—

za Willy Kempter KG K. Makowem, Rechtsanwalt,

—

za Českou republiku T. Bočkem, jako zmocněncem,

—

za Finskou republiku E. Bygglin, jako zmocněnkyní,

—

za Komisi Evropských společenství F. Erlbacherem a T. van Rijnem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zásady spolupráce vyplývající z článku 10 ES, ve světle rozsudku ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz (C-453/00, Recueil, s. I-837).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Willy Kempter KG (dále jen „Kempter“) a Hauptzollamt Hamburg-Jonas (ústřední celní úřad, dále jen „Hauptzollamt“) ve věci použití § 48 a 51 zákona o správním řízení (Verwaltungsverfahrensgesetz) ze dne 25. května 1976 (BGBl. 1976 I, s. 1253, dále jen „VwVfG“).

3

Článek 4 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 351, s. 1), zní následovně:

„Aniž jsou dotčena ustanovení článků 5 a 16, je výplata náhrady podmíněna předložením důkazu o tom, že produkty, pro které bylo přijato vývozní prohlášení, opustily v nezměněném stavu celní území Společenství nejpozději ve lhůtě šedesáti dnů od tohoto přijetí.“(neoficiální překlad)

4

Článek 5 odst. 1 nařízení č. 3665/87 stanoví:

„Výplata rozlišené nebo nerozlišené náhrady je podmíněna kromě toho, že produkt opustil celní území Společenství, tím, že produkt byl, s výjimkou případu, kdy zanikl v průběhu dopravy v důsledku případu vyšší moci, dovezen do třetí země, a případně do určené třetí země, ve lhůtě dvanácti měsíců po datu přijetí vývozního prohlášení:

[…]“(neoficiální překlad)

5

Ustanovení § 48 odst. 1 první věty VwVfG stanoví, že protiprávní správní akt může být i poté, co nabyl právní moci, zcela či částečně zrušen, s budoucím nebo retroaktivním účinkem.

6

Ustanovení § 51 VwVfG se týká obnovy řízení ukončených pravomocným správním aktem. Jeho odstavec 1 stanoví, že dotčený orgán musí na žádost účastníka rozhodnout o zrušení nebo změně platného správního aktu:

7

Odstavec 3 téhož paragrafu VwVfG upřesňuje, že taková žádost musí být podána ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o okolnostech umožňujících obnovu řízení.

8

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v průběhu let 1990 až 1992 vyvážela společnost Kempter skot do různých arabských zemí a do zemí bývalé Jugoslávie. Z tohoto titulu požádala u Hauptzollamt, v souladu s nařízením č. 3665/87, které platilo v rozhodné době, o vývozní náhrady a tyto náhrady jí byly vyplaceny.

9

Betriebsprüfungsstelle Zoll der Oberfinanzdirektion Freiburg (celní kontrolní útvar regionálního finančního ředitelství ve Freiburgu) v rámci šetření zjistil, že před jejich dovozem do uvedených třetích zemí část zvířat pošla nebo byla naléhavě poražena při přepravě nebo v rámci karantény v zemích určení.

10

Rozhodnutím ze dne 10. srpna 1995 proto Hauptzollamt uložil společnosti Kempter vrácení vývozních náhrad, které jí byly vyplaceny.

11

Kempter podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, aniž by se ale dovolávala porušení práva Společenství. Rozsudkem ze dne 16. června 1999 Finanzgericht Hamburg tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že zvířata byla dovezena do třetí země ve lhůtě dvanácti měsíců po datu přijetí vývozního prohlášení, jak pro výplatu náhrad vyžaduje čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 3665/87. Usnesením ze dne 11. května 2000 Bundesfinanzhof v posledním stupni odvolání podané Kempter proti tomuto rozsudku zamítl.

12

Rozhodnutí Hauptzollamt ze dne 10. srpna 1995 o vrácení tak nabylo právní moci.

13

Rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, Emsland-Stärke (C-110/99, Recueil, s. I-11569, bod 48), Soudní dvůr rozhodl, že podmínka, podle které musí být k tomu, aby byly poskytnuty vývozní náhrady upravené nařízením Společenství, zboží dovezeno do třetí země, může být vůči příjemci náhrad uplatňována pouze před jejich poskytnutím.

14

Bundesfinanzhof vydal dne 21. března 2002 v jiné věci rozsudek, ve kterém uplatnil tento výklad Soudního dvora. Kempter tvrdí, že se s tímto rozsudkem seznámila dne 1. července 2002.

15

Kempter požádala dne 16. září 2002, tj. přibližně 21 měsíců po vyhlášení výše uvedeného rozsudku Emsland-Stärke, na základě § 51 odst. 1 VwVfG Hauptzollamt o přezkum a zrušení dotčeného rozhodnutí o vrácení, přičemž se dovolávala tohoto rozsudku Bundesfinanzhof.

16

Hauptzollamt žádost Kempter rozhodnutím ze dne 5. listopadu 2002 zamítl, přičemž zdůraznil, že tento obrat v judikatuře nevedl k takové změně práva, která by sama o sobě odůvodňovala obnovu řízení v souladu s § 51 odst. 1 první odrážkou VwVfG. Správní opravný prostředek podaný proti tomuto rozhodnutí byl dne 25. března 2003 rovněž zamítnut.

17

Kempter tedy znovu předložila věc Finanzgericht Hamburg, přičemž zejména tvrdila, že v projednávaném případě jsou podmínky umožňující přezkum konečného správního rozhodnutí, stanovené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, naplněny, a že v důsledku toho musí být rozhodnutí Hauptzollamt ze dne 10. srpna 1995 o vrácení zrušeno.

18

Ve svém předkládacím rozhodnutí Finanzgericht Hamburg nejprve konstatuje, že ve světle výše uvedeného rozsudku Emsland-Stärke, jakož i rozsudku Bundesfinanzhof ze dne 21. března 2002, je rozhodnutí Hauptzollamt ze dne 10. srpna 1995 o vrácení protiprávní. Dále se zabývá tím, zda je z tohoto důvodu Hauptzollampt povinen přezkoumat toto rozhodnutí, které se mezitím stalo konečným, třebaže žalobkyně před Finanzgericht Hamburg ani před Bundesfinanzhof neuplatňovala nesprávný výklad práva Společenství, a sice čl. 5 odst. 1 nařízení č. 3665/87.

19

Předkládající soud připomíná, že ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz Soudní dvůr rozhodl:

„Zásada spolupráce vyplývající z článku 10 ES ukládá správnímu orgánu, jemuž byla podána žádost v tomto směru, aby přezkoumal konečné správní rozhodnutí, a zohlednil tak výklad příslušného ustanovení, který mezitím provedl Soudní dvůr, jestliže:

20

Co se týče prvních dvou podmínek uvedených v předchozím bodě, Finanzgericht Hamburg se domnívá, že jsou v projednávaném případě splněny, s ohledem na skutečnost, že Hauptzollamt jednak disponuje podle § 48 odst. 1 první věty VwVfG pravomocí zrušit své rozhodnutí o vrácení ze dne 10. srpna 1995, a jednak se toto rozhodnutí skutečně stalo konečným na základě usnesení Bundesfinanzhof ze dne 11. května 2000, který rozhodoval v posledním stupni.

21

Co se týče třetí podmínky uvedené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, Finanzgericht Hamburg se zabývá otázkou, zda musí být vykládána v tom smyslu, že dotyčná osoba musela jednak správní akt napadnout před soudem na základě práva Společenství, a jednak musel vnitrostátní soud žalobu zamítnout, aniž by Soudnímu dvoru předložil předběžnou otázku. Pokud by tomu tak bylo, tato podmínka by v projednávaném případě nemohla být považována za splněnou, a v důsledku toho by žaloba žalobkyně v původním řízení musela být zamítnuta, jelikož Kempter se nesprávného výkladu práva Společenství nedovolávala ani před Finanzgericht Hamburg, ani před Bundesfinanzhof.

22

Finanzgericht Hamburg se však domnívá, že z výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz lze dovodit, že ve věci, v níž byl vydán, žalobkyně rovněž nežádala, aby byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka.

23

V rámci odůvodnění svého předkládacího rozhodnutí Finanzgericht Hamburg krom toho uvádí, že nebyly-li si samy vnitrostátní soudy vědomy důležitosti otázky týkající se výkladu práva Společenství, pak to nelze přičíst k tíži poškozenému jednotlivci.

24

Co se týče čtvrté podmínky uvedené ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, Finanzgericht Hamburg se domnívá, že ta je splněna, pokud jednotlivec poškozený správním rozhodnutím neslučitelným s právem Společenství požádá správní orgány „bezodkladně“ nebo „bez zbytečného prodlení“ o přezkum tohoto rozhodnutí, jakmile se „skutečně seznámil“ s relevantní judikaturou Soudního dvora.

25

Za okolností věci v původním řízení nemůže být žádost o přezkum podaná společností Kempter k Hauptzollamt, přestože byla podána 21 měsíců po vynesení výše uvedeného rozsudku Emsland-Stärke, považována za opožděnou vzhledem ke skutečnosti, že byla podána teprve 16. září 2002, to znamená ve lhůtě nepřekračující tři měsíce od okamžiku, kdy se Kempter podle svého tvrzení seznámila s rozsudkem, ve kterém Bundesfinanzhof uplatnil výše uvedený rozsudek Emsland-Stärke.

26

Vzhledem k tomu, že správní orgány musejí použít výklad ustanovení práva Společenství poskytnutý Soudním dvorem v rozsudku vydaném v řízení o předběžné otázce na právní vztahy vzniklé před tímto rozsudkem, předkládající soud se zabývá otázkou, zda může být možnost požádat o přezkum a zrušení správního rozhodnutí majícího konečnou povahu, které porušuje právo Společenství, časově neomezená, nebo zda musí být naopak z důvodu právní jistoty časově omezena.

27

Za těchto podmínek se Finanzgericht Hamburg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz ukládá přezkum a zrušení (lépe řečeno: opravu) správního rozhodnutí, které se stalo konečným na základě rozsudku soudu rozhodujícího v posledním stupni, pouze tehdy, dovolával-li se žalobce v původním řízení práva Společenství v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti tomuto rozhodnutí.

29

Kempter, finská vláda a Komise Evropských společenství zastávají názor, že na první otázku je třeba odpovědět záporně.

30

Kempter nejprve uvádí, že z čl. 234 třetího pododstavce ES nevyplývá, že by účastníci původního řízení museli před vnitrostátním soudem k tomu, aby byl tento soud povinen předložit předběžnou otázku, uplatňovat nesprávný výklad práva Společenství. Komise dodává, že taková podmínka navíc nevyplývá ani z odůvodnění, ani z výroku výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz.

31

Společnost Kempter a Komise dále podotýkají, že povinnost předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která v souladu s čl. 234 třetím pododstavcem ES přísluší vnitrostátním soudům rozhodujícím v posledním stupni, nemůže záviset ani na tom, zda účastníci řízení u uvedených soudů navrhnou, aby taková žádost byla předložena.

32

A konečně, finská vláda se domnívá, že jednak nutnost, aby účastníci původního řízení uplatňovali před vnitrostátním soudem nesprávný výklad práva Společenství, by mohla v praxi znemožnit výkon práv přiznaných právním řádem Společenství, a dostat se tak do rozporu se zásadou efektivity. A jednak, neuznal-li vnitrostátní soud důležitost otázky týkající se práva Společenství, nelze to mít za zlé poškozenému občanovi.

33

Česká vláda zase tvrdí, že přezkum a zrušení konečného rozhodnutí správního orgánu mohou být omezeny tím, že dotyčná osoba toto rozhodnutí napadla před vnitrostátními soudy s odvoláním na právo Společenství, pouze pokud by tyto soudy neměly podle vnitrostátního práva možnost ani povinnost použít právo Společenství z úřední povinnosti a pokud by tato okolnost zároveň nebyla na překážku zásadě rovnocennosti a zásadě efektivity.

34

Za účelem zodpovězení první otázky je třeba nejdříve připomenout, že podle ustálené judikatury přísluší všem orgánům členských států zajistit dodržování pravidel práva Společenství v rámci jejich pravomocí (viz rozsudek ze dne 12. června 1990, Německo v. Komise, C-8/88, Recueil, s. I-2321, bod 13, jakož i výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, bod 20).

35

Je třeba rovněž připomenout, že výklad pravidla práva Společenství, který Soudní dvůr podává při výkonu své pravomoci, kterou mu přiznává článek 234 ES, v případě potřeby objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy vstoupilo v platnost (viz zejména rozsudky ze dne 27. března 1980, Denkavit italiana, 61/79, Recueil, s. 1205, bod 16; ze dne 10. února 2000, Deutsche Telekom, C-50/96, Recueil, s. I-743, bod 43, jakož i výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, bod 21). Jinými slovy, rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce není konstitutivní, ale čistě deklaratorní, s tím důsledkem, že jeho účinky sahají v zásadě k datu, kdy vykládané pravidlo vstoupilo v platnost (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 19. října 1995, Richardson, C-137/94, Recueil, s. I-3407, bod 33).

36

Z toho vyplývá, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, musí být takto vyložené pravidlo práva Společenství použito správním orgánem v rámci jeho pravomocí i na právní vztahy vzniklé a založené před rozsudkem Soudního dvora, jímž je rozhodnuto o žádosti o výklad (viz výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, bod 22, a v tomto smyslu rozsudky ze dne 3. října 2002, Barreira Pérez, C-347/00, Recueil, s. I-8191, bod 44; ze dne 17. února 2005, Linneweber a Akritidis, C-453/02 a C-462/02, Sb. rozh. s. I-1131, bod 41, jakož i ze dne 6. března 2007, Meilicke a další, C-292/04, Sb. rozh. s. I-1835, bod 34).

37

Nicméně, jak připomněl Soudní dvůr, tato judikatura musí být vykládána ve světle zásady právní jistoty, která patří mezi obecné zásady uznávané v právu Společenství. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že konečná povaha správního rozhodnutí, kterou toto rozhodnutí získá po uplynutí přiměřené lhůty k podání opravného prostředku nebo, jako ve věci v původním řízení, vyčerpáním procesních prostředků, k této jistotě přispívá, což má za důsledek, že právo Společenství nevyžaduje, aby byl správní orgán v zásadě povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se takto stalo konečným (výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, bod 24).

38

Soudní dvůr nicméně rozhodl, že zvláštní okolnosti mohou, podle zásady spolupráce vyplývající z článku 10 ES, ukládat vnitrostátnímu správnímu orgánu, aby přezkoumal správní rozhodnutí, které se stalo konečným v důsledku vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, za účelem zohlednění výkladu relevantního ustanovení práva Společenství přijatého později Soudním dvorem (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, bod 27, jakož i rozsudek ze dne 19. září 2006, i-21 Germany a Arcor, C-392/04 a C-422/04, Sb. rozh. s. I-8559, bod 52).

39

Jak připomíná předkládající soud, ve světle bodů 26 a 28 výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz, mezi podmínkami, které mohou zakládat takovou povinnost přezkumu, zohlednil Soudní dvůr především skutečnost, že rozsudek soudu rozhodujícího v posledním stupni, na základě kterého se napadené správní rozhodnutí stalo konečným, byl s ohledem na pozdější judikaturu Soudního dvora založen na nesprávném výkladu práva Společenství přijatém, aniž by byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka za podmínek stanovených v čl. 234 třetím pododstavci ES.

40

Projednávaná předběžná otázka se přitom týká pouze toho, zda je taková podmínka splněna pouze tehdy, dovolával-li se žalobce v původním řízení v rámci své žaloby podané proti dotčenému správnímu rozhodnutí práva Společenství.

41

V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že systém zavedený článkem 234 ES za účelem zajištění jednotného výkladu práva Společenství v členských státech zavádí přímou spolupráci mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy na základě řízení, v němž účastníci nemají žádnou možnost iniciativy (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 27. března 1963, Da Costa a další, 28/62 až 30/62, Recueil, s. 59, 76; ze dne 1. března 1973, Bollmann, 62/72, Recueil, s. 269, bod 4, a ze dne 10. července 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I-4025, bod 31).

42

Jak upřesňuje generální advokát v bodech 100 až 104 svého stanoviska, řízení o předběžné otázce totiž spočívá na dialogu mezi soudy, jehož zahájení zcela závisí na tom, jak vnitrostátní soud posoudí relevanci a nezbytnost předběžné otázky (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. června 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563, bod 7).

43

Ostatně, jak uvádějí Komise a generální advokát v bodech 93 až 95 svého stanoviska, samotné znění výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz v žádném případě neuvádí, že by žalobce byl povinen uplatnit v rámci svého opravného prostředku podle vnitrostátního práva otázku práva Společenství, která je předmětem pozdějšího rozsudku Soudního dvora vydaného v řízení o předběžné otázce.

44

Z výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz tedy nelze dovodit, že pro účely třetí podmínky stanovené tímto rozsudkem museli účastníci řízení uplatnit dotčenou otázku práva Společenství před vnitrostátním soudem. Aby totiž tato podmínka byla naplněna, stačí, aby uvedená otázka práva Společenství, jejíž výklad se ve světle pozdějšího rozsudku Soudního dvora projevil jako nesprávný, buďto byla posouzena vnitrostátním soudem rozhodujícím v posledním stupni, nebo aby jím bývala mohla být uplatněna i bez návrhu.

45

V tomto ohledu je třeba připomenout, že neukládá-li právo Společenství vnitrostátním soudům povinnost uplatnit i bez návrhu důvod vycházející z porušení ustanovení práva Společenství, pokud by je přezkum tohoto důvodu nutil k opuštění rámce sporu, tak jak byl vymezen účastníky řízení, jsou tyto soudy povinny uplatnit i bez návrhu právní důvody vycházející ze závazného pravidla Společenství, pokud mají podle vnitrostátního práva povinnost nebo možnost tak učinit ve vztahu k závaznému vnitrostátnímu předpisu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. prosince 1995, van Schijndel a van Veen, C-430/93 a C-431/93, Recueil, s. I-4705, body 13, 14 a 22, jakož i ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další, C-72/95, Recueil, s. I-5403, body 57, 58 a 60).

46

Proto je třeba na první položenou otázku odpovědět tak, že v rámci řízení před správním orgánem týkajícího se přezkumu správního rozhodnutí, které se stalo konečným na základě rozsudku vydaného soudem rozhodujícím v posledním stupni, přičemž tento rozsudek je z pohledu pozdější judikatury Soudního dvora založen na nesprávném výkladu práva Společenství, toto právo neukládá, aby se žalobce v původním řízení v rámci opravného prostředku podle vnitrostátního práva, který podal proti tomuto rozhodnutí, dovolával práva Společenství.

47

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda právo Společenství ukládá časové meze pro podání žádosti o přezkum konečného správního rozhodnutí.

48

Kempter nejprve zdůrazňuje, že právo Společenství neobsahuje žádné specifické ustanovení týkající se prekluzivní nebo promlčecí lhůty pro žádost o přezkum. Dále dodává, že podle výše uvedeného rozsudku Kühne & Heitz může dotyčný uplatnit své právo na přezkum konečného správního rozhodnutí pouze tehdy, umožňují-li to vnitrostátní předpisy. Pro rozhodnutí, zda je toto právo v čase omezeno, či nikoliv, je tedy třeba zohlednit vnitrostátní předpisy v oblasti promlčení.

49

Kempter rovněž poukazuje na to, že v případě, kdy by byla obdobně použita ustanovení Společenství upravující prekluzivní nebo promlčecí lhůty, neměla by být její žádost považována za opožděnou vzhledem ke skutečnosti, že byla podána před uplynutím tří let od přednesení stanoviska generálního advokáta ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Emsland-Stärke, což je okamžik, od kterého bylo možné předpokládat zvrat ustálené judikatury německých soudů.

50

Pokud jde o čtvrtou podmínku stanovenou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz, česká a finská vláda sdílejí názor vyjádřený předkládajícím soudem, podle kterého lhůta takto zavedená Soudním dvorem pro podání žádosti o změnu konečného správního rozhodnutí musí být svázána se skutečným obeznámením se dotyčného s touto judikaturou.

51

Mimoto se domnívají, že právo Společenství nebrání tomu, aby bylo právo podat žádost o přezkum protiprávního správního rozhodnutí časově omezené. Vnitrostátní procesní pravidla tedy mohou platně stanovit, že tento druh žádosti musí být podán ve specifických lhůtách, pokud budou ovšem dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.

52

Podle Komise se druhá předběžná otázka týká pouze období mezi vyhlášením rozsudku Soudního dvora, ze kterého vyplývá protiprávnost správního rozhodnutí, a žádostí o přezkum a zrušení uvedeného rozhodnutí předloženou společností Kempter.

53

Krom toho Komise uvádí, že zásada procesní autonomie členských států brání stanovení lhůty na úrovni Společenství. Z důvodů právní jistoty navrhuje doplnit čtvrtou podmínku stanovenou výše uvedeným rozsudkem Kühne & Heitz tím, že tato podmínka vyžaduje, aby se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o rozsudku Soudního dvora vydaném v řízení o předběžné otázce, z něhož vyplývá protiprávnost konečného správního rozhodnutí, a v časovém úseku od vyhlášení uvedeného rozsudku, který se jeví být přiměřený s ohledem na zásady vnitrostátního práva a v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.

54

Pokud jde o otázku časových mezí pro podání žádosti o přezkum, je třeba nejprve připomenout, že ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, požádal žalující podnik o přezkum a změnu správního rozhodnutí ve lhůtě nepřesahující tři měsíce od okamžiku, kdy se seznámil s rozsudkem ze dne 5. října 1994, Voogd Vleesimport en -export (C-151/93, Recueil, s. I-4915), z něhož vyplývala protiprávnost správního rozhodnutí.

55

Soudní dvůr sice při svém posouzení skutkových okolností věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Kühne & Heitz, rozhodl, že délka lhůty, ve které byla žádost o přezkum podána, musí být zohledněna a odůvodňuje, spolu s dalšími podmínkami uvedenými předkládajícím soudem, přezkum napadeného správního rozhodnutí. Nicméně Soudní dvůr nepožadoval, aby žádost o přezkum byla nezbytně podána neprodleně poté, co se žalobce seznámil s judikaturou Soudního dvora, na které byla žádost založena.

56

Přitom je nutno konstatovat, jak uvádí generální advokát v bodech 132 a 134 svého stanoviska, že právo Společenství neukládá pro podání žádosti o přezkum žádnou přesnou lhůtu. V důsledku toho nemůže být čtvrtá podmínka uvedená Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Kühne & Heitz vykládána jako povinnost podat dotčenou žádost o přezkum v určitém přesném časovém úseku poté, co se žalobce seznámí s judikaturou Soudního dvora, na které je tato žádost založena.

57

Je třeba nicméně upřesnit, že podle ustálené judikatury přísluší při neexistenci právní úpravy Společenství v dané oblasti vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Společenství, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že na druhé straně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) (viz zejména rozsudky ze dne 13. března 2007, Unibet, C-432/05, Sb. rozh. s. I-2271, bod 43, jakož i ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další, C-222/05 až C-225/05, Sb. rozh. s. I-4233, bod 28 a citovaná judikatura).

58

Soudní dvůr tak uznal slučitelnost stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty s právem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe- Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, Recueil, s. 1989, bod 5, jakož i Comet, 45/76, Recueil, s. 2043, body 17 a 18; výše uvedený rozsudek Denkavit italiana, bod 23; rozsudek ze dne 25. července 1991, Emmott, C-208/90, Recueil, s. I-4269, bod 16; výše uvedený rozsudek Palmisani, bod 28; rozsudek ze dne 17. července 1997, Haahr Petroleum, C-90/94, Recueil, s. I-4085, bod 48, a rozsudek ze dne 24. září 2002, Grundig Italiana, C-255/00, Recueil, s. I-8003, bod 34). Povaha těchto lhůt totiž není taková, aby prakticky znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (výše uvedený rozsudek Grundig Italiana, bod 34).

59

Z této ustálené judikatury vyplývá, že členské státy mohou ve jménu zásady právní jistoty vyžadovat, aby žádost o přezkum a zrušení konečného správního rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, tak jak bylo později vyloženo Soudním dvorem, byla příslušným správním orgánům podána v přiměřené lhůtě.

60

V důsledku toho je třeba na druhou položenou otázku odpovědět tak, že právo Společenství neukládá žádné časové meze pro podání žádosti o přezkum konečného správního rozhodnutí. Členské státy nicméně mohou stanovit přiměřené lhůty pro podání opravného prostředku v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity v právu Společenství.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: