STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 28. října 2004 (1)

Věc C‑225/02

Rosa García Blanco

proti

Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS)

a

Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Social nº 3 de Orense (Španělsko)]

„Zákonný starobní důchod – Karenční doba – Započítávání dob pojištění dovršených v zahraničí a v domovském státě – Doby pojištění, které mají vliv pouze na výši dávek, ale nikoliv na získání nároku na tyto dávky – Započítání dob vyplácení zvláštního přídavku v nezaměstnanosti určeného nezaměstnaným starším 52 let – Vyřízení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“

I –    Úvod

1.     Žalobkyně v původním řízení R. García Blanco pobírala kdysi ve Španělsku zvláštní přídavek v nezaměstnanosti. Orgán správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odváděl jejím jménem během celého tohoto období příspěvky do zákonného systému důchodového pojištění. Po dosažení věku 65 let R. García Blanco požádala o přiznání zákonného starobního důchodu. Předmětem sporu v původním řízení je otázka, zda příspěvky na důchodové pojištění odváděné v době, kdy pojištěnec pobíral zvláštní přídavek v nezaměstnanosti, musí být zohledněny při výpočtu karenční doby nutné pro přiznání zákonného starobního důchodu a zda v takovém případě jejich případné nezohlednění vede k diskriminaci migrujících pracovníků založené na jejich státní příslušnosti.

2.     V této souvislosti položil Juzgado de lo Social nº 3 de Orense (dále též předkládající soud) Soudnímu dvoru dvě otázky týkající se výkladu nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen nařízení č. 1408/71)(2). Obsah těchto otázek je identický s obsahem otázek, které stejný předkládající soud předložil Soudnímu dvoru ve věci C‑306/03 (Salgado Alonso)(3).

3.     Rose García Blanco byl po podání předběžné otázky nakonec zákonný starobní důchod přiznán a nyní vyvstává otázka, zda se tato žádost nestala mezitím bezpředmětnou.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.     Právní rámec Společenství je v projednávaném případu určen nařízením č. 1408/71, kde je v čl. 1 písm. r) pojem „doby pojištění“ definován takto:

„příspěvkové doby, doby zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, které jsou definované nebo uznané za doby pojištění právními předpisy, podle nichž byly získány nebo se považují za získané, a všechny podobné doby, pokud je uvedené právní předpisy považují za rovnocenné dobám pojištění.“

5.     Článek 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví, že:

„S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby s bydlištěm na území jednoho z členských států, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.“

6.     Článek 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71 v souvislosti se sčítáním dob pojištění a  bydlení stanoví následující:

„Pokud právní předpisy členského státu podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky v rámci systému, který není zvláštním systémem ve smyslu odstavců 2 nebo 3, získáním dob pojištění nebo bydlení, přihlíží příslušná instituce uvedeného členského státu v nezbytné míře k dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, ať již v rámci obecného, nebo zvláštního systému a jako zaměstnaná osoba, nebo osoba samostatně výdělečně činná. Pro uvedený účel přihlíží k těmto dobám, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů.“

7.     Článek 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 stanoví následující:

„Pokud byly podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky splněny pouze po použití článku 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:

a)      příslušná instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů členských států, které se na zaměstnanou osobu nebo osobu samostatně výdělečně činnou vztahovaly, byly získány v dotyčném členském státě a podle právních předpisů uplatňovaných institucí v době přiznání dávky. Pokud podle těchto právních předpisů není výše dávky závislá na délce získaných dob, považuje se tato výše za teoretickou výši uvedenou v tomto písmenu;

b)      příslušná instituce potom určí skutečnou výši dávky na základě teoretické výše uvedené v předchozím písmenu v poměru délky dob pojištění nebo bydlení získaných před vznikem pojistné události podle jí uplatňovaných právních předpisů k celkové délce dob pojištění a bydlení získaných před vznikem pojistné události podle právních předpisů všech členských států, kterých se to týká.“

8.     Článek 48 nařízení č. 1408/71 v souvislosti s dobami pojištění nebo bydlení kratšími než jeden rok stanoví následující:

„1.      Aniž je dotčen čl. 46 odst. 2, není instituce členského státu povinna poskytovat dávky na základě dob získaných podle jí uplatňovaných právních předpisů, které se berou v úvahu při vzniku pojistné události, jestliže:

–      celková délka uvedených dob nedosahuje jednoho roku

a

–      podle uvedených právních předpisů se nárok na dávku nezískává pouze na základě těchto dob.

2.      Příslušná instituce každého z ostatních dotčených členských států zohlední při uplatňování čl. 46 odst. 2 doby uvedené v odst. 1 s výjimkou bodu b).

3.      Pokud by v důsledku uplatnění odstavce 1 byly všechny instituce dotčených států zproštěny svých povinností, budou dávky přiznány výhradně na základě právních předpisů posledního z těchto států, jehož podmínky jsou splněny, jako by veškeré doby pojištění a bydlení získané a zohledněné v souladu s čl. 45 odst. 1 až 4 byly získány v rámci právních předpisů tohoto státu.“

B –    Vnitrostátní právo

9.     Článek 161 odst. 1 písm. b) novelizovaného znění všeobecného zákona o sociálním zabezpečení (Texto Refundido de la Ley General de la Seguridad Social(4); dále jen TRLGSS) podrobuje vznik nároku na starobní důchod podmínce, že pojištěnec uplatňující tento nárok doloží dovršení dvou karenčních dob, a sice:

–       všeobecné minimální příspěvkové doby 15 let

a

–       specifické příspěvkové doby 2 let dovršené během posledních 15 let bezprostředně předcházejících události zakládající nárok na pojistné plnění.

10.   Článek 215 odst. 1 bod 3 TRLGSS stanoví pro nezaměstnané, kteří dosáhli věku 52 let, ale ještě nedosáhli zákonného věku pro odchod do důchodu, zvláštní formu přídavku v nezaměstnanosti („subsidio por desempleo“; dále jen „zvláštní přídavek v nezaměstnanosti“). Pro jeho získání musí pojištěnec doložit, že minimálně 6 let přispíval na zákonné pojištění pro případ nezaměstnanosti, a musí kromě toho splňovat veškeré podmínky pro uplatnění nároku na přiznání zákonného starobního důchodu s výjimkou podmínky věku.

11.   V souladu s čl. 218 odst. 2 TRLGSS musí správní orgán zákonného pojištění pro případ nezaměstnanosti (Organismo Gestor del Seguro de Desempleo) kromě zvláštního přídavku v nezaměstnanosti, který vyplácí pojištěnci každý kalendářní měsíc, v němž má na tento přídavek nárok, odvádět jménem pojištěnce příspěvky na zákonné důchodové pojištění.

12.   Dodatečné ustanovení 28 TRLGSS(5) však účinky příspěvků odvedených jménem osob pobírajících zvláštní přídavek v nezaměstnanosti omezuje takto:

„V souladu s ustanoveními čl. 218 odst. 2 [TRLGSS] příspěvky odvedené správním orgánem na důchodové pojištění budou zohledněny při výpočtu základní výše starobního důchodu a příslušné procentní sazby. Platnost a právní účinky těchto příspěvků nebude v žádném případě možné uplatnit pro doložení minimální příspěvkové doby požadované v čl. 161 odst. 1 písm. b) [TRLGSS], kterou musí pojištěnec doložit v souladu s čl. 215 odst. 1 bodem 3 v době, kdy žádá o přídavek [v nezaměstnanosti] určený pro [nezaměstnané] osoby ve věku vyšším 52 let.“

13.   Nicméně správní praxe je taková, že příspěvky odvedené Národním úřadem práce (Instituto Nacional de Empleo, dále jen „INEM“) na zákonné důchodové pojištění jménem osob pobírajících zvláštní přídavek v nezaměstnanosti jsou zohledněny na základě čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71, jak to stanoví společný oběžník Instituto Nacional de la Seguridad Social (dále jen „INSS“) a INEM z roku 1999(6).

III – Skutkový stav a řízení

A –    Skutečnosti předcházející sporu

14.   Rosa García Blanco se narodila 9. října 1935 a zemřela 14. května 2002(7). V letech 1966 až 1984 pracovala v Německu, kde odváděla příspěvky na zákonné důchodové pojištění po dobu 209 měsíců (tj. více než 17 let).

15.   Rosa García Blanco pobírala od 1. června 1984 do 2. prosince 1984 ve Španělsku, na základě bilaterální německo‑španělské dohody, příspěvkové přídavky v rámci zákonného pojištění pro případ nezaměstnanosti, které jí byly vypláceny INEM. Celou tuto dobu INEM za ni rovněž odváděl příspěvky na všechna pojistná odvětví zákonného španělského sociálního zabezpečení (zejména na zákonné důchodové pojištění), což představuje dobu pojištění 185 dnů (tj. cca 6 měsíců).

16.   Rosa García Blanco pobírala od roku 1989 zvláštní přídavek v nezaměstnanosti určený pro nezaměstnané starší 52 let. INEM za ni z tohoto důvodu odváděl příspěvky na španělské zákonné důchodové pojištění v souladu s čl. 218 odst. 2 TRLGSS, a to po dobu 4 080 dnů (tzn. více než 11 let).

17.   Ze spisu vyplývá, že po úmrtí své matky, s níž žila, R. García Blanco pobírala od 1. prosince 1989 přídavek rodinného příslušníka.

B –    Žádost o zákonný starobní důchod

18.   Po dosažení věku 65 let v roce 2000 R. García Blanco požádala o zákonný starobní důchod španělskou sociální pojišťovnu. Příslušná španělská instituce, INSS, přijala dne 27. dubna 2001 rozhodnutí o zamítnutí této žádosti z důvodu, že nebyla dovršena minimální příspěvková doba požadovaná pro přiznání tohoto důchodu. Doba 4 080 dnů, v jejímž průběhu INEM odváděl příspěvky jménem Rosy García Blanco pobírající zvláštní přídavek v nezaměstnanosti, nemůže být totiž podle dodatečného ustanovení 28 TRLGSS zohledněna. Pokud jde o dobu zbývajících 185 dnů, v jejímž průběhu byly odváděny příspěvky na sociální zabezpečení jménem Rosy García Blanco jako osoby pobírající přídavky na základě zákonného pojištění pro případ nezaměstnanosti, nemůže být podle čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71 rovněž zohledněna, protože byla kratší než jeden rok.

19.   Protože R. García Blanco nebyla spokojena s tímto zamítavým rozhodnutím, podala u předkládajícího soudu žalobu proti INSS a proti Tesorería General de la Seguridad Social (dále jen „TGSS“). Na podporu své žaloby uplatňovala v podstatě, že je třeba zohlednit v její prospěch nejenom původní příspěvkovou dobu 185 dnů, kterou dovršila ve Španělsku, ale rovněž celé období, během něhož INEM odváděl jejím jménem příspěvky na zákonné důchodové pojištění, a to po celou dobu, kdy pobírala zvláštní přídavek v nezaměstnanosti, takže se může nyní ve Španělsku dovolávat celkem 4 265 příspěvkových dnů (což představuje více než 11 let a 8 měsíců).

C –    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce

20.   Usnesením ze dne 30. března 2002 se Juzgado de lo Social nº 3 de Orense rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání článek 12 ES a články 39 až 42 ES (původně články 6 a 48 až 52 Smlouvy o ES), jakož i článek 45 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 ustanovení vnitrostátního práva, na jehož základě příspěvky, které orgán správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odvedl v rámci důchodového pojištění jménem pracovníka v období, v němž tento pracovník pobíral určité přídavky v nezaměstnanosti, nemohou být zohledněny za účelem výpočtu různých karenčních dob zavedených vnitrostátními právními předpisy a získání práva na dávky starobního důchodu, v případě, že z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, kterou tyto přídavky mají kompenzovat, je pro tohoto pracovníka v podstatě nemožné doložit jiné příspěvky na důchodové pojištění než ty, které byly prohlášeny za neplatné zákonem, takže jedině pracovníci, kteří využili práva volného pohybu, jsou dotčeni touto vnitrostátní právní úpravou a nebudou mít nárok na vnitrostátní starobní důchod, ačkoliv v souladu s článkem 45 uvedeného nařízení tyto karenční doby musí být považovány za dovršené?

2)      Brání článek 12 ES a články 39 ES až 42 ES (původně článek 6 a články 48 až 52 Smlouvy o ES , jakož i článek 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 ustanovení vnitrostátního práva, na jehož základě příspěvky, které orgán správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odvedl v rámci důchodového pojištění jménem pracovníka v době, kdy tento pracovník pobíral určité přídavky v nezaměstnanosti, nemohou být zohledněny tak, aby bylo možné se domnívat, že ‚celková délka dob pojištění nebo bydlení dovršených podle právních předpisů tohoto členského státu byla jeden rok‘, v případě, že z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, kterou tyto přídavky mají kompenzovat, je pro tohoto pracovníka v podstatě nemožné doložit jiné příspěvky na důchodové pojištění než ty, které byly odvedeny a zaplaceny v průběhu nezaměstnanosti, takže jedině pracovníci, kteří využili práva volného pohybu, jsou dotčeni touto vnitrostátní právní úpravou a nebudou mít nárok na vnitrostátní starobní důchod, ačkoliv v souladu s článkem 48 odst. 1 uvedeného nařízení vnitrostátní správní orgán nemůže být zbaven povinnosti poskytnout vnitrostátní dávky?“

D –    Řízení od podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

21.   Dopisem ze dne 8. dubna 2003 INSS informovala Soudní dvůr, že zákonný starobní důchod požadovaný Rosou García Blanco, která v mezidobí zemřela, jí byl přiznán rozhodnutím ze dne 3. dubna 2003. Tímto rozhodnutím byla R. García Blanco krom toho vyzvána k volbě mezi tímto starobním důchodem a přídavkem rodinného příslušníka, který jí byl přiznán dříve(8), jelikož tyto dvě dávky nelze kumulovat, to znamená, že nemohou být pobírány současně. Její dcera Dolores García Blanco, která z tohoto titulu vstupuje do práv pojištěnce, ihned vykonala danou možnost volby a zvolila přídavek rodinného příslušníka.

22.   V této situaci dne 10. dubna 2003 vedoucí soudní kanceláře Soudního dvora vyzval předkládající soud, aby upřesnil, zda i nadále trvá na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Dopisem ze dne 11. dubna 2003 předkládající soud odpověděl, že potvrzuje svoji žádost zejména proto, že odpověď Soudního dvora může být užitečná v jiných řízeních probíhajících před tímto soudem.

23.   Dopisy ze dne 7. července a 18. září 2003 vedoucí soudní kanceláře Soudního dvora opět vyzval předkládající soud k upřesnění, zda před ním spor v původním řízení stále probíhá. V této souvislosti upřesnil, že Soudnímu dvoru může být předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce pouze v rámci řízení probíhajícího před vnitrostátním soudem. Připomněl předkládajícímu soudu, že může Soudnímu dvoru položit stejné předběžné otázky v rámci jiného sporu, který projednává. Ve své odpovědi ze dne 1. října 2003 předkládající soud nicméně potvrdil, že spor v původním řízení nebyl ukončen zejména z toho důvodu, že žalobkyně nevzala svoji žalobu zpět a žalovaní formálně nezrušili původní rozhodnutí o zamítnutí důchodu, proti němuž byla podána žaloba v původním řízení.

24.   V řízení před Soudním dvorem podaly svá písemná a ústní vyjádření R. García Blanco a Komise, dále INSS a TGSS, které tak učinily společně. Německá vláda předložila písemné vyjádření a španělská vláda se dostavila na jednání, aby podala vysvětlení.

IV – Posouzení

25.   Průběh řízení vyvolává pochybnosti, zda Soudní dvůr může odpovědět na předběžné otázky, které mu byly položeny.

26.   Je věcí pouze vnitrostátního soudu, který rozhoduje spor a který musí nést odpovědnost za přijaté soudní rozhodnutí, posoudit s ohledem na zvláštnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce, tak i relevanci otázek, které předkládá Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr tudíž v zásadě povinen rozhodnout. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je‑li zjevné, že požadovaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také v případě, kdy Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(9).

27.   Nicméně Soudní dvůr rovněž stanovil, že za výjimečných okolností mu přísluší zkoumat podmínky, za nichž se na něho obrací vnitrostátní soud(10). Duch spolupráce, kterým se musí řídit průběh řízení o předběžné otázce, předpokládá, že vnitrostátní soud přihlédne na své straně k funkci, která byla Soudnímu dvoru svěřena a která má přispět k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nikoliv v poskytování konzultací k obecným nebo hypotetickým otázkám(11).

A –    Původní přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

28.   Na počátku se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce opírala zejména o skutečnost, že R. García Blanco v okamžiku, kdy předložila žádost o přiznání důchodu, zjevně dovršila pouze jednu z karenčních dob stanovených čl. 161 odst. 1 písm. b) TRLGSS: doby pojištění v celkové délce více než 17 let, které dovršila v Německu a které musí být zohledněny v souladu s čl. 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71, sice stačí pro splnění všeobecné karenční doby 15 let, to však nic nemění na skutečnosti, že podle poskytnutých informací nedovršila zvláštní karenční dobu dvou příspěvkových let v průběhu posledních 15 let bezprostředně předcházejících dni, v němž došlo k události zakládající nárok na pojistné plnění. Aby R. García Blanco odůvodnila dovršení této zvláštní karenční doby, měla uplatnit příspěvky na zákonné důchodové pojištění, které jejím jménem odváděl INEM po celou dobu, kdy pobírala zvláštní přídavek v nezaměstnanosti. Tomu však bránilo dodatečné ustanovení 28 TRLGSS, podle něhož tyto příspěvky mají vliv pouze na výši dávek, ale nikoli na vznik nároku na jejich přiznání.

29.   Když byly předběžné otázky položeny Soudnímu dvoru, bylo pro vyřešení sporu v původním řízení tudíž ještě nutné rozhodnout otázku, zda články 45 a 48 nařízení č. 1408/71, jakož i články 39 až 42 ES brání uplatnění vnitrostátního ustanovení, jakým je dodatečné ustanovení 28 TRLGSS. V tomto okamžiku tedy byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zcela přípustná.

B –    Vyřízení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

30.    V průběhu písemné a ústní části řízení bylo zjištěno, že ve skutkovém stavu dotčeném v původním řízení mezitím došlo k těmto dvěma změnám: zaprvé byl Rose García Blanco přiznán jí požadovaný zákonný starobní důchod a zadruhé její dcera, která po jejím úmrtí vstoupila do jejích práv, se vzdala tohoto zákonného důchodu, jenž jí byl již přiznán, a rozhodla se, že bude nadále pobírat namísto tohoto důchodu jiný důchod nazvaný „přídavek rodinného příslušníka“, jehož částka je vyšší.

31.   Každá z těchto dvou změn skutkového stavu má za důsledek, že předběžné otázky již nejsou pro přijetí rozhodnutí v původním řízení relevantní. Jednak totiž uznání práva na zákonný starobní důchod, k němuž mezitím došlo, dokazuje, že spor mezi účastníky řízení týkající se dovršení karenčních dob již neexistuje. Kromě toho vykonáním svého práva volby ve prospěch důchodu formou přídavku rodinného příslušníka žalobkyně prokázala, že již nemá v úmyslu pobírat zákonný starobní důchod, o který původně žádala.

32.   Zdá se rovněž, že účastníci původního řízení se již nerozcházejí v názoru na případné nedoplatky. Žalovaní tak při jednání u Soudního dvora při odpovědi na poznámku zástupce žalobkyně potvrdili, že rozhodnutí o přiznání zákonného starobního důchodu Rosy García Blanco se použije se zpětnou platností od data, kdy žalobkyně dosáhla věku 65 let, a že proto neexistuje žádný spor týkající se případných nedoplatků.

33.   I kdyby původní spor byl ještě (formálně) projednáván u předkládajícího soudu, jak to tento soud několikrát důrazně prohlásil, a bez ohledu na skutečnost, že nestáhl žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, problémy vyvolané těmito dvěma otázkami ohledně výkladu práva Společenství jsou v každém případě napříště pouze hypotetické povahy. Žádost o rozhodnutí předběžné otázky se tak stala bezpředmětnou.

34.   Předkládající soud má stále možnost předložit Soudnímu dvoru novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ke dni, kdy by si kladl stejné otázky v souvislosti s jiným zahájeným řízením. Odpověď poskytnutá dnes by mu však nemohla pomoci při rozhodování o sporu v původním řízení a posloužila by pouze jako stanovisko k určitému bodu práva Společenství, stanovisko, které Soudnímu dvoru nepřísluší mu poskytnout v rámci řízení zavedeného článkem 234 ES.

C –    Účinky na řízení o předběžné otázce

35.   Soudní dvůr má tedy řešit dost vzácný případ žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla sice původně přípustná, ale stala se bezpředmětnou v důsledku změn, k nimž mezitím došlo ve skutkovém stavu.

36.   Prvním možným řešením, které má Soudní dvůr v projednávaném případě k dispozici, by bylo nařídit vyškrtnutí věci z moci úřední(12). Toto vyškrtnutí je stanoveno články 77 a 78 jednacího řádu Soudního dvora(13) pro případy mimosoudního urovnání a zpětvzetí návrhu. Pokud by Soudní dvůr zamýšlel použít v projednávaném případu tato ustanovení nebo alespoň základní myšlenku, o niž se opírají, musel by nicméně přihlédnout, v souladu s čl. 103 odst. 1 jednacího řádu, ke specifické povaze řízení o předběžné otázce, které je řízením opírajícím se o spolupráci mezi Soudním dvorem a soudy členských států. Proto zpětvzetí žádosti, které je srovnatelné s případem uvedeným v článcích 77 a 78 jednacího řádu, by měl navrhnout sám předkládající soud jako předkladatel žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V daném případu však vnitrostátní soud nikdy Soudnímu dvoru neoznámil, že bere svou žádost zpět nebo že spor, který je před ním vedený, byl ukončen. Předkládající soud naopak pokaždé na položenou otázku potvrdil, že trvá na své žádosti. Z toho vyplývá, že na rozdíl od předpokladu uvedeného v článcích 77 a 78 jednacího řádu není vyškrtnutí věci v žádném případě pouhým procesním důsledkem předchozího prohlášení zaslaného Soudnímu dvoru.

37.   Zadruhé by bylo možné, že Soudní dvůr posoudí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jako nepřípustnou, eventuálně sám prohlásí svoji nepříslušnost. Takové řešení by však dostatečně nezohlednilo vývoj skutkového stavu, k němuž došlo po podání žádosti Soudnímu dvoru: předběžné otázky nebyly nepřípustné od samého počátku, ale naopak se staly bezpředmětné až po předložení žádosti. Soudní dvůr by to měl zdůraznit v rozhodnutí, které má vydat.

38.   Zdá se mi, že za daných podmínek by měla být dána přednost třetímu řešení. Soudní dvůr by měl prohlásit, že již není nutné odpovídat na předběžné otázky, které mu byly položeny. Ostatně takto Soudní dvůr postupoval již ve věci Djabali(14), která zjevně vykazuje společné body se skutkovým základem původního řízení v projednávaném případě. V uvedené věci příslušná instituce rovněž nejdříve zamítla žadatelce určitou sociální dávku a následně ji jí přiznala poté, co její rozhodnutí bylo předmětem žaloby, v rámci níž vnitrostátní soud, u něhož byla žaloba podána, předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

39.   Tím, že prohlásí, že již není nutné odpovídat na předběžné otázky, dá Soudní dvůr najevo, že tyto otázky nebyly zpočátku nepřípustné, ale že Soudní dvůr se stal nepříslušným v důsledku změn, k nimž došlo ve skutkovém stavu a které mu nyní brání na tyto otázky odpovědět.

V –    Závěry

40.   S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby o předběžných otázkách, které mu byly zaslány Juzgado de lo Social nº 3 de Orense, rozhodl takto:

„Na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce již není nutné odpovídat.“

---

1 – Původní jazyk: němčina.

---

2 – Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35. Články 90 a 91 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1, opravené znění v Úř. věst. L 200, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72) stanoví, že nařízení č. 1408/71 bude zrušeno a nahrazeno jiným. Z chronologických důvodů se však na projednávaný případ i nadále použije nařízení č. 1408/71; rozhodnou verzí čl. 1 písm. r) je znění uvedené v nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 308). Veškerá další ustanovení citovaná v tomto stanovisku jsou uvedena v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 1408/71, které vychází z nařízení Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3).

---

3 – V této souvislosti viz stanovisko přednesené ke stejnému datu ve věci C-306/03 (Recueil, s. I‑705).

---

4 – Ve znění Real Decreto Legislativo č. 1/1994 ze dne 20. června 2000 [Boletin Oficial del Estado (BOE) č. 154 ze dne 29. června 2004], novelizovaného zákonem č. 50/1998 ze dne 30. prosince 1998 (BOE ze dne 30. prosince 1998, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1999).

---

5 – Doplněné dodatečným ustanovením 21 zákona č. 50/1998 (již uvedeno v poznámce 4).

---

6 – Oběžník č. 3/99 ze dne 16. dubna 1999 (Circular conjunta sobre modificación de los criterios de reconocimiento del subsidio por desempleo estableido en el articulo 215.1.3 del TRLGSS para mayores de 52 años, que afectan a trabajadores emigrantes retornados de la Unión Europea/Espacio Económico Europeo); v souladu s třetím služebním pokynem uvedeným v tomto oběžníku „příspěvky odváděné INEM na důchodové pojištění během doby, kdy pojištěnec pobírá přídavky v nezaměstnanosti určené nezaměstnaným starším 52 let […] musí být při použití čl. 48 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 zohledněny, pokud dotčená osoba požádá o španělský starobní důchod příspěvkového typu, na který má nárok.“

---

7 – Jak to uvedl její zástupce v průběhu ústní části řízení.

---

8 – V této souvislosti viz bod 17 tohoto stanoviska.

---

9 – Viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C-415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 59); ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, Recueil, s. I‑2099, bod 38); ze dne 10. prosince 2002, Der Weduwe (C‑153/00, Recueil, s. I‑11319, bod 31); ze dne 4. prosince 2003, EVN a Wienstrom (C‑448/01, Recueil, s. I‑14527, bod 74), a ze dne 25. března 2004, Ribaldi (C‑480/00, C‑481/00, C‑482/00, C‑484/00, C‑489/00, C‑490/00, C‑491/00, C‑497/00, C‑498/00 a C‑499/00, Recueil, s. I‑0000, bod 72).

---

10 – Rozsudky PreussenElektra (bod 39) a EVN a Wienstrom (bod 75), oba uvedeny výše v poznámce 9.

---

11 – Rozsudek Bosman (bod 60), Der Weduwe (bod 32) a EVN a Wienstrom (bod 75), všechny tři uvedeny v poznámce 9.

---

12 – Řešení navržené generálním advokátem Jacobsem, v bodě 23 jeho stanoviska, které přednesl dne 15. května 1997 ve věci Djabali (C‑314/96, Recueil, s. I‑1149, I‑1151).

---

13 – Jednací řád Soudního dvora Evropských společenství ze dne 19. června 1991 (Úř. věst. L 176, s. 7; opraveno v Úř. věst. 1992, L 383; naposledy změněn usnesením ze dne 19. dubna 2004, Úř. věst. L 132, s. 2).

---

14 – Rozsudek ze dne 12. března 1998, Djabali (C‑314/96, Recueil, s. I‑1149).