1

Kasačním opravným prostředkem se společnost Compañía Española de Petróleos (CEPSA) SA (dále jen „CEPSA“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. září 2013, CEPSA v. Komise (T‑497/07, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2013:438), kterým Tribunál zamítl její žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2007) 4441 final ze dne 3. října 2007 v řízení podle článku [81 ES] [věc COMP/38.710 – Bitumen (Španělsko)] (dále jen „sporné rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se jí týká, a podpůrně ke snížení jí uložené pokuty.

2

Článek 3 nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3) stanoví, že „[t]exty zasílané orgánem členskému státu nebo osobě podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jazyce tohoto členského státu“.

3

Skutečnosti předcházející sporu byly vylíčeny v bodech 1 až 91 a v bodech 107 a 108 napadeného rozsudku a lze je shrnout následovně.

4

Výrobek dotčený protiprávním jednáním je penetrační bitumen, který nebyl transformován a používá se pro budování a údržbu silnic.

5

Španělský trh bitumenu zahrnuje tři výrobce, a to skupiny Repsol, CEPSA-PROAS a BP, a také dovozce, mezi něž patří skupiny Nynäs a Petrogal.

6

Skupina CEPSA-PROAS je mezinárodní skupinou společností působících v odvětví energetiky, jež je kótována na burze a zastoupena v mnoha zemích. Productos Asfálticos (PROAS) SA (dále jen „PROAS“), která je dceřinou společností, jejímž jediným vlastníkem je od 1. března 1991 společnost CEPSA, uvádí na trh bitumen vyráběný společností CEPSA a vyrábí a na trh uvádí další bitumenové výrobky.

7

Společnost PROAS dosáhla v hospodářském roce 2001 ve Španělsku z prodejů penetračního bitumenu třetím osobám obratu ve výši 90700000 eur, tj. 31,67 % relevantního trhu. Celkový konsolidovaný obrat skupiny CEPSA-PROAS v roce 2006 činil 18474000000 eur.

8

V návaznosti na žádost o ochranu, kterou skupina BP podala dne 20. června 2002 podle oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2002“), byly ve dnech 1. a 2. října 2002 provedeny kontroly ve společnostech patřících ke skupinám Repsol, CEPSA-PROAS, BP, Nynäs a Petrogal.

9

Dne 6. února 2004 zaslala Komise dotčeným podnikům první řadu žádostí o informace podle čl. 11 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES a 82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3).

10

Prostřednictvím telefaxů zaslaných ve dnech 31. března 2004 a 5. dubna 2004 podaly společnosti skupiny Repsol a společnost PROAS ke Komisi žádost podle oznámení o spolupráci z roku 2002, k níž bylo přiloženo prohlášení podniku.

11

Poté, co Komise zaslala dotčeným podnikům další čtyři žádosti o informace, zahájila formálně řízení a zaslala ve dnech 24. srpna a 28. srpna 2006 oznámení námitek dotyčným společnostem skupin BP, Repsol, CEPSA-PROAS, Nynäs a Petrogal.

12

Před doručením oznámení námitek dotyčným společnostem skupiny CEPSA-PROAS se Komise v dopise ze dne 19. července 2006 dotázala společnosti CEPSA, zda souhlasí s tím, aby jí Komise zaslala jakýkoli úřední dokument, oznámení námitek nebo rozhodnutí, které může Komise vůči ní vydat, v anglickém jazyce. Dopisem ze dne 20. července 2006 společnost CEPSA prohlásila, že jí Komise může zaslat oznámení námitek v anglickém jazyce.

13

Dne 3. října 2007 přijala Komise sporné rozhodnutí, v němž konstatovala, že třináct společností, kterým bylo toto rozhodnutí určeno, se účastnilo souboru dohod o rozdělení trhu a koordinaci cen silničního penetračního bitumenu ve Španělsku (s výjimkou Kanárských ostrovů).

14

Komise měla za to, že obě zjištěná omezení hospodářské soutěže, tj. horizontální dohody o rozdělení trhu a koordinace cen, jsou z povahy samé nejzávažnějšími typy porušení článku 81 ES, jež mohou být podle judikatury důvodem k tomu kvalifikovat protiprávní jednání jako „velmi závažná“.

15

Komise stanovila „výchozí částku“ pokut, které měly být uloženy, na 40000000 eur, přičemž zohlednila závažnost protiprávního jednání, hodnotu relevantního trhu, která byla odhadnuta v roce 2001, posledním celém roce protiprávního jednání, na 286400000 eur, a skutečnost, že protiprávní jednání se omezovalo na prodeje bitumenu uskutečněné v jediném členském státě.

16

Komise dále rozdělila společnosti, kterým bylo sporné rozhodnutí určeno, do několika kategorií definovaných podle jejich relativního významu na relevantním trhu, aby mohla uplatnit rozdílné zacházení za účelem zohlednění jejich skutečné hospodářské schopnosti způsobit hospodářské soutěži vážnou újmu.

17

Skupina Repsol a společnost PROAS, jejichž podíly na relevantním trhu v roce 2001 činily 34,04 % a 31,67 %, byly zařazeny do první kategorie, skupina BP s podílem na trhu ve výši 15,19 % do druhé kategorie a skupiny Nynäs a Petrogal, jejichž podíly na trhu se pohybovaly od 4,54, % do 5,24 %, do třetí kategorie. Na tomto základě byly „základní výše“ pokut, které měly být uloženy, upraveny následovně:

18

Po navýšení „základní částky“ pokut v závislosti na době trvání protiprávního jednání, která v případě společnosti PROAS činila jedenáct let a sedm měsíců (od 1. března 1991 do 1. října 2002), Komise shledala, že výše pokuty, jež má být tomuto podniku uložena, musí být navýšena o 30 % z důvodu přitěžujících okolností, neboť tento podnik patřil k významným „hnacím motorům“ předmětné kartelové dohody.

19

Komise rovněž rozhodla, že podle oznámení o spolupráci z roku 2002 měla společnost PROAS nárok na snížení pokuty, která jí měla být za běžných okolností uložena, o 25 % .

20

Na základě těchto skutečností byla společnostem CEPSA a PROAS společně a nerozdílně uložena pokuta ve výši 83850000 eur.

21

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. prosince 2007 podala navrhovatelka žalobu směřující ke zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týkalo, a podpůrně ke snížení pokuty, která jí byla uložena. Rovněž navrhovala, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení.

22

Navrhovatelka vznesla na podporu své žaloby sedm žalobních důvodů.

23

Tribunál každý z těchto žalobních důvodů, a tudíž i žalobu v plném rozsahu zamítl.

24

V rámci vzájemné žaloby Komise navrhovala, aby Tribunál při výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci zvýšil pokutu uloženou společnosti CEPSA, přičemž tento návrh byl rovněž zamítnut.

25

Svým kasačním opravným prostředkem společnost CEPSA navrhuje, aby Soudní dvůr:

26

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

27

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatelka šest důvodů.

28

První dva důvody, které je třeba posoudit společně, vycházejí z porušení podstatných formálních náležitostí a ze zkreslení skutkového stavu v souvislosti s jazykovým režimem. Třetí důvod se týká porušení zásady proporcionality při stanovování výše pokuty uložené navrhovatelce. Ve čtvrtém a pátém důvodu, které je třeba posoudit společně, navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil zásadu dodržení přiměřené lhůty. Šestý důvod vychází z porušení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, ve znění použitelném na projednávaný spor.

29

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 113 až 115 a 119 napadeného rozsudku, navrhovatelka vytýká Tribunálu, že sporné rozhodnutí nezrušil pro porušení podstatných formálních náležitostí, jež vyplývá ze skutečnosti, že Komise zaslala oznámení námitek společnosti CEPSA v anglickém jazyce, čímž podle ní porušila článek 3 nařízení č. 1, článek 3 SEU a čl. 41 odst. 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jak to uvedla konkrétně v rámci repliky, jakož i na jednání. V této souvislosti navrhovatelka tvrdí, že skutečnost, že svobodně a dobrovolně přijala toto porušení, je irelevantní.

30

Komise má za to, že důvod kasačního opravného prostředku vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a nařízení č. 1 představuje nový důvod, který je ve stadiu kasačního opravného prostředku nepřípustný. Podpůrně má za to, že tento důvod je neopodstatněný.

31

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje jednak proti bodům 109, 110 a 114 napadeného rozsudku a jednak proti jeho bodu 115, navrhovatelka Tribunálu vytýká, že tím, že konstatoval, že navrhovatelka svobodně a dobrovolně přijala porušení jazykového režimu, a že v důsledku tohoto porušení nebylo porušeno její právo se v řízení účinně bránit, zkreslil skutkový stav.

32

V této souvislosti navrhovatelka předně tvrdí, že dne 20. července 2006 zaslala dokument, v němž souhlasila s obdržením oznámení námitek v anglickém jazyce, s jediným cílem vyhnout se zvýšení sankce vyvolanému skutečností, že kdyby bylo oznámení námitek zasláno po 1. září 2006, vedlo by to Komisi k uložení navrhovatelce podstatně přísnější sankce.

33

Dále tvrdí, že Tribunál měl na skutečnost, že toto oznámení nebylo sepsáno v požadovaném jazyce, nahlížet nejen jako na porušení nařízení č. 1, ale i jako na porušení práva se v řízení účinně bránit, neboť navrhovatelka si musela nechat tento dokument přeložit, než na něj mohla odpovědět, a nebyla jí tak zaručena správnost a pravost, jež se pojí ke každému prvopisu.

34

Komise má za to, že Tribunál nezkreslil skutkový stav a každopádně nelze konstatovat žádné porušení práva se v řízení účinně bránit, neboť v případě neexistence tvrzené vady by řízení nedospělo k odlišnému závěru.

35

Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta. Účastník řízení může totiž vznést před Soudním dvorem důvody, jež z právního hlediska kritizují řešení přijaté Tribunálem (viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‑176/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:730, bod 17). V bodech 107 až 119 napadeného rozsudku přitom Tribunál výslovně odpověděl na výtky navrhovatelky vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a nařízení č. 1. Navrhovatelka tedy může vznést důvody, jež z právního hlediska kritizují tu část rozsudku, jež tyto důvody zamítá.

36

Pokud jde o výtky vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a nařízení č. 1, jakož i článku 3 SEU a čl. 41 odst. 4 Listiny, z judikatury Soudního dvora citované Tribunálem v bodě 115 napadeného rozsudku vyplývá, že použití jazyka uvedeného v článku 3 nařízení Rady č. 1 není podstatnou formální náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU, jejíž porušení se nutně dotýká bezvadnosti jakéhokoli dokumentu určeného dotyčné osobě v jiném jazyce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, EU:C:1970:71, body 47 až 52). Z této judikatury totiž vyplývá, že pokud orgán zašle osobě podléhající jurisdikci některého členského státu text, který není sepsán v jazyce tohoto státu, řízení je v důsledku tohoto postupu stiženo vadou pouze tehdy, pokud z tohoto postupu plynou pro danou osobu nepříznivé následky v rámci správního řízení.

37

Z toho plyne, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, může být bezvadnost zaslání oznámení námitek, a tudíž i takto zahájeného řízení zpochybněna pouze tehdy, pokud mělo použití jiného jazyka, než je jazyk uvedený v článku 3 nařízení Rady č. 1, při zaslání oznámení námitek nepříznivé následky pro navrhovatelku.

38

V posledně zmíněném ohledu musí být argumentace, již navrhovatelka uplatnila v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku a podle které Tribunál tím, že konstatoval, že navrhovatelka svobodně a dobrovolně souhlasila se zasláním oznámení námitek v anglické verzi, zkreslil skutkový stav, odmítnuta, aniž se Soudní dvůr musí vyslovit k její případné opodstatněnosti. Zkreslení tvrzené v projednávané věci by mohlo vést ke zrušení napadaného rozsudku pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že vada souhlasu, která z něj případně vyplývá, vedla k porušení práva navrhovatelky se ve správním řízení účinně bránit.

39

Za účelem prokázání takovéhoto porušení přitom navrhovatelka uplatňuje v zásadě stejné argumenty, jako jsou ty, které Tribunál již odmítl v bodě 113 napadeného rozsudku, o němž navrhovatelka netvrdí, že je stižen vadou spočívající ve zkreslení skutkového stavu. Tyto argumenty musí být tedy odmítnuty jako nepřípustné a z toho vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku nemůže v rozsahu, v němž se zakládá na údajném zkreslení skutkového stavu, obstát.

40

První a druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být proto v plném rozsahu zamítnuty.

41

Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 321 až 332 napadeného rozsudku, navrhovatelka vytýká Tribunálu nedostatek odůvodnění, jakož i porušení zásady proporcionality, jak ji vyložil Soudní dvůr.

42

Tribunál měl obdobně jako v řešení přijatém v rozsudku ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise (T‑77/92, EU:T:1994:85), který navrhovatelka uvedla na podporu své žaloby, snížit pokutu uloženou společně a nerozdílně společnostem CEPSA a PROAS, neboť Komise nevzala v úvahu malý podíl – a sice 0,77 % – který představoval obrat výrobku, jenž byl dotčen protiprávním jednáním, ve vztahu k celkovému obratu skupiny CEPSA-PROAS, což vedlo k tomu, že konečná pokuta uložená společnosti CEPSA představovala více než 90 % obratu dosaženého společností PROAS během posledního celého roku protiprávního jednání.

43

Tribunál však odmítl uplatnit poznatky plynoucí z uvedeného rozsudku, když se omezil na konstatování, že horní hranice 10 % obratu byla v projednávané věci správně uplatněna, aniž zkoumal relevantnost malého obratu výrobku dotčeného protiprávním jednáním, a dále že se uvedený rozsudek netýká skupiny společností.

44

Tribunál se tímto podle navrhovatelky dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil výši sankce, která je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená, ve smyslu bodu 126 rozsudku ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise (C‑89/11 P, EU:C:2012:738).

45

Komise má za to, že tento důvod je neopodstatněný.

46

Pokud jde o výtku navrhovatelky, že Tribunál dostatečně neodůvodnil odmítnutí argumentace ohledně nepřiměřenosti pokuty uložené skupině CEPSA-PROAS, je třeba konstatovat, že toto tvrzení je založeno na zjevně chybném výkladu napadeného rozsudku.

47

Tribunál totiž k zamítnutí výtky související s nepřiměřeností pokuty uložené společně a nerozdílně společnostem CEPSA a PROAS zaprvé v bodě 316 napadeného rozsudku konstatoval, že pokud jde o skupinu CEPSA-PROAS, byly zohledněny pouze prodeje penetračního bitumenu uskutečněné společností PROAS. Zadruhé v bodech 317 a 318 napadeného rozsudku uvedl, že Komise neuplatnila žádný násobící koeficient. Zatřetí v bodě 323 uvedeného rozsudku shledal, že rozsudek ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise (T‑77/92, EU:T:1994:85), není v projednávané věci relevantní vzhledem k tomu, že Komise ve sporném rozhodnutí vzala v úvahu pouze objem prodejů výrobku, kterého se protiprávní jednání týkalo, a dále to, že v rozsudku ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise (T‑77/92, EU:T:1994:85), se jednalo o samostatnou společnost, takže otázka případného zohlednění celkového obratu skupiny zde nevyvstala. Začtvrté v odpověď na argument uplatněný společností CEPSA ohledně přesažení horní hranice 10 % obratu stanovené v čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 a 82 ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) Tribunál v bodě 324 napadeného rozsudku uvedl, že skutečnost, že výše pokuty uložené skupině CEPSA-PROAS se téměř rovná celkovému prodejnímu obratu společnosti PROAS během posledního celého roku předmětného protiprávního jednání, sama o sobě neumožňuje dovodit, že došlo k porušení zásady proporcionality, přičemž v bodech 327 až 329 téhož rozsudku Tribunál v tomto ohledu konstatoval, že Komise měla právem za to, že společnosti PROAS a CEPSA tvoří jedinou hospodářskou jednotku a že zmíněná horní hranice měl být stanovena na základě obratu všech společností tvořících jedinou hospodářskou entitu jednající jako podnik ve smyslu článku 81 ES.

48

Pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že konstatoval přiměřenost výše pokuty, je třeba připomenout, že rozhoduje-li Soudní dvůr o právních otázkách v souvislosti s kasačním opravným prostředkem, nepřísluší mu, aby z důvodů ekvity nahradil svým vlastním posouzením posouzení Tribunálu při rozhodování o výši pokut ukládaných podnikům za porušení unijního práva. Nesprávné právní posouzení Tribunálem z důvodu nepřiměřené výše pokuty by tedy bylo možné konstatovat pouze v případě, že by Soudní dvůr měl za to, že výše sankce je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená (rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 205 a citovaná judikatura).

49

V této souvislosti je třeba připomenout – jak to právem učinil Tribunál v bodě 328 napadeného rozsudku – že horní hranice stanovená v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 musí být stanovena na základě kumulovaného obratu všech společností tvořících jedinou hospodářskou entitu jednající jako podnik ve smyslu článku 81 ES, jemuž v současnosti odpovídá článek 101 SFEU (viz rozsudky ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise, C‑508/11 P, EU:C:2013:289, bod 109; ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, EU:C:2013:464, body 172 a 173, jakož i ze dne 26. listopadu 2013, Groupe Gascogne v. Komise, C‑58/12 P, EU:C:2013:770, bod 56). Přiměřenost sankce musí být totiž posuzována s ohledem na odrazující cíl, který je sledován jejím uložením, a zohlednění tohoto kumulovaného obratu je tudíž pro toto posouzení nezbytné, aby tak byla zohledněna hospodářská síla uvedené entity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise, C‑373/14 P, EU:C:2016:26, body 83 a 84).

50

Navrhovatelka přitom tím, že v podstatě tvrdila, že výše pokuty uložené skupině CEPSA-PROAS představuje více než 90 % obratu společnosti PROAS, nepředložila k podložení svého tvrzení žádný důkaz svědčící o tom, že výše jí uložené pokuty, která představuje méně než 1 % obratu skupiny CEPSA-PROAS, je nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená ve smyslu judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 48 tohoto rozsudku.

51

Pokud jde o výtku navrhovatelky, která vychází z rozsudku ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise (100/80 až 103/80, EU:C:1983:158), že Tribunál neověřil, zda uložená pokuta byla přiměřená nejen ve vztahu k celkovému obratu skupiny, ale i ve vztahu k rozsahu protiprávního jednání, stačí konstatovat, že Tribunál správně uplatnil tuto judikaturu, neboť vzal v úvahu nejen celkový obrat skupiny, ale i prodeje penetračního bitumenu uskutečněné účastníky kartelové dohody, včetně společnosti PROAS. Kromě toho navrhovatelka nezpochybnila body 315, 316 a 322 napadeného rozsudku, podle nichž se společnost PROAS účastnila protiprávního jednání po dobu jedenácti let a sedmi měsíců. Nezpochybnila ani navýšení základní částky pokuty Komisí, aby tak bylo přihlédnuto k této dlouhé době trvání účasti na protiprávním jednání.

52

Z výše uvedeného vyplývá, že třetí důvod projednávaného kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

53

Ve čtvrtém důvodu, který směřuje proti bodům 267 až 269 napadeného rozsudku, navrhovatelka vytýká Tribunálu, že porušil článek 261 SFEU a článek 31 nařízení č. 1/2003, když odmítl rozhodnout o následcích vlastního prodlení při vydání napadeného rozsudku. V této souvislosti poukazuje na to, že pravomoc Tribunálu k přezkumu v plné jurisdikci mu ukládá přihlédnout ke všem skutkovým a právním okolnostem dané věci, a zejména dodržovat zásadu přiměřené lhůty.

54

Pátý důvod, který též vychází z porušení zásady dodržení přiměřené lhůty plynoucí z čl. 41 odst. 1 a čl. 47 druhého pododstavce Listiny, se dělí na tři části. V důsledku tohoto porušení a z titulu náhrady škody žádá navrhovatelka o to, aby jí uložená pokuta byla snížena o 25 %. V této souvislosti poukazuje na to, že každý rok prodlení při vyřizování věci by měl vést ke snížení uložené pokuty o 10 % a každé období více než šesti měsíců a méně než jednoho roku ke snížení této částky o 5 %.

55

V první části tohoto důvodu navrhovatelka vytýká Tribunálu, že porušil svoji povinnost rozhodnout věci, které mu byly předloženy, v přiměřené lhůtě, vzhledem ke lhůtě pěti let a devíti měsíců, která uplynula od podání žaloby navrhovatelkou do vydání napadeného rozsudku, včetně doby čtyř let a dvou měsíců, jež uplynula od uzavření písemné části řízení do zahájení ústní části řízení.

56

V druhé části uvedeného důvodu navrhovatelka vytýká Tribunálu, že porušil zásadu dodržení přiměřené lhůty tím, že společně nezohlednil délku správních řízení a soudního řízení, jež celkem přesáhla jedenáct let. Na podporu své argumentace odkazuje navrhovatelka na bod 240 stanoviska generální advokátky J. Kokott ve věci Solvay v. Komise (C‑109/10 P, EU:C:2011:256).

57

Ve třetí části téhož důvodu, která směřuje proti bodům 245 až 265 napadeného rozsudku, navrhovatelka vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že shledal, že správní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě.

58

Na podporu této části poukazuje navrhovatelka na to, že dobu pěti let k vyřízení projednávané věci ze strany Komise nelze odůvodnit komplexností sporu nebo chováním stíhaných podniků, které všechny v řízení spolupracovaly.

59

Rovněž uvádí, že v bodech 245 až 250 napadeného rozsudku vzal Tribunál pro účely posouzení délky správního řízení nesprávně v úvahu skutečnost, že Komise dodržela prekluzivní lhůtu pro uložení pokut v oblasti hospodářské soutěže. Navrhovatelka dále vytýká Tribunálu, že při posouzení v bodech 251 až 265 napadeného rozsudku nevzal v úvahu počátek správního řízení, tj. dobu, jež uplynula od října 2002 do června 2004, během níž Komise mohla posoudit žádost o shovívavost podanou skupinou BP a provést kontroly, které si tato žádost vyžadovala.

60

Komise tvrdí, že pokud jde o tvrzení o nedodržení přiměřené lhůty v rámci správního a soudního řízení, ať vzatých samostatně nebo jako celek, musí navrhovatelka podat k Tribunálu žalobu na náhradu škody. Dodává, že navrhovatelka každopádně nepředložila žádný důkaz svědčící o tom, že řízení před Komisí nebo před Tribunálem bylo s ohledem na okolnosti projednávané věci nepřiměřeně dlouhé.

61

Pokud jde o třetí část pátého důvodu kasačního opravného prostředku, v níž navrhovatelka vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že shledal, že správní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, je třeba připomenout, že porušení zásady dodržení přiměřené lhůty může být sice důvodem ke zrušení rozhodnutí přijatého ve správním řízení podle článků 101 SFEU nebo 102 SFEU, pokud tímto porušením došlo k zásahu do práva dotyčného podniku na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, body 42 a 43), avšak nedodržení přiměřené délky takovéhoto správního řízení Komisí, i kdyby bylo prokázáno, nemůže vést ke snížení uložené pokuty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014, Bolloré v. Komise, C‑414/12 P, nezveřejněný, EU:C:2014:301, bod 109).

62

Jak vyplývá z bodů 54 a 57 až 59 tohoto rozsudku, je přitom v projednávané věci nesporné, že se prostřednictvím výtek týkajících se jak toho, že Tribunál přihlédl ke skutečnosti, že neuplynula prekluzivní lhůta, k určení neexistence nepřiměřené délky správního řízení, tak toho že Tribunál nezohlednil určitou část předmětného správního řízení, navrhovatelka snaží dosáhnout snížení jí uložené pokuty.

63

Bez ohledu na její opodstatněnost musí být tudíž třetí část pátého důvodu kasačního opravného prostředku odmítnuta jako irelevantní.

64

Pokud jde o čtvrtý důvod, jakož i první část pátého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení přiměřené lhůty rozhodování Tribunálem, je třeba připomenout, že sankcí za porušení povinnosti vyplývající z čl. 47 druhého pododstavce Listiny unijním soudem, která ukládá rozhodnout věci, jež byly uvedenému soudu předloženy, v přiměřené lhůtě, je navzdory pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, jež je Tribunálu přiznána na základě článku 261 SFEU a článku 31 nařízení č. 1/2003, žaloba na náhradu škody podaná k Tribunálu, protože taková žaloba představuje účinný prostředek nápravy. Návrh na náhradu škody způsobené nedodržením přiměřené lhůty rozhodování Tribunálem nemůže být tedy předložen v rámci kasačního opravného prostředku přímo Soudnímu dvoru, ale musí být předložen k samotnému Tribunálu (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 2014,Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 66; ze dne 9. října 2014, ICF v. Komise, C‑467/13 P, EU:C:2014:2274, bod 57, a ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, body 17 a 18).

65

Je věcí Tribunálu, který je příslušný podle čl. 256 odst. 1 SFEU a kterému byl předložen návrh na náhradu škody, aby rozhodl o takovém návrhu v jiném složení, než když rozhodoval o sporu, který vedl k řízení, jehož délka je kritizována (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C- 295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 67; ze dne 9. října 2014, ICF v. Komise, C‑467/13 P, EU:C:2014:2274, bod 58, a ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 19).

66

Avšak je-li zřejmé, a není třeba, aby účastníci řízení předložili v tomto ohledu dodatečné důkazy, že Tribunál dostatečně závažným způsobem porušil povinnost rozhodnout v přiměřené lhůtě, může Soudní dvůr na toto pochybení poukázat (viz zejména rozsudky ze dne 9. října 2014, ICF v. Komise, C‑467/13 P, EU:C:2014:2274, bod 59, a ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 20).

67

Tak je tomu v projednávaném případě. Délka řízení před Tribunálem, tedy téměř pět let a devět měsíců, která zahrnuje zejména dobu čtyř let a jednoho měsíce, jež uplynula – jak vyplývá z bodů 92 až 94 napadeného rozsudku – aniž byl přijat jakýkoli procesněprávní akt, od ukončení písemné části řízení do jednání, nemůže být odůvodněna ani povahou ani komplexností dané věci, ani jejím kontextem.

68

Spor předložený Tribunálu nebyl totiž zvláště obtížný. Kromě toho ani z napadeného rozsudku, ani ze skutečností předložených účastnicemi řízení nevyplývá, že toto období nečinnosti bylo objektivně odůvodněno, nebo dokonce že k němu navrhovatelka přispěla.

69

Z úvah uvedených v bodě 64 tohoto rozsudku nicméně vyplývá, že čtvrtý důvod i první část pátého důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty.

70

Pokud jde o druhou část pátého důvodu, v níž navrhovatelka vytýká Tribunálu, že společně nezohlednil délku správní a soudní fáze, aby tak globálně posoudil jejich přiměřenost, je rovněž třeba uvést, že se navrhovatelka v této části snaží dosáhnout snížení jí uložené pokuty.

71

Za předpokladu, že by na rozdíl od zjištění Tribunálu v napadeném rozsudku mohlo být prokázáno porušení práva na přiměřenou lhůtu z důvodu zdlouhavosti správního a soudního řízení, které byla společnost CEPSA vystavena, takové porušení nemůže samo o sobě vést Tribunál, nebo v rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr ke snížení pokuty, kterou uvedené společnosti uložil za předmětné protiprávní jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014, Bolloré v. Komise, C‑414/12 P, EU:C:2014:301, bod 107).

72

Druhá část pátého důvodu kasačního opravného prostředku musí tudíž být zamítnuta.

73

V důsledku toho musí být čtvrtý a pátý důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu zamítnuty.

74

V šestém důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, ve znění použitelném na projednávaný spor, tím, že společnosti CEPSA uložil náhradu nákladů řízení, ačkoli měl s ohledem na to, že obě účastnice řízení neměly ve věci úspěch, rozdělit náklady řízení mezi ně.

75

V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá, že v případě, že všechny ostatní důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, musí být návrhová žádání týkající se údajné protiprávnosti rozhodnutí Tribunálu o náhradě nákladů řízení odmítnuta jako nepřípustná na základě čl. 58 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, podle kterého opravný prostředek jen proti určení výše náhrady nákladů řízení nebo proti rozhodnutí, který z účastníků řízení je má platit, není přípustný (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. ledna 1995, Roujansky v. Rada, C‑253/94 P, EU:C:1995:4, body 13 a 14, a rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise, C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 151).

76

Vzhledem k tomu, že prvních pět důvodů kasačního opravného prostředku podaného navrhovatelkou bylo zamítnuto, musí být tedy poslední důvod týkající se rozdělení nákladů řízení prohlášen za nepřípustný.

77

Kasační opravný prostředek je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

78

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.

79

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

80

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a společnost CEPSA neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů tohoto řízení o kasačním opravném prostředku.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: