1.

V projednávané věci zahájila Komise proti Polské republice řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU ze dvou důvodů. Zaprvé Komise tvrdí, že Polsko tím, že zavedlo v článku 13 odst. 1 až odst. 3 Ustawy o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych oraz niektórych innych ustaw z dnia 12 lipca 2017 r ( 2 ) (zákon ze dne 12. července 2017, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů a některé další zákony, dále jen „pozměňovací zákon z července 2017“), pro odchod do důchodu věkovou hranici 60 let pro ženy a 65 let pro muže, která byla dříve u obou pohlaví 67 let, u soudců obecných soudů, státních zástupců a soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 157 SFEU a čl. 5 písm. a) a čl. 9 odst. 1 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o uplatňování zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a práce ( 3 ).

2.

Zadruhé Komise tvrdí, že Polsko nesplnilo své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, a to tím, že snížilo věk odchodu do důchodu u soudců obecných soudů v čl. 13 odst. 1 zákona z července 2017 a současně přiznalo ministru spravedlnosti diskreční pravomoc prodloužit dobu aktivní služby jednotlivých soudců obecných soudů podle čl. 1 odst. 26 písm. b) a c).

3.

První ze žalobních důvodů Komise je nový v tom smyslu, že diskriminace na základě pohlaví se ještě neobjevila v případech, které byly projednány Soudním dvorem v souvislosti s reformou úpravy odchodu polských soudců do důchodu, která byla zavedena v roce 2017 ( 4 ) a která byla předmětem mezinárodní kritiky ( 5 ). Jak jsem uvedl ve svém stanovisku ve věci C‑619/18, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) ( 6 ), reformy z roku 2017 jsou předmětem odůvodněného návrhu Komise podle čl. 7 odst. 1 SEU ohledně právního státu v Polsku ( 7 ).

4.

Pokud jde o druhý žalobní důvod, v rozsahu, v jakém se týká pravomoci Komise využít článek 47 Listiny v řízeních o nesplnění povinnosti a obsahu pravidla účinné právní ochrany v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, byl již podrobně řešen v mém stanovisku ze dne 11. dubna 2019 ve věci Komise v. Polsko (nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18) ( 8 ). Měl jsem za to, že pokud členský stát neuplatňuje unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, Komise se nemůže opírat svůj žalobní důvod o článek 47 Listiny v rámci přímé žaloby podle článku 258 SFEU.

5.

Pokud jde o druhý důvod, moje analýza se proto hlavně zaměří na posouzení toho, zda předmětná úprava porušuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jelikož toto ustanovení vyjadřuje konkrétně dodržování právního státu podle článku 2 SEU ( 9 ). Posoudím rovněž zdroje práva, které je možné uplatnit při tomto posouzení; jedná se o zdroje, které čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec sdílí s těmi, které stanoví obsah práva na „nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem“ podle článku 47 Listiny. Jak bude uvedeno v části VI C níže, běžné zdroje stanoví „překlenovací ustanovení“ mezi těmito dvěma ustanoveními, takže judikatura vypracovaná na základě těchto dvou ustanovení nezbytně se překrývá ( 10 ).

6.

Dále tedy ve stejném oddíle posoudím rozdíly mezi čl. 19 odst. 1 SEU a článkem 47 Listiny a zejména minimální rozsah porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, ke kterému musí dojít, aby mohlo být uplatněno jako samostatné porušení unijního práva s ohledem na neodvolatelnost a nestrannost soudců, nezávisle na Listině.

7.

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec stanoví:

„Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.“

8.

Článek 157 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 SFEU stanoví:

„1.   Každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci.

2.   ‚Odměnou‘ ve smyslu tohoto článku se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním.

Rovnost odměňování mužů a žen bez diskriminace na základě pohlaví znamená, že:

[…]

4.   S ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře.“

9.

Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 79/7/ES ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení ( 11 ) stanoví, že:

„1.   Tato směrnice se nedotýká práva členských států vyloučit z její oblasti působnosti:

10.

Článek 3 směrnice 2006/54 je nadepsaný „Pozitivní kroky“ a stanoví:

„Členské státy mohou zachovat nebo přijmout opatření ve smyslu čl. 141 odst. 4 Smlouvy za účelem zajištění plné a skutečné rovnosti mezi muži a ženami v pracovním životě v praxi.“

11.

Článek 5 směrnice 2006/54 je nadepsaný „Zákaz diskriminace“ a stanoví:

„Aniž je dotčen článek 4, nesmí v systémech sociálního zabezpečení pracovníků docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, zejména pokud jde o:

[…]“

12.

Článek 9 odst. 1 písm. f) směrnice 2006/54 stanoví:

„1.   Ustanovení, která odporují zásadě rovného zacházení, zahrnují ustanovení založená přímo nebo nepřímo na pohlaví pro:

[…]

13.

Žalobní důvod Komise se týká pozměňovacího zákona z července 2017. Ustanovení tohoto pozměňovacího zákona, která jsou relevantní v projednávané věci, jsou čl. 1 odst. 26 písm. b) a písm. c) a čl. 13 odst. 1 až 3, které se týkají tří níže uvedených právních předpisů.

14.

Podle článku 69 odst. 1 zákona ze dne 27. července 2001 o organizaci obecných soudů (dále jen „zákon o obecných soudech“) byla obvyklá věková hranice pro odchod do důchodu u soudců stanovena na 67 let ( 12 ) pro muže i pro ženy, kterou bylo možné prodloužit na základě písemné žádosti příslušného soudce ministru spravedlnosti a na základě předložení osvědčení o dobrém zdravotním stavu tomuto ministrovi. Dne 16. listopadu 2016 bylo příslušné ustanovení změněno ( 13 )a věk odchodu do důchodu byl snížen na 65 let pro muže i pro ženy, který se mohl prodloužit o krátkou dobu na základě písemné žádosti dotyčného soudce zaslaného tomuto ministrovi a předložení stejného osvědčení. Tato změna měla nabýt účinnosti dne 1. října 2017.

15.

Článek 13 pozměňovacího zákona z července 2017 však zase [pozměnil] ustanovení týkající se věku odchodu do důchodu a [stanovil] tento věk na 60 let pro ženy a 65 let pro muže. Podle pozměňovacího zákona z července 2017 nabyl tento článek účinnosti 1. října 2017.

16.

Ustanovení čl. 69 odst. 1 zákona o obecných soudech, ve znění pozměňovacího zákona z července 2017 ( 14 ), vstoupilo v účinnost dne 1. října 2017 a uvádí:

„Soudce odejde do důchodu při dosažení věku 60 let v případě žen, nebo při dosažení věku 65 let v případě mužů, ledaže nejdříve dvanáct měsíců a nejpozději šest měsíců před dosažením tohoto věku předloží ministru spravedlnosti prohlášení, v němž vyjádří svoji vůli pokračovat ve funkci a předloží osvědčení potvrzující, že je zdravotně způsobilý k plnění povinností soudce vydané na základě zásad stanovených pro kandidáty do funkce soudce.“

17.

Článek 1 odst. 26 písm. b) a c) pozměňovacího zákona z července 2017 rovněž vložil do článku 69 zákona o obecných soudech odstavec 1b a změnil znění odst. 3 uvedeného článku. Článek 69 odst. 1 písm. b) stanoví:

„Ministr spravedlnosti může souhlasit se setrváním soudce ve funkci, a to s ohledem na racionální využívání zaměstnanců obecných soudů a potřeb vyplývajících z pracovní zátěže jednotlivých soudů. V situaci, kdy řízení ohledně prodloužení funkce soudce stále neskončilo poté, co dosáhl věku uvedeného v čl. 1, soudce zůstane ve své funkci až do jeho skončení […]“

18.

Článek 69 odst. 3 po změně stanoví:

„V případě, že ministr spravedlnosti udělí souhlas uvedený v čl. 69 odst. 1 písm. b), může soudce pokračovat ve funkci do dosažení 70 let věku. Tento soudce může odejít do důchodu na základě výpovědi s tříměsíční výpovědní lhůtou, doručenou za tímto účelem ministru spravedlnosti. Výpovědní lhůta se prodlužuje o dovolenou za kalendářní rok, která nebyla vyčerpána do konce této výpovědní lhůty. Na žádost soudce může ministr spravedlnosti vyslovit souhlas s tím, že soudce odejde do důchodu před uplynutím výpovědní lhůty.“

19.

Pokud jde o platy soudců, článek 91 zákona o obecných soudech stanoví:

„1)   Výše odměny soudců, kteří zastávají rovnocenné soudní funkce, se rozlišuje podle doby výkonu služby nebo funkcí, které vykonávají [..]

2)   Základní plat soudce je stanoven v platových třídách, jejichž výše je stanovena pomocí násobků k základu pro stanovení základní odměny uvedené v článku 1c. Základní platové třídy pro jednotlivé funkce soudců a násobky používané pro stanovení základního platu soudců v jednotlivých platových třídách jsou uvedeny v příloze tohoto zákona.[..]

7)   Kromě toho se odměna soudce rozlišuje na základě příplatku za odpracovanou dobu, který od šestého roku výkonu funkce činí 5 % základního platu a ročně se zvyšuje o 1 %, a to až do výše 20 % základního platu.

[…]“

20.

Článek 91a odst. 2 zákona o obecných soudech stanoví:

„2)   Pokud před soudní funkcí zastával soudce jinou soudní funkci či funkci státního zástupce rovnocennou této funkci, má v nové funkci nárok na základní plat ve třídě, která není nižší než třída, na kterou měl nárok v jeho předcházející funkci.“

21.

Článek 91a odst. 3 zákona o obecných soudech stanoví:

„3.   Základní plat soudce se stanoví podle bezprostředně vyšší platové třídy po dokončení pětiletého výkonu služby v dané funkci.“

22.

Článek 100 odst. 1, 2, 4a) a 4b) zákona o obecných soudech, ve znění článku 13 pozměňovacího zákona z července 2017, stanoví:

„1)   Soudce, který odešel do důchodu v případě změn v systému soudů nebo při změnách hranic soudních obvodů, má až do dosažení věku 60 let u žen a 65 let u mužů nárok na plat ve výši odměny vyplácené v poslední vykonávané funkci.

2)   Soudce, který odešel do důchodu nebo musel do důchodu odejít z důvodu věku, nemoci nebo ztráty síly, má nárok na odměnu ve výši 75 % základního platu a příplatku za délku výkonu funkce vyplácené v poslední vykonávané funkci.

[…]

4a)   V situaci uvedené v odst. 1 obdrží soudce v důchodu jednorázovou platbu po dosažení věku 60 let u žen a 65 let u mužů.

4b)   Soudce, který se vrátil do původně zastávané funkce nebo do funkce rovnocenné s původně vykonávanou v souladu s čl. 71c odst. 4 nebo čl. 74 odst. 1a, má v případě dobrovolného odchodu do důchodu nebo nuceného odchodu do důchodu nárok na jednorázovou platbu ve výši rozdílu mezi částkou vypočtenou v den dobrovolného odchodu do důchodu nebo v den nuceného odchodu do důchodu a již vyplacenou částkou. V situaci uvedené v odst. 1 má soudce nárok na platbu při dosažení věku 60 let u žen a 65 let u mužů.“

23.

Předmětem projednávané věci je Ustawa o Sądzie Najwyższym ( 15 ) (zákon o Nejvyšším soudu ze dne 23. listopadu 2002, dále jen „zákon z roku 2002 o Nejvyšším soudu“) ve znění pozměňovacího zákona z července 2017.

24.

Do 3. dubna 2018 byl věk pro odchod do důchodu pro soudce Nejvyššího soudu stanoven podle zákona o obecných soudech z roku 2002 na 70 let. Od tohoto data byl však snížen na 65 ( 16 ).

25.

Bez ohledu na toto ustanovení čl. 30 odst. 2 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu stanoví možnost soudců požádat o odchod do důchodu před dosažením věku 70 let. Věk, od kterého může soudce Nejvyššího soudu požádat o odchod do důchodu, byl změněn pozměňovacím zákonem z července 2017 takovým způsobem, že tento věk byl snížen na 60 let v případě žen a na 65 let v případě mužů. V původně platném znění čl. 30 odst. 2 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu stanovil věk pro žádost o odchod do důchodu na 67 let. Zákon ze dne 16. listopadu 2016 stanovil tento okamžik na 65 let pro muže i ženy.

26.

Ustanovení čl. 42 odst. 4 a odst. 5 zákona z roku 2002o Nejvyšším soudu, která se týkají odměn soudců Nejvyššího soudu, stanoví:

„4)   Odměna soudce Nejvyššího soudu je vyjádřena jako základní platová třída nebo zvýšená platová třída. Zvýšená platová třída činí 115 % základní platové třídy.

5)   Soudce Nejvyššího soudu při nástupu do funkce získá základní plat v základní třídě. Po sedmi letech výkonu funkce se základní plat tohoto soudce přesune do zvýšené platové třídy[....]“

27.

Článek 43 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu stanoví:

„Soudce Nejvyššího soudu má nárok na příplatek za počet let výkonu funkce, který každý rok zvyšuje základní plat o 1 %, ale nepřekročí 20 % tohoto platu. Doba výkonu služby, na které závisí výše příplatku, zahrnuje rovněž dobu výkonu služby nebo pracovního poměru před jeho jmenováním do funkce soudce Nejvyššího soudu a rovněž dobu výkonu povolání advokáta, právního poradce nebo notáře.“

28.

Článek 50 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu stanoví:

„Soudce Nejvyššího soudu, který odešel do důchodu, má nárok na odměnu ve výši 75 % základního platu a příplatku za dobu výkonu služby, kterou pobíral v posledně vykonávaném místě. Podmínky a výše těchto odměn se odpovídajícím způsobem upraví dle změn základního platu sloužících soudců Nejvyššího soudu.“

29.

Článek 127 odst. 1 zákona ze dne 28. ledna 2016 o státním zastupitelství ( 17 ) (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) mimo jiné stanoví:

„Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, použijí se ustanovení článků 69 až 71, článku 73, článku 74, článku 76, čl. 85 odst. 4, článků 99 až 102 a článku 104 [zákona o obecných soudech] obdobně na státní zástupce.“

30.

V důsledku toho se článek 69 zákona o obecných soudech vztahuje také na věk odchodu státních zástupců do důchodu. V souladu s tím byl běžný věk odchodu státních zástupců do důchodu před změnami, které zavedl pozměňovací zákon z července 2017, 67 let pro muže i pro ženy. Zákonem ze dne 16. listopadu 2016 byl věk odchodu do důchodu státních zástupců snížen na 65 let pro muže i pro ženy. Tato změna měla nabýt účinnosti v říjnu 2017. Článek 13 odst. 2 pozměňujícího zákona z července 2017 opět změnil ustanovení týkající se věku odchodu do důchodu a stanovil tento věk na 60 let v případě žen a 65 let v případě mužů.

31.

Pokud jde o příplatky státních zástupců v důchodu, podle čl. 127 odst. 1 zákona o státním zastupitelství se použijí také ustanovení týkající se soudců obecných soudu, zejména ustanovení článku 100 zákona o obecných soudech.

32.

Samotná odměna se však určí podle pravidel v článku 124 zákona o státním zastupitelství. Tento článek mimo jiné stanoví:

„1)   Výše odměny pro státní zástupce vykonávající rovnocenné funkce státních zástupců se odlišuje podle doby výkonu služby nebo funkcí, které vykonávají. Základní plat obvodních a okresních státních zástupců se rovná základnímu platu soudců působících u stejné organizační složky obecných soudů. Základní plat regionálních státních zástupců se rovná základnímu platu soudců odvolacího soudu.

Základní plat státních zástupců u Národního (Zemského) státního zastupitelství se rovná základnímu platu soudců Nejvyššího soudu. Příspěvky za funkci Národního státního zástupce a další náměstky Nejvyššího státního zástupce se rovnají příspěvkům za funkci prvního předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího soudu.

2)   Základní plat státních zástupců je stanoven v platových třídách, jejichž výše je stanovena pomocí násobků základu pro stanovení základní odměny státních zástupců.

[…]

4)   Pokud před nástupem do funkce státního zástupce zastával státní zástupce jinou funkci rovnocennou s funkcí státního zástupce nebo soudní funkcí, má na své nové pracovní pozici nárok na základní plat v platové třídě, která není nižší než platová třída, na kterou měl nárok na pracovním místě, které dříve zastával.

5)   Základní plat státního zástupce se stanoví podle bezprostředně vyšší platové třídy po dokončení pětiletého výkonu služby v dané funkci.

[…]“

33.

Dne 28. července 2017 zaslala Komise Polsku výzvu ohledně souladu, v níž zpochybnila soulad pozměňovacího zákona ze dne 17. července 2017 s unijním právem, a to zejména s článkem 157 SFEU, směrnicí 2006/54 a ustanoveními čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny.

34.

Polsko na tuto výzvu dopisem odpovědělo dne 31. srpna 2017. Zpochybnilo argumentaci Komise.

35.

Dne 12. září 2017 zaslala Komise Polské republice odůvodněné stanovisko na základě článku 258 SFEU. Zaprvé namítala, že Polsko tím, že zavedlo na základě čl. 13 odst. 1 až 3 pozměňovacího zákona z července 2017 odlišný věk odchodu do důchodu pro ženy a muže u soudců obecných soudů, Nejvyššího soudu a státních zástupců, nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 157 SFEU, společně s čl. 5 písm. a) a čl. 9 odst. 1 písm. f) směrnice 2006/54.

36.

Zadruhé Komise namítala, že Polská republika tím, že snížila věk pro odchod do důchodu soudců obecných soudů dle čl. 13 odst. 1 pozměňovacího zákona z července 2017 o organizaci obecných soudů a přiznala diskreční pravomoci ministru spravedlnosti prodloužit dobu aktivní služby těchto soudců podle čl. 1 odst. 26 písm. b) a c) téhož zákona, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

37.

Dne 12. října 2017 odpovědělo Polsko na odůvodněné stanovisko, přičemž zopakovalo svůj postoj, že namítané nesplnění povinností je neopodstatněné a že požaduje ukončení řízení.

38.

Komise se rozhodla obrátit se na Soudní dvůr na základě níže uvedených důvodů (bod 39).

39.

Návrhem došlým Soudnímu dvoru dne 15. března 2018 podala Komise projednávanou žalobu na základě článku 258 SFEU. Navrhuje, aby Soudní dvůr:

40.

Ve své žalobní odpovědi podané dne 31. května 2018 Polská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

41.

Polsko ve své duplice tvrdí, že se celá žaloba stala bezpředmětnou, a vyzývá Komisi, aby svoji žalobu neprodleně vzala zpět.

42.

Polsko tvrdí, že čl. 13 odst. 1 až 3 pozměňovacího zákona z července 2017, který Komise napadá a v němž Polsko zavedlo pro soudce obecných soudů, soudce Nejvyššího soudu a pro státní zástupce věk odchodu do důchodu u žen 60 let a u mužů 65 let, byl změněn na základě Ustawy z dnia 12 kwietnia 2018 r. o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa oraz ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon, kterým se mění zákon o organizaci obecných soudů, zákon o Národní soudcovské radě a zákon o Nejvyšším soudě ze dne 12. dubna 2018 (dále jen „zákon ze dne 12. dubna 2018“) ( 18 ). Podle ustanovení čl. 1 odst. 4 tohoto zákona, kterým se mění čl. 69 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů, odchází soudci do důchodu bez ohledu na jejich pohlaví dnem dovršení 65 roku věku. Věk odchodu státních zástupců do důchodu je stanoven stejným způsobem s ohledem na skutečnost, že v souladu s čl. 127 Ustawy – prawo o prokuraturze (zákon o státním zastupitelství) ( 19 ) ze dne 28. ledna 2016 se ustanovení, která se vztahují na soudce obecných soudů, vztahují obdobně na státní zástupce. U soudců Nejvyššího soudu byl věk odchodu do důchodu pro ty, kteří si podali žádost, stanoven v článku 37 Ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ( 20 ) ze dne 8. prosince 2017 na 65 let u mužů a žen.

43.

Pokud jde o ustanovení čl. 13 odst. 1 a čl. 1 odst. 26 písm. b) a c) zákona z července 2017, který snížil věk odchodu do důchodu soudců obecných soudů a kterým se přiznala ministru spravedlnosti diskreční pravomoc rozhodnout o prodloužení doby aktivní služby soudce obecných soudů, byly tyto rovněž změněny. Článkem 1 odst. 4 zákona ze dne 12. dubna 2018 byl změněn čl. 69 odst. 1b zákona o obecných soudech tak, že právo povolit prodloužení doby aktivní služby soudce obecných soudů po dosažení věku 65 let přísluší Národní soudcovské radě. Byla rovněž změněna kritéria, která musí Národní soudcovská rada uplatňovat. Národní soudcovská rada je ústavním orgánem, který má povinnost zaručit nezávislost soudců a soudů. V důsledku toho nemůže skutečnost, že se rozhodnutí o prodloužení doby aktivní služby soudce ponechá na Národní soudcovské radě, představovat akt, který by poškozoval nezávislost soudců.

44.

Na jednání zástupce Komise uvedl, že Komise trvá na své žalobě. Změny právních předpisů nedokázaly vyřešit všechny problémy uvedené v její žalobě a existuje výslovný a důležitý zájem na rozhodnutí předmětné věci bez ohledu na to, zda a do jaké míry Polsko změnilo své předpisy od vydání odůvodněného stanoviska Komise.

45.

Komise tvrdí, že snížením věkové hranice pro odchod do důchodu z věku 67 na 60 let pro ženy a 65 let pro muže, k němuž došlo pozměňujícím zákonem z července 2017, Polsko nejednalo v souladu s článkem 157 SFEU a čl. 5 písm. a) směrnice 2006/54, spolu s čl. 9 odst. 1 písm. f) téže směrnice, a to vzhledem k tomu, že pozměňující zákon z července 2017 stanoví odlišné věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců na základě pohlaví ( 21 ).

46.

Komise poukazuje na to, že podle judikatury Soudního dvora, aby bylo možné určit, zda je uspořádání profesním systémem sociálního zabezpečení, které se tedy řídí směrnicí 2006/54, a nikoli směrnicí 79/7, má zásadní význam skutečnost, jestli je podstatné pro pracovní poměr; tedy zda je starobní důchod spojen s odměnou dotčené osoby, a tudíž spadající do působnosti článku 157 SFEU ( 22 ). Není pochyb o tom, že platby, které byly v tomto případě provedeny po odchodu do důchodu, jsou prováděny z důvodu pracovního vztahu, nikoli z hlediska politických, sociálních, etických nebo rozpočtových důvodů, jako je tomu v případě důchodových systémů spadajících do působnosti směrnice 79/7. Polsko se tudíž nemůže dovolávat jakékoliv diskreční pravomoci členského státu, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 79/7, stanovit různý věk odchodu do důchodu pro muže a ženy ve veřejných systémech sociálního zabezpečení.

47.

V judikatuře jsou stanoveny tři požadavky pro použití této překážky. Příslušná opatření se musí týkat konkrétní kategorie pracovníků, částky zaplacené po odchodu do důchodu musí přímo souviset s dobou strávenou výkonem služby (což dle konstatování Komise nemusí být automaticky nebo matematicky) a výše plateb musí být vypočtena na základě odměny obdržené na poslední vykonávané pozici. Pro Komisi jsou všechny tyto požadavky ve vztahu k napadenému opatření splněny, ale námitky Polska jsou skutečně omezeny pouze na tvrzení, že dávky v rámci důchodového režimu nejsou přímo spojeny s délkou doby vykonané služby.

48.

Konkrétně Komise mimo jiné tvrdí, že skutečnost, že určení vyplacených dávek je vázáno na výkon funkcí ve veřejné službě odlišných od výkonu soudcovských funkcí, naznačuje, v rozporu s tvrzením Polska, že důchodové dávky skutečně souvisejí s délkou výkonu služby. Existence stropů v systému ( 23 ) nemění nic na skutečnosti, že poslední plat, z něhož jsou dávky vypočítávány, se určuje podle platových tříd (které jsou vázány na délku výkonu služby) a příplatek za dobu výkonu služby (rovněž vázaný na délku výkonu služby). Délka služby je základním prvkem při určování jak platové třídy, tak příplatku za dobu služby.

49.

Komise proto dospěla k závěru, že došlo k přímé diskriminaci v rozporu s článkem 157 SFEU a směrnicí 2006/54, a odkazuje zejména na čl. 5 písm. a), a čl. 7 odst. 2 této směrnice.

50.

Komise odmítá tvrzení Polska, podle nichž existence nižšího věku odchodu do důchodu u žen a mužů míru je opatřením s pozitivní diskriminací, které umožňuje čl. 157 odst. 4 SFEU a článek 3 směrnice 2006/54, neboť dotčená opatření nepomáhají ženám v kariérním postupu a při prosazování rovných příležitostí ( 24 ). Neexistuje ani spojitost s výchovou dětí, neboť se tato právní úprava vztahuje na ženy, které je nemají, nebo které nepřerušily profesní kariéru, když je měly. Muži se mohou také podílet na výchově dětí, ale nevztahuje se na ně věková hranice 60 let pro odchod do důchodu.

51.

Polsko tvrdí, že se předmětná úprava důchodového pojištění řídí směrnicí 79/7, a nikoli směrnicí 2006/54, přičemž čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 79/7 umožňuje členským státům vyloučit z oblasti působnosti této směrnice stanovení důchodového věku a starobních důchodů. Polsko podpůrně tvrdí, že i v případě, že by předmětná úprava důchodového pojištění spadala do oblasti působnosti směrnice 2006/54, jedná se o opatření s pozitivní diskriminací, kterou připouští článek 3 směrnice 2006/54 a čl. 157 odst. 4 SFEU.

52.

Polsko tvrdí, že druhé ze tří výše uvedených kritérií nebylo naplněno, a Komise zásadně neporozuměla předmětnému polskému systému pro stanovení důchodových dávek. Délka služby hraje při určování dávek pouze vedlejší roli.

53.

Polsko tvrdí, že nezbytné spojení s délkou služby zde chybí, protože se mimo jiné strop u příplatku za délku služby ve výši 20 % základní mzdy stanovený v právních předpisech týkajících se státních zástupců a soudců obecných soudů uplatní bez ohledu na to, zda soudce vykonal 20 nebo 40 let služby. Hlavním prvkem pro stanovení odměny je základní plat. Polsko dodává, že metoda výpočtu vyplaceného důchodu nezmiňuje preferenci jedno pohlaví nad druhým, a skutečnost, že doby vykonané služby, které jsou zohledněny při určování dávek, zahrnují místa ve veřejné službě odlišná od funkce soudce, svědčí o tom, že důchodové dávky nesouvisí přímo s délkou služby. Starobní důchod lze zvýšit pouze v závislosti na změně odměňování soudců v aktivní službě, což ukazuje, že délka služby není relevantní. Pokud jde o základní plat, důležitá není délka služby, ale rozsah sazeb u vykonávané funkce a násobky. Povýšení hraje rovněž roli.

54.

Pokud jde o pozitivní diskriminaci, Polsko tvrdí, že vedoucí pozice v soudnictví jsou méně dostupné pro ženy z důvodu jejich povinností při výchově dětí. Předčasný odchod do důchodu je formou kompenzace tohoto znevýhodnění. Velká většina žen v Polsku má děti a vychovává děti mnohem častěji než muži na úkor své kariéry.

55.

Polsko nakonec odkazuje na přechodná opatření platná od 1. října 2017 do 30. dubna 2018 souběžně s pozměňovacím zákonem z července 2017, která umožňovala soudcům odejít do důchodu ve stejném věku bez ohledu na pohlaví, a to ve věku 67 let. Tato opatření byla účinná hned od okamžiku, kdy vstoupila v účinnost ustanovení napadená Komisí, a poskytovala přechodnou úpravu, podle které museli soudci, kteří věku 60 let (u žen) nebo věku 65 let (u mužů) dosáhli ke dni 1. října 2017 nebo do 1. dubna 2018 (tj. šest měsíců po 1. říjnu 2017), jednoduše doručit prohlášení o tom, že si přejí odejít do důchodu ve věku 67 a předložit osvědčení o zdravotní způsobilosti, aby se uplatnila původní věková hranice pro odchod do důchodu. To nebylo předmětem povolení ze strany jakéhokoliv orgánu. Jediným dalším požadavkem bylo dodržení lhůty, přičemž bylo potřebné doručit tyto dokumenty do 1. dubna 2018 ( 25 ).

56.

Komise tvrdí, že k nesplnění povinností členských států vyplývajících z čl. 19 odst. 1 Smlouvy o EU dochází v případech, kdy právo členského státu znemožňuje soudům systematicky uplatňovat právo na účinnou soudní ochranu ( 26 ). To je obzvláště důležité pro zajištění řádného fungování mechanismu podle článku 267 ( 27 ). Povinnosti vyplývající z čl. 19 odst. 1 SEU zahrnují zajištění nezávislosti, zejména je-li vykládána s ohledem na článek 47 Listiny ( 28 ). To platí bez ohledu na model organizace soudnictví, který si zvolí členský stát při výkonu své vnitrostátní procesní autonomie v této oblasti.

57.

Komise nesouhlasí se snížením věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců, která je spojena s diskreční pravomocí ministra spravedlnosti k prodloužení doby odchodu. Komise nemá námitky vůči všem pravidlům, které tvoří vztah mezi soudnictvím a výkonnou mocí.

58.

Možnost odvolat se proti rozsudkům obecných soudů nezaručuje účinnou soudní ochranu, jestliže není zaručena nezávislost soudců na všech úrovních soudního systému.

59.

Kritéria používaná ministrem při rozhodování jsou vágní, přičemž ve vnitrostátním právu nejsou stanoveny ani žádné lhůty, ve kterých musí ministr rozhodnout, a v důsledku toho je ministru udělena nadměrná diskreční pravomoc a skutečná moc k ovlivňování jednotlivých soudců. To je porušením zásady neodvolatelnosti soudců, která je základním prvkem jejich nezávislosti, která musí být osobní i funkční a musí zahrnovat ochranu před odvolání a zásahům ze strany výkonné moci ( 29 ). To nelze ospravedlňovat sladěním věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců s obvyklým věkem odchodu do důchodu.

60.

Polsko tvrdí, že žádost Komise je obecná, hypotetická, abstraktní a porušuje pravomoc Polska organizovat svůj vlastní systém pro správu soudnictví. Výklad čl. 19 odst. 1 SEU Komisí je příliš široký. Dále článek 47 Listiny lze použít pouze tehdy, pokud členské státy uplatňují unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny. Nelze jej v této věci použít v důsledku zákazu použití Listiny k rozšíření pravomoci EU dle čl. 6 odst. 1 SEU a článku 51 Listiny. Článek 47 Listiny není měřítkem abstraktního přezkumu.

61.

Soudci v Polsku požívají ústavní ochrany věkové hranice pro odchod do důchodu stanovené ve statutu. Nedochází k žádnému porušení neodvolatelnosti soudců, protože ministr rozhoduje pouze o otázce prodloužení [doby odchodu do důchodu]. Diskreční pravomoc ministra je omezena čl. 69 odst. 1 písm. b) zákona o obecných soudech. Ukládá ministrovi povinnost, aby přijal rozhodnutí s ohledem na racionální využívání zaměstnanců obecných soudů a potřeby vyplývající z pracovní zátěže různých soudů. Soudci jsou podle polských právních předpisů rovněž chráněni mimo jiné tím, že si ponechávají postavení soudců po odchodu do důchodu a zachovává se tajností porad.

62.

Obavy vznesené Komisí ohledně pokušení soudců rozhodovat ve prospěch ministra spravedlnosti, nebo obecně ve prospěch výkonné moci, by mohly být vzneseny v souvislosti s právní úpravou platnou po mnoho let, jež svěřuje prezidentovi republiky pravomoc týkající se povýšení. Tvrzení o náchylnosti polských soudců k ovlivnitelnosti je urážlivé a existuje mnoho situací, v nichž je soudnictví spojeno s výkonnou mocí. Polské orgány upozorňují na to, že mandáty soudců tohoto Soudního dvora se obnovují každých šest let. Pokud toto neohrožuje nezávislost soudnictví, potom ho nemohou ohrožovat ani opatření, která Komise napadá. Nelze připustit, aby existoval různý standard pro Soudní dvůr a soudy členských států.

63.

Komise neprovedla celkovou analýzu soudního systému v Polsku a všech jeho ochranných prvků, která je nezbytná k tomu, aby mohlo být namítáno „systematické“ porušení nezávislosti soudnictví. Komise analyzovala pouze jeden z těchto prvků.

64.

Zaprvé jsem toho názoru, že žaloba Komise není bezpředmětná. Odkazuji na ustálenou judikaturu v tom smyslu, že otázka, zda členský stát nesplnil své povinnosti podle článku 258 SFEU, se posuzuje podle situace panující v tomto členském státě na konci období stanoveném v odůvodněném stanovisku ( 30 ), tedy v tomto případě ke dni 12. října 2017. Tento den Polsko odpovědělo, že taková opatření nebudou přijata (viz bod 34 výše). Změny zákona, o které se Polsko opírá při tvrzení, že jakékoliv údajné porušení povinností vyplývajících z unijního práva bylo v každém případě napraveno, souvisí se zákonem ze dne 12. dubna 2018 (viz výše body 42 a 43).

65.

Co se týče přechodných ustanovení (bod 55 výše), která byla v platnosti v klíčový den 12. října 2017, představují, pokud jde o první žalobní důvod, výjimku pouze pro malou skupinu soudkyň a jen pro krátké časové období. Dále existence přechodných opatření se týká podstaty rozhodování o tom, zda došlo k porušení zásady neodvolatelnosti a nezávislosti soudců a bude projednána níže v části C.

66.

V každém případě, stejně jak tomu bylo ve věci Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, existuje zde vážný zájem členských států, jednotlivců a Unie na tom, aby Soudní dvůr vydal ohledně přeložené žaloby rozhodnutí. Toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí, které bude vydáno ve věci C‑619/18, bude postaveno na respektování právního státu v unijním právním systému, a poskytne vodítko ohledně toho, co je vyžadováno pro ochranu právního státu. Rovněž vyjasní hranice mezi veřejnými systémy sociálního zabezpečení, na které se vztahuje směrnice 79/7, a systémy profesních zaměstnaneckých zabezpečení, které se řídí směrnicí 2006/54.

67.

Druhá stížnost Komise je proto přípustná, s výjimkou části, která se dovolává článku 47 Listiny.

68.

Zadruhé odkazuji zde na body 52 až 60 a 65 až 67 mého stanoviska ze dne 11. dubna 2019 ve věci Komise v. Polsko, (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18 ( 31 ). Komise nepředložila Soudnímu dvoru dostatečné informace potřebné k tomu, aby mohlo být prokázáno porušení článku 47, a to z důvodu nedostatku podkladů o tom, jak Polsko uplatňuje unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny po přijetí zákona z července 2017.

69.

Tyto připomínky bych chtěl doplnit pouze zdůrazněním toho, že ačkoli je Komise podle čl. 17 odst. 1 SEU pověřena „[dohlížením] na uplatňování práva Unie“, v žádném případě to však nepředstavuje oprávnění k „[rozšíření] pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách“, jak to vylučuje čl. 6 odst. 1 druhý pododstavec SEU. Stejně jako ve věci C‑619/18 se Komise nepokusila vázat své argumenty týkající se článku 47 Listiny na ustanovení polského práva, jehož cílem bylo provést unijní právní předpisy ( 32 ), nebo uvést, že se situace uvedená v její stížnosti jinak „řídí“ unijními právními předpisy ( 33 ).

70.

Za této situace jsem proto dospěl k závěru, že akceptování argumentů Komise o tom, že smysl práva na účinnou právní ochranu podle čl. 19 SEU může být ovlivněn článkem 47 Listiny, by znamenalo neoprávněné zasahování do pravomoci Polska v oblasti organizace a správy soudnictví. Jak uvedl generální advokát Saugmandsgaard Øe ve věci Komise v. Maďarsko (Požívací práva k zemědělské půdě) ( 34 ), je povinností Soudního dvora jako nejvyššího vykladače unijního práva zajistit dodržování základních práv v oblasti příslušnosti Evropské unie. Na rozdíl od Evropského soudu pro lidská práva nemá Soudní dvůr zvláštní pravomoc uložit sankce za porušování všech základních práv, jehož se dopustil členský stát ( 35 ).

71.

Vysvětlím tedy v části VI C níže, to však v žádném případě nebrání využít obecné právní zdroje při stanovení, zda zásada neodvolatelnosti soudců a jejich nezávislost a nestrannost byla v dotčeném případě porušena bez ohledu na to, zda dotčená žaloba je založena na čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, což vyjadřuje zvláště základní hodnoty, které se odrazují v článku 2 SEU nebo situaci, kdy členský stát uplatňuje unijní právo, přičemž uplatňuje ochranu přiznanou článkem 47 Listiny a právo na „nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem“.

72.

Omezení inherentní Listině v rozsahu, v němž se použije pouze na členské státy při uplatňování unijního práva (čl. 52 odst. 1 Listiny) nelze připustit, pokud oslabuje povinnost Komise chránit základní hodnoty Unie vyjádřené v článku 2 SEU ( 36 ), jelikož tvoří součást společného evropského ústavního dědictví. Takový druh přímých žalob uplatněných v rámci žalobních důvodů Komise v těchto řízeních nevedou k rozšíření pravomoci Evropské unie v rozporu s čl. 6 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a čl. 51 odst. 2 Listiny.

73.

Zatřetí skutečnost, že pozměňovací zákon z července 2017 tvoří součást odůvodněného návrhu Komise v souladu s čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii ohledně právního státu v Polsku ( 37 ), nebrání nijak Komisi v tom, aby využila možnosti podat přímou žalobu podle článku 258 SFEU. Odkazuji na své stanovisko ve věci C‑619/18, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) ( 38 ), v němž vysvětluji, proč se tyto dva postupy v rámci unijního práva vzájemně nevylučují ( 39 ).

74.

Domnívám se, že Komise předložila svůj první žalobní důvod zejména z toho důvodu, že Polsko vycházelo z příliš normativního výkladu požadavků stanovených v judikatuře Soudního dvora na to, aby mohl být penzijní plán kvalifikován jako splňující podmínky sociální politiky, a tudíž spadal do působnosti směrnice 79/7 jako opatření týkající se sociálního zabezpečení, na rozdíl od takového, který se týká „odměn“ podle článku 157 SFEU a na který se vztahují zákazy uvedené v tomto článku a který spadá do působnosti směrnic upravujících rovnost v odměňování, v tomto případě směrnice 2006/54.

75.

Konkrétně řečeno, Polsko bylo příliš formalistické s ohledem na požadavek, podle něhož musí dávky vyplácené v rámci penzijního plánu „přímo souviset“ s dobou služby, aby tento penzijní plán nespadal do oblasti působnosti směrnice 79/7.

76.

V argumentech Polska chybí analýza, jaká je hranice mezi směrnicemi 2006/54 a 79/7, jak se vyvinula v judikatuře Soudního dvora s ohledem na smysl pojmu „odměna“ podle článku 157 SFEU. Nebyly projednány ani širší zásady, jimiž se tato hranice řídí, rozdílné od tří faktorů, které jsou relevantní pouze pro profesionální systémy sociálního zabezpečení, konkrétně: i) zda se týkají určité kategorie pracovníků, ii) zda částky vyplacené po odchodu do důchodu přímo souvisejí s dobou služby iii) a zda se dávky vypočítávají na základě platu pobíraného na posledním zastávaném místě.

77.

Například věc Dimossia Epicheirissi Ilektrisuou v. Evenopoulos se týkala nároku vůči řeckému úřadu pro elektřinu na vdovecký důchod vyplývající ze soukromého pojištění, přičemž v této věci žalobce tvrdil, že mu byl jeho nárok zamítnut na základě jeho (mužského) pohlaví. Při posouzení, zda se pojištění řídilo ustanovením předcházejícím článku 157 SFEU (konkrétně článkem 119 Smlouvy o EHS), nebo směrnicí 79/7, Soudní dvůr zopakoval důležitou zastřešující zásadu, že „jediným rozhodujícím kritériem může být to, zda je důchod vyplácen pracovníkovi z titulu jeho pracovního poměru s jeho dřívějším zaměstnavatelem“ ( 40 ).

78.

Dříve ve věci Beune, která se týkala otázky diskriminace na základě pohlaví ve vztahu k výši dávek vyplácených v rámci veřejných systémů zaměstnaneckých penzijních pojištění, generální advokát Jacobs popsal pracovní poměr jako „skutečně rozhodující faktor“ a poukázal na to, že „rozhodnutí Soudního dvora […] o vztahu mezi sociálním zabezpečením a článkem 119 se snaží jasně rozlišovat mezi obecným systémem sociálního zabezpečení a systémy sociálního zabezpečení, které fungují v rámci pracovního poměru.“ ( 41 )

79.

Generální advokátka J. Kokott zdůraznila prvořadou úlohu pracovního poměru rovněž ve věci Hlozek ( 42 ). Ve sporu týkajícím se diskriminace na základě pohlaví a toho, zda výše překlenovacího příspěvku představovala „odměnu“ podle článku. 157 SFEU, dospěl generální advokát k závěru, že tento příspěvek závisí „pouze na kritériu zaměstnání“, které lze z téhož ustanovení vyvodit ( 43 ). Pro generálního advokáta bylo jedinou otázkou, zda byl příspěvek vyplacen v souvislosti se zaměstnáním ( 44 ), a dále poukázal na to, že délka služby je obecně nevýznamná ve vztahu k pojmu „odměna“; což je pojem, který je třeba vykládat extenzivně ( 45 ). Tím je zdůrazněno, že požadavek na „délku služby“ je omezen na spory týkající se dávek vyplácených v rámci zaměstnaneckých penzijních pojištění ( 46 ), což zase mluví proti příliš formalistickému výkladu výrazu „přímo spojeny“.

80.

Je to tedy podle výše popsané právní zásady, podle níž Soudní dvůr rozhoduje o tom, zda úvahy o sociální politice, o státní organizaci, o etice, či dokonce o rozpočtových záležitostech, které ovlivnily nebo mohly ovlivnit skutečnost, že vnitrostátní normotvůrce zavedl určitý konkrétní systém, převládají, a tedy daný důchodový systém spadá do působnosti směrnice 79/7. Tři zásady popsané v bodě 76 výše slouží jako vodítko k určení, kdy se směrnice 79/7 na dotčený důchodový systém nepoužije, avšak tato vodítka nelze posuzovat ve vakuu, odtržená od širšího souboru příslušných právních zásad. Dodal bych, že k nim patří i to, jaký význam má v unijním právním řádu základní pravidlo zakazující nerovné zacházení při odměňování ( 47 ).

81.

Z toho důvodu nemohu učinit závěr, že by byl kterýkoliv ze tří faktorů, které vylučují zaměstnanecké důchodové pojištění z působnosti směrnice 79/7, pevně stanoven v tom smyslu, že si vyžadují výklad v tom směru, že i mírný odklon z jednoho z nich vede k nutně k závěru, že předmětné pojištění spadá do věcné působnosti nařízení 79/7, a zejména do volného uvážení přiznaného členským státům podle čl. 7 odst. 1 písm. a) této směrnice za účelem stanovení různých věkových hranic pro odchod do důchodu pro muže a pro ženy ( 48 ).

82.

Polsko se nijak nesnažilo vysvětlit, jak se předmětný systém liší od rozhodnutí, v nichž byl požadavek, aby byly vyplacené důchodové dávky „přímo spojeny“ s délkou služby považován za splněný. V této souvislosti mám na mysli rozhodnutí ve věcech jako je Beune ( 49 ), Podesta ( 50 ), Griesmar ( 51 ), Niemi ( 52 ), Schönheit ( 53 ) a Komise v. Řecko ( 54 ). Ve všech těchto rozsudcích Soudní dvůr konstatoval, že dávky vyplácené v rámci dotčených zaměstnaneckých důchodových pojištění se považovaly za „odměnu“ podle ustanovení unijního práva příslušného v každé věci, a to po použití vodítka týkajícího se přímé spojitosti s délkou služby; spolu s tím, zda se pojištění týká konkrétní kategorie pracovníků a zda se dávky vypočítávají na základě posledního platu; dva posledně uvedené faktory se v tomto případě nepoužijí ( 55 ).

83.

To vše mě vede k závěru, že zaměstnanecké důchodové dávky jsou vyloučeny z působnosti směrnice 97/7, pokud souvisí v nezanedbatelné s délkou služby. Ve věci Komise v. Řecko Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že se důchodové dávky v dané věci někdy lišily v důsledku rozdílné náročnosti prováděné práce, nebo rozdílnou obtížností pracovních podmínek, nestačilo ke zpochybnění použitelnosti pravidla, podle něhož jsou vyplácené dávky přímo spojeny s délkou odpracované doby ( 56 ).

84.

Ve slovním spojení „se přímo odvíjí“ je tedy důraz kladen na pojem „odvíjí“, spíše než pojem „přímo“. Posledně uvedený výraz nestanoví požadavek, aby byla dávka založena buď automaticky, nebo výlučně na délce služby, za účelem vyloučení ostatních faktorů, které uvedlo Polsko (a byly shrnuty v bodě 53 výše). Tyto faktory zahrnovaly využití stropů (jako je omezení délky služby), skutkových předpokladů, které musí existovat před tím, než je možné přiznat plat po odchodu do důchodu, povýšení, násobků a stupnice sazeb při určování základního platu. V tomto případě je tento plat rovněž hlavně určován podle délky služby (viz níže body 86 až 89). Žádný z těchto faktorů tedy nemůže přerušit jasnou souvislost mezi délkou služby a vyplacenými dávkami.

85.

Dále souhlasím s argumentem Komise, podle kterého umožnění zahrnutí mimosoudních veřejných funkcí do výpočtu délky služby spíše podporuje, než vyvrací závěr, že dávky v rámci předmětného penzijního pojištění se přímo souvisí s délkou služby (viz bod 48 výše). Skutečnost, systém výpočtu důchodu neuvádí pohlaví, neodstraňuje diskriminaci mužů, jelikož jejich věk pro odchod do důchodu byl vyšší než pro ženy.

86.

Souhlasím také s tím, že Komise určila spojitost mezi zaplacenými dávkami a délkou služby (viz body 46 až 48 výše). Odkazuji např. na čl. 91 odst. 1 zákona o obecných soudech, který stanoví, že výše odměn soudců je určována délkou služby, a na čl. 91 odst. 7, který stanoví, že odměna by měla být rozlišena rovněž na základě příplatků za délky služby (viz bod 19). Podle čl. 91 písm. a) odst. 3 zákona o obecných soudech je základní plat rovněž určen podle délky služby (bod 21 výše). Takový druh ustanovení nelze vysvětlit bez použití dalších faktorů, jako jsou stupnice sazeb a násobky (viz faktory uvedené v bodě 84 výše) nebo vyvodit z právních předpisů, že vyplacené odměny v důchodu jsou založeny na posledním platu, přičemž posledně uvedený plat je určen ve velké míře délkou služby.

87.

Konkrétně čl. 91a odst. 3 zákona o obecných soudech (bod 17 výše) stanoví, že základní plat soudce se stanoví podle bezprostředně vyšší platové třídy po pěti letech výkonu služby na daném místě u soudu. Toto zakládá důležité spojení s délkou služby, protože podle čl. 100 odst. 1 (bod 22 výše) a posledního zastávaného pracovního místa se určí vyplácené důchodové dávky. Poslední zastávané pracovní místo však bude zařazeno do určité platové třídy, která je vázána na délku služby. Dále, dodatečné platby důchodových dávek uvedené v článku 100 (viz bod 22 výše) nenarušují vazbu mezi délkou služby, zařazením do platové třídy a posledním zastávaným pracovním místem.

88.

Vztah mezi platovou třídou a délkou služby v případě Nejvyššího soudu je stanoven podle článků 42 odst. 4 až 5 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu (viz bod 26 výše), přičemž čl. 42 odst. 5 stanoví, že základní plat je stanoven podle roku začátku výkonu funkce a zvýšen po sedmi letech, zatímco článek 50 stanoví, že důchodové dávky jsou určovány na základě základních platů a příplatku za délku služby (bod 28 výše). Článek 43 zákona z roku 2002 o Nejvyšším soudu stanoví příspěvek za délku služby, který je částečně stanoven podle délky služby (bod 27 výše).

89.

Pokud jde o státní zástupce, je přímá souvislost s délkou služby stanovena v čl. 127 odst. 1 zákona o státním zastupitelství (bod 31 výše), společně s některými zvláštními ustanoveními spojujícími důchodové dávky s délkou služby. Zde bych odkázal na čl. 124 odst. 1 zákona o státních zastupitelstvích (bod 32 výše), který stanoví, že délka služby je faktorem určujícím odměnu. Lze rovněž odkázat například na čl. 124 odst. 4 a odst. 5 (body 31 a 32 výše), podle nichž mají být při určování výše platu brány v úvahu předchozí pracovní místa a podle nichž délka služby souvisí s platovou třídou.

90.

S ohledem na tvrzení Polska ohledně pozitivní diskriminace stačí uvést, že v judikatuře Soudního dvora je zakotveno, že účelem pozitivně diskriminačních opatření je „zvláštním zvýhodněním žen zlepšit jejich konkurenceschopnost na pracovním trhu a možnost kariérního postupu za rovných podmínek s muži“ ( 57 ). Vzhledem k tomu, že soudkyně v důchodu již nesoutěží na pracovním trhu a nemají zájem na kariérním postupu, nelze za žádných okolností považovat opatření napadená Komisí za pozitivně diskriminační opatření podle článku 3 směrnice 2006/54 a čl. 157 odst. 4 SFEU. Dále je třeba uplatnit obezřetnost při posouzení právní úpravy, která dále pokračuje v tradičním rozdělování rolí i do budoucna, jako opatření podporující rovnoprávnost ( 58 ). Není tedy možné „odměnu“, jak je uvedena v čl. 157 odst. 4 SFEU, použít za účelem takového rozlišování, a to ani neúmyslně.

91.

Dále, jak uvedla Komise (bod 50 výše), napadené opatření postrádá nuance. Nepoužije se na muže, kteří v důsledku výchovy dětí nemohli využít pracovní příležitosti, nebo nezohledňuje ženy, které se na výchově nikdy nepodílely.

92.

Z výše uvedených důvodů je třeba považovat první žalobní důvod Komise za opodstatněný.

93.

Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses ( 59 ) rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU chrání členy soudů před odvoláním z funkce. Je to jedna ze „[záruk] vlastní nezávislosti soudců.“ ( 60 ) Neodvolatelnost a nezávislost spolu úzce souvisí, jelikož nezbytná svoboda ve vztahu k takovým vnějším skutečnostem vyžaduje určité záruky vlastní ochraně těch osob, jejichž úkolem je rozhodovat, jako je neodvolatelnost ( 61 ).

94.

Soudní dvůr dále ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses a dalších rozhodnutích konstatoval, že záruka nezávislosti je inherentní poslání rozhodovat jako soud ( 62 ). Pojem „nezávislost“, jak je chráněn v čl. 19 odst. 2 druhém pododstavci, zejména předpokládá, že daný orgán vykonává své soudní funkce zcela samostatně, není hierarchicky vázán ani podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí.“ ( 63 )

95.

Žalobní důvod Komise týkající se soudců obecných soudů spadá do věcné působnosti čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, který je konkrétním vyjádřením právního státu; navíc se jedná o základní hodnotu Unie podle článku 2 SEU. Obecné soudy mohou rozhodovat o otázkách výkladu a uplatňování unijního práva a podávat žádosti podle článku 267 SFEU. Článek 19 odst. 1 SEU se na ně proto vztahuje ( 64 ). Jak Soudní dvůr nedávno rozhodl, že „každý členský stát musí zajistit, aby orgány, které jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem spadají do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu“ ( 65 ).

96.

Chtěl bych dodat, že obecné zásady jsou nadále zdrojem základních práv ( 66 ) i přes přijetí Listiny. Článek 6 odst. 3 SEU stanoví, že základní práva „tvoří obecné zásady práva Unie“. Jak bylo uvedeno v jednom komentáři, koexistence jednotlivých zdrojů základních práv“ zajišťuje cíl „poskytnutí vysoké úrovně ochrany práv jednotlivců“ ( 67 ). Zajištění právního státu podle článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a zachování neodvolatelnosti a závislosti soudců, které je jim inherentní, jsou tedy podle čl. 6 odst. 3 SEU stanoveny ESLP ( 68 ) a společnými ústavními tradicemi členských států ( 69 ).

97.

Ústavní „překlenovací ustanovení“ tedy existuje mezi článkem 47 Listiny a čl. 19 odst. 1 SEU, jelikož tytéž zdroje jsou relevantní pro stanovení obsahu práva „na nezávislý a nestranný soud, předem zřízení zákonem“ podle článku 47 Listiny. Článek 19 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny spolu dále souvisejí na základě jejich vztahu s obecnými právními zásadami. Musí být vyloženy v souladu s nimi, takže judikatura vypracovaná na základě těchto dvou ustanovení se nezbytně překrývá ( 70 ).

98.

Jsem si vědom napětí, které je inherentní v čl. 6 odst. 1 SEU v tom smyslu, že Listina je totiž uznána jako zdroj základních práv zaručených právním řádem Evropské unie, ačkoli totéž ustanovení rovněž uvádí ve svém druhém pododstavci, že „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách“ ( 71 ).

99.

Domnívám se tedy, že je tedy třeba určité opatrnosti při přímém použití článku 47 Listiny a provést výklad ochrany s ohledem na právní řád podle článku 2 SEU a neodvolatelnost soudců a práva na nezávislý a nestranný soud vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU alespoň v případě, kdy členský stát neuplatňuje unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny, bez ohledu na vzájemnou souvislost mezi těmito dvěma ustanoveními, která pochází ze společných zdrojů.

100.

Listina je totiž často sama považována za zdroj základních práv ( 72 ), což není překvapivé vzhledem k jejímu postavení, které jí přiznává čl. 6 odst. 1 SEU. Ačkoli Listina je primárním právem, její použití jako (přímý) zdroj základních práv je omezeno, pokud se použije čl. 51 odst. 2 Listina a čl. 6 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jak je tomu v těchto řízeních, jelikož Polsko neuplatňuje unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny. Rozšíření pravomoci Komise by vedlo k rozporu s čl. 6 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a čl. 51 odst. 2 Listiny, pokud by se opírala o článek 47 Listiny.

101.

Zdroje základních práv vyplývajících z článku 6 SEU jsou relevantní při určení, zda se jedná o porušení nezávislosti a nestrannosti v souvislosti se strukturálním porušením čl. 19 odst. 1 SEU nebo v souvislosti, kdy členský stát uplatňuje unijní právo podle čl. 51 odst. 1 Listiny ( 73 ), takže článek 47 se stane přímo použitelným.

102.

Komise tvrdí, že snížení věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců obecných soudů na 60 let u žen a 65 let u mužů, a zároveň udělení diskreční pravomoci ministru spravedlnosti rozhodnout o prodloužení doby odchodu do důchodu u soudců, jichž se týká pozměňovací zákon z července 2017, je v rozporu s účinnou právní ochranou podle čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, i když je toto právo omezeno čl. 69 odst. 1b) zákona o obecných soudech. Toto ustanovení ukládá ministrovi povinnost přijmout rozhodnutí s ohledem na racionální využívání zaměstnanců obecných soudů a potřeby vyplývající z pracovní zátěže různých soudů. (body 17 a 61 výše). Soudci jsou podle polských právních předpisů rovněž chráněni mimo jiné tím, že si ponechávají postavení soudce po odchodu do důchodu a zůstává zachována tajnost porad (bod 61 výše). Komise předkládá tento žalobní důvod bez ohledu na výše uvedená přechodná opatření (bod 55).

103.

Dospěl jsem k závěru, že pozměňovací zákon z července 2017 nesplňuje záruky neodvolatelnosti soudců a jejich nezávislosti, jak je chráněna v čl. 19 odst. 1 SEU, druhém pododstavci, a to z následujících důvodů. Činím tak s ohledem na důležitost napadat opatření, která podrývají institucionální nebo funkcí nezávislost soudců ( 74 ).

104.

Zaprvé zajištění funkčního období je základním prvkem mezinárodních nástrojů v oblasti lidských práv, jako je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „MPOPP“), na němž členské státy spolupracovaly ( 75 ). Tyto nástroje jsou již dlouhou dobu považovány za zdroje obsahu obecných zásad unijního právního řádu ( 76 ).

105.

Je tedy relevantní, že Výbor pro lidská práva OSN nedávno vyjádřil názor, že podle čl. 14 odst. 1 MPOPP „záruky týkající se zajištění funkčního období [soudců] jsou podmínkou soudní nezávislosti“ a že „jakákoli situace, kdy je výkonná moc schopna kontrolovat nebo řídit soudnictví, je neslučitelná s Paktem“ ( 77 ). Výbor zdůraznil význam „zajištění jejich ochrany před diskreční pravomocí na jejich odvolání“ ( 78 ).

106.

Snížení věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců musí být proto doprovázeno zárukami ( 79 ), které zabrání tomu, aby soudce nebyl de facto odvolán ( 80 ). Soudní dvůr totiž nedávno rozhodl, že odvolání soudců musí být „určeny výslovnými ustanoveními právních předpisů“ ( 81 )

107.

Na jednání Polsko potvrdilo, že do dnešního dne bylo nejméně 26 soudcům zamítnuto prodloužení [doby odchodu do důchodu] do věku 70 let ( 82 ) podle pozměňovacího zákona z července 2017. Na základě odpovědí na otázky poskytnutých zmocněncem Polska na jednání může toto číslo dosáhnout 112 soudců, podle vlivu přechodných ustanovení (viz bod 55 výše).

108.

To pravděpodobně mělo takový vliv, že dotčené soudkyně odešly do důchodu o 7 let dříve, než byl věk stanovený zákonem před vstupem pozměňovacího zákona z července 2017 v platnost, konkrétně 67 let, a dotčení soudci o 2 roky dříve, než byl zákonem stanovený věk pro odchod do důchodu. V této situace neexistovala žádná povinnost ministra odmítnutí zdůvodnit a neexistuje ani soudní přezkum. Docházelo k ní také v kontextu, kdy, jak potvrdil zástupce Polska na jednání, až do začátku tohoto století o prodloužení věku odchodu do důchodu nad zákonem stanovený věk rozhodovala Národní soudcovská rada. Od roku 2002 obdržel ministr spravedlnosti takové žádosti, kterým však muselo být vyhověno, jestliže byla poskytnuta lékařská potvrzení o zdravotní způsobilosti k práci. Poté v roce 2017 byla ministru spravedlnosti udělena předmětná diskreční pravomoc.

109.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti jsou zákonné povinnosti ministra racionálně využívat prostředky obecných soudů společně s potřebami vyplývajícími z pracovní zátěže a faktory, jako je tajnost porad soudců a skutečnost, že polská ústava zaručuje věk odchodu do důchodu, který je z času na čas uveden v zákoně, nedostatečné za účelem ochrany před de facto odvoláním soudců, na které se vztahuje pozměňovací zákon z července 2017 ( 83 ), zejména když nastane v souvislosti s takovou celkovou vládní reformou soudnictví, k jaké došlo v Polsku ( 84 ).

110.

Dále nebyl předložen žádný naléhavý ani přesvědčivý politický důvod pro přenesení pravomoci k prodloužení [doby pro odchod do důchodu] z Národní soudcovské rady na ministra, a ani nebylo podáno příslušné vysvětlení, proč bylo jediným schůdným řešením odvolání soudce s nízkým pracovním zatížením, na rozdíl od jeho převedení k jinému obecnému soudu.

111.

Pokud jde o požadavek nezávislosti, předmětná opatření v této věci, stejně jako opatření, která jsem posuzoval ve věci Komise v. Polsko, C‑619/18 ( 85 ), zahrnují zároveň přesunutí pravomoci prodlužovat dobu aktivní služby soudců na člena výkonné moci, a v tomto případně přímo na ministra spravedlnosti ( 86 ), a legislativní snížení věkové hranice pro odchod soudců do důchodu. Tento balíček je v rozporu s objektivním prvkem nestrannosti, který je chráněn podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( 87 ), který je dalším dlouhodobě uznávaným zdrojem pro vytváření obecných právních zásad pod záštitou primárního práva EU ( 88 ).

112.

V tomto případě se nejedná o tvrzení, že polští soudci nejsou dostatečné profesionální, a tedy o to, že by jejich rozhodnutí nutně musela být poznamenána předsudky, a to až do rozhodnutí ministra spravedlnosti o prodloužení jejich doby aktivní služby, ale zda veřejnost může oprávněně vnímat předmětná opatření za zpochybňující nestrannost těch řízení, v nichž je účastníkem v tomto citlivém období výkonná moc; tato doba může chvíli trvat, neboť ministr spravedlnosti není časově vázán na vydání jeho rozhodnutí ( 89 ). A i v tomto případě je legitimní podezření z předpojatosti, pokud jde o vnímání veřejností, zhoršováno neexistencí záruk, jako je transparentnost a soudní přezkum ( 90 ).

113.

Pokud jde o přechodná opatření uvedená (viz bod 55 výše), stačí poznamenat, že se nevztahují na všechny soudce, kterých se pozměňovací zákon z roku 2017 týká, ale pouze na některé z nich; jmenovitě na ty, kterým bylo v době nabytí účinnosti pozměňovacího zákona z července 201760 let (ženy) nebo 65 let (muži) nebo kteří dosáhli tohoto věku od 1. října 2017 do 1. dubna 2018. Jak konstatoval zvláštní zpravodaj OSN pro nezávislost soudců a právníků při své pracovní cestě do Polska ( 91 ), potřebná je změna „nového režimu odchodu do důchodu pro soudce obecného soudu tak, aby se vztahoval pouze na soudce, kteří nastoupili do funkce po nabytí účinnosti tohoto zákona“ ( 92 ), spolu se zrušením diskreční pravomoci ministra spravedlnosti ohledně prodloužení doby odchodu do důchodu ( 93 ).

114.

Závěrem bych však chtěl poznamenat, že při stanovování oblasti působnosti čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU se na ústavní úrovni jedná o to, v jakém rozsahu je Soudní dvůr oprávněn nahradit vnitrostátní ústavní soudy a Evropský soud pro lidská práva ( 94 ) při rozhodování o případech porušení základních práv. Dodržení hranice pravomocí mezi EU a členskými státy je v unijním právním řádu stejně důležité jako ochrana základních práv ( 95 ).

115.

Věcná působnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU se tak v souvislosti s neodvolatelností a nezávislostí soudců omezuje na nápravu problémů se strukturálními vadami v daném členském státě; je tomu tak i v této věci, kdy změněné právní předpisy, které Komise napadla, se týkají všech úrovní soudnictví. Může se jednat o systematické nebo všeobecné nedostatky ( 96 ), které ohrožují podstatu ( 97 ) neodvolatelnosti nebo nezávislosti soudců.

116.

Individuální nebo zvláštní případy porušení pravidel o neodvolatelnosti a o nezávislosti soudců však musí být posouzeny podle článku 47 Listiny a pouze v situaci, kdy členské státy provádí unijní právo podle článku 51 odst. 1 Listiny. Strukturální nesourodost, která se týká dodatečně uplatnění unijního práva členským státem, musí být posouzena na základě obou ustanovení.

117.

Z výše uvedených důvodů by však druhý žalobní důvod Komise měl být v každém případě považován za opodstatněný.

118.

Podle článku 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

119.

Podle mého navrhovaného řešení, i když žalobní důvody Komise musí být odmítnuty jako nepřípustné v rozsahu, v němž jsou založeny na článku 47 Listiny, je Komise úspěšná v obou žalobních důvodech v rozsahu, v němž jsou založeny na čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a článku 157 SFEU společně s čl. 5 odst. a) čl. 9 odst. 1 písm. f) směrnice 2006/54. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Polská republika neměla ve věci úspěch, je namístě Polské republice uložit, že ponese vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené Komisí.

120.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr: