Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex
Dokument 62014CC0184
Opinion of Advocate General Bot delivered on 16 April 2015.#A v B.#Request for a preliminary ruling from the Corte suprema di cassazione.#Reference for a preliminary ruling — Judicial cooperation in civil and commercial matters — Jurisdiction in matters relating to maintenance obligations — Regulation (EC) No 4/2009 — Article 3(c) and (d) — Matter relating to maintenance in respect of minor children concurrent with the parents’ separation proceedings, brought in a Member State other than that in which the children are habitually resident.#Case C-184/14.
Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 16. dubna 2015.
A v. B.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione.
Řízení o předběžné otázce – Spolupráce v občanských a obchodních věcech – Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Článek 3 písm. c) a d) – Návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytu, současně s řízením o rozluce rodičů.
Věc C-184/14.
Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 16. dubna 2015.
A v. B.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione.
Řízení o předběžné otázce – Spolupráce v občanských a obchodních věcech – Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Článek 3 písm. c) a d) – Návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytu, současně s řízením o rozluce rodičů.
Věc C-184/14.
Sbírka rozhodnutí – Obecná sbírka
Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2015:244
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 16. dubna 2015 ( 1 )
Věc C‑184/14
A
proti
B
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Itálie)]
„Nejlepší zájem dítěte — Listina základních práv Evropské unie — Článek 24 odst. 2 — Nařízení (ES) č. 4/2009 — Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinností — Návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný jakožto návrh, který souvisí s řízením o rozluce, v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytu — Nařízení (ES) č. 2201/2003 — Příslušnost v manželských věcech a věcech rodičovské zodpovědnosti“
1. |
Soudní dvůr má poprvé vyložit čl. 3 písm. c) a d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností ( 2 ). |
2. |
Toto ustanovení stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením nebo soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením. |
3. |
V projednávané věci se Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) táže Soudního dvora, zda může být návrh týkající se péče o nezletilé děti podaný v řízení o rozluce manželství považován za záležitost související s řízením o osobním stavu nebo s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Taková možnost by založila příslušnost dvou soudů různých členských států, a sice italského soudu, kterému byl podán návrh na rozluku manželství, a anglického soudu, který je příslušný k rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti. |
4. |
V tomto stanovisku uvedu důvody, proč mám za to, že článek 3 nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud bylo zahájeno hlavní řízení o rozluce manželství a návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem byl podán v tomto řízení o rozluce, je soud rozhodující v uvedeném řízení v zásadě příslušný rovněž k rozhodnutí o tomto návrhu týkajícím se vyživovacích povinností. Tato obecně určená příslušnost však musí ustoupit, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte tak v tomto případě vyžaduje, aby byla územní příslušnost určena na základě kritéria blízkosti. |
I – Právní rámec
A – Listina
5. |
Článek 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie ( 3 ) stanoví, že „[p]ři všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte“. |
B – Nařízení č. 4/2009
6. |
Otázka vyživovacích povinností není v rámci Evropské unie nová, jelikož již koncem 50. let existovaly úmluvy použitelné mezi některými zakladatelskými státy Unie ( 4 ). Následně si delegace vyjednávající Úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 5 ) přály, aby tato úmluva navazovala na uvedené úmluvy ( 6 ). Článek 5 bod 2 Bruselské úmluvy stanovil, že osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu může být v jiném smluvním státě žalována ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněný z výživného bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran. |
7. |
Toto pravidlo bylo poté převzato do nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 7 ). |
8. |
Za účelem udržení a rozvíjení prostoru svobody, bezpečnosti a práva přijala Unie nástroje spadající mimo jiné do oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s přeshraničními dopady. Přijala proto nařízení č. 4/2009, jehož cílem je usnadnit dosažení rozhodnutí týkajícího se nároků na výživné v jiném členském státě bez dalších formalit ( 8 ). |
9. |
Bod 44 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že toto nařízení by mělo v oblasti vyživovacích povinností nahradit nařízení č. 44/2001. Nařízení č. 4/2009 je tedy „lex specialis“ ve vztahu k nařízení č. 44/2001. |
10. |
Nařízení č. 4/2009 se na základě svého čl. 1 odst. 1 použije na „vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství“, přičemž jeho bod 11 odůvodnění uvádí, že pojem „vyživovací povinnost“ by měl být vykládán samostatně. |
11. |
Za tímto účelem zavádí toto nařízení systém společných pravidel v oblasti kompetenčních sporů tím, že stanoví pravidla, jimiž se řídí obecné příslušnost v oblasti vyživovacích povinností. |
12. |
Článek 3 uvedeného nařízení tak stanoví: „K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný
|
13. |
Nakonec je vhodné uvést, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska, které se neúčastnilo přijímání nařízení č. 4/2009, později souhlasilo s jeho použitelností ( 9 ). |
C – Nařízení (ES) č. 2201/2003
14. |
Cílem nařízení (ES) č. 2201/2003 ( 10 ) je v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva sjednotit pravidla týkající se mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech rozvodů, rozluk nebo prohlášení manželství za neplatné, jakož i ve věcech rodičovské zodpovědnosti. |
15. |
Podle čl. 1 odst. 3 písm. e) nařízení č. 2201/2003 se toto nařízení nevztahuje na vyživovací povinnosti. |
16. |
Článek 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení stanoví, že ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo – v případě Spojeného království a Irska – se jedná o zemi „domicilu“ obou manželů. |
17. |
Bod 12 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí: „Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.“ |
18. |
V souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 [jsou tak] soudy členského státu […] příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu“. |
II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
19. |
Pan A a paní B mají italskou státní příslušnost, jsou manželé a mají dvě nezletilé děti, které jsou rovněž italské státní příslušnosti. Všichni čtyři členové této rodiny mají místo obvyklého pobytu v Londýně (Spojené království), přičemž děti žijí s matkou. |
20. |
Žalobou ze dne 28. února 2012 se pan A u Tribunale di Milano (Itálie) domáhal, aby tento soud rozhodl o rozluce manželství z důvodů na straně jeho manželky a o střídavé péči obou manželů o obě děti a o bydlišti dětí u jejich matky. Pan A navrhl rovněž, že bude hradit měsíční příspěvek ve výši 4000 eur na výživu dětí. |
21. |
Paní B podala k tomuto soudu protinávrh, kterým se domáhala rozluky manželství z důvodů výlučně na straně pana A, svěření dětí do její péče a o přiznání měsíčního výživného ve výši 18700 eur. Paní B kromě toho namítla nepříslušnost italského soudu ve věci režimu péče o děti, určení jejich bydliště, udržování vztahů a kontaktů s nimi a příspěvku na jejich výživu. Má totiž za to, že vzhledem k tomu, že manželé vždy žili v Londýně, kde se jejich děti narodily a kde žijí, je na základě nařízení č. 2201/2003 příslušný k rozhodnutí o těchto otázkách anglický soud. |
22. |
V usnesení ze dne 16. listopadu 2012 měl Tribunale di Milano za to, že italský soud je v souladu s článkem 3 nařízení č. 2201/2003 skutečně příslušný, pokud jde o návrh na rozluku manželství. Avšak co se týče návrhů týkajících se rodičovské zodpovědnosti k oběma nezletilým dětem, uznal na základě čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení příslušnost anglického soudu, neboť děti mají místo obvyklého pobytu v Londýně. |
23. |
Pokud jde konkrétně o návrhy týkající se vyživovacích povinností mezi manželi a k dětem, Tribunale di Milano odkázal na nařízení č. 4/2009 a zvláště na jeho článek 3. Měl tak za to, že je příslušný rozhodnout o návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti podaném paní B v její prospěch, neboť tento návrh souvisí s řízením o osobním stavu. Pokud jde o návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem, prohlásil se naopak za nepříslušný, protože rozhodl, že tento návrh souvisí nikoli s řízením o osobním stavu, nýbrž s řízením o rodičovské zodpovědnosti, u níž je k rozhodování příslušný anglický soud. |
24. |
Proti tomuto rozhodnutí o odmítnutí příslušnosti italského soudu podal pan A opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione, přičemž se opřel o jediný důvod, a sice že příslušnost italského soudu ve věci vyživovacích povinností k nezletilým dětem může být rovněž považována za příslušnost, která souvisí s řízením o rozluce manželství v souladu s čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009. |
25. |
Corte suprema di cassazione, který má pochybnosti ohledně výkladu tohoto nařízení, se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Může o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností k dětem podaném v rámci řízení o rozluce manželství jakožto o záležitosti související s tímto řízením rozhodovat jak soud příslušný k projednání návrhu na rozluku, tak soud, před kterým probíhá řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti, a to na základě kritéria prevence, nebo o tomto návrhu musí nutně rozhodovat soud rozhodující o rodičovské zodpovědnosti, neboť dvě odlišná kritéria uvedená v písm. c) a d) opakovaně citovaného článku 3 jsou alternativní (v tom smyslu, že jedno nutně vylučuje druhé)?“ |
III – Má analýza
26. |
Podstatou otázky, kterou položil předkládající soud Soudnímu dvoru je, zda čl. 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu týkajícím se vyživovacích povinností ve prospěch nezletilých dětí podaný v řízení o rozluce manželství může být jak soud příslušný pro řízení o osobním stavu, tak soud příslušný k řízení o rodičovské zodpovědnosti. |
27. |
Odpověď na položenou otázku předpokládá, že budou zodpovězeny následující otázky. Nejprve v případě, že v domácnosti jsou děti, je otázka stanovení a rozdělení vyživovací povinnosti k nim neoddělitelná od řízení o ukončení soužití jejich rodičů? Poté, jaké důsledky je třeba z toho vyvodit, pokud jde o příslušnost soudů, kterým byly podány návrhy v takovém řízení o ukončení soužití? |
28. |
Mám za to, že zohlednění pojmu „nejlepší zájmy dítěte“ určuje povahu odpovědi, kterou je třeba dát předkládajícímu soudu. V souladu s touto základní zásadou jsem se kromě toho rozhodl přeformulovat položenou otázku tak, aby dítě bylo ústředním bodem této problematiky. |
29. |
Jak z hlediska právních předpisů, tak judikatury je totiž nesporné, že tento pojem nevyhnutelně dominuje v rodinném právu, když je situace dítěte dotčena sporem, který je předmětem původního řízení. |
30. |
Při této příležitosti připomínám, že čl. 24 odst. 2 Listiny stanoví, že „[p]ři všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte“. Nelze zpochybnit, že se Listina v tomto případě použije. |
31. |
Soudní dvůr měl kromě toho příležitost několikrát připomenout význam této zásady. |
32. |
Ve svém rozsudku Rinau ( 11 ) tak uvedl, že nařízení č. 2201/2003 vychází z pojetí, podle něhož musí být dána přednost nejlepšímu zájmu dítěte ( 12 ). Nedávno rozhodl, že je nutné zajistit ochranu nejlepšího zájmu dítěte, pokud se jedná o stanovení jeho obvyklého bydliště ( 13 ). |
33. |
Navíc je třeba poznamenat, že Soudní dvůr dbá zvláště na to, aby byl výklad ustanovení nařízení č. 2201/2003 v souladu s článkem 24 Listiny, zejména s nejvlastnějším zájmem dítěte. V rozsudku Aguirre Zarraga ( 14 ) Soudní dvůr rozhodl, že „jelikož [toto] nařízení nemůže být v rozporu s Listinou […], je [...] třeba ustanovení článku 42 uvedeného nařízení, jež zavádí právo dítěte být vyslechnuto, vykládat s ohledem na článek 24 [Listiny]“ ( 15 ). |
34. |
Ještě dále jde ve svém rozsudku McB. ( 16 ), neboť ověřuje, zda článek 24 Listiny nebrání výkladu nařízení č. 2201/2003, který podal ( 17 ). V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že z bodu 33 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že nařízení ctí základní práva a řídí se zásadami Listiny, a zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny. Ustanovení uvedeného nařízení tak nelze vykládat v tom smyslu, že porušují základní právo dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, jehož dodržování nesporně splývá s nejvlastnějším zájmem dítěte ( 18 ). Z toho vyvozuje, že za těchto podmínek je třeba ověřit, zda článek 24 Listiny, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje, brání výkladu nařízení č. 2201/2003 uvedenému v bodě 44 zmíněného rozsudku ( 19 ). |
35. |
Závěr, který je třeba vyvodit z těchto úvah je jednoznačný. Při použití a výkladu unijních právních předpisů musí být nejlepší zájem dítěte hlavním hlediskem. V tomto ohledu je zvláště výstižné vyjádření Výboru pro práva dítěte u Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR). Připomíná totiž, že „[nejlepší zájem dítěte] je normou, cílem, hlavním směrem, určujícím pojmem, který musí být zřejmý ve všech normách, politikách a vnitřních rozhodnutích, jakož i rozpočtech týkající se dětí, být jejich nedílnou součástí a prostupovat je“ ( 20 ). |
36. |
Judikatura formulovaná ve vztahu k nařízení č. 2201/2003 je zjevně použitelná i na nařízení č. 4/2009. Je nemyslitelné, aby se intenzita této zásady, která je součástí mnohých základních práv dítěte, mohla měnit v závislosti na předmětné oblasti rodinného práva, třebaže bez ohledu na tuto oblast je dítě vždy přímo dotčeno. |
37. |
Vzhledem k těmto úvahám mám za to, že jako odpověď na první aspekt problematiky, který jsem vymezil přeformulováním otázky položenou Corte suprema di cassazione, mohu uvést následující upřesnění: |
38. |
Na tomto místě je třeba se zabývat výkladem čl. 3 písm. c) nařízení č. 4/2009. |
39. |
Podle Komise se hraniční určovatel upravený v čl. 3 písm. d) tohoto nařízení může vztahovat jen k vyživovacím povinnostem k nezletilým dětem, které jsou jasně spojeny s rodičovskou zodpovědností, zatímco hraniční určovatel upravený v čl. 3 písm. c) tohoto nařízení se může týkat jen vyživovacích povinností mezi manželi, a tedy nikoliv i vyživovacích povinností k nezletilým dětem. |
40. |
Nesdílím tento názor, a to z následujících důvodů. |
41. |
Mám za to, že struktura článku 3 nařízení č. 4/2009 není bez významu. Článek 3 písm. a) a b) tohoto nařízení upravuje dva důvody založení příslušnosti, které se uplatní v situaci, kdy návrh týkající se vyživovacích povinností je předmětem hlavní žaloby. V tomto případě je to buď místo obvyklého pobytu odpůrce, nebo místo obvyklého pobytu oprávněného. |
42. |
Dva další důvody založení příslušnosti upravené v čl. 3 písm. c) a d) tohoto nařízení se uplatní v situacích, kdy návrh týkající se vyživovacích povinností souvisí s řízením o osobním stavu nebo s řízením o rodičovské zodpovědnosti. |
43. |
Je zjevné, že situace svobodné, vdané nebo ženaté, soudně rozloučené nebo rozvedené osoby se týká osobního stavu a zakládá účinky vůči třetím osobám. |
44. |
Je rovněž zřejmé, že při rozvázání manželského svazku nebo ukončení soužití, které vede k oddělení manželů a rozpadu společné domácnosti, vyvstává otázka stanovení výživného pro děti žijící v dané domácnosti a rozdělení nákladů na ně nejen automaticky z logiky věci, ale též a to především povinně z čistě právních důvodů. Musím zjevně uznat, neboť jinak bych popřel každodenní realitu řízení tohoto druhu, že stanovení výživného na děti a rozdělení nákladů na ně je automatickým a přirozeným důsledkem jiného řízení, a sice řízení o ukončení soužití. Mám tedy za to, že souvislost v právním smyslu slova mezi prvním a druhým řízením je zde nesporně prokázána. |
45. |
Jaké důsledky musím vyvodit z tohoto prvního závěru? Nyní je třeba posoudit druhý aspekt problematiky vyplývající z přeformulované otázky. |
46. |
Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte hraje na tomto místě roli vůdčí zásady. |
47. |
Mám totiž za to, že jakékoliv řešení, které by rozlišovalo mezi řízením o ukončení soužití, jež by bylo zahájeno před soudem jednoho členského státu a řízením o výživném na děti, k němuž by byl příslušný soud jiného členského státu, je zcela v rozporu se zájmem dítěte. |
48. |
O tomto konstatování se lze snadno přesvědčit tím, že si uvědomíme, že právní logika tohoto systému by vedla k tomu, že soud příslušný k rozhodnutí o otázce výživného by musel čekat až do doby, než by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o ukončení soužití (rozluce nebo rozvodu). Z toho by nutně vyplynula čekací doba, během které by byl nebyl přesně určen osud dětí. |
49. |
I kdyby soud, který by se zabýval otázkou vztahující se k manželskému svazku, přijal v těchto otázkách opatření, která by kvalifikoval jako předběžná, vedlo by zachování kontinuity mezi jednotlivými fázemi řízení rovněž k lhůtám nepřijatelným z hlediska výše uvedených zásad, neboť by vyžadovalo uložení opatření neurčitého trvání v rozporu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte. |
50. |
Dodávám – možná jen pro úplnost – že v této zjevně nepříznivé situaci by se nemohly nacházet děti, jejichž rodiče by zůstali usazeni v členském státě jejich státní příslušnosti. Jinými slovy, ve využití svobod pohybu a usazování rodičů by tkvěl původ nepříznivé situace, do které se nemohou dostat děti rodičů, kteří se rozvádějí nebo soudně rozlučují a neopustili členský stát původu. |
51. |
Je tudíž nutné spojit u téhož soudu příslušnost soudu pro hlavní původní řízení o ukončení soužití, tak pro související záležitosti, které jsou pro dítě zásadní a které z něj vyplývají. Je tedy třeba stanovit příslušný soud a v této otázce se má úvaha znovu musí opřít o pojem „nejlepší zájem dítěte“. Okamžité a nejjednodušší řešení by bylo navázat vše na příslušnost soudu rozhodujícího v řízení o ukončení soužití rodičů. |
52. |
Toto řešení je sice jednoduché, skrývá však skutečnou obtíž. Tato obtíž se totiž týká čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, který ponechává rodičům volbu, zejména možnost zahájit řízení před soudem, který je příslušný jen z důvodu jejich společné státní příslušnosti, kteréžto možnosti využili v projednávaném případě. V čl. 3 písm. c) a d) však nařízení č. 4/2009 výslovně vylučuje takovou příslušnost, pokud jde jak o záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem, která souvisí s hlavním řízením o osobním stavu, tak o tuto záležitost, která souvisí s řízením o rodičovské zodpovědnosti. |
53. |
Toto konstatování tedy podle všeho staví tyto dva předpisy do přímého protikladu, takže vyžaduje řešení spočívající v rozdělení řízení, o které jsem výše vyjádřil jako řešení, o kterém nelze uvažovat. |
54. |
Rozpor je ve skutečnosti zjevný. Nelze totiž vyloučit uplatnění imperativního účinku zohlednění nejlepšího zájmu dítěte na nařízení č. 2201/2003. V tomto ohledu stačí ostatně připomenout judikaturu Soudního dvora uvedenou v bodech 32 až 34 tohoto stanoviska. |
55. |
Dále je třeba zohlednit samotné znění bodu 12 odůvodnění tohoto nařízení, které, připomínám, uvádí, že „[p]ravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená [uvedeným] nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti“. |
56. |
Je třeba zohlednit právě tuto blízkost. |
57. |
Toto kritérium totiž umožňuje uvést nařízení č. 2201/2003 a č. 4/2009 do souladu v této oblasti. |
58. |
Kritérium blízkosti vyžaduje, aby soud místa bydliště dětí byl soudem příslušným k rozhodnutí všech návrhů, vzhledem k tomu, že je úzce spojeno s nejlepším zájmem dítěte. To znamená, že v rámci nařízení č. 4/2009 je vyloučena příslušnost založená výlučně na státní příslušnosti rodičů, pokud jde o výživné nebo rodičovskou zodpovědnost, neboť v tomto případě by bylo zjevně vyloučeno kritérium blízkosti, a tím i nejlepší zájem dítěte. |
59. |
Navíc na základě týchž zásad znovu stejné kritérium blízkosti, jehož převažující charakter je vyjádřen v bodě 12 odůvodnění tohoto nařízení, vyžaduje, aby z kritérií příslušnosti uvedených v článku 3 nařízení č. 2201/2003 bylo jako důvod založení příslušnosti použito místo obvyklého pobytu manželů. Poznamenávám kromě toho – což není bezvýznamné – že kritérium místa obvyklého pobytu je prvním kritériem uvedeným na seznamu obsaženém v článku 3 zmíněného nařízení. |
60. |
Je zjevné, že toto kritérium místa obvyklého pobytu manželů určuje místo, kde před ukončením soužití manželů pobývala rodina, a proto i děti. |
61. |
Tímto bude splněn požadavek blízkosti. Pokud by ostatně přetrvávaly pochybnosti ohledně souladu nařízení č. 2201/2003 a č. 4/2009 v této konkrétní otázce, stačila by k vyřešení sporu ve prospěch výkladu, který jsem navrhl, skutečnost, že nařízení č. 4/2009 je „lex specialis“. |
62. |
Souhrnně mám tedy za to, že lze popsat situaci, která z toho vyplývá v rámci rozvodu nebo rozluky páru, který má děti tak, že původní stanovení výživného a rozdělení nákladů na výživu nezletilých dětí mezi rodiče musí být řešeno – ostatně obdobně je tomu i v případě záležitostí týkajících se rodičovské zodpovědnosti – v řízení zahájeném za účelem rozhodnutí o rozvodu nebo rozluce. |
63. |
Vzhledem k tomu, že zohlednění nejlepšího zájmu dítěte je imperativní, musí se příslušnost soudu, který má o něm rozhodnout, řídit kritériem blízkosti a ničím jiným. |
64. |
Ve sporu v původním řízení tudíž nejlepší zájem dítěte vyžaduje odmítnutí příslušnosti italských soudů ve prospěch soudů členského státu, na jehož území mají děti místo obvyklého pobytu, a sice anglických soudů, přičemž tyto soudy jsou ostatně podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 příslušné pro řízení o rodičovské zodpovědnosti. |
65. |
Je pravda, že z toho v takové situaci, jako je situace v původním řízení, vyplyne, že volba příslušného soudu účastníky řízení je omezená. To se však nejeví jako šokující ani odporující základním zásadám v dané oblasti vzhledem k tomu, že účastníky řízení jsou zde rodiče a omezení této možnosti volby je jim uloženo z důvodu nejlepšího zájmu jejich dítěte (dětí). |
IV – Závěry
66. |
S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Corte suprema di cassazione následovně:
|
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. 2009, L 7, s. 1, a oprava Úř. věst. 2011, L 311, s. 26.
( 3 ) – Dále jen „Listina“.
( 4 ) – Newyorská úmluva ze dne 20. června 1956 o vymáhání výživného v cizině, jakož i Haagská úmluva ze dne 15. dubna 1958 o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem.
( 5 ) – Úř. věst. 1972, L 299, s. 32; Zvl. vyd. 17/01, s. 92. Úmluva ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“)
( 6 ) – Viz s. 24 a 25 zprávy Jenarda k Úmluvě ze dne 27. září 1968 o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1).
( 7 ) – Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92. Viz čl. 5 bod 2 nařízení č. 44/2001.
( 8 ) – Viz bod 9 odůvodnění tohoto nařízení.
( 9 ) – Viz v tomto ohledu rozhodnutí Komise 2009/451/ES ze dne 8. června 2009 o úmyslu Spojeného království přijmout nařízení č. 4/2009 (Úř. věst. L 149, s. 73).
( 10 ) – Nařízení Rady ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243).
( 11 ) – C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406.
( 12 ) – Bod 51.
( 13 ) – Viz rozsudek C (C‑376/14 PPU, EU:C:2014:2268, bod 56). K zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při výkladu nařízení č. 2201/2003 viz rovněž rozsudky A (C‑523/07, EU:C:2009:225); Detiček (C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810); Purrucker (C‑256/09, EU:C:2010:437) a Mercredi (C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829).
( 14 ) – C‑491/10 PPU, EU:C:2010:828.
( 15 ) – Bod 60 a citovaná judikatura. Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.
( 16 ) – C‑400/10 PPU, EU:C:2010:582.
( 17 ) – Viz v tomto ohledu Devers, A., „Les praticiens et le droit international privé européen de la famille“, Revue Europe, č. 11, listopad 2013, studie 9, body 22 a násl.
( 18 ) – Bod 60.
( 19 ) – Bod 61.
( 20 ) – Viz „Article 3: Intérêt supérieur de l’enfant“, Revue Droit de la famille, č. 11, listopad 2006, spis 16 týkající se článku 3 Úmluvy o právech dítěte uzavřené v New Yorku dne 20. listopadu 1989 a ratifikované všemi členskými státy. Tento článek 3 ve svém odstavci 1 stanoví, že „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány“.