Spojené věci C-187/05 až C-190/05

Georgios Agorastoudis a další

v.

Goodyear Hellas ABEE

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Areios Pagos (Řecko)]

„Hromadné propouštění – Směrnice 75/129/EHS – Článek 1 odst. 2 písm. d) – Skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí – Skončení činnosti podniku pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele“

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 7. září 2006          

Shrnutí rozsudku

Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Hromadné propouštění – Směrnice 75/129

[Směrnice Rady 75/129, čl. 1 odst. 2 písm. d)]

Směrnice Rady 75/129 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění musí být vykládána v tom smyslu, že se použije na případy hromadného propouštění v důsledku definitivního skončení činnosti podniku nebo závodu, o němž rozhodl pouze zaměstnavatel, při neexistenci předcházejícího soudního rozhodnutí, aniž by odchylka stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice mohla způsobit nepoužití zmíněné směrnice.

(viz bod 45 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

7. září 2006 (*)

„Hromadné propouštění – Směrnice 75/129/EHS – Článek 1 odst. 2 písm. d) – Skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí – Skončení činnosti podniku pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele“

Ve spojených věcech C‑187/05 až C‑190/05,

jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podané rozhodnutími Areios Pagos (Řecko) ze dne 17. března 2005, došlými Soudnímu dvoru dne 27. dubna 2005, v řízeních

Georgios Agorastoudis a další (C‑187/05),

Ioannis Pannou a další (C‑188/05),

Kostandinos Kotsabougioukis a další (C‑189/05),

Georgios Akritopoulos a další (C‑190/05)

proti

Goodyear Hellas ABEE,

za přítomnosti:

Geniki Synomospondia Ergaton Elládas (GSEE),

Ergatoypalliliko kentro Thessalonikis (C‑187/05 a C‑189/05),

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení P. Jann, předseda senátu, K. Schiemann, N. Colneric, E. Juhász (zpravodaj) a E. Levits, soudci,

generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. dubna 2006,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za G. Agorastoudise a další A. Kazakosem, dikigoros,

–       za I. Pánnoua a další A. Kazakosem, dikigoros,

–       za K. Kotsabougioukise a další A. Kazakosem, dikigoros,

–       za G. Akritopoulose a další A. Kazakosem, dikigoros,

–       za Goodyear Hellas ABEE K. Kremalisem a I.-D. Filiotisem, dikigori,

–       za Geniki Synomospondia Ergaton Elládas (GSEE) A. Kazakosem, dikigoros,

–       za Komisi Evropských společenství M. Condou-Durande a G. Rozetem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1       Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 1 odst. 2 písm. d) směrnice Rady 75/129/EHS ze dne 17. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. L 48, s. 29).

2       Tyto žádosti byly podány v rámci sporů mezi propuštěnými zaměstnanci a jejich bývalým zaměstnavatelem ohledně legality jejich hromadného propuštění, ke kterému došlo po skončení činnosti podniku, o němž rozhodl pouze tento zaměstnavatel.

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

3       Směrnice 75/129, která je založena na článku 100 Smlouvy o EHS (po změně článek 100 Smlouvy o ES, nyní článek 94 ES), má za cíl v souladu se svým prvním bodem odůvodnění „posílit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění a současně přihlédnout k potřebě vyváženého hospodářského a sociálního rozvoje uvnitř Společenství“ (neoficiální překlad). Ve druhém bodě odůvodnění této směrnice je konstatováno, že „přes rostoucí sjednocování stále přetrvávají rozdíly mezi předpisy platnými v členských státech, které se týkají způsobů a postupů hromadného propouštění, jakož i mezi opatřeními ke zmírnění následků těchto propouštění pro zaměstnance“ (neoficiální překlad). Z  tohoto důvodu je v pátém bodě odůvodnění zmíněné směrnice uvedeno, že je nezbytné podporovat při udržení zvýšené úrovně ve smyslu článku 117 Smlouvy o EHS [po změně článek 117 Smlouvy o ES (články 117 až 120 Smlouvy o ES byly nahrazeny články 136 ES až 143 ES)] sbližování předpisů platných v členských státech.

4       Článek 1 směrnice 75/129 stanoví její působnost následovně:

„1.      Pro účely této směrnice se rozumí:

a)      hromadným propouštěním propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, pokud počet propuštěných zaměstnanců činí podle volby členských států:

–       buď v období 30 dnů:

1.      alespoň 10 v podnicích, které obvykle zaměstnávají více než 20 a méně než 100 zaměstnanců,

2.      alespoň 10 % z počtu zaměstnanců v podnicích, které obvykle zaměstnávají alespoň 100, ale méně než 300 zaměstnanců,

3.      alespoň 30 v podnicích, které obvykle zaměstnávají alespoň 300 zaměstnanců;

–       nebo v období 90 dnů alespoň 20 bez ohledu na počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni v dotyčných podnicích;

[…]

2.      Tato směrnice se nevztahuje na:

a)      hromadná propouštění na základě pracovních smluv uzavřených na dobu určitou nebo pro vykonání určitých prací, s výjimkou případů, kdy k těmto propouštěním dojde před uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena, nebo před skončením prací stanovených ve smlouvě;

b)      zaměstnance orgánů veřejné správy nebo veřejnoprávních podniků (nebo v členských státech, které tento pojem neupravují, v odpovídajících subjektech);

c)      posádky námořních lodí;

d)      zaměstnance dotčené skončením činnosti podniku, pokud k němu došlo na základě soudního rozhodnutí.“ (neoficiální překlad)

5       Směrnice 75/129 ve svém článku 2 stanoví určité povinnosti zaměstnavatele, který zamýšlí provést hromadné propouštění. Zaprvé, tento zaměstnavatel musí zahájit se zástupci zaměstnanců konzultace, které se týkají alespoň možností, jak se vyhnout hromadnému propouštění nebo jak ho omezit, jakož i možností jak zmírnit jeho následky. Aby zástupci zaměstnavatelů měli mimoto možnost předložit konstruktivní návrhy, je zaměstnavatel povinen v každém případě písemně sdělit těmto zástupcům veškeré související informace, důvody propuštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy zamýšlí uskutečnit propouštění.

6       Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Zaměstnavatel je povinen písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění.

Oznámení musí obsahovat veškeré související údaje týkající se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců stanovených v článku 2, zejména důvody propouštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy se má propouštění uskutečnit.“ (neoficiální překlad)

7       Článek 4 odst. 1 zmíněné směrnice stanoví:

„Hromadné propouštění, jehož návrh byl oznámen příslušnému orgánu veřejné moci, se stane účinným nejdříve 30 dní po oznámení uvedeném v čl. 3 odst. 1 […]

[…]“ (neoficiální překlad)

8       Článek 5 téže směrnice konečně stanoví, že tato směrnice „se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější“. (neoficiální překlad)

9       Směrnice 75/129 byla pozměněna směrnicí Rady 92/56/EHS ze dne 24. června 1992 (Úř. věst. L 245, s. 3) poté, co byla přijata Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků na zasedání Evropské Rady, které se konalo ve Štrasburku dne 9. prosince 1989. Tato změna s sebou nese především posílení povinností zaměstnavatele v oblasti informování zástupců zaměstnanců a konzultací s nimi stanovených v článku 2 směrnice 75/129, jakož i vložením článku 5a do směrnice 75/129 povinnost členských států stanovit, že zástupci zaměstnanců nebo zaměstnanci mohou využít správní nebo soudní řízení k zajištění dodržování povinností stanovených směrnicí 75/129.

10     V rámci těchto změn byl zrušen bod d) čl. 1 odst. 2 směrnice 75/129.

11     V tomtéž rámci byl do čl. 3 odst. 1 směrnice 75/129 po prvním pododstavci vložen následující pododstavec:

„Členské státy mohou nicméně stanovit, že v případě návrhu na hromadné propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí musí zaměstnavatel písemně oznámit tuto skutečnost příslušnému orgánu veřejné moci pouze na jeho žádost.“

12     Směrnice 92/56 rovněž stanovila vložení do článku 4 směrnice 75/129 odstavce 4, který zní následovně:

„Členské státy nemusí postupovat podle tohoto článku v případě hromadných propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí.“

 Vnitrostátní právní úprava

13     Směrnice 75/129 byla provedena do řeckého práva zákonem č. 1387/1983.

14     V článku 3 tento zákon stanoví, že zaměstnanci musejí být zaměstnavatelem písemně a zcela informováni o zamýšleném hromadném propouštění a o jeho důvodech, jakož i povinnost zaměstnavatele zahájit se zástupci zaměstnanců konzultace a sdělit jim veškeré informace, aby mohli předložit konstruktivní návrhy. Stanoví také povinnost zaměstnavatele sdělit tyto informace příslušnému orgánu veřejné moci. V čl. 5 odst. 3 tento zákon mimoto obsahuje ustanovení příznivější pro zaměstnance, podle něhož pokud se strany nedohodnou, může prefekt nebo ministr práce v závislosti na situaci na trhu a na situaci dotčeného podniku buď prodloužit konzultace o dalších dvacet dnů nebo zcela či zčásti neschválit zamýšlené propouštění.

15     Článek 1 odst. 2 písm. d) směrnice 75/129 byl proveden do vnitrostátního práva čl. 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 1387/1983, podle něhož:

„Ustanovení tohoto zákona se nepoužijí na zaměstnance propuštěné z důvodu skončení činnosti podniku nebo závodu na základě soudního rozhodnutí v prvním stupni.“

16     Změny zavedené směrnicí 92/56 byly do vnitrostátního práva provedeny zákony č. 2736/1999 a č. 2874/2000, tedy poté, co v červenci 1996 nastaly skutkové okolnosti ve věcech v původních řízeních. Lhůta k provedení zmíněných změn do vnitrostátního práva, stanovená v článku 2 směrnice 92/56, uplynula dne 24. června 1994, to jest před těmito skutkovými okolnostmi.

 Spory v původních řízeních a předběžná otázka

17     Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že žalobci v původních řízeních pracovali na základě pracovních smluv na dobu neurčitou v průmyslové továrně společnosti Goodyear Hellas SA, která se nachází v průmyslové zóně Soluně. Činnost této továrny spočívala především ve výrobě pneumatik a duší pneumatik pro motorová vozidla, jakož i materiálu pro opravu a protektorování pneumatik. Uvedená továrna, která byla tvořena organizovaným celkem lidských a technologických zdrojů, představovala průmyslový závod dotčeného podniku, byla odlišná od obchodního závodu tohoto podniku se sídlem v Aténách a byla na zmíněném závodě hospodářsky nezávislá.

18     Dne 19. července 1996 valná hromada akcionářů mateřské společnosti Goodyear, se sídlem ve Spojených státech amerických, rozhodla o přerušení průmyslové činnosti a definitivním skončení činnosti závodu v Soluni ode dne 22. července 1996. Pracovní smlouvy zaměstnanců, kteří byli zaměstnáni v průmyslovém závodě podniku, tedy přibližně 340 osob, byly vypovězeny od téhož dne, aniž by byly dodrženy podmínky a postup hromadného propouštění stanovené v tehdy platném zákoně č. 1387/1983. Likvidace tohoto průmyslového závodu začala v říjnu 1996.

19     Žaloby podané propuštěnými zaměstnanci proti rozhodnutím přijatým po tomto skončení činnosti byly zamítnuty v prvním stupni, jakož i v odvolacím řízení Efeteio (odvolací soud v Aténách). Tento soud měl v souladu s ustálenou judikaturou řeckých soudů za to, že jelikož řecké právo nestanoví, že v případě definitivního skončení činnosti podniku pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele má být vydáno soudní rozhodnutí, nepodléhá tento zaměstnavatel povinnostem stanoveným směrnicí 75/129 a vnitrostátním zákonem, který ji provedl.

20     Za těchto podmínek se Areios Pagos, kterému byly podány kasační opravné prostředky, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ve čtyřech věcech v původních řízeních následující předběžnou otázku:

„Vzhledem k tomu, že řecké právo nestanoví, že před definitivním skončením činnosti podniku nebo závodu pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele je vydáno soudní rozhodnutí, použijí se ustanovení směrnice 75/129 podle čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice na hromadné propouštění způsobené definitivním skončením činnosti podniku nebo závodu, o němž rozhodl pouze zaměstnavatel, při neexistenci předcházejícího soudního rozhodnutí?“

21     Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 9. června 2005 byly projednávané věci spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a rozsudku.

 K předběžné otázce

22     Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda v případě hromadného propouštění způsobeného definitivním skončením činnosti podniku nebo závodu, o němž rozhodl pouze zaměstnavatel, je při neexistenci předcházejícího soudního rozhodnutí použitelná směrnice 75/129 či nikoliv, a konkrétněji, zda odchylka stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice může nebo nemůže odůvodnit nepoužití této směrnice.

23     Otázka položená Soudnímu dvoru vychází z ustálené judikatury řeckých soudů v oblasti použití směrnice 75/129 a vnitrostátního zákona provádějícího tuto směrnici.

24     V souladu s touto judikaturou, pokud o definitivním skončení činnosti podniku rozhodl pouze zaměstnavatel na základě ústavně zaručené hospodářské a finanční svobody, která tomuto zaměstnavateli náleží, nezávisle na existenci soudního rozhodnutí, není směrnice 75/129 použitelná. Použití této směrnice je totiž podmíněno zachováním činnosti dotčeného podniku.

25     Tento výklad nenachází oporu ve znění směrnice 75/129, ani v předmětu nebo cíli sledovaném touto směrnicí a ani v judikatuře Soudního dvora týkající se této směrnice.

26     Zaprvé, znění směrnice 75/129, zejména čl. 1 odst. 1 písm. a) a čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice, je jasné a neponechává žádné rozumné pochybnosti ohledně působnosti zmíněné směrnice nebo podmínkách jejího použití.

27     V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 75/129 „[se] hromadným propouštěním [rozumí] propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance […]“ (neoficiální překlad). Tato definice je sama o sobě dostatečně přesná a neobsahuje žádnou nejasnost.

28     Soudní dvůr ozřejmil tento pojem „propouštění“, když podotkl, že tento pojem má dosah Společenství a musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje jakékoliv skončení pracovní smlouvy nechtěné zaměstnancem, a tedy bez jeho souhlasu (rozsudek ze dne 12. října 2004, Komise v. Portugalsko, C‑55/02, Sb. rozh. s. I‑9387, body 49 a 50).

29     S ohledem na pravidlo stanovené v čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 75/129 musí být čtyři případy nepoužití této směrnice uvedené v čl. 1 odst. 2 této směrnice považovány za taxativně stanovené. Kromě toho musejí být jakožto odchylky od uvedeného pravidla vykládány striktně (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. prosince 1998, Lauge a další, C‑250/97, Recueil, s. I‑8737, bod 19).

30     Čtvrtá z těchto odchylek, to jest odchylka, která je stanovena v čl. 1 odst. 2 písm. d) směrnice 75/129, na niž odkazuje otázka položená předkládajícím soudem, se týká nepoužití zmíněné směrnice na propouštění způsobená skončením činnosti podniku, „pokud k němu došlo na základě soudního rozhodnutí“.

31     Toto ustanovení může být vykládáno pouze v tom smyslu, že nepoužití zmíněné směrnice je dovoleno výhradně v případě, že ke skončení činnosti podniku došlo na základě soudního rozhodnutí, například na základě rozsudků, které prohlašují konkurs nebo zrušení podniku.

32     Ve všech ostatních případech, zejména pokud k definitivnímu skončení činnosti dotčeného podniku došlo pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele a pokud toto skončení spočívá na posouzeních hospodářské nebo jiné povahy, povinnosti tohoto zaměstnavatele vyplývající ze směrnice 75/129 zůstávají nedotčeny. Skutečnost, že ustanovení vnitrostátního práva, na něž odkazuje předkládající soud, nestanoví, že před definitivním skončením činnosti podniku nebo závodu pouze v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele je vydáno soudní rozhodnutí, je v tomto ohledu nerelevantní.

33     Je třeba připomenout, že odchylné ustanovení uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. d) směrnice 75/129 bylo zrušeno s účinností od 24. června 1994 směrnicí 92/56, která takto posílila sledovaný cíl. Proto v době rozhodné z hlediska skutečností původního sporu měl zaměstnavatel ve všech případech hromadného propouštění, ke kterému došlo po skončení činnosti podniku, a to i když na základě soudního rozhodnutí, povinnost informovat a konzultovat zaměstnance.

34     Zadruhé, pokud jde o cíl sledovaný směrnicí 75/129, je namístě poukázat na to, jak je uvedeno v prvním bodu odůvodnění této směrnice, že tato směrnice má za cíl posílit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění. Tento cíl ochrany zaměstnanců byl opětovně připomenut Soudním dvorem (viz rozsudek ze dne 7. prosince 1995, Rockfon, C‑449/93, Recueil, s. I‑4291, bod 29, a výše uvedený rozsudek Lauge a další, bod 19).

35     Soudní dvůr zdůraznil, že směrnice 75/129 nezasahuje do svobody zaměstnavatele provést nebo neprovést hromadné propouštění a že jejím jediným cílem je, aby tomuto propouštění předcházely konzultace s odbory a informování příslušného orgánu veřejné moci (rozsudek ze dne 12. února 1985, Nielsen & Søn, 284/83, Recueil, s. 553, bod 10).

36     Je tomu tak bezpochyby v případě, kdy zaměstnavatel zamýšlí skončit činnost svého podniku pro důvody na jeho straně. Jak mimoto správně uvádí Komise Evropských společenství, směrnice 75/129 harmonizuje nikoliv podmínky definitivního skončení činnosti podniku, to jest situace, v nichž je či není soudní rozhodnutí nezbytné, ale postup, který je třeba při hromadném propouštění dodržet.

37     Ve světle cíle sledovaného směrnicí 75/129 Soudní dvůr podal velmi širokou definici pojmu „podnik“, uvedeného v této směrnici, aby v co největším možném rozsahu omezil případy hromadného propouštění, na které se zmíněná směrnice nevztahuje z důvodu právní kvalifikace tohoto pojmu na vnitrostátní úrovni (viz výše uvedený rozsudek Rockfon, body 31 a 32). 

38     Soudní dvůr rovněž poukázal na to, že směrnice 75/129 byla přijata na základě článků 100 a 117 Smlouvy o EHS, přičemž posledně uvedené ustanovení se týká nezbytnosti, aby členské státy podporovaly zlepšování životních a pracovních podmínek pracovníků tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň (viz výše uvedený rozsudek Rockfon, bod 29).

39     Zatřetí, je třeba zdůraznit, že výklad podaný výše a úvahy s ním související již vyplývají z judikatury Soudního dvora.

40     Ve svém rozsudku ze dne 28. března 1985, Komise v. Belgie (215/83, Recueil, s. 1039, body 13 až 19), Soudní dvůr právě konstatoval, že dotčený členský stát nesplnil své povinnosti z toho důvodu, že nezajistil ochranu stanovenou směrnicí 75/129 ve všech případech hromadného propouštění v důsledku uzavření podniků nikoliv na základě soudního rozhodnutí. Nejpozději ode dne vydání tohoto rozsudku by smysl odchylného ustanovení stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. d) směrnice 75/129 neměl vést k pochybnostem.

41     Odchylná ustanovení uvedená v čl. 3 odst. 1 druhém pododstavci a čl. 4 odst. 4 směrnice 75/129 vložená směrnicí 92/56 byla Soudním dvorem vysvětlena ve výše uvedeném rozsudku Lauge a další (bod 18), podle kterého k tomu, aby předmětné odchylky byly použitelné, nesmí dojít ke skončení činnosti podniku a hromadnému propouštění před vydáním soudního rozhodnutí, které obsahuje rozsudek o prohlášení konkursu.

42     Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Portugalsko (bod 66 a výrok) mimoto konstatoval, že dotčený členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají ze směrnice 75/129, jelikož omezil pojem hromadného propouštění na propouštění z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy a nerozšířil tento pojem na propouštění z jakýchkoliv důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance.

43     Nakonec je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury povinnost členských států dosáhnout výsledku předepsaného směrnicí za účelem dosažení souladu s čl. 249 třetím pododstavcem ES je uložena všem vnitrostátním orgánům, včetně orgánů soudních. Tyto orgány, které jsou povolány k výkladu a používání vnitrostátního práva, jsou povinny tak činit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu příslušné směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (viz v tomto smyslu naposledy rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, Sb. rozh. s. I‑8835, bod 113 a výše uvedená judikatura).

44     Řecké soudy však zaujaly přístup, který vyjímá z ochrany požadované směrnicí 75/129 četné případy skončení činnosti podniků, jež mají za důsledek masivní propouštění zaměstnanců a v nichž je právě potřeba ochrany zaměstnanců významnější, a tím popřely cíl sledovaný zmíněnou směrnicí. Takový přístup, který zasahuje také do požadavku jednotného použití směrnice 75/129, může ve velkém rozsahu zbavit tuto směrnici jejího obsahu.

45     Z výše uvedeného vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že směrnice 75/129 musí být vykládána v tom smyslu, že se použije na případy hromadného propouštění v důsledku definitivního skončení činnosti podniku nebo závodu, o němž rozhodl pouze zaměstnavatel, při neexistenci předcházejícího soudního rozhodnutí, aniž by odchylka stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice mohla způsobit nepoužití zmíněné směrnice.

 K nákladům řízení

46     Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 75/129/EHS ze dne 17. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění musí být vykládána v tom smyslu, že se použije na případy hromadného propouštění v důsledku definitivního skončení činnosti podniku nebo závodu, o němž rozhodl pouze zaměstnavatel, při neexistenci předcházejícího soudního rozhodnutí, aniž by odchylka stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. d) této směrnice mohla způsobit nepoužití zmíněné směrnice.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: řečtina.