L 175, s. 17; Zvl. vyd. 02/12, s. 27) (dále jen „směrnice 76/308“), ve spojení s článkem 20 směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. 1992, L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179), ve znění směrnice Rady 92/108/EHS ze dne 14. prosince 1992 (Úř. věst. 1992, L 390, s. 124; Zvl. vyd. 09/01, s. 235) (dále jen „směrnice 92/12“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Agenzia delle Dogane (celní úřad, Itálie) a společností Silcompa SpA, která je výrobcem lihu usazeným v Itálii, ve věci dvou platebních výměrů, které byly vydány za účelem výběru spotřební daně na základě žádosti o pomoc, kterou předložil celnímu úřadu řecký finanční úřad podle čl. 6 odst. 1 směrnice 76/308 ohledně prodeje lihu uskutečněného společností Silcompa v období let 1995 a 1996 v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, který směřoval do Řecka.

3

Podle sedmého bodu odůvodnění směrnice 76/308 je jejím cílem zejména přesně vymezit zvláštní okolnosti, za kterých může dožádaný orgán nevyhovět žádostem dožadujícího orgánu o pomoc.

4

Desátý bod odůvodnění této směrnice uvádí, že pokud je při vymáhání pohledávky v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, napadena pohledávka nebo doklad o její vymahatelnosti vystavený v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, dotyčná osoba musí podat u příslušného orgánu posledně uvedeného členského státu žalobu popírající pohledávku, zatímco dožádaný orgán musí přerušit řízení o vymáhání pohledávky do doby, než uvedený příslušný orgán vydá rozhodnutí.

5

Uvedená směrnice se podle svého čl. 2 písm. f) vztahuje na všechny pohledávky týkající se spotřebních daní, zejména z alkoholu a alkoholických nápojů.

6

Článek 6 téže směrnice zní takto:

„1.   Na žádost dožadujícího orgánu vymáhá dožádaný orgán v souladu s právními a správními předpisy týkajícími se vymáhání obdobných pohledávek vzniklých v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo, pohledávky, pro které byl vydán doklad o vymahatelnosti.

2.   Za tímto účelem je s každou pohledávkou, která je předmětem žádosti o vymáhání, zacházeno jako s pohledávkou členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, s výhradou článku 12.“

7

Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 76/308 stanoví:

„1.   K žádosti o vymáhání pohledávky, kterou dožadující orgán zašle dožádanému orgánu, musí být přiloženo úřední vyhotovení nebo ověřená kopie [ověřený opis] dokladu o její vymahatelnosti vydaného v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, a případně prvopis nebo ověřený opis jiných dokladů nezbytných k vymáhání pohledávky.

2.   Dožadující orgán může požádat o vymáhání pohledávky pouze pokud:

8

Článek 8 této směrnice zní takto:

„1.   Doklad o vymahatelnosti pohledávky se přímo uzná a bez dalšího považuje za doklad o vymahatelnosti pohledávky členského státu, ve kterém má dožádaný orgán sídlo.

2.   Odchylně od prvního odstavce může být doklad o vymahatelnosti pohledávky případně v souladu s předpisy platnými v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, potvrzen, uznán, doplněn nebo nahrazen dokladem o vymahatelnosti platným na území tohoto členského státu.

Členské státy usilují o splnění formálních náležitostí týkajících [se] tohoto potvrzení, uznání, doplnění nebo nahrazení do tří měsíců ode dne obdržení žádosti o vymáhání, s výjimkou případů, kde se použije třetí pododstavec. Nesmějí být odmítnuty, je-li doklad o vymahatelnosti řádně vyhotoven. Dožádaný orgán uvědomí dožadující orgán o důvodech případného překročení lhůty tří měsíců.

Pokud splnění některé formální náležitosti vyústí v napadení pohledávky nebo dokladu o její vymahatelnosti vydaného dožadujícím orgánem, použije se článek 12.“

9

Článek 12 odst. 1 až 3 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Napadne-li dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, podá žalobu k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v souladu s právními předpisy platnými v tomto státě. Tento úkon oznámí dožadující orgán dožádanému orgánu. Dožádanému orgánu jej může oznámit rovněž dotyčná osoba.

2.   Jakmile dožádaný orgán obdrží oznámení podle odstavce 1 od dožadujícího orgánu nebo od dotyčné osoby, přeruší řízení o vymáhání pohledávky až do rozhodnutí příslušného orgánu v této věci, pokud dožadující orgán nevyžaduje v souladu s druhým pododstavcem jinak. Považuje-li to dožádaný orgán za potřebné, a aniž je dotčen článek 13, může přijmout předběžná opatření k zajištění úhrady pohledávky, pokud to právní předpisy platné v daném členském státě, ve kterém má sídlo, u obdobných pohledávek umožňují.

Odchylně od prvního pododstavce odstavce 2 může dožadující orgán v souladu s právními a právními předpisy platnými v členském státě, ve kterém má sídlo, požádat dožádaný orgán, aby vymáhal napadenou pohledávku, pokud to dovolují právní a správní předpisy platné v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo. Jestliže výsledek sporu poté vyzní ve prospěch dlužníka, je dožadující orgán povinen nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady, jež je nutno zaplatit podle právních předpisů platných v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo.

3.   Jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána k příslušnému orgánu tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy.“

10

Čtvrtý bod odůvodnění směrnice 92/12 uvádí, že k vytvoření a fungování vnitřního trhu je třeba, aby vznik daňové povinnosti ke spotřební dani byl stejný ve všech členských státech.

11

Tato směrnice se na úrovni Evropské unie vztahuje mimo jiné na alkohol a alkoholické nápoje, jak je uvedeno v jejím článku 3 odst. 1.

12

Článek 4 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]“

13

Článek 5 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Výrobky uvedené v čl. 3 odst. 1 podléhají spotřební dani od okamžiku výroby na území Společenství, jak je vymezuje článek 2, nebo od okamžiku jejich dovozu na toto území.“

14

Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice 92/12 stanoví:

„1.   Daňová povinnost ke spotřební dani vzniká dnem propuštění výrobků pro domácí spotřebu nebo dnem zjištění manka, které podléhá spotřební dani podle čl. 14 odst. 3.

Propuštěním výrobků podléhajících spotřební dani pro domácí spotřebu se rozumí:

2.   Použijí se ty podmínky vzniku daňové povinnosti a sazba spotřební daně, které platí ke dni, k němuž vzniká daňová povinnost v členském státě, ve kterém došlo k propuštění pro domácí spotřebu nebo ke zjištění manka. […]“

15

Článek 15 odst. 1 první pododstavec této směrnice v zásadě stanoví, že „přeprava výrobků podléhající spotřební dani [se uskutečňuje] v režimu s podmíněným osvobozením od daně mezi sklady s daňovým dozorem“.

16

Článek 15 odst. 3 a 4 uvedené směrnice zní takto:

„3.   Rizika spojená s přepravou uvnitř [Unie] se kryjí jistotou poskytnutou odesílajícím oprávněným skladovatelem v souladu s článkem 13, případně jistotou poskytnutou společně a nerozdílně odesílatelem a přepravcem. […]

4.   Aniž je dotčen článek 20, zaniká odpovědnost odesílajícího oprávněného skladovatele, popřípadě přepravce, pouze prokázáním převzetí dodávky výrobků příjemcem, zejména za pomoci průvodního dokladu podle článku 18 za podmínek stanovených článkem 19.“

17

Článek 18 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„[…] je přeprava všech výrobků podléhajících spotřební dani mezi členskými státy v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, včetně pohybu námořní nebo leteckou přepravou přímo mezi přístavy nebo letišti nacházejícími se [v Unii], doprovázena dokladem vystaveným odesílatelem. Tento doklad může být úřední nebo obchodní povahy. […]“

18

Článek 19 odst. 1 první a třetí pododstavec směrnice 92/12 stanoví:

„Hospodářské subjekty jsou povinny uvědomit finanční orgány členských států o odeslaných nebo obdržených dodávkách prostřednictvím dokladu nebo odkazu na doklad podle článku 18. Tento doklad se vystavuje ve čtyřech vyhotoveních, z nichž:

[…]

Členský stát určení může stanovit, že správnost nebo platnost vyhotovení určeného k vrácení odesílateli pro vyřízení režimu musí být ověřena jeho vnitrostátními orgány. […]“

19

Článek 19 odst. 2 a 3 této směrnice zní následovně:

„2.   Jsou-li výrobky podléhající spotřební dani přepravovány v režimu s podmíněným osvobozením od daně oprávněnému skladovateli nebo registrovanému či neregistrovanému hospodářskému subjektu, zašle příjemce odesílateli jedno řádně potvrzené vyhotovení úředního nebo obchodního průvodního dokladu pro vyřízení režimu ve lhůtě nejvýše 15 dnů od skončení měsíce, ve kterém zásilku obdržel.

[…]

3.   Režim s podmíněným osvobozením od daně, jak je vymezen v čl. 4 písm. c), se vyřizuje propuštěním výrobků podléhajících spotřební dani do některého z režimů uvedených v čl. 5 odst. 2 za splnění podmínek tam uvedených poté, co odesílatel obdrží vrácené vyhotovení řádně označeného úředního nebo obchodního průvodního dokladu, ve kterém musí být vyznačeno, že tyto výrobky byly propuštěny do zmíněného režimu.“

20

Článek 20 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Pokud při přepravě došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti způsobem dotýkajícím se vzniku daňové povinnosti, dluží spotřební daň v tom členském státě, ve kterém k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo, fyzická či právnická osoba, která zaručila zaplacení spotřební daně podle čl. 15 odst. 3, aniž je dotčeno zahájení trestního stíhání.

Vybírá-li spotřební daň jiný členský stát než členský stát určení, uvědomí o tom členský stát vybírající daň příslušné orgány odesílající země.

2.   Jestliže je v průběhu přepravy zjištěno porušení předpisů nebo nesrovnalost, aniž by bylo možné určit, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo, má se za to, že k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo v tom členském státě, kde bylo zjištěno.

3.   Aniž je dotčen čl. 6 odst. 2, nedorazí-li výrobky podléhající spotřební dani na místo určení a není-li možné stanovit, kde došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, má se za to, že k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo v odesílajícím členském státě, a ten také vybere spotřební daň podle sazby platné v den, kdy byly výrobky odeslány, pokud není ve lhůtě čtyř měsíců ode dne odeslání těchto výrobků způsobem uspokojujícím příslušné orgány prokázán soulad této operace s předpisy nebo místo, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo. Členské státy přijmou opatření nezbytná k vyšetření porušení předpisů a nesrovnalostí a k uložení účinných sankcí.

4.   Pokud je před uplynutím lhůty tří let ode dne vydání průvodního dokladu zjištěn členský stát, ve kterém došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, vybere tento členský stát spotřební daň podle sazby platné v den, kdy bylo zboží odesláno. V tomto případě, jakmile je prokázáno vybrání daně, se vrátí spotřební daň původně zaplacená.“

21

Vzájemná pomoc při vymáhání spotřebních daní se v italském právu řídí zejména decreto legislativo n. 69 – Attuazione della direttiva 2001/44/CE relativa all’assistenza reciproca in materia di recupero di crediti connessi al sistema di finanziamento del FEOGA, nonché ai prelievi agricoli, ai dazi doganali, all’IVA ed a talune accise (legislativní nařízení č. 69 o provedení směrnice 2001/44/ES o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z operací, které jsou součástí systému financování EZOZF, zemědělských dávek a cel, DPH a některých spotřebních daní), ze dne 9. dubna 2003 (GURI č. 87, ze dne 14. dubna 2003, dále jen „legislativní nařízení č. 69/2003“).

22

Článek 5 legislativního nařízení č. 69/2003, nadepsaný „Pomoc při vymáhání pohledávek“, stanoví:

„1.   Ministero dell’economia e delle finanze (ministerstvo hospodářství a financí, Itálie) na žádost dožadujícího orgánu zahájí na základě přijatých dokladů o vymahatelnosti vymáhání pohledávek uvedených v článku 1, které vznikly v členském státě, ve kterém má dožadující orgán sídlo, v souladu s platnými právními předpisy o vymáhání obdobných pohledávek vzniklých v tuzemsku; tyto doklady o vymahatelnosti, které jsou přímo a bezprostředně vykonatelné, jsou rovnocenné listinám uvedeným v decreto del Presidente della Repubblica [č. 602 – Disposizioni sulla riscossione delle imposte sul reddito (nařízení prezidenta republiky č. 602 týkající se ustanovení o výběru daně z příjmu) ze dne 29. září 1973 (GURI č. 268, ze dne 16. října 1976)].

2.   Dožadující orgán může požádat o vymáhání pohledávky pouze pokud:

[…]“

23

Článek 6 tohoto legislativního nařízení, nadepsaný „Napadení pohledávky“, stanoví:

„1.   Dotčená osoba, která má v úmyslu napadnout pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, zahájí řízení u příslušného orgánu tohoto státu v souladu s právními předpisy platnými v uvedeném státě; v takovém případě Ministerstvo hospodářství a financí po obdržení oznámení o žalobě od dožadujícího orgánu nebo dotyčné osoby přeruší řízení o vymáhání, nepožaduje-li dožadující orgán jinak, dokud nebude vydáno rozhodnutí tohoto orgánu. Pokud bylo řízení o vymáhání napadené pohledávky na žádost dožadujícího orgánu přesto zahájeno a výsledek sporu poté vyzní ve prospěch dlužníka, je dožadující orgán povinen vrátit vymoženou částku a všechny další splatné částky podle italských právních předpisů. Pokud soud rozhodne spor ve prospěch dožadujícího orgánu a povolí vymáhání pohledávky v tomtéž státě, bude vymáhací řízení pokračovat na základě tohoto rozhodnutí.

2.   Dotčená osoba, která má v úmyslu napadnout akty vydané v řízení o vymáhání, zahájí řízení u orgánu příslušného podle ustanovení vnitrostátního právního řádu.

3.   Členský stát, ve kterém má sídlo dožadující orgán, nese vůči členskému státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, odpovědnost za veškeré náklady a ztráty vzniklé v důsledku opatření, která byla prohlášena za neopodstatněná s ohledem na existenci pohledávky nebo platnost dokladu vydaného dožadujícím orgánem.“

24

V letech 1995 a 1996 prodávala společnost Silcompa líh v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, který směřoval do Řecka.

25

V lednu 2000 bylo na základě kontroly provedené Ufficio Tecnico di Finanza di Reggio Emilia (technický útvar finančního úřadu Reggio Emilia, Itálie) v rámci postupu správní spolupráce podle článku 19 směrnice 92/12 zjištěno, že řeckým celním úřadům nedošly průvodní správní doklady (dále jen „průvodní doklady“) k zásilkám alkoholu odeslaným společností Silcompa za účelem vystavení úředních dokumentů a že razítka celního úřadu v Korintu (Řecko) připojená na průvodních dokladech nalezených v prostorách společnosti Silcompa jsou padělaná. Celní úřad proto vydal tři platební výměry k zaplacení neuhrazených spotřebních daní v celkové výši 6296495,47 eura.

26

Společnost Silcompa podala proti těmto platebním výměrům žalobu k Tribunale di Bologna (soud v Boloni, Itálie), jehož rozhodnutí znějící ve prospěch společnosti Silcompa napadl celní úřad u Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni, Itálie). Podle předkládajícího soudu řízení o tomto opravném prostředku ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce stále probíhalo.

27

Mimoto v návaznosti na žádost o informace zaslanou společnosti Silcompa v dubnu 2001 řeckými celními orgány za účelem objasnění okolností operací týkajících se dotyčných zásilek alkoholu a odpověď společnosti Silcompa na tuto žádost informovaly tyto orgány celní úřad v únoru 2004, že dodávky výrobků odeslaných společností Silcompa řeckému podniku musí být považovány za dodávky učiněné v rozporu s právními předpisy.

28

Dne 27. března 2004 tak Ufficio delle Dogane di Reggio Emilia (celní úřad Reggio Emilia) vydal daňový výměr č. 6/2004, který se týkal jak italských daňových pohledávek vyplývajících z platebních výměrů vydaných v lednu 2000, zmíněných v bodě 25 tohoto rozsudku, tak dodatečného daňového výměru na částku 473410,66 eura splatnou na základě sdělení řeckých celních orgánů z února 2004. Společnost Silcompa napadla daňový výměr č. 6/2004 u Commissione tributaria provinciale di Reggio Emilia (okresní daňový soud pro Reggio Emilia, Itálie). Toto řízení skončilo uzavřením dohody o narovnání mezi celním úřadem a společností Silcompa v září 2017, podle které byla posledně uvedená společnost povinna uhradit částku v celkové výši 1554181,23 eura z titulu pohledávky vymáhané italskými finančními úřady.

29

Kromě toho v lednu 2005 vydal celní úřad v Aténách (Řecko) ve vztahu k témuž vývozu uvnitř Společenství dvě „výzvy k úhradě spotřební daně“, když konstatoval, že bylo prokázáno protiprávní propuštění lihu zaslaného společností Silcompa společnostem typu „poštovní schránky“ pro domácí spotřebu na území Řecka. Tento úřad vycházel podle tvrzení účastníků původního řízení z trestních vyšetřování, na jejichž základě byl vydán rozsudek, který v prvním stupni potvrdil dodání zboží společnosti Silcompa řeckým hospodářským subjektům a jeho podvodné propuštění pro domácí spotřebu.

30

Dne 31. ledna 2005 předložil řecký finanční úřad celnímu úřadu podle čl. 6 odst. 1 směrnice 76/308 žádost o pomoc za účelem vymáhání dotyčných pohledávek vyplývajících ze spotřebních daní.

31

Dne 13. září 2005 celní úřad, jakožto příslušný dožádaný orgán, doručil společnosti Silcompa podle článku 5 legislativního nařízení č. 69/2003 dva platební výměry znějící na uhrazení smírnou cestou částky 10280291,66 eura (výměr RP 05/14) a částky 64218,25 eura (výměr RP 05/12), které jsou předmětem sporu v původním řízení.

32

Žaloba podaná společností Silcompa proti těmto platebním výměrům byla v prvním stupni odmítnuta Commissione tributaria provinciale di Roma (okresní daňový soud v Římě, Itálie) jako nepřípustná, přičemž poté jí vyhověl Commissione tributaria regionale del Lazio (krajský daňový soud v Laziu, Itálie), k němuž podala společnost Silcompa odvolání, v němž se dovolávala nedoručení „přípravných aktů“ řeckými orgány a nedostatečnosti odůvodnění uvedených platebních výměrů, jelikož tyto výměry neuváděly souběžná řízení, která byla zahájena v Itálii za účelem vymáhání spotřební daně z téhož vývozu.

33

Celní úřad tudíž podal kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie).

34

Předkládající soud si zejména klade otázku, zda v rámci opravného prostředku v souvislosti s řízením o vymáhání zahájeném v kontextu vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek týkajících se spotřebních daní lze uvažovat o „případném zdvojení daňové pohledávky“, jelikož žádosti založené na týchž skutečnostech, které vedly ke vzniku povinnosti ke spotřební dani, byly podány souběžně v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, a ve státě, kde má sídlo dožádaný orgán.

35

Ačkoli předkládající soud připouští, že podle článku 12 směrnice 76/308 platí, že jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žaloba se podává u příslušného orgánu tohoto členského státu, zatímco je-li napadena pohledávka nebo doklad o vymahatelnosti pohledávky, žaloba se podává u příslušného orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, připomíná, že podle čl. 20 odst. 4 směrnice 92/12 platí, že spotřební daň původně vybraná v jednom členském státě je vrácena, pokud je zjištěn členský stát, ve kterém došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti. Podle uvedeného ustanovení však musí k takovému zjištění členského státu, ve kterém k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, dojít před uplynutím lhůty tří let ode dne vydání průvodního dokladu, která v projednávaném případě již dávno uplynula.

36

V tomto ohledu si předkládající soud klade zejména otázku, zda v rámci řízení o vymáhání pohledávky podle čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308, jehož cílem je vyřídit žádost o pomoc předloženou na základě čl. 6 odst. 1 této směrnice, musí být podmínky stanovené v článku 20 směrnice 92/12, jako je místo, kde došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, rovněž zkoumány, přinejmenším za zvláštních okolností, kterými se vyznačuje věc v původním řízení. Podle tohoto soudu se totiž jedná o zkoumání, které se zřejmě netýká pohledávky nebo cizího dokladu o vymahatelnosti, jak stanoví čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308, nýbrž legality žádosti o pomoc, a tedy legality všech opatření k vymáhání této pohledávky.

37

Za těchto podmínek se Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má být čl. 12 odst. 3 směrnice [76/308], s ohledem na článek 20 směrnice [92/12], vykládán v tom smyslu, že v řízení proti opatřením k vymáhání pohledávky může být předmětem zkoumání – a případně do jaké míry – podmínka místa, kde skutečně došlo k nesrovnalosti nebo porušení předpisů (propuštění zboží pro domácí spotřebu), pokud – stejně jako je tomu v projednávané věci – byl tentýž nárok, který je založen na stejných vývozních operacích, nezávisle uplatněn vůči osobě povinné k dani [dožadujícím orgánem] i [dožádaným orgánem] a u dožádaného státu současně probíhá jak řízení o vnitrostátním nároku, tak řízení o vymáhání pohledávky pro jiný stát, přičemž toto zjištění by zakládalo odmítnutí žádosti o pomoc, a tedy i veškerých opatření k vymáhání pohledávky?“

38

Dne 22. října 2019 zaslal Soudní dvůr předkládajícímu soudu žádost o informace týkající se skutkového a právního rámce sporu v původním řízení.

39

Dne 31. prosince 2019 předkládající soud na tuto žádost o informace odpověděl.

40

Jednání, jehož konání bylo stanoveno na 26. března 2020, bylo z důvodu sanitární krize a nejistoty, která ztížila datum, k němuž Soudní dvůr mohl znovu zahájit soudní činnost za obvyklých podmínek, zrušeno a otázky, které byly položeny k ústnímu zodpovězení, byly přeměněny na otázky k písemnému zodpovězení. Italská, španělská a švédská vláda, jakož i Evropská komise odpověděly na položené otázky ve lhůtě stanovené Soudním dvorem.

41

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 ve spojení s článkem 20 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby týkající se opatření k vymáhání pohledávky přijatých v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, může příslušný orgán tohoto členského státu odmítnout vyhovět žádosti o vymáhání spotřební daně předložené příslušnými orgány jiného členského státu, pokud jde o výrobky, které neoprávněně opustily režim s podmíněným osvobozením od spotřební daně ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12, a zakládající se na stejných vývozních operacích, které jsou již předmětem vymáhání spotřební daně v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán.

42

V projednávaném případě se orgány dvou členských států, a sice Italská republika a Řecká republika, na základě nesrovnalostí, ke kterým došlo v průběhu týchž vývozních operací v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně z let 1995 a 1996, domnívají, že mají na základě článku 20 směrnice 92/12 pravomoc požadovat spotřební daň z těchto operací.

43

V tomto kontextu je třeba úvodem uvést, že směrnice 76/308 byla zrušena a kodifikována směrnicí Rady 2008/55/ES ze dne 26. května 2008 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (Úř. věst. 2008, L 150, s. 28), která byla následně zrušena a nahrazena směrnicí Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (Úř. věst. 2010, L 84, s. 1). Kromě toho směrnice 92/12 byla zrušena a nahrazena směrnicí Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12). Nicméně s ohledem na dobu rozhodnou z hlediska skutečností sporu v původním řízení je tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce posuzována z hlediska směrnic 76/308 a 92/12.

44

Pokud jde zaprvé o směrnici 92/12, jejím účelem je stanovit určitá pravidla týkající se držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, jako je alkohol a alkoholické nápoje ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, a to zejména, jak vyplývá z jejího čtvrtého bodu odůvodnění, s cílem zajistit, aby byla povinnost ke spotřební dani stejná ve všech členských státech. Tato harmonizace v zásadě umožňuje vyloučit dvojí zdanění ve vztazích mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Prankl, C‑175/14, EU:C:2015:142, bod 20 a citovaná judikatura).

45

V tomto ohledu je cílem článku 20 směrnice 92/12 zejména určit členský stát, který je jako jediný oprávněn vybrat spotřební daň z dotyčných výrobků, pokud při přepravě došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2002, Cipriani, C‑395/00, EU:C:2002:751, bod 46, a ze dne 13. prosince 2007, BATIG, C‑374/06, EU:C:2007:788, bod 44).

46

Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 92/12 podléhají výrobky, na něž se tato daň vztahuje, spotřební dani ve smyslu této směrnice od okamžiku jejich výroby na území Unie nebo od okamžiku jejich dovozu na toto území (rozsudek ze dne 5. dubna 2001, Van de Water, C‑325/99, EU:C:2001:201, bod 29).

47

Naproti tomu podle čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12 vzniká povinnost ke spotřební dani zejména v okamžiku propuštění výrobků podléhajících spotřební dani pro domácí spotřebu. Podle čl. 6 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) této směrnice zahrnuje tento pojem rovněž každé opuštění, včetně neoprávněného, režimu s podmíněným osvobozením od daně definovaného v čl. 4 písm. c) uvedené směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. dubna 2001, Van de Water, C‑325/99, EU:C:2001:201, body 30, 31, 34 až 36; ze dne 12. prosince 2002, Cipriani, C‑395/00, EU:C:2002:751, body 42 a 43, jakož i ze dne 13. prosince 2007, BATIG, C‑374/06, EU:C:2007:788, bod 29).

48

Podle čl. 4 písm. c) směrnice 92/12 představuje režim s podmíněným osvobozením od daně daňový režim používaný při výrobě, zpracování, skladování a přepravě výrobků podmíněně osvobozených od spotřební daně.

49

Pro takový režim je charakteristické, že povinnost ke spotřební dani v souvislosti se zbožím, které podléhá tomuto režimu, ještě nevznikla, i když se již uskutečnilo zdanitelné plnění. Co se týče zboží podléhajícího spotřební dani, vede tedy tento režim k odkladu povinnosti k této dani do té doby, než je splněna podmínka vzniku nároku na daň, podobně jako je podmínka popsaná v bodě 47 tohoto rozsudku (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, BP Europa, C‑64/15, EU:C:2016:62, bod 22 a citovaná judikatura).

50

Podle čl. 15 odst. 1 směrnice 92/12 musí být přeprava zboží podléhajícího spotřební dani v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně v zásadě uskutečněna mezi sklady s daňovým dozorem definovanými v čl. 4 písm. b) této směrnice a provozovanými oprávněnými skladovateli ve smyslu čl. 4 písm. a) této směrnice.

51

Článek 15 odst. 4 uvedené směrnice stanoví, že aniž je dotčen její článek 20, zaniká odpovědnost odesílajícího oprávněného skladovatele pouze prokázáním převzetí dodávky výrobků příjemcem, zejména za pomoci průvodního dokladu podle článku 18 téže směrnice za podmínek stanovených v jejím článku 19.

52

Unijní zákonodárce tedy svěřil oprávněnému skladovateli ústřední úlohu v rámci pohybu výrobků podléhajících spotřební dani a nacházejících se v režimu s podmíněným osvobozením od daně, což se projevuje režimem odpovědnosti za veškerá rizika spojená s touto přepravou. Tento skladovatel je proto určen jako osoba povinná zaplatit spotřební daň v případě, že při pohybu těchto výrobků došlo k nesrovnalosti nebo porušení předpisů, se kterými je spojen vznik povinnosti ke spotřební dani. Tato odpovědnost je mimoto objektivní a nespočívá na prokázaném nebo předpokládaném pochybení skladovatele, nýbrž na jeho účasti na hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 2016, Kapnoviomichania Karelia, C‑81/15, EU:C:2016:398, body 31 a 32).

53

V případě, že při přepravě došlo k nesrovnalosti nebo porušení předpisů způsobem dotýkajícím se vzniku povinnosti ke spotřební dani, přiznává čl. 20 odst. 1 směrnice 92/12 pravomoc k výběru spotřební daně především členskému státu, kde došlo k nesrovnalosti nebo porušení předpisů.

54

Pokud naproti tomu nelze určit, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo, čl. 20 odst. 2 a 3 této směrnice stanoví domněnky, pokud jde o určení tohoto místa, ve prospěch členského státu, kde bylo zjištěno porušení předpisů nebo nesrovnalost, nebo nedorazí-li výrobky podléhající spotřební dani na místo určení a není-li možné stanovit, kde došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, ve prospěch „odesílajícího členského státu“.

55

Kromě toho, jak poznamenává Komise a jak uvedl generální advokát v bodě 54 svého stanoviska, čl. 20 odst. 4 směrnice 92/12 stanoví mechanismus tzv. „nápravy“ umožňující určit členský stát, ve kterém k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, před uplynutím lhůty tří let ode dne vydání průvodního dokladu v souladu s čl. 18 odst. 1 a čl. 19 odst. 1 této směrnice. V takovém případě, jakmile je předložen důkaz o tomto výběru daně, se vrátí spotřební daň původně vybraná jiným členským státem na základě čl. 20 odst. 2 a 3 této směrnice.

56

Tento mechanismus nápravy stanovený v čl. 20 odst. 4 směrnice 92/12 se tudíž netýká situace střetu pravomocí mezi členským státem, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti došlo při přepravě výrobků podléhajících spotřební dani způsobem dotýkajícím se vzniku povinnosti ke spotřební dani, a členským státem, kde později došlo k propuštění těchto výrobků pro domácí spotřebu, nýbrž – jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska – případu, kdy je jasné, že místo, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, se nachází v jiném členském státě než v původně určeném státě.

57

V projednávaném případě, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, italské celní orgány v lednu 2000 zjistily, že režim s podmíněným osvobozením od daně ve smyslu čl. 19 odst. 3 směrnice 92/12 nebyl vyřízen, neboť průvodní doklady, které společnost Silcompa obdržela, pokud jde o dodávky zaslaných výrobků, obsahovaly nesrovnalosti, jelikož razítka celního úřadu v Korintu (Řecko), která na nich byla připojena, byla padělaná.

58

Předkládací rozhodnutí však neupřesňuje, zda tyto celní orgány mohly pro účely výběru spotřební daně skutečně stanovit, že k nesrovnalosti spočívající v připojení padělaných řeckých celních razítek došlo v Itálii, aby se opřely o čl. 20 odst. 1 směrnice 92/12, nebo zda musely uplatnit některou z domněnek stanovených v čl. 20 odst. 2 a 3 této směrnice.

59

Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, Soudní dvůr nemá k dispozici konkrétní informace pro posouzení případného porušení předpisů nebo nesrovnalosti, k nimž došlo na území jiného členského státu než na území Italské republiky. Protiprávní uvádění lihu odeslaného společností Silcompa na trh na řeckém území musí být zajisté považováno u dotčených výrobků za porušení předpisů nebo nesrovnalost, ale může být rovněž považováno pouze za důsledek porušení předpisů nebo nesrovnalosti, ke kterým došlo dříve v Itálii, což přísluší určit předkládajícímu soudu.

60

V závislosti na takovém určení lze uvažovat o dvou situacích.

61

První situace se týká případu více porušení předpisů nebo nesrovnalostí.

62

V takovém případě se v situaci, kdy došlo k několika po sobě následujícím porušením předpisů nebo nesrovnalostem na území několika členských států, dva nebo více členských států považují na základě směrnice 92/12 za příslušné k výběru spotřební daně vyplývající z porušení předpisů nebo nesrovnalosti, ke kterým došlo na jejich územích.

63

Soudní dvůr však rozhodl, že nelze platně tvrdit, že unijní normotvůrce zamýšlel upřednostnit předcházení zneužitím a podvodům tím, že obecně umožňuje všem členským státům dotčeným protiprávní přepravou výrobků podléhajících spotřební dani vybrat spotřební daň (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Prankl, C‑175/14, EU:C:2015:142, bod 27).

64

Stejně tak v situaci, kdy došlo k neoprávněnému opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně v jednom členském státě, což vede v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice 92/12 k propuštění výrobků podléhajících spotřební dani pro domácí spotřebu, jakož i následně ke skutečnému propuštění pro domácí spotřebu v jiném členském státě, nelze připustit, aby i posledně uvedený stát mohl vybrat spotřební daň ve vztahu k týmž vývozním operacím.

65

Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 56 svého stanoviska, v souladu s obecnou systematikou směrnice 92/12 může k propuštění výrobků podléhajících spotřební dani pro domácí spotřebu dojít pouze jednou. Z toho vyplývá, že ačkoli v praxi může dojít k několika po sobě následujícím porušením předpisů nebo nesrovnalostem v různých členských státech při přepravě téhož výrobku podléhajícího spotřební dani, musí být pro účely použití článku 20 této směrnice zohledněno pouze první z nich, a sice to porušení či ta nesrovnalost, v jejichž důsledku přepravované výrobky opustily režim s podmíněným osvobozením od spotřební daně, jelikož takové porušení předpisů nebo taková nesrovnalost vedly k propuštění výrobků pro domácí spotřebu ve smyslu článku 6 této směrnice.

66

Druhou možnou situací je případ, kdy orgány členského státu vycházely z jedné z domněnek uvedených v čl. 20 odst. 2 a 3 směrnice 92/12 a orgány jiného členského státu zjistí, že k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo v posledně uvedeném členském státě. V takové situaci orgány těchto členských států použijí mechanismus nápravy uvedený v čl. 20 odst. 4 této směrnice v souladu s podmínkami stanovenými za tímto účelem ve lhůtě tří let ode dne vydání průvodního dokladu v souladu s čl. 18 odst. 1 a čl. 19 odst. 1 uvedené směrnice.

67

Po uplynutí této tříleté lhůty se již žádný jiný členský stát než členský stát, který vycházel z jedné z těchto domněnek stanovených v čl. 20 odst. 2 a 3 směrnice 92/12, nemůže právoplatně dovolávat příslušnosti stanovené v čl. 20 odst. 4 této směrnice.

68

Pokud jde zadruhé o směrnici 76/308, je třeba připomenout, že tato směrnice stanoví společná pravidla vzájemné pomoci s cílem zajistit vymáhání pohledávek týkajících se určitých dávek, cel a daní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2012, X, C‑498/10, EU:C:2012:635, bod 44 a citovaná judikatura).

69

Podle jejího čl. 2 písm. f) se uvedená směrnice vztahuje zejména na spotřební daně z alkoholu a alkoholických nápojů.

70

Dále pokud jde o pravidla vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek týkajících se zejména spotřebních daní, je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 1 a 3 směrnice 76/308 stanoví rozdělení pravomocí mezi orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, a orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, k rozhodování sporů týkajících se pohledávky nebo dokladu o vymahatelnosti pohledávky a samotných opatření k vymáhání pohledávky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Kyrian, C‑233/08, EU:C:2010:11, bod 37).

71

Toto rozdělení pravomocí je logickým následkem skutečnosti, že pohledávka a doklad o vymahatelnosti pohledávky jsou vyhotoveny podle práva platného v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, zatímco v případě opatření k vymáhání pohledávky v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, používá dožádaný orgán na základě článků 5 a 6 směrnice 76/308 ustanovení vnitrostátního práva posledně uvedeného státu upravující obdobné akty, přičemž tento orgán je nejlépe schopen posoudit legalitu aktu podle svého vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Kyrian, C‑233/08, EU:C:2010:11, bod 40).

72

Z tohoto důvodu se podle čl. 8 odst. 1 směrnice 76/308 doklad o vymahatelnosti pohledávky přímo uzná a bez dalšího považuje za doklad o vymahatelnosti pohledávky členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Kyrian, C‑233/08, EU:C:2010:11, bod 36).

73

Uvedené rozdělení pravomocí je rovněž vyjádřením zásady vzájemné důvěry mezi dotyčnými vnitrostátními orgány (obdobně, pokud jde o směrnici 2010/24, viz rozsudek ze dne 26. dubna 2018, Donnellan, C‑34/17, EU:C:2018:282, body 40 až 46).

74

Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodech 76 a 77 svého stanoviska, že orgány dožádaného členského státu nemohou zpochybnit posouzení orgánů dožadujícího členského státu týkající se místa, kde k nesrovnalosti nebo porušení předpisů došlo, jelikož takové posouzení je součástí samotného předmětu pohledávky, jejíž vymáhání dožadující členský stát požaduje, a spadá tak do jeho výlučné pravomoci.

75

Je však třeba poukázat na to, že směrnice 76/308, jakož i s ní související judikatura, se netýká takové situace, jako je situace dotčená v původním řízení, v níž jsou uplatňovány dvě konkurenční pohledávky, které jsou v podstatě založeny na týchž vývozních operacích, přičemž jedna byla zjištěna orgánem členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, a druhá orgánem členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán a která je v prvním členském státě předmětem národního zacházení. Pravidla rozdělení pravomocí v takové situaci jsou totiž stanovena ve směrnici 92/12.

76

Dále je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, budou výjimečně oprávněny ověřit, zda výkon titulu nemůže zejména narušit veřejný pořádek posledně tohoto členského státu, a případně zcela nebo zčásti odmítnout poskytnutí spolupráce nebo podmínit poskytnutí spolupráce dodržením určitých podmínek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. ledna 2010, Kyrian, C‑233/08, EU:C:2010:11, bod 42, a ze dne 26. dubna 2018, Donnellan, C‑34/17, EU:C:2018:282, bod 47).

77

Z důvodu národního zacházení, které je podle článků 6 a 8 směrnice 76/308 přiznáno pohledávce, která je předmětem žádosti o vymáhání, jakož i dokladu o vymahatelnosti této pohledávky, je totiž těžko představitelné, že by byl takový titul vykonán v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, kdyby tento výkon mohl narušit veřejný pořádek tohoto státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Kyrian, C‑233/08, EU:C:2010:11, bod 43, a pokud jde o směrnici 2010/24, rozsudek ze dne 26. dubna 2018, Donnellan, C‑34/17, EU:C:2018:282, bod 48).

78

Stejně tak bez ohledu na toto národní zacházení je těžko představitelné, že by byl doklad o vymahatelnosti pohledávky vykonán v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, kdyby tento výkon mohl vést k situaci, v níž by v rozporu se směrnicí 92/12 mohlo dojít k dvojímu výběru spotřební daně, která zatěžuje v podstatě tytéž operace týkající se týchž výrobků.

79

K tomu, aby se zabránilo tomu, že k takové situaci dojde, je nezbytné, aby příslušný orgán téhož členského státu mohl odmítnout výkon tohoto titulu.

80

Přijmout opačné řešení by znamenalo připustit, že v tomtéž vnitrostátním systému by mohla koexistovat dvě konečná rozhodnutí týkající se zdanění týchž výrobků podléhajících spotřební dani, přičemž jedno by bylo založeno na jejich neoprávněném opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně a druhé by bylo založeno na jejich pozdějším propuštění pro domácí spotřebu.

81

Vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že stále probíhají řízení založené na neoprávněném opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně a řízení o žádosti o pomoc, předkládající soud by měl v zásadě nejprve přerušit řízení, pokud jde o řízení o žádosti o pomoc, až do doby, než bude ukončeno řízení o neoprávněném opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně, a následně pouze v případě, že by v dožádaném členském státě bylo vydáno konečné rozhodnutí o zdanění týchž výrobků podléhajících spotřební dani, jako jsou výrobky, na něž se vztahuje doklad o vymahatelnosti dožadujícího členského státu, tento soud bude moci odmítnout poskytnout pomoc.

82

Tento výklad nemůže být zpochybněn skutečností, že v bodě 55 rozsudku ze dne 13. prosince 2007, BATIG (C‑374/06, EU:C:2007:788) Soudní dvůr konstatoval, že přestože směrnice 92/12 skutečně usiluje o harmonizaci způsobu výběru spotřebních daní tím, že sleduje dvojí cíl účinného výběru spotřební daně v jediném členském státě, kterým je stát, kde došlo k propuštění pro domácí spotřebu, unijní zákonodárce nepovažuje zamezení dvojímu zdanění za absolutní princip.

83

Takové odůvodnění totiž zapadá do konkrétního skutkového kontextu věci, v níž byl vydán tento rozsudek, který se týkal případu neoprávněného opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně z důvodu odcizení výrobků, na které bylo v „odesílajícím členském státě“ umístěno daňové značení, které má, jak vyplývá z bodu 32 uvedeného rozsudku, určitou vnitřní hodnotu, která je odlišuje od pouhé stvrzenky osvědčující platbu určité peněžité částky finančním orgánům členského státu, který toto značení vydal (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Prankl, C‑175/14, EU:C:2015:142, body 28 a 29).

84

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 ve spojení s článkem 20 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby týkající se opatření k vymáhání pohledávky přijatých v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, může příslušný orgán tohoto členského státu odmítnout vyhovět žádosti o vymáhání spotřební daně předložené příslušnými orgány jiného členského státu, pokud jde o výrobky, které neoprávněně opustily režim s podmíněným osvobozením od spotřební daně ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12, pokud se tato žádost zakládá na skutečnostech týkajících se týchž vývozních operací, které jsou již předmětem vymáhání spotřební daně v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001, ve spojení s článkem 20 směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, ve znění směrnice Rady 92/108/EHS ze dne 14. prosince 1992 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby týkající se opatření k vymáhání pohledávky přijatých v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, může příslušný orgán tohoto členského státu odmítnout vyhovět žádosti o vymáhání spotřební daně předložené příslušnými orgány jiného členského státu, pokud jde o výrobky, které neoprávněně opustily režim s podmíněným osvobozením od spotřební daně ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12, ve znění směrnice 92/108, pokud se tato žádost zakládá na skutečnostech týkajících se týchž vývozních operací, které jsou již předmětem vymáhání spotřební daně v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán.