—

za CTP – Compagnia Trasporti Pubblici SpA M. Malenem, avvocato,

—

za Regione Campania L. Buondonnem, M. Lacatenem a d’Eliem, avvocati,

—

za Provincia di Napoli L. Scettem a A. Di Falcem, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

—

za Evropskou komisi E. Montaguti a N. Yerrell, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (Úř. věst. L 156, s. 1; Zvl. vyd. 07/001, s. 19), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. června 1991 (Úř. věst. L 169, s. 1; Zvl. vyd. 07/001, s. 314, dále jen „nařízení č. 1191/69“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi CTP – Compagnia Trasporti Pubblici SpA (dále jen „CTP“) na straně jedné a Regione Campania (region Kampánie) (věci C‑516/12 až C‑518/12) a Provincia di Napoli (provincie Neapol) (věci C‑516/12 a C‑518/12) na straně druhé, ve věci odmítnutí posledně jmenovaných přiznat společnosti CTP vyrovnání finanční zátěže, která plyne z poskytování služeb místní veřejné dopravy.

3

Článek 1 odst. 1 až 5 nařízení č. 1191/69, nacházející se v oddíle I tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na dopravní podniky provozující dopravu po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách.

Členské státy mohou vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení všechny podniky, jejichž činnost je omezena výlučně na provozování městské, příměstské nebo regionální dopravy.

2.   Pro účely tohoto nařízení se:

3.   Příslušné orgány členských států zruší všechny závazky v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, které vyplývají z pojmu veřejné služby, vymezené tímto nařízením.

4.   Za účelem zajištění přiměřených dopravních služeb, které zejména berou v úvahu sociální faktory a faktory životního prostředí a územního plánování, nebo s cílem nabídnout zvláštní jízdné určitým kategoriím cestujících mohou příslušné orgány členských států uzavřít s dopravním podnikem smlouvu na veřejné služby. Podmínky a podrobnosti takové smlouvy jsou stanoveny v oddíle V.

5.   Příslušné orgány členských států však mohou zachovat nebo uložit závazky veřejné služby podle článku 2 v městské, příměstské a regionální přepravě cestujících. Podmínky a podrobnosti, včetně metod vyrovnání, jsou stanoveny v oddílech II, III a IV.

[...]“

4

V původním znění nařízení č. 1191/69 před změnami vloženými nařízením č. 1893/91 zněl článek 1 takto:

„1.   Členské státy zruší všechny závazky v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, které vyplývají z pojmu veřejné služby, vymezené tímto nařízením.

2.   Tyto závazky však lze zachovat, pokud jsou nevyhnutelné pro zabezpečení poskytování přiměřených dopravních služeb.

3.   Odstavec 1 se neuplatňuje v přepravě cestujících na přepravní sazby a podmínky stanovené kterýmkoli členským státem v zájmu jedné nebo více sociálních kategorií cestujících.

4.   Finanční břemena [zátěž] uložená dopravním podnikům vyplývající ze zachování závazků podle odstavce 2 nebo uplatňování přepravních sazeb a podmínek podle odstavce 3 jsou [je] vyrovnávána společnými postupy stanovenými v tomto nařízení.“

5

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 1191/69 stanoví:

„‚Závazky veřejné služby‘ se rozumí závazky, které by daný dopravní podnik na základě svých vlastních obchodních zájmů nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek.“

6

Oddíl II uvedeného nařízení, nadepsaný „Společné zásady zrušení nebo zachování závazků veřejné služby“, obsahuje články 3 až 8.

7

Článek 4 téhož nařízení zní následovně:

„1.   Je na dopravních podnicích, aby požádaly příslušné orgány členských států o úplné nebo částečné zrušení závazku veřejné služby, pokud tento závazek zahrnuje hospodářské nevýhody.

2.   Ve svých žádostech mohou dopravní podniky navrhnout náhradu některými jinými formami dopravy. Podniky použijí článek 5 pro výpočet možných úspor, jimiž by mohly vylepšit svou finanční situaci.“

8

Článek 6 nařízení č. 1191/69 stanoví:

„1.   Do jednoho roku od vstupu tohoto nařízení v platnost podají dopravní podniky příslušným orgánům členských států žádosti podle článku 4.

Dopravní podniky mohou podat žádosti po uplynutí uvedené lhůty, pokud shledají, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1.

2.   Rozhodnutí zachovat závazek veřejné služby nebo jej zcela nebo zčásti zrušit koncem stanoveného období stanoví vyrovnání poskytované s ohledem na finanční břemena [zátěž] plynoucí z těchto závazků, jehož výše se stanoví společnými postupy podle článků 10 až 13.

3.   Příslušné orgány členských států rozhodnou do jednoho roku od podání žádosti, pokud jde o závazky provozu nebo přepravy, a do šesti měsíců, pokud jde o tarifní závazky.

Právo na vyrovnání vzniká dnem rozhodnutí příslušného orgánu, v žádném případě však před 1. lednem 1971.

4.   Pokud to však příslušné orgány členských států pokládají za nezbytné z důvodů počtu a závažnosti žádostí podaných jednotlivými podniky, mohou prodloužit období uvedená v odst. 3 prvních třech pododstavcích nejdéle do 1. ledna 1972. V tom případě vzniká právo na vyrovnání k tomuto dni.

Pokud příslušné orgány členských států zamýšlejí využít tohoto zmocnění, uvědomí o tom dané podniky ve lhůtě šesti měsíců od podání žádosti.

Pokud kterýkoli členský stát narazí na zvláštní obtíže, může Rada na jeho žádost a na návrh Komise zmocnit daný stát k prodloužení lhůty uvedené v prvním pododstavci tohoto odstavce do 1. ledna 1973.

5.   Pokud příslušné orgány nerozhodnou ve stanovených lhůtách, považuje se závazek, jehož se žádost o zrušení podle čl. 4 odst. 1 týká, za zrušený.

6.   Rada na základě zprávy předložené do 31. prosince 1972 Komisí posoudí situaci v každém členském státě, pokud jde o provádění tohoto nařízení.“

9

Oddíl V nařízení č. 1191/69, nadepsaný „Smlouvy na veřejné služby“, obsahuje jediný článek, a sice článek 14, který stanoví:

„1.   ‚Smlouvou na veřejné služby‘ se rozumí smlouva uzavřená mezi příslušnými orgány členského státu a dopravním podnikem za účelem zajištění přiměřených dopravních služeb pro veřejnost.

Smlouva na veřejné služby může zahrnovat zejména:

2.   Smlouva na veřejné služby zahrnuje mimo jiné toto:

3.   Prostředky zapojené do poskytování dopravních služeb, které jsou předmětem smlouvy na veřejné služby, mohou patřit podniku nebo mu mohou být k dispozici.

4.   Každý podnik, který zamýšlí přerušit dopravní služby poskytované veřejnosti plynule a pravidelně a nespadající do systému smluv na veřejné služby nebo závazků veřejné služby, anebo provést v nich podstatné změny, to sdělí příslušným orgánům členského státu nejméně tři měsíce předem.

Příslušné orgány mohou rozhodnout o odmítnutí takového sdělení.

Toto ustanovení se netýká ostatních vnitrostátních postupů použitelných, pokud jde o oprávnění k zrušení nebo změně dopravních služeb.

5.   Po obdržení sdělení podle odstavce 4 mohou příslušné orgány trvat na zachování dané služby až po dobu jednoho roku ode dne sdělení a oznámí toto rozhodnutí podnikům nejpozději jeden měsíc před uplynutím platnosti předběžného oznámení.

Mohou také podnítit jednání o zřízení nebo úpravě takové služby.

6.   Finanční břemena [zátěž] vzniklá dopravním podnikům ze závazků podle odstavce 5 jsou [je] vyrovnávána společnými postupy stanovenými v oddílech II, III a IV.“

10

V původním znění nařízení č. 1191/69 před změnami vloženými nařízením č. 1893/91 zněl článek 14 takto:

„1.   Kromě případů uvedených v čl. 1 odst. 3 mohou členské státy po vstupu tohoto nařízení v platnost uložit závazky veřejné služby pouze tehdy, pokud jsou nezbytně nutné k zabezpečení poskytování přiměřených dopravních služeb.

2.   Pokud takto uložené závazky přinesou dopravním podnikům hospodářské nevýhody ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 2 nebo finanční břemena [zátěž] ve smyslu článku 9, stanoví příslušné orgány členských států při rozhodování o uložení těchto závazků vyrovnání finanční břemen [zátěže], která z nich plyne. Použijí se články 10 až 13.“

11

Článek 17 legislativního nařízení č. 422 ze dne 19. listopadu 1997 o přenesení funkcí a úkolů v oblasti místní veřejné dopravy na regiony a orgány místní správy podle čl. 4 odst. 4 zákona č. 59 ze dne 15. března 1997 (decreto legislativo n. 422 – Conferimento alle regioni ed agli enti locali di funzioni e compiti in materia di trasporto pubblico locale, a norma dell’articolo 4, comma 4, della legge 15 marzo 1997, n. 59) (GURI č. 287, ze dne 10. prosince 1997, s. 4), stanoví:

„Regiony, provincie a obce za účelem zajištění mobility uživatelů definují závazky veřejné služby na základě článku 2 [nařízení č. 1191/69] a prostřednictvím smluv o poskytování služeb uvedených v článku 19 stanoví příslušné finanční náhrady pro podniky vykonávající tyto služby, přičemž v souladu s uvedeným ustanovením Společenství přihlédnou k příjmům plynoucím z jízdného a k příjmům plynoucím i z případného provozování doplňkových služeb k zajištění mobility.“

12

Společnost CTP poskytuje služby místní veřejné dopravy v provincii Neapol. V této souvislosti uvedená společnost podala několik žádostí o vyrovnání za hospodářskou nevýhodu, kterou jí podle jejího tvrzení poskytování těchto služeb způsobilo, u Regione Campania a Provincia di Napoli, které tyto žádosti zamítly.

13

Společnost CTP podala proti těmto správním rozhodnutím žalobu na neplatnost k Tribunale amministrativo regionale per la Campania. Uvedený soud rozhodl, že na základě článku 4 nařízení č. 1191/69 může právo na vyrovnání za takovou hospodářskou nevýhodu vzniknout pouze tehdy, když dopravní podnik podal nejprve žádost o zrušení závazku veřejné služby, kterým je vázán, a pouze když příslušné orgány tuto žádost zamítnou. Vzhledem k tomu, že CTP takovou žádost o zrušení nepodala, Tribunale amministrativo regionale per la Campania vydal tři rozsudky, kterými žaloby podané CTP zamítl.

14

Společnost CTP podala proti třem rozsudkům vydaným Tribunale amministrativo regionale per la Campania kasační opravné prostředky k předkládajícímu soudu. Předkládající soud má za to, že existují dvě různé možnosti výkladu článků 1, 4 a 6 nařízení č. 1191/69, pokud jde o vznik práva dopravního podniku, který je vázán závazkem veřejné služby, na vyrovnání.

15

Podle výkladu označeného za „teleologický“ zastávaného Tribunale amministrativo regionale per la Campania může právo na vyrovnání vzniknout až po žádosti o zrušení závazku veřejné služby podané dotyčným dopravním podnikem u příslušných orgánů. V tomto kontextu předkládající soud poukazuje na článek 17 výše uvedeného legislativního nařízení č. 422 ze dne 19. listopadu 1997, který stanoví uzavření smluv na služby a v tomto ohledu uvádí, že na rozdíl od dřívějšího režimu koncese spočívá současný režim na smlouvě o poskytování služeb, kdy částku vyplacenou správním orgánem lze považovat za synalagmatické protiplnění za dobrovolně převzatý závazek. Uvedený soud však dodává, že toto právo na vyrovnání, přestože je stanoveno smluvně, může vzniknout až v důsledku žádosti o zrušení závazku veřejné služby.

16

Podle výkladu označeného za „systematický“ vzniká právo na vyrovnání, aniž musí dopravní podnik podat žádost o zrušení, neboť toto právo se týká závazku veřejné služby, jehož zachování lze uložit na základě čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1191/69, který se týká městské, příměstské a regionální přepravy cestujících.

17

Za těchto podmínek se Consiglio di Stato rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku, formulovanou totožně ve věcech C‑516/12 až C‑518/12:

„Vzniká na základě článku 4 [nařízení č. 1191/69] právo na vyrovnání, pouze pokud po podání příslušné žádosti příslušné orgány nezrušily závazek služby, který způsobuje hospodářské nevýhody pro dopravní podniky, nebo se toto ustanovení uplatní pouze pro závazky služby, pro které nařízení stanoví zrušení a neumožňuje jejich zachování?“

18

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 29. listopadu 2012 byly věci C‑516/12 až C‑518/12 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

19

Úvodem je třeba určit rámec, do kterého žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zapadají.

20

Zaprvé nic ve spise předloženém Soudnímu dvoru nenaznačuje, že Italská republika využila možnost stanovenou v čl. 1 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 1191/69 vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení podniky, jejichž činnost je omezena výlučně na provozování městské, příměstské nebo regionální dopravy. Proto jsou ustanovení tohoto nařízení na věci v původním řízení plně použitelná a předběžná otázka musí být zkoumána ve světle těchto ustanovení (obdobně viz rozsudek Antrop a další, C‑504/07, EU:C:2009:290, bod 17).

21

Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je předkládající soud příslušný pouze k tomu, aby vymezil předmět otázek, které zamýšlí Soudnímu dvoru předložit. Je totiž věcí pouze vnitrostátních soudů, které projednávají spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru (rozsudek Kersbergen-Lap a Dams-Schipper, C‑154/05, EU:C:2006:449, bod 21 a citovaná judikatura).

22

Podle údajů poskytnutých účastníky řízení na jednání přitom služby místní veřejné dopravy dotčené ve sporech v původním řízení poskytované společností CTP mohou mít svůj základ buď v závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1191/69, nebo ve smlouvě na veřejné služby ve smyslu čl. 14 odst. 1 tohoto nařízení.

23

Jak uvedl generální advokát v bodech 34 a 35 svého stanoviska, článek 4 nařízení č. 1191/69, jenž je předmětem položené otázky, jakož i článek 6 tohoto nařízení, se použijí pouze tehdy, když mají služby místní veřejné dopravy poskytované společností CTP základ v závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení. Naproti tomu se tyto články nepoužijí, když služby místní veřejné dopravy poskytované společností CTP mají základ ve smlouvě na veřejné služby ve smyslu čl. 14 odst. 1 nařízení č. 1191/69, určení čehož je na předkládajícím soudu.

24

V projednávaném případě se otázka položená předkládajícím soudem týká výkladu článku 4 nařízení č. 1191/69 a tento soud neuvádí situaci spadající pod čl. 14 odst. 1 tohoto nařízení. S ohledem na judikaturu zmíněnou v bodě 21 tohoto rozsudku je tudíž třeba zkoumat otázku položenou Soudnímu dvoru na základě hypotézy, že služby místní veřejné dopravy poskytované společností CTP mají základ v závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1191/69.

25

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda články 4 a 6 nařízení č. 1191/69 musí být vykládány v tom smyslu, že vznik práva na vyrovnání za finanční zátěž, která plyne z plnění závazku veřejné služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, je podmíněn zaprvé podáním žádosti o zrušení tohoto závazku dotyčným podnikem, a zadruhé rozhodnutím příslušných orgánů o zachování nebo zrušení koncem stanoveného období uvedeného závazku.

26

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1191/69 ve spojení s čl. 6 odst. 2 tohoto nařízení je vyrovnání za finanční zátěž, která plyne ze závazku veřejné služby, přiznáno dotyčným dopravním podnikům pouze tehdy, když požádají o úplné nebo částečné zrušení tohoto závazku a když příslušné orgány rozhodnou na rozdíl od této žádosti o zachování, nebo o úplném nebo částečném zrušení koncem stanoveného období uvedeného závazku veřejné služby. Tato ustanovení nařízení č. 1191/69 tedy vyžadují, aby obě podmínky uvedené v bodě 25 tohoto rozsudku byly splněny.

27

Je přitom třeba připomenout, že v původním znění a před změnami vloženými nařízením č. 1893/91 umožňoval článek 14 nařízení č. 1191/69 členským státům ukládat nové závazky veřejné služby, avšak příslušným orgánům ukládal povinnost při rozhodování o uložení těchto závazků stanovit vyrovnání za finanční zátěž, která plyne z jejich plnění.

28

V původním znění nařízení č. 1191/69 se povinnost požádat o zrušení závazku veřejné služby za tím účelem, aby vzniklo právo na vyrovnání, na základě článku 4 ve spojení s článkem 6 tohoto nařízení používala pouze na závazky vzniklé před jeho vstupem v platnost, kdežto toto právo na vyrovnání plnoprávně vzniklo pro závazky veřejné služby vzniklé po jeho vstupu v platnost na základě článku 14 uvedeného nařízení.

29

Je pravda, že nařízení č. 1893/91 nahradilo toto ustanovení současným zněním článku 14 nařízení č. 1191/69, který stanoví uzavírání smluv na veřejné služby. Mimoto nařízení č. 1893/91 zavedlo nový čl. 1 odst. 5, podle kterého se závazky veřejné služby zachovávají a ukládají v souladu s podmínkami a podrobnostmi stanovenými v oddílech II až IV nařízení č. 1191/69.

30

Podle italské vlády změnilo z tohoto důvodu nařízení č. 1893/91 režim použitelný na ukládání závazků veřejné služby v tom smyslu, že právo na vyrovnání za finanční zátěž, která plyne z takových závazků, je napříště podmíněno podáním žádosti o zrušení závazků na základě článků 4 a 6 tohoto nařízení. Na podporu tohoto výkladu uplatňuje italská vláda argument, že po vstupu nařízení č. 1893/91 v platnost odkazuje nový čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1191/69, který opravňuje členské státy k uložení nových závazků veřejné služby, výslovně na oddíl II tohoto nařízení, který obsahuje uvedené články 4 a 6.

31

Jak nicméně zdůraznil generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, nic neumožňuje učinit závěr, že nařízení č. 1893/91 změnilo režim použitelný na závazky veřejné služby vzniklé po vstupu nařízení č. 1191/69 v platnost, jak je popsán v bodě 28 tohoto rozsudku. Z bodů odůvodnění nařízení č. 1893/91 naopak vyplývá, že členské státy mohou v rámci smlouvy uzavřené mezi příslušnými vnitrostátními orgány a dopravním podnikem nejen stanovit podmínky veřejných služeb v oblasti dopravy, avšak zachovávají si i možnost zachovat nebo uložit některé závazky veřejné služby. Původní režim byl doplněn druhým režimem založeným na novém právním nástroji, a sice smlouvě na veřejné služby ve smyslu nového článku 14 nařízení č. 1191/69.

32

Mimoto je nutno konstatovat, že nařízení č. 1893/91 neprovedlo žádnou změnu v článcích 4 a 6 nařízení č. 1191/69. Článek 6 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že žádosti o zrušení podle článku 4 musí být podány do jednoho roku od vstupu uvedeného nařízení v platnost, to znamená od 1. ledna 1969. Mimoto lhůty stanovené v odstavcích 3 až 6 tohoto článku vycházejí z dat 1. ledna 1971, 1. ledna 1972, 1. ledna 1973 nebo 31. ledna 1972. Z výše uvedeného vyplývá, že článek 6 nařízení č. 1191/69 se použije pouze na závazky veřejné služby vzniklé před vstupem uvedeného nařízení v platnost, a sice dne 1. ledna 1969.

33

Kromě toho, jak zdůraznil generální advokát v bodě 55 svého stanoviska, ze znění čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1191/69 nelze dovodit, že se každé z ustanovení oddílů II až IV tohoto nařízení použije jak na zachování, tak na uložení závazků veřejné služby. Některá z těchto ustanovení, jako je článek 3 nebo čl. 7 odst. 1, se použijí výlučně na zachování takových závazků. To samé platí pro články 4 a 6 tohoto nařízení, z jejichž znění vyplývá, že se použijí pouze na závazky veřejné služby vzniklé před 1. lednem 1969. Argument italské vlády, podle kterého se čl. 1 odst. 5 uvedeného nařízení musí vykládat v tom smyslu, že se články 4 a 6 uvedeného nařízení použijí na uložení nových závazků veřejné služby, proto nemůže obstát.

34

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že články 4 a 6 nařízení č. 1191/69 musí být vykládány v tom smyslu, že v případě závazků veřejné služby vzniklých před vstupem uvedeného nařízení v platnost je vznik práva na vyrovnání za finanční zátěž, která plyne z plnění takových závazků, podmíněn podáním žádosti o zrušení těchto závazků dotyčným podnikem, jakož i rozhodnutím příslušných orgánů o zachování nebo zrušení koncem stanoveného období uvedených závazků. Pokud jde naproti tomu o závazky veřejné služby vzniklé po tomto datu, vznik takového práva na vyrovnání těmto podmínkám nepodléhá.

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Články 4 a 6 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. června 1991, musí být vykládány v tom smyslu, že v případě závazků veřejné služby vzniklých před vstupem uvedeného nařízení v platnost je vznik práva na vyrovnání za finanční zátěž, která plyne z plnění takových závazků, podmíněn podáním žádosti o zrušení těchto závazků dotyčným podnikem, jakož i rozhodnutím příslušných orgánů o zachování nebo zrušení koncem stanoveného období uvedených závazků. Pokud jde naproti tomu o závazky veřejné služby vzniklé po tomto datu, vznik takového práva na vyrovnání těmto podmínkám nepodléhá.