1. 

V projednávané věci má Soudní dvůr rozhodnout o věcné působnosti nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ). Tato věc Soudnímu dvoru umožní, aby upřesnil svou judikaturu týkající se použitelnosti tohoto nařízení na opatření, která z pohledu práva členského státu spadají do oblasti veřejného práva.

2. 

Projednávaná věc Soudnímu dvoru především poskytne příležitost rozhodnout o prorogaci příslušnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti soudu členského státu, ke kterému má dítě silný vztah, stanovené v čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003. Soudní dvůr zde musí určit, zda účastník řízení, který se k soudu nedostavil, může být považován za osobu, která přijala příslušnost soudu ve smyslu tohoto ustanovení, pokud je zastoupen opatrovníkem ustanoveným soudem, který nenamítne nepříslušnost soudu. Tato otázka již byla zkoumána v rámci nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 3 ), avšak nikoliv nařízení č. 2201/2003.

3.

Článek 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví:

„1.   Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se

2.   Věci uvedené v odst. 1 písm. b) se mohou zejména týkat:

3.   Toto nařízení se nevztahuje na:

4.

Článek 2 bod 7 nařízení definuje „rodičovskou zodpovědnost“ jako „veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem“.

5.

Článek 2 bod 10 nařízení č. 2201/2003 definuje „právo na styk s dítětem“ jako právo, které zahrnuje „zejména právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště“.

6.

Článek 8 nařízení č. 2201/2003 stanoví:

„1.   Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.   Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12“.

7.

Článek 12 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že „[s]oudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,

8.

Článek 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že „[s]oudy členského státu jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1, v případě, že

9.

Článek 127a bulharského zákoníku o rodině (Semejen kodeks dále jen „SK“), stanoví:

„1.   Otázky související s cestováním dítěte do zahraničí a vydáním dokladů totožnosti, které jsou za tímto účelem nezbytné, rodiče rozhodují na základě společné dohody.

2.   Nedosáhnou-li rodiče dohody podle předchozího odstavce, jejich spor rozhodne rajonen sad [ ( 4 )] (okresní soud), v jehož obvodu má dítě současné bydliště.

3.   Řízení před soudem se zahájí na návrh jednoho z rodičů. Soud vyslechne druhého rodiče, ledaže se bez závažného důvodu nedostaví. Soud může provést dokazování i bez návrhu.

4.   Soud může povolit předběžnou vykonatelnost vydaného rozsudku.“

10.

Článek 45 odst. 1 zákona o dokladech totožnosti (zakon za balgarskite dokumenti za samoličnost / za balgarskite lični dokumenty dále jen „ZLBD“) stanoví, že žádost o vydání cestovního pasu pro nezletilé podávají rodiče nezletilého osobně.

11.

Podle čl. 78 odst. 1 ZLBD ve spojení s čl. 76 bodem 9 ZLBD ministr spravedlnosti nebo případně osoba, kterou za tímto účelem pověří, mohou zakázat, aby dítě opustilo tuzemsko, a to nejméně do doby, dokud nebude předložen písemný souhlas ve formě notářského zápisu, kterým rodiče svému dítěti povolí vycestování.

12.

Článek 47 občanský soudní zákoník (Graždanski procesualen kodeks, dále jen „GPK“), stanoví:

„1.   Není-li možné zastihnout žalovaného na adrese uvedené v písemnostech ani nalézt osobu, která by souhlasila s převzetím zásilky, vyvěsí doručovatel na dveře nebo poštovní schránku dotyčné osoby oznámení; nemá-li k nim přístup, vyvěsí oznámení na vstupní dveře domu nebo na viditelné místo v jeho blízkosti. Má-li doručovatel k poštovní schránce přístup, uloží do ní také oznámení.

2.   V oznámení se uvede, že písemnosti – podle toho, zda doručování provádí soudní úředník, nebo obecní úředník – byly uloženy v kanceláři soudu, nebo na obecním úřadě a tam mohou být vyzvednuty po dobu dvou týdnů ode dne vyvěšení oznámení.

3.   Pokud si žalovaný dokumenty nevyzvedne, vyzve soud žalobce, aby mu poskytl informace o místě bydliště žalovaného s výjimkou případů uvedených v čl. 40 odst. 2 a čl. 41 odst. 1, kdy se oznámení zakládá do spisu. Pokud uvedená adresa neodpovídá trvalému nebo přechodnému bydlišti účastníka řízení, soud v souladu s odstavci 1 a 2 nařídí doručení na adresu přechodného nebo trvalého bydliště.

4.   Pokud doručovatel zjistí, že žalovaný na uvedené adrese nepobývá, vyzve soud žalobce, aby poskytl informace o místě bydliště žalovaného bez ohledu na vyvěšení oznámení podle odstavce 1.

