1. 

V jakém rozsahu se může, v situaci, kdy byl název potraviny evokující místo provenience zapsán skupinou místních producentů jako (národní) kolektivní ochranná známka a byla též podána žádost o jeho zápis coby chráněného označení původu (dále jen „CHOP“) (Společenství) nebo chráněného zeměpisného označení (dále jen „CHZO“), jiný producent, který používá podobný název pro podobnou potravinu opírat – v rámci obrany proti tvrzení, že označování jeho potraviny může uvést spotřebitele v omyl – o skutečnost, že (i) přezkum žádosti o status CHOP nebo CHZO dosud neprokázal, že název nezdruhověl, nebo o (ii) skutečnost, že název používal v dobré víře po dlouhou dobu?

2. 

To je podstatou otázek, které v projednávané věci Soudnímu dvoru předložil Tribunale Civile di Modena (Civilní soud, Modena, Itálie).

3.

Předložená žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin ( 2 ), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy ( 3 ) a první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne , kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách ( 4 ).

4.

Nařízení č. 2081/92 stanoví rámec pro ochranu zapsaných označení původu a zeměpisných označení ( 5 ). Podle nařízení mohou být názvy některých zemědělských a potravinářských produktů chráněny v celém Společenství jako CHOP nebo CHZO, pokud jsou vlastnosti dotčených produktů spojeny s jejich zeměpisným původem ( 6 ).

5.

Pátý bod odůvodnění nařízení uvádí, že se označování zemědělských produktů a potravin řídí obecnými ustanoveními obsaženými ve směrnici Rady ES 79/112 ( 7 ) a že by, s ohledem na jejich zvláštní povahu, měla být přijata dodatečná zvláštní ustanovení pro zemědělské produkty a potraviny z vymezené zeměpisné oblasti: článek 1 odst. 2 při definování působnosti nařízení výslovně uvádí, že použitím tohoto nařízení nejsou dotčeny zvláštní předpisy Společenství.

6.

Článek 2 stanoví, že podle tohoto nařízení lze získat v rámci Společenství ochranu označení původu a zeměpisných označení a definuje podmínky, které musí být splněny, aby byl název klasifikován jako „označení původu“ nebo „zeměpisné označení“.

7.

Za tímto účelem čl. 2 odst. 2 písm. a) stanoví, že se „označením původu“ rozumí název regionu, určitého místa nebo země, který se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny, které odsud pocházejí, jejichž jakost nebo vlastnosti jsou převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele a jejichž produkce, zpracování a příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti. Článek 2 písm. b) definuje „zeměpisné označení“ jako název regionu, určitého místa nebo země, kterého se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny, které odsud pochází, které mají určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti, které lze přičíst tomuto zeměpisnému původu a jejichž produkce nebo zpracování nebo příprava probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti.

8.

Článek 3 pak uvádí dva příklady, kdy konkrétní názvy nemohou být zapsány.

9.

Článek 3 odst. 1 konkrétně stanoví:

„Názvy, které zdruhověly, nemohou být zapsány.

Pro účely tohoto nařízení se ‚názvem, který zdruhověl‘ rozumí název zemědělského produktu nebo potraviny, který, přestože se váže k místu nebo regionu, kde byly tento produkt nebo potravina původně vyprodukovány nebo uvedeny na trh, se stal pro zemědělský produkt nebo potravinu běžným názvem.

Pro určení, zda název zdruhověl, či ne, se přihlíží ke všem činitelům, zejména:

Pokud je na základě postupu podle článků 6 a 7 žádost o zápis zamítnuta, protože název zdruhověl, zveřejní Komise toto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropských společenství.“

10.

Článek 5 stanoví postup, který členský stát musí splnit při podání žádosti o zápis názvu. Příslušné ustanovení čl. 5 odst. 5 zní ( 8 ):

„Členský stát ověří, zda je žádost oprávněná, a domnívá-li se, že splňuje požadavky tohoto nařízení, postoupí ji Komisi […].

Tento členský stát může přechodně poskytnout na vnitrostátní úrovni ochranu ve smyslu tohoto nařízení pro název postoupený předepsaným způsobem, a popřípadě období pro přizpůsobení, které začíná běžet dnem takového postoupení […].

Tato přechodná vnitrostátní ochrana končí dnem, ke kterému bude učiněno rozhodnutí o zápisu podle tohoto nařízení. Po přijetí takového rozhodnutí je možno poskytnout období pro přizpůsobení v délce nejvýše pěti let za podmínky, že dotyčné podniky v souladu s právem uváděly dané produkty na trh za nepřetržitého užívání uvedených názvů nejméně po dobu pěti let přede dnem zveřejnění podle čl. 6 odst. 2.“

11.

Článek 13 popisuje ochranu přiznávanou zapsaným názvům. Příslušná část uvedeného článku zní:

„1.   Zapsaná označení jsou chráněna proti:

[…]

Chráněná označení nemohou zdruhovět.

[…]“

12.

Směrnice 2000/13 sbližuje právo členských států mimo jiné v oblasti označovaní potravin. Bod 6 odůvodnění směrnice uvádí, že „[p]rvotním zřetelem jakékoli právní úpravy označování potravin musí být potřeba informovat a chránit spotřebitele“.

13.

Příslušná ustanovení článku 2 znějí následovně:

„1.   Použité způsoby označování nesmějí:

[…]

3.   Zákazy a omezení stanovená v [odstavci]1 […] se rovněž použijí na

14.

Příslušná ustanovení článku 5 znějí následovně:

„1.   Názvem, pod kterým je potravina prodávána, je název stanovený pro tuto potravinu v právních předpisech Společenství, které se na ni vztahují.

15.

Směrnice 89/104 je prvním sblížením právních předpisů členských států týkajících se ochranných známek.

16.

Příslušná ustanovení čl. 3odst. 1 znějí následovně:

„Do rejstříku nebudou zapsány a jsou-li zapsány, budou prohlášeny neplatnými:

[…]

[…]“

17.

Článek 15 odst. 2 zní následovně:

„Členské státy mohou stanovit, odchylně od čl. 3 odst. 1 písm. c), že kolektivní, garanční nebo certifikační známky mohou tvořit i takové značky nebo údaje, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu zboží nebo služeb. Taková známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodních vztazích takové značky nebo údaje, pokud jich užívá v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo obchodě; zejména takovou známku nelze uplatnit vůči třetí osobě, která je oprávněna používat zeměpisný název.“

18.

Obec Felino se nachází v italském regionu Emilia-Romagna. Společnost Cavazzuti SpA, nyní společnost Grandi Salumifici Italiani SpA (dále jen „GSI“) vyrábí salám, který je na trh uváděn jako „Salame Felino“ nebo „Salame tipo Felino“ ( 9 ). Tento salám vyrábí v Modeně (která se rovněž nachází v regionu Emilia-Romagna, asi 50 km od Felino) a činí tak přibližně již od roku 1970.

19.

Dne 16. května region Emilia-Romagna uložil společnosti GSI správní sankci za používání názvu „Salame tipo Felino“ na označení jejích výrobků takovým způsobem, který byl pro spotřebitele zavádějící. Region byl toho názoru, že GSI porušila článek 2 legislativního dekretu, který provedl článek 2 směrnice 2000/13 do italského vnitrostátního práva.

20.

V době uložení sankce nebyl název „Salame Felino“ zapsán ani jako CHOP, ani jako CHZO. Předkládací usnesení uvádí, že v návaznosti na návrhy podané Associazione per la Tutela del Salame Felino (Sdružená pro ochranu Salame Felino, dále jen„APTSF“) a Associazione delle Industrie delle Carni (Sdružení masného průmyslu, dále jen „ASSICA“) byla podána žádost o uznání názvu „Salame Felino“ jako CHZO podle nařízení č. 2081/92. V době podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvedená žádost dosud v zápis názvu nevyústila.

21.

GSI se odvolala k Tribunale Civile di Modena a usilovala o zrušení správní sankce z důvodu, že název „Salame Felino“ zdruhověl a byl po řadu let používán v dobré víře mimo obec Felino, a to i včetně kolektivní ochranné známky. Tribunale Civile řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

GSI, region Emilia-Romagna, APTSF, řecká a italská vláda, jakož i Komise předložily písemná vyjádření a poté učinily ústní vyjádření při jednání.

23.

Sankce uložená GSI se týká porušení článku 2 legislativního nařízení 109/92. Posouzení, které mělo být vnitrostátním soudem učiněno, je jednoznačné: zda GSI uvedla spotřebitele v omyl použitím názvu „Salame tipo Felino“ ve svých označeních. Tribunale di Modena žádá Soudní dvůr o objasnění účinků, které může mít na takové posouzení řada faktorů.

24.

Jedním z takových faktorů je hodnota samotného názvu. První otázka předložená Soudnímu dvoru spočívá v tom, kdy a proč může být název považován za zdruhovělý. Odpověď na tuto otázku vyžaduje pouze zkoumání zápisového schématu stanoveného nařízením č. 2081/92. Nicméně, v kontextu věci projednávané předkládajícím soudem je též nezbytné, aby Soudní dvůr zkoumal účinek, který bude mít konstatování, že název je zdruhovělý, na posouzení údajného zavádějícího označení vnitrostátním soudem.

25.

To vyžaduje, aby Soudní dvůr jasně uvedl způsob vzájemného působení nařízení č. 2081/92 a směrnice 2000/13. Tím se budu zabývat ve své odpovědi na druhou otázku před tím, nežli zvážím dopad, který dobrá víra společnosti a délka užívání ochranné známky mohou mít na posouzení údajně zavádějícího označení soudem.

26.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda lze zeměpisné označení, u něhož bylo podání žádosti o zápis jako CHOP nebo CHZO zamítnuto nebo blokováno, považovat za zdruhovělé přinejmenším po celou dobu, kdy působí účinky výše uvedeného zamítnutí nebo blokace.

27.

Ohledně přípustnosti byly uplatněny dvě oddělené námitky.

28.

Zaprvé, APTSF a italská vláda zpochybňují skutkové okolnosti, na kterých je otázka založena. Italská vláda tvrdí, že k zamítnutí nebo blokování zápisu nedošlo. APTSF tvrdí, že žádost o zápis názvu nyní musí splnit pouze formální náležitost publikace.

29.

Žádné z těchto tvrzení nemohu přijmout jako základ pro konstatování nepřípustnosti první otázky.

30.

Článek 234 ES je založen na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem. Úlohou vnitrostátních soudů je posoudit skutkové okolnosti, zatímco úloha Soudního dvora spočívá v poskytnutí výkladu práva Společenství. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr musí v rámci řízení o předběžné otázce ve svém rozsudku vycházet ze skutkových okolností, které popsal vnitrostátní soud v předkládacím usnesení ( 10 ).

31.

Předkládací usnesení objasňuje, že v rozhodné době byla žádost podle nařízení č. 2081/92 projednávána, a název „Salame Felino“ nebyl v seznamu zapsán. Důvody, proč tomu tak bylo – nebo mohlo být – jsou pro analýzu předložené otázky vcelku nepodstatné.

32.

Zadruhé, italská vláda a Komise tvrdí, že první otázka je nepřípustná, protože je založena na mylném předpokladu, že působnost článku 2 směrnice 2000/13 může být vymezena nařízením. Nadto je podle názoru Komise pro rozhodnutí sporu před vnitrostátním soudem nadbytečné zabývat se nejprve otázkou, zda název v průběhu řízení o zápisu podle nařízení č. 2081/92 zdruhověl. Komise soudí, že by vnitrostátní soud měl vyřešit věc, která mu byla předložena, výhradně odkazem na vnitrostátní ustanovení, kterými se provádí směrnice 2000/13.

33.

Ačkoliv jsou tvrzení Komise relevantní, je vcelku možné, že zápis názvu (nebo jeho klasifikace jako zdruhovělého) podle nařízení č. 2081/92 sice nevymezuje působnost článku 2 směrnice 2000/13, avšak ovlivní zjištění soudu ohledně skutečnosti, zda označení, které takový název používá, je pro účely směrnice 2000/13 zavádějící. Řešení první otázky je tudíž předběžným krokem, který je potenciálně nezbytný pro vyřešení druhé otázky.

34.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr první otázku zodpověděl.

35.

Nařízení č. 2081/92 stanoví systém, podle kterého může být název označující původ produktu zapsán na seznam názvů chráněných na úrovni Společenství. Komise vyhodnocuje, zda takovému názvu může být poskytnuta ochrana. Podle čl. 3 odst. 1 Komise může zápis názvu odmítnout, mimo jiné z důvodu, že takový název zdruhověl.

36.

Nicméně pokud – a dokud – Komise žádost na základě uvedeného důvodu výslovně nezamítne, nelze říci, že název ve smyslu nařízení zdruhověl.

37.

Neexistuje ani důvod pro předpoklad, že zeměpisné označení je zdruhovělé, dokud nebylo rozhodnuto, že tomu tak není. V mnoha případech bude takový název čistě informativní. V některých případech si ochranu podle nařízení zaslouží. Nicméně v dokumentech předložených Soudnímu dvoru není nic, co by prokazovalo, že je při vývoji zeměpisného označení běžné, aby zdruhovělo jako označení potraviny.

38.

V důsledku toho – a v rozporu s tvrzením GSI – vnitrostátní soud nemůže předpokládat, zatímco název prochází zápisovým řízením, že je zdruhovělý, pokud – a dokud – Komise tuto skutečnost nekonstatuje.

39.

Obdobně nemůže existovat předpoklad, že název není zdruhovělý ve smyslu nařízení ( 11 ).

40.

Předkládající soud zde musí určit, zda použití napadeného označení společností GSI může být pro kupující ve významném rozsahu zavádějící ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 2000/13. Předkládající soud může při rozhodování takové otázky potřebovat vzít v úvahu vlastnosti takového názvu, které by byly rovněž vzaty v úvahu Komisí při posuzování, zda je název hoden ochrany, či zda je zdruhovělý ve smyslu nařízení. Za takovým účelem může zohlednit judikaturu Soudního dvora, která se týká uvedeného nařízení.

41.

Soudní dvůr vzal jako východisko definici v čl. 3 odst. 1 směrnice, podle které se zdruhovělým názvem potraviny rozumí název potraviny, jenž se (přestože se váže k místu nebo regionu, kde byla tato potravina původně vyprodukována nebo uvedena na trh) stal pro potravinu běžným názvem ( 12 ). Rozhodl, že zdruhovělá povaha názvu musí být stanovena mimo jiné zkoumáním stávající situace v členském státě, ze kterého název pochází, a v oblastech spotřeby v ostatních členských státech, a zkoumáním relevantních vnitrostátních předpisů a předpisů Společenství ( 13 ).

42.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr v odpovědi na první otázku položenou předkládajícím soudem rozhodl, že název nelze považovat za zdruhovělý ve smyslu nařízení č. 2081/92, dokud žádost o ochranu názvu nebude Komisí zamítnuta z důvodu, že název zdruhověl.

43.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda název potraviny, který evokuje místo, ale který není zapsán jako CHOP nebo CHZO, může být legitimně užíván producenty, kteří jej používali v dobré víře a nepřetržitě po značně dlouhou dobu před tím, nežli nařízení č. 2081/92 nabylo účinnosti.

44.

APTSF tvrdí, že druhá otázka je nepřípustná, jelikož je založena na nesprávném skutkovém zjištění. Z důvodů uvedených v bodě 30 musí být tento argument odmítnut.

45.

Italská vláda tvrdí, že druhá otázka je nepřípustná, protože ani právo Společenství, ani vnitrostátní právo při posuzování označování dobrou víru nezohledňuje. To je tvrzení týkající se věci samé. Budu se jím tudíž zabývat při posuzování věcného obsahu druhé otázky.

46.

Směrnice 2000/13 a nařízení č. 2081/92 fungují na jiných úrovních a byly zákonodárcem Společenství určeny k dosažení odlišných cílů.

47.

Směrnice 2000/13 sbližuje právní předpisy členských států, které se týkají označování potravin, čímž přispívá k hladkému fungování vnitřního trhu. Prvotním účelem jakéhokoliv pravidla o označování je, jak je uvedeno v bodě 6 odůvodnění, potřeba informovat a chránit spotřebitele. Jak správně uvádí italská vláda, za účelem dosažení takového cíle směrnice 2000/13 zavazuje producenty, aby na označení umístili dostatečné informace tak, aby zákazníkovi byla umožněna volba s plnou znalostí faktů. To zahrnuje poskytnutí informací o přesné povaze a vlastnostech produktu, včetně původu nebo provenience.

48.

Naopak, účel nařízení je pojat členitěji. Vychází z předpokladu, že podpora produktů, které mají určité charakteristické vlastnosti, může být značným přínosem pro hospodářství venkova tím, že zlepší příjmy zemědělců ( 14 ), a to, že spotřebitelé přikládají větší význam jakosti potravin, vytváří rostoucí poptávku po zemědělských produktech nebo potravinách s rozpoznatelným zeměpisným původem ( 15 ). Nařízení prosazuje poskytování jasných a stručných informací o původu produktů, aby si spotřebitel mohl vybrat co nejlépe ( 16 ), přijetím zvláštních ustanovení pro zemědělské produkty a potraviny z vymezené zeměpisné oblasti ( 17 ). Za tím účelem nařízení zavádí rámec pravidel Společenství k zajištění jednotné ochrany zapsaných označení původu a zeměpisných označení, čímž zajišťuje poctivou soutěž mezi producenty a v očích spotřebitele zvyšuje důvěryhodnost dotčených produktů ( 18 ). Tudíž, zatímco ochrana zeměpisných označení má nepochybně vliv na rozhodování spotřebitelů, jsou cíle nařízení širší nežli je pouhé zajištění ochrany spotřebitele.

49.

Navzdory takovým rozdílným cílům a oblastem působnosti může použití zeměpisných názvů v označení potravin spadat jak do působnosti nařízení, tak i do působnosti směrnice 2000/13. Existují tři odlišné situace, ve kterých tomu tak může být: zaprvé, pokud byl název použitý na označení výrobku posouzen Komisí a zapsán na základě nařízení; zadruhé, pokud byl posouzen, avšak byl shledán zdruhovělým; zatřetí, pokud posouzení podle nařízení nebylo dokončeno. Projednávaná věc se týká pouze třetí situace. Nicméně v zájmu úplnosti se nejprve budu stručně zabývat zbývajícími dvěma situacemi.

50.

Pokud byl název posouzen Komisí a zapsán na seznam zavedený nařízením, může být použití takového názvu omezeno.

51.

Je-li takový název používán a podmínky pro jeho použití nejsou splněny, nebo je používán způsobem, který je v rozporu s čl. 13 odst. 1 nařízení, takové užívání může „uvádět kupujícího v omyl zejména pokud jde o vlastnosti potraviny a zvláště o jeho […] původ nebo provenienci“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu (i) směrnice 2000/13.

52.

Komise ve svém tvrzení ohledně přípustnost správně uvádí, že byl-li název posouzen a byl shledán zdruhovělým podle nařízení, není tím vnitrostátnímu soudu bráněno v tom, aby posoudil, zda je užívání takového názvu v označení potraviny zavádějící ve smyslu obecných pravidel stanovených směrnicí 2000/13.

53.

GSI tvrdí, že byl-li název shledán zdruhovělým, nemá nárok na ochranu podle režimu nařízení. To je vcelku pravda, ale nemohu souhlasit se závěrem, který se GSI snaží dovodit, konkrétně s tím, že použití takového názvu v označení nemůže být shledáno zavádějícím podle směrnice 2000/13.

54.

Naopak, jeví se jako zřejmé, že existují okolnosti, za kterých může být spotřebitel skutečně uveden v omyl použitím zdruhovělého názvu v označení výrobku (lze si například představit potravinu, která byla označena zdruhovělým názvem, ale neměla by žádnou z vlastností, které jsou v mysli spotřebitele obvykle s takovým názvem spojeny).

55.

Z toho vyplývá, že pokud byl název shledán zdruhovělým, může vnitrostátní soud přesto posoudit, zda je označení konkrétní potraviny způsobilé uvést v omyl ve smyslu článku 2 směrnice 2000/13.

56.

V tomto ohledu musí vnitrostátní soud vzít v úvahu skutečnost, že konstatování Komise, podle kterého název zdruhověl, je založeno na posouzení vlastností takového názvu. Z toho vyplývá, že takové vlastnosti a následné konstatování Komise, že název zdruhověl, budou významnými faktory, které vnitrostátní soud musí vzít v úvahu při posuzování, zda je spotřebitel uváděn v omyl použitím názvu v označení potraviny či nikoliv ( 19 ).

57.

Jak jsem již uvedla ve své odpovědi na první otázku, pokud název nebyl Komisí posouzen, nelze jej považovat za zdruhovělý ve smyslu nařízení č. 2081/92.

58.

Na druhé straně, dokud Komise nerozhodne, není název, který byl Komisi předložen k posouzení, chráněn nařízením, jestliže se členský stát nerozhodne využít možnosti, kterou mu dává čl. 5 odst. 5 o poskytnutí přechodné ochrany.

59.

Při neexistenci takové přechodné ochrany musí vnitrostátní soud pouze posoudit, zda je použití názvu v označení způsobilé uvést v omyl a to s ohledem na ustanovení vnitrostátních předpisů provádějících článek 2 směrnice 2000/13.

60.

Taková ustanovení však nemohou být považována za základ vytváření paralelního systému ochrany nezapsaného zeměpisného označení. V kontextu projednávané věci, ačkoliv vnitrostátní soudy mohou mít za to, že název „Salame Felino“ splňuje podmínky pro zápis stanovené nařízením ( 20 ), musí takové soudy vyhodnotit jeho použití pouze s ohledem na ustanovení provádějící článek 2 směrnice 2000/13.

61.

Otázkou pro vnitrostátní soud tudíž je pouze a jedině to, zda označení použité na salámu vyrobeném společností GSI mohlo běžně informovaného, přiměřeně pozorného a obezřetného italského spotřebitele uvést v omyl ( 21 ).

62.

Při rozhodování takové otázky se vnitrostátní soud musí ptát sám sebe, zda může být spotřebitel uveden v omyl ohledně provenience produktu. Přitom musí zvážit vazbu mezi vlastním výrobkem a zeměpisnou oblastí uvedenou v názvu. Podle článku 2 směrnice 2000/13 může být označení, které používá název naznačující nebo uvádějící provenienci, označeno za způsobilé uvést prima facie v omyl, pokud je celý produkt vyroben jinde a nikdy v průběhu výroby neměl vazbu na uvedené území.

63.

Vnitrostátní soud musí rovněž vzít v úvahu, zda by spotřebitel mohl být uveden v omyl ohledně jiné vlastnosti výrobku. Přitom soud musí vyhodnotit, zda název v podobě, ve které je uveden na označení, je pro oblast specifický, nebo zda se stal obecným názvem používaným k označení výrobku s určitými vlastnostmi ( 22 ). Při takovém posouzení bude vhodné, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu poznámky a vyjádření podobné těm, které by byly adresovány Komisi v žádosti o ochranu podle nařízení, nebo v námitkách proti takové žádosti.

64.

Pokud jde o text označení, použití výrazu „typ“ může být důkazem toho, že název je používán spíše k vyjádření vlastností produktu, nežli jeho původu. Komise však správně zdůrazňuje, že použití takového slova nezaručuje, že označení není způsobilé uvést v omyl.

65.

Vnitrostátní soud by měl rovněž zohlednit úpravu balení, zejména umístění a velikost zeměpisného názvu a údaje o místě výroby ( 23 ). Článek 3 odst. 1 bod 8) směrnice 2000/13 stanoví, že s výhradou odchylek rovněž obsažených v uvedené směrnici se při označování potravin povinně uvádí údaje o původu nebo provenienci v těch případech, kdy by opomenutí tohoto údaje mohlo uvádět spotřebitele v omyl ohledně skutečného původu nebo skutečné provenience potraviny. V praxi to musí znamenat, že označení – i kdyby zeměpisné označení bylo určeno k propagaci vlastností potraviny – musí uvádět „úplnou pravdu“ tak, aby nebylo pro běžně informovaného, pozorného a obezřetného spotřebitele zavádějící.

66.

Směrnice 2000/13 nezmiňuje ani jednání v dobré víře, ani délku užívání. Zejména neuvádí, že užívání názvu v dobré víře nebo po dlouhou a nepřetržitou dobu může představovat obranu proti tvrzení o údajném označování způsobilém uvést v omyl.

67.

Po vnitrostátních soudech je požadováno, aby posuzovaly údajná porušení vnitrostátních předpisů, které provádějí článek 2 směrnice 2000/13 s ohledem na dojem, který použití názvu na označení potraviny činí na běžně informovaného, přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele.

68.

Zdá se mi, že by bylo zcela logické, aby, pokud konkrétní faktor může změnit očekávání běžně informovaného, přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele (jak uvádí Itálie), vnitrostátní soud vzal takový faktor v úvahu při svém posouzení, zda označení potraviny může spotřebitele uvést v omyl.

69.

Doba, po kterou byl název používán, je objektivním faktorem, který může ovlivnit očekávání rozumného spotřebitele. Naopak, není mi jasné, jak by (subjektivní) dobrá víra výrobce nebo prodejce mohla ovlivnit (objektivní) dojem učiněný na spotřebitele použitím zeměpisného označení na obalu.

70.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr v odpovědi na druhou otázku předloženou předkládajícím soudem rozhodl, že název potraviny, který evokuje místo, ale není zapsán jako CHOP nebo CHZO, může být legitimně používán za předpokladu, že název není používán způsobem, který může uvést průměrně informovaného, přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele v omyl. Při rozhodování, zda tomu tak je, mohou vnitrostátní soudy přihlédnout k době, po kterou byl název užíván. Dobrá víra producenta (nebo její neexistence) je však nerozhodná.

71.

Italská vláda tvrdí, že třetí otázka je nepřípustná, protože věc, kterou projednává vnitrostátní soud, se netýká kolektivních ochranných známek. Region Emilia-Romagna ani není držitelem ochranné známky, ani netvrdí, že ji GSI porušila. Nadto italská vláda při jednání uvedla, že předkládající soud se zabýval pouze otázkou, zda označení použité společností GSI mohlo uvést spotřebitele v omyl, a navzdory vstupu APTSF do řízení nebylo tvrzení, že došlo k porušení práv z kolektivní ochranné známky, součástí věci projednávané vnitrostátním soudem.

72.

Soudní dvůr může odmítnout odpověď na předběžnou otázku, pokud nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení ( 24 ). Podstatou třetí předložené otázky je, zda směrnice 89/104 může poskytnout jiný základ pro to, aby společnosti GSI bylo zabráněno v užívání názvu „Salame Felino“. Správní sankce napadená v původním řízení byla nicméně založena pouze na údajném porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 2 směrnice 2000/13.

73.

I když administrativní sankce uvádí, že „Salame Felino“ je zapsanou ochrannou známkou, jednalo se o prokázání toho, zda bylo užívání názvu „Salame Felino“ společností GSI způsobilé uvést spotřebitele v omyl. GSI také poukazovala na užívání názvu „Salame Felino“ v dobré víře obchodníky mimo obec Felino jako kolektivní ochranné známky v rámci argumentu, podle kterého její užívání názvu na označení neuvádělo spotřebitele v omyl.

74.

Neexistence jakéhokoliv tvrzení, že došlo k porušení práv z kolektivní ochranné známky ( 25 ), ukazuje, že otázka, zda majitel kolektivní ochranné známky může bránit užívání názvu podobného tomu, který se nachází v kolektivní ochranné známce v dobré víře, je nerelevantní z hlediska ústřední otázky ve věci projednávané překládajícím soudem, konkrétně co se týče okolností, za kterých může společnost uvést spotřebitele v omyl užíváním zeměpisného názvu při označování svých výrobků.

75.

Třetí otázka je tudíž nepřípustná.

76.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na první dvě otázky předložené Tribunale Civile di Modena následovně: