–

za slovinskou vládu B. Jovin Hrastnik, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi M. Kocjan a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Alešem Kuharem a Jožefem Kuharem (dále jen „A. a J. Kuharovými“) na straně jedné a Addiko Bank d.d., slovinskou bankou na straně druhé ve věci řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se smlouvy o hypotéčním úvěru, jež byla uzavřena formou přímo vykonatelného notářského zápisu.

3

Článek 3 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.

[…]“

4

Článek 4 této směrnice uvádí:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

5

Článek 5 uvedené směrnice zní následovně:

„V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. […]“

6

Článek 6 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 zní:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

8

Zakon o varstvu potrošnikov (zákon o ochraně spotřebitele, Uradni list RS, č. 98/04) v článku 23 stanoví:

„Podnik nemůže použít zneužívající smluvní ujednání ve vztahu ke spotřebiteli.

Smluvní ujednání, na která odkazuje výše uvedený odstavec, jsou neplatná.“

9

Ustanovení § 24 prvního pododstavce tohoto zákona stanoví:

„Smluvní ujednání se považují za zneužívající, jestliže způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, anebo pokud činí plnění smlouvy spotřebiteli bezdůvodnou újmu, anebo pokud způsobují, že plnění smlouvy se podstatně liší od toho, co mohl spotřebitel rozumně očekávat, anebo pokud jsou v rozporu se zásadami dobré víry a loajality.“

10

Zakon o izvršbi in zavarovanju (zákon o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních, Uradni list RS, č. 3/07) v článku 9 stanoví:

„Proti rozhodnutí prvního stupně lze podat odvolání, ledaže zákon stanoví jinak.

Opravným prostředkem dlužníka proti usnesení o výkonu rozhodnutí, kterým bylo vyhověno návrhu na výkon rozhodnutí, je námitka.

[…]

Proti rozhodnutí o námitce se lze odvolat.

[…]“

11

Článek 15 tohoto zákona stanoví:

„Ustanovení Zakona o pravdnem postopku [(občanský soudní řád, Uradni list RS, č. 73/07)]) se na řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatření použijí obdobně, nestanoví-li tento nebo jiný zákon jinak.“

12

Článek 17 první a druhý pododstavec uvedeného zákona stanoví:

13

Podle čl. 55 odst. 1 téhož zákona:

„Proti usnesení o výkonu rozhodnutí lze podat námitku z důvodů, které brání výkonu rozhodnutí, mimo jiné:

[…]

[…]“

14

Článek 71 zákona o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních zní takto:

„Soud může na návrh dlužníka výkon rozhodnutí zcela nebo částečně odložit, pokud dlužník věrohodně prokáže, že by mu tento výkon rozhodnutí způsobil nenapravitelnou nebo obtížně napravitelnou újmu a že tato újma by byla vážnější než újma, kterou by v případě odkladu výkonu rozhodnutí utrpěl věřitel, a to v následujících případech:

[…]

[…]

Aniž je dotčen předchozí odstavec, může soud na návrh dlužníka ze zvláštních oprávněných důvodů odložit výkon rozhodnutí rovněž v jiných případech, nejvýše však po dobu tří měsíců a pouze jednou.

Na návrh věřitele soud podmíní odklad vykonatelnosti složením jistoty dlužníkem, není-li tím ohroženo uspokojování jeho základních životních potřeb či potřeb jeho rodinných příslušníků. Nesloží-li dlužník jistotu v soudem stanovené lhůtě, jež nemůže být delší než 15 dnů, považuje se návrh na odklad vykonatelnosti za vzatý zpět.“

15

Článek 3 třetí pododstavec bod 1 občanského soudního řádu stanoví:

„Soud nepřihlíží k úkonu účastníka, který:

16

Zakon o notariatu (zákon o notářích, Uradni list RS, č. 2/07) v článku 4 stanoví:

„Notářský zápis, který stanoví povinnost něco dát, něco dělat, něčeho se zdržet nebo něco strpět, která může být předmětem smíru, je vykonatelným titulem, vyjádřil-li povinný v rámci tohoto zápisu nebo jiného notářského zápisu souhlas s jeho přímou vykonatelností a je-li pohledávka splatná.“

17

Článek 42 tohoto zákona stanoví:

„Před sepsáním notářského zápisu je notář povinen poučit strany srozumitelně o obsahu, právních důsledcích právního úkonu či projevů vůle, jež mají být učiněny, a je povinen upozornit strany na známá a obvyklá rizika, jež jsou spojena s takovým právním úkonem či projevem vůle. Notář je rovněž povinen upozornit strany na případné okolnosti týkající se zamýšleného právního úkonu, jsou-li mu známy[…]. Rovněž musí odradit strany od použití nejasných, nesrozumitelných či nejednoznačných výrazů a upozornit je na případné právní důsledky použití takových výrazů. Pokud strany tyto výrazy zachovají, je povinen je v notářském zápisu uvést, přičemž však zároveň uvede, že strany před jejich použitím varoval.“

18

Zakon o brezplačni pravni pomoči (zákon o bezplatné právní pomoci) v čl. 8 čtvrté odrážce stanoví:

„Bezplatná právní pomoc podle tohoto zákona se neposkytne

[…]

19

Addiko Bank a A. a J. Kuharovi uzavřeli smlouvu o hypotéčním úvěru formou přímo vykonatelného notářského zápisu, jenž byl určen k financování koupě nemovitosti určené k bydlení (dále jen „dotčený notářský zápis“). Úvěr byl vyjádřen ve švýcarských francích (CHF), avšak A. a J. Kuharovi byli povinni hradit splátky v eurech podle referenčního směnného kurzu Evropské centrální banky (ECB) platného k datu platby. Úroková sazba byla navázána na šestiměsíční úrokovou sazbu švýcarského franku LIBORCHF.

20

Vzhledem k tomu, že se A. a J. Kuharovi ocitli v prodlení, podala Addiko Bank na základě dotčeného notářského zápisu k Okrajno sodišče v Gornji Radgoni (okresní soud v Gornje Radgoně, Slovinsko) návrh na nařízení výkonu rozhodnutí na základě tohoto notářského zápisu.

21

Uvedený soud vyhověl návrhu na výkon rozhodnutí znějícímu na celkovou částku 128765,66 eura.

22

V námitce, kterou A. a J. Kuharovi bez zastoupení advokátem podali uvedenému soudu proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, tvrdili, že Addiko Bank je řádně neupozornila na kurzové riziko, v důsledku čehož uzavřeli smlouvu, v níž jsou uvedena některá zneužívající ujednání, na jejichž základě byli povinni splatit částku, jež značně převyšuje výši úvěru, který jim byl poskytnut.

23

Okrajno sodišče v Gornji Radgoni (okresní soud v Gornje Radgoně) tuto námitku zamítl v podstatě zejména z toho důvodu, že A. a J. Kuharovi byli povinni splnit závazek tak, jak vyplýval z dotčeného notářského zápisu, a že skutečnost, zda je Addiko Bank náležitě upozornila na kurzové riziko, nebyla relevantní.

24

A. a J. Kuharovi podali, stále bez zastoupení advokátem, opravný prostředek k předkládajícímu soudu Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru, Slovinsko) znějící na zrušení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

25

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud již v mezitímním usnesení konstatoval, že ujednání, které bylo obsaženo v dotčeném notářském zápisu, které stanovilo, že i když je úrok navázán na cizí měnu, musí být splácen v eurech, má zneužívající povahu, neboť nestanoví žádné vhodné omezení kurzového rizika. Přestože se toto ustanovení týkalo hlavního předmětu smlouvy, toto ujednání nebylo A. a J. Kuharovým jasné ani srozumitelné. Předkládající soud má obecněji za to, že i když neexistence omezení kurzového rizika může mít nepříznivý dopad jak pro spotřebitele, tak pro banku, existuje nicméně značná nerovnováha mezi právy a povinnostmi smluvních stran, a to již jen z toho důvodu, že banka má zjevně mnohem více prostředků k tomu, aby mohla takovému riziku čelit, neboť je finanční institucí značné velikosti, jež se za tímto účelem může opírat o odborné znalosti, relevantní údaje a odborné zkušenosti v dané oblasti. Navíc má předkládající soud za to, že rozumný spotřebitel se uzavřením úvěrové smlouvy na financování pořízení nemovitosti určené k bydlení nechce vystavit neomezenému kurzovému riziku, jež by pro něj mohlo mít škodlivé a trvalé ekonomické důsledky. Naopak platí, že pokud by mohl s bankou vyjednávat v rovném postavení a bankou byl řádně informován, takový spotřebitel by se zavázal pouze tehdy, pokud by součástí úvěrové smlouvy bylo přiměřené omezení takového rizika.

26

Předkládající soud se táže, zda může soud, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí na základě smlouvy o hypotéčním úvěru, konstatuje-li, že posledně uvedená smlouva obsahuje zneužívající ujednání, zakázat, případně i bez návrhu, v tomto stadiu řízení uplatnění takového ujednání, nebo zda je takové rozhodnutí součástí posuzování soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení, na který se případně může obrátit spotřebitel v rámci samostatného řízení.

27

V tomto ohledu předkládající soud předně uvádí, že v souladu se zásadou efektivity unijního práva, jak je vykládána judikaturou Soudního dvora, platí, že vnitrostátní procesní pravidla, jež se týkají překážky věci pravomocně rozsouzené u soudních rozhodnutí, nemohou soudu, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí, klást nadměrné překážky v tom, aby odmítl uplatnit zneužívající ujednání. V případě slovinského práva by přitom příslušný soud v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, jež bylo zahájeno na základě přímo vykonatelného notářského zápisu, byl konfrontován s procesním pravidly takovéto povahy. Podle předkládajícího soudu by těmito pravidly byla zejména ustanovení vnitrostátního práva, jež se týkají uplatňování zásady procesní zákonnosti a zákonných podmínek pro odklad vykonatelnosti, jak jsou stanovena v zákoně o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních.

28

Předkládající soud stran zásady procesní zákonnosti uvádí, že v souladu s tradičním výkladem podle slovinského práva nemůže soud odmítnout výkon rozhodnutí, neboť podle této zásady se jeho přezkum omezuje na ověření toho, zda při vyhotovení veřejné listiny, v níž je uvedena úvěrová smlouva, jejíž výkon je navrhován, byly dodrženy formální náležitosti stanovené platnou právní úpravou. Soud, kterému byl podán návrh na výkon rozhodnutí na základě takového notářského zápisu, jako je dotčený zápis, je tudíž podle předkládajícího soudu z hlediska porušení zásady efektivity v podstatě v obdobné situaci, jako je ta, jíž se týká věc, která vedla k vydání usnesení ze dne 14. listopadu 2013, Banco Popular Español a Banco de Valencia (C‑537/12 a C‑116/13, EU:C:2013:759).

29

Předkládající soud dále uvádí, že slovinské právo nestanovuje odklad výkonu rozhodnutí, podá-li spotřebitel žalobu na neplatnost vycházející z existence zneužívajícího ujednání ve smlouvě, kterou uzavřel s prodávajícím nebo poskytovatelem. Odklad výkonu rozhodnutí, jenž je stanoven v čl. 71 odst. 1 a 2 zákona o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních, je přípustný pouze z výjimečných důvodů na základě odůvodněného návrhu dlužníka a za splnění velmi přísných podmínek, jež se týkají existence nenapravitelné nebo jen obtížně napravitelné újmy, která podle ustálené judikatury slovinských soudů nemůže vzniknout v důsledku provedení výkonu rozhodnutí jako takového.

30

Předkládající soud dále uvádí, že dlužník, proti němuž směřuje výkon rozhodnutí, zpravidla nemůže využít bezplatné právní pomoci ani nemá prostředky na právní zastoupení, v důsledku čehož není ve většině případů v takovém řízení zastupován advokátem. Existuje tudíž nezanedbatelné riziko, že dlužník v důsledku neznalosti nepodá žádný návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo je tato žádost z jeho strany formulována tak neuspokojivě, že bude následně zamítnuta. Možnosti dlužníka dosáhnout odkladu výkonu rozhodnutí, která je již už tak velmi omezená, dále brání právo věřitele požádat dlužníka o složení jistoty. Článek 71 odst. 3 zákona o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních totiž stanoví, že pokud dlužník takovou jistotu nesloží, má se za to, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí byl vzat zpět.

31

Předkládající soud má konečně za to, že slovinské soudy mohou k tomu, aby dodržely zásadu efektivity unijního práva, zásadu formální legality i, na kterou je odkazováno v bodě 28 tohoto rozsudku, vykládat volněji, čímž by soud, který rozhoduje o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, mohl i bez návrhu v této fázi řízení ověřit zneužívající povahu daného ujednání. Během posledně uvedené fáze by soud měl v plné míře ověřit všechny příslušné právní okolnosti, včetně těch, jež jsou mezi účastníky sporné. Mimoto meritorní přezkum by podle předkládajícího soudu bylo možné učinit spíše u notářského zápisu než u klasických exekučních titulů vydávaných soudy. Navíc v článku 4 zákona o notářích se podle předkládajícího soudu stanoví, že dlužník musí výslovně souhlasit s přímou vykonatelností zápisu, čímž je podle něj vyloučeno, aby taková ustanovení veřejného pořádku, jako jsou ustanovení v oblasti ochrany spotřebitelů, jež se týkají zneužívajících ujednání, bylo možné obcházet získáním souhlasu dlužníka. Na základě takového výkladu by soud, který rozhoduje o návrhu na výkonu rozhodnutí, proto mohl i bez návrhu odmítnout takový notářský zápis, jako je dotčený notářský zápis, v jehož případě byl souhlas dlužníka získán v rozporu s ustanoveními veřejného pořádku.

32

Nicméně vzhledem k tomu, že v současnosti většina slovinských soudů zastává striktní a restriktivní výklad zásady formální legality, předkládající soud se táže, zda je takový výklad v souladu se zásadou efektivity unijního práva, jež je uplatňována ve směrnici 93/13.

33

Za těchto okolností se Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být s ohledem na zásadu efektivity unijního práva směrnice Rady 93/13 […] vykládána v tom smyslu, že v rámci řízení o výkonu rozhodnutí je soud, jemuž byl předložen návrh na výkon rozhodnutí, povinen i bez návrhu odmítnout nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu zneužívajícího ujednání obsaženého v přímo vykonatelném notářském zápise (vykonatelný titul), a to za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, ve které systém procesního práva členského státu neposkytuje soudu účinnou možnost přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí (na návrh dlužníka nebo i bez návrhu) až do pravomocného rozhodnutí o zneužívající povaze tohoto ujednání, které je vydáno na základě výsledku nalézacího řízení zahájeného dlužníkem jakožto spotřebitelem?“

34

Slovinská vláda předně zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Tato vláda tvrdí, že předkládající soud má za to, že může bránit i bez návrhu použití protiprávních ujednání, jež jsou obsažena v takovém notářském zápisu, jako je dotčený notářský zápis, neboť slovinské procesní právo neumožňuje dočasný odklad výkonu rozhodnutí. Podle slovinské vlády nicméně A. a J. Kuharovi k okamžiku podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nesplnili procesní podmínky, aby jim podle vnitrostátní právní úpravy mohl být takový odklad přiznán, neboť nepodali žalobu v nalézacím řízení, v níž by se domáhali neplatnosti smluvních ujednání, a z tohoto důvodu nevyvstává otázka odkladu výkonu rozhodnutí.

35

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora přiznává článek 267 SFEU vnitrostátním soudům co nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující mimo jiné výklad platnosti ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen, a zejména že této možnosti mohou využít v jakémkoli okamžiku řízení, který považují za vhodný (mimo jiné viz rozsudek ze dne 5. října 2010, C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 26, a rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, Memoria a Dall’Antonia, C‑342/17, EU:C:2018:906, bod 33 a citovaná judikatura).

36

Soudní dvůr stejně tak opakovaně připomněl, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o takových otázkách tudíž odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 27 a citovaná judikatura).

37

Soudní dvůr rovněž judikoval, že mu v rámci spolupráce založené článkem 267 SFEU nepřísluší ověřit, zda předkládací rozhodnutí bylo přijato v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími organizaci soudů a soudní řízení (v tomto smyslu mimo jiné viz rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 30 a citovaná judikatura).

38

V projednávané věci je třeba konstatovat, že argument, který vznáší slovinská vláda, aby prokázala hypotetickou povahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil předkládající soud, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí týkajícího se hypotečního úvěru, se opírá o úvahy, jež souvisí s dodržením procesních pravidel vnitrostátního práva, a konkrétně o okolnost, že dlužníci ve věci v původním řízení nepodali podle slovinského práva k okamžiku předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žalobu v nalézacím řízení, kterou by se domáhali konstatování neplatnosti smluvních ujednání, jež jsou obsažena v dotčeném notářském zápisu a jež podle nich mají zneužívající povahu.

39

Jak vyplývá z bodů 35 a 37 tohoto rozsudku, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nicméně nelze prohlásit za nepřípustnou z toho důvodu, že při jejím předložení nebyla zohledněna vnitrostátní pravidla upravujícími organizaci soudů a soudní řízení, ani z toho důvodu, že v rámci vnitrostátního řízení byla podána příliš brzy.

40

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

41

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba směrnici 93/13 s ohledem na zásadu efektivity vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí na základě smlouvy o hypotéčním úvěru, jež byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem formou přímo vykonatelného notářského zápisu, neumožňuje jak na návrh spotřebitele, tak bez návrhu přezkoumat, zda ujednání, jež jsou obsažena v takovém zápisu, nemají zneužívající povahu ve smyslu této směrnice, a z tohoto důvodu odložit navrhovaný výkon rozhodnutí.

42

Předně je třeba uvést, že předkládající soud nepokládá Soudnímu dvoru otázku, jež by se týkala výkladu článků 3 až 5 směrnice 93/14, jež mu umožňují přezkoumat případnou zneužívající povahu ujednání úvěrové smlouvy, která byla předmětem dotčeného notářského zápisu, na jehož základě je navrhován výkon rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 25 tohoto rozsudku, předkládající soud již v mezitímním rozhodnutí konstatoval zneužívající povahu ujednání uvedené smlouvy, takže Soudnímu již nepřísluší, aby tuto okolnost v rámci řízení podle článku 267 SFEU zpochybňoval.

43

Vzhledem k tomuto předpokladu je třeba zdůraznit, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím či poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná.

44

Rovněž je třeba připomenout, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, na němž spočívá ochrana spotřebitelů, kteří se ve vztahu k prodávajícímu či poskytovateli nacházejí v nerovném postavení, směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 40 a citovaná judikatura).

45

I když Soudní dvůr již v několika ohledech a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a že tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států (rozsudek ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 57).

46

Při neexistenci harmonizace vnitrostátních mechanismů výkonu rozhodnutí je tudíž na základě zásady procesní autonomie členských států úkolem jejich vnitrostátního práva, aby určilo podmínky jejich uplatňování. Tyto podmínky musí kumulativně splňovat dva předpoklady, a sice nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 40 a citovaná judikatura).

47

Pokud jde zaprvé o zásadu rovnocennosti, jíž se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce netýká, je nutno ve shodě s písemným vyjádřením Evropské komise uvést, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádnou informaci, která by byla s to vyvolat pochybnosti o souladu vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s touto zásadou.

48

Co se týče zadruhé zásady efektivity, z ustálené judikatury vyplývá, že otázku, zda vnitrostátní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práv přiznaných unijním právním řádem, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (v tomto smyslu mimo jiné viz rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, C‑32/14, EU:C:2015:637, bod 51, a rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, body 43 a 44).

49

Ve světle této judikatury je třeba ověřit, zda takový vnitrostátní procesní režim, jako je režim dotčený ve věci v původním řízení, narušuje účinnost ochrany, kterou směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům.

50

V tomto ohledu v projednávané věci vyplývá z popisu slovinského práva, jak jej podal předkládající soud, že se režim výkonu rozhodnutí ve slovinském právu vyznačuje následujícími rysy:

51

Slovinská vláda ve svém písemném vyjádření zpochybňuje výklad vnitrostátního práva, jak jej podal předkládající soud. Tato vláda konkrétně tvrdí, že s ohledem na nedávnou judikaturu Ustavno sodišče (Ústavní soud, Slovinsko), jak byla použita několika jinými vnitrostátními soudy, je třeba nyní vykládat jak kritérium nenapravitelné nebo obtížně napravitelné újmy ve smyslu čl. 71 odst. 1 zákona o řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních, tak zvažovat postavení dlužníka a věřitele rovněž s přihlédnutím k újmě, která by vznikla provedením výkonu rozhodnutí.

52

V tomto ohledu stačí připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou v rámci postupu upraveného článkem 267 SFEU úkoly Soudního dvora a úkoly předkládajícího soudu jasně oddělené. I když Soudnímu dvoru přísluší poskytovat výklad k ustanovením unijního práva, je výklad vnitrostátních právních předpisů jedině v pravomoci předkládajícího soudu. Soudní dvůr proto musí vycházet z výkladu vnitrostátního práva, který mu byl poskytnut uvedeným vnitrostátním soudem (rozsudek ze dne 27. února 2019, Associação Peço a Palavra a další, C‑563/17, EU:C:2019:144, bod 36 a citovaná judikatura).

53

Pokud jde o procesní režim výkonu rozhodnutí, který je dotčen ve věci v původním řízení, je třeba s ohledem na rysy tohoto režimu, které byly uvedeny předkládajícím soudem a shrnuty v bodě 50 tohoto rozsudku, konstatovat, že takový režim může narušovat účinnost ochrany, kterou sleduje směrnice 93/13.

54

Bylo totiž již konstatováno, že efektivní ochrana práv, která z této směrnice vyplývají pro spotřebitele, může být zajištěna pouze za podmínky, že vnitrostátní procesní systém umožňuje v rámci řízení o platebním rozkazu nebo řízení o výkonu platebního rozkazu přezkum i bez návrhu případné zneužívající povahy smluvních ujednání obsažených v dotyčné smlouvě (mimo jiné viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 46, a rozsudek ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 44).

55

Jak tvrdí slovinská vláda, nelze zajisté vyloučit, s výhradou ověření, jež přísluší předkládajícímu soudu, že mimo jiné s ohledem na zákon o notářích se na notáře vztahuje povinnost poskytovat poradenství a informace spotřebitelům, zejména v rámci smlouvy o hypotéčním úvěru, jež je uzavřena formou notářského zápisu, s cílem zajistit preventivní kontrolu zneužívající povahy ujednání takové smlouvy, a přispět tak k dodržování požadavků, jež jsou stanoveny v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (obdobně viz rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, C‑32/14, EU:C:2015:637, body 55, 57 a 58).

56

Nicméně i pokud by preventivní kontrola této povahy existovala, nestačilo by to k zajištění účinnosti ochrany zaručené směrnicí 93/13.

57

Jak judikoval Soudní dvůr v bodě 59 rozsudku ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, (C‑32/14, EU:C:2015:637), platí totiž, že i pokud by vnitrostátní právní úprava takovou preventivní kontrolu stanovila, musí přiměřené a účinné prostředky k ukončení používání zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavřených prodávajícími nebo poskytovateli se spotřebiteli zahrnovat ustanovení, která umožní zaručit spotřebitelům účinnou soudní ochranu a umožní jim napadnout spornou smlouvu před soudem, a to i ve stadiu výkonu rozhodnutí, za přiměřených procesních podmínek, aby výkon práv spotřebitele nepodléhal podmínkám, zejména co se týče lhůt či poplatků, které nadměrně ztěžují nebo v praxi znemožňují výkon práv zaručených směrnicí 93/13.

58

Soudní dvůr konkrétně ve věci, která vedla k vydání uvedeného rozsudku, v jeho bodech 60 a 61 upřesnil, že podle vnitrostátního práva dotčeného v uvedené věci může spotřebitel jednak podat žalobu, kterou zpochybňuje platnost dotčené smlouvy, a jednak zahájit řízení k vyloučení nebo omezení výkonu rozhodnutí, což v tomto kontextu obnáší právo spotřebitele navrhnout odklad výkonu rozhodnutí na základě této smlouvy. Soudní dvůr navíc z informací obsažených ve spisu, jež mu byly v uvedené věci poskytnuty, dovodil, že v rámci uvedených řízení mají vnitrostátní soudy možnost a povinnost konstatovat na základě důkazů, jež mají k dispozici, i bez návrhu zjevnou neplatnost. Tyto procesní možnosti podání žaloby podle vnitrostátního práva tudíž, s výhradou ověření vnitrostátním soudem, zřejmě zaručovaly účinnou soudní ochranu spotřebitele.

59

Ve věci v původním řízení ze spisu předloženého Soudnímu dvoru naopak vyplývá, že slovinské právo neposkytuje spotřebiteli žádnou záruku, jež by byla srovnatelná se zárukami uvedenými v bodech 54, 57 a 58 tohoto rozsudku.

60

Z tohoto spisu totiž zaprvé vyplývá, že slovinské procesní právo jednoznačně nestanovuje právo spotřebitele navrhnout odklad, a to ani dočasný, výkonu rozhodnutí na základě smlouvy o hypotéčním úvěru z toho důvodu, že posledně uvedená smlouva obsahuje zneužívající ujednání. Každopádně, i pokud by spotřebitel takovou možnost měl, nic to nemění na tom, že vnitrostátní právo podmiňuje podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí splněním velmi striktních procesních podmínek, jakož i složením jistoty na návrh věřitele. Takové požadavky v praxi téměř znemožňují přiznání takového prostředku odkladu výkonu rozhodnutí, neboť je pravděpodobné, že dlužník v prodlení nebude mít dostatečné finanční prostředky ke složení požadované jistoty. Zadruhé je zřejmé, že soud, kterému hypotéční věřitel předložil návrh, v němž se domáhá přiznání výkonu rozhodnutí z titulu své pohledávky, nemůže bez návrhu přezkoumávat případnou zneužívající povahu ujednání této smlouvy. Konečně zatřetí z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že existuje značné riziko, že v rámci řízení o výkonu rozhodnutí budou dotčení spotřebitelé odrazování od toho, aby si zajistili svou obhajobu a plně uplatnili svá práva, a to z důvodu výše výdajů za právní zastoupení související s takovým řízení ve srovnání s částkou dotčeného dluhu a nemožnosti požádat o právní pomoc.

61

Je třeba dodat, že skutečnost, že podle slovinského procesního práva nemůže případnou zneužívající povahu ujednání, jež jsou obsažena ve smlouvě o hypotéčním úvěru, jež je uzavřena mezi prodejcem či poskytovatelem a spotřebitelem, přezkoumávat soud, kterému byl předložen návrh na výkon rozhodnutí na základě takové smlouvy, ale výlučně následně a případně soud rozhodující v nalézacím řízení, kterému spotřebitel podal žalobu na neplatnost takových zneužívajících ujednání, zjevně nestačí k zajištění plné účinnosti ochrany spotřebitelů, kterou sleduje směrnice 93/13.

62

Pokud totiž soud, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí, nemá pravomoc tento výkon odložit kvůli vadě smlouvy o hypotéčním úvěru, která je zapříčiněna zneužívajícím ujednáním, je pravděpodobné, že k výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou dojde před tím, než příslušný nalézací soud v samostatném řízení případně konstatuje neplatnost tohoto ujednání kvůli jeho zneužívající povaze, a v důsledku toho i neplatnost řízení o výkonu rozhodnutí. Za těchto podmínek, i pokud by bylo rozhodnutím v nalézacím řízení dotčenému spotřebiteli vyhověno, posledně uvedený by z tohoto důvodu požíval pouze dodatečné ochrany v podobě peněžitého odškodnění, takže taková ochrana by nebyla úplná a dostatečná, a to tím spíše kdyby se výkon rozhodnutí týkal nemovitosti určené k bydlení tohoto spotřebitele a jeho rodiny, jež by tak byla nenávratně ztracena. Taková dodatečná ochrana proto není vhodným ani účinným prostředkem, který by zabraňoval v dalším používání zneužívajících ujednání, což je v rozporu s cílem stanoveným v čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. listopadu 2013, Banco Popular Español a Banco de Valencia, C‑537/12 C‑116/13, EU:C:2013:759, body 56 a 57 a citovaná judikatura).

63

Směrnice 93/13 vykládaná s ohledem na zásadu efektivity tudíž brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která vykazuje rysy uvedené v bodě 50 tohoto rozsudku.

64

Je pravda, že předkládající soud v projednávané věci uvádí, že slovinskou právní úpravu lze vykládat způsobem, jenž je v souladu s unijní právem, tak aby bylo soudu, kterému je předložen návrh na výkon rozhodnutí, umožněno posoudit i bez návrhu případnou zneužívající povahu ujednání smlouvy o hypotéčním úvěru, jež je uzavřena formou notářského zápisu, a z tohoto důvodu takový výkon rozhodnutí odložil.

65

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 59 a citovaná judikatura).

66

Jak již Soudní dvůr rovněž rozhodl, platí, že požadavek takového konformního výkladu s sebou konkrétně nese i povinnost vnitrostátních soudů změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Vnitrostátní soud se proto nemůže oprávněně domnívat, že dotčené ustanovení vnitrostátního práva nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem (mimo jiné viz rozsudek ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, body 33 a 34, a rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 60).

67

S ohledem na okolnosti uvedené v bodě 64 tohoto rozsudku je na vnitrostátním soudu, aby zkoumal, zda lze vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení vykládat tak, aby byla v souladu se směrnicí 93/13, a je-li tomu tak, aby z toho vyvodil právní důsledky.

68

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že směrnice 93/13 musí být s ohledem na zásadu efektivity vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí na základě smlouvy o hypotéčním úvěru, jež byla uzavřena mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem formou přímo vykonatelného notářského zápisu, neumožňuje jak na návrh spotřebitele, tak bez návrhu přezkoumat, zda ujednání, jež jsou obsažena v takovém notářském zápisu, nemají zneužívající povahu ve smyslu této směrnice, a z tohoto důvodu odložit navrhovaný výkon rozhodnutí.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být s ohledem na zásadu efektivity vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o návrhu na výkon rozhodnutí na základě smlouvy o hypotéčním úvěru, jež byla uzavřena mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem formou přímo vykonatelného notářského zápisu, neumožňuje jak na návrh spotřebitele, tak bez návrhu přezkoumat, zda ujednání, jež jsou obsažena v takovém notářském zápisu, nemají zneužívající povahu ve smyslu této směrnice, a z tohoto důvodu odložit navrhovaný výkon rozhodnutí.