1

Svým kasačním opravným prostředkem se Belgické království domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 20. července 2017, Belgie v. Komise (T‑287/16, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2017:531), kterým Tribunál zamítl jeho žalobu na zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2016/417 ze dne 17. března 2016, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2016, L 75, s. 16), v rozsahu, v němž vylučuje z tohoto financování ve vztahu k Belgickému království částku 9601619 eur (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. června 2005 o financování společné zemědělské politiky (Úř. věst. 2005, L 209, s. 1) stanovil:

„Z [Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF)] jsou v rámci řízení sdíleného mezi členskými státy a Společenstvím financovány následující výdaje uskutečněné v souladu s právem Společenství:

[…]“

3

Článek 9 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení stanovil:

„Členské státy:

4

Článek 32 odst. 5 čtvrtý pododstavec a čl. 32 odst. 8 písm. a) tohoto nařízení zní:

„5.   […]

Je-li v rámci řízení o zpětném získání částek pravomocným správním nebo soudním aktem stanoveno, že nedošlo k nesrovnalosti, vykáže dotyčný členský stát vůči EZZF jako výdaj finanční zátěž, kterou nesl podle prvního pododstavce.

[…]

8.   Po provedení řízení podle čl. 31 odst. 3 může Komise rozhodnout, že vyloučí z financování Společenstvím částky připsané k tíži rozpočtu Společenství v těchto případech:

[…]“

5

Nařízení č. 1290/2005 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549, a oprava Úř. věst. 2016, L 130, s. 5). Článek 9 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1290/2005 byl nahrazen a v zásadě převzat do čl. 58 odst. 1 písm. e) nařízení č. 1306/2013, který doplňuje k povinnostem tohoto prvního ustanovení zejména to, že členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby se dle potřeby zahájila soudní řízení za účelem zpětného získání neoprávněných plateb. Ustanovení čl. 32 odst. 5 čtvrtého pododstavce a čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005 byla v zásadě převzata do čl. 54 odst. 2 druhého pododstavce a čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013.

6

V průběhu roku 1992 společnost Générale Sucrière, jejíž práva přešla na společnost Saint-Louis Sucre, prodala celkem 24000 tun cukru společnostem Metelmann & CO a Sucre Export. Podle kupních smluv měl být cukr vyvezen z Evropské unie. Dvě posledně uvedené společnosti prostřednictvím dvou zprostředkovatelů dále prodaly 6000 tun uvedeného cukru společnostem Proud Trading a Shawline Offshore. V kupních smlouvách bylo rovněž ujednáno, že cukr byl určen k vývozu do třetí země a že měl být bezodkladně po nakládce odeslán z území Unie.

7

K nakládce na lodě odplouvající z přístavu v Antverpách (Belgie) do Uzbekistánu, došlo mezi 20. lednem a 29. březnem 1993.

8

Společnost Manuport Services, která byla společně se společností Belgian Bunkering and Stevedoring pověřená společností Saint-Louis Sucre přijmout a naložit cukr na palubu lodí, jakož i provést s tím spojené dokumentární operace, provedla na účet posledně uvedené společnosti tyto operace a odeslala vývozní prohlášení příslušné platební agentuře, a sice belgickému Bureau d’intervention et de restitution (Úřad pro intervence a náhrady, dále jen „BIRB“), rovněž nazývanému Office central des contingents et licences (Ústřední úřad pro kontingenty a licence, Belgie). Na základě těchto prohlášení získala společnost Saint-Louis Sucre od BIRB platbu záloh na vývozní náhrady, na něž měla Saint-Louis Sucre nárok. Tyto zálohy definitivně nabyla společnost Saint-Louis Sucre jakožto vývozní náhrady, když předložila důkaz, že cukr skutečně opustil celní území Unie.

9

Následně bylo zjištěno, že ve skutečnosti 6000 tun cukru, které byly znovu prodány společnostmi Metelmann & CO a Sucre Export společnostem Proud Trading a Shawline Offshore, bylo po odeslání z Belgie přes přístav v Antverpách odkloněno od jejich původního místa určení a bylo podvodně zpětně dovezeno na území Unie do Španělska přes přístav Guernica, a to na základě padělaných dokumentů, a sice formulářů T2L. Společnost Saint-Louis Sucre informovala z vlastního podnětu o zjištění těchto podvodných zpětných dovozů BIRB.

10

Rozsudkem hof van Beroep Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie) ze dne 22. října 2003, který potvrzuje rozsudek rechtbank van eerste aanleg te Antwerpen (soud prvního stupně v Antverpách, Belgie) ze dne 21. června 2001, byli dva jednotlivci, kteří jednali jako zprostředkovatelé mezi společnostmi Metelmann & CO a Sucre Export na jedné straně a společnostmi Shawline Offshore a Proud Trading na druhé straně, odsouzeni v trestním řízení z důvodu podvodných zpětných dovozů za padělání dokumentů, použití padělaných dokumentů a podvod. BIRB mimo jinými vznesl občanskoprávní nárok proti těmto jednotlivcům a domohl se toho, že byli v principu odsouzeni k náhradě škody prozatímně vyčíslené na 1 cent, přičemž toto odsouzení se stalo konečným rozsudkem Cour de cassation (kasační soud, Belgie) ze dne 22. června 2004.

11

Dne 16. března 1994 vyzval BIRB poté, co se dozvěděl o spáchaném podvodu, společnost Saint-Louis Sucre k vrácení částky 167020445 belgických franků (BEF), odpovídající 4140328,68 eura z důvodu, že šarže cukru deklarované při vývozu v Antverpách touto společností, o jejichž opuštění celního území Unie byl podán důkaz kontrolními dokumenty, a sice formuláři T5, byly zpětně dovezeny na toto území na základě padělaných dokumentů, a sice formulářů T2L.

12

Společnost Saint-Louis Sucre projevila svůj nesouhlas s návrhem BIRB na vrácení, přičemž byla toho názoru, že za podvod nenese odpovědnost.

13

Dopisy ze dne 19. listopadu 1996 a 13. února 1997 BIRB trval na své stížnosti, přičemž měl za to, že dotčený cukr nebyl nikdy vyvezen.

14

Vzhledem k tomu, že BIRB zopakoval svou žádost o zaplacení hlavní částky spolu s úroky ode dne 16. dubna 1994, rozhodla se společnost Saint-Louis Sucre dne 16. května 1997, že mu zaplatí, s výhradou všech práv a bez uznání jakýchkoliv skutečností, které by jí mohly být na újmu, tuto částku, jakož i úroky splatné za období od 16. dubna 1994 od 16. května 1997, tedy celkovou částku ve výši 5133087,54 eura.

15

Po obdržení platby od této společnosti Belgické království zaplatilo EZZF částku 4106470,28 eura, odpovídající 80 % z částky, kterou zaplatila společnost Saint Louis Sucre. Zadrželo zbývajících 20 %, a sice částku 1026617,52 eura, v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 595/91 ze dne 4. března 1991 o nesrovnalostech a zpětném získávání částek neoprávněně vyplacených v rámci financování společné zemědělské politiky, o organizaci informačního systému v této oblasti a o zrušení nařízení (EHS) č. 283/72 (Úř. věst. 1991, L 67, s. 11; Zvl. vyd. 03/01, s. 171).

16

Dne 18. června 1997 podala společnost Saint-Louis Sucre žalobu k tribunal de première instance de Bruxelles (soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) na vrácení ze strany BIRB částky 5133087,54 eura, zvýšené o úrok z prodlení, soudně stanovené úroky a náklady.

17

Rozsudkem ze dne 20. března 2008 tento soud, když vyčkal výsledku trestního řízení, této žalobě vyhověl a uložil BIRB povinnost vrátit tyto částky.

18

BIRB podal odvolání proti tomuto rozsudku ke cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie) a navrhl jeho změnu a nevyhovění původnímu návrhu společnosti Saint-Louis Sucre. Podpůrně BIRB tomuto soudu navrhl, aby Soudnímu dvoru položil tři předběžné otázky týkající se výkladu nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. 1987, L 351, s. 1, a oprava Úř. věst. 1988, L 337, s. 29).

19

Rozsudkem ze dne 3. května 2012, doručeným dne 29. června 2012, potvrdil odvolací soud v Bruselu rozsudek tribunal de première instance de Bruxelles (soud prvního stupně v Bruselu). Kromě toho tento soud rozhodl, že není třeba položit Soudnímu dvoru předběžné otázky. V důsledku toho uložil BIRB, aby společnosti Saint-Louis Sucre zaplatil částku 10114003,39 eura, odpovídající částce 5133087,54 eura spolu s úroky od 1. června 1997, zvýšenými o úroky z prodlení splatnými od 7. března 2011, soudně stanovené úroky a náklady.

20

Po tomto rozsudku si BIRB vyžádal stanovisko advokáta oprávněného vystupovat před Cour de cassation (kasační soud), jak to vyžaduje belgické procesní právo, aby podal kasační opravný prostředek k tomuto soudu.

21

Tento advokát vydal své stanovisko dne 25. září 2012, ve kterém dospěl k závěru na základě přezkoumání spisu a judikatury Unie, že „není možné napadnout s úspěchem před Cour de cassation (kasační soud) rozsudek [cour d’appel de Bruxelles (odvolacího soudu v Bruselu) ze dne 3. května 2012] v rozsahu, v němž ukládá BIRB povinnost zaplatit částku 10114003,39 eura“. Na základě tohoto negativního stanoviska se BIRB rozhodl, že se od něj nemůže odchýlit a že nepodá kasační opravný prostředek. BIRB zaplatil společnosti Saint-Louis Sucre částku, která mu byla uložena, v celkové výši 10659055,85 eur, což odpovídalo částce 10114003,39 eura zvýšené o uplatnitelné úroky.

22

Dne 4. července 2012 informoval BIRB Komisi, že po vydání rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května, který byl okamžitě vykonatelný i v případě podání kasačního opravného prostředku, se částka, která mu byla uložena, zaúčtovává k tíži EZZF.

23

Dopisem ze dne 13. listopadu 2012 BIRB informoval Komisi, že na základě čl. 32 odst. 5 čtvrtého pododstavce nařízení č. 1290/2005 zaúčtoval k tíži EZZF částku, kterou musel zaplatit společnosti Saint-Louis Sucre, a sice 10659055,85 eura, ze které se měla odečíst zaprvé částka 1026617,52 eura, která představovala 20 %, které si Belgické království ponechalo z částky 5133087,54 eura na základě nařízení č. 595/91 a zadruhé částka týkající se soudních poplatků ve výši 30818,48 eura. V důsledku toto se při účetní závěrce za rok 2012 EZZF zaúčtovala částka 9601619,85 eura jako záporné příjmy.

24

Do výroční zprávy za tentýž rok tak BIRB zahrnul kladnou korekci ve výši 9601619,85 eura.

25

Prováděcím rozhodnutím Komise C(2016) 1543 final ze dne 17. března 2016 o schválení účetních závěrek některých platebních agentur v Belgii a Německu týkajících se výdajů financovaných z EZZF za rozpočtový rok 2012 byla tato upravená částka po účetních ověřeních zohledněna Unií za rozpočtový rok 2012, a tedy zaplacena Belgickému království.

26

Poté, co byla EZZF přičtena částka 9601619,85 eura, zahájila Komise dopisem ze dne 27. března 2013 postup schvalování souladu. Zpochybnila žádost o zaúčtování částky k tíži EZZF ve dvou bodech, a sice zaprvé z důvodu rozhodnutí nevyužít všechny možné opravné prostředky, v projednávané věci podáním kasačního opravného prostředku, aby se získala zpět dotčená částka od společnosti Saint-Louis Sucre, a zadruhé zaúčtování úroků po roce 1997.

27

Dopisem ze dne 23. května 2013 BIRB tyto dva body zpochybnil na základě čl. 32 odst. 5 čtvrtého pododstavce nařízení č. 1290/2005. V tomto ohledu BIRB tvrdil, že každý kasační opravný prostředek nevede automaticky k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru, protože judikatura Soudního dvora připouští nepodání takové žádosti zejména na základě teorie nazývané „acte clair“. BIRB kromě toho citoval negativní stanovisko advokáta oprávněného vystupovat před Cour de cassation (kasační soud) a vysvětlil zvláštní úlohu, kterou mají tito advokáti v belgickém systému. BIRB tak dospěl k závěru, že neměl na výběr ohledně možnosti, jestli podá či nepodá kasační opravný prostředek, nýbrž že takový kasační opravný prostředek podat nemohl.

28

Poté, co se s BIRB dne 13. října 2014 konalo dvoustranné jednání a po několikačetné výměně dopisů, Komise ve sdělení ze dne 12. června 2015 na základě článků 10 a 11 nařízení Komise (ES) č. 885/2006 ze dne 21. června 2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1290/2005, pokud jde o akreditaci platebních agentur a dalších subjektů a schválení účetní závěrky EZZF a EZFRV (Úř. věst. 2006, L 171, s. 90) trvala na svém názoru, podle kterého Belgické království nesplnilo požadavky unijního práva za rok 2012 z důvodu toho, že belgické orgány nevyčerpaly všechny dostupné opravné prostředky ke zpětnému získání dotčené částky, což podle ní umožňuje, aby Soudní dvůr zabývat se předběžnou otázkou týkající se společnosti Saint-Louis Sucre, a že tedy BIRB nemá nárok získat od EZZF zpět platby učiněné na základě vývozních náhrad v souladu s čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005. V důsledku toho uvedené sdělení uvádělo, že se navrhuje vyloučit z financování Unií částku 9601619 eur.

29

Na základě souhrnné zprávy ze dne 22. února 2016 přijala Komise dne 17. března 2016 sporné rozhodnutí, které vyloučilo ve vztahu k Belgickému království tuto částku z financování Unií.

30

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. května 2016 podalo Belgické království žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

31

Belgické království uplatnilo na podporu této žaloby dva žalobní důvody. První žalobní důvod vycházel z porušení čl. 31 odst. 1 a čl. 32 odst. 8 nařízení č. 1290/2005, neboť Komise neprokázala, že výdaj uskutečněný BIRB není v souladu s unijním právem a že zpětné nezískání částek či nesrovnalost jsou důsledkem nesrovnalostí či nedbalosti, které lze přičíst BIRB. Druhý, podpůrně uplatněný žalobní důvod, vycházel z porušení čl. 31 odst. 2 nařízení č. 1290/2005 a zásady proporcionality, neboť částka vyloučená z financování Unií neodpovídá významu zjištěného nesouladu a nebyl vzat ohled na finanční újmu, kterou Unie utrpěla.

32

Napadeným rozsudkem Tribunál oba tyto žalobní důvody, a tudíž i žalobu v plném rozsahu zamítl.

33

Belgické království ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

34

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

35

Na podporu kasačního opravného prostředku Belgické království uvádí jediný důvod kasačního opravného prostředku, a to že Tribunál nesprávně vyložil čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013. Tento důvod je rozdělen do dvou částí:

36

V první části svého jediného důvodu kasačního opravného prostředku Belgické království uvádí, že Tribunál měl neprávem v bodě 56 napadeného rozsudku za to, že belgické orgány tím, že nepodaly kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, nevyčerpaly všechny vnitrostátní opravné prostředky. Tribunál nezohlednil mimořádnou povahu kasačního opravného prostředku, jakož i zvláštní úlohu přiznanou advokátovi oprávněnému vystupovat před Cour de cassation (kasační soud) na základě belgických procesních pravidel.

37

Tímto Tribunál dospěl k rozdílnému výkladu, než který přijal Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích ze dne 5. prosince 2002, Vogl v. Německo (CE:ECHR:2002:1205DEC006586301, bod 2) a ze dne 5. března 2013, Chapman v. Belgie (CE:ECHR:2013:0305DEC003961906, bod 33). Tento soud totiž opakovaně uznal zvláštní úlohu, kterou má advokát oprávněný vystupovat před Cour de cassation (kasační soud) v belgickém soudním systému a jeho povinnou účast. V posledně uvedeném rozhodnutí totiž Evropský soud pro lidská práva poté, co uvedl, že „žalobce se obrátil, aby vyhověl belgickým předpisům upravujícím organizaci a fungování soudů, které se vztahují na postoupení věci ke Cour de cassation (kasační soud), na advokáta oprávněného vystupovat před tímto soudem“, že „advokát oprávněný vystupovat před Cour de cassation (kasační soud) se domníval, že neexistuje žádná rozumná šance na úspěch“ a že „na základě tohoto negativního stanoviska se žalobce vzdal využití kasačního opravného prostředku“, měl za to, že „s ohledem na preventivní úlohu advokáta oprávněného vystupovat před Cour de cassation (kasační soud), v zájmu jak Cour de cassation, tak jednotlivců […], učinil v projednávaném případě žalobce vše, co bylo možné očekávat pro vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků.“

38

Komise uvádí, že první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná z důvodu, že vznáší argument, který nebyl uplatněn před Tribunálem, a že je v každém případě neopodstatněná.

39

Pokud jde o přípustnost první části jediného důvodu, je třeba připomenout, že dle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci kasačního opravného prostředku pravomoc Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů projednávaných před soudem prvního stupně. Účastník řízení tedy nemůže vznést důvod, který neuplatnil u Tribunálu, poprvé až před Soudním dvorem, neboť by to znamenalo umožnit mu, aby Soudnímu dvoru, jehož pravomoc ve věci kasačního opravného prostředku je omezená, předložil spor širšího rozsahu než spor, který projednával Tribunál (rozsudek ze dne 13. července 2017, Saint-Gobain Glass Deutschland v. Komise, C‑60/15 P, EU:C:2017:540, bod 50 a citovaná judikatura).

40

Nicméně argument, který nebyl vznesen v prvním stupni, nelze považovat za nový důvod, který je nepřípustný ve fázi kasačního opravného prostředku, pokud představuje pouze rozšíření argumentace již uvedené v rámci žalobního důvodu předloženého v žalobě před Tribunálem (rozsudek ze dne 13. července 2017, Saint-Gobain Glass Deutschland v. Komise, C‑60/15 P, EU:C:2017:540, bod 51 a citovaná judikatura).

41

Přitom jak Tribunál uvedl v bodě 54 napadeného rozsudku a v rozporu s tvrzením Komise, Belgické království svým prvním důvodem vzneseným v žalobě v prvním stupni v zásadě zpochybnilo, že by se dopustilo nesrovnalosti nebo nedbalosti z důvodu, že belgické orgány nevyčerpaly všechny možné opravné prostředky. V tomto ohledu tento členský stát uvedl, že ve skutečnosti nebylo možné podat kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012 v důsledku negativního stanoviska advokáta oprávněného vystupovat před Cour de cassation (kasační soud) konzultovaného BIRB před podáním takového kasačního opravného prostředku.

42

I když je pravda, jak zdůrazňuje Komise, že Belgické království se před Tribunálem nedovolávalo nezohlednění judikatury Evropského soudu pro lidská práva citované v kasačním opravném prostředku, takový argument směřuje k prokázání, že měl Tribunál neprávem za to, že tento členský stát nevyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky. Představuje tedy pouze rozšíření argumentace uvedené v rámci prvního důvodu předloženého v žalobě v prvním stupni.

43

Je tedy třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí a prohlásit první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku za přípustnou.

44

Ve věci samé je třeba zaprvé zdůraznit, jak Tribunál uvedl v bodě 56 napadeného rozsudku a Belgické království uznalo v kasačním opravném prostředku, že v projednávané věci nebylo pro belgické orgány nemožné podat kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012.

45

Za těchto podmínek nemůže tento členský stát vytýkat Tribunálu, že v bodě 56 konstatoval, že tyto orgány nevyčerpaly všechny opravné prostředky stanovené v belgickém právu za účelem zpětného získání sporných částek.

46

Zadruhé v rozsahu, v němž Belgické království v zásadě uvádí, že Tribunál nezohlednil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. prosince 2002, Vogl v. Německo (CE:ECHR:2002:1205DEC006586301, bod 2), je třeba zdůraznit, že tento argument není ničím podepřen, a nemůže proto obstát.

47

V rozsahu, v němž tento členský stát tvrdí, že Tribunál přijal odlišný výklad než výklad uvedený stejným soudem v rozhodnutí ze dne 5. března 2013, Chapman v. Belgie (CE:ECHR:2013:0305DEC003961906, bod 33), je třeba připomenout, že se toto rozhodnutí týká podmínky stanovené v čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, podle které se Evropský soud pro lidská práva může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků.

48

Jak uvedl generální advokát v bodech 75 a 76 svého stanoviska, tato podmínka má zajistit, aby mohly státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy, předejít tvrzeným porušením nebo napravit je před tím, než jsou tato tvrzení předložena Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP ze dne 28. července 1999, Selmouni v. Francie, CE:ECHR:1999:0728JUD002580394, bod 74, a ESLP ze dne 6. ledna 2011, Paksas v. Litva, CE:ECHR:2011:0106JUD003493204, bod 75), zatímco povinnost stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 58 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, podle kterého členské státy přijmou všechna nezbytná opatření ke zpětnému získání částek ztracených v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti, má v zásadě zaručit ochranu finančních zájmů Unie. Tyto dvě povinnosti se tak vztahují k odlišným právním režimům, takže výše citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva je irelevantní pro výklad podmínek použití čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013, zejména pro výklad pojmu „nedbalost“ uvedený v těchto dvou posledně uvedených ustanoveních.

49

Argumenty Belgického království vycházející z nezohlednění judikatury Evropského soudu pro lidská práva tedy nemohou prokázat nesprávné právní posouzení Tribunálu při výkladu a použití těchto ustanovení unijního práva.

50

První část jediného důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

51

Druhou částí jediného důvodu kasačního opravného prostředku Belgické království v zásadě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že měl v bodech 55 až 62 napadeného rozsudku za to, že tento členský stát nejednal s nezbytnou péčí, aby získal zpět sporné částky, a tedy se dopustil nedbalosti z důvodu, že tím, že nepodal kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, ačkoliv měl tuto možnost, uvedený členský stát zcela znemožnil, aby Cour de cassation (kasační soud) položil Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně výkladu nařízení č. 3665/87 a nevyužil všechny prostředky, které měl k dispozici k získání navrácení částek.

52

Belgické království nejprve tvrdí, že Tribunál tímto nesprávně analyzoval jednání belgických orgánů.

53

Podle tohoto členského státu totiž, i když tyto orgány měly teoreticky možnost podat kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, neměly žádnou šanci, že Cour de cassation (kasační soud) takovému kasačnímu opravnému prostředku vyhoví, a to v důsledku negativního stanoviska advokáta oprávněného k zastupování před Cour de cassation (kasační soud), kterého konzultoval BIRB, s ohledem na zvláštní úlohu prověřování kasačních opravných prostředků, svěřenou belgickým zákonodárcem těmto advokátům, kteří musí poradit svých klientům nepodat kasační opravný prostředek, který nemá rozumnou šanci na úspěch, aby se zabránilo zahlcování tohoto soudu zjevně neopodstatněnými nebo nepřípustnými návrhy.

54

Na jednání před Soudním dvorem Belgické království v zásadě připomnělo, že podle belgických procesních pravidel musí být kasační opravný prostředek podepsaný advokátem oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) a jednotlivci, kteří chtějí podat takový kasační opravný prostředek si musí vyžádat stanovisko takového advokáta ohledně úspěchu tohoto kasačního opravného prostředku. Přestože tento jednotlivec může nezohlednit negativní stanovisko vydané konzultovaným advokátem a požádat ho, aby jeho jménem podal kasační opravný prostředek, který případně sám vypracoval, je taková praxe ve skutečnosti málo častá. V takovém případě totiž musí advokát uvést na návrhu, že tento je podán „sur réquisition et sur projet“ (na vyžádání a jako návrh), čímž Cour de cassation (kasační soud) dá na vědomí, že nepodporuje jeho obsah. Dále se tímto způsobem jednotlivec vystavuje riziku, že mu bude uloženo zaplacení pokuty za zneužití procesního prostředku. Kromě toho, ačkoli v případě negativního stanoviska vydaného konzultovaným advokátem oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) nic nebrání dotyčnému jednotlivci vyžádat si druhé stanovisko od jiného advokáta oprávněného k zastupování před tímto soudem, stává se v praxi jen velmi zřídka, že tento vydá stanovisko v opačném smyslu než první stanovisko.

55

V projednávané věci advokát konzultovaný BIRB přijal jednoznačné negativní stanovisko po podrobné a pečlivé analýze, zejména judikatury Soudního dvora. Belgické orgány tím, že v důsledku tohoto stanoviska nepodaly kasační opravný prostředek, udělaly to, co by udělal každý rozumný a opatrný jednotlivec.

56

Dále v rozsahu, v němž měl Tribunál v bodě 57 napadeného rozsudku za to, že Belgické království tím, že nepodalo kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, zcela znemožnilo, aby Cour de cassation (kasační soud) položil Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně výkladu nařízení č. 3665/87, tento členský stát zdůrazňuje, zaprvé že zvláštní filtrační funkce přiznaná advokátovi oprávněnému k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) přispívá k řádnému výkonu spravedlnosti. Tato funkce nicméně nepřenáší na tyto advokáty pravomoc Cour de cassation (kasační soud) podat předběžné otázky k Soudnímu dvoru, protože v případě pochybností mandanta se tento může obrátit na Cour de cassation.

57

Zadruhé uvedený členský stát uvádí, že každý kasační opravný prostředek nevede automaticky k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru, protože nepodání žádosti je v určitých případech odůvodněné na základě zásad uvedených v rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335, bod 21).

58

V projednávané věci přitom advokát oprávněný k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) konzultovaný BIRB přistoupil k přezkumu relevantní judikatury Soudního dvora a vysvětlil, proč se musí v projednávaném případě použít řešení vycházející z rozsudku ze dne 11. ledna 2007, Vonk Dairy Products (C‑279/05, EU:C:2007:18).

59

Konečně Belgické království pochybuje o tom, že by systematické podávání kasačního opravného prostředku, přestože je tento zjevně odsouzen k neúspěchu s ohledem na negativní a fundované stanovisko advokáta oprávněného k zastupování před Cour de cassation (kasační soud), který je odborníkem se zkušeností s tímto zvláštním řízení, bylo uspokojujícím dokladem péče vyžadované čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005. Naopak taková praxe se jeví jako nadměrná a představuje krok, který neužitečně prodlužuje řízení o zpětném získání částek, a to bez záruky účinnosti.

60

V odpověď Komise úvodem tvrdí, že vývozní náhrady poskytnuté společnosti Saint-Louis Sucre jsou nesporně neoprávněné. Přitom se belgické orgány tím, že nepodaly kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, dopustily nedbalosti.

61

V tomto ohledu Komise nejprve uvádí, že vnitrostátní orgány měly možnost podat takový kasační opravný prostředek navzdory negativnímu stanovisku přijatému advokátem oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) konzultovaným BIRB nebo vyžádat si druhé stanovisko u jiného advokáta.

62

Dále procesní autonomie členských států k organizaci přístupu k jejich nejvyšším soudům prostřednictvím zejména předběžného stanoviska specializovaných advokátů musí být v souladu se zásadou rovnocennosti a efektivity. Této autonomie se tak nelze dovolávat, aby se zejména vyhnulo povinnosti nejvyšších soudů podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která je stanovená v článku 267 SFEU. V tomto ohledu Komise tvrdí, že advokátům oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) nepřísluší rozhodovat, zda byly již otázky unijního práva vznesené ve věci vyřešeny Soudním dvorem ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335), nebo zda Cour de cassation má podat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a tak filtrovat přístup k tomuto právnímu prostředku tím, že zabrání podání kasačních opravných prostředků. Přitom stanovisko obhajované Belgickým královstvím by přiznalo advokátům oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) úlohu, která přísluší jedině tomuto soudu.

63

Komise, která uznává, že každý kasační opravný prostředek nepovede nezbytně Cour de cassation (kasační soud) k tomu, aby podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, doplňuje, že belgické orgány tím, že nepodaly kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, definitivně zbavily Cour de cassation (kasační soud) možnosti podat takovou žádost. Přitom vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byly vývozní náhrady nesporně neoprávněné a projednávaná věc vyvolávala právní otázky, které vyžadovaly výklad ustanovení nařízení č. 3665/87, mělo Belgické království podle tohoto orgánu povinnost podat kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku, aby umožnilo Cour de cassation podat Soudnímu dvoru takovou žádost. V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy nemohou vykonávat posuzovací pravomoc ohledně vhodnosti vyžadování či nevyžadování vrácení neoprávněně vyplacených podpor.

64

Konečně v projednávané věci, jak již Komise uvedla před Tribunálem, stanovisko přijaté advokátem oprávněným k zastupování před Cour de cassation (kasační soud) konzultovaným BIRB bylo nesprávné a mezerovité, jak ohledně výkladu judikatury Soudního dvora, tak ohledně nezbytnosti položit mu předběžné otázky. Nejednalo se tedy o „fundované předběžné“ stanovisko zakládající se na „důkladné analýze“„zkušeného“ odborníka, jak tvrdí Belgické království.

65

Za účelem rozhodnutí o druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba zaprvé připomenout, že v souladu s čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013, může Komise rozhodnout o tom, že vyloučí z financování Unie částky účtované k tíži rozpočtu Unie v případě, že zjistí, že neexistence zpětně získaných částek je důsledkem nedbalostí, které lze přičíst orgánům členského státu.

66

Pokud jde o povinnosti příslušející těmto orgánům v tomto kontextu, čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1290/2005 stanoví, že členské státy přijmou v rámci společné zemědělské politiky veškerá nezbytná opatření k zajištění účinné ochrany finančních zájmů Unie, zejména ke zpětnému získání částek ztracených v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti. Článek 58 odst. 1 písm. e) nařízení č. 1306/2013, který v zásadě přebírá toto prvně uvedené ustanovení, doplňuje, že členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby se dle potřeby zahájila soudní řízení za účelem tohoto zpětného získání.

67

Uvedený čl. 9 odst. 1, převzatý v zásadě do uvedeného čl. 58 odst. 1, je tím, že ukládá členským státům dbát na ochranu finančních zájmů Unie a získat zpět neoprávněně vyplacené částky, výrazem, pokud jde o financování společné zemědělské politiky, obecné povinností řádné péče podle čl. 4 odst. 3 SEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. února 1991, Německo v. Komise, C‑28/89, EU:C:1991:67, bod 31; ze dne 21. ledna 1999, Německo v. Komise, C‑54/95, EU:C:1999:11, body 66 a 177, jakož i ze dne 13. listopadu 2001, Francie v. Komise, C‑277/98, EU:C:2001:603, bod 40). Tato povinnost, která se uplatňuje během celého postupu zpětného získání těchto částek, s sebou nese, že vnitrostátní orgány přistoupí ke zpětnému získání bezodkladně a včas a využijí prostředky ověřování a vymáhání, které mají k dispozici, aby zajistily ochranu těchto zájmů.

68

Nicméně tato ustanovení neupřesňují zvláštní opatření, která musí být za tímto účelem přijata, zejména soudní řízení, která musí být zahájena za účelem zpětného získání uvedených částek.

69

Řízení financování EZZF spočívá hlavně na vnitrostátních správních orgánech, které jsou pověřeny dbát na přísné dodržování unijních předpisů a disponují geografickou blízkostí nezbytnou pro tento účel (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. ledna 2002, Francie v. Komise, C‑118/99, EU:C:2002:39, bod 37, a ze dne 7. července 2005, Řecko v. Komise, C‑5/03, EU:C:2005:426, bod 40), takže členské státy jsou nejpovolanější ke zpětnému získávání částek neoprávněně vyplacených nebo ztracených v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti a k určení nejvhodnějších opatření, která je třeba za tímto účelem přijmout, jak uvedl generální advokát v bodě 93 svého stanoviska.

70

Vnitrostátním orgánům tedy zejména přísluší, s výhradou dodržení povinnosti péče uvedené v bodě 67 tohoto rozsudku, zvolit opravné prostředky, které považují za nejvhodnější ke zpětnému získání dotčených částek, v závislosti na konkrétních okolnostech projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2005, Řecko v. Komise, C‑370/03, nezveřejněný, EU:C:2005:489, bod 44).

71

Přitom jak uvedl generální advokát v bodech 101 a 102 tohoto stanoviska, rozhodnutí členského státu nevyčerpat všechny dostupné opravné prostředky, včetně mimořádných opravných prostředků, tak může nastat v široké škále situací a z velmi odlišných důvodů. Nelze tedy mít za to bez zohlednění těchto okolností, že toto vyčerpání je v každém případě nezbytné pro účely ochrany finančních zájmů Unie a skutečnost, že uvedené opravné prostředky nebyly vyčerpány, představuje nedbalost.

72

Za těchto okolností je třeba mít za to, jak v zásadě uvádí Belgické království, že povinnost péče uvedená v bodě 67 tohoto rozsudku nezbytně neznamená, že členské státy musí systematicky vyčerpat nezávisle na konkrétních okolnostech projednávaného případu všechny opravné prostředky, které existují v jejich vnitrostátním právu za účelem zpětného získání neoprávněně zaplacených částek.

73

Zadruhé v bodech 57 až 60 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že se belgické království dopustilo takové nedbalosti z důvodu, že tím, že nepodalo kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, který odmítl předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně výkladu nařízení č. 3665/87, tento stát zcela znemožnil, aby tyto otázky položil Soudnímu dvoru Cour de cassation (kasační soud).

74

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU je Cour de cassation (kasační soud) jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, v zásadě povinen, vyvstane-li před ním otázka unijního práva, položit Soudnímu dvoru takovou otázku v rámci žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

75

Avšak, jak v zásadě uvedl generální advokát v bodech 111 až 113 svého stanoviska, nedbalost Belgického království nelze vyvodit z pouhé skutečnosti, že tím, že nepodal kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, zbavil tento členský stát Cour de cassation (kasační soud) možnosti položit Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně výkladu nařízení č. 3665/87.

76

Zaprvé je totiž třeba určit, aby se prokázala existence takové nedbalosti, zda belgické orgány přijaly všechna nezbytná opatření k ochraně finančních zájmů Unie, obzvláště zda tím, že nepodaly takový kasační opravný prostředek, nevyužily tyto orgány právní prostředek, který by jim s rozumnou pravděpodobností umožnil získat zpět sporné částky. V rámci tohoto přezkumu, který jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 71 a 72 tohoto rozsudku, musí být proveden s ohledem na všechny zvláštní okolnosti projednávaného případu, musí být zohledněna okolnost, že podání kasačního opravného prostředku proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012 by mohlo vést Cour de cassation (kasační soud) k tomu, že by zrušil tento rozsudek s ohledem na odpovědi, které by Soudní dvůr poskytl na případné předběžné otázky ohledně výkladu relevantních ustanovení unijního práva.

77

Zadruhé, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že Cour de cassation (kasační soud), nemá povinnost obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, vyvstane-li před ním otázka unijního práva připomenutou v bodě 74 tohoto rozsudku, pokud Cour de cassation dospěje k závěru, že vznesená otázka není relevantní, že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu ze strany Soudního dvora nebo dále, že je správný způsob použití unijního práva natolik zřejmý, že nezbývá prostor pro žádnou rozumnou pochybnost, přičemž existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách vlastních unijnímu právu, zvláštních obtížích, které vykazuje výklad tohoto práva, a riziku rozdílnosti judikatury uvnitř Unie [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, 283/81, EU:C:1982:335, bod 21; ze dne 9. září 2015, Ferreira da Silva e Brito a další, C‑160/14, EU:C:2015:565, body 38 a 39, jakož i ze dne 4. října 2018, Komise v. Franice (Précompte mobilier), C‑416/17, EU:C:2018:811, bod 110).

78

S ohledem na tuto judikaturu nelze mít nezávisle na okolnostech projednávaného případu za to, že kdyby byl kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012 podán, Cour de cassation (kasační soud) by se nutně obrátil na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, ani že by tato žádost nezbytně vedla Soudní dvůr k výkladu unijního práva, který by následně vedl Cour de cassation ke zrušení rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012.

79

Z úvah uvedených v bodech 71 až 78 tohoto rozsudku tedy vyplývá, že existence nedbalosti přičitatelná Belgickému království ve smyslu čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013, musí být prokázána s ohledem na veškeré okolnosti projednávaného případu.

80

Mezi okolnosti, které je třeba za tímto účelem zohlednit, patří, jak uvedl generální advokát v bodech 105 a 109 svého stanoviska, zaprvé opatření ke zpětnému získávání částek dostupná podle vnitrostátního práva a opatření, která již tento členský stát přijal za účelem zpětného získání sporných částek, která jsou uvedena v bodech 10 až 13 napadeného rozsudku a v bodech 11 až 14 tohoto rozsudku, jakož i žaloby již podané za tímto účelem uvedeným členským státem a výsledky těchto žalob.

81

Zejména je třeba v projednávaném případě zohlednit skutečnost, že Belgické království využilo proti společnosti Saint-Louis Sucre všechny řádné opravné prostředky stanovené vnitrostátním právem a že jak tribunal de première instance de Bruxelles (soud prvního stupně v Bruselu), tak cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) v rozsudku ze dne 3. května 2012 uložily tomuto členskému státu, aby vrátil této společnosti tyto částky, zvýšené o úroky z prodlení, soudně stanovené úroky a použitelné náklady a tento posledně uvedený soud rozhodl, že není třeba položit Soudnímu dvoru předběžné otázky.

82

Zadruhé je třeba zohlednit procesní kroky, které Belgické království přijalo v důsledku tohoto rozsudku za účelem případného podání kasačního opravného prostředku, a sice skutečnost uvedenou v bodě 19 napadeného rozsudku a připomenutou v bodě 20 tohoto rozsudku, že BIRB si vyžádal stanovisko advokáta oprávněného k zastupování před Cour de cassation (kasační soud), jak požadují belgická procesní pravidla, ohledně šance, že bude tomuto kasačnímu opravnému prostředku vyhověno.

83

Zatřetí existence případné nedbalosti Belgického království z důvodu jeho rozhodnutí nepodat takový kasační opravný prostředek musí být, jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 76 až 78 tohoto rozsudku, posuzována s ohledem na hodnocení provedená tímto členským stát za okolností popsaných v obou výše uvedených bodech perspektiv úspěchu kasačního opravného prostředku, který mohl podat, a to s ohledem na negativní stanovisko konzultovaného advokáta oprávněného k zastupování před Cour de cassation, a v tomto rámci pravděpodobnosti, že Cour de cassation s ohledem na odpovědi dané Soudním dvorem na případné předběžné otázky ohledně výkladu relevantních ustanovení unijního práva zruší rozsudek přijatý cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu).

84

Začtvrté existence případné nedbalosti Belgického království musí být posouzena s ohledem na náklady spojené s postupem zpětného získání částek, jakož i s podáním kasačního opravného prostředku ve vztahu k částkám, které by měly být získány nazpět.

85

Přitom, přestože Tribunál uvedl v bodě 55 napadeného rozsudku, že existence nedbalosti přičitatelná Belgickému království ve smyslu čl. 32 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1290/2005, nyní v zásadě čl. 54 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1306/2013, musí být prokázána s ohledem na okolnosti projednávaného případu, tyto okolnosti řádně nezkoumal, zejména nezkoumal okolnosti uvedené v bodech 83 a 84 tohoto rozsudku.

86

Tribunál tedy v bodech 56 až 62 napadeného rozsudku odvodil existenci takové nedbalosti z pouhé skutečnosti, že tento členský stát nepodal, přestože mohl, kasační opravný prostředek proti rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 3. května 2012, a tak znemožnil, aby Cour de cassation (kasační soud) položil Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně výkladu nařízení č. 3665/87, z čehož vyvodil, že uvedený členský stát nevyužil všech prostředků, které měl dispozici pro zpětné získání sporných částek.

87

Tribunál se tím dopustil nesprávného právního posouzení.

88

Je proto třeba vyhovět druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku a zrušit napadený rozsudek.

89

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vrátit věc zpět Tribunálu k rozhodnutí, nebo vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

90

V projednávaném případě řešení sporu vyžaduje nové posouzení okolností projednávaného případu s ohledem na úvahy uvedené v bodech 80 až 84 tohoto rozsudku, tj. posouzení, k jehož provedení má Tribunál lepší předpoklady, poté, co bude účastníkům řízení poskytnuta možnost upřesnit v tomto ohledu svá stanoviska.

91

Proto je třeba věc vrátit zpět Tribunálu.

92

Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba rozhodnout o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: