1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Canadian Solar Emea GmbH, Canadian Solar Manufacturing (Changshu) Inc., Canadian Solar Manufacturing (Luoyang) Inc., Csi Cells Co. Ltd a Csi Solar Power Group Co. Ltd, dříve Csi Solar Power (China) Inc. (dále jen „Csi Solar Power“), domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 28. února 2017, Canadian Solar Emea a další v. Rada (T‑162/14, nezveřejněný, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2017:124), v části, v níž Tribunál uvedeným rozsudkem zamítl jejich žalobu znějící na zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1238/2013 ze dne 2. prosince 2013, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá uložené prozatímní clo na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2013, L 325, s. 1, dále jen „sporné nařízení“), v rozsahu, v němž se použije na navrhovatelky.

2

Evropská komise se vedlejším kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál na jedné straně zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí a na druhé straně se dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51, dále jen „základní nařízení“).

3

Článek 1 odst. 2 a 3 základního nařízení stanoví:

„2.   Výrobek je považován za dumpingový, jestliže je vývozní cena výrobku vyváženého do Společenství nižší, než je v běžném obchodním styku srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu v zemi vývozu.

3.   Země vývozu je obvykle zemí původu. Může to však být země jednající jako prostředník, kromě případů, kdy výrobky jsou například pouze přepravovány přes tuto zemi, nebo nejsou v této zemi vyráběny, nebo tam pro ně neexistuje srovnatelná cena.“

4

Článek 2 odst. 7 písm. a) tohoto nařízení stanoví:

„V případě dovozu ze zemí bez tržního hospodářství se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za niž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně Společenství, nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny skutečně zaplacené nebo ceny, kterou je třeba zaplatit, za obdobné výrobky ve Společenství, která se v případě nutnosti náležitě opraví o přiměřené ziskové rozpětí.

Vhodná třetí země s tržním hospodářstvím se vybere přiměřeným způsobem s náležitým přihlédnutím ke všem spolehlivým informacím, které jsou k dispozici v době výběru. Zohlední se také lhůty, a kde je to vhodné, použije se třetí země s tržním hospodářstvím, která je předmětem stejného šetření.

Strany, které jsou předmětem šetření, jsou informovány krátce po zahájení řízení o volbě třetí země s tržním hospodářstvím a dostanou desetidenní lhůtu k vyjádření.“

5

Článek 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení stanoví, že „žádost podle písm. b) musí být podána písemně a musí být doložena dostačujícími důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství“ a splňuje v tomto směru přesně vymezená kritéria. Toto ustanovení doplňuje:

„Rozhodnutí o tom, zda výrobce splňuje […] uvedená kritéria, se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko. Toto rozhodnutí platí pro celé řízení.“

6

Článek 3 téhož nařízení, nadepsaný „Zjišťování újmy“, v odstavcích 6 a 7 stanoví:

„6.   Ze všech relevantních důkazů předložených podle odstavce 2 musí vyplývat, že dumpingový dovoz působí újmu ve smyslu tohoto nařízení. K tomu zejména patří důkaz o tom, že objem, cena nebo objem i cena zjištěné podle odstavce 3 mají na výrobní odvětví Společenství nepříznivé účinky ve smyslu odstavce 5 a že tyto účinky dosahují takových rozměrů, že mohou být označeny jako podstatné.

7.   Zkoumají se rovněž jiné známé činitele než dumpingový dovoz, které ve stejnou dobu působí újmu výrobnímu odvětví Společenství, aby bylo zajištěno, že újma způsobená těmito jinými činiteli není přičítána dumpingovému dovozu podle odstavce 6. Mezi činitele, které je v této souvislosti možno vzít v úvahu, patří objem a ceny dovozu, který nebyl prodáván za dumpingové ceny, snížení poptávky nebo změny struktury spotřeby, restriktivní obchodní praktiky výrobců ve třetích zemích a ve Společenství a hospodářská soutěž mezi nimi, rozvoj technologie a vývozní výkonnost a produktivita výrobního odvětví Společenství.“

7

Článek 9 odst. 4 základního nařízení, týkající se uložení konečného cla, stanoví:

„Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Společenství podle článku 21 je nutné zasáhnout, uloží Rada [Evropské unie] na návrh Komise předložený po konzultaci s poradním výborem konečné antidumpingové clo. Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí návrhu ve lhůtě jednoho měsíce po jeho podání Komisí, je návrh Radou přijat. […] Výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí a musí být nižší než toto rozpětí, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství.“

8

Článek 17 základního nařízení stanoví:

„1.   V případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký, může být šetření omezeno na přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů, který se vybere jako statisticky reprezentativní vzorek na základě informací dostupných v době výběru nebo jako největší reprezentativní objem výroby, prodeje nebo vývozu, který může být v době, která je k dispozici, přiměřeně přezkoumán.

[…]“

9

Dne 12. prosince 2012 bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1168/2012, kterým se mění nařízení č. 1225/2009 (Úř. věst. 2012, L 344, s. 1). Článek 1 nařízení č. 1168/2012 stanoví:

„[Základní] nařízení se mění takto:

‚Pokud Komise omezí své šetření v souladu s článkem 17, nesmí být antidumpingové clo uložené na dovoz od vývozců nebo výrobců, kteří se přihlásili podle článku 17, ale nebyli zahrnuti do šetření, vyšší než vážené průměrné dumpingové rozpětí stanovené s ohledem na strany tvořící vzorek, a to bez ohledu na to, zda běžná hodnota pro tyto strany je stanovena na základě čl. 2 odst. 1 až 6 nebo čl. 2 odst. 7 písm. a).‘ “

10

Podle článků 2 a 3 nařízení č. 1168/2012 se toto nařízení použije na všechna nová a probíhající šetření ode dne 15. prosince 2012 a vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. K vyhlášení došlo dne 14. prosince 2012.

11

Podle čl. 1 odst. 1 sporného nařízení se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů nebo panelů a článků typů používaných v krystalických křemíkových fotovoltaických modulech nebo panelech a pocházejících nebo odesílaných z Číny, určitých kódů kombinované nomenklatury, jež je uvedena v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. 1987, L 256, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 382), ve znění použitelném v okamžiku přijetí sporného nařízení. V odstavci 2 tohoto článku se stanoví sazba konečného antidumpingového cla, která se použije na čistou cenu s dodáním na hranice Evropské unie, před proclením, pro výrobky popsané v odstavci 1 uvedeného článku, jež jsou vyrobeny společnostmi uvedenými v tomto odstavci 2.

12

Podle čl. 3 odst. 1 sporného nařízení, který se vztahuje na některé výrobky, jejichž referenční čísla jsou specifikována podle této kombinované nomenklatury a jsou pro ně vystaveny faktury společnostmi, od kterých Komise přijala závazky a jejichž názvy jsou uvedeny v příloze prováděcího rozhodnutí Komise 2013/707/EU ze dne 4. prosince 2013, kterým se potvrzuje přijetí závazku nabídnutého v souvislosti s antidumpingovým a antisubvenčním řízením týkajícím se dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky po dobu uplatňování konečných opatření (Úř. věst. 2013, L 325, s. 214), je při splnění určitých podmínek dovoz, pro nějž bylo předloženo prohlášení k propuštění do volného oběhu, osvobozen od antidumpingového cla uloženého podle článku 1 uvedeného nařízení.

13

Článek 3 odst. 2 sporného nařízení stanoví, že přijetím prohlášení o propuštění do volného oběhu vzniká celní dluh, pokud je zjištěno, že není splněna jedna nebo více podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto článku, nebo pokud Komise zruší přijetí závazku.

14

Navrhovatelky jsou součástí skupiny Canadian Solar. Společnosti Canadian Solar Manufacturing (Changshu), Canadian Solar Manufacturing (Luoyang), Csi Cells Co. a Csi Solar Power jsou vyvážejícími výrobci krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a článků. Společnost Canadian Solar Emea je dovozce usazený v Unii, který je s uvedenými společnostmi v obchodním spojení.

15

Dne 6. září 2012 uveřejnila Komise v Úředním věstníku Evropské unie oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2012, C 269, s. 5).

16

Skupina Canadian Solar v rámci tohoto řízení spolupracovala.

17

Dne 21. září 2012 předložily navrhovatelky žádost, aby byly vybrány do vzorku na základě článku 17 základního nařízení. Této žádosti však nebylo vyhověno.

18

Současně Komise dne 8. listopadu 2012 uveřejnila v Úředním věstníku Evropské unie oznámení o zahájení antisubvenčního řízení týkajícího se dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2012, C 340, s. 13).

19

Dne 13. listopadu 2012 navrhovatelky, jež mají postavení vyvážejících výrobců, požádaly na základě čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení o zacházení jako v tržním hospodářství (dále jen „ZTH“).

20

Komise dne 3. ledna 2013 navrhovatelky informovala, že tyto žádosti nebudou posuzovány.

21

Dne 1. března 2013 přijala Komise nařízení (EU) č. 182/2013, kterým se zavádí celní evidence dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2013, L 61, s. 2).

22

Dne 4. června 2013 přijala Komise nařízení (EU) č. 513/2013 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky a o změně nařízení č. 182/2013 (Úř. věst. 2013, L 152, s. 5, dále jen „prozatímní nařízení“).

23

Dne 2. srpna 2013 přijala Komise rozhodnutí 2013/423/EU, kterým se přijímá závazek nabízený v souvislosti s řízením o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2013, L 209, s. 26) skupinou spolupracujících čínských vyvážejících výrobců vyjmenovaných v příloze k tomuto rozhodnutí, mezi nimiž byly uvedeny společnosti Canadian Solar Manufacturing (Changshu), Canadian Solar Manufacturing (Luoyang), Csi Cells Co. a Csi Solar Power společně s čínskou obchodní komorou pro vývoz a dovoz strojírenských a elektronických výrobků (dále jen „CCCME“).

24

Téhož dne přijala Komise nařízení (EU) č. 748/2013, kterým se mění nařízení č. 513/2013 (Úř. věst. 2013, L 209, s. 1), aby bylo zohledněno rozhodnutí 2013/423. Článek 6 nařízení č. 513/2013, ve znění nařízení č. 748/2013, mimo jiné stanoví, že při splnění určitých podmínek je v případě některých výrobků dovoz, pro nějž bylo předloženo prohlášení o propuštění do volného oběhu a na nějž jsou vystaveny faktury společnostmi, od kterých Komise přijala závazky a jejichž názvy jsou uvedeny v příloze rozhodnutí 2013/423, osvobozen od prozatímního antidumpingového cla uloženého podle článku 1 uvedeného nařízení.

25

Dne 27. srpna 2013 sdělila Komise základní skutečnosti a úvahy, na jejichž základě zamýšlela doporučit uložení antidumpingového cla na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Číny.

26

Po poskytnutí konečných informací vyplývajících z antidumpingového a antisubvenčního řízení předložili vyvážející výrobci společně s CCCME oznámení o změně původní nabídky závazku.

27

Dne 2. prosince 2013 přijala Rada sporné nařízení. Vzhledem k tomu, že vyvážející výrobci skupiny Canadian Solar spolupracovali v antidumpingovém šetření, avšak nebyli vybráni do vzorku podle článku 17 základního nařízení, byli zařazeni do přílohy I sporného nařízení. Společnostem zařazeným na tento seznam bylo na základě článku 1 tohoto nařízení uloženo antidumpingové clo ve výši 41,3 %. Článek 3 uvedeného nařízení osvobozoval za určitých podmínek od cla uloženého jeho článkem 1 dovoz, na nějž byly vystaveny faktury společnostmi, od kterých Komise přijala závazky a jejichž názvy jsou uvedeny v příloze prováděcího rozhodnutí 2013/707, mezi nimiž byli tito vyvážející výrobci.

28

Dne 2. prosince 2013, v rámci souběžného antisubvenčního řízení, Rada rovněž přijala prováděcí nařízení (EU) č. 1239/2013, kterým se ukládá konečné vyrovnávací clo na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2013, L 325, s. 66).

29

Dne 4. prosince 2013 přijala Komise prováděcí rozhodnutí 2013/707, kterým potvrdila přijetí změněného závazku nabídnutého vyvážejícími výrobci vyjmenovanými v jeho příloze společně s CCCME v souvislosti s antidumpingovým a antisubvenčním řízením týkajícím se dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Číny po dobu uplatňování konečných opatření.

30

V návaznosti na podání žaloby na neplatnost ve věci, v níž byl vydán napadený rozsudek, přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2015/866 ze dne 4. června 2015, kterým se odvolává přijetí závazku tří vyvážejících výrobců podle prováděcího rozhodnutí 2013/707 (Úř. věst. 2015, L 139, s. 30). Podle článku 1 tohoto prováděcího nařízení se odvolává přijetí závazku mimo jiné ve vztahu ke společnostem Canadian Solar Manufacturing (Changshu), Canadian Solar Manufacturing (Luoyang), Csi Cells Co. a Csi Solar Power. Uvedené prováděcí nařízení vstoupilo v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tedy dne 6. června 2015.

31

Komise přijala prováděcí nařízení Komise (EU) 2017/367 ze dne 1. března 2017, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky po přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 a kterým se zastavuje částečný prozatímní přezkum podle čl. 11 odst. 3 nařízení (EU) 2016/1036 (Úř. věst. 2017, L 56, s. 131).

32

Navrhovatelky vznesly na podporu své žaloby šest žalobních důvodů, z nichž první vycházel z porušení čl. 5 odst. 10 a 11 základního nařízení, druhý vycházel z porušení článků 1 a 17 tohoto nařízení, třetí vycházel z porušení článku 2 uvedeného nařízení, čtvrtý vycházel z porušení čl. 1 odst. 4 téhož nařízení, pátý vycházel z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a šestý vycházel z porušení článku 3 a čl. 9 odst. 4 tohoto nařízení.

33

Tribunál nejprve zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Radou a Komisí, když dospěl mimo jiné k závěru, že přijetí nabídky závazku nemá vliv ani na přípustnost žaloby podané proti aktu, kterým se ukládá antidumpingové clo, ani na posouzení důvodů uplatňovaných na podporu této žaloby a že trvá zájem navrhovatelek na zrušení sporného nařízení.

34

Poté Tribunál posuzoval důvody vznesené navrhovatelkami na podporu jejich žaloby. První tři žalobní důvody odmítl jako nepřípustné a další tři žalobní důvody zamítl jako neopodstatněné. Na základě toho Tribunál zamítl žalobu jako celek.

35

Navrhovatelky svým kasačním opravným prostředkem navrhují, aby Soudní dvůr:

36

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

37

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

38

Komise, podporovaná Radou, vedlejším kasačním opravným prostředkem navrhuje, aby Soudní dvůr:

39

Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

40

Primárním cílem vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného Komisí je zpochybnění přípustnosti žaloby v prvním stupni; tato otázka přípustnosti předchází meritorním otázkám vzneseným v rámci hlavního kasačního opravného prostředku. Proto je třeba na prvním místě zkoumat tento vedlejší kasační opravný prostředek.

41

Komise, podporovaná Radou, vznáší na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku tři důvody. První důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, uplatňovaný primárně, vychází z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Tribunál měl za to, že sporné nařízení může samo o sobě mít právní následky pro navrhovatelky. Druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, uplatňovaný podpůrně, vychází z nedostatečného odůvodnění a z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Tribunál rozhodl, že právní zájem navrhovatelek na zrušení sporného nařízení ke dni vyhlášení napadeného rozsudku nadále trvá. Třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, uplatňovaný ještě podpůrněji, vychází z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Tribunál měl za to, že čl. 3 a čl. 9 odst. 4 základního nařízení vyžadují dvoufázovou analýzu, jejíž první fáze spočívá v prokázání neexistence přerušení příčinné souvislosti mezi dumpingem a újmou a druhá fáze spočívá v modulaci dumpingového rozpětí, a tedy potenciálně sazby cla, na základě přičtení různých činitelů újmy.

42

První důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, který je uplatňován primárně, se dělí na dvě části.

43

V rámci první části tohoto důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, která míří na body 41 až 47 napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že Tribunál dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že právní situace navrhovatelek je dotčena nikoli prováděcím rozhodnutím 2013/707, nýbrž sporným nařízením, a že Tribunál formulací tohoto závěru v každém případě porušil obecnou zásadu unijního práva týkající se institucionální rovnováhy a články 8 a 9 základního nařízení.

44

Komise se zaprvé domnívá, že závěr Tribunálu, že je třeba požadovat zrušení sporného nařízení jakožto vhodný prostředek pro zpochybnění závěru o existenci dumpingu, újmy a příčinné souvislosti, zcela opomíjí skutečnost, že navrhovatelky měly napadnout prováděcí rozhodnutí 2013/707, bylo-li jejich cílem zpochybnit tento závěr. Úvahy Tribunálu přitom podle Komise podporují pouze závěr, že žalobu lze podat buď proti spornému nařízení, nebo proti prováděcímu rozhodnutí 2013/707. Komise z toho vyvozuje nedostatek odůvodnění, neboť z napadeného rozsudku podle ní nelze dovodit, proč je nutně, a dokonce i obvykle aktem, který má být napaden, sporné nařízení, a nikoli prováděcí rozhodnutí 2013/707, z něhož ve skutečnosti vyplývají práva či povinnosti dotyčného dovozce.

45

Zadruhé Komise tvrdí, že Tribunál svým rozhodnutím, že žaloba musí být podána proti spornému nařízení, a nikoli proti prováděcímu rozhodnutí 2013/707, porušil obecnou zásadu institucionální rovnováhy a nevzal v potaz rozdělení pravomocí mezi Radou a Komisí, jak je upraveno v článcích 8 a 9 základního nařízení. Závěr Tribunálu totiž podle názoru Komise implikuje, že toto prováděcí rozhodnutí není samo o sobě dostačující, nýbrž musí být potvrzeno nezávislými právy a povinnostmi upravenými Radou přijetím sporného nařízení.

46

Komise mimoto uvádí, že tyto případy nesprávného právního posouzení nemohou být napraveny závěrem formulovaným v bodě 42 napadeného rozsudku, totiž že unijní soudy „implicitně, avšak nutně“ potvrdily přípustnost žalob proti nařízením, kterými se ukládá konečné clo, podaných zúčastněnými stranami, jejichž závazek byl přijat. Komise uvádí, že jednak tato otázka vůbec nebyla v judikatuře citované v tomto bodě řešena a jednak je tato judikatura v přímém rozporu s rozsudkem ze dne 29. března 1979, NTN Toyo Bearing a další v. Rada (113/77, EU:C:1979:91).

47

V rámci druhé části prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že přijetí závazku je příznivým aktem, o jehož přijetí žádaly navrhovatelky a který se nedotýká jejich právní situace. Opačný závěr Tribunálu v bodě 46 napadeného rozsudku, i v případě, že by byl správný, podle Komise dokládá pouze zájem požadovat zrušení prováděcího rozhodnutí 2013/707, avšak nikoli zájem požadovat zrušení sporného nařízení. Bod 46 napadeného rozsudku podle Komise obsahuje nesprávné právní posouzení v dvojím ohledu.

48

Zaprvé uvedený bod 46 podle Komise neobsahuje žádný sled úvah, jenž by vysvětloval, proč se přijetí závazku Komisí liší od rozhodnutí Komise, jímž se prohlašuje oznámené spojení podniků za slučitelné s vnitřním trhem, od prohlášení Komise, že určitá dohoda není v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, nebo od rozhodnutí, kterým se oznámená státní podpora prohlašuje za slučitelnou s vnitřním trhem.

49

Zadruhé Komise tvrdí, že článek 8 základního nařízení nestanoví přijetí samostatného aktu, jakmile Komise ukončila šetření dumpingu a újmy. Závěr Tribunálu přitom podle Komise vede k tomu, že společnost, která nabídne závazek, bude povinna předem napadnout rozhodnutí o přijetí závazku ještě před tím, než bude antidumpingové šetření několik měsíců poté ukončeno.

50

Komise pro úplnost uvádí, že bod 47 napadeného rozsudku obsahuje nesprávné právní posouzení v dvojím ohledu. Na jedné straně tvrzení Tribunálu, že sporné nařízení změnilo právní situaci navrhovatelek, pokud jde o „antidumpingové clo na výrobky, na něž se nevztahuje závazek“, spočívá podle Komise na nesprávném právním posouzení, jehož se Tribunál dopustil při výkladu nabídky závazku nebo zkreslením důkazů, pokud by tato nabídka měla být kvalifikována jako „skutková okolnost“. Podle Komise totiž navrhovatelky neměly právo prodávat dotyčný výrobek jinak než v souladu s ustanoveními závazku, což jasně a jednoznačně vyplývá ze znění nabídky závazku. Clo tedy mělo být uloženo pouze na výrobky překračující roční objem, a nikoli na „výrobky, na něž se nevztahuje závazek“.

51

Na druhé straně clo na „výrobky […] překračující roční objem“ již podle Komise bylo zahrnuto do nabídky závazku, a nejedná se tudíž o nové právo nebo novou povinnost vyplývající ze sporného nařízení.

52

Navrhovatelky mají za to, že první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.

53

V rámci prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise v podstatě tvrdí, že se Tribunál v bodech 41 až 47 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že sporné nařízení je samo o sobě způsobilé mít právní následky pro navrhovatelky.

54

První část tohoto důvodu vychází v podstatě z toho, že Tribunál dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že právní situace navrhovatelek je dotčena sporným nařízením, a nikoli prováděcím rozhodnutím 2013/707, kterým Komise přijala závazek nabídnutý vyvážejícími výrobci uvedenými v jeho příloze, mezi nimiž jsou i vyvážející výrobci náležející do skupiny Canadian Solar, a z toho, že Tribunál formulováním tohoto závěru v každém případě porušil zásadu institucionální rovnováhy.

55

Zaprvé je třeba poukázat na to, že na rozdíl od argumentů Komise Tribunál v bodech 41 až 47 napadeného rozsudku netvrdí, že aktem, který má být nutně, a dokonce obvykle napaden, je sporné nařízení, ani že žaloba na neplatnost měla být podána proti tomuto nařízení, a nikoli proti prováděcímu rozhodnutí 2013/707. Je tedy třeba konstatovat, že argument Komise vychází z nesprávného pochopení napadeného rozsudku. Za těchto podmínek nelze Tribunálu vytýkat, že neodůvodnil něco, co netvrdil.

56

Zadruhé je třeba na jedné straně konstatovat, že kdyby měl být postoj Komise přijat, znamenalo by to, že by podnikům, jejichž závazek minimální dovozní ceny (dále jen „MDC“) byl Komisí přijat, bylo znemožněno napadnout nařízení, kterým jim bylo uloženo konečné antidumpingové clo. Jak přitom Tribunál uvedl v bodě 42 napadeného rozsudku, Tribunál ani Soudní dvůr v rozsudcích citovaných v uvedeném bodě nerozhodly, že žaloba na neplatnost podaná podnikem proti nařízení, kterým mu bylo uloženo konečné antidumpingové clo, je nepřípustná z důvodu, že závazek MDC nabídnutý tímto podnikem byl Komisí přijat.

57

Na druhé straně je třeba poukázat na to, že se sporné nařízení nezbytně dotýká právní situace navrhovatelek, neboť kdyby takové nařízení bylo zrušeno, stala by se nabídka závazku bezpředmětnou. Právě na to přitom Tribunál poukázal v bodě 45 napadeného rozsudku.

58

Kromě toho je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 44 a 45 napadeného rozsudku, navrhovatelky nadále podléhají antidumpingovému clu stanovenému ve sporném nařízení v souladu s jeho články 1 a 3, pokud jde o dovoz, který by překročil roční objem stanovený v závazku MDC.

59

V tomto kontextu nemůže Komise platně tvrdit, že Tribunál porušil zásadu institucionální rovnováhy. Naopak postoj Komise, podle kterého měly navrhovatelky napadnout prováděcí rozhodnutí 2013/707, bylo-li jejich cílem zpochybnit závěry týkající se existence dumpingu, by mohl být akceptován jen tehdy, kdyby Rada měla poté, co Komise přijala závazek MDC nabídnutý určitým podnikem, povinnost přijmout nařízení, kterým se ukládají konečná antidumpingová opatření. Avšak pravomoc Rady není v tomto ohledu pravomocí vázanou, jak vyplývá z čl. 9 odst. 4 základního nařízení, podle něhož Rada návrh Komise přijme, nerozhodne-li o jeho zamítnutí.

60

V tomto směru je třeba připomenout, že úloha Komise je včleněna do rámce rozhodovacího procesu Rady. Jak vyplývá z ustanovení základního nařízení, je Komise pověřena vedením šetření a na jejich základě rozhodováním o tom, zda řízení ukončí, či zda v něm naopak bude pokračovat a přijme prozatímní opatření a navrhne Radě, aby přijala konečná opatření. Konečné rozhodnutí však přísluší Radě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 1990, Nashua Corporation a další v. Komise a Rada, C‑133/87 a C‑150/87, EU:C:1990:115, bod 8).

61

První část prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout.

62

Pokud jde o druhou část prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, podle něhož je přijetí závazku MDC aktem příznivým pro navrhovatelky, který se nedotýká jejich právní situace, na rozdíl od toho, co vyplývá z bodu 46 napadeného rozsudku, postačí uvést, že tato otázka je irelevantní, neboť aktem, vůči němuž směřuje žaloba na neplatnost, kterou Tribunál prohlásil za přípustnou, je sporné nařízení, a nikoli prováděcí rozhodnutí 2013/707, kterým Komise tento závazek přijala.

63

Pokud jde o oba případy nesprávného právního posouzení, jimiž je údajně stižen bod 47 napadeného rozsudku a jež Komise podle svých slov uvádí pouze pro úplnost, pak i kdyby byly prokázány, nemohou vzhledem k tomu, co vyplývá z bodů 53 až 60 tohoto rozsudku, mít žádný vliv na platnost závěru Tribunálu, že námitka nepřípustnosti vznesená Radou a Komisí musí být zamítnuta z důvodu, že se sporné nařízení dotýká právní situace navrhovatelek.

64

Je třeba dodat, že Soudní dvůr již rozhodl, že unijní normotvůrce přijetím tohoto nařízení zavedl obchodní ochranná opatření, jež představují jednotný celek či „soubor“ a jejichž účelem je dosažení společného výsledku, a sice odstranění škodlivého účinku čínského dumpingu, jenž se týká dotčených výrobků, na výrobní odvětví Unie, při současném plném zachování zájmu tohoto odvětví, a že článek 3 uvedeného nařízení není oddělitelný od jeho zbývajících ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 44 a 55).

65

Z toho plyne, že první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

66

V rámci druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, předloženého podpůrně, Komise podporovaná Radou tvrdí, že i kdyby se Tribunál v bodě 47 napadeného rozsudku právem domníval, že sporné nařízení změnilo právní situaci navrhovatelek, neboť pouze na základě tohoto nařízení musí navrhovatelky platit dotčené clo ze solárních panelů nad rámec ročního objemu, stala se žaloba na neplatnost podaná k Tribunálu bezpředmětnou dnem, kdy vstoupilo v platnost prováděcí nařízení 2015/866, kterým bylo přijetí závazku nabídnutého navrhovatelkami odvoláno.

67

Komise konstatuje, že ročního objemu dovozu dotčeného výrobku stanoveného v přijetí závazku nabídnutého navrhovatelkami nebylo před vstupem tohoto prováděcího nařízení v platnost nikdy dosaženo. I kdyby tedy navrhovatelky dovozovaly svůj právní zájem na podání žaloby z ustanovení závazku, v němž se stanoví placení cla za výrobky dovážené nad rámec tohoto ročního objemu, přestal tento zájem každopádně existovat ke dni vstupu uvedeného prováděcího nařízení v platnost, což vedlo k závěru, že se žaloba na neplatnost stala k tomuto datu bezpředmětnou. Komise tvrdí, že Tribunál v tomto směru neodpověděl na argument, jejž vznesla na jednání před Tribunálem.

68

Komise dodává, že i kdyby se mělo za to, že Tribunál na tento argument v bodě 47 napadeného rozsudku odpověděl, jeho odpověď se netýká otázky vznesené Komisí. Právní následky přijetí závazku navrhovatelek již totiž podle Komise nemohly navrhovatelkám propůjčovat legitimní zájem na zahájení řízení právě proto, že Komise přijetí tohoto závazku vzhledem k jeho nedodržování odvolala.

69

Navrhovatelky se domnívají, že tento důvod musí být zamítnut, jelikož je nesrozumitelný a v každém případě irelevantní.

70

Je třeba poukázat na to, že zamítnutí prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku vede k tomu, že musí být zamítnut i jeho druhý důvod. Ze závěrů, které vedly k zamítnutí zmíněného prvního důvodu, totiž vyplývá, že sporné nařízení má důsledky pro právní situaci navrhovatelek nezávisle na existenci prováděcího rozhodnutí 2013/707.

71

Okolnost, že prováděcím nařízením 2015/866 bylo odvoláno přijetí závazku nabídnutého navrhovatelkami, k němuž došlo prováděcím rozhodnutím 2013/707, přestože ročního objemu dovozu dotčeného výrobku stanoveného v tomto závazku nebylo nikdy dosaženo, nemůže mít jakýkoli vliv na zjištění, že se sporné nařízení dotýká právní situace navrhovatelek, a že tedy tyto navrhovatelky mohly proti posledně uvedenému nařízení podat k Tribunálu žalobu na neplatnost, která je přípustná.

72

Druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout.

73

V rámci třetího důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, který je předložen ještě podpůrněji, Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení při výkladu článku 3 základního nařízení a čl. 9 odst. 4 tohoto nařízení v rámci posuzování šestého žalobního důvodu vzneseného před Tribunálem navrhovatelkami, když tvrdil, že tato ustanovení vyžadují, aby byla provedena analýza přičtení, aby „výrobnímu odvětví nebyla poskytnuta ochrana, jež by šla nad rámec toho, co je nezbytné“.

74

V tomto ohledu postačí uvést, že podle s čl. 169 odst. 1 a čl. 178 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora musí každý kasační opravný prostředek bez ohledu na to, zda jde o hlavní či vedlejší kasační opravný prostředek, směřovat pouze k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu.

75

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl daný žalobní důvod zamítnut, domohla se Komise před Tribunálem zamítnutí žaloby na neplatnost sporného nařízení v souladu se svými návrhovými žádáními předloženými v rámci této žaloby. Třetímu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, jehož účelem je ve skutečnosti pouze nahrazení odůvodnění, pokud jde o výklad článku 3 základního nařízení a čl. 9 odst. 4 tohoto nařízení, tudíž nelze vyhovět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. ledna 2015, Rada a další v. Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht, C‑401/12 P až C‑403/12 P, EU:C:2015:4, bod 33 a citovaná judikatura).

76

Z toho plyne, že třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný.

77

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být vedlejší kasační opravný prostředek zamítnut jako celek.

78

Navrhovatelky se na podporu svého kasačního opravného prostředku dovolávají čtyř důvodů.

79

První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení spočívajícího údajně v tom, že Tribunál v bodech 64 až 74 napadeného rozsudku po navrhovatelkách požadoval, aby prokázaly svůj právní zájem na vznesení prvního a druhého důvodu jejich žaloby na neplatnost, a v každém případě z pochybení při právní kvalifikaci skutkového stavu, neboť navrhovatelky takový zájem skutečně mají.

80

Navrhovatelky na prvním místě tvrdí, že se Tribunál tím, že na možnost vznést samostatné žalobní důvody analogicky uplatnil judikaturu Soudního dvora, podle níž je každý žalobce povinen prokázat svůj právní zájem na podání žaloby, a sice zájem na zrušení napadeného aktu, dopustil právního omylu, a to ze čtyř důvodů.

81

Zaprvé jsou závěry Tribunálu podle navrhovatelek v rozporu s judikaturou Soudního dvora, která žalobkyním ukládá pouze povinnost prokázat zájem na zrušení napadeného aktu.

82

Navrhovatelky mimoto tvrdí, že Tribunál neučinil žádný rozdíl mezi prvním a druhým důvodem žaloby na neplatnost na straně jedné a situacemi, kdy je žalobní důvod nepřípustný, neboť žalobce není aktivně legitimován tento žalobní důvod vznést, na straně druhé. Tyto situace, jež byly dovozeny judikaturou Soudního dvora, míří podle navrhovatelek jednak na případ, kdy se daný důvod netýká žalobce, nýbrž sleduje obecný zájem nebo zájmy práva, a jednak na případ, kdy se daný žalobní důvod týká pravidel, která – podobně jako jednací řád určitého orgánu – nejsou určena k zajištění ochrany jednotlivcům. První a druhý důvod žaloby na neplatnost se přitom podle navrhovatelek netýkají tohoto druhu situací a Tribunál netvrdil, že by tomu tak bylo.

83

Zadruhé se navrhovatelky dovolávají porušení svého práva na obhajobu, neboť jim Tribunál neumožnil vznést žalobní důvody, jež považovaly za účelné, čímž porušil článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

84

Zatřetí mají navrhovatelky za to, že i kdyby mělo být připuštěno, že byly povinny prokázat svůj právní zájem na vznesení prvního a druhého důvodu žaloby na neplatnost, závěr Tribunálu, že jsou tyto důvody nepřípustné, porušuje jejich právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny. Navrhovatelky totiž byly povinny podat žalobu na neplatnost ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, aby zabránily promlčení svých práv, neboť v opačném případě by jim s ohledem na judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), hrozilo, že budou připraveny o možnost zpochybnit platnost sporného nařízení před soudem členského státu v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

85

Navrhovatelky v této souvislosti připomínají, že podle Tribunálu je jejich právní zájem na vznesení prvních dvou důvodů žaloby na neplatnost hypotetický, což s sebou nese to, že kdyby jejich zájem na vznesení těchto důvodů vznikl po uplynutí lhůty dvou měsíců stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, ztratily by možnost obrátit se na soud. Taková situace je podle navrhovatelek o to problematičtější, že jedna z navrhovatelek, a sice společnost Canadian Solar Emea, by jakožto dovozce mohla kdykoliv zpochybnit platnost sporného nařízení před vnitrostátním soudem, kdyby nebyla v obchodním spojení s ostatními navrhovatelkami, které jsou vývozci.

86

Začtvrté navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil jejich právo být vyslechnuty, neboť otázka přípustnosti prvních dvou důvodů žaloby na neplatnost nebyla před Tribunálem dostatečně diskutována. Tato otázka totiž podle navrhovatelek nebyla ani nadnesena Radou a Komisí v průběhu písemné části řízení, ani nebyla podrobně diskutována na jednání před Tribunálem, což navrhovatelkám znemožnilo prokázat, že vyrábějí, vyvážejí do Unie a dovážejí do Unie moduly pocházející z třetí země, avšak odesílané z Číny, a dovážejí do Unie moduly pocházející z Číny, avšak odesílané z třetí země.

87

Na druhém místě mají navrhovatelky za to, že se Tribunál dopustil pochybení při právní kvalifikaci skutkového stavu, když v bodech 69 až 73 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nemají právní zájem na vznesení prvního a druhého důvodu žaloby na neplatnost.

88

Navrhovatelky tvrdí, že jednak z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že žalobkyně mají právní zájem na podání žaloby, aby zabránily tomu, že orgány budou opakovat chyby vycházející z nesprávného výkladu ustanovení základního nařízení, což se ostatně stalo v projednávané věci, neboť Komise přijala nové nařízení, a sice prováděcí nařízení 2017/367, kterým se prodlužuje doba platnosti sporného nařízení o dalších osmnáct měsíců a vyskytují se v něm tytéž chyby.

89

A jednak se žalobní důvody vznesené navrhovatelkami týkají rozsahu antidumpingového šetření, který má zase vliv na dumping, újmu, příčinnou souvislost a posouzení zájmu Unie, jež Radu vedly k přijetí sporného nařízení.

90

Rada a Komise navrhují, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako neopodstatněný a aby byl v každém případě zamítnut jako celek.

91

Předně je třeba uvést, že Tribunál v bodě 64 napadeného rozsudku správně připomněl, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že tato osoba má právní zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Důkaz takovéhoto zájmu, který se posuzuje ke dni podání žaloby a je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení, musí podat žalobce (rozsudek ze dne 18. října 2018, Gul Ahmed Textile Mills v. Rada, C‑100/17 P, EU:C:2018:842, bod 37).

92

Jak rovněž uvedl Tribunál v bodech 65 a 66 napadeného rozsudku, musí žalobcův právní zájem na podání žaloby vzniknout a trvat. Nemůže se týkat budoucí a hypotetické situace. Tento zájem na podání žaloby musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, a to pod sankcí její nepřípustnosti, a musí přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 56 a 57 a citovaná judikatura). Soud rozhodující ve věci může kdykoli během řízení uplatnit z úřední povinnosti nedostatek právního zájmu účastníka řízení na zachování jeho návrhu z důvodu okolnosti, která nastala po dni podání návrhu na zahájení řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2018, Gul Ahmed Textile Mills v. Rada, C‑100/17 P, EU:C:2018:842, bod 38).

93

Pokud jde o tvrzení, že Tribunál neprávem požadoval, aby navrhovatelky prokázaly svůj právní zájem na vznesení prvního a druhého důvodu jejich žaloby na neplatnost, je třeba zaprvé připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že žalobní důvod směřující ke zrušení je nepřípustný z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, pokud i za předpokladu, že by byl opodstatněný, by zrušení napadeného aktu na základě tohoto žalobního důvodu nemohlo žalobce uspokojit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB, C‑401/09 P, EU:C:2011:370, bod 49 a citovaná judikatura).

94

Pokud jde o tvrzení, že se Tribunál dopustil pochybení při právní kvalifikaci skutkového stavu, je třeba uvést, že z judikatury Soudního dvora zajisté vyplývá, že za určitých okolností může mít žalobce nadále právní zájem na zrušení aktu zrušeného jeho autorem v průběhu řízení, aby autora napadeného aktu přiměl k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny a zabrání tím nebezpečí, že se protiprávnost, kterou je tento akt údajně postižen, v budoucnu zopakuje (rozsudek ze dne 6. září 2018, Bank Mellat v. Rada, C‑430/16 P, EU:C:2018:668, bod 64).

95

Avšak případné přetrvávání tohoto zájmu, aby bylo zabráněno tomu, že orgány budou opakovat chyby vycházející z nesprávného výkladu ustanovení unijního práva, nemůže být připuštěno v situaci, kdy žalobcův právní zájem na podání žaloby nikdy neexistoval.

96

Pokud tedy navrhovatelky ke dni podání žaloby na neplatnost neprokázaly svůj právní zájem na vznesení prvních dvou žalobních důvodů, přičemž tento zájem musí být v souladu s judikaturou citovanou v bodech 91 a 92 tohoto rozsudku posuzován ke dni, kdy byla žaloba podána, a nemůže se týkat budoucí a hypotetické situace, nemohou tento zájem odůvodnit s poukazem na nezbytnost zabránit tomu, aby orgány opakovaly chyby vycházející z nesprávného výkladu ustanovení unijního práva.

97

Pokud jde o tvrzení, že první a druhý důvod žaloby na neplatnost musí být prohlášeny za přípustné, neboť se týkaly rozsahu antidumpingového šetření, je třeba uvést, že toto tvrzení nemůže obstát. Skutečnost, že se tyto důvody meritorně týkají dílčích aspektů tohoto šetření, jako je dumping, újma nebo příčinná souvislost, nemůže totiž sama o sobě implikovat přípustnost těchto žalobních důvodů v situaci, kdy navrhovatelky neprokázaly právní zájem na vznesení uvedených důvodů.

98

Z toho plyne, že s odkazem na judikaturu Soudního dvora citovanou v bodech 91 a 92 tohoto rozsudku dospěl Tribunál v bodě 74 napadeného rozsudku právem k závěru, že první dva důvody žaloby na neplatnost musí být odmítnuty jako nepřípustné.

99

Pokud jde zadruhé o argument, že Tribunál porušil článek 47 Listiny, je třeba připomenout, že s ohledem na ochranu, kterou tento článek přiznává, není cílem tohoto článku změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob k unijnímu soudu, jak vyplývá i z vysvětlení k tomuto článku 47, které je podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny třeba zohlednit pro účely jejího výkladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97 a citovaná judikatura).

100

Je tudíž třeba konstatovat, že ochrana přiznaná článkem 47 Listiny nevyžaduje, aby jednotlivec mohl bez jakékoli další podmínky podat žalobu na neplatnost proti unijním legislativním aktům přímo k unijnímu soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 105).

101

Za těchto podmínek nemohou navrhovatelky platně tvrdit, že požadavek prokázat právní zájem na uplatňování důvodu znějícího na zrušení je v rozporu s jejich právem na účinnou právní ochranu zakotveným v článku 47 Listiny.

102

Pokud jde dále o tvrzení, že Tribunál porušil právo navrhovatelek být vyslechnuty, jež vyplývá z tohoto článku Listiny, je třeba konstatovat, že navrhovatelky nezpochybňují, že na jednání před Tribunálem vedly jednotlivé zúčastněné strany diskusi o námitce nepřípustnosti předložené Radou stran prvních dvou žalobních důvodů znějících na zrušení. Navrhovatelky tedy nemohou platně tvrdit, že jim Tribunál neumožnil prodiskutovat všechny právní aspekty rozhodující pro výsledek řízení či předložit nezbytné důkazy na podporu jejich postoje.

103

Pokud jde zatřetí o argument, že s ohledem na judikaturu vyplývající z rozsudku ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), brání závěry Tribunálu navrhovatelkám obrátit se na soud, vznikl-li jejich právní zájem na vznesení prvního a druhého žalobního důvodu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, postačí uvést, že v takovém případě by dotčená judikatura v zásadě nepředstavovala překážku tomu, aby navrhovatelky mohly takovéto důvody vznést před vnitrostátním soudem.

104

Z předcházejících úvah vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

105

Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, jež údajně tkví jednak v tom, že Tribunál po navrhovatelkách požadoval, aby prokázaly svůj právní zájem na vznesení třetího důvodu žaloby na neplatnost, a jednak v tom, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení ve spojení s čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení.

106

Zaprvé z týchž důvodů, jež byly uvedeny v bodech 91 až 98 tohoto rozsudku, je třeba zamítnout tvrzení, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když po navrhovatelkách požadoval, aby prokázaly svůj právní zájem na vznesení třetího důvodu žaloby na neplatnost.

107

Pokud jde zadruhé o tvrzení, že se Tribunál případně dopustil pochybení při výkladu čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení ve spojení s čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení, postačí uvést, že body 90 až 95 napadeného rozsudku, o něž jde v uvedeném tvrzení, jsou součástí závěrů Tribunálu uvedených doplňkově. Z toho plyne, že uvedené tvrzení je irelevantní.

108

Druhý důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut.

109

Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení, když na jedné straně rozhodl, že se nařízení č. 1168/2012 použije na antidumpingové šetření, jež vyústilo v přijetí sporného nařízení, a na straně druhé rozhodl, že sporné nařízení není stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, přestože Komise nerozhodla o žádosti navrhovatelek o ZTH.

110

Pokud jde zaprvé o použitelnost nařízení č. 1168/2012, navrhovatelky připomínají, že toto nařízení, kterým bylo změněno základní nařízení, bylo přijato v návaznosti na rozsudek ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada (C‑249/10 P, EU:C:2012:53), v němž měl Soudní dvůr za to, že skutečnost, že Komise nerozhodla o žádosti o ZTH, je porušením základního nařízení, jež způsobuje i vadnost nařízení, kterým se ukládá dotyčné antidumpingové clo ve věci, v němž byl vydán uvedený rozsudek.

111

Navrhovatelky se domnívají, že změna zavedená v projednávané věci nařízením č. 1168/2012 omezila právo žádat o ZTH pouze na vyvážející výrobce vybrané do vzorku v rámci dotyčného antidumpingového šetření. Tribunál nicméně podle navrhovatelek neprávem rozhodl, že je tato změna použitelná na antidumpingové šetření v projednávané věci a že se nejedná o zpětné použití práva, protože překročením lhůty stanovené pro rozhodnutí o žádosti o ZTH nenastala situace, která je pro navrhovatelky konečná.

112

Navrhovatelky tvrdí, že takový závěr Tribunálu je zbavuje práva žádat o posouzení jejich žádosti o ZTH a Komisi neoprávněně umožňuje vyhnout se své povinnosti rozhodnout o této žádosti. Vzhledem k tomu, že v případě ZTH by při určování použitelné běžné hodnoty byly použity ceny a náklady navrhovatelek, a nikoli ceny a náklady výrobce z obdobné země, vedla podle navrhovatelek skutečnost, že Komise o této žádosti nerozhodla, ke konečné změně, kterým byla nepříznivě a nenapravitelně dotčena práva navrhovatelek.

113

Navrhovatelky se domnívají, že znění čl. 2 odst. 7 základního nařízení, před změnou zavedenou nařízením č. 1168/2012 i po ní, neponechává prostor pro žádné pochybnosti. Před touto změnou totiž toto ustanovení upřesňovalo, že vyvážející výrobci, kteří nebyli vybráni do vzorku, měli stejně jako navrhovatelky právo žádat o ZTH a Komise musela rozhodnout tak, že toto zacházení buď přiznala, nebo odepřela.

114

Po uvedené změně se čl. 2 odst. 7 základního nařízení podle navrhovatelek použije na všechna nová a probíhající šetření ode dne 15. prosince 2012. Navrhovatelky tvrdí, že v projednávané věci přitom lhůta pro rozhodnutí o žádosti o ZTH uplynula dne 6. prosince 2012, tedy před vstupem změny zavedené nařízením č. 1168/2012 v platnost. Neukončení etapy spočívající rozhodnutí o žádosti o ZTH nemůže být podle navrhovatelek napraveno zpětným použitím posledně uvedeného nařízení.

115

Navrhovatelky zdůrazňují, že ze samotného znění přechodného ustanovení změny zavedené nařízením č. 1168/2012 vyplývá, že se tato změna nepoužije na uvedenou etapu v antidumpingovém šetření, o které jde v projednávané věci, zvláště když povinnost Komise rozhodnout o ZTH je hmotněprávním, a nikoli formálním pravidlem. Judikatura Soudního dvora týkající se časové působnosti formálních pravidel, o kterou se Tribunál opírá v bodech 157, 159 a 160 napadeného rozsudku, tedy není relevantní.

116

Uplynutí lhůty pro rozhodnutí o žádosti o ZTH přitom na rozdíl od toho, co rozhodl Tribunál, skutečně dalo vzniknout konečné situaci navrhovatelek v tom smyslu, že Komise v rozporu se svou povinností nedodržela první etapu spočívající v rozhodnutí o přiznání či odepření ZTH.

117

Navrhovatelky tvrdí, že kdyby Komise o dané otázce rozhodla, nemohlo by být její rozhodnutí změněno v pozdějším stadiu antidumpingového šetření na úkor navrhovatelek, ledaže by vyšly najevo nové informace, jež nebyly známy v okamžiku, kdy Komise rozhodovala o ZTH. Použití nařízení č. 1168/2012 na žádost navrhovatelek o ZTH tak navrhovatelky podle jejich slov dodatečně připravilo o jejich právo na to, aby byla tato žádost posouzena, přestože je nesporné, že jim toto právo příslušelo v okamžiku, kdy Komise měla o uvedené žádosti rozhodnout.

118

V tomto směru výklad zastávaný navrhovatelkami stran použitelnosti nařízení č. 1168/2012 není podle jejich názoru v rozporu se zněním ustanovení tohoto nařízení, a i kdyby bylo, je změna zavedená uvedeným nařízením v rozsahu, v němž se použije na navrhovatelky, protiprávní, neboť je neslučitelná se zásadami právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti.

119

Na druhém místě navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 162 až 165 napadeného rozsudku za to, že skutečnost, že Komise nerozhodla o žádosti navrhovatelek o ZTH, nevede ke zrušení sporného nařízení. Vzhledem k tomu, že změna zavedená nařízením č. 1168/2012 nebyla použitelná na antidumpingové řízení, o které jde v projednávané věci, byla Komise povinna rozhodnout o žádosti navrhovatelek o ZTH.

120

Rada a Komise se domnívají, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je zčásti nepřípustný a zčásti neopodstatněný.

121

Pokud jde o přípustnost tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, mají Rada a Komise v podstatě za to, že tvrzení navrhovatelek, že Tribunál opomíjí skutečnost, že lhůta stanovená Komisi pro rozhodnutí o žádosti navrhovatelek o ZTH uplynula před vstupem této změny v platnost, je nepřípustné, neboť navrhovatelky opakují tytéž argumenty, které již přednesly před Tribunálem. Kromě toho argument, že uvedená změna může být protiprávní v rozsahu, v němž se použije na navrhovatelky, je novým, a tudíž nepřípustným důvodem. Navrhovatelky totiž podle uvedených orgánů nevznesly před Tribunálem žádnou námitku protiprávnosti na základě článku 277 SFEU, jež by směřovala proti článku 2 základního nařízení v jeho znění po změně zavedené nařízením č. 1168/2012.

122

Námitkám nepřípustnosti vzneseným Radou a Komisí nelze vyhovět.

123

Zaprvé totiž tvrzením navrhovatelek, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nevzal v potaz skutečnost, že lhůta stanovená pro rozhodnutí o žádosti navrhovatelek o ZTH uplynula před vstupem nařízení č. 1168/2012 v platnost, má být – jak uvádí generální advokát v bodě 43 svého stanoviska – zpochybněno použití přechodného pravidla stanoveného v článku 2 tohoto nařízení Tribunálem, a především pak bod 152 napadeného rozsudku.

124

V této souvislosti je třeba připomenout, že pokud navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou se právní otázky zkoumané v prvním stupni stát znovu předmětem diskuse během řízení o kasačním opravném prostředku. Kdyby totiž navrhovatel nemohl svůj kasační opravný prostředek takto opřít o důvody a argumenty již použité před Tribunálem, ztrácelo by řízení o kasačním opravném prostředku částečně smysl (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 23 a citovaná judikatura).

125

Nelze tedy tvrdit, že se navrhovatelky domáhají pouhého přezkumu žaloby předložené Tribunálu.

126

Zadruhé, aniž je třeba rozhodovat o námitce nepřípustnosti vznesené Radou a Komisí, podle níž je tvrzení navrhovatelek týkající se protiprávnosti nařízení č. 1168/2012 novým důvodem, je třeba konstatovat, že toto tvrzení je v každém případě nepřípustné z důvodu, že se navrhovatelky omezují na tvrzení, že toto nařízení je protiprávní z důvodu jeho neslučitelnosti se zásadami právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti, aniž by na podporu takového tvrzení předložily sebemenší důkaz.

127

Části kasačního opravného prostředku, které neobsahují žádnou argumentaci směřující specificky k označení nesprávného právního posouzení, jímž je údajně stižen napadený rozsudek, totiž musí být odmítnuty jako nepřípustné (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. října 2018, Alex v. Komise, C‑696/17 P, nezveřejněné, EU:C:2018:848, bod 23 a citovaná judikatura).

128

Z toho plyne, že až na tvrzení týkající se protiprávnosti nařízení č. 1168/2012 je třetí důvod kasačního opravného prostředku přípustný.

129

Navrhovatelky v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení jednak tím, že rozhodl, že se nařízení č. 1168/2012 použije na antidumpingové šetření, které vyústilo v přijetí sporného nařízení, a jednak tím, že měl za to, že sporné nařízení není stiženo vadou, přestože Komise nerozhodla o žádosti navrhovatelek o ZTH.

130

Na prvním místě je třeba poukázat na to, že jak Tribunál právem konstatoval v bodě 153 napadeného rozsudku, znění článku 2 nařízení č. 1168/2012 brání takovému výkladu rozsahu působnosti tohoto nařízení, jaký zastávají navrhovatelky. Tento článek totiž jednoznačně stanoví, že se uvedené nařízení použije na všechna nová a probíhající šetření ode dne 15. prosince 2012. Navrhovatelky přitom nezpochybňují, že antidumpingové šetření, které vyústilo v přijetí sporného nařízení, k tomuto datu probíhalo. K uvedenému datu totiž Rada nepřijala ani konečná opatření na základě čl. 9 odst. 4 základního nařízení, ani rozhodnutí na základě čl. 9 odst. 2 tohoto nařízení.

131

Kromě toho vzhledem k tomu, že se článek 2 nařízení č. 1168/2012 bez dalšího upřesnění vztahuje na „všechna probíhající šetření“, nemohou navrhovatelky platně tvrdit, že se tento článek vztahuje pouze na probíhající šetření, v nichž ještě neuplynula lhůta pro rozhodnutí o žádosti o ZTH.

132

Na druhém místě je třeba poukázat na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, překročení lhůty použitelné na základě čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, ve znění platném před přijetím nařízení č. 1168/2012, pro rozhodnutí o žádosti o ZTH, aniž Komise přijala rozhodnutí o této žádosti, nevytvořila v případě navrhovatelek konečnou situaci.

133

Na jedné straně, jak uvádí generální advokát v bodě 74 svého stanoviska, mohla Komise platně rozhodnout o žádosti o ZTH po uplynutí tříměsíční lhůty stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, ve znění platném před přijetím nařízení č. 1168/2012.

134

Soudní dvůr již totiž v této souvislosti rozhodl, že i když Komise přijala rozhodnutí o žádosti o ZTH na základě tohoto čl. 2 odst. 7 písm. c), může své rozhodnutí změnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2009, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada, C‑141/08 P, EU:C:2009:598, body 111 až 113).

135

Na druhé straně, jak právem uvedl Tribunál v bodě 160 napadeného rozsudku, situace navrhovatelek byla s konečnou platností ustavena až po vstupu sporného nařízení v platnost a až do jeho přijetí nezískaly navrhovatelky žádnou jistotu o svých případných právech a povinnostech vyplývajících z použití základního nařízení.

136

V této souvislosti je třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v bodě 60 tohoto rozsudku, že úloha Komise je včleněna do rámce rozhodovacího procesu Rady, přičemž Komise je pověřena – jak vyplývá z ustanovení základního nařízení – vedením šetření a na jejich základě rozhodováním o tom, zda řízení ukončí, nebo naopak v něm bude pokračovat a přijme prozatímní opatření a navrhne Radě přijetí konečných opatření. Konečné rozhodnutí však přísluší Radě.

137

Je tedy třeba konstatovat, že k datu vstupu nařízení č. 1168/2012 v platnost ještě nebyla situace navrhovatelek ustavena s konečnou platností.

138

Z toho plyne, že překročení lhůty použitelné na základě čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, ve znění platném před přijetím nařízení č. 1168/2012, pro rozhodnutí o žádosti o ZTH, aniž Komise rozhodla o této žádosti, nemá žádný vliv na použitelnost posledně uvedeného nařízení na antidumpingové šetření, jež vyústilo v přijetí sporného nařízení.

139

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v podstatě za to, že skutečnost, že Komise nerozhodla o žádosti navrhovatelek o ZTH, nemohla vést ke zrušení sporného nařízení.

140

Z předcházejících úvah tedy vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

141

Navrhovatelky v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál v bodech 202 a 205 až 216 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když Radě umožnil stanovit antidumpingové clo na úrovni, která vyrovnává újmu způsobenou jinými činiteli než dumpingovým dovozem, a když neprávem obrátil důkazní břemeno.

142

Navrhovatelky na prvním místě tvrdí, že kritérium uplatněné Tribunálem, podle kterého je třeba brát v úvahu škodlivý účinek jiných činitelů jen tehdy, jestliže je tento účinek natolik významný, že příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a dumpingovým dovozem je přerušena, spočívá na chybném výkladu čl. 3 odst. 7 základního nařízení ve spojení s čl. 9 odst. 4 tohoto nařízení.

143

Navrhovatelky totiž zaprvé tvrdí, že při výpočtu rozpětí újmy, a tudíž při stanovení antidumpingového cla na základě čl. 9 odst. 4 základního nařízení, je Rada povinna vyloučit jakoukoli újmu způsobenou jinými činiteli než dumpingovým dovozem. Tato povinnost Rady hraje podle navrhovatelek roli ve dvou různých procesních etapách, a sice při určování existence újmy a při stanovení výše antidumpingového cla v souladu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení. Navrhovatelky jsou toho názoru, že účelem těchto povinností je uvést v rovnováhu zájmy dovozců, výrobního odvětví Unie a spotřebitelů v Unii, jakož i vyvážejících výrobců Unie, a v oblasti unijních obchodních ochranných opatření jsou výrazem obecné zásady proporcionality.

144

Na jedné straně jsou Rada a Komise podle navrhovatelek povinny se při určování existence újmy ve smyslu čl. 3 odst. 7 základního nařízení ujistit, že újma způsobená dumpingovým dovozem zůstává po vyloučení jiných činitelů „podstatná“ a že ostatní činitele nepřerušily příčinnou souvislost mezi tímto dovozem a újmou.

145

Na druhé straně navrhovatelky tvrdí, že i když tato příčinná souvislost není přerušena, lze antidumpingovým clem odškodnit výrobní odvětví Unie pouze do výše újmy způsobené dumpingovým dovozem, a nikoli do výše „samostatné újmy“ způsobené dalšími činiteli. Opačné rozhodnutí by znamenalo, že výrobnímu odvětví Unie bude poskytnuta ochrana, která jde nad rámec toho, co je nezbytné. Rada tudíž podle navrhovatelek musí při stanovení antidumpingového cla v souladu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení provést opravy ve vztahu k újmě způsobené jinými činiteli.

146

Navrhovatelky zadruhé nejprve dodávají, že i když Tribunál připustil, že přinejmenším tři další činitele přispěly k újmě vzniklé výrobnímu odvětví Unie, a Rada připustila, že Rada ani Komise nevyloučily újmu způsobenou uvedenými činiteli, Tribunál neuvedl důvody, proč je vliv těchto tří dalších činitelů nepodstatný a porušil tím povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU. Dále s ohledem na závěry Tribunálu o podílu těchto tří činitelů na újmě vzniklé výrobnímu odvětví Unie měl Tribunál uložit Radě povinnost snížit antidumpingové clo o výši odpovídající kumulovanému účinku těchto ostatních činitelů. A konečně se Tribunál podle navrhovatelek dopustil pochybení při kvalifikaci skutkového stavu, když připustil, že uvedené činitele měly dopad, a dále dospěl k závěru, aniž se opřel o jakoukoli prokázanou skutečnost, že tento dopad nebyl podstatný.

147

Pokud jde na druhém místě o tvrzené porušení důkazního břemene, navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že jim uložil povinnost vyčíslit dopad ostatních tří činitelů újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie a poskytnout příslušné důkazy.

148

Navrhovatelky nejprve tvrdí, že Rada a Komise mají povinnost podložit určení újmy pozitivními důkazy a objektivním posouzením všech relevantních skutečností, kterými disponují. Podle názoru navrhovatelek těmto orgánům přísluší předložit důkazy o opravách, které je třeba uskutečnit na základě újmy způsobené ostatními činiteli. Nic totiž podle nich neumožňuje, aby toto břemeno bylo uloženo vyvážejícím výrobcům, zvláště pokud odůvodnění tohoto obrácení důkazního břemene souvisí výlučně s tím, že posouzení příslušející těmto orgánům je příliš komplexní.

149

Tribunál dále navrhovatelkám podle jejich názoru uložil důkazní břemeno, které nelze unést. Navrhovatelky totiž uvádějí, že nemají přístup k informacím nezbytným pro výpočet vlivu ostatních činitelů.

150

A konečně poukazují navrhovatelky na to, že v souladu se zásadu řádné správy ve smyslu článku 41 Listiny nemůže Tribunál Radě a Komisi povolit, aby se dovolávaly složitosti posouzení, aby se vyhnuly posouzení požadovanému právem, zvláště když absence posouzení poškozuje hospodářské subjekty.

151

Rada a Komise navrhují, aby byl čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut, a zároveň navrhují, aby Soudní dvůr nahradil odůvodnění odůvodněním novým.

152

Tyto orgány v podstatě tvrdí, že ze závěrů Tribunálu v bodech 185 a 191 až 193 napadeného rozsudku lze mylně dovodit, že výše antidumpingového cla musí být snížena z důvodu existence jiných činitelů než dumpingového dovozu, jež mohou ovlivnit újmu.

153

Rada a Komise uvádějí, že výpočet rozpětí újmy na základě čl. 9 odst. 4 základního nařízení a určení existence újmy ve smyslu článku 3 tohoto nařízení jsou dvěma různými etapami. Pokud jde o určení rozpětí újmy, Rada a Komise svůj výpočet provádějí na základě cen, zisků a výrobních nákladů výrobního odvětví Unie a neberou v úvahu „jiné známé činitele než dumpingový dovoz“, jež by mohly přispět k újmě způsobené výrobnímu odvětví Unie, neboť tyto činitele jsou relevantní jen pro posouzení, zda došlo k přerušení příčinné souvislosti ve smyslu článku 3 základního nařízení.

154

Uvedené orgány poukazují na judikaturu Soudního dvora, podle níž není dán prostor pro analýzu přičtení při určování rozpětí újmy podle čl. 9 odst. 4 základního nařízení. Soudní dvůr podle uvedených orgánů v této judikatuře rozhodl, že i když Rada a Komise nevzaly ve své analýze přičtení podle čl. 3 odst. 7 základního nařízení v potaz nějaký činitel, který mohl přispět k újmě, není takové pochybení způsobilé vést ke zrušení nařízení napadených v dotyčných řízeních, neboť tyto orgány prokázaly, že tento jiný činitel nebyl způsobilý přerušit příčinnou souvislost. Z toho podle Rady a Komise vyplývá, že Soudní dvůr připouští pouze jedinou analýzu přičtení, ke které dochází ve stadiu zjišťování příčinné souvislosti.

155

Článek 9 odst. 4 základního nařízení tedy podle nich nemůže být vykládán v tom smyslu, že je třeba snížit antidumpingové clo, aby byl zohledněn účinek jiných činitelů. Podle Rady a Komise neexistuje v systému Světové obchodní organizace (WTO) nebo v praxi hlavních obchodních partnerů Unie, k níž Unie přihlíží v souladu s bodem 4 odůvodnění základního nařízení, žádná povinnost tohoto druhu.

156

Rada podpůrně tvrdí, že tento čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný. Komise podpůrně tvrdí, že tento důvod je neúčinný a v každém případě neopodstatněný.

157

Navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál v bodech 205 až 216 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když Radě umožnil stanovit antidumpingové clo na úrovni, která vyrovnává újmu způsobenou jinými činiteli než dumpingovým dovozem, což je podle nich v rozporu s čl. 3 odst. 7 základního nařízení ve spojení s čl. 9 odst. 4 tohoto nařízení. Tvrdí rovněž, že Tribunál v bodech 202 a 205 napadeného rozsudku neprávem obrátil důkazní břemeno.

158

Rada a Komise se domáhají nahrazení odůvodnění, když tvrdí, že závěry Tribunálu v bodech 185 a 191 až 193 napadeného rozsudku obsahují nesprávný výklad čl. 9 odst. 4 základního nařízení, když implikují, že úroveň antidumpingového cla musí být snížena z důvodu existence jiných činitelů než dumpingového dovozu, jež mohou ovlivnit újmu.

159

Na úvod je třeba konstatovat, že tento návrh na nahrazení odůvodnění je přípustný, neboť představuje obranu proti čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku podanému navrhovatelkami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 42), a že tento návrh míří na body 185 a 191 až 193 napadeného rozsudku, které obsahují, jak vyplývá z bodu 196 uvedeného rozsudku, zásady, na základě kterých Tribunál posuzoval opodstatněnost argumentů navrhovatelek týkající se jejich šestého žalobního důvodu znějícího na zrušení a jejichž posouzení je zpochybňováno v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku.

160

V rámci analýzy uvedeného čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba nejprve posoudit opodstatněnost tohoto návrhu na nahrazení odůvodnění.

161

Tribunál v bodě 191 napadeného rozsudku uvedl, že i když čl. 9 odst. 4 základního nařízení neukládá unijním orgánům žádnou zvláštní metodologii k zajištění toho, že antidumpingové clo nepřekročí to, co je nezbytné k odvrácení škodlivých účinků dumpingového dovozu, jsou tyto orgány v tomto rámci povinny přihlédnout k závěrům, k nimž došly v rámci analýz provedených na základě čl. 3 odst. 6 a 7 tohoto nařízení.

162

Tribunál v bodě 192 napadeného rozsudku dodává, že kdyby tomu bylo jinak, přetrvávalo by nebezpečí, že by obchodní ochranná opatření překračovala meze toho, co je nezbytné vzhledem ke sledovanému cíli, a sice odvrácení škodlivých účinků, a tím by mohla chránit i před nepříznivými účinky jiných činitelů než dumpingového dovozu.

163

Tyto úvahy přitom nejsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

164

Je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 7 základního nařízení se jiné známé činitele než dumpingový dovoz, které ve stejnou dobu působí újmu výrobnímu odvětví Unie, zkoumají, aby bylo zajištěno, že újma způsobená z těchto jiných příčin nebude přičítána dumpingovému dovozu podle odstavce 6 tohoto článku 3. Posledně uvedený odstavec upřesňuje, že ze všech předložených relevantních důkazů musí vyplývat, že dumpingový dovoz působí podstatnou újmu výrobnímu odvětví Unie.

165

Při zjišťování újmy mají unijní orgány povinnost zkoumat, zda je újma, kterou hodlají zohlednit, skutečně důsledkem dumpingového dovozu, a ponechat stranou jakoukoli újmu plynoucí z jiných činitelů, zejména pak z vlastního jednání výrobců v Unii (rozsudek z dne 16. dubna 2015, TMK Europe, C‑143/14, EU:C:2015:236, bod 35 a citovaná judikatura).

166

Radě a Komisi v tomto směru přísluší ověřit, zda účinky těchto jiných činitelů nemohly přerušit příčinnou souvislost mezi dotčeným dovozem a újmou způsobenou výrobnímu odvětví Unie. Přísluší jim rovněž ověřit, jak Tribunál právem připomněl v bodě 185 napadeného rozsudku, že újma přičitatelná těmto jiným činitelům se nezohledňuje při zjišťování újmy ve smyslu čl. 3 odst. 7 základního nařízení, a že uložené antidumpingové clo v důsledku toho nepřekračuje to, co je nezbytné k odstranění újmy způsobené dumpingovým dovozem (viz rozsudek z dne 16. dubna 2015, TMK Europe, C‑143/14, EU:C:2015:236, bod 36 a citovaná judikatura).

167

Posledně uvedený požadavek spočívá na cíli pravidel zakotvených v čl. 3 odst. 6 a 7 základního nařízení, podle kterých ochrana poskytovaná výrobnímu odvětví Unie nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k odvrácení škodlivých účinků dumpingového dovozu (v tomto smyslu v oblasti subvencování viz rozsudek ze dne 3. září 2009, Moser Baer India v. Rada, C‑535/06 P, EU:C:2009:498, bod 90, a v oblasti antidumpingových opatření viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Transnational Company Kazchrome a ENRC Marketing v. Rada, C‑10/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:865, bod 39).

168

V tomto kontextu je přitom třeba poukázat na to, že Tribunál měl správně za to, že účelem čl. 9 odst. 4 základního nařízení je rovněž zajistit tento cíl. Toto ustanovení totiž stanoví, že pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Unie je nutné zasáhnout, uloží Rada konečné antidumpingové clo, přičemž výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí, a dokonce musí být nižší než toto rozpětí, pokud nižší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie.

169

Aby částka antidumpingového cla uloženého na základě čl. 9 odst. 4 základního nařízení nepřesáhla to, co je nezbytné k odvrácení škodlivých účinků dumpingového dovozu, je nezbytné, aby uvedená částka nezohledňovala škodlivé účinky způsobené jinými činiteli než tímto dovozem. Jinými slovy je třeba – jak v podstatě vyplývá z bodů 191 a 192 napadeného rozsudku – aby Rada a Komise při určování této částky přihlížely k závěrům, k nimž tyto orgány dospěly v návaznosti na přezkum týkající se určení existence újmy ve smyslu čl. 3 odst. 6 a 7 tohoto nařízení.

170

Toto zjištění je mimoto potvrzeno zněním čl. 9 odst. 4 základního nařízení, který v první větě zmiňuje „dumping a jím způsoben[ou] újm[u]“. Jak tedy právem uvedl Tribunál v bodě 189 napadeného rozsudku, musí být pojem „újma“ použitý v poslední větě téhož odstavce chápán stejně v tom smyslu, že se vztahuje k újmě vyplývající z dumpingu, a sice k újmě způsobené výlučně dumpingovým dovozem.

171

Totéž zjištění je rovněž podpořeno článkem 9 odst. 5 základního nařízení, z něhož vyplývá, že antidumpingové clo musí být stanoveno vždy v přiměřené výši bez diskriminace na dovoz výrobků nezávisle na jejich původu, pokud bylo zjištěno, že je dumpingový a způsobuje újmu.

172

Návrh na nahrazení odůvodnění podaný Radou a Komisí proto musí být zamítnut.

173

Pokud jde o důvod uplatňovaný navrhovatelkami, je třeba nejprve připomenout, že jak vyplývá z bodů 164 až 172 tohoto rozsudku, Tribunál nevykládal čl. 9 odst. 4 základního nařízení tak, že Radě umožňuje stanovit antidumpingové clo na úrovni, která vyrovnává újmu způsobenou jinými činiteli než dumpingovým dovozem.

174

Kromě toho je třeba poukázat na to, že Tribunál v bodě 206 napadeného rozsudku tvrdil, že z přezkumu dotyčných pasáží prozatímního nařízení a sporného nařízení každopádně nevyplývá, že by při určování újmy byly zohledněny i jiné činitele než dumpingový dovoz. Tribunál dodal, že to platí tím spíše, že se navrhovatelky nedovolávaly žádného zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o analýzu uvedených činitelů.

175

V oblasti společné obchodní politiky Unie a zcela konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření přitom unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, disponují širokou posuzovací pravomocí (rozsudek ze dne 3. září 2009, Moser Baer India v. Rada, C‑535/06 P, EU:C:2009:498, bod 85 a citovaná judikatura).

176

V projednávané věci je třeba konstatovat, že navrhovatelky nijak zevrubně a specificky nezpochybňují tvrzení Tribunálu obsažené v bodě 206 napadeného rozsudku, podle něhož se před ním nedovolávaly žádného zjevně nesprávného posouzení ze strany těchto orgánů, pokud jde o analýzu jiných činitelů než dumpingového dovozu při určování újmy.

177

Za těchto podmínek nelze přijmout tvrzení navrhovatelek, že Tribunál umožnil Radě a Komisi uložit antidumpingové clo na takové úrovni, která odstraňuje jak újmu způsobenou sporným dovozem, tak újmu způsobenou jinými činiteli.

178

Pokud jde zadruhé o tvrzení, že bylo obráceno důkazní břemeno, je třeba připomenout, že Rada a Komise mají zajisté povinnost zkoumat, zda újma, o kterou se chtějí opírat při přijímání antidumpingového opatření, skutečně vyplývá z dumpingového dovozu, a nevzít v potaz jakoukoli újmu vyplývající z jiných činitelů. Jak však Tribunál právem připomněl v bodě 188 napadeného rozsudku, účastníkům řízení, kteří se dovolávají protiprávnosti antidumpingového nařízení, přísluší předložit důkazy o tom, že jiné činitele než ty, které souvisí s dovozem, mohly mít takový význam, že mohly zpochybnit existenci příčinné souvislosti mezi újmou způsobenou výrobnímu odvětví Unie a dumpingovým dovozem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, TMK Europe, C‑143/14, EU:C:2015:236, body 41 a 42 a citovaná judikatura).

179

Tribunál v této souvislosti v bodě 205 napadeného rozsudku uvedl, že navrhovatelky nepředložily před Tribunálem žádný argument, natož důkaz, který by prokázal, že činitele, na něž odkazovaly, měly dopad takového významu, že existence újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie a příčinné souvislosti mezi touto újmou a dumpingovým dovozem již nebyly spolehlivé ve vztahu k povinnosti Rady a Komise nevzít v potaz jakoukoli újmu vyplývající z jiných činitelů. Toto tvrzení přitom nebylo před Soudním dvorem zpochybněno.

180

Tribunál kromě toho v bodě 202 napadeného rozsudku tvrdil, že navrhovatelky před ním nezpochybnily tvrzení Rady, že vyčíslení účinků přičitatelných jiným činitelům není možné, ani neprokázaly jeho nesprávnost. Navrhovatelky přitom v kasačním opravném prostředku nezpochybňují toto tvrzení Tribunálu, že argumenty Rady nebyly v rámci žaloby v prvním stupni navrhovatelkami zpochybněny.

181

Tribunál se tedy na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, nedopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o uplatnění kritérií týkajících se dokazování.

182

Z toho plyne, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

183

Vzhledem k předchozím úvahám je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

184

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.

185

Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, stanoví, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

186

Vzhledem k tomu, že společnosti Canadian Solar Emea, Canadian Solar Manufacturing (Changshu), Canadian Solar Manufacturing (Luoyang), Csi Cells Co. a Csi Solar Power neměly v řízení o hlavním kasačním opravném prostředku úspěch a Rada a Komise požadovaly náhradu nákladů řízení, je důvodné těmto společnostem uložit náhradu nákladů řízení souvisejících s uvedeným kasačním opravným prostředkem.

187

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu použije též na řízení o kasačním opravném prostředku, ponese Komise, která vstoupila do řízení o hlavním kasačním opravném prostředku jako vedlejší účastnice, vlastní náklady řízení.

188

Vzhledem k tomu, že Komise neměla v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku úspěch a společnosti Canadian Solar Emea, Canadian Solar Manufacturing (Changshu), Canadian Solar Manufacturing (Luoyang), Csi Cells Co. a Csi Solar Power požadovaly náhradu nákladů řízení, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení souvisejících s vedlejším kasačním opravným prostředkem.

189

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu použije též na řízení o kasačním opravném prostředku, ponese Rada, která vstoupila do řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku jako vedlejší účastnice, vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: