–

za Consiliul Superior al Magistraturii M. Ghena, jako zmocněnkyní,

–

za rumunskou vládu původně R.-H. Radu, jakož i O.-C. Ichim, L. Liţu a E. Gane, poté C.-R. Canţărem, jakož i O.-C. Ichim, L. Liţu a E. Ganem, jako zmocněnci,

–

za německou vládu D. Klebsem a T. Henzem, jako zmocněnci,

–

za estonskou vládu A. Kalbus, jako zmocněnkyní,

–

za španělskou vládu S. Jiménezem Garcíou, jako zmocněncem,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. De Socio, avvocato dello Stato,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi M. van Beekem a C. Hödlmayrem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani, Rumunsko) a Ministerul Justitiției (ministerstvo spravedlnosti, Rumunsko) na jedné straně a Marií Dicu na straně druhé ve věci určení jejích nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok 2015.

3

Bod 6 odůvodnění směrnice 2003/88 uvádí:

„Při úpravách pracovní doby by mělo být přihlédnuto k zásadám Mezinárodní organizace práce, včetně těch, které se týkají noční práce.“

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na

[…]“

5

Článek 7 uvedené směrnice, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

6

Článek 15 téže směrnice zní následovně:

„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo zavádět právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, nebo napomáhat nebo umožňovat uplatňování kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.“

7

Článek 17 směrnice 2003/88 stanoví, že se členské státy mohou od určitých ustanovení této směrnice odchýlit. V případě článku 7 této směrnice však není přípustná žádná odchylka.

8

Ustanovení 2 bod 1 revidované rámcové dohody o rodičovské dovolené uzavřené dne 18. června 2009 (dále jen „rámcová dohoda o rodičovské dovolené“), která je uvedena v příloze směrnice Rady 2010/18/EU ze dne 8. března 2010, kterou se provádí revidovaná rámcová dohoda o rodičovské dovolené uzavřená mezi organizacemi BUSINESSEUROPE, UEAPME, CEEP a EKOS a zrušuje se směrnice 96/34/ES (Úř. věst. 2010, L 68, s. 13), stanoví:

„Tato dohoda přiznává pracujícím mužům a ženám individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte […].“

9

Ustanovení 2 bod 2 rámcové dohody stanoví:

„Právo na dovolenou bude přiznáno na dobu nejméně čtyř měsíců a v zájmu podpory rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy by mělo být v zásadě udělováno jako právo nepřenosné. Pro podporu rovnoměrnějšího čerpání dovolené oběma rodiči bude nepřenosný alespoň jeden z těchto čtyř měsíců. Prováděcí pravidla ohledně tohoto nepřenosného období budou stanovena na vnitrostátní úrovni právními předpisy nebo kolektivními smlouvami s přihlédnutím ke stávajícím ustanovením v členských státech týkajícím se dovolené.“

10

Ustanovení 5 uvedené rámcové dohody zní takto:

[…]“

11

Podle ustanovení 8 bodu 1 revidované rámcové dohody mohou členské státy uplatňovat nebo zavést příznivější ustanovení, než která jsou stanovena v této dohodě.

12

Legea nr. 53/2003 privind Codul muncii (zákon č. 53/2003, zákoník práce) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákoník práce“) v článku 10 stanoví:

„Individuální pracovní smlouva je smlouva, na jejímž základě se fyzická osoba, zaměstnanec, zavazuje vykonávat pracovní činnost ve prospěch zaměstnavatele, který je fyzickou nebo právnickou osobou, a pod jeho vedením, výměnou za odměnu nazvanou mzda.“

13

Článek 49 odstavce 1, 2 a 3 tohoto zákoníku stanoví:

„(1)   K přerušení individuální pracovní smlouvy může dojít ze zákona, na základě dohody stran nebo z jednostranného podnětu jedné ze stran.

(2)   Z přerušení individuální pracovní smlouvy vyplývá přerušení výkonu pracovní činnosti ze strany zaměstnance a vyplácení odměny ze strany zaměstnavatele.

(3)   Během doby přerušení mohou být nadále zachována další práva a povinnosti stran kromě těch uvedených v odstavci 2, pokud jsou stanoveny zvláštními zákony, platnou kolektivní pracovní smlouvou, individuálními pracovními smlouvami nebo interními předpisy.“

14

Článek 51 odst. 1 písm. a) uvedeného zákoníku stanoví:

„Individuální pracovní smlouva může být přerušena z podnětu zaměstnance v následujících případech:

15

Článek 145 odst. 4 až 6 téhož zákoníku stanoví:

„(4)   Při stanovení doby trvání dovolené za kalendářní rok jsou období dočasné pracovní neschopnosti, jakož i mateřské dovolené, rizikového těhotenství a dovolené z důvodu nemoci dítěte považovány za skutečně odpracovaná období.

(5)   V případě, že k dočasné pracovní neschopnosti nebo mateřské dovolené nebo rizikovému těhotenství nebo dovolené z důvodu nemoci dítěte došlo v době dovolené za kalendářní rok, tato dovolená se přeruší a zaměstnanec si vybere zbývající dny po skončení stavu [který vedl k přerušení dovolené], nebo pokud to není možné, budou dny nevyčerpané dovolené znovu naplánovány.

(6)   Zaměstnanec má nárok na dovolenou za kalendářní rok i tehdy, když stav dočasné pracovní neschopnosti přetrvává za zákonem stanovených podmínek po celý kalendářní rok, přičemž zaměstnavatel je povinen mu poskytnout tuto dovolenou do 18 měsíců od roku následujícího po roce, ve kterém zaměstnanec započal pracovní neschopnost.“

16

Článek 2 odst. 1 a 2 Hotărârea Consiliului Superior al Magistraturii nr. 325/2005 pentru aprobarea Regulamentului privind concediile judecătorilor și procurorilor (rozhodnutí vrchní rady soudců a státních zástupců č. 325/2005, kterým se schvaluje nařízení o dovolené soudců a státních zástupců) stanoví:

„(1)   Soudci a státní zástupci mají nárok na 35 pracovních dnů placené dovolené za kalendářní rok. Tohoto nároku se nelze vzdát nebo je omezit.

(2)   Doba trvání dovolené za kalendářní rok stanovená nařízením [o dovolené soudců a státních zástupců] je vypočtena na základě činnosti vykonané v průběhu kalendářního roku. Při stanovení doby trvání dovolené za kalendářní rok jsou období dočasné pracovní neschopnosti a mateřské dovolené, rizikového těhotenství a dovolené z důvodu nemoci dítěte považovány za skutečně odpracovaná období.“

17

Marie Dicu je soudkyní Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani). V roce 2014 nejdříve zcela vyčerpala svou placenou dovolenou za kalendářní rok a poté od 1. října 2014 do 3. února 2015 mateřskou dovolenou. Následně čerpala rodičovskou dovolenou od 4. února 2015 do 16. září 2015, období, během něhož jí byl přerušen pracovní poměr. Konečně od 17. září 2015 do 17. října 2015 čerpala 30 dnů placené dovolené za kalendářní rok.

18

Podle rumunského práva, které stanoví nárok na 35 dnů placené dovolené za kalendářní rok, M. Dicu požádala soud, ke kterému byla přidělena, aby jí poskytl 5 zbývajících dnů placené dovolené za kalendářní rok 2015, které měla v úmyslu čerpat v průběhu pracovních dnů mezi vánočními a novoročními svátky.

19

Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani) zamítl její žádost z důvodu, že podle rumunského práva je doba trvání placené dovolené za kalendářní rok poměrná ke skutečně odpracovanému období v daném roce a v tomto ohledu nemůže být doba trvání rodičovské dovolené, kterou čerpala v roce 2015, považována za skutečně odpracované období pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok. Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani) rovněž uvedl, že placená dovolená za kalendářní rok 2015, kterou M. Dicu čerpala od 17. září 2015 do 17. října 2015, zahrnovala 7 dnů dovolené předčasně vyčerpaných za kalendářní rok 2016.

20

Maria Dicu podala proti Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani), Curtea de Apel Suceava (odvolací soud v Suceava, Rumunsko), ministerstvu spravedlnosti a Consiliul Superior al Magistraturii (Vrchní rada soudců a státních zástupců, Rumunsko) žalobu k Tribunalul Cluj (soud prvního stupně v Kluži, Rumunsko), aby tento soud konstatoval, že pro účely stanovení jejích nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok 2015 měla být doba trvání její rodičovské dovolené považována za skutečně odpracované období.

21

Rozsudkem ze dne 17. května 2016 Tribunalul Cluj (soud prvního stupně v Kluži) vyhověl žalobě M. Dicu. Tribunalul Botoșani (soud prvního stupně v Botoșani) a ministerstvo spravedlnosti podaly odvolání proti tomuto rozsudku k předkládajícímu soudu.

22

Za těchto okolností se Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Brání článek 7 směrnice 2003/88/ES vnitrostátnímu ustanovení, které pro účely stanovení doby trvání dovolené za kalendářní rok nepovažuje období, během něhož pracovník čerpal rodičovskou dovolenou na výchovu dítěte mladšího dvou let, za skutečně odpracované období?“

23

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, které pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou tento článek zaručuje pracovníkovi za referenční období, nepovažuje dobu trvání rodičovské dovolené čerpané tímto pracovníkem v průběhu uvedeného období za skutečně odpracované období.

24

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá ze samotného znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, že každý pracovník má nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů, který musí být podle ustálené judikatury Soudního dvora považován za zásadu sociálního práva Unie, která má zvláštní význam (rozsudek ze dne 20. července 2016, Maschek, C‑341/15, EU:C:2016:576, bod 25 a citovaná judikatura).

25

Je rovněž třeba poznamenat, že tento nárok, který je přiznán každému pracovníkovi, je výslovně zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám (rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 33 a citovaná judikatura).

26

Dále je třeba upřesnit, že i když se členské státy musí zdržet toho, aby samotnou existenci nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, jež vyplývá přímo ze směrnice 2003/88, jakkoli podmínily (zejména viz rozsudky ze dne 26. června 2001, BECTU, C‑173/99, EU:C:2001:356, bod 53; ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 28, jakož i ze dne 29. listopadu 2017, King, C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 34), projednávaná otázka se týká otázky, zda pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být doba trvání rodičovské dovolené postavena na roveň skutečně odpracovanému období či nikoli.

27

V tomto ohledu je třeba připomenout účel nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou každému pracovníkovi přiznává článek 7 směrnice 2003/88, jímž je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul od vykonávání úkolů, které mu ukládá jeho pracovní smlouva, a aby měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy (zejména viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další., C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 25; ze dne 22. listopadu 2011, KHS, C‑214/10, EU:C:2011:761, bod 31, jakož i ze dne 30. června 2016, Sobczyszyn, C‑178/15, EU:C:2016:502, bod 25).

28

Tento účel, který odlišuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok od jiných druhů dovolené sledujících jiné účely, je založen na předpokladu, že pracovník skutečně pracoval v průběhu referenčního období. Účel spočívající v umožnění pracovníkovi odpočinout si předpokládá, že tento pracovník vykonával činnost odůvodňující nárok na čas na odpočinek, uvolnění a mimopracovní zájmy, aby byla zajištěna ochrana jeho bezpečnosti a zdraví upravená ve směrnici 2003/88. Nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být tudíž stanoveny v závislosti na skutečně odpracovaném období na základě pracovní smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2015, Greenfield, C‑219/14, EU:C:2015:745, bod 29).

29

Je zajisté pravda, že z ustálené judikatury vyplývá, že v určitých zvláštních situacích, v nichž pracovník není schopen plnit své úkoly, zejména z důvodu nepřítomnosti pro řádně odůvodněnou nemoc, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok na podmínku, že tento pracovník skutečně pracoval (zejména viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 20 a citovaná judikatura). S ohledem na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok jsou tedy pracovníci, kteří jsou nepřítomni v práci na základě pracovního volna z důvodu nemoci v průběhu referenčního období postaveni na roveň pracovníkům, kteří během tohoto období skutečně pracovali (zejména viz rozsudek ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 40).

30

Platí to rovněž pro pracovnice čerpající mateřskou dovolenou, které z tohoto důvodu nejsou schopny vykonávat své úkoly v rámci pracovněprávních vztahů a jejichž nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být zajištěny v případě této mateřské dovolené a musí být možné je uplatnit během období odlišného od období této dovolené (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 2004, Merino Gómez, C‑342/01, EU:C:2004:160, body 34, 35 a 38).

31

Judikatura citovaná ve dvou předchozích bodech však nemůže být mutatis mutandis uplatněna na situaci takového pracovníka, jako je M. Dicu, který během referenčního období čerpal rodičovskou dovolenou.

32

Je totiž třeba nejdříve zdůraznit, že pracovní neschopnost z důvodu nemoci nelze v zásadě předvídat (rozsudek ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 51) a tato neschopnost je nezávislá na vůli pracovníka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 49). Jak Soudní dvůr již uvedl v bodě 38 rozsudku ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18), úmluva Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970 o placené dovolené za kalendářní rok, v revidovaném znění, jejíž zásady musí být na základě bodu 6 odůvodnění směrnice 2003/88 zohledněny pro účely výkladu této směrnice, v čl. 5 odst. 4 zařazuje nepřítomnost z důvodu nemoci mezi nepřítomnosti v práci „z důvodů nezávislých na vůli dotčené zaměstnané osoby“, které musí být „započítány do doby výkonu práce“. Čerpání rodičovské dovolené není naproti tomu nepředvídatelné a ve většině případů vyplývá z vůle pracovníka pečovat o své dítě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 35).

33

Dále vzhledem k tomu, že pracovník čerpající rodičovskou dovolenou nepodléhá fyzickým či psychickým omezením způsobeným nemocí, nachází se v situaci, která je odlišná od situace vyplývající z pracovní neschopnosti v důsledku jeho zdravotního stavu (obdobně viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin, C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 29).

34

Situace pracovníka čerpajícího rodičovskou dovolenou se proto liší od situace pracovnice, která uplatňuje nárok na mateřskou dovolenou. Mateřská dovolená má totiž zajistit ochranu biologického stavu ženy v průběhu těhotenství a po něm, a ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po těhotenství a porodu tím, že zabraňuje narušení tohoto vztahu kumulací povinností z důvodu souběžného výkonu profesní činnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 2004, Merino Gómez, C‑342/01, EU:C:2004:160, bod 32, a ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 46).

35

Konečně, je sice pravda, že pracovník čerpající rodičovskou dovolenou zůstává během této dovolené pracovníkem ve smyslu unijního práva (rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 32), nic to však nemění na tom, že pokud – jako v projednávaném případě – byl jeho pracovněprávní vztah přerušen na základě vnitrostátního práva, jak povoluje ustanovení 5 bodu 3 rámcové dohody o rodičovské dovolené, jsou zároveň dočasně pozastaveny vzájemné závazky zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti plnění, zejména povinnost zaměstnance vykonávat úkoly, které má plnit v rámci uvedeného vztahu (obdobně viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin, C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 28).

36

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, nemůže být doba rodičovské dovolené, kterou čerpal dotčený pracovník během referenčního období, postavena na roveň skutečně odpracovanému období pro účely určení jeho nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok na základě článku 7 směrnice 2003/88.

37

Dále je třeba zdůraznit, že i když je pravda, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že dovolená zaručená unijním právem nemůže ovlivnit nárok na jinou dovolenou zaručenou tímto právem, jejíž účel je odlišný od prvně uvedené dovolené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 26, jakož i citovaná judikatura), nelze z této judikatury přijaté v kontextu situací vyznačujících se částečným nebo úplným překrýváním se období těchto dvou dovolených, vyvodit, že členské státy jsou povinny mít za to, že doba rodičovské dovolené, kterou čerpal pracovník v průběhu referenčního období, odpovídá skutečně odpracovanému období pro účely určení jeho nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok na základě směrnice 2003/88.

38

Z výše uvedeného vyplývá, že je na položenou otázku třeba odpovědět tak, že článek 7 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, které pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou tento článek zaručuje pracovníkovi za referenční období, nepovažuje dobu trvání rodičovské dovolené čerpané tímto pracovníkem v průběhu uvedeného období za skutečně odpracované období.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, které pro účely stanovení nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou tento článek zaručuje pracovníkovi za referenční období, nepovažuje dobu trvání rodičovské dovolené čerpané tímto pracovníkem v průběhu uvedeného období za skutečně odpracované období.