I. Úvod

II. Právní rámec

III. Skutkové okolnosti sporu

A. Skutkový stav a správní řízení

B. Prvoinstanční soudní řízení

IV. Řízení před Soudním dvorem

V. Posouzení

A. K výtkám souvisejícím s kontrolními pravomocemi Komise v kartelovém řízení (první až třetí důvod kasačního opravného prostředku)

1. K průběhu kontroly v projednávaném případě

2. K pořízení kopií bez předchozího prozkoumání jako součást kontrolních pravomocí Komise (první důvod kasačního opravného prostředku)

a) K přípustnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku a jeho relevanci pro rozhodnutí

b) K opodstatněnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku

3. K prostorovému omezení kontrolních pravomocí Komise (druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku)

a) K výkladu čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003 (druhý důvod kasačního opravného prostředku)

b) K tvrzenému prostorovému omezení kontroly samotným rozhodnutím o provedení kontroly (třetí důvod kasačního opravného prostředku)

B. K výtkám souvisejícím s pokutou (čtvrtý a pátý důvod kasačního opravného prostředku)

1. K výkonu pravomoci přezkoumat pokutu v plné jurisdikci Tribunálem (čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku)

2. K posouzení evropské kartelové konfigurace se zřetelem k pokutě (pátý důvod kasačního opravného prostředku)

C. Shrnutí

VI. Náklady řízení

VII. Závěry

1.

Smí Evropská komise v rámci kontroly zaměřené na kartelové dohody, prováděné podle článku 20 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 2 ), v podnicích pořizovat kopie dat, aniž by předtím prozkoumala, zda jsou tato data relevantní pro předmět a účel dotčené kontroly, a smí poté tyto kopie odnést s sebou, aby v nich později ve svých prostorách v Bruselu (Belgie) vyhledala informace, které jsou pro tento předmět a účel relevantní? To je v zásadě právní otázka, kterou se má v tomto řízení o kasačním opravném prostředku zabývat Soudní dvůr ( 3 ).

2.

Vyvstává v souvislosti s kartelovým řízením v odvětví silových kabelů, v jehož rámci Komise rozhodnutím ze dne 2. dubna 2014 předním evropským, japonským a jihokorejským výrobcům podzemních a podmořských kabelů vysokého a velmi vysokého napětí, mezi nimi též společnostem Nexans France SAS a Nexans SA, navrhovatelkám v tomto řízení o kasačním opravném prostředku (dále společně jen „společnost Nexans“ nebo „navrhovatelky“), uložila sankce za jejich účast na téměř celosvětové kartelové dohodě (dále jen „sporné rozhodnutí“) ( 4 ).

3.

Žalobu společnosti Nexans proti spornému rozhodnutí Tribunál v prvním stupni zamítl rozsudkem ze dne 12. července 2018 (dále jen „napadený rozsudek“) ( 5 ). Společnost Nexans Tribunálu vytýká, že se při tom dopustil nejen nesprávného posouzení při výkladu pravomocí Komise v řízení o kontrole, ale i nesprávného a nedostatečného uplatnění svých vlastních pravomocí k soudnímu přezkumu pokuty stanovené Komisí v plné jurisdikci.

4.

Pro budoucí správní praxi Komise bude mít rozsudek Soudního dvora vydaný v tomto řízení o kasačním opravném prostředku nezanedbatelný význam.

5.

Právní rámec tohoto případu je vymezen článkem 101 SFEU a nařízením č. 1/2003.

6.

Článek 20 nařízení č. 1/2003 je nadepsán „Kontrolní pravomoci Komise“ a ve svých odstavcích 1, 2 a 4 stanoví následující:

„1.   Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků.

2.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole jsou oprávněni:

4.   Podniky a sdružení podniků se musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise. Rozhodnutí musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, a uvést sankce podle článků 23 a 24 a právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem. Komise přijímá taková rozhodnutí po konzultaci s orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má kontrola provést.“

7.

Článek 21 nařízení č. 1/2003 nese nadpis „Kontrola v jiných prostorách“ a ve svých odstavcích 1 a 4 stanoví:

„1.   Pokud existuje důvodné podezření, že účetní knihy nebo jiné obchodní záznamy související s předmětem kontroly, které mohou mít význam pro dokázání závažného porušení článků 81 nebo 82 Smlouvy, jsou uchovávány v jakýchkoli jiných prostorách, na pozemcích a v dopravních prostředcích, včetně bytů ředitelů, vedoucích pracovníků a dalších zaměstnanců dotyčných podniků a sdružení podniků, může Komise svým rozhodnutím nařídit provedení kontroly v těchto jiných prostorách, na pozemcích a v dopravních prostředcích.

4.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocnění Komisí provést kontrolu nařízenou podle odstavce 1 tohoto článku mají pravomoci uvedené v čl. 20 odst. 2 písm. a), b) a c). […]“

8.

V říjnu 2008 podnik ABB Komisi oznámil restriktivní obchodní praktiky na trhu podzemních a podmořských silových kabelů ( 6 ).

9.

Následně Komise rozhodnutím C(2009) 92/1 ze dne 9. ledna 2009 nařídila společnosti Nexans a všem podnikům, které ovládá, aby se podřídily kontrole podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 (dále jen „rozhodnutí o provedení kontroly“) ( 7 ). Poté Komise v období mezi 28. a 30. lednem 2009, jakož i dne 3. února 2009 provedla kontrolu v obchodních prostorách společnosti Nexans France ( 8 ) a při tom zkopírovala určitá data, která vyhodnotila teprve později v Bruselu ( 9 ).

10.

Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, Nexans France a Nexans v. Komise ( 10 ), Tribunál rozhodnutí o provedení kontroly, určené společnosti Nexans, částečně zrušil v rozsahu, v němž se týkalo elektrických kabelů jiných než podmořských a podzemních kabelů pro vysoké napětí a materiálu, který s těmito jinými kabely souvisí; ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl. Kasační opravný prostředek, který společnost Nexans proti tomuto rozsudku podala, byl neúspěšný ( 11 ). Tyto rozsudky se nezabývaly otázkami, které byly v probíhajícím řízení vzneseny ohledně legality postupu Komise v průběhu kontroly ( 12 ).

11.

Dne 2. dubna 2014 přijala Komise sporné rozhodnutí. Podle tohoto rozhodnutí se přední evropští, japonští a jihokorejští výrobci podmořských a podzemních silových kabelů vždy v různých obdobích od února 1999 do konce ledna 2009 účastnili kartelové dohody týkající se podzemních nebo podmořských silových kabelů vysokého a velmi vysokého napětí, která sestávala ze dvou konfigurací: Jednak z „kartelové konfigurace A/R“, která sdružovala evropské, japonské a jihokorejské podniky a jejímž cílem bylo rozdělení území a zákazníků mezi tyto výrobce, a jednak z „evropské kartelové konfigurace“, která spočívala v rozdělení si území a zákazníků evropskými výrobci na jejich „domovském území“ ( 13 ).

12.

Pro účely výpočtu základní částky pokut Komise s ohledem na závažnost protiprávního jednání spočívajícího v rozdělení trhů stanovila sazbu ve výši 15 % hodnoty relevantních tržeb. Mimoto Komise vzhledem ke kumulovanému tržnímu podílu a téměř celosvětovému zeměpisnému rozsahu kartelové dohody pokrývajícímu mj. celé území Evropského hospodářského prostoru (EHP) u všech zúčastněných uplatnila zvýšení koeficientu závažnosti o 2 %. A konečně měla Komise za to, že chování evropských podniků bylo pro hospodářskou soutěž ještě škodlivější než chování ostatních podniků, jelikož evropské podniky si kromě své účasti na „kartelové konfiguraci A/R“ mezi sebou rozdělily projekty v rámci „evropské konfigurace kartelové dohody“. Z tohoto důvodu Komise u evropských podniků zvýšila podíl hodnoty tržeb, které je třeba zohlednit z titulu závažnosti protiprávního jednání, o další 2 % ( 14 ).

13.

Společnost Nexans proti spornému rozhodnutí dne 17. června 2014 podala v prvním stupni žalobu na neplatnost k Tribunálu. Tribunál žalobu dne 12. července 2018 zamítl napadeným rozsudkem a uložil společnosti Nexans náhradu nákladů řízení.

14.

Podáním ze dne 24. září 2018 podala společnost Nexans proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek.

15.

Společnost Nexans navrhuje, aby Soudní dvůr:

16.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

17.

Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně a dne 16. října 2019 se konalo jednání.

18.

Společnost Nexans předkládá celkem pět důvodů kasačního opravného prostředku, z nichž první tří se týkají kontrolních pravomocí Komise v kartelovém řízení (k tomu viz níže oddíl A). Mimoto se poslední dva důvody kasačního opravného prostředku zabývají stanovením pokuty (k tomu viz následně oddíl B).

19.

Projednávaný kasační opravný prostředek podle všeho poprvé nastoluje otázku, zda nařízení č. 1/2003 Komisi přiznává pravomoc, aby v rámci kontroly zaměřené na kartelové dohody nejen procházela a vyhodnocovala data v originále na místě v obchodních prostorách dotčeného podniku, ale aby je rovněž kopírovala a následně v nich ve svých prostorách v Bruselu vyhledávala dokumenty, které jsou relevantní ve vztahu k předmětu a účelu dotčené kontroly a jsou pak následně založeny do spisu.

20.

Tak tomu bylo v případě postupu Komise v projednávané věci, který Tribunál schválil v napadeném rozsudku. V rámci prvního až třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost Nexans Tribunálu vytýká, že se při tom dopustil různých nesprávných právních posouzení.

21.

Společnost Nexans zaprvé kritizuje, že Komise okopírovala data, aniž je předem prozkoumala z hlediska jejich relevance pro předmět a účel kontroly (první důvod kasačního opravného prostředku). Zadruhé společnost Nexans zastává názor, že Komise nebyla pro nedostatek právního podkladu oprávněna pokračovat v kontrole v Bruselu mimo prostory dotčeného podniku (druhý důvod kasačního opravného prostředku). Podle společnosti Nexans se navíc na tuto okolnost nevztahovalo samotné rozhodnutí o provedení kontroly (třetí důvod kasačního opravného prostředku).

22.

Před rozborem těchto důvodů kasačního opravného prostředku je vhodné nejprve krátce načrtnout, jak v projednávaném případě konkrétně probíhala kontrola prováděná Komisí a následné zkoumání dat, která při ní byla okopírována.

23.

Podle skutkových zjištění Tribunálu uvedených v bodech 42 až 47 napadeného rozsudku ( 15 ), která společnost Nexans v tomto řízení o kasačním opravném prostředku nezpochybňuje, proběhla kontrola, kterou Komise v obchodních prostorách společnosti Nexans France provedla od středy 28. do pátku 30. ledna a v úterý 3. února 2009, jakož i následné zkoumání dat okopírovaných v rámci této kontroly v prostorách Komise v Bruselu následovně:

24.

Poté, co dorazili do společnosti Nexans, požádali inspektoři o možnost zkoumat dokumenty a počítače některých zaměstnanců, a to konkrétně pánů R., B. a J. Pan J. však zprvu byl na služební cestě. Komise poté za pomoci technologie digitální forenzní analýzy v zasedací místnosti, která jí byla dána k dispozici, pořídila přesné kopie pevných disků počítačů pánů R., B. a D., abych v nich na základě indexace mohla vyhledávat klíčová slova. Indexace měla skončit následující den. Na konci prvního dne kontroly Komise zapečetila kancelář pana J. a zasedací místnost. Druhý den kontroly pokračovala ve vyhledávání informací v pořízených kopiích. Na konci dne byla zasedací místnost, která byla poskytnuta Komisi, opět zapečetěna.

25.

Získat přístup k počítači pana J. bylo možno až po jeho návratu ze služební cesty, ke kterému došlo třetí den kontroly, v pátek 30. ledna 2009. Nejprve nebyla pořízena přesná kopie obsahu tohoto počítače. Použití digitální forenzní analýzy však umožnilo nahlédnout do souborů, dokumentů a elektronické pošty, které byly smazány z pevného disku tohoto počítače, a konstatovat, že tyto dokumenty byly pro šetření relevantní. Inspektoři se rozhodli zhotovit rovněž přesnou kopii tohoto pevného disku, nicméně v této fázi šetření již neměli dostatek času k pořízení takové kopie. Proto byla vybraná data okopírována na elektronické nosiče dat, které byly následně vloženy do obálek, zapečetěny a odvezeny do Bruselu. Počítač pana J., jakož i jeden datový nosič nalezený v jeho kanceláři byly ponechány zapečetěné ve skříni u společnosti Nexans France. Pevné disky počítačů Komise použitých při kontrole k vyhledávání byly následně smazány, takže poté již neobsahovaly žádné soubory pořízené během kontroly.

26.

Zástupci Komise se následně v úterý 3. února 2009 vrátili do obchodních prostor společnosti Nexans France, otevřeli zapečetěnou skříň a pořídili přesné kopie pevného disku počítače pana J., které poté v zapečetěných obálkách odvezli do Bruselu.

27.

Následně Komise dne 2. března 2009 zapečetěné obálky otevřela ve svých kancelářích v Bruselu za přítomnosti advokátů společnosti Nexans. Datové nosiče, které v nich byly obsaženy, Komise zkoumala po dobu osmi pracovních dní až do 11. března 2009 včetně. Prostor, ve kterém zkoumání probíhalo, byl každý den před zahájením zkoumání odpečetěn a na konci opět zapečetěn. Pokaždé u toho byli přítomni advokáti společnosti Nexans. Dokumenty uložené na datových nosičích byly posouzeny a inspektoři vytiskli ty, které považovali za relevantní pro šetření. Druhá kopie těchto dokumentů v tištěné podobě, jakož i jejich seznam, byly předány advokátům společnosti Nexans. Po ukončení těchto operací byly smazány pevné disky počítačů, na kterých pracovali inspektoři Komise.

28.

Navrhovatelky v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku uznávají, že Komise do spisu nezaložila žádná data ani žádné dokumenty, aniž je předtím prozkoumala. Nenamítají ani žádné porušení svých práv na obhajobu a nezpochybňují, že při zkoumání dat okopírovaných u společnosti Nexans v prostorách Komise v Bruselu bylo zajištěno dodržování stejných procesních záruk (například co se týče zapečetění všech zkoumaných předmětů a přítomnosti advokátů), jako by tomu bylo při zkoumání v jejich vlastních prostorách. Navrhovatelky ale mají za to, že Komise nepostupovala v mezích pravomocí, které tomuto orgánu přiznává nařízení č. 1/2003. Komise tedy jednala ultra vires, na čemž nic nemění ani skutečnost, že v daném případě nedošlo k porušení práv na obhajobu.

29.

První tři důvody kasačního opravného prostředku uplatněné společností Nexans se v podstatě všechny týkají otázky, zda Komise může v rámci kontroly zhotovovat kopie pevných disků, aniž by je předem prozkoumala a vybrala pouze data, která jsou relevantní pro dané šetření, a zda tyto kopie následně může vzít s sebou do svých vlastních prostor v Bruselu a zkoumat je tam. V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Nexans nejprve zpochybňuje konkrétně pravomoc Komise pořizovat kopie dat, která předtím nebyla prozkoumána z hlediska své relevance pro dotčené šetření.

30.

V této souvislosti se jeví jako zcela namístě odděleně prozkoumat postupy spočívající v okopírování dat bez předchozího prozkoumání na jedné straně a v následném zkoumání těchto kopií v prostorách Komise na druhé straně, ačkoli oba tyto postupy jsou bezpochyby vzájemně úzce spjaty. Lze si totiž zajisté představit, že Komise okopíruje data, aniž je předem prozkoumala, aby je pak následně prozkoumala na místě samém. Takto ostatně částečně postupovala rovněž v projednávaném případě ( 16 ). Takovýto postup umožňuje zejména opětovné uvolnění pracovišť a pracovních prostředků v průběhu kontroly.

31.

Před posouzením opodstatněnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku je ovšem nejprve třeba prozkoumat tři námitky Komise k jeho přípustnosti a relevanci pro rozhodnutí.

32.

Komise předně zpochybňuje přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jelikož směřuje k prostému přezkumu žaloby podané k Tribunálu.

33.

Tato námitka však není přesvědčivá, jelikož jestliže navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou být právní otázky zkoumané v prvním stupni znovu projednány v řízení o kasačním opravném prostředku ( 17 ).

34.

V tomto případě se první důvod kasačního opravného prostředku věnující se otázce, zda Komise smí pořizovat kopie pevných disků, které před tím neprozkoumala, týká rozsahu pravomocí tohoto orgánu podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003, a tudíž právní otázky. Navrhovatelky jsou proto za účelem získání odpovědi Soudního dvora na tuto výkladovou otázku nuceny opakovat tvrzení, která v této souvislosti uvedly v prvním stupni, a na podporu používat argumenty, které již předložily v této fázi řízení.

35.

Komise dále tvrdí, že navrhovatelky v projednávaném kasačním opravném prostředku poprvé vznesly výtku založenou na porušení práva na zachování důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem.

36.

Ani tato výtka nemůže obstát.

37.

Podle čl. 127 odst. 1 ve spojení s článkem 190 jednacího řádu Soudního dvora sice v průběhu řízení o kasačním opravném prostředku nelze předkládat nové důvody. Toto pravidlo však má pouze zabránit rozšíření předmětu sporu nad rámec žalobních důvodů projednávaných v prvním stupni ( 18 ). Argument je tedy přípustný, pokud představuje rozšíření argumentace uvedené již v žalobě předložené v prvním stupni ( 19 ).

38.

V projednávaném případě argument, že s kopírováním dokumentů, aniž byly předtím prozkoumány, může být spojeno porušení výsady spočívající v zachování důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, jelikož by při tom mohly být okopírovány rovněž dokumenty, které jsou chráněny touto výsadou, souvisí s prvním důvodem kasačního opravného prostředku natolik úzce, že nepředstavuje zvláštní nový důvod. Tato argumentace naopak doplňuje kritiku postupu, spočívajícího v kopírování dat, aniž by předtím byla prozkoumána, o následky, které jsou s ním potenciálně spojeny.

39.

Konečně má Komise za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je neúčinný (tj. že je „inopérant“), jelikož navrhovatelky nezpochybňují závěry Tribunálu uvedené v bodech 52 až 59 napadeného rozsudku. Podle nich je kopírování dat pouze mezistupněm, který je z technického hlediska nezbytný s ohledem na indexaci těchto dat, a Komise každopádně do vyšetřovacího spisu nezaložila žádné dokumenty, aniž předtím prozkoumala jejich relevanci pro předmět kontroly. Proto podle názoru Komise nemůže ani závěr, že předchozí kopírování bylo nepřípustné, vést k nepoužitelnosti dotčených důkazů.

40.

Tuto námitku je rovněž třeba zamítnout.

41.

Zaprvé se totiž otázka, zda je kasační opravný prostředek zcela nebo částečně neúčinný (tedy „inopérant“), dotýká opodstatněnosti tohoto kasačního opravného prostředku, a proto ji nelze projednávat bez ohledu na opodstatněnost jednotlivých námitek vznesených v kasačním opravném prostředku ( 20 ).

42.

Zadruhé by závěr, že Komise nebyla oprávněna kopírovat data, aniž je předtím prozkoumala, mohl mít skutečně vliv jak na právní existenci napadeného rozsudku, tak na platnost sporného rozhodnutí. Ačkoli Komise na konci daného procesu založila do vyšetřovacích spisů pouze prověřené dokumenty, nemění to nic na tom, že odvezení dotčených kopií do Bruselu a odhalení relevantních důkazů, ke kterému tam došlo, bylo umožněno teprve rozsáhlým okopírováním pevných disků. Pokud by původní pořízení kopií nespadalo do pravomocí Komise, vedla by tedy tato okolnost nutně k otázce použitelnosti důkazů, na nichž se zakládá sporné rozhodnutí.

43.

První důvod kasačního opravného prostředku je tedy přípustný, a pokud by se ukázalo, že je opodstatněný, mohl by případně skutečně vést ke zrušení napadeného rozsudku i sporného rozhodnutí.

44.

Hlavní výtka společnosti Nexans vznesená v rámci prvního důvodu jejího kasačního opravného prostředku se zakládá na okolnosti, že jak z doslovného znění, tak ze systematického uspořádání čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003 lze dovodit pevně stanovené pořadí úkonů prováděných během kontroly. V souladu s tímto pořadím je třeba veškerá data a dokumenty, do kterých se u podniku nahlíží, nejprve v první fázi prozkoumat z hlediska jejich relevance pro dotčené šetření, zatímco teprve následně v další fázi mohou být pořízeny kopie pouze těch dat a dokumentů, které byly shledány relevantními, a je tedy třeba založit je do spisu.

45.

Tribunál tento argument v bodech 52 až 59 napadeného rozsudku zamítl, a to v podstatě z toho důvodu, že z čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003 nelze dovodit, že se pravomoc Komise kopírovat nebo získávat kopie z účetních knih a obchodních záznamů kontrolovaného podniku omezuje na účetní knihy a obchodní záznamy, které již byly zkontrolovány. Pokud zhotovování těchto kopií slouží k dosažení účelu, za kterým je dané šetření prováděno, zejména k indexaci dat za použití digitální analýzy, a v konečném důsledku nejsou do vyšetřovacího spisu založeny žádné dokumenty, které předtím nebyly prozkoumány z hlediska své relevance pro předmět dotčené kontroly, pořizování kopií bez předchozího prozkoumání podle Tribunálu naopak spadá do pravomocí podle čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003.

46.

V těchto úvahách nelze spatřovat nesprávné právní posouzení.

47.

Předně je třeba uvést, že argumentace společnosti Nexans doslovným zněním čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003 je sice přesvědčivá ve vztahu k jazykovému znění tohoto nařízení v jednacím jazyce projednávaného kasačního opravného prostředku, a to v angličtině, jakož i ve vztahu k několika dalším jazykovým verzím, při celkovém porovnání všech jazykových verzí nařízení č. 1/2003 ale neobstojí.

48.

Společnost Nexans totiž tvrdí, že z použití výrazů „těchto knih nebo záznamů“ v dotčených jazykových verzích čl. 20 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 plyne, že se pravomoc pořizovat kopie, která je v něm upravena, vztahuje pouze na účetní knihy a obchodní záznamy, které jsou v něm uvedeny a již byly zkontrolovány podle písmene b) téhož odstavce.

49.

Komise naproti tomu tvrdí, že použití výrazů „těchto knih nebo záznamů“ v dotčených jazykových verzích čl. 20 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 lze naopak vysvětlit tím, že se odkazuje na „na účetní knihy a ostatní obchodní záznamy“ uvedené v písmeni b) téhož odstavce.

50.

Při bližším pohledu se však ukazuje, že jak první, tak druhá argumentace mají oporu pouze v některých, ale nikoli všech jazykových verzích čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003, a že celkové porovnání těchto jazykových verzí vzbuzuje o odkazech uvedených v tomto ustanovení celkově poněkud nejistou představu. Na jedné straně totiž většina ( 21 ), ale nikoli všechny ( 22 ) jazykové verze čl. 20 odst. 2 písm. c) prostřednictvím použití výrazu „těchto“ nebo obdobných výrazů odkazují na písmeno b) téhož odstavce, které mu předchází, a na druhou stranu je v některých jazykových verzích písmene c) jednoduše znovu zopakován výraz „obchodní záznamy“ použitý v písmeni b), které mu předchází ( 23 ).

51.

Výklad, podle kterého mohou být na základě čl. 20 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 kopírovány pouze dokumenty, které předtím byly zkontrolovány podle písmene b) téhož odstavce, má podle všeho výslovnou oporu pouze v portugalské verzi čl. 20 odst. 2 písm. c), jelikož v této verzi se hovoří o „dokumentech, které byly zkontrolovány“ ( 24 ). S ohledem na to, že všechny ostatní jazykové verze jsou v tomto ohledu nejasné, však není možné na vůli tvůrce tohoto ustanovení usuzovat pouze na základě znění portugalské verze ( 25 ).

52.

Za těchto okolností je naopak nutno konstatovat, že ze samotného znění čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) zkrátka nelze dovodit, zda se pravomoc pořizovat kopie upravená v písmeni c) vztahuje pouze na dokumenty, které již byly zkontrolovány podle písmene b), nebo zda tomu tak není. Při zjišťování vůle tvůrce tohoto ustanovení v dané záležitosti je tedy třeba se zaměřit na systematické uspořádání a kontext právní úpravy, jejíž je součástí, jakož i na cíle sledované touto právní úpravou ( 26 ).

53.

V této souvislosti je na jednu stranu předně třeba zdůraznit, že Komise disponuje kontrolními pravomocemi stanovenými v nařízení č. 1/2003 s cílem umožnit jí splnění úlohy, která spočívá v ochraně společného trhu před narušením hospodářské soutěže a ve stíhání případných porušení pravidel hospodářské soutěže na tomto trhu ( 27 ).

54.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že podle kartelového práva sice sporné řízení začíná teprve oznámením námitek, Soudní dvůr nicméně výslovně upřesnil, že právo dotčených podniků na obhajobu je třeba dodržovat již v průběhu předběžného šetření. Jak totiž rovněž správně uvedl Tribunál v bodě 80 napadeného rozsudku, je třeba se vyhnout tomu, aby právo na obhajobu mohlo být během předběžného šetření nenapravitelně narušeno. Platí to zejména v případě kontrol, jež mohou být rozhodující pro zajištění důkazů o protiprávní povaze jednání podniků ( 28 ). Pravomoci, kterými Komise disponuje v rámci kontrol, jsou tudíž jasně vymezeny ( 29 ).

55.

V souladu s tím podléhají rozhodnutí Komise o provedení kontroly přísným požadavkům na odůvodnění. Komise sice v této fázi ještě nemusí předložit úplné a konečné právní posouzení skutků, které jsou dotčeným podnikům vytýkány ( 30 ), a má rovněž právo vyhledávat různé informace, které ještě nejsou známy nebo plně identifikovány ( 31 ). Musí však ve svých rozhodnutích o provedení kontroly uvést předmět a účel dané kontroly, aby bylo dotčeným podnikům umožněno, aby si uvědomily rozsah povinnosti spolupráce a zároveň bylo zachováno jejich právo na obhajobu ( 32 ). Komise tedy musí co možná nejpřesněji uvést předmět šetření a skutečnosti, kterých se má kontrola týkat, a v žádném případě nemůže provádět kontroly spekulativně bez konkrétních podezření, takzvané „fishing expeditions“ ( 33 ).

56.

Komise proto v rámci kontroly může vyhledávat pouze dokumenty, které jsou relevantní pro předmět a účel uvedený v rozhodnutí o provedení kontroly, a pouze takovéto dokumenty rovněž může zakládat do spisu a později je používat jako důkazní prostředky. Pouze tak lze totiž zajistit, že v následném kartelovém řízení nebudou použity důkazní prostředky, které byly získány způsobem porušujícím práva dotčených podniků na obhajobu ( 34 ). Proto také lze náhodné nálezy, na které Komise narazí v rámci kontroly a které se týkají jiného předmětu, než je předmět této kontroly, použít pouze k odůvodnění počátečního podezření a k zahájení nového šetření, které má jiný předmět ( 35 ).

57.

S ohledem na výše uvedené je zajisté nepochybné, že Komise v žádném případě nesmí do spisů zakládat dokumenty, a následně je tedy ani používat jako důkazní prostředky, aniž tyto dokumenty předem prozkoumala z hlediska jejich relevance pro předmět dotčené kontroly. V opačném případě by totiž byly veškeré procesní záruky dotčených podniků zbaveny podstaty a otevřel by se prostor pro použití protiprávně získaných důkazních prostředků.

58.

V tomto ohledu lze ze systematického uspořádání čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003 zajisté vyvodit logický sled procedurálních kroků, které mají být provedeny v rámci kontroly, v tom smyslu, že než jsou data a dokumenty zahrnuty do správního spisu, musí být každopádně nejprve prozkoumány z hlediska relevance pro předmět dotčeného šetření. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Nexans, naproti tomu z čl. 20 odst. 2 nevyplývá žádný pevně stanovený časový sled, podle něhož musí být data předtím, než je lze okopírovat, vždy nejprve prozkoumána. Je tomu tak zejména v případě, že jsou kopie nejprve pořizovány čistě pouze pro účely jejich prozkoumání.

59.

V takovém případě se odepření možnosti kopírovat data, aniž byla předtím prozkoumána, jeví jako nepřiměřené omezení pravomocí Komise za předpokladu, že je zajištěno, že se při tom jedná pouze o technický mezikrok v rámci zkoumání těchto dat a v konečném důsledku nejsou do spisu založeny žádné dokumenty, aniž byly předtím prozkoumány. Navrhovatelky nepopírají, že v projednávaném případě tomu tak bylo ( 36 ).

60.

S kontrolou je zajisté spojen zásah do soukromé sféry daného podniku a požadavek ochrany před svévolnými nebo nepřiměřenými zásahy veřejné moci do soukromé sféry činnosti fyzické nebo právnické osoby je obecnou zásadou práva Evropské unie ( 37 ), která je nyní zakotvena v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie.

61.

To ale neznamená, že – jak tvrdí společnost Nexans – je pravomoci Komise v rámci článku 20 nařízení č. 1/2003 per se třeba vykládat restriktivně. Tyto pravomoci je spíše třeba vykládat a používat tak, aby bylo zajištěno striktní dodržování práv dotčených podniků. Omezení, kterým v tomto rámci podléhá výkon pravomocí Komise, totiž nejsou samoúčelná, nýbrž slouží k zaručení dodržování těchto práv ( 38 ).

62.

Právo na obhajobu, jakož i ochrana práv, jako je důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem, uvedená společností Nexans, nebo právo na ochranu soukromí, namítané v souběžně projednávaném případě Prysmian a Prysmian Cavi e Sistemi v. Komise ( 39 ), jsou ale zaručeny, pokud Komise jako v projednávaném případě sice data okopíruje, aniž je předtím prozkoumala, ale pak tato data za striktního dodržování příslušných záruk dotčených podniků týkajících se práva na obhajobu, tj. zejména výlučně v přítomnosti jejich advokátů, prozkoumá z hlediska jejich relevance pro předmět kontroly, a to před tím, než jsou dokumenty, které byly shledány relevantními pro předmět kontroly, založeny do spisu a než jsou ostatní okopírovaná data vymazána.

63.

I pokud by se totiž na dotčených pracovních pevných discích nacházela rovněž soukromá data nebo data chráněná výsadou důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, která by v první fázi rovněž byla okopírována, je v takovém případě při třídění uskutečněném v návaznosti na kopírování provedeno oddělení dokumentů, které přicházejí v úvahu jako důkazní prostředky, od ostatních dat a posledně uvedená data jsou vymazána, jak se postupovalo rovněž v projednávaném případě ( 40 ). Takové kopírování pro účely roztřídění proto nepředstavuje větší zásah než uvedené třídění samotné.

64.

Mimoto navzdory zastřeným výtkám navrhovatelek Komise ostatně, jak v tomto řízení o kasačním opravném prostředku uvádí, aniž to navrhovatelky zpochybňovaly, v žádném případě nepostupovala svévolně tak, že by data nacházející se na veškerých datových nosičích a zařízeních společnosti Nexans bez rozdílu a náhodně doslova „vysála“ obrovským vysavačem dat. Komise naopak okopírovala výlučně data, která předtím byla identifikována jako potenciálně relevantní pro předmět dotčeného šetření, protože se nacházela na počítačích a datových nosičích osob, které hrály hlavní roli v domnělém protiprávním jednání, které mělo být vyšetřeno v rámci dotčené kontroly ( 41 ).

65.

Jak dále právem tvrdí Komise, může mimoto indexace dat za pomoci digitální analýzy a následné třídění takto indexovaných dat vyžadovat značnou dobu. Je tomu tak tím spíše, že podniky nyní elektronicky ukládají značná množství dat. Jeví se tedy jako zcela namístě data okopírovat, aby bylo zařízení nebo nosiče dat, na kterých byla tato data původně uložena, ihned možno opět uvolnit a aby tato zařízení a tyto nosiče dat nebyly blokovány během celé doby trvání kontroly.

66.

S ohledem na výše uvedené se obecný zákaz kopírování dat, aniž předtím byla prozkoumána, jeví jako neúčelné a ve výsledku neodůvodněné ztížení výkonu kontrolních pravomocí Komise, které by překračovalo rámec toho, co je nutné k ochraně práv dotčených podniků. Takový zákaz by proto nadmíru omezoval užitečný účinek kontrol jakožto nástroje, který Komise potřebuje pro plnění své úlohy strážkyně Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže ( 42 ).

67.

Závěrem je tedy třeba konstatovat, že Komise je na základě čl. 20 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 oprávněna za účelem vyhodnocování dotčených dat jako mezikrok pořizovat kopie dat v případě, že se to s ohledem na provádění dané kontroly jeví jako účelné, ve výsledku nejsou do spisu založena data, která předtím nebyla prozkoumána z hlediska své relevance pro předmět dotčené kontroly, a všechna ostatní data jsou po roztřídění vymazána. Pokud je zaručeno, že tomu tak je, nejeví se jako nutné požadovat po Komisi, aby doložila, že kopírování dat bylo nejen účelné, ale i nezbytně nutné, jelikož bez předchozího okopírování daných dat by bylo nemožné danou kontrolu provést.

68.

V souladu s výše uvedenými úvahami je tedy třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

69.

Výše uvedené úvahy však ještě nedávají odpověď na otázku, zda pak Komise musí okopírovaná data kontrolovat v prostorách daného podniku, nebo zda tato data naopak může zkoumat ve svých vlastních prostorách v Bruselu.

70.

Navrhovatelky proti kontrole v prostorách Komise v rámci druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku namítají, a to zejména s odvoláním na znění čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003, systematickou inkoherenci, ke které dochází v případě příliš širokého výkladu, jakož i samotné znění rozhodnutí o provedení kontroly.

71.

Tribunál argumentaci společnosti Nexans, podle které Komise nedisponuje pravomocí data, která byla okopírována v rámci kontroly podniku, následně zkoumat ve svých prostorách v Bruselu, v bodech 60 až 64 napadeného rozsudku zamítl, a to v podstatě z toho důvodu, že z čl. 20 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1/2003 neplyne, že kontrola účetních knih a ostatních obchodních záznamů podniku musí probíhat výlučně v jeho prostorách. Uvedené ustanovení naopak Komisi pouze zavazuje k tomu, aby při kontrole dokladů prováděné ve svých prostorách dodržovala tytéž záruky vůči kontrolovaným podnikům, jaké je povinna dodržovat při kontrole na místě, což se v projednávaném případě stalo.

72.

Ani tyto úvahy nejsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

73.

Předně, na rozdíl od názoru společnosti Nexans ze znění článku 20 odst. 1 nařízení č. 1/2003, podle kterého Komise může „provádět veškeré nezbytné kontroly podniků“, nelze dovodit, že se celá kontrola musí uskutečnit v prostorách dotčeného podniku.

74.

Znění čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1/2003 zajisté použitím výrazu „podniků“ odkazuje na prostory kontrolovaných podniků. To je ale zcela logické, jelikož kontrola nutně začíná v prostorách podniků. Tato formulace naproti tomu nevylučuje, aby data, která byla okopírována v prostorách podniku, byla následně v prostorách Komise prozkoumána z hlediska toho, zda jsou relevantní pro předmět dotčené kontroly.

75.

Totéž platí ohledně obecného systematického uspořádání čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Z tohoto systematického uspořádání zajisté plyne, že normotvůrce měl v úmyslu prostřednictvím tohoto ustanovení stanovit pravomoci Komise (vstupování do prostorů, kontrola dokumentů, pořizování kopií, pečetění prostor a záznamů, jakož i vyslýchání zástupců podniku) nutné pro provádění kontrol Komise v prostorách dotčených podniků. Ani tato okolnost však nevylučuje, aby kontrola započatá v prostorách podniku pokračovala v prostorách Komise.

76.

Není totiž patrné, že by takovéto pokračování kontroly v prostorách Komise ve srovnání s prováděním kontroly v samotných prostorách podniku představovalo dodatečný zásah do práv dotčených podniků, který je natolik závažný, že by pravomoc postupovat tímto způsobem musela být stanovena explicitně a nebylo by ji v případě, že jsou tyto pravomoci vykládány ve světle nutnosti ochrany práv dotčených podniků, možno implicitně odvodit z pravomocí stanovených v čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003.

77.

Je tomu tak tím spíše, že – jak již bylo uvedeno – pravomoci stanovené v nařízení č. 1/2003 mají Komisi umožňovat účinné potírání protisoutěžních jednání ( 43 ). Právě s ohledem na skutečnost, že od vstupu nařízení č. 1/2003 v platnost ještě podstatně vzrostl objem elektronických dat, která jsou produkována a ukládána podniky, je tedy zcela odůvodněné umožnit Komisi provádění časově náročného zkoumání těchto dat v jejích vlastních prostorách, aby pracovníci Komise nebyli nadmíru vázáni v prostorách kontrolovaných podniků, což by ostatně rovněž mohlo zapříčinit vysoké náklady.

78.

S ohledem na výše uvedené se zajisté nejeví vhodné omezit pravomoc Komise kontrolovat data ve svých vlastních prostorách na případy, kdy je např. z technických důvodů nemožné prozkoumat dotčená data na místě. Postup Komise spočívající ve zkoumání dat ve svých vlastních prostorách, a nikoli v prostorách dotčeného podniku, se ovšem s ohledem na okolnosti daného případu musí jevit jako účelný a odůvodněný, např. proto, že poté, co Komise již nějakou dobu prováděla zkoumání na místě, je ještě třeba zkontrolovat značné množství dat.

79.

V projednávaném případě vyplývá odůvodnění rovněž z okolnosti, že sporná data byla k dispozici teprve ke konci kontroly prováděné v podniku ( 44 ). Kontrola v prostorách Komise se rovněž jeví o to opodstatněnější v případě, že je podnik – jako v projednávaném případě – již zastupován advokáty se sídlem v Bruselu, kteří mohou kontrolu dat monitorovat bez větších obtíží.

80.

Naproti tomu navrhovatelky neuvádějí žádné skutečnosti, které by mohly prokázat, že by v projednávaném případě nebylo účelné v kontrole pokračovat v prostorách Komise, nýbrž že to bylo zapříčiněno pouze „pohodlností“ Komise,

81.

Jak tomu bylo již ohledně kopírování dat ( 45 ), o němž bylo pojednáno výše, je ovšem rovněž ohledně zkoumání těchto dat v prostorách Komise rozhodující, že tento postup není spjat s porušováním práva dotčených podniků na obhajobu.

82.

V tomto ohledu musí být, jak Tribunál správně konstatoval v bodě 60 napadeného rozsudku, při kontrole dat v prostorách Komise dodrženy stejné procesní záruky stanovené ve prospěch dotčených podniků jako v jejich vlastních prostorách. Jak totiž bylo uvedeno výše, je v rámci kontroly rozhodující, aby do spisu byly zahrnuty pouze dokumenty, které jsou prokazatelně relevantní pro předmět a účel uvedený v rozhodnutí o provedení kontroly, jelikož pouze tak lze zaručit, že v pozdějším řízení nebudou použity důkazní prostředky, které byly získány způsobem porušujícím právo dotčených podniků na obhajobu ( 46 ). Za tímto účelem je nezbytné, aby advokáti těchto podniků byli po celou dobu přítomni při třídění veškerých dat a dokumentů prováděném Komisí a mohli zkontrolovat, které dokumenty Komise shledala relevantními.

83.

Okolnost, že Komise s sebou odveze data okopírovaná v podniku do svých prostor v Bruselu a tam je zkoumá, proto v žádném případě nemůže vést k tomu, že tato data uniknou kontrole dotčeného podniku, ani k tomu, že je Komise bude procházet podle své libovůle. Naopak musí být zaručeno, že Komise bude dotčená data přepravovat zapečetěná a následně je bude procházet výlučně v přítomnosti advokátů daného podniku, jako tomu bylo v projednávaném případě ( 47 ). Prostřednictvím takovéto přepravy se zapečetěním je ostatně, jak Komise správně uvedla při jednání, zajištěna kontinuita kontroly, která byla započata v prostorách podniku a ve které je pokračováno v prostorách Komise.

84.

S požadavkem zachování práva kontrolovaných podniků na obhajobu by nadto nebylo slučitelné, kdyby provádění kontroly v prostorách Komise v Bruselu bylo pro tyto podniky spojeno s nepřiměřeným zatížením nebo nepřiměřenými náklady. Podniky jsou totiž v rámci kontrol prováděných Komisí povinny poskytovat součinnost. Tato povinnost se však musí omezit pouze na to, aby Komise vyžadovala přiměřenou součinnost, a nemůže vést k nadměrnému zatížení podniků ( 48 ).

85.

V této souvislosti společnost Nexans uvádí, že pokud by Komise podle čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003 mohla data okopírovaná v podnicích kontrolovat ve svých prostorách v Bruselu, muselo by se v prostorách Komise uplatnit rovněž právo Komise vyslýchat pracovníky kontrolovaného podniku podle písmene e) téhož odstavce. To se však podle této společnosti jeví jako neslučitelné s taxativní právní úpravou vyšetřovacích pravomocí Komise.

86.

S ohledem na předcházející ustanovení obsažené v čl. 14 odst. 1 písm. c) nařízení č. 17 ( 49 ) je třeba konstatovat, že pasáž, podle níž lze „na místě“ vyžadovat ústní vysvětlení, kterou v tomto ustanovení ještě bylo možné nalézt, byla v čl. 20 odst. 2 písm. e) nařízení č. 1/2003 vypuštěna. S ohledem na výše uvedené se výslechy pracovníků dotčených podniků konající se v Bruselu na základě tohoto ustanovení samy o sobě nejeví jako vyloučené. Je tomu tak však pouze v případě, že náklady podniků, které jsou s tím spojené, nejsou nepřiměřené.

87.

Ani nutná přítomnost advokátů dotčených podniků v Bruselu po dobu trvání kontroly prováděné v prostorách Komise a zejména s tím spojené náklady nesmí pro tyto podniky představovat nepřiměřenou zátěž ve srovnání s kontrolou prováděnou v jejich vlastních prostorách.

88.

V projednávaném případě však společnost Nexans neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by provádění kontroly v prostorách Komise tento podnik nepřiměřeně zatěžovalo, a ani jinak nejsou takové skutečnosti patrné.

89.

Konečně výklad čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003, podle kterého může Komise v kontrole pokračovat ve svých vlastních prostorách, na rozdíl od argumentace společnosti Nexans není ani v rozporu s dalšími ustanoveními téhož nařízení.

90.

Podle společnosti Nexans by čl. 21 odst. 4 nařízení č. 1/2003, který pro účely „kontroly v jiných prostorách“ odkazuje na pravomoci vyplývající z čl. 20 odst. 2 písm. a) až c) nařízení č. 1/2003, byl zbaven smyslu, pokud by se již ze samotného článku 20 mělo dovozovat, že Komise je oprávněna kontrolovat dokumenty mimo prostory daného podniku.

91.

Jak právem uvádí Komise, článek 21 nařízení č. 1/2003 se však týká zcela jiné situace než té, o kterou se jedná v případě kontroly podle článku 20 téhož nařízení. Článek 21 totiž Komisi zmocňuje k provádění kontrol a opatřování důkazů v jiných prostorách než v obchodních prostorách podniku, např. v bytech nebo dopravních prostředcích pracovníků daného podniku, a v tomto ohledu odkazuje na pravomoci vyplývající z čl. 20 odst. 2 písm. a) až c). Výklad čl. 20 odst. 2 písm. b), podle kterého lze ve zkoumání dat, která byla podle písmene c) téhož odstavce okopírována v prostorách podniku, pokračovat i mimo prostory tohoto podniku, tedy nemá žádný dopad na oblast působnosti článku 21 nařízení č. 1/2003.

92.

Závěrem je tedy třeba konstatovat, že Komise je na základě čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003 oprávněna k následné kontrole dat, která byla okopírována při kontrole v prostorách určitého podniku, ve svých vlastních prostorách za předpokladu, že se to s ohledem na provádění dané kontroly jeví jako účelné a kontrolovaným podnikům je zaručeno stejné právo na obhajobu jako při kontrole prováděné v jejich vlastních prostorách. Je-li to zaručeno, nejeví se navíc jako nutné, aby bylo od Komise požadováno, aby doložila, že provedení kontroly v prostorách daného podniku bylo zcela nemožné.

93.

V souladu s tím je třeba i druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

94.

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky namítají, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že odmítl jejich argument, podle kterého omezení kontrolních pravomocí Komise na prostory společnosti Nexans vyplývá rovněž ze znění samotného rozhodnutí o provedení kontroly. Toto rozhodnutí totiž stanoví, že „[k]e kontrole může dojít ve všech prostorách, které podnik řídí, a zejména v kancelářích nacházejících se na následující adrese: […]“ ( 50 ).

95.

Tribunál tuto argumentaci zamítl v bodě 67 napadeného rozsudku s odůvodněním, že z rozhodnutí o provedení kontroly sice vyplývá, že kontrola mohla probíhat ve výše uvedených prostorách, nikoli ale, že musela probíhat výhradně tam. Rozhodnutí o provedení kontroly tudíž Komisi neznemožnilo pokračovat v kontrole v Bruselu.

96.

Na rozdíl od tvrzení společnosti Nexans nelze v tomto závěru spatřovat nesprávné právní posouzení.

97.

Jak správně uvádí Komise s odkazem na rozsudek Tribunálu ve věci Minoan Lines v. Komise, který citovala samotná společnost Nexans, spočívá účel uvedení tohoto údaje pouze ve zmocnění Komise ke vstupu do prostor uvedeného právního subjektu, a to pouze do nich. Znamená to, že Komise na základě takovéhoto rozhodnutí nemůže vstupovat do prostor jiných právních subjektů než do prostor uvedeného právního subjektu ani tam provádět kontroly ( 51 ).

98.

Rozhodnutí o provedení kontroly tedy nevylučuje, aby Komise data, která byla okopírována v podniku uvedeném v tomto rozhodnutí, následně zkoumala ve svých vlastních prostorách, a to za předpokladu, že je rovněž v tomto případě zajištěno, že tento podnik nebyl v žádném okamžiku zbaven kontroly nad těmito daty, což bylo v projednávaném případě splněno ( 52 ).

99.

Nesprávné je mimoto i tvrzení navrhovatelek, že aby se rozhodnutí o provedení kontroly vztahovalo rovněž na prověřování v prostorách Komise, muselo by být vydáno na základě článku 21, a nikoli článku 20 nařízení č. 1/2003. Jak totiž již bylo uvedeno výše ( 53 ), článek 21 se týká provádění kontrol v jiných prostorách než v obchodních prostorách podniku, např. v bytech nebo dopravních prostředcích pracovníků daného podniku, a tudíž zcela jiné situace než té, o kterou se jedná v případě pokračování kontroly, která byla na základě článku 20 započata v obchodních prostorách podniku, v prostorách Komise.

100.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku je proto rovněž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

101.

V rámci čtvrtého a pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky kritizují závěry Tribunálu týkající se výpočtu pokuty. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se týká pravomoci Tribunálu přezkoumat pokutu stanovenou Komisí v plné jurisdikci, zatímco předmětem pátého důvodu kasačního opravného prostředku je údajné zjevně nesprávné posouzení ze strany Tribunálu.

102.

Navrhovatelky v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku kritizují, že Tribunál nesprávně posoudil rozsah své pravomoci přezkoumat stanovení pokuty ze strany Komise v plné jurisdikci podle článku 261 SFEU ve spojení s článkem 31 nařízení č. 1/2003.

103.

V tomto ohledu je třeba předeslat, že pouze Tribunál je příslušný k tomu, aby přezkoumal způsob, jímž Komise v každém jednotlivém případě posoudila závažnost protiprávních jednání. V rámci kasačního opravného prostředku je předmětem přezkumu Soudního dvora jednak to, v jakém rozsahu Tribunál přihlédl právně správným způsobem ke všem zásadním faktorům pro posouzení závažnosti určitého jednání ve světle článku 101 SFEU a článku 23 nařízení č. 1/2003, a jednak ověření, zda Tribunál právně dostačujícím způsobem odpověděl na veškeré argumenty dovolávané na podporu návrhu na zrušení pokuty nebo snížení její částky ( 54 ).

104.

Podle názoru navrhovatelek měla být v projednávaném případě snížena základní částka pokuty, stanovená na 15 % hodnoty relevantních tržeb, jelikož dané protiprávní jednání podle jejich tvrzení nemělo na relevantní trh žádné dopady, popř. na něj mělo pouze omezené dopady. Tribunál ale v bodě 156 napadeného rozsudku pouze odkázal na bod 22 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 z roku 2006 (dále jen „pokyny z roku 2006“) ( 55 ), ve kterém dopad protiprávního jednání na trh není uveden jako faktor určující výši pokuty. Tím, že ani nezkoumal dotčený argument navrhovatelek, ani neuplatnil svou pravomoc přezkoumat rozhodnutí Komise v plné jurisdikci, se tudíž Tribunál podle názoru navrhovatelek dopustil nesprávného právního posouzení.

105.

Vyhlídky této argumentace na úspěch závisejí na tom, zda se bude vycházet ze znění bodu 156 napadeného rozsudku v jednacím jazyce, tedy v angličtině, nebo ze znění tohoto bodu v pracovním jazyce Tribunálu, tedy ve francouzštině, a ze všech ostatních jazykových verzí napadeného rozsudku.

106.

Výchozím bodem je skutečnost, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, která je unijnímu soudu přiznána v článku 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU, opravňuje soud, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a uloženou pokutu nebo penále tedy zrušil, snížil nebo zvýšil ( 56 ).

107.

Ačkoli výkon této pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu bez návrhu ( 57 ), musí dále unijní soud za účelem splnění požadavků na soudní přezkum v plné jurisdikci ve smyslu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, pokud jde o pokutu, při výkonu pravomocí stanovených v článcích 261 a 263 SFEU přezkoumat všechny právní i skutkové výhrady směřující k prokázání toho, že částka pokuty neodpovídá závažnosti a době trvání protiprávního jednání ( 58 ).

108.

Bude-li se vycházet z francouzského znění a ze všech ostatních jazykových verzí napadeného rozsudku vyjma verze anglické, jsou úvahy Tribunálu uvedené v bodě 156 napadeného rozsudku na rozdíl od tvrzení navrhovatelek v souladu s požadavky stanovenými touto judikaturou.

109.

Je sice pravda, že Tribunál v bodě 156 napadeného rozsudku s odkazem na bod 22 pokynů z roku 2006 odmítl argumentaci, podle které měla Komise zohlednit údajnou neexistenci dopadů protiprávního jednání na trh, a v tomto ohledu konstatoval, že podle tohoto bodu pokynů nemusí Komise jakožto přitěžující nebo polehčující okolnost vzít v úvahu konkrétní dopad na trh, nebo jeho neexistenci.

110.

Mimoto však Tribunál ve francouzském znění a ve všech ostatních jazykových verzích napadeného rozsudku vyjma verze anglické dále uvedl, že naopak postačuje, jako v projednávaném případě, že podíl hodnoty tržeb, které mají být zohledněny, stanovený Komisí je na základě uvedeného ustanovení odůvodněný dalšími skutečnostmi, které mohou mít vliv na určení závažnosti, jako je samotná povaha protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech dotčených stran a jeho zeměpisný rozsah.

111.

Z těchto úvah plyne, že Tribunál argument údajné neexistence dopadů na trh nezamítl, jak tvrdí společnost Nexans, pouze obecným odkazem na pokyny z roku 2006. Vsuvka „jako v projednávaném případě“ naopak svědčí o tom, že podle názoru a posouzení Tribunálu byla v daném případě výše podílu hodnoty tržeb, který Komise vzala v úvahu pro účely základní částky pokuty, bez ohledu na případnou neexistenci dopadů na trh odůvodněna jinými okolnostmi uvedenými v pokynech z roku 2006, jako např. povahou protiprávního jednání. Protože je francouzština pracovním jazykem Tribunálu, je třeba vycházet z toho, že Tribunál vsuvku „jako v projednávaném případě“ („comme en l’occurrence“) obsaženou ve francouzské verzi rozsudku vložil záměrně, a tato vsuvka tedy reprodukuje posouzení projednávané věci Tribunálem.

112.

Tribunálu tedy nelze vytýkat, že nedostatečně prozkoumal argumentaci společnosti Nexans předloženou v prvoinstančním řízení a že nedostatečně uplatnil svou pravomoc přezkoumat rozhodnutí Komise o udělení pokuty v plné jurisdikci. Absencí vsuvky „jako v projednávaném případě“ v anglickém znění bodu 156 napadeného rozsudku je sice tento rozsudek v jednacím jazyce stižen právním pochybením, které v zásadě musí vést k jeho zrušení. Bez předmětné vsuvky totiž není patrné, že Tribunál dostatečně využil své pravomoci k přezkumu pokuty v plné jurisdikci. V souladu s tím by bylo nutné věc vrátit Tribunálu k novému projednání. Avšak vzhledem k tomu, že absence dotyčné vsuvky pouze v anglickém znění napadeného rozsudku byla zjevně zapříčiněna chybou v překladu, mohl by Tribunál toto právní pochybení odstranit opravou v souladu s článkem 164 svého jednacího řádu. Toto řešení by mělo být v každém případě upřednostněno před zrušením napadeného rozsudku a vrácením věcí Tribunálu, neboť posledně uvedený postup by jen zbytečně prodloužil řízení a způsobil dodatečné náklady, ale ve výsledku by nevedl k žádné změně, neboť Tribunál by po vrácení věci žalobu opětovně zamítl se stejným odůvodněním, tentokrát ovšem se správným překladem. Aby nebyla ohrožena právní ochrana společnosti Nexans, měla by však od opravy anglického znění napadeného rozsudku začít plynout nová lhůta k podání kasačního opravného prostředku proti opravené části tohoto rozsudku. Alternativně by mohl Soudní dvůr poskytnout účastníkům tohoto řízení lhůtu ke změně jejich vyjádření ( 59 ).

113.

Pokud by Tribunál napadený rozsudek v jednacím jazyce včas opravil, a Soudní dvůr by se tedy mohl opřít o provedený výkon přezkumné pravomoci Tribunálu, pak by se jeho meritorní posouzení závažnosti protiprávního jednání ukázalo jako opodstatněné tím spíše, že podle judikatury Soudního dvora může být sazba ve výši 15 % v případě dohody o rozdělení trhů odůvodněna již samotnou závažností daného protiprávního jednání, jelikož se v tomto případě jedná o jedno z nejzávažnějších omezení hospodářské soutěže ve smyslu bodu 23 pokynů z roku 2006, jakož i o nejnižší sazbu v rámci stupnice sankcí, která je pro taková protiprávní jednání v těchto pokynech stanovena ( 60 ). V souladu s tím Soudní dvůr, ovšem až po vyhlášení napadeného rozsudku, v rozsudku ze dne 26. září 2018 ve věci Philips a Philips France v. Komise upřesnil, že výtka založená na tom, že se Tribunál nevypořádal s argumentací týkající se závažnosti protiprávního jednání, je irelevantní, pokud lze koeficient závažnosti zvolený Komisí odůvodnit již povahou protiprávního jednání ( 61 ).

114.

Výše uvedené úvahy konečně nejsou zpochybněny ani rozsudkem Soudního dvora ve věci Infineon Technologies v. Komise ( 62 ), na nějž odkazovaly navrhovatelky.

115.

Soudní dvůr v tomto rozsudku sice konstatoval, že Tribunál porušil rozsah své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, protože neodpověděl na argument uplatněný společností Infineon, podle kterého Komise porušila zásadu proporcionality tím, že stanovila částku uložené pokuty, aniž zohlednila omezený počet protisoutěžních kontaktů, na kterých se navrhovatelka podílela ( 63 ).

116.

Věc Infineon je však zvláštní tím, že v daném případě se, na rozdíl od věci Philips ( 64 ) zmíněné v bodě 113 tohoto stanoviska a od projednávaného případu, jednalo o zohlednění individuální účasti společnosti Infineon na dotčeném protiprávním jednání, zejména se zřetelem na zohlednění existence polehčujících okolností, které mohly odůvodňovat snížení pokuty ( 65 ). Rozsudek ve věci Infineon Technologies v. Komise tedy, jak výslovně upřesnil Soudní dvůr, nezpochybňuje závěry obsažené v rozsudku Philips a Philips France v. Komise, uvedené v bodě 113 tohoto stanoviska ( 66 ).

117.

Z výše uvedených úvah tedy plyne, že – s výhradou včasné opravy anglického znění napadeného rozsudku Tribunálem – je třeba zamítnout i čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku.

118.

Pátý důvod kasačního opravného prostředku společnosti Nexans se konečně vztahuje na posouzení „evropské kartelové konfigurace“ se zřetelem ke stanovení pokuty. Jak již bylo uvedeno, Komise evropským podnikům zvýšila základní částku pokuty o 2 %, jelikož měla za to, že vedle rozdělení trhů mezi evropské, japonské a jihokorejské podniky („kartelová konfigurace A/R“) existovalo ještě dodatečné rozdělení mezi evropské podniky ( 67 ).

119.

V řízení před Tribunálem společnost Nexans zpochybňovala, že v důsledku evropské kartelové konfigurace nastala další újma, která mohla odůvodnit toto zvýšení. Tribunál tento argument zamítl.

120.

V tomto řízení o kasačním opravném prostředku nyní společnost Nexans napadá závěr, k němuž Tribunál v tomto ohledu dospěl v bodě 182 napadeného rozsudku. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Nexans, podle něj není pochyb o tom, že rozdělení projektů podzemních a podmořských silových kabelů vysokého napětí v rámci „evropské konfigurace kartelové dohody“ posílilo narušení hospodářské soutěže, které v EHP způsobila „konfigurace A/R“ uvedené kartelové dohody.

121.

Podle společnosti Nexans je tento závěr stižen vadou spočívající jak ve zjevně nesprávném posouzení, tak v nedostatku odůvodnění. Jak Komise, tak Tribunál totiž uznaly, že společnost Nexans předložila důkazy svědčící o tom, že dané protiprávní jednání nemělo vliv na žádné evropské prodeje. S ohledem na výše uvedené jako odůvodnění zvýšení pokuty nepostačuje okolnost, že neexistují žádné pochybnosti o tom, že evropská kartelová konfigurace způsobila intenzivnější narušení hospodářské soutěže. Tím, že Tribunál potvrdil legalitu tohoto zvýšení, dopustil se tudíž podle společnosti Nexans nesprávného posouzení.

122.

Tento argument není přesvědčivý. Zčásti se rovněž zakládá na zjevně nesprávném pochopení napadeného rozsudku.

123.

Tribunál předně v žádném případě neměl za to, že navrhovatelky prokázaly, že dané protiprávní jednání nemělo dopady na žádné evropské prodeje. Tribunál naopak v bodě 181 napadeného rozsudku konstatoval, že „evropská kartelová konfigurace“ s sebou v projednávaném případě nesla dodatečný závazek, který šel nad rámec stávajících pravidel pro přidělování projektů v „kartelové konfiguraci A/R“.

124.

S ohledem na tuto okolnost Tribunál v bodě 182 napadeného rozsudku – jak již bylo uvedeno – dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že narušení hospodářské soutěže, které způsobila „kartelová konfigurace A/R“, bylo v důsledku „evropské kartelové konfigurace“ ještě posíleno. Společnost Nexans tyto závěry Tribunálu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku nezpochybňuje a nic nenasvědčuje tomu, že se tyto závěry zakládají na zkreslení případných důkazů, které společnost Nexans předložila v prvoinstančním řízení.

125.

S ohledem na výše uvedené zaprvé není zřejmé, v jakém ohledu by závěr Tribunálu uvedený v bodě 182 napadeného rozsudku měl být nedostatečně odůvodněn.

126.

Zadruhé měl Tribunál v dané věci rovněž právem za to, že se vzájemným rozdělením projektů evropských podniků je spjato další narušení nad rámec rozdělení trhů mezi evropské, japonské a jihokorejské podniky. Úzká vazba obou uvedených konfigurací totiž nic nemění na tom, že „evropská kartelová konfigurace“ představovala dohodu, která nebyla zahrnuta v „kartelové konfiguraci A/R“ a měla samostatný význam. Toto rozdělení v rámci Evropy by i bez ohledu na rozdělení trhů mezi evropské, japonské a jihokorejské podniky bylo nutno kvalifikovat jako omezení hospodářské soutěže. V závěru Tribunálu, že za toto „umocnění“ protiprávního jednání bylo, aniž se jednalo o nesprávné právní posouzení, možno uložit zvýšenou pokutu, tedy nelze spatřovat nesprávné posouzení.

127.

V důsledku toho je třeba zamítnout rovněž pátý důvod kasačního opravného prostředku.

128.

Vzhledem k tomu, že žádný z důvodů kasačního opravného prostředku uplatněný společností Nexans nevede k úspěchu, musí být tento kasační opravný prostředek jako celek zamítnut.

129.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že jestliže Soudní dvůr zamítne kasační opravný prostředek, rozhodne o nákladech řízení.

130.

Z článku 138 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 184 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, bude uložena náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval; je‑li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Soudní dvůr o rozdělení nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Komise ve svém návrhu požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky byly ve sporu neúspěšné, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení ponesou společně a nerozdílně, jelikož podaly kasační opravný prostředek společně. Bylo by však nepřiměřené uložit navrhovatelkám náklady řízení, které vznikly v souvislosti se čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku, neboť jeho podání bylo zapříčiněno chybou v překladu, jíž se dopustil Soudní dvůr Evropské unie. Potud by měli všichni účastníci řízení nejprve nést vlastní náklady řízení. Následně mohou ověřit, zda budou v této souvislosti uplatňovat vůči Soudnímu dvoru Evropské unie nároky na náhradu škody.

131.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: