Vyberte pokusně zaváděné prvky, které byste chtěli vyzkoušet

Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex

Dokument 62017CJ0070

    Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. března 2019.
    Abanca Corporación Bancaria SA a Bankia SA v. Alberto García Salamanca Santos a další.
    Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunal Supremo a Juzgado de Primera Instancia de Barcelona.
    Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/EHS – Články 6 a 7 – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Ujednání o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru – Prohlášení, že ujednání je částečně zneužívající – Pravomoci vnitrostátního soudu v případě existence ujednání kvalifikovaného jako ‚zneužívající‘ – Nahrazení zneužívajícího ujednání ustanovením vnitrostátního práva.
    Spojené věci C-70/17 a C-179/17.

    Sbírka rozhodnutí – Obecná sbírka – oddíl „Informace o nezveřejněných rozhodnutích“

    Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2019:250

    Prozatímní vydání

    ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

    26. března 2019(*)

    „Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/EHS – Články 6 a 7 – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Ujednání o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru – Prohlášení, že ujednání je částečně zneužívající – Pravomoci vnitrostátního soudu v případě existence ujednání kvalifikovaného jako ‚zneužívající‘ – Nahrazení zneužívajícího ujednání ustanovením vnitrostátního práva“

    Ve spojených věcech C‑70/17 a C‑179/17,

    jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutím Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 8. února 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 9. února 2017, a rozhodnutím Juzgado de Primera Instancia no 1 de Barcelona (soud prvního stupně č. 1 v Barceloně, Španělsko) ze dne 30. března 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 7. dubna 2017, v řízeních

    Abanca Corporación Bancaria SA

    proti

    Albertovi Garcíovi Salamancovi Santosovi (C70/17)

    a

    Bankia SA

    proti

    Alfonsovi Antoniovi Lauovi Mendozovi,

    Verónice Yulianě Rodríguez Ramírez (C179/17),

    SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

    ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, A. Prechal, M. Vilaras, F. Biltgen, K. Jürimäe a C. Lycourgos, předsedové senátů, E. Juhász, M. Ilešič, E. Levits, L. Bay Larsen, D. Šváby a S. Rodin (zpravodaj), soudci,

    generální advokát: M. Szpunar,

    vedoucí soudní kanceláře: L. Carrasco Marco, rada,

    s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. května 2018,

    s ohledem na vyjádření předložená:

    –        za Abanca Corporación Bancaria SA původně J. Massaguer Fuentesem a C. Vendrell Cervantesem, abogados, dále D. Sarmiento Ramírezem-Escuderem, abogado,

    –        za Bankia SA J. M. Rodríguez Cárcamou a A. M. Rodríguez Condem, abogados,

    –        za španělskou vládu M. J. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní,

    –        za maďarskou vládu M. Z. Fehérem, jako zmocněncem,

    –        za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

    –        za Evropskou komisi J. Baquero Cruzem a N. Ruiz Garcíou, jakož i A. Cleenewerck de Crayencour, jako zmocněnci,

    po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. září 2018,

    vydává tento

    Rozsudek

    1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26), zejména jejích článků 6 a 7.

    2        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑70/17 byla předložena v rámci sporu mezi společností Abanca Corporación Bancaria SA a Albertem Garcíou Salamancou Santosem, v němž jde o to, jaké důsledky je třeba vyvodit ze zjištění zneužívající povahy ujednání o předčasné splatnosti obsaženého v bodě 6a smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené mezi těmito dvěma stranami.

    3        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑179/17 byla předložena v rámci sporu mezi společností Bankia SA a Alfonsem Antoniem Lauem Mendozou a Verónicou Yulianou Rodríguez Ramírez ve věci návrhu podaného k předkládajícímu soudu na výkon exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou, jež byla poskytnuta k zajištění splácení poskytnutého úvěru.

     Právní rámec

     Unijní právo

    4        Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, „že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

    5        Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:

    „Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.“

    6        Článek 3 uvedené směrnice zní takto:

    „1.      Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

    2.      Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.

    [...]“

    7        Článek 6 odst. 1 téže směrnice stanoví:

    „Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

    8        Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 zní:

    „Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

     Španělské právo

    9        Článek 1124 Código Civil (občanský zákoník) stanoví:

    „V případě synalagmatických závazků se má za to, že existuje implicitní možnost jejich ukončení, pokud jedna ze smluvních stran nesplní svůj závazek.

    Poškozená strana může požadovat buď splnění tohoto závazku, nebo jeho ukončení; v obou případech může též požadovat náhradu škody. I v případě, že se poškozená strana rozhodla, že bude požadovat splnění závazku, může tato strana požádat o jeho ukončení, ukáže-li se, že splnění závazku je nemožné.

    Soud rozhodne o požadovaném ukončení, nejsou-li dány důvody pro poskytnutí lhůty pro splnění závazku.“

    10      Článek 1303 občanského zákoníku uvádí:

    „Smluvní strany si v případě určení neplatnosti určitého závazku vzájemně vrátí dosud poskytnutá plnění, která byla předmětem smlouvy, spolu s jejich přírůstky, a cenu včetně úroků, s výjimkou případů stanovených v následujících článcích.“

    11      Článek 1857 odst. 1 tohoto zákoníku stanoví, že základní podmínka hypotečních smluv spočívá v okolnosti, že jsou uzavírány „za účelem zajištění splnění hlavního závazku“.

    12      Článek 1858 uvedeného zákoníku stanoví:

    „[...] [jiný] zásadní prvek těchto smluv spočívá v tom, že jakmile nastane splatnost hlavního závazku, majetek představující zástavu nebo hypoteční zástavní právo lze prodat za účelem uspokojení věřitele.“

    13      Článek 1876 téhož zákoníku stanoví:

    „[...] majetek, jenž je zatížen hypotečním zástavním právem, podléhá přímo a okamžitě a bez ohledu na jeho držitele splnění závazku, k jehož zajištění bylo toto hypoteční zástavní právo zřízeno.“

    14      Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000, občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575, dále jen „LEC“) byl změněn Ley 1/2013, de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquiler social (zákon 1/2013 o opatřeních na posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizaci dluhu a o sociálním bydlení) ze dne 14. května 2013 (BOE č. 116 ze dne 15. května 2013, s. 36373), poté Real Decreto-Ley 7/2013, de medidas urgentes de naturaleza tributaria, presupuestaria y de fomento de la investigación, el desarrollo y la innovación (nařízení s mocí zákona 7/2013 o naléhavých daňových a rozpočtových opatřeních na podporu výzkumu, vývoje a inovace) ze dne 28. června 2013 (BOE č. 155 ze dne 29. června 2013, s. 48767) a poté Real Decreto-ley 11/2014, de medidas urgentes en materia concursal (nařízení s mocí zákona 11/2014 o naléhavých opatřeních v případě úpadku) ze dne 5. září 2014 (BOE č. 217 ze dne 6. září 2014, s. 69767).

    15      Článek 693 odst. 2 LEC, ve znění platném ke dni podpisu smluv dotčených v původních řízeních, uváděl:

    „Lze požadovat celou dlužnou částku jistiny a úroků, pokud byla sjednána splatnost celé půjčky pro případ neuhrazení jedné z dohodnutých splátek a tato dohoda je zapsána do katastru.“

    16      Článek 693 odst. 2 LEC, týkající se předčasné splatnosti dluhů placených podle splátkového kalendáře, ve znění platném po podpisu smluv dotčených v původním řízení, stanoví:

    „Lze požadovat celou dlužnou částku jistiny a úroků, pokud byla sjednána splatnost celé půjčky pro případ neuhrazení alespoň tří měsíčních splátek a dlužník po dobu alespoň tří měsíců neplnil svoji platební povinnost nebo počtu splátek odpovídajícího neplnění platební povinnosti dlužníka nejméně po dobu odpovídající třem měsícům, a toto ujednání je součástí písemné a náležitě registrované smlouvy o půjčce.“

    17      Článek 695 LEC, týkající se řízení o námitce proti výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, ve znění platném po podpisu smluv dotčených v původních řízeních, zní následovně:

    „1.      V řízeních podle této kapitoly může být námitce povinné osoby vyhověno pouze tehdy, opírá-li se o následující důvody:

    [...]

    4)      Zneužívající povaha smluvního ujednání, které je základem výkonu nebo které umožnilo určit výši vymahatelné částky.

    2.      Byla-li podána námitka podle předchozího odstavce, soudní kancelář přeruší výkon a předvolá účastníky řízení k jednání před soudem, který vydal usnesení o výkonu. Předvolání k soudu musí být provedeno alespoň patnáct dnů přede dnem předmětného jednání. Soud na jednání vyslechne účastníky řízení, přezkoumá písemnosti, které mu byly předloženy, a druhý den vydá formou usnesení příslušné rozhodnutí.

    3.      [...]

    Je-li vyhověno čtvrtému důvodu, výkon se zastaví, pokud je smluvní ujednání základem výkonu. V ostatních případech se ve výkonu pokračuje s tím, že se nepoužije zneužívající ujednání.

    4.      Proti rozhodnutí o zastavení výkonu, neuplatnění zneužívajícího ujednání nebo zamítnutí námitky z důvodu uvedeného výše v odst. 1 bodě 4 lze podat odvolání.

    Mimo tyto případy nelze proti rozhodnutím, kterými se rozhodne o námitce podle tohoto článku, podat žádný opravný prostředek a jejich účinky jsou omezeny výlučně na řízení o výkonu, v němž byla vydána.“

    18      Real Decreto Legislativo 1/2007 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias (královské legislativní nařízení 1/2007 o přepracovaném znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a souvisejících zákonů) ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287, ze dne 30. listopadu 2007, s. 49181), ve znění Ley 3/2014 (zákon č. 3/2014) ze dne 27. března 2014 (BOE č. 76, ze dne 28. března 2014, s. 26967) v článku 83 stanoví:

    „Zneužívající ujednání jsou absolutně neplatná a považují se za nesjednaná. Za tímto účelem soud po projednání s účastníky řízení prohlásí, že zneužívající ujednání obsažená ve smlouvě jsou neplatná; smlouva nicméně zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez zneužívajících ujednání.“

     Spory v původním řízení a předběžné otázky

     Věc C70/17

    19      Smlouvou podepsanou dne 30. května 2008 A. García Salamanca Santos a V. Varela Pena získali hypoteční úvěr u bankovní instituce Abanca Corporación Bancaria ve výši 100 000 eur, sjednaný na dobu třiceti let.

    20      Ujednání 6a této smlouvy, týkající se jejího předčasného rozvázání, zní takto:

    „6a. Předčasné rozvázání smlouvy ze strany úvěrové instituce.

    [Banka] může i bez předchozí výzvy prohlásit úvěr za splatný a soudně se domáhat vrácení celého dluhu, a to jak částek, které jsou splatné, tak částek, které budou splatné, navýšených o úroky, úroky z prodlení, náklady a výdaje v těchto případech:

    a)      Neuhrazení jakékoli splátky úroků či jistiny, včetně všech prvků, které ji tvoří, přičemž strany výslovně požadují zapsání tohoto ujednání do katastru nemovitostí v souladu s článkem 693 zákona 1/2000.

    [...]“

    21      Alberto García Salamanca Santos podal žalobu k příslušnému španělskému soudu prvního stupně znějící na zrušení některých ujednání uvedené smlouvy o hypotečním úvěru, včetně ujednání 6a, z důvodu, že jsou zneužívající.

    22      Tento soud této žalobě vyhověl a zrušil mimo jiné ujednání 6a téže smlouvy o hypotečním úvěru.

    23      Společnost Abanca Corporación Bancaria podala proti uvedenému rozsudku odvolání k Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko), který je zamítl rozsudkem ze dne 14. května 2014 a tím potvrdil rozsudek vydaný v prvním stupni.

    24      Společnost Abanca Corporación Bancaria podala proti rozsudku Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře) kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko).

    25      Předkládající soud má nejprve za to, že ujednání 6a je zneužívající v tom, že stanoví předčasnou splatnost smlouvy o hypotečním úvěru, když je dlužník v prodlení byť s jedinou měsíční splátkou úvěru. Vyjadřuje pochybnosti o tom, zda je s ohledem na čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 možno prohlásit smluvní ujednání za částečně zneužívající a současně zachovat část tohoto ujednání, která není považována za zneužívající. V tomto ohledu má v zásadě za to, že vyloučení zneužívajícího prvku smluvního ujednání a zachování jeho zbývajícího obsahu, jenž zneužívající povahu nevykazuje, nepředstavuje změnu nebo nahrazení obsahu smlouvy.

    26      Předkládající soud si dále klade otázku, zda je v souladu s ustanoveními směrnice 93/13 podpůrné uplatnění ustanovení vnitrostátního práva s cílem umožnit pokračování v řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou zahájeného na základě ujednání o předčasné splatnosti v úvěrové smlouvě, jehož zneužívající povaha byla konstatována vnitrostátním soudem, jelikož toto řízení je považováno za příznivější pro spotřebitele než obecné exekuční řízení.

    27      Za těchto podmínek se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

    „1)      Musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že umožňuje, aby vnitrostátní soud v rámci posuzování zneužívající povahy ujednání o předčasné splatnosti, které je obsaženo ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené se spotřebitelem a které vedle jiných případů nezaplacení dalších splátek stanoví předčasnou splatnost při nezaplacení [jediné] měsíční splátky, konstatoval zneužívající povahu pouze části nebo jediného případu splatnosti z důvodu nezaplacení splátky a zachoval obecně v platnosti ujednání o předčasné splatnosti z důvodu nezaplacení více splátek bez ohledu na to, že konkrétní posouzení platnosti či zneužívající povahy musí být provedeno v okamžiku uplatnění této možnosti [prohlásit úvěr předčasně splatným]?

    2)      Má vnitrostátní soud v souladu se směrnicí 93/13 pravomoc, aby – po konstatování zneužívající povahy ustanovení o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru – mohl posoudit, zda podpůrné uplatnění předpisu vnitrostátního práva, byť způsobí zahájení či pokračování exekučního řízení vůči spotřebiteli, je pro spotřebitele výhodnější, než kdyby zastavil uvedené řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou a umožnil věřiteli zahájit řízení směřující k vypovězení úvěrové smlouvy či vymáhání dlužných splátek a následný výkon nepříznivého rozsudku bez výhod, které spotřebiteli dává zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou?“

     Věc C179/17

    28      Dne 22. června 2005 V. Y. Rodríguez Ramírez a A. A. Lau Mendoza uzavřeli s bankou Bankia smlouvu o hypotečním úvěru znějící na částku 188 000 eur a sjednanou na dobu 37 let.

    29      Ujednání 6a této smlouvy, nadepsané „Předčasné rozvázání smlouvy ze strany úvěrové instituce“, stanoví následující:

    „Bez ohledu na sjednanou dobu trvání této smlouvy může banka-věřitel prohlásit úvěr za splatný s tím, že bude smlouvu považovat za rozvázanou a dluh za předčasně splatný v plné výši, zejména v případě prodlení s platbou jedné, více nebo všech splátek podle druhého ujednání [týkajícího se splácení].“

    30      Z důvodu nezaplacení 36 měsíčních splátek ze strany dlužníků v původním řízení podala Bankia Juzgado de Primera Instancia nº 1 de Barcelona (soud prvního stupně č. 1 v Barceloně) návrh na výkon exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou, jež byla poskytnuta k zajištění splácení poskytnutého úvěru.

    31      Předkládající soud uvádí, že podle judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) platí, že pokud soud, před nímž bylo zahájeno zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou, konstatuje, že základem tohoto řízení je zneužívající ujednání, které mimo jiné stanoví předčasnou splatnost úvěrové smlouvy v případě nezaplacení jediné měsíční splátky, spíše než aby rozhodl o tom, že zastaví výkon podle čl. 695 odst. 1 a 3 LEC, musí v tomto řízení pokračovat. Tohoto výsledku je dosaženo nahrazením takového ujednání pravidlem stanoveným v čl. 693 odst. 2 LEC, ve znění platném po podpisu smlouvy o hypotečním úvěru uvedené v bodě 28 tohoto rozsudku, jež umožňuje předčasnou splatnost úvěru v případě nezaplacení alespoň tří měsíčních splátek.

    32      Jak uvádí předkládající soud, z této judikatury vyplývá, že zastavení výkonu znamená, že se banka může po rozhodnutí o zastavení výkonu dovolávat článku 1124 občanského zákoníku, který umožňuje podat žalobu znějící na to, aby o rozvázání smlouvy rozhodl soud. Soudní rozhodnutí vyplývající z této žaloby je předmětem obecného exekučního řízení umožňujícího zabavit veškerý majetek dlužníka, včetně jeho bydlení.

    33      Předkládající soud rovněž uvádí, že podle judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) platí, že je-li hypotékou zatíženo bydlení dlužníka, vykazuje zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou na rozdíl od obecného exekučního řízení několik zvláštností směřujících k ochraně tohoto dlužníka. Mezi tyto zvláštnosti patří zejména možnost dlužníka dosáhnout zastavení výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, použití minimální ceny, pod níž nelze bydlení dlužníka prodat v dražbě, jakož i možnost přiznaná dlužníkovi vyvázat se ze svého dluhu v případě, že částka získaná z prodeje v dražbě nepostačuje k pokrytí celé pohledávky. S ohledem na tyto zvláštnosti Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl, že zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou je pro spotřebitele příznivější než obecné exekuční řízení, které by se uplatnilo v návaznosti na určovací žalobu založenou na článku 1124 občanského zákoníku.

    34      Předkládající soud má však pochybnosti o slučitelnosti judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) s články 6 a 7 směrnice 93/13.

    35      Zpochybňuje výhodnější povahu řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou oproti soudnímu rozvázání smlouvy o hypotečním úvěru na základě článku 1124 občanského zákoníku, po němž následuje obecné exekuční řízení. V tomto ohledu uvádí, že v obecném exekučním řízení by spotřebitel v praxi dokonce získal čas a zabránil okamžitému vystěhování z jeho bydlení. Kromě toho z analýzy judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) a ze znění článku 1124 občanského zákoníku vyplývá, že v případě hypotečních úvěrů určených k získání bydlení je poměrně pravděpodobné, že by určovací žaloba založená na článku 1124 občanského zákoníku byla zamítnuta vzhledem k tomu, že se tento článek nepoužije na úvěrové smlouvy. Dokonce i v případě, že by bylo použití článku 1124 občanského zákoníku na úvěrové smlouvy připuštěno, předkládající soud uvádí, že nelze vyloučit zamítnutí žaloby na rozvázání smlouvy, pokud má soud za to, že jsou dány důvody k poskytnutí lhůty dlužníkovi, jak to tento článek výslovně umožňuje.

    36      Dále by podle předkládajícího soudu bylo podpůrné použití čl. 693 odst. 2 LEC, ve znění platném po podpisu smlouvy o hypotečním úvěru, namísto smluvního ujednání prohlášeného za zneužívající, problematické ve dvou ohledech.

    37      Zaprvé podle judikatury Soudního dvora, zejména rozsudku ze dne 21. ledna 2015, Unicaja Banco a Caixabank, C‑482/13, C‑484/13, C‑485/13 a C‑487/13, EU:C:2015:21), může vnitrostátní soud nahradit zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva pouze v „případech, v nichž by byl soud na základě neplatnosti zneužívajícího ujednání nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly“.

    38      Zadruhé i za předpokladu, že by podpůrné použití čl. 693 odst. 2 LEC, ve znění platném po podpisu smlouvy o hypotečním úvěru, bylo považováno za proveditelné in abstracto, existence dohody mezi stranami je zásadní podmínkou stanovenou tímto ustanovením, aby se toto ustanovení použilo. V projednávané věci by taková dohoda jistě vyplynula z uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, ale právě tato dohoda byla považována za zneužívající a prohlášena za neplatnou.

    39      Ze všech těchto důvodů, z nichž vyvstávají právní otázky, které mohou být důležité v souvislosti s odpovědí na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ve věci C‑70/17, považoval předkládající soud za vhodné a nutné položit Soudnímu dvoru novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aby mohla být případně připojena k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce již podané ve věci C‑70/17.

    40      Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 1 de Barcelona (soud prvního stupně č. 1 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

    „1)      Brání články 6 a 7 směrnice 93/13 judikatuře (plynoucí z rozsudku Tribunal Supremo [Nejvyšší soud] ze dne 18. února 2016), podle které navzdory zneužívající povaze ustanovení o předčasné splatnosti a navzdory tomu, že jde o ustanovení, na kterém se zakládá exekuční titul, nelze zastavit řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou, protože jeho pokračování je pro spotřebitele výhodnější, neboť v případě výkonu rozsudku vydaného v určovacím řízení na základě článku 1124 občanského zákoníku by spotřebitel nemohl těžit z procesních výhod vlastních řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou – ale bez ohledu na ustálenou judikaturu Tribunal Supremo [Nejvyšší soud], podle které se článek 1124 občanského zákoníku (týkající se smluv, které zakládají synalagmatické závazky) nevztahuje na smlouvu o úvěru, neboť je reálná a jednostranná a završená až zaplacením peněz, a proto zakládá povinnosti pouze pro dlužníka, a nikoli pro věřitele), z čehož plyne, že pokud by se postupovalo podle této judikatury v určovacím řízení, mohl by spotřebitel dosáhnout vydání rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na zrušení smlouvy a návrh na náhradu škody, a nebylo by možné tvrdit, že pokračování řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou je pro spotřebitele výhodnější?

    2)      Brání v případě, že se článek 1124 občanského zákoníku vztahuje na smlouvy o úvěru, články 6 a 7 směrnice 93/13 takové judikatuře, jako je dotčená judikatura, která při posouzení, zda je pro spotřebitele výhodnější pokračování řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou nebo určovací řízení podle 1124 občanského zákoníku, nezohledňuje, že v případě určovacího řízení může dojít k zamítnutí návrhu na rozvázání smlouvy a návrhu na náhradu škody, pokud soud uplatní ustanovení tohoto článku 1124 občanského zákoníku, podle kterého ‚[s]oud rozhodne o požadovaném ukončení, nejsou-li dány důvody pro poskytnutí lhůty pro splnění závazku‘, s ohledem na to, že právě v kontextu půjček a hypotečních úvěrů na koupi nemovitosti s dlouhou splatností (20 či 30 let) je poměrně pravděpodobné, že soudy uplatní tento důvod pro zamítnutí, zejména když skutečné nesplnění platební povinnosti nebylo příliš závažné?

    3)      Brání v případě konstatování, že pro spotřebitele je výhodnější pokračovat v řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou s účinky předčasného splacení, články 6 a 7 směrnice 93/13 takové judikatuře, jako je dotčená judikatura, která podpůrně uplatňuje čl. 693 odst. 2 [LEC] navzdory tomu, že smlouva může nadále existovat bez ujednání o předčasné splatnosti, a která tomuto ustanovení připisuje účinky navzdory tomu, že není splněna její základní podmínka – existence platného a účinného smluvního ujednání o předčasné splatnosti, které právě bylo prohlášeno za zneužívající, neplatné a neúčinné?“

     Ke spojení věcí C70/17 a C179/17

    41      S ohledem na souvislost věcí C‑70/17 a C‑179/17 je třeba je v souladu s článkem 54 jednacího řádu Soudního dvora spojit pro účely tohoto rozsudku.

     K předběžným otázkám

     K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C179/17

    42      Španělská vláda zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑179/17 z důvodu, že cílem sledovaným touto žádostí je doplnit právní rámec vysvětlený Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ve věci C‑70/17, aby měl Soudní dvůr k dispozici všechny relevantní skutečnosti pro odpověď na předběžné otázky položené v této věci. Účelem řízení o předběžné otázce je přitom výklad unijního práva, a nikoli oprava obsahu předběžných otázek položených v rámci jiných věcí projednávaných před Soudním dvorem. Španělská vláda kromě toho tvrdí, že otázky položené předkládajícím soudem se týkají pouze výkladu pravidel vnitrostátního práva.

    43      Jak uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, jemuž byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (rozsudky ze dne 29. listopadu 1978, Redmond, 83/78, EU:C:1978:214, bod 25, a ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 76, jakož i citovaná judikatura).

    44      V důsledku toho je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout, jestliže se položená otázka týká výkladu unijního práva. Odmítnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je tak možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 25, jakož i ze dne 20. prosince 2017, Global Starnet, C‑322/16, EU:C:2017:985, bod 17).

    45      V projednávané věci se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu článků 6 a 7 směrnice 93/13. Předkládací rozhodnutí kromě toho líčí skutkový a právní rámec dostatečně, tak aby bylo možné určit rozsah položených otázek. Navíc se nejeví, že by požadovaný výklad unijního práva neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že by daný problém byl hypotetický.

    46      Konečně s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 44 tohoto rozsudku není otázka, zda se předkládající soud snaží doplnit právní rámec žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ve věci C‑70/17, relevantní pro účely posouzení přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑179/17.

    47      Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑179/17 je přípustná.

     K věci samé

    48      Podstatou otázek předkládajících soudů ve věci C‑70/17 a ve věci C‑179/17, které je třeba posoudit společně, je, zda články 6 a 7 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že je ustanovení o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru považováno za zneužívající, lze je nicméně částečně zachovat odstraněním prvků, které je činí zneužívajícím, a dále že v opačném případě může řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou zahájené na základě tohoto ujednání přesto pokračovat podpůrným použitím pravidla vnitrostátního práva, jelikož nemožnost zahájit toto řízení by mohla být v rozporu se zájmy spotřebitelů.

    49      Podle ustálené judikatury platí, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 spočívá na myšlence, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, ač nemůže ovlivnit jejich obsah (viz zejména rozsudek ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid, C‑484/08, EU:C:2010:309, bod 27 a citovaná judikatura).

    50      Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení ukládá směrnice 93/13 členským státům, aby stanovily mechanismus zajišťující, aby každé smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, mohlo být přezkoumáno za účelem posouzení, zda případně nemá zneužívající povahu. V tomto rámci vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v čl. 3 odst. 1 a článku 5 směrnice 93/13 určil, zda vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci splňuje takové ujednání požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti stanovené touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, body 42 až 48, a ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 40).

    51      V projednávané věci ze zjištění předkládajících soudů vyplývá, že ujednání dotčená v původních řízeních, ačkoli jejich formulace vycházela z čl. 693 odst. 2 LEC ve znění platném ke dni podpisu smluv o hypotečním úvěru dotčených v původních řízeních, do nichž byla vložena, musí být považována za zneužívající v rozsahu, v němž stanoví, že finanční instituce může prohlásit smlouvu předčasně splatnou a požadovat splacení půjčky, pokud je dlužník v prodlení s platbou jedné měsíční splátky.

    52      V tomto kontextu je nejprve třeba připomenout, že v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 mají předkládající soudy povinnost nepoužít zneužívající ujednání, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2009, Pannon GSM, C‑243/08, EU:C:2009:350, bod 35, a ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 65).

    53      Dále podle judikatury Soudního dvora platí, že konstatuje-li vnitrostátní soud neplatnost zneužívajícího ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, jenž vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah tohoto ujednání (rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 73, a ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 77).

    54      Pokud by vnitrostátní soud měl pravomoc změnit obsah zneužívajících ujednání v takové smlouvě, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, a mohlo by je to svádět k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, mohl by vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem přesto zajištěny (rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 69, a ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 79).

    55      V projednávané věci by pouhé odstranění důvodu splatnosti, který činí ujednání dotčená v původních řízeních zneužívajícími, v konečném důsledku vedlo ke změně obsahu těchto ujednání s dopadem na jejich podstatu. Proto nelze připustit částečné zachování uvedených ujednání, neboť by mohlo přímo ohrozit odrazující účinek, který je připomenut v předchozím bodě tohoto rozsudku.

    56      Nicméně Soudní dvůr již rozhodl, že z judikatury citované v bodech 53 a 54 tohoto rozsudku nevyplývá, že v situaci, v níž smlouva uzavřená mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem nemůže po odstranění zneužívajícího ujednání nadále existovat, by čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 bránil tomu, aby vnitrostátní soud s použitím zásad smluvního práva zrušil zneužívající ujednání a nahradil jej dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva v situacích, v nichž by byl soud na základě neplatnosti zneužívajícího ujednání nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil zvláště nepříznivým důsledkům, které by ho penalizovaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, body 80, 83 a 84).

    57      V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že takové nahrazení je plně odůvodněno s ohledem na účel směrnice 93/13. Je totiž v souladu s cílem čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, jelikož toto ustanovení směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami, a nikoliv k rušení všech smluv obsahujících zneužívající ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, body 81 a 82, jakož i citovaná judikatura).

    58      Pokud by v takové situaci, jako je situace popsaná v bodě 56 tohoto rozsudku, nebylo nahrazení zneužívajícího ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva možné, v důsledku čehož by byl soud nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, mohl by být spotřebitel vystaven zvláště nepříznivým důsledkům, takže by mohl být ohrožen odrazující charakter plynoucí ze zrušení smlouvy. Pokud jde o úvěrovou smlouvu, důsledkem takového zrušení by v zásadě bylo, že by se zbývající dlužná částka úvěru stala okamžitě splatnou, což by mohlo přesahovat finanční možnosti spotřebitele, a postihovat tak spíše jeho než věřitele, který by v důsledku nebyl odrazen od vkládání takových ujednání do smluv, jejichž uzavření nabízí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, body 83 a 84).

    59      Z obdobných důvodů je třeba mít za to, že v situaci, v níž smlouva o hypotečním úvěru uzavřená mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nemůže nadále existovat po zrušení zneužívajícího ujednání, jehož formulace vychází z právního ustanovení použitelného v případě dohody smluvních stran, nelze čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud nahradil toto ujednání novým zněním tohoto zákonného referenčního ustanovení přijatého po uzavření smlouvy s cílem předejít neplatnosti této smlouvy, pokud by zrušení smlouvy vystavilo spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům.

    60      V projednávané věci se smlouvy dotčené v původních řízeních týkají jednak poskytování úvěrů bankou a jednak zřízení hypotečního zajištění k těmto úvěrům. Ujednání dotčená v původních řízeních, jejichž formulace vychází z čl. 693 odst. 2 LEC, ve znění platném ke dni podpisu těchto smluv, dotčeným bankám v zásadě umožňují prohlásit úvěr za splatný a požadovat zaplacení celé zbývající dlužné částky v případě neuhrazení jakékoli měsíční splátky. Předkládajícím soudům přísluší v souladu s pravidly vnitrostátního práva a na základě objektivního přístupu ověřit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 32), zda by odstranění těchto ujednání mohlo vést k tomu, že by smlouvy o hypotečním úvěru nemohly nadále existovat.

    61      V takovém případě budou muset předkládající soudy posoudit, zda by zrušení smluv o hypotečním úvěru, které jsou dotčeny v původních řízeních, vystavilo dotyčné spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům. V tomto ohledu z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že takové zrušení by mohlo mít dopad zejména na procesní pravidla vnitrostátního práva, podle nichž banky mohou soudně vymáhat vrácení celé zbývající částky dlužné spotřebiteli. V případě zrušení smluv o hypotečním úvěru, které jsou dotčeny v původních řízeních, se vymáhání pohledávek bank bude muset uskutečňovat prostřednictvím obecného exekučního řízení, zatímco v případě, že tyto smlouvy budou zachovány nahrazením zneužívajícího ujednání novým zněním článku 693 odst. 2 LEC, který umožňuje předčasnou splatnost týchž smluv poté, co byl dlužník v prodlení s placením alespoň tří měsíčních splátek, zůstane nadále použitelné zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou. Obě řízení se liší zejména tím, že zvláštní řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou se vyznačuje možností, že dlužník před dnem prodeje v dražbě zbaví svou nemovitost k primárnímu bydlení hypotečního zatížení tak, že zaplatí dlužné částky, možností dosáhnout částečného prominutí dluhu, jakož i zárukou, že nemovitost zatížená hypotékou nebude prodána za cenu nižší než 75 % její odhadované hodnoty.

    62      Takové zhoršení procesního postavení dotyčných spotřebitelů z důvodu zahájení obecného exekučního řízení, a nikoli zvláštního řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou je relevantní v rámci posouzení důsledků zrušení dotčených smluv, a v souladu s tím, co bylo konstatováno v bodě 59 tohoto rozsudku, by tedy mohlo odůvodnit, že předkládající soudy nahradí zneužívající ujednání zněním uvedeného čl. 693 odst. 2 LEC platným po podpisu smluv dotčených v původních řízeních, jestliže by uvedení spotřebitelé byli vystaveni zvláště nepříznivým důsledkům. Jelikož však vlastnosti uvedených exekučních řízení spadají výlučně do vnitrostátního práva, přísluší pouze předkládajícím soudům provést v tomto ohledu potřebná srovnání a ověření.

    63      Naproti tomu, jestliže by tytéž soudy měly dospět k závěru, že dané smlouvy o hypotečním úvěru mohou nadále existovat bez zneužívajících ujednání dotčených v původních řízeních, příslušelo by jim v souladu s judikaturou citovanou v bodě 56 tohoto rozsudku nepoužít tato ujednání, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí, zejména v situaci, že by spotřebitel měl za to, že řízení o výkonu exekučního titulu prodejem nemovitosti zatížené hypotékou na základě takového ujednání by pro něj bylo příznivější než obecné exekuční řízení. Vyjma změny vyplývající ze zrušení zneužívajících ujednání totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli další změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (v tomto smyslu rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 71).

    64      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na otázky položené ve věcech C‑70/17 a C‑179/17 odpovědět, že články 6 a 7 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby ujednání o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru, jež je považováno za zneužívající, bylo zčásti zachováno odstraněním prvků, které je činí zneužívajícím, kdyby takové odstranění vedlo ke změně obsahu uvedeného ujednání s dopadem na jeho podstatu, a dále že tytéž články nebrání tomu, aby vnitrostátní soud zhojil neplatnost takového zneužívajícího ujednání jeho nahrazením novým zněním zákonného ustanovení, z něhož toto ujednání vycházelo, které je použitelné v případě dohody smluvních stran, pokud by smlouva o hypotečním úvěru nemohla v případě odstranění uvedeného zneužívajícího ujednání nadále existovat a zrušení smlouvy v plném rozsahu by spotřebitele vystavilo zvláště nepříznivým důsledkům.

     K nákladům řízení

    65      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

    Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

    Články 6 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby ujednání o předčasné splatnosti ve smlouvě o hypotečním úvěru, jež je považováno za zneužívající, bylo zčásti zachováno odstraněním prvků, které je činí zneužívajícím, kdyby takové odstranění vedlo ke změně obsahu uvedeného ujednání s dopadem na jeho podstatu, a dále že tytéž články nebrání tomu, aby vnitrostátní soud zhojil neplatnost takového zneužívajícího ujednání jeho nahrazením novým zněním zákonného ustanovení, z něhož toto ujednání vycházelo, které je použitelné v případě dohody smluvních stran, pokud by smlouva o hypotečním úvěru nemohla v případě odstranění uvedeného zneužívajícího ujednání nadále existovat a zrušení smlouvy v plném rozsahu by spotřebitele vystavilo zvláště nepříznivým důsledkům.

    Podpisy.


    *      Jednací jazyk: španělština.

    Nahoru