—

za lotyšskou vládu I. Kalniņšem a L. Skolmeistare, jako zmocněnci,

—

za estonskou vládu N. Grünberg, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi N. Yerrell a E. Kalniņšem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech (Úř. věst. L 403, s. 18).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi VAS „Ceļu satiksmes drošības direkcija“ (ředitelství pro bezpečnost silničního provozu, dále jen „CSDD“) a Latvijas Republikas Satiksmes ministrija (ministerstvo dopravy Lotyšské republiky) na jedné straně a K. Nīmanisem na straně druhé ve věci odmítnutí prodloužit platnost jeho řidičského průkazu.

3

Bod 2 odůvodnění směrnice 2006/126 uvádí:

„Pravidla pro řidičské průkazy jsou základními prvky společné dopravní politiky, přispívají ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu a usnadňují volný pohyb osob, které se usazují v jiném členském státě, než ve kterém byl řidičský průkaz vydán. […]“

4

Bod 8 odůvodnění této směrnice uvádí, že z důvodu bezpečnosti silničního provozu je třeba stanovit minimální požadavky pro vydávání řidičských průkazů.

5

Bod 15 odůvodnění dané směrnice uvádí:

„Z důvodů bezpečnosti silničního provozu by členské státy měly mít možnost uplatňovat své vnitrostátní právní předpisy týkající se odebírání, pozastavování, prodlužování a rušení řidičských průkazů na všechny držitele řidičských průkazů, kteří získali obvyklé bydliště na jejich území.“

6

Článek 2 odst. 1 směrnice 2006/126 stanoví, že „[ř]idičské průkazy vydané členskými státy jsou vzájemně uznávány“.

7

Článek 7 této směrnice uvádí:

„1.   Řidičské průkazy se vydávají pouze žadatelům, kteří:

[...]

[...]

3.   Prodloužení platnosti řidičských průkazů po skončení jejich správní platnosti je podmíněno:

[...]

[...]

5.   [...] Aniž je dotčen článek 2, členský stát vydávající průkaz s náležitou péčí zajistí, aby osoba splňovala požadavky stanovené v odstavci 1 tohoto článku, a pokud je zjištěno, že průkaz byl vydán, aniž by byly tyto požadavky splněny, použijí své vnitrostátní právní předpisy týkající se zrušení nebo odebrání oprávnění k řízení.“

8

Článek 12 směrnice 2006/126 stanoví:

„Pro účely této směrnice se ‚obvyklým bydlištěm‘ rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí.

Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní vazby a která tedy střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy neznamená přesun obvyklého bydliště.“

9

Článek 22 odst. 1 bod 1 zákona o silničním provozu (Ceļu satiksmes likums), ve znění účinném od 1. ledna 2013, stanoví, že každý, kdo dosáhl zákonem stanoveného věku a jehož obvyklé bydliště se nachází v Lotyšsku nebo kdo může prokázat, že v Lotyšsku studoval během posledních šesti měsíců, může získat oprávnění k řízení motorových vozidel a řidičský průkaz.

10

Toto ustanovení uvádí:

„[...] Osoba má v Lotyšsku obvyklé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení tehdy, je-li splněn některý z následujících požadavků:

11

Podle článku 1 zákona o ohlašování bydliště (Dzīvesvietas deklarēšanas likums) je účelem tohoto zákona zajistit, aby bylo možné každou osobu zastihnout pro účely právních vztahů se státní správou a s místní samosprávou.

12

Článek 2 zákona o ohlašování bydliště uvádí, že tento zákon stanoví povinnost každé osoby ohlásit své bydliště a rozsah údajů, které musí být ohlášeny, jakož i evidenční postup. Podle tohoto článku se uvedený zákon vztahuje na osoby s bydlištěm v Lotyšsku. Samotné ohlášení bydliště kromě toho nezakládá občanskoprávní závazky.

13

Článek 3 téhož zákona stanoví, že bydlištěm je každé místo (s adresou) spojené s nemovitostí, které si osoba svobodně zvolí, na kterém se usadí s výslovným či implicitním úmyslem tam žít, na němž oprávněně pobývá a které tato osoba uznává jako místo, na kterém ji lze pro účely jejích právních vztahů se státní správou a s místní samosprávou zastihnout. Tento článek dále stanoví, že osoba je oprávněna usadit se v určité nemovitosti tehdy, je-li daná nemovitost v jejím vlastnictví, uzavřela-li smlouvu o nájmu dané nemovitosti jakožto bytových či nebytových prostor anebo získala-li užívací právo k dané nemovitosti uzavřením manželství, na základě příbuzenského vztahu nebo vztahu s jinou osobou blízkou či na jiném zákonném nebo smluvním základě.

14

Kasparsi Nīmanisovi byl řidičský průkaz vydán v Lotyšsku dne 13. prosince 2000, kdy měl v tomto členském státě ohlášené bydliště. Doba platnosti tohoto řidičského průkazu byla v souladu s pravidly stanovenými v lotyšských právních předpisech stanovena na 10 let.

15

Podle údajů z evidence obyvatel nemá K. Nīmanis ohlášené bydliště v Lotyšsku již od února 2002. Dotyčný je však toho názoru, že má nárok na prodloužení platnosti řidičského průkazu v tomto členském státě, neboť má v tomto státě obvyklé bydliště.

16

Za účelem tohoto prodloužení platnosti se K. Nīmanis obrátil na CSDD, které při přezkumu údajů z uvedené evidence konstatovalo, že K. Nīmanis nemá ohlášené bydliště v Lotyšsku.

17

Dne 30. prosince 2010 přijalo CSDD rozhodnutí, ve kterém odmítlo poskytnout službu z důvodu, že k získání této služby měl K. Nīmanis v Lotyšsku pobývat více než 185 dní a měl ohlásit své bydliště v souladu s postupem stanoveným lotyšskými právními předpisy.

18

Odvolání K. Nīmanise ve správním řízení přezkoumalo Latvijas Republikas Satiksmes ministrija, které mělo v rozhodnutí ze dne 3. února 2011 za to, že toto rozhodnutí CSDD je v souladu s článkem 22 zákona o silničním provozu.

19

Kaspars Nīmanis podal k Administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud) žalobu směřující k tomu, aby byl přijat příznivý správní akt, tedy aby byla prodloužena platnost jeho řidičského průkazu.

20

Rozhodnutím Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud) ze dne 3. června 2011 byla nařízena předběžná opatření, na základě kterých bylo CSDD povinno prodloužit platnost řidičského průkazu K. Nīmanise.

21

V rozhodnutí ze dne 3. dubna 2012 Administratīvā rajona tiesa uznal, že podle platných právních předpisů není CSDD oprávněno uplatňovat požadavek týkající se ohlášeného bydliště, jelikož v lotyšských právních předpisech nebylo ke dni odmítnutí prodloužit platnost řidičského průkazu K. Nīmanise konkrétně stanoveno, že k prodloužení platnosti řidičského průkazu dotyčného v Lotyšsku je nezbytné, aby měl dotyčný v tomto členském státě ohlášené bydliště.

22

Daný soud tak rozhodnutí Latvijas Republikas Satiksmes ministrija, že pouze ohlášené bydliště může být důkazem o tom, že dotyčný má obvyklé bydliště v Lotyšsku nebo pobývá v tomto členském státě po dobu více než 185 dní v kalendářním roce, považoval za neopodstatněné. Pokud jde o ohlášené bydliště dotyčného, lze tyto skutečnosti podle jeho názoru prokázat i jinými důkazy, a nikoliv pouze na základě údajů uvedených v evidenci obyvatel.

23

Předkládající soud upřesňuje, že Administratīvā rajona tiesa nikterak nekonstatoval, že v projednávané věci byla zpochybněna státní příslušnost K. Nīmanise, ani že byly poskytnuty další důkazy, podle kterých neměl K. Nīmanis obvyklé bydliště v Lotyšsku nebo pobýval v tomto členském státě po dobu kratší než 185 dní v kalendářním roce.

24

CSDD podalo proti rozhodnutí Administratīvā rajona tiesa odvolání k předkládajícímu soudu a uplatňovalo zejména následující argumenty.

25

Směrnice 2006/126 podle jeho názoru zavádí úpravu použitelnou na celé území členských států Unie s cílem stanovit jednotný postup a jednotná kritéria pro vydávání řidičských průkazů a zajistit, aby nebyla zneužívána možnost získat řidičský průkaz v jiném členském státě, není-li v důsledku určitých okolností možné jej získat v členském státě pobytu, a aby místo bydliště bylo jen jedním z kritérií stanovených pro vydání řidičského průkazu. CSDD dodává, že pokud by chtěl K. Nīmanis prodloužit platnost řidičského průkazu v jiném členském státě než v Lotyšské republice, toto kritérium by bylo rovněž ověřeno v tomto jiném členském státě. Při vydávání řidičského průkazu státním příslušníkům jiného členského státu CSDD rovněž uplatňuje kritéria stanovená v zákoně o silničním provozu a v jeho prováděcích ustanoveních přijatých Radou ministrů. V případě, že dotyčný neohlásil své bydliště v Lotyšsku, a pokud žádná taková informace není uvedena v evidenci obyvatel, řidičský průkaz není vydán.

26

Ohlášení bydliště není kromě toho pouhou formalitou, neboť je zásadní i pro jiné otázky.

27

Latvijas Republikas Satiksmes ministrija se připojilo k odvolání, které CSDD podalo proti rozhodnutí Administratīvā rajona tiesa.

28

Předkládající soud upřesňuje, že za účelem posouzení žádosti o přijetí příznivého správního aktu musí soud podle judikatury lotyšských soudů přezkoumat, zda má žalobce za okolností věci, která byla soudu předložena, nárok na vydání takového aktu. Věc musí být kromě toho podle daného soudu posouzena z hlediska skutkových a právních okolností zjištěných v okamžiku jejího přezkumu. Soud nemůže přijmout rozhodnutí, ve kterém by orgánům uložil povinnost na základě právních předpisů, které již nejsou v platnosti.

29

Za účelem rozhodnutí o žádosti o přijetí příznivého správního aktu, tedy v projednávaném případě prodloužení platnosti řidičského průkazu, musí předkládající soud v souladu s touto judikaturou zohlednit právní rámec platný ke dni přijetí tohoto rozhodnutí.

30

Předkládající soud konstatuje, že právní úprava obsažená v článku 22 zákona o silničním provozu, který stanoví podmínku, že k vydání řidičského průkazu je nezbytné mít ohlášené bydliště v Lotyšsku, byla přijata v důsledku provedení směrnice 2006/126 do lotyšského práva.

31

Za účelem rozhodnutí sporu v původním řízení je podle předkládajícího soudu třeba určit, zda jsou informace o ohlášeném bydlišti na lotyšském území uvedené v evidenci obyvatel jediným prostředkem umožňujícím K. Nīmanisovi, aby za účelem prodloužení platnosti jeho řidičského průkazu prokázal, že má své obvyklé bydliště v Lotyšsku.

32

Cílem ohlášení bydliště podle lotyšského práva je podle předkládajícího soudu zajistit, aby bylo možné každou osobu zastihnout v rámci jejích vztahů se státní správou. Neexistence ohlášeného bydliště sama o sobě neznamená, že dotyčný nepobývá v Lotyšsku.

33

Daný soud mimoto zdůrazňuje, že pokud má osoba obvyklé bydliště v Lotyšsku, aniž však má v tomto členském státě ohlášené bydliště, ani tato osoba nemá z důvodu svého obvyklého bydliště v uvedeném členském státě nárok na vydání řidičského průkazu v jiném členském státě, jelikož nesplňuje podmínku obvyklého bydliště v tomto jiném členském státě, kterou stanoví směrnice 2006/126.

34

Administratīvā apgabaltiesa, který má pochybnosti o souladu lotyšských právních předpisů s článkem 12 směrnice 2006/126, jakož i s cíli této směrnice, které jsou definovány v jejím bodě 2 odůvodnění, tedy se zvýšením bezpečnosti silničního provozu a usnadněním volného pohybu osob, které se usazují v jiném členském státě, než ve kterém byl řidičský průkaz vydán, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 12 směrnice 2006/126 ve spojení s první větou bodu 2 jejího odůvodnění vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že jediným prostředkem k prokázání skutečnosti, že osoba má v tomto státě (v Lotyšsku) obvyklé bydliště, je její ohlášené bydliště? ‚Ohlášeným bydlištěm‘ je třeba rozumět povinnost osoby stanovenou vnitrostátní právní úpravou zaregistrovat se do státní evidence za účelem sdělení, že pro účely jejích právních vztahů se státní správou a s místní samosprávou ji lze zastihnout na ohlášené adrese.“

35

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 12 směrnice 2006/126 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které jediný prostředek, který má osoba, jež žádá o vydání řidičského průkazu nebo prodloužení jeho platnosti v tomto členském státě, k prokázání skutečnosti, že splňuje podmínku „obvyklého bydliště“ – ve smyslu tohoto článku 12 – na území uvedeného členského státu, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 písm. e) a odst. 3 písm. b) této směrnice (dále jen „podmínka obvyklého bydliště“), spočívá v prokázání existence ohlášeného bydliště na území dotyčného členského státu.

36

Úvodem je třeba konstatovat, že splnění podmínky obvyklého bydliště představuje základní prvek systému zavedeného touto směrnicí, jehož klíčovou oporou je zásada vzájemného uznávání řidičských průkazů (v tomto smyslu viz rozsudek Hofmann, C‑419/10, EU:C:2012:240, bod 78 a citovaná judikatura).

37

Soudní dvůr měl za to, že podmínka obvyklého bydliště přispívá především k boji proti „turistice za řidičskými průkazy“ v situaci, kdy neexistuje úplná harmonizace právních úprav členských států týkajících se vydávání řidičských průkazů, a že tato podmínka je nezbytná pro kontrolu dodržení podmínky způsobilosti k řízení [pokud jde o podmínku obvyklého bydliště stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 91/439/EHS ze dne 29. července 1991 o řidičských průkazech (Úř. věst. L 237, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 317), viz rozsudky Wiedemann a Funk, C‑329/06 a C‑343/06, EU:C:2008:366, bod 69; Zerche a další, C‑334/06 až C‑336/06, EU:C:2008:367, bod 66, a Grasser, C‑184/10, EU:C:2011:324, bod 27].

38

Soudní dvůr tak měl za to, že nesplnění podmínky obvyklého bydliště může v určitých případech samo o sobě odůvodnit odmítnutí členského státu uznat řidičský průkaz vydaný jiným členským státem [pokud jde o podmínku obvyklého bydliště stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 91/439, viz rozsudky Apelt, C‑224/10, EU:C:2011:655, bod 34, a Akyüz, C‑467/10, EU:C:2012:112, bod 61].

39

Pouze členský stát vydávající řidičský průkaz má pravomoc ověřit splnění podmínky obvyklého bydliště (v tomto smyslu viz usnesení Wierer, C‑445/08, EU:C:2009:443, bod 55). Toto pravidlo platí i pro členský stát, ve kterém držitel průkazu žádá o prodloužení jeho platnosti.

40

V důsledku toho je třeba, aby se orgány příslušné pro vydávání řidičských průkazů a prodlužování jejich platnosti v členském státě mohly spolehlivě ujistit, že žadatel skutečně splňuje podmínku obvyklého bydliště.

41

Článek 7 odst. 5 druhý pododstavec směrnice 2006/126 v této souvislosti stanoví, že členský stát vydávající průkaz s náležitou péčí zajistí, aby osoba splňovala požadavky stanovené v čl. 7 odst. 1 této směrnice, mezi něž patří podmínka obvyklého bydliště.

42

I když článek 12 směrnice 2006/126 definuje kritéria umožňující stanovit, co je třeba pro účely této směrnice rozumět „obvyklým bydlištěm“, je nutno konstatovat, že posledně uvedená směrnice nicméně neobsahuje žádné ustanovení upřesňující pravidla pro prokázání existence takového bydliště před orgány příslušnými pro vydávání řidičských průkazů a prodlužování jejich platnosti.

43

I když je pravda, že pravidla pro prokázání splnění podmínky obvyklého bydliště před orgány příslušnými pro vydávání řidičských průkazů a prodlužování jejich platnosti spadají do pravomoci členských států a že směrnice 2006/126 stanoví – jak vyplývá z jejího bodu 8 odůvodnění – pouze minimální požadavky pro vydávání řidičských průkazů členskými státy, z článku 12 této směrnice ve spojení s jejím čl. 7 odst. 1 písm. e) a odst. 3 písm. b) nicméně vyplývá, že výsledek, kterého mají členské státy podle těchto ustanovení dosáhnout, spočívá v určení toho, zda kritéria, která umožňují stanovit, že osoba má obvyklé bydliště na jejich území, a která jsou uvedena v daném článku 12, jsou splněna, a to za účelem ověření, zda tato osoba splňuje podmínku obvyklého bydliště.

44

Pravidla pro prokázání splnění podmínky obvyklého bydliště tak nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby se orgány členského státu příslušné pro vydávání řidičských průkazů a prodlužování jejich platnosti mohly ujistit, že dotyčný splňuje tuto podmínku z hlediska kritérií uvedených v článku 12 směrnice 2006/126.

45

Skutečnost, že členský stát podřídí vydání řidičského průkazu a prodloužení jeho platnosti povinnosti ohlásit bydliště na jeho území, se za tímto účelem jeví jako vhodný prostředek, který může příslušným orgánům usnadnit ověření splnění podmínky obvyklého bydliště.

46

Absolutní povinnost mít ohlášené bydliště na území členského státu, a tedy neumožnění žadateli o řidičský průkaz použít jiné důkazní prostředky prokazující, že splňuje kritéria uvedená v článku 12 směrnice 2006/126, jde nicméně nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby se příslušné orgány mohly ujistit, že dotyčný splňuje podmínku obvyklého bydliště.

47

Pokud jde totiž o podmínku obvyklého bydliště, článek 12 směrnice 2006/126 stanoví řadu objektivních kritérií umožňujících určit, zda má žadatel obvyklé bydliště na daném území.

48

Je přitom možné, že žadatel splňuje tato kritéria umožňující určit, že má obvyklé bydliště na území členského státu, aniž má však v tomto členském státě ohlášené bydliště, což je patrně případ K. Nīmanise. Za těchto podmínek by žadateli nemusel, a dokonce neměl být vydán řidičský průkaz ani v jiných členských státech na základě podmínky obvyklého bydliště, neboť na území posledně uvedených nemá obvyklé bydliště ve smyslu článku 12 směrnice 2006/126.

49

Dotyčný by tedy mohl být zbaven možnosti získat řidičský průkaz v Unii, i když má své obvyklé bydliště ve smyslu článku 12 směrnice 2006/126 na území členského státu.

50

Příliš výlučnou povahu má právní úprava členského státu, podle které jediným prostředkem, který má žadatel o řidičský průkaz k tomu, aby příslušným orgánům prokázal, že splňuje podmínku obvyklého bydliště, je prokázat, že dotyčný ohlásil bydliště na území tohoto členského státu. Taková právní úprava totiž upřednostňuje skutečnost, která neodráží veškerá kritéria uvedená v článku 12 směrnice 2006/126, neboť vylučuje všechny ostatní skutečnosti vypovídající o situacích uvedených v tomto článku.

51

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 12 směrnice 2006/126 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které jediný prostředek, který má osoba, jež žádá o vydání řidičského průkazu nebo prodloužení jeho platnosti v tomto členském státě, k prokázání skutečnosti, že splňuje podmínku „obvyklého bydliště“ – ve smyslu tohoto článku 12 – na území uvedeného členského státu, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 písm. e) a odst. 3 písm. b) této směrnice, spočívá v prokázání existence ohlášeného bydliště na území dotyčného členského státu.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které jediný prostředek, který má osoba, jež žádá o vydání řidičského průkazu nebo prodloužení jeho platnosti v tomto členském státě, k prokázání skutečnosti, že splňuje podmínku „obvyklého bydliště“ – ve smyslu tohoto článku 12 – na území uvedeného členského státu, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 písm. e) a odst. 3 písm. b) této směrnice, spočívá v prokázání existence ohlášeného bydliště na území dotyčného členského státu.