—

za C. K., H. F. a A. S. původně Z. Kojić, poté M. Nabergojem, svetovalca za begunce,

—

za slovinskou vládu N. Pintar Gosenca a A. Vran, jako zmocněnkyněmi,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s L. Cordìm, avvocatto dello Stato,

—

za vládu Spojeného království C. Crane, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Blundellem, barrister,

—

za Evropskou komisi M. Condou-Durande a M. Žebrem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2 a čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“), článku 267 SFEU, jakož i článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi C. K., H. F. a jejich dítětem A. S. na jedné straně a Republika Slovenija (Slovinská republika) na straně druhé, zastoupenou svým ministerstvem vnitra, ve věci přemístění těchto osob do Chorvatska, určeného jako členský stát příslušný k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s ustanoveními nařízení Dublin III.

3

Článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Sbírka smluv Spojených národů, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954), doplněné Protokolem o právním postavení uprchlíků uzavřeném v New Yorku dne 31. ledna 1967] (dále jen „Ženevská úmluva“), nadepsaný „Zákaz vyhoštění a navracení (refoulement)“, stanoví v odstavci 1:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

4

Článek 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nadepsaný „Zákaz mučení“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

5

Podle článku 1 Listiny, nadepsaného „Lidská důstojnost“:

„Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“

6

Článek 4 Listiny, nadepsaný „Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

7

Článek 19 Listiny, nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, v odstavci 2 stanoví:

„Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

8

Článek 51 Listiny, nadepsaný „Oblast použití“, v odstavci 1 stanoví:

„Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“

9

Článek 52 Listiny, nadepsaný „Rozsah a výklad práv a zásad“, v odstavci 3 stanoví:

„Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“

10

Nařízení Dublin III, které vstoupilo v platnost dne 19. července 2013, nahradilo s účinností od 1. ledna 2014 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 109, dále jen „nařízení Dublin II“).

11

Body 4, 5, 9, 32 a 39 odůvodnění nařízení Dublin III stanoví:

[…]

[…]

[…]

12

Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu“, stanoví:

„1.   Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.   […]

Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny], členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

[…]“

13

Kapitola III nařízení Dublin III obsahuje kritéria pro určení členského státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl. Tato kapitola zahrnuje mimo jiné článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Vydávání povolení k pobytu nebo víz“, který v odstavci 2 stanoví:

„Pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal […]“

14

Článek 17 uvedeného nařízení, nadepsaný „Diskreční ustanovení“, v odstavci 1 stanoví:

„Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

[…]“

15

Kapitola VI nařízení Dublin III je nadepsána „Řízení týkající se převzetí a přijetí zpět“. Obsahuje mimo jiné články 27, 29, 31 a 32 tohoto nařízení.

16

Článek 27 uvedeného nařízení, nadepsaný „Opravné prostředky“, v odstavci 1 stanoví:

„Žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.“

17

Oddíl VI kapitoly VI nařízení Dublin III, věnovaný přemístění žadatelů do příslušného členského státu, obsahuje článek 29 tohoto nařízení, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, který stanoví:

„1.   Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

Pokud se přemístění do příslušného členského státu provádí formou kontrolovaného vycestování nebo jako přemístění s doprovodem, členské státy zajistí, aby se provádělo humánně a při plném dodržování základních práv a respektování lidské důstojnosti.

[…]

2.   Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.

[…]

4.   Komise stanoví prostřednictvím prováděcích aktů jednotné podmínky pro konzultace a výměnu informací mezi členskými státy, zejména v případech odložených či zpožděných přemístění, přemístění po konkludentním přijetí nebo v případech přemístění nezletilých nebo závislých osob, jakož i v případech kontrolovaného přemístění. […]“

18

V rámci téhož oddílu VI článek 31 uvedeného nařízení, nadepsaný „Výměna důležitých informací před provedením přemístěním“, stanoví:

„1.   Členský stát, který provádí přemístění žadatele […], sdělí příslušnému členskému státu o osobě, jež má být přemístěna, osobní údaje, které jsou vhodné, důležité a přiměřené, a to pouze za tím účelem, aby příslušné orgány v souladu s vnitrostátním právem v příslušném členském státě mohly poskytnout této osobě vhodnou pomoc, včetně okamžité zdravotní péče nezbytné za účelem ochrany jejích životně důležitých zájmů, a zajistit návaznost, pokud jde o ochranu a práva, na které mají nárok podle tohoto nařízení a podle dalších příslušných právních nástrojů týkajících se azylu. Tyto údaje se sdělují příslušnému členskému státu v přiměřené době před provedením přemístění, aby příslušné orgány podle vnitrostátního práva měly dostatek času přijmout nezbytná opatření.

2.   Přemisťující členský stát předává, jsou-li k dispozici příslušným orgánům podle vnitrostátního práva, příslušnému členskému státu veškeré informace, které jsou důležité k ochraně práv a k uspokojení bezprostředních zvláštních potřeb osoby, jež má být přemístěna, a zejména:

[…]“

19

Stále v uvedeném oddílu článek 32 nařízení Dublin III, nadepsaný „Výměna údajů o zdravotním stavu před provedením přemístění“, stanoví v odstavci 1:

„Přemisťující členský stát předá, jsou-li k dispozici příslušným orgánům podle vnitrostátního práva, příslušnému členskému státu informace o jakýchkoli zvláštních potřebách osoby, která má být přemístěna, pouze za účelem poskytnutí lékařské péče nebo léčby, zejména pokud jde o zdravotně postižené osoby, starší osoby, těhotné ženy, nezletilé osoby a osoby, které byly vystaveny mučení, znásilnění nebo jiným závažným formám psychologického, fyzického či sexuálního násilí; mezi tyto informace mohou v konkrétních případech patřit i informace o fyzickém a duševním zdraví osoby, jež má být přemístěna. Tyto informace se předávají formou obecného zdravotního osvědčení s nezbytnou dokumentací. Příslušný členský stát zajistí, aby tyto zvláštní potřeby byly dostatečně uspokojeny, zejména včetně veškeré nezbytné základní lékařské péče.

[…]“

20

Nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 343/2003 (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1) (dále jen „prováděcí nařízení“), obsahuje prováděcí pravidla k nařízení Dublin II a nyní nařízení Dublin III.

21

Kapitola III prováděcího nařízení je nadepsána „Přemístění“. V rámci této kapitoly jsou obsaženy mimo jiné články 8 a 9 tohoto nařízení.

22

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Spolupráce při přemístění“, stanoví:

„1.   Povinností příslušného členského státu je umožnit, aby přemístění žadatele o azyl proběhlo co nejrychleji, a zajistit, aby mu nebyly při vstupu kladeny žádné překážky. Uvedený členský stát v případě potřeby určí místo na svém území, na které bude žadatel o azyl přemístěn nebo odevzdán příslušným orgánům s přihlédnutím k zeměpisným překážkám a způsobu dopravy, který má členský stát provádějící přemístění k dispozici. V žádném případě není možné klást požadavek, aby doprovod žadatele o azyl provázel dále než do bodu příjezdu použitého mezinárodního dopravního prostředku nebo aby uvedený členský stát provádějící přemístění hradil náklady za přepravu přesahující tento bod.

2.   Členský stát provádějící přemístění zajistí přepravu žadatele o azyl a jeho doprovodu a po konzultaci s příslušným členským státem rozhodne o době příjezdu a případně o podrobnostech předání příslušným orgánům. Příslušný členský stát může požadovat, aby byl informován tři pracovní dny předem.

3.   Standardní formulář stanovený v příloze VI se použije pro účely předávání údajů nezbytných pro zajištění ochrany práv a bezprostředních potřeb osob, které mají být přemístěny, příslušnému členskému státu. Tento standardní formulář se považuje za informování ve smyslu odstavce 2.“

23

Podle článku 9 téhož nařízení, nadepsaného „Odložené a zpožděné přemístění“:

„1.   Příslušný členský stát musí být bez prodlení informován o každém odkladu přemístění, ať už z důvodu opravného nebo přezkumného řízení s odkladným účinkem, nebo fyzických důvodů, jako například špatného zdravotního stavu žadatele o azyl, nedostupnosti dopravního prostředku nebo skutečnosti, že se žadatel o azyl přemístění vyhýbá.

1a.   Pokud bylo přemístění zpožděno na žádost přemísťujícího členského státu, musí přemísťující a příslušný členský stát navázat kontakt, aby umožnily organizaci nového přemístění v nejkratším možném čase v souladu s článkem 8 a nejpozději dva týdny od chvíle, co se orgány dozvěděly o tom, že pominuly okolnosti, které způsobily toto zpoždění nebo odložení. V tomto případě se před přemístěním zašle aktualizovaný standardní formulář pro předání údajů před provedením přemístění, který je stanoven v příloze VI.

2.   Členský stát, který z jednoho z důvodů uvedených v čl. 29 odst. 2 [nařízení Dublin III] nemůže provést přemístění v obvyklé časové lhůtě šesti měsíců od data přijetí žádosti o převzetí nebo přijetí zpět dotčené osoby nebo od data konečného rozhodnutí o odvolání nebo o přezkumu, které má odkladný účinek, sdělí tuto skutečnost příslušnému členskému státu před uplynutím této lhůty. V opačném případě je za vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu a ostatní povinnosti podle [nařízení Dublin III] odpovědný dožadující členský stát v souladu s čl. 29 odst. 2 uvedeného nařízení.

[…]“

24

Přílohy VI a IX prováděcího nařízení obsahují standardní formuláře pro předávání a výměnu údajů týkajících se zdraví před přemístěním na základě nařízení Dublin III.

25

Účelem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96, dále jen „směrnice ‚o přijímání‘ “) je v souladu s článkem 1 této směrnice stanovení norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v členských státech.

26

Článek 17 této směrnice, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby žadatelé měli k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile učiní žádost o mezinárodní ochranu.

2.   Členské státy zajistí, aby materiální podmínky přijetí umožňovaly odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.

Členské státy zajistí, aby tato odpovídající životní úroveň byla poskytnuta i zranitelným osobám, které se nacházejí ve zvláštních situacích ve smyslu článku 21 […]

[…]“

27

Článek 18 uvedené směrnice, nadepsaný „Další ustanovení o materiálních podmínkách přijetí“, v odstavci 3 stanoví:

„V případě umístění žadatelů v zařízeních a ubytovacích střediscích uvedených v odst. 1 písm. a) a b) přihlížejí členské státy ke specifickým nebezpečím spojeným s jejich pohlavím a věkem, jakož i k situaci zranitelných osob.“

28

Podle článku 19 směrnice „o přijímání“, nadepsaného „Zdravotní péče“:

„1.   Členské státy zajistí, aby byla žadatelům poskytnuta potřebná zdravotní péče, a to přinejmenším nutná a neodkladná péče v případě onemocnění a závažných duševních poruch.

