Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex
Dokument 62005CC0003
Opinion of Advocate General Kokott delivered on 24 November 2005. # Gaetano Verdoliva v J. M. Van der Hoeven BV, Banco di Sardegna and San Paolo IMI SpA. # Reference for a preliminary ruling: Corte d'appello di Cagliari - Italy. # Brussels Convention - Judgment authorising the enforcement of a judgment given in another Contracting State - Failure of, or defective, service - Notice - Time for appealing. # Case C-3/05.
Stanovisko generální advokátky - Kokott - 24 listopadu 2005.
Gaetano Verdoliva proti J. M. Van der Hoeven BV, Banco di Sardegna a San Paolo IMI SpA.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Corte d'appello di Cagliari - Itálie.
Bruselská úmluva - Rozhodnutí, kterým se povoluje výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě - Neuskutečněné nebo vadné doručení - Seznámení se - Lhůta pro podání opravného prostředku.
Věc C-3/05.
Stanovisko generální advokátky - Kokott - 24 listopadu 2005.
Gaetano Verdoliva proti J. M. Van der Hoeven BV, Banco di Sardegna a San Paolo IMI SpA.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Corte d'appello di Cagliari - Itálie.
Bruselská úmluva - Rozhodnutí, kterým se povoluje výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě - Neuskutečněné nebo vadné doručení - Seznámení se - Lhůta pro podání opravného prostředku.
Věc C-3/05.
Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2005:722
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 24. listopadu 2005 (1)
Věc C‑3/05
Gaetano Verdoliva
proti
J. M. Van der Hoeven BV a další
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Corte d'Appello di Cagliari (Itálie)]
„Bruselská úmluva – Článek 36 – Pojem doručení – Vadné doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti – Rovnocennost seznámení se a doručení – Náprava nedostatků doručení seznámením se s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti“
I – Úvod
1. V projednávané věci žádá Corte d'Appello di Cagliari Soudní dvůr o výklad článku 36 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Úmluva“, příp. „Bruselská úmluva“)(2). Zejména jde o otázku, zda v případě neuskutečněného nebo vadného doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti může seznámení se s tímto rozhodnutím stačit k tomu, aby začala běžet lhůta uvedená v článku 36 Úmluvy.
II – Právní rámec
A – Bruselská úmluva
2. Podle článku 26 Bruselské úmluvy jsou rozhodnutí vydaná v některém smluvním státě v ostatních smluvních státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.
3. Články 27 a 28 Úmluvy obsahují taxativní výčet důvodů, pro které má být uznání zamítnuto. Podle čl. 27 bodu 2 Úmluvy není rozhodnutí uznáno mimo jiné tehdy,
„jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost řádně a včas tak, aby se mohl bránit“.
4. Podle článku 31 Úmluvy rozhodnutí vydané v jednom smluvním státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném smluvním státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Podle článku 34 Úmluvy soud, u něhož byl návrh podán, vydá rozhodnutí, aniž by strana, vůči níž je výkon navrhován, byla v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.
5. Článek 35 Úmluvy stanoví, že příslušný soudní úředník neprodleně oznámí navrhovateli rozhodnutí o návrhu na uznání vykonatelnosti postupem stanoveným právem dožádaného členského státu. V případě zamítnutí návrhu může navrhovatel podle článku 40 Úmluvy podat opravný prostředek.
6. Článek 36 Úmluvy upravuje opravný prostředek strany, vůči níž je výkon navrhován, takto:
„Je-li výkon rozhodnutí povolen, strana, vůči níž je výkon navrhován, může podat proti rozhodnutí opravný prostředek ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí.
Má-li tato strana bydliště v jiném smluvním státě, než ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, kterým se výkon povoluje, činí lhůta dva měsíce a počíná běžet dnem jeho doručení straně, vůči níž je výkon navrhován, osobně nebo do místa jejího bydliště. Prodloužení této lhůty z důvodu vzdálenosti je vyloučeno.“
7. Opravný prostředek ve smyslu článku 36 se v Itálii podává v souladu s článkem 37 Úmluvy u „corte d'appello“. Článek 39 Úmluvy stanoví, že dokud běží lhůta pro podání opravného prostředku uvedená v článku 36 a dokud o něm není rozhodnuto, nesmí být učiněna jiná opatření než opatření k zajištění majetku strany, vůči níž je výkon navrhován.
B – Vnitrostátní právo
8. Podle článku 143 italského občanského soudního řádu (Codice di procedura civile, dále jen „CPC“) se doručování osobám, jejichž bydliště není známo, uskutečňuje tak, že jeden opis písemnosti soudní vykonavatel uloží na obecním úřadě posledního známého bydliště dotčené osoby a druhý opis je vyvěšen na úřední desku uvedeného soudního vykonavatele.
9. Podle vysvětlení předkládajícího soudu představuje uložení písemnosti na obecním úřadě a vyvěšení na úřední desku podle judikatury Corte Suprema di Cassazione podstatné náležitosti, takže při jejich nedostatku se doručení považuje za neuskutečněné(3). Doručení na základě článku 143 CPC je dále podle judikatury Corte Suprema di Cassazione „neplatné, jestliže soudní vykonavatel neuvede ve své zprávě žádné údaje o šetření a zjišťování, které provedl, aby bydliště adresáta zjistil“(4).
10. Právní úprava řízení o platebním rozkazu v článcích 633 až 659 CPC obsahuje v článku 650 CPC ustanovení, kterým se řídí opožděné podání odporu proti platebnímu rozkazu(5). Článek 650 CPC stanoví:
„Adresát platebního rozkazu může podat proti tomuto rozkazu odpor, a to i po uplynutí lhůty stanovené tímto platebním rozkazem, jestliže prokáže, že se o něm nedozvěděl včas z důvodu vadného doručení, náhody nebo vyšší moci […]
Tento odpor je však nepřípustný po uplynutí lhůty deseti dnů od prvního úkonu v rámci výkonu rozhodnutí.“
III – Skutkové okolnosti a předběžné otázky
11. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 14. září 1993 uložil Arrondissementsrechtsbank ’s‑Gravenhage (Nizozemsko) G. Verdolivovi s bydlištěm v Itálii zaplatit částku 365 000 NLG společnosti J. M. Van der Hoeven B.V. (dále jen „Van der Hoeven“), usazené v Nizozemsku, za dodávku a stavbu skleníků.
12. Dne 24. května 1994 Corte d’appelo di Cagliari uznal vykonatelnost tohoto rozsudku na italském území a povolil zajištění majetku vůči G. Verdolivovi ve výši 220 000 000 ITL.
13. První pokus o doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti rozhodnutí v bydlišti G. Verdolivy v Capoterra (Itálie) byl neúspěšný, protože „ačkoliv na tomto místě zůstal zaregistrován, před více než rokem se odstěhoval“ (tak zní zápis o neúspěšném doručení ze dne 14. července 1994).
14. Následně bylo podle zápisu o doručení ze dne 27. července 1994 rozhodnutí o uznání vykonatelnosti doručeno v souladu s článkem 143 CPC. Podle tohoto zápisu „vzhledem k tomu, že příjemce nebyl na uvedené adrese zastižen, neboť se odstěhoval, […] v souladu s článkem 143 CPC byl jeden opis písemnosti uložen na obecním úřadě a druhý opis vyvěšen na úřední desku soudního vykonavatele“.
15. Vzhledem k tomu, že G. Verdoliva ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti nepodal odpor, Van der Hoeven zahájila výkon rozhodnutí, a to tak, že vstoupila do řízení o výkonu rozhodnutí, které již proti němu bylo zahájeno.
16. Žalobou podanou dne 4. prosince 1996 k Tribunale civile di Cagliari G. Verdoliva výkon rozhodnutí napadl s odůvodněním, že výkon rozhodnutí nizozemského soudu je protiprávní, protože v rozporu s Bruselskou úmluvou nebyla italským soudem uznána jeho vykonatelnost. Dále uvedl, že nizozemský rozsudek pro zmeškání nelze uznat, protože porušuje čl. 27 bodu 2 Úmluvy. V dalším průběhu řízení pak G. Verdoliva uvedl, že rozhodnutí o uznání vykonatelnosti vydané Corte d'appello di Cagliari mu nebylo doručeno, protože tato písemnost nebyla v rozporu se zápisem o doručení uložena na obecním úřadě v Capoterra. Vzhledem k neuskutečněnému doručení proto lhůta stanovená v článku 36 Úmluvy nezačala běžet.
17. Tribunale civile di Cagliari rozhodnutím ze dne 7. června 2002 tuto žalobu proti výkonu rozhodnutí i v souvislosti s ní podaný návrh na prohlášení zápisu o doručení za padělek zamítl. Rozhodl, že lhůta pro podání žaloby již uplynula. Lhůta 30 dní pro podání opravného prostředku – obdobně jako v řízení o platebním rozkazu podle článku 650 CPC – totiž začala běžet nejpozději od prvního úkonu v rámci výkonu rozhodnutí. Je nesporné, že žaloba nebyla v této lhůtě podána.
18. Gaetano Verdoliva podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu, přičemž svou argumentaci doplnil v tom smyslu, že soudní vykonavatel, dříve než přistoupil k veřejnému doručení podle článku 143 CPC, v rozporu se svou povinností neověřil, zda adresát skutečně není k nalezení.
19. Corte d'appello ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že rozhodnutí o uznání vykonatelnosti představuje exekuční titul teprve po uplynutí lhůty 30 dní. V případě, že rozhodnutí o uznání vykonatelnosti není účinně doručeno, a lhůta proto nezačala běžet, nezbytný exekuční titul tedy neexistuje.
20. Kromě toho Corte d'appello konstatuje, že mezi účastníky řízení je nesporné, že navrhovatel o rozhodnutí o uznání vykonatelnosti nejpozději v průběhu řízení v prvním stupni věděl, když je sám dne 20. června 1998 v řízení zmínil. Proti tomuto rozhodnutí ovšem následně nepodal opravný prostředek.
21. V tomto kontextu předkládá Corte d'appello Soudnímu dvoru tyto otázky týkající se výkladu článku 36 Bruselské úmluvy:
„1. Stanoví Bruselská úmluva autonomní pojem seznámení se s procesními písemnostmi, nebo odkazuje za tímto účelem na právní řády jednotlivých států?
2. Vyplývá z pravidel Bruselské úmluvy, a zejména z jejího článku 36, že doručení usnesení o uznání vykonatelnosti upravené v tomto článku je možné provést formou považovanou za rovnocennou?
3. V případě neuskutečněného nebo vadného doručení usnesení o uznání vykonatelnosti, způsobuje seznámení se s tímto usnesením přesto počátek běhu lhůty uvedené v tomto článku, anebo jestliže tomu tak není, je třeba z Bruselské úmluvy dovodit, že stanoví taxativně způsoby seznámení se s usnesením o uznání vykonatelnosti rozhodnutí?“
IV – Argumentace účastníků řízení
22. V řízení předložili svá vyjádření G. Verdoliva, italská vláda a Komise.
23. Gaetano Verdoliva zastává názor, že seznámení se nenahrazuje doručení stanovené v článku 36 Úmluvy. Práva obhajoby jsou zaručena jen tehdy, jestliže strana, vůči níž je výkon navrhován, měla možnost seznámit se s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti na základě řádného doručení. Pouhá domněnka znalosti nestačí. Jestliže nedošlo k účinnému doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti zahraničního rozhodnutí, je třeba považovat toto rozhodnutí za právně neexistující, z čehož vyplývá, že neexistuje exekuční titul opravňující k výkonu rozhodnutí(6).
24. Italská vláda nejprve uvádí, že pojem doručení v článku 36 Úmluvy je nutno chápat striktně v „technicko-procesním“, tedy formálním smyslu, což vyplývá mimo jiné z toho, že Úmluva ve svém italském znění stanoví v článku 36 pouze možnost „notificatione“, zatímco jiná ustanovení této Úmluvy dovolují vedle toho také prostou „comunicazione“. Protože Úmluva sama definici pojmu řádného doručení neobsahuje, musí se takové doručení řídit jedině procesním právem dožádaného státu. Totéž platí také pro pojem seznámení se.
25. Ke druhé a třetí otázce předkládajícího soudu zastává italská vláda názor, že Úmluva nepřipouští k řádnému doručení žádné alternativní formy. Vzhledem k tomu, že Úmluva ohledně pojmu řádného doručení odkazuje na vnitrostátní právo, je úkolem vnitrostátních soudů rozhodnout, zda může mít podle příslušného vnitrostátního procesního práva pouhé faktické seznámení se s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti právní význam rovnocenný řádnému doručení. V rámci tohoto rozhodnutí mají však vnitrostátní soudy respektovat základní požadavek ochrany práv obhajoby.
26. Komise chápe první otázku v tom smyslu, že předkládající soud chce vědět, zda pojem doručení v článku 36 Úmluvy předpokládá faktické seznámení se strany, vůči níž je výkon navrhován, s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti. Připouští přitom, že Úmluva neharmonizuje vnitrostátní systémy doručování. Články 20, 27 a 36 Úmluvy však směřují k poskytnutí rozsáhlé ochrany právům obhajoby ve všech stádiích řízení jak ve státě, kde bylo rozhodnutí vydáno, tak ve státě, který je žádán o jeho výkon(7). Tento cíl musí respektovat také vnitrostátní předpisy o doručování.
27. Komise navrhuje na první otázku odpovědět tak, že doručení ve smyslu Bruselské úmluvy v zásadě nevyžaduje, aby se adresát o věci osobně a skutečně dozvěděl, pokud se později může na neseznámení se s doručovaným právním aktem odvolat a proti tomuto aktu se bránit, a to i navzdory případnému uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku, která začíná běžet doručením.
28. Druhá a třetí předkládaná otázka jsou podle názoru Komise formulovány nejednoznačně. Buď mohou směřovat k tomu, zda je možné rozhodnutí přímo vykonat bez doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti a zda stačí, že strana, vůči níž je výkon navrhován, se o tomto rozhodnutí dozví na základě opatření v rámci výkonu rozhodnutí. To by však představovalo jednoznačné porušení práv obhajoby a odpověď by v tomto případě byla záporná.
29. Naopak na tyto otázky by bylo možné odpovědět kladně, pokud jde o to, zda takové seznámení může mít v tomto případě za následek počátek běhu dodatečné lhůty; to by přicházelo v úvahu v případě, kdy strana, vůči níž je výkon navrhován, nemohla dodržet měsíční lhůtu stanovenou v článku 36 Úmluvy z důvodu vad doručení nebo proto, že doručení nebylo provedeno jí osobně.
30. Podle názoru Komise je členským státům ponechána volba, jakým způsobem provedou ve vnitrostátním právu ustanovení týkající se lhůty stanovené v článku 36 Úmluvy, aby při tom byla chráněna práva obhajoby(8). V každém případě však nesmí být požadavek doručení obcházen ani nesmí být lhůta stanovená v článku 36 Úmluvy zkrácena.
V – Právní posouzení
31. Podstatou první předběžné otázky je, zda Bruselská úmluva obsahuje vlastní pojem seznámení se. V Úmluvě, a zejména v jejím článku 36, o jehož výklad se v tomto řízení jedná, se však pojem seznámení se nevyskytuje. V článku 36 je zmiňováno pouze doručení.
32. V kontextu sporu v původním řízení a vzhledem ke znění článku 36 je třeba první otázku chápat takto: účelem je vyjasnit, zda pojem doručení je autonomním pojmem Úmluvy a zda tento pojem znamená, že seznámení se je považováno za doručení, takže v okamžiku seznámení se začíná běžet lhůta pro podání opravného prostředku podle čl. 36 prvního pododstavce Úmluvy.
33. Podle názoru Komise by měl Soudní dvůr zaujmout stanovisko také k obecnější otázce, zda pojem doručení ve smyslu článku 36 Bruselské úmluvy v zásadě předpokládá, že strana, vůči níž je výkon navrhován, se o rozhodnutí o uznání vykonatelnosti dozví.
34. Tato otázka je však vzhledem k okolnostem sporu v původním řízení hypotetická. Soud pokládá otázku s ohledem na možnost, že rozhodnutí o uznání vykonatelnosti nebylo G. Verdolivovi platně doručeno. Soudu nejde o zjištění, zda seznámení se s tímto rozhodnutím je nezbytné coby dodatečný předpoklad řádného doručení, nýbrž pouze o to, zda seznámení se s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti může případně jeho doručení nahradit.
35. Takto chápána se první otázka do značné míry překrývá s druhou a třetí otázkou. Ukazuje se proto jako vhodné přezkoumat všechny tři otázky společně.
36. V souhrnu chce tedy předkládající soud vědět, zda má být čl. 36 první pododstavec Úmluvy vykládán tak, že při vadném doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti stačí seznámení se strany, vůči níž je výkon navrhován, s tímto rozhodnutím k tomu, aby začala běžet lhůta pro podání opravného prostředku.
37. Dříve, než na tuto otázku odpovím, uvedu několik poznámek k významu opravného prostředku v čl. 36 odst. 1 Bruselské úmluvy pro ochranu práv strany, vůči níž je výkon navrhován.
A – K významu opravného prostředku podle článku 36 Bruselské úmluvy
38. Ve věci Carron Soudní dvůr rozhodl, že „články 31 až 49 Úmluvy […] vytvořily pro smluvní státy jednotný postup pro uznání vykonatelnosti rozhodnutí. Tento postup umožňuje v první, nekontradiktorní fázi řízení, aby navrhovatel docílil rychlého povolení výkonu rozhodnutí v jiném smluvním státě. Ve druhé, kontradiktorní fázi, chrání tento postup práva strany, vůči níž je výkon navrhován, tím, že jí dává možnost podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí“ (9).
39. Řízení o povolení výkonu rozhodnutí je součástí celkového systému vytvořeného Úmluvou, který se snaží uvést do souladu volný pohyb rozsudků v občanských a obchodních věcech(10) s ochranou práv obhajoby(11). Práva obhajoby strany, vůči níž je výkon navrhován, jsou chráněna zásadou práva na spravedlivý proces, kterou Soudní dvůr uznal jako obecnou zásadu práva Společenství.(12) Tato zásada vychází z článku 6 EÚLP(13) a odráží se v článku 47 Charty základních práv Evropské unie(14).
40. V rámci řízení o povolení výkonu rozhodnutí je chráněno právo žalovaného být vyslechnut zejména čl. 27 bodem 2 a článkem 36 Úmluvy. Podle čl. 27 bodu 2 se uznání a výkon rozhodnutí zamítne v zájmu ochrany práv obhajoby, jestliže výjimečně záruky poskytnuté právem státu původu rozsudku a Úmluvou nestačily k tomu, aby umožnily žalovanému hájit se před původním soudem(15). Článek 36 pak dává žalovanému možnost nechat přezkoumat rozhodnutí o uznání vykonatelnosti rozsudku v kontradiktorním řízení podáním opravného prostředku.
41. Článek 36 má tedy zvláštní význam pro ochranu práv obhajoby ve stádiu uznání a výkonu rozhodnutí, protože představuje protiváhu - nezbytnou k zajištění práva být vyslechnut – ke zkrácenému řízení o uznání vykonatelnosti, které probíhá bez účasti druhé strany a v jehož rámci nemá žalovaný podle článku 34 Úmluvy možnost se vyjádřit.
42. Teprve podáním opravného prostředku podle článku 36 má žalovaný možnost uplatnit argumenty proti uznání rozsudku a jeho vykonatelnosti. Článek 36 tedy představuje procesní doplnění věcných důvodů pro zamítnutí uznání uvedených v článcích 27 a 28 Bruselské úmluvy.
43. Je sice pravda, že tyto důvody musí být před rozhodnutím o uznání vykonatelnosti přezkoumány z úřední povinnosti příslušným soudem v dožádaném státě(16). Úmluva však nestanoví žádnou povinnost zkoumat z úřední povinnosti rozhodující skutkové okolnosti, takže k důkladnému zkoumání podmínek pro uznání dochází teprve v kontradiktorním řízení zahájeném po podání opravného prostředku podle článku 36(17).
44. Nařízení č. 44/2001(18), které ještě není pro předmětné řízení použitelné, nyní dokonce zakazuje zkoumání důvodů pro zamítnutí před rozhodnutím o uznání vykonatelnosti, takže je ponecháno pouze na straně, vůči níž je výkon navrhován, aby tyto důvody pro zamítnutí uplatnila v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o uznání vykonatelnosti(19).
45. Právo být vyslechnut, zaručené žalovanému článkem 36 Úmluvy, je pro použití čl. 27 bodu 2 Úmluvy zvláště důležité. Žalovaný tak dostává v případech, kdy se tento důvod pro zamítnutí uznání objeví, poprvé příležitost k obhajobě. Bez této možnosti obhajoby zaručené článkem 36 by nebylo možné v praxi zajistit dodržování čl. 27 bodu 2 Úmluvy, takže by někdy mohlo dojít k vykonání rozsudku vyneseného v řízení, kterého se žalovaný nemohl zúčastnit.
46. Kontradiktorní řízení podle článku 36 není jen první, ale též poslední a jedinou možností, aby se strana, vůči níž je výkon navrhován, dovolala důvodů pro zamítnutí uznání uvedených v článcích 27 a 28 Úmluvy. Aby totiž zůstal zachován užitečný účinek lhůty k podání opravného prostředku stanovené v článku 36, nemůže strana, vůči níž je výkon navrhován, v rámci pozdějšího opravného prostředku vůči konkrétnímu opatření v rámci výkonu rozhodnutí uplatnit oprávněné důvody, které mohla předložit v rámci tohoto opravného prostředku(20).
47. V celkovém systému Úmluvy hraje tedy promlčecí lhůta článku 36 rozhodující roli pro možnosti obhajoby žalovaného. To je třeba při výkladu a použití tohoto ustanovení brát v úvahu.
B – K předběžným otázkám
48. Podle čl. 36 prvního pododstavce Úmluvy může strana, vůči níž je výkon navrhován, podat proti rozhodnutí o uznání vykonatelnosti opravný prostředek „ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí“.
49. Je sice pravda, že Úmluva zde uvádí pojem doručení. Neobsahuje však – s výjimkou zvláštního případu čl. 36 druhého pododstavce, který zde není relevantní – žádná pravidla o podrobnostech postupu doručování a nemá za cíl žádnou harmonizaci vnitrostátních právních předpisů v tomto směru(21). Podmínky platného doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti se proto řídí v zásadě právními předpisy dožádaného státu pro vnitrostátní doručování za podmínky, že strana, vůči níž je výkon navrhován, má v tomto státě bydliště.
50. Bez ohledu na to lze z článku 36 Úmluvy odvodit určitá pravidla pro doručování.
– Seznámení se nenahrazuje doručení
51. Událostí, kterou začíná běžet lhůta, je podle znění článku 36 jednoznačně doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti. Zvážíme-li celý kontext tohoto ustanovení, jeho smysl, účel a znění, nemůžeme chápat požadavek doručení stanovený v čl. 36 prvním pododstavci jinak než v technickém smyslu, tj. jako řádné doručení.
52. Článek 36 první pododstavec je tedy v rozporu s vnitrostátními předpisy, které nevyžadují doručení v případě, že se strana, vůči níž je výkon navrhován, o rozhodnutí o uznání vykonatelnosti dozví.
53. To, že pojem doručení v článku 36 Úmluvy je třeba vykládat formálně, potvrzuje skutečnost, že různá jazyková znění – zdá se – pro ně používají příslušný terminus technicus svého procesního práva(22).
54. Naproti tomu pokud jde o navrhovatele, článek 35 Úmluvy požaduje pouze, aby mu bylo rozhodnutí o jeho návrhu neprodleně „oznámeno“ postupem stanoveným právem dožádaného státu. Obdobně rozlišují mezi požadavky na oznámení rozhodnutí navrhovateli na straně jedné a osobě, vůči níž je výkon navrhován, na straně druhé také francouzské, italské, anglické, nizozemské a portugalské jazykové znění(23). Rovněž nařízení č. 44/2001 toto rozlišení zachovává(24).
55. Rozlišení mezi oznámením navrhovateli na straně jedné a osobě, vůči níž je výkon navrhován, na straně druhé se vysvětluje rozdílnými následky, které jsou s takovým oznámením spojeny. Zatímco pro stranu, vůči níž je výkon navrhován, začíná doručením rozhodnutí o uznání vykonatelnosti běžet závazná lhůta, oznámení rozhodnutí navrhovateli takové právní účinky nemá. Na rozdíl od toho, co stanoví článek 36 pro stranu, vůči níž je výkon navrhován, článek 40 Bruselské úmluvy nestanoví pro navrhovatele žádnou promlčecí lhůtu, pokud jde o podání opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým se zamítá jeho návrh na uznání vykonatelnosti(25).
56. Povinnost zajistit oznámení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti prostřednictvím řádného doručení tedy vyplývá z Úmluvy pouze, pokud jde o stranu, vůči níž je výkon navrhován. Tento požadavek na doručení má přitom vzhledem k účinku počátku běhu lhůty dvojí funkci: jednak slouží ochraně práv obhajoby strany, vůči níž je výkon navrhován, protože řádné doručení pravidla zaručuje, že tato osoba se o rozhodnutí o uznání vykonatelnosti dozví a může proti němu podat příslušný opravný prostředek. Kromě toho slouží doručení jako důkaz a umožňuje přesný výpočet lhůty pro podání opravného prostředku.
57. Výklad, který by postavil seznámení se na roveň doručení, by navíc úplně zbavil významu požadavek doručení. Kdyby totiž stačila pouhá znalost, navrhovatele by to svádělo k tomu, aby nepoužíval způsoby stanovené pro řádné doručení(26). Pokud jde o kritérium řádného doručení v čl. 27 bodu 2 Úmluvy, Soudní dvůr se již v tomto smyslu vyjádřil a určil, že „uznání zahraničního rozhodnutí musí být v případě, že nedošlo k řádnému doručení, zamítnuto bez ohledu na to, zda se žalovaný o návrhu na zahájení řízení skutečně dozvěděl“(27).
– Zohlednění seznámení se pro zhojení nedostatků doručení podle vnitrostátního práva
58. Článek 36, stejně jako ostatní ustanovení Úmluvy, neobsahuje žádnou úpravu zhojení nedostatků doručení, nýbrž omezuje se na požadavek řádného doručení rozhodnutí o uznání vykonatelnosti.
59. Právní důsledky porušení ustanovení pro doručování a podmínky, za kterých může být toto porušení napraveno, tak aby bylo možno doručení považovat za platné, se proto řídí příslušnými vnitrostátními právními předpisy pro doručování(28). Vnitrostátní právní předpisy přitom mohou stanovit, že nedostatky doručení mohou být napraveny skutečným seznámením se s doručovanou písemností, aniž by to bylo zásadně v rozporu s čl. 36 prvním pododstavcem Bruselské úmluvy.
60. Je však nutné upřesnit, že právo dožádaného státu platí s výhradou respektování cílů Bruselské úmluvy(29). Jak určil Soudní dvůr ve věci Pendy Plastic, Bruselská úmluva, aniž by harmonizovala rozdílné systémy doručování v členských státech, má zaručit žalovanému účinnou ochranu jeho práv(30). Proto použití práva dožádaného státu nesmí omezit práva strany, vůči níž je výkon navrhován, jež právě Úmluva zaručuje(31).
61. Je na rozhodnutí vnitrostátního soudu, zda seznámení se s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti má podle vnitrostátních právních předpisů pro doručování za následek, že z původně vadného doručení se stane doručení řádné, kterým začíná běžet lhůta pro podání opravného prostředku.
62. Vnitrostátní soud však musí při použití příslušných vnitrostátních předpisů dbát na ochrannou funkci, kterou má požadavek doručení stanovený v článku 36 Bruselské úmluvy, stejně jako na závažný účinek, který má v celém systému Úmluvy lhůta pro podání opravného prostředku, která začíná běžet doručením, na možnosti obhajoby strany, vůči níž je výkon navrhován. Musí se ujistit, že v konkrétním případě jsou dostatečně zaručena práva obhajoby této strany a že tato strana měla skutečně možnost včas podat opravný prostředek stanovený v článku 36.
VI – Závěry
63. Z těchto důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky předložené Corte d'appello takto:
„Článek 36 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky a Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky, je třeba vykládat tak, že lhůta pro podání opravného prostředku začíná běžet pouze řádným doručením rozhodnutí o uznání vykonatelnosti podle vnitrostátních právních předpisů. Doručení zejména nemůže být nahrazeno seznámením se strany, vůči níž je výkon navrhován, s rozhodnutím o uznání vykonatelnosti. Vnitrostátní právní předpisy mohou případně vzít v úvahu seznámení se této strany s tímto rozhodnutím za účelem zhojení nedostatků doručení; musí však přitom zaručit, že budou zachována práva obhajoby strany, vůči níž je výkon navrhován, a že tato strana bude mít skutečně možnost podat včas opravný prostředek stanovený v článku 36 Bruselské úmluvy.“
1 – Původní jazyk: němčina.
2 – Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, a pozměněné znění s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1). Viz též konsolidované znění ze dne 26. ledna 1998 (Úř. věst. 1998, C 27, s. 1).
3 – Rozsudek Corte Suprema di Cassazione č. 3527 ze dne 25. června 1979.
4 – Rozsudky č. 3799 ze dne 2. května 1997 a č. 4120 ze dne 14. května 1990.
5 – Platební rozkaz je soudní opatření, které se při splnění určitých podmínek vydává v rámci nesporného řízení. Proti platebnímu rozkazu je možno do 40 dnů od jeho doručení podat odpor, který případně vede ke spornému řízení.
6 – Gaetano Verdoliva zde odkazuje na rozsudky ze dne 3. července 1990, Lancray (305/88, Recueil, s. I‑2725), ze dne 12. listopadu 1992, Minalmet (C‑123/91, Recueil, s. I‑5661), a ze dne 11. srpna 1995, SISRO (C‑432/93, Recueil, s. I‑2269).
7 – Komise odkazuje v této souvislosti na rozsudek ze dne 15. července 1982, Pendy Plastic (228/81, Recueil, s. 2723, bod 13).
8 – Podle názoru Komise je jednou možností vyžadovat osobní doručení, jinou možností přesunout začátek běhu lhůty např. na okamžik, kdy se strana o rozhodnutí dozví nebo kdy je zahájen výkon rozhodnutí, a třetí možností je stanovit možnost zrušení promlčení po uplynutí lhůty.
9 – Rozsudek ze dne 10. července 1986, Carron (198/85, Recueil, s. 2437, bod 8). Srov. též rozsudky ze dne 27. listopadu 1984, Brennero (258/83, Recueil, s. 3971, bod 10), a ze dne 2. července 1985, Deutsche Genossenschaftsbank (148/84, Recueil, s. 1981, bod 16).
10 – Ohledně tohoto cíle Úmluvy viz rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach (C‑7/98, Recueil, s. I‑1935, bod 19), ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren (C‑414/92, Recueil, s. I‑2237, bod 20), a ze dne 29. dubna 1999, Coursier (267/97, Recueil, s. I‑2543, bod 25).
11 – Rozsudek ze dne 11. června 1985, Debaecker (49/84, Recueil, s. 1779, bod 10); potvrzen v rozsudcích Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 21) a Krombach (uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 43) a naposled v rozsudku ze dne 13. října 2005, Scania Finance France (C‑522/03, Sb. rozh. s. I‑8639, bod 15).
12 – Rozsudek Krombach (uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 26) a rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 20 a 21), a ze dne 11. ledna 2000, Van der Wal (C‑174/98 P a C‑189/98 P, Recueil, s. I‑1, bod 17).
13 – Rozsudek Baustahlgewebe (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, body 20 a 21).
14 – Úř. věst. 2000, C 364, s. 1. Charta základních práv jako taková sice jistě nemá závazné právní účinky srovnatelné s primárním právem Společenství, ale jako zdroj výkladu práva dává informaci o základních právech zaručených právem Společenství. K tomu srov. mj. mé stanovisko ze dne 8. září 2005 ve věci C‑540/03 (Parlament v. Rada, dosud nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí, bod 108), kde jsou uvedeny další odkazy.
15 – Rozsudky ze dne 16. června 1981, Klomps (166/80, Recueil, s. 1593, bod 7), Minalmet (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 18), ze dne 21. dubna 1993, Sonntag (C‑172/91, Recueil, s. I‑1963, bod 38), a Scania Finance France (uvedený výše v poznámce pod čarou 11, bod 16).
16 – Srov. čl. 34 odst. 2 Úmluvy. Srov. též rozsudek Klomps (uvedený výše v poznámce pod čarou 15, bod 7).
17 – Srov. Kropholler, Europäisches Zivilprozessrecht, Kommentar zu EuGVÜ und Lugano-Übereinkommen, 6. vydání, 1998, článek 34, bod 7; Schlosser, EuGVÜ, 1996, článek 34, bod 3; Geimer a Schütze, Europäisches Zivilverfahrensrecht, Kommentar zum EuGVÜ und zum Lugano-Übereinkommen, 1997, článek 34, bod 27.
18 – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).
19 – Srov. článek 41 nařízení č. 44/2001.
20 – Rozsudky ze dne 4. února 1988, Hoffmann (145/86, Recueil, s. 645, body 30 až 34), a ze dne 4. října 1991, Van Dalfsen a další (C‑183/90, Recueil, s. I‑4743, bod 34).
21 – Srov. rozsudky Pendy Plastic (uvedený výše v poznámce pod čarou 7, bod 13), Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 28) a Scania Finance France (uvedený výše v poznámce pod čarou 11, bod 18).
22 – V tomto smyslu srov. poznámku pod čarou 23.
23 – Francouzské znění článku 35 uvádí „est portée à la connaissance“ oproti „signification“ v článku 36; italské znění rozlišuje mezi „è communicata“ a „notificazione“, anglické znění mezi „bring the decision to the notice“ a „service“, nizozemské znění mezi „wordt ter kennis gebracht“ a „betekening“, portugalské znění mezi „serà levada ao conhecimento“ a „notificação“. Některá jazyková znění dále používají v čl. 27 bodu 2 vedle pojmu doručení ještě další netechnický pojem: „signifier“ a „notifier“ ve francouzštině; „notificato o communicato“ v italštině; „comunicado o notificado“ v portugalštině.
24 – Srov. článek 42 nařízení č. 44/2001 (uvedené výše v poznámce pod čarou 18).
25 – Tento rozdíl zachovává i nařízení č. 44/2001, které jinak shrnuje opravné prostředky navrhovatele a žalovaného do jednoho ustanovení; srov. článek 43, a zejména čl. 43 odstavec 5 tohoto nařízení (uvedené výše v poznámce pod čarou 18).
26 – Rozsudek Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 20).
27 – Rozsudek Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 22). Viz též rozsudek Minalmet (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 21). Nová ustanovení nařízení č. 44/2001 však již nevyžadují řádné doručení, nýbrž doručení provedené takovým způsobem, aby se žalovaný mohl bránit; srov. čl. 34 bod 2 nařízení (uvedené výše v poznámce pod čarou 18).
28 – K otázce zhojení nedostatků doručování v kontextu čl. 27 bodu 2 Úmluvy viz rozsudek Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, body 25 až 31). V něm dospěl Soudní dvůr k závěru, že jelikož doručení návrhu na zahájení řízení je součástí řízení před původním soudem, též otázka řádného doručení této písemnosti a zhojení nedostatků doručení se musí posuzovat podle práva původního soudu, s přihlédnutím k mezinárodním úmluvám o doručování do zahraničí.
29 – Rozsudek Carron (uvedený výše v poznámce pod čarou 9, bod 14).
30 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 7, bod 13; viz též rozsudek Lancray (uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 28).
31 – Rozsudek Carron (uvedený výše v poznámce pod čarou 9, bod 14). Soudní dvůr takto rozhodl v konkrétním případě, který se vztahoval k článku 33 Úmluvy, jehož procesní podmínky a sankce se rovněž řídí právem dožádaného státu.