—

za Deutsche Rentenversicherung Bund J. Littigem, Rechtsanwalt,

—

za Stringer a další C. Jeansem, QC, a M. Fordem, barrister, pověřenými V. Phillips, solicitor,

—

za německou vládu M. Lummou a C. Blaschkem, jako zmocněnci,

—

za vládu Spojeného království Z. Bryanston-Cross, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s T. Wardem, barrister,

—

za belgickou vládu L. Van den Broeck, jako zmocněnkyní,

—

za českou vládu T. Bočkem, jako zmocněncem,

—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels, jako zmocněnkyní,

—

za polskou vládu E. Ośnieckou-Tameckou, jako zmocněnkyní,

—

za slovinskou vládu M. Remic, jako zmocněnkyní,

—

za Komisi Evropských společenství M. van Beekem, jako zmocněncem,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, a sice jednak mezi G. Schultz-Hoffem a jeho bývalým zaměstnavatelem, Deutsche Rentenversicherung Bund (dále jen „DRB“), a jednak mezi různými zaměstnanci, z nichž někteří byli propuštěni, a jejich zaměstnavatelem nebo bývalým zaměstnavatelem, Her Majesty’s Revenue and Customs, jejichž předmětem jsou otázky, zda pracovník, který je nepřítomen na základě pracovního volna z důvodu nemoci, má právo čerpat během tohoto volna placenou dovolenou za kalendářní rok a zda, případně v jakém rozsahu, má pracovník, který je nepřítomen na základě pracovního volna z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo období převoditelnosti nebo po jejich část, právo na finanční náhradu za placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou nevyčerpal do ukončení pracovního poměru.

3

Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví následující:

„Předmět a oblast působnosti

1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na

[…]“

4

Článek 7 této směrnice zní následovně:

„Dovolená za kalendářní rok

1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

5

Článek 17 směrnice 2003/88 stanoví, že se členské státy mohou odchýlit od určitých ustanovení této směrnice. Od článku 7 uvedené směrnice není povolena žádná odchylka.

6

Žalobci v původním řízení se dělí na dvě kategorie.

7

Do první kategorie patří pracovník, jenž byl po dobu několika měsíců nepřítomen v práci na základě pracovního volna z důvodu nemoci na dobu neurčitou. Během doby tohoto volna z důvodu nemoci oznámil svému zaměstnavateli, že má v úmyslu čerpat v průběhu dvou měsíců následujících po podání své žádosti placenou dovolenou za kalendářní rok.

8

Pracovníci, kteří spadají do druhé kategorie, měli před svým propuštěním dlouhodobé pracovní volno z důvodu nemoci. Vzhledem k tomu, že nevyčerpali své placené dovolené za kalendářní rok během referenčního období, což je jediné období, během kterého lze podle britského práva placenou dovolenou za kalendářní rok čerpat, požadovali náhradu.

9

Pracovníci spadající do obou těchto kategorií uspěli se svým nárokem před Employment Tribunal. Employment Appeal Tribunal zamítl odvolání zaměstnavatele, ale povolil odvolání ke Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division), který vyhověl návrhovým žádáním zaměstnavatele.

10

Žalobci v původním řízení podali kasační opravný prostředek k House of Lords, která se rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

11

Gerhard Schultz-Hoff, žalobce v původním řízení, byl od 1. dubna 1971 zaměstnancem DRB. Od roku 1995 se u G. Schultz-Hoffa, uznaného za těžce zdravotně postiženého, střídala období pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a práceschopnosti. V roce 2004 byl až do začátku září práceschopný. Poté měl pracovní volno z důvodu nemoci nepřetržitě až do 30. září 2005, data ukončení jeho pracovního poměru.

12

Dopisem ze dne 13. května 2005 požádal G. Schultz-Hoff DRB, aby mu od 1. června 2005 poskytla placenou dovolenou za rok 2004, tedy za referenční období. Žádost byla dne 25. května 2005 zamítnuta s odůvodněním, že nejprve musí příslušný posudkový lékař shledat, že je dotyčná osoba práceschopná. V září 2005 shledal DRB, že G. Schultz-Hoff je práceneschopný, a jako orgán důchodového pojištění mu schválil zpětně od 1. března 2005 důchod na dobu neurčitou.

13

Gerhard Schultz-Hoff podal u Arbeitsgericht Düsseldorf žalobu směřující k proplacení nevyčerpané placené dovolené za roky 2004 a 2005, tedy za referenční období.

14

DRB tvrdí, že pracovní neschopnost dotyčné osoby pokračovala po tomto dni, a tedy po období převoditelnosti poskytovaném podle § 7 odst. 3 Bundesurlaubsgesetz (spolkový zákon o dovolené) ze dne 8. ledna 1963, ve znění použitelném na věc v původním řízení, pracovníkovi, který nevyčerpal svou placenou dovolenou během referenčního období z naléhavých provozních důvodů nebo osobních důvodů. Podle německého práva tak nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok zanikly, a G. Schultz-Hoff tedy nemá nárok na žádnou finanční náhradu za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok.

15

Arbeitsgericht Düsseldorf zamítl žalobu G. Schultz-Hoffa a tento podal odvolání k Landesarbeitsgericht Düsseldorf.

16

Předkládající soud vysvětluje, že podle příslušných vnitrostátních ustanovení, tak jak je vykládá Bundesarbeitsgericht, zaniká nárok pracovníka na proplacení nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok uplynutím běžného kalendářního roku, o který se jedná, nejpozději však uplynutím období převoditelnosti, které trvá, s výjimkou odchylky ve prospěch pracovníka stanovené kolektivní smlouvou, tři měsíce. Pokud byl pracovník práceneschopný do konce tohoto období převoditelnosti, nevyčerpaná placená dovolená nemůže být při ukončení pracovního poměru proplacena.

17

Vzhledem k tomu, že Landesarbeitsgericht Düsseldorf měl pochybnosti o tom, zda tato judikatura Bundesarbeitsgericht není v rozporu s článkem 7 směrnice 2003/88, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18

Vzhledem k tomu, že obě věci v původním řízení spolu souvisejí, což bylo potvrzeno v ústní části řízení, je třeba tyto věci spojit pro účely rozsudku.

19

Úvodem je třeba poznamenat, že doby pracovního volna z důvodu nemoci, o které se jedná v původních řízeních, nepřesáhly délku trvání referenčních období, která se uplatní v oblasti placené dovolené za kalendářní rok podle vnitrostátního práva, které se vztahuje na každou z těchto věcí.

20

Podstatou první otázky položené předkládajícím soudem ve věci C-520/06 je, zda čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci, nemá nárok čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok během období, které spadá do pracovního volna z důvodu nemoci.

21

Všechny vlády a Komise Evropských společenství mají ve svých vyjádřeních za to, že na tuto otázku by mělo být odpovězeno záporně.

22

Podle ustálené judikatury musí být nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok považován za zásadu sociálního práva Společenství, jež má zvláštní význam a od níž se není možno odchýlit a jejíž provedení příslušnými vnitrostátními orgány musí být uskutečněno pouze v mezích výslovně uvedených v samotné směrnici Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197) (viz rozsudky ze dne 26. června 2001, BECTU, C-173/99, Recueil, s. I-4881, bod 43; ze dne 18. března 2004, Merino Gómez, C-342/01, Recueil, s. I-2605, bod 29, a ze dne 16. března 2006, Robinson-Steele a další, C-131/04 a C-257/04, Sb. rozh. s. I-2531, bod 48).

23

Pracovník musí mít za normálních okolností možnost skutečného odpočinku, aby byla zajištěna účinná ochrana jeho bezpečnosti a zdraví, neboť pouze v případě ukončení pracovního poměru umožňuje čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, aby nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok byl nahrazen poskytnutím finanční náhrady (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky BECTU, bod 44, a Merino Gómez, bod 30).

24

Mimoto článek 7 směrnice 2008/88 nepatří mezi ustanovení, od nichž tato směrnice výslovně dovoluje se odchýlit.

25

Je nesporné, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a aby měl volný čas a čas na oddych. Tento účel se liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci. Posledně uvedený nárok je přiznán pracovníkovi za účelem zotavení se z nemoci.

26

Soudní dvůr již rozhodl, že dovolená zaručená právem Společenství nemůže ovlivnit právo čerpat jinou dovolenou zaručenou tímto právem (viz výše uvedený rozsudek Merino Gómez, body 32 a 33; rozsudky ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Lucembursko, C-519/03, Sb. rozh. s. I-3067, bod 33, a ze dne 20. září 2007, Kiiski, C-116/06, Sb. rozh. s. I-7643, bod 56). Konkrétně ve výše uvedeném rozsudku Merino Gómez rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/104 musí být vykládán tak, že v případě, že se mateřská dovolená pracovnice časově shoduje s dovolenou za kalendářní rok stanovenou obecně pro všechny pracovníky kolektivní smlouvou, požadavky uvedené směrnice týkající se placené dovolené za kalendářní rok nelze považovat za splněné.

27

Na rozdíl od nároků na mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, o které se jednalo v judikatuře citované v předcházejícím bodě, nejsou nárok na pracovní volno z důvodu nemoci a pravidla pro jeho výkon za současného stavu práva Společenství tímto právem upraveny. Mimoto výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 93/104 ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Merino Gómez, byl vyžadován nutností, s ohledem na jiné směrnice Společenství, o které se v uvedené věci jednalo, zajistit nároky vyplývající z pracovní smlouvy pracovnice v případě mateřské dovolené.

28

Co se týče nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, ze znění směrnice 2003/88 a judikatury Soudního dvora vyplývá, že členským státům přísluší, aby definovaly ve svých vnitrostátních předpisech podmínky výkonu a provedení tohoto nároku tím, že upřesní konkrétní okolnosti, za kterých mohou pracovníci využívat uvedený nárok, aniž by podřídily samotnou existenci tohoto nároku, který přímo vyplývá z této směrnice, jakékoliv podmínce (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek BECTU, bod 53).

29

Z toho za těchto podmínek vyplývá, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v zásadě nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle kterých pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci, nemá nárok čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok během období, které spadá do pracovního volna z důvodu nemoci, ale za podmínky, že uvedený pracovník má možnost uplatnit nárok přiznaný mu touto směrnicí během jiného odlišného období.

30

Jak totiž vyplývá z judikatury Soudního dvora, kladný účinek placené dovolené za kalendářní rok se na bezpečnost a zdraví pracovníka sice plně projeví pouze tehdy, pokud je dovolená čerpána v roce stanoveném pro tuto dovolenou, tedy v probíhajícím roce, avšak tato doba odpočinku v tomto ohledu neztrácí svůj význam, pokud je čerpána v průběhu následujícího roku (rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Federatie Nederlandse Vakbeweging, C-124/05, Sb. rozh. s. I-3423, bod 30).

31

Na druhé straně směrnice 2003/88 nebrání ani vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které umožňují, aby pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci, čerpal placenou dovolenou za kalendářní rok během takového období.

32

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku položenou ve věci C-520/06 odpovědět, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle kterých pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci, nemá nárok čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok během období, které spadá do pracovního volna z důvodu nemoci.

33

Podstatou první otázky a, podpůrně, třetí otázky v rozsahu, ve kterém se týká nároku na dovolenou, a nikoli finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok, položených předkládajícím soudem ve věci C-350/06, je, zda čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle kterých nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem i tehdy, pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část a jeho pracovní neschopnost přetrvávala do ukončení jeho pracovního poměru.

34

Jak uvedla zejména německá vláda během jednání, s odkazem na bod 53 výše uvedeného rozsudku BECTU, z čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vyplývá, že pravidla pro provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok jsou v různých členských státech upravena vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Uvedená vláda z toho vyvozuje, že otázka převoditelnosti dovolené, a tudíž určení období, během kterého může ještě pracovník, který nemohl čerpat svou placenou dovolenou za kalendářní rok během referenčního období, využít uvedenou dovolenou za kalendářní rok, spadá pod podmínky výkonu a provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, a je tudíž upravena vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

35

I když lze tento závěr v zásadě přijmout, podléhá nicméně určitým omezením.

36

Je tedy třeba přezkoumat, jaké jsou meze této zásady, které se uplatní za zvláštních okolností věci C-350/06.

37

Úvodem je třeba připomenout, že podle svého šestého bodu odůvodnění přihlížela směrnice 2003/88 při úpravách pracovní doby k zásadám Mezinárodní organizace práce.

38

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970 o placené dovolené za kalendářní rok (ve znění oprav) „[…] bude nepřítomnost v práci z důvodů nezávislých na vůli dotyčné zaměstnané osoby, jako například pro nemoc […], započítávána do doby výkonu práce“.

39

Co se týče, zaprvé, ustanovení týkajících se minimálních dob odpočinku uvedených v kapitole 2 směrnice 2003/88, tyto se vztahují nejčastěji na „všechny pracovníky“, včetně zejména jejího čl. 7 odst. 1, pokud jde o nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok (výše uvedený rozsudek BECTU, bod 46).

40

Mimoto, co se týče posledně uvedeného nároku, nečiní směrnice 2003/88 žádný rozdíl mezi pracovníky, kteří jsou nepřítomni v práci na základě krátkodobého či dlouhodobého pracovního volna z důvodu nemoci během referenčního období, a těmi, kteří během uvedeného období skutečně pracovali.

41

Z toho vyplývá, že pokud jde o pracovníky, kteří mají řádné pracovní volno z důvodu nemoci, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaný samotnou směrnicí 2003/88 všem pracovníkům (výše uvedený rozsudek BECTU, body 52 a 53) na podmínku, že tito pracovníci skutečně pracovali během referenčního období stanoveného uvedeným státem.

42

Vnitrostátní ustanovení, které stanoví období převoditelnosti pro dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou do konce referenčního období, v zásadě sleduje účel poskytnout pracovníkovi, který nemohl čerpat svou dovolenou za kalendářní rok, dodatečnou možnost využít uvedené dovolené. Stanovení takového období je součástí podmínek pro výkon a provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, a v zásadě tedy spadá do pravomoci členských států.

43

Z toho vyplývá, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví pravidla pro uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok výslovně přiznaného touto směrnicí, včetně zániku uvedeného nároku na konci referenčního období nebo období převoditelnosti, avšak za podmínky, že pracovník, jehož nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zanikl, má skutečně možnost uplatnit nárok, který mu směrnice přiznává.

44

Je přitom třeba konstatovat, že pracovník, který měl, stejně jako žalobce v původním řízení ve věci C-350/06, pokud jde o rok 2005, pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a i po uplynutí období převoditelnosti stanoveném vnitrostátním právem, byl zbaven jakékoliv možnosti využít své placené dovolené za kalendářní rok.

45

Připustit, že za specifických okolností pracovní neschopnosti popsaných v předchozím bodě mohou relevantní vnitrostátní ustanovení a zejména ta, která stanoví období převoditelnosti, stanovit zánik nároku pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok zaručenou čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, aniž by měl pracovník skutečně možnost uplatnit nárok, který mu tato směrnice přiznává, by znamenalo, že uvedená ustanovení jsou v rozporu se sociálním právem, které každému pracovníkovi přímo přiznává článek 7 uvedené směrnice.

46

Soudní dvůr sice připustil, že členské státy mohou definovat ve své vnitrostátní právní úpravě podmínky pro výkon a provádění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, upřesnil nicméně, že členské státy nemohou podřídit samotnou existenci tohoto nároku, který přímo vyplývá ze směrnice 93/104, jakékoliv podmínce (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek BECTU, bod 53).

47

Podle téže judikatury Soudní dvůr zdůraznil, že pravidla pro výkon a provádění nezbytná pro provedení ustanovení směrnice 93/104 mohou obsahovat určité odchylky, pokud jde o podmínky uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, ale že tato směrnice neumožňuje, aby členské státy vyloučily samotný vznik nároku výslovně přiznaného všem pracovníkům (výše uvedený rozsudek BECTU, bod 55).

48

Z toho vyplývá, že pokud podle judikatury citované v předchozích bodech nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, zaručený pracovníkovi čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, nelze zpochybnit vnitrostátními ustanoveními, která stanoví vyloučení existence nebo vzniku tohoto nároku, nelze připustit jiný závěr, pokud jde o vnitrostátní ustanovení, která stanoví zánik uvedeného nároku v případě pracovníka, který měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a i po uplynutí období převoditelnosti, tak jako G. Schultz-Hoff, a který nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok. Stejně jako za okolností věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek BECTU, kde Soudní dvůr rozhodl, že členské státy nemohou vyloučit vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, nemohou členské státy v takové situaci, jako je situace G. Schultz-Hoffa, stanovit zánik tohoto nároku.

49

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem i tehdy, pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období a jeho pracovní neschopnost přetrvávala do ukončení jeho pracovního poměru, což bylo důvodem, že nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok.

50

S ohledem na úvahy rozvinuté v bodech 37 až 49 tohoto rozsudku musí být závěr, který je třeba vyvodit vzhledem k nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok pracovníka, který – stejně jako G. Schultz-Hoff v roce 2004 – pracoval po část referenčního období před tím, než měl pracovní volno z důvodu nemoci, stejný jako ten, ke kterému se došlo v bodě 49 tohoto rozsudku.

51

Každý pracovník, kterému je odepřen prospěch z placené dovolené za kalendářní rok z důvodu dlouhodobého pracovního volna z důvodu nemoci, se totiž nachází ve stejné situaci, jaká byla popsána v bodě 44 tohoto rozsudku, jelikož pracovní neschopnost z důvodu nemoci nelze předvídat.

52

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na první a třetí otázku v rozsahu, ve kterém se třetí otázka týká nároku na dovolenou, a nikoli finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok, položené ve věci C-350/06, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem i tehdy, pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část a jeho pracovní neschopnost přetrvávala do ukončení jeho pracovního poměru, což bylo důvodem, že nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok.

53

Podstatou druhé otázky a, podpůrně, třetí otázky v rozsahu, ve kterém se týká finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok, položených ve věci C-350/06, jakož i druhé otázky položené ve věci C-520/06 předkládajícími soudy je, zda čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že při ukončení pracovního poměru se neproplácí žádná finanční náhrada za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud měl pracovník pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo období převoditelnosti nebo po jejich část. V případě kladné odpovědi na tuto otázku se předkládající soud ve věci C-520/06 ptá, podle jakých kritérií se vypočítá finanční náhrada.

54

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že jak vyplývá ze samotného znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, od kterého tato směrnice neumožňuje odchylku, mají všichni pracovníci nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů. Tento nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který podle judikatury uvedené v bodě 22 tohoto rozsudku musí být považován za zásadu sociálního práva Společenství, jež má zvláštní význam, je tudíž přiznán každému pracovníkovi bez ohledu na jeho zdravotní stav.

55

Jak dále vyplývá z bodu 52 tohoto rozsudku, nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nezaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem ani tehdy, pokud pracovník měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část a neměl ve skutečnosti možnost uplatnit tento nárok, který mu směrnice 2003/88 přiznává.

56

Pokud dojde k ukončení pracovního poměru, není již ve skutečnosti možné placenou dovolenou za kalendářní rok vyčerpat. Aby se předešlo tomu, že z důvodu této nemožnosti nemůže pracovník využít tohoto nároku, byť ve formě peněžní, čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 stanoví, že pracovník má nárok na finanční náhradu.

57

Žádné ustanovení směrnice 2003/88 výslovně nestanoví způsob, jakým se vypočítá finanční náhrada za minimální dobu nebo doby placené dovolené za kalendářní rok v případě ukončení pracovního poměru.

58

Podle ustálené judikatury Soudního dvora výraz „placená dovolená za kalendářní rok“ uvedený v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 nicméně znamená, že za období dovolené za kalendářní rok ve smyslu této směrnice musí být zachována odměna a že, řečeno jinými slovy, pracovník musí obdržet obvyklou odměnu za tuto dobu odpočinku (viz výše uvedený rozsudek Robinson-Steele a další, bod 50).

59

Při stanovení finanční náhrady, která má být pracovníkovi vyplacena podle čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88, musí členské státy dbát na to, aby vnitrostátní prováděcí pravidla zohledňovala meze vyplývající ze samotné směrnice.

60

Podle ustálené judikatury Soudního dvora upravuje směrnice 2003/88 nárok na dovolenou za kalendářní rok a nárok na proplacení této dovolené, jež představují dvě části jednoho nároku. Cílem tohoto požadavku proplatit tuto dovolenou je umístit pracovníka během zmíněné dovolené do situace, pokud jde o mzdu, srovnatelné s obdobím, kdy pracuje (viz výše uvedený rozsudek Robinson-Steele a další, bod 58).

61

Z toho vyplývá, že finanční náhrada, na niž má nárok pracovník, který nemohl z důvodů nezávislých na své vůli uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok před ukončením pracovního poměru, musí být vypočítána tak, aby uvedený pracovník byl v situaci, která je srovnatelná se situací, ve které by byl, pokud by uplatnil uvedený nárok během trvání svého pracovního poměru. Z toho vyplývá, že obvyklá mzda pracovníka, což je ta, která musí být zachována po dobu odpočinku odpovídající placené dovolené za kalendářní rok, je rovněž určující, pokud jde o výpočet finanční náhrady za dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou při ukončení pracovního poměru.

62

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na druhou a třetí otázku v rozsahu, ve kterém se třetí otázka týká finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok, položených ve věci C-350/06, jakož i druhou otázku, položenou ve věci C-520/06, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že při ukončení pracovního poměru se neproplácí žádná finanční náhrada za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok pracovníkovi, který měl pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo období převoditelnosti nebo po jejich část, což bylo důvodem, že nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok. Pro výpočet uvedené finanční náhrady je rovněž určující obvyklá mzda pracovníka, což je ta, která musí být zachována po dobu odpočinku odpovídající placené dovolené za kalendářní rok.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporům probíhajícím před předkládajícími soudy, jsou k rozhodnutí o nákladech řízení příslušné uvedené soudy. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: