1.

Během posledních pěti let Soudní dvůr upřesnil nejasné obrysy zásady ne bis in idem (zákazu dvojího trestu) v judikatuře ( 2 ), jejíž sklon k obecnosti nezastiňují zvláštní okolnosti zkoumaných případů a ke které jsem měl tu čest přispět ( 3 ).

2.

Stejně jako při pozorování obrazu vyžaduje správné zhodnocení celku, abychom se vzdálili od zobrazeného předmětu, jinak vyvstává nebezpečí, že naše oční sítnice zachytí pouze obrysy, strukturu a masu barev, aniž bychom pochopili celé dílo.

3.

Občas se může takový postup ukázat jako opravdu obtížný, jako v této věci, jež zčásti vyvstala z paradoxního jednání někoho, kdo při sledování osobního prospěchu poukazuje za účelem použití zásady ne bis in idem na své odsouzení k smrti ( 4 ) vyslovené před 47 lety. V tom spočívá velikost i bída práva.

4.

Tento právní soubor tvoří:

5.

Protokol (č. 2) připojený ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství začlenil tento blok do rámce Unie a podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce tohoto protokolu se tento blok ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost (dne 1. května 1999) vztahuje na třináct států vyjmenovaných v článku 1 ( 8 ).

6.

Rozhodnutí Rady 2007/801/ES ze dne 6. prosince 2007 ( 9 ) výrazně rozšířilo územní rozsah schengenského acquis, když prohlásilo jeho ustanovení za plně uplatnitelná v České republice, Estonské republice, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta, Polské republice, Republice Slovinsko a Slovenské republice.

7.

Spojené království ( 10 ) a Irská republika ( 11 ) se k tomuto společnému projektu plně nepřipojily a zvolily si přistoupení k určitým ustanovením.

8.

Kyperská republika ( 12 ), Bulharská republika a Rumunská republika ( 13 ) jsou po svém přistoupení do Evropské unie sice též vázány uvedeným souborem pravidel, ale bude třeba zásahu Rady k ověření toho, zda jsou splněny podmínky nezbytné pro jeho použití.

9.

Mezi nečlenskými státy Evropské unie jsou na základě článku 6 protokolu Islandská republika a Norské království povinny provádět a rozvíjet schengenské acquis, které se uplatňuje v těchto zemích od 25. března 2001 ( 14 ). Vedle toho existuje Dohoda o přidružení se Švýcarskem k provádění, uplatňování a rozvoji uvedeného acquis ( 15 ), k níž pravděpodobně přistoupí Lichtenštejnské knížectví na základě návrhu rozhodnutí připraveného Radou ( 16 ).

10.

Podle preambule tohoto protokolu spočívá jeho cíl v posílení integrace v Evropě a především v podpoře toho, aby se Unie rychleji změnila v prostor svobody, bezpečnosti a práva.

11.

V souladu s čl. 2 odst. 1 druhým pododstavcem protokolu přijala Rada dne 20. května 1999 rozhodnutí 1999/435/ES a 1999/436/ES, v nichž definuje schengenské acquis a v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii určuje právní základ všech ustanovení, jež tvoří acquis ( 17 ).

12.

Hlava III Úmluvy, nazvaná „Policie a bezpečnost“, začíná kapitolou věnovanou „Policejní spolupráci“ (články 39 až 47) a pokračuje další kapitolou, jež se zabývá „Vzájemnou pomocí v trestních věcech“ (články 48 až 53).

13.

Třetí kapitola s názvem „Zákaz dvojího trestu“ je tvořena články 54 až 58 a podle článku 2 a přílohy A výše uvedeného rozhodnutí 1999/436/ES se opírá o články 34 EU a 31 EU.

14.

Článek 54 stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

15.

Sdílím úvahy některých z těch, kteří se zúčastnili této debaty o předběžné otázce ( 18 ), ohledně omezené míry informací, jež usnesení o předložení předběžné otázky poskytuje ohledně přesného obsahu použitelných francouzských právních předpisů ( 19 ).

16.

Nicméně podle článku 120 Code de justice militaire (vojenský trestní zákoník) ( 20 ) mohla osoba odsouzená v nepřítomnosti podat odpor proti rozsudku během pěti dní následujících po jeho doručení a v případě – který je ostatně obvyklý u řízení proti uprchlému – že by nebylo doručení jisté, umožňoval uvedený článek 120 podat odpor ve lhůtě stanovené pro promlčení trestu.

17.

Trestní řád ( 21 ) potom pro promlčení trestu stanoví lhůtu v délce 20 let od jeho uložení ( 22 ).

18.

Ze společného zkoumání těchto norem vyplývá, že rozsudek vydaný v nepřítomnosti, u něhož není jistota jeho doručení odsouzenému ( 23 ), se stane nezměnitelným ( 24 ) po uplynutí 20 let od jeho vydání, přičemž v případě řešeném v původním řízení se promlčecí lhůta shoduje se lhůtou stanovenou pro podání žádosti o obnovu řízení ( 25 ).

19.

Klaus Bourquain, německý občan sloužící v Cizinecké legii ( 26 ), byl souzen pro trestný čin vraždy, uznán vinným v nepřítomnosti a odsouzen k trestu smrti rozsudkem stálého soudu ozbrojených sil zóny Est Constantinoise v Bône ( 27 ) ze dne 26. ledna 1961.

20.

Za použití tehdy platného francouzského trestního zákoníku tento vojenský soud považoval za prokázané, že dne 4. května 1960 usmrtil K. Bourquain při svém pokusu o útěk na alžírsko-tuniské hranici v provincii El Tarf ( 28 ) výstřelem ze zbraně jiného příslušníka Cizinecké legie, také německé národnosti, který mu bránil v útěku.

21.

Odsouzený nikdy před soud nepředstoupil, neboť uprchl do Německé demokratické republiky; trest nebyl vykonán, byť byl k úhradě nákladů zajištěn majetek odsouzeného.

22.

Po vydání tohoto rozsudku nebylo vůči K. Bourquainovi zahájeno žádné jiné trestní řízení ani ve Francii, ani v Alžírsku; naproti tomu úřady Spolkové republiky Německo na něj vydaly v roce 1962 zatýkací rozkaz adresovaný Německé demokratické republice, která ho odmítla.

23.

V roce 2002 zahájilo Staatsanwaltschaft Regensburg (státní zastupitelství v Řezně) stíhání K. Bourquaina za účelem toho, aby byl v Německu souzen za tentýž trestný čin.

24.

V té době však nebylo možno vykonat ve Francii trest uložený rozsudkem ze dne 26. ledna 1961, neboť 1) v roce 1968 byly v této zemi amnestovány ( 29 ) trestné činy spáchané příslušníky jejích vojsk během válečných událostí v Alžírsku; 2) v roce 1981 došlo k promlčení tohoto trestu a 3) v témže roce byl zrušen trest smrti ( 30 ).

25.

V této situaci si Landgericht Regensburg vyžádal stanovisko u Max-Planck-Institut für ausländisches und internationales Strafrecht (institut pro zahraniční a mezinárodní trestní právo), který i přes nemožnost okamžitě vykonat rozsudek vydaný v nepřítomnosti podle francouzského práva s tímto rozsudkem spojil překážku věci pravomocně rozsouzené po formální i materiální stránce, jež brání vedení nového trestního řízení.

26.

Nadto si uvedený soud vyžádal od francouzského ministerstva spravedlnosti na základě článku 57 Úmluvy informaci o tom, zda podle článku 54 Úmluvy rozsudek ze dne 26. ledna 1961 brání zahájení nového řízení v Německu.

27.

Prokurátor při pařížském Tribunal aux armées potvrdil, že rozsudek je spojen s překážkou věci rozsouzené z důvodu své nezměnitelnosti od roku 1981 a ve Francii jej nelze vykonat s ohledem na promlčení trestu; zásada ne bis in idem obsažená v Úmluvě není na tento případ použitelná ( 31 ).

28.

Tyto rozdílné názory vyvolávají pochybnosti Landgericht Regensburg, který v usnesení o předložení předběžné otázky usiluje o ověření toho, zda článek 54 Úmluvy vyžaduje, aby byl trest v nějakém okamžiku vykonatelný. Z jeho úvah vyplývá, že právo žádat o zahájení nového řízení v rámci běhu promlčecí lhůty ( 32 ) znamená, že trest může být vykonán až po uplynutí této lhůty, což je okamžik, kdy již došlo k promlčení trestu ( 33 ).

29.

Landgericht Regensburg tedy přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr s následující předběžnou otázkou:

„Může být osoba, jež byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, stíhána pro tentýž čin druhou smluvní stranou, jestliže trest, který jí byl uložen, nemohl být podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, nikdy vykonán?“

30.

Usnesení, jímž bylo zahájeno toto řízení o předběžné otázce, bylo v kanceláři Soudního dvora zapsáno dne 21. června 2007.

31.

Vyjádření ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu ES Soudního dvora předložili K. Bourquain, Komise a česká, maďarská, nizozemská a portugalská vláda.

32.

Po všeobecné schůzi konané dne 19. února 2008 mi bylo dne 27. února 2008 sděleno, že lhůta stanovená pro podání žádosti o konání jednání marně uplynula dne 25. února 2008; věc byla tedy připravena k přednesení stanoviska od data zmíněného sdělení.

33.

Soudní dvůr nepřiznává zásadě ne bis in idem stejný dopad v oblasti hospodářské soutěže ( 34 ) a v oblasti „třetího pilíře“ Evropské unie: v obou se zmínil o zákazu dvojí sankce, avšak jen ve druhé oblasti ( 35 ) tento zákaz rozšiřuje na možnost být pro tentýž čin stíhán dvakrát (nemo debet bis vexart pro una et eadem causa).

34.

Plné uznání cizozemských trestních rozsudků znamenalo opravdovou výzvu pro právo Společenství. Soudní dvůr, aniž by se vyhýbal své odpovědnosti, prohlásil ohledně volného pohybu osob, že článek 54 Úmluvy zajišťuje osobám, které byly pravomocně odsouzeny, výkon této základní svobody, aniž by se musely obávat nového trestního stíhání v jiném smluvním státě za tentýž čin ( 36 ).

35.

Článek 54 Úmluvy brání tomu, aby byl někdo za určité protiprávní jednání podroben více než jednomu sankčnímu řízení a aby byl případně opakovaně potrestán, a tím byl vystaven nepřípustnému opakovanému použití ius puniendi ( 37 ).

36.

Právní jistota poskytuje obžalovanému v trestním řízení záruku, že nebude znovu souzen za své jednání poté, co byl osvobozen, a že mu nebude uložen další trest v případě odsouzení.

37.

Nelze navíc opomíjet funkci, kterou má jakožto základ proporcionality ekvita, jež zakazuje sčítání trestů ( 38 ), protože sleduje-li každý trest vedle svého cíle spočívajícího v opětovném zapojení ( 39 ) dvojí účel – represivní a odrazující – tím, že postihuje za nějaké jednání a odrazuje potenciální další porušitele, je také třeba zajistit vyvážení těchto cílů dosažením vhodné rovnováhy k tomu, aby bylo jednání potrestáno a současně exemplárně napraveno.

38.

Konečně jako strukturální požadavek právního systému spočívá legitimita ne bis in idem také v respektování překážky věci rozsouzené.

39.

Tento pojem, jenž je dosud novinkou při utváření evropské trestní spravedlnosti, stojí v pozadí zásady vzájemného uznávání ( 40 ) uvedené v bodě 33 závěrů Evropské rady v Tampere ze dne 16. října 1999 ( 41 ).

40.

Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 42 ) v desátém bodě odůvodnění přímo předpokládá vysokou úroveň důvěry mezi členskými státy.

41.

To vše dávalo tušit, že Soudní dvůr brzy – a udělal to při první příležitosti, jež se mu naskytla ( 43 ) – zdůrazní význam vzájemné důvěry jako klíčové podmínky pro použití článku 54 Úmluvy, podle níž každý z členských států musí akceptovat použití trestního práva platného v ostatních členských státech, i když jeho trestní právo dospívá k jinému řešení; jinými slovy, z hlediska účinků se opodstatnění vzájemné důvěry zabarvuje utilitarismem, když zdůvodňuje zásadu vzájemného uznávání.

42.

Ačkoli tak jasná pozice Soudního dvora usnadňuje řešení některých případů, není dostatečná v jiných případech, hlavně proto, že systém posílené spolupráce poskytuje jednotlivým vnitrostátním soudům prvořadou úlohu, která vyžaduje vysoké výkladové nadání ( 44 ).

43.

Vhodná metoda pro překonání nejasných situací by spočívala v harmonizaci ( 45 ) trestního práva hmotného a procesního členských států, protože pochybnosti při přijímání rozhodnutí v této oblasti právního řádu se obvykle rozplynou při zjištění, že trestní rozhodnutí vydaná v jiném státu se jeví být doprovázena obdobnými zárukami.

44.

Mezitím zásada ne bis in idem dále nese vlajku sdílené důvěry, neboť nezávisle na tom, zda se sbližování jednou stane skutečností, článek 54 Úmluvy není podmíněn sblížením vnitrostátních právních předpisů ( 46 ); neexistence sblížení naopak posiluje jeho význam.

45.

Pokud lze mezi státy předpokládat splnění určitých podmínek, zvláště v oblasti základních práv, zkušenost ukazuje, že vzájemná důvěra působí jako normativní zásada, jež soustřeďuje pravidla výkladu povinností týkajících se „třetího pilíře“ a hraje úlohu blízkou roli loajální spolupráce ( 47 ).

46.

I když vzájemné uznávání vychází z abstraktního pole spolupráce mezi státy, zhmotňuje se v tom nejkonkrétnějším z individuálních záruk ( 48 ) a vede k ověřování obvyklých standardů v oblasti subjektivních práv, ve které jeho obvyklé používání orgány aplikujícími právo zvyšuje pravděpodobnost sdíleného chápání.

47.

Navzdory dosaženému pokroku vyžaduje oddělení velkých svobod (jako svoboda pohybu) od zákazu stíhání nebo sankcionování „dvakrát pro totéž“ ještě vyčerpávající úsilí, jehož odůvodnění vyznívá problematicky s ohledem na úroveň integrace dosaženou v Evropské unii, která pojímá občana jako nositele subjektivních práv a jako toho, komu jsou v konečném důsledku na prospěch právní normy ( 49 ).

48.

Nevidím ale žádnou překážku v doplnění pravidel (nikoli jejich náhradě) spolupráce mezi státy vybudovaných na vzájemné důvěře pojetím, jež směřuje k použití základních práv jako referenčního bodu ( 50 ), neboť ne bis in idem znamená projev soudní ochrany vůči ius puniendi, vycházející z práva na spravedlivý proces ( 51 ), zakotveného v ústavním právu některých států, které uplatňují schengenské acquis ( 52 ).

49.

Pravidlo ne bis in idem nabývá na opravdovém normativním významu v souvislosti s vytvořením subjektivního práva na jednotné zacházení v rámci trestání ( 53 ), čímž získává pevné ukotvení, které napomáhá překlenout slabá místa ( 54 ) některých institutů, jako je promlčení, překážka věci rozsouzené nebo mnohé teorie proporcionality, které neumožňuje uspokojivým způsobem vyřešit pouhý odkaz na vzájemnou důvěru mezi státy ( 55 ).

50.

Tento obzor se vyjasňuje při samostatném vyhlášení ne bis in idem v Listině základních práv Evropské unie ( 56 ), jejíž článek 50 stanoví, že „nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona“.

51.

Mezi různými funkcemi základních práv vykazuje zvláštní relevanci funkce spočívající v určování mezí vzájemného uznávání a také výjimek z něj ( 57 ), pokud základní práva působí jako společné zásady členských států ( 58 ).

52.

Znění otázky Landgericht Regensburg ukazuje, že jeho dilema se omezuje na dosah článku 54 Úmluvy, který zakazuje stíhat dvakrát tentýž čin, pokud v případě odsouzení „sankce již nemůže být vykonána“.

53.

Skutkové okolnosti nicméně vyvolávají nutnost předchozího ověření toho, zda rozsudek vydaný v nepřítomnosti představuje „pravomocný rozsudek“ ve smyslu uvedeného ustanovení vzhledem k nemožnosti bezprostředně vykonat sankci uloženou rozsudkem s ohledem na procesní požadavek konat nové řízení, je-li uprchlý objeven.

54.

Již uvedený rozsudek Kretzinger ze dne 18. července 2007 se této problematice vyhnul ( 59 ), když v bodě 67 Soudní dvůr nepovažoval za „nutné přezkoumat, zda rozsudek vydaný v nepřítomnosti, jehož vykonatelnost může být podmíněna podle čl. 5 bodu 1 rámcového rozhodnutí, musí být považován za ‚konečn[é] rozhodnut[í]‘, kterým ‚stíhání […] skončilo‘, ve smyslu článku 54 ÚPSD.“

55.

Přesto Soudní dvůr přijal široké kritérium, které potvrzuje nutnost respektovat v rámci Evropské unie rozhodnutí, jimiž se ukončuje procesní postavení obviněného na základě právní úpravy státu, ve kterém bylo trestní stíhání zahájeno.

56.

Pod pojem „pravomocné rozhodnutí“ tedy zahrnul zastavení řízení státním zástupcem při odložení věci bez zásahu soudu (věci Gözütok a Brügge) a také rozhodnutí, jimiž se obviněný s konečnou platností osvobozuje, ať už pro nedostatek důkazů (věc van Straaten), nebo z důvodu promlčení (věc Gasparini).

57.

Navíc i přesto, že jednotlivé jazykové verze článku 54 vykazují odchylky ( 60 ), teleologický důvod spočívající v podpoře pohybu osob je v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jehož vytvoření by bylo ohroženo, kdyby procesní zvláštnosti vnitrostátních právních úprav neumožňovaly velkorysé pojetí institutu pravomocného rozsudku, jednoznačný.

58.

Institut res iudicata ( 61 ) poskytuje rozsudku právní status, který nelze žádným způsobem změnit, neboť proti němu není možné podat opravný prostředek nebo takový opravný prostředek nebyl uplatněn v zákonné lhůtě ( 62 ).

59.

Různé přístupy států k soudním rozhodnutím vydaným v nepřítomnosti jsou překážkou hladké spolupráce v trestní oblasti, což nezůstává stranou pozornosti nedávných iniciativ ( 63 ), které se pokoušejí o určité sjednocení cestou vymezení kritérií ve společných pravidlech, jež směřují k omezení těchto rozdílů.

60.

V projednávané věci by případný další rozsudek s ohledem na článek 54 Úmluvy zjevně narušil „pravomocnou“ povahu rozsudku soudu v Bône.

61.

Stín pochybnosti byl však vržen jen dočasně, neboť jak uvádí prokurátor při pařížském Tribunal aux armées, nabyl rozsudek povahy věci pravomocně rozsouzené v roce 1981, tedy před zahájením řízení v Německu, a toto prohlášení ( 64 ) nelze zpochybňovat na poli práva Společenství.

62.

Soudní dvůr si je ale vědom toho, že článek 54 Úmluvy nevyžaduje, aby rozsudek nabyl právní moci při svém vydání, neboť postačuje splnění této podmínky při zahájení druhého řízení ( 65 ). K tomu u K. Bourquaina došlo v roce 2002, kdy rozhodnutí vojenského soudu již získalo povahu věci rozsouzené ve smyslu francouzské právní úpravy.

63.

Navíc v souladu s různými právními nástroji ( 66 ) umožňuje přítomnost obžalovaného během procesu uplatnit jeho obhajobu a právo na řádný proces ( 67 ); také rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 ( 68 ) dává v případě, že stát usiluje o výkon trestu uloženého v nepřítomnosti, možnost po tomto státu požadovat záruku, že odsouzený bude moci požádat o nové řízení, ve kterém mu budou zaručena jeho základní práva.

64.

Přeměna této záruky ve prospěch obviněného v podmínku, která ruší použití jiných práv, by vedla k absurdní situaci, k níž by došlo v případě použití ne bis in idem pouze na rozhodnutí, u nichž je obnova řízení v jeho prospěch vyloučena.

65.

Z výše uvedených důvodů je třeba považovat odsuzující rozsudek vydaný v nepřítomnosti za „pravomocný“ pro účely použití článku 54 Úmluvy.

66.

V tomto řízení o předběžné otázce se všichni shodují na tom, že při zahájení řízení v Německu trest již nebyl vykonatelný ve Francii, protože vedle jeho promlčení byl ještě v této zemi zrušen trest smrti a předtím byl navíc vydán zákon o amnestii vztahující se na události v Alžírsku.

67.

Otázka Landgericht Regensburg však směřuje k objasnění toho, zda překážka výkonu trestu musí nastat až po jeho uložení. Tento názor zastává maďarská vláda s poukazem na to, že článek 54 Úmluvy připouští, aby překážky vyvstaly později, ale nezabývá se situací, kdy trest nelze provést již od okamžiku vydání rozsudku, jak je tomu v této věci, v níž požadavek na nové řízení nezbytné pro uskutečnění sankce byl nesplnitelný vzhledem k nepřítomnosti K. Bourquaina.

68.

Uvedená vláda se opírá o doslovné znění článku 54, podle něhož trest „již nemůže být [vykonán]“, z čehož a contrario dovozuje, že v nějakém dřívějším okamžiku musela být možnost jej vykonat.

69.

Tento argument se nezdá být přesvědčivý, protože smysl slov vždy nepředstavuje odpovídající východisko, jak na to při některých příležitostech ( 69 ) upozornil Soudní dvůr; navíc podle mého názoru stručnost vyjádření ukazuje jen na to, že vykonatelnost sankce je zkoumána, když má být zahájeno nové řízení, nikoli předtím, což zachovává užitečný účinek daného ustanovení.

70.

Článek 54 se však týká vnitrostátních trestněprávních norem, které s ohledem na svou povahu ultima ratio nepřipouštějí rozšiřující výklad ( 70 ) neslučitelný se zásadou zákonnosti ( 71 ) platnou ve společných tradicích ( 72 ) států a výslovně zakotvenou ( 73 ) v právu Společenství.

71.

Aniž by bylo dotčeno výše zmíněné, je také zajímavá úvaha nizozemské vlády ohledně obtížné představitelnosti toho, že by pravomocný rozsudek ukládal nevykonatelné tresty ( 74 ).

72.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat správnému hodnocení dosahu tohoto ustanovení, které vychází z vykonatelnosti trestu, nikoli rozsudku.

73.

S touto výhradou je třeba rozlišovat pravomocný rozsudek od rozsudku vykonatelného ( 75 ), neboť pokud francouzská právní úprava neumožňuje vykonání trestu bez zahájení nového řízení, vůbec nezpochybňuje hodnotu rozsudku jako právního titulu, který sám o sobě dopadá na osobu a majetek obviněného, na což ukazuje jak ověření odpovědnosti K. Bourquaina v novém řízení ohledně předchozího rozsudku v případě, že by byl objeven, tak zajištění jeho majetku.

74.

Zároveň by se trest stal vykonatelným po odstranění procesní překážky, která jej zbavuje praktického významu, což se ostatně nedotýká jeho inherentní platnosti ( 76 ), kterou je třeba odlišit od jeho účinnosti.

75.

S ohledem na uvedené vysvětlení navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyložil článek 54 Úmluvy v tom smyslu, že jeho ochrana dopadá i na trest uložený pravomocným rozsudkem, který by z důvodu procesních zvláštností vnitrostátního práva nikdy nemohl být vykonán.

76.

Pokud se nezabývám způsobem, jakým zrušení trestu smrti a promlčení sankce brání výkonu rozsudku soudu v Bône, nesnažím se této problematice vyhnout, ale takové zkoumání považuji za nadbytečné a nevhodné jednak pro zřejmost věci, jednak pro výlučnou příslušnost vnitrostátního soudu.

77.

Opatrnost nicméně velí zvážit, byť krátce, dopady amnestie s ohledem na rozdílnost podob, které tento výjimečný projev shovívavosti zaznamenává ve srovnávaných právních systémech.

78.

Druhý dodatkový protokol k Ženevské úmluvě ( 77 ) spojuje amnestii s pojmem „smíření po obdobích nepokojů, během nichž došlo k násilným střetům uvnitř určitého společenství“.

79.

Jde tu o zklidnění pocitů, jež mají přesnou příčinu a byly vyvolány událostmi kolektivní povahy, které obyvatelstvo rozdělily politicky i sociálně.

80.

Tato terminologie v širším smyslu ( 78 ) zahrnuje jakákoli opatření povahy odpuštění nebo snížení trestu včetně milosti ( 79 ) oproti jiným koncepcím, jež omezují amnestii na parlamentní rozhodnutí obecné povahy přijatá podle vnitrostátních pravidel zákonodárného procesu.

81.

Rozdíly existující v Evropě ohledně těchto forem shovívavosti viditelné z různých zorných úhlů – jako jsou jejich typologie nebo cíle nebo dokonce druhy trestných činů, které mohou být jejich předmětem ( 80 ) – nezakrývají jejich způsobilost vyrušit ius puniendi ve všech státech ani nepopiratelnou skutečnost, že jiné než soudní orgány mohou při jejich výkonu zrušit účinky trestního rozsudku ( 81 ).

82.

Všechna tato omilostňující opatření přes odlišnost myšlenek, které za nimi stojí, ale při jednotě cílů, jimž slouží, odpovídají jako celek opravdovým projevům politické vůle vycházejícím ze zásad vhodnosti, které mají kořeny ve svrchovanosti států při řešení jejich vnitřních konfliktů.

83.

Vzájemná důvěra by neměla ve světle zásady ne bis in idem platné ve Společenství krýt případy, kdy nedojde k výkonu trestu z důvodu použití těchto výjimečných pravomocí vnitrostátních orgánů, protože tehdy logika vzájemného uznávání přestává působit v oblasti soudcovského uplatňování zákonů a dochází k jejímu zneužití z důvodů sociologických a politických.

84.

Není náhodou, že rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu označuje amnestii za jeden z povinných důvodů jeho nevykonání, pokud je vykonávající stát příslušný daný trestný čin stíhat podle svého vlastního trestního práva (čl. 3 odst. 1).

85.

Amnestie ani z pohledu základních práv neumožňuje odůvodnit nevykonání trestu uplatněním zásady ne bis in idem, protože nezávisle na tom, že se může stát nebezpečným nástrojem pro opomíjení těchto práv ( 82 ), se tu znovu objevují dva různé aspekty. Myšlenkový základ amnestie nevychází z hodnot ztělesňovaných v základních právech a amnestie se řídí parametry natolik nejasnými a náhodnými, že přesahují klasickou právní racionalitu a vylučují možnost soudní kontroly ( 83 ).

86.

S ohledem na uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl následujícím způsobem:

„Článek 54 Úmluvy ze dne 19. června 1990 k provedení Schengenské dohody má být vykládán v tom smyslu, že osoba, jež byla pravomocně odsouzena v jednom státě, nemůže být stíhána pro tentýž čin v jiném státě, pokud podle práva státu, ve kterém byl rozsudek vynesen, nemohl být uložený trest nikdy vykonán.“