1.

Od tureckého vojenského zásahu v roce 1974 je ostrov Kypr fakticky rozdělen na řecko-tureckou jižní oblast a turecko-kyperskou severní oblast. Mezinárodní společenství uznává Kyperskou republiku jako stát a Kyperská republika de jure Kypr zastupuje jako celek, třebaže fakticky kontroluje pouze jižní část ostrova. Severní část založila Severokyperskou tureckou republiku, která je uznána pouze Tureckem ( 2 ).

2.

I přes neúspěch jednání vedených pod záštitou Organizace spojených národů a Evropské unie za účelem znovusjednocení ostrova Kyperská republika v roce 2004 přistoupila k Evropské unii. Protokol připojený k aktu o přistoupení pozastavil uplatňování acquis communautaire na těch územích ostrova, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.

3.

Rozdělení ostrova způsobilo hromadný odchod a vyhoštění velkého počtu příslušníků obou společenství. Řada vyhoštěných osob v současné době uplatňuje nárok na vlastnictví pozemků, které musely násilně opustit ( 3 ). O pozemcích, které řečtí Kypřané opustili v Severokyperské turecké republice, se má za to, že byly převedeny na stát. Orgány Severokyperské turecké republiky postoupily řadu těchto pozemků jednotlivcům. Osud, který je třeba vyhradit právům vyhoštěných osob vlastnit majetek, je jednou z otázek, které v rámci jednání o znovusjednocení nebyly vyřešeny.

4.

Spor mezi M. Apostolidesem a britskými manžely Oramsovými spadá do tohoto citlivého kontextu. Tito britští manželé v severní oblasti Kypru nabyli pozemek, který jim prodal jednotlivec. M. Apostolides, jehož rodina byla ze severu vyhoštěna, uplatňuje nárok na vlastnictví tohoto pozemku. Na základě jeho žaloby soud v Nikósii, který má sídlo v řecké části Kypru, manželům Oramsovým uložil, aby pozemek vyklidili a uhradili různé peněžité částky. M. Apostolides ve Spojeném království požádal o uznání a výkon tohoto rozhodnutí.

5.

Court of Appeal, u kterého probíhá řízení o vykonatelnosti, si nyní klade otázku, zda soudy Spojeného království mají takovou povinnost na základě nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 4 ). Odpověď není zřejmá, neboť se jednak rozhodnutí týká pozemku nacházejícího se na území ostrova, nad nímž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu a na kterém je uplatňování práva Společenství z tohoto důvodu ve značné míře pozastaveno. Kromě toho odpověď není zřejmá ani proto, že je doručení návrhů na zahájení řízení v bydlišti manželů Oramsových stiženo vadami.

6.

Protokol č. 10 o Kypru, který je přílohou aktu o přistoupení z roku 2003 ( 5 ), stanoví následující:

POTVRZUJÍCE svůj závazek celkového vyřešení kyperské otázky v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a pevnou podporou úsilí generálního tajemníka Organizace spojených národů směřujícího k tomuto účelu,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že takového celkového řešení kyperské otázky dosud nebylo dosaženo,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že je proto nezbytné stanovit pozastavení uplatňování acquis na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že v případě vyřešení kyperské otázky bude toto pozastavení zrušeno,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že Evropská unie je připravena přizpůsobit podmínky takového řešení v souladu se zásadami, na nichž je EU založena,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že je nezbytné stanovit podmínky, za kterých se příslušná ustanovení práva EU uplatňují v linii mezi uvedenými územími a územími, na kterých vláda Kyperské republiky vykonává skutečnou kontrolu, a Východními výsostnými oblastmi Spojeného království Velké Británie a Severního Irska,

PŘEJÍCE SI, aby přistoupení Kypru k Evropské unii přineslo prospěch všem kyperským občanům a přispělo k občanskému míru a smíření,

BEROUCE PROTO NA VĚDOMÍ, že nic v tomto protokolu nebrání opatřením směřujícím k tomuto cíli,

BEROUCE NA VĚDOMÍ, že tato opatření se nedotknou uplatňování acquis za podmínek stanovených ve smlouvě o přistoupení v žádné jiné části Kyperské republiky,

SE DOHODLY na následujících ustanoveních:

Článek 1

1.   Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.

2.   Rada na návrh Komise jednomyslně rozhodne o zrušení pozastavení uvedeného v odstavci 1.

Článek 2

1.   Rada na návrh Komise jednomyslně vymezí podmínky, za kterých se ustanovení práva EU uplatňují v linii mezi uvedenými územími a územími, na kterých vláda [K]yperské republiky vykonává skutečnou kontrolu.

2.   Hranice mezi Východními výsostnými oblastmi a územími uvedenými v článku 1 se považují za součást vnějších hranic Východních výsostných oblastí pro účely části IV přílohy k Protokolu o výsostných oblastech Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na Kypru po dobu trvání pozastavení uplatňování acquis podle článku 1.

Článek 3

1.   Nic v tomto protokolu nebrání opatřením směřujícím k podpoře hospodářského vývoje území uvedeným v článku [1].

2.   Těmito opatřeními nesmí být dotčeno uplatňování acquis za podmínek stanovených ve smlouvě o přistoupení v žádné jiné části Kyperské republiky.

Článek 4

V případě urovnání sporů rozhodne Rada na návrh Komise jednomyslně o úpravě podmínek přistoupení Kypru k Evropské unii s ohledem na Turecké kyperské společenství.“

7.

Podle svého čl. 1 odst. 1 se má nařízení vztahovat na věci občanské a obchodní.

8.

Pravidla týkající se soudní příslušnosti jsou uvedena v kapitole II nařízení. Oddíl 6 této kapitoly obsahuje pravidla týkající se výlučné příslušnosti. Článek 22 konkrétně stanoví:

„Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost:

9.

Články 33 až 37 nařízení upravují uznávání rozhodnutí. Článek 33 stanoví nejprve zásadu, že rozhodnutí vydaná soudem v některém členském státě jsou uznávána bez zvláštního řízení. Články 34 a 35 stanoví důvody, pro které se rozhodnutí nemusí výjimečně uznat.

10.

Článek 34 odst. 1 a 2 zní následujícím způsobem:

„Rozhodnutí se neuzná,

[…]“

11.

Článek 35 upravuje dopad nedodržení pravidel pro určení příslušnosti na uznání:

„1.   Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.

[…]

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

12.

M. Apostolides je podle právních předpisů Kyperské republiky majitelem pozemku v Lapithos (Lapta) v okresu Kyrenia (Girne), který se nachází na území Kyperské republiky, nad nímž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu. Manželé Oramsovi uvádějí, že tento pozemek koupili od třetí osoby v roce 2002. Postavili na něm dům, ve kterém pobývají během prázdnin.

13.

M. Apostolides podal proti panu a paní Oramsovým k soudu v Nikósii žalobu. Soud žalované předvolal dopisem ze dne 26. října 2004. Návrhy na zahájení řízení, na kterých byla uvedena adresa manželů Oramsových ve Spojeném království, téhož dne paní Orams na usedlosti v Laptě předal úředník soudu v Nikósii. Tato osoba se nepředstavila jako soudní úředník, ale paní Orams sdělila, že je „doručovatelem“ a že povahu dokumentů nezná.

14.

Návrhy na zahájení řízení byly vyhovoveny v řečtině, která v severní části není velmi rozšířena, i když je jedním z úředních jazyků Kyperské republiky. Manželé Oramsovi řecky nehovoří. Paní Orams nicméně zjistila, že dokumenty jsou právní a úřední povahy.

15.

Právní předpisy Kyperské republiky žalobci umožňují, aby požádal o vydání rozsudku pro zmeškání, jestliže žalovaný ve lhůtě deseti dnů od doručení návrhů na zahájení řízení neučiní prohlášení o úmyslu se v řízení hájit. Titulní strana návrhů na zahájení řízení to uvádí v řeckém jazyce. Prohlášení o úmyslu se v řízení hájit je procesním aktem, který nevyžaduje žádné upřesnění ohledně povahy a způsobu obrany.

16.

Paní Orams uvádí, že první kroky k nalezení advokáta, který by ji mohl zastupovat, podnikla v pátek 29. října 2004. Až 2. listopadu 2004 získala termín ke schůzce za účelem konzultace s advokátem panem Liatsosem. V tento den jí pan Liatsos zevrubně přeložil návrh na zahájení řízení, přičemž jí oznámil, že ji nemůže zastupovat vzhledem k tomu, že není oprávněn vystupovat před soudy Kyperské republiky. Paní Orams doporučil pana Osmana, který se jako advokát účastnil údajného prodeje pozemku, avšak tento advokát již povolání nevykonává. Paní Orams se dne 3. listopadu 2004 sešla s jeho dcerou, která převzala jeho kancelář. Ta paní Orams oznámila, že není oprávněna vystupovat před soudy Kyperské republiky. Paní Orams byl tedy doporučen advokát Gunes Mentes.

17.

Paní Orams získala termín ke schůzce s panem Mentesem až v pátek 5. listopadu 2004 v 17.00 hodin. Ten tvrdil, že je jedním z mála advokátů v severní oblasti, který je oprávněn vystupovat před soudy Kyperské republiky a který má základní znalost řeckého jazyka. Paní Orams pana Mentese pověřila, aby ji, jakož i jejího manžela v této věci u soudu zastupoval. Pan Mentes paní Orams oznámil, že prohlášení o úmyslu se v řízení hájit u soudu v Nikósii učiní dne 8. listopadu 2004.

18.

Vzhledem k tomu, že prohlášení o úmyslu se v řízení hájit učiněno nebylo, soud v úterý 9. listopadu 2004 uložil žalovaným v jejich nepřítomnosti, aby:

19.

Dne 15. listopadu 2004 byla jménem pana a paní Oramsových učiněna prohlášení o úmyslu se v řízení hájit, a proti rozsudkům pro zmeškání byl podán opravný prostředek.

20.

K tomu, aby byl rozsudek pro zmeškání zrušen, musí žalovaný podle procesních předpisů Kyperské republiky uplatnit proti žalobě, která proti němu směřuje, přijatelnou obranu („arguable defence“). Poté, co soud v Nikósii nařídil dokazování a vyslechl účastníky řízení, dne 19. dubna 2005 rozhodl, že obrana proti žalobě není přijatelná. Opravný prostředek manželů Oramsových proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud Kyperské republiky dne 21. prosince 2006 zamítl.

21.

Dne 18. října 2005 podal M. Apostolides na základě nařízení č. 44/2001 návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku pro zmeškání ze dne 9. listopadu 2004 a rozsudku soudu v Nikósii ze dne 19. dubna 2005. Master Queens Bench Division High Court of England and Wales dne 21. října 2005 těmto rozhodnutím přiznal vykonatelnost v Anglii.

22.

Manželé Oramsovi proti těmto usnesením Master podali na základě článku 43 nařízení č. 44/2001 opravný prostředek u High Court Judge (soudce Jack), který opravnému prostředku vyhověl. M. Apostolides proti tomuto rozhodnutí podal na základě článku 44 nařízení č. 44/2001 opravný prostředek u Court of Appeal, který rozhodnutím ze dne 19. června 2007 (došlým Soudnímu dvoru dne 14. září 2007) položil následující předběžné otázky:

23.

Řízení před Soudním dvorem se účastnili M. Apostolides, manželé Oramsovi, řecká, polská a kyperská vláda, jakož i Komise Evropských společenství.

24.

Svou první otázkou se Court of Appeal táže, zda pozastavení uplatňování acquis communautaire v severní oblasti Kypru v souladu s čl. 1 odst. 1 protokolu č. 10 brání na základě nařízení č. 44/2001 uznání a výkonu rozhodnutí upravujícího vlastnická práva související s pozemkem nacházejícím se v této oblasti.

25.

Pro odpověď na tuto otázku je třeba nejprve rozlišit zeměpisnou působnost nařízení č. 44/2001 a oblast řízení a rozhodnutí, na které se nařízení vztahuje (oblast použití).

26.

Zeměpisná působnost práva Společenství podle článku 299 ES odpovídá území členských států, s výjimkou zemí, území a oblastí uvedených v tomto ustanovení. Ustanovení hlavy IV třetí části Smlouvy o ES týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva se však na Spojené království, Irsko a Dánsko vztahují pouze v rozsahu stanoveném v článku 69 ES vykládaném ve vzájemném spojení s protokoly o postavení Spojeného království, Irska a Dánska, které jsou v něm uvedeny. Na tomto základě Spojené království a Irsko uplatnění nařízení č. 44/2001 přijaly, zatímco Dánsko jeho uplatnění nepřijalo ( 6 ). Nařízení se tedy vztahuje na Spojené království, a s výhradou protokolu č. 10 i na Kyperskou republiku.

27.

Nařízení č. 44/2001 upravuje jednak příslušnost soudů, které spadají do jeho zeměpisné působnosti, a jednak uznávání a výkon rozhodnutí těchto soudů v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Nařízení naproti tomu neobsahuje žádná ustanovení týkající se uznávání a výkonu soudních rozhodnutí vydaných ve třetích zemích ve Společenství ani uznávání a výkon rozhodnutí vydaných soudy členských států ve třetích zemích.

28.

Od zeměpisné působnosti nařízení č. 44/2001 je třeba odlišit jeho oblast použití, a sice oblast, které se mohou týkat rozhodnutí soudu členského státu, uznaná a vykonaná na základě nařízení. Oblast použití je širší než zeměpisná působnost a vztahuje se i na třetí státy. Nařízení se tedy použije rovněž na spory, které obsahují mezinárodní prvky související se třetí zemí.

29.

Soudní dvůr to potvrdil v rozsudku Owusu ( 7 ) a v posudku, který vydal ohledně uzavření nové Luganské úmluvy ( 8 ). Z toho vyplývá, že se mezinárodní prvek odůvodňující použití nařízení může také nacházet ve třetí zemi, ve které došlo ke sporným skutečnostem ( 9 ). Nařízení má totiž odstranit překážky fungování vnitřního trhu, které mohou vyplynout z rozdílnosti vnitrostátních právních předpisů v oblasti mezinárodní soudní příslušnosti, jakož i v oblasti uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Soudní dvůr se domnívá, že těmito rozdílnostmi, týkají-li se rozhodnutí, která souvisejí pouze se třetí zemí, je vnitřní trh rovněž dotčen ( 10 ).

30.

Zbývá tedy upřesnit, jaký má protokol č. 10 dopad na zeměpisnou působnost a oblast použití nařízení č. 44/2001.

31.

Mezi účastníky řízení je nesporné, že pozastavení uplatňování acquis communautaire na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu, stanovené v čl. 1 odst. 1 protokolu, omezuje zeměpisnou působnost nařízení č. 44/2001. Z toho vyplývá, že se uznávání a výkon rozhodnutí soudu členského státu v severní oblasti Kypru nemůže zakládat na nařízení. Nezdá se ani možné, že by na základě nařízení bylo v jiném členském státě uznáno a vykonáno rozhodnutí soudu, který má sídlo v této oblasti Kypru.

32.

Court of Appeal však nerozhoduje ani o jednom z těchto případů. Přísluší mu, aby rozhodl o návrhu směrujícímu k tomu, aby byl ve Spojeném království vykonán rozsudek vydaný soudem se sídlem na území kontrolovaném […] vládou […] Kyperské republiky. Omezení, které stanoví protokol č. 10, pokud jde o zeměpisnou působnost nařízení č. 44/2001, tedy v projednávaném případě relevantní není.

33.

Pouze manželé Oramsovi tvrdí, že protokol brání rovněž použití nařízení na rozsudky vydané v rámci jeho zeměpisné působnosti, které v ní mají být rovněž uznány a vykonány, týkají-li se právních vztahů souvisejících s částmi území země, nad nimiž vláda Kyperské republiky nemá kontrolu.

34.

Jak tvrdí ostatní účastníci řízení, samotné znění čl. 1 odst. 1 protokolu tuto koncepci odmítá. Stanoví totiž pozastavení uplatňování acquis communautaire na územích, a nikoli v oblastech souvisejících s těmito územími.

35.

Navíc podle ustálené judikatury ustanovení aktu o přistoupení, která umožňují odchýlit se od pravidel Smlouvy, mají být s ohledem na předmětná ustanovení Smlouvy vykládána striktně a mají být omezena na to, co je nezbytně nutné ( 11 ).

36.

Tuto judikaturu lze v plném rozsahu použít na projednávaný případ, i když se pozastavení uplatňování acquis communautaire v této věci netýká přímo primárního práva Společenství, ale nařízení č. 44/2001. V rámci hierarchie norem má akt o přistoupení (včetně protokolu) zajisté vyšší právní sílu než sekundární právo Společenství. Nařízení ale v konečném výsledku přispívá k uskutečnění cílů samotné Smlouvy o ES ( 12 ).

37.

Článek 65 ES, na kterém je založeno nařízení č. 44/2001, tak výslovně umožňuje přijímat opatření zlepšující a zjednodušující uznávání a výkon soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu. Jasné vymezení soudních příslušností ve Společenství, jakož i uznávání a výkon rozhodnutí skutečně napomáhají výkonu základních svobod. Usnadňují totiž vymáhání pohledávek souvisejících s přeshraničními dovozy zboží, s přeshraničním poskytováním služeb nebo s přeshraničními pohyby kapitálu, jakož i výkon volného pohybu osob v Evropské unii.

38.

Z toho vyplývá, že protokol č. 10 musí být vykládán v tom smyslu, že pozastavení uplatňování nařízení č. 44/2001 se musí omezit na to, co je nezbytně nutné. V tomto ohledu je třeba posoudit předmět a cíl protokolu.

39.

Pozastavení uplatňování acquis communautaire podle souhlasného stanoviska účastníků řízení směřuje k tomu, aby Kyperská republika mohla přistoupit k Evropské unii, aniž by byla ukončena jednání o znovusjednocení. Má se zabránit tomu, aby Kyperská republika jakožto členský stát porušovala právo Společenství v důsledku své neschopnosti uplatňovat acquis communautaire na celém svém území.

40.

Komise tak konkrétně uvádí, že na územích, která jsou pod kontrolou tureckého kyperského společenství, nesmí být vyloučeno uplatňování všech právních předpisů Společenství. Pozastavení uplatňování acquis communautaire tak nebrání opatřením směřujícím k podpoře hospodářského vývoje těchto částí ostrova podle čl. 3 odst. 1 protokolu ( 13 ). Navíc nařízení Rady (ES) č. 866/2004 ( 14 ) přijalo pravidla týkající se pohybu osob a zboží mezi jednotlivými územími založená na článku 2 protokolu.

41.

Tato pravidla nejsou v rozporu s cílem protokolu usnadnit přistoupení Kyperské republiky k Unii i přes omezenou skutečnou kontrolu, kterou vykonává na svém území, ale podporují společný rozvoj obou částí země.

42.

Tento cíl protokolu ani nevyžaduje, aby bylo v projednávaném případě pozastaveno uplatňování nařízení č. 44/2001. Uznání a výkon rozhodnutí soudu v Nikósii ve Spojeném království konkrétně pro Kyperskou republiku s ohledem na severní část Kypru nepředstavují nepřekonatelné povinnosti, v jejichž důsledku by došlo k porušení práva Společenství. Jsou to naopak pouze soudy Spojeného království, které jsou vyzvány k tomu, aby jednaly.

43.

Manželé Oramsovi však uplatňují jiný cíl protokolu, kterým je přispění k celkovému vyřešení kyperské otázky v souladu s relevantními rezolucemi Rady bezpečnosti Organizace spojených národů ( 15 ), který je znovu potvrzen zejména v jeho prvním bodě odůvodnění. Dotčený rozsudek soudu v Nikósii podle nich zasahuje do celkového vyřešení otázek souvisejících s vlastnickým právem. Jeho uznání a jeho výkonu tedy brání cíle protokolu a rezoluce, které Organizace spojených národů v této oblasti přijala.

44.

Tato výtka však nemůže vést k tomu, že se nařízení č. 44/2001 v členských státech v zásadě nepoužije, pokud se rozhodnutí soudu členského státu týkají severní části Kypru.

45.

Je zajisté pravda, že Rada bezpečnosti opakovaně vyzývala k zachování míru na Kypru a k územní celistvosti země. V tomto ohledu rovněž mezinárodní společenství vyzývala k tomu, aby se zdrželo jakéhokoli aktu, který by konflikt roznítil ( 16 ). Tyto spíše obecné výzvy však neumožňují vyvodit povinnost neuznávat rozhodnutí kyperských řeckých soudů týkající se majetkových práv uplatňovaných na pozemcích v turecké kyperské oblasti.

46.

Navíc není zcela zřejmé, v čem uplatnění nařízení v konečném výsledku rozněcuje kyperský konflikt. Může to mít stejně tak opačný účinek a podporovat normalizaci hospodářských vztahů. S ohledem na to, že v demarkační linii mezi oběma částmi Kypru byl umožněn pohyb osob a zboží ( 17 ), lze konstatovat celou řadu právních vztahů, ve kterých uznání a výkon rozsudků soudů Kyperské republiky v jiných členských státech, jakož i uplatnění pravidel pro určení příslušnosti uvedených v nařízení, mají rovněž význam pro subjekty usazené v severní části.

47.

Účastníci řízení mají odlišný názor také ohledně skutečnosti, zda uznání a výkon dotčeného rozsudku v projednávaném případě brzdí nebo podporuje celkové řešení otázek souvisejících s vlastnickým právem. M. Apostolides tvrdí, že prodej vyvlastněných pozemků v Severokyperské turecké republice státním příslušníkům jiných členských států komplikuje jejich navrácení v rámci pozdějšího kompromisního řešení. Skutečnost, že osoby, které se nacházejí v jeho situaci, mohou v jiných členských státech uplatňovat vlastnická práva k těmto pozemkům, podle něj případné nabyvatele odrazuje.

48.

Na tomto místě není nezbytné rozhodovat s konečnou platností o dopadu pozastavení uplatňování nařízení ve věcech souvisejících se severním Kyprem na politický proces vyřešení konfliktu. Uplatnění nařízení totiž nemůže záviset na takových složitých politických úvahách. To by narušilo zásadu právní jistoty, jejíž dodržování je uvedeno mezi cíli nařízení ( 18 ). Z tohoto důvodu musejí pravidla pro určení příslušnosti uvedená v nařízení umožnit určit příslušný soud s vysokým stupněm předvídatelnosti ( 19 ). Navíc žalobce ve sporu projednávaném před soudem členského státu musí mít možnost předpokládat s dostatečnou určitostí, zda pravomocný rozsudek založený na nařízení může být v jiném členském státě vykonán, jestliže tomu nebrání žádný důvod vyplývající z nařízení.

49.

M. Apostolides jde dokonce dále. Domnívá se, že se nařízení č. 44/2001 uplatnit musí, aby byly dodrženy požadavky uvedené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Loizidou ( 20 ).

50.

V tomto rozhodnutí a v jiných pozdějších rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva určil, že vyvlastnění, která následovala po okupaci severního Kypru, jsou neúčinná a vlastnická práva vyhoštěných osob jimi dotčena nejsou ( 21 ). Odepření přístupu k majetku a jeho užívání tedy porušuje článek 1 prvního Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 8 odst. 1 EÚLP) v případě, kdy dotčené osoby mají na pozemku obydlí ( 22 ). Evropský soud pro lidská práva nicméně v nedávné době uznal, že komise pro nemovitý majetek, kterou Severokyperská turecká republika v mezidobí zřídila, v zásadě odpovídá požadavkům EÚLP; v předmětném řízení nicméně žalobkyni poskytl odškodnění za porušení práv, která jí příslušejí na základě EÚLP ( 23 ).

51.

V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že žádné z uvedených rozhodnutí se netýkalo věci M. Apostolidese samotného. Evropský soud pro lidská práva tedy ohledně vlastnických práv, kterých se M. Apostolides konkrétně domáhá, neuvedl žádný požadavek, který by měl být přímo splněn.

52.

Je třeba nicméně posoudit, zda právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu, zakotvené v čl. 6 odst. 1 EÚLP, zahrnuje i nařízení výkonu rozhodnutí soudu v Nikósii, která se týkají přímo práv M. Apostolidese ( 24 ). Do současné doby však Evropský soud pro lidská práva podle mé znalosti věci právo takové povahy uznal pouze v kontextu výkonu ve státě, kde byl rozsudek vydán ( 25 ). V této fázi ale není nezbytné určovat, zda čl. 6 odst. 1 EÚLP ukládá rovněž uznání a výkon cizích rozhodnutí, neboť nařízení č. 44/2001 je v každém případě z výše uvedených důvodů použitelné a přiznává právo této povahy. V každém případě čl. 6 odst. 1 EÚLP by nevedl k ničemu jinému než k objektivnímu použití nařízení v souladu s lidskými právy.

53.

V důsledku toho je na první otázku třeba odpovědět následovně:

Pozastavení uplatňování acquis communautaire na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu, stanovené v čl. 1 odst. 1 protokolu č. 10 k aktu o přistoupení z roku 2003, nebrání soudu jiného členského státu, aby na základě nařízení č. 44/2001 uznal a vykonal rozhodnutí vydané soudem Kyperské republiky, které se týká území, nad nímž její vláda nevykonává kontrolu.

54.

Svou druhou až pátou otázkou Court of Appeal žádá o výklad čl. 35 odst. 1 a čl. 34 bodů 1 a 2 nařízení č. 44/2001 s ohledem na případné překážky týkající se uznání a výkonu ve smyslu těchto ustanovení. Předtím, než budu moci na tyto otázky odpovědět, je třeba upřesnit, zda projednávaný případ skutečně spadá do věcné působnosti nařízení. Komise totiž pochybuje o tom, že věc spadá do oblasti občanskoprávní nebo obchodní ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení.

55.

Komise sice uznává, že spor mezi M. Apostolidesem a manžely Oramsovými je spor mezi jednotlivci. Domnívá se však, že je třeba jej zasadit do širšího kontextu a mít za to, že spory týkající se pozemků vyhoštěných řeckých Kypřanů mají svůj původ ve vojenské okupaci severního Kypru.

56.

Podle Komise je v mezinárodní praxi běžné, že se vyřešení individuálních sporů týkajících se majetku vzešlých z ozbrojených konfliktů svěří speciálním orgánům, jak to stanovil Annanův plán týkající se znovusjednocení Kypru. Poté, co tento plán neuspěl, Severokyperská turecká republika přijala právní úpravu odpovídající požadavkům, které stanovil Evropský soud pro lidská práva ( 26 ) pro upřesnění nároků na odškodnění, a zřídila komisi pro nemovitý majetek. Nároky v ní stanovené na navrácení majetku a odškodnění za zbavení jeho užívání mají veřejnoprávní charakter.

57.

Podle Komise je při uplatnění nařízení č. 44/2001 třeba mít za to, že se nabízí jiný právní prostředek v souladu s EÚLP. Článek 71 odst. 1 nařízení stanoví, že tímto nařízením nejsou dotčeny smlouvy, jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Stále podle Komise lze na zavedený režim odškodnění, který je kontrolován Evropským soudem pro lidská práva, nahlížet stejně jako na smlouvu této povahy.

58.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout ustálenou judikaturu, podle níž je pojem „věci občanské a obchodní“ autonomním pojmem práva Společenství, který je nutno vykládat s odkazem na cíle nařízení č. 44/2001 a systém Bruselské úmluvy, a na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů ( 27 ).

59.

Do působnosti nařízení nespadají pouze spory mezi veřejným orgánem a osobou soukromého práva, pokud uvedený orgán jedná při výkonu veřejné moci ( 28 ). V rozsudku Lechouritou ( 29 ), který Komise uvádí, se tak jednalo o žalobu, kterou jednotlivec podal proti Spolkové republice Německo v souvislosti se škodami způsobenými v důsledku válečných zločinů, kterých se dopustil Wehrmacht.

60.

V projednávaném případě M. Apostolides nároky na navrácení nebo na odškodnění neuplatňuje proti veřejnému orgánu, ale uplatňuje vůči manželům Oramsovým nárok občanskoprávní povahy na vrácení pozemku a jiné nároky související se zbavením možnosti pozemek užívat.

61.

Tyto nároky nemění svou povahu v důsledku toho, že M. Apostolides může proti orgánům Severokyperské turecké republiky případně použít jiné alternativní či dodatečné procesní prostředky veřejného práva. Není tedy třeba na tomto místě rozhodovat o tom, zda tyto alternativní či dodatečné procesní prostředky již skutečně existovaly v době, kdy M. Apostolides u soudu v Nikósii dosáhl rozsudku, jehož výkon se navrhuje ( 30 ).

62.

Soudní dvůr již rozhodl, že skutečnost, že žalobce jedná na základě nároku, který vychází z aktu veřejné moci, postačuje k tomu, aby jeho žaloba byla bez ohledu na povahu řízení, které mu za tímto účelem nabízí vnitrostátní právo, považována za vyloučenou z oblasti působnosti Bruselské úmluvy ( 31 ). V tomto ohledu se lze domnívat, že zásah do vlastnického práva lze vysvětlit tak, že je způsoben jednáním tureckých ozbrojených sil nebo orgánů Severokyperské turecké republiky. Závěry stanovené Soudním dvorem v citované pasáži v tomto ohledu platí pouze tehdy, pokud jde o spor mezi veřejným orgánem a jednotlivcem ( 32 ).

63.

Existuje-li řada vztahů, kterých se účastní veřejný orgán a osoba soukromého práva, ale také pouze osoby soukromého práva, je třeba určit právní vztah, který existuje mezi stranami sporu, a přezkoumat základ a podmínky výkonu podané žaloby ( 33 ). Ve sporu v původním řízení jednotlivec proti jinému jednotlivci před občanskoprávním soudem uplatňuje nároky vyplývající ze soukromého práva, takže vše nasvědčuje tomu, že jde o občanskoprávní spor.

64.

Bylo by pravděpodobně možné tyto občanskoprávní nároky vyloučit na základě veřejné právní úpravy nebo na základě předpisu mezinárodního práva a dotyčné osoby odkázat pouze na žalobu na vrácení nebo na náhradu škody vůči státu. Následkem toho by mohla být skutečnost, že by již občanskoprávní prostředek nebylo možno použít.

65.

Kyperská republika zjevně tuto možnost nevyužila. V současné době v tomto smyslu neexistuje žádný předpis mezinárodního práva. V každém případě soud v Nikósii a následující soudy ve svých rozhodnutích neměly za to, že jsou takové občanskoprávní nároky nebo občanskoprávní prostředky vyloučeny. I kdyby došlo k nesprávnému právnímu posouzení, Court of Appel v zásadě nemůže v kontextu řízení o vykonatelnosti přezkoumávat příslušnost soudu v Nikósii (čl. 34 odst. 3 nařízení č. 44/2001) ani opodstatněnost rozsudku, jehož uznání se navrhuje (článek 36 a čl. 45 odst. 2 nařízení).

66.

Zdá se, že Komise nicméně zastává myšlenku, že občanskoprávní nároky byly rovněž odmítnuty na základě mezinárodního práva v rozsahu, v němž Severokyperská turecká republika přijala režim odškodnění, který v zásadě schválil Evropský soud pro lidská práva.

67.

S touto argumentací nemohu souhlasit.

68.

V rozsudku Xenides-Arestis III ( 34 ), ve kterém se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil příznivě ke slučitelnosti režimu odškodnění s EÚLP, nic nenasvědčuje tomu, že by tento režim platně vylučoval uplatnění občanskoprávních nároků podle práva Kyperské republiky. Evropský soud pro lidská práva naopak výslovně vyloučil, že žalobkyně musí věc předložit komisi pro nemovitý majetek, pokud jde o otázku odškodnění, a namísto toho jí sám přiznal odškodnění ( 35 ).

69.

Je pochybné, zda lze zastávat jiné pojetí. Evropský soud pro lidská práva totiž vyvlastněním, která provedla Severokyperská turecká republika, v zásadě nepřiznává žádný právní účinek vzhledem k tomu, že ji mezinárodní společenství neuznává ( 36 ). Připouští pouze, že některé právní předpisy státních útvarů, které mezinárodní společenství neuznalo, mohou být považovány za platné, aby se předešlo obtížím způsobeným dotčenému obyvatelstvu ( 37 ). Bylo by nepřiměřené, kdyby režim odškodnění skutečně vylučoval uplatňování soukromoprávních nároků ke škodě dotčených osob a bez domluvy s Kyperskou republikou ( 38 ).

70.

Tvrzení Komise, podle něhož je režim odškodnění schválený Evropským soudem pro lidská práva nadřazen nařízení č. 44/2001 v souladu s jeho čl. 71 odst. 1, nemůže rovněž obstát.

71.

Toto ustanovení stanoví, že tímto nařízením „nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech“.

72.

Na režim odškodnění Severokyperské turecké republiky, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které se jej týkají, a dokonce i na samotnou EÚLP se zjevně tato definice nevztahuje. Je sice pravda, že EÚLP je smlouvou, ale neobsahuje zvláštní pravidla týkající se příslušnosti, uznání nebo výkonu rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech, které spadají do působnosti nařízení. Jednostranné právní předpisy Severokyperské turecké republiky smlouvami nejsou. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které se jich týkají, se k uznávání a výkonu občanskoprávních rozhodnutí nevyjadřují.

73.

Je tedy třeba konstatovat, že se rozhodnutí, jehož uznání se v řízení v původní věci navrhuje, týká občanskoprávní věci ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001, a v důsledku toho spadá do věcné působnosti tohoto nařízení.

74.

Druhá otázka směřuje k upřesnění, zda čl. 35 odst. 1, vykládaný ve vzájemném spojení s čl. 22 bodem 1 nařízení č.44/2001, opravňuje soud členského státu nebo mu ukládá povinnost odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí vydané soudy jiného členského státu týkající se pozemku nacházejícícho se na území tohoto posledně uvedeného členského státu, nad nímž vláda tohoto členského státu nevykonává skutečnou kontrolu.

75.

Předtím, než na tuto otázku odpovím, je třeba uvést, že podle jeho druhého, šestého, šestnáctého a sedmnáctého bodu odůvodnění je cílem nařízení zajistit volný pohyb rozhodnutí vydaných v členských státech v občanských a obchodních věcech zjednodušením formalit za účelem rychlého a jednoduchého uznávání a výkonu těchto rozhodnutí ( 39 ).

76.

V souladu s tímto cílem čl. 33 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Uznání lze odmítnout pouze v případech uvedených v článcích 34 a 35.

77.

V souladu s čl. 38 odst. 1 nařízení č. 44/2001 rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude v jiném členském státě vykonáno poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Také čl. 45 odst. 1 nařízení opravňuje soud, u něhož byl opravný prostředek podán, aby zrušil prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35.

78.

Článek 35 odst. 3 nařízení v tomto ohledu stanoví zásadu, podle níž nesmí být přezkoumávána příslušnost soudu státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Podle čl. 35 odst. 1 z této zásady existuje výjimka v případě porušení určitých výlučných pravomocí, mezi něž patří pravomoc, kterou čl. 22 bod 1 nařízení přiznává soudu v místě, kde se nachází nemovitost, která je předmětem sporu.

79.

Podle čl. 22 bodu 1 mají bez ohledu na bydliště výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Toto ustanovení by bylo ve smyslu čl. 35 odst. 1 porušeno, jestliže by se rozhodnutí týkalo věcných práv vztahujících se k pozemku nacházejícímu se nikoli na území státu, ve kterém je rozsudek vydán, to je na území Kyperské republiky, ale na území jiného členského státu.

80.

Jak M. Apostolides, řecká a kyperská vláda, jakož i Komise správně uvádějí, Kyperská republika je jediným státem, který mezinárodní společenství na ostrově Kypr uznává ( 40 ). Jeho území zahrnuje také severní část ostrova, ve které se nachází sporný pozemek ( 41 ). Severokyperskou tureckou republiku, která tuto oblast skutečně kontroluje, s výjimkou Turecka, neuznal žádný stát ( 42 ). Z protokolu č. 10 vyplývá, že také státy, které akt o přistoupení podepsaly, měly za to, že je severní část Kypru zahrnuta do státního území Kyperské republiky a z tohoto důvodu je součástí přistupujícího území. Jinak by bylo nadbytečné v této části ostrova pozastavovat uplatňování acquis communautaire.

81.

Rozhodnutí, k jehož prohlášení vykonatelnosti je předkládající soud vyzván, se alespoň částečně týká také ( 43 ) věcných práv, a sice vlastnictví pozemku nacházejícího se na území Kyperské republiky. Podle doslovného výkladu čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001 o výlučné příslušnosti soudů tohoto členského státu není žádných pochyb.

82.

Manželé Oramsovi se však domnívají, že duch a cíl tohoto ustanovení tomuto závěru brání.

83.

Podle ustálené judikatury je hlavním důvodem pro výlučnou příslušnost soudu smluvního státu, kde se nemovitost nachází, okolnost, že soud v místě, kde se nemovitost nachází, je nejlépe s to rozhodnout spory, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem ( 44 ). Obecně jsou spory tohoto druhu rozhodovány podle pravidel státu, kde se nemovitost nachází. Navíc často vyžadují ověření a znalecké posudky, které musí být provedeny na místě. Z toho vyplývá, že přiznání výlučné příslušnosti soudu v místě, kde se nemovitost nachází, který je nejlépe s to, s ohledem na blízkost, zjistit skutkový stav, odpovídá zájmu řádného výkonu spravedlnosti ( 45 ).

84.

Manželé Oramsovi z toho vyvozují, že čl. 22 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán restriktivně a nezakládá příslušnost soudů Kyperské republiky k projednávání žalob týkajících se nároků souvisejících s pozemky nacházejícími se v severní části. Vzhledem k tomu, že na tomto území skutečná kontrola neexistuje, totiž soudy Kyperské republiky nemají výhodu týkající se blízkosti.

85.

V konečném výsledku není třeba zkoumat, zda je tato analýza, kterou znění ustanovení nijak nepodporuje, správná. Článek 22 bod 1 nařízení č. 44/2001 by totiž byl porušen pouze v případě, že by z důvodu místa, kde se majetek nachází, byly příslušné soudy jiného členského státu, a nikoli soudy Kyperské republiky. Není zřejmé, jaký členský stát by to měl být. Nezávisle na svém mezinárodním statutu by Severokyperská turecká republika měla být v nejlepším případě pokládána za třetí stát. Vzhledem k tomu, že čl. 22 bod 1 nezakládá přímo výlučnou příslušnost soudů třetího státu, toto ustanovení nelze porušit ani v takovém případě.

86.

Je pravda, že v právní nauce existuje spor týkající se případného „účinku odrazu“ čl. 22 bodu 1 ve prospěch třetích států ( 46 ). Zdá se, že Soudní dvůr tento „účinek odrazu“ odmítl. V posudku, který vydal ohledně nové Luganské úmluvy, uvedl, že výlučná příslušnost soudu v místě, kde se majetek nachází ve třetím státě, vylučuje příslušnost, kterou článek 2 stanoví podle místa bydliště žalovaného v některém členském státě, pouze proto, že Luganská úmluva obsahuje ustanovení obdobné článku 22 nařízení; pouze na základě nařízení se vychází z příslušnosti soudu v místě bydliště ve Společenství ( 47 ).

87.

V každém případě by bylo chybné tento „účinek odrazu“ uplatnit také s ohledem na čl. 35 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Ze vzájemného spojení čl. 35 odst. 1 a 3 totiž vyplývá, že uznání a výkon rozhodnutí z důvodu porušení pravidel pro určení příslušnosti lze odmítnout jen ve výjimečných případech. Z toho vyplývá, že působnost čl. 35 odst. 1 nemůže být rozšířena tím, že by se jako důvod pro odmítnutí uznání uplatnilo neuznání pravomoci soudů třetích států, které nejsou smluvními stranami Luganské úmluvy.

88.

Pouze v zájmu úplnosti uvedu následky, které by vznikly, kdyby Severokyperská turecká republika měla být na rozdíl od stanoviska, které v tomto ohledu zastávám, považována za třetí stát. Článek 22 bod 1 nařízení č. 44/2001 by soudům Kyperské republiky nepřiznával výlučnou příslušnost pro spory související s pozemkem, který se nachází na území uvedeného třetího státu. Uplatnilo by se tedy pravidlo obecné příslušnosti. Podle čl. 35 odst. 3 nařízení skutečnost, zda je soud v Nikósii skutečně příslušný, či nikoli ( 48 ), by na uznání a výkon jeho rozhodnutí neměla vliv.

89.

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že ustanovení čl. 35 odst. 1 ve vzájemném spojení s ustanovením čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001 soud členského státu neopravňují k tomu, aby odmítl uznat a vykonat rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu, týkající se pozemku nacházejícího se na území tohoto jiného členského státu, nad nímž vláda tohoto jiného členského státu nevykonává skutečnou kontrolu.

90.

Třetí otázka se týká výkladu ustanovení o veřejném pořádku uvedeného v čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Předkládající soud si klade otázku, zda se na základě tohoto ustanovení rozhodnutí nesmí uznat a vykonat, jestliže toto rozhodnutí nemůže být v praxi ve státě původu vykonáno, jelikož se týká pozemku nacházejícího se na území tohoto státu, nad nímž vláda tohoto státu nevykonává skutečnou kontrolu.

91.

Článek 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.

92.

V zásadním rozsudku Krombach ( 49 ) Soudní dvůr určil, že článek 27 Bruselské úmluvy – ustanovení, které je předchůdcem článku 34 nařízení č. 44/2001 – musí být vykládáno striktně. Toto ustanovení totiž představuje překážku provádění jednoho ze základních cílů úmluvy, kterým je vytvoření autonomního a soudržného systému, který zaručuje volný pohyb rozsudků ve Společenství. Pokud jde konkrétněji o ustanovení o veřejném pořádku, které je uvedeno v čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy, toto ustanovení lze tedy uplatnit pouze ve výjimečných případech ( 50 ).

93.

Soudní dvůr z toho vyvodil následující:

„Použití ustanovení o veřejném pořádku, uvedeného v čl. 27 bodu 1 úmluvy, přichází v úvahu pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by nepřijatelným způsobem narušovaly právní řád státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena základní zásada. Aby byl respektován zákaz přezkoumávání cizího rozhodnutí ve věci samé, musel by zásah představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu státu, v němž se o uznání žádá, za podstatné, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní“ ( 51 ).

94.

Soudní dvůr konečně uvedl, že ačkoli je smluvním státům v zásadě ponechána volnost určit požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku podle výhrady obsažené v čl. 27 bodu 1 úmluvy v souladu se svými vnitrostátními pojetími, patří vymezení tohoto pojmu do výkladu úmluvy ( 52 ). I když tak Soudnímu dvoru nepřísluší definovat obsah veřejného pořádku smluvního státu, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud smluvního státu tento pojem použít, aby neuznal rozhodnutí vydané soudem jiného smluvního státu ( 53 ).

95.

S ohledem na tyto závěry je třeba přezkoumat, zda skutečnost, že rozhodnutí nelze ve státě původu skutečně vykonat, může být pokládána za zjevný zásah do veřejného pořádu ve smyslu čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001, který vyloučí uznání a výkon v jiném členském státě.

96.

Jak správně uvádí řecká vláda a Komise, podle čl. 38 odst. 1 nařízení č. 44/2001 je třeba, aby rozhodnutí bylo vykonatelné ve státě původu, aby jej za vykonatelné prohlásil soud jiného členského státu. Titul tedy ve státě výkonu nebude mít rozsáhlejší účinnost než ve svém státě původu ( 54 ).

97.

V rozsudku Coursier ( 55 ) Soudní dvůr odpovídající pasáž článku 31 Bruselské úmluvy vyložil v tom smyslu, že výraz „vykonatelný“ se týká pouze vykonatelnosti z formálního hlediska a nikoli podmínek, za kterých mohou být cizí rozhodnutí vykonána ve státě původu. Požadované formality splněny nejsou, jestliže je rozhodnutí předmětem opravného prostředku nebo proti němu ještě opravný prostředek podán být může, nebylo-li prohlášeno za předběžně vykonatelné.

98.

Bylo by v rozporu s cílem nařízení č. 44/2001, kterým je zaručit volný pohyb rozhodnutí zjednodušením uznávání a výkonu ( 56 ), kdyby vykonatelnost závisela na konkrétních faktických podmínkách výkonu rozhodnutí ve státě původu. Na rozdíl od vykonatelnosti související se splněním formalit nelze stanovit, zejména nikoli na základě osvědčení ve smyslu článku 54 nařízení, zda a za jakých podmínek může být rozhodnutí konkrétně vykonáno ve státě původu. Navíc překážky skutečného výkonu nic nemění na právní účinnosti rozsudku.

99.

Projednávaný případ sám ilustruje nepostižitelné faktory, které může zahrnovat posuzování skutečných možností výkonu rozhodnutí. Je pravda, že v současné době určité pohledávky s exekučním titulem nemohou být na Kypru vykonány, neboť Kyperská republika není schopna vykonávat veřejnou moc na území, na kterém se nachází předmětný pozemek. Naproti tomu peněžité pohledávky mohou být v plném rozsahu vykonány v části ostrova kontrolované Kyperskou republikou, pokud v ní manželé Oramsovi mají nehmotný majetek, jako jsou bankovní vklady nebo jiné pohledávky.

100.

Článek 38 odst. 1 nařízení taxativně vymezuje meze vykonatelnosti, kterou má cizí rozhodnutí ve státě původu, jakožto podmínky nezbytné pro to, aby soudy jiného členského státu mohly toto rozhodnutí prohlásit za vykonatelné, přičemž tatáž podmínka nemůže být uplatněna znovu v jiném smyslu na základě ustanovení o veřejném pořádku. Z obdobných důvodů čl. 35 odst. 3 druhá věta nařízení č. 44/2001 výslovně vylučuje, aby byl nedostatek příslušnosti, která nemůže být přezkoumávána podle článku 35, nicméně považován za narušení veřejného pořádku v smyslu čl. 34 bodu 1.

101.

Komise, a rovněž tak manželé Oramsovi navíc vznášejí otázku, zda může být proti výkonu uplatněn jiný důvod veřejného pořádku. Domnívají se, že uznání a výkon rozhodnutí soudu v Nikósii může narušit „mezinárodní veřejný pořádek“ tím, že podkopá úsilí mezinárodního společenství směřující k vyřešení kyperské otázky.

102.

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že sám předkládající soud neměl za to, že jde o takový důvod k odmítnutí uznání a výkonu ve Spojeném království. Soudní dvůr je v zásadě vázán předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, který soud ve svém předkládacím rozhodnutí stanovil. Strany sporu nejsou obvykle oprávněny k tomu, aby Soudnímu dvoru předkládaly doplňující otázky ( 57 ).

103.

To platí zvláště pro výklad pojmu „veřejný pořádek“ uvedeného v čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001, neboť přísluší členským státům, aby určily požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku v souladu s jejich vnitrostátním pojetím ( 58 ). K tomu je třeba uvést, že se Spojené království tohoto řízení neúčastnilo. Soudní dvůr tedy nemá hodnověrné informace umožňující zjistit, zda důvody vznesené Komisí mají být považovány za důvody tvořící součást veřejného pořádku tohoto členského státu.

104.

Komise nicméně vychází výslovně z mezinárodního veřejného pořádku. Domnívá se, že se čl. 34 bod 1 týká pouze veřejného pořádku členského státu, ve kterém má být rozhodnutí uznáno. Nic ale podle ní nebrání tomu, aby se mělo za to, že důvody mezinárodního veřejného pořádku jsou rovněž součástí vnitrostátního veřejného pořádku.

105.

V případě, že by se Soudní dvůr domníval, že je vhodné se touto otázkou zabývat, třebaže není předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, uvádím následující.

106.

V rozsudku Krombach měl Soudní dvůr za to, že mu přísluší přezkoumávat meze, ve kterých soud smluvního státu Bruselské úmluvy může vycházet z pojmu „veřejný pořádek“, aby neuznal rozhodnutí vydané soudem jiného smluvního státu ( 59 ). Vzhledem k tomu, že taková základní práva, jaká jsou uvedena v EÚLP, jsou součástí obecných právních zásad, dospěl k závěru, že je soud členského státu oprávněn odmítnout uznat cizí rozsudek, na jehož základě došlo ke zjevnému zásahu do základních práv ( 60 ).

107.

Soudní dvůr tak v této věci skutečně spojil základní práva, která jsou na mezinárodní úrovni chráněna EÚLP, s vnitrostátním veřejným pořádkem. Odmítnutí uznat cizí rozsudek je tedy v každém případě v souladu s čl. 34 bodem 1 nařízení č. 44/2001, jestliže požadavky vnitrostátního veřejného pořádku sjednají nápravu zjeveného porušení základních práv zakotvených v EÚLP.

108.

O otázce, zda soudy mají nejen právo, ale také povinnost odmítnout vykonat cizí rozsudek, který zjevně porušuje základní práva v rámci Společenství, ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Ve prospěch takového názoru svědčí skutečnost, že podle ustálené judikatury základní práva zavazují vnitrostátní soudy, jestliže vnitrostátní situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti práva Společenství ( 61 ).

109.

V projednávaném případě však Komise netvrdí, že rozsudek, jehož výkon se navrhuje, porušuje základní práva. Poukazuje spíše na mezinárodní politické požadavky týkající se kyperské otázky. Tyto požadavky nabyly v určité míře závazný právní charakter v rozsahu, v němž se objevily v rezolucích Rady bezpečnosti Organizace spojených národů ( 62 ). Tak je tomu zejména v případě povinnosti států zdržet se jakékoli činnosti, která by rozněcovala kyperský konflikt.

110.

Zachování míru a znovunastolení územní celistvosti Kypru jsou zajisté vysoce respektovatelnými hodnotami. Je však velmi sporné, zda je tyto cíle možné pokládat za „[…] právní pravidlo považované v právním řádu státu, v němž se o uznání žádá, za podstatné, nebo právo, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní“ ve smyslu rozsudku Krombach ( 63 ).

111.

Jak jsem již uvedla, zásady a výzvy obsažené v rezolucích Rady bezpečnosti týkajících se Kypru jsou v každém případě příliš obecné k tomu, aby z nich byla vyvozena konkrétní povinnost neuznat žádný rozsudek soudu Kyperské republiky týkající se vlastnických práv na území nacházejícím se v severní části Kypru. Nezávisle na tom není ani zřejmé, zda uznání rozsudku v tomto kontextu přispívá k vyřešení kyperské otázky nebo ji komplikuje a zda toto uznání za účelem ochrany základních práv M. Apostolidese ( 64 ) dokonce není nutné.

112.

Na třetí otázku je tedy třeba odpovědět tak, že soud členského státu nemůže odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí na základě toho, že uplatní ustanovení o veřejném pořádku uvedené v čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001 z důvodu, že rozhodnutí sice odpovídá formalitám vyžadovaným pro vykonatelnost ve státě původu, ale nemůže v něm být vykonáno z faktických důvodů.

113.

Čtvrtá otázka směřuje k upřesnění, zda uznání rozsudku pro zmeškání může být odmítnuto na základě čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 z důvodu vad při doručování návrhu na zahájení řízení, jestliže byl rozsudek přezkoumán v řízení o opravném prostředku zahájeném žalovaným.

114.

Podle čl. 34 bodu 2 se rozhodnutí neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem. Vadu, kterou je doručení stiženo, však podle tohoto ustanovení nelze uplatnit, jestliže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí pro zmeškání, i když k tomu měl možnost.

115.

V projednávaném případě manželé Oramsovi skutečně u soudu v Nikósii proti rozsudku pro zmeškání podali opravný prostředek. Jejich opravný prostředek však byl zamítnut poté, co proběhlo úplné a řádné soudní řízení, z důvodu, že proti žalobě neuplatnili přijatelnou obranu (arguable defence). Krom toho uvádějí řadu okolností souvisejících s doručením obsílky, které jim zabránily v tom, aby se v dostatečném časovém předstihu připravili na jednání před soudem, a v tomto ohledu uplatňují judikaturu týkající se čl. 27 bodu 2 Bruselské úmluvy ( 65 ).

116.

V rozsudku ASML ( 66 ) však Soudní dvůr poukázal na odlišnosti mezi čl. 34 bodem 2 nařízení č. 44/2001 a čl. 27 bodem 2 Bruselské úmluvy. Článek 27 bod 2 Bruselské úmluvy stanoví, že rozhodnutí nejsou uznávána, „jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost řádně a včas tak, aby se mohl bránit“.

117.

Naproti tomu řádnost doručení návrhu na zahájení řízení není podle čl. 34 bod 2 nařízení č. 44/2001 nezbytně určující ( 67 ). Důraz se klade spíše na skutečnou záruku práv obhajoby. Pokud žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, proti rozhodnutí nepodal opravný prostředek, i když k tomu měl možnost, čl. 34 bod 2 nařízení č. 44/2001 v současné době předpokládá, že práva obhajoby byla dodržena i přes vadu, kterou je doručení stiženo.

118.

Z toho vyplývá, že rozsudek uvedený v souvislosti s čl. 27 bodem 2 Bruselské úmluvy se nemůže vztahovat na čl. 34 bod 2 nařízení č. 44/2001 ( 68 ).

119.

Nové znění ustanovení zřetelněji zohledňuje cíl směřující k usnadnění uznávání a výkonu rozhodnutí, aniž by nicméně ohrozilo práva obhajoby, která jsou podle ustálené judikatury součástí základních práv, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje ( 69 ).

120.

V projednávané věci mohl být proti rozsudku pro zmeškání soudu v Nikósii podán opravný prostředek, který manželé Oramsovi podali. V tomto případě z čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že uznání a výkon nemohou být tím spíše odmítnuty z důvodu, že je doručení stiženo vadami.

121.

To platí v každém případě tehdy, kdy žádná zvláštní okolnost spočívající zejména ve způsobu, jakým je řízení o opravném prostředku organizováno, nenarušila výkon práv obhajoby. V řízení v původní věci tomu nic nenasvědčuje. Podle zjištění předkládajícího soudu manželé Oramsovi mohli svou argumentaci uplatnit v úplném a řádném soudním řízení. Rozhodnutí vydané ve věci opravného prostředku bylo dále možné napadnout opravným prostředkem před Nejvyšším soudem Kyperské republiky, což manželé Oramsovi učinili, avšak bez úspěchu.

122.

Okolnost, že kyperské předpisy ukládají žalobci, aby uplatnil přijatelnou obranu k tomu, aby dosáhl zrušení rozsudku pro zmeškání, jak se zdá podstatně nenarušila práva obhajoby manželů Oramsových. Podle článku 36 a čl. 45 odst. 2 nařízení při řízení o vykonatelnosti nesmí být zohledněna skutečnost, že se jim nepodařilo kyperské soudy přesvědčit o svém postoji ve věci samé.

123.

Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět následujícím způsobem: článek 34 bod 2 nařízení č 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že uznání a výkon rozsudku pro zmeškání nemohou být odmítnuty z důvodu vad, kterými je stiženo doručení návrhu na zahájení řízení, jestliže žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, mohl proti rozsudku pro zmeškání podat opravný prostředek, jestliže soudy státu původu rozhodnutí dále přezkoumaly v úplném a řádném řízení a jestliže nic nenasvědčuje tomu, že v tomto řízení byla porušena práva obhajoby žalovaného.

124.

S ohledem na odpověď na čtvrtou otázku již není třeba odpovídat na pátou otázku.

125.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby na otázky Court of Appeal bylo odpovězeno následujícím způsobem: