—

za belgickou vládu M. Jacobs a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyněmi,

—

za Evropskou komisi V. Kreuschitzem a M. van Beekem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 písm. r) a článku 46 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3, dále jen „nařízení č. 1408/71“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi E. Muldersem a Rijksdienst voor Pensioenen (belgická správa sociálního zabezpečení, dále jen „belgická SSZ“), jehož předmětem je nezohlednění doby pracovní neschopnosti, na jejímž základě pobíral E. Mulders dávky nemocenského pojištění v jiném členském státě, v tomto případě v Nizozemsku, při výpočtu jeho starobního důchodu v Belgii.

3

Článek 1 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

[...]

[...]“

4

Článek 13 tohoto nařízení, který je součástí jeho hlavy II, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, v odstavci 2 stanoví řadu pravidel, na jejichž základě se určí právní předpisy použitelné v oblasti sociálního zabezpečení. V tomto odstavci se uvádí, že tato pravidla se uplatní s výhradou článků 14 až 17 uvedeného nařízení, jež obsahují různá zvláštní pravidla.

5

Článek 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 stanoví:

„osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ji zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu.“

6

Článek 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71, který byl do tohoto nařízení vložen nařízením Rady (EHS) č. 2195/91 ze dne 25. června 1991 (Úř. věst. L 206, s. 2), s účinností od 29. července 1991, stanoví:

„osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu, aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu v souladu s pravidly stanovenými ve výše uvedených písmenech nebo v souladu s jednou z výjimek nebo zvláštních pravidel stanovených v článcích 14 až 17, podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, v souladu pouze s ustanoveními uvedených právních předpisů.“

7

Třetí bod odůvodnění nařízení č. 2195/91 stanoví:

„vzhledem k tomu, že se po vydání rozsudku [ze dne 12. června 1986, Ten Holder, 302/84, Recueil, s. 1821] jeví nezbytné přidat do čl. 13 odst. 2 nařízení […] č. 1408/71 písm. f) za účelem určení právních předpisů, jež se uplatní na osoby, které již nadále nepodléhají právním předpisům členského státu, aniž se na ně začnou vztahovat právní předpisy jiného členského státu v souladu s pravidly stanovenými ve výše uvedených písmenech uvedeného čl. 13 odst. 2 nebo v souladu s jednou z výjimek stanovených v článcích 14 až 17 dotčeného nařízení; […]“ (neoficiální překlad)

8

Článek 46 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Přiznání dávek“, jenž je součástí hlavy III tohoto nařízení, nadepsané „Zvláštní ustanovení týkající se různých kategorií dávek“, a kapitoly 3 téhož nařízení, nadepsané „Stáří a úmrtí (Důchody)“, stanoví:

„1.   Pokud byly splněny podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky, aniž je nutno použít článek 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:

[…]

2.   Pokud byly podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky splněny pouze po použití článku 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:

3.   Dotyčná osoba má nárok na nejvyšší částku vypočtenou v souladu s odstavci 1 a 2 od příslušné instituce každého členského státu, kterého se to týká, aniž je dotčeno použití předpisů o snížení, pozastavení nebo odnětí stanovených právními předpisy, podle kterých dávka náleží.

V tom případě se srovnání, které má být provedeno, týká částek stanovených po uplatnění uvedených ustanovení.

[…]“

9

Článek 86 nařízení č. 1408/71, který je součástí hlavy VI tohoto nařízení, nadepsané „Různá ustanovení“, stanoví:

„1.   Jakákoli žádost, prohlášení nebo opravný prostředek, které měly být předloženy podle právních předpisů jednoho členského státu do určité doby úřadu, instituci nebo soudu tohoto státu, jsou přípustné, jestliže byly předloženy do uplynutí stejné doby odpovídajícímu úřadu, instituci nebo soudu jiného členského státu. V tom případě je úřad, instituce nebo soud, kterým jsou žádost, prohlášení nebo opravný prostředek předloženy, neprodleně zašlou příslušnému úřadu, instituci nebo soudu dříve uvedeného členského státu buď přímo, nebo prostřednictvím příslušných úřadů dotyčného členského státu. […]

[…]“

10

Článek 6 zákona o obecném důchodovém pojištění (Algemene Ouderdomswet, dále jen „nizozemský AOW“) ve svém odstavci 1 stanoví:

„1.   Za osobu pojištěnou podle ustanovení tohoto zákona se považuje osoba mladší 65 let […]

11

Královský výnos č. 557 ze dne 19. října 1976 a královský výnos č. 164 ze dne 3. května 1999 při stanovení důchodu na základě nizozemského AOW vylučují souběh dávek pobíraných na základě zákona o pojištění proti pracovní neschopnosti (Wet op de arbeidsongeschiktheidsverzekering, dále jen „nizozemský WAO“) a dávek pobíraných podle zahraničních právních předpisů, jelikož beneficienti takového souběhu nejsou považováni za osoby pojištěné podle nizozemského AOW.

12

Edgard Mulders, belgický státní příslušník s bydlištěm v Belgii, pracoval v tomto členském státě od 25. ledna 1957.

13

Poté, co dne 2. října 1962 utrpěl pracovní úraz, byla mu uznána 10% trvalá invalidita. Od 1. ledna 1969 pobíral od belgického fondu pracovních úrazů dávku z titulu této trvalé invalidity.

14

Od 14. listopadu 1966 byl E. Mulders zaměstnán jako příhraniční pracovník v Maastrichtu (Nizozemsko).

15

Dne 10. února 1982 se E. Mulders stal v Nizozemsku práce neschopným, a tudíž pobíral z titulu dávek nemocenského pojištění dávku stanovenou nizozemským WAO, jež odpovídala 80% až 100% pracovní neschopnosti (dále jen „dávka WAO“). Z této dávky byly odváděny příspěvky, včetně příspěvků na důchodové pojištění vyplácených na základě nizozemského AOW ve prospěch nizozemského systému sociálního zabezpečení.

16

Edgard Mulders pobíral dávku WAO do 25. října 1997.

17

V roce 1996 podal E. Mulders jak v Nizozemsku u Sociale Verzekeringsbank van Amstelveen (správa sociálního zabezpečení v Amstelveen, dále jen „nizozemská SSZ“), tak v Belgii u belgické SSZ, žádost o důchod.

18

Rozhodnutím ze dne 20. listopadu 1997 přiznala belgická SSZ E. Muldersovi starobní důchod. Při vyměření tohoto důchodu však nezohlednila dobu od 10. února 1982, tedy ode dne, kdy byl E. Mulders v Nizozemsku uznán práce neschopným, do 25. října 1997. Belgická SSZ ve svém rozhodnutí vycházela z přehledu dob pojištění, který mu zaslala nizozemská SSZ a ve kterém byla uvedena období, po která byl E. Mulders v Nizozemsku pojištěn.

19

Dne 13. ledna 1998 nizozemská SSZ v rámci přezkumu žádosti o důchod podané E. Muldersem v Nizozemsku rozhodla, že po výše uvedenou dobu nebyl E. Mulders z titulu nizozemského AOW pojištěn, jelikož během této doby pobíral kromě dávky WAO důchod z titulu pojištění pracovního úrazu v Belgii. Tento souběh nizozemské právní předpisy nepovolují a vylučují nárok na pojištění v rámci nizozemského AOW.

20

Návrhem ze dne 12. února 1998 podal E. Mulders žalobu proti rozhodnutí belgické SSZ k Arbeidsrechtbank te Tongeren (pracovní soud v Tongeren).

21

Rozsudkem ze dne 9. června 1999 prohlásil uvedený soud tuto žalobu za neopodstatněnou. Návrh E. Mulderse týkající se uznání doby od 10. února 1982 do 25. října 1997 jako doby pojištění pro účely starobního důchodu tento soud nicméně postoupil podle článku 86 nařízení č. 1408/71 příslušnému nizozemskému soudu.

22

Dne 8. července 1999 podal E. Mulders proti rozsudku vydanému dne 9. června 1999 Arbeidsrechtbank te Tongeren žalobu k Arbeidshof te Antwerpen (pracovní soud v Antverpách). V této žalobě tvrdil, že nezohlednění doby pracovní neschopnosti, po které následovalo definitivní ukončení jeho výdělečné činnosti v Nizozemsku, může porušovat jeho právo na volný pohyb uznané unijním právem, jelikož v důsledku tohoto nezohlednění ztrácí výhody, která mu zaručují právní přepisy členského státu.

23

Dne 24. listopadu 1999 rozhodla nizozemská SSZ na základě dokumentů zaslaných Arbeidsrechtbank te Tongeren, že během dotčené doby nebyl E. Mulders osobou pojištěnou podle nizozemského AOW. Tento orgán měl za to, že jelikož E. Mulders svoji výdělečnou činnost v Nizozemsku definitivně ukončil dne 10. února 1982, musí být jeho postavení s ohledem na důchodové pojištění od uvedeného data posuzováno výlučně podle nizozemských předpisů a pravidla stanovená v nařízení č. 1408/71 o určení použitelných právních přepisů se již vůči němu neuplatní. Mimoto nizozemská SSZ uvedla, že pokud jde o dobu od 10. února 1982 do 25. října 1997, E. Mulders nesplňuje požadavky čl. 6 odst. 1b nizozemského AOW – podle nichž podmínkou pojištění podle uvedeného zákona je, aby osoba, jež nemá bydliště v Nizozemsku, v něm vykonávala v rámci pracovního poměru činnost podléhající dani z příjmů – ani požadavky nizozemské právní úpravy, které vylučují souběh dávky WAO s dávkami pobíranými podle zahraničních právních přepisů.

24

Z vyjádření Evropské komise, v nichž odkazuje na informace předložené belgickou SSZ v původním řízení, vyplývá, že E. Mulders nepodal žalobu proti tomuto rozhodnutí nizozemské SSZ.

25

Za těchto podmínek se Arbeidshof te Antwerpen rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Jedná se o porušení článku 46 nařízení […] č. 1408/71 […], jestliže pro účely výpočtu důchodu migrujícího pracovníka není doba pracovní neschopnosti, během níž tento pracovník pobíral dávky na základě pracovní neschopnosti a platil příspěvky z titulu [nizozemského AOW], uznána jako ‚doba pojištění‘ ve smyslu čl. 1 písm. r) tohoto nařízení?“

26

Belgická vláda má za to, že tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož předkládací rozhodnutí nepopisuje dostatečným způsobem skutkový rámec ani belgickou a nizozemskou právní úpravu, na základě kterých bylo přijato rozhodnutí belgické SSZ, ani neuvádí důvody, které vedly předkládající soud k tomu, že považoval za nutné položit předběžnou otázku.

27

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667, bod 27 a citovaná judikatura).

28

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že nutnost dospět k takovému výkladu unijního práva, jaký bude vnitrostátnímu soudu užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou otázky, které pokládá, zasazeny, nebo alespoň vysvětlil skutkové okolnosti, na nichž jsou uvedené otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvést přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu unijního práva, a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku (rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C-42/07, Sb. rozh. s. I-7633, bod 40).

29

Je však třeba konstatovat, že se otázka položená předkládajícím soudem týká výkladu ustanovení nařízení č. 1408/71 ve skutečném sporu, v rámci kterého – jak vyplývá zejména z bodu 22 tohoto rozsudku – E. Mulders tvrdí, že nezohlednění doby, po niž pobíral dávku WAO, pro účely výpočtu jeho starobního důchodu v Belgii může porušovat právo volného pohybu pracovníků zakotvené v unijním právu. Z předkládacího rozhodnutí, které popisuje skutkový a právní rámec sporu v původním řízení, vyplývá, že si předkládající soud klade otázku, zda je nezohlednění této doby slučitelné s uvedeným nařízením.

30

Za těchto podmínek je tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přípustná.

31

Podstatou otázky předkládajícího soud je, zda musí být čl. 1 písm. r) a článek 46 nařízení č. 1408/71 vykládány tak, že brání tomu, aby při výpočtu starobního důchodu v jednom členském státě nebyla doba pracovní neschopnosti, během níž byla migrujícímu pracovníkovi v jiném členském státě vyplácena dávka nemocenského pojištění, z níž byly z titulu důchodového pojištění odváděny příspěvky, považována právními předpisy tohoto jiného členského státu za „dobu pojištění“ ve smyslu těchto ustanovení, a to z toho důvodu, že dotčená osoba nemá v tomto posledně uvedeném státě bydliště a pobírala na základě právních předpisů prvního členského státu podobnou dávku, kterou nebylo možné současně pobírat s touto dávkou nemocenského pojištění.

32

Úvodem je třeba zdůraznit, že na rozdíl od toho, co tvrdily nizozemské orgány ve věci v původním řízení, okolnost, že E. Mulders definitivně ukončil svoji výdělečnou činnost v Nizozemsku dne 10. února 1982, v žádném případě nezpůsobuje, že jeho postavení s ohledem na důchodové pojištění musí být od uvedeného data posuzováno výlučně podle nizozemských předpisů z toho důvodu, že pravidla stanovená v čl. 13 odst. 2 v nařízení č. 1408/71 o určení použitelných právních přepisů se již vůči němu neuplatní.

33

Platí zajisté, že v okamžiku, kdy E. Mulders definitivně ukončil svoji výdělečnou činnost, tedy dne 10. února 1982, nebyl čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71, který zejména určuje použitelné právní předpisy na osoby, jež definitivně ukončily veškerou činnost (rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další, C-345/09, Sb. rozh. s. I-9879, bod 46 a citovaná judikatura), ještě v platnosti, jelikož toto ustanovení bylo do uvedeného nařízení vloženo až s účinností ode dne 29. července 1991, tedy po přijetí nařízení č. 2195/91.

34

Je však třeba konstatovat, že již před tímto datem, jak vyplývá z třetího bodu odůvodnění nařízení č. 2195/91, Soudní dvůr rozhodl, že i když čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 výslovně nezmiňuje případ pracovníka, který nevykonával výdělečnou činnost v době, kdy se rozhodl uplatnit nárok na dávky nemocenského pojištění, dopadá toto ustanovení případně i na právní přepisy státu, na jehož území tento pracovník vykonával výdělečnou činnost naposledy, takže pracovník, který ukončí výdělečnou činnost vykonávanou na území jednoho členského státu a který neodejde pracovat na území jiného členského státu, nadále podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonával výdělečnou činnost naposledy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 1983, Coppola, 150/82, Recueil, s. 43, bod 11, a výše uvedený rozsudek Ten Holder, body 13 až 15).

35

Z toho vyplývá, že taková osoba, jako je E. Mulders, která ve věci v původním řízení definitivně ukončila výdělečnou činnost před 29. červencem 1991 a poté již nepracovala, spadá do rozsahu působnosti ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, která vzhledem k tomu, že E. Mulders naposledy vykonával výdělečnou činnost v Nizozemsku, určují, že použitelnými právními předpisy jsou nizozemské právní předpisy.

36

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle těchto vnitrostátních předpisů se pro účely výpočtu starobního důchodu jako doba pojištění zohlední doba pracovní neschopnosti, na základě které byla vyplácena dávka nemocenského pojištění, pod podmínkou, že dotčená osoba má bydliště v tuzemsku a ukončila, tak jako ve věci v původním řízení, výdělečnou činnost podléhající dani z příjmu v Nizozemsku, a pod podmínkou, že současně s touto dávkou nepobírá podobnou dávku přiznanou na základě zahraničních právních předpisů, jelikož nárok na pojištění podle nizozemského AOW je vyloučen v případě, že jedna z těchto podmínek není splněna.

37

Je třeba připomenout, že podle čl. 1 písm. r) nařízení č. 1408/71 jsou podmínky, kterým podléhá dosažení dob pojištění, definovány výlučně právními předpisy členského státu, ve kterém byly dotčené doby dosaženy (zejména viz rozsudky ze dne 17. září 1997, Iurlaro, C-322/95, Recueil, s. I-4881, bod 28, a ze dne 3. března 2011, Tomaszewska, C-440/09, Sb. rozh. s. I-1033, bod 26).

38

Z ustálené judikatury však vyplývá, že členské státy jsou při stanovení těchto podmínek povinny respektovat unijní právo, a zejména cíl sledovaný nařízením č. 1408/71 a zásady, z nichž toto nařízení vychází (výše uvedený rozsudek Tomaszewska, bod 27), jakož i články 45 SFEU až 48 SFEU zakotvující volný pohyb pracovníků (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Iurlaro, bod 28, a rozsudek ze dne 3. října 2002, Barreira Pérez, C-347/00, Recueil, s. I-8191, bod 23).

39

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem ustanovení článku 13 nařízení č. 1408/71, jež určují použitelné právní přepisy, nejenom zabránění současnému použití více vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které z toho mohou vyplývat, ale zároveň zabránění tomu, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení č. 1408/71, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly (viz rozsudky ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi, C-275/96, Recueil, s. I-3419, bod 28; ze dne 7. července 2005, van Pommeren-Bourgondiën, C-227/03, Sb. rozh. s. I-6101, bod 34, a ze dne 21. února 2013, Dumont de Chassart, C-619/11, bod 38).

40

Tato ustanovení nařízení č. 1408/71 tak tvoří systém kolizních norem, který má svým celkovým charakterem za následek odnětí pravomoci vnitrostátním zákonodárcům určit rozsah působnosti a podmínky použití jejich vnitrostátních právních předpisů v této oblasti v případě osob, na něž se vztahují, a území, na němž vnitrostátní právní předpisy zakládají právní účinky (výše uvedený rozsudek Delft a další, bod 51).

41

Z toho vyplývá, že podmínky stanovené členskými státy, kterým podléhá dosažení dob pojištění, nemohou v žádném případě vést k vyloučení osob, na které se na základě nařízení č. 1408/71 vztahuje taková vnitrostátní právní úprava, z působnosti takové právní úpravy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2012, Salemink, C-347/10, bod 40 a citovaná judikatura).

42

Jak Komise správně tvrdila, takový je přitom důsledek právní úpravy, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jelikož podmiňuje nárok na pojištění stanovené nizozemským AOW bydlištěm, což vede k tomu, že je vyloučeno, aby pro účely výpočtu starobního důchodu byla zohledněna doba pracovní neschopnosti osoby, jež nemá bydliště v tuzemsku.

43

V okamžiku, kdy tato osoba ukončila svou výdělečnou činnost, čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 totiž ukládal zásadu, podle níž taková osoba nadále podléhala právním předpisům členského státu, na jehož území vykonávala výdělečnou činnost naposledy, i když měla bydliště na území jiného členského státu.

44

Možnost uplatňovat podmínku bydliště stanovenou v právních předpisech členského státu – na jehož území dotyčná osoba ukončila svou výdělečnou činnost, za účelem zpřístupnění pojistného režimu, který tyto právní předpisy zavádějí v oblasti starobního důchodu – vůči osobám uvedeným v citovaném čl. 13 odst. 2 písm. a), by znamenala porušení tohoto ustanovení. Pokud jde o tyto osoby, je důsledkem citovaného ustanovení nahrazení podmínky bydliště jinou podmínkou, která je založena na výkonu výdělečné činnosti na území příslušného členského státu (výše uvedený rozsudek Salemink, bod 41).

45

Dále je třeba připomenout, že i když unijní primární právo nemůže pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu bude z hlediska sociálního zabezpečení neutrální, zejména v oblasti nemocenských a důchodových dávek, jelikož takové přestěhování může být vzhledem k rozdílům existujícím mezi systémy a právními předpisy členských států v konkrétním případě z hlediska sociální ochrany pro dotčenou osobu více či méně výhodné nebo nevýhodné, z ustálené judikatury vyplývá, že v případě, že je její použití méně výhodné, vnitrostátní právní úprava je v souladu s unijním právem pouze tehdy, když tato vnitrostátní právní úprava zejména neznevýhodňuje dotyčného pracovníka vzhledem k pracovníkům, kteří vykonávají veškeré své činnosti v členském státě, kde se použije, a když nevede čistě k tomu, že jsou odváděny příspěvky na sociální pojištění bez nároku na protiplnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. března 2002, Hervein a další, C-393/99 a C-394/99, Recueil, s. I-2829, bod 51; ze dne 9. března 2006, Piatkowski, C-493/04, Sb. rozh. s. I-2369, bod 34; výše uvedený rozsudek Delft a další, body 100 a 101, jakož i rozsudek ze dne 30. června 2011, da Silva Martins, C-388/09, Sb. rozh. s. I-5737, body 72 a 73).

46

Podle ustálené judikatury Soudního dvora by cíle článků 45 SFEU a 48 SFEU nebylo dosaženo, kdyby migrující pracovníci následkem toho, že využijí práva volného pohybu, měli ztratit výhody sociálního zabezpečení, které jim poskytují jedině právní předpisy jednoho z členských států, zejména pokud tyto výhody představují protiplnění za jimi zaplacené příspěvky (viz zejména rozsudek ze dne 21. října 1975, Petroni, 24/75, Recueil, s. 1149, bod 13, a výše uvedený rozsudek da Silva Martins, bod 74, jakož i citovaná judikatura).

47

Je však třeba konstatovat, že tyto požadavky nejsou dodrženy, pokud právní úprava členského státu vylučuje – jako je tomu ve věci v původním řízení – aby byla pro účely výpočtu starobního důchodu migrujícího pracovníka za dobu pojištění považována jakákoli doba, během níž tento pracovník odváděl příspěvky na důchodové pojištění, i když je nesporné, že tato doba by byla zohledněna, kdyby dotčená osoba měla v tomto členském státě bydliště.

48

V tomto ohledu je irelevantní, že z důvodu existence vnitrostátního pravidla bránícího souběhu nemohla být dávka nemocenského pojištění, ze které byly odváděny tyto příspěvky, současně pobírána s podobnou dávkou, která byla ve věci v původním řízení během uvedené doby dotčené osobě vyplácena podle právní úpravy jiného členského státu. Kromě toho, že příslušné vnitrostátní orgány toto vnitrostátní pravidlo bránící souběhu nepoužily při vyplácení dávek, na něž se toto pravidlo vztahovalo, neboť se ho dovolávaly až a posteriori pro účely výpočtu odlišné dávky, v projednávaném případě starobního důchodu, je totiž třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že se příspěvky ve skutečnosti odváděly z titulu důchodového pojištění z dávky nemocenského pojištění vyplácené dotčené osobě těmito orgány, byly by tyto příspěvky, pokud by uvedené pravidlo mohlo být použito vůči dotčené osobě, odváděny bez nároku na protiplnění.

49

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět v tom smyslu, že čl. 1 písm. r) a článek 46 nařízení č. 1408/71 musí být ve spojení s čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení a články 45 SFEU a 48 SFEU vykládány tak, že brání tomu, aby při výpočtu starobního důchodu v jednom členském státě nebyla doba pracovní neschopnosti, během níž byla migrujícímu pracovníkovi v jiném členském státě vyplácena dávka nemocenského pojištění, z níž byly z titulu důchodového pojištění odváděny příspěvky, považována právními předpisy tohoto jiného členského státu za „dobu pojištění“ ve smyslu těchto ustanovení, a to z toho důvodu, že dotčená osoba nemá v tomto posledně uvedeném státě bydliště a pobírala na základě právních předpisů prvního členského státu podobnou dávku, kterou nebylo možné současně pobírat s touto dávkou nemocenského pojištění.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 1 písm. r) a článek 46 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, musí být ve spojení s čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení a články 45 SFEU a 48 SFEU vykládány tak, že brání tomu, aby při výpočtu starobního důchodu v jednom členském státě nebyla doba pracovní neschopnosti, během níž byla migrujícímu pracovníkovi v jiném členském státě vyplácena dávka nemocenského pojištění, z níž byly z titulu důchodového pojištění odváděny příspěvky, považována právními předpisy tohoto jiného členského státu za „dobu pojištění“ ve smyslu těchto ustanovení, a to z toho důvodu, že dotčená osoba nemá v tomto posledně uvedeném státě bydliště a pobírala na základě právních předpisů prvního členského státu podobnou dávku, kterou nebylo možné současně pobírat s touto dávkou nemocenského pojištění.