Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex
Dokument 62019CJ0357
Judgment of the Court (Grand Chamber) of 21 December 2021.#Criminal proceedings against PM and Others.#Requests for a preliminary ruling from the Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie and Tribunalul Bihor.#Reference for a preliminary ruling – Decision 2006/928/EC – Mechanism for cooperation and verification of progress in Romania to address specific benchmarks in the areas of judicial reform and the fight against corruption – Legal nature and effects – Binding on Romania – Rule of law – Judicial independence – Second subparagraph of Article 19(1) TEU – Article 47 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union – Fight against corruption – Protection of the European Union’s financial interests – Article 325(1) TFEU – ‘PFI’ Convention’ – Criminal proceedings – Decisions of the Curtea Constituțională (Constitutional Court, Romania) concerning the legality of the taking of certain evidence and the composition of judicial panels in cases of serious corruption – Duty on national courts to give full effect to the decisions of the Curtea Constituțională (Constitutional Court) – Disciplinary liability of judges in case of non-compliance with such decisions – Power to disapply decisions of the Curtea Constituțională (Constitutional Court) that conflict with EU law – Principle of primacy of EU law.#Joined Cases C-357/19, C-379/19, C-547/19, C-811/19 and C-840/19.
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2021.
Trestní řízení proti PM a dalším.
Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Podané Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie a Tribunalul Bihor.
Řízení o předběžné otázce – Rozhodnutí 2006/928/ES – Mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci – Povaha a právní účinky – Závazná povaha pro Rumunsko – Právní stát – Nezávislost soudců – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Boj proti korupci – Ochrana finančních zájmů Unie – Článek 325 odst. 1 SFEU – Úmluva PIF – Trestní řízení – Rozsudky Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) týkající se zákonnosti provádění některých důkazů a složení soudních kolegií v oblasti závažné korupce – Povinnost vnitrostátních soudců dát plný účinek rozhodnutím Curtea Constituțională (Ústavní soud) – Kárná odpovědnost soudců v případě nerespektování těchto rozhodnutí – Oprávnění nepoužít rozhodnutí Curtea Constituțională (Ústavní soud), jež jsou v rozporu s unijním právem – Zásada přednosti unijního práva.
Spojené věci C-357/19, C-379/19, C-547/19, C-811/19 a C-840/19.
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2021.
Trestní řízení proti PM a dalším.
Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Podané Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie a Tribunalul Bihor.
Řízení o předběžné otázce – Rozhodnutí 2006/928/ES – Mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci – Povaha a právní účinky – Závazná povaha pro Rumunsko – Právní stát – Nezávislost soudců – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Boj proti korupci – Ochrana finančních zájmů Unie – Článek 325 odst. 1 SFEU – Úmluva PIF – Trestní řízení – Rozsudky Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) týkající se zákonnosti provádění některých důkazů a složení soudních kolegií v oblasti závažné korupce – Povinnost vnitrostátních soudců dát plný účinek rozhodnutím Curtea Constituțională (Ústavní soud) – Kárná odpovědnost soudců v případě nerespektování těchto rozhodnutí – Oprávnění nepoužít rozhodnutí Curtea Constituțională (Ústavní soud), jež jsou v rozporu s unijním právem – Zásada přednosti unijního práva.
Spojené věci C-357/19, C-379/19, C-547/19, C-811/19 a C-840/19.
Sbírka rozhodnutí – Obecná sbírka – oddíl „Informace o nezveřejněných rozhodnutích“
Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2021:1034
null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
21. prosince 2021(*)
[Znění opravené usnesením ze dne 15. března 2022]
„Řízení o předběžné otázce – Rozhodnutí 2006/928/ES – Mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci – Povaha a právní účinky – Závazná povaha pro Rumunsko – Právní stát – Nezávislost soudců – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Boj proti korupci – Ochrana finančních zájmů Unie – Článek 325 odst. 1 SFEU – Úmluva ‚PIF‘ – Trestní řízení – Rozsudky Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) týkající se zákonnosti provádění některých důkazů a složení soudních kolegií v oblasti závažné korupce – Povinnost vnitrostátních soudců dát plný účinek rozhodnutím Curtea Constituțională (Ústavní soud) – Kárná odpovědnost soudců v případě nerespektování těchto rozhodnutí – Oprávnění nepoužít rozhodnutí Curtea Constituțională (Ústavní soud), jež jsou v rozporu s unijním právem – Zásada přednosti unijního práva“
Ve spojených věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19,
jejichž předmětem je pět žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaných rozhodnutími Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) ze dne 6. května 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 6. května 2019 (C‑357/19), ze dne 13. května 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 15. července 2019 (C‑547/19), ze dne 31. října 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 4. listopadu 2019 (C‑811/19), a ze dne 19. listopadu 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 19. listopadu 2019 (C‑840/19), jakož i rozhodnutím Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru, Rumunsko) ze dne 14. května 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 14. května 2019 (C‑379/19),
v řízeních zahájených proti
PM (C‑357/19)
RO (C‑357/19),
SP (C‑357/19),
TQ (C‑357/19),
KI (C‑379/19),
LJ (C‑379/19),
JH (C‑379/19),
IG (C‑379/19),
FQ (C‑811/19),
GP (C‑811/19),
HO (C‑811/19),
IN (C‑811/19),
NC (C‑840/19),
za přítomnosti:
Ministerul Public – Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcţia Naţională Anticorupţie (C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19),
QN (C‑357/19),
UR (C‑357/19),
VS (C‑357/19),
WT (C‑357/19),
Autoritatea Naţională pentru Turism (C‑357/19),
Agenţia Naţională de Administrare Fiscală (C‑357/19),
SC Euro Box Promotion SRL (C‑357/19),
Direcţia Naţională Anticorupţie – Serviciul Teritorial Oradea (C‑379/19),
JM (C‑811/19),
a v řízení
CY,
Asociația „Forumul Judecătorilor din România“
proti
Inspecţia Judiciară,
Consiliul Superior al Magistraturii,
Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (C‑547/19),
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen, místopředseda, A. Arabadžev, A. Prechal, K. Jürimäe a S. Rodin, předsedové senátů, M. Ilešič, T. von Danwitz (zpravodaj), M. Safjan, F. Biltgen a N. Piçarra, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za PM V. Răduleskem a V. Tobăem, avocați,
– za RO M. O. Ţopou a R. Chiriţăem, avocați,
– za TQ M. Mareşem, avocat,
– za KI a LJ R. Chirițăem, F. Mirceou a O. Chiriță, avocați,
– za CY P. Rusu, avocat, a C. Bogdan,
– za Asociația „Forumul Judecătorilor din România“ D. Călinem a L. Zaharia,
– za FQ A. Georgeskem, avocat,
– za NC D. Lupaşkem a G. Thuan Dit Dieudonné, avocats,
– za Ministerul Public – Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcţia Naţională Anticorupţie C. Nistorem a D. Ana, jako zmocněnci,
– za Direcția Națională Anticorupție – Serviciul Teritorial Oradea D. Ana, jako zmocněnkyní,
– za l’Inspecția Judiciară L. Netejoruem, jako zmocněncem,
– za Consiliul Superior al Magistraturii L. Savonea, jako zmocněnkyní,
– za rumunskou vládu původně C.-R. Canţărem, S.-A. Purzou, E. Gane, R. I. Haţieganu a L. Liţu, poté S.-A. Purzou, E. Gane, R. I. Haţieganu a L. Liţu, jako zmocněnci,
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi původně J. Baquero Cruzem, I. Rogalskim, P. Van Nuffelem, M. Wasmeierem a H. Krämerem, poté J. Baquero Cruzem, I. Rogalskim, P. Van Nuffelem a M. Wasmeierem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. března 2021,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se v podstatě týkají výkladu článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, která byla podepsána v Bruselu dne 26. července 1995 a tvoří přílohu aktu Rady ze dne 26. července 1995 (Úř. věst. 1995, C 316, s. 48; Zvl. vyd. 19/01, s. 9, dále jen „Úmluva PIF“), rozhodnutí Komise 2006/928/ES ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci (Úř. věst. 2006, L 354, s. 56), jakož i zásady přednosti unijního práva.
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci:
– trestních řízení vedených proti PM, RO, TQ a SP (C‑357/19), KI, LJ, JH a IG (C‑379/19), FQ, GP, HO a IN (C‑811/19) a NC (C‑840/19) mimo jiné pro trestné činy korupce a podvodů v oblasti daně z přidané hodnoty (DPH);
– sporu mezi CY a Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ (dále jen „Fórum soudců v Rumunsku“), na straně jedné, a Inspecţia Judiciară (Soudní inspekce, Rumunsko), Consiliul Superior al Magistraturii (Vrchní rada soudců a státních zástupců, Rumunsko) a Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko, dále jen „Nejvyšší kasační a soudní dvůr“), na straně druhé, ve věci uložení kárné sankce vůči CY (C‑547/19).
Právní rámec
Unijní právo
Úmluva PIF
3 Článek 1 odst. 1 Úmluvy PIF zní takto:
„Pro účely této úmluvy je podvodem poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropských společenství:
a) v oblasti výdajů každé úmyslné jednání nebo opomenutí týkající se
– použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných prohlášení nebo dokladů, které má za následek neoprávněné přisvojení nebo zadržování prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropských společenství či rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem,
– neposkytnutí informací v rozporu se zvláštní povinností se stejnými následky;
– neoprávněné použití těchto prostředků pro jiné účely, než pro které byly původně poskytnuty;
b) v oblasti příjmů každé úmyslné jednání nebo opomenutí týkající se
– použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů nebo dokladů, které má za následek nedovolené snížení prostředků v souhrnném rozpočtu Evropských společenství či v rozpočtech spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem,
[...]“
4 Článek 2 odst. 1 této úmluvy stanoví:
„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby jednání uvedené v článku 1 a účastenství na jednání uvedeném v čl. 1 odst. 1, návod k němu nebo pokus o ně bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty včetně, alespoň v případech závažných podvodů, trestů odnětí svobody, pro které je možné vydání, přičemž za závažný podvod musí být považován podvod dosahující určité minimální částky, kterou stanoví každý členský stát. Výše této minimální částky však nesmí přesahovat 50 000 [eur].“
5 Aktem ze dne 27. září 1996 vypracovala Rada protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1996, C 313, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 9). Tento protokol se podle svých článků 2 a 3 vztahuje na pasivní a aktivní korupci.
Smlouva o přistoupení
6 Smlouva mezi členskými státy Evropské unie a Bulharskou republikou a Rumunskem o přistoupení Bulharské republiky a Rumunska k Evropské unii (Úř. věst. 2005, L 157, s. 11, dále jen „smlouva o přistoupení“), která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2007, v čl. 2 odst. 2 a 3 stanoví:
„2. Podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je založena Unie, jež si toto přijetí vyžaduje a které se použijí ode dne přistoupení do dne vstupu Smlouvy o Ústavě pro Evropu v platnost, jsou stanoveny v aktu připojeném k této smlouvě. Ustanovení uvedeného aktu tvoří nedílnou součást této smlouvy.
3. [...]
Akty přijaté na základě této smlouvy nebo aktu uvedeného v odstavci 2 před vstupem protokolu uvedeného v čl. 1 odst. 3 v platnost zůstávají v platnosti a jejich právní účinky trvají do doby, než budou tyto akty změněny nebo zrušeny.“
Akt o přistoupení
7 Akt o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2005, L 157, s. 203, dále jen „akt o přistoupení“), který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2007, v článku 2 stanoví:
„Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro Bulharsko a Rumunsko a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“
8 Článek 37 tohoto aktu zní:
„Pokud Bulharsko nebo Rumunsko nesplní závazky přijaté v rámci jednání o přistoupení, a tím způsobí vážné narušení fungování vnitřního trhu, včetně jakýchkoli závazků ve všech odvětvových politikách, které se týkají hospodářských činností s přeshraničním účinkem, nebo bezprostřední riziko takového narušení, může Komise až do konce období tří let po přistoupení na odůvodněnou žádost členského státu nebo z vlastního podnětu přijmout vhodná opatření.
Opatření musí být přiměřená s tím, že budou upřednostněna taková, která nejméně naruší fungování vnitřního trhu, a bude-li to vhodné, budou přednostně uplatňovány stávající odvětvové ochranné mechanismy. Tyto ochranné mechanismy nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Ochranná doložka může být použita i před přistoupením na základě monitorovacích zjištění a přijatá opatření vstoupí v platnost dnem přistoupení, pokud v nich nebude stanoveno pozdější datum. Opatření nebudou zachována déle, než je nezbytně nutné, a v každém případě budou zrušena po splnění dotyčného závazku. Mohou však být uplatňována i po uplynutí období stanoveného v prvním pododstavci, dokud nebudou dotyčné závazky splněny. Podle pokroku v plnění závazků učiněného novým členským státem může Komise opatření přiměřeně upravit. Komise informuje Radu v potřebném předstihu před zrušením ochranných opatření a v tomto ohledu přihlíží k vyjádření Rady.“
9 Článek 38 aktu o přistoupení stanoví:
„Pokud se v Bulharsku nebo Rumunsku vyskytnou vážné nedostatky nebo bezprostřední riziko nedostatků v provádění, stavu provedení nebo v uplatňování rámcových rozhodnutí nebo jiných dotyčných závazků, nástrojů spolupráce a rozhodnutí týkajících se vzájemného uznávání v oblasti trestního práva podle hlavy VI Smlouvy o EU a směrnic a nařízení týkajících se vzájemného uznávání v občanských věcech podle hlavy IV Smlouvy o ES, může Komise až do konce období tří let po přistoupení na odůvodněnou žádost členského státu nebo z vlastního podnětu a po konzultaci s členskými státy přijmout vhodná opatření a upřesnit podmínky a způsob provedení těchto opatření.
Tato opatření mohou spočívat v dočasném pozastavení uplatňování dotyčných ustanovení a rozhodnutí ve vztazích mezi Bulharskem nebo Rumunskem a jiným členským státem nebo členskými státy, aniž by tím bylo dotčeno pokračování úzké soudní spolupráce. Tato ochranná doložka může být použita i před přistoupením na základě monitorovacích zjištění a přijatá opatření vstoupí v platnost dnem přistoupení, pokud v nich nebude stanoveno pozdější datum. Opatření nebudou zachována déle, než je nezbytně nutné, a v každém případě budou zrušena po odstranění nedostatků. Mohou však být uplatňována i po uplynutí období stanoveného v prvním pododstavci, dokud budou tyto nedostatky přetrvávat. Podle pokroku v nápravě zjištěných nedostatků učiněném novým členským státem může Komise po konzultaci s členskými státy opatření přiměřeně upravit. Komise informuje Radu v potřebném předstihu před zrušením ochranných opatření a v tomto ohledu přihlíží k vyjádření Rady.“
10 Článek 39 odst. 1 až 3 aktu o přistoupení stanoví:
„1. Pokud je na základě trvalé kontroly plnění závazků Bulharska a Rumunska v rámci přístupových jednání, kterou zajišťuje Komise, a zejména na základě kontrolních zpráv Komise zřejmé, že připravenost k přijetí a provádění acquis v Bulharsku nebo Rumunsku je taková, že existuje vážné riziko, že některý z těchto států není zjevně připraven na to, aby ke dni přistoupení 1. ledna 2007 splňoval v řadě významných oblastí podmínky členství, může Rada na doporučení Komise jednomyslně rozhodnout, že přistoupení tohoto státu bude odloženo o jeden rok na 1. ledna 2008.
2. Bez ohledu na odstavec 1 může Rada na doporučení Komise kvalifikovanou většinou přijmout rozhodnutí uvedené v odstavci 1 ohledně Rumunska, pokud byly u Rumunska zjištěny závažné nedostatky v plnění jednoho nebo více závazků a požadavků uvedených v příloze IX bodě I.
3. Bez ohledu na odstavec 1, a aniž je dotčen článek 37, může Rada na doporučení Komise a po podrobném hodnocení, které se uskuteční na podzim roku 2005 a které bude zaměřeno na výsledky dosažené Rumunskem v oblasti politiky hospodářské soutěže, kvalifikovanou většinou přijmout rozhodnutí uvedené v odstavci 1 ohledně Rumunska, pokud budou u Rumunska zjištěny závažné nedostatky v plnění závazků přijatých v evropské dohodě nebo jednoho nebo více závazků a požadavků uvedených v příloze IX bodě II.“
11 Příloha IX aktu o přistoupení, nadepsaná „Zvláštní závazky a požadavky přijaté Rumunskem při uzavření jednání o přistoupení dne 14. prosince 2004 (uvedené v článku 39 aktu o přistoupení)“, obsahuje následující pasáž:
„Ve vztahu k čl. 39 odst. 2
[...]
4) Značně zesílit boj proti korupci, zejména proti korupci na vysoké úrovni zajištěním přísného vynucování dodržování protikorupčních právních předpisů a skutečné nezávislosti Úřadu národního státního zástupce pro boj proti korupci (NAPO) a počínaje listopadem roku 2005 každoročním předkládáním přesvědčivých záznamů výsledků činnosti NAPO v boji proti korupci na vysoké úrovni. NAPO musí mít k dispozici personální, finanční a školící zdroje i zařízení nezbytné k plnění své velmi důležité funkce.
5) [...] [Národní protikorupční strategie] musí zahrnovat závazek upravit do konce roku 2005 zdlouhavé trestní řízení, aby bylo zajištěno rychlé a průhledné vyřizování korupčních případů, které by zaručilo přiměřené sankce s odrazujícím účinkem; [...]
[...]“
Rozhodnutí 2006/928
12 Rozhodnutí 2006/928 bylo přijato v souvislosti s přistoupením Rumunska k Evropské unii plánovaným k 1. lednu 2007 mimo jiné na základě článků 37 a 38 aktu o přistoupení. Body 1 až 6 a 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí znějí takto:
„(1) Evropská unie je založena na právním státě, společné zásadě všech členských států.
(2) Prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti a vnitřní trh vytvořený Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o založení Evropského společenství je založen na vzájemné důvěře, že správní a soudní rozhodnutí a postupy všech členských států plně dodržují zásadu právního státu.
(3) To předpokládá existenci spravedlivého, nezávislého a účinného soudního a správního systému, který je řádně vybaven mimo jiné i pro boj proti korupci, ve všech členských státech.
(4) Dne 1. ledna 2007 se Rumunsko stane členem Evropské unie. S ohledem na významné úsilí k ukončení příprav Rumunska na členství vymezila Komise ve své zprávě ze dne 26. září 2006 nedořešené otázky, zejména odpovědnost a účinnost soudního systému a donucovacích orgánů, kde je zapotřebí dosáhnout dalšího pokroku s cílem zajistit jejich schopnost provádět a uplatňovat opatření přijatá k zavedení vnitřního trhu a prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.
(5) Ustanovení článku 37 aktu o přistoupení zmocňuje Komisi k přijetí příslušných opatření v případě bezprostředního rizika, že by Rumunsko narušilo fungování vnitřního trhu tím, že by nesplnilo závazky, ke kterým se zavázalo. Ustanovení článku 38 aktu o přistoupení zmocňuje Komisi k přijetí příslušných opatření v případě bezprostředního rizika závažných nedostatků Rumunska v oblasti transpozice, stavu provádění anebo uplatňování aktů přijatých v souladu s hlavou VI Smlouvy o EU a hlavou IV Smlouvy o ES.
(6) Nedořešené otázky ohledně odpovědnosti a účinnosti soudního systému a donucovacích orgánů si vyžadují zřízení mechanismu pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci.
[...]
(9) Toto rozhodnutí by mělo být pozměněno, pokud Komise ve svém hodnocení uvede potřebu upravit referenční cíle. Toto rozhodnutí by mělo být zrušeno, jakmile bude uspokojivě dosaženo všech referenčních cílů.“
13 Článek 1 rozhodnutí 2006/928 stanoví:
„Rumunsko bude Komisi předkládat do 31. března každého roku, a poprvé do 31. března 2007, zprávu o pokroku při dosahování jednotlivých referenčních cílů uvedených v příloze.
Komise může kdykoli poskytnout odbornou pomoc prostřednictvím různých činností anebo zabezpečovat získávání a výměnu informací o referenčních cílech. Navíc může Komise kdykoli do Rumunska vyslat odborníky za tímto účelem. Rumunské orgány v této souvislosti poskytnou nezbytnou podporu.“
14 Článek 2 tohoto rozhodnutí stanoví:
„Komise sdělí Evropskému parlamentu a Radě své vlastní připomínky a zjištění ohledně zprávy předložené Rumunskem poprvé v červnu 2007.
Dále bude Komise podávat zprávy, pokud o to bude požádána, ale nejméně každých šest měsíců.“
15 Článek 4 uvedeného rozhodnutí stanoví:
„Toto rozhodnutí je určeno všem členským státům.“
16 Příloha téhož rozhodnutí zní takto:
„Referenční cíle pro Rumunsko uvedené v článku 1:
1) Zajistit transparentnější a účinnější soudní řízení, zejména posílením kapacit a odpovědnosti vrchní rady soudců a státních zástupců. Informovat o účincích nového občanského a trestního řádu a tyto účinky monitorovat.
2) Podle plánu zřídit Úřad pro otázky prověřování bezúhonnosti odpovědný za prověřování majetku, neslučitelnosti a případného střetu zájmů a za vydávání předepsaných rozhodnutí, na jejichž základě lze přijmout odrazující sankce.
3) Prohlubovat již dosažený pokrok, pokračovat v profesionálním a nestranném vyšetřování případů obvinění z korupce na vyšších pozicích.
4) Přijmout další opatření k předcházení a k boji proti korupci, zejména v rámci místní samosprávy.“
Rumunské právo
Rumunská Ústava
17 Hlava III Constituția României (rumunská Ústava), nadepsaná „Orgány veřejné moci“, obsahuje mimo jiné kapitolu VI, týkající se „soudní moci“, ve které se nachází článek 126 této Ústavy. Tento článek stanoví:
„(1) Soudnictví je tvořeno Nejvyšším kasačním a soudním dvorem a dalšími soudními orgány zřízenými zákonem.
[...]
(3) Nejvyšší kasační a soudní dvůr zajišťuje v rámci své pravomoci jednotný výklad a použití právních předpisů ostatními soudy.
(4) Složení Nejvyššího kasačního a soudního dvora a pravidla jeho fungování upravuje organický zákon.
[...]
(6) Soudní přezkum správních aktů orgánů veřejné správy prostřednictvím správních sporů je zajištěn, s výjimkou aktů týkajících se vztahů s Parlamentem, jakož i aktů vojenského velení. Správní soudy jsou příslušné k rozhodování o žalobách podaných osobami, jež byly poškozeny nařízeními nebo ustanoveními nařízení, která byla prohlášena za protiústavní.“
18 Hlava V rumunské Ústavy, týkající se Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) (dále jen „Ústavní soud“), obsahuje články 142 až 147. Článek 142, nadepsaný „Struktura“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:
„(1) Ústavní soud je garantem přednosti Ústavy.
(2) Ústavní soud se skládá z devíti soudců jmenovaných na funkční období devíti let, které nemůže být prodlouženo ani obnoveno.
(3) Tři soudce jmenuje Camera Deputaților [(Poslanecká sněmovna)], tři Senat [(Senát)] a tři Preşedintele României [(prezident Rumunska)].“
19 Článek 143 rumunské Ústavy zní:
„Soudci Ústavního soudu musí mít vynikající právnickou kvalifikaci, vysokou úroveň odborné způsobilosti a nejméně 18 let právnické praxe nebo zkušeností v oboru vysokoškolského právnického vzdělávání.“
20 Článek 144 rumunské Ústavy stanoví:
„Funkce soudce Ústavního soudu je neslučitelná s jakoukoli jinou veřejnou nebo soukromou funkcí, s výjimkou pedagogických funkcí vysokoškolského právnického vzdělávání.“
21 Článek 145 rumunské Ústavy zní:
„Soudci Ústavního soudu jsou při výkonu své funkce nezávislí a po celou dobu výkonu této funkce jsou neodvolatelní.“
22 Článek 146 rumunské Ústavy stanoví:
„Ústavní soud má následující funkce:
[...]
d) rozhoduje o námitkách protiústavnosti zákonů a nařízení, které byly vzneseny před soudními nebo obchodními rozhodčími orgány; námitka protiústavnosti může být přímo uplatněna advokátem lidu;
e) rozhoduje o ústavních sporech mezi orgány veřejné moci, a to na návrh prezidenta Rumunska, předsedy jedné z obou komor Parlamentu, primului-ministru [(předsedy vlády)] nebo předsedy [Vrchní rady soudců a státních zástupců];
[...]“
23 Článek 147 rumunské Ústavy v odstavci 4 stanoví:
„Rozhodnutí Ústavního soudu se zveřejňují v Monitorul Oficial al României [(Úřední věstník Rumunska)]. Ode dne zveřejnění jsou tato rozhodnutí obecně závazná a mají právní účinky pouze do budoucna.“
24 Článek 148 odst. 2 až 4 rumunské Ústavy stanoví:
„(2) V souladu s ustanoveními aktu o přistoupení mají ustanovení zakládajících smluv Evropské unie a další závazné právní předpisy Společenství po přistoupení přednost před ustanoveními vnitrostátního práva, která jsou s nimi v rozporu.
(3) Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně na přistoupení k aktům revidujícím zakládající smlouvy Evropské unie.
(4) Parlament, prezident Rumunska, vláda a soudní orgán zaručují dodržování závazků vyplývajících z aktu o přistoupení a z ustanovení odstavce 2.“
Trestní zákoník
25 Článek 154 odst. 1 Codul penal (trestní zákoník) zní:
„Trestní odpovědnost zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí:
a) 15 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody na více než 20 let;
b) 10 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 10 až 20 let;
c) 8 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 5 až 10 let;
d) 5 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let;
e) 3 roky, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 1 rok nebo peněžitý trest.“
26 Článek 155 odst. 4 trestního zákoníku stanoví:
„Pokud jsou promlčecí doby stanovené v článku 154 podruhé překročeny, má se za to, že uplynuly, a to bez ohledu na počet přerušení.“
Trestní řád
27 Článek 40 odst. 1 Codul de procedură penală (trestní řád) stanoví:
„Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhoduje v prvním stupni o trestných činech vlastizrady a trestných činech spáchaných senátory, poslanci a rumunskými členy Evropského parlamentu, členy vlády, soudci Ústavního soudu, členy Vrchní rady soudců a státních zástupců, soudci Nejvyššího kasačního a soudního dvora a státními zástupci Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casație și Justiție (státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře)].“
28 Článek 142 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném před 14. březnem 2016, zněl takto:
„Státní zástupce provádí sledování za použití technických prostředků nebo může nařídit, aby bylo toto sledování prováděno vyšetřovacím orgánem nebo specializovanými policejními úředníky nebo jinými specializovanými orgány státu“.
29 Článek 281 odst. 1 trestního řádu stanoví:
„Sankcí neplatnosti je vždy stiženo porušení ustanovení týkajících se:
[...]
b) věcné a osobní příslušnosti soudů, pokud bylo rozhodnutí vydáno soudem nižším, než je příslušný soud;
[...]“
30 Článek 342 trestního řádu stanoví:
„Předmět řízení před přípravným senátem spočívá v ověření příslušnosti a legality předložení věci soudu po vrácení věci soudu, jakož i ověření legality dokazování a provádění úkonů orgány činnými v trestním řízení.“
31 Článek 426 odst. 1 trestního řádu stanoví:
„V následujících případech lze podat mimořádný opravný prostředek na zrušení pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení:
[...]
d) složení odvolacího soudu není v souladu se zákonem nebo došlo k neslučitelnosti.“
[...]“
32 Článek 428 odst. 1 trestního řádu stanoví:
„Mimořádný opravný prostředek na zrušení z důvodů stanovených v čl. 426 písm. a) a c) až h) může být podán ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí odvolacího soudu.“
Zákon č. 47/1992
33 Článek 3 Legea nr. 47/1992 privind organizarea și funcționarea Curții Constituționale (zákon č. 47/1992 o organizaci a fungování Ústavního soudu) ze dne 18. května 1992 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, část I, č. 807 ze dne 3. prosince 2010) stanoví:
„1. Pravomoci Ústavního soudu jsou stanoveny Ústavou a tímto zákonem.
2. Ústavní soud je při výkonu jemu svěřených pravomocí jediný oprávněn rozhodnout o své pravomoci.
3. Pravomoc Ústavního soudu zakotvená v odstavci 2 nemůže být napadena žádným orgánem veřejné moci.“
34 Článek 34 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Ústavní soud rozhoduje o ústavních sporech mezi orgány veřejné moci, a to na návrh prezidenta Rumunska, předsedy jedné z obou komor Parlamentu, předsedy vlády nebo předsedy Vrchní rady soudců a státních zástupců.“
Zákon č. 78/2000
35 Článek 5 Legea nr. 78/2000 pentru prevenirea, descoperirea și sancționarea faptelor de corupție (zákon č. 78/2000 o prevenci, odhalování a potírání korupčního jednání) ze dne 18. května 2000 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 219 ze dne 18. května 2000), v odstavci 1 stanoví:
„Ve smyslu tohoto zákona se trestnými činy korupce rozumějí trestné činy upravené v článcích 289 až 292 trestního zákoníku, včetně případů, kdy jsou spáchány osobami uvedenými v článku 308 trestního zákoníku.“
36 Články trestního zákoníku zmíněné v čl. 5 odst. 1 zákona č. 78/2000 se týkají pasivní korupce (článek 289), aktivní korupce (článek 290), ovlivňování (článek 291) a nepřímého úplatkářství (článek 292).
37 Článek 29 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„K rozhodování v prvním stupni o trestných činech stanovených tímto zákonem se zřídí specializovaná soudní kolegia.“
Zákon č. 303/2004
38 Článek 99 Legea nr. 303/2004 privind statutul judecătorilor şi procurorilor (zákon č. 303/2004 o postavení soudců a státních zástupců) ze dne 28. června 2004 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, část I, č. 826 ze dne 13. září 2005), ve znění Legea nr. 24/2012 (zákon č. 24/2012) ze dne 17. ledna 2012 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 51 ze dne 23. ledna 2012) (dále jen „zákon č. 303/2004“), stanoví:
„Kárným proviněním je:
[...]
o) nedodržení ustanovení týkajících se náhodného přidělování věcí;
[...]
ș) nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu [...];
[...]“.
39 Článek 100 tohoto zákona v odst. 1 stanoví:
„Kárnými sankcemi, které lze uložit soudcům a státním zástupcům úměrně závažnosti provinění, jsou:
[...]
e) vyloučení z řad soudců a státních zástupců.“
40 Článek 101 uvedeného zákona stanoví:
„Kárné sankce stanovené v článku 100 ukládají oddělení Vrchní rady soudců a státních zástupců za podmínek stanovených v organickém zákoně.“
Zákon č. 304/2004
41 Legea nr. 304/2004 privind organizarea judiciară (zákon č. 304/2004 o organizaci soudnictví) ze dne 28. června 2004 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, část I, č. 827 ze dne 13. září 2005), byl novelizován mimo jiné:
– Legea nr. 202/2010 privind unele măsuri pentru accelerarea soluționării proceselor (zákon č. 202/2010 o opatřeních pro urychlení rozhodování sporů) ze dne 25. října 2010 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 714 ze dne 26. října 2010);
– Legea nr. 255/2013 pentru punerea în aplicare a Legii nr. 135/2010 privind Codul de procedură penală și pentru modificarea și completarea unor acte normative care cuprind dispoziții procesual penale (zákon č. 255/2013, kterým se provádí zákon č. 135/2010, trestní řád, a kterým se mění a doplňují některé normativní akty obsahující ustanovení týkající se trestního řízení) ze dne 19. července 2013 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 515 ze dne 14. srpna 2013);
– Legea nr. 207/2018 pentru modificarea și completarea Legii nr. 304/2004 privind organizarea judiciară (zákon č. 207/2018, kterým se mění a doplňuje zákon č. 304/2004 o organizaci soudnictví) ze dne 20. července 2018 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 636 ze dne 20. července 2018).
42 Článek 19 odst. 3 zákona č. 304/2004, ve znění naposledy pozměněném zákonem č. 207/2018 (dále jen „novelizovaný zákon č. 304/2004“), stanoví:
„Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh jeho předsedy nebo jeho místopředsedy může na začátku každého roku schválit zřízení specializovaných soudních kolegií v rámci oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora, v závislosti na počtu a povaze věcí, objemu práce každého oddělení, specializace soudců a nezbytnosti využití jejich profesní zkušenosti.“
43 Článek 24 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Kolegia o pěti soudcích rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím vydaným v prvním stupni trestním oddělením Nejvyššího kasačního a soudního dvora, o kasačních opravných prostředcích proti rozhodnutím přijatým v odvolacím řízení kolegii o pěti soudcích po jejich předchozím připuštění, o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím vydaným v prvním stupni trestním oddělením Nejvyššího kasačního a soudního dvora, o kárných věcech v souladu se zákonem a o dalších věcech v rámci pravomocí, které jim svěřuje zákon.“
44 Článek 29 odst. 1 uvedeného zákona zní takto:
„Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora má následující pravomoci:
a) schválení nařízení o organizaci a správním fungování a plánů pracovních míst a zaměstnanců Nejvyššího kasačního a soudního dvora;
[...]
f) výkon ostatních pravomocí stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.“
45 Článek 31 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„V trestních věcech se soudní kolegia skládají takto:
a) ve věcech, které byly podle zákona svěřeny v prvním stupni do příslušnosti Nejvyššího kasačního a soudního dvora, se soudní kolegium skládá ze tří soudců;
[...]“
46 Článek 32 novelizovaného zákona č. 304/2004 stanoví:
„(1) Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh jeho předsedy nebo jeho místopředsedů schvaluje na začátku každého roku počet a složení kolegií o pěti soudcích.
[...]
(4) Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni prostřednictvím losování na veřejném jednání předsedou, nebo v jeho nepřítomnosti jedním ze dvou místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.
(5) Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora, jeden z místopředsedů nebo předsedové oddělení, pokud byli na základě odstavce 4 přiděleni dotyčnému soudnímu kolegiu.
(6) Pokud žádná z výše uvedených osob nebyla přidělena určitému kolegiu o pěti soudcích, budou se ve funkci předsedy soudního kolegia všichni soudci střídat, a to podle počtu let odpracovaných v soudnictví.
(7) Věci spadající do pravomoci kolegií o pěti soudcích budou přidělovány náhodně s využitím informatizovaného systému.“
47 Článek 32 zákona č. 304/2004, ve znění vycházejícím ze zákona č. 202/2010, stanovil:
„(1) V trestních věcech se na počátku každého roku zřizují dvě kolegia o pěti soudcích složená pouze z členů trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora.
[...]
(4) Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora schvaluje složení kolegií o pěti soudcích. Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni předsedou nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.
(5) Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda nebo místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora. V jejich nepřítomnosti může soudnímu kolegiu předsedat předseda oddělení určený za tímto účelem předsedou nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora.
(6) Věci spadající do pravomoci soudních kolegií uvedených v odstavcích 1 a 2 budou přidělovány náhodně s využitím informatizovaného systému.“
48 Ve znění vycházejícím ze zákona č. 255/2013 byly odstavce 1 a 6 článku 32 zákona č. 304/2004 formulovány téměř totožně jako odstavce uvedené v předchozím bodě, zatímco odstavce 4 a 5 tohoto článku stanovily:
„(4) Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh předsedy trestního oddělení schvaluje počet a složení kolegií o pěti soudcích. Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni prostřednictvím losování na veřejném jednání předsedou, nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.
(5) Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda nebo místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora, je-li součástí soudního kolegia v souladu s odstavcem 4, předseda trestního oddělení, případně služebně nejstarší soudce.“
49 Článek 33 novelizovaného zákona č. 304/2004 zní takto:
„(1) Předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, kolegiu příslušnému k rozhodování o žalobách v zájmu zákona a kolegiu příslušnému k rozhodování o právních otázkách, kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.
[...]
(3) Předsedové oddělení mohou předsedat jakémukoli soudnímu kolegiu v rámci oddělení, zatímco ostatní soudci předsedají v rotaci.“
50 Článek 33 odst. 1 až 3 zákona č. 304/2004, ve znění zákona č. 202/2010, stanovil:
„Předseda nebo v jeho nepřítomnosti místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, soudnímu kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.“
51 Článek 33 odst. 1 zákona č. 304/2004, ve znění zákona č. 255/2013, stanovil:
„Předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, kolegiu příslušnému k rozhodování o žalobách v zájmu zákona a kolegiu příslušnému k rozhodování o právních otázkách, kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.
Nařízení o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora
52 Článek 28 Regulamentul privind organizarea şi funcţionarea administrativă a Înaltei Curţi de Casaţie şi Justiţie (nařízení o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora) ze dne 21. září 2004 (dále jen „nařízení o organizaci a správním fungování“), ve znění Hotărârea nr. 3/2014 pentru modificarea şi completarea Regulamentului privind organizarea şi funcţionarea administrativă a Înaltei Curţi de Casaţie şi Justiţie (rozhodnutí č. 3/2014, kterým se mění a doplňuje nařízení o organizaci a správním fungování) ze dne 28. ledna 2014 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 75 ze dne 30. ledna 2014), stanovil:
„1. Nejvyšší kasační a soudní dvůr tvoří soudní kolegia o pěti soudcích, jejichž soudní příslušnost je stanovena zákonem.
[...]
4. Kolegiím o pěti soudcích předsedá předseda, místopředsedové, předseda trestního oddělení nebo nejstarší člen.“
53 Článek 29 odst. 1 tohoto nařízení stanovil:
„Za účelem ustavení kolegií o pěti soudcích v trestních věcech určí předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora každý rok prostřednictvím losování na veřejném jednání čtyři nebo případně pět soudců trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora pro každé soudní kolegium.“
Spory v původních řízeních a předběžné otázky
Skutečnosti společné sporům v původních řízeních
54 Sporům v původních řízeních předcházela rozsáhlá reforma v oblasti soudnictví a boje proti korupci v Rumunsku. Tato reforma je od roku 2007 sledována na úrovni Unie v rámci mechanismu pro spolupráci a ověřování zavedeného rozhodnutím 2006/928 u příležitosti přistoupení Rumunska k Evropské unii (dále jen „MSO“).
55 Tyto spory se týkají trestních řízení, v jejichž rámci si předkládající soudy kladou otázku, zda na základě unijního práva mohou upustit od použití některých rozsudků vydaných Ústavním soudem v letech 2016 až 2019, a sice rozsudků č. 51/2016 ze dne 16. února 2016 (věc C‑379/19), č. 302/2017 ze dne 4. května 2017 (věc C‑379/19), č. 685/2018 ze dne 7. listopadu 2018 (věci C‑357/19, C‑547/19 a C‑840/19), č. 26/2019 ze dne 16. ledna 2019 (věc C‑379/19) a č. 417/2019 ze dne 3. července 2019 (věci C‑811/19 a C‑840/19).
56 Předkládající soudy poukazují na to, že podle vnitrostátního práva jsou rozhodnutí Ústavního soudu obecně závazná a jejich nerespektování soudci a státními zástupci je podle čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004 kárným proviněním. Jak přitom vyplývá z rumunské Ústavy, není Ústavní soud součástí rumunského soudního systému a má povahu politicko-soudního orgánu. Předkládající soudy dále uvádějí, že Ústavní soud tím, že vydal rozsudky dotčené ve věcech v původních řízeních, překročil pravomoci, které mu svěřuje rumunská Ústava, a zasáhl do pravomocí obecných soudů a ohrozil jejich nezávislost. Kromě toho rozsudky č. 685/2018 a č. 417/2019 skrývají riziko systémové beztrestnosti v oblasti boje proti korupci.
57 Předkládající soudy v této souvislosti odkazují zejména na zprávy Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokroku Rumunska v rámci mechanismu pro spolupráci a ověřování ze dne 27. ledna 2016 [COM(2016) 41 final], ze dne 13. listopadu 2018 [COM (2018) 851 final, dále jen „zpráva o MSO z listopadu 2018“], a ze dne 22. října 2019 [COM(2019) 499 final].
58 Uvedené soudy konečně poukazují také na rozsudek Ústavního soudu č. 104/2018, z něhož podle nich vyplývá, že unijní právo nemá přednost před rumunským ústavním pořádkem a že rozhodnutí 2006/928 nemůže představovat referenční normu v rámci kontroly ústavnosti podle článku 148 rumunské Ústavy.
Věc C‑357/19
59 Rozsudkem ze dne 28. března 2017, vydaným trestním oddělením složeným ze tří soudců, odsoudil Nejvyšší kasační a soudní dvůr mimo jiné PM, který byl v době rozhodné z hlediska vytýkaných skutků ministrem, RO, TQ a SP za to, že se v letech 2010 až 2012 dopustili trestných činů korupce a zneužití funkce v souvislosti se správou evropských finančních prostředků, jakož i podvodů v oblasti DPH. Odvolání podaná proti uvedenému rozsudku dotčenými osobami, jakož i Ministerul Public – Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcția Națională Anticorupție (Státní zastupitelství – Státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře – Národní ředitelství pro boj s korupcí, Rumunsko) (dále jen „DNA“) byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího kasačního a soudního dvora ze dne 5. června 2018, vydaným soudním kolegiem o pěti soudcích. Toto pětičlenné kolegium bylo složeno z předsedy trestního oddělení a čtyř dalších soudců určených losem v souladu s praxí Nejvyššího kasačního a soudního dvora v dotyčném období, vycházející z nařízení o organizaci a správním fungování téhož soudu. Rozsudek ze dne 5. června 2018 nabyl právní moci.
60 Rozsudkem č. 685/2018, vyhlášeným dne 7. listopadu 2018, Ústavní soud, na nějž se obrátil předseda vlády na základě čl. 146 písm. e) rumunské Ústavy, nejprve konstatoval existenci ústavního sporu mezi Parlamentem a Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, jenž vzešel z rozhodnutí přijatých grémiem tohoto soudu, která – v souladu s uvedenou praxí – spočívala v tom, že losem byli určeni čtyři, a nikoli všech pět členů pětičlenných soudních kolegií rozhodujících o odvolání, což je v rozporu s článkem 32 novelizovaného zákona č. 304/2004, dále měl za to, že skutečnost, že v odvolání rozhoduje takto nezákonně zřízené kolegium, má za následek absolutní neplatnost vydaného rozhodnutí, a konečně konstatoval, že na základě čl. 147 odst. 4 rumunské Ústavy se uvedený rozsudek vztahuje od data jeho zveřejnění na probíhající věci, na věci, ve kterých bylo rozhodnuto, pokud procesním subjektům ještě neuplynula lhůta pro podání vhodných mimořádných opravných prostředků, jakož i na budoucí situace.
61 V návaznosti na zveřejnění rozsudku Ústavního soudu č. 685/2018 podali PM, RO, TQ a SP, jakož i DNA na základě čl. 426 odst. 1 trestního řádu mimořádné opravné prostředky k Nejvyššímu kasačnímu a soudnímu dvoru a domáhali se zrušení rozsudku ze dne 5. června 2018 a obnovy řízení o odvolání. Na podporu svých žalob tvrdili, že rozsudek č. 685/2018 je závazný a má právní účinky na rozsudek Nejvyššího kasačního a soudního dvora ze dne 5. června 2018, jelikož pětičlenné soudní kolegium, které o těchto odvoláních rozhodovalo, nebylo složeno v souladu se zákonem, jak jej vykládá Ústavní soud. Předkládající soud rozhodl, že tyto mimořádné opravné prostředky jsou přípustné mimo jiné z důvodu, že byly podány v zákonné lhůtě 30 dnů od doručení uvedeného rozsudku, a rozhodl přerušit výkon trestů odnětí svobody až do rozhodnutí o uvedených opravných prostředcích.
62 Uvedený soud se zejména zamýšlí nad tím, zda čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, jakož i čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 2 odst. 1 Úmluvy PIF brání použití rozsudku č. 685/2018 ve věci v původním řízení, jehož důsledkem by bylo zrušení soudních rozhodnutí, která nabyla právní moci před vyhlášením uvedeného rozsudku, a zahájení nového odvolacího řízení ve věcech týkajících se podvodu a závažné korupce.
63 Předkládající soud má za to, že v souladu s judikaturou Soudního dvora vnitrostátním soudům přísluší dát plný účinek – při nezbytném dodržení základních práv zaručených Listinou a obecných právních zásad – povinnostem vyplývajícím z čl. 325 odst. 1 SFEU a upustit od použití ustanovení vnitrostátního práva, která brání uplatnění účinných a odrazujících sankcí v oblasti podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie. S ohledem na tuto judikaturu vyvstává podle předkládajícího soudu otázka, zda se povinnost členských států vyplývající z čl. 325 odst. 1 SFEU, jakož i z čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 2 odst. 1 Úmluvy PIF týká rovněž výkonu již uložených trestních sankcí. Vyvstává rovněž otázka, zda výraz „a jin[á] protiprávní[...] jednání[...] ohrožující[...] finanční zájmy Unie“, uvedený v čl. 325 odst. 1 SFEU, zahrnuje nejen korupční jednání v pravém slova smyslu, ale i pokus podvodu spáchaný v kontextu podvodně zadané veřejné zakázky, která měla být financována z evropských finančních prostředků, ale která šla v důsledku odmítnutí financování orgánem pro správu těchto prostředků v plném rozsahu k tíži vnitrostátního rozpočtu. V tomto kontextu existovalo podle předkládajícího soudu nebezpečí ohrožení finančních zájmů Unie, přestože se toto nebezpečí nenaplnilo.
64 Předkládající soud navíc zdůrazňuje, že na základě článků 2 a 19 SEU musí každý členský stát zajistit, aby soudní orgány spadající do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem splňovaly požadavky nezávislosti, aby byla jednotlivcům zaručena účinná soudní ochrana. Předkládající soud uvádí, že záruka nezávislosti podle judikatury Soudního dvora předpokládá, že soudci mohou vykonávat své soudní funkce zcela samostatně a nepodléhají přitom jakýmkoliv hierarchickým vztahům, aby byli chráněni před vnějšími zásahy a tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost a ovlivnit jejich rozhodnutí.
65 Kromě toho s ohledem zejména na význam zásady legality, která vyžaduje, aby zákon byl předvídatelný, přesný a neměl zpětnou účinnost, si předkládající soud klade otázku, zda pojem „soud předem zřízený zákonem“ uvedený v čl. 47 druhém pododstavci Listiny brání výkladu podanému Ústavním soudem ohledně nezákonného složení jeho pětičlenných senátů. Předkládající soud uvádí, že podle judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudků ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105), a ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B. (C‑42/17, EU:C:2017:936), jsou vnitrostátní soudy, musejí-li rozhodnout, že nepoužijí hmotněprávní ustanovení trestního práva, povinny zajistit, že budou dodržena základní práva osob obviněných ze spáchání trestného činu, a přitom mohou uplatnit vnitrostátní standardy ochrany základních práv, pakliže toto uplatnění neohrozí úroveň ochrany stanovenou Listinou, jak je vykládána Soudním dvorem, ani přednost, jednotu či účinnost unijního práva.
66 V projednávané věci je předkládající soud toho názoru, že unijní právo brání zejména použití rozsudku č. 685/2018, neboť zmíněný rozsudek by měl za následek zrušení konečných rozhodnutí Nejvyššího kasačního a soudního dvora vydaných v pětičlenných soudních kolegiích a zbavil by tresty uložené ve značném počtu případů závažných podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie jejich účinnosti a odrazujícího účinku. Vytvořil by zdání beztrestnosti a představoval by dokonce systémové riziko beztrestnosti v důsledku promlčení vzhledem ke složitosti a délce řízení předcházejících vydání konečného rozsudku v návaznosti na přezkum dotyčných věcí. Kromě toho zásady nezávislosti soudů a právní jistoty brání tomu, aby rozsudek č. 685/2018 mohl mít právně závazné účinky na trestní rozhodnutí, která nabyla právní moci ke dni vyhlášení uvedeného rozsudku, neexistují-li závažné důvody, které by mohly zpochybnit dodržování práva na spravedlivý proces v uvedených věcech, což potvrzuje zpráva MSO z listopadu 2018.
67 A konečně předkládající soud uvádí, že vzhledem k judikatuře Ústavního soudu uvedené v bodě 58 tohoto rozsudku existuje vážné nebezpečí, že odpovědi Soudního dvora na položené otázky budou zbaveny účinku ve vnitrostátním právu.
68 Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 2 odst. 1 [Úmluvy PIF], jakož i zásada právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgán stojící mimo soudní systém, [Ústavní soud], rozhodoval o legalitě složení soudních kolegií, čímž jsou vytvořeny předpoklady pro přípustnost mimořádných opravných prostředků proti pravomocným rozsudkům vydaným během určitého časového období?
2) Musí být čl. 47 druhý pododstavec [Listiny] vykládán v tom smyslu, že brání zjištění ze strany orgánu stojícího mimo soudní systém, které je ve vnitrostátním právu závazné a týká se absence nezávislosti a nestrannosti soudního kolegia, jehož členem je soudce s řídícími funkcemi, který nebyl určen náhodně, nýbrž na základě transparentního pravidla, které bylo účastníkům řízení známo, a nerozporovali jej, a jež je použitelné na všechny věci, které byly tomuto soudnímu kolegiu přiděleny?
3) Musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňuje upustit od použití rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo vydáno ve věci týkající se ústavního sporu a je podle vnitrostátního práva závazné?“
Věc C‑379/19
69 Direcţia Naţională Anticorupţie – Serviciul Teritorial Oradea (územní pracoviště DNA v Oradea, Rumunsko) zahájilo dne 22. srpna 2016 u Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru, Rumunsko) trestní řízení proti KI, LJ, JH a IG, obviněným ze spáchání trestných činů nepřímého úplatkářství, ovlivňování, aktivní korupce a pasivní korupce, jakož i z účastenství na trestných činech nepřímého úplatkářství a aktivní korupce.
70 KI a LJ v rámci uvedeného řízení navrhli, aby z něj byly na základě článku 342 trestního řádu vyloučeny důkazy tvořené protokoly o přepisu odposlechů, které provedl Serviciul Român de Informații (rumunská informační služba, dále jen „SRI“). Na podporu tohoto návrhu se dotyčné osoby dovolávaly rozsudku č. 51/2016, kterým Ústavní soud prohlásil čl. 142 odst. 1 trestního řádu za protiústavní v rozsahu, v němž povoluje výkon opatření dohledu v rámci trestního řízení „jinými specializovanými orgány státu“, a zejména SRI.
71 Usnesením ze dne 27. ledna 2017 zamítl přípravný senát Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru) návrhy KI a LJ mimo jiné z důvodu, že vzhledem k tomu, že rozsudek č. 51/2016 má účinky pouze do budoucna, bylo dokazování zákonné, a zahájil proti KI, LJ, JH a IG řízení před soudem. Opravný prostředek podaný proti tomuto usnesení byl zamítnut Curtea de Apel Oradea (odvolací soud v Oradea, Rumunsko), který měl rovněž za to, že se rozsudek č. 51/2016 nepoužije na sledování technickými prostředky nařízená v projednávané věci, jelikož uvedený rozsudek, který byl zveřejněn v Monitorul Oficial al României ze dne 14. března 2016, vyvolává v souladu s čl. 147 odst. 4 rumunské Ústavy účinky pouze do budoucna.
72 V průběhu trestního řízení před předkládajícím soudem IG, KI, LJ a JH v podstatě navrhli, aby byly protokoly o přepisech odposlechů v případě, že by se SRI podílela na provádění příkazů ke sledování, prohlášeny za absolutně neplatné. Vedle rozsudku č. 51/2016 se zúčastnění v tomto ohledu dovolávali i rozsudků č. 302/2017 a č. 26/2019, v nichž Ústavní soud prohlásil čl. 281 odst. 1 písm. b) trestního řádu za protiústavní v rozsahu, v němž tento článek nesankcionoval porušení ustanovení upravujících věcnou a osobní příslušnost orgánu činného v trestním řízení absolutní neplatností (rozsudek č. 302/2017), a konstatoval, že zejména mezi Parlamentem a Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře) existuje ústavní spor vyplývající z toho, že dva protokoly o spolupráci uzavřené mezi DNA a SRI v letech 2009 a 2016 v rozporu s ústavní pravomocí DNA měly za následek zásah do procesního práva upravujícího výkon trestního stíhání (rozsudek č. 26/2019).
73 Po ověření provedeném předkládajícím soudem u DNA vyšlo najevo, že devět příkazů ke sledování bylo provedeno s technickou podporou SRI a dva, po zveřejnění rozsudku č. 51/2016, bez zapojení tohoto útvaru.
74 Předkládající soud poznamenává, že je povinen rozhodnout přednostně o návrhu na vyloučení důkazních prostředků, a klade si zejména otázku, zda má použít rozsudky č. 51/2016, č. 302/2017 a č. 26/2019. V důsledku těchto tří rozsudků ve vzájemném spojení totiž podle něj stačí, aby soud konstatoval účast SRI na provádění příkazů ke sledování, aby byla opatření ke shromažďování důkazů stižena absolutní neplatností a odpovídající důkazní prostředky byly vyloučeny.
75 Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že podle stále platných vnitrostátních pravidel je přípustnost žádosti o vyloučení důkazních prostředků podmíněna tím, že byl tento návrh podán před ukončením řízení před přípravným senátem. Mimoto ústavní pravidla přiznávají rozsudkům Ústavního soudu pouze účinky ex nunc. Ústavní soud tedy prostřednictvím judikatury stanovil použití svých rozsudků v probíhajících věcech, a uložil tak soudům povinnost postihovat všechny dotčené procesní úkony nebo důkazní prostředky, aniž by existovala možnost provést posouzení případ od případu, a to i tehdy, když tyto úkony byly provedeny, jako je tomu v projednávaném případě, na základě pravidel, na něž se v okamžiku jejich uplatnění vztahovala domněnka ústavnosti.
76 Předkládající soud přitom uvádí, že Rumunsko je povinno bojovat proti korupci a Komise ve zprávě MSO z listopadu 2018 konstatovala, že tento členský stát musí nadále uplatňovat národní protikorupční strategii ve lhůtách stanovených vládou v srpnu 2016. Předkládající soud dále uvádí, že by se Ústavní soud měl v souladu s článkem 146 rumunské Ústavy omezit na přezkum souladu zákona s rumunskou Ústavou, a nikoli zacházet tak daleko, že bude vykládat a uplatňovat zákon a zavádět zpětně účinné právní normy. Mimoto se snaha Ústavního soudu zaručit přímo svými rozsudky dodržování procesních práv účastníků řízení v rámci trestního řízení zdá být nepřiměřená s ohledem na mechanismy, jimiž k tomuto účelu disponuje rumunský stát, jako je protokol č. 16 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, který vstoupil v platnost dne 1. srpna 2018 (dále jen „EÚLP“). Předkládající soud dále poukazuje na to, že Soudní dvůr ve své judikatuře vycházející z rozsudku ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107), odmítl uznat meze přednosti unijního práva před příznivějšími vnitrostátními základními právy.
77 Pokud jde o věc v původním řízení, má předkládající soud za to, že má dostatečně úzkou spojitost s unijním právem, jelikož se týká výkonu jeho soudní pravomoci v souladu se zásadami právního státu a nezávislosti soudů a vznáší otázky týkající se povahy a účinků MSO, jakož i přednosti unijního práva před judikaturou Ústavního soudu. Předkládající soud uvádí, že Ústavní soud omezil pravomoc rumunských soudů, vyplývající z rumunské Ústavy a unijního práva, zajistit spravedlnost, když v rozsudku č. 104/2018, uvedeném v bodě 58 tohoto rozsudku, rozhodl, že rozhodnutí 2006/928 nemůže představovat referenční normu v rámci kontroly ústavnosti podle článku 148 rumunské Ústavy.
78 Podle předkládajícího soudu je tedy nezbytné, aby Soudní dvůr upřesnil, zda má MSO závaznou povahu, a pokud ano, zda je tuto povahu nutno přiznat nejen opatřením výslovně doporučovaným ve zprávách vypracovaných v rámci uvedeného mechanismu, ale rovněž všem zjištěním obsaženým v těchto zprávách, konkrétně těm, jež se týkají vnitrostátních opatření, která jsou v rozporu s doporučeními Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) a Skupiny států proti korupci (GRECO). Kromě toho s ohledem na zásady právního státu a nezávislosti soudců vyvstává otázka, zda vnitrostátní soudce může, aniž by se vystavoval nebezpečí kárných sankcí výslovně stanovených zákonem, nevzít při výkonu své soudní pravomoci v potaz účinky rozsudků Ústavního soudu v případě, že by Ústavní soud překročil meze svých pravomocí.
79 Za těchto podmínek se Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Jsou [MSO], zřízený rozhodnutím [2006/928], a požadavky stanovené ve zprávách vypracovaných v rámci tohoto mechanismu pro Rumunsko závazné?
2) Musí být článek 2 SEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládán v tom smyslu, že pod povinnost Rumunska dodržovat požadavky uložené ve zprávách vypracovaných v rámci [MSO], zřízeného [rozhodnutím 2006/928], spadá i povinnost členského státu dodržovat zásady právního státu, a to i pokud jde o skutečnost, že se ústavní soud, který je politicko-soudním orgánem, zdrží zásahů za účelem výkladu právních předpisů a stanovení konkrétních a závazných způsobů, jak je mají soudní orgány uplatňovat, což je úloha spadající do výlučné pravomoci soudních orgánů, a za účelem zavedení nových legislativních ustanovení, což je úloha spadající do výlučné pravomoci zákonodárných orgánů? Ukládá unijní právo povinnost odstranit účinky takového rozsudku přijatého ústavním soudem? Brání unijní právo existenci normy vnitrostátního práva, která stanoví kárnou odpovědnost soudce nebo státního zástupce, který v takovémto kontextu upustí od použití rozsudku Ústavního soudu?
3) Brání zásada nezávislosti soudů, zakotvená v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a v článku 47 [Listiny], jak je vykládán judikaturou [Soudního dvora] [rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117)], tomu aby byly pravomoci soudů nahrazeny rozsudky [Ústavního soudu] (rozsudky [č. 51/2016, 302/2017 a č. 26/2019]), což by mělo za následek, že trestní řízení bude nepředvídatelné (uplatnění se zpětnou účinností) a nebylo by možné vykládat právní předpisy a použít je na konkrétní případ? Brání unijní právo existenci normy vnitrostátního práva, která stanoví kárnou odpovědnost soudce nebo státního zástupce, který v takovémto kontextu upustí od použití rozsudku Ústavního soudu?“
80 Dopisem ze dne 27. června 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 10. července 2019, Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru) informoval Soudní dvůr, že Curtea de Appel de Oradea (odvolací soud v Oradea, Rumunsko) usnesením ze dne 18. června 2019 na návrh DNA zrušil rozhodnutí přerušit řízení a nařídil pokračování v řízení, pokud jde o jiné otázky než otázky uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru) na dotaz Soudního dvora v dopise ze dne 26. července 2019, došlém Soudnímu dvoru dne 7. srpna 2019, upřesnil, že odpověď Soudního dvora na položené otázky je nadále nezbytná. Řízení před předkládajícím soudem totiž pokračovalo, aniž mohly být provedeny důkazy získané na základě příkazů ke sledování, kterých se týkají předběžné otázky. Tribunalul Bihor (soud prvního stupně v Bihoru) mimoto uvedl, že Soudní inspekce zahájila proti předkládajícímu soudu kárné řízení z důvodu nerespektování rozsudků Ústavního soudu, kterých se týkají předběžné otázky.
Věc C‑547/19
81 Soudní inspekce zahájila kárné řízení proti CY, soudci Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko), před kárným oddělením pro soudce Vrchní rady soudců a státních zástupců z důvodu, že se CY dopustil kárného provinění podle čl. 99 písm. o) zákona č. 303/2004.
82 Usnesením ze dne 28. března 2018 kárné oddělení pro soudce Vrchní rady soudců a státních zástupců odmítlo jako nepřípustný návrh Fóra soudců v Rumunsku na vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na podporu CY. Fórum soudců v Rumunsku a CY podali proti tomuto usnesení kasační opravný prostředek k Nejvyššímu kasačnímu a soudnímu dvoru.
83 Rozhodnutím ze dne 2. dubna 2018 uložilo kárné oddělení pro soudce Vrchní rady soudců a státních zástupců CY kárnou sankci spočívající ve vyloučení ze stavu soudců a státních zástupců na základě čl. 100 písm. e) zákona č. 303/2004. CY podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k Nejvyššímu kasačnímu a soudnímu dvoru.
84 Obě tyto věci byly náhodně přiděleny pětičlennému soudnímu kolegiu tohoto soudu a poté byly z důvodu vzájemné souvislosti spojeny. Složení tohoto soudního kolegia bylo určeno losem dne 30. října 2017.
85 Po vyhlášení rozsudku č. 685/2018 uvedeného v bodě 60 tohoto rozsudku přijalo kolegium Nejvyššího kasačního a soudního dvora dne 8. listopadu 2018 rozhodnutí o losování členů pětičlenného soudního kolegia. V prosinci 2018 přijala Vrchní rada soudců a státních zástupců dvě rozhodnutí zavádějící pravidla k zajištění souladu s požadavky stanovenými v uvedeném rozsudku. Za účelem dosažení souladu s těmito rozhodnutími provedl Nejvyšší kasační a soudní dvůr opětovné losování nových soudních kolegií pro rok 2018, a to i v případě již přidělených věcí, v nichž nebylo nařízeno žádné opatření do konce tohoto roku, včetně spojených věcí dotčených v původním řízení.
86 Před novým soudním kolegiem vznesl CY mimo jiné námitku vycházející z nezákonnosti složení tohoto kolegia, když zejména zpochybnil slučitelnost rozsudku č. 685/2018 a následných rozhodnutí Vrchní rady soudců a státních zástupců s článkem 2 SEU. V tomto ohledu poukázal CY na to, že Ústavní soud a Vrchní rada soudců a státních zástupců překročily své pravomoci, a dodal, že kdyby tyto dva orgány nezasahovaly do činnosti Nejvyššího kasačního a soudního dvora, nebyla by porušena zásada kontinuity soudního kolegia a věc by byla správně přidělena jednomu z pětičlenných soudních kolegií.
87 Aby mohl předkládající soud rozhodnout o námitce protiprávnosti vznesené CY, táže se Soudního dvora, zda je takový zásah Ústavního soudu do soudního řízení, jako je zásah vyplývající z rozsudku č. 685/2018, slučitelný se zásadou právního státu uvedenou v článku 2 SEU a se zásadou nezávislosti soudů zaručenou článkem 19 SEU a článkem 47 Listiny.
88 V tomto ohledu předkládající soud zaprvé zdůrazňuje politický rozměr jmenování členů Ústavního soudu, jakož i jeho zvláštní postavení v architektuře státních orgánů.
89 Zadruhé předkládající soud uvádí, že řízení o určení existence ústavního sporu mezi orgány veřejné moci, upravené v čl. 146 písm. e) rumunské Ústavy, je jako takové problematické, jelikož podle téhož ustanovení jsou k zahájení tohoto řízení oprávněny politické orgány. Mimoto hranice mezi protiprávností aktu a existencí ústavního sporu je obzvláště tenká a umožňuje omezenému okruhu právních subjektů využít souběžných procesních prostředků s těmi, které jsou organizovány před obecnými soudy. Předkládající soud uvádí, že tato okolnost, ve spojení s politickým rozměrem jmenování členů Ústavního soudu, umožňuje tomuto soudu zasahovat do soudní činnosti za politickými účely nebo v zájmu politicky vlivných osob.
90 Zatřetí považuje předkládající soud za problematické zjištění Ústavního soudu učiněné v rozsudku č. 685/2018, že existuje ústavní spor mezi soudní mocí a zákonodárnou mocí. Ústavní soud se v uvedeném rozsudku svým výkladem vágních podústavních předpisů, a sice článků 32 a 33 novelizovaného zákona č. 304/2004, vymezil vůči výkladu podanému Nejvyšším kasačním a soudním dvorem při výkonu jeho pravomoci a vytkl mu systematické nerespektování vůle zákonodárce, aby mohl konstatovat existenci takového ústavního sporu.
91 Podle předkládajícího soudu tak vyvstává otázka, zda články 2 a 19 SEU, jakož i článek 47 Listiny brání tomu, aby v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, mohla být judikatura Nejvyššího kasačního a soudního dvora přezkoumána a sankcionována Ústavním soudem. Předkládající soud má za to, že svévolný zásah Ústavního soudu ve formě přezkumu legality činnosti Nejvyššího kasačního a soudního dvora, který by nahradil zákonem upravená soudní řízení, jako je správní řízení soudní nebo procesní námitky vznesené v rámci soudních řízení, může mít negativní dopad na nezávislost soudnictví a na samotné základy právního státu uvedeného v článku 2 SEU, neboť Ústavní soud není součástí soudního systému a nemá pravomoc rozhodovat prostřednictvím rozsudků.
92 Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být článek 2 [SEU], čl. 19 odst. 1 [SEU] a článek 47 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby ústavní soud (orgán, který podle vnitrostátního práva není soudním orgánem) zasahoval do způsobu, jakým nejvyšší soud vyložil a uplatnil podústavní právní předpisy při ustavování soudních kolegií?“
Věc C‑811/19
93 Rozsudkem ze dne 8. února 2018, vydaným v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem, odsoudilo trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora FQ, GP, HO, IN a JM k trestům odnětí svobody na dva až osm let za trestné činy korupce a praní špinavých peněz, jakož i za činy obdobné trestným činům korupce, ke kterým došlo v letech 2009 až 2013 v souvislosti s veřejnými zakázkami zadanými v rámci projektu financovaného především z nevratných finančních prostředků Unie. Čtyři z obžalovaných, mezi nimiž je i osoba, která byla postupně starostou, senátorem a ministrem, jakož i DNA podali proti uvedenému rozsudku odvolání.
94 Odvolatelé v průběhu odvolacího řízení navrhli, aby Nejvyšší kasační a soudní dvůr prohlásil rozsudek ze dne 8. února 2018 za neplatný z důvodu, že byl vynesen soudním kolegiem, které v rozporu se zákonem nebylo specializováno na oblast korupce.
95 Odvolatelé se v tomto ohledu dovolávali rozsudku č. 417/2019, vyhlášeného dne 3. července 2019 na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, vůči němuž samotnému bylo v dané době vedeno trestní řízení pro činy spadající do působnosti zákona č. 78/2000 před pětičlenným soudním kolegiem Nejvyššího kasačního a soudního dvora jakožto odvolacího soudu. Ústavní soud uvedeným rozsudkem nejprve konstatoval existenci ústavního sporu mezi Parlamentem a Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, který pramenil ze skutečnosti, že posledně uvedený soud nezřídil specializovaná soudní kolegia pro rozhodování v prvním stupni o trestných činech upravených v čl. 29 odst. 1 zákona č. 78/2000, dále měl za to, že rozhodování ve věci nespecializovaným soudním kolegiem má za následek absolutní neplatnost vyneseného rozhodnutí, a konečně nařídil, že všechny věci, ve kterých Nejvyšší kasační a soudní dvůr nepravomocně rozhodl v prvním stupni před 23. lednem 2019, budou přezkoumány specializovanými kolegii zřízenými v souladu s tímto ustanovením. Ústavní soud měl totiž v uvedeném rozsudku za to, že i když kolegium Nejvyššího kasačního a soudního dvora přijalo k 23. lednu 2019 rozhodnutí, podle něhož všechna jeho tříčlenná soudní kolegia musí být považována za specializovaná na rozhodování ve věcech korupce, bylo tímto rozhodnutím zabráněno protiústavnosti až od data jeho přijetí, nikoli do minulosti.
96 Na podporu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud uvádí, že trestné činy dotčené v původním řízení, jako jsou trestné činy korupce spáchané v souvislosti s řízeními o zadávání veřejných zakázek financovanými převážně z evropských finančních prostředků, jakož i trestné činy spočívající v praní špinavých peněz, poškozují nebo mohou poškodit finanční zájmy Unie.
97 Podle tohoto soudu vyvstává zaprvé otázka, zda čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (Úř. věst. 2017, L 198, s. 29), a článek 58 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (Úř. věst. 2015, L 141, s. 73) musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud uplatnil takové rozhodnutí vydané orgánem, který není součástí soudního systému, jako je rozsudek Ústavního soudu č. 417/2019, kterým bylo rozhodnuto o opodstatněnosti řádného procesního prostředku tak, že bylo nařízeno vrácení věcí, s tím důsledkem, že byla zpochybněna trestní stíhání zahájením nového řízení před soudem v prvním stupni. Podle předkládajícího soudu jsou totiž členské státy povinny přijmout účinná a odrazující opatření k boji proti daňovým únikům a nelegálním činnostem ohrožujícím finanční zájmy Unie.
98 V této souvislosti je podle předkládajícího soudu třeba rovněž určit, zda se výraz „a jiná protiprávní jednání ohrožující finanční zájmy Unie“ uvedený v čl. 325 odst. 1 SFEU vztahuje na trestné činy korupce jako takové, neboť zejména článek 4 směrnice 2017/1371 definuje trestné činy „pasivní korupce“ a „aktivní korupce“. Předkládající soud uvádí, že toto vyjasnění je nezbytné vzhledem k tomu, že jeden z obviněných ve věci v původním řízení měl jakožto senátor a ministr vliv na státní úředníky, podněcoval je k tomu, aby jednali v rozporu se svými pravomocemi, a získal významný procentní podíl hodnoty veřejných zakázek financovaných převážně z evropských finančních prostředků.
99 Předkládající soud je toho názoru, že stejně jako ve věci C‑357/19, Eurobox Promotion a další, vyvstává i zde otázka, zda zásada právního státu zakotvená v článku 2 SEU a vykládaná ve světle článku 47 Listiny brání tomu, aby byl běh spravedlnosti dotčen takovým zásahem, jaký vyplynul z rozsudku č. 417/2019. Ústavní soud v uvedeném rozsudku – a aniž měl v tomto ohledu soudní pravomoc – zavedl závazná opatření, která znamenala zahájení nových soudních řízení z důvodu údajné neexistence specializace soudních kolegií trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora v oblasti trestných činů korupce, ačkoli všichni soudci tohoto trestního oddělení splňují tuto podmínku specializace již samotným svým postavením soudce tohoto soudu.
100 Zadruhé předkládající soud uvádí, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora, jakož i na význam zásady legality, je třeba vyjasnit smysl pojmu „soud předem zřízený zákonem“, který je uveden v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, za účelem určení, zda toto ustanovení brání výkladu podanému Ústavním soudem k nezákonnosti složení soudu.
101 Zatřetí se předkládající soud zamýšlí nad tím, zda je vnitrostátní soud povinen nepoužít rozsudek č. 417/2019, aby zajistil plný účinek unijních pravidel. Obecněji je podle předkládajícího soudu třeba rovněž zkoumat, zda je třeba vyloučit účinky rozhodnutí Ústavního soudu, která porušují zásadu nezávislosti soudů ve věcech, které se řídí pouze vnitrostátním právem. Předkládající soud uvádí, že tyto otázky vyvstávají zejména z toho důvodu, že rumunský kárný režim stanoví uložení kárné sankce soudci, který vyloučí účinky rozhodnutí Ústavního soudu.
102 Předkládající soud je toho názoru, že rozsudek č. 417/2019, jehož účinkem je zrušení rozsudků vydaných v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora před 23. lednem 2019, odporuje zásadě efektivity trestních sankcí v případě závažné protiprávní činnosti ohrožující finanční zájmy Unie. Uvedený rozsudek totiž podle předkládajícího soudu vyvolává zaprvé zdání beztrestnosti a zadruhé s sebou nese systémové riziko beztrestnosti v oblasti závažných trestných činů z důvodu vnitrostátních pravidel o promlčení stíhání vzhledem ke složitosti a délce řízení, které předcházelo vydání konečného rozsudku v návaznosti na přezkum dotyčných věcí. Ve věci v původním řízení tak soudní řízení z důvodu své složitosti trvalo již přibližně čtyři roky v prvním stupni. Dále má předkládající soud za to, že zásada nezávislosti soudů zakotvená v unijním právu brání tomu, aby rozhodnutím soudního orgánu stojícího mimo soudní moc byla nařízena procesní opatření ukládající přezkum některých věcí v prvním stupni, s tím důsledkem, že jsou zpochybněna stíhání, když přitom neexistují závažné důvody, které by mohly zpochybnit dodržování práva obviněných na spravedlivý proces. V projednávané věci přitom nelze mít za to, že skutečnost, že se kolegia trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora skládají ze soudců, kteří byli při svém jmenování k tomuto soudu specializováni na trestní věci, je v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na přístup ke spravedlnosti.
103 Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, článek 58 směrnice [2015/849] [a] a článek 4 směrnice [2017/1371] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgán stojící mimo soudní systém, [Ústavní soud], rozhodoval o procesní námitce, podle které je složení soudního kolegia z hlediska zásady specializace soudců Nejvyššího kasačního a soudního dvora (kterou nestanoví rumunská Ústava) nezákonné, a uložil soudu povinnost vrátit věci, které se nacházejí ve stadiu odvolání (s devolutivním účinkem), aby byly znovu přezkoumány v rámci první fáze řízení před týmž soudem?
2) Musí být článek 2 SEU a čl. 47 druhý pododstavec [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgán stojící mimo soudní systém prohlásil za nezákonné složení soudních kolegií oddělení nejvyššího soudu (kolegií složených ze soudců, kteří v době povýšení splňovali mimo jiné podmínku specializace požadovanou pro účely povýšení k trestnímu oddělení nejvyššího soudu)?
3) Musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu upustit od použití rozhodnutí ústavního soudu, které vykládá podústavní normu týkající se organizace Nejvyššího kasačního a soudního dvora, uvedenou ve vnitrostátním zákoně o předcházení, odhalování a trestání korupčního jednání, tj. normu, kterou soud soustavně vykládá v témže smyslu po dobu šestnácti let?
4) Může v souladu s článkem 47 [Listiny] zásada volného přístupu ke spravedlnosti zahrnovat specializaci soudců a zřizování specializovaných kolegií nejvyššího soudu?“
Věc C‑840/19
104 Rozsudkem ze dne 26. května 2017 vydaným tříčlenným soudním kolegiem trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora odsoudilo NC mimo jiné k trestu odnětí svobody na čtyři roky za to, že se ve své parlamentní a ministerské funkci dopustil trestného činu ovlivňování, který je upraven v čl. 291 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s článkem 6 a čl. 7 písm. a) zákona č. 78/2000 v souvislosti s přidělením veřejné zakázky, která byla z velké části financována z evropských finančních prostředků. Poté, co DNA a NC podali proti uvedenému rozsudku odvolání, trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora rozsudkem ze dne 28. června 2018, vydaným pětičlenným soudním kolegiem, potvrdilo odsuzující rozsudek a odvolání zamítlo. Uvedený rozsudek nabyl právní moci.
105 Po zveřejnění rozsudku č. 685/2018 uvedeného v bodě 60 tohoto rozsudku podali NC a DNA mimořádné opravné prostředky na neplatnost, přičemž se v podstatě dovolávali nezákonného složení pětičlenného soudního kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora, které rozhodovalo o odvoláních podaných proti rozsudku ze dne 26. května 2017, jelikož pouze čtyři z pěti členů tohoto kolegia byli určeni losem.
106 Rozsudky ze dne 25. února a 20. května 2019, vydanými pětičlenným soudním kolegiem, Nejvyšší kasační a soudní dvůr ve světle rozsudku č. 685/2018 mimořádným opravným prostředkům vyhověl, zrušil rozsudek, kterým byl odsouzen NC, a odvolání podaná NC a DNA vrátil zpět k opětovnému přezkumu.
107 Přestože před Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, zasedajícím v pětičlenném soudním kolegiu, ještě stále probíhal přezkum odvolacího řízení, vydal Ústavní soud rozsudek č. 417/2019 uvedený v bodě 95 tohoto rozsudku.
108 Předkládající soud si klade otázku, zda je uvedený rozsudek slučitelný s článkem 2 a čl. 19 odst. 1 SEU, s čl. 325 odst. 1 SFEU, s článkem 47 Listiny a článkem 4 směrnice 2017/1371. Pokud jde konkrétně o článek 325 SFEU, předkládající soud uvádí v podstatě tytéž důvody, které byly formulovány ve věci C‑811/19. Předkládající soud dodává, že ve věci v původním řízení trvala soudní řízení přibližně čtyři roky a že v důsledku použití rozsudku č. 685/2018 se věc nachází ve fázi přezkumu odvolacího řízení. Použití rozsudku č. 417/2019 má mimoto za následek znovuzahájení řízení před soudem prvního stupně ve věci samé, s tím důsledkem, že stejné řízení bude vedeno dvakrát v prvním stupni a třikrát v odvolacím řízení.
109 Předkládající soud poznamenává, že rozsudek č. 417/2019 zavedl závazná procesní opatření, která vyžadují zahájení nových soudních řízení z důvodu neexistence specializace soudních kolegií v prvním stupni, pokud jde o trestné činy stanovené zákonem č. 78/2000. V důsledku zmíněného rozsudku tak existuje nebezpečí beztrestnosti ve značném počtu věcí týkajících se závažných trestných činů. Za těchto podmínek je podle předkládajícího soudu porušen požadavek efektivity stanovený v článku 325 SFEU a základní právo obviněného na to, aby byl souzen v přiměřené lhůtě.
110 Předkládající soud má rovněž za to, že stejně jako ve věcech C‑357/19, C‑547/19 a C‑811/19 je třeba položit Soudnímu dvoru otázku týkající se slučitelnosti zásahu Ústavního soudu se zásadou právního státu. Předkládající soud na jedné straně zdůrazňuje význam respektování rozsudků Ústavního soudu, na druhé straně ale upřesňuje, že se jeho pochybnosti netýkají judikatury Ústavního soudu obecně, ale pouze rozsudku č. 417/2019. Ústavní soud se v uvedeném rozsudku svým vlastním výkladem vymezil vůči výkladu Nejvyššího kasačního a soudního dvora, který se týkal rozcházejících se ustanovení obsažených v zákoně č. 78/2000 a v novelizovaném zákoně č. 304/2004, jež se týkají zřízení specializovaných soudních kolegií, a zasáhl do pravomocí posledně uvedeného soudu tím, že nařídil nový přezkum některých věcí.
111 Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU a článek 4 směrnice [2017/1371] přijaté na základě čl. 83 odst. 2 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgán stojící mimo soudní systém, [Ústavní soud], přijal rozhodnutí, které ukládá povinnost vrátit věci v oblasti korupce, o kterých bylo rozhodnuto v určitém období a které se nacházejí ve fázi odvolání, z důvodu, že soudní kolegia specializovaná v této oblasti nebyla zřízena na úrovni nejvyššího soudu, i když je specializace soudců, kteří jsou součástí [soudních kolegií], [tímto rozhodnutím] uznána?
2) Musí být článek 2 SEU a čl. 47 druhý pododstavec [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgán stojící mimo soudní systém prohlásil za nezákonné složení soudních kolegií oddělení nejvyššího soudu (kolegií složených ze soudců, kteří v době povýšení splňovali mimo jiné podmínku specializace požadovanou pro účely povýšení k nejvyššímu soudu)?
3) Musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňuje upustit od použití rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo vydáno ve věci týkající se ústavního sporu a je podle vnitrostátního práva závazné?“
K řízení před Soudním dvorem
Ke spojení věcí
112 Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 26. února 2020 byly věci C‑357/19 a C‑547/19 na straně jedné a věci C‑811/19 a C‑840/19 na straně druhé spojeny pro účely ústní části řízení, jakož i rozsudku. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 21. května 2021 byly tyto věci, jakož i věc C‑379/19 vzhledem ke své souvislosti spojeny pro účely rozsudku.
K žádostem o projednání věci ve zrychleném řízení a přednostní projednání
113 Předkládající soudy ve věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑811/19 a C‑840/19 požádaly Soudní dvůr, aby žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v těchto věcech projednal ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.
114 Na podporu svých žádostí předkládající soudy v podstatě uvedly, že situace osob obviněných v rámci původních řízení vyžaduje podání odpovědi bez zbytečného odkladu. Pokud jde konkrétně o věci C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19, uvedly rovněž, že uplynutí času může ohrozit případný výkon trestu.
115 V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto jednacího řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.
116 V tomto ohledu je třeba připomenout, že takové zrychlené řízení představuje procesní nástroj, který má reagovat na mimořádně naléhavé situace. Kromě toho z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že zrychlené řízení lze nepoužít, pokud je z důvodu citlivé a složité povahy právních otázek nastolených v určité věci takovéto řízení stěží použitelné, zejména pokud se nejeví jako vhodné zkrátit písemnou část řízení před Soudním dvorem [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 32 a citovaná judikatura].
117 V projednávaném případě předseda Soudního dvora rozhodl dne 23. května 2019 ve věci C‑357/19 a dne 17. června 2019 ve věci C‑379/19, po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta, že žádosti o projednání věcí ve zrychleném řízení je třeba zamítnout. Zaprvé totiž důvod vycházející z toho, že se tyto žádosti týkají trestních řízení, a proto vyžadují poskytnutí urychlené odpovědi za účelem vyjasnění právního postavení osob dotčených v rámci původních řízení, nemůže sám o sobě stačit k odůvodnění toho, aby tyto věci byly projednány ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu, jelikož takové okolnosti nemohou vést k mimořádné naléhavé situaci, jako je situace uvedená v bodě 116 tohoto rozsudku (obdobně viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 20. září 2018, Minister for Justice and Equality, C‑508/18 a C‑509/18, nezveřejněné, EU:C:2018:766, bod 11 a citovaná judikatura).
118 A zadruhé položené otázky, které se týkají základních ustanovení unijního práva, mohou sice mít a priori prvořadý význam pro řádné fungování soudního systému Unie, pro které je zásadní nezávislost vnitrostátních soudů, avšak pro citlivou a složitou povahu těchto otázek je nesnadné použít zrychlené řízení [obdobně viz rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 105, a ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 34].
119 Vzhledem k povaze položených otázek však předseda Soudního dvora rozhodnutím ze dne 18. září 2019 rozhodl podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu o přednostním projednání všech C‑357/19 a C‑379/19.
120 Pokud jde o věci C‑811/19 a C‑840/19, je třeba poukázat na to, že z těchto věcí posuzovaných společně s věcmi C‑357/19 a C‑379/19 vyplývá, že u rumunských soudů panuje nejistota ohledně výkladu a použití unijního práva ve velkém počtu případů spadajících do trestního práva, v nichž jde o běh promlčecí doby, a tudíž o riziko beztrestnosti. Za těchto podmínek a s ohledem na stav věcí C‑357/19, C‑379/19 a C‑547/19, v nichž vyvstávají podobné otázky výkladu unijního práva, rozhodl předseda Soudního dvora rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2019 o projednání věcí C‑811/19 a C‑840/19 ve zrychleném řízení.
K žádosti o znovuotevření ústní části řízení
121 Společné jednání k přednesu řečí naplánované pro projednávané věci bylo z důvodu zdravotní krize související s pandemií koronaviru třikrát odloženo a nakonec zrušeno rozhodnutím ze dne 3. září 2020. V souladu s čl. 61 odst. 1 jednacího řádu velký senát Soudního dvora rozhodl, že otázky, které byly za účelem ústního jednání sděleny účastníkům řízení a zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, kteří předložili písemná vyjádření, budou přeměněny na otázky k písemnému zodpovězení. CY, PM, RO, KI, LJ, NC, FQ, Fórum soudců v Rumunsku, DNA, územní pracoviště DNA Oradea, rumunská vláda a Komise předložili Soudnímu dvoru odpovědi na tyto otázky ve stanovených lhůtách.
122 Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. dubna 2021 požádal PM, aby bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení. Na podporu své žádosti PM v podstatě s odkazem na články 19, 20, 31 a 32 statutu Soudního dvora Evropské unie a na články 64, 65, 80 a 81 jednacího řádu tvrdil, že neuskutečněním jednání k přednesu řečí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada kontradiktornosti.
123 V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo být vyslechnut zakotvené v článku 47 Listiny neukládá absolutní povinnost konat ve všech řízeních veřejné jednání. Je tomu tak zejména tehdy, když věc nevyvolává skutkové nebo právní otázky, které nelze náležitě vyřešit na základě spisu a písemných vyjádření účastníků řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko, C‑348/16, EU:C:2017:591, bod 40 a citovaná judikatura).
124 Pokud jde o ústní část řízení před Soudním dvorem, čl. 76 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že Soudní dvůr může na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout, že se jednání konat nebude, má-li za to, že spisy účastníka řízení nebo vyjádření předložené v průběhu písemné části řízení jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Podle odstavce 3 téhož článku 76 se však tato možnost neuplatní, podal-li zúčastněný uvedený v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se neúčastnil písemné části řízení, odůvodněnou žádost o konání jednání. V projednávaném případě však takový zúčastněný žádnou žádost v tomto smyslu nepodal.
125 S ohledem na výše uvedené mohl Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 a 3 jednacího řádu rozhodnout, aniž porušil požadavky vyplývající z článku 47 Listiny, že se v projednávaných věcech jednání konat nebude. Jak bylo ostatně uvedeno v bodě 121 tohoto rozsudku, Soudní dvůr položil účastníkům řízení, jakož i zúčastněným, kteří předložili písemná vyjádření, otázky k písemnému zodpovězení, čímž jim umožnil předložit Soudnímu dvoru doplňující informace, což je možnost, kterou mimo jiné uplatnil PM.
126 Je pravda, že Soudní dvůr může na základě článku 83 jednacího řádu kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými projednán.
127 Žádost o znovuotevření ústní části řízení, kterou formuluje PM poté, co bylo předneseno stanovisko generálního advokáta, však neodhaluje žádnou novou skutečnost, která by mohla mít vliv na rozhodnutí, které má Soudní dvůr vydat. Kromě toho má Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že po skončení řízení, které před ním proběhlo, disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑357/19.
128 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba po vyslechnutí generálního advokáta nevyhovět žádosti PM o znovuotevření ústní části řízení.
K předběžným otázkám
K pravomoci Soudního dvora
129 Účastníci původního řízení PM, RO, TQ, KI, LJ a NC, jakož i polská vláda vyjadřují pochybnosti k pravomoci Soudního dvora odpovědět na některé otázky položené předkládajícími soudy.
130 Pochybnosti, jež v tomto směru vznesli PM, RO a TQ, se týkají otázek položených ve věci C‑357/19, pochybnosti vznesené KI a LJ se týkají otázek položených ve věci C‑379/19 a pochybnosti vznesené NC se týkají otázek položených ve věci C‑840/19. Polská vláda zpochybňuje pravomoc Soudního dvora k zodpovězení otázek položených ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19 a třetí otázky položené ve věci C‑379/19.
131 Tito účastníci původního řízení a polská vláda předkládají tři okruhy argumentů. Zaprvé tvrdí, že se pochybnosti vznesené předkládajícími soudy stran slučitelnosti judikatury vycházející z rozsudků Ústavního soudu dotčené ve věcech v původních řízeních s unijním právem týkají organizace soudního systému, což je oblast, v níž Unie nemá žádnou pravomoc. Zadruhé tvrdí, že jelikož unijní právo neobsahuje žádnou normu týkající se dosahu a účinků rozsudků vydaných vnitrostátním ústavním soudem, netýkají se uvedené otázky unijního práva, nýbrž práva vnitrostátního. A zatřetí tvrdí, že předkládající soudy ve skutečnosti vyzývají Soudní dvůr, aby se vyjádřil k legalitě těchto rozsudků Ústavního soudu, jakož i k určitým skutkovým okolnostem, které uvádí, což nespadá do pravomoci Soudního dvora
132 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že se žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkají výkladu unijního práva, ať již jde o ustanovení primárního práva, konkrétně o článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 325 SFEU, jakož i článek 47 Listiny, nebo o ustanovení sekundárního práva, konkrétně rozhodnutí 2006/928. Tyto žádosti se týkají rovněž úmluvy uzavřené na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, a sice Úmluvy PIF, k jejímuž výkladu má Soudní dvůr pravomoc.
133 Soudní dvůr již mimoto judikoval, že i když organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, nemění to nic na tom, že členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 111 a citovaná judikatura). Totéž platí v oblasti kárné odpovědnosti soudců odůvodněné nerespektováním rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu.
134 Pokud jde o argumentaci, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v podstatě vyzývají Soudní dvůr, aby posoudil dosah, účinky a legalitu rozsudků Ústavního soudu dotčených v původních řízeních a aby rozhodl o některých skutkových okolnostech, jež Ústavní soud konstatoval, je třeba zaprvé připomenout, že je-li v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, pouze vnitrostátní soud příslušný ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení, jakož i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva, Soudnímu dvoru naproti tomu přísluší, aby předkládajícímu soudu, který mu předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, poskytl prvky výkladu unijního práva, které se mohou ukázat jako nezbytné pro rozhodnutí sporu v původním řízení, a to s přihlédnutím ke skutečnostem obsaženým v předkládacím rozhodnutí týkajícím se vnitrostátního práva, které se na tento spor použije, a se zřetelem ke skutkovému stavu daného sporu [rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 78 a citovaná judikatura].
135 Zadruhé Soudnímu dvoru sice nepřísluší ani to, aby v rámci řízení o předběžné otázce rozhodoval o slučitelnosti ustanovení nebo praxe vnitrostátního práva s pravidly unijního práva, nicméně má pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu vztahující se k unijnímu právu, které mu umožní posoudit takovou slučitelnost pro účely rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 79 a citovaná judikatura].
136 S ohledem na výše uvedené má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na otázky položené v projednávaných věcech, včetně otázek uvedených v bodě 130 tohoto rozsudku.
K přípustnosti
Věc C‑379/19
137 KI namítá nepřípustnost všech tří předběžných otázek položených ve věci C‑379/19. Pokud jde o první otázku, tvrdí, že odpověď na ni je zřejmá, a zdůrazňuje přitom, že ani rozhodnutí 2006/928, ani doporučení formulovaná ve zprávách Komise přijatých na základě tohoto rozhodnutí nebyla v rámci původního řízení uplatněna. Pokud jde o druhou a třetí otázku, je KI toho názoru, že otázky, které nastolují, nevykazují žádnou souvislost s předmětem sporu v původním řízení, jelikož se předkládající soud ve skutečnosti snaží vyhnout své povinnosti uplatnit judikaturu vyplývající z rozsudků Ústavního soudu dotčených v původním řízení pod hrozbou vzniku kárné odpovědnosti svých členů.
138 Pokud jde v této souvislosti o tvrzenou okolnost, že správný výklad unijního práva je v projednávaném případě natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost, stačí připomenout, že i když taková okolnost, i kdyby byla prokázána, může vést Soudní dvůr k tomu, že rozhodne usnesením na základě článku 99 jednacího řádu, tatáž okolnost nemůže vnitrostátnímu soudu bránit v tom, aby položil předběžnou otázku, ani nemůže mít za následek nepřípustnost takto položené otázky [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 96].
139 Kromě toho podle ustálené judikatury platí, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 116, a ze dne 2. září 2021, INPS (Dávky při narození dítěte a dávky v mateřství pro držitele jednotného povolení), C‑350/20, EU:C:2021:659, bod 39 a citovaná judikatura].
140 V projednávané věci z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládajícímu soudu byla v rámci trestního řízení týkajícího se zejména trestných činů korupce předložena žádost obviněných, aby byly na základě několika rozsudků Ústavního soudu z řízení vyloučeny důkazní prostředky spočívající v protokolu o přepisu odposlechů. Přitom právě z důvodu pochybností, jež má předkládající soud stran slučitelnosti uvedených rozsudků, jejichž nedodržení vnitrostátním soudem může mimoto založit kárnou odpovědnost soudců, kteří se podíleli na rozhodování v rámci uvedeného soudu, s požadavkem nezávislosti soudů, který vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, se uvedený soud rozhodl v rámci druhé a třetí předběžné otázky týkající se zejména výkladu tohoto ustanovení obrátit na Soudní dvůr. Pokud jde o rozhodnutí 2006/928, na něž míří první předběžná otázka, je třeba poukázat na to, že s ohledem na bod 3 odůvodnění tohoto rozhodnutí, na nějž odkazuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je tento požadavek nezávislosti konkretizován referenčními cíli uvedenými v příloze tohoto rozhodnutí a doporučeními formulovanými ve zprávách Komise přijatých na jeho základě. Spojitost mezi původním řízením a třemi položenými otázkami tedy jasně vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
141 Z výše uvedeného plyne, že předběžné otázky ve věci C‑379/19 jsou přípustné.
Věc C‑547/19
142 Soudní inspekce zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu nepoužitelnosti článků 2 a 19 SEU, jakož i článku 47 Listiny, o jejichž výklad žádá předkládající soud, na věc v původním řízení.
143 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že se spor v původním řízení ve věci C‑547/19 týká žaloby podané k předkládajícímu soudu soudcem proti kárné sankci spočívající ve vyloučení ze soudcovského stavu, jež mu byla uložena; v rámci této žaloby namítá dotčená osoba nezákonnost složení tohoto soudu, jež odpovídá požadavkům zakotveným rozsudkem Ústavního soudu č. 685/2018. Předkládající soud je tedy povolán k rozhodnutí o této procesní námitce a v tomto rámci rozhodnout o legalitě svého vlastního složení s přihlédnutím k judikatuře vycházející z uvedeného rozsudku, který podle něj může ohrozit jeho nezávislost.
144 Předkládající soud je přitom soudním orgánem, který je způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách, které se týkají uplatňování nebo výkladu unijního práva, a které tudíž spadají do oblastí pokrytých tímto právem. V projednávané věci je čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU určen k použití vůči předkládajícímu soudu, který je na základě tohoto ustanovení povinen zajistit, že kárný režim použitelný na soudce vnitrostátních soudů spadající do vnitrostátního systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem bude respektovat zásadu nezávislosti soudců, zejména tím, že zaručí, že rozhodnutí vydaná v rámci kárných řízení zahájených proti soudcům uvedených soudů budou přezkoumána orgánem, který sám splňuje záruky vlastní účinné soudní ochraně, včetně záruky nezávislosti [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 80 a citovaná judikatura]. V rámci výkladu tohoto ustanovení je třeba zohlednit jak článek 2 SEU, tak článek 47 Listiny.
145 Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná ve věci C‑547/19 je přípustná.
Věci C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19
146 Pokud jde o věc C‑357/19, PM, RO a TQ, jakož i polská vláda, namítají nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Nejprve PM a RO uvádějí, že jejich osobní právní situace nijak nesouvisí s trestnými činy, které ohrožují finanční zájmy Unie, a tudíž s čl. 325 odst. 1 SFEU. Dále RO a TQ uvádějí, že se předkládající soud tím, že prohlásil mimořádné opravné prostředky za přípustné, již vyslovil k otázce použitelnosti rozsudku Ústavního soudu č. 685/2018, takže podle nich již není nezbytné tuto otázku vyjasňovat pro účely vyřešení sporu v původním řízení. A konečně polská vláda má za to, že věc C‑357/19 nespadá do působnosti unijního práva, a tudíž do působnosti Listiny.
147 Pokud jde o věc C‑811/19, polská vláda zpochybňuje rovněž přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a tvrdí, že ani tato věc nespadá do působnosti unijního práva, a tudíž není namístě použít Listinu.
148 Pokud jde o věc C‑840/19, NC navrhuje, aby byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášena za nepřípustnou. Pokud jde o první otázku, má za to, že článek 325 SFEU není na tuto věc použitelný z důvodu, že trestný čin, o který jde ve věci v původním řízení, nemá dopad na finanční zájmy Unie. Pokud jde o třetí otázku, NC tvrdí, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se zásady přednosti unijního práva nelze o odpovědi na tuto otázku rozumně pochybovat. NC má obecně za to, že řešení věci v původním řízení nezávisí na odpovědi na položené otázky, a tvrdí, že informace a závěry předkládajícího soudu týkající se Ústavního soudu, zejména jeho rozsudku č. 417/2019, jsou neúplné a částečně mylné. Polská vláda se z týchž důvodů, jež byly uvedeny ve věci C‑811/19, domnívá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑840/19 je nepřípustná.
149 K těmto různým aspektům již bylo v bodě 139 tohoto rozsudku připomenuto, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance.
150 Pokud jde o věc C‑357/19, z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že tato žádost vychází z trestního řízení zahájeného proti několika osobám stíhaným pro trestné činy korupce v souvislosti se správou evropských finančních prostředků a trestné činy podvodů v oblasti DPH. Pokud jde o věci C‑811/19 a C‑840/19, předkládající soud uvedl, že se trestní řízení dotčená v původních řízeních týkají trestných činů korupce v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek v rámci projektů financovaných z evropských finančních prostředků. S ohledem na tyto skutečnosti, jejichž správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, je třeba mít za to, že původní řízení musí být považována za řízení týkající se částečně podvodů v oblasti DPH, které mohou ohrozit nebo poškodit finanční zájmy Unie, a spadají tedy pod čl. 325 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, body 31 a 32 a citovaná judikatura). Pokud jde o trestné činy korupce v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek v rámci projektů financovaných z evropských finančních prostředků, zamýšlejí se předkládající soudy mimo jiné nad tím, zda se čl. 325 odst. 1 SFEU na takové trestné činy použije, takže argument vycházející z případné nepoužitelnosti tohoto ustanovení nemůže zpochybnit přípustnost otázek položených v tomto ohledu.
151 Kromě toho se předkládající soud ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19, který má za to, že by judikatura Ústavního soudu vyplývající z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 mohla ohrozit nezávislost soudů a narušit boj proti korupci, táže Soudního dvora na výklad zejména čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 19 odst. 1 SEU, jakož i zásady přednosti unijního práva, aby mohl rozhodnout, zda má uvedené rozsudky použít, nebo naopak od jejich použití upustit. Použitelnost uvedených rozsudků by měla podle informací předkládajícího soudu za následek, že bude třeba vyhovět opravnému prostředku nebo obnovit řízení ve věci samé. Za těchto podmínek nelze mít za to, že požadovaný výklad článku 325 SFEU, čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny, na který odkazují žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, zjevně nesouvisí s přezkumem opravných prostředků v původním řízení.
152 Pokud jde o tvrzenou okolnost, že odpověď na třetí otázku ve věci C‑840/19 neponechává prostor pro žádné pochybnosti, nemůže okolnost takovéto povahy, jak vyplývá z bodu 138 tohoto rozsudku, bránit vnitrostátnímu soudu v tom, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, ani nemůže mít za následek nepřípustnost položené otázky.
153 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19 jsou tudíž přípustné.
K věci samé
154 Prostřednictvím svých žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádají předkládající soudy Soudní dvůr o výklad některých zásad a ustanovení unijního práva, například článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, zásady přednosti unijního práva, článku 2 Úmluvy PIF a rozhodnutí 2006/928. Otázky, jež nastolují, se v podstatě týkají:
– otázky, zda rozhodnutí 2006/928, jakož i zprávy vypracované na základě tohoto rozhodnutí jsou pro Rumunsko závazné (první otázka ve věci C‑379/19);
– otázky, zda je s unijním právem, a zejména s čl. 325 odst. 1 SFEU, ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, slučitelná vnitrostátní právní úprava nebo praxe, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly v prvním stupni vydány soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, absolutně neplatné, takže dotyčné věci týkající se korupce a podvodů v oblasti DPH musí být, případně v návaznosti na mimořádný opravný prostředek proti pravomocným odvolacím rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni (první otázka ve věcech C‑357/19 a C‑840/19 a první a čtvrtá otázka ve věci C‑811/19), a
– otázky, zda je s unijním právem, a zejména zaprvé s článkem 2 a čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, jakož i s rozhodnutím 2006/928, a zadruhé se zásadou přednosti unijního práva v souladu vnitrostátní právní úprava nebo praxe, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu o přípustnosti některých důkazů a legalitě složení soudních kolegií rozhodujících v oblasti korupce, podvodů s DPH a v kárných věcech týkajících se soudců a státních zástupců, a nemohou proto, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vyplývající z těchto rozhodnutí, přestože mají za to, že je tato judikatura v rozporu s ustanoveními unijního práva (druhá a třetí otázka ve věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑811/19 a C‑840/19 a jediná otázka ve věci C‑547/19).
K první otázce ve věci C‑379/19
155 Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené ve věci C‑379/19 je, zda rozhodnutí 2006/928, jakož i doporučení formulovaná ve zprávách Komise přijatých na základě tohoto rozhodnutí jsou pro Rumunsko závazná.
156 Je třeba bez dalšího připomenout, že rozhodnutí 2006/928 je aktem přijatým unijním orgánem, a sice Komisí, na základě aktu o přistoupení, který je součástí primárního práva Unie, a představuje konkrétně rozhodnutí ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU. Pokud jde o zprávy Komise Evropskému parlamentu a Radě vypracované na základě MSO zřízeného tímto rozhodnutím, ty je rovněž třeba považovat za akty přijaté unijním orgánem, jejichž právním základem je unijní právo, a sice článek 2 uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 149).
157 Jak vyplývá z bodů 4 a 5 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, bylo toto rozhodnutí přijato v kontextu přistoupení Rumunska k Unii, k němuž došlo dne 1. ledna 2007, na základě článků 37 a 38 aktu o přistoupení, jež zmocňují Komisi k přijetí vhodných opatření v případě bezprostředního rizika vážného narušení fungování vnitřního trhu v souvislosti s nedodržením závazků přijatých v rámci přístupových jednání ze strany Rumunska a bezprostředního rizika závažných nedostatků Rumunska, pokud jde o dodržování unijního práva v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
158 Rozhodnutí 2006/928 přitom bylo přijato z důvodu existence bezprostředních rizik majících povahu rizik uvedených v článcích 37 a 38 aktu o přistoupení. Jak totiž vyplývá z monitorovací zprávy Komise ze dne 26. září 2006 o stavu připravenosti Bulharska a Rumunska na členství v Evropské unii [COM (2006) 549 final], na kterou odkazuje bod 4 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, tento orgán konstatoval, že v Rumunsku přetrvávají nedostatky zejména v oblasti soudnictví a boje proti korupci, a navrhl Radě, aby podmínila přistoupení tohoto státu k Unii zavedením mechanismu spolupráce a ověřování za účelem řešení těchto nedostatků. Za tímto účelem byl uvedeným rozhodnutím, jak vyplývá zejména z jeho bodů 4 a 6 jeho odůvodnění, zaveden MSO a stanoveny referenční cíle uvedené v článku 1 a příloze téhož rozhodnutí v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 157 a 158).
159 V tomto ohledu, a jak uvádějí body 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, spočívají prostor svobody, bezpečnosti a práva a vnitřní trh na vzájemné důvěře mezi členskými státy, že jejich správní a soudní rozhodnutí a postupy plně dodržují zásadu právního státu, přičemž tato podmínka předpokládá existenci spravedlivého, nezávislého a účinného soudního a správního systému ve všech členských státech, který je vybaven dostatečnými prostředky mimo jiné i pro boj proti korupci (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 159).
160 Článek 49 SEU, který upravuje možnost každého evropského státu požádat o členství v Unii, přitom upřesňuje, že Unie sdružuje státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily ke společným hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, uznávají tyto hodnoty a zavazují se k jejich podpoře. Konkrétně podle článku 2 SEU je Unie založena na takových hodnotách, jako je právní stát, jež jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se mimo jiné spravedlností. V tomto ohledu je třeba uvést, že vzájemná důvěra mezi členskými státy, a zejména mezi jejich soudy, vychází ze základního předpokladu, podle kterého členské státy sdílejí řadu společných hodnot, na nichž se Unie zakládá, jak je upřesněno v tomto článku (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 160 a citovaná judikatura).
161 Dodržování hodnot uvedených v článku 2 SEU proto představuje předchozí podmínku přistoupení každého evropského státu, který žádá o členství v Unii. V této souvislosti byl rozhodnutím 2006/928 zaveden MSO, aby bylo zajištěno dodržování hodnoty právního státu v Rumunsku (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 161).
162 Kromě toho je dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU členským státem podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát. Členský stát tedy nemůže změnit své právní předpisy tak, aby to vedlo ke snížení úrovně ochrany hodnoty právního státu vyjádřené zejména v článku 19 SEU. Členské státy jsou tedy povinny dbát na to, aby nedošlo z hlediska této hodnoty ke snížení úrovně jejich právních předpisů v oblasti organizace soudnictví, tím, že se zdrží přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců [rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 162 a citovaná judikatura, a ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 51].
163 V této souvislosti je třeba uvést, že akty přijaté unijními orgány před přistoupením, mezi něž patří i rozhodnutí 2006/928, zavazují Rumunsko ode dne jeho přistoupení k Unii na základě článku 2 aktu o přistoupení a zůstávají v platnosti v souladu s čl. 2 odst. 3 smlouvy o přistoupení až do jejich zrušení (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 163).
164 Pokud jde konkrétně o opatření přijatá na základě článků 37 a 38 aktu o přistoupení, je sice pravda, že první pododstavec každého z těchto článků opravňoval Komisi k přijetí v nich obsažených opatření „po dobu až tří let ode dne přistoupení“, avšak druhý pododstavec každého z uvedených článků výslovně stanovil, že takto přijatá opatření mohou být uplatňována i po uplynutí uvedeného období, dokud nebudou dotyčné závazky splněny nebo dokud budou zjištěná nesplnění povinnosti přetrvávat, a že budou zrušena po splnění dotyčného závazku nebo nápravě dotčeného porušení. Samotné rozhodnutí 2006/928 ve svém bodě 9 odůvodnění ostatně uvádí, že „by mělo být zrušeno, jakmile bude uspokojivě dosaženo všech referenčních cílů“.
165 Rozhodnutí 2006/928 tedy nadále vyvolává své účinky i po přistoupení Rumunska k Unii, dokud toto rozhodnutí nebude zrušeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 165).
166 Pokud jde o otázku, zda a v jakém rozsahu je rozhodnutí 2006/928 pro Rumunsko závazné, je třeba připomenout, že čl. 288 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví, podobně jako čl. 249 čtvrtý pododstavec ES, že rozhodnutí „je závazné v celém rozsahu“ pro ty, jimž je určeno.
167 Podle svého článku 4 je rozhodnutí 2006/928 určeno všem členským státům, včetně Rumunska po jeho přistoupení. Toto rozhodnutí je proto pro tento členský stát závazné v celém rozsahu od jeho přistoupení k Unii. Uvedené rozhodnutí tak Rumunsku ukládá povinnost dosáhnout referenčních cílů uvedených v jeho příloze a podle jeho čl. 1 prvního pododstavce každoročně předkládat Komisi zprávu o pokroku, který byl v tomto ohledu dosažen (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 167 a 168).
168 Pokud jde konkrétně o tyto referenční cíle, je třeba dodat, že byly vytyčeny, jak vyplývá z bodů 157 až 162 tohoto rozsudku, z důvodu nedostatků zjištěných Komisí před přistoupením Rumunska k Unii v oblastech zejména soudních reforem a boje proti korupci a že mají zajistit, aby tento členský stát dodržoval hodnotu právního státu stanovenou v článku 2 SEU, což je podmínka pro požívání veškerých práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát. Kromě toho uvedené referenční cíle odrážejí zvláštní závazky a požadavky přijaté Rumunskem při uzavření jednání o přistoupení dne 14. prosince 2004, uvedené v příloze IX aktu o přistoupení, týkající se zejména oblastí soudnictví a boje proti korupci. Jak vyplývá z bodů 4 a 6 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, cílem zavedení MSO a stanovení referenčních cílů bylo tedy završení přistoupení Rumunska k Unii za účelem nápravy nedostatků zjištěných Komisí v těchto oblastech před tímto přistoupením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 169 až 171).
169 Z toho vyplývá, že referenční cíle jsou pro Rumunsko závazné, takže tento členský stát má zvláštní povinnost dosáhnout těchto cílů a přijmout vhodná opatření k jejich brzkému naplnění. Uvedený členský stát je rovněž povinen zdržet se provádění jakéhokoliv opatření, které by mohlo ohrozit dosažení těchto cílů (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 172).
170 Pokud jde o zprávy vypracované Komisí na základě rozhodnutí 2006/928, je třeba připomenout, že za účelem určení, zda má unijní akt právně závazné účinky, je třeba vycházet z podstaty tohoto aktu a posoudit jeho účinky podle takových objektivních kritérií, jako je obsah tohoto aktu, případně s přihlédnutím k souvislostem přijetí tohoto aktu, jakož i pravomocem orgánu, jenž je jeho autorem (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 173 a citovaná judikatura).
171 V projednávané věci je pravda, že zprávy vypracované na základě rozhodnutí 2006/928 jsou podle jeho čl. 2 prvního pododstavce určeny nikoli Rumunsku, nýbrž Parlamentu a Radě. Kromě toho, i když tyto zprávy obsahují analýzu situace v Rumunsku a stanoví požadavky vůči tomuto členskému státu, závěry, které obsahují, adresují uvedenému členskému státu „doporučení“ na základě těchto požadavků.
172 To nemění nic na tom, že tyto zprávy, jak vyplývá ze znění článku 1 ve spojení s článkem 2 uvedeného rozhodnutí, jsou určeny k analýze a hodnocení pokroku dosaženého Rumunskem s ohledem na referenční cíle, kterých má tento členský stát dosáhnout. Pokud jde konkrétně o doporučení obsažená v těchto zprávách, jsou formulována za účelem uskutečnění těchto cílů a jako vodítko pro reformy, jež má v tomto ohledu uvedený členský stát provést (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 175).
173 V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva a odstranit protiprávní důsledky porušení tohoto práva, a že tuto povinnost má v rámci svých pravomocí každý orgán dotyčného členského státu (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 176 a citovaná judikatura).
174 Za těchto podmínek musí Rumunsko za účelem dosažení souladu s referenčními cíli uvedenými v příloze rozhodnutí 2006/928 náležitě zohlednit požadavky a doporučení formulované ve zprávách vypracovaných Komisí na základě tohoto rozhodnutí. Tento členský stát nesmí zejména přijmout nebo ponechat v platnosti opatření v oblastech, na které se vztahují referenční cíle, jež by mohla ohrozit výsledek, který stanoví. V případě, že Komise v takové zprávě vyjádří pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátního opatření s některým z referenčních cílů, musí Rumunsko s tímto orgánem v dobré víře spolupracovat s cílem překonat při plném respektování těchto referenčních cílů a ustanovení Smluv obtíže s jejich dosažením (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 177).
175 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku ve věci C‑379/19 odpovědět, že rozhodnutí 2006/928 je, dokud není zrušeno, pro Rumunsko v celém rozsahu závazné. Referenční cíle, které jsou uvedeny v jeho příloze, mají za cíl zajistit, aby tento členský stát dodržoval hodnotu právního státu, která je zakotvena v článku 2 SEU, a jsou pro uvedený členský stát závazné v tom smyslu, že je povinen přijmout vhodná opatření k dosažení těchto cílů a náležitě přitom zohlednit na základě zásady loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU zprávy vypracované Komisí na základě uvedeného rozhodnutí, a zejména doporučení obsažená v uvedených zprávách.
K první otázce ve věcech C‑357/19 a C‑840/19 a k první a čtvrté otázce ve věci C‑811/19
176 Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑357/19 a C‑840/19 a první a čtvrté otázky ve věci C‑811/19, které je třeba posuzovat společně, je, zda čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly v prvním stupni vydány soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, stiženy absolutní neplatností, takže dotyčné věci korupce a podvodu v oblasti DPH musí být, případně na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocným rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni.
177 Úvodem je třeba poukázat na to, že předkládající soud v těchto věcech vyzdvihuje význam účinků, které by mohla mít judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 a týkající se složení soudních kolegií Nejvyššího kasačního a soudního dvora na účinnost trestního stíhání, sankcí a výkonu sankcí za trestné činy korupce a podvodů v oblasti DPH, jako jsou trestné činy, jež jsou kladeny za vinu obviněným, mezi nimiž jsou osoby, které v době, kdy byly vytýkané činy spáchány, zastávaly vysoké pozice v rumunském státě. V zásadě se proto Soudního dvora táže, zda je taková judikatura slučitelná s unijním právem.
178 I když se jím položené otázky formálně týkají čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, aniž by odkazovaly na rozhodnutí 2006/928, je pro účely odpovědi na tyto otázky relevantní posledně uvedené rozhodnutí, jakož i referenční cíle uvedené v jeho příloze. Naproti tomu sice předkládající soud ve svých otázkách odkazuje rovněž na čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a na směrnice 2015/849 a 2017/1371, avšak přezkum, který by se vedle toho týkal posledně uvedených ustanovení, se nejeví být v projednávaném případě nutným pro účely vyjasnění problematiky, kterou uvedené otázky nastolují. Pokud jde o tyto směrnice, je třeba ostatně uvést, že rozhodným obdobím ve věcech v původních řízeních je období před jejich vstupem v platnost.
179 Za těchto podmínek je třeba na uvedené otázky odpovědět s ohledem jak na čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, tak na rozhodnutí 2006/928.
180 V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 133 tohoto rozsudku, za současného stavu unijního práva toto právo nestanoví pravidla upravující organizaci soudnictví v členských státech, a konkrétně složení soudních kolegií v oblasti korupce a podvodu. Tato pravidla tedy v zásadě spadají do pravomoci členských států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva.
181 Pokud jde o povinnosti vyplývající z čl. 325 odst. 1 SFEU, ukládá toto ustanovení členským státům povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními (rozsudky ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 50 a citovaná judikatura, a ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 25).
182 V tomto kontextu je za účelem zajištění ochrany finančních zájmů Unie zejména na členských státech, aby přijaly nezbytná opatření k zajištění skutečného a úplného výběru vlastních zdrojů, kterými jsou příjmy plynoucí z použití jednotné sazby na harmonizovaný vyměřovací základ DPH (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. A M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, body 31 a 32 a citovaná judikatura, a ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, body 51 a 52). Členské státy jsou rovněž povinny přijmout účinná opatření umožňující získat zpět částky neoprávněně vyplacené příjemci dotace částečně financované z unijního rozpočtu (rozsudek ze dne 1. října 2020, Úrad špeciálnej prokuratúry, C‑603/19, EU:C:2020:774, bod 55).
183 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 94 a 95 svého stanoviska ve věcech C‑357/19 a C‑547/19, pojem „finanční zájmy“ Unie ve smyslu čl. 325 odst. 1 SFEU zahrnuje tudíž nejen příjmy dané k dispozici unijnímu rozpočtu, ale i výdaje, které tento rozpočet pokrývá. Tento výklad je podpořen definicí pojmu „podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy [Unie]“ uvedeného v čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) Úmluvy PIF a zahrnujícího různá úmyslná jednání nebo opomenutí týkající se jak výdajů, tak příjmů.
184 Kromě toho, pokud jde o výraz „jiná protiprávní jednání“ uvedený v čl. 325 odst. 1 SFEU, je třeba připomenout, že pojem „protiprávní jednání“ obvykle označuje nezákonné jednání a výraz „jiná“ naznačuje, že míněno je veškeré chování bez rozdílu. Ostatně s ohledem na význam, který je třeba přiznat ochraně finančních zájmů Unie, která je cílem tohoto ustanovení, nemůže být tento pojem „protiprávní jednání“ vykládán restriktivně (rozsudek ze dne 2. května 2018, Scialdone, C‑574/15, EU:C:2018:295, bod 45 a citovaná judikatura).
185 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 100 svého stanoviska předneseného ve věcech C‑357/19 a C‑547/19, zahrnuje tedy pojem „protiprávní jednání“ mimo jiné jakékoli korupční jednání úředníků nebo jakékoli zneužití funkce z jejich strany, jež může ohrozit finanční zájmy Unie například ve formě neoprávněného čerpání unijních finančních prostředků. V tomto kontextu není relevantní, zda se korupční jednání projeví konáním, nebo opomenutím dotyčného úředníka, neboť opomenutí může být pro finanční zájmy Unie stejně škodlivé jako konání a být s takovým konáním neodmyslitelně spjato, jako je například opomenutí úředníka provést kontroly a ověření vyžadované pro výdaje, které jsou pokryty unijním rozpočtem, nebo povolení nepřiměřených nebo nesprávných výdajů z finančních prostředků Unie.
186 Okolnost, že čl. 2 odst. 1 Úmluvy PIF ve spojení s čl. 1 odst. 1 této úmluvy odkazuje pouze na podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie, nemůže vyvrátit tento výklad čl. 325 odst. 1 SFEU, jehož znění se výslovně týká „podvodů a jiných protiprávních jednání ohrožujících finanční zájmy Unie“. Jak mimoto vyplývá z čl. 1 písm. a) uvedené úmluvy, zneužití finančních prostředků pocházejících z unijního rozpočtu k jiným účelům, než pro které byly původně přiznány, představuje podvod, zatímco takové zneužití může být rovněž příčinou nebo výsledkem korupčního jednání. Z toho je patrné, že korupční jednání mohou souviset s případy podvodů a naopak spáchání podvodu může být usnadněno korupčním jednáním, takže případné poškození finančních zájmů může vyplývat například ze souběhu podvodu v oblasti DPH a korupčního jednání. Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 98 svého stanoviska ve věcech C‑357/19 a C‑547/19, je taková možná souvislost potvrzena protokolem k Úmluvě PIF, který se podle jeho článků 2 a 3 vztahuje na pasivní a aktivní korupci.
187 Je třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že i nesrovnalosti, které nemají konkrétní finanční dopad, mohou vážně ohrozit finanční zájmy Unie (rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Chambre de commerce et d’industrie de l’Indre, C‑465/10, EU:C:2011:867, bod 47 a citovaná judikatura). Jak uvedl generální advokát v bodě 103 svého stanoviska ve věcech C‑357/19 a C‑547/19, může se tedy čl. 325 odst. 1 SFEU vztahovat nejen na jednání, která skutečně vedou ke ztrátě vlastních zdrojů, ale i na pokus takového jednání.
188 V této souvislosti je třeba dodat, že pokud jde o Rumunsko, povinnost bojovat proti korupci ohrožující finanční zájmy Unie, která vyplývá z čl. 325 odst. 1 SFEU, je doplněna o zvláštní závazky, které tento členský stát přijal při ukončení přístupových jednání dne 14. prosince 2004. Podle bodu I, 4 přílohy IX aktu o přistoupení se totiž uvedený členský stát mimo jiné zavazuje [z]načně posílit boj proti korupci, a zejména proti korupci na vyšších pozicích, tím, že zajistí přísné uplatňování právních předpisů v oblasti boje proti korupci“. Tento zvláštní závazek byl následně konkretizován přijetím rozhodnutí 2006/928, kterým byly stanoveny referenční cíle pro účely nápravy nedostatků zjištěných Komisí před přistoupením Rumunska k Unii, zejména v oblasti boje proti korupci. V příloze tohoto rozhodnutí, v níž jsou uvedeny tyto referenční cíle, je v jejím bodě 3 uveden cíl „[p]okračovat v profesionálním a nestranném vyšetřování případů obvinění z korupce na vyšších pozicích“ a v bodě 4 cíl „[p]řijmout další opatření k předcházení a k boji proti korupci, zejména v rámci místní samosprávy“.
189 Jak bylo připomenuto v bodě 169 tohoto rozsudku, referenční cíle, kterých se Rumunsko takto zavázalo dosáhnout, mají pro tento členský stát závazný charakter v tom smyslu, že tento členský stát podléhá zvláštní povinnosti dosáhnout těchto cílů a přijmout vhodná opatření k jejich dosažení v co nejkratší době. Uvedený členský stát je rovněž povinen zdržet se provádění jakéhokoliv opatření, které by mohlo dosažení těchto cílů ohrozit. Povinnost účinně bojovat proti korupci, a zejména korupci na vyšších pozicích, která vyplývá z referenčních cílů uvedených v příloze rozhodnutí 2006/928 ve spojení se zvláštními závazky Rumunska, se přitom neomezuje pouze na případy korupce ohrožující finanční zájmy Unie.
190 Kromě toho z požadavků čl. 325 odst. 1 SFEU, které ukládají povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie, a z požadavků rozhodnutí 2006/928, které obecně ukládají povinnost předcházet a potírat korupci, vyplývá, že Rumunsko musí v případě takovýchto protiprávních jednání stanovit použití účinných a odrazujících sankcí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 53).
191 V tomto směru platí, že i když tento členský stát má volnost při výběru použitelných sankcí, které mohou mít formu správních sankcí, trestních sankcí nebo kombinace obou, musí v souladu s čl. 325 odst. 1 SFEU zajistit, aby případy závažných podvodů nebo jiného závažného protiprávního jednání, které ohrožují finanční zájmy Unie, bylo možné trestat účinnými a odrazujícími trestními sankcemi (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 54 a citovaná judikatura, a ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 27). Pokud jde dále obecně o trestné činy korupce, povinnost stanovit účinné a odrazující trestní sankce vyplývá pro Rumunsko z rozhodnutí 2006/928, neboť – jak bylo uvedeno v bodě 189 tohoto rozsudku – toto rozhodnutí ukládá uvedenému členskému státu povinnost bojovat účinně a nezávisle na případném ohrožení finančních zájmů Unie proti korupci a zejména korupci na vyšších pozicích.
192 Rumunsko musí kromě toho zajistit, aby jeho pravidla trestního práva a trestního řízení umožňovala účinný postih trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie a obecně trestných činů korupce. I když tedy stanovené sankce a trestní řízení zavedená k boji proti těmto trestným činům spadají do pravomoci tohoto členského státu, je tato pravomoc omezena nejen zásadami proporcionality a rovnocennosti, ale rovněž zásadou efektivity, která vyžaduje, aby uvedené sankce měly účinnou a odrazující povahu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. května 2018, Scialdone, C‑574/15, EU:C:2018:295, bod 29, a ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, body 29 a 30). Tento požadavek efektivity se nutně vztahuje jak na stíhání trestných činů podvodu ohrožujícího tyto zájmy a trestné činy korupce obecně a sankce za ně, tak na ukládání trestů, jelikož při neexistenci účinného výkonu sankcí nemohou být tyto sankce účinné a odrazující.
193 Za těchto okolností je především na vnitrostátním zákonodárci, aby přijal nezbytná opatření. Případně mu přísluší, aby změnil svou právní úpravu a zajistil, že procesní úprava, jež se použije na stíhání a trestání trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie a obecně trestných činů korupce, nebude koncipována tak, aby vyvolávala z důvodů jí vlastních systémové riziko nepostižitelnosti skutků zakládajících takové trestné činy, a aby zároveň zajistil ochranu základních práv stíhaných osob (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 65, a ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 31).
194 Pokud jde o vnitrostátní soudy, ty mají povinnost zajistit plný účinek povinností, které vyplývají z čl. 325 odst. 1 SFEU a z rozhodnutí 2006/928, a upustit od použití vnitrostátních ustanovení, která v rámci řízení týkajícího se závažných trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie brání v uložení účinných a odrazujících sankcí za účelem boje proti takovýmto trestným činům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, bod 39 a citovaná judikatura; ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 32, a ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 249 a 251).
195 V projednávané věci z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19, shrnutých v bodech 60, 95 a 107 tohoto rozsudku, vyplývá, že Ústavní soud svým rozsudkem č. 417/2019, vyhlášeným dne 3. července 2019 poté, co se něj obrátil předseda Poslanecké sněmovny, nařídil, že všechny věci, ve kterých Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl v prvním stupni před 23. lednem 2019 a v nichž se rozhodnutí vydaná uvedeným soudem nestala k datu vydání uvedeného rozsudku pravomocnými, budou přezkoumány soudními kolegii specializovanými v oblasti boje proti korupci, zřízenými v souladu s čl. 29 odst. 1 zákona č. 78/2000, jak je vykládán Ústavním soudem. Podle týchž informací závěry vyplývající z rozsudku č. 417/2019 implikují přezkum v prvním stupni zejména všech věcí, které byly k 23. lednu 2019 projednávány v odvolacím řízení nebo ve kterých rozsudek vydaný v odvolacím řízení mohl být k témuž dni ještě napaden mimořádným opravným prostředkem. Z uvedených informací dále vyplývá, že Ústavní soud ve svém rozsudku č. 685/2018, vyhlášeném dne 7. listopadu 2018 na základě návrhu předsedy vlády, rozhodl, že skutečnost, že byli losem určeni pouze čtyři členové pětičlenného soudního kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora rozhodujícího v odvolacím řízení, je v rozporu s článkem 32 novelizovaného zákona č. 304/2004, a přitom upřesnil, že od data jeho zveřejnění se uvedený rozsudek vztahuje mimo jiné na probíhající věci a na věci, ve kterých bylo rozhodnuto, pokud procesním subjektům ještě běží lhůta k podání mimořádných opravných prostředků, a že judikatura vycházející z uvedeného rozsudku vyžaduje, aby všechny tyto věci byly v odvolacím řízení opětovně přezkoumány soudním kolegiem, jehož všichni členové budou určeni losem.
196 Jak mimoto vyplývá z bodu 108 rozsudku v projednávané věci, může se judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků zmíněných v předchozím bodě uplatnit postupně, což může ve vztahu k obviněnému v takové situaci, v jaké se nachází NC, znamenat nezbytnost dvojího přezkumu věci v prvním stupni a případně trojího přezkumu v odvolacím řízení.
197 Nezbytnost vyplývající z této judikatury Ústavního soudu provést přezkum dotyčných věcí korupce má tedy nutně za následek prodloužení doby trvání příslušných trestních řízení. Přitom vedle toho, že se Rumunsko zavázalo, jak vyplývá z bodu I, 5 přílohy IX aktu o přistoupení, „upravit do konce roku 2005 zdlouhavé trestní řízení, aby bylo zajištěno rychlé a průhledné vyřizování korupčních případů, které by zaručilo přiměřené sankce s odrazujícím účinkem“, Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na zvláštní povinnosti, které tomuto členskému státu přísluší na základě rozhodnutí 2006/928 v oblasti boje proti korupci, nemůže mít vnitrostátní právní úprava a praxe za následek prodloužení doby trvání vyšetřování trestných činů korupce nebo jakýmkoli jiným způsobem oslabení boje proti korupci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 214).
198 Je třeba dodat, že předkládající soud ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19 poukázal nejen na složitost a délku trvání takového přezkumu před Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, ale rovněž na vnitrostátní pravidla o promlčení, zejména na pravidlo uvedené v čl. 155 odst. 4 trestního zákoníku, podle kterého dojde k promlčení, a to bez ohledu na počet přerušení, nejpozději v den, kdy uplynula doba rovnající se dvojnásobku zákonné promlčecí doby. Má tedy za to, že by použití judikatury Ústavního soudu vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 mohlo ve značném počtu případů vést k promlčení trestných činů, takže s sebou nese systémové riziko beztrestnosti závažných trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestných činů korupce.
199 A konečně podle informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce má Nejvyšší kasační a soudní dvůr výlučnou pravomoc rozhodovat o všech trestných činech podvodu, které mohou ohrozit finanční zájmy Unie, a obecně o trestných činech korupce, spáchaných osobami zastávajícími nejvyšší pozice v rumunském státě v rámci výkonné, zákonodárné a soudní moci.
200 V tomto ohledu je třeba uvést, že systémové riziko beztrestnosti nelze vyloučit, pokud má použití judikatury Ústavního soudu vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 ve spojení s prováděním vnitrostátních ustanovení v oblasti promlčení za následek, že se účinná a odrazující sankce neuplatní na jasně vymezené kategorie osob, v daném případě osob, které zastávají nejvyšší pozice v rumunském státě a které byly odsouzeny za to, že se při výkonu svých funkcí dopustily závažných činů podvodu nebo korupce, a to rozsudkem Nejvyššího kasačního a soudního dvora v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, jejž však lze před týmž soudem napadnout odvoláním či mimořádným opravným prostředkem.
201 Ačkoli jsou tyto rozsudky Ústavního soudu časově omezené, mohou mít zejména přímý a všeobecný dopad na tuto kategorii osob, jelikož tím, že prohlašují takový odsuzující rozsudek Nejvyššího kasačního a soudního dvora absolutně neplatným, a tím, že vyžadují opětovné přezkoumání dotyčných případů podvodu nebo korupce, mohou mít uvedené rozsudky za následek prodloužení doby trvání příslušných trestních řízení nad rámec použitelných promlčecích dob, čímž se riziko beztrestnosti stane ve vztahu k uvedené kategorii osob systémovým.
202 Takové riziko by přitom zpochybnilo cíl sledovaný jak článkem 325 odst. 1 SFEU, tak rozhodnutím 2006/928, který spočívá v boji proti korupci na vyšších pozicích prostřednictvím účinných a odrazujících sankcí.
203 Z toho plyne, že v případě, že by předkládající soud ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19 dospěl k závěru, že použití judikatury Ústavního soudu vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 ve spojení s prováděním vnitrostátních ustanovení v oblasti promlčení, a zejména absolutní promlčecí doby stanovené v čl. 155 odst. 4 trestního zákoníku, by s sebou neslo systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce, nemohly by být sankce stanovené vnitrostátním právem za účelem potírání takovýchto trestných činů považovány za účinné a odrazující, což by bylo neslučitelné jak s čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, tak s rozhodnutím 2006/928.
204 Nicméně vzhledem k tomu, že trestními řízeními, jež jsou dotčena ve věcech v původních řízeních, je uplatňován mimo jiné čl. 325 odst. 1 SFEU či rozhodnutí 2006/928, a tudíž unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, musí se uvedený soud zároveň ujistit o tom, že jsou dodržována základní práva, jež Listina zaručuje osobám dotčeným ve věcech v původních řízeních, zejména práva zaručená v jejím článku 47. V trestních věcech musí být dodržování těchto práv zaručeno nejen v průběhu přípravného stadia řízení, od okamžiku, kdy byla dotyčná osoba obviněna, ale i během trestního řízení před soudem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, body 68 a 71 a citovaná judikatura, a ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 33) a při výkonu trestů.
205 V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 47 druhý pododstavec první věta Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Požadavkem, aby byl soud „předem zřízen zákonem“, má toto ustanovení za cíl zajistit, aby se uspořádání soudního systému řídilo zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci, aby bylo zabráněno tomu, že toto uspořádání bude ponecháno na volném uvážení moci výkonné. Tento požadavek se vztahuje na právní základ samotné existence soudu, jakož i na všechna ostatní ustanovení vnitrostátního práva, jako jsou ustanovení upravující složení soudního kolegia, jejichž nedodržení má za následek, že účast jednoho nebo několika soudců na přezkumu dotčené věci je nezákonná [obdobně viz s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 6 EÚLP rozsudky ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 73, a ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 129].
206 Přitom je třeba poukázat na to, že pochybení, k němuž došlo při složení soudních kolegií, s sebou nese porušení čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny, zejména pokud jde o pochybení takové povahy a závažnosti, že v jeho důsledku vzniklo skutečné riziko, že jiné složky moci, zejména moc výkonná, mohou vykonávat neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je ohrožena celistvost výsledku, ke kterému proces složení soudních kolegií vede, a je tak u jednotlivců vyvolávána legitimní pochybnost stran nezávislosti a nestrannosti dotyčného soudce nebo soudců, čemuž tak je, když se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 75, a ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 130].
207 V projednávané věci sice Ústavní soud v rozsudcích dotčených v původních řízeních rozhodl, že předchozí praxe Nejvyššího kasačního a soudního dvora, založená zejména na nařízení o organizaci a správním fungování tohoto soudu, týkající se specializace a složení soudních kolegií v oblasti korupce, není v souladu s platnými vnitrostátními předpisy, nicméně se nejeví, že by uvedená praxe byla stižena vadou spočívající ve zjevném porušení základního pravidla rumunského soudního systému, jímž by mohlo být zpochybněno, že soudní kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora v oblasti korupce, jež byla zřízena v souladu s uvedenou praxí předcházející uvedeným rozsudkům Ústavního soudu, mají povahu soudu „předem zřízeného zákonem“.
208 Jak navíc vyplývá z bodu 95 tohoto rozsudku, přijalo kolegium Nejvyššího kasačního a soudního dvora dne 23. ledna 2019 rozhodnutí, podle něhož jsou všechna tříčlenná soudní kolegia specializována k rozhodování ve věcech korupce, což je podle Ústavního soudu rozhodnutí, které je způsobilé zabránit protiústavnosti až od data jeho přijetí, nikoli do minulosti. V tomto rozhodnutí, jak je vykládáno Ústavním soudem, se uvádí, že předchozí praxe Nejvyššího kasačního a soudního dvora týkající se specializace nepředstavuje zjevné porušení základního pravidla soudního systému Rumunska, jelikož požadavek specializace vyplývající z rozsudku Ústavního soudu č. 417/2019 byl považován za splněný pouhým přijetím formálního aktu, jímž je rozhodnutí ze dne 23. ledna 2019, které pouze potvrzuje, že soudci Nejvyššího kasačního a soudního dvora, kteří byli členy soudních kolegií v oblasti korupce před přijetím tohoto rozhodnutí, jsou specializováni v dané oblasti.
209 Je třeba ostatně odlišit věci C‑357/19, C‑840/19 a C‑811/19 od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B. (C‑42/17, EU:C:2017:936), v níž Soudní dvůr rozhodl, že pokud vnitrostátní soud považuje za nutné učinit závěr, že povinnost upustit od použití dotčených vnitrostátních ustanovení je v rozporu se zásadou zákonnosti trestných činů a trestů zakotvenou v článku 49 Listiny, není povinen se touto povinností řídit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2017. M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, bod 61). Naproti tomu požadavky vyplývající z čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny nebrání nepoužití judikatury vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 ve věcech C‑357/19, C‑840/19 a C‑811/19.
210 Ve své odpovědi na otázku Soudního dvora položenou ve věci C‑357/19 PM tvrdil, že požadavek, aby odvolací rozsudky v oblasti korupce musely být vydány soudním kolegiem, jehož všichni členové jsou určeni losem, představuje vnitrostátní standard ochrany základních práv. Rumunská vláda a Komise se však domnívají, že taková kvalifikace je nesprávná, pokud jde jak o tento požadavek, tak o požadavek týkající se zřízení specializovaných soudních kolegií v oblasti trestných činů korupce.
211 V tomto směru postačí připomenout, že i kdyby tyto požadavky představovaly takový vnitrostátní standard ochrany, neměnilo by to nic na tom, že je-li soud členského státu povolán k přezkumu, zda je se základními právy v souladu vnitrostátní ustanovení nebo opatření, které v situaci, kdy postup členských států není zcela určen unijním právem, uplatňuje toto právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, článek 53 Listiny potvrzuje, že vnitrostátní orgány a soudy mohou uplatnit vnitrostátní standardy ochrany základních práv, neohrozí-li toto uplatnění úroveň ochrany stanovenou Listinou, jak ji vykládá Soudní dvůr, ani přednost, jednotu a účinnost unijního práva (rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 29; ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 60, a ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, bod 80).
212 Přitom v případě, že by předkládající soud ve věcech C‑357/19, C‑811/19 a C‑840/19 dospěl k závěru nastíněnému v bodě 203 tohoto rozsudku, bylo by použití vnitrostátního standardu ochrany dovolávaného PM – za předpokladu, že by byla jeho existence prokázána – způsobilé ohrozit přednost, jednotu a účinnost unijního práva, zejména čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, jakož i rozhodnutí 2006/928. V takovém případě by totiž použití tohoto vnitrostátního standardu ochrany vedlo k systémovému riziku beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce, čímž by byl porušen požadavek, vyplývající z těchto ustanovení, stanovit účinné a odrazující sankce za účelem boje proti takovýmto trestným činům.
213 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku ve věcech C‑357/19 a C‑840/19 a na první a čtvrtou otázku ve věci C‑811/19 odpovědět, že čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly vydány v prvním stupni soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, stiženy absolutní neplatností, takže dotyčné věci korupce a podvodu v oblasti DPH musí být, případně na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocným rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni, může-li použitím této vnitrostátní právní úpravy nebo praxe vzniknout systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce. Povinnost zajistit, aby za takové trestné činy byly uloženy trestní sankce, které jsou účinné a odrazující, nezprošťuje předkládající soud povinnosti ověřit nezbytné dodržení základních práv zaručených v článku 47 Listiny, aniž by tento soud mohl uplatnit vnitrostátní standard ochrany základních práv, který by v sobě skrýval takové systémové riziko beztrestnosti.
Ke druhé a třetí otázce ve věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑811/19 a C‑840/19 a k jediné otázce ve věci C‑547/19
214 Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑811/19 a C‑840/19 a jediné otázky ve věci C‑547/19, které je třeba posuzovat společně, je, zda musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 47 Listiny a rozhodnutí 2006/928 na straně jedné a zásada přednosti unijního práva ve spojení s uvedenými ustanoveními a čl. 325 odst. 1 SFEU na straně druhé vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s uvedenými ustanoveními unijního práva.
– K zásadě nezávislosti soudců
215 Předkládající soudy mají za to, že judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků dotčených v původních řízeních může zpochybnit jejich nezávislost, a je proto neslučitelná s unijním právem, zejména se zárukami stanovenými v článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, jakož i v článku 47 Listiny, a s rozhodnutím 2006/928. Mají v tomto ohledu za to, že Ústavní soud, který není součástí rumunského soudního systému, překročil své pravomoci tím, že vydal rozsudky dotčené ve věcech v původních řízeních a zasáhl do pravomocí obecných soudů vykládat a uplatňovat podústavní právní předpisy. Předkládající soudy dále uvádějí, že nedodržení rozsudků Ústavního soudu je v rumunském právu kárným proviněním, takže si v podstatě kladou otázku, zda mohou na základě unijního práva tyto rozsudky dotčené ve věcech v původních řízeních nepoužít, aniž by se musely obávat, že proti nim bude vedeno kárné řízení.
216 V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 133 tohoto rozsudku, platí, že i když organizace soudnictví v členských státech, včetně zřízení, složení a fungování ústavního soudu, spadá do pravomoci těchto států, musí členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva.
217 Článek 19 SEU, který vyjadřuje hodnotu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU, pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají [rozsudky ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů), C‑192/18, EU:C:2019:924, bod 98 a citovaná judikatura, a ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 108].
218 Jak konkrétně potvrzuje bod 3 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, hodnota právního státu „předpokládá existenci spravedlivého, nezávislého a účinného soudního a správního systému, který je řádně vybaven mimo jiné i pro boj proti korupci, ve všech členských státech“.
219 Samotná existence účinného soudního přezkumu sloužícího k zajištění dodržování unijního práva je inherentní existenci právního státu. Na tomto základě, a jak je stanoveno v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, musí členské státy stanovit systém procesních prostředků a postupů nezbytných k zajištění dodržování práv jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Zásada účinné právní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 EÚLP a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 189 a 190, jakož i citovaná judikatura).
220 Z toho plyne, že na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí každý členský stát zajistit, aby orgány, které jsou jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem povolány k rozhodování o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, a které tedy spadají do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu, přičemž je třeba upřesnit, že se toto ustanovení vztahuje na „oblasti pokryté unijním právem“, nezávisle na situaci, v níž členské státy toto právo uplatňují ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů), C‑192/18, EU:C:2019:924, body 101 a 103 a citovaná judikatura; ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, body 36 a 37, a ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 191 a 192].
221 Přitom k zajištění toho, aby orgány, které mohou rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, byly schopny účinnou právní ochranu požadovanou článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU poskytnout, je zásadní ochrana jejich nezávislosti, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny, který mezi požadavky plynoucími ze základního práva na účinný prostředek nápravy uvádí přístup k „nezávislému“ soudu [rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 115 a citovaná judikatura, a ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 194].
222 Tento požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou právní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování hodnot společných členským státům uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu [rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 116 a citovaná judikatura].
223 Stejně tak, jak vyplývá zejména z bodu 3 odůvodnění rozhodnutí 2006/928 a z referenčních cílů uvedených v bodech 1 až 3 přílohy tohoto rozhodnutí, má existence nestranného, nezávislého a účinného soudního systému zvláštní význam pro boj proti korupci, zejména na vyšších pozicích.
224 Požadavek nezávislosti soudů, který vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, má přitom dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotyčný orgán vykonává funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktní použití právního předpisu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, body 121 a 122 a citovaná judikatura].
225 Tyto záruky nezávislosti a nestrannosti požadované unijním právem předpokládají existenci pravidel umožňujících rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti dotyčných orgánů ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 2006, Wilson, C‑506/04, EU:C:2006:587, bod 53 a citovaná judikatura; ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 196, a ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 59 a citovaná judikatura].
226 V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkcí musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a tím bylo vyloučeno, že bude chybět zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, což by mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, body 119 a 139 a citovaná judikatura].
227 Pokud jde konkrétně o pravidla upravující kárný režim, požadavek nezávislosti podle ustálené judikatury ukládá, aby tento režim poskytoval nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí. Za tímto účelem se jeví jako zásadní, aby skutečnost, že soudní rozhodnutí obsahuje případné pochybení ve výkladu a uplatňování pravidel vnitrostátního a unijního práva nebo v posouzení skutkových okolností a hodnocení důkazů, nemohla sama o sobě vést ke vzniku kárné odpovědnosti dotyčného soudce [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 198 a 234 a citovaná judikatura, a ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, body 134 a 138]. Kromě toho skutečnost, že vnitrostátní soudci nebudou vystaveni kárným řízením nebo sankcím z důvodu, že využili možnosti obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, která spadá do jejich výlučné pravomoci, představuje záruku, která je vlastní nezávislosti těchto soudců [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2016, Ogňanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, body 17 a 25; ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 59, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 91].
228 V souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zejména zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci [rozsudky ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 124 a citovaná judikatura, a ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 118].
229 Přitom článek 2 ani čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ani žádné jiné ustanovení unijního práva sice neukládají členským státům povinnost zvolit si určitý ústavní model upravující vztahy a vzájemné vazby mezi jednotlivými složkami státní moci, zejména pokud jde o definici a vymezení jejich pravomocí, avšak tyto členské státy jsou při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět zejména požadavku nezávislosti soudů, který vyplývá z těchto ustanovení unijního práva [viz s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k článku 6 EÚLP rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 130].
230 Za těchto podmínek článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Jestliže však vnitrostátní právo tuto nezávislost nezaručuje, brání tato ustanovení unijního práva takové vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, neboť takový ústavní soud není s to zajistit účinnou soudní ochranu vyžadovanou článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.
231 V projednávané věci se otázky vznesené předkládajícími soudy k požadavku nezávislosti soudů vyplývajícímu z těchto ustanovení unijního práva týkají zaprvé souboru aspektů vztahujících se k postavení, složení a fungování Ústavního soudu, který vydal rozsudky dotčené v původních řízeních. Předkládající soudy zejména poznamenávají, že podle rumunské Ústavy není Ústavní soud součástí soudního systému, že jeho členové jsou jmenováni orgány spadajícími pod zákonodárnou a výkonnou moc, které jsou rovněž oprávněny se na něj obrátit, nebo že Ústavní soud překročil své pravomoci a provedl svévolný výklad relevantní vnitrostátní právní úpravy.
232 Pokud jde o okolnost, že podle rumunské Ústavy není Ústavní soud součástí soudního systému, bylo v bodě 229 tohoto rozsudku připomenuto, že unijní právo neukládá členským státům povinnost zvolit si určitý ústavní model upravující vztahy a vzájemné vazby mezi jednotlivými složkami státní moci, zejména pokud jde o definici a vymezení jejich příslušných pravomocí. V tomto směru je nutno připomenout, že unijní právo nebrání zřízení ústavního soudu, jehož rozhodnutí jsou závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že uvedený soud respektuje požadavky nezávislosti uvedené v bodech 224 až 230 tohoto rozsudku. Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce přitom nevyplývá žádná skutečnost nasvědčující tomu, že Ústavní soud, jehož úkolem je zejména kontrolovat ústavnost zákonů a nařízení a rozhodovat o ústavních sporech mezi orgány veřejné moci podle čl. 146 písm. d) a e) rumunské Ústavy, tyto požadavky nesplňuje.
233 Pokud jde o podmínky jmenování soudců Ústavního soudu, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pouhá skutečnost, že dotyční soudci jsou – jak je tomu v případě soudců Ústavního soudu na základě čl. 142 odst. 3 rumunské Ústavy – jmenováni zákonodárnou a výkonnou mocí, nemůže založit závislost těchto soudců na uvedených složkách moci ani vyvolat pochybnosti o jejich nestrannosti, pokud po svém jmenování nejsou dotyční při výkonu své funkce vystaveni žádnému tlaku a nedostávají pokyny [obdobně viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 133 a citovaná judikatura].
234 I když se zajisté může ukázat nezbytným ověřit, zda jsou hmotněprávní a procesní podmínky, na jejichž základě jsou uvedená rozhodnutí o jmenování přijímána, takového rázu, že nemohou u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, jakmile jsou dotčení jmenováni, a že je za tímto účelem zejména důležité, aby byly uvedené podmínky a postupy nastaveny tak, že budou splněny požadavky připomenuté v bodě 226 tohoto rozsudku [rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 123 a citovaná judikatura], z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce nicméně nevyplývá, že by podmínky, za kterých došlo ke jmenování soudců Ústavního soudu, kteří vydali rozsudky dotčené v původních řízeních, byly s uvedenými požadavky v rozporu.
235 Kromě toho je třeba uvést, že podle týchž informací rumunská Ústava ve svém čl. 142 odst. 2 stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou „jmenováni na funkční období devíti let, které nemůže být prodlouženo ani obnoveno“, a v článku 145 upřesňuje, že tito soudci jsou „při výkonu své funkce nezávislí a po celou dobu výkonu této funkce jsou neodvolatelní“. Kromě toho článek 143 uvedené ústavy stanoví podmínky jmenování soudců Ústavního soudu, když za tímto účelem vyžaduje, aby měli „vynikající právnickou kvalifikaci, vysokou úroveň odborné způsobilosti a nejméně 18 let právnické praxe nebo zkušeností v oboru vysokoškolského právnického vzdělávání“, zatímco článek 144 téže ústavy stanoví zásadu neslučitelnosti funkce soudce Ústavního soudu „s jakoukoli jinou veřejnou nebo soukromou funkcí, s výjimkou pedagogických funkcí vysokoškolského právnického vzdělávání“.
236 V projednávané věci je třeba dodat, že okolnost, že se na Ústavní soud mohou obrátit orgány výkonné a zákonodárné moci, souvisí s povahou a funkcí soudu zřízeného k rozhodování o ústavních sporech a nemůže sama o sobě představovat okolnost umožňující zpochybnit jeho nezávislost na těchto složkách moci.
237 Pokud jde o otázku, zda Ústavní soud nejednal ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky dotčené v původních řízeních, nezávisle a nestranně, pouhá okolnost dovolávaná předkládajícími soudy, podle níž Ústavní soud překročil své pravomoci na úkor rumunského soudního orgánu a podal svévolný výklad relevantní vnitrostátní právní úpravy, i kdyby byla prokázána, nemůže dokládat, že Ústavní soud nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti připomenuté v bodech 224 až 230 tohoto rozsudku. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž neobsahují žádný další podrobněji doložený poznatek, z něhož by vyplývalo, že tyto rozsudky byly vydány v kontextu vyvolávajícím legitimní pochybnost stran plného dodržování těchto požadavků Ústavním soudem.
238 Pokud jde zadruhé o kárnou odpovědnost, jíž mohou být podle dotčené vnitrostátní právní úpravy vystaveni soudci obecných soudů v případě nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, je pravda, že zachování nezávislosti soudů nemůže mít mimo jiné za následek úplné vyloučení možnosti, že v určitých zcela výjimečných případech může být založena kárná odpovědnost soudce z důvodu jím vydaných soudních rozhodnutí. Takový požadavek nezávislosti totiž zjevně nemá za cíl aprobovat případná závažná a naprosto neomluvitelná jednání soudců, která by spočívala například v porušení pravidel vnitrostátního a unijního práva, jejichž dodržování mají zajišťovat, kterého by se dopustili úmyslně a se zlým úmyslem nebo v důsledku zvlášť závažné a hrubé nedbalosti, nebo v uchýlení se ke svévoli či odepření spravedlnosti, mají-li jakožto nositelé rozhodovací funkce soudit spory, které jim jednotlivci předkládají [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 137].
239 Avšak za účelem zachování nezávislosti soudů a zabránění tomu, aby kárný režim mohl být odkloněn od svého legitimního cíle a využit za účelem politické kontroly nad soudními rozhodnutími nebo nátlaku na soudce, se jeví jako zásadní, aby skutečnost, že soudní rozhodnutí obsahuje případné pochybení ve výkladu a uplatňování pravidel vnitrostátního a unijního práva nebo v posouzení skutkových okolností a hodnocení důkazů, nemohla sama o sobě vést ke vzniku kárné odpovědnosti dotyčného soudce [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 138 a citovaná judikatura].
240 Je tedy nezbytné, aby založení kárné odpovědnosti soudce z důvodu soudního rozhodnutí bylo omezeno na zcela výjimečné případy, jako jsou případy uvedené v bodě 238 tohoto rozsudku, a bylo v tomto ohledu vymezeno objektivními a ověřitelnými kritérii vycházejícími z požadavků na řádný výkon spravedlnosti, jakož i zárukami, které mají zamezit jakémukoli riziku vnějších tlaků na obsah soudních rozhodnutí, a umožňují tak rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti dotyčných soudců a o jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 139 a citovaná judikatura].
241 V projednávané věci z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že by kárná odpovědnost obecných vnitrostátních soudců z důvodu nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, stanovená v čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004, jehož znění neobsahuje žádnou jinou podmínku, byla omezena na zcela výjimečné případy uvedené v bodě 238 tohoto rozsudku, což je v rozporu s judikaturou připomenutou v bodech 239 a 240 tohoto rozsudku.
242 Z toho plyne, že článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Naproti tomu musí být tato ustanovení Smlouvy o EU a uvedené rozhodnutí vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může jakékoli porušení rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu soudci vnitrostátních obecných soudů založit jejich kárnou odpovědnost.
243 Za těchto podmínek, a pokud jde o věci, ve kterých vnitrostátní právní úprava nebo praxe dotčená ve věcech v původních řízeních představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, nejeví se být samostatný přezkum článku 47 Listiny, který by nemohl než podpořit závěr uvedený již v předchozím bodě, nezbytný pro účely odpovědi na otázky předkládajících soudů a řešení sporů, které jim byly předloženy.
– K přednosti unijního práva
244 Předkládající soudy uvádějí, že judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků dotčených v původních řízeních, u níž mají pochybnosti o její slučitelnosti s unijním právem, má v souladu s čl. 147 odst. 4 rumunské Ústavy závaznou povahu a musí být vnitrostátními soudy dodržována, neboť jinak by jejich členům mohla být uložena kárná sankce podle čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004. Za těchto podmínek se předkládající soudy táží, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě nebo praxi a opravňuje vnitrostátní soud k tomu, aby nepoužil judikaturu této povahy, aniž by jeho členové byli vystaveni riziku uložení kárné sankce.
245 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již ve své ustálené judikatuře týkající se Smlouvy o EHS judikoval, že Smlouvy Společenství zavedly – na rozdíl od běžných mezinárodních smluv – nový vlastní právní řád, který je začleněn do právního systému členských států při vstupu Smluv v platnost a je závazný pro jejich soudy. Tento nový právní řád, v jehož prospěch členské státy v oblastech vymezených Smlouvami omezily svá svrchovaná práva a jehož subjekty jsou nejen členské státy, ale i jejich státní příslušníci, je nadán vlastními orgány (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. února 1963, van Gend & Loos, 26/62, EU:C:1963:1, s. 23, a ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, EU:C:1964:66, s. 1158 a 1159).
246 V rozsudku ze dne 15. července 1964, Costa (6/64, EU:C:1964:66, s. 1158 až 1160), Soudní dvůr stanovil zásadu přednosti práva Společenství chápanou tak, že zakotvuje nadřazenost tohoto práva nad právem členských států. V této souvislosti konstatoval, že skutečnost, že Smlouva o EHS zavedla vlastní právní řád, který členské státy přijaly na základě vzájemnosti, má za následek, že tyto členské státy nemohou vůči tomuto právnímu řádu uplatnit pozdější jednostranné opatření a nemohou vůči právu vzešlému ze Smlouvy o EHS uplatňovat pravidla vnitrostátního práva jakéhokoli druhu, neboť jinak by tomuto právu byla upřena povaha práva Společenství a byl by zpochybněn právní základ samotného Společenství. Kromě toho se výkonná síla práva Společenství nemůže v jednotlivých členských státech lišit v závislosti na pozdějších vnitrostátních právních předpisech, protože jinak by bylo ohroženo dosažení cílů Smlouvy o EHS a docházelo by k diskriminaci na základě státní příslušnosti, kterou tato Smlouva zakazuje.
247 V bodě 21 svého posudku 1/91 (Dohoda o EHP – I) ze dne 14. prosince 1991 (EU:C:1991:490) měl tedy Soudní dvůr za to, že ačkoli byla Smlouva o EHS uzavřena ve formě mezinárodní smlouvy, představuje ústavní chartu společenství práva a základními znaky takto vytvořeného právního řádu Společenství jsou zejména přednost před právem členských států a přímý účinek celé řady ustanovení použitelných na jejich státní příslušníky i na ně samotné.
248 Tyto hlavní znaky unijního právního řádu a význam jeho dodržování byly ostatně potvrzeny bezvýhradnou ratifikací smluv, kterými se mění Smlouva o EHS, zejména Lisabonské smlouvy. Při přijímání této smlouvy totiž konference zástupců vlád členských států považovala ve svém prohlášení č. 17 o přednosti práva, připojeném k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu (Úř. věst. 2012, C 326, s. 346), za nutné výslovně připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.
249 Je třeba dodat, že čl. 4 odst. 2 SEU stanoví, že Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami. Unie přitom může ctít takovou rovnost pouze tehdy, pokud členské státy nemohou na základě zásady přednosti unijního práva uplatňovat vůči unijnímu právnímu řádu jakékoliv jednostranné opatření.
250 Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost Soudní dvůr opakovaně potvrdil svou předchozí judikaturu týkající se zásady přednosti unijního práva, která ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území uvedených států [rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 244 a citovaná judikatura; ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 156, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 78 a citovaná judikatura].
251 Na základě zásady přednosti unijního práva nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, vliv na jednotu a účinnost unijního práva. Podle ustálené judikatury jsou totiž účinky spojené se zásadou přednosti unijního práva závazné pro všechny orgány členského státu a bránit tomu zejména nemohou vnitrostátní ustanovení, ani ta ústavní povahy [rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 245 a citovaná judikatura; ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 157, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 79 a citovaná judikatura].
252 V tomto ohledu je třeba zejména připomenout, že zásada přednosti unijního práva ukládá vnitrostátnímu soudu, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, aby v případě, že nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, zajistil plný účinek těchto ustanovení ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, i když je pozdějšího data, která je v rozporu s ustanovením unijního práva majícím přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o její předchozí odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 247 a 248, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 80.
253 Pokud jde o ustanovení unijního práva, jichž se týkají projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU i cíle uvedené v příloze rozhodnutí 2006/928 jsou formulovány jasně a přesně a nejsou vázány na žádnou podmínku, takže mají přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, body 38 a 39, a ze dne 18. května 2021, Asociația „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 249 a 250).
254 V tomto kontextu je třeba upřesnit, že v souladu s článkem 19 SEU sice přísluší vnitrostátním soudům a Soudnímu dvoru, aby zaručily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a účinnou soudní ochranu, kterou jednotlivci vyvozují z tohoto práva, avšak Soudnímu dvoru náleží výlučná pravomoc k podání konečného výkladu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Moldavská republika, C‑741/19, EU:C:2021:655, bod 45). Při výkonu této pravomoci přitom Soudnímu dvoru v konečném důsledku přísluší upřesnit dosah zásady přednosti unijního práva ve vztahu k relevantním ustanovením tohoto práva, takže tento dosah nemůže záviset na výkladu ustanovení vnitrostátního práva ani na výkladu ustanovení unijního práva provedeném vnitrostátním soudem, který neodpovídá výkladu Soudního dvora. Za tímto účelem řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, které je stěžejním bodem soudního systému zavedeného Smlouvami, nastoluje dialog mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států, jehož cílem je zajistit jednotný výklad unijního práva, a umožňuje tak zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami [rozsudky ze dne 6. března 2018, Achmea, C‑284/16, EU:C:2018:158, bod 37 a citovaná judikatura, a ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 27].
255 V projednávané věci předkládající soudy uvádějí, že podle rumunské Ústavy jsou vázány judikaturou vycházející z rozsudků Ústavního soudu dotčených v původních řízeních a nemohou od použití této judikatury upustit, neboť jinak by jejich členové byli vystaveni riziku kárného řízení nebo kárných sankcí, i kdyby se ve světle rozsudku vydaného Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce domnívaly, že je citovaná judikatura v rozporu s unijním právem.
256 V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozhodnutí vydané Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce je, pokud jde o výklad dotčených ustanovení unijního práva, pro vnitrostátní soud závazné při řešení sporu v původním řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13, EU:C:2016:199, bod 38 a citovaná judikatura).
257 Vnitrostátnímu soudu, který využil možnosti nebo splnil povinnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, tedy nelze bránit v tom, aby unijní právo okamžitě uplatnil v souladu s rozhodnutím nebo judikaturou Soudního dvora, neboť v opačném případě by byl oslaben užitečný účinek tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 20, a ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13, EU:C:2016:199, bod 39). Je třeba dodat, že pravomoc učinit v samotném okamžiku uplatňování unijního práva vše, co je nezbytné k upuštění od použití vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, která případně představuje překážku plné účinnosti norem unijního práva, je nedílnou součástí úlohy unijního soudu, která přísluší vnitrostátnímu soudu pověřenému uplatňováním těchto norem v rámci své pravomoci, takže výkon této pravomoci představuje záruku, která je vlastní nezávislosti soudů vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 59, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 91.
258 S požadavky vlastními samotné povaze unijního práva by tedy byla neslučitelná jakákoli vnitrostátní právní úprava nebo praxe, která by vedla ke snížení účinnosti unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití vnitrostátního ustanovení nebo praxe, jež případně představuje překážku plné účinnosti unijních norem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli, C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 44 a citovaná judikatura; ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13, EU:C:2016:199, bod 41, a ze dne 4. prosince 2018, Minister for Justice and Equality a Commissioner of An Garda Síochána, C‑378/17, EU:C:2018:979, bod 36).
259 Vnitrostátní právní úprava nebo praxe, podle které rozsudky vnitrostátního ústavního soudu zavazují obecné soudy, přestože tyto soudy mají ve světle rozsudku vydaného Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce za to, že judikatura vzešlá z těchto rozsudků ústavního soudu je v rozporu s unijním právem, je přitom způsobilá bránit těmto soudům v tom, aby zajistily plný účinek požadavků tohoto práva, přičemž tento eliminační účinek může být umocněn skutečností, že vnitrostátní právo kvalifikuje případné nedodržení této judikatury ústavního soudu jako kárné provinění.
260 V této souvislosti je třeba uvést, že článek 267 SFEU brání jakékoli vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, která je způsobilá bránit vnitrostátním soudům v závislosti na konkrétním případě v tom, aby využily možnosti nebo splnily povinnost stanovenou v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13, EU:C:2016:199, body 32 až 34 a citovaná judikatura; ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 103, a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího rozhodnutí), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 93]. Ostatně skutečnost, že vnitrostátní soudci nejsou vystaveni kárným řízením nebo kárným sankcím z důvodu, že využili možnosti obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, která spadá do jejich výlučné pravomoci, představuje podle judikatury připomenuté v bodě 227 tohoto záruku vlastní jejich nezávislosti. Stejně tak v případě, že by vnitrostátní obecný soud měl na základě odpovědi Soudního dvora za to, že judikatura vnitrostátního ústavního soudu je v rozporu s unijním právem, nemůže skutečnost, že tento vnitrostátní soudce upustí v souladu se zásadou přednosti tohoto práva od použití uvedené judikatury, založit jeho kárnou odpovědnost.
261 V projednávané věci ze spisu, jejž má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že proti některým soudcům předkládajících soudů byla na základě čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004 zahájena kárná řízení poté, co tito soudci podali žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Navíc v případě, že by odpověď Soudního dvora vedla tyto soudy k tomu, že by upustily od použití judikatury Ústavního soudu vycházející z rozsudků dotčených v původních řízeních, se s ohledem na judikaturu Ústavního soudu uvedenou v bodě 58 tohoto rozsudku nezdá být vyloučeno ani to, že by soudci tvořící uvedené soudy byli vystaveni riziku kárných sankcí.
262 Z toho plyne, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU nebo s rozhodnutím 2006/928.
263 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku ve věcech C‑357/19, C‑379/19, C‑811/19 a C‑840/19 a na jedinou otázku ve věci C‑547/19 odpovědět, že:
– článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Naproti tomu musí být tato ustanovení Smlouvy o EU a uvedené rozhodnutí vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může jakékoli porušení rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu soudci vnitrostátních obecných soudů založit jejich kárnou odpovědnost;
– zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU nebo s rozhodnutím 2006/928.
K nákladům řízení
264 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícími soudy, jsou k rozhodnutí o nákladech řízení příslušné uvedené soudy. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise 2006/928/ES ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci, je, dokud není zrušeno, pro Rumunsko v celém rozsahu závazné. Referenční cíle, které jsou uvedeny v jeho příloze, mají za cíl zajistit, aby tento členský stát dodržoval hodnotu právního státu, která je zakotvena v článku 2 SEU, a jsou pro uvedený členský stát závazné v tom smyslu, že je povinen přijmout vhodná opatření k dosažení těchto cílů a náležitě přitom zohlednit na základě zásady loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU zprávy vypracované Evropskou komisí na základě uvedeného rozhodnutí, a zejména doporučení obsažená v uvedených zprávách.
2) [Ve znění opravy provedené usnesením ze dne 15. března 2022 Článek 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, která byla podepsána v Bruselu dne 26. července 1995, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s daní z přidané hodnoty (DPH), které nebyly vydány v prvním stupni soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, stiženy absolutní neplatností, takže dotyčné věci korupce a podvodu v oblasti DPH musí být, případně na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocným rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni, může-li použitím této vnitrostátní právní úpravy nebo praxe vzniknout systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce. Povinnost zajistit, aby za takové trestné činy byly uloženy trestní sankce, které jsou účinné a odrazující, nezprošťuje předkládající soud povinnosti ověřit nezbytné dodržení základních práv zaručených v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, aniž by tento soud mohl uplatnit vnitrostátní standard ochrany základních práv, který by v sobě skrýval takové systémové riziko beztrestnosti.
3) Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Naproti tomu musí být tato ustanovení Smlouvy o EU a uvedené rozhodnutí vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může jakékoli porušení rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu soudci vnitrostátních obecných soudů založit jejich kárnou odpovědnost.
4) Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU nebo s rozhodnutím 2006/928.
Podpisy
* Langue de procédure : le roumain.