–

za Dilly’s Wellnesshotel GmbH M. Kronerem, Rechtsanwalt,

–

za rakouskou vládu F. Koppensteinerem, H. Schampem a G. Hessem, jakož i C. Pesendorfer, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi K. Blanck-Putz, K. Herrmann a P. Němečkovou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 108 odst. 3 SFEU, nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články [107 a 108 SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné [s vnitřním] trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) (Úř. věst. 2008, L 214, s. 3), jakož i nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 [SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1), zejména čl. 58 odst. 1 tohoto posledně uvedeného nařízení.

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájených na návrh Finanzamt Linz (finanční úřad v Linci, Rakousko) a Finanzamt Kirchdorf Perg Steyr (finanční úřad Kirchdorf Perg Steyr, Rakousko), jejichž předmětem je vrácení energetických daní společnosti Dilly’s Wellnesshotel GmbH.

3

Body 4 a 5 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků [107 a 108 SFEU] na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. 1998, L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312), ve znění nařízení Rady (EU) č. 733/2013 ze dne 22. července 2013 (Úř. věst. 2013, L 204, s. 11), (dále jen „nařízení č. 994/98“) zněly takto:

4

Podle článku 1 tohoto nařízení, nadepsaného „Skupinové [Blokové] výjimky“:

„1.   Komise může prostřednictvím nařízení přijatých podle článku 8 tohoto nařízení a v souladu s článkem [107 SFEU] prohlásit, že níže uvedené kategorie podpory jsou slučitelné s[…] [vnitřním] trhem a nevztahuje se na ně oznamovací povinnost podle čl. [108 odst. 3 SFEU]:

[…]“

5

Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), v článku 1, nadepsaném „Definice“, stanovilo:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

6

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oznámení nové podpory“, stanovil:

„1.   S výhradou odlišné úpravy v nařízeních vydaných na základě článku [109 SFEU] nebo jiných příslušných ustanovení této smlouvy, musí dotyčný členský stát oznámit Komisi s dostatečným časovým předstihem všechny plány na poskytnutí nové podpory. […]

[…]“

7

Článek 4 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení č. 659/1999 (Úř. věst. 2004, L 140, s. 1; Zvl. vyd. 08/04, s. 3), nadepsaný „Zjednodušený oznamovací postup pro určité změny stávající podpory“, stanoví:

„1.   Pro účely čl. 1 písm. c) nařízení [č. 659/1999] se změnou stávající podpory rozumí jakákoli změna kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření s [vnitřním] trhem. Zvýšení původního rozpočtu stávajícího režimu podpor maximálně o 20 % se však nepovažuje za změnu stávající podpory.

2.   Následující změny stávající podpory se oznamují prostřednictvím formuláře pro zjednodušené oznamování, který je uveden v příloze II:

[…]

[…]“

8

Článek 3 nařízení č. 800/2008, nadepsaný „Podmínky vynětí“, který je uveden v kapitole I tohoto nařízení, nadepsané „Společná ustanovení“, v odstavci 1 stanoví:

„Režimy podpory, které splňují všechny podmínky kapitoly I tohoto nařízení a příslušná ustanovení kapitoly II tohoto nařízení, jsou slučitelné s [vnitřním] trhem ve smyslu čl. [107 odst. 3 SFEU] a jsou vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. [108 odst. 3 SFEU], pokud jednotlivá podpora poskytnutá v rámci režimu podpory splňuje všechny podmínky tohoto nařízení a režimy podpory obsahují výslovný odkaz na toto nařízení formou citace jeho názvu a uvedením informace o jeho vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.“

9

Nařízení č. 800/2008 bylo zrušeno nařízením č. 651/2014.

10

Body 2 až 5 a 64 odůvodnění nařízení č. 651/2014 zní následovně:

[…]

11

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se použijí následující definice:

[…]

[…]“

12

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Podmínky vynětí“, stanoví:

„Režimy podpory, jednotlivá podpora poskytnutá na základě těchto režimů a podpora ad hoc jsou slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 2 nebo 3 [SFEU] a jsou vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], pokud tato podpora splňuje všechny podmínky stanovené v kapitole I tohoto nařízení a rovněž zvláštní podmínky platné pro příslušnou kategorii podpory stanovené v kapitole III tohoto nařízení.“

13

Článek 44 téhož nařízení, nadepsaný „Podpora v podobě úlev na ekologických daních podle směrnice [2003/96]“, stanoví:

„1.   Režimy podpory v podobě úlev na ekologických daních, které splňují podmínky směrnice [2003/96], jsou slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 3 [SFEU] a jsou vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto článku a v kapitole I.

[…]

3.   Podstatou režimů podpory v podobě úlev na daních je snížení platné sazby ekologické daně, zaplacení pevně stanovené částky vyrovnávací platby nebo kombinace těchto mechanismů.

[…]“

14

Článek 58 nařízení č. 651/2014, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije na jednotlivou podporu poskytnutou před jeho vstupem v platnost, pokud tato podpora splňuje veškeré podmínky stanovené v tomto nařízení, s výjimkou článku 9.

2.   Podporu, která není vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU] na základě tohoto nařízení ani jiných dříve platných nařízení přijatých podle článku 1 nařízení [č. 994/98], posuzuje Komise v souladu s příslušnými rámci, pokyny, sděleními a oznámeními.

3.   Podpora, jež byla poskytnuta před 1. lednem 2015 na základě tehdy platného nařízení přijatého podle článku 1 nařízení [č. 994/98], je slučitelná s vnitřním trhem a je vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU] s výjimkou regionální podpory. Režimy podpory v podobě rizikového kapitálu ve prospěch malých a středních podniků, které byly zavedeny před 1. červencem 2014 a které jsou podle nařízení č. 800/2008 vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], zůstávají z této povinnosti vyňaty a jsou slučitelné s vnitřním trhem až do ukončení dohody o financování, a to za předpokladu, že příslib poskytnutí veřejných prostředků podporovanému investičnímu fondu soukromého kapitálu byl na základě takové dohody učiněn před 1. lednem 2015, a že jsou nadále splněny ostatní podmínky pro vynětí z oznamovací povinnosti.

4.   Po skončení doby platnosti tohoto nařízení zůstávají režimy podpor, které jsou vyňaty podle tohoto nařízení, vyňaty ještě po adaptační období v délce šesti měsíců, s výjimkou režimů regionální podpory. Vynětí režimů regionální podpory pozbývá platnosti v den, kdy končí platnost schválených map regionální podpory. Vynětí podpory rizikového financování podle čl. 21 odst. 2 písm. a) ukončí svou platnost uplynutím období podle dohody o financování, jestliže příslib poskytnutí veřejných prostředků podporovanému investičnímu fondu soukromého kapitálu byl na základě takové dohody učiněn během šesti měsíců následujících po skončení doby platnosti tohoto nařízení, a jestliže jsou nadále splněny všechny ostatní podmínky pro vynětí z oznamovací povinnosti.“

15

Článek 59 tohoto nařízení zní takto:

„Toto nařízení vstupuje v platnost dnem 1. července 2014.

[…]“

16

Ustanovení § 1 odst. 1 Energieabgabenvergütungsgesetz (zákon o vracení energetických daní, dále jen „EAVG“) stanoví:

„Zaplacená energetická daň za energetické zdroje uvedené v odstavci 3 bude na základě žádosti vrácena za kalendářní rok (hospodářský rok) v rozsahu, v němž (celkově) přesahuje 0,5 % rozdílu mezi

1.   obraty ve smyslu § 1 odst. 1 bodů 1 a 2 [Umsatzsteuergesetz 1994 (zákon o dani z obratu z roku 1994)] a

2.   obraty ve smyslu § 1 odst. 1 bodů 1 a 2 zákona o dani z obratu z roku 1994, které byly poskytnuty podniku (čistá hodnota výroby).“

17

Ustanovení § 1 odst. 1 EAVG je doplněno § 2 odst. 2 tohoto zákona, který stanoví:

„1.   Příjemci se na základě žádosti vrátí za kalendářní rok (hospodářský rok) částka, která přesahuje podíl na čisté hodnotě výroby uvedený v § 1. Žádost musí obsahovat množství energetických zdrojů spotřebovaných v podniku, uvedených v § 1 odst. 3, a částky uvedené v § 1. Žádost je třeba podat nejpozději do pěti let od splnění podmínek pro vrácení. Žádost se považuje za daňové přiznání. O žádosti musí být rozhodnuto rozhodnutím, v němž se uvede částka, jež má být vrácena.

2.   Při výpočtu částky, která se má vrátit, se uplatní buď hranice 0,5 % čisté hodnoty výroby, nebo níže uvedené spoluúčasti, přičemž připsána bude nižší z těchto částek:

Částka, která se má vrátit, se připíše ve výši snížené o obecnou spoluúčast ve výši 400 [eur]. […]“

18

Ustanovení § 2 odst. 1 EAVG, ve znění Budgetbegleitgesetz (průvodní zákon ke státnímu rozpočtu), ze dne 30. července 2004 (BGBl. I, 92/2004, dále jen „BBG“) stanovilo:

„Nárok na vrácení daně mají všechny podniky, pokud nedodávají energetické zdroje uvedené v § 1 odst. 3 nebo teplo (páru nebo horkou vodu) vyrobené z energetických zdrojů vyjmenovaných v uvedeném § 1 odst. 3.“

19

Budgetbegleitgesetz (průvodní zákon ke státnímu rozpočtu), ze dne 30. prosince 2010 (BGBl. I, 111/2010, dále jen „BBG 2011“), pozměnil § 2 odst. 1 EAVG následujícím způsobem:

„Nárok na vrácení daně mají jen ty podniky, které prokáží, že jejich hlavní činností je výroba hmotných statků, a pokud nedodávají energetické zdroje uvedené v § 1 odst. 3 nebo teplo (páru nebo horkou vodu) vyrobené z energetických zdrojů vyjmenovaných v uvedeném § 1 odst. 3.“

20

BBG 2011 vložil do § 4 EAVG odstavec 7, který zní následovně:

„Ustanovení § 2 a § 3 [ve znění BBG 2011] se s výhradou schválení [Komisí] použijí na žádosti o vrácení daně, které se vztahují na období po 31. prosinci 2010.“

21

Podle předkládacího rozhodnutí v pokynech k energetickým daním pro rok 2011, ze dne 15. dubna 2011, které vydalo Bundesministerium für Finanzen (Spolkové ministerstvo financí, Rakousko) a které představují výkladovou pomůcku, zejména pokud jde o vracení energetických daní, toto ministerstvo uvedlo, že od 1. ledna 2011 mají nárok na vrácení energetických daní pouze výrobní podniky.

22

Dne 29. srpna 2013 uvedené ministerstvo pozměnilo uvedené pokyny v tom smyslu, že toto datum posunulo na 1. února 2011.

23

Žádostí ze dne 29. prosince 2011 požádala společnost Dilly’s Wellnesshotel, která provozuje hotel, o vrácení energetické daně za rok 2011.

24

Rozhodnutím ze dne 21. února 2012 finanční úřad v Linci zamítl tuto žádost s odůvodněním, že zákonem BBG 2011 bylo v § 2 a § 3 EAVG stanoveno omezení, podle kterého je vrácení energetické daně na základě žádostí podaných po 31. prosinci 2010 přípustné jen pro podniky, jejichž hlavní činností je prokazatelně výroba hmotných statků. Pro podniky „poskytující služby“ je proto vrácení energetické daně za období po tomto datu vyloučeno.

25

Společnost Dilly’s Wellnesshotel podala proti tomuto rozhodnutí odvolání.

26

Rozhodnutím ze dne 23. března 2012 Unabhängiger Finanzsenat (Nezávislý finanční senát, Rakousko) toto odvolání zamítl jako neopodstatněné.

27

Společnost Dilly’s Wellnesshotel podala proti tomuto rozhodnutí žalobu.

28

Rozsudkem ze dne 19. března 2013 Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) zrušil uvedené rozhodnutí. Tento soud zejména konstatoval, že Unabhängiger Finanzsenat (Nezávislý finanční senát) neoprávněně odmítl přiznat nárok na vrácení energetické daně za leden 2011.

29

Rozhodnutím ze dne 31. října 2014 Bundesfinanzgericht (Spolkový finanční soud, Rakousko), který je nástupcem Unabhängiger Finanzsenat (Nezávislý finanční senát), předložil Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

30

Rozsudkem ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel (C‑493/14, EU:C:2016:577), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 800/2008 musí být vykládán v tom smyslu, že neexistence – v režimu podpor dotčeném ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek – výslovného odkazu na toto nařízení formou citace názvu a uvedením informace o jeho vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie brání tomu, aby byl tento režim považován za splňující podmínky vynětí podle uvedeného nařízení z oznamovací povinnosti upravené v čl. 108 odst. 3 SFEU.

31

Rozsudkem ze dne 3. srpna 2016 Bundesfinanzgericht (Spolkový finanční soud) vyhověl žalobě společnosti Dilly’s Wellnesshotel a přiznal jí vrácení energetické daně za rok 2011, a ne pouze za leden tohoto roku, s odůvodněním, že z důvodu neexistence vynětí z oznamovací povinnosti nevstoupilo vyloučení podniků poskytujících služby z nároku na vrácení energetických daní v platnost.

32

Finanční úřad v Linci podal proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

33

Další žádostí ze dne 25. července 2014 požádala společnost Dilly’s Wellnesshotel o vrácení energetické daně za období od února 2013 až do ledna 2014.

34

Rozhodnutím ze dne 9. ledna 2015 finanční úřad Kirchdorf Perg Steyr tuto žádost zamítl s odůvodněním, že hotelové zařízení je podnikem poskytujícím služby a ne podnikem, jehož hlavní činností je výroba hmotných statků. Od 1. února 2011 je totiž možné energetickou daň vrátit jen podnikům, jejichž hlavní činností je výroba hmotných statků.

35

Rozsudkem ze dne 13. února 2017 Bundesfinanzgericht (Spolkový finanční soud) vyhověl žalobě, kterou proti tomuto rozhodnutí podala společnost Dilly’s Wellnesshotel a přiznal vrácení energetické daně v souladu s žádostí, kterou podala společnost Dilly’s Wellnesshotel, přičemž v zásadě odkázal na svůj rozsudek ze dne 3. srpna 2016, který je uveden výše v bodě 31 tohoto rozsudku.

36

Finanční úřad Kirchdorf Perg Steyr podal proti rozsudku ze dne 13. února 2017 kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

37

Předkládající soud má za to, že vrácení energetické daně podle EAVG ve znění BBG představuje podporu, která byla implicitně a bez časového omezení schválena Komisí v článku 3 a bodě 72 odůvodnění rozhodnutí Komise 2005/565/ES ze dne 9. března 2004 o režimu podpory používaném v Rakousku ohledně vracení energetických daní na zemní plyn a elektřinu v letech 2002 a 2003 (Úř. věst. 2005, L 190, s. 13).

38

Předkládající soud rovněž uvádí, že pokud by unijní právo bránilo takovému omezení okruhu příjemců podpory, jako je to, které bylo zavedeno zákonem BBG 2011, podle něhož může být nárok na vrácení energetických daní přiznán pouze podnikům, které prokáží, že jejich hlavní činností je výroba hmotných statků, musela by zůstat v platnosti předchozí vnitrostátní právní úprava.

39

Předkládající soud zdůrazňuje, že v rámci sporu v původním řízení vyvstává několik otázek týkajících se unijního práva, které je třeba vyřešit, aby mohl provést výklad § 4 odst. 7 EAVG, který stanoví, že se legislativní změna provedená BBG 2011 použije „s výhradou schválení [Komisí]“.

40

Předkládající soud má zaprvé pochybnosti o tom, zda omezení, které v režimu podpory provedl zákon BBG 2011, vyžadovalo oznámení Komisi.

41

V případě, že by pro pozměněný režim podpory, o který se jedná ve věcech v původních řízeních, existovala oznamovací povinnost, si předkládající soud klade zadruhé otázku, zda skutečnost, že oznámení Komisi nesplňovalo všechny formální požadavky stanovené v nařízení č. 800/2008, znamená, že dotyčné podpory musí být i nadále poskytovány všem příjemcům, na které se vztahuje zákon EAVG ve znění zákona BBG, a že tedy existuje povinnost provádět režim podpory, který existoval před legislativní změnou, kterou provedl zákon BBG 2011.

42

Předkládající soud si zatřetí klade otázku, zda skutečnost, že úleva na daních je stanovena prostřednictvím konkrétního výpočetního vzorce stanoveného vnitrostátní právní úpravou je v souladu s požadavkem stanoveným v čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014, podle něhož výpočet úlevy na daních musí vycházet ze snížení platné sazby ekologické daně, ze zaplacení pevně stanovené částky vyrovnávací platby nebo kombinace těchto dvou mechanismů. Předkládající soud si dále klade otázku týkající se časové působnosti tohoto nařízení.

43

Za těchto okolností se Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

44

Je třeba poznamenat, že rakouská vláda tvrdí, že shrnutí informací týkajících se režimu podpory, o který se jedná ve sporech v původních řízeních, podle něhož je částečné vrácení energetických daní, kterými je zatížen zemní plyn a elektrická energie, stanoveno pouze ve prospěch podniků, které prokáží, že jejich hlavní činností je výroba hmotných statků, bylo Rakouskou republikou oznámeno Komisi, a že toto oznámení musí být považováno za oznámení provedené podle zjednodušeného oznamovacího postupu upraveného v článku 4 nařízení č. 794/2004.

45

V této souvislosti je třeba připomenout, jak opakovaně rozhodl Soudní dvůr, že v rámci řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU založeného na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem je ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení příslušný pouze vnitrostátní soud. V tomto rámci je Soudní dvůr oprávněn výlučně k tomu, aby se vyslovil k výkladu nebo platnosti unijního práva s ohledem na skutkovou situaci, jak je popsána předkládajícím soudem, a poskytl tomuto soudu skutečnosti potřebné pro vyřešení sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 27. dubna 2017, A-Rosa Flussschiff, C‑620/15, EU:C:2017:309, bod 35 a citovaná judikatura).

46

V projednávaném případě jsou otázky předložené Soudnímu dvoru založeny na předpokladu, že Rakouská republika režim podpory, o který se jedná ve věci v původním řízení, Komisi podle čl. 108 odst. 3 SFEU neoznámila. První a třetí otázkou se předkládající soud snaží zejména zjistit, zda tento režim podléhá oznamovací povinnosti, která je stanovena v uvedeném ustanovení, nebo zda je z této povinnosti vyjmut podle nařízení č. 651/2014, zatímco svou druhou otázkou se tento soud snaží zjistit možné důsledky, které by z porušení uvedené povinnosti měl vyvodit.

47

Vyjádření předložená Soudnímu dvoru Komisí a společností Dilly’s Wellnesshotel rovněž vychází z tohoto předpokladu. Komise upřesňuje, že oznámení souhrnných informací o vnitrostátní právní úpravě, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, podle nařízení č. 800/2008, nemůže nahradit řádné oznámení podle čl. 108 odst. 3 SFEU a že Rakouská republika rovněž nepoužila formulář pro zjednodušené oznamování uvedený v příloze II nařízení č. 794/2004 podle čl. 4 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení.

48

V důsledku toho, a aniž by byla dotčena otázka, za jakých podmínek by oznámení takového režimu podpory, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, mohlo být považováno za provedené podle čl. 108 odst. 3 SFEU, protože tato nebyla předmětem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba, aby Soudní dvůr na otázky, které byly v projednávané věci položeny, odpověděl na základě předpokladu, že režim podpory, o který se jedná ve věci v původním řízení, nebyl Komisi oznámen.

49

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která pozměňuje režim podpory tím, že zužuje okruh příjemců této podpory, v zásadě podléhá oznamovací povinnosti stanovené v tomto ustanovení.

50

Nejprve je třeba upřesnit, že otázka týkající se takovéto oznamovací povinnosti bude zkoumána s výhradou možnosti, že dotčený režim podpory je z této povinnosti vyňat na základě použití režimu nařízení o blokových výjimkách, neboť tato možnost bude zkoumána v rámci odpovědi na třetí otázku.

51

V projednávaném případě, jak vyplývá z bodu 44 tohoto rozsudku, je zřejmé, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve sporech v původních řízeních, stanoví částečné vrácení energetických daní, kterými je zatížen zemí plyn a elektrická energie, pouze ve prospěch podniků, které prokáží, že jejich hlavní činností je výroba hmotných statků. V důsledku toho, podle této právní úpravy jsou poskytovatelé služeb, jako společnost Dilly’s Wellnesshotel, vyloučeni z vrácení energetických daní.

52

Je třeba poznamenat, že ve své první otázce vychází předkládající soud z předpokladu, který dále nebyl v projednávané věci zpochybněn, že režim podpory, který předcházel režimu, o nějž se jedná ve sporech v původních řízeních, a který přiznával nárok na částečné vrácení energetických daní jak výrobním podnikům, tak i podnikům poskytujícím služby, byl Komisí implicitně schválen rozhodnutím 2005/565.

53

Za těchto okolností musí být v projednávaném případě za účelem odpovědi na tuto otázku zohledněn tento předpoklad, bez ohledu na jeho opodstatněnost, a režim podpory, který předcházel režimu, o který se jedná ve sporech v původních řízeních, je proto nutno považovat za existující podporu podle čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení č. 659/1999.

54

Pokud jde o podstatu první otázky, je třeba připomenout, že oznamovací povinnost zakotvená v čl. 108 odst. 3 SFEU představuje jeden ze základních prvků systému kontroly zavedeného Smlouvou o FEU v oblasti státních podpor. V rámci tohoto systému je členským státům uložena povinnost oznámit Komisi každé opatření, které směřuje k poskytnutí podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nebo k její změně, a dále neprovádět takové opatření, dokud tento orgán nepřijme konečné rozhodnutí týkající se uvedeného opatření (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 56 a citovaná judikatura).

55

Povinnost příslušející dotčenému členskému státu oznámit každou novou podporu Komisi je upravena v článku 2 nařízení č. 659/1999 (rozsudek ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel, C‑493/14, EU:C:2016:577, bod 32).

56

Jak již Soudní dvůr rozhodl, novými podporami, které podléhají oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU, je třeba rozumět opatření přijatá po vstupu Smlouvy o FEU v platnost, která směřují k zavedení nebo ke změně podpor, přičemž je třeba upřesnit, že tyto změny se mohou týkat buď existujících podpor, nebo původních záměrů oznámených Komisi (viz zejména rozsudky ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit, C‑44/93, EU:C:1994:311, bod 13, a ze dne 20. května 2010, Todaro Nunziatina & C., C‑138/09, EU:C:2010:291, bod 46).

57

Podle čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 se totiž novou podporou rozumí každý režim podpory a každá jednotlivá podpora, která není existující podporou, včetně změn existující podpory.

58

Pokud jde o posledně uvedené, čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004 definuje změnu stávající podpory jako jakoukoli změnu kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření se společným trhem.

59

Podle čl. 4 odst. 2 písm. c) nařízení č. 794/2004 patří zejména zpřísnění kritérií pro uplatnění povoleného režimu podpor mezi změny stávající podpory, které musí být v zásadě oznámeny.

60

Kromě toho podle judikatury Soudního dvora se při přezkumu otázky, zda opatření představuje podporu ve smyslu článku 107 SFEU, přihlíží zejména k okruhu příjemců, pro které je poskytnutí této podpory stanoveno, čímž se ověřuje zejména selektivní povaha tohoto opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, EU:C:2001:598, body 33 až 36, jakož i body 40 a 55).

61

Z toho vyplývá, že změna kritérií, podle kterých se určují příjemci podpory, se neomezuje pouze na změnu čistě formálního či administrativního charakteru, nýbrž představuje prvek, jehož účinky mohou ovlivnit otázku, zda určité opatření musí být kvalifikováno jako podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a v důsledku toho nutnost oznámit tuto podporu v souladu s povinností stanovenou v čl. 108 odst. 3 SFEU.

62

Jak správně tvrdí Komise, kontrola záměru změnit okruh příjemců režimu podpory, kterou má tento orgán vykonávat po oznámení, které bylo učiněno na základě tohoto posledně uvedeného ustanovení, se totiž neomezuje na ověření, zda dotyčná změna vede ke snížení počtu příjemců, nýbrž zahrnuje zejména posouzení otázky, zda změna kritérií pro uplatnění podpory, která vyplývá z uvedené změny, narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž zvýhodněním určitých podniků nebo odvětví výroby. Právě předběžné oznámení takovéto změny přitom umožňuje ověřit, zda tomu tak je.

63

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která pozměňuje režim podpory tím, že zužuje okruh příjemců této podpory, v zásadě podléhá oznamovací povinnosti stanovené v tomto ustanovení.

64

Podstatou druhé části třetí otázky předkládajícího soudu, kterou je nutno přezkoumat jako první, protože se týká časové působnosti nařízení č. 651/2014, je, zda čl. 58 odst. 1 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že podpora, která byla poskytnuta před vstupem uvedeného nařízení v platnost na základě takového režimu podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech v původních řízeních, může být podle tohoto nařízení vyjmuta z oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU.

65

Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 109 SFEU je Rada oprávněna přijímat veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 107 a 108 SFEU, a zejména stanovit podmínky, za nichž se použije čl. 108 odst. 3 SFEU, jakož i vymezovat kategorie podpor, které jsou vyňaty z řízení stanoveného v posledně uvedeném ustanovení. Kromě toho podle čl. 108 odst. 4 SFEU Komise může přijmout nařízení týkající se kategorií státních podpor, které Rada umožnila podle článku 109 SFEU vyjmout z řízení stanoveného v čl. 108 odst. 3 SFEU (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 57 a citovaná judikatura).

66

Na základě článku 94 Smlouvy o ES (později článku 89 ES, následně článku 109 SFEU) tak bylo přijato nařízení č. 994/98, na základě kterého bylo následně přijato nařízení č. 800/2008 (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 58 a citovaná judikatura). Toto posledně uvedené nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 651/2014, které bylo rovněž přijato na základě nařízení č. 994/98.

67

Z toho vyplývá, bez ohledu na předběžnou oznamovací povinnost týkající se každého opatření usilujícího o zavedení nebo změnu podpory, která je uložena členským státům Smlouvami a která, jak vyplývá z bodu 54 tohoto rozsudku, představuje jeden ze základních prvků systému kontroly státních podpor, že pokud opatření podpory přijaté členským státem splňuje příslušné podmínky nařízení č. 651/2014, může tento členský stát využít možnosti být zproštěn své oznamovací povinnosti (pokud jde o nařízení č. 800/2008, viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel, C‑493/14, EU:C:2016:577, bod 36).

68

Z článku 58 odst. 2 nařízení č. 651/2014 naopak vyplývá, že podporu, která není vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU na základě tohoto nařízení ani jiných dříve platných nařízení přijatých podle článku 1 nařízení č. 994/98, posuzuje Komise v souladu s příslušnými rámci, pokyny, sděleními a oznámeními.

69

V této souvislosti, jak bylo uvedeno v bodě 30 tohoto rozsudku, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel (C‑493/14, EU:C:2016:577), rozhodl, že takový režim podpory, jako byl ten, o který se jednalo ve sporu, v němž byl vydán uvedený rozsudek, nebyl podle nařízení č. 800/2008 vyňat z oznamovací povinnosti, protože tento režim neobsahoval výslovný odkaz na toto nařízení v souladu s jeho čl. 3 odst. 1. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla předložena v projednávané věci, vyplývá, že režim podpory, o který se jednalo ve sporu, v němž byl vydán uvedený rozsudek, je totožný s režimem, o který se jedná ve sporech v původním řízení. Z chronologie těchto sporů popsané v této žádosti, která byla uvedena v bodech 30 až 32, jakož i v bodech 35 a 36 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že kasační opravné prostředky projednávané předkládajícím soudem byly podány proti rozsudkům, které vydal Bundesfinanzgericht (Spolkový finanční soud) na základě rozsudku ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel (C‑493/14, EU:C:2016:577), a kterými bylo přiznáno vrácení energetických daní, o které požádala společnost Dilly’s Wellnesshotel.

70

Skutečnost, že z důvodu neexistence výslovného odkazu na nařízení č. 800/2008 v režimu podpory, o který se jedná ve sporech v původním řízení, tento režim nemůže využít vynětí podle tohoto nařízení, přitom sama o sobě nemůže bránit tomu, aby uvedený režim splňoval příslušné podmínky stanovené v nařízení č. 651/2014, které, jak vyplývá z bodů 9 a 66 tohoto rozsudku, zrušilo a nahradilo nařízení č. 800/2008. Jak totiž vyplývá z bodů 2 až 4 odůvodnění nařízení č. 651/2014, přepracováním nařízení č. 800/2008 se nařízení č. 651/2014 snaží dosáhnout zejména lepšího definování podmínek, za nichž je možné určité kategorie podpory považovat za slučitelné s vnitřním trhem, a rozšířit rozsah působnosti blokových výjimek. Proto je nutné, jak vyplývá jak z článku 3, tak i z bodu 6 odůvodnění nařízení č. 651/2014, s ohledem na všechny podmínky, jak obecné, tak i zvláštní, které nařízení č. 651/2014 stanoví pro příslušnou kategorii podpory, posoudit, zda podpora může využít výjimky podle tohoto posledně uvedeného nařízení.

71

Pokud jde o otázku, zda podpora poskytnutá na základě takového režimu podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech v původním řízení, může být podle nařízení č. 651/2014 vyňata z oznamovací povinnosti, je třeba připomenout, že stejně jako nařízení č. 800/2008, jakožto výjimka z obecného pravidla, které představuje oznamovací povinnost, musí být i nařízení č. 651/2014 a podmínky v něm uvedené vykládány striktně (obdobně viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel, C‑493/14, EU:C:2016:577, bod 37).

72

Takovýto přístup je podpořen cíli sledovanými obecnými nařízeními o blokových výjimkách, které jsou uvedeny v bodech 4 a 5 odůvodnění nařízení č. 994/98. Je-li Komise oprávněna přijímat takováto nařízení pro zajištění účinného dohledu nad pravidly hospodářské soutěže při poskytování státní podpory a pro zjednodušení administrativy, aniž by se oslabil dohled Komise v této oblasti, je cílem takových nařízení rovněž zvýšení transparentnosti a právní jistoty. Dodržení podmínek stanovených těmito nařízeními, a tedy i nařízením č. 651/2014, umožňuje zajistit splnění těchto cílů v plném rozsahu (obdobně viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Dilly’s Wellnesshotel, C‑493/14, EU:C:2016:577, bod 38).

73

V projednávaném případě se podpora, o kterou se jedná ve sporech v původním řízení, týká vrácení energetické daně za rok 2011, jakož i za období od února 2013 do ledna 2014, zatímco nařízení č. 651/2014 vstoupilo – podle článku 59 tohoto nařízení – v platnost dne 1. července 2014.

74

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že – jak vyplývá z nadpisu článku 58 nařízení č. 651/2014 – tento článek stanoví přechodná ustanovení použitelná pro státní podporu, na kterou se vztahují ustanovení tohoto nařízení. Odstavec 1 tohoto článku zejména stanoví, že se nařízení č. 651/2014 použije na jednotlivou podporu poskytnutou před jeho vstupem v platnost, pokud tato podpora splňuje veškeré podmínky stanovené v tomto nařízení, s výjimkou článku 9, který stanoví povinnosti týkající se zveřejňování a informování o opatřeních podpory.

75

Podle čl. 2 bodu 14 nařízení č. 651/2014 se pod pojmem „jednotlivá podpora“ ve smyslu tohoto nařízení rozumí zejména podpora, která je poskytnuta jednotlivým příjemcům na základě režimu podpory. Pod tento pojem spadají daňové úlevy, na které ve sporech v původním řízení uplatňuje nárok žalobkyně.

76

Z toho vyplývá, že – podle samotného znění čl. 58 odst. 1 nařízení č. 651/2014 – podpora, o kterou se jedná ve sporech v původním řízení, přestože byla poskytnuta před vstupem tohoto nařízení v platnost, může být podle tohoto nařízení vyjmuta z oznamovací povinnosti.

77

Tento výklad je navíc v souladu s cílem sledovaným nařízením č. 651/2014, kterým je, jak vyplývá z jeho bodu 3 odůvodnění, umožnit lépe stanovovat priority činností v oblasti prosazování pravidel státní podpory. Jak totiž vyplývá z bodu 2 odůvodnění uvedeného nařízení, přezkum nařízení č. 800/2008 byl ústředním prvkem modernizace unijní politiky v oblasti státní podpory, tato modernizace přitom zahrnovala širší přezkum pravidel státní podpory a jedním z jejích hlavních cílů bylo zaměřit kontrolu ex ante, jíž Komise podrobuje opatření podpory, na případy s největším dopadem na vnitřní trh.

78

Výklad čl. 58 odst. 1 nařízení č. 651/2014, který je uveden v bodě 76 tohoto rozsudku, nemůže být zpochybněn argumentem společnosti Dilly’s Welnesshotel, že tento odstavec musí být vykládán ve spojení s odstavci 2 a 3 tohoto článku. Jak totiž uvádí generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, čl. 58 odst. 1 nařízení č. 651/2014 nestanoví, že je použitelný, pouze pokud jsou splněny podmínky stanovené v dalších odstavcích tohoto článku, protože každý z odstavců 1 až 4 uvedeného článku 58 stanoví přechodná ustanovení pro jinou situaci.

79

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, jak tvrdí rakouská vláda a Komise, že čl. 58 odst. 1 nařízení č. 651/2014 vyjímá z oznamovací povinnosti takovou jednotlivou podporu poskytnutou před 1. červencem 2014, jako je ta, která byla poskytnuta podle režimu, o který se jedná ve sporech v původním řízení, pokud tato podpora splňuje veškeré podmínky stanovené v tomto nařízení, s výjimkou jeho článku 9.

80

V důsledku toho je třeba na druhou část třetí otázky odpovědět, že čl. 58 odst. 1 nařízení č. 651/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že podpora, která byla poskytnuta před vstupem uvedeného nařízení v platnost na základě takového režimu podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech v původních řízeních, může být podle tohoto nařízení vyjmuta z oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU.

81

V první části třetí otázky se předkládající soud obecně odvolává na podmínky stanovené v nařízení č. 651/2014, aniž v této souvislosti uvádí konkrétní ustanovení. Ze znění této otázky, jakož i z dalších konstatování uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jako jsou ty, které jsou uvedeny v bodě 42 tohoto rozsudku, nicméně vyplývá, že se předkládající soud touto otázkou snaží zjistit, zda je ve sporu v původním řízení splněna podmínka stanovená v čl. 44 odst. 3 tohoto nařízení.

82

Znění první části třetí otázky se týká zejména skutečnosti, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve sporech v původním řízení, pomocí výpočetního vzorce výslovně stanoví částku energetické daně, jež má být vrácena, zatímco čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014 stanoví, že podstatou režimů podpory v podobě úlev na daních je snížení platné sazby ekologické daně, zaplacení pevně stanovené částky vyrovnávací platby nebo kombinace těchto mechanismů. Kromě toho předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce sice podrobně vysvětluje důvody, pro které má pochybnosti o tom, zda režim podpory, o který se jedná ve sporech v původním řízení, lze považovat za režim splňující podmínky stanovené v tomto ustanovení, nicméně výslovně uvádí, že podle jeho názoru jsou jak podmínky stanovené v čl. 44 odst. 1, 2 a 4 nařízení č. 651/2014, tak i podmínky vyplývající z různých jiných ustanovení kapitoly I tohoto nařízení, ve sporech v původním řízení splněny.

83

Je proto třeba konstatovat, že podstatou první části třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že takový režim podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech ve věci v původním řízení – v rámci nějž je částka energetické daně, jenž má být vrácena, jednoznačně určena výpočetním vzorcem stanoveným vnitrostátní právní úpravou, která tento režim zavádí – je v souladu s tímto ustanovením.

84

V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 3 nařízení č. 651/2014 stanoví, že jsou slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 2 nebo 3 SFEU a jsou vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU zejména režimy podpory a jednotlivá podpora poskytnutá na základě těchto režimů, pokud tato podpora splňuje všechny podmínky stanovené v kapitole I tohoto nařízení a rovněž zvláštní podmínky platné pro příslušnou kategorii podpory stanovené v kapitole III tohoto nařízení.

85

Ustanovení článku 44 nařízení č. 651/2014, který patří do kapitoly III tohoto nařízení, se, jak vyplývá z nadpisu tohoto článku a z jeho odstavce 1, vztahují na podporu v podobě úlev na ekologických daních podle směrnice 2003/96. Je tedy třeba vycházet z toho, že tato ustanovení jsou v rámci sporů ve věci v původním řízení použitelná, a to bez ohledu na otázku, zda jsou podmínky stanovené touto směrnicí v případě režimu podpory, o který se jedná ve sporech v původním řízení, skutečně splněny, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

86

Pokud tedy jde o otázku, zda takovýto režim podpory splňuje požadavky stanovené v čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014, z možnosti volby, kterou unijní normotvůrce v tomto ustanovení přiznal členským státům a podle níž členské státy mohou stanovit snížení platné sazby nebo zaplacení pevně stanovené částky vyrovnávací platby, nebo dokonce kombinaci těchto dvou mechanismů, vyplývá, že toto ustanovení, jak tvrdí Komise, má zajistit, aby zvolený mechanismus úlev na daních umožňoval transparentním způsobem určit, jaké snížení daně je skutečně použitelné, a členským státům přitom ponechává určitý prostor pro to, jakým způsobem jeho podmínky upraví.

87

V tomto posledně uvedeném ohledu bod 64 odůvodnění nařízení č. 651/2014 zejména uvádí, že s cílem nezkreslovat signál o cenách, který má podnikům environmentální daň dávat, by členské státy měly mít možnost koncipovat režim úlev na daních tak, aby jeho základem byl mechanismus vyplácení pevné roční náhrady (vrácení daně).

88

Je třeba rovněž poznamenat, že cíl zajistit transparentnost mechanismu výpočtu úlev na daních je v souladu s cílem sledovaným nařízením č. 651/2014 a je zdůrazněn v jeho bodech 3 až 5 odůvodnění, podle nichž je třeba posílit transparentnost a kontrolu souladu s pravidly státní podpory na vnitrostátní úrovni a na úrovni Unie. Jak totiž vyplývá z bodu 72 tohoto rozsudku, tento cíl patří k cílům, jež jsou obecně sledovány obecnými nařízeními o blokových výjimkách.

89

V projednávaném případě ze skutečností předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že úlevy na daních, které představují podporu poskytnutou podle režimu podpory, o který se jedná ve sporech ve věci v původním řízení, se opírají o výpočetní vzorec konkrétně stanovený ve vnitrostátní právní úpravě, která uvedený režim zavedla. Podle této právní úpravy musí být za kalendářní rok vráceny zejména energetické daně, pokud celkově překročily 0,5 % čisté hodnoty výroby podniku. Kromě toho uvedená právní úprava omezuje částku, která má být vrácena, s odkazem na minimální úrovně zdanění stanovené ve směrnici 2003/96. Vnitrostátní správní orgány rovněž nemají žádnou diskreční pravomoc, pokud jde o výši úlev na daních, které vyplývají z tohoto výpočetního vzorce.

90

Podle tohoto režimu se tedy částka energetické daně, která má být vrácena, rovná buď rozdílu mezi plnou částkou této daně a 0,5 % čisté hodnoty výroby podniku, který je příjemcem této podpory, nebo rozdílu mezi plnou částkou této daně a minimální úrovní zdanění platnou pro dotyčné zdroje energie. Z těchto dvou způsobů výpočtu se použije ten, který vede k nižší částce energetické daně, jež má být vrácena.

91

Z toho vyplývá, že podle výpočetního vzorce, který stanoví, vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve sporech v původním řízení, určuje dvě možné snížené sazby ekologické daně, jakož i tu z těchto částek, kterou je nutno použít pro každý podnik, jenž je příjemcem podpory. Takovýto způsob výpočtu vnitrostátním orgánům neumožňuje volně určit částku daně, kterou musí podnik skutečně zaplatit, protože tato částka odpovídá částce, která daňovým orgánům zbude po vyplacení takto vypočtené částky k navrácení.

92

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že – jak tvrdí Komise – každá z alternativních metod výpočtu, z nichž se skládá výpočetní vzorec, který stanoví vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jak bylo uvedeno v bodech 89 a 90 tohoto rozsudku, znamená snížení použitelné sazby ekologické daně ve smyslu čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014. V rámci první z těchto metod výpočtu je totiž použitelná sazba daně ve skutečnosti snížena na 0,5 % čisté hodnoty výroby podniku, který je příjemcem této podpory, zatímco v rámci druhé metody výpočtu, je použitelná sazba daně ve skutečnosti snížena na minimální úroveň zdanění platnou pro dotyčný zdroj energie.

93

Je tedy třeba konstatovat, že takový režim podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech ve věci v původním řízení, se opírá o jeden ze zvláštních mechanismů snížení ekologické daně stanovených v čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014, takže podmínku stanovenou v tomto ustanovení je proto nutno považovat za splněnou.

94

Tuto úvahu nezpochybňuje skutečnost, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, stanoví výpočetní vzorec, z něhož vyplývají dvě různé snížené sazby zdanění, protože – jak vyplývá z bodů 89 až 91 tohoto rozsudku – tato úprava umožňuje rovněž určit, která z těchto dvou sazeb musí být v konkrétním případě skutečně použita, a existence dvou alternativních sazeb zdanění tak nezpochybňuje cíl sledovaný čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014, který je uveden v bodech 86 a 87 tohoto rozsudku.

95

S ohledem na výše uvedené je třeba na první část třetí otázky odpovědět, že čl. 44 odst. 3 nařízení č. 651/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že takový režim podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech ve věci v původním řízení – v rámci nějž je částka energetické daně, jenž má být vrácena, jednoznačně určena výpočetním vzorcem stanoveným vnitrostátní právní úpravou, která tento režim zavádí – je v souladu s tímto ustanovením.

96

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je zjistit důsledky, které by bylo nutno pro spory, o které se jedná ve věci v původním řízení, vyvodit v případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že takový režim podpory, jako je ten, o který se jedná v těchto sporech, měl být oznámen podle čl. 108 odst. 3 SFEU, a že podporu poskytnutou podle tohoto režimu je proto nutno považovat za protiprávní.

97

Z odpovědí na první a třetí otázku však vyplývá, že bez ohledu na obecnou oznamovací povinnost podle čl. 108 odst. 3 SFEU pro takový režim podpory, jako je ten, o který se jedná ve sporech v původním řízení, je podpora poskytnutá podle tohoto režimu v průběhu období, o která se jedná v těchto sporech, z této povinnosti vyjmuta podle článku 3 nařízení č. 651/2014, pokud jsou splněny všechny podmínky stanovené v kapitole I, jakož i v článku 44 uvedeného nařízení, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

98

Za těchto podmínek není třeba na druhou otázku odpovídat.

99

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: