Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex
Dokument 62010CC0572
Advocate General’s Opinion - 15 December 2011#Amedee#Case C-572/10#Advocate General: Jääskinen
Stanovisko - 15. prosince 2011
Amedee
Případ C-572/10
Generální advokát: Jääskinen
Stanovisko - 15. prosince 2011
Amedee
Případ C-572/10
Generální advokát: Jääskinen
Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2011:846
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILO JÄÄSKINENA
přednesené dne 15. prosince 2011(1)
Věc C‑572/10
Clément Amédée
proti
Garde des Sceaux, Ministre de la Justice et des Libertés,
a
Ministre du Budget, des Comptes publics, de la Fonction publique et de la Réforme de l’État
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion (Francie)]
„Sociální politika – Časová použitelnost (protokol Barber) – Muži a ženy – Stejná odměna – Důchody – Bonifikace přiznaná státním zaměstnancům bez rozdílu pohlaví za výchovu dětí, pod podmínkou přerušení výdělečné činnosti – Neexistence právního rámce umožňujícího státním zaměstnancům mužského pohlaví využít placenou dovolenou odpovídající mateřské dovolené poskytované státním zaměstnankyním – Nepřímá diskriminace“
I – Úvod
1. Předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru v projednávaném případě byly vzneseny v rámci sporu mezi C. Amédéem na straně jedné a ministrem spravedlnosti, jakož i ministrem pro rozpočet Francouzské republiky na straně druhé ve věci legality rozhodnutí, kterým mu byl jako bývalému státnímu zaměstnanci přiznán důchod.
2. Clément Amédée francouzským orgánům vytýkal, že mu způsobily újmu tím, že ho jako státního zaměstnance mužského pohlaví připravily o bonifikaci přiznávanou rodičům, kteří se věnovali výchově svých dětí, k níž mají státní zaměstnankyně podle jeho názoru snadnější přístup díky dvouměsíční mateřské dovolené, která je pouze v jejich případě automatická a odměňovaná. Zákonnou podmínku pro přiznání uvedené bonifikace spočívající v přerušení výdělečné činnosti na dobu nejméně dvou po sobě jdoucích měsíců považuje za neslučitelnou s právem Společenství, jelikož výsledkem tohoto požadavku je de facto nepřímá diskriminace mužů.
3. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion (Francie) (správní soud v Saint‑Denis de la Réunion), která byla předmětem odvolání, se týká výkladu článku 157 SFEU(2), jakož i čl. 6 odst. 3 dohody o sociální politice(3) a směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení(4).
4. Bez dalšího však uvedu, že vzhledem k tomu, že C. Amédéemu byl přiznán důchod dne 22. prosince 2003, jsou ustanoveními, na jejichž základě by měly být ve skutečnosti otázky položené v projednávané věci přezkoumány, ustanovení použitelná v této oblasti k tomuto dni, tedy článek 141 ES(5) a směrnice Rady 86/378/EHS ze dne 24. července 1986 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků(6), ve znění směrnice 96/97/ES(7).
5. Chtěl bych upřesnit, že Soudní dvůr měl již v rozsudku Griesmar(8) příležitost rozhodovat o francouzském důchodovém systému státních zaměstnanců, a zejména o ustanovení o bonifikaci rovnocenném s ustanovením, které je předmětem sporu v původním řízení, ale ve znění před změnou, která byla provedena francouzským zákonodárcem v roce 2003 právě za účelem odstranění rozporu s právem Společenství, který byl konstatován uvedeným rozsudkem(9). Nová právní úprava se tedy liší od úpravy, na jejímž základě byl vydán tento předchozí rozsudek, v tom, že dříve stačila pouhá skutečnost, aby státní zaměstnankyně byla biologickou matkou, k tomu, aby získala tuto bonifikaci, zatímco nebylo vůbec možné, aby se sporné bonifikace domáhal státní zaměstnanec mužského pohlaví, který zajišťoval výchovu svých dětí.
6. Mimoto podotýkám, že se tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jeví jako zvláště důležitá, jelikož z vyjádření předloženého Soudnímu dvoru C. Amédéem vyplývá, že k předkládajícímu soudu bylo podáno asi padesát žalob srovnatelných s žalobou v projednávané věci a že si tento soud vybral tuto žalobu, aby jejím prostřednictvím „souborně“ rozhodl o všech před ním probíhajících věcech.
II – Právní rámec
7. Ustanoveními vnitrostátního práva rozhodnými v projednávaném případě jsou ustanovení francouzského zákoníku civilních a vojenských důchodů (dále jen „důchodový zákoník“), ve znění zákona č. 2003‑775 ze dne 21. srpna 2003 o důchodové reformě(10) (dále jen „zákon č. 2003‑775“).
8. Článek 48 odst. I tohoto zákona, který je součástí hlavy III nazvané „Ustanovení týkající režimů veřejné služby“, pozměnil čl. L. 12 písm. b) důchodového zákoníku takto:
„Za podmínek určených v nařízení Conseil d’État se ke skutečným rokům služby připočítají následující bonifikace: [...]
b) Za každé manželské dítě a nemanželské dítě narozené před 1. lednem 2004, za každé osvojené dítě, pokud k osvojení došlo před 1. lednem 2004, a za ostatní děti uvedené v čl. L.18 odst. 2, jejichž zaopatření bylo převzato před 1. lednem 2004 a za předpokladu, že byly vychovávány po dobu nejméně devíti let do doby jejich dvacátých prvních narozenin, je státním zaměstnancům a vojákům z povolání přiznána bonifikace v délce jednoho roku, která se připočítá ke skutečným rokům služby za podmínky, že přerušili svou činnost podle podmínek stanovených nařízením Conseil d’État.“
9. Článek 48 odst. I zákona č. 2003‑775 do důchodového zákoníku doplnil rovněž čl. L. 12 písm. b a), který uvádí, že „[b]onifikace stanovená pod písmenem b) je přiznána státním zaměstnankyním nebo vojákyním, kterým se narodilo dítě v průběhu studia, ještě než byly přijaty k veřejné službě, pokud k jejich přijetí došlo ve lhůtě dvou let od získání diplomu nezbytného k účasti ve výběrovém řízení, aniž vůči nim mohla být namítána podmínka přerušení činnosti.“
10. Článek 48 odst. II zákona č. 2003‑775 stanoví, že „[u]stanovení písmena b) článku L. 12 [...] důchodového zákoníku vycházející ze znění bodu 2 odstavce I se použijí na důchody přiznané od 28. května 2003.“
11. Článek 6 nařízení č. 2003‑1305 ze dne 26. prosince 2003(11) (dále jen „nařízení č. 2003‑1305“) vložil do důchodového zákoníku nový článek R. 13, který definuje podmínky, za nichž může státní zaměstnanec získat bonifikaci stanovenou novým čl. L. 12 písm. b) téhož zákoníku, následovně:
„Výhoda plynoucí z ustanovení písm. b) článku L.12 je vázána na přerušení činnosti na souvislou dobu nejméně dvou měsíců v rámci mateřské dovolené, volna pro osvojení, rodičovské dovolené nebo rodičovského volna [...], či možnosti vychovávat dítě mladší osmi let […].“
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
12. Clémentovi Amédéemu, bývalému státnímu zaměstnanci, byl přiznán nárok na předčasný důchod rozhodnutím ze dne 22. prosince 2003, tedy až po 28. květnu 2003, mezním datu stanoveném přechodnými ustanoveními obsaženými v čl. 48 odst. II zákona č. 2003‑775. Ustanovení důchodového zákoníku ve znění uvedeného zákona se tedy na jeho situaci uplatní.
13. Dotyčný požádal o přiznání bonifikace za děti stanovené čl. L. 12 písm. b) důchodového zákoníku. Tato bonifikace mu nebyla přiznána z důvodu, že nesplňuje podmínky zakotvené článkem R. 13 uvedeného zákoníku.
14. V rámci prvního řízení podal C. Amédée žalobu k Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým mu nebyla přiznána tato bonifikace. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 22. července 2005, který potvrdil Conseil d’État (státní rada) rozsudkem ze dne 22. srpna 2007.
15. Dne 23. května 2009 podal C. Amédée novou žalobu k Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion, v níž navrhuje, aby bylo francouzskému státu uloženo nahradit újmu, kterou utrpěl z důvodu neslučitelnosti výše uvedených ustanovení zákona č. 2003‑775 a ustanovení jeho prováděcího nařízení a dále na základě obsahu výše uvedených rozhodnutí uvedeného soudu a Conseil d’État v rozsahu, v němž jsou zjevným porušením ustanovení práva Společenství, jejichž předmětem je přiznat práva jednotlivcům.
16. Podle C. Amédéa představuje podmínka přerušení činnosti zavedená zákonem č. 2003‑775 zakázanou nepřímou diskriminaci mužů. Tvrdí, že státní zaměstnankyně uvedenou podmínku systematicky splňují díky automatické, povinné a placené mateřské dovolené, kterou využívají, zatímco státní zaměstnanci mužského pohlaví z velké většiny o možnost bonifikace přicházejí z důvodu neexistence zákonného ustanovení, které by jim umožňovalo přerušit svoji výdělečnou činnost za podmínek rovnocenných s mateřskou dovolenou.
17. V tomto kontextu se rozhodnutím vydaným dne 25. listopadu 2010 Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Lze na úpravu zavedenou článkem L.12 písm. b) [...] důchodového zákoníku, ve znění článku 48 zákona ze dne 21. srpna 2003, a článkem R. 13 téhož zákoníku, ve znění ustanovení článku 6 nařízení ze dne 26. prosince 2003, pohlížet jako na ustanovení vedoucí k nepřímé diskriminaci ve smyslu článku 157 [SFEU, bývalý článek 141 ES](12) u biologických rodičů dětí vzhledem k podílu mužů způsobilých splnit podmínku spojenou s přerušením jejich výdělečné činnosti na souvislou dobu nejméně dvou měsíců, a to zejména z důvodu chybějícího právního rámce, který by jim umožnil tuto podmínku splnit v rámci placeného volna?
2) Lze v případě kladné odpovědi na první otázku takto zavedenou nepřímou diskriminaci ospravedlnit ustanoveními čl. 6 odst. 3 dohody připojené k protokolu č. 14 o sociální politice?
3) Brání v případě záporné odpovědi na druhou otázku ustanovení směrnice 79/7 […] zachování článku L.12 písm. b) a článku R.13 [...] důchodového zákoníku?
4) V případě kladné odpovědi na první otázku a záporné odpovědi na druhou a třetí otázku, musí být zpochybnění uvedených článků omezeno pouze na diskriminaci, kterou zahrnují, nebo se toto zpochybnění projeví tím, že si výhodu z nich plynoucí nebudou moci nárokovat státní úředníci obou pohlaví?“
18. Podle dopisu doručeného kanceláři Soudního dvora dne 21. března 2011 předkládající soud Soudní dvůr informoval, že dne 15. února 2011 podal ministr spravedlnosti Francouzské republiky ke Cour administrative d’appel de Bordeaux (odvolací správní soud v Bordeaux) odvolání proti rozhodnutí, které vydal Tribunal administratif de Saint‑Denis de La Réunion dne 25. listopadu 2010. Uvedený Cour administrative d’appel předal Soudnímu dvoru vyjádření ze dne 9. června 2011, podle kterého se ministr pro rozpočet Francouzské republiky rovněž domáhá zrušení tohoto rozhodnutí, a to z totožných důvodů. Dne 6. července 2011 oznámil Soudnímu dvoru, že C. Amédée podal vzájemné odvolání směřující zejména ke zrušení rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a k úpravě takto položených otázek. Dopisem ze dne 8. listopadu 2011 tentýž soud oznámil, že se před ním bude konat dne 15. prosince 2011 jednání týkající se sporu v původním řízení.
19. V rámci řízení probíhajícího před Soudním dvorem byla písemná a ústní vyjádření poskytnuta C. Amédéem, francouzskou vládou a Evropskou komisí.
IV – Analýza
A – Úvodní poznámky
– Ke skutkovým okolnostem
20. Zdá se, že C. Amédée netvrdí, že by z důvodu zajištění výchovy svých dětí přerušil svoji pracovní činnost nebo zkrátil svoji pracovní dobu, a byl tak znevýhodněn ve služebním postupu. Tvrdí pouze, že je diskriminován na základě pohlaví, jelikož státním zaměstnankyním, které přerušily pracovní činnost z důvodu mateřské dovolené na dobu nejméně dvou po sobě jdoucích měsíců, je automaticky přiznána dotčená bonifikace na rozdíl od státních zaměstnanců mužského pohlaví.
21. Vzhledem k tomu, že žalobce v původním řízení neposkytl Soudnímu dvoru žádné informace, podle kterých by se skutečně zapojil do výchovy svých dětí prostřednictvím přerušení výdělečné činnosti, případně zkrácením pracovní doby, jak podle všeho vyžaduje výše uvedený rozsudek Griesmar, je možné zabývat se hypotetickou povahou otázek položených předkládajícím soudem(13). Podle ustálené judikatury přitom není cílem řízení o předběžných otázkách, a v důsledku toho ani v příslušnosti Soudního dvora, vydávání poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám(14).
– K časovým údajům
22. Zdá se mi důležitým zdůraznit problém časového použití práva Společenství v projednávaném případě, a zejména článku 141 ES. Protokol č. 17, který je přílohou Smlouvy o ES(15), totiž stanoví, že pro účely použití článku 141 ES se plnění vyplývající ze systému sociálního zabezpečení pracovníků nepovažují za peněžní odměnu, pokud se týkají období zaměstnání před 17. květnem 1990, tedy dnem vyhlášení rozsudku Barber(16).
23. Otázka použitelnosti tohoto protokolu č. 17, tzv. „protokolu Barber“, byla diskutována ve věci Griesmar(17), ale Soudní dvůr v tomto ohledu nezaujal výslovné stanovisko. Zdá se mi nicméně, že vycházel z předpokladu, že uvedený protokol byl v daném případě nepoužitelný, jelikož rozhodujícím dnem byl den přiznání důchodu, ke kterému došlo až po 17. květnu 1990.
24. Pokud jde o francouzskou právní úpravu, tak jak byla změněna zákonem č. 2003‑775, vyvstává v projednávané věci otázka, zda mohla být dotčená bonifikace přiznána za doby zaměstnání C. Amédéa předcházející dni 17. května 1990, jelikož je třeba připomenout, že skutečností vedoucí k nároku na bonifikaci je přerušení výdělečné činnosti na dobu nejméně dvou měsíců v jednom z případů specifikovaných v článku 6 nařízení č. 2003‑1305, kterým byl do důchodového zákoníku vložen článek R. 13.
25. Podotýkám, že děti C. Amédéa, pro něž si nárokuje právo na bonifikaci, se podle spisu narodily dne 7. června 1981, 14. ledna 1984 a 13. listopadu 1985, to znamená před mezním datem stanoveným „protokolem Barber“. Vzhledem k datu narození posledního z jeho dětí a s ohledem na různé druhy volna vyjmenované článkem R. 13 důchodového zákoníku si jen obtížně mohu představit období, v němž by vznikly nároky dotyčného na důchodový režim zahrnující bonifikaci, které se domáhá. C. Amédée sám uvádí, že si nemohl vzít po narození svých dětí rodičovskou dovolenou, jelikož tento typ dovolené byl státním zaměstnancům mužského pohlaví zpřístupněn francouzskými právními předpisy až od roku 1986.
26. Jde tedy o to, který den by měl být rozhodný pro případné přiznání dotčené bonifikace C. Amédéemu. Podle mého názoru v tomto ohledu existují tři možnosti: datum mateřských dovolených na základě narození dětí C. Amédéa, data, k nimž mohl C. Amédée využít některého z druhů volna stanovených v článku 6 nařízení č. 2003‑1305 nebo datum přiznání jeho důchodu, k němuž došlo v prosinci 2003. První řešení by učinilo článek 141 ES v projednávaném případě nepoužitelným ratione temporis, vzhledem k datům narození všech tří dětí dotyčného. Co se týče zbývajících dvou řešení, ta odkazují na doby zaměstnání po 17. květnu 1990.
27. Vzhledem k povaze dotčené bonifikace, která je koncipována spíše jako další faktor, který je třeba zohlednit při určení výše důchodu ke dni jeho přiznání než jako získaný důchodový nárok, který je třeba přiznat na základě odvodů zaplacených během dané doby zaměstnání(18), se mi jeví, že případ předložený Soudnímu dvoru spadá do časové působnosti článku 141 ES. Stejně tak musí být podle mého názoru posouzení existence či neexistence zásahu do zásady rovného zacházení pro muže a ženy provedeno vzhledem k okamžiku odchodu dotyčného státního zaměstnance do důchodu, a nikoliv k době, kdy si mohl vzít zákonem stanovená volna určená k výchově svých dětí, v porovnání s tím, co by v dané době byla mohla učinit státní zaměstnankyně.
B – K případné existenci nepřímé diskriminace
28. Podstatou první otázky vnitrostátního soudu je, zda zdánlivě neutrální kritérium související s přerušením výdělečné činnosti na souvislou dobu nejméně dvou měsíců s ohledem na své účinky, zejména pokud jde o podíl mužů, kteří mohou tuto podmínku splnit, tyto muže nepřímo diskriminuje zvláště vzhledem k tomu, že nemohli využít placené rodičovské dovolené na rozdíl od žen a jejich mateřské dovolené.
29. Připomínám, že nepřímou diskriminací se rozumí diskriminace, kdy by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny některé osoby v porovnání s osobami jinými. Takové rozlišování je právním řádem Společenství zakázáno, ledaže by bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle by byly přiměřené a nezbytné(19).
30. Úvodem je třeba poznamenat, že Soudní dvůr již rozhodl, že důchody vyplácené na základě francouzského důchodového systému státních zaměstnanců spadají do působnosti ratione materiæ článku 141 ES(20). Zdá se mi, že bonifikace stanovená článkem L. 12 důchodového zákoníku, ve znění zákona č. 2003‑775, je skutečně odměnou vyplácenou na základě zaměstnání, která podléhá zásadě rovnosti mužů a žen zakotvené v článku 141 ES.
31. Podle ustálené judikatury zásada rovného zacházení pojatá jako obecná zásada práva Společenství vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné(21). Požadavek na stejnou odměnu, který je zvláštním vyjádřením obecné zásady nediskriminace, předpokládá, že se dotyční muži a ženy nacházejí ve srovnatelných situacích(22). Kritérium týkající se této srovnatelnosti je tedy základním prvkem při zjišťování případné diskriminace.
32. Ve výše uvedeném rozsudku Griesmar Soudní dvůr rozhodl, že důchodový režim použitelný ve Francii v době rozhodné z hlediska uvedené věci měl za následek přímou diskriminaci, jelikož vyhrazoval nárok na bonifikaci odsloužených let poskytovanou v okamžiku přiznání důchodu pouze státním zaměstnankyním s dětmi, třebaže takové rozdílné zacházení s muži nebylo odůvodněné. Na základě tohoto rozsudku byl přístup k tomuto bonifikačnímu systému rozšířen i na státní zaměstnance mužského pohlaví článkem L. 12 písm. b) důchodového zákoníku, tak jak vzešel ze zákona č. 2003‑775. Došlo k zakotvení nové podmínky přístupu k této možnosti, a to přerušení výdělečné činnosti na dobu nejméně dvou po sobě jdoucích měsíců v rámci mateřské dovolené, volna pro osvojení, rodičovské dovolené nebo rodičovského volna, případně dočasného uvolnění z výkonu funkce, přičemž je třeba podotknout, že s výjimkou prvního z těchto volen uvedených v článku R. 13 důchodového zákoníku, vloženém nařízením č. 2003‑1305, jsou všechna ostatní určena, na dobrovolném základě, pro muže i pro ženy a není za ně poskytována odměna.
33. Existence povinné a placené mateřské dovolené je uložena právními předpisy přijatými na úrovni Evropské unie(23). Toto právo přiznané biologickým matkám rovněž úmluvami Mezinárodní organizace práce (MOP)(24) je Soudním dvorem chápáno jako prostředek ochrany sociálního práva, který má zvláštní důležitost(25).
34. Účel povinné povahy této dovolené je dvojí: jedná se o ochranu tělesného stavu ženy během těhotenství a dále zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po porodu a zabránění narušení těchto vztahů kumulací povinností vyplývajících ze současného výkonu profesní činnosti(26).
35. Co se týče finančních aspektů mateřské dovolené, směrnice 92/85 za účelem zachování užitečného účinku s ní souvisejících ustanovení stanoví, že těhotným zaměstnankyním, zaměstnankyním krátce po porodu nebo kojícím zaměstnankyním jsou zachována veškerá práva vyplývající z pracovní smlouvy, zejména zachování odměny za práci nebo nároku na odpovídající dávky(27). I když podle ustálené judikatury nemusí být výše této dávky rovna plné výši odměny dotyčné, ale může být nižší, je požadováno, aby tato výše nebyla snížena na takovou úroveň, jaká by ženy odrazovala od plození dětí, a ohrozila tak cíl ochrany sledovaný unijním právem(28). Zachování odměny pro ženu, která je ze zákona povinna přerušit svoji výdělečnou činnost a vzít si mateřskou dovolenou, představuje opatření nezbytné k tomu, aby byly kompenzovány četné nevýhody, kterým musejí ženy čelit ve svém pracovním životě z důvodu pracovní přestávky spojené s mateřstvím(29).
36. Mimo zvláštní případ mateřské dovolené unijní právo nevyžaduje, aby členské státy zavedly další placená volna z rodinných důvodů. Podle směrnice 96/34/ES je tak pracujícím, mužům i ženám, přiznáno individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců(30). Tento předpis upřesňuje, že si lze tuto dovolenou vzít do dosažení stanoveného věku dotyčného dítěte, nejvýše osmi let. Naproti tomu režim pracovní smlouvy nebo pracovního poměru po dobu trvání dovolené stanovené rámcovou dohodou tvořící přílohu této směrnice spadá do pravomoci členských států(31). V důsledku toho neexistuje povinnost členských států dotyčným rodičům přiznat nebo zachovat odměnu po dobu jejich rodičovské dovolené.
37. Volna zakládající nárok na spornou bonifikaci, která jsou stanovena v článku R. 13 důchodového zákoníku a jejichž přehled byl připomenut výše, jsou přístupná státním zaměstnancům obou pohlaví, s výjimkou mateřské dovolené, na kterou má nárok vždy nutně žena. Navzdory tomuto konstatování Komise tvrdí nesprávně, že ženy díky mateřské dovolené automaticky splní podmínku spojenou s přerušením pracovní činnosti na souvislou dobu nejméně dvou měsíců. Je totiž možné, že by se státní zaměstnankyni narodilo dítě před jejím přijetím k veřejné službě za takových podmínek, že by se zvláštní pravidlo zavedené čl. L. 12 písm. b a) důchodového zákoníku nepoužilo. V takovém případě by její nárok na bonifikaci závisel na přerušení pracovní činnosti na základě jiného volna než mateřské dovolené uvedeného v tomto článku. Tatáž poznámka platí pro ženy, které přerušily pracovní činnost za účelem výchovy nevlastního dítěte, to znamená osvojeného dítěte, dítěte svého manžela nebo dítěte spadajícího do jiné kategorie uvedené v článku L.18 důchodového zákoníku(32).
38. Vzhledem ke zvláštním podmínkám mateřské dovolené se domnívám, že situace matek, které povinně přerušily svoji pracovní činnost z důvodu takového volna, není srovnatelná se situací těch, kteří mají možnost využít jednu z dalších forem volna stanovených v článku R. 13 důchodového zákoníku.
39. Z judikatury rovněž vyplývá, že zásada stejné odměny nebrání tomu, aby byla výhoda poskytnuta pouze ženě, pokud má kompenzovat pracovní znevýhodnění vyplývající pro takovou ženu z přerušení pracovní činnosti z důvodu mateřské dovolené(33). Porušení uvedené zásady je v tomto kontextu vyloučeno vzhledem k tomu, že situace muže je odlišná od situace ženy v tom, že na rozdíl od biologických matek, které musejí povinně přerušit pracovní činnost, mají biologičtí otcové možnost si vybrat, zda se chtějí výrazněji věnovat výchově svých dětí, či nikoliv. Toto konstatování není dotčeno skutečností, že finanční podmínky mateřské dovolené mohou být v závislosti na právních předpisech členského státu odlišné a výhodnější než podmínky jiných druhů volna z rodinných důvodů(34).
40. V rámci projednávané věci by bylo možné mít za to, že muži a ženy se nacházejí ve srovnatelné situaci z pohledu francouzské právní úpravy, jelikož bonifikace má kompenzovat pracovní znevýhodnění, která mohou vyplývat z doby, kterou otec či matka stráví výchovou svého dítěte(35). Dotčená vnitrostátní právní úprava se totiž týká státních zaměstnanců v pozici rodičů bez ohledu na jejich pohlaví. V tomto ohledu se situace státní zaměstnankyně a situace státního zaměstnance jeví být srovnatelné.
41. V rozsudku Griesmar Soudní dvůr rozhodl, že je třeba prokázat, zda bonifikace přiznávaná za podmínek platných v této době, tedy přiznávaná pouze ženám a na základě pouhé skutečnosti, že se jim narodilo dítě, má kompenzovat pracovní znevýhodnění vyplývající pro matky z přerušení pracovní činnosti v období po narození dítěte, přičemž v takové situaci není situace muže srovnatelná se situací ženy nebo má především kompenzovat pracovní znevýhodnění vyplývající pro státní zaměstnankyně z výchovy dětí, přičemž v takovém případě je třeba přezkoumat, zda jsou situace státního zaměstnance a státní zaměstnankyně srovnatelné(36).
42. Stejně tak měl již Soudní dvůr příležitost rozhodnout o mezích různých opatření v oblasti sociální politiky zavedených členskými státy, zejména ve výše uvedeném rozsudku Roca Álvarez, který se týkal volna na kojení vyhrazeného španělskými právními předpisy ženám a mužům, jejichž manželky jsou zaměstnány. Jelikož toto volno bylo možné oddělit od biologického aktu kojení a mohli si ho vzít bez rozdílu zaměstnaný otec nebo zaměstnaná matka, měl Soudní dvůr za to, že takové volno zahrnuje pouze výživu a čas věnovaný péči o dítě. Dále, jelikož tento přínos mohou dítěti poskytnout stejně dobře otec i matka, dospěl Soudní dvůr k závěru, že dotčené volno je pracovníkům poskytováno jakožto rodičům dítěte(37). Soudní dvůr tak mohl nejen porovnat situaci muže a ženy z hlediska jejich rodičovských funkcí, ale rovněž v oblasti sociální ochrany poskytované ženám jasně odlišit aspekt související s biologickou ochranou ženy a aspekt týkající se jí jako matky.
43. Rozlišování, které je třeba provádět mezi povinnostmi matky a otce po narození dítěte, souvisí spíše s prokázáním zvláštního zapojení do výchovy uvedeného dítěte. V rozsudku Griesmar Soudní dvůr nevyžadoval, aby byla bonifikace automaticky poskytnuta všem biologickým otcům, tak aby měli rovné postavení s biologickými matkami. Jasně uvedl, že přístup k bonifikaci by měl být umožněn státním zaměstnancům mužského pohlaví pouze tehdy, mohou-li prokázat, že se zvláště zapojili do výchovy svých dětí(38).
44. Pro přiznání bonifikace na tomto základě tak není samo o sobě nelegitimní vyžadovat, tak jak je tomu v dotyčných vnitrostátních předpisech, prokázání zvláštní a skutečné účasti muže na péči o své dítě, která jde nad rámec pouhého postavení biologického otce finančně zabezpečujícího své dítě. Naopak, co se týče žen, jelikož je mateřská dovolená povinná pro všechny biologické matky a jelikož se předpokládá, že po danou dobu zajišťuje výchovu svého dítěte, až na takové výjimečné situace, jakou je například příliš chatrný poporodní zdravotní stav, je jí bonifikace přiznávána bez zvláštního prokazování, jelikož ve vztahu k ní v podstatě existuje předpoklad účasti na výchově.
45. Skutečnost, že situace žen na pracovním trhu je v porovnání se situací mužů složitější, co se týče odměňování i postupu v zaměstnání, lze z velké části vysvětlit nerovnou dělbou zátěže související s výchovou dětí mezi oběma pohlavími(39). Nezávisle na přerušení pracovní činnosti z důvodu mateřské dovolené jsou totiž ženy značně náchylnější ke změnám v zaměstnání z rodinných důvodů, prostřednictvím rodinné dovolené nebo úpravy jiné povahy, například zkrácení pracovní doby, i když tyto změny nebudou finančně kompenzovány(40).
46. Dotčené vnitrostátní předpisy ukládají podmínku skutečného přerušení výdělečné činnosti, která má restriktivní povahu. Zdá se však, že tato podmínka neomezuje mužům přístup k bonifikaci více než ženám, jelikož každý otec, který se rozhodne přerušit svoji pracovní činnost z důvodu výchovy svého dítěte na souvislou dobu nejméně dvou měsíců, může bonifikace využít, i když je pravda, že období zvolené francouzským zákonodárcem odpovídá právě minimální délce mateřské dovolené. Pouhá okolnost, že v praxi využívá sporné bonifikace více žen než mužů, nepostačuje k závěru, že se jedná o zdroj nepřímé diskriminace. Podle mého názoru nemohou muži tvrdit, že jsou diskriminováni, pouze z důvodu, že se nechtějí rovnoměrně dělit s ženami o rodičovské povinnosti.
47. Uvedená podmínka sice nezohledňuje další možnosti úprav výdělečné činnosti, kterých může biologický otec, ostatně stejně jako matka-osvojitelka nebo náhradní rodič, využít, aby se mohl věnovat výchově dítěte, a sice kratší rodičovskou dovolenou nebo práci na částečný úvazek. Skutečnost, že francouzské právní předpisy platné v době rozhodné z hlediska sporu v původním řízení(41) nepřiznávaly zkrácení pracovní doby stejný právní účinek jako úplnému přerušení pracovní činnosti, však sama o sobě nečiní situaci žen, které si musely vzít mateřskou dovolenou, srovnatelnou se situací mužů, u nichž je přerušení výdělečné činnosti z rodinných důvodů jejich volbou.
48. Podle mého názoru je ve skutečnosti velký rozdíl v dopadech mezi, na straně jedné, obdobími úplné nepřítomnosti pracovníka, tak jako v rámci mateřské dovolené, volna pro osvojení nebo rodičovské dovolené, která mohou zpomalit či dokonce zastavit pracovní postup dotyčného rodiče, a, na straně druhé, ostatními způsoby úpravy pracovní doby, například částečným úvazkem, které vyvolávají pouze částečnou nepřítomnost a které jsou pro zaměstnavatele méně problematické z hlediska nahrazení dotyčného zaměstnance a přerozdělení jeho úkolů. Soudní dvůr ze správných důvodů zaujal stanovisko, podle něhož může těhotenství a mateřství skutečně ženy v jejich pracovním životě znevýhodnit(42).
49. Vnitrostátní zákonodárce má podle mého názoru široký prostor pro uvážení(43) minimálního rozsahu zapojení do výchovy, který musí dotyčný rodič prokázat, chce-li z tohoto titulu získat bonifikaci, s tím, že tato bonifikace představuje doplňující důchodový nárok, na který dotyčný zaměstnanec nepřispíval v souladu s běžnými pravidly pro odvody.
50. Stačilo by například k jejímu přiznání zkrácení pracovní doby o 10 % nebo rodičovská dovolená v délce dvou týdnů? Podle mého názoru nejsou tyto dva případy rozhodně rovnocenné s nucenou dvouměsíční přestávkou z důvodu mateřské dovolené, jelikož s sebou nenesou srovnatelné oběti v oblasti pracovního života, a byly by každopádně nepřiměřené k poskytnuté výhodě představující ekvivalent jednoho dodatečného odpracovaného roku, který se zohlední při stanovení důchodu.
51. Nezávisle na výše uvedeném mám za to, že rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu přerušení výdělečné činnosti nebo zkrácení pracovní doby odůvodňuje poskytnutí výhody týkající se důchodových práv, je především politickým posouzením, navzdory existenci právních mezí. Zájmy sociální politiky, například vůle neodrazovat pracující ženy od mateřství, mohou být v tomto ohledu rozhodující. Není tedy možné mít ke srovnatelnosti situace žen a mužů v oblasti zaměstnanosti a práce čistě mechanický přístup.
C – K odůvodnění případné nepřímé diskriminace
52. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda by případná nepřímá diskriminace vyvolaná bonifikací stanovenou dotčenými vnitrostátními ustanoveními mohla být odůvodněna s ohledem na čl. 6 odst. 3 dohody o sociální politice, který stanovil, že uvedený článek nemůže členskému státu zabránit „zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti ženám nebo předcházet či vyrovnávat nevýhody v jejich profesní kariéře“.
53. Zdůrazňuji, že po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost dne 1. května 1999 byla uvedená ustanovení vložena do čl. 141 odst. 4 ES, který je ve skutečnosti relevantním ustanovením ratione temporis pro posouzení slučitelnosti dotčeného vnitrostátního ustanovení s právem Společenství, jak jsem již uvedl v úvodu tohoto stanoviska.
54. Vzhledem k záporné odpovědi, kterou Soudnímu dvoru navrhuji poskytnout na první předběžnou otázku, a s ohledem na neúčinnost, kterou pro takový případ předkládací rozhodnutí spojilo s touto podpůrnou otázkou, mám za to, že není namístě přezkoumávat druhou předběžnou otázku za účelem poskytnutí odpovědi.
55. Nicméně bych chtěl učinit v tomto ohledu několik poznámek pro případ, že by Soudní dvůr nepostupoval v souladu s mnou navrhovanou odpovědí na první otázku.
56. Podle mého názoru by bylo případně třeba na druhou otázku odpovědět na základě téhož stanoviska, jaké Soudní dvůr zaujal ve výše uvedeném rozsudku Griesmar ohledně otázky odpovídající té, jež byla položena zde, která se rovněž týkala francouzského důchodového systému státních zaměstnanců. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že bonifikační opatření stanovené čl. L. 12 písm. b) důchodového zákoníku v tehdy použitelném znění nemůže být považováno za pozitivní opatření, které má pomoci ženám vést svůj pracovní život za stejných podmínek, jaké mají muži, ve smyslu čl. 6 odst. 3 dohody o sociální politice, jelikož se omezuje na to, že přiznává matkám bonifikaci v podobě odsloužených let v okamžiku jejich odchodu do důchodu, ve stejném režimu jako otcové, aniž odstraňuje problémy, se kterými se mohou setkat během svého pracovního života(44).
57. Z týchž důvodů nemůže být v projednávaném případě bonifikace stanovená ustanoveními zákona č. 2003‑775 a nařízení č. 2003‑1305 odůvodněna na základě čl. 141 odst. 4 ES. Toto řešení vyplývá z výše uvedeného rozsudku Griesmar, který byl vydán v kolegiu odpovídajícím velkému senátu. Pouze srovnatelné kolegium by přitom mohlo přistoupit k případné změně judikatury.
58. Nezávisle na tom byl uplatněný přístup podle mého názoru sporný. Soudní dvůr totiž zvolil úzkou koncepci nevýhod „v profesní kariéře“, ve smyslu dotyčných ustanovení práva Společenství, vylučující, aby byly kompenzovány později při odchodu do důchodu, to znamená v okamžiku, kdy dotyčný státní zaměstnanec přestal pracovat. To vytváří pro členské státy povinnost zakonzervovat hospodářskou nerovnost žen a mužů i v důchodovém období, tak jak francouzská vláda zdůraznila na jednání konaném v projednávané věci(45), což se mi jeví být obtížně slučitelným se zásadou nediskriminace.
59. Logika, kterou se řídí tato judikatura, se mi nezdá být udržitelnou, jelikož veškerá uplatnění zásady nediskriminace týkající se systémů sociálního zabezpečení pracovníků vycházejí z myšlenky stejné odměny za stejnou práci. Podotýkám, že důchod je sice druhem odměny, ale představuje část odměny, která je odložena na okamžik ukončení výdělečné činnosti. Ženy jsou přitom v tomto ohledu znevýhodněny, jelikož těhotenství a mateřství brzdí jejich pracovní postup, jak již Soudní dvůr konstatoval(46). Vzhledem k tomu, že opatření, která mohou členské státy přijmout za účelem kompenzování znevýhodnění žen během pracovního života na základě výkonu jejich rodičovských povinností, se mi jeví jako vyloučená (jako v případě příplatku za těhotenství, který představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví) nebo silně omezená (jak stanoví výše uvedený rozsudek Kalanke ohledně takzvané „pozitivní“ diskriminace směřující k podpoře postupu žen v zaměstnání), mi připadá, že přiznání doplňujícího důchodového nároku je často jedinou možností, jak zabránit, aby tato nerovnost přetrvávala i po odchodu do důchodu.
D – Ke slučitelnosti dotyčných vnitrostátních ustanovení se směrnicí 79/7
60. Svojí třetí otázkou se vnitrostátní soud táže, zda musejí být ustanovení směrnice 79/7 vykládána tak, že brání zachování vnitrostátních ustanovení dotčených v původním řízení.
61. Clément Amédée, francouzská vláda a Komise vyjádřili společné stanovisko v tom smyslu, že mají za to, že směrnice 79/7 se na projednávanou věc nepoužije. Jak jsem uvedl již v úvodu tohoto stanoviska, zastávám rovněž tuto pozici.
62. Směrnice 79/7, která se týká rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, totiž pokrývá dávky vyplácené v rámci právní úpravy zajišťující ochranu(47), tedy kategorie obvykle kvalifikované jako „první pilíř“(48). Naopak spor v původním řízení se týká důchodu vypláceného z francouzského důchodového systému státních zaměstnanců, který spadá do kategorie zaměstnaneckých systémů, jak již Soudní dvůr rozhodl(49), což odpovídá „druhému pilíři“. V době odchodu dotyčného do důchodu, tedy v prosinci 2003, se důchody takové povahy řídily směrnicí 86/378, ve znění směrnice 96/97, přičemž od 15. srpna 2009 byly tyto směrnice dále změněny směrnicí 2006/54.
63. Jelikož směrnice 79/7 není ratione materiæ použitelná na skutkové okolnosti sporu v původním řízení, domnívám se, že proto není namístě na třetí předběžnou otázku odpovídat.
E – K právním důsledkům případné neslučitelnosti dotyčných vnitrostátních ustanovení s právem Společenství
64. Předkládající soud podmiňuje dotaz obsažený ve své čtvrté předběžné otázce trojím předpokladem: aby na první předběžnou otázku bylo odpovězeno kladně a aby druhá a třetí předběžná otázka byly zodpovězeny záporně. Konkrétně to znamená, že by Soudní dvůr rozhodl , že zaprvé dotčená vnitrostátní ustanovení s sebou nesou nepřímou diskriminaci ve smyslu primárního práva Společenství, aniž přitom tato diskriminace může být ospravedlněna a současně aniž sekundární právo Společenství brání zachování uvedených ustanovení.
65. V podstatě se táže, jaké právní důsledky by musely plynout z neslučitelnosti bonifikace na základě dětí, která je stanovena čl. L. 12 písm. b) a článkem R. 13 důchodového zákoníku, s právem Společenství. Táže se, zda by tato neslučitelnost znamenala do doby, než francouzský zákonodárce přijme opatření směřující k odstranění případné nepřímé diskriminace, pouze to, že by bylo třeba odstranit diskriminaci vyplývající z uvedených ustanovení ve vztahu ke státním zaměstnancům mužského pohlaví, kteří jsou jí postiženi, nebo zda by byla překážkou toho, aby byla dotyčná bonifikace poskytována státním zaměstnancům obou pohlaví.
66. Vzhledem ke stanovisku, které navrhuji Soudnímu dvoru přijmout, pokud jde o ostatní předběžné otázky, a sice zápornou odpověď na první otázku, souvztažné nerozhodnutí o druhé otázce a konstatování bezpředmětnosti u třetí otázky, však mám za to, že není namístě na tento dotaz odpovídat, jelikož tři podmínky, které předkládající soud výslovně předkládá jako výchozí předpoklady, nejsou podle mého názoru splněny.
67. Navzdory tomu připomínám, že z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že za předpokladu, že je prokázána diskriminace, která je v rozporu s unijním právem, musejí vnitrostátní orgány do doby, než bude schválena změna vnitrostátního práva směřující k odstranění tohoto nerovného zacházení, přijmout obecná nebo zvláštní opatření, která jsou vhodná k zajištění dodržování unijního práva. Jak uvedli C. Amédée a Komise, dotyčné orgány vystupující jako zaměstnavatel jsou tak povinny i bez návrhu poskytnout znevýhodněné kategorii osob, kterou by v projednávaném případě byli státní zaměstnanci mužského pohlaví, tytéž výhody při zacházení, jaké jsou poskytovány upřednostňované kategorii osob, tedy v tomto případě státním zaměstnankyním. Soudní dvůr rovněž opakovaně rozhodl, že vnitrostátní soud je zase povinen vyloučit použití vnitrostátní právní úpravy, která je diskriminační z pohledu právního řádu Společenství, aniž by musel žádat o její předchozí zrušení vnitrostátním zákonodárcem nebo na ně čekat, a použít na členy znevýhodněné skupiny tentýž režim, který je přiznán ostatním pracovníkům. Tato povinnost mu přísluší nezávisle na existenci ustanovení vnitrostátního práva, která mu přiznávají pravomoc tak učinit(50).
68. Ukázalo-li by se, že Soudní dvůr došel k závěru o existenci nepřímé diskriminace, musel by předkládajícímu soudu poskytnout veškeré údaje užitečné k rozhodnutí o tom, jakým konkrétním způsobem a na jak dlouhou dobu by musel státní zaměstnanec mužského pohlaví provést změnu ohledně své výdělečné činnosti, aby se mohl věnovat výchově svého dítěte, k tomu, aby mu mohla být dotčená bonifikace poskytnuta. Komise zejména uplatňuje otázku, o níž by Soudní dvůr musel v uvedeném případě rozhodnout, a sice zda je podmínka úplného přerušení výdělečné činnosti na dva měsíce, tak jak je stanovena článkem R. 13 důchodového zákoníku, příliš restriktivní, především vůči mužům, a neměla by tedy být uplatňována, jelikož vylučuje poskytnutí této bonifikace otcům, kteří se věnovali výchově svých dětí jinou formou než přerušením pracovního života, zejména v rámci přechodu na částečný pracovní úvazek.
V – Závěry
69. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Tribunal administratif de Saint‑Denis de la Réunion odpověděl následovně:
„1) Taková vnitrostátní ustanovení, jaká jsou dotčena v původním řízení, která pro přiznání bonifikace v podobě odsloužených let vázané na výchovu dítěte vyžadují přerušení výdělečné činnosti na dobu nejméně dvou po sobě jdoucích měsíců, nemohou být považována za vyvolávající nepřímou diskriminaci s ohledem na článek 141 ES pouze na základě skutečnosti, že je v rámci stanovení důchodu tato bonifikace z důvodu mateřské dovolené poskytované biologickým matkám, která je ze zákona povinná a placená, přiznána většímu počtu žen než mužů.
2) Vzhledem k záporné odpovědi na první předběžnou otázku není namístě odpovídat na druhou a čtvrtou předběžnou otázku.
3) Třetí předběžná otázka, týkající se ustanovení směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, je bezpředmětná, a v důsledku toho nevyžaduje odpověď.“
1 – Původní jazyk: francouzština.
2 – Předkládací rozhodnutí uvádí „článek 157 [SEU], bývalý článek 141 [ES]“. Jedná se bezpochyby o chybu při psaní, jelikož Smlouva o EU neobsahuje žádný článek s číslem 157 a článek 141 ES, týkající se zásady stejné odměny mužů a žen, byl ve skutečnosti nahrazen článkem 157 SFEU.
3 – Dohoda o sociální politice uzavřená mezi členskými státy Evropského společenství s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1992, C 191, s. 91), která tvořila přílohu protokolu č. 14 o sociální politice připojeného ke Smlouvě o EU (dále jen „dohoda o sociální politice“).
4 – Úř. věst. 1979, L 6, s. 24; Zvl. vyd. 05/01, s. 215.
5 – Pouze odstavec 3 tohoto článku se liší od článku 157 SFEU, jelikož stanoví jiný postup při přijímání opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti.
6 – Úř. věst. L 225, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 327.
7 – Úř. věst. 1997, L 46, s. 20; Zvl. vyd. 05/03, s. 232.
8 – Rozsudek ze dne 29. listopadu 2001 (C‑366/99, Recueil, s. I‑9383).
9 – Accoyer, B., Rapport à l’Assemblée nationale n° 898 sur le projet de loi portant réforme des retraites, svazek 1, druhá část, červen 2003, zvláště s. 77 a násl.
10 – JORF č. 193 ze dne 22. srpna 2003, s. 14310. Tento zákon vstoupil v platnost dne 1. ledna 2004, ale jeho čl. 48 odst. II upřesňuje, že „[u]stanovení písmene b) článku L.12 důchodového zákoníku vzešlá ze znění bodu 2 odstavce I [téhož článku 48] se uplatní na důchody přiznané od 28. května 2003“.
11 – Prováděcí nařízení k zákonu č. 2003‑775 (JORF č. 301 ze dne 30. prosince 2003, s. 22473). Ustanovení uvedeného nařízení vstoupila v platnost dne 1. ledna 2004, obdobně jako uvedený zákon. Časová použitelnost nařízení na důchody přiznané před tímto dnem, ale až po dni, od kterého se začaly projevovat retroaktivní účinky zákona, tedy 28. květnu 2003, v souladu s jeho čl. 48 odst. II, je, jak se mi jeví, předkládajícím soudem a účastníky řízení předpokládána.
12 – Viz výše v poznámce pod čarou 2.
13 – Pokud jde o stupeň nezbytné účasti rodiče na výchově svých dětí, který by mu zakládal nárok na bonifikaci podle dotčených vnitrostátních předpisů, podotýkám, že hypotetická či nehypotetická povaha předběžných otázek položených předkládajícím soudem bude záviset na odpovědi, kterou případně poskytne ve věci samé Soudní dvůr.
14 – Zejména rozsudky ze dne du 15. června 1995, Zabala Erasun a další (C‑422/93 až C‑424/93, Recueil, s. I‑1567, bod 29), a ze dne 11. září 2003, Safalero (C‑13/01, Recueil, s. I‑8679, bod 40), jakož i judikatura citovaná v těchto rozsudcích.
15 – Protokol (č. 17) k článku 141 ES z roku 1992, který má svůj ekvivalent v protokolu (č. 33) k článku 157 SFEU.
16 – Rozsudek ze dne 17. května 1990 (C‑262/88, Recueil, s. I‑1889).
17 – Viz body 41 a 42 stanoviska předneseného generálním advokátem Alberem ve věci, v níž byl vydán rozsudek Griesmar (výše uvedený), které zmiňují názor Komise v tomto ohledu.
18 – Viz, obdobně, rozsudek ze dne 10. května 2011, Römer (C‑147/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 66), jakož i články 44 a 94 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 284, s. 1).
19 – Definice uvedená, mimo jiné, v čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) (Úř. věst. L 204 s. 23).
20 – Výše uvedený rozsudek Griesmar (bod 38).
21 – Viz zejména rozsudky ze dne 7. července 1993, Španělsko v. Komise (C‑217/91, Recueil, s. I‑3923, bod 37), a ze dne 1. března 2011, Association Belge des Consommateurs Test-Achats a další (C‑236/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28).
22 – Rozsudek ze dne 16. září 1999, Abdoulaye a další (C‑218/98, Recueil, s. I‑5723, bod 16).
23 – Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá zvláštní směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110).
24 – Tři úmluvy MOP o ochraně mateřství (č. 3 z roku 1919, č. 103 z roku 1952 a č. 183 z roku 2000) stanovují povinnou šestitýdenní mateřskou dovolenou po porodu, během níž není matka oprávněna vrátit se do práce. Účelem je zamezit tomu, aby byla svým zaměstnavatelem přinucena začít pracovat, což by mohlo mít dopady na zdraví její i dítěte. Tato zásada je základním ochranným prvkem zaručeným normami MOP. Viz Mezinárodní úřad práce, La maternité au travail, Une revue de la législation nationale, MÚP, Ženeva, druhé vydání, 2010, s. 13, dokument k dispozici rovněž v anglickém a španělském jazyce.
25 – Rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski (C‑116/06, Sb. rozh. s. I‑7643, bod 49).
26 – Rozsudek ze dne 27. října 1998, Boyle a další (C‑411/96, Recueil, I‑6401, bod 41); výše uvedený rozsudek Kiiski (bod 46), a rozsudek ze dne 30. září 2010, Roca Álvarez (C‑104/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27), jakož i judikatura citovaná v těchto rozsudcích.
27 – Viz sedmnáctý bod odůvodnění, jakož i články 8 a 11 této směrnice, op. cit.
28 – Rozsudek ze dne 8. září 2005, McKenna (C‑191/03, Sb. rozh. s. I‑7631, body 42 a 59, jakož i citovaná judikatura).
29 – Výše uvedený rozsudek Abdoulaye a další (bod 19) uvádí různé příklady těchto nevýhod. Soudní dvůr pravidelně připomíná, že těhotenství a mateřství fakticky ženy znevýhodňují v průběhu jejich pracovního života: viz zejména rozsudky ze dne 12. července 1984, Hofmann, 184/83 (Recueil, s. 3047, bod 27), a ze dne 17. října 1995, Kalanke (C‑450/93, Recueil, s. I‑3051, body 18 a násl.).
30 – Směrnice Rady ze dne 3. června 1996, o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 145, s. 4; Zvl. vyd. 05/02, s. 285), obzvláště ustanovení 2 bod 1 uvedené rámcové dohody.
31 – Tento odkaz na pravomoc členských států je připomenut ve výše uvedeném rozsudku Kiiski (body 35 a 36).
32 – Tedy dítěte, u něhož došlo k převedení rodičovské zodpovědnosti na osobu, které je přiznán důchod, nebo na jejího manžela či manželku, dítěte svěřeného do poručnictví osoby, které je přiznán důchod, nebo jejího manžela či manželky, s nímž je spojeno faktické a trvalé opatrování uvedeného dítěte, nebo dítěte přijatého do rodiny osobou, které je přiznán důchod, nebo jejím manželem či manželkou, kteří zajišťovali jeho faktické a trvalé opatrování.
33 – Viz výše uvedené rozsudky Abdoulaye a další (body 20 a 22) a Griesmar (bod 41).
34 – Připomínám, že úmluvy MOP ani unijní právo neukládají členským státům zavést placenou rodičovskou dovolenou. Pokud jde o rozdíly mezi mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou, související zejména s povinnou povahou mateřské dovolené, viz rozsudek ze dne 8. června 2004, Österreichischer Gewerkschaftsbund (C‑220/02, Sb. rozh s. I‑5907, bod 60).
35 – Viz zpráva Národnímu shromáždění č. 898 k návrhu zákona o důchodové reformě, op. cit., s. 85 a násl.
36 – Výše uvedený rozsudek Griesmar (bod 46 a násl.).
37 – Výše uvedený rozsudek Roca Álvarez (body 28 až 31).
38 – Výše uvedený rozsudek Griesmar (bod 67).
39 – K tradiční dělbě rolí mužů a žen při výkonu jejich rodičovských funkcí viz výše uvedený rozsudek Roca Álvarez (bod 36).
40 – Studie Mezinárodního úřadu práce uvádí, že na základě databáze MOP obsahující vnitrostátní právní předpisy 167 zemí týkající se ochrany mateřství si muži berou rodičovskou dovolenou mnohem méně často nežli ženy (op. cit., s. 59). Co se týče zkrácení pracovní doby, Komise připomněla, že ze statistik Eurostatu pro rok 2009 vyplývá, že ve Francii pracovalo na částečný úvazek 30 % žen oproti 6 % mužů.
41 – Jak vyplývá ze spisu, na základě řízení pro nesplnění povinnosti zahájeného proti Francouzské republice v roce 2004 byly podmínky požadované pro přiznání dotčené bonifikace rozšířeny tak, aby bylo omezení výdělečné činnosti přípustné stejně jako její přerušení (viz zákon č. 2010‑1330 ze dne 9. listopadu 2010 o důchodové reformě, JORF č. 261 ze dne 10. listopadu 2010, s. 20034, a nařízení č. 2010‑1741 ze dne 30. prosince 2010, JORF č. 303 ze dne 31. prosince 2010, s. 94).
42 – Viz výše uvedené rozsudky Hofmann, Kalanke a Abdoulaye a další.
43 – Viz, obdobně, rozsudek ze dne 20. října 2011, Brachner (C‑123/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 73 a citovaná judikatura).
44 – Výše uvedený rozsudek Griesmar (body 60 až 67).
45 – Zástupce Francouzské republiky uvedl, že na území Francie je mezi státními zaměstnanci, kteří přeruší pracovní činnost při příležitosti narození svého dítěte nebo z důvodu zajištění jeho výchovy, mnohem více žen než mužů a že z toho plyne, že jejich důchody jsou v průměru o 10 až 20 % nižší než důchody mužů.
46 – Viz výše uvedené rozsudky Hofmann, Kalanke a Abdoulaye a další.
47 – Viz čl. 3 odst. 1 a 3 této směrnice.
48 – Viz například body 58 a 59 stanoviska, které jsem přednesl ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Römer.
49 – Výše uvedený rozsudek Griesmar (body 25 a násl.) a rozsudek ze dne 13. prosince 2001, Mouflin (C‑206/00, Recueil, s. I‑10201, bod 23).
50 – Viz zejména rozsudky ze dne 28. září 1994, van den Akker (C‑28/93, Recueil, s. I‑4527, bod 16 a násl.); ze dne 21. června 2007, Jonkman a další (C‑231/06 až C‑233/06, Sb. rozh. s. I‑5149, body 39 a násl.), a ze dne 22. června 2011, Landtová (C‑399/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 51), jakož i judikatura citovaná v těchto rozsudcích.