1

Svými kasačními opravnými prostředky se Spolková republika Německo, jakož i společnosti Glunz AG a OSB Deutschland GmbH (dále jen „Glunz“ a „OSB“) domáhají zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 1. prosince 2004, Kronofrance v. Komise (T-27/02, Sb. rozh. s. II-4177, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud zrušil rozhodnutí Komise SG (2001) D ze dne 25. července 2001 nevznést námitky proti státní podpoře poskytnuté německými orgány společnosti Glunz (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

3

Článek 4 tohoto nařízení, nazvaný „Předběžné přezkoumání oznámení a rozhodnutí Komise“, uvádí:

„[…]

2.   Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že oznámené opatření není podporou, zaznamená tento nález ve formě rozhodnutí.

3.   Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že nejsou vzneseny žádné pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem, pokud opatření spadá pod čl. [87] odst. 1 Smlouvy, rozhodne, že opatření je slučitelné se společným trhem (dále jen ‚rozhodnutí nevznášet námitky‘). Rozhodnutí blíže určí, která výjimka podle Smlouvy byla použita.

4.   Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že existují pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem, rozhodne o zahájení postupu podle čl. [88] odst. 2 Smlouvy (dále jen ‚rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení‘).

[…]“

4

Víceodvětvový rámec pro regionální podpory velkých investičních plánů (Úř. věst. 1998, C 107, s. 7, dále jen „víceodvětvový rámec z roku 1998“), platný v rozhodné době, stanoví pravidla pro posuzování podpor, které spadají do jeho rozsahu působnosti, za účelem uplatnění čl. 87 odst. 3 ES.

5

Na základě víceodvětvového rámce z roku 1998 Komise stanoví případ od případu maximální přípustnou intenzitu podpory pro záměry podléhající povinnosti oznámení stanovené v článku 2 nařízení č. 659/1999.

6

Bod 3.10 tohoto víceodvětvového rámce popisuje vzorec pro výpočet, na základě kterého Komise určuje tuto intenzitu. Tento vzorec nejdříve vychází z určení maximální přípustné intenzity uplatnitelné na podpory velkým podnikům v posuzované oblasti, nazvané „regionální strop“ (faktor R), který je následně vynásoben třemi příslušnými koeficienty, a sice stavem hospodářské soutěže v posuzovaném sektoru (faktor T), poměrem kapitál/práce (faktor I) a dopadem příslušné podpory na region (faktor M). Maximální intenzita povolené podpory tak odpovídá vzorci: R x T x I x M.

7

Podle bodu 3.2 uvedeného víceodvětvového rámce předpokládá faktor T –„stav hospodářské soutěže“ – analýzu s cílem určit, zda oznámený záměr bude uskutečněn v sektoru nebo subsektoru, který trpí nadměrnou strukturální kapacitou.

8

Podle bodu 3.3 víceodvětvového rámce z roku 1998 Komise pro určení existence nebo neexistence takové nadměrné kapacity zohlední na úrovni Evropského společenství rozdíl mezi průměrnou mírou využití výrobních kapacit zpracovatelského průmyslu jako celku a mírou využití kapacit v dotčeném (sub)sektoru. Tato analýza se týká referenčního období odpovídajícího pěti posledním rokům, za které jsou údaje k dispozici.

9

Bod 3.4 tohoto víceodvětvového rámce zní následovně:

„Pokud nejsou údaje týkající se využití kapacit dostatečné, Komise přezkoumá, zda jsou posuzované investice realizovány na trhu v propadu. Za tímto účelem srovnává vývoj zjevné spotřeby dotčeného výrobku nebo výrobků (jinak řečeno výroba plus dovozy minus vývozy) s mírou růstu zpracovatelského průmyslu jako celku na úrovni [Evropského hospodářského prostoru].“(neoficiální překlad)

10

Na základě bodu 3.10.1 uvedeného víceodvětvového rámce je uplatňován opravný koeficient 0,25; 0,5; 0,75 nebo 1 na faktor T „stav hospodářské soutěže“ v závislosti na následujících kritériích:

11

Dopisem ze dne 4. srpna 2000 oznámila Spolková republika Německo Komisi záměr podpory investice spadající do víceodvětvového rámce z roku 1998 ve prospěch společnosti Glunz na výstavbu integrovaného střediska pro zpracování dřeva v Nettgau ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko (Německo).

12

Podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999 rozhodla Komise dne 25. července 2001 o nevznesení námitek proti poskytnutí této podpory a určila na základě posouzení podpory vzhledem ke kritériím stanoveným víceodvětvovým rámcem z roku 1998 maximální přípustnou intenzitu. V tomto rámci, jelikož z přezkumu údajů týkajících se míry využití kapacit hospodářského sektoru, který zahrnuje výrobu dřevených desek, nevyplývaly žádné nadbytečné strukturální kapacity, Komise použila maximální opravný koeficient rovný 1, pokud jde o faktor T „stav hospodářské soutěže“, aniž by přezkoumala otázku, zda by dotčená investice byla uskutečněna na trhu v propadu.

13

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 4. února 2002 podala Kronofrance SA (dále jen „Kronofrance“) žalobu směřující ke zrušení sporného rozhodnutí, kterou založila na čtyřech důvodech vycházejících zaprvé z porušení článku 87 ES a víceodvětvového rámce z roku 1998, zadruhé z porušení čl. 88 odst. 2 ES, zatřetí ze zneužití pravomoci a začtvrté z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

14

Komise naopak vznesla námitku nepřípustnosti žaloby, založenou na údajném nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Podle žalovaného orgánu Kronofrance nemohla být považována za konkurenční podnik vůči příjemci podpory, a tedy nemohla nárokovat postavení „zúčastněné strany“ ve smyslu nařízení č. 659/1999. Z tohoto důvodu údajně bylo nepřípustné, aby sporné rozhodnutí napadla.

15

Pokud jde o věc samou, Kronofrance zejména tvrdila, že Komise tím, že povolila poskytnutí podpory na základě pouhého předběžného přezkumu, porušila čl. 88 odst. 2 ES, jakož i čl. 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999, které požadují zahájení formálního vyšetřovacího řízení, pokud „existují pochybnosti“ o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem.

16

Podle Kronofrance by z podrobného přezkumu situace na trhu takové pochybnosti vyplynuly. V průběhu správního řízení Kronofrance Komisi sdělila údaje týkající se zjevné spotřeby dřevěných desek, čímž prokázala, že se dotčená investice týká trhu v propadu. Komise se však údajně omezila pouze na přezkum případné existence nadměrné strukturální kapacity a usoudila, že nemusí ověřit, zda jsou dotčené investice uskutečněny na trhu v propadu.

17

V bodech 38 až 44 napadeného rozsudku Soud konstatoval, že mezi Glunz a Kronofrance existuje soutěžní vztah, na jehož základě má Kronofrance postavení zúčastněné strany a může být považována za bezprostředně a osobně dotčenou sporným rozhodnutím ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES. Na tomto základě Soud zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí.

18

Pokud jde o věc samou, měl Soud v bodech 79 až 111 napadeného rozsudku za to, že Komise porušila článek 87 ES a víceodvětvový rámec z roku 1998 tím, že přezkoumala stav hospodářské soutěže na dotyčném trhu pouze na základě údajů týkajících se nadměrné strukturální kapacity, aniž by rovněž ověřila, zda je plánovaná podpora určena pro trh v propadu.

19

Soud k tomuto závěru dospěl poté, co měl zejména za to, že by jednak odlišný výklad vedl k popření specifičnosti obou kritérií posuzování pro faktor T „stav hospodářské soutěže“, a jednak, že investice uskutečněné na trhu v propadu způsobují vážné riziko narušení hospodářské soutěže, což jasně odporuje cíli nenarušené hospodářské soutěže sledovanému článkem 87 ES. Takový závěr je mimoto údajně v souladu s cílem, který si Komise sama stanovila přijetím víceodvětvového rámce z roku 1998, který podle bodu 1.2 tohoto rámce spočívá v omezení podpor velkých plánů takovým způsobem, aby bylo zabráněno v co největším možném rozsahu nepříznivým účinkům na hospodářskou soutěž při současném zachování stimulačních účinků pro oblast, které má být podpora poskytnuta.

20

Soud tudíž sporné rozhodnutí zrušil.

21

Spolková republika Německo, jakož i společnosti Glunz a OSB podaly proti napadenému rozsudku dva kasační opravné prostředky, zapsané do rejstříku Soudního dvora dne 11. února 2005, pod číslem C-75/05 P, a dne 16. února 2005, pod číslem C-80/05 P.

22

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 13. října 2005 bylo rozhodnuto o spojení těchto dvou věcí pro účely ústní části řízení a rozsudku.

23

Spolková republika Německo a Komise navrhují, aby Soudní dvůr:

24

Glunz a OSB navrhují, aby Soudní dvůr:

25

Kronofrance navrhuje, aby Soudní dvůr:

26

Spolková republika Německo uvádí tři důvody na podporu svého kasačního opravného prostředku, zatímco Glunz a OSB vznášejí čtyři důvody, které se s těmito důvody částečně shodují.

27

Spolková republika Německo svým prvním důvodem, jakož i Glunz a OSB svým druhým důvodem, podporovány Komisí, tvrdí, že napadený rozsudek porušuje článek 230 čtvrtý pododstavec ES, jelikož Soud měl Kronofrance za „bezprostředně a osobně dotčenou“ sporným rozhodnutím, a proto žalobu tohoto podniku považoval za přípustnou. Toto nesprávné posouzení podle nich vyplývá z nadměrného rozšíření působnosti čl. 230 čtvrtého pododstavce ES a z jeho nesprávného výkladu ve světle nařízení č. 659/1999.

28

Nalézací soud se totiž údajně neprávem domníval, že každá osoba potenciálně „zúčastněná“ na formálním vyšetřovacím řízení ohledně podpory podle čl. 1 písm. h) nařízení č. 659/1999 musí být považována za bezprostředně a osobně dotčenou ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES rozhodnutím o schválení vydaným na závěr fáze předběžného přezkumu, aniž by v takovém případě bylo nezbytné dokazovat, že soutěžní postavení žalobkyně v prvním stupni bylo tímto rozhodnutím „podstatně“ dotčeno.

29

Naproti tomu podle Spolkové republiky Německo, jakož i podle společností Glunz a OSB neznamená postavení „zúčastněných stran“ ve smyslu nařízení č. 659/1999 automaticky oprávnění podat žalobu. Pouze konkrétní přezkum založený na soutěžním vztahu existujícím mezi příjemcem podpory a žalobcem v prvním stupni údajně dodržuje požadavky stanovené ustálenou judikaturou, a zejména rozsudkem ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, Recueil, s. 197). Soud proto měl za účelem zjištění aktivní legitimace Kronofrance ověřit, zda její postavení na dotyčném trhu bylo dotčeno podstatně.

30

Avšak na rozdíl od toho, co se domníval Soud, Glunz a Kronofrance nejsou skutečně konkurenty na dotčeném trhu, a tudíž postavení Kronofrance na tomto trhu nemohlo být podstatně dotčeno.

31

V tomto ohledu Glunz a OSB tvrdí, že zjištění Soudu, podle kterého se odbytiště Kronofrance a Glunz překrývají, je nepřesné. Soud totiž údajně nesprávně posoudil údaje týkající se trhů obou podniků.

32

Mimoto Spolková republika Německo zdůrazňuje, že se Soud spokojil s konstatováním, že Glunz náleží do skupiny, k níž patří další společnosti činné v oblasti zpracování dřeva ve Francii. Toto kritérium však údajně není relevantní, jelikož je založeno na úvahách týkajících se skupiny, a nikoli na konkrétní konkurenci existující mezi oběma dotčenými podniky.

33

Ve světle těchto úvah Spolková republika Německo, Glunz a OSB, jakož i Komise soudí, že žaloba Kronofrance měla být prohlášena za nepřípustnou.

34

Kronofrance naopak tvrdí, že v případě nezahájení formálního vyšetřovacího řízení musí konkurent příjemce podpory pouze prokázat, že je „zúčastněnou stranou“ ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, jestliže jeho žaloba směřuje k ochraně těchto procesních práv. V takovém případě není nezbytné dokazovat, že soutěžní postavení žalobce je dotčeno podstatně. Údajně stačí, že zájmy žalobce mohou být poskytnutím podpory dotčeny. V projednávané věci je přímý soutěžní vztah existující mezi Kronofrance a Glunz dostačující k učinění tohoto závěru.

35

Na úvod je třeba připomenout, že v souladu s čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, pouze pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.

36

Podle ustálené judikatury mohou jiné subjekty než adresáti rozhodnutí pouze tehdy tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pokud je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát takového rozhodnutí (viz zejména výše uvedený rozsudek Plaumann v. Komise, s. 223; rozsudky ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise, C-198/91, Recueil, s. I-2487, bod 20; ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C-225/91, Recueil, s. I-3203, bod 14, a ze dne 13. prosince 2005, Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, C-78/03 P, Sb. rozh. s. I-10737, bod 33).

37

Jelikož se tato žaloba týkala rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor, je třeba uvést, že v rámci řízení o kontrole státních podpor, stanoveného v článku 88 ES, musí být rozlišována jednak předběžná fáze zkoumání podpor zavedená v odstavci 3 tohoto článku, jejímž cílem je pouze umožnit Komisi, aby si mohla utvořit své prvotní stanovisko ohledně částečné nebo plné slučitelnosti dotčené podpory, a jednak fáze vyšetřování uvedená v odstavci 2 téhož článku. Pouze v rámci této fáze, která má umožnit Komisi, aby získala úplné informace o všech okolnostech věci, ukládá Smlouva Komisi povinnost vyzvat zúčastněné strany, aby předložily své připomínky (výše uvedené rozsudky Cook v. Komise, bod 22; Matra v. Komise, bod 16; rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C-367/95 P, Recueil, s. I-1719, bod 38, jakož i výše uvedený rozsudek Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, bod 34).

38

Z toho vyplývá, že jestliže, aniž bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES, Komise rozhodnutím přijatým na základě odstavce 3 téhož článku konstatuje, že podpora je slučitelná se společným trhem, mohou se nositelé těchto procesních záruk domoci jejich dodržení, pouze pokud mají možnost toto rozhodnutí zpochybnit před soudem Společenství. Z těchto důvodů soud Společenství prohlásí za přípustnou žalobu směřující ke zrušení takového rozhodnutí podanou zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, pokud žalobce podáním žaloby sleduje zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě tohoto posledně uvedeného ustanovení (výše uvedený rozsudek Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, bod 35 a citovaná judikatura).

39

Soudní dvůr již uvedl, že takovými zúčastněnými stranami jsou osoby, podniky nebo sdružení případně zasažené ve svých zájmech poskytnutím podpory, tj. zejména podniky soutěžící s příjemci této podpory a profesní organizace (výše uvedené rozsudky Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 41, jakož i Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, bod 36).

40

Naproti tomu, pokud žalobce zpochybní opodstatněnost rozhodnutí o posouzení podpory jako takové, pouhá skutečnost, že může být považován za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, nemůže stačit pro uznání přípustnosti žaloby. Musí v takovém případě prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu výše uvedeného rozsudku Plaumann v. Komise. Tak je tomu zejména tehdy, pokud je žalobcovo postavení na trhu podstatně zasaženo podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. ledna 1986, Cofaz a další v. Komise, 169/84, Recueil, s. 391, body 22 až 25, a výše uvedený rozsudek Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, bod 37).

41

Právě vzhledem k těmto zásadám, odvozeným judikaturou připomenutou v předcházejících bodech, je třeba zkoumat argumenty předložené navrhovatelkami za účelem zpochybnění posouzení přípustnosti žaloby v prvním stupni provedeného Soudem.

42

Nejprve je však třeba uvést, že Soud v bodě 35 napadeného rozsudku konstatoval, aniž by to uvedené navrhovatelky zpochybnily, že Kronofrance požadovala zrušení sporného rozhodnutí z důvodu, že Komise neprávem odmítla zahájit formální vyšetřovací řízení upravené v čl. 88 odst. 2 ES.

43

Jak uvedl generální advokát v bodech 116 až 118 svého stanoviska, pro ověření dodržení podmínky, podle které dotyčný podnik musí být osobně dotčen ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, tedy Soud právem zjišťoval, zda Kronofrance může být považována za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES a čl. 1 písm. h) nařízení č. 659/1999, a zkoumal za tímto účelem postavení Kronofrance na dotyčném trhu, přičemž dospěl k závěru, že mezi Kronofrance a Glunz existuje soutěžní vztah.

44

Za těchto okolností, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, nebyl Soud prvního stupně, zejména s ohledem na výše uvedené rozsudky Cook v. Komise a Matra v. Komise, nikterak povinen rovněž požadovat, aby bylo prokázáno, že soutěžní postavení Kronofrance na trhu bylo přijetím sporného rozhodnutí dotčeno podstatně.

45

Navrhovatelky dále napadají analýzu, na jejímž základě Soud dospěl k závěru, že mezi společnostmi Glunz a Kronofrance existuje soutěžní vztah, přičemž se opírají o dva argumenty.

46

Navrhovatelky jednak uvádějí, že Soud k tomuto závěru dospěl po nesprávném posouzení některých údajů týkajících se geografického rozsahu příslušných odbytišť obou dotčených podniků, které se překrývají ve zcela zanedbatelném rozsahu, takže mezi společnostmi Glunz a Kronofrance neexistuje žádný soutěžní vztah.

47

Je však nutno konstatovat, že i když je tento argument uveden v rámci důvodu vycházejícího z nesprávného právního posouzení, snaží se navrhovatelky ve skutečnosti zpochybnit skutkové posouzení provedené Soudem.

48

Takové posouzení přitom v rámci kasačního opravného prostředku nepodléhá přezkumu Soudního dvora, s výhradou případu zkreslení skutkového stavu a důkazů předložených nalézacímu soudu (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 2. března 1994, Hilti v. Komise, C-53/92 P, Recueil, s. I-667, bod 42, a ze dne 23. března 2006, Mülhens v. OHIM, C-206/04 P, Sb. rozh. s. I-2717, bod 28).

49

Z toho vyplývá, že jelikož v projednávaném případě nebylo prokázáno, ba ani navrhovatelkami tvrzeno žádné zkreslení, musí být tento argument považován za zjevně nepřípustný.

50

Zároveň navrhovatelky tvrdí, že se Soud neopíral o analýzu konkrétní hospodářské soutěže existující mezi společnostmi Kronofrance a Glunz, nýbrž o obecné úvahy týkající se působení společností patřících do skupiny, do níž náleží Glunz, na francouzském trhu dřevěných desek.

51

V tomto ohledu stačí konstatovat, že Soud poté, co uvedl, že oba dotčené podniky vyrábějí dřevěné desky a že existuje vzájemné překrytí jejich odbytišť, v bodě 43 napadeného rozsudku dodal následující:

„Z[e sporného rozhodnutí] rovněž vyplývá, že Glunz je dceřinou společností Tableros de Fibras SA, která vlastní ve Francii závody působící v oblasti dřevozpracujícího průmyslu, které na ni byly převedeny společností Glunz v roce 1999.“

52

Ze znění tohoto bodu napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Soud na úvahy týkající se skupiny, do které náleží Glunz, odkázal pouze pro úplnost, poté, co již dospěl k závěru, že mezi oběma dotčenými podniky existuje soutěžní vztah. Soud tedy v žádném případě závěr, ke kterému dospěl v bodě 44 napadeného rozsudku, nezaložil pouze na tomto základě.

53

Z toho vyplývá, že tento argument musí být zamítnut jako irelevantní.

54

S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout první důvod kasačního opravného prostředku vznesený Spolkovou republikou Německo, jakož i druhý důvod kasačního opravného prostředku vznesený společnostmi Glunz a OSB.

55

Spolková republika Německo svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, jakož i Glunz a OSB svým prvním důvodem, podporovány Komisí tvrdí, že Soud nesprávně uplatnil čl. 87 odst. 3 ES, jakož i víceodvětvový rámec z roku 1998.

56

Soud údajně porušil rozsáhlou posuzovací pravomoc, kterou Komise má při uplatňování čl. 87 odst. 3 ES, v jejímž rámci přijala a uplatnila víceodvětvový rámec z roku 1998. Soud tak údajně relevantní body tohoto víceodvětvového rámce vyložil způsobem, který je v rozporu s jeho zněním, smyslem a cílem tím, že měl za to, že tržní dopady dotčené regionální podpory mají být posuzovány ve světle jak využití kapacit dotyčného sektoru, tak i existence trhu v propadu.

57

Konkrétněji, Soud údajně porušil pořadí, ve kterém měla být vzata v úvahu kritéria přezkumu, tak, jak je stanoveno v bodech 3.2 až 3.4 víceodvětvového rámce. Z těchto ustanovení totiž údajně vyplývá, že otázka, zda je dotyčný trh v propadu, představuje pouze podpůrné kritérium kontroly, které je třeba zohlednit pouze tehdy, pokud jsou údaje týkající se využití kapacit nedostatečné. O takový případ se však nejedná v projednávaných věcech, neboť všechny údaje v oblasti využití kapacit byly k dispozici.

58

Kronofrance namítá, že ze znění bodu 3.10 víceodvětvového rámce výslovně vyplývá, že v rámci svého posouzení soutěžního postavení na trhu, dotčeném záměrem podpory, má Komise vždy určit, zda záměr způsobuje zvýšení kapacit v sektoru, ve kterém existují nadbytečné strukturální kapacity, a zda je určen pro trh v propadu. Jak Soud zdůraznil v napadeném rozsudku, toto posledně uvedené hledisko má být vždy zkoumáno, neboť podpora určená pro trh v propadu způsobuje vážné riziko narušení hospodářské soutěže.

59

Je jistě pravda, že, jak tvrdí navrhovatelky, Komise disponuje při použití čl. 87 odst. 3 písm. c) ES širokou posuzovací pravomocí, jejíž výkon zahrnuje komplexní hodnocení hospodářského a sociálního charakteru, která musejí být prováděna v kontextu Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 24. února 1987, Deufil v. Komise, 310/85, Recueil, s. 901, bod 18). V tomto rámci se soudní přezkum výkonu této posuzovací pravomoci omezuje na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence nesprávného právního posouzení, zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci (rozsudky ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise, C-351/98, Recueil, s. I-8031, bod 74; ze dne 13. února 2003, Španělsko v. Komise, C-409/00, Recueil, s. I-1487, bod 93, a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C-91/01, Recueil, s. I-4355, bod 43).

60

Je však třeba uvést, že se Komise přijetím pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy jimi dotčené, sama omezuje při výkonu uvedené pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aniž by byla případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až C-208/02 P a C-213/02 P, Sb. rozh. s. I-5425, bod 211).

61

Ve specifické oblasti státních podpor již Soudní dvůr zdůraznil, že Komise je vázána pokyny a sděleními, které přijímá, pokud se neodchylují od norem Smlouvy a jsou-li akceptovány členskými státy (viz zejména výše uvedené rozsudky ze dne 13. února 2003, Španělsko v. Komise, body 69 a 95, jakož i Itálie v. Komise, bod 45).

62

V napadeném rozsudku přitom Soud právě přezkoumal, zda Komise tím, že přijala sporné rozhodnutí, dodržela svůj víceodvětvový rámec z roku 1998. Jak totiž vyplývá zvláště z bodu 86 napadeného rozsudku, analýza, kterou Soud provedl, spočívala v rozhodnutí otázky, zda Komise na základe znění uvedeného rámce mohla na dotčenou podporu použít opravný koeficient rovný 1 na základě faktoru T „hospodářská soutěž“, aniž by přezkoumala, zda uvedená podpora byla určena pro trhu v propadu.

63

Za těchto podmínek se nejeví, že Soud tím, že takovou analýzu sporného rozhodnutí provedl, překročil úroveň přezkumu, kterou mu judikatura přiznala v oblasti, ve které má Komise provádět komplexní hospodářské a sociální posouzení.

64

Porušení rozsáhlé posuzovací pravomoci, kterou má Komise v rámci uplatňovaní čl. 87 odst. 3 ES, nevyplývá ani z výkladu víceodvětvového rámce z roku 1998 podaného Soudem.

65

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoli je Komise vázána pokyny a sděleními, které přijímá v oblasti státních podpor, je tomu tak pouze v rozsahu, v němž se tyto předpisy neodchylují od řádného uplatnění norem Smlouvy, jelikož tyto předpisy nemohou být vykládány ve smyslu, který by omezoval dosah článků 87 ES a 88 ES nebo odporoval cílům sledovaným těmito články (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Deufil v. Komise, bod 22; ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise, bod 53, a Itálie v. Komise, bod 45, jakož i obdobně rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C-182/03 a C-217/03, Sb. rozh. s. I-5479, bod 72).

66

Soud tak v bodě 89 napadeného rozsudku právem rozhodl, že víceodvětvový rámec z roku 1998 je třeba vykládat s ohledem na článek 87 ES a zásadu neslučitelnosti veřejných podpor v něm obsaženou k dosažení cíle stanoveného tímto ustanovením, tedy cíle nenarušené hospodářské soutěže v rámci společného trhu.

67

Nezbytnost posouzení legality sporného rozhodnutí s ohledem na víceodvětvový rámec z roku 1998, jak byl vykládán ve světle článků 87 ES a 88 ES, byla v projednávaném případě odůvodněna tím více, že znění tohoto rámce vykazuje určitou nejednoznačnost, na kterou Soud upozornil v bodě 89 napadeného rozsudku. Tato nejednoznačnost vyplývá zejména z použití spojek „a/nebo“ ve znění bodu 3.10.1 uvedeného rámce, které se týkají právě prvků, které Komise musí zohlednit za účelem stanovení opravného koeficientu rovného 1 na základě faktoru T „hospodářská soutěž“.

68

Avšak právě ve světle zásad stanovených v článcích 87 ES a 88 ES, jakož i cíle předcházení narušením způsobeným podporami, uvedeného zejména v bodě 1.2 víceodvětvového rámce z roku 1998, se Soud domníval, že bod 3.10.1 písm. iv) uvedeného rámce by měl být vykládán v tom smyslu, že uplatnění nejvyššího opravného koeficientu rovného 1, který maximalizuje výši podpory, která může být prohlášena za slučitelnou se společným trhem, předpokládá předchozí zjištění o neexistenci jak nadměrných strukturálních kapacit dotčeného sektoru, tak trhu v propadu.

69

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že odlišný výklad, podle kterého by k odůvodnění uplatnění maximálního opravného koeficientu postačovala existence pouze jednoho z těchto obou prvků, by mohl být v rozporu se zásadami a cílem připomenutými v předcházejícím bodě tohoto rozsudku. Jednak by totiž takový výklad Komisi umožnil použít nejvyšší opravný koeficient na záměry, které by mohly způsobit zvýšení kapacit v sektoru, který by se mohl vyznačovat absolutním poklesem poptávky, aniž by Komise tuto okolnost vzala v úvahu.

70

Krom toho by tento výklad měl za následek, že by pro použití opravného koeficientu rovného 1 byla situace sektoru, ve kterém Komise konstatovala neexistenci nadměrných strukturálních kapacit, postavena na roveň situaci, ve které tento orgán nemohl takové zjištění učinit z důvodu, že neměl k dispozici údaje, aniž by však mohla být existence takových nadměrných kapacit vyloučena.

71

Mimoto, na rozdíl od tvrzení navrhovatelek, ze znění bodu 97 napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Soud nehodlal podat výklad víceodvětvového rámce z roku 1998 v tom smyslu, že Komise má v každém případě povinnost posoudit, zda je dotyčný trh v propadu. Takové posouzení je totiž podle nalézacího soudu nezbytné pouze v případě, že Komise nedisponuje dostatečnými údaji pro zjištění existence nadměrných strukturálních kapacit, nebo pokud, jak tomu je v projednávaném případě, hodlá Komise použít maximální opravný koeficient rovný 1 na základě faktoru T „hospodářská soutěž“.

72

Konečně je třeba uvést, že Soud v bodě 99 napadeného rozsudku činí obecný závěr, podle kterého Komise nemůže povolit podporu, aniž by předtím posoudila, zda je dotyčný trh v propadu.

73

Je přitom třeba konstatovat, že takový důsledek nejenže není odůvodněný s ohledem na předcházející úvahy, nýbrž je v rozporu s bodem 97 téhož rozsudku.

74

Tento rozpor však nijak neovlivňuje závěr, ke kterému Soud dospěl v bodě 103 napadeného rozsudku, pokud jde o řešení projednávaného případu, jelikož v uvedeném bodě se nalézací soud omezil na vyloučení toho, že by se Komise mohla vyhnout posouzení, zda je trh v propadu, pokud hodlá použít opravný koeficient rovný 1 na základě faktoru T „hospodářská soutěž“.

75

S ohledem na vše předcházející musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku uplatněný Spolkovou republikou Německo, jakož i první důvod kasačního opravného prostředku uplatněný společnostmi Glunz a OSB rovněž zamítnuty.

76

Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku se Spolková republika Německo, jakož i Glunz a OSB dovolávají porušení článku 64 jednacího řádu Soudu. Jelikož byl důvod vycházející z nepřípustnosti žaloby vznesen Komisí poprvé na jednání, měl Soud za účelem rozhodnutí o aktivní legitimaci Kronofrance z úřední povinnosti shromáždit určité informace nezbytné k určení, zda Glunz a Kronofrance byly konkurenty, jako jsou údaje týkající se odbytišť nebo vzdáleností oddělujících jejich výrobní závody. Získání těchto informací by přitom údajně Soud vedlo k rozhodnutí, že Kronofrance nebyla „osobně dotčena“ ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

77

Podle Kronofrance Soud naopak článek 64 svého jednacího řádu neporušil. Pouze Soudu totiž přísluší rozhodnout, zda důkazy, kterými disponuje ve věci, musejí být doplněny. Mimoto průkaznost těchto důkazů nepředstavuje otázku, která podléhá přezkumu Soudním dvorem, kromě případů zkreslení důkazů nebo pokud z písemností ve spise vyplývá věcná nesprávnost zjištění Soudu. Jak vyplývá z bodů 38 až 41 napadeného rozsudku, měl Soud k dispozici dostatečné poznatky pro přijetí rozhodnutí. Neměl tedy žádný důvod opatřit si další údaje.

78

Pokud jde o posouzení návrhů na organizační procesní opatření nebo důkazní opatření, předložených účastníkem řízení v soudním sporu, které učiní nalézací soud, je třeba připomenout, že Soud je jediný oprávněný posoudit, zda je případně nezbytné doplnit poznatky, které má k dispozici o věcech, které mu jsou předloženy (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 2001, Ismeri Europa v. Účetní dvůr, C-315/99 P, Recueil, s. I-5281, bod 19; ze dne 7. října 2004, Mag Instrument v. OHIM, C-136/02 P, Sb. rozh. s. I-9165, bod 76, a ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise, C-260/05 P, Sb. rozh. s. I-10005, bod 77). Průkazný nebo neprůkazný charakter procesních písemností spadá do jeho svrchovaného posouzení skutkových okolností, které nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku, s výjimkou případu zkreslení důkazů předložených Soudu nebo jestliže z dokumentů vložených do spisu vyplývá věcná nesprávnost zjištění Soudu (výše uvedený rozsudek Ismeri Europa v. Účetní dvůr, bod 19, jakož i rozsudek ze dne 7. listopadu 2002, Glencore a Compagnie Continentale v. Komise, C-24/01 P a C-25/01 P, Recueil, s. I-10119, body 77 a 78).

79

Jelikož v projednávaném případě nebylo vytýkáno žádné zkreslení důkazů nebo věcná nesprávnost, mohl se Soud právem domnívat, že poznatky obsažené ve spise a vysvětlení podaná během ústní části řízení, připomenuté v bodech 38 až 41 napadeného rozsudku, byly dostačující k tomu, aby mu umožnily rozhodnout o otázce přípustnosti žaloby, aniž by byla nezbytná další organizační procesní opatření.

80

Jelikož je tedy tento důvod zjevně neopodstatněný, je třeba jej zamítnout.

81

Konečně Glunz a OSB ve svém čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku uvádějí, že napadený rozsudek je v rozporu s čl. 230 druhým pododstavcem ES, protože obsahuje rozhodnutí nad rámec žalobních důvodů uplatněných na podporu žaloby.

82

Soud totiž údajně zrušil sporné rozhodnutí z důvodu porušení Smlouvy spočívajícího v tom, že Komise nezohlednila skutečnost, že dotčený sektor je v propadu, přičemž však tento argument žalobkyní nebyl uplatněn v prvním stupni v rámci jejího žalobního důvodu týkajícího se porušení Smlouvy, nýbrž pouze na podporu žalobního důvodu, kterým se dovolávala zneužití pravomoci.

83

Tím, že Soud nerozlišil zjevně rozdílné argumenty a žalobní důvody, dopustil se údajně nesprávného právního posouzení, a to tím spíše, že podle judikatury žalobní důvod týkající se porušení Smlouvy ve smyslu čl. 230 druhého pododstavce ES nemůže být zkoumán soudcem Společenství bez návrhu.

84

Kronofrance odpovídá, že svou žalobu založila na všech žalobních důvodech zmíněných v článku 230 ES, přičemž ve svých spisech účastníka řízení uvedla veškeré potřebné odůvodnění. V každém případě nebyla povinna věnovat jeden žalobní důvod konkrétní vadě sporného rozhodnutí, pokud taková vada vyplývá z vylíčení skutkových a právních okolností obsaženého v jejích písemných či ústních vyjádřeních.

85

Podstatou tohoto důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného společnostmi Glunz a OSB je dosáhnout toho, aby bylo určeno, že Soud nesprávně rozhodl o porušení článku 87 ES, když posuzoval argument vznesený žalobkyní v prvním stupni na podporu jejího žalobního důvodu vycházejícího ze zneužití pravomoci. Tím Soud údajně rozhodl o argumentu, který neměl pravomoc zkoumat bez návrhu a který žalobkyně neuplatnila.

86

Bez dalšího je třeba uvést, že tento důvod kasačního opravného prostředku je založen na nesprávném předpokladu, podle kterého nalézací soud rozhodl o žalobním důvodu vycházejícím z porušení článku 87 ES.

87

V tomto ohledu je však třeba uvést, že Soud o uvedeném žalobním důvodu nijak nerozhodl. Jak totiž vyplývá z bodu 35 napadeného rozsudku, Soud se ve své analýze omezil na přezkum druhého žalobního důvodu, který mu byl předložen, vycházejícího z toho, že Komise neprávem odmítla zahájit formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES. Jak vyplývá z bodu 48 uvedeného rozsudku, žalobkyně v rámci tohoto žalobního důvodu tvrdila, že Komise tím, že povolila podporu poskytnutou společnosti Glunz německými orgány již po pouhém předběžném přezkumu, porušila zejména čl. 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999, který tomuto orgánu stanoví povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení, pokud „existují pochybnosti“ o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem.

88

Soud otázku výkladu článku 87 ES přezkoumal pouze za účelem rozhodnutí o existenci takových pochybností, jelikož se domníval, že jde o otázku, kterou je třeba zodpovědět před tím, než bude moci rozhodnout o legalitě sporného rozhodnutí z hlediska čl. 88 odst. 2 ES.

89

Za těchto podmínek není okolnost, že žalobkyně v prvním stupni vznesla samostatný žalobní důvod, vycházející z porušení článku 87 ES, aniž by jej založila na argumentu týkajícím se nesprávného použití víceodvětvového rámce z roku 1998, relevantní.

90

Z toho vyplývá, že tento poslední důvod kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnut.

91

S ohledem na vše předcházející je třeba oba kasační opravné prostředky zamítnout v plném rozsahu.

92

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Kronofrance požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení.

93

Podle téhož článku uvedeného řádu je třeba Komisi uložit, aby nesla vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: