Věc C-377/09

Françoise-Eléonor Hanssens-Ensch, jako insolvenční správkyně společnosti Agenor SA

v.

Evropské společenství

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal de commerce de Bruxelles)

„Článek 235 ES a čl. 288 druhý pododstavec ES – Pravomoc Soudního dvora rozhodnout o žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti podané proti Evropskému společenství – Žaloba směřující k uspokojení pasiv ve smyslu čl. 530 odst. 1 belgického zákona o obchodních společnostech – Žaloba podaná insolvenčním správcem akciové společnosti proti Evropskému společenství – Pravomoc vnitrostátních soudů rozhodnout o takovéto žalobě“

Shrnutí rozsudku

Žaloba na náhradu škody – Předmět – Žádost o náhradu škody přičitatelné Společenství

(Článek 235 ES a čl. 288 druhý pododstavec ES)

Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Evropského společenství, třebaže vychází z vnitrostátní právní úpravy zavádějící zvláštní zákonem stanovený režim, který se odchyluje od obecného režimu dotčeného členského státu v oblasti občanskoprávní odpovědnosti, nespadá podle článku 235 ES ve spojení s čl. 288 druhým pododstavcem ES do pravomoci vnitrostátních soudů.

Okolnost, že pro uplatnění takovéto žaloby na určení odpovědnosti platí zvláštní podmínky, zejména to, že pouze závažné porušení povinnosti je s to založit odpovědnost dotčené osoby, nemůže zastřít skutečnost, že tato žaloba má obecné vlastnosti žaloby na náhradu škody v oblasti mimosmluvní odpovědnosti ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES, která podle článku 235 ES spadá do výlučné pravomoci soudů Společenství.

(viz body 17, 22, 26 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

29. července 2010(*)

„Článek 235 ES a čl. 288 druhý pododstavec ES – Pravomoc Soudního dvora rozhodnout o žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti podané proti Evropskému společenství – Žaloba směřující k uspokojení pasiv ve smyslu čl. 530 odst. 1 belgického zákona o obchodních společnostech – Žaloba podaná insolvenčním správcem akciové společnosti proti Evropskému společenství – Pravomoc vnitrostátních soudů rozhodnout o takovéto žalobě“

Ve věci C‑377/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím tribunal de commerce de Bruxelles (Belgie) ze dne 14. září 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 23. září 2009, v řízení

Françoise-Eléonor Hanssens-Ensch, jako insolvenční správkyně společnosti Agenor SA,

proti

Evropskému společenství,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, E. Juhász, T. von Danwitz (zpravodaj) a D. Šváby, soudci,

generální advokátka: V. Trstenjak,

vedoucí soudní kanceláře: N. Nančev, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. května 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za F.-E. Hanssens-Ensch, jako insolvenční správkyni společnosti Agenor SA, J. P. Renardem a M. Elvingerem, avocats,

–        za belgickou vládu J.-C. Halleuxem a T. Maternem, jako zmocněnci,

–        za Evropskou komisi J.-P. Keppennem a M. Owsiany-Hornung, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 235 ES a čl. 288 druhého pododstavce ES.

2        Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi F.‑E. Hanssens-Ensch jakožto insolvenční správkyní společnosti Agenor SA (dále jen „společnost Agenor“) a Evropským společenstvím týkajícího se požadavku, aby Společenství zaplatilo částku 2 milionů eur z toho důvodu, že jeho údajně protiprávní jednání přispělo k úpadku uvedené společnosti.

 Právní rámec

3        Článek. 530 odst. 1 belgického zákona o obchodních společnostech stanoví:

„V případě, že je společnost v úpadku, má nedostatek aktiv a bylo-li prokázáno, že k úpadku přispělo závažné porušení jejich povinností, může být kterémukoli členu řídícího orgánu nebo bývalému členu řídícího orgánu, jakož i kterékoli jiné osobě, jež skutečně měla pravomoc řídit společnost, uložena povinnost uhradit, společně a nerozdílně nebo samostatně, všechny dluhy společnosti nebo jejich část do výše, v níž aktiva společnosti nepostačují k jejich úhradě. […]“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

4        Předmětem činnosti společnosti Agenor jsou poradenské služby, vypracovávání znaleckých posudků, provádění studií, vzdělávání a veškeré s tím související služby duševní povahy. V návaznosti na výběrové řízení, které proběhlo koncem roku 1994, jí byla svěřena funkce úřadu technické pomoci v rámci evropského programu „Leonardo da Vinci“. Za tímto účelem uzavřela dne 13. června 1995 s Evropskými společenstvími první smlouvu v délce trvání dvanácti měsíců.

5        Podle svého článku 3 mohla být tato smlouva prodloužena za podmínky, že Komise bude spokojena se službami poskytovanými společností Agenor, a v závislosti na tom, zda budou k dispozici prostředky z rozpočtu Společenství. Na základě tohoto ustanovení byly postupně podepsány smlouvy na období od 1. června 1996 do 31. května 1997 a od 1. června 1997 do 31. května 1998.

6        Od 1. června 1998 byla smlouva, jejíž platnost skončila dnem 31. května 1998, dodatečným ujednáním prodloužena do 30. září 1998. Následně byla podepsána další smlouva na nové období končící dnem 31. ledna 1999.

7        Dne 6. ledna 1999 zaslala Komise společnosti Agenor zprávu o auditu, který prováděla od března 1998. Tento audit upozornil na určité slabiny a nedostatky ve vedení úřadu technické pomoci. Bylo rovněž upřesněno, že má-li smluvní vztah pokračovat, jsou vyžadována výrazná zlepšení ve fungování úřadu technické pomoci, a pokud by měla být smlouva prodloužena na období po 31. lednu 1999, bylo by třeba provést restrukturalizaci úřadu technické pomoci. Byla uvedena řada zlepšení považovaných za nezbytná.

8        Dne 29. ledna 1999 předložila Komise společnosti Agenor návrh dodatečného ujednání ke stávající smlouvě, jímž by byla tato smlouva prodloužena do 15. února 1999. Tento návrh nebyl společností Agenor přijat. Dne 11. února 1999 proto Komise konstatovala, že platnost zmíněné smlouvy skončila dnem 31. ledna 1999. Taktéž dne 11. února 1999 oznámila společnost Agenor, že s tímto postojem nesouhlasí.

9        Dne 3. března 1999 vyhlásila společnost Agenor úpadek.

10      Dne 30. ledna 2004 podala žalobkyně v původním řízení jednající jakožto insolvenční správkyně společnosti Agenor k tribunal de commerce de Bruxelles žalobu na určení odpovědnosti proti Společenství vycházející především z čl. 530 odst. 1 belgického zákona o obchodních společnostech a vytýkající Komisi, že jednak uložila společnosti Agenor požadavky na její řízení, jež nevyhnutelně vedly k úpadku, a jednak ji „ponechala jejímu osudu“ a „lynčovala“ ji, zejména tím, že odmítla prodloužit smlouvu, jíž byly smluvní strany vázány.

11      Komise zpochybnila pravomoc předkládajícího soudu tvrzením, že na základě článku 235 ES a čl. 288 druhého pododstavce ES má pravomoc rozhodovat o takové žalobě, jako je ta, kterou podala žalobkyně v původním řízení, pouze Soudní dvůr.

12      Podle předkládajícího soudu existují pochybnosti ohledně otázky, zda podle čl. 288 druhého pododstavce ES musí Soudní dvůr rozhodovat o žalobách na určení mimosmluvní odpovědnosti podle takového zvláštního právního režimu, jako je režim upravený v článku 530 belgického zákona o obchodních společnostech.

13      Tribunal de commerce de Bruxelles se tudíž rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 288 [druhý pododstavec ES] vykládán v tom smyslu, že žaloba na určení odpovědnosti založená na článku 530 belgického zákona o obchodních společnostech podaná insolvenční správkyní směřující k tomu, aby bylo Evropskému společenství uloženo uspokojit pasiva společnosti v úpadku na základě skutečnosti, že mělo de facto pravomoc řídit obchodní společnost a při řízení této společnosti se dopustilo závažného porušení povinností, které přispělo k jejímu úpadku, představuje žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti ve smyslu výše uvedeného ustanovení Smlouvy o ES?“

 K předběžné otázce

14      Svou otázkou chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda žaloba na určení odpovědnosti směřující proti Společenství a založená na vnitrostátních právních předpisech stanovících zvláštní právní režim odchylný od obecného režimu dotčeného členského státu ve věci občanskoprávní odpovědnosti představuje žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES, která podle článku 235 ES nespadá do pravomoci vnitrostátních soudů.

15      Žalobkyně v původním řízení uvádí, že vzhledem k odkazu na „obecné zásady společné právním řádům členských států“ obsaženému v čl. 288 druhém pododstavci ES se toto ustanovení týká pouze mimosmluvní odpovědnosti Společenství podle obecného práva, jaká vyplývá například v belgickém právu z článku 1382 občanského zákoníku. Naproti tomu žaloba vycházející z kteréhokoli jiného ustanovení spadá do pravomoci vnitrostátních soudů, a to i tehdy, nejedná-li se o žalobu ohledně smluvního závazku. Žaloba vycházející z článku 530 belgického zákona o obchodních společnostech, který tvoří právní základ žaloby v původním řízení, nemůže být tudíž považována za žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti podle obecného práva, třebaže tato žaloba nevychází ze smlouvy.

16      Smlouva o ES stanoví rozdělení pravomocí mezi soudy Společenství a vnitrostátní soudy co se týče žalob směřujících proti Společenství, v nichž se jedná o jeho odpovědnost za škodu.

17      Co se týče mimosmluvní odpovědnosti Společenství, spadají takovéto spory do pravomoci Soudního dvora. Článek 235 ES totiž stanoví, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 288 druhého pododstavce ES, který se týká zmíněné mimosmluvní odpovědnosti. Tato pravomoc soudů Společenství je výlučná (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 13. března 1992, Vreugdenhil v. Komise, C‑282/90, Recueil, s. I‑1937, bod 14, jakož i ze dne 26. listopadu 2002, First a Franex, C‑275/00, Recueil, s. I‑10943, bod 43 a citovaná judikatura).

18      Co se naopak týče sporů ohledně smluvní odpovědnosti Společenství, svěřuje Smlouva Soudnímu dvoru pravomoc rozhodovat takovéto spory pouze v článku 238 ES, a to na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Společenstvím nebo na jeho účet (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek, 426/85, Recueil, s. 4057, bod 11, jakož i ze dne 9. října 2001, Flemmer a další, C‑80/99 až C‑82/99, Recueil, s. 1-7211, bod 42).

19      Vzhledem k tomu, že článek 235 ES odkazuje jenom na druhý pododstavec článku 288 ES, který se týká pouze mimosmluvní odpovědnosti Společenství, přičemž smluvní odpovědnost Společenství je zmíněna v prvním pododstavci zmíněného článku 288 ES, nelze pravomoc Soudního dvora rozhodovat takovéto spory vycházející ze smluvní odpovědnosti vyvozovat z článku 235 ES (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Flemmer a další, bod 42). Z toho plyne, že s ohledem na článek 240 ES je při neexistenci rozhodčí doložky pravomoc rozhodovat spory týkající se smluvní odpovědnosti Společenství svěřena vnitrostátním soudům (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 20. května 2009, Guigard v. Komise, C‑214/08 P, bod 41).

20      Z předchozího vyplývá, že k určení soudu, který má pravomoc rozhodovat o konkrétní žalobě na náhradu škody směřující proti Společenství, je třeba zkoumat, zda předmětem této žaloby je smluvní odpovědnost Společenství, anebo jeho odpovědnost mimosmluvní.

21      V tomto ohledu je třeba vzít na zřetel skutečnost, že odkaz článku 235 ES na čl. 288 druhý pododstavec ES se týká pouze pojmu „škoda“ ve smyslu naposled uvedeného ustanovení, a to škoda způsobená orgány Společenství nebo zaměstnanci při výkonu jejich funkce, v oblasti mimosmluvní odpovědnosti. Naopak odkaz čl. 288 druhého pododstavce ES na obecné zásady společné právním řádům členských států není součástí zmíněného pojmu. Účelem tohoto odkazu je stanovit podmínky, jež musí být splněny, aby bylo Společenství povinno nahradit takovouto škodu.

22      Co se týče žaloby, o niž jde v původním řízení, je mimoto třeba uvést, že – jak připouští sama žalobkyně v původním řízení – tato žaloba nemá smluvní základ. Krom toho okolnost, že pro uplatnění zmíněné žaloby platí zvláštní podmínky, zejména to, že pouze „závažné porušení povinností“ je s to založit odpovědnost dotčené osoby, nemůže zastřít skutečnost, že tato žaloba má obecné vlastnosti žaloby na náhradu škody v oblasti mimosmluvní odpovědnosti ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES.

23      Za těchto podmínek okolnost, že vnitrostátní úprava, ze které vychází žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Společenství, představuje zvláštní právní režim odchylující se od obecného režimu dotčeného členského státu v oblasti občanskoprávní odpovědnosti, nemůže mít za následek vyloučení zmíněné žaloby z oblasti působnosti článku 235 ES.

24      Rozsudek ze dne 5. března 1991, Grifoni v. CEEA (C‑330/88, Recueil, s. I‑1045, bod 20), jehož se dovolává žalobkyně v původním řízení, není s to vyvrátit předchozí závěr vzhledem k tomu, že žaloba, jež vedla k vydání z tohoto rozsudku, vycházela ze smluvní odpovědnosti Společenství.

25      Proto názor žalobkyně v původním řízení, že kromě smluvní odpovědnosti a odpovědnosti mimosmluvní ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES existuje třetí kategorie odpovědnosti, která podle článku 240 ES spadá do pravomoci vnitrostátních soudů, není opodstatněný.

26      V důsledku toho je na položenou otázku třeba odpovědět, že žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Společenství, třebaže vychází z vnitrostátní právní úpravy zavádějící zvláštní zákonem stanovený režim, který se odchyluje od obecného režimu dotčeného členského státu v oblasti občanskoprávní odpovědnosti, nespadá podle článku 235 ES ve spojení s čl. 288 druhým pododstavcem ES do pravomoci vnitrostátních soudů.

 K nákladům řízení

27      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Evropského společenství, třebaže vychází z vnitrostátní právní úpravy zavádějící zvláštní zákonem stanovený režim, který se odchyluje od obecného režimu dotčeného členského státu v oblasti občanskoprávní odpovědnosti, nespadá podle článku 235 ES ve spojení s čl. 288 druhým pododstavcem ES do pravomoci vnitrostátních soudů.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: francouzština.