5.   Zásilka se považuje za doručenou uplynutím lhůty pro vyzvednutí zásilky v soudní kanceláři nebo na obecním úřadě.

6.   Jakmile soud ověří řádnost doručení, nařídí, aby oznámení o doručení bylo založeno do spisu, a určí zvláštního zástupce na náklady žalobce.“

13.

Navrhovatelka, která má bulharskou státní příslušnost, žije v Itálii, kde po několik let žila společně s Iljou Dimitrovem Iljevem, který má rovněž bulharskou státní příslušnost. Mají dceru, která se narodila 2. listopadu 2004.

14.

Navrhovatelka a I. D. Iljev žijí odděleně. Navrhovatelka žije se svou dcerou v Miláně, kde má stálé zaměstnání a kde dítě navštěvuje čtvrtou třídu základní školy. Ilja D. Iljev žije rovněž v Itálii, kde má stálé zaměstnání. Se svou dcerou se setkává každé dva až tři týdny.

15.

Dítě má bulharskou státní příslušnost. Byl mu vydán bulharský cestovní pas, který byl platný až do 5. dubna 2012. Ilja D. Iljev však neposkytl nezbytnou součinnost, aby byla platnost cestovního pasu jeho dcery prodloužena.

16.

Navrhovatelka se tudíž na základě článku 127a obrátila na Rajonen sad v Petriči s návrhem směřujícím k tomu, aby uvedený soud rozhodl spor mezi rodiči, který se týká možnosti jejich dcery cestovat do zahraničí a vydání dokladů totožnosti, které jsou za tímto účelem nezbytné, a to tak, že nahradí chybějící souhlas otce.

17.

Vzhledem k tomu že rajonen sad konstatoval, že podmínky stanovené v čl. 47 odst. 6 GPK jsou splněny, ustanovil otci zvláštního zástupce poté, co navrhovatelka uhradila jeho odměnu ve výši stanovené rajonen sad. Zvláštní zástupce nenamítl nepříslušnost bulharského soudu pro rozhodnutí sporu.

18.

Usnesením ze dne 10. listopadu 2014 Rajonen sad Petrič odmítl žalobu jako nepřípustnou. Prohlásil se za nepříslušný a řízení ukončil. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že se spor týká výkonu rodičovské zodpovědnosti a dítě má obvyklé bydliště v Itálii, je na základě článku 8 nařízení č. 2201/2003 pro rozhodnutí sporu příslušný výlučně italský soud.

19.

Navrhovatelka se proti usnesení Rajonen sad v Petriči ze dne 10. listopadu 2014 odvolala.

20.

Okražen sad ( 5 ) v Blagojevgradu usnesení rajonen sad potvrdil. Byl stejně jako rajonen sad toho názoru, že se spor týká rodičovské zodpovědnosti a vzhledem k tomu, že dítě mělo obvyklé bydliště v Itálii, článek 8 nařízení č. 2201/2003 určuje italský soud. Kromě toho uvedl, že prorogace příslušnosti upravená v čl. 12 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení není použitelná, jelikož se k soudu dostavil nikoliv odpůrce, nýbrž opatrovník ustanovení soudem, aby odpůrce zastupoval.

21.

Navrhovatelka podala proti usnesení Okražen sad kasační opravný prostředek k Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud). Ten se zabývá otázkou použitelnosti nařízení č. 2201/2003 na spor: táže se, zda povolení udělené dítěti k cestování a vydání cestovního pasu náleží do výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

22.

Varchoven kasacionen sad uvádí, že sám vydal dvě vzájemně si odporující usnesení; jedno ze dne 1. prosince 2010, ve kterém rozhodl, že spor zahájený podle článku 127a SK, podle kterého soud může rozhodnout o sporu mezi rodiči ohledně cestování dítěte do zahraničí a vydání dokladů totožnosti, které jsou za tímto účelem nezbytné, nespadá do pojmu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, a tudíž se na něj nevztahuje působnost tohoto nařízení; ve druhém usnesení ze dne 9. ledna 2014 rozhodl, že takový spor spadá pod pojem rodičovská zodpovědnost.

23.

Varchoven kasacionen sad se rovněž táže, zda je prorogace příslušnosti stanovená v čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 použitelná, jestliže je odpůrce – pokud nenamítl nepříslušnost bulharského soudu – zastoupen opatrovníkem ustanoveným soudem.

24.

Varchoven kasacionen sad se tudíž rozhodl řízení přerušit a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

Předkládající soud požádal Soudní dvůr, aby použil naléhavé řízení o předběžné otázce stanovené v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Soudní dvůr dne 20. května 2015 rozhodl, že se tato žádost zamítá.

26.

Usnesením ze dne 3. července 2015 ( 6 ) předseda Soudního dvora rozhodl o tom, že v projednávané věci bude použito zrychlené řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

27.

K předběžným otázkám předložily písemná vyjádření španělská vláda a Evropská komise. Španělská a česká vláda a Komise byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 9. září 2015.

28.

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, jež klade Soudnímu dvoru, jimiž je třeba se zabývat společně, je věcná působnost nařízení č. 2201/2001. Níže se tudíž budu zabývat použitelností tohoto nařízení na projednávanou věc. Poté se budu věnovat posouzení třetí předběžné otázky, která se týká výkladu jedné z podmínek prorogace příslušnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti u soudů členského státu, ke kterému má dítě silný vztah stanovené v čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2001.

29.

První otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora, zda povolení udělené za účelem vycestování dítěte mimo státní území a žádost o cestovní pas podaná za tímto účelem, spadají pod pojem rodičovské odpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 2 bodu 7 nařízení č. 2201/2001. Podstatou druhé otázky, kterou předkládající soud klade Soudnímu dvoru, je, zda návrh na zahájení řízení, kterým jeden z rodičů žádá soud, aby nahradil chybějící souhlas druhého rodiče s vycestováním dítěte a se žádostí o vydání cestovního pasu, spadá do pojmu občanskoprávních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2001, když se rozhodnutím soudu mají řídit vnitrostátní správní orgány při vydávání cestovního pasu dítěte.

30.

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že se toto nařízení „bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se […] b) přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti“. Abych respektoval znění tohoto ustanovení, které definuje působnost nařízení nejprve odkazem na občanskoprávní věci a poté na rodičovskou odpovědnost, budu se dále zabývat tím, zda souhlas s vycestováním dítěte mimo státní území a žádost o vydání cestovního pasu podaná za tímto účelem představují „občanskoprávní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, a to před tím, než ověřím, zda se na ně vztahuje pojem „rodičovská zodpovědnost“, který je definován v čl. 2 bodě 7 tohoto nařízení.

31.

Nařízení č. 2201/2003 nedefinuje občanskoprávní věci ani v článcích 1 a 2, které se týkají působnosti nařízení a definice pojmů, které používá, ani v bodech odůvodnění. V článku 1 odst. 3 se omezuje na výčet oblastí, na které se nevztahuje; jedná se o určení nebo popření rodičovství, rozhodnutí o osvojení, předadopční opatření nebo neplatnost či zrušení osvojení, příjmení a jméno dítěte, dosažení zletilosti, vyživovací povinnost, správu jmění nebo dědictví a opatření přijatá v důsledku trestných činů spáchaných dětmi ( 7 ).

32.

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 se inspiruje Úmluvou o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech podepsanou dne 27. září 1968 ( 8 ) (dále jen „Bruselská úmluva z roku 1968“). Článek 1 první pododstavec Bruselské úmluvy z roku 1968 totiž stanoví, že se tato úmluva „vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu“. Stejně jako nařízení č. 2201/2003, ani Bruselská úmluva z roku 1968 nedefinuje občanskoprávní a obchodní věci, činí tak toliko negativně ( 9 ) prostřednictvím případů vyloučení vyjmenovaných v čl. 1 druhém pododstavci ( 10 ).

33.

Je nepochybné, jak rozhodl Soudní dvůr ve věci C ( 11 ), že pojem občanskoprávních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán autonomně, což je jediný způsob, jak bude zajištěno jednotné uplatňování tohoto nařízení, a, jak uvedla česká vláda při jednání, bude zajištěna rovnost všech dětí ( 12 ) bez ohledu na to, zda žijí v členském státě, jehož jsou státními příslušníky.

34.

V projednávané věci žaloba, o které rozhoduje předkládající soud, směřuje k dosažení toho, aby tento soud nahradil chybějící souhlas otce s vycestováním dítěte a se žádostí o vydání cestovního pasu. Vydání cestovního pasu je však správním úkonem. Je tedy třeba zkoumat, zda spor ve věci v původním řízení spadá pod pojem občanskoprávní věci, na které je nařízení č. 2201/2003 použitelné, či zda je z působnosti tohoto nařízení vyloučen z důvodu, že spadá do správní oblasti.

35.

Podle mého názoru se spor v původním řízení týká občanskoprávní věci ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, a to z důvodů, které dále rozvedu.

36.

Na prvém místě uvádím, že se tento spor netýká žádné z oblastí, které čl. 1 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 vylučuje ze své působnosti ( 13 ).

37.

Na druhém místě upozorňuji, že podle bodu 10 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 se toto nařízení nepoužije „ve věcech týkajících se sociálního zabezpečení, veřejnoprávních opatření obecné povahy ve věci vzdělání nebo zdraví“ ( 14 ). Z toho dovozuji, že se použije na jiná veřejnoprávní opatření, než jsou opatření obecné povahy týkající se vzdělávání a zdraví ( 15 ).

38.

Na třetím místě zdůrazňuji, že nařízení č. 44/2001 v čl. 1 odst. 1 stanoví, že se „[n]evztahuje […] zejména na věci daňové, celní a správní“ ( 16 ). Tato výhrada byla zavedena v roce 1978 při přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království k Bruselské úmluvě z roku 1968 ( 17 ), aby byla zohledněna skutečnost, že Spojené království a Irsko prakticky neznají rozlišování mezi veřejným a soukromým právem, které bylo běžné v původních členských státech, takže bylo nutné upřesnit, které věci nejsou považovány za občanské ( 18 ). Nařízení č. 2201/2003 – na rozdíl od nařízení č. 44/2001 – v článku 1 nestanoví, že se nevztahuje na správní věci. K přijetí nařízení č. 2201/2003 dne 27. listopadu 2003 přitom došlo po přijetí nařízení č. 44/2001 dne 22. prosince 2000, a především po vložení výhrady týkající se správních věcí v Bruselské úmluvě z roku 1968, ke kterému došlo v roce 1978. Pokud by tedy bylo záměrem normotvůrce vyloučení správních věci z působnosti nařízení č. 2201/2003, byl by tak podle mne učinil výslovně.

39.

Na čtvrtém místě, za předpokladu že čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán jako ustanovení vylučující z jeho působnosti správní věci, se takové vyloučení podle mého názoru nemůže týkat všech správních oblastí; týká se výlučně projevů výsad veřejné moci.

40.

Pokud se totiž jedná o nařízení č. 44/2001 ( 19 ), Soudní dvůr rozhodl, že za účelem určení, zda spor spadá mezi občanskoprávní věci ve smyslu nařízení č. 44/2001, je nutné zkoumat povahu právních vztahů mezi účastníky řízení a předmět sporu. Z toho Soudní dvůr dovodil, že ačkoliv určité spory mezi veřejným orgánem a osobou soukromého práva mohou spadat pod uvedený pojem, je tomu jinak, jestliže veřejný orgán jedná v rámci výkonu veřejné moci ( 20 ).

41.

Jsem však toho názoru, že pojem „občanskoprávní věci“ ve smyslu nařízení č. 2201/2003 nemůže být vykládán striktněji než pojem „věci občanské“ ve smyslu nařízení č. 44/2001, jelikož nařízení č. 2201/2003 – na rozdíl od nařízení č. 44/2001 – výslovně nestanoví vyloučení správních věcí. Proto i za předpokladu, že by čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 měl být vykládán v tom smyslu, že toto nařízení není použitelné na správní věci, k tomu, aby byl spor vyloučen z pojmu občanskoprávních věcí, nepostačuje, že veřejný orgán je ve sporu s osobou soukromého práva; je rovněž třeba, aby tento veřejný orgán vykonával veřejnou moc.

42.

Za účelem určení, zda spor spadá do občanskoprávní oblasti ve smyslu nařízení č. 44/2001 je třeba vzít v úvahu, jak již bylo řečeno, povahu právního vztahu mezi stranami sporu (pokud je tento vztah ryze soukromoprávní, spor spadá do občanskoprávní oblasti) a předmět sporu (pokud není předmětem sporu projev veřejné moci, spadá do občanskoprávní oblasti).

43.

Zaprvé, pokud jde o povahu právního vztahu mezi účastníky řízení, Soudní dvůr jej posoudí s ohledem na postavení účastníků řízení, tedy veřejných, nebo soukromých subjektů, a na základ a podmínky výkonu práva podat žalobu ( 21 ).

44.

Spor, ve kterém jsou oběma účastníky jednotlivci, je tudíž nutně vztahem ryze soukromoprávním. V rozsudku Henkel byl Soudní dvůr toho názoru, že do občanskoprávní oblasti patří žaloba, kterou se sdružení spotřebitelů domáhalo vydání soudního příkazu, který by obchodníkovi zakazoval používání zneužívajících klauzulí. Soudní dvůr zejména uvedl, že „takové sdružení na ochranu spotřebitelů, jako je sdružení [dotčené] v původním řízení, má povahu soukromoprávního subjektu“ ( 22 ). Soudní dvůr též v rozsudku Frahuil rozhodl, že do soukromoprávní oblasti spadá žaloba, kterou se podnik, jenž složil kauci u celní správy za zaplacení cla prostřednictvím dopravce, domáhá vrácení částek zaplacených dovozci: jednalo se o spor mezi dvěma osobami soukromého práva ( 23 ). Soudní dvůr ve věci flyLAL-Lithuanian Airlines konstatoval, že žaloba na náhradu škody vyplývající z údajných porušení unijního práva hospodářské soutěže podaná litevským leteckým přepravcem proti organizaci spravující lotyšské letiště a lotyšskému leteckému dopravci, spadá mezi občanskoprávní věci. Soudní dvůr mimo jiné uvedl, že ačkoliv je lotyšský stát většinovým nebo jediným akcionářem jedné ze žalovaných společností, není účastníkem řízení a že žalobce napadal příliš vysoké částky poplatků placených za využívání letištních zařízení, tedy úkon uskutečněný jedním ze žalovaných jakožto hospodářským subjektem, a netýká se výkonu výsad veřejné moci ( 24 ).

45.

Jestliže je jedním z účastníků řízení veřejný orgán, spor není vyňat z použití nařízení č. 44/2001 pouze z tohoto důvodu; nařízení se na spor neuplatní pouze, pokud tento veřejný orgán uplatní v rámci sporu výsady veřejné moci. Soudní dvůr v rozsudku Sunico rozhodl, že žaloba, jejímž předmětem je vymáhání daňové pohledávky, podaná britskou daňovou správou, spadá do občanskoprávní oblasti, protože i když je žalobkyně veřejným orgánem, jedná výlučně na základě britského práva v oblasti soukromoprávní odpovědnosti ( 25 ). Soudní dvůr v rozsudku Sapir a další stejně tak rozhodl, že žaloba týkající se odškodnění obětí národně socialistického režimu podaná proti Land Berlin (Spolková země Berlín) spadá do občanskoprávních věcí. Na Land Berlin se totiž žaloba vztahovala jako na vlastníka nemovitostí zatížených restitučními nároky a Land Berlin má stejnou povinnost odškodnění jako soukromý vlastník ( 26 ).

46.

Zadruhé, pokud jde o předmět sporu, spor nespadá mezi občanskoprávní věci, pokud je jeho předmětem projev veřejné moci, tedy pokud má žaloba zdroj přímo v aktu veřejné moci ( 27 ).

47.

Soudní dvůr v rozsudku Lechouritou a další konstatoval, že předmětem žaloby, kterou se řečtí státní příslušníci domáhají odškodnění od německého státu za újmu způsobenou masakrem civilních osob vojáky německé armády v roce 1943, je projevem veřejné moci ( 28 ). Naproti tomu v rozsudku Apostolides byl Soudní dvůr toho názoru, že žaloba, kterou se jednotlivec – majitel nemovitosti na Kypru, kterou musel opustit při invazi turecké armády na ostrov v roce 1974 – domáhá na jednotlivci, který ji získal, aby mu s ní umožnil volně disponovat, není předmětem projevu veřejné moci ( 29 ). Jestliže Soudní dvůr přijal v obou věcech opačná rozhodnutí, je to podle mého názoru z toho důvodu, že ve věci Lechouritou a další byla předmětem žaloby újma způsobená přímo aktem veřejné moci (masakr civilních osob), kdežto v rozsudku Apostolides bylo předmětem žaloby vlastnictví nemovitosti nabyté v návaznosti na akt veřejné moci (invaze ozbrojených sil), tj. vazba mezi žalobou a aktem veřejné moci byla pouze nepřímá.

48.

Judikatura týkající se pojmu věcí občanských ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 může být, jak jsme již měli možnost si všimnout ( 30 ), přenesena na pojem občanskoprávních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2201/2003.

49.

V projednávané věci se spor, o kterém rozhoduje předkládající soud, vede mezi dvěma jednotlivci – rodiči dítěte. Matka zjevně nemůže uplatnit vůči otci jakoukoliv výsadu vymykající se obecným zásadám. Právní vztah mezi účastníky řízení je tak ryze soukromoprávní.

50.

Navíc zdůrazňuji, že žaloba podaná matkou směruje k tomu, aby bylo u soudu, který ve věci rozhoduje, dosaženo nahrazení chybějícího souhlasu otce s vydáním cestovního pasu pro dítě. Předmětem sporu není projev veřejné moci, jelikož od soudu není vyžadováno, aby tento cestovní pas vydal, nýbrž nahrazení chybějícího souhlasu otce. Jeho předmětem je spor mezi rodiči, kdy si matka přeje, aby dítě navštívilo svou rodinu v Bulharsku, a otec tomu brání, či alespoň nečiní kroky, které jsou za tímto účelem nezbytné. Předmět sporu je tudíž striktně soukromoprávní.

51.

Článek 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2201/2003 stanoví, že se občanskoprávní věci týkající se přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti, na které se toto nařízení použije, týkají zejména práva na styk s dítětem. Článek 2 bod 10 nařízení č. 2201/2003 definuje právo na styk s dítětem tak, že zahrnuje zejména právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště.

52.

Vzít přitom dítě na dovolenou k jeho rodině, a to i do jiného členského státu (jelikož čl. 2 bod 10 hovoří pouze o „o místě odlišném od místa jeho obvyklého bydliště“) a podání žádosti o cestovní pas za tímto účelem podle mne plně odpovídá definici práva na styk s dítětem.

53.

Předkládajícímu soudu je tedy třeba odpovědět tak, že řízení, ve kterém se jeden z rodičů domáhá nahrazení chybějícího souhlasu druhého rodiče s cestováním dítěte a se žádostí o cestovní pas, spadá mezi občanskoprávní věcí týkající se rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 2 bodu 7 a 10 nařízení č. 2201/2003.

54.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda lze mít u účastníka řízení, který se k soudu nedostaví, za to, že uznal příslušnost soudu ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, pokud je zastoupen opatrovníkem ustanoveným soudem a tento opatrovník nenamítne nepříslušnost soudu.

55.

Před tím, než se budu zabývat třetí předběžnou otázkou, chci uvést některá upřesnění k rozdělení příslušnosti v oblasti rodičovské zodpovědnosti stanovené v nařízení č. 2201/2003.

56.

Článek 8 odst. 1 nařízení č. 2201/203 svěřuje příslušnost ve věci rodičovské zodpovědnosti soudům členského státu, ve kterém má dítě v době podání žaloby obvyklé bydliště. Článek 8 odst. 2 tohoto nařízení nicméně stanoví, že „odstavec 1 platí s výhradou“ zejména článku 12. Článek 12 odst. 1 stanoví ve věcech rodičovské zodpovědnosti příslušnost soudů členského státu, které jsou podle článku 3 ( 31 ) příslušné rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné ( 32 ), kdežto čl. 12 odst. 3 ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanoví příslušnost soudů toho členského státu, ke kterému má dítě silný vztah zejména z důvodu, že je státním příslušníkem tohoto členského státu.

57.

Příslušnost soudů členského státu, které jsou příslušné rozhodovat o návrhu na rozvod, nebo příslušnost soudů členského státu, ke kterému má dítě silný vztah, které jsou stanoveny v čl. 12 odst. 1 a 3 nařízení č. 2201/2003, jsou tedy souběžnými příslušnostmi k příslušnosti členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště ( 33 ).

58.

Jsem toho názoru, že pro poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu musí být třetí otázka přeformulována ( 34 ) tak, aby byla posouzena s ohledem na čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, a nikoliv odstavec 1 tohoto ustanovení. Níže objasním, proč je takové přeformulování nezbytné, a to ještě než se budu zabývat samotnou otázkou, tedy zda účastník řízení, který se k soudu nedostaví, ale je zastoupen opatrovníkem ustanoveným soudem, který nenamítne nepříslušnost soudu, může být považován za účastníka řízení, který uznal příslušnost tohoto soudu ve smyslu čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003.

59.

Podle mého názoru se čl. 12 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 na projednávanou věc neuplatní. Jak již bylo uvedeno, toto ustanovení totiž stanoví příslušnost v oblasti rodičovské zodpovědnosti soudu členského státu, který je podle článku 3 příslušný pro rozhodnutí o návrhu na rozvod. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přitom pouze uvádí, že V. Gogova a I. D. Iljev žili ve společné domácnosti, což vede k závěru, že nikdy neuzavřeli manželství. Toto ustanovení tudíž není na spor v původním řízení použitelné.

60.

Naproti tomu příslušnost bulharských soudů musí být zkoumána ve světle čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, který ostatně stanoví stejnou podmínku jako čl. 12 odst. 1, tedy uznání příslušnosti soudu, u kterého bylo řízení zahájeno. Toto ustanovení stanoví, že soudy členského státu jsou „příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než jsou uvedena v odstavci 1“, pokud, má zaprvé dítě silný vztah k tomuto členskému státu „zejména z toho důvodu, že […] dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu“, a zadruhé všichni účastníci řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali a je to v zájmu dítěte ( 35 ). Ze spisu přitom vyplývá, že dítě má bulharskou státní příslušnost, takže první podmínka prorogace příslušnosti stanovená v čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 je splněna.

61.

Upřesňuji, že Soudní dvůr v rozsudku L. rozhodl, že prorogaci příslušnosti podle čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 ve věci rodičovské zodpovědnosti lze uplatnit a řízení v této věci nemusí souviset s jiným řízením, které již probíhá před soudem, v jehož prospěch má k prorogaci příslušnosti dojít ( 36 ). Je tedy bez významu, že bulharské soudy neprojednávají žádný návrh na rozvod manželství; taková skutečnost nebrání použitelnosti čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 ( 37 ).

62.

Třetí předběžná otázka je tedy nadále relevantní. Článek 12 odst. 1 a 3 nařízení č. 2201/2003 totiž podřizují prorogaci příslušnosti stejné podmínce: výslovnému či jinak jednoznačnému přijetí této příslušnosti „manželi a nositeli rodičovské zodpovědnosti“ (odstavec 1) nebo „všemi stranami [účastníky] řízení“ (odstavec 3)“. Pro poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu postačí zabývat se otázkou, zda musí být účastník řízení, který se k soudu nedostaví a je zastoupen opatrovníkem ustanoveným soudem, jenž nenamítne nepříslušnost tohoto soudu, považován za účastníka řízení, který přijal jeho příslušnost, a to z hlediska odstavce 3, a nikoliv odstavce 1.

63.

Odpůrce, jenž se k soudu nedostaví, nemůže být podle mého názoru považován za účastníka řízení, který přijal příslušnost soudu, ke kterému byl podán návrh, ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 pouze z toho důvodu, že tento soud, který mu nedoručil žalobu, ustanovil bez návrhu opatrovníka, aby jej zastupoval, a že tento opatrovník předložil obranu ve věci samé a nenamítl nepříslušnost soudu.

64.

Podotýkám, že záměrem unijního normotvůrce bylo umožnit účastníkům řízení, aby si zvolili členský stát, jehož soudy budou příslušné pro rozhodování o rodičovské zodpovědnosti. Článek 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 jim totiž umožňuje, aby se odchýlili od příslušnosti soudů členského státu obvyklého bydliště dítěte ve prospěch příslušnosti soudů členského státu, ke kterému má dítě silný vztah. Záměrem unijního normotvůrce bylo upřednostnit autonomii účastníků řízení tím, že jim bude nabídnuta volba ( 38 ), která sice podléhá podmínce, že dítě má silný vztah k členskému státu, jehož soudy jsou zvoleny, stále se však jedná o volbu. Právě to vyplývá z odůvodnění návrhu nařízení předloženého Komisí, podle kterého čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 „má za cíl upřednostnit dohodu mezi účastníky řízení, byť jen o soudech, u kterých bude řízení zahájeno, a to tím, že poskytne určitý prostor pro uvážení nositelům rodičovské zodpovědnosti ( 39 )“.

65.

Jestliže tedy příslušnost soudu, u kterého bude řízení zahájeno, spočívá na vůli účastníků řízení, je třeba se ujistit, že oba účastníci řízení s touto příslušností souhlasili ( 40 ). Záměr normotvůrce, tedy prosazení autonomie účastníků řízení, hovoří ve prospěch striktního výkladu výrazu „výslovně či jiným jednoznačným způsobem“ ( 41 ) v souvislosti s přijetím příslušnosti soudu, u něhož bylo řízení zahájeno.

66.

Zdůrazňuji, že čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 stanoví, že příslušnost soudů členského státu zvolená účastníky řízení musí být „v zájmu dítěte“. Jsem toho názoru, že tato formulace musí být chápána s ohledem na ústřední povahu nejlepšího zájmu dítěte v systému příslušnosti zavedeném nařízením č. 2201/2003 ( 42 ) jako skutečná povinnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno, aby se ujistil, že účastníci řízení svou autonomii neuplatnili k újmě nejlepšího zájmu dítěte ( 43 ). Taková povinnost potvrzuje požadavek striktního výkladu přijetí příslušnosti soudů, u kterých bylo řízení zahájeno na základě čl. 12 odst. 3.

67.

Jsem přitom toho názoru, že úvaha, podle které odpůrce přijal příslušnost bulharských soudů z důvodu, že opatrovník ustanovený soudem nenamítl nepříslušnost soudu, ačkoliv žaloba nemohla být odpůrci doručena, neodpovídá požadavku striktního výkladu podmínky přijetí stanovené v čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003.

68.

Nemohu se než podivit nad tím, že bulharské soudy se rozhodly pro ustanovení opatrovníka, aby odpůrce zastupoval, ačkoliv z překládacího rozhodnutí vyplývá, že se otec se svou dcerou setkává každé dva až tři týdny. Konstatuji, že z článku 47 odst. 4 GPK ( 44 ) vyplývá, že pokud soud, u kterého bylo řízení zahájeno, konstatuje, že žalovaný na uvedené adrese nebydlí, „vyzve žalobce k poskytnutí informací“ v této věci. Je přinejmenším zvláštní, že matka svěřuje dítě jeho otci pravidelně, ale nezná jeho adresu. Uvádím, že čl. 18 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že soud je povinen řízení přerušit do té doby, než bude prokázáno, že odpůrce mohl být písemně vyrozuměn o zahájení řízení, nebo že k tomu byly učiněny „veškeré nezbytné kroky“ ( 45 ).

69.

Mohu si jen stěží představit, že odpůrce by mohl být považován za účastníka řízení, který přijal příslušnost soudů členského státu, pokud nevěděl o samotné existenci řízení, které proti němu bylo zahájeno ( 46 ). Rovněž pochybuji o tom, že opatrovník určený soudem může platně přijmout příslušnost soudu, pokud neměl žádný kontakt s odpůrcem, a nezná proto skutečnosti, které by mu umožnily posoudit příslušnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno ( 47 ).

70.

Podotýkám, že Soudní dvůr při rozhodování o výkladu čl. 24 první věty nařízení č. 44/2001, který stanoví, že „[n]ení-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce dostaví k jednání k tomuto soudu“, v nedávném rozsudku A rozhodl, že skutečnost, že se k soudu dostavil opatrovník ustanovený v nepřítomnosti žalovaného rakouským soudem neznamená, že se řízení před soudem tento odpůrce účastní ve smyslu tohoto článku 24, tedy nemá za následek příslušnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno ( 48 ).

71.

Článek 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 musí být podle mého názoru vykládán stejně jako čl. 24 první věta nařízení č. 44/2001.

72.

Článek 24 první věta nařízení č. 44/2001 totiž stanoví, stejně jako čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, příslušnost založenou na svobodné volbě účastníků řízení ( 49 ).

73.

Soudní dvůr v rozsudku A vážil mezi právem na účinnou procesní obranu a právem žalobce na účinnou právní ochranu stanovenou v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 50 ). Soudní dvůr sice uvedl, že vzhledem k tomu, že bydliště žalovaného nebyla známé, bylo žalobcům znemožněno určení příslušného soudu a využití práva na účinnou právní ochranu. Soudní dvůr nicméně v odůvodnění pokračoval, aby zdůraznil, že pokud by byla skutečnost, že se opatrovník dostavil k soudu, postavena na roveň dostavení se k soudu žalovaného ve smyslu čl. 24 první věty nařízení č. 44/2001, odpůrce by již nemohl být považován za osobu, která se k soudu nedostavila. Nebyl by již považován za osobu, která se k soudu nedostavila ve smyslu článku 24 tohoto nařízení ani ve smyslu jeho čl. 34 bodu 2, který stanoví, že se rozhodnutí neuzná, jestliže žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení. Z toho důvodu by se odpůrce nemohl dovolávat čl. 34 bodu 2 k tomu, aby se bránil uznání rozhodnutí. Soudní dvůr z toho dovodil, že takový výklad článku 24 nařízení č. 44/2001 nelze považovat za výklad, který zavádí spravedlivou rovnováhu mezi právem na účinnou právní ochranu a právem na účinnou procesní obranu ( 51 ).

74.

Podotýkám, že v projednávané věci je příslušnost soudů členského státu, ke kterému má dítě silný vztah, stanovená v čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, příslušností souběžnou s příslušností soudů členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště, stanovenou v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení. Jestliže se tedy bulharské soudy v projednávané věci považovaly za nepříslušné z důvodu, že otec nepřijal jejich příslušnost, matka mohla podat návrh na zahájení řízení k italským soudům a k odepření spravedlnosti by nedošlo.

75.

Navíc zdůrazňuji, že kdyby se bulharské soudy považovaly za příslušné na základě čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, otec by se nemohl odvolat.

76.

Článek 41 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 totiž stanoví, že rozhodnutí vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu. Článek 41 odst. 2 písm. a) přitom z oznámení žaloby žalovanému činí podmínku vydání tohoto osvědčení. Jestliže se však vychází z toho, že odpůrce přijal příslušnost bulharských soudů ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003, znamená to, že nemůže být považován za osobu, která se k soudu nedostavila; nemůže tudíž být považován za osobu, která se k řízení nedostavila ve smyslu čl. 41 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení. Pokud by tedy měly být bulharské soudy považovány za soudy příslušné na základě čl. 12 odst. 3, vydaly by osvědčení umožňující uznání a výkon rozhodnutí v Itálii.

77.

Pokud by tomu tak bylo, otec by nemohl bránit výkonu rozhodnutí bulharských soudů. Článek 43 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že proti vydání osvědčení nelze podat opravný prostředek. Článek 41 odst. 1 tohoto nařízení dále stanoví, že není možné podat námitku proti uznání rozhodnutí, které bylo osvědčeno v členském státě původu ( 52 ).

78.

V důsledku toho, pokud by otec měl být považován za osobu, která přijala pravomoc bulharských soudů ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003, bylo by porušení práva na účinnou procesní obranu podle mého názoru nepřiměřené.

79.

Proti tomuto závěru není možné dovodit žádný argument z rozsudku Hypoteční banka, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že nařízení č. 44/2001 nebrání ustanovení vnitrostátního práva, které umožňuje vést řízení proti žalovanému, jehož pobyt není znám, prostřednictvím opatrovníka ustanoveného soudem, který se věcí zabývá ( 53 ). Jak totiž Soudní dvůr výslovně zdůraznil v rozsudku A, zatímco se odpůrce v rozsudku ve věci Hypoteční banka mohl bránit proti uznání rozsudku na základě tohoto čl. 34 bodu 2, v rozsudku A taková možnost chybí. Možnost dovolávat se tohoto čl. 34 bodu 2 totiž „předpokládá […] nepřítomnost[…] žalovaného a […] procesní úkony provedené zástupcem ve sporu nebo opatrovníkem ustanoveným pro případ nepřítomnosti žalovaného neodpovídají účasti takového žalovaného na řízení před soudem ve smyslu nařízení [č. 44/2001]“ ( 54 ). Platí přitom, že pokud je soud, u kterého bylo zahájeno řízení, příslušný na základě článku 24 tohoto nařízení, odpůrce není považován za nepřítomného.

80.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Varchoven kasacionen sad takto: