Věc C-388/09

Joao Filipe da Silva Martins

v.

Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundessozialgericht)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Články 15, 27 a 28 – Články 39 ES a 42 ES – Bývalý migrující pracovník – Povolání vykonávané v členském státě původu a v jiném členském státě – Důchod v členském státě původu – Důchod vyplácený oběma členskými státy – Oddělený režim systému sociálního zabezpečení pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího – Existence ve druhém bývalém členském státě zaměstnání – Volitelná pokračující účast v uvedeném režimu – Zachování nároku na příspěvek ve stavu odkázanosti po návratu do členského státu původu“

Shrnutí rozsudku

1.        Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Pravomoc členských států organizovat své systémy sociálního zabezpečení – Meze – Dodržování unijního práva – Pravidla Smlouvy o volném pohybu pracovníků – Dopad na výhody poskytované pouze podle právních předpisů jednoho členského státu

(Články 45 SFEU a 48 SFEU; nařízení Rady č. 1408/71)

2.        Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Zdravotní pojištění – Osoba, která čerpá důchod v členském státě svého původu a zároveň v jiném členském státě – Návrat do členského státu původu v okamžiku odchodu do důchodu

(Nařízení Rady č. 1408/71, články 15 a 27)

1.        Cíle článků 45 SFEU a 48 SFEU by nebylo dosaženo, pokud by migrující pracovníci následkem toho, že využijí svého práva volného pohybu, měli ztratit výhody sociálního zabezpečení, které jim poskytují pouze právní předpisy jednoho členského státu, zejména pokud tyto výhody představují protiplnění jimi zaplacených příspěvků. Unijní právní úprava v oblasti koordinace vnitrostátních právních předpisů sociálního zabezpečení, zejména vzhledem k cílům, na kterých je založena, totiž nemůže být uplatňována – až na výslovně stanovené výjimky, které jsou v souladu s těmito cíli – způsobem, který by migrující pracovníky nebo jejich oprávněné rodinné příslušníky zbavoval nároku na dávky, který vyplývá pouze z právních předpisů jednoho členského státu. Cílem těchto článků, stejně jako nařízení č. 1408/71, přijatého k jejich provedení, je zejména zabránit tomu, aby s pracovníkem, který využil svého práva na volný pohyb a zastával pracovní místa v několika členských státech, bylo bez objektivního odůvodnění zacházeno méně příznivě než s pracovníkem, který celý život pracoval v jediném členském státě.

(viz body 74–76)

2.        Články 15 a 27 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 1386/2001, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby osoba, která čerpá starobní důchod od důchodových pojišťoven jak v členském státě svého původu, tak ve státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, a která se z tohoto členského státu přestěhovala do členského státu svého původu, mohla na základě volitelné pokračující účasti v samostatném režimu pojištění pro případ odkázanosti v členském státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, i nadále pobírat peněžité dávky na základě této účasti, zejména v případě, že v členském státě bydliště neexistují peněžité dávky pokrývající zvláštní riziko stavu odkázanosti, což musí ověřit vnitrostátní soud.

Pokud jsou, na rozdíl od takového případu, peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího právní úpravou členského státu bydliště stanoveny, ale pouze ve výši nižší, než je výše dávek pokrývajících toto riziko v druhém členském státě povinném k výplatě důchodu, musí být článek 27 nařízení č. 1408/71, ve znění změn a doplňků, vykládán v tom smyslu, že taková osoba má k tíži příslušné instituce posledně uvedeného státu nárok na doplatek dávky ve výši rozdílu těchto dvou částek.

(viz bod 88 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

30. června 2011(*)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Články 15, 27 a 28 – Články 39 ES a 42 ES – Bývalý migrující pracovník – Povolání vykonávané v členském státě původu a v jiném členském státě – Důchod v členském státě původu – Důchod vyplácený oběma členskými státy – Oddělený režim systému sociálního zabezpečení pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího – Existence ve druhém bývalém členském státě zaměstnání – Volitelná pokračující účast v uvedeném režimu – Zachování nároku na příspěvek ve stavu odkázanosti po návratu do členského státu původu“

Ve věci C‑388/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Bundessozialgericht (Německo) ze dne 22. dubna 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 2. října 2009, v řízení

Joao Filipe da Silva Martins

proti

Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení J. N. Cunha Rodrigues, předseda senátu, A. Arabadžev, U. Lõhmus, A. Ó Caoimh (zpravodaj) a P. Lindh, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. října 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za J. F da Silvu Martinse G. Krutzkim, Rechtsanwalt,

–        za Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse T. Henzem, Rechtsanwalt, a S. Klein,

–        za německou vládu J. Möllerem a C. Blaschkem, jako zmocněnci,

–        za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

–        za portugalskou vládu L. Inezem Fernandesem a E. Silveira, jako zmocněnci,

–        za vládu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska H. Walker, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s T. Wardem, barrister,

–        za Evropskou komisi V. Kreuschitzem, jako zmocněncem,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. ledna 2011,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 27 a 28 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1386/2001 ze dne 5. června 2001 (Úř. věst. L 187, s. 1, dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i článků 39 ES a 42 ES.

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. F. da Silvou Martinsem a Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse (dále jen „Bank BKK“), ve věci volitelné pokračující účasti J. F. da Silvy Martinse na německém pojištění pro případ odkázanosti, jakož i nároku na německý příspěvek ve stavu odkázanosti.

 Právní rámec

 Právo Unie

3        Nařízení č. 1408/71 bylo přijato na základě článku 51 Smlouvy o EHS (později článek 51 ES, následně po změně článek 42 ES, nyní článek 48 SFEU).

4        Jak uvádějí druhý a čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71, jeho cílem je zajištění volného pohybu zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných v Evropské unii, při respektování zvláštních vlastností vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení.

5        Za tímto účelem nařízení vychází, jak vyplývá z pátého, šestého a desátého bodu odůvodnění uvedeného nařízení, ze zásady rovného zacházení s pracovníky s ohledem na různé vnitrostátní právní předpisy a jeho účelem je co nejlépe zajistit rovné zacházení se všemi pracovníky na území členského státu a rovněž zamezit znevýhodnění pracovníků, kteří vykonávají své právo na volný pohyb.

6        Aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat, osmý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71 upřesňuje, že ustanovení tohoto nařízení směřují k tomu, aby dotyčné osoby podléhaly v zásadě systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu.

7        Obecná ustanovení nařízení č. 1408/71 jsou uvedena v článcích 1 až 12 jeho hlavy I.

8        Článek 1 tohoto nařízení stanoví, že pro účely jeho použití se:

„a)      se ‚zaměstnanou osobou‘ a ‚osobou samostatně výdělečně činnou‘ rozumí každá osoba, která

i)       je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajícím odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné nebo zvláštnímu systému pro úředníky;

[...]

h)      se ‚bydlištěm‘ rozumí obvyklé bydliště;

[...]

o)      se ‚příslušnou institucí‘ rozumí:

i)      instituce, u které je dotyčná osoba pojištěna v době podání žádosti o dávku,

nebo

ii)       instituce, u které dotyčné osobě vzniká nárok nebo by vznikl nárok, kdyby tato osoba nebo její rodinní příslušníci měli bydliště na území členského státu, kde má instituce sídlo,

[...];

p)      se ‚institucí místa bydliště‘ a ‚institucí místa pobytu‘ rozumějí v tomto pořadí instituce, která je příslušná k poskytování dávek v místě, kde má dotyčná osoba bydliště, a instituce, která je příslušná k poskytování dávek v místě, kde dotyčná osoba pobývá, podle právních předpisů uplatňovaných uvedenou institucí, nebo pokud žádná taková instituce není, instituce určená příslušným úřadem dotyčného členského státu;

q)      se ‚příslušným státem‘ rozumí členský stát, na jehož území má sídlo příslušná instituce;

[...]

t)       se ,dávkami‘ a ,důchody‘ rozumějí všechny dávky a důchody, včetně všech jejich součástí placených z veřejných prostředků, zvýšení z důvodů valorizace a doplňkové dávky, nestanoví-li hlava III jinak, a také peněžité dávky, které mohou být vyplaceny místo důchodů, a platby uskutečněné z důvodů náhrady nákladů na příspěvky;

[...]“

9        Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že se toto nařízení vztahuje zejména na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné s bydlištěm na území jednoho z členských států.

10      Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

a)      dávky v nemoci a mateřství;

b)      dávky v invaliditě, […];

c)      dávky ve stáří;

[...]

h)      rodinné dávky.“

11      Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Přístup k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Ustanovení právních předpisů kteréhokoli členského státu, která podmiňují přístup k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění bydlištěm na území uvedeného státu, se nepoužijí na osoby, které mají bydliště na území kteréhokoli jiného členského státu, za předpokladu, že někdy během jejich pracovního života podléhaly právním předpisům dříve uvedeného státu jako zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné.“

12      Článek 12 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Vyloučení souběhu dávek“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení nemůže ani přiznat, ani zachovávat nárok na pobírání několika dávek stejného druhu za jednu a tutéž dobu povinného pojištění. Toto ustanovení se však nevztahuje na dávky týkající se invalidity, stáří a úmrtí (na důchody) nebo nemoci z povolání, které jsou přiznány institucemi dvou nebo více členských států v souladu s článkem 41, čl. 43 odst. 2 a 3, články 46, 50 a 51 nebo čl. 60 odst. 1 písm. b).“

13      V hlavě II tohoto nařízení, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, článek 13, nadepsaný „Obecná pravidla“, stanoví:

„1.      S výhradou článků 14c a 14f osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.      S výhradou článků 14 až 17:

a)      pracovník zaměstnaný na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, [...]

[...]

f)      osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu, aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu v souladu s pravidly stanovenými ve výše uvedených písmenech nebo v souladu s jednou z výjimek nebo zvláštních pravidel stanovených v článcích 14 až 17, podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, v souladu pouze s ustanoveními uvedených právních předpisů.“

14      V téže hlavě článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Pravidla týkající se dobrovolného pojištění nebo volitelného pokračujícího pojištění“, stanoví:

„1.      Články 13 až 14d se nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojištění, ledaže pro některé z odvětví uvedených v článku 4 existuje v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění.

2.      Pokud použití právních předpisů dvou nebo více členských států má za následek souběh pojištění:

–        systému povinného pojištění a jednoho nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně systému povinného pojištění,

–        [...]

3.      Avšak jde-li o invalidní, starobní nebo pozůstalostní důchody, může se dotyčná osoba připojit k systému dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění členského státu, i když povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu, pokud dříve uvedený stát tento souběh výslovně nebo mlčky připouští.“

15      Jak vyplývá z jejího nadpisu, hlava III nařízení č. 1408/71 se týká zvláštních ustanovení týkajících se různých kategorií dávek. První kapitola této hlavy je nazvána „Nemoc a mateřství“.

16      V oddíle 2 uvedené první kapitoly, nadepsaném “Zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinní příslušníci“, článek 19 tohoto nařízení, nadepsaný „Bydliště v jiném členském státu, než je příslušný stát – Obecná pravidla“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná s bydlištěm na území jiného členského státu, než je příslušný stát, která splňuje podmínky právních předpisů příslušného státu pro vznik nároku na dávky […], obdrží ve státě, kde má bydliště:

a)      věcné dávky poskytované na účet příslušné instituce institucí místa bydliště podle jí uplatňovaných právních předpisů, jako by u ní byl pojištěn;

b)      peněžité dávky poskytované příslušnou institucí podle jí uplatňovaných právních předpisů. [...]“

17      V oddíle 5 uvedené první kapitoly, nadepsaném „Důchodci a jejich rodinní příslušníci“, článek 27 tohoto nařízení, nadepsaný „Důchody vyplácené podle právních předpisů několika států, pokud je nárok na věcné dávky v zemi bydliště“, zní následovně:

„Důchodce, který má nárok na pobírání důchodu podle právních předpisů dvou nebo více členských států, z nichž jeden je členský stát, na jehož území má bydliště, a který má nárok na dávky podle právních předpisů posledně uvedeného členského státu […], obdrží spolu se svými rodinnými příslušníky tyto dávky od instituce místa bydliště a na účet uvedené instituce, jako by dotyčná osoba byla poživatelem důchodu náležejícího pouze podle právních předpisů posledně uvedeného členského státu.“

18      Podle čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení, obsaženého v témže oddíle 5 a nadepsaného „Důchody vyplácené podle právních předpisů jednoho nebo více členských států, pokud není žádný nárok na věcné dávky v zemi bydliště“:

„Důchodce, který má nárok na důchod podle právních předpisů jednoho členského státu nebo na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států a který nemá nárok na dávky podle právních předpisů státu, na jehož území má bydliště, obdrží přesto tyto dávky [...], jestliže by měl na ně nárok podle právních předpisů členského státu nebo alespoň jednoho z členských států příslušného, pokud jde o jeho důchody, kdyby měl bydliště na území takového státu. Dávky se poskytují za těchto podmínek:

a)      věcné dávky poskytuje na účet instituce uvedené v odstavci 2 instituce místa bydliště, jako by dotyčná osoba byla poživatelem důchodu na základě právních předpisů státu, na jehož území má bydliště, a měla nárok na věcné dávky;

b)      peněžité dávky případně poskytuje příslušná instituce určená podle odstavce 2 v souladu s jí uplatňovanými předpisy. Po dohodě mezi příslušnou institucí a institucí místa bydliště však může tyto dávky poskytovat instituce místa bydliště na účet příslušné instituce v souladu s právními předpisy příslušného státu.“

 Německá právní úprava

19      Ustanovení § 3 odst. 1 knihy IV kodexu sociálního zabezpečení (Sozialgesetzbuch IV, dále jen „SGB IV“) uvádí:

„1)      Ustanovení týkající se povinnosti pojištění a nároku na pojištění se použijí,

1.      pokud předpokládají výkon závislé nebo samostatně výdělečné činnosti, na všechny osoby vykonávající závislou nebo samostatně výdělečnou činnost v rámci působnosti tohoto kodexu,

2.      pokud nepředpokládají výkon závislé nebo samostatně výdělečné činnosti, na všechny osoby, jejichž trvalé nebo obvyklé bydliště se nachází v působnosti tohoto kodexu.“

20      Ustanovení § 26 knihy XI kodexu sociálního zabezpečení (Sozialgesetzbuch XI, dále jen „SGB XI“), nadepsané „Pokračující pojištění“, zní následovně:

„1) Osobám, které již nejsou účastníky systému povinného pojištění […] a které byly pojištěny po dobu alespoň 24 měsíců v průběhu pěti let nebo dvanácti měsíců předcházejících skončení jejich pojištění, může být zachována jejich účast na pojištění pro případ odkázanosti, nepodléhají-li systému povinného pojištění podle § 23 odst. 1. […]. Žádost musí být v případech popsaných v první větě příslušné pojišťovně poskytující pojištění pro případ odkázanosti předložena v průběhu tří měsíců po skončení pojištění […].

2)      Osoby, které již z důvodu přesunu svého trvalého nebo obvyklého bydliště do zahraničí nepodléhají systému povinného pojištění, mohou na svou žádost i nadále dobrovolně odvádět příspěvky na toto pojištění. Žádost musí být doručena pojišťovně poskytující pojištění pro případ odkázanosti, u které byl žadatel naposled pojištěn, nejpozději jeden měsíc po uplynutí doby povinného pojištění. [...]“

21      Ustanovení § 34 odst. 1 SGB XI stanoví, s výhradou některých výjimek týkajících se dočasných pobytů, že nárok na dávky se pozastavuje po dobu pobytu pojištěnce v zahraničí.

 Portugalská právní úprava

22      Podle předkládacího rozhodnutí mají důchodci usazení v Portugalsku, kteří se nacházejí ve stavu odkázanosti na péči třetího, v zásadě nárok na sociální dávky, jako jsou zejména dávky nemocenského pojištění, v rámci systému financovaného odváděním příspěvku z hrubé mzdy do systému sociálního zabezpečení. Nemají však v Portugalsku nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti, jelikož v portugalském systému sociálního zabezpečení taková zvláštní dávka neexistuje. Dávky na pomoc odkázaným osobám jsou poskytovány nanejvýše jako věcné dávky v rámci sociálních opatření a nemocenského pojištění. Při trvalém stavu odkázanosti je v portugalském systému možné zvýšit invalidní důchod.

23      Ve svém písemném vyjádření portugalská vláda upřesňuje, že portugalské právo nestanoví zvláštní dávky pro případy odkázanosti. Portugalské zdravotnictví není závislé na podmínkách pojištění a jím poskytované peněžité dávky nejsou koncipovány tak, aby tyto případy řešily. Přesto mohou mít podle portugalských právních předpisů důchodci, invalidé nebo vdovci ve stavu odkázanosti nárok na příplatek k důchodu v závislosti na stupni odkázanosti.

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

24      J. F. da Silva Martins, narozený v roce 1935, je portugalským státním příslušníkem. Krátce pracoval v Portugalsku a poté se usadil a pracoval v Německu. Byl pojištěn u Bank BKK od roku 1974, co se týče nemocenského pojištění, a pokud jde o pojištění pro případ odkázanosti od ledna 1995, kdy bylo toto pojištění v Německu zavedeno. Od září 1996 pobírá německý starobní důchod ve výši přibližně 700 eur, ke kterému je mu od května 2000 vyplácen portugalský starobní důchod ve výši přibližně 150 eur.

25      Od počátku výplaty starobního důchodu v Německu byl J. F. da Silva Martins pojištěn u Krankenversicherung der Rentner (důchodcovská nemocenská pojišťovna). Od srpna 2001 mu Bank BKK přiznala věcné dávky ve stavu odkázanosti. Z důvodu pobytu v Portugalsku od půlky prosince 2001, původně prezentovaného jako dočasného, přiznala Bank BKK J. F. da Silva Martinsovi rozhodnutím ze dne 8. května 2002 od 1. ledna 2002 příspěvek ve stavu odkázanosti ve výši 205 eur a vyplácela mu ho až do 31. prosince 2002.

26      Jakmile se Bank BKK dozvěděla, že J. F. da Silva Martins učinil prohlášení o konečném odchodu z Německa k 31. červenci 2002, ukončila rozhodnutím ze dne 5. února 2003 od téhož dne jeho pojištění pro případ odkázanosti. Dalším rozhodnutím ze dne 12. února 2003 po něm požadovala vrácení příspěvků ve stavu odkázanosti již vyplacených mezi srpnem a prosincem 2002, tj. celkem 1 025 eur. Rozhodnutím ze dne 4. února 2004 zamítla odpor podaný J. F. da Silvou Martinsem, který jí byl doručen dne 21. února 2003, jako neopodstatněný.

27      Sozialgericht Frankfurt am Main vyhověl žalobě podané proti tomuto rozhodnutí. Zrušil napadená rozhodnutí a určil, že na základě volitelného pokračujícího pojištění byl J. F. da Silva Martins stále pojištěn u Bank BKK, jež mu v důsledku toho měla i po 1. lednu 2003 i nadále vyplácet příspěvek ve stavu odkázanosti v zákonem stanovené výši.

28      Rozsudkem ze dne 13. září 2007 zamítl Hessisches Landessozialgericht odvolání podané Bank BKK proti tomuto rozsudku v části, v níž se týkalo vrácení příspěvků ve stavu odkázanosti. Ve zbývající části uvedený Landessozialgericht změnil rozsudek Sozialgericht Frankfurt am Main a žalobu zamítl z toho důvodu, že účast na volitelném pokračujícím pojištění je podle § 26 odst. 1 SGB XI vyloučena, jelikož žádost vyžadovaná k tomuto účelu nebyla podána ve lhůtě stanovené tímto ustanovením.

29      V opravném prostředku „Revision“ podaném k Bundessozialgericht J. F. da Silva Martins uplatňuje zásahy do článků 18 ES, 39 ES a 42 ES, jakož i porušení článků 19, 27 a 28 nařízení č. 1408/71. Podle něho musí být umožněna přenositelnost dávek pojištění pro případ odkázanosti do jiné země Evropské unie, a to zejména bylo-li krytí těchto dávek financováno, tak jako v projednávaném případě, vlastními příspěvky a v členském státě jeho původu, Portugalsku, srovnatelné dávky neexistují.

30      Bundessozialgericht má na rozdíl od stanoviska Hessisches Landessozialgericht zejména za to, že německé právo v zásadě umožňovalo J. F. da Silva Martinsovi zachovat si pro období od 1. srpna 2002 na základě volitelného pokračujícího pojištění účast na pojištění pro případ odkázanosti u Bank BKK.

31      Bundessozialgericht má však v podstatě za to, že jelikož dávky ve stavu odkázanosti a priori spadají, podle judikatury Soudního dvora „Molenaar“, vyplývající z rozsudku ze dne 5. března 1998, Molenaar (C‑160/96, Recueil, s. I‑843, body 22 až 25), do oblasti nemocenského pojištění, brání pravidla kolizních norem stanovená nařízením č. 1408/71 zachování účasti J. F. da Silvy Martinse na pojištění pro případ odkázanosti v Německu. Ustanovení nařízení č. 1408/71 totiž po konečném přesunu jeho bydliště do Portugalska vylučují jeho povinnou účast na pojištění pro případ odkázanosti. A dále, navzdory stanovisku německého zákonodárce čl. 15 odst. 2 tohoto nařízení brání zachování účasti na pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění.

32      Předkládající soud se zabývá tím, zda s ohledem především na článek 42 ES by mohl být čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 vykládán tak, že se použije na takové případy, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, takže by J. F. da Silva Martinsovi umožnil v Portugalsku čerpat německou dávku ve stavu odkázanosti, nebo zda naopak, jak tvrdí Bank BKK, se podle článku 27 tohoto nařízení může domáhat pouze dávek nemocenského pojištění stanovených portugalským právem, jelikož německá dávka ve stavu odkázanosti spadá podle judikatury Molenaar do „nemocenského pojištění“ ve smyslu uvedeného nařízení.

33      Předkládající soud se táže, jak by měl výklad nařízení č. 1408/71, zejména jeho článků 27 a 28, zohledňovat samostatné pojistné krytí odkázanosti existující v některých členských státech, například v Německu, ale v jiných, jako třeba v Portugalsku, podle tohoto soudu nikoliv.

34      Za těchto podmínek se Bundessozialgericht rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je slučitelné s ustanoveními primárního nebo sekundárního práva Evropského společenství o volném pohybu a sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (zejména s články 39 [ES] a 42 ES, jakož i s články 27 a 28 nařízení č. 1408/71), aby bývalý zaměstnanec, který pobírá starobní důchod jak ve státě původu, tak i ve státě bývalého zaměstnání a který z důvodu stavu odkázanosti na péči třetích osob získal ve státě bývalého zaměstnání nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti, nárok na tento příspěvek po návratu do státu svého původu ztratil?“

 K předběžné otázce

35      Podstatou otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda nařízení č. 1408/71, zejména jeho články 27 a 28, nebo případně články 45 SFEU a 48 SFEU, brání tomu, aby osoba v situaci, jaká je dotčena v původním řízení, která čerpá starobní důchod od důchodových pojišťoven jak ve členském státě svého původu, tak ve státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, a která se z tohoto členského státu přestěhovala do členského státu svého původu, mohla na základě volitelné pokračující účasti v režimu pojištění pro případ odkázanosti v členském státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, i nadále pobírat peněžité dávky na základě této účasti, zejména v případě, že v členském státě bydliště dávky pokrývající zvláštní riziko stavu odkázanosti neexistují.

36      Portugalská vláda a Komise v převážné míře souhlasí s názorem zastávaným J. F. da Silvou Martinsem, a sice že mu má být vyplácena do členského státu původu, kde má nyní opět bydliště, dávka ve stavu odkázanosti ze systému sociálního zabezpečení druhého dotčeného členského státu. Bank BKK, německá a česká vláda, jakož i vláda Spojeného království zase zastávají opačné stanovisko.

 Úvodní poznámky

37      Je třeba bez dalšího připomenout, že důchodci, kteří jsou podle právních předpisů jednoho nebo více členských států oprávněni k pobírání důchodu, spadají, i když nevykonávají pracovní činnost, na základě své účasti v systému sociálního zabezpečení pod ustanovení nařízení č. 1408/71 o pracovnících, pokud pro ně není nutno použít zvláštní ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 5. března 1998, Kulzer, C‑194/96, Recueil, s. I‑895, bod 24, jakož i ze dne 18. prosince 2007, Habelt a další, C‑396/05, C‑419/05 a C‑450/05, Sb. rozh. s. I‑11895, bod 57).

38      Kromě toho, podle ustálené judikatury může být dávka považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž dochází k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (viz zejména rozsudky ze dne 27. března 1985, Hoeckx, 249/83, Recueil, s. 973, body 12 až 14, jakož i Scrivner a Cole, 122/84, Recueil, s. 1027, body 19 až 21; ze dne 20. června 1991, Newton, C‑356/89, Recueil, s. I‑3017, a ze dne 16. července 1992, Hughes, C‑78/91, Recueil, s. I‑4839, bod 15).

39      Je všeobecně známo, že stále větší počet osob se v Unii z důvodu snížení své samostatnosti, často v důsledku svého vyššího věku, nachází v situaci, kdy je při základních úkonech každodenního života odkázán na jiné osoby.

40      Teprve relativně nedávno začalo být riziko takové odkázanosti (dále jen „riziko odkázanosti na péči třetího“) specificky kryto systémy sociálního zabezpečení několika členských států. Toto riziko není v seznamu obsaženém v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 výslovně uvedeno mezi druhy dávek spadajícími do působnosti tohoto nařízení.

41      Jak ovšem vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, uvedený výčet je taxativní, takže odvětví sociálního zabezpečení, které v něm není uvedeno, nesplňuje tuto kvalifikaci, přestože přiznává příjemcům zákonem definované postavení, na základě kterého mají nárok na dávku (viz zejména výše uvedený rozsudek Hoeckx, bod 12; rozsudek ze dne 11. července 1996, Otte, C‑25/95, Recueil, s. I‑3745, bod 22, a výše uvedený rozsudek Molenaar, bod 20).

42      Za těchto podmínek Soudní dvůr, na základě judikatury uvedené v bodě 38 tohoto rozsudku a při zohlednění znaků dávek z německého pojištění pro případ odkázanosti, v podstatě v bodech 22 až 25 výše uvedeného rozsudku Molenaar rozhodl, že takové dávky, jaké jsou poskytované v rámci německého režimu pojištění pro případ odkázanosti, musejí být i přes své specifické rysy považovány za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71.

43      V tomto ohledu Soudní dvůr především uvedl, že cílem takových dávek, jako je německá dávka ve stavu odkázanosti, je především doplnit dávky nemocenského pojištění, s nímž jsou ostatně organizačně spojeny, a zlepšit tak zdravotní stav a životní podmínky osob odkázaných na péči třetího (výše uvedený rozsudek Molenaar, bod 24). Mimoto Soudní dvůr rozhodl, že německá dávka ve stavu odkázanosti, představující finanční pomoc, která celkově umožňuje zlepšit životní úroveň osob odkázaných na péči třetího tím způsobem, že vyrovnává dodatečné náklady způsobené stavem, ve kterém se nacházejí, musí být považována za „peněžitou dávku“ uvedenou zejména v čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 (viz výše uvedený rozsudek Molenaar, body 35 a 36).

44      Tato analýza byla uplatněna i v dalších věcech týkajících se německého pojištění pro případ odkázanosti (viz rozsudky ze dne 8. července 2004, Gaumain-Cerri a Barth, C‑502/01 a C‑31/02, Sb. rozh. s. I‑6483, body 19 až 23 a 25 až 26, jakož i ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski, C‑208/07, Sb. rozh. s. I‑6095, bod 40).

45      Stejně tak, co se týče některých dávek sociálního zabezpečení spadajících do jiných vnitrostátních režimů než německého režimu pojištění pro případ odkázanosti, Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že dávky, které jsou poskytované podle objektivních kritérií na základě situace vymezené právními předpisy a jejichž cílem je zlepšení zdravotního stavu a životních podmínek osob odkázaných na péči třetího, musejí být považovány za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. března 2001, Jauch, C‑215/99, Recueil, s. I‑1901, bod 28, ze dne 21. února 2006, Hosse, C‑286/03, Sb. rozh. s. I‑1771, body 38 až 44, a ze dne 18. října 2007, Komise v. Parlament a Rada, C‑299/05, Sb. rozh. s. I‑8695, body 10, 61 a 70).

46      Soudní dvůr v tomto ohledu mimoto upřesnil, že není důležité, že předmětem dotčené dávky je finanční doplnění důchodu, který je poskytován z jiných důvodů než nemoc, v souvislosti se stavem odkázanosti dotyčného (viz výše uvedený rozsudek Jauch, bod 28), nebo že poskytnutí této dávky není nezbytně vázáno na poskytnutí dávky nemocenského pojištění (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Hosse, bod 43). V tomto ohledu nemá rovněž žádný dopad to, že hlavním cílem dané dávky není, na rozdíl od dávek dotčených v některých výše uvedených rozsudcích v této oblasti, doplnit dávky nemocenského pojištění (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Parlament a Rada, bod 70).

47      Z výše uvedeného vyplývá, že při neexistenci ustanovení týkajících se specificky rizika odkázanosti na péči třetího v nařízení č. 1408/71 Soudní dvůr sice považoval některé dávky související s tímto rizikem za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, to však nic nemění na tom, že Soudní dvůr vždy uznával, že dávky související s rizikem odkázanosti na péči třetího mají nanejvýš doplňkovou povahu ke „klasickým“ dávkám v nemoci spadajícím strictu sensu pod uvedené ustanovení (dále jen „dávky v nemoci strictu sensu“) a nejsou nezbytně jejich nedílnou součástí.

48      V tomto ohledu je totiž třeba uvést, že na rozdíl od dávek v nemoci strictu sensu nemají být v zásadě dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího, která je obecně dlouhodobá, vypláceny krátkodobě. Kromě toho, jak vyplývá zejména z okolností, z nichž vychází judikatura uvedená v bodech 45 a 46 tohoto rozsudku, nelze vyloučit, že by se dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího, přestože musejí být považovány za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, mohly zejména na základě svých prováděcích pravidel vyznačovat vlastnostmi, které se ve skutečnosti do jisté míry blíží rovněž odvětvím invalidity a stáří uvedeným v písmenech b) a c) uvedeného čl. 4 odst. 1, aniž mohou být do jednoho z nich striktně zařazeny.

49      Na otázku položenou předkládajícím soudem je třeba odpovědět ve světle těchto úvah.

 K možnosti zachování účasti na německém pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení

50      V projednávaném případě, jak vyplývá zejména z bodu 30 tohoto rozsudku, má Bundessozialgericht za to, že pouze německé právo umožňuje v zásadě osobě v situaci J. F. da Silvy Martinse zachovat si účast na německém pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění v období od 1. srpna 2002, přestože je jeho povinná účast na německém nemocenském pojištění od okamžiku jeho prohlášení o odchodu z Německa vyloučena.

51      Předkládající soud se zřejmě nicméně domnívá, že nařízení č. 1408/71 ovšem brání, přinejmenším na první pohled, zachování účasti osoby v situaci, o jakou se jedná v původním řízení, na pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění.

52      Nejprve je tedy třeba posoudit, jak se zřejmě domnívá vnitrostátní soud, zda pravidla kolizních norem stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1408/71 brání zachování účasti osoby v situaci J. F. da Silvy Martinse na německém pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění, jelikož taková osoba v důsledku změny státu svého bydliště nyní v zásadě podle čl. 13 odst. 2 písm. f) uvedeného nařízení spadá do systému sociálního zabezpečení tohoto nového členského státu bydliště (viz, pokud jde o poslední bod, rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Laurin Effing, C‑302/02, Sb. rozh. s. I‑553, bod 41).

53      V tomto ohledu je pravdou, že ustanovení nařízení č. 1408/71 určující právní předpisy, jež se použijí na zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné pohybující se v rámci Unie, směřují zejména k tomu, aby dotyčné osoby v zásadě podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které by z něho mohly vyplynout (viz zejména rozsudky ze dne 12. června 1986, Ten Holder, 302/84, Recueil, s. 1821, body 19 a 20, jakož i ze dne 14. října 2010, Schwemmer, C‑16/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 40). Tato zásada jediného systému sociálního zabezpečení je vyjádřena zejména v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 7. července 2005, van Pommeren-Bourgondiën, C‑227/03, Sb. rozh. s. I‑6101, bod 38, a ze dne 20. května 2008, Bosmann, C‑352/06, Sb. rozh. s. I‑3827, bod 16).

54      Uvedená zásada jediného systému sociálního zabezpečení je rovněž vyjádřena v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1408/71. Podle první odrážky tohoto ustanovení pokud použití právních předpisů dvou nebo více členských států má za následek souběh pojištění systému povinného pojištění a jednoho nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně prvně uvedenému systému.

55      Toto ustanovení se však neuplatní na takovou situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení.

56      Podle čl. 15 odst. 1 uvedeného nařízení se totiž v něm vyjmenovaná ustanovení, mezi nimi zejména článek 13, vyjadřující zásadu uvedenou v bodě 53 tohoto rozsudku, nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojištění, ledaže pro některé z odvětví uvedených v článku 4 tohoto nařízení existuje v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění. Jak přitom vyplývá zejména z bodů 19 až 23 tohoto rozsudku, posledně uvedená výhrada se nejeví být v situaci dotčené v původním řízení relevantní, jelikož německé pojištění pro případ odkázanosti je, obecně, systémem povinného pojištění. Z toho plyne, že podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 se uvedená zásada jediného systému sociálního zabezpečení v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení neuplatní.

57      Kromě toho ve světle osmého bodu odůvodnění nařízení č. 1408/71 musí být jeho čl. 15 odst. 2 vykládán tak, že směřuje k zabránění tomu, aby byl jednotlivec nucen přispívat na totéž riziko do dvou různých systémů sociálního zabezpečení, jednou povinně a podruhé volitelně, se všemi komplikacemi, které z toho mohou vyplývat. Naopak toto ustanovení nemá být použito na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, ve které se dotčené volitelné pokračující a povinné příspěvky týkají rizik, která i když jsou podle judikatury uvedené v bodech 42 až 46 tohoto rozsudku pro účely nařízení č. 1408/71 srovnatelná, nejsou přesto, jak vyplývá z bodů 39, 40, 47 a 48 tohoto rozsudku, totožná, a sice rizika odkázanosti na péči třetího a rizika nemoci ve striktním smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení.

58      S ohledem na výše uvedené je třeba dojít k závěru, že nařízení č. 1408/71 za takových okolností, jaké jsou dotčeny v původním řízení nebrání volitelné pokračující účasti na německém pojištění pro případ odkázanosti.

59      Z toho plyne, že nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby si osoba v situaci J. F. da Silvy Martinse mohla v zásadě zachovat volitelnou účast, na základě německého práva, na německém pojištění pro případ odkázanosti, i když se v témže období rovněž povinně účastní, podle čl. 13 odst. 2 písm. f) uvedeného nařízení, portugalského systému sociálního zabezpečení.

 K výkladu článků 27 a 28 nařízení č. 1408/71

60      Předkládající soud zdůrazňuje skutečnost, že v Portugalsku na rozdíl od Německa neexistuje samostatný režim systému sociálního zabezpečení týkající se specificky rizika odkázanosti na péči třetího. Zabývá se proto otázkou, zda by článek 28 nařízení č. 1408/71 neměl být vykládán tak, že se na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, použije namísto článku 27 tohoto nařízení, jakkoliv pouze pokud jde o dávky týkající se, na rozdíl od dávek v nemoci strictu sensu, rizika odkázanosti na péči třetího.

61      V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 28 uvedeného nařízení se týká zejména situací, ve kterých důchodce, který má nárok na důchod podle právních předpisů dvou nebo více členských států, nemá nárok na dávky v nemoci podle právních předpisů členského státu, na jehož území má bydliště.

62      Z toho plyne, že předkládající soud má zřejmě za to, že podle portugalských právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení se osoby nacházející se v situaci J. F. da Silvy Martinse nemohou domáhat peněžitých dávek pokrývajících riziko odkázanosti na péči třetího.

63      Jak přitom vyplývá zejména z bodů 22 a 23 tohoto rozsudku, nelze bez dalšího vyloučit, že portugalský systém sociálního zabezpečení, přestože na rozdíl od německého systému nezavedl samostatný režim týkající se pouze rizika odkázanosti na péči třetího, nicméně stanoví určité peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího, jako jsou zejména příplatky k důchodu vyplácené v závislosti na stupni odkázanosti.

64      Za těchto podmínek je na předkládajícím soudu, aby ověřil, při zohlednění judikatury uvedené v bodech 42 až 46 tohoto rozsudku, správnost předpokladu, podle kterého v Portugalsku neexistuje žádná dávka sociálního zabezpečení pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího (viz rovněž, obdobně, výše uvedený rozsudek Jauch, bod 26).

65      S ohledem na uvedenou judikaturu, podle které je možné dávky sociálního zabezpečení pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího, s výhradou kritérií zakotvených toutéž judikaturou, považovat za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, je nutno každopádně dojít k závěru, že článek 28 uvedeného nařízení nelze uplatnit na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, ve které má dotyčný, jenž je poživatelem starobního důchodu na základě právních předpisů členského státu svého bydliště, nárok na dávky v nemoci strictu sensu podle týchž právních předpisů.

66      Podle článku 27 nařízení č. 1408/71 totiž důchodce, který má nárok na pobírání důchodů nebo penzí podle právních předpisů dvou nebo více členských států, z nichž jeden je členský stát, na jehož území má bydliště, a který má nárok na dávky v nemoci podle právních předpisů posledně uvedeného státu, obdrží tyto dávky od instituce místa bydliště a na její účet, jako by byl poživatelem důchodu nebo penze náležejících pouze podle právních předpisů posledně uvedeného státu.

67      V situaci dotčené v původním řízení tak přísluší Portugalské republice, jednomu ze států povinných k výplatě starobního důchodu J. F. da Silvy Martinse, aby jako členský stát jeho bydliště zajistila vyplácení dávek v nemoci strictu sensu (viz, obdobně, rozsudek ze dne 18. července 2006, Nikula, C‑50/05, Sb. rozh. s. I‑7029, body 22 a 23).

68      Jak přitom vyplývá z bodů 39 až 46 tohoto rozsudku, dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího je možné považovat za „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71. Z toho plyne, že pokud má bývalý migrující pracovník nárok na důchod podle právních předpisů dvou nebo více členských států, mezi nimi i členského státu, na jehož území má bydliště, musí mu v zásadě podle článku 27 nařízení č. 1408/71 případně vyplácet dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího posledně uvedený stát.

69      S ohledem na úvahy uvedené v bodech 40 až 48 tohoto rozsudku a při neexistenci ustanovení týkajících se specificky rizika odkázanosti na péči třetího v nařízení č. 1408/71 je třeba za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení vykládat článek 27 tohoto nařízení ve světle cílů, na nichž nařízení č. 1408/71 spočívá, při zohlednění zvláštností dávek souvisejících s rizikem odkázanosti na péči třetího vzhledem k dávkám v nemoci strictu sensu (viz zejména, obdobně, rozsudky ze dne 6. března 1979, Rossi, 100/78, Recueil, s. 831, bod 12, a ze dne 14. prosince 1989, Dammer, C‑168/88, Recueil, s. 4553, bod 20).

70      V tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení nařízení č. 1408/71 přijatá na základě článku 48 SFEU musejí být vykládána ve světle účelu tohoto článku, kterým je přispět k zavedení co možná nejúplnější svobody pohybu migrujících pracovníků (viz zejména rozsudek ze dne 12. října 1978, Belbouab, 10/78, Recueil, s. 1915, bod 5; výše uvedený rozsudek Jauch, bod 20; výše uvedený rozsudek Hosse, bod 24, a rozsudek ze dne 11. září 2007, Hendrix, C‑287/05, Sb. rozh. s. I‑6909, bod 52).

71      Jelikož článek 48 SFEU stanoví koordinaci právních předpisů členských států, a nikoli jejich harmonizaci (viz zejména rozsudek ze dne 5. července 1988, Borowitz, 21/87, Recueil, s. 3715, bod 23), nejsou tímto ustanovením dotčeny hmotněprávní a procesní rozdíly mezi systémy sociálního zabezpečení každého členského státu, a tudíž ani rozdíly mezi nároky v nich pojištěných osob, neboť každý členský stát si ponechává pravomoc, aby při dodržení práva Unie určil ve svých právních předpisech podmínky poskytování dávek v rámci systému sociálního zabezpečení (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek von Chamier-Glisczinski, bod 84, a rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další, C‑345/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 99).

72      V tomto rámci nemůže primární právo Unie pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu bude z hlediska sociálního zabezpečení neutrální, zejména pak v oblasti dávek v nemoci. Použití, případně podle ustanovení tohoto nařízení, v důsledku změny členského státu bydliště, vnitrostátní právní úpravy, která je z pohledu dávek sociálního zabezpečení méně příznivá, tak může být v zásadě v souladu s požadavky primárního práva Unie v oblasti volného pohybu osob (viz zejména, obdobně, výše uvedený rozsudek von Chamier-Glisczinski, body 85 a 87).

73      Z ustálené judikatury však vyplývá, že takový soulad nastává pouze tehdy, když dotčená vnitrostátní právní úprava zejména neznevýhodňuje dotyčného pracovníka vzhledem k pracovníkům, kteří vykonávají veškeré své činnosti ve členském státě, kde se použije, a jestliže nevede prostě a jednoduše k odvádění příspěvků na sociální pojištění bez nároku na protiplnění (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 19. března 2002, Hervein a další, C‑393/99 a C‑394/99, Recueil, s. I‑2829, bod 51; ze dne 9. března 2006, Piatkowski, C‑493/04, Sb. rozh. s. I‑2369, bod 34; ze dne 1. října 2009, Leyman, C‑3/08, Sb. rozh. s. I‑9085, bod 45, jakož i výše uvedený rozsudek van Delft a další, bod 101).

74      Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, cíle článků 45 SFEU a 48 SFEU by nebylo dosaženo, pokud by migrující pracovníci následkem toho, že využijí svého práva volného pohybu, měli ztratit výhody sociálního zabezpečení, které jim poskytují pouze právní předpisy jednoho členského státu, zejména pokud tyto výhody představují protiplnění jimi zaplacených příspěvků (viz zejména, v tomto smyslu, rozsudky ze dne 21. října 1975, Petroni, 24/75, Recueil, s. 1149, bod 13; ze dne 25. února 1986, Spruyt, 284/84, Recueil, s. 685, bod 19; ze dne 27. února 1997, Bastos Moriana a další, C‑59/95, Recueil, s. I‑1071, bod 17; výše uvedený rozsudek Jauch, bod 20, jakož i výše uvedený rozsudek Bosmann, bod 29).

75      Právní úprava Unie v oblasti koordinace vnitrostátních právních předpisů sociálního zabezpečení, zejména vzhledem k cílům, na kterých je založena, totiž nemůže být uplatňována – až na výslovně stanovené výjimky, které jsou v souladu s těmito cíli – způsobem, který by migrující pracovníky nebo jejich oprávněné rodinné příslušníky zbavoval nároku na dávky, který vyplývá pouze z právních předpisů jednoho členského státu (viz zejména rozsudek ze dne 5. července 1967, Colditz, 9/67, Recueil, s. 297, 304; výše uvedený rozsudky Rossi, bod 14, a Schwemmer, bod 58, jakož i citovaná judikatura).

76      Mimoto z judikatury rovněž vyplývá, že cílem článků 45 SFEU až 48 SFEU, stejně jako nařízení č. 1408/71, přijatého k jejich provedení, je zejména zabránit tomu, aby s pracovníkem, který využil svého práva na volný pohyb a zastával pracovní místa v několika členských státech, bylo bez objektivního odůvodnění zacházeno méně příznivě než s pracovníkem, který celý život pracoval v jediném členském státě (viz zejména, v tomto smyslu, rozsudky ze dne 5. května 1977, Jansen, 104/76, Recueil, s. 829, bod 12; ze dne 7. března 1991, Masgio, C‑10/90, Recueil, s. I‑1119, body 17, 19 a 23; ze dne 22. listopadu 1995, Vougioukas, C‑443/93, Recueil, s. I‑4033, body 41 a 42; ze dne 17. září 1997, Iurlaro, C‑322/95, Recueil, s. I‑4881, body 23 a 30, jakož i výše uvedený rozsudek Leyman, bod 45).

77      Přitom pokud v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení umožňuje pouze vnitrostátní právo, aniž tomu nařízení č. 1408/71 brání, volitelnou pokračující účast osoby v situaci J. F. da Silvy Martinse na samostatném režimu systému sociálního zabezpečení pokrývajícím riziko odkázanosti na péči třetího a tato osoba odváděla příspěvky po minimální dobu vyžadovanou k tomu, aby mohla využít dávek v případě stavu odkázanosti, může mít automatické pozastavení výplaty všech dávek z tohoto režimu v případě přesunu bydliště dotyčného do jiného členského státu Unie za následek, jak v podstatě uvádí předkládající soud a na rozdíl od tvrzení německé vlády a vlády Spojeného království, odvádění příspěvků bez nároku na protiplnění, přinejmenším co se týče příspěvků odvedených na základě takové pokračující účasti po dotčeném přesunu bydliště.

78      Nebylo by příliš konzistentní s cílem sledovaným článkem 48 SFEU, tak jak vyplývá zejména z bodů 70, 71 a 74 tohoto rozsudku, pokud by bývalý migrující pracovník v takovém postavení, jako je postavení J. F. da Silvy Martinse, měl pouze z důvodu, že má podle článku 27 nařízení č. 1408/71 nárok na dávky v nemoci strictu sensu podle právních předpisů členského státu svého bydliště, přijít o veškeré výhody představující protiplnění příspěvků, které odvedl v bývalém členském státě svého zaměstnání v rámci samostatného režimu pojištění, který se týká nikoliv rizika nemoci ve striktním smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, ale rizika stavu odkázanosti na péči třetího. To by platilo tím spíše v případě uvedeném v bodě 64 tohoto rozsudku, že v uvedeném členském státě bydliště neexistují peněžité dávky sociálního zabezpečení pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

79      Mimoto v takové situaci by byl takový bývalý migrující pracovník, mající po skončení své pracovní dráhy opět bydliště v členském státě svého původu, znevýhodněn oproti poživatelům starobního důchodu jediného členského státu, kteří před přesunem svého bydliště v důchodu do jiného členského státu strávili celý svůj pracovní život v jediném členském státě.

80      Pro posledně uvedenou skupinu osob by totiž relevantní ustanovení nařízení č. 1408/71, zejména jeho čl. 28 odst. 1 písm. a), vykládaná ve světle judikatury uvedené v bodech 42 až 46 tohoto rozsudku, měla za důsledek, že případné peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího stanovené členským státem bývalého zaměstnání by, jelikož by byly považovány za dávky v nemoci strictu sensu, musely být v zásadě poskytovány mimo příslušný stát (viz zejména, obdobně, výše uvedené rozsudky Molenaar, bod 43, jakož i Jauch, body 10, 11 a 35).

81      Za těchto podmínek, s ohledem zejména na judikaturu uvedenou v bodech 73 až 76 tohoto rozsudku, je třeba, co se týče peněžitých dávek pokrývajících riziko odkázanosti na péči třetího v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, vykládat článek 27 nařízení č. 1408/71 v tom smyslu, že nárok na dávky v nemoci strictu sensu v členském státě bydliště nemá za následek zánik nároku dříve vzniklého k tíži jiného členského státu pouze podle jeho právní úpravy týkající se rizika odkázanosti na péči třetího na základě toliko doby pojištění dovršené podlé této úpravy (viz zejména, obdobně, výše uvedené rozsudky Dammer, body 21 až 23, a citovaná judikatura, jakož i Bastos Moriana a další, bod 17).

82      Nicméně, s ohledem zejména na požadavky vyplývající z článku 12 nařízení č. 1408/71 musí takový výklad v projednávaném případě zohlednit možnost, že po ověřeních uskutečněných předkládajícím soudem podle bodů 63 a 64 tohoto rozsudku tento soud dojde k závěru, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení v Portugalsku existují peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího stanovené portugalskými právními předpisy.

83      Za takových okolností by pak bylo třeba článek 27 nařízení č. 1408/71 vykládat v tom smyslu, že pokud jsou v členském státě bydliště peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího stanoveny pouze ve výši nižší, než je výše dávek pokrývajících toto riziko ve druhém členském státě povinném k výplatě důchodu, vyžadují zásady, z nichž vychází nařízení č. 1408/71, aby osoba v takové situaci, jako je situace J. F. da Silvy Martinse měla nárok, na účet příslušné instituce posledně uvedeného státu, na doplatek dávky ve výši rozdílu těchto dvou částek (viz zejména, obdobně, rozsudky ze dne 12. června 1980, Laterza, 733/79, Recueil, s. 1915, bod 9; ze dne 9. července 1980, Gravina, 807/79, Recueil, s. 2205, bod 8; ze dne 24. listopadu 1983, D’Amario, 320/82, Recueil, s. 3811, bod 7; výše uvedený rozsudek Dammer, body 23 a 24; rozsudek ze dne 11. června 1991, Athanasopoulos a další, C‑251/89, Recueil, s. I‑2797, bod 17, a výše uvedený rozsudek Bastos Moriana a další, bod 16).

84      Takové řešení nelze vyloučit na základě okolnosti, vyzdvihované německou vládou, podle které se na základě § 34 SGB XI nárok osoby ve stavu odkázanosti na péči třetího na dávku ve stavu odkázanosti dotčenou v původním řízení na základě volitelného pokračujícího pojištění stanoveného v § 26 SGB XI v zásadě pozastavuje po dobu pobytu pojištěnce v zahraničí.

85      Soudní dvůr již v podstatě rozhodl, že příspěvky do režimu pojištění v oblasti sociálního zabezpečení poskytují v zásadě pojištěnému pracovníkovi nárok, aby mu byly vypláceny odpovídající dávky, splní-li podmínky stanovené právními předpisy příslušného státu, avšak s výjimkou těch z těchto podmínek, které by nebyly v souladu s ustanoveními práva Unie použitelnými v oblasti sociálního zabezpečení (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Molenaar, bod 43).

86      Jak přitom vyplývá z judikatury uvedené v bodech 73 až 76 tohoto rozsudku, cíle sledovaného článkem 48 SFEU by nebylo dosaženo, pokud by mimo rámec případů výslovně stanovených právní úpravou Unie v souladu s cíli Smlouvy o FEU právní předpisy členského státu podmiňovaly poskytnutí výhod ze sociálního zabezpečení vyplývajících z těchto právních předpisů tím, aby měl pracovník bydliště na území daného členského státu (viz rovněž, v tomto smyslu, výše uvedený rozsudek Athanasopoulos a další, bod 20).

87      Je sice pravdou, jak tvrdí německá vláda a vláda Spojeného království, že souběžné poskytování dávek z různých členských států může v případě peněžitých dávek pokrývajících riziko odkázanosti na péči třetího vyvolávat praktické obtíže, které za současného stavu práva Unie nebyly plně ošetřeny ustanoveními Unie týkajícími se koordinace systémů sociálního zabezpečení, tato okolnost však sama o sobě nemůže odůvodnit výklad nařízení č. 1408/71, podle kterého by bývalý migrující pracovník, kterému byl pouze podle právních předpisů členského státu bývalého zaměstnání umožněn přístup k volitelnému pokračujícímu pojištění pokrývajícímu riziko odkázanosti na péči třetího, odváděl příspěvky na toto pojištění bez nároku na protiplnění, a tak by s ním bylo zacházeno méně příznivě než s pracovníkem, který celý život pracoval v jediném členském státě (viz, obdobně, výše uvedený rozsudek D’Amario, bod 8).

88      S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že články 15 a 27 nařízení č. 1408/71 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby osoba v situaci, o jakou se jedná v původním řízení, která čerpá starobní důchod od důchodových pojišťoven jak v členském státě svého původu, tak ve státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, a která se z tohoto členského státu přestěhovala do členského státu svého původu, mohla na základě volitelné pokračující účasti v samostatném režimu pojištění pro případ odkázanosti v členském státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, i nadále pobírat peněžité dávky na základě této účasti, zejména v případě, že v členském státě bydliště neexistují peněžité dávky pokrývající zvláštní riziko stavu odkázanosti, což musí ověřit předkládající soud. Pokud jsou, na rozdíl od takového případu, peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího právní úpravou členského státu bydliště stanoveny, ale pouze ve výši nižší, než je výše dávek pokrývajících toto riziko v druhém členském státě povinném k výplatě důchodu, musí být článek 27 nařízení č. 1408/71 vykládán v tom smyslu, že taková osoba má k tíži příslušné instituce posledně uvedeného státu nárok na doplatek dávky ve výši rozdílu těchto dvou částek.

 K nákladům řízení

89      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Články 15 a 27 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1386/2001 ze dne 5. června 2001, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby osoba v situaci, o jakou se jedná v původním řízení, která čerpá starobní důchod od důchodových pojišťoven jak v členském státě svého původu, tak ve státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, a která se z tohoto členského státu přestěhovala do členského státu svého původu, mohla na základě volitelné pokračující účasti v samostatném režimu pojištění pro případ odkázanosti v členském státě, ve kterém strávila většinu svého pracovního života, i nadále pobírat peněžité dávky na základě této účasti, zejména v případě, že v členském státě bydliště neexistují peněžité dávky pokrývající zvláštní riziko stavu odkázanosti, což musí ověřit předkládající soud.

Pokud jsou, na rozdíl od takového případu, peněžité dávky pokrývající riziko odkázanosti na péči třetího právní úpravou členského státu bydliště stanoveny, ale pouze ve výši nižší, než je výše dávek pokrývajících toto riziko v druhém členském státě povinném k výplatě důchodu, musí být článek 27 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 1386/2001, vykládán v tom smyslu, že taková osoba má k tíži příslušné instituce posledně uvedeného státu nárok na doplatek dávky ve výši rozdílu těchto dvou částek.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.