2.   Členské státy poskytnou potřebnou lékařskou a jinou pomoc žadatelům se zvláštními potřebami při přijetí, případně včetně odpovídající psychologické péče.“

29

Z předkládacího rozhodnutí, jakož i ze skutečností ve spise a z vyjádření na jednání, které se konalo před Soudním dvorem, vyplývá, že dne 16. srpna 2015 C. K., státní příslušnice Syrské arabské republiky, a H. F., státní příslušník Egyptské arabské republiky, vstoupili na území Evropské unie na základě víza platně vydaného Chorvatskou republikou. Z těchto skutečností rovněž vyplývá, že po krátkém pobytu v tomto členském státě překročili slovinskou hranici na základě padělaných řeckých dokladů totožnosti. Tyto osoby byly následně přijaty do přijímacího centra pro žadatele o azyl v Lublani (Slovinsko) a oba dva podali u ministerstva vnitra Slovinské republiky žádost o azyl. Z těchto informací dále vyplývá, že C. K. byla v době svého vstupu na slovinské území těhotná.

30

Dne 28. srpna 2015 slovinské orgány, které se domnívaly, že členským státem příslušným podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III pro posuzování žádosti o azyl žalobců v původním řízení byla Chorvatská republika, zaslaly orgánům tohoto členského státu žádost o jejich převzetí. Odpovědí ze dne 14. září 2015 Chorvatská republika uznala svou příslušnost z hlediska těchto osob.

31

Vzhledem k pokročilému stavu těhotenství C. K. Slovinská republika nicméně pokračovala v řízení na základě nařízení Dublin III až po 20. listopadu 2015, kdy žalobkyně v původním řízení porodila své dítě A. S. Žádost o mezinárodní ochranu pro toto dítě, která byla posuzována společně s žádostmi C. K. a H. F., byla podána dne 27. listopadu 2015.

32

Dne 20. ledna 2016 ministerstvo vnitra vydalo rozhodnutí o odmítnutí posouzení žádostí o azyl žalobců v původním řízení a o přemístění žalobců do Chorvatska.

33

Rozsudkem ze dne 2. března 2016 Upravno sodišče (správní soud, Slovinsko) zrušil toto rozhodnutí a vrátil věc k novému posouzení, přičemž příslušným orgánům uložil, aby získaly od Chorvatské republiky ujištění, že C. K., H. F. a jejich dítě budou mít přístup k odpovídající zdravotní péči v tomto členském státě.

34

Žádost v tomto smyslu byla zaslána slovinskými orgány Chorvatské republice dne 30. března 2016. Odpovědí ze dne 7. dubna 2016 tento členský stát poskytl ujištění, že žalobci v původním řízení budou mít v Chorvatsku ubytování, odpovídající péči a nezbytnou lékařskou péči.

35

Dne 5. května 2016 přijalo ministerstvo vnitra nové rozhodnutí o odmítnutí posouzení žádostí o azyl žalobců v původním řízení a o přemístění žalobců do Chorvatska.

36

Žalobci v původním řízení podali žalobu proti tomuto rozhodnutí u Upravno sodišče (správní soud). K tomuto soudu mimoto podali návrh na vydání předběžného opatření, kterým by odložil výkon uvedeného rozhodnutí do doby vydání pravomocného soudního rozhodnutí ve věci samé.

37

V rámci této žaloby žalobci v původním řízení zejména tvrdili, že jejich přemístění by mělo negativní následky na zdravotní stav C. K., který by mohl ovlivnit rovněž blaho jejího novorozeného dítěte. V tomto ohledu předložili různá podpůrná lékařská osvědčení o tom, že C. K. měla rizikové těhotenství a že od porodu trpí obtížemi duševního rázu. Specializovaný psychiatr diagnostikoval u C. K. poporodní depresi a periodické sebevražedné sklony. Z několika lékařských posudků kromě toho vyplývá, že hlavním důvodem špatného zdravotního stavu C. K. je především nejistota ohledně jejího postavení a stres, který z ní vyplývá. Zhoršení jejího duševního stavu by u ní mimoto mohlo vést k riziku agresivního chování vůči sobě samé a vůči jiným osobám, což by případně vyžadovalo i nemocniční péči. Podle tohoto psychiatra tedy vyžadovalo onemocnění, kterým trpí C. K., aby ona i její dítě zůstaly v přijímacím centru v Lublani, aby jim zde byla poskytnuta péče.

38

Rozsudkem ze dne 1. června 2016 Upravno sodišče (správní soud) zrušil rozhodnutí o přemístění žalobců v původním řízení. Usnesením z téhož dne tento soud rovněž odložil výkon tohoto rozhodnutí do doby vydání pravomocného soudního rozhodnutí ve věci samé.

39

Ministerstvo vnitra podalo odvolání proti tomuto rozsudku k Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud, Slovinsko). Dne 29. června 2016 tento soud změnil prvostupňový rozsudek a potvrdil uvedené rozhodnutí o přemístění. Pokud jde o péči, kterou zdravotní stav C. K. vyžaduje, domníval se, že ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR), kterou obdržel na žádost slovinských orgánů, vyplývá, že situace v Chorvatsku, pokud jde o přijímání žadatelů o azyl, byla dobrá. Tento členský stát měl k dispozici zejména ubytovací centrum speciálně určené pro zranitelné osoby v Kutině (Chorvatsko), ve kterém měli žadatelé o azyl volný přístup k lékařské péči poskytované lékařem, který pravidelně do centra docházel, nebo v naléhavém případě místní nemocnicí nebo v případně nutnosti nemocnicí v Záhřebu (Chorvatsko).

40

Pokud jde o ostatní tvrzení žalobců v původním řízení, podle kterých by v Chorvatsku byli oběťmi rasově motivovaných výhrůžek i násilí, Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) se domníval, že neprokázali, že by existovaly závažné důvody se domnívat, že v Chorvatsku dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů o azyl, které by mohly pro žalobce představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Unijní orgány ani UNHCR ostatně neposoudily situaci v tomto členském státě jako kritickou.

41

Rozsudek Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) následně nabyl právní moci. Žalobci v původním řízení však podali ústavní stížnost k Ustavno sodišče (Ústavní soud, Slovinsko).

42

Rozhodnutím ze dne 28. září 2016 tento posledně uvedený soud rozhodl, že je pravda, že se v projednávané věci neukázalo, že v Chorvatsku dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Nicméně to nepředstavuje jediný důvod, kterého se mohou žalobci v původním řízení dovolávat, aby prokázali, že jejich přemístění do tohoto členského státu by je vystavilo skutečnému riziku nelidského či ponižujícího zacházení.

43

V souladu s bodem 32 odůvodnění tohoto nařízení jsou členské státy povinny respektovat požadavky vyplývající z čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, jakož i z článku 3 EÚLP a příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Tyto požadavky jsou přitom širší než kritérium systematických nedostatků stanovené v čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení, které se týká ostatně pouze situace, ve které je nemožné, aby členské státy provedly jakékoliv přemístění žadatelů o azyl do určitého členského státu. V případě, že by kromě případu, kterého se týká toto ustanovení, přemístění žadatele o azyl do jiného členského státu vedlo k porušení uvedených základních požadavků, jsou členské státy povinny uplatnit diskreční ustanovení stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.

44

Z toho vyplývá povinnost příslušných orgánů a soudu, pokud žadatel o azyl tvrdí, že členský stát příslušný pro jeho žádost pro něj není „bezpečným státem“, přezkoumat podstatné okolnosti z hlediska dodržení zásady nenavracení, včetně zdravotního stavu dotyčné osoby. V tomto rámci by tyto orgány měly přihlédnout k osobní situaci žadatele ve Slovinsku a posoudit, zda jeho přemístění samo o sobě nemůže být v rozporu se zásadou nenavracení.

45

V důsledku toho podle Ustavno sodišče (Ústavní soud) vzhledem k tomu, že žalobci v původním řízení v projednávané věci tvrdili, že by nové přemístění C. K. mělo nepříznivý vliv na její zdravotní stav, přičemž předložili několik lékařských posudků způsobilých prokázat jejich tvrzení, nemohl se Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) omezit na zohlednění zdravotního stavu C. K. v rámci posouzení situace v Chorvatsku, jak učinil, ale měl rovněž přezkoumat, zda je přemístění do tohoto členského státu samo o sobě slučitelné s článkem 3 EÚLP. Tím, že tento soud neposoudil tvrzení a důkazy předložené žalobci v původním řízení v tomto ohledu, porušil právo na zajištění „rovnocenné právní ochrany“, které jim přiznává slovinská ústava. Ustavno sodišče (Ústavní soud) z těchto důvodů zrušil rozsudek Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) a vrátil mu věc v původním řízení k novému rozhodnutí v souladu s úvahami uvedenými v jeho rozhodnutí.

46

Vzhledem k tomu, že Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) konstatoval, že Ustavno sodišče (Ústavní soud) nepodal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce před vydáním svého rozhodnutí ze dne 28. září 2016, ale tázal se na slučitelnost úvah, které jsou v rozhodnutí uvedeny Ústavním soudem, s unijním právem, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Podpůrně, pokud je odpověď na první otázku záporná:

V souvislosti s touto otázkou:

Pokud je odpověď na třetí otázku kladná:

47

Předkládající soud požádal, aby tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

48

Na podporu této žádosti uvedený soud v podstatě tvrdil, že vzhledem ke zdravotnímu stavu C. K. musí být otázka jejího postavení vyřešena co nejdříve.

49

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu nařízení Dublin III, které bylo přijato na základě zejména čl. 78 odst. 2 písm. e) SFEU, tedy ustanovení, které je obsaženo v hlavě V třetí části Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Je tudíž způsobilá k projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce.

50

Zadruhé možnost, že budou žalobci v původním řízení přemístěni do Chorvatské republiky před ukončením běžného řízení o předběžné otázce, nelze v projednávané věci vyloučit. V odpovědi na žádost o vysvětlení Soudního dvora, položenou na základě čl. 101 odst. 1 jednacího řádu, předkládající soud totiž uvedl, že jestliže v prvním stupni Upravno sodišče (správní soud) nařídil na návrh těchto osob odklad výkonu rozhodnutí o jejich přemístění, žádné soudní opatření neodkládá výkon tohoto rozhodnutí v současném stadiu vnitrostátního řízení.

51

Za těchto podmínek bylo vyhověno návrhu předkládajícího soudu, aby byla projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce v souladu s rozhodnutím přijatým dne 1. prosince 2016 pátým senátem Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta.

52

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že se na uplatnění „diskrečního ustanovení“, které je stanoveno v tomto ustanovení, členským státem vztahuje pouze vnitrostátní právo a jeho výklad podaný Ústavním soudem tohoto členského státu, nebo zda představuje otázku výkladu unijního práva ve smyslu článku 267 SFEU.

53

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, pokud jde o „ustanovení o svrchovanosti“, které bylo obsaženo v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin II, jehož znění se v podstatě shoduje se zněním „diskrečního ustanovení“ stanoveného v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III a jehož výklad je tudíž na toto ustanovení použitelný, že posuzovací pravomoc, kterou přiznává členským státům, je nedílnou součástí systému pro určení příslušného členského státu vypracovaného unijním normotvůrcem (dále jen „dublinský systém“). Z toho vyplývá, že členský stát uplatňuje unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny rovněž tehdy, pokud použije toto ustanovení (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 64 až 68). Z toho důvodu implikuje uplatnění „diskrečního ustanovení“ stanoveného v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III výklad unijního práva ve smyslu článku 267 SFEU.

54

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že se na uplatnění „diskrečního ustanovení“, které je stanoveno v tomto ustanovení, členským státem nevztahuje pouze vnitrostátní právo a jeho výklad podaný Ústavním soudem tohoto členského státu, ale představuje otázku výkladu unijního práva ve smyslu článku 267 SFEU.

55

Podstatou druhé až čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda článek 4 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností, za nichž by přemístění žadatele o azyl, který je stižen obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, s sebou neslo skutečné a prokázané riziko značného a nevratného zhoršení zdravotního stavu dotyčné osoby, představuje toto přemístění nelidské a ponižující zacházení ve smyslu tohoto článku. V případě kladné odpovědi se předkládající soud táže, zda je dotčený členský stát povinen uplatnit „diskreční ustanovení“ stanovené v čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení a přezkoumat sám dotčenou žádost o azyl.

56

Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III posuzuje žádost o azyl podanou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z členských států v zásadě jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení.

57

Cílem dublinského systému, jehož součástí je uvedené nařízení, je, jak vyplývá z bodů 4 a 5 odůvodnění tohoto nařízení, zejména umožnit rychlé určení příslušného členského státu tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.

58

V tomto kontextu je členský stát, kterému byla podána žádost o azyl, povinen uplatnit postupy stanovené v kapitole VI téhož nařízení za účelem určení členského státu příslušného pro posouzení této žádosti, požádání tohoto členského státu, aby převzal dotčeného žadatele, a – po přijetí této žádosti – přemístění této osoby do uvedeného členského státu.

59

I přesto v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora musí být normy unijního sekundárního práva, včetně ustanovení nařízení Dublin III, vykládány a uplatňovány při respektování základních práv zaručených Listinou (pokud jde o nařízení Dublin II, obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 77 a 99). Zákaz trestů nebo nelidského či ponižujícího zacházení zakotvený v článku 4 Listiny má v tomto ohledu zásadní význam, neboť má absolutní povahu, jelikož je těsně spjat s respektováním lidské důstojnosti podle článku 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, body 85 a 86).

60

Ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 86 až 94 a 106), Soudní dvůr zdůraznil, že přemístění žadatelů o azyl v rámci dublinského systému může být za určitých okolností neslučitelné se zákazem zakotveným v článku 4 Listiny. Rozhodl tak, že žadatel o azyl by byl vystaven skutečnému riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto článku v případě přemístění do členského státu, ve kterém by bylo třeba se vážně obávat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů. V důsledku toho v souladu se zákazem stanoveným v uvedeném článku přísluší členským státům, aby neprovedly přemístění v rámci dublinského systému do členského státu, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že v tomto státě takové nedostatky existují.

61

Z bodu 9 odůvodnění nařízení Dublin III vyplývá, že unijní normotvůrce vzal na vědomí účinky dublinského systému na základní práva žadatelů o azyl. Dále z něj vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel přijetím tohoto nařízení provést na základě zkušeností nezbytná zlepšení, nejen pokud jde o účinnost tohoto systému, ale i o ochranu poskytovanou žadatelům o azyl v rámci uvedeného systému.

62

Soudní dvůr tak již konstatoval, že pokud jde o práva přiznaná žadatelům o azyl, nařízení Dublin III se v zásadních bodech odlišuje od nařízení Dublin II (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 34).

63

Pokud jde o základní práva, která jsou jim přiznána v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, kromě kodifikace judikatury vzešlé z rozsudku ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865), uvedeného v bodě 60 tohoto rozsudku, zamýšlel unijní normotvůrce zdůraznit v bodech 32 a 39 odůvodnění uvedeného nařízení, že členské státy jsou vázány při uplatňování tohoto nařízení judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jakož i článkem 4 Listiny.

64

Pokud jde konkrétněji o rozhodnutí o přemístění, unijní normotvůrce zabezpečil jejich legalitu zárukami, přičemž zejména přiznal dotčenému žadateli o azyl v článku 27 nařízení Dublin III právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky proti tomuto rozhodnutí. Kromě toho stanovil rámec v článku 29 uvedeného nařízení pro podmínky těchto přemístění podrobněji, než učinil v nařízení Dublin II.

65

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že přemístění žadatele o azyl v rámci nařízení Dublin III lze provést pouze za podmínek, které vylučují, že toto přemístění s sebou pro dotčenou osobu ponese skutečné riziko, že bude vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

66

V tomto ohledu není možné bez dalšího vyloučit, že vzhledem k obzvláště závažnému zdravotnímu stavu žadatele o azyl může jeho přemístění na základě nařízení Dublin III s sebou takové riziko nést.

67

Je totiž třeba připomenout, že zákaz nelidského či ponižujícího zacházení stanovený v článku 4 Listiny odpovídá zákazu zakotvenému v článku 3 EÚLP a že v tomto rozsahu jsou jeho smysl a rozsah v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny stejné jako smysl a rozsah, které tomuto zákazu přiznává tato úmluva.

68

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 EÚLP, kterou je třeba vzít v úvahu při výkladu článku 4 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 87 až 91), vyplývá, že na utrpení, které plyne z přirozeně se vyskytující nemoci, ať už fyzické nebo duševní, se může vztahovat článek 3 EÚLP, pokud je nebo hrozí, že bude zesílena zacházením, ať už vyplývajícím z podmínek vazby, vyhoštění nebo jiných opatření, za která mohou nést odpovědnost orgány, a to za podmínky, že utrpení, které z toho vyplývá, dosáhne minimální závažnosti vyžadované tímto článkem (v tomto smyslu viz Evropský soud pro lidská práva, ze dne 13. prosince 2016, Paposhvili v. Belgie, CE:ECHR:2016:1213JUD004173810, body 174 a 175).

69

Vzhledem k obecné a absolutní povaze článku 4 Listiny jsou tyto zásadní úvahy rovněž relevantní v rámci dublinského systému.

70

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, pokud jde o podmínky přijetí a péči dostupnou v příslušném členském státě, že členské státy vázané směrnicí „o přijímání“, mezi které patří Chorvatská republika, jsou povinny i v rámci řízení na základě nařízení Dublin III v souladu s články 17 až 19 této směrnice poskytnout žadatelům o azyl zejména nezbytnou lékařskou péči a lékařskou pomoc, které zahrnují alespoň neodkladnou péči a základní léčbu onemocnění a závažných duševních chorob. Za těchto podmínek a v souladu se vzájemnou důvěrou, která panuje mezi členskými státy, existuje silná domněnka, že lékařská péče poskytovaná žadatelům o azyl v členských státech je odpovídající (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 78, 80, a 100 až 105).

71

V projednávané věci předkládací rozhodnutí ani skutečnosti ve spise neuvádějí, že existují závažné důvody se domnívat, že v Chorvatsku dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů o azyl, co se týče zejména přístupu ke zdravotní péči, což ostatně žalobci v původním řízení netvrdí. Naopak z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Chorvatská republika má zejména ve městě Kutina přijímací centrum určené pro zranitelné osoby, kde mají přístup k lékařské péči poskytované lékařem a v naléhavém případě místní nemocnicí nebo nemocnicí v Záhřebu. Slovinské orgány kromě toho získaly od chorvatských orgánů ujištění, že žalobcům v původním řízení bude poskytnuta nezbytná lékařská péče.

72

Mimoto, i když je možné, že pro některá těžká a zvláštní onemocnění je vhodná lékařská péče dostupná pouze v některých členských státech (viz obdobně rozsudek ze dne 5. června 2014, I, C‑255/13, EU:C:2014:1291, body 56 a 57), žalobci v původním řízení netvrdili, že tomu tak je, pokud jde o ně.

73

Vzhledem k tomu nelze vyloučit, že přemístění žadatele o azyl, jehož zdravotní stav je obzvláště závažný, může pro něj samo o sobě s sebou nést skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, a to bez ohledu na kvalitu přijetí a péči dostupnou v členském státě příslušném pro posouzení jeho žádosti.

74

V tomto rámci je třeba se domnívat, že za okolností, za nichž by přemístění žadatele o azyl, který je stižen obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, s sebou neslo skutečné a prokázané riziko značného a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu, představuje toto přemístění nelidské a ponižující zacházení ve smyslu uvedeného článku.

75

V důsledku toho, pokud žadatel o azyl předloží zejména v rámci účinného opravného prostředku, který je mu zaručen článkem 27 nařízení Dublin III, objektivní skutečnosti, jako jsou lékařská osvědčení vypracovaná ohledně jeho osoby, která mohou prokazovat obzvláštní závažnost jeho zdravotní stavu a značné a nevratné následky, které by pro něj mohlo přemístění představovat, nemohou orgány dotčeného členského státu, včetně jeho soudů, nepřihlédnout k těmto skutečnostem. Jsou naopak povinny posoudit riziko, že k takovým následkům dojde, rozhodují-li o přemístění dotyčné osoby, nebo pokud jde o soud, o legalitě rozhodnutí o přemístění, pokud by výkon tohoto rozhodnutí mohl vést vůči ní k nelidskému či ponižujícímu zacházení (obdobně viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 88).

76

Je tedy věcí těchto orgánů, aby vyloučily jakoukoliv závažnou pochybnost týkající se dopadu přemístění na zdravotní stav dotyčné osoby. V tomto ohledu je zejména třeba, jedná-li se o závažné onemocnění duševní povahy, nebrat v potaz pouze následky vyplývající z fyzické přepravy dotyčné osoby z jednoho členského státu do jiného, ale zohlednit veškeré značné a nevratné následky, které vyplývají z přemístění.

77

V tomto rámci jsou orgány dotčeného členského státu povinny ověřit, zda tím, že přijmou opatření zamýšlená nařízením Dublin III, bude moci být zdravotní stav dotčené osoby vhodným a dostatečným způsobem ochráněn, a pokud ano, tato opatření provést.

78

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž vyplývá, že článek 3 EÚLP v zásadě neukládá smluvnímu státu, aby se zdržel vystěhování nebo vyhoštění osoby, pokud je tato osoba schopna cestovat a za podmínky, že budou v tomto ohledu přijata nutná a vhodná opatření uzpůsobená stavu osoby (v tomto smyslu viz Evropský soud pro lidská práva, ze dne 4. července 2006, Karim v. Švédsko, CE:ECHR:2006:0704DEC002417105, bod 2, a ze dne 30. dubna 2013, Kochieva a další v. Švédsko, CE:ECHR:2013:0430DEC007520312, bod 35).

79

Pokud jde konkrétněji o okolnosti, za kterých psychiatrické obtíže žadatele o azyl vedou k jeho sebevražedným sklonům, Evropský soud pro lidská práva několikrát rozhodl, že skutečnost, že osoba, jejíž vystěhování bylo nařízeno, hrozí sebevraždou, neukládá smluvnímu státu, aby se zdržel výkonu zamýšleného opatření, pokud přijme konkrétní opatření proto, aby předešel hrozbě její realizace (viz Evropský soud pro lidská práva, ze dne 7. října 2004, Dragan a další v. Německo, CE:ECHR:2004:1007DEC003374303, bod 1; ze dne 4. července 2006, Karim v. Švédsko, CE:ECHR:2006:0704DEC002417105, bod 2, jakož i ze dne 30. dubna 2013, Kochieva a další v. Švédsko, CE:ECHR:2013:0430DEC007520312, bod 34).

80

Pokud jde o tato opatření, je třeba zdůraznit, že členský stát, který má provést přemístění, může spolupracovat s příslušným členským státem v souladu s článkem 8 prováděcího nařízení, aby bylo zajištěno, že dotčenému žadateli o azyl bude poskytnuta během přemístění a po něm zdravotní péče.

81

V tomto ohledu musí mít přemísťující členský stát možnost provést přemístění tak, aby dotyčný žadatel o azyl byl doprovázen během přepravy odpovídajícím lékařským personálem, vybaveným materiálem, prostředky a nezbytnými léčivými přípravky tak, aby bylo zabráněno jakémukoliv zhoršení jeho zdraví nebo jakémukoliv násilí vůči sobě samému nebo vůči třetím osobám.

82

Tento členský stát musí mít rovněž možnost zajistit, že dotyčnému žadateli o azyl bude poskytnuta péče od jeho příjezdu do příslušného členského státu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že články 31 a 32 nařízení Dublin III ukládají členskému státu, který provádí přemístění, aby sdělil příslušnému členskému státu informace týkající se zdravotního stavu žadatele o azyl, které mohou tomuto členskému státu umožnit, aby mu poskytl okamžitou zdravotní péči nezbytnou za účelem ochrany jeho životně důležitých zájmů.

83

Standardní formulář stanovený v příloze VI prováděcího nařízení a obecné zdravotní osvědčení obsažené v příloze IX tohoto nařízení tak mohou být použity proto, aby byl příslušný členský stát informován o tom, že dotyčný žadatel o azyl vyžaduje lékařskou pomoc a péči při příjezdu, jakož i o všech relevantních aspektech jeho onemocnění a o péči, kterou bude v budoucnu vyžadovat. V tomto případě musí být tyto informace sděleny v přiměřené lhůtě před provedením přemístění, aby měl příslušný členský stát dostatek času přijmout nezbytná opatření. Přemísťující členský stát tak může získat od příslušného členského státu potvrzení, že při příjezdu bude nezbytná péče skutečně dostupná.

84

Má-li příslušný soud za to, že tato opatření jsou dostatečná pro vyloučení jakéhokoliv skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení v případě přemístění dotyčného žadatele o azyl, bude věcí tohoto soudu, aby přijal opatření nezbytná k zajištění, že tato opatření budou provedena orgány dožadujícího členského státu před přemístěním dotyčné osoby. Zdravotní stav dotyčné osoby bude muset být v případě potřeby znovu posouzen před provedením přemístění.

85

Naopak v případě, že přijetí uvedených opatření nebude vzhledem k obzvláštní závažnosti onemocnění dotyčného žadatele o azyl dostatečné k zajištění, že jeho přemístění s sebou neponese skutečné riziko značného a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu, bude věcí orgánů dotčeného členského státu, aby odložily výkon přemístění této osoby, a to do doby, než bude její stav takový, že bude způsobilá k takovému přemístění.

86

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení Dublin III se přemístění žadatele z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu provádí, jakmile je to „z praktického hlediska možné“. Jak vyplývá z článku 9 prováděcího nařízení, zdravotní stav žadatele o azyl je právě považován za „fyzický důvod“, který může odůvodňovat odložení přemístění.

87

Pokud zdravotní stav dotyčného žadatele o azyl neumožňuje jeho přemístění, je dožadující členský stát v souladu s tímto ustanovením povinen informovat neprodleně příslušný členský stát o odložení přemístění z důvodu stavu tohoto žadatele.

88

Jestliže případně zjistí, že se zdravotní stav dotyčného žadatele o azyl v krátké době nezlepší nebo že odklad řízení na dlouhou dobu může zhoršit stav dotyčné osoby, může se dožadující členský stát rozhodnout, že žádost přezkoumá sám, přičemž uplatní „diskreční ustanovení“ stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Halaf, C‑528/11, EU:C:2013:342, bod 38). Nic to však nemění na tom, že uvedené ustanovení vykládané ve světle článku 4 Listiny nelze v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, vykládat, v tom smyslu, že ukládá tomuto členskému státu povinnost, aby toto ustanovení v této souvislosti uplatnil.

89

V každém případě za předpokladu, že by zdravotní stav dotyčného žadatele o azyl neumožňoval dožadujícímu členskému státu provést jeho přemístění během šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stane dožadující členský stát v souladu s odstavcem 2 tohoto článku.

90

Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil ve věci v původním řízení, zda zdravotní stav C. K. vykazuje takovou závažnost, že existují závažné pochybnosti se domnívat, že by pro ni její přemístění s sebou neslo skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Pokud tomu tak je, bude jeho povinností, aby vyloučil tyto pochybnosti tím, že zajistí, že před přemístěním C. K budou přijata opatření uvedená v bodech 81 až 83 tohoto rozsudku, nebo v případě potřeby, že přemístění této osoby bude odloženo do doby, než jej umožní její zdravotní stav.

91

V tomto kontextu není opodstatněný argument Komise, podle kterého z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že samotná existence systematických nedostatků v příslušném členském státě může ovlivnit povinnost přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu.

92

Nic ze znění tohoto ustanovení totiž nenaznačuje, že úmyslem unijního normotvůrce bylo upravit jinou okolnost než okolnost systematických nedostatků, která brání jakémukoliv přemístění žadatelů o azyl do určitého členského státu. Uvedené ustanovení tudíž nelze vykládat tak, že vylučuje, že důvody spojené se skutečným a prokázaným rizikem nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny mohou v takových výjimečných situacích, jako je situace zamýšlená v tomto rozsudku, mít následky pro přemístění konkrétního žadatele o azyl.

93

Mimoto takový výklad čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III je neslučitelný s obecnou povahou článku 4 Listiny, který zakazuje nelidské či ponižující zacházení v jakékoliv formě. Dále je zjevně neslučitelné s absolutní povahou tohoto zákazu, aby členské státy mohly odhlédnout od skutečného a prokázaného rizika nelidského či ponižujícího zacházení žadatele o azyl pod záminkou, že nevyplývá ze systematického nedostatku v příslušném členském státě.

94

Stejně tak výklad článku 4 Listiny obsažený v tomto rozsudku není vyvrácen rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, Abdullahi (C‑394/12, EU:C:2013:813, bod 60), ve kterém Soudní dvůr ohledně nařízení Dublin II v podstatě rozhodl, že za takových okolností, jako byly okolnosti věci, která vedla k tomuto rozsudku, může žadatel o azyl zpochybnit své přemístění pouze s poukazem na existenci systémových nedostatků v příslušném členském státě. Kromě toho, že Soudní dvůr rozhodl, jak bylo připomenuto v bodě 62 tohoto rozsudku, že pokud jde o práva přiznaná žadatelům o azyl, nařízení Dublin III se v zásadních bodech odlišuje od nařízení Dublin II, je třeba připomenout, že uvedený rozsudek byl vydán ve věci, která se týkala státního příslušníka, který se nedovolával před Soudním dvorem zvláštní okolnosti, která by mohla značit, že jeho přemístění by bylo samo o sobě v rozporu s článkem 4 Listiny. Soudní dvůr tedy pouze připomenul svůj předchozí rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865), který se týkal nemožnosti provést přemístění žadatelů o azyl do členského státu, ve kterém dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky jejich přijetí.

95

Konečně uvedený výklad plně respektuje zásadu vzájemné důvěry, jelikož se zdaleka nedotýká existence domněnky respektování základních práv každým členským státem, a zajišťuje, že výjimečné situace zvažované v tomto rozsudku budou členskými státy řádně zohledněny. Ostatně pokud by členský stát provedl přemístění žadatele o azyl za takových okolností, nelidské či ponižující zacházení, které by z toho vyplývalo, by nebylo přímo nebo nepřímo přičitatelné orgánům příslušného členského státu, ale pouze prvně uvedenému členskému státu.

96

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba na druhou až čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 4 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že:

97

Článek 17 odst. 1 tohoto nařízení vykládaný ve světle článku 4 Listiny nelze vykládat tak, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, ukládá tomuto členskému státu povinnost, aby uvedené ustanovení uplatnil.

98

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: