STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

CHRISTINE STIX-HACKL

přednesené dne 10. května 2005¹(1)

Věc C‑247/04

Transport Maatschappij Traffic BV

proti

Staatssecretaris van Economische Zaken

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná College van Beroep voor het bedrijfsleven (Nizozemsko)]

„Celní kodex – Vrácení nebo prominutí dovozního nebo vývozního cla – Podmínky – Pojem ,dlužná ze zákona‘ – Platební výměr vydaný orgánem, který není podle vnitrostátního práva příslušný“

I –    Úvod

1.     Rozhodnutím ze dne 28. května 2004 položil nizozemský College van Beroep voor het bedrijfsleven Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu celního kodexu Společenství. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je clo „dlužné ze zákona“ ve smyslu článku 236 nařízení (EHS) č. 2913/92(2), i pokud je sdělení stanovené celním kodexem postiženo formální chybou, kterou byla ve sporu v původním řízení nepříslušnost orgánu vydávajícího sdělení.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

2.     Článek 4 celního kodexu obsahuje následující definice:

„Pro účely tohoto kodexu se

[...]

9.      ,celním dluhem‘ rozumí povinnost osoby zaplatit dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo vývozní clo (celní dluh při vývozu), které je uplatňováno pro určité zboží podle platných předpisů Společenství;

[...]

23.      ,platnými předpisy‘ rozumějí předpisy Společenství nebo vnitrostátní předpisy.“

3.     Článek 20 odst. 1 celního kodexu v hlavě II nazvané „Podklady, na jejichž základě se stanovují dovozní nebo vývozní cla a další opatření při obchodu se zbožím“ stanoví:

„Cla a poplatky dlužné ze zákona v případě vzniku celního dluhu jsou založeny na celním sazebníku Evropských společenství.“

4.     Hlava VII kapitola 2 celního kodexu upravuje vznik celního dluhu. Její ustanovení se týkají zejména podmínek vzniku celního dluhu, okamžiku jeho vzniku, jakož i místa vzniku.

5.     Hlava VII kapitola 3 celního kodexu nazvaná „Vybrání celního dluhu“ v článku 221 zejména stanoví:

„1.      Jakmile je částka cla zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi.

2.      Je-li částka splatného cla pro informaci zapsána do celního prohlášení, mohou celní orgány stanovit, že nebude sdělena podle odstavce 1, pokud takto zapsaná částka cla odpovídá částce jimi stanovené. [...]“

6.     Článek 236 odst. 1 celního kodexu, který se nachází v hlavě VII kapitole 5, nazvané „Vrácení a prominutí cla“, zní:

„Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.“

7.     Články 243 až 246 tvoří hlavu VIII celního kodexu nazvanou „Opravné prostředky“. Článek 243 odst. 1 první pododstavec celního kodexu stanoví:

„Každá osoba má právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká.“

B –    Vnitrostátní právo

8.     Článek 22a odst. 1 a 2 Algemene wet inzake rijksbelastingen (zákon o státních daních, dále jen „AWR“) stanoví:

„(1) Sdělení o výši dovozního cla upravené čl. 221 odst. 1 celního kodexu Společenství se uskutečňuje platebním výměrem vydaným (celním) inspektorem.

(2) Odchylně od odstavce 1 je platební výměr pro antidumpingová a vyrovnávací cla vydáván ministrem hospodářství.“

III – Skutkový stav a původní řízení

9.     Výzvou k úhradě ze dne 18. prosince 1997 sdělil inspektor Belastingdienst/Douane district Roosendaal (celní orgán okresu Roosendaal, dále jen „inspektor“) žalobkyni v původním řízení, Transport Maatschappij Traffic BV (dále jen „TMT“), že dluží antidumpingové clo ve výši 62 045,20 NLG (28154,88 eur). Dne 19. února 1998 podala TMT proti tomu stížnost. Dne 18. května 1998 vzala tuto stížnost dopisem zpět, neboť byla nepřípustná z důvodu uplynutí lhůty.

10.   Zároveň požádala o vrácení cla podle článku 236 celního kodexu. Vyměřené antidumpingové clo nebylo podle TMT dlužné ze zákona, protože inspektor nebyl příslušným orgánem podle čl. 22a odst. 2 AWR. Tato žádost o vrácení cla byla dne 12. dubna 2000 zamítnuta rozhodnutím, proti kterému žalobkyně podala stížnost, která byla žalovaným v původním řízení zamítnuta dne 9. října 2000.

11.   College van Beroep voor het bedrijfsleven (dále jen „College“) žalobě proti zamítavému rozhodnutí rozsudkem ze dne 13. února 2002 vyhověl a rozhodnutí zrušil. Žalovaný v původním řízení vydal dne 19. listopadu 2002 nové rozhodnutí, kterým opětovně zamítl stížnost TMT proti zamítnutí její žádosti o vrácení antidumpingového cla. Proti tomu podala TMT dne 24. prosince 2002 u College opětovně žalobu.

IV – Předběžná otázka

12.   College se dne 28. května 2004 rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má být pojem ,dlužná ze zákona‘ v článku 236 celního kodexu vykládán v tom smyslu, že jeho účelem je výhradně otázka, zda jsou splněny podmínky pro vznik celního dluhu, tak jak jsou stanoveny v hlavě VII kapitole 2 celního kodexu, nebo v tom smyslu, že částka je dlužná ze zákona pouze tehdy, pokud nelze vznést žádný důvod, a to ani důvod vycházející z platných vnitrostátních předpisů ve smyslu čl. 4 bodu 23 celního kodexu, na jehož základě je napadnutelný způsob sdělení skutečnosti, že clo je dlužné?“

13.   Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda částka splatného dovozního cla v době, kdy je zaplacena, není „dlužná ze zákona“ ve smyslu článku 236 CKS, pokud její sdělení neproběhne „odpovídajícím postupem“, a tudíž v rozporu s čl. 221 odst. 1 CKS.

V –    Právní posouzení

A –    Ke znění čl. 236 odst. 1 první věty celního kodexu

14.   Článek 236 odst. 1 první věta CKS stanoví, že vývozní a dovozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že částka v době, kdy byla zaplacena, nebyla dlužná ze zákona. Tento pojem „dlužná ze zákona“ není blíže definován ani v článku 236, ani v jiných ustanoveních celního kodexu. Z běžného užití jazyka nelze rovněž dovodit jednoznačný výklad. Pojem „ze zákona“ se tak může vztahovat pouze na právo Společenství, stejně jako na veškeré použitelné právní normy.

15.   Článek 4 bod 23 CKS sice odkazuje na „předpisy Společenství nebo vnitrostátní předpisy“. Tento odkaz však slouží definici pojmu „platnýé předpisy“ v rozsahu, v němž je tento pojem použit v celním kodexu. Není tudíž možné z něj usuzovat na obsah pojmu „ze zákona“ nebo „dlužná ze zákona“.

16.   Také formulace, že částka musí být „dlužná“, poukazuje pouze na to, že musí být splněny podmínky vzniku cla. Tím ještě ovšem není řečeno, v čem tyto podmínky konkrétně spočívají, a zejména zda k nim patří sdělení o výši cla odpovídajícím postupem v souladu s vnitrostátními procesními předpisy.

17.   Poněvadž předpisy práva Společenství jsou stejně závazné v různých jazykových zněních, vyžaduje výklad předpisu Společenství srovnání všech jazykových znění(3). Potřeba jednotného výkladu zakazuje, s ohledem na jednotné používání, předpisy vykládat izolovaně a přikazuje vykládat je ve světle ostatních jazykových znění(4). Přesto v případě čl. 236 odst. 1 první věty CKS z jiných jazykových znění nevyplývá další informace o dosahu pojmu „dlužná ze zákona“(5).

18.   TMT argumentuje tím, že jelikož podle znění čl. 236 odst. 1 CKS clo nemohlo být „v době, kdy bylo zaplaceno“, dlužné ze zákona, musí být zohledněny všechny okolnosti, které nastaly do daného okamžiku. Je sice pravda, že existence celního dluhu se posuzuje k okamžiku zaplacení; na jakých skutečnostech ovšem existence dluhu závisí, není možné z uvedeného znění stanovit.

19.   Z pouhého znění předpisu tedy nelze dovodit argumenty pro požadovaný výklad.

B –    Systematický výklad

1.      K významu sdělení podle čl. 221 odst. 1 CKS v systému celního kodexu

20.   Jak TMT jako žalobkyně v původním řízení, tak i nizozemská vláda se odvolávaly ve svých vyjádřeních jednak na systematické zařazení sdělení v celním kodexu, a jednak na funkci sdělení.

21.   Podle názoru nizozemské vlády vyplývá z možnosti částku cla za předpokladů čl. 221 odst. 2 CKS vůbec nesdělit, že neexistence sdělení nemění nic na tom, že clo je dlužné ze zákona. Tento argument ovšem není přesvědčivý. Článek 221 odst. 2 CKS totiž stanoví jako určitou náhradu za nevydané sdělení informaci o částce splatného cla v celním prohlášení. Toto ustanovení lze tedy chápat i tak, že taková informace přebírá funkci sdělení i ve vztahu k pojmu „dlužná ze zákona“.

22.   TMT uplatňuje, že čl. 4 bod 9 CKS definuje daňový dluh jako povinnost osoby zaplatit dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo vývozní clo (celní dluh při vývozu), které je uplatňováno pro určité zboží podle platných předpisů Společenství. Povinnost platby vzniká ovšem teprve sdělením podle čl. 221 odst. 1 CKS. To je pravda pouze do té míry, že lhůta splatnosti zpravidla běží (čl. 222 odst. 1 písm. a) CKS) teprve od okamžiku sdělení. O otázce, od jakého okamžiku je celní dluh jako takový v zásadě dlužný, tím však není nic řečeno, neboť existenci a splatnost pohledávky je nutné pojmově oddělit a posuzovat samostatně k okamžiku jejich vzniku. Proto z čl. 4 bodu 9 CKS, který hovoří o povinnosti platby, nevyplývá, že tato povinnost vzniká teprve splatností pohledávky, tj. po uskutečněném sdělení.

23.   Formulace čl. 221 odst. 3 CKS hovoří naopak ve prospěch zde uvedeného výkladu, že vznik a splatnost celního dluhu je nutné striktně oddělit. Článek 221 odst. 3 první věta CKS stanoví pro sdělení lhůtu od vzniku celního dluhu a vyjadřuje tím, že v okamžiku, kdy je sdělení provedeno, jsou již splněny podmínky jeho vzniku. Pro tento výklad hovoří také znění čl. 221 odst. 3 druhé věty CKS, který celním orgánům umožňuje provést – za stanovených předpokladů – sdělení i po uplynutí této lhůty, pokud (tedy ještě v okamžiku před sdělením) nemohly přesně určit částku dlužnou ze zákona.

24.   Nizozemská vláda mimoto poukázala na to, že čl. 236 odst. 1 druhá věta CKS stanoví, že vývozní nebo dovozní clo se promine v případě, že jeho částka v době, kdy byla zaúčtována, nebyla dlužná ze zákona, což hovoří proti konstitutivnímu účinku sdělení. Ve skutečnosti by částka v případě konstitutivního účinku sdělení pro pojem „dlužná ze zákona“ nebyla v době, kdy byla zaúčtována, nikdy v tomto smyslu „dlužná ze zákona“, neboť sdělení časově následuje po zaúčtování podle čl. 221 odst. 1 CKS, takže by stále přicházelo v úvahu její prominutí. Proto musí být částka dlužná ze zákona ještě předtím, než dojde k zaúčtování a sdělení.

25.   Systematické umístění a funkce sdělení v celním kodexu hovoří pro to, že sdělení nelze považovat za konstitutivní pro pojem „dlužná ze zákona“.

2.      K používání pojmu „dlužná ze zákona“ v jiných ustanoveních celního kodexu

26.   Pro vysvětlení významu pojmu „dlužná ze zákona“ se lze rovněž opřít o použití tohoto pojmu v jiných ustanoveních celního kodexu.

27.   Komise zastávala ve svém vyjádření názor, že odkaz na cla „dlužná ze zákona“ v článcích 220 a 228 CKS se týká jejich výpočtu na základě celního sazebníku Evropských společenství, což ukazuje, že tento pojem je v celním kodexu používán výlučně pro výpočet částky cla. Tento závěr ovšem není přesvědčivý, protože jak článek 220, tak i čl. 228 odst. 2 druhá věta CKS se vztahují jednoznačně, s ohledem na znění, (pouze) na výpočet celního dluhu. Tak tomu však v případě čl. 236 odst. 1 CKS není.

28.   Článek 217 CKS, který se týká zaúčtování a o který se Komise opřela se stejnou argumentací, se vztahuje podle odst. 1 druhého pododstavce písm. b) na „částky dlužné ze zákona“. To vede k závěru, že předpoklady pro to, aby částka byla „dlužná ze zákona“, musí být splněny již před jejím zaúčtováním.

29.   Podobně formulován je Komisí rovněž uváděný čl. 201 odst. 3 třetí věta CKS, „[...] že ze zákona dlužné clo nebylo zcela nebo zčásti vybráno“, což znamená, že se jedná o (již) ze zákona dlužná cla, která poté byla, nebo nebyla vybrána.

30.   Komise mimoto uplatňovala, že také z čl. 20 odst. 1 CKS vyplývá, že jediným základem pro splatné clo je celní sazebník Evropských společenství a pojem „dlužná ze zákona“ se vztahuje pouze na výpočet cla. Podle čl. 20 odst. 1 se opírají cla dlužná ze zákona při vzniku celního dluhu o celní sazebník Evropských společenství. Tato formulace, posuzována samostatně, tedy vede k závěru, že otázka, zda je clo „dlužné ze zákona“, závisí výlučně na správném výpočtu cla.

31.   Z článku 20 odst. 1 CKS však dále vyplývá, že cla jsou ze zákona dlužná již při „vzniku celního dluhu“. Podmínky vzniku celního dluhu jsou upraveny v hlavě VII kapitole 2 celního kodexu; podle ní vzniká dluh dovozem, popřípadě propuštěním zboží do volného oběhu v okamžiku, kdy je přijato celní prohlášení. Nutnost sdělení o celním dluhu zjištěném celními orgány (článek 221) a jeho funkce, která způsobuje splatnost celního dluhu a započetí běhu platební lhůty podle článku 222 CKS, jsou naopak upraveny ve zvláštní kapitole 3 hlavy VII celního kodexu nazvané „Vybrání celního dluhu“. Rozlišení mezi existencí pohledávky a jejím vybráním znovu vede k závěru, že vznik celního dluhu je nezávislý na časově následném sdělení a sdělení již nemá žádný vliv na existenci celního dluhu.

32.   Komise opírá svou argumentaci o článek 79 CKS. I on používá v druhé větě pojem „dlužná ze zákona“, když hovoří o „vybrání cel dlužných ze zákona“.

33.   Jelikož je sdělení součástí vybírání cla upraveného v hlavě VII kapitole 3, vyplývá z této formulace rovněž, že clo je ve smyslu celního kodexu dlužné ze zákona již před vybíráním, které podle článku 217 CKS začíná zaúčtováním.

34.   Také použití pojmu „dlužná ze zákona“ v jiných ustanoveních celního kodexu podporuje výklad, podle kterého sdělení nemá vliv na to, zda je částka „dlužná ze zákona“.

3.      K nařízení (EHS, Euratom) č. 1552/89

35.   Nizozemská vláda ve svém vyjádření poukázala na to, že jedna z funkcí sdělení podle čl. 221 odst. 1 CKS vyplývá z nařízení č. 1552/89(6), které v čl. 2 odst. 1 první větě stanoví, že nárok Společenství na vlastní zdroje [...] se stanoví, „jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování nároku a vyrozumění dlužníka“. Na rozdíl od dřívějšího znění, které stanovilo, že „... pokud je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství“ (kurziva provedena autorkou stanoviska) (neoficiální překlad), však text platného znění neumožňuje stanovit, zda jsou uvedenými „celními předpisy“ myšleny pouze předpisy práva Společenství, nebo též předpisy vnitrostátního práva.

36.   Přezkum tohoto ustanovení ve spojení s ustanoveními celního kodexu tedy nijak nepřispívá k vyřešení výkladové otázky.

4.      K dřívější právní úpravě obsažené nyní v článcích 236 CKS, respektive 221 CKS

37.   TMT byla ve svém vyjádření toho názoru, že správný výklad platných předpisů vyplývá z dřívějších ustanovení nahrazených dnes články 236 CKS a 221 CKS.

38.   Opírá se o znění dřívější právní úpravy obsažené nyní v čl. 236 odst. 1 CKS, a sice čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1430/79(7), když tvrdí, že toto ustanovení upravovalo vrácení, jakmile zaúčtovaná částka přesáhne z jakéhokoli důvodu částku dlužnou ze zákona; následná právní úprava na tom nehodlala nic měnit.

39.   Není namístě se zabývat tím, zda celním kodexem skutečně mělo dojít ke změnám(8). Dřívější právní úprava sice skutečně stanovila, že není rozhodné, z jakého důvodu částka nebyla dlužná, v projednávaném případě je však nezbytné právě objasnit, zda vůbec byla částka přes porušení vnitrostátních předpisů o příslušnosti v rámci sdělení „dlužná ze zákona“ ve smyslu čl. 236 odst. 1 CKS. K výsledku, že tomu tak není, dojde TMT jen tehdy, pokud předpokládá, že příslušná částka je dlužná teprve v okamžiku řádně učiněného sdělení. Právě to je však sporné.

40.   V každém případě budou podle uvedeného ustanovení čl. 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1430/79 „dovozní cla vrácena nebo prominuta, pokud bude příslušným orgánům dostatečně prokázáno, že zaúčtovaná částka cel přesahuje z jakéhokoli důvodu částku, jež má být ze zákona odvedena“ (neoficiální překlad). Rovněž to hovoří pro to, že možnost vrácení přebytkových nedlužných částek cel se vztahuje pouze na ty případy, kdy byl základ pro vyměření cla stanoven nesprávně, a z tohoto důvodu byla nesprávně zjištěna výše celního dluhu(9). Tak je to mimoto vyjádřeno v bodech odůvodnění nařízení č. 1430/79, v nichž se odkazuje zejména na chyby v počtech a psaní, případně na nesprávné nebo neúplné celní doklady. Dále je třeba poukázat na čl. 1 odst. 1 nařízení (EHS) č. 3040/83(10), který formou legální definice upřesňuje, že „cly vybíranými ze zákona“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1430/79 se rozumí taková dovozní cla, která „měla být za dotyčné zboží vybrána podle úpravy platné v okamžiku přijetí prohlášení k propuštění do volného oběhu – včetně ustanovení o poskytnutí snížené celní sazby nebo osvobození od cla – pokud byly poskytnuty veškeré informace nezbytné podle této právní úpravy a byly předloženy veškeré nezbytné dokumenty a pokud z nich celní orgány skutečně vycházely při výpočtu těchto cel.“(11)(neoficiální překlad)

41.   Z výše uvedeného vyplývá, že argumentaci opírající se o čl. 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1430/79 nelze přijmout.

42.   TMT se dále odvolává na úpravu předcházející čl. 221 odst. 1 CKS, a sice čl. 6 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1854/89(12). Ten stanoví stejně jako nynější čl. 221 odst. 1 CKS – stejně znějící – sdělení „ve vhodné formě“. TMT je toho názoru, že při porušení příslušných vnitrostátních předpisů(13) došlo v době platnosti čl. 6 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1854/89 i k porušení tohoto ustanovení(14); následná úprava čl. 221 odst. 1 CKS na tom nehodlala nic změnit.

43.   K výkladu čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1854/89 neexistuje žádná relevantní judikatura. Jediné rozhodnutí zabývající se touto normou(15) pojednává pouze o lhůtě stanovené v tomto předpisu, nikoli však o významu požadavku sdělení „odpovídajícím postupem“. I kdyby však bylo tvrzení obhajované TMT správné, není tím ještě řečeno, že porušení požadavku sdělení „odpovídajícím postupem“ má vliv na kvalifikaci pojmu „dlužná ze zákona“.

44.   Je tedy třeba konstatovat, že přezkum uvedených v minulosti platných předpisů nemůže podpořit výklad čl. 236 odst. 1, který obhajuje TMT.

C –    Teleologický výklad

45.   Konečně lze při požadovaném výkladu pojmu „dlužná ze zákona“ vycházet ze smyslu a účelu ustanovení.

46.   V případě dovozních cel se jedná o vlastní zdroje Společenství, jejichž úprava podléhá výlučné pravomoci Společenství(16). Z toho plyne – jak správně poukazuje nizozemská vláda – zvláštní zájem na jednotném použití v rámci celého Společenství, což je důvod, proč jsou případné zvláštnosti vnitrostátního práva celním kodexem velmi úzce ohraničeny(17).

47.   Pokud bychom se přiklonili k názoru TMT a požadovali řádné sdělení jako podmínku pro kvalifikování částky jako dlužné ze zákona, záviselo by vrácení cla podle čl. 236 odst. 1 CKS v konečném výsledku na dodržení vnitrostátních procesních předpisů. Tyto předpisy se mohou – také a právě pokud jde o řádný charakter požadovaného sdělení – značně odlišovat. V případě, že bychom vycházeli z toho názoru, by nebylo zajištěno jednotné použití celního kodexu. To by mělo dopady nejen na rozpočet ES, ale vzhledem k případné rozdílné vnitrostátní procesní praxi jednotlivých členských států by to vedlo k narušení hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu musí být pojem „dlužná ze zákona“ chápán pouze ve vztahu k podmínkám vzniku celního dluhu (z hlediska práva Společenství).

48.   Z téhož důvodu nelze přijmout ani argumentaci opírající se o čl. 221 odst. 3 CKS. V tomto ohledu TMT uplatňuje, že tříletá lhůta zakotvená v tomto ustanovení je zbavena svého obsahu, pokud její uplynutí nemá pro pojem „dlužná ze zákona“ žádné důsledky. TMT sice správně poukazuje na to, že podle opačného a zde zastávaného názoru nevede uplynutí lhůty k tomu, že celní dluh (již) není dlužný ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 CKS. Uplynutí lhůty však brání pozdějšímu sdělení, a tedy i uplatnění celního dluhu, má tudíž účinky v takových případech, kdy celní dluh ještě nebyl uhrazen. Uplynutí lhůty vede v těchto případech k tomu, že (vzniklý) celní dluh nebude nikdy splatný(18). Jakýkoli jiný výklad by navíc vedl k tomu, že by vrácení částek patřících mezi příjmy Společenství, jimiž právě dovozní cla jsou, záviselo na dodržení vnitrostátních procesních předpisů, na něž odkazuje čl. 221 odst. 1 CKS s formulací „odpovídajícím postupem“. To nemůže být obsahem úpravy ve smyslu jednotného použití celního kodexu v rámci Společenství a s ním spojeným rovným zacházením se všemi celními dlužníky(19).

49.   Tvrzení TMT ohledně článku 243 CKS nevede k jinému závěru. TMT totiž v této souvislosti uplatňuje, že sdělení podle čl. 221 odst. 1 CKS není rozhodnutím ve smyslu článku 243 CKS. TMT odůvodňuje tento názor zaprvé tím, že článek 243 CKS a žádost o vrácení podle článku 236 CKS by představovaly dva opravné prostředky, které se překrývají a míří do značné míry stejným směrem. TMT dále uvádí, že se sdělení řídí vnitrostátním právem, takže v případě odmítnutí tohoto názoru by bylo v rámci opravného prostředku podle článku 243 CKS nutné zkoumat vnitrostátní právo, a rozhodnutí by tak záviselo na vnitrostátním právu. Z toho podle TMT plyne, že dotyčná osoba by ve vztahu ke sdělení mohla požadovat pouze vrácení nebo prominutí cla podle článku 236 CKS; teprve rozhodnutí o vrácení nebo prominutí cla je pak rozhodnutím ve smyslu článku 243 CKS. Podle názoru TMT tak však vzniká mezera v právní ochraně ohledně sdělení, pokud nelze závadnost toto sdělení uplatňovat v rámci opravného prostředku podle čl. 236 odst. 1 CKS.

50.   Uvedená mezera v právní ochraně však vzniká teprve tehdy, přepokládáme‑li, že sdělení nelze napadnout opravným prostředkem podle článku 243 CKS. Správnost tohoto předpokladu však není třeba na tomto místě zkoumat. Tato argumentace, která má údajně zabránit závislosti na vnitrostátních předpisech, totiž vede v každém případě k tomu, že rozhodnutí o žádosti o vrácení by záviselo i na závadnosti sdělení, která se řídí vnitrostátními procesními předpisy, takže vnitrostátní rozdíly by se na právní úpravě cel na úrovni Společenství v konečném výsledku přece jen projevily.

51.   I z teleologického výkladu tedy vyplývá, že částka cla je bez ohledu na případné vady sdělení vycházející z vnitrostátních procesních předpisů „dlužná ze zákona“.

VI – Závěry

52.   Z tohoto důvodu navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku předloženou College van Beroep voor het bedrijfsleven takto:

„Pojem ,dlužná ze zákona‘ uvedený v článku 236 celního kodexu (nařízení Rady [EHS] č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství) musí být vykládán v tom smyslu, že tento pojem má vztah k podmínkám vzniku celního dluhu uvedeným v hlavě VII kapitole 2 celního kodexu, nikoli však k vnitrostátním předpisům, z nichž vyplývá nebo může vyplývat závadnost sdělení upraveného v čl. 221 odst. 1 celního kodexu, takže částka dlužných cel je v okamžiku jejich zaplacení ,dlužná ze zákona‘ ve smyslu článku 236 celního kodexu i tehdy, pokud ke sdělení částky nedošlo ,odpovídajícím postupem‘, a toto sdělení tudíž bylo v rozporu s čl. 221 odst. 1 celního kodexu.“

---

1 – Původní jazyk: němčina.

---

2 – Nařízení Rady ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), dále jen „celní kodex“ nebo „CKS“.

---

3 – Rozsudky ze 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, Recueil, s. 3415, bod 18), ze dne 14. prosince 1988, Huber (291/87, Recueil, s. 6449, bod 11), a ze dne 17. prosince 1998, Codan (C‑236/97, Recueil, s. I‑ 8679, bod 25).

---

4 – Rozsudky ze dne 12. listopadu 1969, Stauder (29/69, Recueil, s. 419, bod 3), ze dne 12. července 1979, Koschniske (9/79, Recueil, s. 2717, bod 6 a násl.), a ze dne 7. července 1988, Moksel (55/87, Recueil, s 3845, bod 15).

---

5 – V dánském znění „skyldigt efter lovgivningen“, v anglickém „legally oweď“, ve francouzském „légalement dû“, v italském „legalmente dovuto“, v nizozemském „wettelijk verschuldigd“, v portugalském „legalmente devido“ a ve španělském „legalmente debido“.

---

6 – Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 155, s. 1), ve znění změněném článkem 1 nařízení Rady (Euratom, ES) č. 1355/96 ze dne 8. července 1996 (Úř. věst. L 175, s. 3); toto znění odpovídá čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 94/728/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 181).

---

7 – Nařízení ze dne 2. července 1979 o vrácení a prominutí dovozních a vývozních cel (Úř. věst. L 175, s. 1). (neoficiální překlad)

---

8 – Pro to skutečně hovoří první bod odůvodnění celního kodexu, který zní: „Společenství je založeno na celní unii; je žádoucí jak v zájmu hospodářských subjektů Společenství, tak celních správ shromáždit celní předpisy, které jsou v současnosti rozptýleny ve velkém počtu nařízení a směrnic Společenství, do jediného kodexu; tento úkol má zásadní význam pro vnitřní trh.“ Ve stejném duchu i Witte, „Das Neue am neuen Zollkodex der Gemeinschaft“, ZfZ 1993, 162, 167, a Fabian, Erstattung, Erlass und Nacherhebung von Einfuhr- und Ausfuhrabgaben der Europäischen Gemeinschaft (1994), s. 48.

---

9 – Srov. Fabian (uvedený v poznámce pod čarou 8), s. 48 a násl.

---

10 – Nařízení Komise (EHS) č. 3040/83 ze dne 28. října 1983, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článkům 2 a 14 nařízení Rady (EHS) o vrácení nebo prominutí dovozních nebo vývozních cel (Úř. věst. L 297, s. 13). (neoficiální překlad)

---

11 – Podobné chápání je vyjádřeno v rozsudku ze dne 18. dubna 1991, Brown Boveri (C‑79/89, Recueil, s. I‑1853, bod 33 a násl.), který vychází z nesprávnosti vyměření cla z hlediska hmotného práva (pro čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1430/79); viz rovněž Friedrich, „Erstattung, Erlass und Nacherhebung von Zöllen, Steuern und Abgaben“, in: Kruse (edit.), Zölle, Verbrauchssteuern, europäisches Marktordnungsrecht (1988), 118.

---

12 – Nařízení Rady (EHS) č. 1854/89 ze dne 14. června 1989 o účtování a podmínkách platby dovozního nebo vývozního cla při vzniku celního dluhu (Úř. věst. L 186, s. 1). (neoficiální překlad)

---

13 – Viz výše, bod. 8.

---

14 – A to z toho důvodu, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1854/89 odkazoval na právo členských států stanovit formu sdělení.

---

15 – Rozsudek ze dne 7. září 1999, De Haan Beheer (C‑61/98, Recueil, s. I‑5003).

---

16 – Viz článek 26 ES, článek 95 ES, článek 133 ES, článek 269 ES, jakož i čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 94/728/ES, Euratom ze dne 31. října 1994 o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 293, s. 9), nahrazeného rozhodnutím Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 (Úř. věst. L 253, s. 42; Zvl. vyd. 01/03, s. 200).

---

17 – Např. vrácení a prominutí cel v článcích 235 a 236 CKS, prodloužení platební lhůty v čl. 222 odst. 1 CKS, pozastavení povinnosti platit clo v čl. 222 odst. 2 CKS, odklad platby v článcích 224 až 228 CKS a snížení nebo upuštění od uplatnění úroků z prodlení v čl. 232 odst. 1 popř. 2 CKS.

---

18 – Viz rovněž Witte (uvedený v poznámce pod čarou 8), 162, 167.

---

19 – Srov. rozsudek ze dne 14. listopadu 1985, Karl-Heinz Neuman (299/84, Recueil, s. 3663, bod 25).