–

za Mariu Begoña Espadas Recio A. Calvo Calmachem, abogado,

–

za španělskou vládu A. Gavela Llopis a V. Ester Casas, jakož i L. Banciella Rodríguez-Miñónem a A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi S. Pardo Quintillán a A. Szmytkowskou, jakož i M. van Beekem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997 (dále jen „rámcová dohoda“), obsažené v příloze směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/02, s. 291), a kromě toho článku 4 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (Úř. věst. 1979, L 6, s. 24; Zvl. vyd. 05/01, s. 215).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Maríou Begoña Espadas Recio a Servicio Público de Empleo Estatal (SPEE) (Státní veřejná služba zaměstnanosti, Španělsko), ve věci stanovení základu pro výpočet doby poskytování dávky v nezaměstnanosti pro zaměstnance s vertikálním rozložením práce na částečný úvazek.

3

Bod 4 obecných odůvodnění rámcové úmluvy zní následovně:

„[V]zhledem k tomu, že závěry zasedání Evropské rady v Essenu zdůraznily potřebu přijmout opatření na podporu zaměstnanosti a rovných příležitostí pro ženy a muže a vyzvaly k přijetí opatření usilujících o zvýšení růstu zaměstnanosti, zejména pružnější organizací práce způsobem, který by uspokojil jak přání zaměstnanců, tak požadavky hospodářské soutěže.“

4

Podle ustanovení 1 písm. a) rámcové dohody je účelem této dohody „zajistit odstranění diskriminace zaměstnanců na částečný úvazek a zlepšit kvalitu částečného pracovního úvazku“.

5

Podle ustanovení 2 odst. 1 rámcové dohody se tato dohoda „vztahuje na zaměstnance na částečný úvazek, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě“.

6

Ustanovení 3 odst. 1 této rámcové dohody definuje „zaměstnance na částečný úvazek“ jako zaměstnance, jehož běžná pracovní doba, vypočtená na týdenním základě nebo jako průměr za určitou dobu zaměstnání, nejdéle však jednoho roku, je kratší než běžná pracovní doba srovnatelného zaměstnance na plný úvazek.

7

Ustanovení 4 odst. 1 a 2 rámcové dohody uvádí:

8

Ustanovení 5 odst. 1 písm. a) rámcové dohody stanoví:

„V souvislosti s ustanovením 1 této dohody a se zásadou zákazu diskriminace mezi zaměstnanci na částečný pracovní úvazek a zaměstnanci na plný pracovní úvazek

9

Podle článku 2 směrnice 79/7 se tato směrnice vztahuje mimo jiné na pracovníky, jejichž činnost je přerušena nedobrovolnou nezaměstnaností.

10

Podle článku 3 této směrnice spadá do její oblasti působnosti právní úprava zajišťující ochranu pro případ nezaměstnanosti.

11

Článek 4 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, například s ohledem na manželský nebo rodinný stav, zejména pokud jde o:

12

Články 203 až 234 Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení), ve znění schváleném Real Decreto Legislativo 1/1994 (královské legislativní nařízení 1/1994) ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154 ze dne 29. června 1994, s. 20658) (dále jen „LGSS“), upravují ochranu nezaměstnaných.

13

Podle čl. 204 odst. 1 LGSS je ochrana v nezaměstnanosti tvořena úrovní příspěvkového typu a úrovní pomocného typu, přičemž povaha obou je veřejná a povinná. Věc v původním řízení se týká úrovně příspěvkového typu.

14

Článek 204 odst. 2 LGSS definuje úroveň příspěvkového typu jako složku, jejímž předmětem je „poskytování dávek nahrazujících mzdové příjmy, které nejsou pobírány v důsledku ztráty předchozího zaměstnání nebo zkrácení pracovního úvazku“.

15

Pokud jde o dobu pobírání dávky v nezaměstnanosti příspěvkového typu, zní čl. 210 odst. 1 LGSS následovně:

„Doba poskytování dávky v nezaměstnanosti závisí na odpracované době, za niž bylo odvedeno pojištění během šesti let předcházejících právnímu stavu nezaměstnanosti nebo okamžiku zániku pojistné povinnosti, a to podle následující stupnice:

Doba pojištění (ve dnech)/Doba poskytování dávky (ve dnech):

od 360 do 539: 120

od 540 do 719: 180

od 720 do 899: 240

od 900 do 1079: 300

od 1080 do 1259: 360

od 1260 do 1439: 420

od 1440 do 1619: 480

od 1620 do 1799: 540

od 1800 do 1979: 600

od 1980 do 2159: 660

od 2160: 720“

16

Pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, prováděcí předpisy byly přijaty Real Decreto 625/1985 por el que se desarrolla la Ley 31/1984, de 2 de agosto, de Protección por Desempleo (královské nařízení 625/1985, kterým se provádí zákon 31/1984 ze dne 2. srpna o ochraně v nezaměstnanosti) ze dne 2. dubna 1985 (BOE č. 109 ze dne 7. května 1985, s. 12699, dále jen „RD 625/1985“).

17

Článek 3 odst. 4 RD 625/1985 uvádí, že vztahuje-li se prokázané pojistné k práci na částečný úvazek nebo ke skutečně odvedené práci v případech zkrácené pracovní doby, započítává se každý odpracovaný den jako den pojištění, a to bez ohledu na délku pracovní doby.

18

María Begoña Espadas Recio pracovala jako uklízečka na částečný úvazek nepřetržitě od 23. prosince 1999 do 29. července 2013. Její pracovní doba byla rozvržena následovně: každý týden dvě a půl hodiny v pondělí, ve středu a ve čtvrtek a čtyři hodiny první pátek každého měsíce.

19

Po ukončení pracovního poměru požádala M. Espadas Recio o poskytnutí dávky v nezaměstnanosti. SPEE její žádosti vyhověl rozhodnutím ze dne 30. září 2013 a přiznal jí dávku na dobu 120 dnů.

20

Vzhledem k tomu, že M. Espadas Recio měla za to, že má nárok na dávky v nezaměstnanosti po dobu 720 dnů, a nikoli pouze 120 dnů, podala proti tomuto rozhodnutí stížnost.

21

Rozhodnutím ze dne 9. prosince 2013 SPEE přiznal M. Espadas Recio nárok na 420 dnů dávek v nezaměstnanosti. Při určení této doby trvání 420 dnů SPEE vycházel ze skutečnosti, že podle ustanovení článku 210 LGSS ve spojení s čl. 3 odst. 4 RD 625/1985 je třeba v případě práce na částečný úvazek, byť se doba pobírání dávek v nezaměstnanosti řídí počtem dnů, za které bylo odvedeno pojistné během šesti předcházejících let, zohlednit pouze skutečně odpracované dny, v projednávaném případě 1387, a nikoli šest let odvádění pojistného jako celek.

22

Vzhledem k tomu, že M. Espadas Recio měla za to, že odvedla pojistné za celých šest předchozích let, podala žalobu k Juzgado de lo Social no 33 de Barcelona (soud pro věci sociální č. 33 v Barceloně, Španělsko) za účelem napadení takových individuálních výkazů, jako jsou výkazy vyhotovené SPEE.

23

Návrh M. Espadas Recio se týká doby poskytování dávek v nezaměstnanosti, která jí byla přiznána SPEE. M. Espadas Recio má za to, že vzhledem k tomu, že pracovala během šesti po sobě následujících let a odváděla pojistné za 30 nebo 31 dnů za měsíc (celkově za 2160 dnů), má nárok na dávku v nezaměstnanosti po dobu 720 dnů, a nikoli 420 dnů, tedy tří pětin maximální doby, které jí byly přiznány. Podle M. Espadas Recio nezohlednění dnů, které neodpracovala, pro účely výpočtu dávky v nezaměstnanosti zakládá rozdílné zacházení v neprospěch zaměstnanců pracujících na vertikálně rozvržený částečný úvazek. Částečný úvazek se označuje jako „vertikální“, jestliže osoba, která jej vykonává, soustředí svou pracovní dobu do několika pracovních dnů v týdnu, a jako „horizontální“, jestliže osoba, která jej vykonává, pracuje ve všech pracovních dnech týdne. V projednávaném případě M. Espadas Recio soustředila své odpracované hodiny zejména do tří dnů v týdnu.

24

Předkládající soud podotýká, že dotčená osoba prokázala, že odváděla pojistné během celých šesti let předcházejících ukončení pracovního poměru a že měsíční pojistné bylo vypočítáno na základě platu pobíraného v průběhu jednoho měsíce jako celku (buď 30 nebo 31 dní), a nikoli na základě odpracovaných hodin nebo dnů. Tentýž soud nicméně konstatuje, že v případě pracovníka na takový vertikálně rozvržený částečný úvazek, jako je úvazek žalobkyně, umožňuje vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení zohlednit pouze odpracované dny, a nikoli celé období šesti let odvádění pojistného. Dny povinného pojistného tedy nebyly zohledněny pro účely určení doby poskytování dávek v nezaměstnanosti jako celek.

25

Podle tohoto soudu je ve skutečnosti tato kategorie pracovníků znevýhodněna hned dvakrát, neboť zásada „poměrným dílem“ se uplatní v případě vertikálně rozvrženého částečného úvazku dvakrát: zaprvé má nižší plat z důvodu částečného úvazku za následek poměrně nižší částku dávky v nezaměstnanosti a zadruhé je doba poskytování této dávky zkrácena, neboť se zohledňují pouze odpracované dny, ačkoli je období odvádění pojistného delší.

26

Naopak ostatním pracovníkům, kteří vykonávají pracovní činnost na horizontálně rozvržený částečný úvazek (práce během všech pracovních dní) nebo na plný pracovní úvazek (nezávisle na rozdělení pracovních hodin během týdne), se přiznají dávky v nezaměstnanosti na dobu vypočtenou na základě všech dní odvedeného pojistného.

27

Předkládající soud dodává, že je prokázáno, že právní úprava dotčená v původním řízení se týká mnohem většího podílu žen než mužů.

28

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social n 33 de Barcelona (soud pro věci sociální č. 33 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody vztahuje na takovou dávku v nezaměstnanosti, jako je dávka příspěvkového typu dotčená v původním řízení.

30

V tomto ohledu podle ustálené judikatury Soudního dvora ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody stanoví zákaz zacházet se zaměstnanci na částečný úvazek méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody (rozsudek ze dne 13. července 2017, Kleinsteuber, C‑354/16, EU:C:2017:539, bod 25).

31

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že z preambule rámcové dohody vyplývá, že tato dohoda se vztahuje na „pracovní podmínky zaměstnanců na částečný úvazek a uznává, že otázky týkající se zákonných systémů sociálního zabezpečení podléhají rozhodnutí členských států“ (rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Cachaldora Fernández, C‑527/13, EU:C:2015:215, bod 36).

32

Dále Soudní dvůr konstatoval, že pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu uvedené rámcové dohody zahrnuje důchodové zabezpečení závisející na pracovním poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, s výjimkou zákonných důchodů sociálního zabezpečení, které spíše než na takovém pracovním poměru závisejí na sociálních hlediscích (rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, Elbal Moreno, C‑385/11, EU:C:2012:746, bod 21, a ze dne 14. dubna 2015, Cachaldora Fernández, C‑527/13, EU:C:2015:215, bod 37).

33

V projednávaném případě vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, že i když je dávka dotčená v původním řízení financována výhradně z pojistného odváděného pracovníkem a zaměstnavatelem, je toto pojistné odváděno na základě vnitrostátních právních předpisů, a z tohoto důvodu se neřídí pracovní smlouvou uzavřenou mezi pracovníkem a zaměstnavatelem. Jak uvedla generální advokátka v bodě 38 svého stanoviska, takové uspořádání je bližší státem organizovanému systému sociálního zabezpečení ve smyslu judikatury citované v předcházejícím bodě. Uvedené pojistné v důsledku toho nemůže spadat pod pojem „pracovní podmínky“.

34

Na první otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody se nevztahuje na takovou dávku v nezaměstnanosti, jako je dávka příspěvkového typu dotčená v původním řízení.

35

S ohledem na odpověď na první otázku není třeba odpovídat na druhou otázku.

36

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 vykládán tak, že brání právní úpravě členského státu, která v případě vertikálního rozvržení práce na částečný úvazek vylučuje neodpracované dny z výpočtu dnů pojištění a zkracuje tak dobu poskytování dávky, jestliže je zjištěno, že většinu zaměstnanců na vertikálně rozvržený částečný úvazek, jichž se tato vnitrostátní opatření nepříznivě dotýkají, tvoří ženy.

37

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že je sice nesporné, že unijním právem není dotčena pravomoc členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a že při neexistenci harmonizace na úrovni Unie je věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení, nic to však nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat unijní právo (rozsudky ze dne 16. května 2006, Watts, C‑372/04, EU:C:2006:325, bod 92 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‑103/13, EU:C:2014:2334, body 33 až 35 a citovaná judikatura).

38

Pokud jde o otázku, zda takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy ve věci v původním řízení, zakládají – jak se patrně domnívá předkládající soud – nepřímou diskriminaci žen, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní opatření představuje nepřímou diskriminaci, jestliže i přes své neutrální znění ve skutečnosti znevýhodňuje značně vyšší počet žen než mužů (rozsudky ze dne 20. října 2011, Brachner, C‑123/10, EU:C:2011:675, bod 56 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 22. listopadu 2012, Elbal Moreno, C‑385/11, EU:C:2012:746, bod 29).

39

V projednávaném případě je třeba podotknout, že ustanovení vnitrostátního práva dotčené v původním řízení se týká skupiny pracovníků pracujících na částečný úvazek, která je podle zjištění předkládajícího soudu tvořena z naprosté většiny zaměstnankyněmi. Na předloženou otázku je tudíž třeba odpovědět na základě těchto zjištění.

40

V tomto ohledu je nutno upřesnit, že věc v původním řízení se liší od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Cachaldora Fernández (C‑527/13, EU:C:2015:215), v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že dotčené právní předpisy týkající se určení základu pro výpočet invalidního důchodu pro plnou trvalou invaliditu nepředstavují diskriminaci ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7. V uvedeném rozsudku vzal totiž Soudní dvůr v potaz, že neměl k dispozici přesvědčivé statistické údaje týkající se počtu zaměstnanců na částečný úvazek, u nichž došlo k přerušení odvodů pojistného nebo prokazující, že tato skupina pracovníků byla v podstatě tvořena ženami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Cachaldora Fernández, C‑527/13, EU:C:2015:215, bod 30) a kromě toho, že dotčené opatření mělo náhodné účinky, neboť určití pracovníci na částečný úvazek, což je skupina údajně znevýhodněná tímto opatřením, mohli být dokonce uplatněním téhož opatření zvýhodněni.

41

V projednávaném případě však statistické údaje poskytnuté předkládajícím soudem nebyly zpochybněny a ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, navíc jasně vyplývá, že pracovníci na vertikálně rozvržený částečný úvazek spadající do oblasti působnosti dotčeného vnitrostátního opatření jsou tímto opatřením dotčeným v původním řízení nepříznivě dotčeni, jelikož vede k tomu, že období, během kterého mohou využívat dávku v nezaměstnanosti, je kratší než období přiznané pracovníkům na horizontálně rozvržený částečný úvazek. Kromě toho je prokázáno, že žádný pracovník, který je součástí této skupiny, nemůže z uplatnění takového opatření získat výhodu.

42

Mimoto ve věci v původním řízení předkládající soud upřesnil, že statistické údaje týkající se práce na částečný úvazek zahrnují stejným způsobem všechny pracovníky na částečný úvazek nezávisle na tom, zda je jejich pracovní doba rozvržena horizontálně nebo vertikálně. Podle předkládajícího soudu 70 % až 80 % pracovníků na vertikálně rozložený částečný úvazek tvoří ženy a stejný poměr je dán, i pokud jde o pracovníky na horizontálně rozvržený částečný úvazek. Z těchto informací lze dovodit, že dotčeným vnitrostátním opatřením je nepříznivě dotčeno mnohem více žen než mužů.

43

Za těchto podmínek je nutno dospět k závěru, že takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, představuje rozdílné zacházení v neprospěch žen ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 38 tohoto rozsudku.

44

Opatření takové povahy je přitom v rozporu s čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7, ledaže by bylo odůvodněno objektivními faktory, které nijak nesouvisejí s diskriminací na základě pohlaví. Tak je tomu tehdy, když zvolené prostředky slouží legitimnímu cíli sociální politiky a jsou vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, Elbal Moreno, C‑385/11, EU:C:2012:746, bod 32).

45

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že přestože žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádný odkaz na cíl sledovaný opatřením dotčeným v původním řízení, Španělské království na jednání uvedlo, že zásada „přispívání do systému sociálního zabezpečení“ odůvodňuje existenci zjištěného rozdílného zacházení. Vzhledem k tomu, že nárok na dávky v nezaměstnanosti a doba poskytování této dávky jsou založeny pouze na době, po kterou zaměstnanec pracoval nebo byl registrován v systému sociálního zabezpečení, je třeba za účelem dodržení zásady proporcionality zohledňovat pouze skutečně odpracované dny.

46

Ačkoli přísluší nakonec vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda vnitrostátní zákonodárce skutečně sleduje tento cíl, postačí v tomto ohledu podotknout, že vnitrostátní opatření dotčené v původním řízení není zřejmě vhodným prostředkem pro zajištění vzájemného vztahu, který musí podle španělské vlády existovat mezi pojistným odvedeným pracovníkem a nároky, které může mít v oblasti dávek v nezaměstnanosti.

47

Jak totiž podotkla generální advokátka v bodě 59 svého stanoviska, u zaměstnance, jehož částečný úvazek je rozvržen vertikálně a který odvedl pojistné za každý den každého měsíce roku, je pobírání dávky kratší než u zaměstnance pracujícího na plný úvazek, který odvedl stejné pojistné. Pokud jde o první z těchto dvou pracovníků, není tedy zjevně zaručen vzájemný vztah, kterého se dovolává španělská vláda.

48

Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 58 svého stanoviska, tohoto vzájemného vztahu by bylo možno dosáhnout, pokud jde o pracovníky na vertikálně rozvržený částečný úvazek, kdyby vnitrostátní orgány zohlednily další skutečnosti, například dobu odvádění pojistného zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, výši odvedeného pojistného nebo kumulaci odpracovaných hodin, přičemž tyto skutečnosti jsou podle vysvětlení podaných předkládajícím soudem zohledněny u všech pracovníků, jejichž pracovní doba je rozvržena horizontálně, ať již pracují na plný či částečný úvazek.

49

Vzhledem ke všem těmto úvahám je třeba odpovědět na třetí otázku tak, že čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právním předpisům členského státu, které v případě vertikálně rozvržené práce na částečný úvazek vylučují neodpracované dny z výpočtu dnů pojištění a zkracují tak dobu poskytování dávky v nezaměstnanosti, jestliže je zjištěno, že většinu zaměstnanců na vertikálně rozvržený pracovní úvazek, jichž se tato právní úprava nepříznivě dotýká, tvoří ženy.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: