1

Skupina Servier, sestávající zejména ze společnosti Servier SAS, mateřské společnosti se sídlem ve Francii, společnosti Laboratoires Servier SAS a společnosti Servier Laboratories Ltd (dále jen jednotlivě nebo společně „Servier“ nebo „žalobkyně“), sdružuje farmaceutické společnosti na světové úrovni. Výlučnou kontrolu nad správou mateřské společnosti skupiny vykonává Stichting FIRS, nezisková nadace založená podle nizozemského práva.

2

Skupina Servier vyvinula léčivý přípravek perindopril, který se používá v kardiovaskulárním lékařském oboru, zejména k léčení hypertenze a srdečních selhání, prostřednictvím mechanismu inhibice angiotenzin-konvertujícího enzymu (dále jen „ACE“).

3

Účinná látka (dále jen „ÚL“) léčivého přípravku perindopril, tedy biologicky účinná chemická látka se zamýšlenými léčivými účinky, má formu soli. Původně byla použita sůl erbumin (nebo tert-butylamin), která má krystalickou podobu v důsledku procesu použitého Servier za účelem její syntézy.

4

Patent molekulární struktury perindoprilu (patent EP0049658, dále jen „patent 658“) byl u Evropského patentového úřadu (EPÚ) přihlášen dne 29. září 1981. Platnost patentu 658 měla uplynout dne 29. září 2001, ale jeho ochrana byla v několika členských státech Evropské unie, včetně Spojeného království, prodloužena do 22. června 2003, jak umožnilo nařízení Rady (EHS) č. 1768/92 ze dne 18. června 1992 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky (Úř. věst. 1992, L 182, s. 1; Zvl. vyd. 13/11, s. 200). Ve Francii byla ochrana patentu 658 prodloužena do 22. března 2005 a v Itálii do 13. února 2009.

5

Servier v roce 1988 navíc přihlásila u EPÚ několik patentů na postupy výroby molekuly perindoprilu, jejichž platnost uplynula dne 16. září 2008, tedy patentů EP0308339, EP0308340, EP0308341 a EP0309324 (dále jen „patent 339“„patent 340“„patent 341“ a „patent 324“).

6

V roce 2001 přihlásila Servier u EPÚ nové patenty týkající se erbuminu a výrobních postupů, včetně patentu EP1294689 (zvaného „beta patent“, dále jen „patent 689“), patentu EP1296948 (zvaného „gama patent“, dále jen „patent 948“) a patentu EP1296947 (zvaného „alfa patent“, dále jen „patent 947“).

7

Přihláška k patentu 947 týkajícího se alfa-krystalické podoby erbumin-soli a postupu její přípravy, byla podána dne 6. července 2001 a EPÚ patent udělil dne 4. února 2004.

8

Společnost Servier podala rovněž přihlášky k národním patentům v několika členských státech Unie před tím, než se tyto státy staly stranami úmluvy o udělování evropských patentů, podepsané v Mnichově dne 5. října 1973, která vstoupila v platnost dne 7. října 1977 (dále jen „ÚEP“). Společnost Servier podala například přihlášky k patentům odpovídajícím patentu 947 v Bulharsku (BG 107532), v České republice (PV2003-357), v Estonsku (P200300001), v Maďarsku (HU225340), v Polsku (P348492) a na Slovensku (PP0149-2003). Všechny dotčené přihlášky k patentům obsahovaly stejné datum podání, a sice 6. červenec 2001. Patenty byly uděleny dne 16. května 2006 v Bulharsku, dne 17. srpna 2006 v Maďarsku, dne 23. ledna 2007 v České republice, dne 23. dubna 2007 na Slovensku a dne 24. března 2010 v Polsku.

9

Od roku 2002 začala Servier vyvíjet perindopril druhé generace vyrobený ze soli-arginin, která se liší od soli-erbumin. Tento perindopril-arginin měl přinést zlepšení, pokud jde o dobu použitelnosti, která se ze dvou let zvýšila na tři roky, stabilitu umožňující jediný druh balení pro všechny klimatické oblasti, a skladování bez nutnosti jakýchkoliv zvláštních podmínek.

10

Servier požádala dne 17. února 2003 o evropský patent na perindopril-arginin (patent EP1354873B, dále jen „patent 873“). Patent 873 byl udělen dne 17. července 2004 s platností do 17. února 2023. V roce 2006 začal být perindopril-arginin uváděn na unijní trh.

11

Deset společností generických léčiv, včetně společností Niche Generics Ltd (dále jen „Niche“), Krka Tovarna Zdravil d.d. (dále jen „Krka“), Lupin Ltd a Norton Healthcare Ltd, dceřiné společnosti společnosti Ivax Europe (dále jen „Ivax“), která se později spojila se společností Teva Pharmaceuticals Ltd (dále jen jednotlivě nebo s ostatními společnostmi skupiny Teva, „Teva“), podalo k EPÚ v roce 2004 námitky proti patentu 947 směřující k jeho úplnému zrušení z důvodů vycházejících z nedostatku novosti a vynálezecké činnosti a nedostatečného popisu vynálezu.

12

Dne 27. července 2006 potvrdilo námitkové oddělení EPÚ platnost patentu 947 v návaznosti na drobné úpravy původních tvrzení Servier (dále jen „rozhodnutí EPÚ ze dne 27. července 2006“). Sedm společností podalo proti tomuto rozhodnutí odvolání. Společnost Niche z řízení o námitkách odstoupila dne 9. února 2005, společnost Krka dne 11. ledna 2007 a společnost Lupin dne 5. února 2007. Technický odvolací senát EPÚ rozhodnutím ze dne 6. května 2009 zrušil rozhodnutí EPÚ ze dne 27. července 2006 a patent 947 zrušil. Žádost o přezkum podaná Servier proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta dne 19. března 2010.

13

Společnost Niche rovněž podala dne 11. srpna 2004 k EPÚ námitky proti patentu 948, ale z řízení odstoupila dne 14. února 2005.

14

Společnost Teva podala dne 13. dubna 2005 námitky proti patentu 873. Námitkové oddělení tyto námitky zamítlo z důvodu, že neprokázala nedostatek vynálezecké činnosti tohoto patentu. Společnost Teva podala proti tomuto rozhodnutí dne 22. prosince 2008 odvolání, které však vzala dne 8. května 2012 zpět.

15

Platnost patentu 947 byla dále zpochybněna společnostmi generických léčiv před soudy některých členských států, zejména v Nizozemsku a Spojeném království.

16

Ve Spojeném království podala Servier dne 25. června 2004 žalobu pro porušení práv k High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty), Spojené království] vůči společnosti Niche, na základě svých patentů 339, 340 a 341, vzhledem k tomu, že posledně uvedená podala ve Spojeném království žádosti o registraci pro generickou podobu perindoprilu vyvinutou ve spolupráci se společností Matrix Laboratoires Ltd (dále jen „Matrix“) na základě dohody uzavřené dne 26. března 2001 (dále jen „dohoda Niche-Matrix“). Dne 9. července 2004 podala společnost Niche vůči Servier protinávrh na určení neplatnosti patentu 947.

17

Jednání konané před High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)] o opodstatněnosti tvrzeného porušení práv bylo nakonec stanoveno na 7. a 8. února 2005, ale trvalo jen půl dne v důsledku smírného narovnání mezi Servier a Niche uzavřeného dne 8. února 2005, které ukončilo spory mezi těmito dvěma stranami.

18

Matrix byla společností Niche informována o průběhu tohoto soudního řízení a byla do něj rovněž zapojena prostřednictvím svědeckých výpovědí před High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], jménem společnosti Niche. Vedle toho zaslala Servier dne 7. února 2005 společnosti Matrix formální dopis s upozorněním, v němž jí vytýkala porušení patentů 339, 340 a 341 a pohrozila podáním žaloby pro porušení práv.

19

Na podzim 2004 začala Servier plánovat převzetí společnosti Niche. Servier v tomto ohledu vyhotovila předběžný audit, jehož první fáze skončila dne 10. ledna 2005, kdy předložila nezávaznou předběžnou nabídku převzetí kapitálu společnosti Niche ve výši od 15 do 45 milionů liber šterlinků (GBP). V návaznosti na druhou fázi předběžného auditu, která proběhla dne 21. ledna 2005, Servier dne 31. ledna 2005 ústně informovala společnost Niche, že si již nepřeje uskutečnit její převzetí.

20

Ve Spojeném království podala Ivax dne 9. srpna 2005 žalobu na zrušení patentu 947 k High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)]. Servier a Ivax se však v říjnu 2005 rozhodly přerušit řízení do vydání konečného rozhodnutí v řízení o námitkách před EPÚ. Jako protiplnění se Servier zavázala vůči Ivax, jejím nabyvatelům licence a jejím zákazníkům, že po dobu přerušení ve Spojeném království nezahájí trestní stíhání, nebude požadovat vrácení zisku nebo jiné finanční vyrovnání než přiměřený poplatek za jakékoliv porušení patentu 947 a že se nebude domáhat soudní nápravy prostřednictvím soudního příkazu, ani vrácení výrobků. Servier se rovněž zavázala, že bude pokračovat v řízení u EPÚ s řádnou péčí a že se nebude domáhat vydání předběžného příkazu v rámci žaloby pro porušení práv po ukončení řízení u EPÚ.

21

V Nizozemsku se Pharmachemie BV, dceřiná společnost společnosti Teva, obrátila dne 15. srpna 2007 na Rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu, Nizozemsko) s žalobou na neplatnost patentu 947, potvrzeného v Nizozemsku, z důvodu nedostatku novosti a vynálezecké činnosti a jeho nereprodukovatelnosti. Rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu) této žalobě dne 11. června 2008 vyhověl. Servier podala proti tomuto rozsudku dne 7. října 2008 odvolání, ale následně nepředložila žádné shrnutí výtek.

22

Dne 30. května 2006 podala Servier v Maďarsku návrh na vydání předběžného příkazu, který směřoval k zákazu prodeje generické podoby perindoprilu uvedené na trh společností Krka z důvodu porušení patentu 947. V září 2006 byl tento návrh zamítnut.

23

Ve Spojeném království podala Servier dne 28. července 2006 proti společnosti Krka k High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], žalobu pro porušení práv z patentu 340. Dne 2. srpna 2006 podala proti společnosti Krka rovněž žalobu pro porušení práv z patentu 947, jakož i návrh na vydání předběžného příkazu. Dne 1. září 2006 podala Krka protinávrh na zrušení patentu 947 a dne 8. září 2006 další protinávrh na zrušení patentu 340. Dne 3. října 2006 High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], vyhověl návrhu Servier na vydání předběžného příkazu a zamítl návrh na zkrácené řízení (motion of summary judgment) podaný společností Krka dne 1. září 2006, směřující k zneplatnění patentu 947. Dne 1. prosince 2006 bylo probíhající řízení ukončeno v návaznosti na smírné narovnání mezi stranami a předběžný příkaz byl zrušen.

24

Dne 18. října 2006 podala Lupin k High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], žalobu na neplatnost patentu 947, potvrzeného ve Spojeném království, a na určení neporušování práv z uvedeného patentu generickou podobou perindoprilu, kterou hodlala v této zemi prodávat.

25

Ve Spojeném království podala Servier dne 1. srpna 2006 proti společnosti Apotex Inc. k High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], žalobu pro porušení práv, ve které se dovolávala porušení patentu 947 vzhledem k tomu, že posledně uvedená společnost uvedla dne 28. července 2006 na trh generickou podobu perindoprilu. Společnost Apotex podala protinávrh na zrušení tohoto patentu. Dne 8. srpna 2006 byl vydán předběžný příkaz, kterým bylo Apotex zakázáno dovážet, nabízet k prodeji nebo prodávat perindopril. Dne 6. července 2007 High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], rozhodl, že patent 947 byl neplatný z důvodu nedostatku novosti a vynálezecké činnosti ve srovnání s patentem 341. V důsledku toho byl příkaz neprodleně zrušen a Apotex mohla znovu prodávat svou generickou podobu perindoprilu na trhu Spojeného království. Dne 9. května 2008 Court of Appeal (England & Wales) (Civil division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království] zamítl žalobu podanou Servier proti rozsudku High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)].

26

Dne 9. října 2008 High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], přiznal společnosti Apotex náhradu škody ve výši 17,5 milionů GBP z důvodu ztráty obratu, kterou utrpěla během provádění příkazu. Dne 29. března 2011 High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty)], však vyzval Apotex, aby tuto částku vrátila Servier na základě zásady ex turpi causa, jelikož platný kanadský patent chránil molekulární strukturu perindoprilu až do roku 2018 a Apotex vyráběla a prodávala svůj léčivý přípravek v Kanadě. Court of Appeal (England & Wales) (Civil division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království] však toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 3. května 2012. Dne 29. října 2014 Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) zamítl opravný prostředek podaný Servier proti rozsudku Court of Appeal (England & Wales) (Civil division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království].

27

V Nizozemsku Katwijk Farma BV, dceřiná společnost společnosti Apotex, podala dne 13. listopadu 2007 k Rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu) žalobu na neplatnost patentu 947, potvrzeného v Nizozemsku. Dne 7. prosince 2007 podala Servier návrh na vydání předběžného příkazu proti Katwijk Farma, který byl dne 30. ledna 2008 zamítnut Rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu). V návaznosti na zrušení patentu 947 pro Nizozemsko dne 11. června 2008 Rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu) v rámci žaloby podané Pharmachemie vzaly Servier a Katwijk Farma zpět své návrhy v probíhajících řízeních.

28

Servier uzavřela řadu dohod o smírném narovnání v oblasti patentů s několika společnostmi generických léčiv, s nimiž vedla spory týkající se patentů. Smírné narovnání však neuzavřela s Apotex.

29

Dne 8. února 2005 uzavřela Servier dvě dohody o smírném narovnání, jednu se společností Niche a s její mateřskou společností, Unichem Laboratoires Ltd (dále jen „Unichem“), a druhou se společností Matrix. Téhož dne uzavřela společnost Niche dohodu o licenci a dodávkách se společností Biogaran, 100% dceřinou společností Laboratoires Servier.

30

Dohoda uzavřená společností Servier se společnostmi Niche a Unichem (dále jen „dohoda Niche“) platila ve všech zemích, ve kterých existovaly patenty 339, 340, 341 a 947 (článek 3).

31

Dohodou Niche se Niche a Unichem zavázaly, že nebudou vyrábět, nechat vyrábět, držet, dovážet, dodávat, nabízet k dodání nebo nakládat s generickým perindoprilem vyrobeným postupem vyvinutým společností Niche, který Servier považuje za porušující patenty 339, 340 a 341 potvrzené ve Spojeném království, v zásadě obdobným postupem nebo jakýmkoliv jiným postupem, který může porušit patenty 339, 340 a 341 (dále jen „sporný postup“), až do uplynutí místní platnosti těchto patentů (článek 3). Naproti tomu dohoda Niche stanovila, že po uplynutí platnosti uvedených patentů mohou uvedené společnosti perindopril vyrobený sporným postupem uvádět na trh, aniž by to představovalo porušení těchto patentů (články 4 a 6). Kromě toho byla společnost Niche povinna zrušit, ukončit nebo pozastavit až do uplynutí platnosti patentů všechny své již uzavřené smlouvy týkající se perindoprilu vyrobeného sporným postupem, jakož i žádosti o registraci pro tento perindopril (článek 11). Kromě toho se společnosti Niche a Unichem zavázaly, že nepodají žádnou žádost o registraci pro perindopril vyrobený sporným postupem a neposkytnou podporu žádné třetí straně k získání takové registrace (článek 10). Nakonec se měly zdržet podání jakýchkoliv žalob na neplatnost nebo určení neporušování práv vůči patentům 339, 340, 341, 947, 689 a 948 až do uplynutí jejich platnosti, kromě případů obhajoby v rámci žaloby pro porušení práv z patentu (článek 8). Niche se dále zavázala vzít zpět své námitky podané k EPÚ proti patentům 947 a 948 (článek 7).

32

Jako protiplnění se Servier zavázala jednak nepodat žalobu pro porušení práv proti společnosti Niche nebo jejím zákazníkům a společnosti Unichem, která by byla založena na patentech 339, 340, 341 a 947, z důvodu jakéhokoliv tvrzeného porušení, k němuž by mělo dojít před uzavřením dohody Niche (článek 5), a jednak zaplatit společnostem Niche a Unichem částku ve výši 11,8 milionu GBP ve dvou splátkách (článek 13). Tato částka představovala protiplnění za závazky společností Niche a Unichem a za „značné náklady a případné povinnosti společností Niche a Unichem plynoucí z ukončení jejich programu vývoje perindoprilu vyráběného [sporným] postupem“.

33

Dne 8. února 2005 navíc Niche uzavřela dohodu o licenci a dodávkách se společností Biogaran (dále jen „dohoda Biogaran“), jejímž předmětem byl převod jednak všech informací nebo údajů vztahujících se ke třem léčivým přípravkům, v držení společnosti Niche, které jsou nezbytné k získání registrace, a jednak její francouzské registrace pro jeden z nich. Jako protiplnění měla Biogaran zaplatit Niche nevratnou částku 2,5 milionu GBP, a to i v případě, že Biogaran nezíská registrace. Biogaran měla mimoto objednávat dotčené výrobky od Niche po získání svých registrací. V případě, že by registrace nebyly získány ve lhůtě 18 měsíců od vstupu dohody v platnost, musela být tato dohoda automaticky rozvázána (článek 14.4), aniž jakákoliv ze stran měla právo na odškodnění (článek 14.5).

34

Dohoda uzavřená společností Servier se společností Matrix (dále jen „dohoda Matrix“) platila ve všech zemích, ve kterých existovaly patenty 339, 340, 341 a 947, s výjimkou nečlenského státu Evropského hospodářského prostoru (EHP) [čl. 1 odst. 1 písm. xiii) dohody Matrix].

35

V dohodě Matrix se společnost Matrix zavázala, že nebude vyrábět, nechat vyrábět, držet, dovážet, dodávat, nabízet k dodání nebo nakládat s perindoprilem vyrobeným sporným postupem až do uplynutí místní platnosti uvedených patentů (články 1 a 2). Naproti tomu dohoda stanovila, že po uplynutí platnosti uvedených patentů může společnost Matrix perindopril vyrobený sporným postupem uvádět na trh, aniž by to představovalo porušení těchto patentů (článek 4). Kromě toho byla společnost Matrix povinna zrušit, ukončit nebo pozastavit až do uplynutí platnosti patentů všechny své již uzavřené smlouvy týkající se perindoprilu vyrobeného sporným postupem, jakož i žádosti o registraci pro tento perindopril, nejpozději do 30. června 2005 (články 7 a 8). Kromě toho se zavázala, že nepodá žádnou žádost o registraci pro perindopril vyrobený sporným postupem a neposkytne podporu žádné třetí osobě k získání takové registrace (článek 6). Nakonec se Matrix měla zdržet podání jakékoli žaloby na neplatnost nebo určení neporušování práv vůči patentům 339, 340, 341, 947, 689 a 948 až do uplynutí jejich platnosti, kromě případů obhajoby v rámci žaloby pro porušení práv z patentu (článek 5).

36

Jako protiplnění se Servier zavázala jednak nepodat žalobu pro porušení práv proti společnosti Matrix, která by byla založena na patentech 339, 340, 341 a 947, z důvodu jakéhokoliv tvrzeného porušení, k němuž by mělo dojít před uzavřením dohody Matrix (článek 3), a jednak zaplatit společnosti Matrix částku 11,8 milionu GBP ve dvou splátkách (článek 9). Tato částka představovala protiplnění za závazky společnosti Matrix a za „značné náklady a případné povinnosti společností Matrix plynoucí z ukončení jejího programu vývoje perindoprilu vyráběného [sporným] postupem“.

37

Dne 13. června 2006 uzavřela Servier dohodu o smírném narovnání a výlučném nákupu se společností Teva (dále jen „dohoda Teva“). Perindoprilem, kterého se týkala dohoda Teva, byl perindopril erbumin (článek 1.12).

38

Na základě ustanovení týkajících se smírného narovnání se Teva zavázala zničit veškerý perindopril, který měla ve svém vlastnictví nebo pod svou kontrolou a který měl být prodán ve Spojeném království (článek 2.2). Kromě toho se Teva zavázala, že ve Spojeném království nebude vyrábět, nechat vyrábět, držet, dovážet, dodávat, nabízet k dodání nebo nakládat s generickým perindoprilem buď vyrobeným postupem, který sama vyvinula a který Servier považuje za porušující patenty 947 a 339 až 341 potvrzené ve Spojeném království, nebo porušujícím tyto patenty, až do zrušení dohody Teva nebo uplynutí doby její platnosti nebo uplynutí doby platnosti uvedených patentů (článek 2.3). Teva se mimoto zavázala nenapadat výše uvedené patenty ve Spojeném království po dobu platnosti dohody Teva s tím, že jí nebylo zakázáno, aby pokračovala v řízení o námitkách proti sporným patentům u EPÚ (článek 2.4).

39

Jako protiplnění k závazkům společnosti Teva se Servier zavázala, že se vzdá všech nároků vůči společnosti Teva, pokud jde o případné porušení sporných patentů ve Spojeném království před vstupem dohody Teva v platnost (článek 2.1).

40

Na základě ustanovení týkajících se povinnosti výlučného nákupu se Teva po dobu platnosti dohody Teva zavázala odebírat výlučně od Servier, pokud jde o veškerou její poptávku po generickém perindoprilu určeném pro Spojené království (články 3.1 a 1.14). V případě nedodání ze strany společnosti Servier neměla společnost Teva právo na využití opravného prostředku nebo zrušení, ale měla právo na paušální náhradu ve výši 500000 GBP měsíčně (články 1.8 a 3.8.3).

41

Na základě obecných ustanovení dohody Teva byla tato dohoda uzavřena na dobu tří let a bylo možné jí prodloužit na dobu dalších dvou let (články 8.1 a 8.2). Servier navíc musela při podpisu dohody Teva společnosti Teva na základě předložení „příslušné faktury“ zaplatit částku 5 milionů GBP jako „příspěvek na výdaje vzniklé Teva při přípravě na uzavření této dohody, včetně a bez omezení výdajů spojených se zrušením jejích existujících smluv o dodávkách pro Spojené království“ (článek 10).

42

Dne 23. února 2007 Servier a Teva uzavřely dodatek k dohodě Teva (dále jen „dodatek k dohodě Teva“), ve kterém bylo potvrzeno skutečné provádění povinnosti výlučného nákupu a stanoveno datum, ke kterému může společnost Teva zahájit distribuci generického perindoprilu dodaného společností Servier. Toto datum mělo být buď jednostranně stanoveno společností Servier, nebo odpovídat datu zrušení nebo uplynutí platnosti patentu 947, nebo se mělo jednat o datum, ke kterému zahájí společnost Apotex distribuci generického perindoprilu ve Spojeném království v návaznosti na vyřešení sporu mezi ní a společností Servier.

43

Dne 27. října 2006 Servier uzavřela s Krka dohodu o smírném narovnání a dohodu o licenci, doplněnou dodatkem uzavřeným dne 2. listopadu 2006.

44

V dohodě o smírném narovnání uzavřené s Krka je stanoveno, že patent 947 pokrývá rovněž odpovídající národní patenty (příloha B).

45

Na základě dohody o smírném narovnání s ní uzavřené, platné do uplynutí platnosti nebo do zrušení patentu 947 nebo 340 se Krka zavázala, že se vzdá jakéhokoliv nároku existujícího proti patentu 947 v celém světě a patentu 340 ve Spojeném království a že nebude napadat žádný z těchto dvou patentů v budoucnosti v celém světě [článek I písm. ii)]. Navíc Krka a její dceřiné společnosti nebyly oprávněny uvádět na trh nebo prodávat generickou podobu perindoprilu porušující patent 947 po dobu jeho platnosti a v zemi, kde byl stále platný, s výhradou výslovného povolení Servier (článek V). Stejně tak Krka nemohla dodávat třetím osobám generickou podobu perindoprilu porušující patent 947, bez výslovného povolení Servier (článek V odstavec 2). Jako protiplnění byla Servier povinna vzít zpět návrhy v probíhajících řízeních na celém světě proti Krka založené na porušování práv z patentů 947 a 340, včetně svých návrhů na vydání předběžných příkazů [článek I písm. i)].

46

Na základě dohody o licenci, uzavřené s Krka na dobu odpovídající platnosti patentu 947 (článek 5), Servier postoupila na Krka „výhradní“ a neodvolatelnou licenci na patent 947 za účelem používání, výroby, prodeje, nabízení k prodeji, propagaci a dovozu jejích vlastních výrobků obsahujících krystalickou formu alfa-erbuminu (článek 2) v České republice, v Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Polsku, Slovinsku a na Slovensku (článek 1). Jako protiplnění byla Krka povinna zaplatit Servier poplatek ve výši 3 % čisté výše jejích tržeb ze všech těchto území (článek 3). Servier byla oprávněna ve všech těchto státech používat přímo nebo nepřímo (tedy pro jednu z jejích dceřiných společností nebo pro jednu třetí osobu za zemi) patent 947 (článek 2).

47

Dne 5. ledna 2007 Servier kromě toho uzavřela s Krka dohodu o postoupení licence.

48

Na základě dohody o postoupení a o licenci Krka převedla dvě přihlášky patentů na Servier, přičemž jedna se týkala způsobu syntézy perindoprilu (WO 2005 113500) a druhá způsobu přípravy perindoprilu (WO 2005 094793) (článek 1). Technologie chráněná těmito přihláškami patentů byla používána pro výrobu perindoprilu společností Krka.

49

Krka se zavázala, že nezpochybní platnost patentů, které budou uděleny na základě dotčených přihlášek (článek 3).

50

Jako protiplnění za toto postoupení Servier zaplatila Krka částku ve výši 15 milionů eur za každou přihlášku (článek 2).

51

Servier postoupila Krka rovněž nevýhradní licenci, neodvolatelnou, nepřevoditelnou a prostou poplatků, bez práva postupovat podlicence (s výjimkou jejích dceřiných společnosti), k přihláškám nebo patentům, které na základě nich byly uděleny, přičemž tato licence nebyla omezena v čase, prostoru nebo z hlediska jejich užívání (článek 4).

52

Dnes 30. ledna 2007 Servier uzavřela dohodu o smírném narovnání se společností Lupin (dále jen „dohoda Lupin“).

53

Obě strany se tak dohodly, že mezi sebou ukončí spory, které se týkaly perindoprilu (články 1.1, 1.2 a 1.4).

54

Společnost Lupin se navíc zavázala, že se nebude snažit přímo nebo nepřímo pomáhat třetím osobám nebo jim ukládat, aby nechali zrušit, zneplatnit nebo napadnout patent 947 nebo jakýkoliv patent Servier nebo jejích dceřiných společností, který chrání perindopril, v jakékoliv zemi, s výjimkou jednoho státu, který není členem EHP (článek 1.3). Lupin a její dceřiné společnosti se měly mimoto zdržet prodeje nebo nabízení k prodeji jakéhokoliv léčivého přípravku obsahujícího jako účinnou látku „perindopril[-]erbumin […] a jakoukoliv jeho sůl“, v jakékoliv zemi, s výjimkou jednoho členského státu, který není členem EHP (článek 1.6). Lupin byla však oprávněna uvádět na trh výrobky dodané Servier nebo svůj vlastní perindopril v zemích, kde byla na trhu generická podoba perindoprilu schválená Servier nebo v případě uplynutí doby platnosti všech relevantních patentů Servier nebo v zemích, ve kterých třetí osoba uvedla na trh generickou podobu perindoprilu a ve kterých Servier nepodala žádný návrh na vydání příkazu znějícího na zákaz jeho prodeje (články 1.6 a 4.1).

55

Servier a Lupin nadto rovněž uzavřely v rámci dohody Lupin dohodu o postoupení práv duševního vlastnictví a dohodu o licenci.

56

Servier tak získala tři přihlášky patentů na postup perindoprilu podané Lupin:

57

Servier rovněž postoupila na Lupin nevýhradní, nepřevoditelnou licenci, která nemohla být předmětem podlicence, bezplatné, stálé a neodvolatelné, k těmto třem přihláškám patentů pro účely výroby perindoprilu v zemích, na které se vztahovaly dotčené přihlášky (článek 3.1).

58

Dohoda Lupin konečně stanovila uzavření smlouvy o dodávkách mezi stranami ve lhůtě čtyř týdnů, která však nebyla uzavřena.

59

Dne 3. září 2001 žalobkyně uzavřely s Rolabo, SL dohodu o prodeji patentové přihlášky podané posledně uvedenou společností dne 24. července 2001 vztahující se k účinné látce perindoprilu a k chemické dokumentaci pro účinnou látku perindoprilu za částku 10 milionů amerických dolarů (USD).

60

Dne 9. listopadu 2004 žalobkyně uzavřely s Azad Pharmaceutical Ingredients AG (dále jen „Azad“) dohodu o postoupení přihlášky podané touto společností pro dvě nové polymorfní formy perindoprilu, delta a epsilon, a odpovídající know-how pro celý svět, za částku 13374243 eur.

61

Dne 15. října 2007 žalobkyně uzavřely memorandum o spolupráci se Sandoz AG, které stanovilo, že získají technologii účinné látky perindoprilu vyvinutou Sandoz, pokud se ukáže, že je tato technologie prostá patentů a zdrojem životaschopné konkurence na průmyslové úrovni, za částku, která mohla překročit 50 milionů USD. Vyjednávání pokračovala až do července 2008, ale nakonec nebyla uzavřena žádná dohoda.

62

Dne 15. ledna 2008 se Komise Evropských společenství rozhodla zahájit šetření ve farmaceutickém odvětví na základě článku 17 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), jehož cílem bylo zjistit příčiny poklesu inovace v uvedeném odvětví měřitelné množstvím nových léčivých přípravků uváděných na trh a dále důvody pozdního uvedení některých generických léčivých přípravků na trh.

63

Komise zveřejnila předběžnou zprávu o výsledcích svého šetření dne 28. listopadu 2008, na kterou navazovala veřejná konzultace. Dne 8. července 2009 přijala Komise sdělení, jehož předmětem byla syntéza její zprávy o šetření ve farmaceutickém odvětví. Komise v uvedeném sdělení zejména uvedla, že je třeba pokračovat ve sledování dohod o smírném narovnání patentových sporů uzavřených mezi společnostmi, která se věnují vývoji léčiv, a společnostmi generických léčiv, s cílem lépe pochopit využívání těchto dohod a odhalit dohody oddalující vstup generických léčiv na trh na úkor unijních spotřebitelů, které mohou porušovat pravidla hospodářské soutěže. Komise dále vydala šest výročních zpráv o sledování dohod o smírném narovnání týkajících se patentů.

64

Dne 24. listopadu 2008 provedla Komise zejména v prostorách Servier neohlášené kontroly. V lednu 2009 zaslala Komise několika společnostem, včetně Servier, žádosti o informace. Dne 2. července 2009 přijala Komise rozhodnutí o zahájení řízení.

65

V srpnu 2009 a poté v období od prosince 2009 do května 2012 zaslala Komise několik žádostí o informace Servier. Vzhledem k tomu, že Servier odmítla na některé části žádostí o informace ze dne 7. února a 11. dubna 2001 o dohodě Biogaran odpovědět, přijala Komise rozhodnutí na základě čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003. Servier požadované informace poskytla dne 7. listopadu 2011.

66

Od roku 2009 do roku 2012 byla Servier vyzvána, aby se účastnila několika schůzek k projednání současného stavu.

67

Dne 27. července 2012 přijala Komise oznámení námitek, jež zaslala několika společnostem, včetně Servier, která na něj odpověděla dne 14. ledna 2013.

68

V návaznosti na slyšení dotčených společností ve dnech 15., 16., 17. a 18. dubna 2013 byly zorganizovány nové schůzky k projednání současného stavu a Servier byly zaslány nové žádosti o informace.

69

Dne 18. prosince 2013 poskytla Komise Servier přístup k informacím shromážděným nebo zveřejněným ve větším rozsahu po oznámení námitek a zaslala popis skutkových okolností, na který Servier odpověděla dne 31. ledna 2014. Úředník pro slyšení předložil svou konečnou zprávu dne 7. července 2014.

70

Dne 9. července 2014 přijala Komise rozhodnutí C (2014) 4955 final v řízení podle článků 101 a 102 SFEU [věc AT.39612 – Perindopril (Servier)] (dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo oznámeno žalobkyním dne 11. července 2014.

71

Komise se domnívala, že žalobkyně porušily jednak článek 101 SFEU tím, že se účastnily pěti dohod o smírném narovnání v oblasti patentů za obrácenou platbu (články 1 až 5 napadeného rozhodnutí), a jednak článek 102 SFEU tím, že vypracovaly a prováděly prostřednictvím nabytí technologie a těchto pěti dohod o smírném narovnání strategii vyloučení z trhu s přípravky perindoprilu ve Francii, Nizozemsku, Polsku a ve Spojeném království a na trh s technologií účinné látky perindoprilu (článek 6 napadeného rozhodnutí).

72

Za porušení článku 101 SFEU Komise uložila žalobkyním následující pokuty o celkové výši 289727200 eur (čl. 7 odst. 1 až 5 napadeného rozhodnutí):

73

Za porušení článku 102 SFEU Komise uložila žalobkyním pokutu 41270000 eur (čl. 7 odst. 6 napadeného rozhodnutí).

74

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. září 2014 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

75

Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

76

Komise navrhuje, aby Tribunál:

77

Podáním podaným dne 2. února 2015 požádala European Federation of Pharmaceutical Industries and Associations (EFPIA) (dále jen „EFPIA“ nebo „vedlejší účastnice“) o vstup do řízení na podporu návrhových žádání žalobkyň.

78

Žalobkyně a Komise požádaly o důvěrné zacházení ve vztahu k EFPIA, pokud jde o některé skutečnosti obsažené v žalobě, žalobní odpovědi, replice, duplice, odpovědi na některá organizační procesní opatření, ve vyjádřeních k těmto odpovědím a ve vyjádřeních žalobkyň ke spisu vedlejší účastnice.

79

Usnesením předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 14. října 2015 bylo EFPIA povoleno vstoupit do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastnici na podporu návrhových žádání žalobkyní. Vzhledem k nezpochybnění žádostí o důvěrné zacházení ze strany EFPIA Tribunál nerozhodl o jejich opodstatněnosti.

80

Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:

81

V rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 89 odst. 3 písm. a) a d) jednacího řádu Tribunálu byla Komise vyzvána, aby písemně odpověděla na otázky a aby předložila dokumenty týkající se zejména konzultace Poradního výboru pro restriktivní praktiky a dominantní postavení, výpočtu výše pokuty a údajů týkajících se dohod uzavřených s Krka, prohlášených za důvěrné v napadeném rozhodnutí. Předala své odpovědi ve lhůtách, které jí byly stanoveny.

82

Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k devátému senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.

83

Na návrh devátého senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému soudnímu kolegiu.

84

Na návrh soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 89 odst. 3 písm. a) jednacího řádu Tribunálu položil účastnicím řízení písemné otázky a vyzval je, aby na ně odpověděly na jednání.

85

Dne 24. února 2017 byly účastnice řízení předvolány Tribunálem, aby se dostavily k neformální schůzce na základě čl. 89 odst. 3 písm. e) jednacího řádu před předsedou devátého rozšířeného senátu Tribunálu a soudcem zpravodajem za účelem projednání podmínek průběhu jednání, jakož i důvěrného zacházení s určitými údaji. Žalobkyně a Komise se této schůzky, která se konala u Tribunálu dne 3. května 2017, zúčastnily.

86

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty při jednání konaném ve dnech 6. až 9. června 2017.

89

Podle ustálené judikatury jsou podmínky přípustnosti žalob podmínkami řízení, jejichž splnění soud Unie může a případně musí zkoumat i bez návrhu (rozsudky ze dne 21. března 2002, Joynson v. Komise, T‑231/99, EU:T:2002:84, bod 154, a ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, bod 53). V důsledku toho Tribunálu přísluší – i když Komise nezpochybnila ve svých písemnostech, ale pouze na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu, přípustnost třetího bodu návrhových žádání žalobkyň – aby jeho přípustnost přezkoumal i bez návrhu.

90

Na základě čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na základě článku 53 prvního pododstavce téhož statutu a čl. 44 odst. 1 písm. c) a d) jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991, použitelného v době podání žaloby, vztahuje na řízení před Tribunálem, musí žaloba uvádět zejména předmět sporu, návrhová žádání a stručný popis žalobních důvodů. Cílem sledovaným tímto požadavkem je získat dostatečně jasné a přesné údaje proto, aby se žalovaný mohl užitečně hájit a soud Unie vykonat svůj soudní přezkum, případně bez dalších podpůrných informací (rozsudky ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise, T‑37/91, EU:T:1995:119, bod 42; ze dne 24. února 2000, ADT Projekt v. Komise, T‑145/98, EU:T:2000:54, bod 66, a ze dne 16. března 2004, Danske Busvognmænd v. Komise, T‑157/01, EU:T:2004:76, bod 45). Jak Komise tvrdila na jednání, obecný odkaz v žalobě na žalobní důvody a argumenty uplatněné na podporu žaloby podané v rámci související věci tak tomuto požadavku neodpovídá (rozsudek ze dne 24. března 2011, Legris Industries v. Komise, T‑376/06, nezveřejněný, EU:T:2011:107, bod 32).

91

Nicméně je třeba uvést, že soud Unie mohl souhlasit s tím, že žalobní důvody výslovně neuvedené v žalobě mohou být považovány za platně předložené v důsledku odkazu na žalobní důvody předložené v jiné věci v případě, že žalobkyně odkázala na své vlastní písemnosti v jiné věci (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, body 61 a 62 a citovaná judikatura). Tyto případy se vztahují k situacím, ve kterých byli účastníci řízení totožní, stejně jako zmocněnci a advokáti, kteří je zastupují. Naopak se Tribunál domnívá, že připustit přípustnost žalobních důvodů, které nebyly výslovně předloženy v žalobě z důvodu, že byly vzneseny třetí stranou v jiné věci, na kterou by bylo v žalobě odkazováno, by umožňovalo obejít kogentní požadavky článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, body 63 a 64; ze dne 27. září 2012, Dura Vermeer Infra v. Komise, T‑352/06, nezveřejněný, EU:T:2012:483, body 25 a 26; ze dne 27. září 2012, Koninklijke BAM Groep v. Komise, T‑355/06, nezveřejněný, EU:T:2012:486, body 26 a 27, a ze dne 27. září 2012, Heijmans v. Komise, T‑360/06, nezveřejněný, EU:T:2012:490, body 25 a 26). Konečně je třeba připomenout, že pouze každý účastník řízení je sám zodpovědný za obsah podání, které předkládá, přičemž toto pravidlo je zakotveno zejména v čl. 43 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise, T‑37/91, EU:T:1995:119, bod 46, a ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, bod 66). V projednávané věci je přitom nesporné, že se žalobkyně dovolávají případného zrušení, kterého by se domohly třetí osoby, a tedy neexistuje totožnost účastníků řízení ani totožnost jejich zástupců.

92

Kromě toho rozhodnutí přijaté v oblasti hospodářské soutěže vůči více podnikům, i když je vydáno ve formě jediného rozhodnutí, totiž musí být posuzováno jako soubor individuálních rozhodnutí, která vůči každému z podniků, jimž jsou určena, konstatují protiprávní jednání, za které nebo která byl shledán odpovědným, a případně mu ukládají pokutu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 49, a ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 100). Soudní dvůr rozhodl, že pokud se osoba, které je určeno rozhodnutí, rozhodne podat žalobu na neplatnost, unijní soud se zabývá jen částmi rozhodnutí, které se jí týkají, kdežto části rozhodnutí týkající se jiných adresátů nejsou předmětem sporu, který má unijní soud rozhodnout, (rozsudky ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 53; ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 142, a ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 66). V důsledku toho se Soudní dvůr domnívá, že v zásadě odůvodnění zrušujícího rozsudku nemá závazné účinky na situaci osob, které nebyly účastníky řízení, a ohledně nichž tudíž nemohlo být rozsudkem jakkoliv rozhodnuto (rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 55). Zrušení individuálního rozhodnutí tak má účinek erga omnes a je závazné pro všechny, ale nemají z něj, na rozdíl od zrušení aktu s obecnou působností, prospěch všechny osoby (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Emesa-Trefilería a Industrias Galycas v. Komise, T‑406/10, EU:T:2015:499, bod 126 a citovaná judikatura).

93

Nicméně Soudní dvůr tuto zásadu zmírnil v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2013:29, body 43 až 49), ve kterém rozhodl, že jelikož odpovědnost mateřské společnosti byla odvozena výlučně od odpovědnosti její dceřiné společnosti a mateřská společnost a její dceřiná společnost podaly souběžné žaloby, jejichž předmět byl stejný, Tribunál nerozhodl ultra petita, když přihlédl k výsledku žaloby podané dceřinou společností, aby zrušil sporné rozhodnutí pro relevantní období, pokud jde o mateřskou společnost, i když tato společnost nezpochybnila existenci protiprávního jednání pro celou dobu zpochybněnou její dceřinou společností. Soudní dvůr nicméně považovat za nezbytné proto, aby mohl použít takové řešení na pokutu uloženou mateřské společnosti, jejíž odpovědnost je odvozena výlučně od odpovědnosti její dceřiné společnosti, že byly splněny zvláštní okolnosti a zejména, že obě společnosti předložily žalobní důvody, které „měly stejný předmět“, a že žalující mateřská společnost takové okolnost uplatnila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocation v. Komise, C‑444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 66).

94

Soudní dvůr však nevymezil tento pojem „stejný předmět“ a nechal rozvinout své stanovisko k otázce, zda takové zvláštní okolnosti, jako byly okolnosti ve věci v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2013:29), byly kategorické a musely být uplatněny soudem i bez návrhu. Použil tak nejprve toto řešení v situaci, kdy dvě společnosti zpochybnily dobu trvání protiprávního jednání a přinejmenším část zpochybněné doby byla stejná (rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins,C‑286/11 P, EU:C:2013:29, body 43 a 44). Potvrdil však rozsudek Tribunálu, který takto postupoval v situaci, kdy se dceřiná společnost domohla snížení výše pokuty, která jí byla uložena, na základě chybného zohlednění její spolupráce na základě shovívavosti, když rozhodl, že v dané věci mateřská společnost podpůrně navrhovala snížení výše pokuty uložené její dceřiné společnosti společně a odpovědně s ní a že předmětem některých z jejích žalobních důvodů „bylo zejména odůvodnit přiznání takového snížení“ (rozsudek ze dne 26. září 2013, Alliance One International v. Komise, C‑679/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:606, body 103 až 107). Konečně v rozsudku ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‑597/13 P, EU:C:2015:613, body 31 až 42), Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu, který nepřihlédl v rozsudku týkajícím se mateřské společnosti ke snížení výše pokuty uložené její dceřiné společnosti v jiném rozsudku vydaném tentýž den z důvodu metody použité Komisí při výpočtu částky pokuty při vymezení násobícího koeficientu odpovídajícího době trvání protiprávního jednání. Mateřská společnost však ani nepředložila takový žalobní důvod (naproti tomu zpochybnila dobu trvání protiprávního jednání) ani se nedomáhala u Tribunálu, aby jí byla snížena výše pokuty, která jí byla uložena, pokud by takové snížení bylo přiznáno její dceřiné společnosti.

95

V projednávané věci Biogaran, dceřiná společnost Servier, rovněž podala žalobu [věc, ve které byl vydán rozsudek ve stejný den, Biogaran v. Komise (T‑677/14)] proti článkům 1, 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Nicméně, jak Komise připomněla na jednání, okolností věci se liší od okolností, které nastaly ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2013:29), a v rámci pozdější judikatury zejména proto, že odpovědnost žalobkyň není výlučně odvozena od odpovědnosti jejich dceřiné společnosti Biogaran (body 3006 až 3013 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Mimoto v každém případě jelikož žaloba podaná Biogaran ve věci, ve které byl vydán rozsudek ve stejný den, Biogaran v. Komise (T‑677/14), byla tímto rozsudkem zamítnuta, návrh žalobkyň, aby mohly mít prospěch ze zrušení vydaného ve prospěch, nemůže být přijat.

96

Žalobkyně rovněž tvrdí, že by se na ně mělo vztahovat případné zrušení, kterého se domůže jiný adresát napadeného rozhodnutí, proto, „aby bylo zabráněno jakémukoliv odlišnému zacházení s právně a fakticky stejnými situacemi“. Použití tohoto přístupu ukládá jak zásada rovného zacházení, tak „obecná povinnost soudržnosti“.

97

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení představuje obecnou právní zásadu Unie, zakotvenou v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, body 54 a 55 a citovaná judikatura). Přitom rozhodnutí přijaté v oblasti hospodářské soutěže vůči více podnikům, i když je vydáno ve formě jediného rozhodnutí, totiž musí být posuzováno jako soubor individuálních rozhodnutí, která vůči každému z podniků, jimž jsou určena, konstatují protiprávní jednání, za které nebo která byl shledán odpovědným, a případně mu ukládají pokutu (viz bod 92 výše). Tyto podniky se tedy nacházejí, a priori, a ledaže by se jednalo o výjimku, v odlišných situacích. V důsledku toho zásada rovného zacházení neumožňuje unijnímu soudu, aby se odchýlil od procesních pravidel, která upravují přípustnost návrhových žádání, tím, že by umožnil podniku, kterému bylo určeno rozhodnutí v oblasti práva hospodářské soutěže, aby měl prospěch ze zrušení tohoto rozhodnutí, k němuž došlo ve vztahu k jinému adresátovi uvedeného rozhodnutí na základě žalobních důvodů předložených výlučně posledně uvedeným.

98

Mimoto povinnost Tribunálu odůvodnit své rozsudky nemůže být rozšířena na povinnost odůvodnit řešení přijaté ve věci ve srovnání s řešením přijatým v jiné věci, která mu byla předložena, i když se týká stejného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocation v. Komise, C‑444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 66).

99

Z výše uvedeného vyplývá, že třetí bod návrhových žádání žalobkyň směřující k tomu, aby měly prospěch z případného zrušení, kterého se domohou jiní adresáti napadeného rozhodnutí na základě žalobních důvodů, které předložili, je nepřípustný. I kdyby tento bod návrhových žádání byl přípustný, musí být ostatně zamítnut jako neopodstatněný, jelikož se žalobkyně nemohou platně dovolávat ve svůj prospěch, jak vyplývá z bodů 92 až 98 výše, řešení přijatého ve prospěch jiných adresátů napadeného rozhodnutí.

102

Komise primárně tvrdí, že přílohy A 2 a A 3 žaloby nejsou přípustné na základě zásady iura novit curia. Přílohy, které mají výlučně důkazní a pomocnou funkci, nemohou být totiž použity k uplatnění nebo prohloubení otázky týkající se unijního práva, která spadá pouze do pravomoci Tribunálu. Dovolává se rozsudků ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM (C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 53), a ze dne 20. března 2013, El Corte Inglés v. OHIM – Chez Gerard (CLUB GOURMET) (T‑571/11, EU:T:2013:145, bod 35), podle kterých se zásada iura novit curia použije pouze na unijní právo a nikoliv na právo vnitrostátní. Je třeba připomenout, že tato zásada znamená, že určení smyslu zákona spadá výlučně do působnosti soudu, a nikoliv účastníků řízení. Judikatura tuto zásadu použila, aby zdůraznila, že třebaže soud musí rozhodnout pouze o návrzích účastníků řízení, kterým přísluší vymezit rozsah sporu, nemůže být vázán pouze argumenty, kterých se tito účastníci dovolávají na podporu svých tvrzení, neboť jinak by byl případně nucen založit své rozhodnutí na chybných právních úvahách (usnesení ze dne 27. září 2004, UER v. M6 a další, C‑470/02 P, nezveřejněné, EU:C:2004:565, bod 69; ze dne 13. června 2006, Mancini v. Komise, C‑172/05 P, EU:C:2006:393, bod 41; rozsudky ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 65, a ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer, T‑160/08 P, EU:T:2010:294, bod 65). Stejně tak na základě této zásady určení smyslu zákona nespadá do působnosti dispoziční zásady umožňující účastníkům řízení volné nakládání se sporem, takže soud Unie není povinen seznámit účastníky řízení s výkladem, který zamýšlí přijmout, aby jim umožnil zaujmout k němu stanovisko (viz rozsudek ze dne 5. října 2009, Komise v. Roodhuijzen, T‑58/08 P, EU:T:2009:385, bod 36 a citovaná judikatura), s výhradou dodržení povinnosti soudu umožnit, aby se účastníci řízení seznámili a měli možnost vyjádřit se kontradiktorně jak ke skutkovým, tak i k právním okolnostem, které jsou rozhodné pro výsledek řízení (rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 56). Tato zásada však nemůže znamenat, že jsou nepřípustné přílohy žaloby týkající se výkladu unijního práva.

103

Nepřípustnost vznesená Komisí se jeví být mimoto odůvodněna skutečností, že obě dotčené přílohy obsahují posudky zpracované ve prospěch žalobkyň sirem Jacobsem a paní Macken jako advokáty, ale jejichž postavení jako bývalých členů Soudního dvora Evropské unie je všeobecně známé, a že se žalobkyně dovolávají tohoto postavení. Když byla Komise na jednání dotázána, zda v rámci zpochybnění přípustnosti takto zpracovaných právních posudků hodlala uplatňovat porušení povinností těmito bývalými členy Soudního dvora, které pro ně vyplývají z kodexu chování členů Soudního dvora Evropské unie (Úř. věst. 2007, C 223, s. 1), zejména z článku 6 tohoto kodexu, který se týká pracovních závazků členů po ukončení jejich funkce, odpověděla, že to neměla v úmyslu. Tribunál to zaznamenal do protokolu k jednání.

104

Podpůrně Komise tvrdí, že podle judikatury je právní posudek přiložený k žalobě přípustný pouze k podpoření a doplnění základních skutečností, které musí být uvedeny v žalobě, za podmínky, že relevantní části přiložených písemností jsou určeny a označeny v žalobě. Pokud jde přitom v projednávané věci o některé žalobní důvody, texty a argumenty obsažené v přílohách A 2 a A 3 žaloby, obsahují základ, či dokonce celou argumentaci žalobkyň.

105

Je třeba připomenout v tomto ohledu, že podle judikatury obsažené v bodě 90 výše, na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991, použitelného v okamžiku podání žaloby musí každá žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů a že k tomu, aby byla žaloba přípustná, je nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby.

106

Ačkoli obsah žaloby lze podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na určité výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemnosti, i když jsou přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které podle výše připomenutých ustanovení musí být v žalobě uvedeny. Tribunálu mimoto nepřísluší, aby v přílohách vyhledával a zjišťoval žalobní důvody a argumenty, které by mohl považovat za důvody a argumenty tvořící základ žaloby, jelikož přílohy mají pouze důkazní a pomocnou funkci (viz rozsudek ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, EU:T:2007:289, bod 94 a citovaná judikatura). V důsledku toho v projednávané věci může Tribunál zohlednit přílohy A 2 a A 3 žaloby pouze v rozsahu, v němž podpírají nebo doplňují žalobní důvody či argumenty výslovně uvedené žalobkyněmi v samotném textu jejich žaloby, a kde je možné pro Tribunál přesně určit, které ze skutečností obsažených v těchto přílohách podpírají nebo doplňují uvedené žalobní důvody či argumenty (rozsudek ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, EU:T:2007:289, bod 99).

107

Pokud jde konkrétně o přílohu A 2 žaloby, je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, konstatovat, že základ argumentace žalobkyň je správně obsažen v samotném textu žaloby a skutečnosti uvedené v této příloze pouze podporují a doplňují v konkrétních bodech žalobní důvody a argumenty obsažené v samotném textu žaloby, které je tak pro Tribunál snadné určit.

108

Pokud jde o bod 103 žaloby, žalobkyně v něm konstatovaly, že napadené rozhodnutí uznává, že smírná narovnání patentových sporů mezi soutěžiteli mají obecně legitimní cíl a že některé členské státy podporují využívání smírných narovnání. V bodě 24 přílohy A 2 žaloby, na který odkazuje bod 103 žaloby, je rovněž uvedeno, že smírné narovnání sporů představuje významný veřejný zájem, že četné vnitrostátní soudní systémy podporují nebo dokonce ukládají snahu o smírné narovnání před možností podat žalobu k soudu a že napadené rozhodnutí je tím, že představuje omezení práva na vyřešení sporu smírnou cestou, v rozporu s touto politikou a má za následek uložení nepotřebných výdajů účastníkům řízení a soudům. Vzhledem k tomu, že žalobkyně předložily v bodě 24 přílohy A 2 žaloby argumenty, které se omezují na podpoření nebo doplnění skutečností výslovně dovolávaných v samotném textu žaloby, jsou tyto argumenty přípustné.

109

Pokud jde o body 29 a 818 žaloby, ohledně kterých Komise tvrdí, že se žalobkyně omezují na odkázání na právní stanovisko sira Jacobse, je třeba uvést, že žalobkyně uvedly podrobným způsobem v bodech 816 až 822 žaloby důvody, proč Komise podle nich nemohla uložit pokutu z důvodu novátorského a nepředvídatelného charakteru stanoviska Komise, a že body 70 a 76 přílohy A 2 žaloby neobsahují nové argumenty nebo úvahy v tomto ohledu.

110

Pokud jde o bod 147 žaloby, ve kterém žalobkyně uvádí, že přístup, který navrhují přijmout za účelem určení dohod o smírném narovnání neslučitelných s článkem 101 SFEU, je konzistentní se stanoviskem vyjádřeným v rozsudku Supreme Court of the United States ze dne 17. června 2013, Federal Trade Commission v. Actavis [570 U. S. (2013), dále jen „rozsudek Actavis“], je třeba konstatovat, že je třeba konstatovat, že odkazuje prostřednictvím poznámky pod čarou 153 na body 32 a 33 přílohy A 2. V bodě 32 této přílohy přitom žalobkyně pouze dokládají tento argument a v bodě 33 této žaloby se omezují na tvrzení, že dosah rozsudku Actavis nelze omezit na vnitrostátní kontext odlišný od unijního práva a že stanovisko Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států Amerických) zasluhuje zvláštní respekt vzhledem k jeho pověsti a jeho zkušenostem v právu hospodářské soutěže. V důsledku toho jsou tyto argumenty přípustné.

111

Pokud jde o přílohu A 3 žaloby, je třeba konstatovat, jak tvrdí Komise, že jestliže v bodě 11 žaloby žalobkyně tvrdí, že postoj Komise není neutrální z hlediska práv duševního vlastnictví, omezují se však na odkaz na body 8, 15, 31, 34 a 41 přílohy A 3 žaloby, ve kterých pí Macken rozvíjí argumenty týkající se nutnosti provést rozlišení mezi jednotlivými oblastmi duševního vlastnictví z důvodu skutečnosti, že přiznání monopolu k patentům představuje protiplnění za zpřístupnění vynálezu veřejnosti, chybného použití pojmu „obchodní výlučnost“ Komisí v napadeném rozhodnutí a chybného výkladu ÚEP Komisí. V důsledku toho nejsou tyto argumenty přípustné, s výjimkou argumentu týkajícího se skutečnosti, že přiznání monopolu k patentům představuje protiplnění za zpřístupnění vynálezu veřejnosti. V bodě 67 žaloby totiž žalobkyně poukázaly na skutečnost, že Komise „zcela pominula tento zásadní aspekt patentů, kterým je jejich zveřejnění za účelem šíření vynálezů“.

112

Stejně tak v bodě 68 žaloby žalobkyně tvrdí, že Komise zaujatým způsobem ocitovala prohlášení soudce Court of Appeal (England & Wales) (Civil division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království] obsažená v rozsudku ze dne 9. května 2008, kterým byla zamítnuta žaloby podaná Servier proti rozsudku High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division (patents court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení Chancery (senát pro patenty), Spojené království], a vytýkají Komisi, že nezohlednila zprávu profesora S., přiloženou k jejich odpovědi na oznámení námitek v tomto ohledu. Odkazují mimoto na body 113 až 117 přílohy A 3 žaloby. V těchto bodech se přitom paní Macken neomezuje na doplnění nebo rozvinutí těchto argumentů, ale předkládá argumenty týkající se chybného použití důkazních materiálů Komisí, které jí umožnily dospět k závěru, že patent 947 byl neplatný. Rozvíjí tak argumenty, jejichž cílem je zpochybnit výklad prohlášení patentové ředitelky žalobkyně uvedeného v bodech 127 a 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí ze strany Komise, prohlášení právního poradce Krka uvedeného v bodě 883 odůvodnění tohoto rozhodnutí a prohlášení obchodního ředitele pro západní Evropu Krka, uvedeného v bodě 895 téhož rozhodnutí. V důsledku toho nejsou tyto argumenty přípustné.

113

Pokud jde o bod 76 žaloby, je třeba rovněž konstatovat, jak zdůrazňuje Komise, že jestliže žalobkyně uvedly v poznámce pod čarou č. 79 žaloby, že zaslání výzev dopisem bylo legitimní, omezily se však na odkázání na body 58 až 67 přílohy A 3 žaloby za účelem uvedení důvodů umožňujících konstatovat, že takové odeslání je legitimní. Argumenty rozvinuté v příloze A 3 žaloby v tomto ohledu nejsou tedy přípustné.

114

V bodě 103 žaloby se žalobkyně omezily na konstatování, že napadené rozhodnutí uznává, že smírná narovnání patentových sporů mezi soutěžiteli mají obecně legitimní cíl a že některé členské státy podporují využívání smírných narovnání. Naopak body 50 až 54 přílohy A 3 žaloby, na které odkazuje bod 103 žaloby (poznámka pod čarou 113), vytýkají Komisi, že dostatečně neposoudila praxi smírného narovnání používanou ve světě, která je popsána velmi podrobně.

115

Pokud jde o bod 46 žaloby, žalobkyně tvrdí, že myšlenka, že je žádoucí, aby každý spor dospěl k rozsudku, je „v rozporu se současnými úvahami o soudním řízení“, když odkazuje na bod 112 přílohy A 3 žaloby, ve kterém je uvedeno, že přístup Komise je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2008, L 136, s. 3). Vzhledem k tomu, že se tyto argumenty neomezují na podporu nebo doplnění skutečností výslovně dovolávaných v samotném textu žaloby, jsou nepřípustné.

116

Konečně v bodě 262 žaloby žalobkyně uvedly, že pro Teva bylo zásadní, aby byla mezi prvními společnostmi generických léčiv, které vstoupí na trh ve Spojeném království, když odkazují na bod 90 přílohy A 3 žaloby. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, v tomto bodě přílohy A 3 žaloby přitom žalobkyně pouze podložily a doplnily toto tvrzení, když uvedly důvody, proč společnost generických léčiv má zájem na vstupu na trh pouze tehdy, pokud je mezi prvními subjekty na tomto trhu. V důsledku toho jsou v tomto ohledu argumenty rozvinutí v příloze A 3 žaloby přípustné.

119

Úvodem je třeba uvést, že k zárukám přiznaným unijním právním řádem ve správních řízeních patří mimo jiné zásada řádné správy zakotvená v článku 41 Listiny základních práv, ke které se váže povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (rozsudky ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑191/98 a T‑212/98 až T‑214/98, EU:T:2003:245, bod 404, a ze dne 27. září 2012, Shell Petroleum a další v. Komise, T‑343/06, EU:T:2012:478, bod 170). Tento požadavek nestrannosti zahrnuje jednak subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a jednak objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 155 a citovaná judikatura). Je třeba rovněž připomenout, že Komisi sice nelze považovat za „soud“ ve smyslu článku 6 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), a že ustanovením, kterým se řídí správní řízení před Komisí v oblasti kartelových dohod je článek 41 Listiny základních práv, a nikoli její článek 47 (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 154 a citovaná judikatura).

120

Žalobkyně se dovolávají dvou rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud pro LP“). Zaprvé se žalobkyně dovolávají rozsudku ESLP ze dne 25. března 2008, Vitan v. Rumunsko (CE:ECHR:2008:0325JUD004208402), týkajícího se presumpce neviny, zakotvené v čl. 6 odst. 2 EÚLP, ve kterém Evropský soud pro LP konstatoval porušení tohoto ustanovení, jelikož státní zástupce pověřený trestním vyšetřováním proti žalobci uvedl na tiskové konferenci, že se žalobce dopustil obchodování s vlivem ve veřejné funkci, třebaže jeho vina nebyla dosud právoplatně prokázána, a jelikož „nespecifikoval své návrhy, ani je neuvedl v kontextu řízení probíhajícího proti žalobci“ (body 70 a 71). Je třeba v tomto ohledu připomenout, že podle judikatury Evropské soudu pro LP může k porušení presumpce neviny dojít nejen ze strany soudce nebo soudu, ale rovněž jiných veřejných orgánů, že je třeba zdůraznit význam slov zvolených státními zmocněnci v prohlášeních, která činí před tím, než byla osoba souzena a uznána vinnou za protiprávní jednání a že pro účely použití čl. 6 odst. 2 EÚLP je relevantní skutečný smysl dotčených prohlášení, a nikoliv jejich doslovná forma (viz Evropský soud pro LP, 15. března 2011, Begu v. Rumunsko, CE:ECHR:2011:0315JUD002044802, bod 126 a citovaná judikatura). Evropský soud pro LP nicméně uznává, že čl. 6 odst. 2 EÚLP nemůže bránit s ohledem na článek 10 této úmluvy, který chrání svobodu projevu, orgánům, aby informovaly veřejnost o probíhajících trestních vyšetřováních, ale že vyžaduje, aby tak činili zcela diskrétně a s rezervovaností, kterou vyžaduje dodržení presumpce neviny (Evropský soud pro LP, 10. února 1995, Allenet de Ribemont v. Francie, CE:ECHR:1995:0210JUD001517589, bod 38).

121

Zadruhé se žalobkyně dovolávají rozsudku ESLP ze dne 16. září 1999, Buscemi v. Itálie (CE:ECHR:1999:0916JUD002956995), ve kterém Evropský soud pro LP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP a práva každého, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem, jelikož předseda soudu použil veřejně výrazy, které naznačovaly negativní hodnocení záležitosti žalobce, před tím, než předsedal soudnímu orgánu, který měl jeho věc rozhodnout (body 68 a 69). V tomto rozsudku Evropský soud pro LP kromě toho připomněl, že soudní orgány jsou při rozhodování povinny k co největší diskrétnosti, aby byl zaručen jejich obraz nestranných soudců, a že tato diskrétnost je musí přivést k tomu, že nebudou používat tisk, byť jako vyjádření k výzvám (bod 67). Je však třeba připomenout, že v unijní judikatuře nelze Komisi kvalifikovat jako „soud“ ve smyslu článku 6 EÚLP (viz bod 119 výše).

122

Žalobkyně se mimoto dovolávají rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257, body 210 až 219), ve kterém Tribunál v rámci žaloby na náhradu škody konstatoval, že Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) porušil zásady presumpce neviny a řádné správy a svou povinnost důvěrnosti tím, že způsobil šíření citlivých informací z probíhajících vyšetřování v tisku a uvedl, že se žalobci možná dopustili „rozsáhlého rozkrádání finančních prostředků [Unie]“ (bod 216).

123

Tribunál kromě toho již upřesnil povinnost nestrannosti a dodržování zásady řádné správy, kterými je vázána Komise ve věcech práva hospodářské soutěže. V rozsudku ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise (T‑31/99, EU:T:2002:77, body 99 až 107), tak Tribunál odmítl žalobní důvod, který vycházel z porušení zásady řádné správy v případě, kdy byla žalobkyně při svém slyšení před Komisí předmětem pejorativní poznámky týkající se její pověsti a řady tendenčních otázek o skutečnostech, které již nezpochybňovala, ze strany úředníka Komise pověřeného věcí, ve které bylo vydáno napadené rozhodnutí, a kdy se tentýž úředník na konferenci k otázkám práva hospodářské soutěže, která se konala před přijetím rozhodnutí Komise, vyjádřil tak, že použil formulaci, která vrhla špatné světlo na činnosti žalobkyně. Když Tribunál uznal, že tyto poznámky svědčily o nevybíravém jednání a jazyce ze strany člena týmu pověřeného danou věcí a když připomněl, že generální ředitel generálního ředitelství (GŘ) pro hospodářskou soutěž Komise vyjádřil omluvu vůči žalobkyni v návaznosti na poznámku učiněnou na konferenci, domníval se, že tyto poznámky nemohly zpochybnit stupeň řádné péče a nestrannosti, se kterým vedla Komise své vyšetřování o dotčeném protiprávním jednání, a že politováníhodné jednání člena týmu pověřeného touto věcí samo o sobě nepoškozovalo legalitu rozhodnutí přijatého kolegiem členů Komise.

124

Pokud jde o kumulaci funkcí spočívajících ve vyšetřování a v trestání protiprávních jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže Komisí, Soudní dvůr rozhodl, že není sama o sobě v rozporu s článkem 6 EÚLP, vykládaným Evropským soudem pro LP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Schindler Holding a další v. Komise, C‑501/11 P, EU:C:2013:522, body 33 a 34) a Tribunál rozhodl, že nepředstavuje porušení požadavku nestrannosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2012, Bolloré v. Komise, T‑372/10, EU:T:2012:325, body 65 až 67). Neoddělení funkcí spočívajících ve vyšetřování a funkcí spočívajících v trestání v rámci útvarů Komise však znamená zvláštní odpovědnost členů tohoto orgánu, zejména člena Komise pověřeného hospodářskou soutěží, a sice být zcela nestranný při vyšetřování a vedení řízení o protiprávním jednání, jelikož mají pravomoc trestat na základě uvedených řízení dotčené podniky.

125

Tribunál kromě toho rozhodl, že tvrzení Komise o její rozhodnosti týkající se toho, aby účastníci kartelových dohod neunikli z procesních důvodů sankcím vyplývajícím z unijního práva, není žádným projevem neobjektivnosti, nýbrž pouze tvrzením o její jasné vůli, která je plně ve shodě s posláním Komise napravovat, případ od případu, zjištěné vady řízení, aby nebyla oslabena účinnost unijního práva hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 27. června 2012, Bolloré v. Komise, T‑372/10, EU:T:2012:325, body 73 a 74).

126

Mimoto je třeba připomenout, že unijní soud již vycházel za účelem zamítnutí žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva na spravedlivý proces nebo zásady řádné správy z důvodu veřejných stanovisek Komise nebo některého z jejích zaměstnanců během správního řízení, z důvodu, že pokud by ke sporným vyjádřením nedošlo, žádná skutečnost ze spisu by neumožňovala předpokládat, že by napadené rozhodnutí nebylo přijato nebo že by mělo odlišný obsah (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, EU:C:1975:174, bod 91, a ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger v. Komise, T‑43/92, EU:T:1994:79, bod 29). V souladu s touto judikaturou je povinností žalobkyně předložit na podporu takového návrhu alespoň nepřímé důkazy (rozsudek ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, EU:T:2006:74, bod 606).

127

Je třeba rovněž připomenout, že fungování Komise je upraveno zásadou kolegiality, která vyplývá z článku 250 SFEU a spočívá na rovnosti členů Komise při účasti na rozhodování a znamená zejména, že jednak rozhodnutí jsou projednávána společně a jednak všichni členové kolegia jsou společně odpovědní z politického hlediska za všechna přijatá rozhodnutí. Tak je tomu zvláště u aktů, které jsou výslovně označeny za rozhodnutí, která Komise přijímá vůči podnikům nebo sdružením podniků za účelem dodržení pravidel hospodářské soutěže a jejichž předmětem je konstatovat porušení těchto pravidel, vydávat těmto podnikům příkazy a ukládat jim peněžní sankce. Jelikož výrok a odůvodnění rozhodnutí tvoří neoddělitelný celek, přísluší pouze kolegiu na základě kolegiality přijmout současně obojí (rozsudek ze dne 27. září 2012, Heijmans Infrastructuur v. Komise, T‑359/06, nezveřejněný, EU:T:2012:489, body 126 a 127). Tribunál ostatně rozhodl v oblasti státních podpor, že vyjádření názoru člena Komise pověřeného otázkami hospodářské soutěže k probíhajícímu řízení je v rozsahu, v němž je striktně osobní a rezervované, přičitatelné pouze tomuto členovi a nepředjímá stanovisko, které kolegium členů Komise vydá na základě řízení (rozsudek ze dne 8. července 1999, Vlaamse Televisie Maatschappij v. Komise, T‑266/97, EU:T:1999:144, body 49 a 54). Nelze mimoto předpokládat, že členové Komise byli ve svém volném uvážení omezováni pocitem nepatřičné solidarity se svým kolegou pověřeným případy hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, EU:T:2006:74, bod 610).

128

Pokud jde o objektivní nestrannost, která se týká skutečnosti, že orgán musí poskytovat dostatečné záruky pro vyloučení jakékoliv oprávněné pochybnosti, je třeba uvést, že Komise, jak upřesnila na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu, přijala několik interních dokumentů, které jí ukládají dodržovat určitá pravidla, komunikuje-li veřejně. Zejména kodex chování komisařů [C(2011) 2904], přijatý v roce 2011, stanoví v článku 1.7, že na základě zásady kolegiality se členové Komise zdrží jakéhokoliv komentáře, který by zpochybnil rozhodnutí přijaté Komisí a zdrží se rovněž zveřejnění obsahu diskuse Komise. Navíc příloha rozhodnutí Komise 2000/633/ES, ESUO, Euratom ze dne17. října 2000, kterým se mění jednací řád Komise (Úř. věst. 2000, L 267, s. 63), nadepsaná „Kodex řádného úředního chování zaměstnanců Evropské komise vůči veřejnosti“, stanoví, že „kvalitní služba znamená, že Komise a její zaměstnanci jsou povinni prokazovat slušnost, objektivnost a nestrannost“ a v bodě 2, týkajícím se objektivnosti a nestrannosti, že „[z]aměstnanci jednají za všech okolností objektivně a nestranně v zájmu [Unie] a veřejného blaha“ a že „[j]ejí jednání se provádí zcela nezávisle v rámci politiky určené Komisí a její jednání není v žádném případě vedeno osobními nebo národními zájmy, ani politickými tlaky“. Stejně tak v kodexu etiky a bezúhonnosti GŘ pro hospodářskou soutěž, přijatém dne 28. června 2010, se doporučuje zaměstnancům GŘ, pokud jde o svobodu projevu, aby se vyhnuli jakékoliv diskusi o věci, ohledně které Komise oficiálně nerozhodla, a pokud jde o kontakty s veřejnými sdělovanými prostředky, aby se vyhnuli rozhovorům o věci, která je stále předmětem vyšetřování a u které Komise nevydala oficiální stanovisko.

129

Žalobkyně tvrdí, že Veřejný ochránce práv již konstatoval případ chybné správy týkající se téhož člena Komise odpovědného za hospodářskou soutěž, jaký byl ve funkci v době přijetí napadeného rozhodnutí, když jako v projednávané věci učinil veřejně prohlášení, ze kterých vyplývalo, že již dospěl k závěru před ukončením vyšetřování.

130

V tomto ohledu je třeba připomenout, že závěry Veřejného ochránce práv, kterými konstatoval existenci „aktu chybné správy“, nezavazují unijní soud a mohou představovat pouhou indicii porušení zásady řádné správy dotčeným orgánem. Řízení před Veřejným ochráncem práv, který nemá pravomoc přijímat závazná rozhodnutí, je totiž mimosoudním prostředkem, který pro občany Unie představuje alternativu k žalobě k unijnímu soudu a která splňuje specifická kritéria a nemá nutně tentýž cíl, jako soudní žaloba (rozsudek ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise, C‑167/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:633, bod 44). Výklad unijního práva uskutečněný Veřejným ochráncem práv nemůže přitom vázat unijní soud tím spíše.

131

Pokud jde v projednávané věci o subjektivní nestrannost, která se týká skutečnosti, že žádný z členů dotčeného orgánu, který je pověřen věcí, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, žalobkyně vytýkají dvěma členům Komise po sobě následujících pověřených hospodářskou soutěží, N. Kroes a J. Almuniovi, že se třikrát veřejně vyjádřili ohledně výsledků vyšetřování, které se jich dotýká, v průběhu správního řízení. Jak žalobkyně zdůraznily na jednání, oba tito členové Komise byli dosud ve funkci v Komisi při přijetí napadeného rozhodnutí, účastnili se tohoto přijetí a byli přímo pověření vyšetřováním věci v různých obdobích. Napadené rozhodnutí je ostatně podepsáno J. Almuniou.

132

Zaprvé ze spisu vyplývá, že N. Kroes na tiskové konferenci týkající se prezentace závěrů zprávy o šetření ve farmaceutickém odvětví uvedla, že „[b]ohužel zpráva potvr[dila], že existují problémy hospodářské soutěže ve farmaceutickém odvětví“, že „praktiky podniků byly v tomto ohledu významným ukazatelem“ a že „[z]ejména zpráva dospěla k závěru, že výrobci, kteří se věnují vývoji léčiv, se aktivně snažili zdržet vstup generických léčivých přípravků na své trhy“ (vystoupení zveřejněné na internetové stránce GŘ pro hospodářskou soutěž). Podle žalobkyň N. Kroes mimoto dodala, že „[c]elkově [bylo] možné totiž dospět k závěru, že „[bylo] něco shnilého v království“ (výňatek z internetové stránky elektronických novin EU Observer). Komise v duplice tvrdí, že tato vyjádření byla pouze zaznamenána novinářem a že článek potvrzuje, že výraz „pourri“ se vztahoval k odvětvovému šetření, a nikoli k žalobkyním. Na téže tiskové konferenci stejný člen Komise pověřený hospodářskou soutěží poukázal v části odlišné, nadepsané „Affaires de concurrence a contrôle“, na zahájení řízení proti žalobkyním a některým společnostem generických léčiv, když upřesnil, že „[s]e jednalo o domnělá porušení pravidel Smlouvy o [FEU] současně omezujícími obchodními praktikami (článek [101 SFEU]) a zneužitím dominantního postavení na trhu (článek [102 SFEU])“, že „[v] rámci této věci budou přezkoumány dohody uzavřené mezi Servier a několika společnostmi generických léčiv“ a že „[s]e tyto dohody dotkly vstupu soutěžitelů generik perindoprilu, originálního léčivého přípravku k léčení kardiovaskulárních onemocnění a vysokého krevního tlaku“. Člen Komise pověřený hospodářskou soutěží tedy správně odlišil výsledky odvětvového šetření od rozhodnutí o zahájení řízení proti žalobkyním. Pokud jde o toto rozhodnutí, člen Komise pověřený hospodářskou soutěží upřesnil, že se jednalo o potenciální porušení pravidel hospodářské soutěže. Pouhá okolnost, že uvedl v následující větě skutečnost, že se dotčené dohody dotkly vstupu generických léčivých přípravků na trh, nemůže sama o sobě znamenat, že se domníval, že se jedná o protiprávní jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže vzhledem ke kontextu připomenutému v předchozí větě. Člen Komise pověřený hospodářskou soutěží se tak na této tiskové konferenci omezil na to, že informoval veřejnost o probíhajícím šetření s diskrétností a s rezervovaností, kterou vyžaduje dodržení presumpce neviny.

133

Zadruhé dne 8. října 2012 během prezentace programu činnosti Komise v oblasti hospodářské soutěže na období let 2013 a 2014 Evropskému parlamentu J. Almunia zejména zmínil řízení týkající se sporných dohod, když uvedl, že „[v]e farmaceutickém odvětví […] a byly Servier před létem oznámeny námitky [Komise]“, že se „obáv[al], že tyto společnosti zneužily své patenty za účelem narušení přístupu na trh s méně drahými generickými léčivými přípravky“ a že „douf[al], že rozhodnutí budou přijata – ideálně v roce 2013 – budou mít za následek změnu stávajících praktik některých hráčů v odvětví, která je velmi žádoucí“ (projev zveřejněný na internetové stránce GŘ pro hospodářskou soutěž). Když člen Komise uvedl, že Komise zaslala žalobkyním oznámení námitek, jakož i dalším podnikům v projednávané věci a v jiné věci a že rozhodnutí budou přijata v roce 2013, neporušil však svou povinnost nestrannosti a omezil se na informování Parlamentu o probíhajícím šetření s diskrétností a s rezervovaností, kterou vyžaduje dodržení presumpce neviny. Je totiž třeba připomenout předběžnou povahu oznámení námitek, která spočívá v poskytnutí všech nezbytných informací podnikům za účelem jejich účinné obhajoby před tím, než Komise přijme konečné rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 27. září 2012, Koninklijke Wegenbouw Stevin v. Komise, T‑357/06, EU:T:2012:488, bod 43 a citovaná judikatura). Komise tak sice musí přijmout v souladu s čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 konečné rozhodnutí založené pouze na námitkách, ke kterým se dotčené strany mohly vyjádřit, nemá však povinnost převzít všechny skutečnosti uvedené v oznámení námitek, zejména pokud se tyto jeví jako nedostatečné. Toto oznámení je tedy ve své podstatě předběžné a může být pozměněno v průběhu hodnocení, ke kterému Komise později přistupuje na základě připomínek, které jí byly stranami v odpovědi předloženy, jakož i dalších skutkových zjištění (rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 63). Navíc po oznámení námitek, ve kterém se Komise na základě první analýzy domnívá, že došlo k protiprávnímu jednání, nemusí již být povinnost rezervovanosti člena Komise pověřeného hospodářskou soutěží nutně tak široká, jelikož tento člen může ve veřejných prohlášeních s veškerou vyžadovanou obezřetností uvést, pokud jde o předběžné posouzení, to, co je v této fázi řízení podniku vytýkáno.

134

Konečně zatřetí ze spisu vyplývá, že dne 12. dubna 2013 J. Almunia v projevu předneseném před americkou advokátní komorou ve Washingtonu, přepsaném v tisku, uvedl, že „Komise […] rozhodne v následujících měsících o legalitě dohod uzavřených mezi farmaceutickými společnostmi, které měly za cíl zpozdit vstup levnějších generických léčivých přípravků na trh“ a že „výsledky sektorového šetření se promění na rozhodnutí ve věcech […] a Servier“ (výňatek z internetové stránky MLex). Je třeba zdůraznit, že tento článek se vztahuje k vyjádřením člena Komise pouze nepřímo. Navíc, i kdyby skutečně člen Komise pověřený hospodářskou soutěží tato vyjádření učinil, lze tato vyjádření vyložit pouze tak, že znamenají, že existovala možnost, že v dotčené věci bude přijato rozhodnutí (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek ze dne 8. července 1999, Vlaamse Televisie Maatschappij v. Komise, T‑266/97, EU:T:1999:144, bod 53). Člen Komise pověřený hospodářskou soutěží se tudíž omezil na informování veřejnosti o probíhajícím šetření s diskrétností a rezervovaností, kterou vyžaduje dodržování presumpce neviny. V každém případě je třeba připomenout, že tato vyjádření představovala pouze vyjádření názoru člena Komise pověřeného hospodářskou soutěží k probíhajícímu řízení, přičitatelné pouze tomuto členovi a nijak nepředjímala stanovisko, které kolegium členů Komise vydalo na závěr řízení (viz bod 127 výše).

135

V důsledku toho není třeba přezkoumat argument žalobkyň, podle kterého by napadené rozhodnutí bylo odlišné, pokud by k těmto prohlášením členů Komise nedošlo.

136

Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně vytýkají mimoto členovi Komise pověřenému hospodářskou soutěží a jeho kabinetu, že se nezúčastnili po největší část slyšení. Nicméně skutečnost, zdůrazněná na jednání žalobkyněmi, že se J. Almunia neúčastnil slyšení žalobkyň u Komise a nechal se zastoupit členem svého kabinetu, nemůže prokázat, že již bylo v zásadě přijato rozhodnutí o uložení sankce před tímto slyšením. Navíc žádné ustanovení nestanoví, že by účast člena Komise nebo člena jeho kabinetu na slyšení byla povinná. Unijní soud se přitom domnívá, že zásada řádné správy se nemůže proměnit v povinnost k tomu, co normotvůrce jako povinnost nezamýšlel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2012, Koninklijke Wegenbouw Stevin v. Komise, T‑357/06, EU:T:2012:488, bod 242).

137

Žalobkyně kromě toho Komisi vytýkají, že porušila použitelná pravidla a důkazní standardy a odkazují na několik bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí, které zpochybňují v jiných žalobních důvodech své žaloby (zkreslení skutečností, pochybení v právním kritériu použitelném ke kvalifikaci jako protiprávní jednání z hlediska účelu, nadměrný výklad pojmu „hospodářská soutěž“ atd.). V replice tvrdí, že cílem těchto příkladů je prokázat zaujatost šetření. Jak tvrdí Komise, tato argumentace žalobkyň je však zaměněna s otázkou, zda jsou skutková zjištění provedená v napadeném rozhodnutí řádně podložena důkazními materiály, které orgán předložil a zda se Komise ve své analýze dopustila nesprávných právních posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 1991, Atochem v. Komise, T‑3/89, EU:T:1991:58, bod 39). V důsledku toho budou tyto argumenty přezkoumány později v rámci meritorních žalobních důvodů. V každém případě je třeba uvést, že tyto argumenty jsou pouhými tvrzeními a nemohou prokazovat, že Komise zaujatě skutečně předjímala výsledek správního řízení nebo šetření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise, T‑62/98, EU:T:2000:180, bod 272).

138

Žalobkyně konečně tvrdí, že nedostatek revizního přezkumu věci interním panelem GŘ pro hospodářskou soutěž znázorňuje zaujatost napadeného rozhodnutí a odůvodňuje jeho zrušení pro porušení zásady presumpce neviny a článku 41 Listiny základních práv. Je však třeba uvést, že žádné právní ustanovení, ani žádné interní pravidlo Komise Komisi neukládá, aby provedla revizní přezkum všech věcí interním panelem, a připomenout, že zásada řádné správy se nemůže proměnit v povinnost k tomu, co normotvůrce jako povinnost nezamýšlel (viz bod 136 výše). Systém zdvojené kontroly byl sice zaveden v rámci GŘ pro hospodářskou soutěž v roce 2004. Z dokumentu zveřejněného v září 2011 Komisí, nadepsané „Řízení podle článků 101 a 102 SFEU: klíčoví hráči a rovnováha pravomocí“, nicméně vyplývá, že generální ředitel GŘ pro hospodářskou soutěž rozhoduje po dohodě s členem Komise pověřeným hospodářskou soutěží o věcech, ve kterých tento vnitřní panel zasedne, že rozhodnutí o zasedání a složení takového panelu nejsou veřejná a že zdvojený přezkum věci nijak nezahrnuje účastníky řízení nebo jakoukoliv třetí stranu. Konání takového revizního přezkumu GŘ pro hospodářskou soutěž není tedy povinné ve všech věcech, takže Komisi nelze vytýkat, že k takovému reviznímu přezkumu v projednávané věci nedošlo.

139

Tento žalobní důvod musí být proto zamítnut.

142

Článek 14 nařízení č. 1/2003, který je součástí kapitoly IV týkající se spolupráce mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž a soudy členských států, v odstavci 1 stanoví, že „Komise konzultuje před přijetím každého rozhodnutí podle článků 7, 8, 9, 10, 23, čl. 24 odst. 2 a čl. 29 odst. 1 Poradní výbor pro restriktivní praktiky a dominantní postavení“. Článek 14 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví, že „[p]ro jednání o jednotlivých případech se poradní výbor skládá ze zástupců orgánů pro hospodářskou soutěž členských států“. Článek 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 stanoví, že poradní výbor zaujímá písemné stanovisko k předběžnému návrhu rozhodnutí Komise a čl. 14 odst. 5 téhož nařízení, že „Komise přihlíží co nejvíce ke stanovisku poradního výboru“ a „sdělí výboru způsob, jakým vzala toto stanovisko na vědomí“. Navíc „[n]a žádost jednoho nebo více členů musí být postoje obsažené ve stanovisku zdůvodněny“ (čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003). Bod 58 sdělení Komise o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž (Úř. věst. 2004, C 101, s. 43, dále jen „sdělení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž“) mimoto stanoví, že „[p]oradní výbor představuje fórum, v jehož rámci mohou odborníci z různých orgánů pro hospodářskou soutěž projednat jednotlivé případy a obecné záležitosti týkající se práva [Unie] pro hospodářskou soutěž“.

143

Z procesního hlediska čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 stanoví, že konzultace poradního výboru „může proběhnout na zasedání, které svolává a kterému předsedá Komise a které se koná nejdříve čtrnáct dnů po odeslání oznámení spolu s vylíčením případu, označením nejdůležitějších dokumentů a předběžným návrhem rozhodnutí“. Nicméně „[p]okud Komise svolá zasedání v kratší lhůtě, než je uvedeno výše, může se zasedání v navrhovaném termínu uskutečnit v případě, že žádný členský stát nevznese námitku“. Bod 66 sdělení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž stejně tak stanoví, že „[n]ařízení Rady stanoví možnost, aby členské státy souhlasily se stanovením kratší lhůty mezi zasláním a zasedáním“. Článek 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 mimoto stanoví, že poradní výbor může zaujmout „stanovisko i v případě, pokud jsou někteří členové nepřítomni a nejsou zastoupeni“. Článek 14 odst. 4 nařízení č. 1/2003 konečně stanoví, že „[k]onzultace se může uskutečnit také písemným postupem“, ale že „[p]okud o to však požádá kterýkoli členský stát, Komise svolá zasedání“. Podle tohoto ustanovení „[v] případě písemného postupu určí Komise lhůtu nejméně čtrnácti dnů, během níž mají členské státy zaslat svá vyjádření, která se rozdají ostatním členským státům“.

144

Dokument nadepsaný „Ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru“, ze dne 19. prosince 2008, předložený Komisí dne 6. listopadu 2015 v návaznosti na organizační procesní opatření, stanoví jednotlivé etapy před konzultací poradního výboru, a zejména etapy, které umožňují vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž se seznámit se spisem v průběhu vyšetřování věci.

145

Zaprvé je třeba v tomto ohledu připomenout, že podle ustanovení čl. 11 odst. 2 nařízení č. 1/2003 „Komise předá orgánům pro hospodářskou soutěž členských států kopie nejdůležitějších dokumentů, které shromáždila za účelem použití článků 7, 8, 9, 10 a čl. 29 odst. 1“ uvedeného nařízení a „[n]a žádost orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu mu Komise poskytne kopie dalších existujících dokumentů nezbytných pro posouzení případu“. Článek 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 mimoto stanoví, že „[z]ahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články [101 a 102 SFEU] a že „[p]okud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu již v nějakém případě jedná, Komise zahájí řízení teprve po konzultaci s tímto vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž“. Na základě těchto ustanovení Komise předá vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž neprodleně po jejich oznámení dotčenému podniku nebo po jejich obdržení úvodní rozhodnutí o zahájení řízení, oznámení námitek zaslané uvedenému podniku, odpověď tohoto podniku na tento dokument a ostatní nejvýznamnější písemnosti věci (viz body 6 a 7 ustanoveních týkajících se pracovních metod poradního výboru).

146

Zadruhé ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru stanoví v bodech 33 až 36, že pro každou věc, ve které je podniku zasláno Komisí oznámení námitek, Komise jmenuje ve lhůtě 45 dnů od zaslání oznámení námitek dotčeným účastníkům jeden vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž zpravodajem věci (dále jen „VOHS zpravodaj“), podle pořadí, které odpovídá rotujícímu předsednictví v Radě Evropské unie, ledaže je nutné vybrat jiný orgán pro hospodářskou soutěž z důvodu objektivnosti, v kterémžto případě Komise může s výhradou souhlasu prvního vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž zvolit další orgán na tomto seznamu rotujících předsednictví (body 28, 33 a 34). VOHS zpravodaj, který je pověřen k tomu, aby přispíval k porozumění věci ostatními vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž a aby je informoval o hlavních fázích vyšetřování věci, pracuje za tímto účelem v úzké spolupráci s Komisí (body 40 a 42). Ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru doporučují rovněž VOHS zpravodaji, aby nechal kolovat seznam hlavních otázek věci alespoň pět dnů před zasedáním poradního výboru [bod 44 písm. i)], a představil věc a její problematické otázky na začátku zasedání poradního výboru [bod 44 písm. ii)].

147

Zatřetí podle čl. 11 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) „Komise poskytne stranám, kterým určila prohlášení o námitkách [oznámení námitek], možnost být slyšeny dříve, než konzultuje poradní výbor uvedený v čl. 14 odst. 1 nařízení […] č. 1/2003“. Článek 14 odst. 3 nařízení č. 773/2004 mimoto stanoví, že „Komise vyzve orgány pro hospodářskou soutěž členských států k účasti na slyšení“ a že „Komise může také vyzvat úředníky a zaměstnance jiných orgánů členských států“. Bod 12 ustanovení týkajících se pracovních metod poradního výboru stanoví, že účast vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž na slyšení je užitečná pro účinné fungování poradního výboru. Žádné ustanovení naopak nestanoví, že VOHS zpravodaj hraje zvláštní úlohu při slyšení.

148

Podle judikatury týkající se odpovídajících ustanovení nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), které bylo nahrazeno nařízením č.1/2003, představuje konzultace poradního výboru podstatnou formální náležitost, jejíž porušení se dotýká legality konečného rozhodnutí Komise, pokud je prokázáno, že nedodržení pravidel o konzultaci zabránilo poradnímu výboru, aby dal své stanovisko s plnou znalostí věci. Obsah a podstatná povaha povinností vyplývajících z ustanovení, která upravují konzultaci poradního výboru, tak musí být posouzeny v každém konkrétním případě v závislosti na tomto účelu, kterým je umožnit výboru vykonávat své poradní funkce s plnou znalostí věci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 1991, RTE v. Komise, T‑69/89, EU:T:1991:39, body 21 a 23, a ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, EU:T:2000:77, bod 742).

149

V tomto ohledu bylo rozhodnuto, pokud jde o dokumenty, které musí být předány poradnímu výboru, že i když je konzultace součástí spolupráce mezi Komisí a členskými státy a jejím cílem není zorganizovat kontradiktorní řízení ve vztahu k dotčeným podnikům, musí být poradní výbor zejména informován zcela objektivně o stanovisku a základních argumentech dotčených podniků v jejich připomínkách ke všem námitkám, které Komise vůči nim vznesla na základě vyšetřování. Protokol ze slyšení je tedy zejména součástí v zásadě nejvýznamnějších písemností ve smyslu čl. 10 odst. 5 nařízení č. 17, a musí být tedy sdělen poradnímu výboru při jeho svolání. Nicméně sdělení protokolu ze slyšení představuje podstatnou formální náležitost pouze tehdy, pokud se takové sdělení jeví v dané věci nezbytným k tomu, aby mohl poradní výbor vydat své stanovisko s plnou znalostí věci, tedy aniž by byl nepřesnostmi nebo opomenutími uveden v omyl o podstatné otázce. Tak tomu není v případě, že protokol ze slyšení neobsahuje významné prvky pro posouzení, které jsou nové ve srovnání s písemnými odpověďmi dotčeného podniku na oznámení námitek, přiloženými ke svolání poradního výboru. V tomto případě totiž nepředložení protokolu ze slyšení poradnímu výboru při jeho svolání Komisí neporušuje právo dotčeného podniku na obhajobu a nemá žádný vliv na výsledek konzultace. Takové opomenutí tedy nemůže způsobovat vadu celého správního řízení a zpochybňovat tak legalitu konečného rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. července 1991, RTE v. Komise, T‑69/89, EU:T:1991:39, body 21 až 23).

150

Bylo mimoto rozhodnuto, že skutečnost, že Komise poradnímu výboru nesdělila přesnou výši navržené pokuty, nepředstavuje porušení podstatné formální náležitosti konzultace poradního výboru, pokud mu byly poskytnuty veškeré podstatné skutečnosti nezbytné pro vypracování stanovisku k pokutám. Poradní výbor musí být pouze informován o kritériích zvažovaných pro uložení pokuty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, EU:T:2000:77, body 747 a 748). Bod 23 ustanovení týkajících se pracovních metod poradního výboru tak připomíná nutnost zajistit důvěrnost komunikace v rámci výboru, zejména pokud jde o výši pokuty. Bod 24 týchž ustanovení stanoví, že, pokud jde o stanovení výše pokuty, Komise předá na zasedání poradního výboru dokument, který vysvětlí zvolenou metodu výpočtu a odkáže právě na pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny pro výpočet pokut“), že členové poradního výboru mohou požádat, aby měli k dispozici více času pro přezkum tohoto dokumentu, a že na závěr zasedání se tento dokument vrátí Komisi.

151

V projednávané věci žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise neprovedla skutečnou konzultaci poradního výboru z důvodu nepředání části návrhu rozhodnutí týkající se pokut a odpovědí podniků na oznámení námitek, krátké lhůty pro předání předběžného návrhu napadeného rozhodnutí jeho členům, opomenutí, která obsahovalo shrnutí předběžného návrhu rozhodnutí předané vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž a nedostatečné povahy odůvodnění stanoviska poradního výboru. Je třeba přezkoumat tyto různé argumenty z hlediska písemností ve spise a zejména s ohledem na faktická upřesnění poskytnutá Komisí dne 6. listopadu 2015 v odpovědi na výše uvedené organizační procesní opatření a na jednání.

152

Pokud jde o argument žalobkyň týkající se nepředání části návrhu rozhodnutí o pokutách, žalobkyně se jej zřekly na jednání, což bylo zaneseno do protokolu z jednání. I když sice na jednání žalobkyně tvrdily, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž neobdržely sdělení ohledně metody pro výpočet výše pokuty na zasedání poradního výboru, není tato výtka fakticky podložená, jelikož ze spisu vyplývá, že Komise zaslala vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž kapitolu 10 týkající se pokut dne 3. července 2014, která obsahovala vysvětlení hlavních prvků této metody s připomenutím pozvání k druhému zasedání poradního výboru ze dne 7. července 2014. Z tohoto důvodu je třeba zdůraznit, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž byly dříve adresáty odpovědí podniků na oznámení námitek dne 23. července 2013, jakož i popis skutkových okolností ze dne 19. prosince 2013 a odpovědí podniků na toto vylíčení ze dne 13. února 2014. Konečně 20. května 2014 jim Komise předala popis skutkových okolností týkající se přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, jakož i odpovědi společností Mylan, Niche a Unichem na tento popis.

153

Pokud jde o lhůtu pro předání předběžného návrhu rozhodnutí, ze spisu vyplývá, že Komise tento předběžný návrh zaslala vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž členských států ve třech fázích: kapitoly 1 až 4 jim byly zaslány dne 12. června 2014 s pozváním k prvnímu zasedání poradního výboru ze dne 30. června 2014, kapitoly 5 až 9 jim byly zaslány dne 20. června 2014 se shrnutím předběžného návrhu rozhodnutí, a kapitola 10 týkající se pokut (s výjimkou přesné výše těchto pokut) jim byla zaslána dne 3. července 2014, s připomenutím pozvání, zaslaného dne 30. června 2014, na druhé zasedání poradního výboru ze dne 7. července 2014, které se mělo týkat celého předběžného návrhu rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že ačkoliv, jak tvrdí žalobkyně, ustanovení příručky pro řízení v oblasti politiky hospodářské soutěže GŘ pro hospodářskou soutěž v bodě 10 na straně 109 uvádí, že se zpravidla konají dvě zasedání tohoto výboru, přičemž první se týká podstaty věci a druhé se týká výše pokut, tato ustanovení neukládají, aby bylo toto organizační schéma systematicky dodržováno. Navíc, ze spisu vyplývá, že v projednávané věci Komise výslovně uvedla v pozvání k druhému zasedání, zaslaném dne 30. června 2014, jakož i v e-mailu ze dne 3. července 2014, že program zasedání ze dne 7. července 2014 se týkal diskuse o věci v plném rozsahu.

154

Je sice skutečností, že takové postupné zaslání dokumentů, provedené v určitých případech s překročením lhůty čtrnácti dní, odhaluje určitý spěch, který je pravděpodobně spojený se skutečností, že Komise po zaslání, dne 30. června 2014, pozvání na zasedání oznámila vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, že měla v úmyslu přijmout své rozhodnutí dne 9. července 2014, a že nepostavila členy výboru do nejlepší situace pro přijetí stanoviska. Je nicméně třeba konstatovat, že žádný vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž neučinil námitku ohledně dat těchto zasedání, i přesto, že na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 by takové námitky zabránily konání dotčených zasedání. Ze spisu mimoto vyplývá, že Komise předala vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž dne 6. července 2009 úvodní rozhodnutí o zahájení řízení, dne 31. července 2012 oznámení námitek zaslané dotčeným podnikům, dne 23. července 2013 odpovědi podniků na oznámení námitek, dne 19. prosince 2013 popis skutkových okolností, dne 13. února 2014 odpovědi podniků na tento popis, a, dne 20. května 2015 popis skutkových okolností týkající se přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, jakož i odpovědi společností Mylan, Niche a Unichem na tento popis. Navíc dne 25. června 2014 jim Komise zaslala návrh protokolu ze slyšení vypracovaný úředníkem pro slyšení.

155

I když lze tedy považovat za politováníhodné zejména to, že kapitoly 5 až 9 předběžného návrhu rozhodnutí vzhledem k jejich délce (přibližně 600 stran) a jejich složitosti byly zaslány Komisí vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž členských států až deset dnů před konáním prvního zasedání poradního výboru, je třeba konstatovat, že vzhledem ke všem skutečnostem stanoveným v bodech 153 a 154 výše byli členové poradního výboru dostatečně informováni o podstatě spisu a o obsahu předběžného návrhu rozhodnutí a že v návaznosti na to výbor mohl vydat své stanovisko s plnou znalostí věci.

156

Mimoto je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ani ustanovení čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003, ani ustanovení bodu 66 sdělení o spolupráci v rámci sítě orgánů pro hospodářskou soutěž neukládají Komisi, aby získala výslovný předchozí souhlas orgánů pro hospodářskou soutěž členských států s tím, aby se odchýlila od lhůty 14 dnů stanovené mezi zasláním pozvání členů poradního výboru a zasedáním tohoto výboru. Z článku 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 totiž vyplývá, že pokud Komise zašle pozvání k zasedání ve lhůtě kratší, než je lhůta uvedená výše, je věcí členských států, aby vznesly případnou námitku v tomto ohledu, neboť pokud tak neučiní, zasedání se koná v den stanovený Komisí. Navíc pokud jde o údajné porušení zásady řádné správy, je třeba připomenout, že zásada řádné správy se nemůže proměnit v povinnost k tomu, co normotvůrce jako povinnost nezamýšlel (viz bod 136 výše).

157

Pokud jde o stanovisko vydané poradním výborem, je třeba připomenout, že jednak podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 1/2003 není toto stanovisko systematicky zveřejňováno, přičemž podle judikatury jeho nepředání dotčeným podnikům není v rozporu se zásadou dodržování práva na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, EU:C:1983:158, body 35 a 36), a jednak ustanovení čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 stanoví, že na žádost jednoho nebo více členů uvedeného výboru musí být postoje obsažené ve stanovisku zdůvodněny, což nebyl případ projednávané věci. Navíc čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví, že strany dotčené řízením vedeným Komisí na základě článku 101 SFEU nemají přístup ke korespondenci mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo mezi těmito orgány navzájem, včetně dokumentů vypracovaných podle článků 11 a 14 uvedeného nařízení. Mimoto na základě čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003 úředníci a pracovníci Komise a orgánů pro hospodářskou soutěž členských států nesmějí sdělovat informace, které získali nebo vyměnili podle uvedeného nařízení a které svou povahou podléhají profesnímu tajemství, a tato povinnost platí rovněž pro všechny zástupce a odborníky členských států, kteří se účastní zasedání poradního výboru podle článku 14 nařízení č. 1/2003. V důsledku toho nemohou žalobkyně užitečně tvrdit, že stanovisko vydané poradním výborem nebylo dostatečně zdůvodněno. Mimoto s ohledem na použitelná ustanovení nemůže okolnost, že je stanovisko krátké a málo podrobné, znamenat, že poradní výbor neměl k dispozici veškeré skutečnosti, které mu umožňovaly rozhodnout s plnou znalostí věci a neznamená ani, že uvedený výbor nerozhodl s plnou znalostí věci, a to i přesto, že rozhodl stručně.

158

Konečně žalobkyně tvrdí, že jelikož shrnutí předběžného návrhu rozhodnutí zaslané Komisí členům poradního výboru bylo částečné a neúplné, nemohl výbor rozhodnout s plnou znalostí věci. Je však třeba připomenout, že, jak tvrdí Komise, předmětem tohoto shrnutí není určit argumenty na obranu dotčeného podniku, ale usnadnit diskusi v rámci poradního výboru ke znění předběžného návrhu rozhodnutí. V každém případě v projednávané věci z odpovědi Komise na organizační procesní opatření vyplývá, že Komise ve svém shrnutí, které bylo přiloženo k předběžnému návrhu rozhodnutí, představila hlavní body tohoto předběžného návrhu a zdůraznila nejchoulostivější aspekty své analýzy (kritéria umožňující určit existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, vymezení trhu, použití článku 102 SFEU). Jediná okolnost, kterou Komise v tomto shrnutí neuvedla, a to stav všech sporů týkajících se patentu 947, výklad dosahu některých ujednání dohod o smírném narovnání, skutečnosti po zrušení platnosti patentu 947 EPÚ nebo rozdíly mezi nabytím technologie Rolabo a technologie jiné společnosti, nemůže vést k domněnce, že poradní výbor, který měl mimoto k dispozici značný počet dokumentů týkajících se věci, a zejména argumenty předložené žalobkyněmi v jejich připomínkách k oznámení námitek a k popisu skutkových okolností (viz body 152 a 154 výše), nemohl vydat své stanovisko s plnou znalostí věci.

159

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že poradní výbor nebyl pravidelně konzultován, jelikož pouze malý počet jeho členů byl přítomen na jeho zasedáních a že VOHS zpravodaj ve věci, který byl jmenován opožděně, nebyl přítomen na slyšení stran a na druhém zasedání poradního výboru.

160

Žalobkyně vytýkají Komisi, že nejmenovala VOHS zpravodaje ve lhůtě 45 dnů od zaslání oznámení námitek a že si úmyslně zvolila vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, který nebyl přítomen na slyšení.

161

Je nesporné, že ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru stanoví, že ke jmenování VOHS zpravodaje v zásadě dochází ve lhůtě 45 dnů od zaslání oznámení námitek podnikům a na základě objektivního kritéria, a sice v zásadě na základě pořadí odpovídajícího rotujícímu předsednictví v Radě (viz bod 146 výše). V projednávané věci ze spisu vyplývá, že postup jmenování VOHS zpravodaje byl zahájen dne 7. května 2014 a že ke jmenování Bundeswettbewerbsbehörde (Spolkový orgán pro hospodářskou soutěž, Radkou, dále jen „BWB“) jako VOHS zpravodaje došlo dne 3. června 2014, tedy po slyšení, ale před zasedáními poradního výboru, a že toto jmenování bylo provedeno na základě objektivního kritéria, a sice pořadí rotujících předsednictví v Radě. Samotné nedodržení lhůty 45 dnů pro jmenování VOHS, které Komise uznala na jednání, nelze považovat v projednávané věci za nedodržení, které zabránilo poradnímu výboru, aby vykonal své funkce s plnou znalostí věci. Úloha VOHS zpravodaje v pochopení věci vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž a jejich informování je totiž obzvláště důležitá až ve fázi přípravy zasedání poradního výboru (viz bod 164 dále) a v projednávané věci byl v této fázi řízení VOHS zpravodaj jmenován. Pokud jde kromě toho o jmenování BWB jako VOHS zpravodaje, je třeba zdůraznit, že žalobkyně nepředložily žádný důkaz, které by umožňoval prokázat, že toto jmenování bylo spojeno s nepřítomností tohoto vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž na slyšení dne 15., 16., 17. a 18. dubna 2013, a že v každém případě bylo provedeno na základě čistě objektivního kritéria, a sice pořadí rotujících předsednictví v Radě.

162

Žalobkyně rovněž tvrdí, že poradní výbor nemohl rozhodnout s plnou znalostí věci, jelikož VOHS zpravodaj se neúčastnil ani slyšení stran dne 15., 16., 17. a 18. dubna 2013, ani na zasedání poradního výboru dne 7. července 2014. Komise tvrdí, že žádný předpis nestanoví povinnou účast VOHS zpravodaje na slyšení a připomíná, že slyšení se účastnilo osm členských států.

163

Je třeba uvést, že jestliže bod 12 ustanovení týkajících se pracovních metod poradního výboru stanoví, že účast vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž na slyšení je užitečná pro účinné fungování poradního výboru, žádné ustanovení naopak neukládá VOHS zpravodaji, aby se účastnil na slyšení, jelikož čl. 14 odst. 3 nařízení č. 773/2004 pouze stanoví, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států jsou vyzvány k účasti na slyšení, a stejně tak, že všechny vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž obdrží kopii protokolu ze slyšení. Lze ostatně uvést, že, jak tvrdí Komise, vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž byly řádně vyzvány k účasti na slyšení a osm z nich bylo na slyšení skutečně zastoupeno (viz, pokud jde o případ nepozvání vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž na slyšení, rozsudek ze dne 21. září 2017, Feralpi v. Komise, C‑85/15 P, EU:C:2017:709, body 38 až 44). Mimoto je třeba připomenout, že úloha VOHS zpravodaje při pochopení věci VOHS a jejich informování je obzvláště důležitá před poradním výborem, a nikoliv ve fázi slyšení. Ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru tak doporučují VOHS zpravodaji, aby nechal kolovat alespoň pět dnů před prvním zasedáním poradního výboru seznam hlavních otázek věci, jejichž cílem je zejména to, zda VOHS mohou vyslovit svůj celkový souhlas s předběžným návrhem rozhodnutí, zda mají připomínky k některým aspektům a zda si přejí, aby bylo stanovisko zveřejněno [bod 44 písm. i)], a představil věc a její problematické otázky na začátku prvního zasedání poradního výboru [bod 44 písm. ii)]. Ze spisu přitom vyplývá, že BWB řádně diskutoval s Komisí proto, aby byl sestaven seznam otázek zaslaný Komisí k přezkumu členům poradního výboru, a že se účastnil prvního zasedání poradního výboru, během kterého představil svou zprávu, a že žalobkyně nezpochybňují, že při této příležitosti sehrál plně svou úlohu VOHS zpravodaje. Kromě toho pouhá okolnost, že Komise předala ostatním vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž seznam hlavních otázek věci dne 26. června 2014 ráno, tedy čtyři dny před prvním zasedáním poradního výboru, zatímco ustanovení týkající se pracovních metod poradního výboru doporučují, aby tato lhůta byla pětidenní, nemůže stačit k závěru, že poradní výbor nebyl schopen rozhodnout s plnou znalostí věci. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nebyla mimoto povinna jmenovat jiný VOHS zpravodaje, jelikož bod 38 ustanovení týkajících se pracovních metod poradního výboru stanoví pouze možnost nahradit fyzickou osobu zastupující vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž jinou fyzickou osobou z téhož orgánu v případě potřeby. V důsledku toho skutečnost, že se BWB v projednávané věci neúčastnil slyšení stran dne 15., 16., 17. a 18. dubna 2013, a což je politováníhodné, druhého zasedání poradního výboru dne 7. července 2015, nezabránila poradnímu výboru, aby rozhodl s plnou znalostí věci.

164

Pokud jde o výtku vycházející z přítomnosti omezeného počtu členských států na zasedáních poradního výboru, ze spisu vyplývá, že na zasedání konaném dne 30. června 2014 bylo zastoupeno pouze pět vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž (orgány Španělského království, Italské republiky, Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království) a že na zasedání konaném dne 7. července 2014 byly zastoupeny pouze dva vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž (orgány Spolkové republiky Německo a Finské republiky). Z toho skutečně vyplývá, že se na stanovisku vydaném poradním výborem v projednávané věci skutečně podílel omezený počet zástupců členských států, jelikož podle bodů 20 a 21 ustanovení týkajících se pracovních metod poradního výboru pouze komentáře a připomínky předložené členy přítomnými na zasedání se zohlední ve stanovisku vydaném poradním výborem. Když byla Komise na jednání dotázána na důvody tak malé účasti a případného odložení zasedání poradního výboru, uvedla, že věděla o stávkách na železnici a kontaktovala členy výboru, aby zjistila, zda měli zvláštní komentáře, ale že nezvažovala, že by zasedání odložila.

165

I když je sice skutečností, že za takových okolností by bylo vhodné, aby Komise odložila zasedání poradního výboru, z nízké účasti zástupců členských států na zasedáních však nelze vyvodit, že Komise v projednávané věci porušila podstatnou formální náležitost konzultace poradního výboru.

166

Je totiž nejprve třeba konstatovat, že i když se to může zdát neobvyklé a neslučitelné s určitou koncepcí řádné správy, žádné ustanovení nestanoví pravidlo o usnášeníschopnosti pro přijetí stanovisek poradního výboru. Navíc čl. 14 odst. 3 nařízení č. 1/2003 výslovně stanoví, že poradní výbor „může zaujmout „stanovisko i v případě, pokud jsou někteří členové nepřítomni a nejsou zastoupeni“. Dále je třeba připomenout, že Komise je povinna umožnit orgánům pro hospodářskou soutěž členských států účastnit se poradního výboru a že v projednávané věci podnikla veškeré kroky nezbytné za tímto účelem, jelikož jim zaslala pozvání na zasedání výboru konaná dne 30. června a 7. července 2014, jakož i veškeré nutné dokumenty od zahájení řízení (viz body 153 a 154 výše) a že žádná námitka nebyla vznesena, pokud jde o datum těchto zasedání (viz bod 154 výše). Konečně je třeba zdůraznit, že poradní výbor může představovat fórum, které napomáhá k jednotnému používání pravidel hospodářské soutěže Unie, jak stanoví bod 19 odůvodnění nařízení č. 1/2003, pouze za podmínky, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států budou ochotny účinně spolupracovat, jelikož Komise nemá v tomto ohledu žádnou donucovací pravomoc.

167

Tento žalobní důvod musí být proto zamítnut.

170

Je třeba připomenout, že zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou unijního práva, která je v současnosti vyjádřena v článku 47 Listiny základních práv (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 52). Tato zásada je tvořena různými prvky, mezi něž patří zejména právo na obhajobu, zásada „rovnosti zbraní“, právo na přístup k soudům a právo poradit se, být obhajován a být zastupován (rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další, C‑199/11, EU:C:2012:684, bod 48). Zásada „rovnosti zbraní“, která je logickým následkem samotného pojmu „spravedlivý proces“, znamená zejména povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi (rozsudky ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další, C‑199/11, EU:C:2012:684, bod 71, a ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 31).

171

Žalobkyně tvrdí, že omezení, jejichž byly předmětem při podání žaloby, je umístila do situace jasného znevýhodnění ve srovnání s Komisí, která nepodléhala žádnému omezení z hlediska času nebo délky při zpracování napadeného rozhodnutí. Z judikatury ESLP týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 EÚLP, z níž je třeba v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv vycházet, vyplývá, že právo na soudní ochranu není absolutní. Využití tohoto práva je omezeno, a to zejména podmínkami přípustnosti žaloby (rozsudek ze dne 28. února 2013, Réexamen Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, bod 43). I když dotčené osoby musí očekávat, že tato pravidla budou použita, nesmí jejich použití jednotlivcům bránit v možnosti uplatnit dostupné prostředky nápravy (rozsudek ze dne 28. února 2013, Réexamen Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, bod 43). Evropský soud pro LP se tak domnívá, že tato omezení nesmí bránit jednotlivci ve volném přístupu takovým způsobem nebo v takové míře, že by byla zasažena samotná povaha jeho práva na soudní ochranu, přičemž tato omezení jsou v souladu s čl. 6 odst. 1 EÚLP pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a existuje-li rozumná přiměřenost mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (viz ESLP, 6. prosince 2011, Anastasakis v. Řecko, CE:ECHR:2011:1206JUD004195908, bod 24 a citovaná judikatura).

172

Podle ustálené judikatury Soudního dvora striktní použití pravidel Unie týkajících se procesních lhůt odpovídá požadavku právní jistoty a nutnosti vyhnout se veškeré diskriminaci nebo veškerému svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ze dne 15. ledna 1987, Misset v. Rada, 152/85, EU:C:1987:10, bod 11 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 8. listopadu 2007, Belgie v. Komise, C‑242/07 P, EU:C:2007:672, bod 16 a citovaná judikatura) a nijak se nedotýká práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. května 2002, Německo v. Parlament a Rada, C‑406/01, EU:C:2002:304, bod 20). Jak tvrdí Komise, zásada „rovnosti zbraní“ nevyžaduje, aby délka správního řízení a délka lhůty pro podání žaloby pro neplatnost byly totožné. Účelem správního řízení je totiž umožnit Komisi vyšetřování za účelem určení, zda musí být přijato rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání porušující články 101 a 102 SFEU, a podnikům zajistit jejich obranu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby dotčenému podniku bylo v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k reálnosti a relevantnosti skutkových zjištění, okolností a dokumentů uplatněných Komisí na podporu jejího tvrzení, že došlo k porušení Smlouvy (rozsudky ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, EU:C:1983:158, bod 10, a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, bod 66). V tomto smyslu nařízení č. 1/2003 stanoví, že oznámení námitek zaslané účastníkům řízení musí jasným způsobem stanovit všechny podstatné skutečnosti, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá. Toto uvedení skutečností může být nicméně stručné a rozhodnutí nemusí být nutně kopií popisu námitek, neboť oznámení námitek je přípravným dokumentem, jehož skutková a právní posouzení jsou zcela předběžná. Z tohoto důvodu Komise může, a dokonce musí přihlédnout ke skutečnostem vyplývajícím ze správního řízení zejména proto, aby opustila výtky, které se ukáží neopodstatněné (rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, bod 67).

173

V projednávané věci je třeba konstatovat, že i když v souladu s ustanoveními čl. 263 šestého pododstavce SFEU a čl. 102 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 žalobkyně disponovaly lhůtou dva měsíce a deset dnů pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí od jeho oznámení, a i když tato lhůta činila úkol sepsání žaloby obzvláště obtížným s ohledem na výjimečnou délku napadeného rozhodnutí, navíc oznámeného během letního období, měly však příležitost korespondovat s Komisí o věci během správního řízení. Komise tak žalobkyním zaslala žádosti o informace v lednu 2009, v srpnu 2009, poté v období od prosince 2009 do května 2012. Žalobkyně byly mimoto vyzvány, aby se účastnily několika schůzek k projednání současného stavu v letech 2009 až 2012. Dne 27. července 2012 Komise přijala oznámení námitek, na které žalobkyně odpověděly dne 14. ledna 2013. Žalobkyně byly poté vyslechnuty ve dnech 15., 16., 17. a 18. dubna 2013, konaly se nové schůzky k projednání současného stavu a žalobkyním byly zaslány nové žádosti o informace. Dne 18. prosince 2013 Komise poskytla žalobkyním přístup k důkazům shromážděným nebo dále zpřístupněným po oznámení námitek a zaslala popis skutkových okolností, na který odpověděly dne 31. ledna 2014. Navíc je třeba připomenout, že žalobkyně mohly při písemné části řízení před Tribunálem využít veškerých prodloužení lhůt, o která požádaly, a nebyly tedy obecně i přes specifická omezení, kterým čelily při podání žaloby, v situaci jasného znevýhodnění ve srovnání s Komisí v rámci probíhajícího řízení.

174

Pokud jde o délku žaloby, je třeba připomenout, že podle judikatury ESLP je cílem právní úpravy týkající se formálních náležitostí, které je třeba dodržet při podání žaloby, zajistit řádný výkon spravedlnosti, a že dotčené osoby musí očekávat, že tato pravidla budou uplatňována (ESLP, 6. prosince 2011, Anastasakis v. Řecko, CE:ECHR:2011:1206JUD004195908, bod 24). Pokud jde o řízení před Tribunálem, je třeba uvést, že na základě bodu 15 Praktických pokynů pro účastníky řízení před Tribunálem ze dne 24. ledna 2012 (Úř. věst. 2012, L 68, s. 23), platných v době podání žaloby, je délka žaloby v zásadě omezena na 50 stránek, ale je vždy stanovena v závislosti na právní nebo faktické složitosti dotčené věci (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. dubna 2014, Langguth Erben v. OHIM, C‑412/13 P, nezveřejněné, EU:C:2014:269, bod 63). V projednávané věci se přitom žalobkyně dovolávaly právní složitosti dotčené věci a Tribunál jim povolil, aby podaly žalobu o 186 stranách, zpracovanou s menším řádkováním, ke které bylo přiloženo 10158 stránek příloh. I když je skutečností, že napadené rozhodnutí je obzvláště dlouhé a v některých aspektech se opakuje, je to nicméně vysvětleno, jak tvrdí Komise, počtem protiprávních jednání vytýkaných žalobkyním, která vykazují určité společné rysy, jakož i důkazními standardy vyžadovanými unijní judikaturou v oblasti protiprávních jednání v rozporu s články 101 a 102 SFEU. Navíc, jak připomíná Komise, žalobkyně měly příležitost se vyjádřit k oznámení námitek o délce 755 stran a předložily dokument o více než 600 stranách. Délka žaloby a počet předložených žalobních důvodů ostatně prokazují, že žalobkyně měly čas za cenu, což je pravda, nepochybně značného úsilí při přípravě své argumentace. Nemohou v důsledku toho tvrdit, že čelily nepřekonatelným obtížím při přístupu k Tribunálu a že byly postaveny do situace jasného znevýhodnění ve srovnání s Komisí.

175

Pokud jde o argument týkající se opakování a odkazů Komise v napadeném rozhodnutí, je třeba připomenout, že Komise je povinna v souladu s ustanoveními článku 296 SFEU uvést jasně a jednoznačně své úvahy, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Tento požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není vyžadováno, aby odůvodnění blíže určovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU musí být posuzována nejen vzhledem k jeho znění, ale také vzhledem k jeho kontextu a k právním pravidlům upravujícím dotyčnou věc jako celku (viz rozsudek ze dne 27. září 2012, Heijmans Infrastructuur v. Komise, T‑359/06, nezveřejněný, EU:T:2012:489, bod 133 a citovaná judikatura). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pouhá okolnost, že Komise uvedla stejné interní dokumenty několikrát v napadeném rozhodnutí a že provedla mnoho odkazů na jiné části napadeného rozhodnutí, nemůže stačit k prokázání, že jim napadené rozhodnutí neumožnilo seznámit se s důvody, které vedly k přijetí opatření nebo že zabránilo Tribunálu, aby vykonal přezkum.

176

Pokud jde o argument, který vychází z neexistence jasného právního kritéria, žalobkyně uvedly, že odpovídá ostatním žalobním důvodům jejich žaloby. Bude tedy přezkoumán v rámci odpovídajících žalobních důvodů.

177

Konečně nelze přijmout ani argumenty, které žalobkyně vyvozují z rozsudků ESLP ze dne 27. října 1993, Dombo Behzeeer B. V. v. Nizozemsko (CE:ECHR:1993:1027JUD001444888), ze dne 15. července 2003, Ernst a další v. Belgie (CE:ECHR:2003:0715JUD003340096), a ze dne 18. dubna 2006, Vezon v. Francie (CE:ECHR:2006:0418JUD006601801). Faktické a právní okolnosti těchto věcí byly totiž velmi odlišné od projednávané věci. Tak ve věci, ve které byl vydán rozsudek ESLP ze dne 27. října 1993, Dombo Beheer B. V. v. Nizozemsko (CE:ECHR:1993:1027JUD001444888), ve které Evropský soud pro LP konstatoval porušení článku 6 EÚLP, se jednalo o spor mezi dvěma soukromými osobami, ve kterém jedna z obou stran byla postavena do situace jasného znevýhodnění ve srovnání s druhou, která byla jedinou stranou, která mohla použít svědectví. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ESLP ze dne 15. července 2003, Ernst a další v. Belgie (CE:ECHR:2003:0715JUD003340096), ve které Evropský soud pro LP rozhodl, že nedošlo k porušení článku 6 EÚLP, se jednalo o to, zda stát mohl přiznat žalobci přístup k soudu omezený na předběžnou otázku přípustnosti z důvodu, že jeho žaloba byla podána proti úředníku, který je poživatelem soudních privilegií. Konečně ve věci, ve které byl vydán rozsudek ESLP ze dne 18. dubna 2006, Vezon v. Francie (CE:ECHR:2006:0418JUD006601801), se jednalo o porušení práva na spravedlivý proces z důvodu legislativního zásahu, který upravil s konečnou platností a se zpětnou účinností meritum sporů projednávaných před vnitrostátními soudy, avšak nebyl odůvodněn důvodem dostatečného obecného zájmu.

178

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod není v každém případě opodstatněný, i kdyby byl účinný na podporu výtky týkající se legality napadeného rozhodnutí.

184

Komise zpochybňuje přípustnost tohoto žalobního důvodu na základě ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu ze dne 2. května 1991, použitelného v projednávané věci, podle kterého musí žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit jeho obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba z hlediska výše uvedených ustanovení přípustná, nutno, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně ze samotné žaloby (usnesení ze dne 28. dubna 1993, De Hoe v. Komise, T‑85/92, EU:T:1993:39, bod 20). Konkrétněji Soudní dvůr rozhodl, že i když je třeba připustit, že formulace důvodů pro zahájení řízení není vázána na terminologii a výčet stanovené čl. 263 druhým pododstavcem SFEU, tyto důvody mohou být vyjádřeny spíše ve své podstatě než svou právní kvalifikací, nicméně musí být splněna podmínka, že v žalobě je uvedeno dostatečně jasně, který z důvodů uvedených ve Smlouvě je uplatněn (rozsudek ze dne 15. prosince 1961, Fives Lille Cail a další v. Vysoký úřad, 19/60, 21/60, 2/61 a 3/61, EU:C:1961:30, s. 588).

185

V projednávané věci žalobkyně Komisi v podstatě vytýkají, že některé skutkové okolnosti neuvedla objektivně a že zmínila skutečnosti, které nebyly relevantní pro konstatování existence protiprávního jednání. I když přitom žalobkyně kvalifikují tento žalobní důvod jako „zkreslení skutkového kontextu, na kterém jsou založeny praktiky, které jsou předmětem rozhodnutí“, neupřesnily, jaká je právní norma, jejíž porušení Komisí by mohlo zakládat žalobu a informace, které poskytují ve své žalobě, nejsou dostatečně jasné a přesné proto, aby se Komise mohla vyjádřit k předloženým argumentům a Tribunál vykonat svůj soudní přezkum. Argumenty, které předkládají, by mohly být součástí žalobního důvodu vycházejícího z nesprávného posouzení skutkového stavu, z chybné právní kvalifikace skutečností, z porušení zásady nestrannosti nebo povinnosti řádné péče, ze zneužití pravomoci nebo dále z porušení dobré pověsti, který by odůvodňoval podání žaloby na náhradu škody.

186

Z tohoto důvodu musí být tedy tento žalobní důvod odmítnut jako nepřípustný.

187

Podpůrně Komise tvrdí, že tento žalobní důvod je rovněž nepřípustný, jelikož pouze ta jednání žalobkyň, která byla považována za protiprávní jednání v rozporu s články 101 a 102 SFEU ve výroku napadeného rozhodnutí, je nepříznivě zasahují v jejich právním postavení a mohou být tedy zpochybněna v rámci žaloby.

188

Podle judikatury právní účinky, a tudíž nepříznivě zasahovat do právního postavení, může vyvolávat pouze výrok rozhodnutí a posouzení uvedené v odůvodnění nemůže být jako takové předmětem žaloby na neplatnost. Tato posouzení mohou podléhat přezkumu legality soudem Unie pouze tehdy, pokud jakožto odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení představují nezbytný podklad pro výrok tohoto aktu (usnesení ze dne 28. ledna 2004, Nizozemsko v. Komise, C‑164/02, EU:C:2004:54, bod 21, a rozsudek ze dne 17. září 1992, NBV a NVB v. Komise, T‑138/89, EU:T:1992:95, bod 31) a konkrétněji, pokud uvedené odůvodnění může změnit podstatu toho, o čem bylo rozhodnuto ve výroku dotyčného aktu (viz rozsudek ze dne 12. října 2007, Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, T 474/04, EU:T:2007:306, bod 73 a citovaná judikatura). V tomto ohledu je třeba připomenout, že obsah odůvodnění aktu je třeba zohlednit pro účely určení toho, o čem bylo rozhodnuto ve výrokové části tohoto aktu (rozsudky ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, C‑355/95 P, EU:C:1997:241, bod 21, a ze dne 20. listopadu 2002, Lagardère a Canal+ v. Komise, T‑251/00, EU:T:2002:278, bod 67).

189

V projednávané věci je třeba určit, zda skutečnosti kritizované žalobkyně, obsažené v bodě 4 napadeného rozhodnutí, představují nezbytný podklad pro výrok tohoto rozhodnutí a zda tato posouzení mohou změnit podstatu toho, o čem bylo rozhodnuto v uvedeném výroku.

190

Je třeba uvést, že Komise uvedla v bodech 85 a 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají představení jednotlivých prvků zakládajících protigenerickou strategii žalobkyň (zejména vytvoření „svatozáře týkající se patentů“ společně s „papírovými“ patenty a postupný přechod na sůl-arginin), že popis praktik, které nebyly přezkoumány v bodech 5 (přezkum dohod o smírném narovnání z hlediska článku 101 SFEU) a 8 (přezkum nabytí technologie a dohod o smírném narovnání z hlediska článku 102 SFEU) napadeného rozhodnutí, nepředjímal jejich legalitu z hlediska práva hospodářské soutěže. Stejně tak v bodě 2764 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že žádný z prvků obecné strategie žalobkyň „nemůže být ve své podstatě kvalifikován jako problematický z hlediska unijního práva hospodářské soutěže“. Mimoto v bodech 2917 a 2960 odůvodnění Komise připomněla, že, „pokud jde o zneužití dominantního postavení, předmětem tohoto rozhodnutí je celkové protiprávní jednání v rozporu s článkem 102 SFEU, které spočívá ve spojení po sobě jdoucích dohod o smírném narovnání v oblasti patentů a nabytí technologie Azad“. Samy žalobkyně kromě toho požádaly Tribunál o důvěrné zacházení s několika částmi napadeného rozhodnutí týkajícími se protigenerické strategie vůči vedlejší účastnici z důvodu, že tyto skutkové okolnosti a jejich výklad nespadaly do působnosti námitek uplatněných vůči nim Komisí, a že pokud by byly zpřístupněny veřejnosti, závažně by je poškodily, jelikož by byla porušena presumpce neviny a jejich dobrá pověst. Prvky zakládající protigenerickou strategii žalobkyň, které nebyly Komisí kvalifikovány jako protiprávní jednání, proto nebyly zohledněny při konstatování a sankcionování protiprávních jednání uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí.

191

Žalobkyně však tvrdí, že v bodě 2766 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který je obsažen v bodě 8 napadeného rozhodnutí, Komise uvedla, že při přezkumu praktik sankcionovaných v případě článku 102 SFEU se „přihlédne k celkovému faktickému rámci, včetně ostatních praktik plynoucích z této strategie, u kterých není v tomto rozhodnutí prokázáno přispění k účinku vytlačení z trhu“. Navíc, v bodě 2772 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že protigenerická strategie žalobkyň, popsaná v bodě 4 uvedeného rozhodnutí, a zejména vytvoření svatozáře týkající se patentů, představovala „důležité skutkové okolností, které umožňovaly vysvětlit například při přezkumu protisoutěžních vytlačujících účinků jednání Servier, proč byl stupeň (potenciální) hospodářské soutěže u zásobování perindoprilem obzvláště omezen“.

192

Ve své žalobní odpovědi Komise tvrdí, že byla povinna v napadeném rozhodnutí uvést praktiky, které byly součástí protigenerické strategie žalobkyň, ale které nebyly kvalifikovány jako protiprávní jednání v rozporu s články 101 a 102 SFEU, aby mohla přezkoumat protiprávní jednání v jejich právním, hospodářském a skutkovém kontextu. Na jednání Komise trvala na významu tohoto bodu 4 napadeného rozhodnutí pro pochopení celkové strategie Servier vůči společnostem generických léčiv a dosahu jejích praktik na trhu, když odlišila skutkový kontext těchto praktik, objasněný zejména uvedeným bodem 4, od jejich protiprávní povahy. Toto rozlišení bylo jasně provedeno v bodě 2766 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

193

Je skutečností, že podle ustálené judikatury je při posuzování, zda dohoda mezi podniky vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti proto, aby byla považována za omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, třeba se soustředit zejména na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá (viz rozsudek ze dne 16. července 2015, ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:484, bod 33 a citovaná judikatura). Pro posouzení dotčené dohody je třeba ji přezkoumat s přihlédnutím k hospodářskému a právnímu kontextu, ve kterém ji strany uzavřely, aniž by to mohlo být považováno za zásah do právních aktů nebo situací, které nejsou předmětem řízení před Komisí (rozsudek ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, EU:C:1966:41, s. 497). V rámci tohoto posuzování právního a hospodářského kontextu je třeba zohlednit povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i skutečné podmínky fungování a struktury dotčeného trhu nebo trhů (viz rozsudky ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 53 a citovaná judikatura, a ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 117 a citovaná judikatura).

194

Nehledě k tomu je Komise v rámci svého přezkumu chování podniku v dominantním postavení a pro účely zjišťování případného zneužití takovéhoto postavení povinna zohlednit veškeré relevantní skutkové okolnosti provázející zmíněné chování (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2007, British Airways v. Komise, C‑95/04 P, EU:C:2007:166, bod 67, a ze dne 27. března 2012, Post Danmark, C‑209/10, EU:C:2012:172, bod 26). V tomto ohledu je třeba uvést, že když Komise posuzuje chování podniku v dominantním postavení, jelikož je to nezbytné pro závěr ohledně zneužití takovéhoto postavení, musí nutně posoudit obchodní strategii zmíněného podniku. V tomto rámci se jeví jako správné, že Komise uvádí informace subjektivní povahy, tzn. pohnutky, jež vedou k dotyčné obchodní strategii (rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Tomra Systems a další v. Komise, C‑549/10 P, EU:C:2012:221, bod 19).

195

Z bodů 193 a 194 výše vyplývá, že i když je Komise povinna zohlednit kontext, v jakém dochází k jednání podniku, za účelem přezkumu jeho slučitelnosti s články 101 a 102 SFEU nemůže toto zohlednění vést Komisi k tomu, aby vyvodila nebo posílila zjištění protiprávního jednání na základě odlišného jednání považovaného za neslučitelné nebo v rozporu s právem hospodářské soutěže, avšak aby toto jednání samotné nebylo kvalifikováno jako protiprávní jednání.

196

V projednávané věci z napadeného rozhodnutí (viz bod 190 výše) vyplývá, že prvky zakládající protigenerickou strategii žalobkyň, uvedené v bodě 4 napadeného rozhodnutí a poukazující negativně na jednání Servier, nebyly Komisí kvalifikovány jako protiprávní jednání a nebyly zohledněny při kvalifikaci praktik, za které Komise uložila pokutu, jako protiprávního jednání. Pokud by je Komise skutečně zohlednila při kvalifikaci sankcionovaných praktik jako protiprávního jednání, vystavovala by se výtce, že konstatovala protiprávní jednání zčásti na základě podezření a tvrzení plynoucích z jiných jednání, než pouze praktik, které se rozhodla sankcionovat. Takový přístup by mohl mít za důsledek situaci, kdy by údajná špatná pověst podniku, dovozená z pouhých tvrzení či skutečností, které nebyly jasně prokázány, byla analyzována jako faktor pro přezkum protisoutěžního jednání, které je mu vytýkáno. Nestrannost a objektivita, které platí při kvalifikaci protiprávních jednání Komisí a při jejich trestání, stejně jako právo na respektování presumpce neviny, v zásadě tento druh předpokladů vylučují. Nejednoznačnost, kterou udržuje Komise ve věci dosahu těchto velmi kritických prvků ohledně chování Servier, uvedených v bodě 4 napadeného rozhodnutí, o kterých tvrdí, že jsou důležité při její analýze a současně že nemohou být předmětem zpochybnění před soudem, svědčí o pochybnostech, které může vyvolat toto odůvodnění napadeného rozhodnutí.

197

Konečně je třeba upřesnit, že i kdyby různé aspekty celkové protigenerické strategie žalobkyň byly mezi prvky zakládajícími kontext protiprávních jednání zjištěných v napadeném rozhodnutí, nejeví se, že tato posouzení mohou změnit podstatu výroku napadeného rozhodnutí. Je totiž třeba připomenout, že zohlednění kontextu při určování protisoutěžního účelu nemůže nijak zhojit skutečné neurčení protisoutěžního účelu (stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:1958, bod 44). Stejně tak, pokud jde o článek 102 SFEU, i když je Komise povinna posoudit veškeré relevantní skutkové okolnosti, za kterých došlo k dotčenému jednání, za účelem určení případného zneužití dominantního postavení, existence případného protisoutěžního záměru však představuje pouze jednu ze skutkových okolností, které lze zohlednit pro účely určení zneužití takového postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Tomra Systems a další v. Komise, C‑549/10 P, EU:C:2012:221, body 18 až 20).

198

Tento žalobní důvod musí být tedy a v každém případě zamítnut jako neúčinný, jelikož je podán proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se nevztahuje k jednání a praktikám žalobkyň, které zakládají protiprávní jednání v rozporu s právem hospodářskou soutěže a které byly potrestány v uvedeném rozhodnutí. Je však třeba uvést, že četné skutkové okolnosti kritizované žalobkyněmi v rámci tohoto žalobního důvodu (zejména nabytí alternativních technologií a dohody o smírném narovnání patentových sporů) se přímo vztahují k praktikám posouzeným jako protiprávní jednání Komisí a jsou rovněž převzaty v rámci jiných žalobních důvodů, jak tvrdí Komise v její žalobní odpovědi. Tyto skutečnosti, které tak mohou být relevantní, budou přezkoumány při analýze uvedených žalobních důvodů.

211

Tímto žalobním důvodem žalobkyně a vedlejší účastnice tvrdí, že se Komise dopustila nesprávných právních posouzení, když kvalifikovala jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu dohody o smírném narovnání patentových sporů, a že porušila dosah práv duševního vlastnictví, kterým jsou patenty. V důsledku toho je věcí Tribunálu, aby určil, zda mohou takové dohody o smírném narovnání představovat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu a za jakých podmínek, a současně přezkoumal, zda Komise ve své analýze porušila dosah patentů.

212

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v napadeném rozhodnutí Komise analyzovala způsob, jakým podle ní musí být dohody o smírném narovnání patentových sporů posouzeny z hlediska ustanovení čl. 101 odst. 1 SFEU, a zejména možnost kvalifikovat takové dohody jako omezení z hlediska účelu (body 1102 až 1155 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

213

V podstatě se Komise domnívala, když uznala obecně právo podniků vyřešit spor smírnou cestou, včetně situace, kdy se týká patentů (bod 1118 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že dohody o smírném narovnání v oblasti patentů musí dodržovat právo hospodářské soutěže unie, a konkrétně ustanovení čl. 101 odst. 1 SFEU (viz zejména body 1119, 1122 a 1123 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

214

Komise rovněž přihlédla ke zvláštnímu kontextu, ve kterém funguje farmaceutické odvětví, a sice konkurenci mezi společnostmi originálních léčiv, a společnostmi generických léčiv. Poukázala zejména na význam patentových sporů v tomto odvětví (body 1125 až 1132 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

215

S přihlédnutím k těmto skutečnostem se Komise domnívala, že v zásadě mohlo být pro strany odůvodněné uzavřít dohodu o smírném narovnání, kterou by byl ukončen spor, a dokonce do dohody stanovit doložky o neuvedení na trh a o nenapadnutí (body 1133 a 1136 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

216

Nicméně Komise se domnívala, že v závislosti na zvláštních okolnostech věci může dohoda o smírném narovnání v oblasti patentů, kterou společnost generických léčiv souhlasí s omezeními své schopnosti a své motivace soutěžit se svými konkurenty výměnou za převod hodnoty ve formě zaplacení značné peněžité částky nebo jiné významné pobídky, představovat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu v rozporu s článkem 101 SFEU (bod 1134 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V takovém případě totiž skutečnost, že společnost generických léčiv upustí od svých nezávislých snah o vstup na trh, vyplývá nikoliv z posouzení opodstatněnosti patentu stranami, ale z převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv, na společnost generických léčiv (bod 1137 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tudíž z platby za vyloučení z trhu zakládající vykoupení hospodářské soutěže (bod 1140 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

217

V důsledku toho Komise uvedla, že za účelem posouzení, zda dotčené dohody o smírném narovnání představovaly omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, provede analýzu konkrétních skutkových okolností týkajících se každé z těchto dohod. Za tímto účelem upřesnila, že se bude soustředit zejména na určení, zaprvé zda „společnost generických léčiv a společnost originálních léčiv byly přinejmenším potenciálními soutěžiteli“, zadruhé zda „se společnost generických léčiv zavázala v dohodě omezit po dobu platnosti dohody své nezávislé snahy o vstup na jeden nebo několik trhů [Unie] s generickým přípravkem“ a, zatřetí, zda „dohoda byla spojená s převodem hodnoty ze společnosti originálních léčiv, která představovala významnou pobídku, která znatelně snižovala motivaci společnosti generických léčiv pokračovat v jejím nezávislém úsilí o vstup na jeden nebo několik trhů [Unie] s generickým přípravkem“ (bod 1154 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

218

Komise poté použila tři kritéria stanovená v bodě 217 výše na každou z dotčených dohod o smírném narovnání a dospěla k závěru, že u každé z těchto dohod byla tato tři kritéria splněna, a v důsledku toho musely být uvedené dohody kvalifikovány zejména jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

219

Článek 101 odst. 1 SFEU stanoví, že s vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a „jejichž účelem nebo důsledkem“ je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Podle judikatury ustálené od rozsudku ze dne 30. června 1966, LTM (56/65, EU:C:1966:38, s. 359), vede alternativní povaha těchto podmínek vyznačená spojkou „nebo“ nejdříve k nutnosti uvážit samotný účel dohody s ohledem na hospodářský kontext, ve kterém má být uplatňována. Nicméně v případě, že analýza znění dohody neodhalí dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, je třeba přezkoumat její účinky, a aby tato dohoda podléhala zákazu, musí existovat skutečnosti prokazující, že hospodářská soutěž byla ve značné míře buď vyloučena, nebo omezena či narušena (viz rozsudky ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 116 a citovaná judikatura, a ze dne 16. července 2015, ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:484, bod 30 a citovaná judikatura). Naopak není nutné přezkoumat důsledky dohody na hospodářskou soutěž, pokud je prokázán protisoutěžní účel dohody (viz rozsudek ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise, C‑373/14 P, EU:C:2016:26, bod 25 a citovaná judikatura). V napadeném rozhodnutí Komise správně připomněla, že jednak protisoutěžní účel a důsledek dohody představují alternativní nekumulativní podmínky pro posouzení, zda se na dohodu vztahuje zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU (bod 1109 odůvodnění) a jednak nebylo nutné prokázat konkrétní protisoutěžní důsledky jednání, jelikož byl prokázán protisoutěžní účel této dohody (bod 1112 odůvodnění).

220

Pojem omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu může být uplatněn pouze na určité druhy koordinace mezi podniky, které vykazují již ze své povahy dostatečný stupeň škodlivosti pro řádné fungování normální hospodářské soutěže, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich účinků není nutný (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM, 56/65, EU:C:1966:38, s. 359; ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, body 49, 50 a 58 a citovaná judikatura; ze dne 16. července 2015, ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:484, bod 31, a ze dne 26. listopadu 2015, Maxima Latvija, C‑345/14, EU:C:2015:784, bod 20).

221

Podle judikatury Soudního dvora je při posuzování, zda dohoda mezi podniky vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti, aby byla považována za omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, třeba se soustředit na znění jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá (viz rozsudek ze dne 16. července 2015, ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:484, bod 33 a citovaná judikatura). V rámci posuzování právního a hospodářského kontextu je rovněž třeba zohlednit povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i skutečné podmínky fungování a struktury dotčeného trhu nebo trhů (viz rozsudek ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 117 a citovaná judikatura). Je však třeba připomenout, že přezkum skutečných podmínek fungování a struktury relevantního trhu nemůže vést Tribunál k posouzení důsledků dané koordinace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, body 72 až 82), neboť jinak by byl ztracen užitečný účinek rozlišení stanoveného ustanoveními čl. 101 odst. 1 SFEU.

222

Mimoto platí, že i když úmysl účastníků není k určení omezující povahy daného druhu koordinace mezi podniky nezbytný, vnitrostátním a unijním orgánům pro hospodářskou soutěž nebo soudům nic nebrání v tom, aby jej zohlednily (viz rozsudek ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, bod 118 a citovaná judikatura). Nicméně pouhá okolnost, že dohoda sleduje také legitimní cíle, nemůže stačit k tomu, aby nebyla kvalifikována jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu (rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, bod 21; viz rovněž v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. listopadu 1983, IAZ International Belgium a další v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, EU:C:1983:310, bod 25, a ze dne 6. dubna 2006, General Motors v Komise, C‑551/03 P, EU:C:2006:229, bod 64).

223

Žalobkyně vytýkají Komisi, že se dopustila nesprávného právního posouzení, když se domnívala, že pouhá skutečnost, že dohoda může mít negativní vliv na hospodářskou soutěž, stačí k tomu, aby byla kvalifikována jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. Je skutečností, že v bodě 1111 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla s citací judikatury Soudního dvora (rozsudky ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další, C‑8/08, EU:C:2009:343, bod 31, a ze dne 14. března 2013, Allianz Hungária Biztosító a další, C‑32/11, EU:C:2013:160, body 35 až 38), že „[p]roto, aby dohoda měla protisoutěžní účel, stačí, aby mohla mít negativní vliv na hospodářskou soutěž“ a že „[j]inými slovy, dohoda musí být pouze způsobilá v konkrétním případě a s přihlédnutím k právnímu a hospodářskému kontextu, jehož je součástí, zabránit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu“.

224

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí správně připomněla judikaturu týkající se vymezení omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, která je uvedena v bodech 219 až 222 výše. Z bodů 1109 a 1110, 1112 až 1117 a 1211 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise připomněla tuto judikaturu, aniž by se dopustila nesprávného právního posouzení, a že ji použila při analýze každé dohody (viz zejména body 1369 až 1375, 1475 až 1481, 1622 až 1627, 1763, 1804 až 1810 a 1994 až 2000 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je irelevantní, že Komise nepoužila výrazy „dostatečný stupeň škodlivosti“ v napadeném rozhodnutí, jelikož z napadeného rozhodnutí vyplývá, že správně použila pojem „omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu“. Zejména uvedla v bodech 1110 a 1113 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, že těmito omezeními jsou ta omezení, která „svou samotnou povahou mohou být škodlivá pro řádné fungování normální hospodářské soutěže“, že „za účelem posouzení, zda dohoda představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, je třeba se soustředit mimo jiné na znění jejích ustanovení, cíle, jejichž dosažení sleduje, jakož i hospodářský a právní kontextu, jehož je součástí“ a že „za účelem určení tohoto kontextu je rovněž vhodné přihlédnout k povaze dotčeného zboží a služeb, jakož i ke skutečným podmínkám fungování a struktuře relevantního trhu nebo trhů“. Připomněla rovněž správně, že „i když záměr stran nepředstavuje skutečnost nezbytnou pro určení povahy dohody jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, nic Komisi nebo unijní soudům nezakazuje, aby jej zohlednily“ (bod 1113 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

225

Je třeba dále zdůraznit, že v bodě 31 rozsudku ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další (C‑8/08, EU:C:2009:343), převzatém v bodě 38 rozsudku ze dne 14. března 2013, Allianz Hungária Biztosító a další (C‑32/11, EU:C:2013:160), Soudní dvůr nehodlal tvrdit, že dohoda bez škodlivého účinku, která může mít v důsledku toho případně negativní vliv na hospodářskou soutěž, může představovat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, ale pouze jednak to, že určení konkrétních účinků dohody na hospodářskou soutěž nebylo relevantní při analýze omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, a že jednak, pouhá okolnost, že dohoda nebyla provedena, nemůže bránit její kvalifikaci jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. Výklad bodu 31 rozsudku ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další (C‑8/08, EU:C:2009:343), provedený zejména s přihlédnutím k jeho bodům 29 a 30 a k bodu 46 stanoviska generální advokátky J. Kokott v této věci, na který rozsudek výslovně odkazuje, a k bodu 47 tohoto stanoviska, umožňuje totiž posuzovat jej v kontextu odlišení omezení hospodářské soutěže z hlediska důsledku od omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

226

V důsledku toho je třeba odmítnout argumenty žalobkyň, podle kterých se Komise měla dopustit nesprávného právního posouzení v bodě 1111 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

227

Žalobkyně a vedlejší účastnice mimoto tvrdí s odkazem na rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise (C‑67/13 P, EU:C:2014:2204), že pojem „protiprávní jednání z hlediska účelu“ musí být vykládán restriktivně oproti přístupu, který použila Komise v napadeném rozhodnutí.

228

V tomto ohledu je třeba připomenout nejprve, že v rozsudku ze dne 11. září 2014, CB v. Komise (C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 58), Soudní dvůr rozhodl, že pojem omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu lze použít pouze na určité druhy koordinace mezi podniky, které vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich účinků není nutný, a nikoliv v případě dohod, o kterých není prokázáno, že škodí řádnému fungování normální hospodářské soutěže svou samotnou povahou. V důsledku toho kritizoval z důvodu nesprávného právního posouzení tvrzení Tribunálu, podle kterého nebylo třeba pojem protiprávního jednání z hlediska účelu vykládat restriktivně. Soudní dvůr však nezpochybnil judikaturu, podle které druhy dohod uvedené v čl. 101 odst. 1 písm. a) až e) SFEU netvoří taxativní výčet zakázaných koluzí (rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, bod 23; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 58), což je zjištění, které vyplývá z použití výrazu „zejména“ v čl. 101 odst. 1 SFEU (stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:467, bod 46).

229

Dále je třeba uvést, že Komise v projednávané věci použila přístup v souladu s rozsudkem ze dne 11. září 2014, CB v. Komise (C‑67/13 P, EU:C:2014:2204), a zanalyzovala sporné dohody z hlediska kritérií připomenutých v bodech 219 až 222 výše (viz bod 224 výše), která jsou jako taková omezující, jelikož předpokládají určení dostatečného stupně škodlivosti. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, analýza Komise nemusela být a priori podmíněna restriktivnějším přístupem, než je přístup plynoucí z kritérií pojmu „omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu“, ale předpokládala určení omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu vykazující dostatečnýstupeň škodlivosti, nebo pokud by k němu nedošlo, analýzu konkrétních protisoutěžních účinků sporných dohod.

230

Žalobkyně kromě toho tvrdí, že neexistence precedentu brání jakékoliv kvalifikaci jako omezení z hlediska účelu, a tvrdí, že bývalý vedoucí útvaru pověřený věcí veřejně uznal jeho novou povahu, stejně jak připustila Komise v samotném napadeném rozhodnutí. Je však třeba připomenout, že praktiky uvedené v čl. 101 odst. 1 písm. a) až e) SFEU netvoří taxativní výčet zakázaných koluzí (rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, bod 23), a že i když získané zkušenosti mohou nezpochybnitelně potvrdit z povahy škodlivou povahu určitých druhů spolupráce z hlediska hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 51), to, že se Komise v minulosti nedomnívala, že dohoda určitého druhu omezovala svým samotným účelem hospodářskou soutěž, nemůže sama o sobě bránit Komisi, aby tak učinila v budoucnu po individuálním a důkladném přezkumu sporných opatření (viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 438 a citovaná judikatura).

231

Stejně tak na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pouhá okolnost, že je nutné postupovat případ od případu za účelem určení omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, nebrání zjištění takové kvalifikace. Judikatura totiž k tomu, aby mohla být dohoda kvalifikována jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, nevyžaduje, aby byla prima facie nebo bez jakékoliv pochybnosti dostatečně škodlivá pro hospodářskou soutěž, aniž by Komise nebo unijní soud provedli důkladný přezkum jejího obsahu, jejího účelu a hospodářského a právního kontextu, do kterého spadá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2013, Allianz Hungária Biztosító a další, C‑32/11, EU:C:2013:160, bod 51, a ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 775).

232

Žalobkyně a vedlejší účastnice kromě toho vytýkají napadenému rozhodnutí, že je stiženou vadou spočívající ve vnitřně rozporném odůvodnění, jelikož v bodě 2764 odůvodnění je uvedeno, že dohody o smírném narovnání v oblasti patentů nejsou samy o sobě protisoutěžní z hlediska článku 102 SFEU. Ze sporné věty bodu 2764 odůvodnění napadeného rozhodnutí však jasně vyplývá, že Komise odkazovala pouze na praktiky popsané v napadeném rozhodnutí jako na součást obecné protigenerické strategie žalobkyň, které však nebyly kvalifikovány jako protiprávní jednání z hlediska práva hospodářské soutěže v napadeném rozhodnutí. V důsledku toho se tato věta nevztahovala na dohody o smírném narovnání uzavřené žalobkyněmi. Kromě toho z napadeného rozhodnutí a zejména z bodu 8.3 tohoto rozhodnutí vyplývá, že se Komise domnívala, že dohody o smírném narovnání uzavřené žalobkyněmi představují zneužívající jednání, které přispívá k celkové jediné a trvající vylučující strategii, která představuje protiprávní jednání v rozporu s ustanoveními článku 102 SFEU. Napadené rozhodnutí není tedy stiženo vadou, která by spočívala v údajném vnitřně rozporném odůvodnění.

233

Po tomto připomenutí podmínek použití pojmu „hospodářská soutěž z hlediska účelu“ a přezkumu výtek žalobkyň, které kritizují výklad tohoto pojmu, je třeba uvést, že v projednávané věci bylo cílem sporných dohod podle žalobkyň vyřešit smírným způsobem spory mezi smluvními stranami, a tyto dohody byly uzavřeny ve specifickém kontextu patentového práva, jelikož se dotčené spory týkaly patentů žalobkyň. Jelikož přitom určení existence omezení z hlediska účelu předpokládá přezkum obsahu dotčené dohody, jejích cílů a hospodářského a právního kontextu, do něhož spadá (viz bod 221 výše), je třeba v projednávané věci zanalyzovat doložku o nenapadnutí patentů a doložku o neuvedení na trh výrobků, které porušují tyto patenty, které jsou obsaženy v dohodách o smírném narovnání obecně a ve sporných dohodách konkrétně, z hlediska jejich cíle vyřešit smírnou cestou spory v oblasti patentů a specifického kontextu, který představují patenty, za účelem ověření, zda Komise právem a podle právně správných kritérií kvalifikovala tyto dohody jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

234

Zvláštním účelem patentu je zajistit jeho majiteli výlučné právo používat vynález za účelem výroby a prvního uvedení průmyslových výrobků do oběhu, aby bylo odměněno tvůrčí úsilí vynálezce, buď přímo, nebo udělením licencí třetím osobám, jakož i právo bránit se proti jakémukoliv porušení práv (rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper, 15/74, EU:C:1974:114, bod 9). Když je totiž orgánem veřejné moci přiznáno právo duševního vlastnictví, má se obvykle za to, že je platné a jeho vlastnictví podnikem se považuje za oprávněné. Samo vlastnictví výlučného práva podnikem má obvykle za následek to, že soutěžitelé jsou drženi stranou, neboť jsou na základě veřejnoprávní úpravy povinni toto výlučné právo respektovat (rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise, T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 362).

235

Výkon práv, která vyplývají z patentu uděleného v souladu s právními předpisy členského státu, však sám o sobě neznamená protiprávní jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže stanovenými Smlouvou (rozsudek ze dne 29. února 1968, Parke, Davis and Co., 24/67, EU:C:1968:11, s. 109). Pravidla v oblasti duševního vlastnictví jsou zásadní pro zachování nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu (rozsudek ze dne 16. dubna 2013, Španělsko a Itálie v. Rada, C‑274/11 a C‑295/11, EU:C:2013:240, bod 22). Jednak totiž tím, že patentové právo odměňuje tvůrčí snahu vynálezce, přispívá k podpoře prostředí příznivého pro inovace a investice, a jednak je jeho cílem zveřejnit podmínky fungování vynálezů, a umožnit tak další pokrok. Bod 7 pokynů z roku 2004 o dohodách o převodu technologií, jejichž ustanovení jsou plně převzata bodem 7 pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií, tak uznává následující:

„[Neexistuje] ani zákonitá existence konfliktu mezi právy duševního vlastnictví a pravidly Unie pro hospodářskou soutěž. Oba soubory právních předpisů mají totiž stejný základní cíl, kterým je podpora blahobytu spotřebitelů a účelného rozdělování zdrojů. Inovace představuje základní a dynamickou složku otevřeného a konkurenceschopného tržního hospodářství. Práva duševního vlastnictví podporují dynamickou hospodářskou soutěž tím, že motivují podniky, aby investovaly do vývoje nových či zdokonalených výrobků a postupů. Stejně působí i hospodářská soutěž, protože na podniky vyvíjí tlak, aby inovovaly. Pro podporu inovace a zajištění jejího využívání konkurenceschopným způsobem jsou tedy nutná jak práva duševního vlastnictví, tak hospodářská soutěž“.

236

Podle ustálené judikatury představuje právo na vlastnictví, jehož součástí jsou práva vlastnictví duševního, obecnou právní zásadu Unie (rozsudek ze dne 29. ledna 2008, Promusicae, C‑275/06, EU:C:2008:54, bod 62; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 12. července 2005, Alliance for Natural Health a další, C‑154/04 a C‑155/04, EU:C:2005:449, bod 126 a citovaná judikatura).

237

Právo duševního vlastnictví a zejména patentové právo nejsou však absolutní výsadou, ale je třeba na ně potřeba nahlížet v souvislosti s jejich úlohou ve společnosti a je třeba je uvést do souladu s ostatními základními právy, a je možné je omezit za účelem splnění cílů obecného zájmu sledovaných Unií, aniž by tato omezení představovala vzhledem k sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž je dotčena samotná podstata takto zaručeného práva (viz rozsudek ze dne 12. července 2005, Alliance for Natural Health a další, C‑154/04 a C‑155/04, EU:C:2005:449, bod 126 a citovaná judikatura). Soudní dvůr například rozhodl ve sporech týkajících se výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 469/2009 ze dne 6. května 2009 o dodatkových ochranných osvědčeních pro léčivé přípravky (Úř. věst. 2009, L 152, s. 1), že bylo třeba nastolit rovnováhu mezi zájmy farmaceutického průmyslu, který je majitelem patentů, a péčí o veřejné zdraví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2015, Actavis Group PTC a Actavis UK, C‑577/13, EU:C:2015:165, bod 36 a citovaná judikatura).

238

Je třeba rovněž připomenout, že čl. 3 odst. 3 SEU upřesňuje, že Unie vytváří vnitřní trh, který podle protokolu č. 27 o vnitřním trhu a hospodářské soutěži, připojeného k Lisabonské smlouvě (Úř. věst. 2010, C 83, s. 309), který má na základě článku 51 SEU stejnou hodnotu jako Smlouvy, zahrnuje systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována. Články 101 a 102 SFEU přitom patří mezi taková pravidla hospodářské soutěže, jako jsou pravidla uvedená v čl. 3 odst. 1 písm. b) SFEU, jež jsou nezbytná pro fungování uvedeného vnitřního trhu. Cílem takových pravidel je právě totiž zabránit narušení hospodářské soutěže na úkor obecného zájmu, na úkor jednotlivých podniků a spotřebitelů, a tímto přispívat k blahobytu v Unii (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‑52/09, EU:C:2011:83, body 20 až 22).

239

I když Smlouvy nikdy výslovně nestanovily dosažení souladu mezi právy duševního vlastnictví a právem hospodářské soutěže, článek 36 Smlouvy o ES, jehož ustanovení byla převzata v článku 36 SFEU, však stanovil soulad mezi právy duševního vlastnictví a zásadou volného pohybu zboží, když stanoví, že ustanovení Smlouvy o zákazu množstevních omezení mezi členskými státy nebrání omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněná zejména ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví, a současně, že tato omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Soudní dvůr se domnívá, že článek 36 Smlouvy o ES tak hodlal stanovit rozlišení mezi existencí práva přiznaného právními předpisy členského státu v oblasti ochrany uměleckého a duševního vlastnictví, které nemůže být dotčeno ustanoveními Smlouvy, a jeho výkonem, který může představovat zastřené omezení obchodu mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 1982, Coditel a další, 262/81, EU:C:1982:334, bod 13).

240

Unijní normotvůrce měl kromě toho příležitost připomenout nutnost tohoto souladu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32), jejímž cílem je sblížení právních systémů tak, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany vnitřního trhu (bod 10 odůvodnění) a „jejímž cílem je především zajistit plné dodržování práv duševního vlastnictví v souladu s čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv“ (bod 32 odůvodnění), tak stanoví, že „touto směrnicí nesmí být dotčeno používání pravidel hospodářské soutěže, a zejména článků [101] a [102 SFEU]“, a že „opatření stanovená touto směrnicí nesmějí být využívána k neúměrnému omezování hospodářské soutěže v rozporu se Smlouvou“ (bod 12 odůvodnění).

241

Soudní dvůr rozvinul judikaturu týkající se různých druhů práv duševního vlastnictví za účelem uvedení pravidel hospodářské soutěže do souladu s výkonem těchto práv, aniž by byla dotčena jejich podstata, když použil stejné uvažování, jako bylo uvažování, které mu umožnilo uvést do souladu tato pravidla s volným pohybem zboží. Jedná se tak podle Soudního dvora o sankcionování neobvyklého používání práv duševního vlastnictví, a nikoliv jejich legitimního výkonu, který vymezuje pomocí jejich zvláštního předmětu, což je pojem používaný judikaturou Soudního dvora jako synonymum pojmů „samotná podstata“ těchto práv a „základní výsady“ majitele těchto práv. Podle Soudního dvora se tak výkon prerogativ, které jsou součástí zvláštního předmětu práva duševního vlastnictví, týká existence tohoto práva (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Gulmanna ve věci RTE a ITP v. Komise, C‑241/91 P, EU:C:1994:210, body 31 a 32 a citovaná judikatura). Soudní dvůr se nicméně domnívá, že výkon výlučného práva jeho majitelem může za výjimečných okolností vést k jednání, které je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 6. dubna 1995, RTE a ITP v. Komise, C‑241/91 P a C‑242/91 P, EU:C:1995:98, bod 50; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, EU:T:2007:289, bod 691).

242

Pokud jde o patenty, Soudní dvůr rozhodl, že není vyloučeno, že se ustanovení článku 101 SFEU mohou použít na právo duševního vlastnictví, pokud by použití jednoho nebo několika patentů v koordinaci mezi podniky mělo vést k vytvoření situace, která by mohla spadat pod pojmy dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 29. února 1968, Parke, Davis and Co., 24/67, EU:C:1968:11, s. 110). V roce 1974 znovu rozhodl, že ačkoliv existence práv uznaných právními předpisy členského státu v oblasti průmyslového vlastnictví není článkem 101 SFEU dotčena, podmínky jejich výkonu však mohou spadat pod zákazy stanovené tímto článkem, a tak tomu může být pokaždé, když se výkon takového práva jeví jako účel, prostředek nebo důsledek kartelové dohody (rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper, 15/74, EU:C:1974:114, body 39 a 40).

243

Je třeba připomenout, že jelikož patentové právo nebylo na úrovni Unie harmonizováno, aby se použilo v projednávané věci, rozsah ochrany poskytované patentem vydaným vnitrostátním patentovým orgánem nebo EPÚ může být určen pouze na základě pravidel, která nejsou součástí unijního práva, ale práva vnitrostátního nebo ÚEP (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. září 1999, Farmitalia, C‑392/97, EU:C:1999:416, bod 26, a ze dne 24. listopadu 2011, Medeva, C‑322/10, EU:C:2011:773, body 22 a 23). Proto provádí-li unijní soud v rámci žaloby na neplatnost rozhodnutí Komise přezkum dohody o smírném narovnání sporu týkajícího se patentu upraveného jinými pravidly než pravidly unijního práva, nepřísluší mu, aby vymezil dosah uvedeného patentu nebo rozhodl o jeho platnosti. Je třeba ostatně uvést, že i když Komise v projednávané věci v napadeném rozhodnutí zmínila v bodech 113 až 123 odůvodnění strategii žalobkyň týkající se vytvoření „svatozáře ohledně patentů“ a „papírových patentů“, nerozhodla však o platnosti sporných patentů v okamžiku uzavření dohod.

244

I když Komisi, ani Tribunálu nepřísluší rozhodovat o platnosti patentu, existence patentu musí být nicméně zohledněna při analýze prováděné v rámci pravidel hospodářské soutěže Unie. Soudní dvůr totiž již uvedl, že i když Komisi nepřísluší, aby vymezila dosah patentu, nic to nemění na tom, že se tento orgán nemůže zdržet veškeré činnosti, pokud je dosah patentu relevantní pro posouzení porušení článků 101 a 102 SFEU, jelikož i v případě, kdy je skutečný dosah patentu předmětem sporu před vnitrostátními soudy, musí mít Komise možnost vykonávat své pravomoci v souladu s ustanoveními nařízení č. 1/2003, přičemž zjištění, která může Komise učinit, nijak nepředjímají posouzení, která vnitrostátní soudy provedou ohledně sporů týkajících se patentových práv, které jsou jim předloženy, a že rozhodnutí Komise podléhá přezkumu unijního soudu (rozsudek ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise, 193/83, EU:C:1986:75, body 26 a 27).

245

Konečně je třeba zdůraznit, že práva duševního vlastnictví jsou chráněna Listinou základních práv. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv, které Lisabonská smlouva přiznala stejnou právní hodnotu jakou mají Smlouvy (čl. 6 odst. 1 SEU), „[k]aždý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej“, „[n]ikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě“ a „[u]žívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu“. Článek 17 odst. 2 Listiny základních práv mimoto stanoví, že „[d]uševní vlastnictví je chráněno“. V důsledku toho se záruky stanovené v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv vztahují rovněž na duševní vlastnictví. Soudní dvůr se přitom domnívá, že uznání práv duševního vlastnictví v Listině základních práv znamená požadavek na vysokou úroveň ochrany těchto práv a že je třeba vyvážit jednak zachování volné hospodářské soutěže, kvůli čemuž primární právo a zejména články 101 a 102 SFEU zakazují kartelové dohody a zneužívání dominantního postavení, a jednak nezbytnou záruku práv duševního vlastnictví, která vyplývá z čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Huawei Technologies, C‑170/13, EU:C:2015:477, body 42 a 58).

246

Úvodem je třeba upřesnit, že následující úvahy se netýkají případů patentů, které byly získány podvodně, „fiktivních“ sporů nebo neshod, které nedospěly do soudní fáze. Komise totiž v bodě 1170 odůvodnění napadeného rozhodnutí připustila, že v okamžiku uzavření dohod o smírném narovnání byly žalobkyně a společnosti generických léčiv stranami sporu nebo byly do tohoto sporu zapojeny před vnitrostátním soudem nebo EPÚ, který se týkal platnosti některých patentů žalobkyň nebo porušující povahy přípravku vyvinutého společností generických léčiv.

247

Nejprve je třeba uvést, že je a priori legitimní, že strany sporu týkajícího se patentu uzavřou dohodu o smírném narovnání, spíše než že pokračují ve sporu před soudem. Jak uvedla správně Komise v bodě 1102 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podniky jsou obecně oprávněny řešit spory smírně, včetně patentových sporů, jelikož tyto dohody o smírném narovnání přináší často prospěch pro obě strany sporu a umožňují účinnější přidělení zdrojů, než kdyby bylo ve sporu pokračováno až do vydání rozsudku. Žalobce není totiž povinen pokračovat ve sporu, který svobodně předložil soudu. Je třeba dodat, že soudní řešení sporů kromě skutečnosti, že vede k nákladům pro společnost, nelze považovat za upřednostňovanou a ideální postup pro řešení sporů. Nárůst soudních sporů může být odrazem nefungování a nedostatků, které mohou nacházet jiné formy nápravy nebo být předmětem přizpůsobených preventivních opatření. I kdyby vnitrostátní systémy udělování patentů nebo systém EPÚ narazily na takové obtíže, například v důsledku příliš liberálního poskytování ochrany postupům, které postrádají vynálezeckou povahu, nemohou tyto problémy odůvodňovat povinnost, a dokonce ani pobídku pro podniky, aby pokračovaly v patentových sporech až do vydání soudního rozhodnutí.

248

Stejně tak body 204 a 209 pokynů z roku 2004 o dohodách o převodu technologií, použitelných přinejmenším na dohody o koncesi licencí na technologie, uznávají možnost uzavřít dohody o narovnání a neuplatnění práv, které zahrnují koncesi licencí a stanoví, že v rámci takové dohody o narovnání a neuplatnění práv se obecně doložky o nenapadnutí považují za ustanovení, na která se nevztahuje čl. 101 odst. 1 SFEU. Bod 235 pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií, které nahradily pokyny z roku 2004, stanoví rovněž, že „dohody o urovnání sporů jsou při sporech o technologie, podobně jako v mnoha jiných oblastech obchodních sporů, v zásadě legitimní cestou k nalezení vzájemně přijatelného kompromisu v případě právního sporu v dobré víře“. Tento bod mimoto stanoví, že „smluvní strany mohou dát přednost přerušení sporu či pře z důvodů jejich vysokých nákladů, časové náročnosti a/nebo nejistých výsledků“ a že „urovnání sporů mohou také soudům nebo příslušným správním orgánům ušetřit práci s rozhodováním o dané věci, a mohou tak přispět k většímu blahobytu“.

249

Komise ostatně sama využívá správní řízení v oblasti kartelových dohod, které se v mnoha ohledech podobá smírnému narovnání. Postup při narovnání, který byl zaveden nařízením Komise (ES) č. 622/2008 ze dne 30. června 2008, kterým se mění nařízení (ES) č. 773/2004 s ohledem na postup při narovnání v případech kartelů (Úř. věst. 2008, L 171, s. 3), má za cíl zjednodušit a urychlit správní řízení, jakož i snížit počet žalob podaných k unijním soudům s cílem umožnit Komisi zabývat se více případy se stejnými zdroji (rozsudek ze dne 20. května 2015, Timab Industries a CFPR v. Komise, T‑456/10, EU:T:2015:296, body 59 a 60).

250

Mimoto podle judikatury jsou možnost domáhat se svých práv soudní cestou a související soudní přezkum, výrazem obecné právní zásady, která je základem ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena články 6 a 13 EÚLP. Vzhledem k tomu, že přístup k soudu je základním právem a obecnou zásadou, která zaručuje dodržení tohoto práva, může pouze za zcela výjimečných okolností podání žaloby zakládat jednání porušující právo hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 17. července 1998, ITT Promedia v. Komise, T‑111/96, EU:T:1998:183, bod 60). Jak připomněl Soudní dvůr, požadavek na vysokou úroveň ochrany práv duševního vlastnictví znamená, že jejich majitel v zásadě nemůže být zbaven možnosti obrátit se na soud s žalobou, která je s to zajistit skutečné dodržování jeho výlučných práv (rozsudek ze dne 16. července 2015, Huawei Technologies, C‑170/13, EU:C:2015:477, bod 58). Stejně tak skutečnost, že se podnik rozhodne, že se vzdá soudní ochrany a dá přednost mimosoudnímu narovnání sporu, je pouze výrazem samotné svobody volby prostředků k zajištění obrany svých práv a nemůže v zásadě představovat protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže.

251

I když je přístup k soudu základním právem, nelze se domnívat, že představuje povinnost, i když přispívá k oživení konkurence mezi hospodářskými subjekty. Jednak je totiž třeba připomenout, že i přes různost postupů a systémů udělování patentů, která převládala v jednotlivých členských státech Unie a před EPÚ v okamžiku skutkových okolností v projednávané věci, právo duševního vlastnictví, přiznané veřejným orgánem, se obvykle považuje za platné a jeho držba podnikem se považuje za legitimní (rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise, T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 362). Kromě toho, i když je zajisté ve veřejném zájmu, aby byly vyloučeny veškeré překážky hospodářské činnosti, které by mohly vyplývat z nesprávně uděleného patentu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise, 193/83, EU:C:1986:75, body 92 a 93) a i když se obecně připouští, že veřejné rozpočty, zejména ty, které jsou určeny k pokrytí výdajů na zdravotnictví, podléhají významným omezením, a že hospodářská soutěž, zejména ta, kterou představují generické léčivé přípravky vyvinuté společnostmi generických léčiv, může účinně přispívat k dodržování těchto rozpočtů, je třeba rovněž připomenout, jak uvedla Komise správně v bodě 1201 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že jakýkoliv podnik se může svobodně rozhodnout, že podá, či nepodá žalobu proti patentům k originálním léčivým přípravkům drženým společnostmi originálních léčiv. Mimoto takové rozhodnutí podat nebo nepodat žalobu nebo ukončit spor smírnou cestou v zásadě nebrání jiným podnikům, aby se rozhodly, že uvedené patenty zpochybní.

252

Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely dosažení souladu mezi patentovým právem a právem hospodářské soutěže ve zvláštním rámci uzavírání dohod o smírném narovnání mezi stranami patentového sporu je třeba vyvážit jednak nutnost umožnit podnikům přistoupit ke smírnému narovnání, jehož rozvoj je příznivý pro společnost a jednak nutnost předcházet riziku zneužívání dohod o smírném narovnání, v rozporu s právem hospodářské soutěže, které vedou k zachování neplatných patentů, konkrétně v odvětví léčivých přípravků k neodůvodněné finanční zátěži pro veřejné rozpočty.

253

Je třeba připomenout, že použití dohody o smírném narovnání patentových sporů nevyjímá strany z působnosti práva hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. září 1988, Bayer a Maschinenfabrik Hennecke, 65/86, EU:C:1988:448, bod 15, a ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 118; viz per analogiam rozsudek ze dne 30. ledna 1985, BAT Cigaretten-Fabriken v. Komise, 35/83, EU:C:1985:32, bod 33; viz rovněž bod 204 pokynů z roku 2004 o dohodách o převodu technologií, jakož i bod 237 pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií).

254

Soudní dvůr tak konkrétně rozhodl, že doložka o nenapadnutí patentu, včetně situace, kdy je tato doložka součástí dohody o ukončení sporu probíhajícího před soudem, může mít s ohledem na právní a hospodářský kontext povahu omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 27. září 1988, Bayer a Maschinenfabrik Hennecke, 65/86, EU:C:1988:448, body 14 až 16).

255

Je tudíž třeba určit relevantní skutečnosti, které umožňují dospět k závěru o povaze jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu doložky o nenapadnutí patentu a šíře dohody o smírném narovnání v oblasti patentů s tím, že je třeba připomenout, že určení existence omezení z hlediska účelu předpokládá přezkum znění dotčené dohody, cílů, kterých má dosáhnout a hospodářského a právního kontextu, jehož je součástí (viz bod 221 výše).

256

Úvodem je třeba uvést, že dohoda o smírném narovnání patentového sporu nemusí mít žádný negativní vliv na hospodářskou soutěž. Tak je tomu například v případě, kdy se strany dohodnou na tom, že sporný patent není platný, a proto stanoví okamžitý vstup společnosti generických léčiv na trh.

257

Dotčené dohody v projednávané věci nespadají do této kategorie, neboť obsahují doložky o nenapadnutí patentů a neuvádění přípravků na trh, které mají samy o sobě povahu omezení hospodářské soutěže. Doložka o nenapadnutí totiž zasahuje do veřejného zájmu na odstranění jakékoliv překážky hospodářské činnosti, která by mohla vyplývat z nesprávně uděleného patentu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise, 193/83, EU:C:1986:75, bod 92) a doložka o neuvedení na trh s sebou nese vyloučení z trhu jednoho z konkurentů majitele patentu.

258

Nicméně začlenění takových doložek může být legitimní, avšak pouze v rozsahu, v němž vychází z uznání platnosti dotčeného patentu (a podružně porušující povahy dotčených generických přípravků) smluvními stranami.

259

Na jedné straně jsou totiž doložky o neuvedení na trh a nenapadnutí nezbytné pro dohodu o smírném narovnání některých patentových sporů. Pokud by strany sporu nemohly takových doložek využít, dohoda o smírném narovnání sporu by se stala zcela bezpředmětnou pro spory, ve kterých se dvě strany shodnou na platnosti patentu. V tomto ohledu je ostatně třeba připomenout, že Komise uvedla v bodě 209 pokynů z roku 2004 o dohodách o převodu technologií, že „[v]lastností vlastní [dohodám o narovnání] je, že se strany dohodnou, že nebudou a posteriori zpochybňovat práva duševního vlastnictví, ke kterým se vztahují, [neboť] skutečným cílem dohody je vyřešit stávající spory nebo zabránit sporům budoucím“. Je přitom za účelem dosažení tohoto cíle nezbytné, aby se strany dohodly na tom, že nesmí být uváděn na trh žádný porušující přípravek.

260

Na druhé straně vložení doložky o neuvedení na trh se omezuje částečně na potvrzení již existujících právních účinků patentu, jehož platnost strany výslovně nebo implicitně uznávají. Patent má totiž obvykle za následek ve prospěch svého majitele zabránit soutěžitelům, aby uvedli na trh přípravek, který je předmětem patentu, nebo přípravek získaný postupem, který je předmětem patentu (viz bod 234 výše). Tím, že se společnost generických léčiv podřizuje doložce o neuvádění na trh, zavazuje se, že nebude prodávat přípravky, které by mohly porušovat dotčený patent. Pokud se tato doložka omezuje na působnost sporného patentu, lze ji považovat za doložku, která v podstatě přebírá účinky tohoto patentu, jelikož vychází z uznání jeho platnosti. Pokud jde o doložky o nenapadnutí, patent nelze vykládat tak, že zaručuje ochranu proti žalobám, jejichž cílem je zpochybnit platnost patentu (rozsudek ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise, 193/83, EU:C:1986:75, bod 92). Účinky těchto doložek se tedy nesměšují s účinky patentu. Pokud je však doložka o nenapadnutí přijata v rámci dohody o smírném narovnání skutečného sporu, ve kterém již měl soutěžitel příležitost zpochybnit platnost dotčeného patentu a tuto platnost nakonec uzná, nelze takovou doložku v takovém kontextu považovat za doložku, které narušuje veřejný zájem zabránit veškerým překážkám hospodářské činnosti, které by mohly vyplývat z nesprávně uděleného patentu (viz bod 257 výše).

261

Sama Komise uvedla v napadeném rozhodnutí, že doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh jsou obecně vlastní jakékoli dohodě o smírném narovnání. Domnívala se tak, že je „málo pravděpodobné, že by dohoda o smírném narovnání uzavřená v rámci sporu nebo soudního řízení v oblasti patentů na základě posouzení každé strany sporu, kterému čelí, porušovala právo hospodářské soutěže, i když dohoda stanoví povinnost pro společnost generických léčiv, aby se zdržela používání vynálezu krytého patentem po dobu platnosti patentové ochrany (například doložkou o neuvádění na trh) nebo aby nezpochybňovala dotčený patent před soudy (například doložkou o nenapadnutí)“ (bod 1136 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

262

Pouhá existence doložek o neuvedení na trh a o nenapadnutí, jejichž dosah je vymezen působností dotčeného patentu, v dohodách o smírném narovnání, tak neumožňuje, i přes skutečnost, že tyto doložky jsou samy o sobě omezující (viz bod 257 výše), dojít k závěru o omezení hospodářské soutěže, které by vykazovalo dostatečný stupeň škodlivosti proto, aby bylo kvalifikováno jako omezení z hlediska účelu, pokud tyto dohody vycházejí z uznání platnosti patentu stranami (a podružně z porušující povahy dotčených generických přípravků).

263

Výskyt doložek o neuvedení na trh a o nenapadnutí práv, jejichž rozsah je vymezen působností dotčeného patentu, jsou naproti tomu problematické, jeví-li se, že podřízení společnosti generických léčiv těmto doložkám nevychází z jejího uznání platnosti patentu. Jak správně uvádí Komise, „i když dohodou stanovená omezení obchodní samostatnosti společnosti generických léčiv nepřesahují rámec věcné působnosti patentu, porušují článek 101 [SFEU], nemohou-li být odůvodněna a nevyplývají-li z posouzení opodstatněnosti samotného výlučného práva smluvními stranami“ (bod 1137 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

264

V tomto ohledu je třeba uvést, že existence „obrácené platby“, tj. platby uskutečněné společnosti originálních léčiv ve prospěch společnosti generických léčiv, je dvojnásobně podezřelá v rámci dohody o smírném narovnání. Zaprvé je totiž třeba připomenout, že účelem patentu je odměnit tvůrčí úsilí vynálezce, aby mohl mít odpovídající prospěch ze své investice (viz bod 234 výše), a že platný patent tedy v zásadě musí umožňovat přenesení hodnoty ve prospěch svého majitele – například prostřednictvím licenční smlouvy – a nikoli naopak. Zadruhé existence obrácené platby vyvolává podezření, zda smírné narovnání vychází z uznání platnosti dotčeného patentu smluvními stranami.

265

Pouhá existence obrácené platby nicméně neumožňuje dospět k závěru, že došlo k omezení z hlediska účelu. Není totiž vyloučeno, že některé obrácené platby jsou odůvodněné, pokud jsou inherentní smírnému narovnání předmětného sporu (viz body 277 až 280 dále). Naproti tomu v případě, kdy je neodůvodněná obrácená platba stanovena v rámci uzavření smírného narovnání, je třeba mít za to, že společnost generických léčiv byla touto platbou pobídnuta k podřízení se doložkám o neuvedení na trh a nenapadnutí a je nutno konstatovat, že došlo k omezení z hlediska účelu. V tomto případě již nejsou omezení hospodářské soutěže zavedená doložkami o neuvedení na trh a nenapadnutí vázána na patent a smírné narovnání, nýbrž jsou odůvodněna zaplacením zvýhodňující platby, která pobízí společnost generických léčiv, aby upustila od svých konkurenčních snah.

266

Je třeba uvést, že ačkoliv Komise ani unijní soud nemají pravomoc rozhodovat o platnosti patentu (viz body 243 a 244 výše), nic to nemění na skutečnosti, že tyto orgány mohou v rámci svých příslušných pravomocí a aniž musí rozhodovat o samotné platnosti patentu, konstatovat neobvyklé užívání tohoto patentu, které neodpovídá jeho specifickému účelu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. února 1968, Parke, Davis and Co., 24/67, EU:C:1968:11, s. 109 a 110, a ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper, 15/74, EU:C:1974:114, body 7 a 8; viz rovněž per analogiam rozsudky ze dne 6. dubna 1995, RTE a ITP v. Komise, C‑241/91 P a C‑242/91 P, EU:C:1995:98, bod 50, a ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 104 až 106).

267

Neobvyklé užívání patentu představuje pobídka konkurentovi k přijetí doložek o neuvedení na trh a nenapadnutí, ve smyslu popsaném výše v bodě 265, nebo její logický důsledek, jímž je podřízení se takovým doložkám.

268

Jak správně uvedla Komise v bodě 1137 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „patentové právo nezakládá právo na zaplacení skutečným nebo potenciálním konkurentům, aby nevstoupili na trh, nebo aby patent před vstupem na trh nenapadli“. Dále podle Komise „majitelé patentů nejsou oprávněni platit společnostem generických léčiv za to, že nevstoupí na trh, a snižovat rizika hospodářské soutěže, ať v rámci dohody o smírném narovnání v oblasti patentů nebo jiným způsobem“ (bod 1141 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nakonec právem dodala, že „platit nebo jinak pobídnout potenciální konkurenty, aby nevstoupili na trh, není součástí žádného práva vztahujícího se k patentům a neodpovídá žádnému prostředku stanovenému patentovým právem k zajištění dodržování patentů“ (bod 1194 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

269

Je-li zjištěno, že došlo k pobídce, smluvní strany se již nemohou opírat o uznání platnosti patentu v rámci smírného narovnání. Skutečnost, že platnost patentu je potvrzena soudním nebo správním orgánem, není v tomto ohledu rozhodující.

270

Za skutečnou příčinu omezení hospodářské soutěže doložkami o neuvedení na trh a nenapadnutí je třeba považovat právě pobídku, a nikoli uznání platnosti patentu stranami smírného narovnání (viz bod 257 výše) a jelikož jsou uvedené doložky zcela nelegitimní, vykazují dostatečnou míru škodlivosti pro řádný průběh běžné hospodářské soutěže k tomu, aby bylo shledáno omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

271

V případě pobídky je na dotčené dohody nutno nahlížet jako na dohody o vyloučení z trhu, jimiž podniky zůstávající na trhu odškodňují podniky, které z trhu odcházejí. Takové dohody ve skutečnosti představují vykoupení hospodářské soutěže, a musí být tedy kvalifikovány jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, jak vyplývá z rozsudku ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers (C‑209/07, EU:C:2008:643, body 8 a 31 až 34), a ze stanoviska generální advokátky V. Trstenjak ve věci Beef Industry Development Society a Barry Brothers (C‑209/07, EU:C:2008:467, bod 75), citovanými zejména v bodech 1139 a 1140 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc vyloučení konkurentů z trhu představuje extrémní formu rozdělení trhu a omezení výroby (rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 435), která v takovém kontextu, jako je kontext sporných dohod, vykazuje ještě vyšší stupeň škodlivosti, když jsou vyloučeny společnosti generických léčiv, jejichž vstup na trh je pro hospodářskou soutěž v zásadě příznivý a přispívá navíc k obecnému zájmu na zajištění ochrany zdraví s vynaložením nižších nákladů. Tento závěr je konečně podpořen skutečností zakotvenou ve sporných dohodách, že společnost generických léčiv nemůže sporný patent napadnout.

272

Z výše uvedeného vyplývá, že v kontextu dohod o smírném narovnání patentových sporů předpokládá kvalifikace jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu poskytnutí v rámci dohody o smírném narovnání pobídkové výhody společnosti generických léčiv a s tím související omezení snah posledně uvedené konkurovat společnosti originálních léčiv. Jsou-li tyto dvě podmínky splněny, je nutné s ohledem na stupeň škodlivosti takto uzavřených dohod pro řádné fungování běžné hospodářské soutěže konstatovat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

273

V případě dohody o smírném narovnání v oblasti patentů, která obsahuje doložky o neuvedení na trh a nenapadnutí, jejichž inherentně omezující povaha (viz bod 257 výše) nebyla platně zpochybněna, tak umožňuje existence pobídky společnosti generických léčiv, aby se podřídila těmto doložkám, podložit konstatování omezení z hlediska účelu, a to i přes to, že existuje skutečný spor, že dohoda o smírném narovnání zahrnuje doložky o neuvedení na trh a nenapadnutí, jejichž dosah nepřekračuje dosah sporného patentu, a že tento patent může být s ohledem zejména na rozhodnutí přijatá správními orgány nebo příslušnými soudy legitimně považován za platný stranami dohody v okamžiku jejího přijetí.

274

V napadeném rozhodnutí Komise přitom správně přezkoumala, zda dotčené dohody obsahují převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, který představuje „významnou“ pobídku, tedy pobídku, která může vést tuto společnost k souhlasu s podřízením se doložkám o neuvádění na trh a o nenapadnutí, aby vyvodila existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, jelikož k takové pobídce dochází.

275

Když tedy Komise použila kritérium pobídky pro účely odlišení dohod o smírném narovnání, které představují omezení z hlediska účelu, od těch, které taková omezení nepředstavují, tedy kritérium, které bude označeno dále jako kritérium „pobídky“ nebo „pobídkové výhody“, nedopustila se ve svém rozhodnutí s přihlédnutím k výše uvedeným úvahám nesprávného právního posouzení.

276

Takové nesprávné právní posouzení nemůže být odvozeno ani z údajného nezohlednění kontextu, jehož součástí sporné dohody jsou (k pojmu „kontext“ viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 53), jelikož z výše uvedených úvah rovněž vyplývá, že kritérium pobídky vychází z analýzy obsahu sporných dohod nejen s ohledem na jejich uvedený cíl, kterým je vyřešit smírnou cestou patentové spory, ale rovněž na jejich specifický kontext, který se vyznačuje existencí patentů ve farmaceutickém odvětví zakládajících výlučná práva, která se považují za platná a jejichž držba má obvykle za důsledek, že soutěžitelé zůstanou mimo trh (viz bod 234 výše). Kontext, ve kterém byly sporné dohody uzavřeny, byl o to více zohledněn v projednávané věci, že Komise u každé z těchto dohod prokázala, že dotčená společnost generických léčiv byla potenciálním konkurentem Servier, tedy, že měla skutečné a konkrétní možnosti vstoupit na trh (viz bod 317 a následující). Za účelem doplnění odpovědi poskytnuté k žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se měla dopustit Komise, když konstatovala existenci omezení z hlediska účelu, a umožnění dále přezkoumat, zda se u každé dohody Komise dopustila nesprávného posouzení skutkového stavu, je třeba dále upřesnit, za jakých podmínek lze konstatovat existenci pobídky.

277

Za účelem určení, zda obrácená platba, tedy převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, představuje pobídku k souhlasu s doložkami o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, je třeba přezkoumat s přihlédnutím k její povaze a jejímu odůvodnění, zda pokrývá náklady vlastní smírnému narovnání sporu. V napadeném rozhodnutí tedy Komise správně přezkoumala, zda převod hodnoty odpovídal specifickým nákladům dohody o smírném narovnání společnosti generických léčiv (bod 1333 a násl., 1461 a násl., 1592 a násl. a 1969 a násl. napadeného rozhodnutí).

278

V případě, že je cílem obrácené platby stanovené v dohodě o smírném narovnání, která obsahuje doložky omezující hospodářskou soutěž, nahradit náklady vlastní dohodě o narovnání vynaložené společností generických léčiv, nemůže být tato platba v zásadě považována za pobídkovou. Takové náklady totiž svou spjatostí s dohodou o smírném narovnání předpokládají, že jsou jako takové založeny na uznání platnosti sporných patentů, kterou má toto narovnání potvrdit tím, že bude ukončen spor o tuto platnost a potenciální porušování uvedených patentů. Nelze se tak domnívat, že taková obrácená platba zavádí podezření, zda je dohoda o smírném narovnání založena na uznání platnosti dotčeného patentu stranami dohody (viz body 264 a 265 výše). Konstatování existence pobídky a omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu přesto není v tomto případě vyloučeno. Předpokládá však, že Komise prokáže, že částky odpovídající těmto nákladům vlastním smírnému narovnání, byť prokázaným a přesně vyčísleným stranami tohoto narovnání, jsou nepřiměřeně vysoké (v tomto smyslu viz body 1338, 1465, 1600 a 1973 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Takový nepoměr totiž ruší vlastní spojitost mezi dotčenými náklady a smírným narovnáním a tedy brání, aby bylo z platby těchto nákladů dovozeno, že dotčená dohoda o narovnání je založena na uznání platnosti sporných patentů.

279

Lze se domnívat, jak žalobkyně a Komise připustily na jednání, že náklady vlastní smírnému narovnání sporu zahrnují zejména náklady na soudní spory nesené společností generických léčiv v rámci sporu mezi ní a společností originálních léčiv. Tyto náklady byly totiž vynaloženy pouze pro účely sporů o platnost nebo o porušování dotčených patentů, které má smírné narovnání právě ukončit na základě dohody, kterou se uznává platnost patentů. Jejich úhrada je tedy v přímé souvislosti s takovým smírným narovnáním. V důsledku toho pokud jsou částky nákladů na spory společnosti generických léčiv stanoveny stranami smírného narovnání, Komise může konstatovat jejich pobídkovou povahu pouze tak, že prokáže, že tyto náklady nejsou přiměřené. V tomto ohledu musí být považovány za nepřiměřené částky, které odpovídají nákladům na spory, jejichž objektivně nutná povaha pro vedení sporného řízení není s ohledem zejména na právní a faktickou obtíž posuzovaných otázek, jakož i na hospodářský význam, který spor představuje pro společnost generických léčiv, prokázána na základě přesných a podrobných dokumentů.

280

Naopak některé náklady společnosti generických léčiv jsou a priori příliš vzdálené sporu a jeho narovnání k tomu, aby mohly být považovány za náklady vlastní smírnému narovnání sporu v oblasti patentů. Jedná se například o náklady na výrobu porušujících přípravků, které odpovídají hodnotě zásob uvedených přípravků, jakož i náklady na výzkum a vývoj vynaložené za účelem výroby těchto přípravků. Takové náklady a výdaje jsou totiž a priori vynakládány nezávisle na vzniku sporů a jejich narovnání a neodpovídají jim ztráty z důvodu tohoto narovnání, jak to dosvědčuje zejména skutečnost, že dotčené přípravky jsou často i přes zákaz jejich uvádění na trh stanovený v dohodě o narovnání prodávány na trzích, na které se uvedená dohoda nevztahuje, a že odpovídající výzkum lze použít pro účely vývoje jiných přípravků. Totéž platí u částek, které má společnost generických léčiv zaplatit třetím osobám z důvodu smluvních závazků uzavřených mimo spor (například smluv o dodávce). Takové náklady na zrušení smluv uzavřených s třetími osobami nebo odškodnění těchto třetích osob jsou totiž obecně vyvolány dotčenými smlouvami nebo jsou v přímé souvislosti s nimi, kteréžto smlouvy byly navíc uzavřeny dotčenou společností generických léčiv nezávisle na jakémkoliv sporu se společností originálních léčiv, nebo jeho narovnání. Je tedy věcí stran dohody, pokud chtějí, aby platba těchto nákladů nebyla kvalifikována jako pobídková a zakládající indicii o existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, aby prokázaly, že tyto náklady jsou vlastní sporu nebo jeho narovnání, a poté odůvodnily jejich výši. Za týmž účelem se mohou rovněž opírat o nízkou výši náhrady těchto nákladů, které nejsou a priori vlastní smírnému narovnání sporu a nejsou tak dostatečné k tomu, aby představovaly významnou pobídku k souhlasu s doložkami omezujícími hospodářskou soutěž, které stanoví dohoda o narovnání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 360).

281

Za účelem uzavření analýzy nesprávného právního posouzení, kterého se měla dopustit Komise, když konstatovala existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, je třeba dále přezkoumat tři druhotné argumenty, kterých se dovolávají žalobkyně a vedlejší účastnice, které vycházejí z použitelnosti teorie vedlejších omezení na dotčené dohody, z dopadů amerického práva na řešení sporu a z dvojznačných účinků, které mají dohody o smírném narovnání v oblasti patentů.

282

Žalobkyně a vedlejší účastnice tvrdí, že z důvodu legitimního cíle dohod o smírném narovnání patentových sporů měla Komise použít test objektivní nezbytnosti, který umožňuje, aby se na dohodu nepoužil čl. 101 odst. 1 SFEU, sleduje-li legitimní účel a omezení hospodářské soutěže, které ukládá, jsou objektivně nezbytná a přiměřená.

283

Úvodem je třeba konstatovat, že se žalobkyně nedovolávaly použití teorie vedlejších omezení ve správním řízení a napadené rozhodnutí jej nezmiňuje.

284

Z judikatury vyplývá, že pokud se na operaci nebo určitou činnost nevztahuje zásada zákazu stanovená v čl. 101 odst. 1 SFEU, jelikož neovlivňuje hospodářskou soutěž nebo na ni má pozitivní účinek, na omezení obchodní samostatnosti jednoho nebo více účastníků této operace nebo činnosti se uvedená zásada zákazu taktéž nevztahuje, je-li toto omezení objektivně nezbytné k provedení uvedené operace nebo činnosti a je přiměřené cílům této operace nebo činnosti (viz rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 89 a citovaná judikatura). Není-li totiž možné oddělit takové omezení, kvalifikované jako vedlejší omezení, od hlavní operace nebo činnosti, aniž by došlo k ohrožení její existence nebo jejích cílů, je třeba slučitelnost tohoto omezení s článkem 101 SFEU přezkoumat společně se slučitelností hlavní operace nebo činnosti, k níž přísluší, a to i v případě, že se na první pohled může totéž omezení posuzované samostatně jevit jako omezení, na něž se vztahuje zásada zákazu podle čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 90).

285

Komise tvrdí, že předběžná podmínka použití testu objektivní nezbytnosti není splněna, jelikož smírné narovnání sporu v oblasti patentů nemůže být v zásadě kvalifikováno jako transakce postrádající protisoutěžní povahu z důvodu její neutrálnosti a jejího kladného účinku na hospodářskou soutěž. Je skutečností, že z ustálené judikatury vyplývá, že smírné narovnání sporu nevyjímá strany z působnosti pravidel hospodářské soutěže, jelikož čl. 101 odst. 1 SFEU nijak nerozlišuje mezi dohodami, jejichž účelem je ukončit spor, a dohodami, které sledují jiné účely (viz bod 253 výše). Nicméně, jak správně tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, judikatura nevylučuje, aby se na dohodu o smírném narovnání sporu nevztahoval zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU z důvodu její neutrálnosti nebo jejích kladných účinků na hospodářskou soutěž. Použití testu objektivní nezbytnosti totiž v projednávané věci předpokládá, že operace nebo hlavní činnost postrádá protisoutěžní povahu z důvodu její neutrálnosti nebo jejího kladného účinku na hospodářskou soutěž, ale nevyžaduje, aby transakce nebo hlavní operace svou vlastní povahou a nezávisle na okolnostech každé věci postrádala protisoutěžní povahu. Judikatura ostatně připomněla, že přezkum operace nebo hlavní činnosti nelze provést in abstracto, ale závisí na doložkách a omezeních, která jsou vedlejší a vlastní každé konkrétní věci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 1986, Pronuptia de Paris, 161/84, EU:C:1986:41, bod 14; ze dne 15. prosince 1994, DLG, C‑250/92, EU:C:1994:413, bod 31, a ze dne 12. prosince 1995, Oude Luttikhuis a další, C‑399/93, EU:C:1995:434, body 12 až 14). Je třeba mimoto připomenout, že četná ustanovení unijního práva podporují smírné narovnání sporů (viz body 247 až 250 výše).

286

Komise se ostatně nemůže dovolávat rozsudku ze dne 27. září 1988, Bayer a Maschinenfabrik Hennecke (65/86, EU:C:1988:448), k tomu, aby v zásadě odmítala jakoukoliv možnost použití teorie vedlejších omezení z hlediska smírného narovnání sporů. I když z tohoto rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr odmítl použít uvažování navržené Komisí, které spočívalo v tom, že doložka o nenapadnutí patentu vložená do dohody o licenci by byla považována za slučitelnou s čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud jsou splněny určité podmínky, a upřesnil, že čl. 101 odst. 1 SFEU nijak nerozlišuje mezi dohodami, jejichž účelem je ukončit spor, a dohodami, které sledují jiné účely, Soudní dvůr totiž ovšem nevyloučil možnost, že by dohoda o smírném narovnání sporu, která obsahuje doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh, nemusela mít v závislosti na právním a hospodářském kontextu povahu omezení hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 27. září 1988, Bayer a Maschinenfabrik Hennecke, 65/86, EU:C:1988:448, bod 21). Tento rozsudek ostatně nebyl vydán v kontextu smírného narovnání sporu, ale v kontextu dohody o licenci.

287

I když dohoda o smírném narovnání sporu v oblasti patentů, která má neutrální nebo kladný účinek na hospodářskou soutěž, nemůže být v zásadě vyloučena z působnosti teorie vedlejších omezení, je však třeba přezkoumat dosah vedlejšího omezení hospodářské soutěže, což vyžaduje dvojí přezkum. Je totiž třeba zjistit, zda je jednak omezení objektivně nutné k uskutečnění hlavní operace nebo činnosti a zda je jednak ve vztahu k tomuto uskutečnění přiměřené (rozsudky ze dne 18. září 2001, M6 a další v. Komise, T‑112/99, EU:T:2001:215, bod 106, a ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 64).

288

Pokud jde o první podmínku, podle judikatury je třeba zjistit, zda by uskutečnění této operace nebo této činnosti bylo nemožné v případě neexistence dotčeného omezení. Skutečnost, že by uvedenou operaci bez dotčeného omezení bylo možno provést jen obtížně nebo by byla méně zisková, nelze považovat za skutečnost, která tomuto omezení přiznává objektivně nezbytnou povahu, jež je nutná k tomu, aby mohlo být považováno za vedlejší. Takovýto výklad by se totiž rovnal rozšiřování tohoto pojmu na omezení, která nejsou zcela nezbytná k provedení hlavní operace. Takový výsledek by narušoval užitečný účinek zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 91).

289

Pokud jde o doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh, tyto doložky jsou vlastní pouze některým smírným narovnáním, a sice těm, která jsou založena na uznání platnosti dotčeného patentu nebo patentů (viz bod 259 výše). Pokud jsou takové doložky odrazem uznání platnosti patentu každou ze stran a jejich dosah se omezuje na dosah dotčeného patentu, musí být považována za ustanovení, která mohou splňovat první podmínku pro odchylku v rámci teorie vedlejších omezení.

290

Pokud jde o druhou podmínku, je třeba připomenout, že je-li omezení objektivně nezbytné k uskutečnění hlavní operace nebo činnosti, je třeba ještě ověřit, zda jeho trvání a jeho věcná a územní působnost nepřesahují rámec nezbytný k uskutečnění uvedené operace nebo činnosti. Přesahuje-li doba trvání nebo působnost omezení rámec nezbytný k uskutečnění transakce, musí být analyzováno podle čl. 101 odst. 3 SFEU odděleně (rozsudek ze dne 18. září 2001, M6 a další v. Komise, T‑112/99, EU:T:2001:215, bod 113). V důsledku toho se na dohodu o smírném narovnání, jejíž doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh nepřekračují dobu platnosti a působnost patentu, jehož platnost uznává, může použít teorie vedlejších omezení.

291

V projednávané věci však Komise mohla právem nepřezkoumat, zda bylo třeba použít teorii vedlejších omezení, pokud měla za to, že doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh nevycházely z uznání platnosti patentu, ale z převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, která představovala pobídku pro posledně uvedenou společnost k tomu, aby nevyvíjela konkurenční tlak na společnost, která je majitelkou patentu. V takovém případě totiž dohoda o smírném narovnání představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, které nelze kvalifikovat jako operaci, která postrádá protisoutěžní povahu z důvodu své neutrálnosti nebo svého kladného účinku na hospodářskou soutěž. Kromě toho doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh mohou být nezbytným doplňkem pouze dohody o smírném narovnání založené na uznání platnosti dotčeného patentu stranami této dohody (viz bod 289 výše). V případě pobídky však není smírné narovnání založeno na takovém uznání. Doložky o nenapadnutí a neuvádění na trh tak nelze považovat za nezbytné pro takové smírné narovnání.

292

Žalobkyně se dovolávají rozsudku Actavis a tvrdí, že by Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států) odmítl přístup zvolený v projednávané věci Komisí. Komise, která uvedla tento rozsudek v napadeném rozhodnutí (bod 1199 odůvodnění), však tvrdí, že zvolila stejný přístup jako Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států), když se domnívala, že neexistuje domněnka o protiprávnosti dohod o smírném narovnání, které obsahují převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv.

293

Rozsudek Actavis se týká dohod o smírném narovnání uzavřených ve farmaceutickém odvětví, kde se společnosti generických léčiv zavázaly, že nevstoupí na trh do data předcházejícího datu uplynutí doby platnosti patentu společnosti originálních léčiv (65 měsíců před uplynutím doby platnosti patentu pro Actavis) a že budou prosazovat dotčený léčivý přípravek mezi lékaře, za což jim budou vyplaceny vysoké částky (pro Actavis roční platby ve výši 19 až 30 milionů USD po dobu devíti let).

294

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemohou vnitrostátní praktiky, i kdyby byly společné všem členským státům, mít přednost před použitím pravidel hospodářské soutěže Smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 1984, VBVB a VBBB v. Komise, 43/82 a 63/82, EU:C:1984:9, bod 40) a že to platí tím spíše, jedná-li se vnitrostátní praktiky třetích zemí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2002, Compagnie générale maritime a další v. Komise, T‑86/95, EU:T:2002:50, bod 341 a citovaná judikatura). Přístup zvolený právem hospodářské soutěže Unie, pokud jde o rozlišení omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu a z hlediska důsledků se totiž liší od amerického antitrustového práva, které odlišuje omezení hospodářské soutěže per se, která odpovídají výhradně případům, ve kterých jsou protisoutěžní účinky tak zřejmé, že vyžadují pouze rychlý prima facie přístup (quick look approach), aniž je zohledněn kontext, a která jsou nutně a nezvratně zakázána, od protiprávních jednání, jež musí být prokázána na základě pravidla rozumného uvážení („rule of reason“), tedy v návaznosti na přezkum vyvažující soutěžní a protisoutěžní účinky dohody. Unijní právo však nepovažuje žádné omezení hospodářské soutěže jako nutně a nenapravitelně protiprávní, jelikož na omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu se mohou v zásadě vztahovat výjimky stanovené čl. 101 odst. 3 SFEU. Kromě toho, jak připomněla judikatura, existenci pravidla rozumného uvážení v právu hospodářské soutěže Unie nelze připustit (rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 65; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. října 2003, Van den Bergh Foods v. Komise, T‑65/98, EU:T:2003:281, bod 106). Mimoto, rozdíly mezi právními rámci ve Spojených státech a v Unii, které se týkají konkrétně patentů ve farmaceutickém odvětví, dále ztěžují obdobné použití dosahu rozsudku Actavis v projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 513).

295

V důsledku toho je třeba odmítnout argument žalobkyň vycházející z porušení stanoviska Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států) jako neúčinný.

296

Žalobkyně se domnívají, že účinky dohod o smírném narovnání jsou z povahy dvojznačné, a nemohou být tedy předmětem kvalifikace jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

297

Zaprvé tvrdí, že takové dohody mají potenciální dvojznačné účinky na zpochybnění patentů, jelikož existují paralelní spory a v řízeních před EPÚ nebrání zpětvzetí námitek stranou pokračování v řízení, jelikož její argumenty mohou být vzneseny i bez návrhu námitkovým oddělením nebo odvolacím senátem EPÚ. Navíc napadené rozhodnutí nezohledňuje skutečnost, že dohody o smírném narovnání mají dvojznačné účinky pouze pro budoucí spory, jelikož společnosti generických léčiv se mohou nadále rozhodnout, zda zahájí nákladná soudní řízení a tato řízení se mohou ukázat jako zcela nepotřebná v některých členských státech, probíhá-li řízení před EPÚ.

298

Zadruhé žalobkyně mají za to, že potenciální účinky těchto dohod na vstup generik na trh jsou rovněž dvojznačné v závislosti na znění dohod a kontextu, jehož jsou součástí. Je tak třeba zohlednit existenci sporu a šance stran na úspěch, existenci jiných sporů a možnost vyvinout jiné alternativní formy přípravku. Mimoto tyto dohody mohou umožnit rychlejší vstup generik na trh. Konečně by měla Komise zohlednit schopnost a úmysl společností generických léčiv vstoupit na trh s rizikem.

299

Zatřetí se žalobkyně domnívají, že Komise nemůže sankcionovat dohody o smírném narovnání v oblasti patentů, aniž posoudí jejich konkrétní účinky na trh, stejně jako stanovisko přijaté Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států) v rozsudku Actavis.

300

Komise tvrdí, že tento argument není účinný, jelikož za účelem určení, zda dohoda představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, není nutné zohledňovat její účinky, a omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu může nemít dokonce v určitých případech z důvodu pozdějších okolností jakýkoliv účinek. Analýza omezení z hlediska účelu tak nevyžaduje prokázat, k jakým porušujícím situacím by mohlo dojít v případě neexistence dohod.

301

Podpůrně Komise připomíná, pokud jde o účinky dohod o smírném narovnání o patentových sporech, že v projednávané věci se žalobkyně snažily uzavřít dohody se všemi svými potenciálními soutěžiteli a že pouze dvě z pěti jimi uzavřených dohod obsahovaly ustanovení, které umožňovalo vstup společností generických léčiv na trh v případě zrušení sporného patentu.

302

Komise se mimoto domnívá, že v napadeném rozhodnutí přezkoumala schopnost a úmysl každé společnosti generických léčiv uskutečnit vstup na trh s rizikem.

303

Konečně se Komise domnívá, že napadené rozhodnutí je konsistentní s přístupem zvoleným Supreme Court of the United States (Nejvyšší soud Spojených států) v rozsudku Actavis vzhledem k rozdílům existujícím mezi evropským pojmem „omezení z hlediska účelu“ a americkým pojmem „omezení per se“. Připomíná rovněž, že unijní judikatura odmítá pravidlo rozumného uvážení, jelikož přínosy dohody podporující hospodářskou soutěž musí být přezkoumány v rámci čl. 101 odst. 3 SFEU.

304

Stejně jako žalobkyně je třeba mít za to, že Komise a soud nemohou při přezkumu omezujícího účelu dohody a zejména při zohlednění hospodářského a právního kontextu dohod ponechat zcela bez povšimnutí potenciální důsledky této dohody (stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:272, bod 84). Je totiž třeba připomenout, že dohody zakládající omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu jsou dohodami, které vykazují dostatečný stupeň škodlivosti v tom smyslu, že jsou do takové míry způsobilé vyvolat protisoutěžní účinky, že je možné považovat za neužitečné prokazovat, že mají konkrétní účinky na trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, body 49 a 51 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že za omezující hospodářskou soutěž z hlediska účelu nemohou být považovány dohody, které s přihlédnutím ke kontextu, jehož jsou součástí, mají potenciální dvojznačné účinky na trh (stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:1958, bod 56).

305

V projednávané věci je však třeba se k dotčeným tvrzením vyjádřit v rámci odpovědi na výtky směřované proti kvalifikaci každé dohody jako omezení z hlediska účelu, jelikož žalobkyně primárně předkládají na podporu svých tvrzení týkajících se potenciálních dvojznačných účinků sporných dohod argumenty, které vycházejí z každé z těchto dohod a z jejich kontextu, a to tím spíše že posouzení existence omezení z hlediska účelu musí být provedeno u každé dohody jako tvořící celek, jak zdůrazňuje relevantním způsobem Komise, aniž by byla oddělena analýza omezující povahy doložky o nenapadnutí od analýzy doložky o neuvedení na trh.

306

Při odpovědi na žalobní důvody, které kritizují posouzení každé ze sporných dohod, tak bude přezkoumáno, zda Komise platně konstatovala existenci takového omezení i přes údajné potenciální prosoutěžní účinky, které vyplývají zejména z kontextu uzavření uvedených dohod, s tím, že je třeba upřesnit, že budou zohledněny pouze ty, které zůstávají v rámci analýzy omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu (viz body 525, 644 a 989 dále).

307

Mimoto, jak vyplývá z bodů 293 až 295 výše, žalobkyně se nemohou užitečně dovolávat rozsudku Actavis.

308

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám je třeba přezkoumat argumenty žalobkyň, které se týkající specificky každého z tří hlavních kritérií použitých Komisí za účelem kvalifikace dotčených dohod o smírném narovnání jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, kterými jsou zaprvé postavení potenciálního soutěžitele společností generických léčiv, zadruhé závazek těchto společností omezit své úsilí vstoupit na trh s generickým přípravkem a zatřetí převod hodnoty ze společnost originálních léčiv na společnost generických léčiv, která představuje významnou pobídku pro posledně uvedenou společnost k tomu, aby omezila své úsilí vstoupit na trh (bod 1154 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

316

Žalobkyně Komisi v podstatě vytýkají, že se dopustila nesprávného právního posouzení, když použila chybná kritéria ke kvalifikaci společností generických léčiv, které uzavřely sporné dohody s nimi, jako potenciálních soutěžitelů. Kritizují rovněž posouzení překážek existenci této potenciální hospodářské soutěže, které vyplývají z jejich patentů, Komisí.

317

Žalobkyně vytýkají Komisi, že se omezila pro účely konstatování existence potenciální hospodářské soutěže mezi stranami sporných dohod na přezkoumání neexistence nepřekonatelných překážek vstupu společností generických léčiv na trh a nepřezkoumala, zda uvedené společnosti měly skutečné a konkrétní možnosti na trh vstoupit (viz bod 309 výše).

318

Z judikatury citované žalobkyněmi skutečně vyplývá, že podnik představuje potenciálního soutěžitele, pokud existují skutečné a konkrétní možnosti, že na dotčený trh vstoupí a bude konkurovat podnikům, které tam jsou již usazeny. Takové prokázání nemůže spočívat na pouhé hypotéze, ale musí být podloženo skutkovými okolnostmi nebo analýzou struktur relevantního trhu. Podnik tak nemůže být považován za potenciálního soutěžitele, jestliže jeho vstup na trh neodpovídá životaschopné hospodářské strategii (rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 86; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, body 166 a 167 a citovaná judikatura). Z toho nutně vyplývá, že přestože je úmysl podniku vstoupit na trh případně relevantní pro účely ověření, zda může být považován za potenciálního soutěžitele na daném trhu, rozhodným kritériem, na němž má spočívat taková kvalifikace, je nicméně jeho schopnost vstoupit na daný trh (rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, bod 168, a ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 87).

319

V jiných souvislostech bylo rovněž rozhodnuto, že podnik představuje potenciálního soutěžitele, pokud neexistují nepřekonatelné překážky pro jeho vstup na trh (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise, T‑519/09, nezveřejněný, EU:T:2014:263, bod 230, potvrzený rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise, C‑373/14 P, EU:C:2016:26, body 28, 29, 32 a 34, a ze dne 28. června 2016, Portugal Telecom v. Komise, T‑208/13, EU:T:2016:368, bod 181).

320

Z judikatury tak vyplývá, že v závislosti na kontextu a dotčeném protiprávním jednání se může meze, od které je připuštěna existence potenciální hospodářské soutěže, lišit. Přezkum pouhých nepřekonatelných překážek vstupu totiž znamená, že jakákoliv možnost vstupu na trh, byť teoretická, stačí k prokázání existence potenciální hospodářské soutěže, zatímco analýza skutečných a konkrétních možností vstupu vede k tomu, že existence potenciální hospodářské soutěže je uznána pouze v případě skutečných možností vstupu, které by se staly skutečností v případě, že by nedošlo k restriktivní praktice.

321

Nic to nemění na tom, že přezkum nepřekonatelné povahy některých překážek vstupu na trh, tvořených v projednávané věci primárně patenty a povinností získat registraci, nezpochybňuje přezkum skutečných a konkrétních možností vstupu společností generických léčiv, založený na přezkumu jejich schopnosti a úmyslu vstoupit, ani není nekonsistentní s tímto přezkumem. Jak relevantně zdůraznila Komise v napadeném rozhodnutí (poznámka pod čarou 1666) a na jednání, tento přezkum neexistence nepřekonatelných překážek „sloužil k ověření, zda, i přes obecnou schopnost společností generických léčiv a jejich prokázaný úmysl vstoupit, existovaly objektivní důvody, které vstup znemožňovaly“ a k doplnění analýzy založené na kritériu skutečných a konkrétních možností. V případě existence nepřekonatelných překážek vstupu na trh se totiž nelze domnívat, že subjekt má skutečné a konkrétní možnosti na trh vstoupit. Vyznačuje-li se tudíž trh překážkami vstupu, objektivní přezkum jejich nepřekonatelnosti užitečně doplňuje přezkum skutečných a konkrétních možností, který vychází z individuálních kritérií schopnosti a úmyslu dotčené společnosti vstoupit na trh.

322

Z odkazu na kritérium nepřekonatelných překážek několikrát v napadeném rozhodnutí (viz zejména body 1125 a 1181 odůvodnění) tak nelze, jak to činí žalobkyně, vyvodit, že Komise použila vymezení potenciální hospodářské soutěže založené pouze na tomto kritériu.

323

Je tomu takto tím spíše, že Komise citovala kromě rozsudku ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise (T‑519/09, nezveřejněný, EU:T:2014:263), ve kterém bylo použito kritérium nepřekonatelných překážek (viz 319 výše), rozsudky ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise (T‑374/94, T‑375/94, T‑384/94 a T‑388/94, EU:T:1998:198), a ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise (T‑461/07, EU:T:2011:181), ve kterých bylo použito kritérium skutečných a konkrétních možností, když je uvedla navíc na úvod svého popisu pravidel o určování potenciálních soutěžitelů (body 1156 a 1157 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i několik dalších rozsudků, ve kterých byla připomenuta a použita tato definice potenciální hospodářské soutěže, mezi nimiž rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise (T‑360/09, EU:T:2012:332) (viz bod 318 výše). Jasně kromě toho uvedla, že schopnost vstoupit na trh, což je rysem kritéria skutečných a konkrétních možností (viz bod 318 výše), „zůstává klíčovým aspektem k prokázání potenciální hospodářské soutěže“ (bod 1163 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise konečně a zvláště v rámci své analýzy postavení jako potenciální soutěžitel každé z dotčených společností generických léčiv vyvodila z několika konkrétních informací, specifických pro každou z nich, které se týkaly zejména jejich výrobní schopnosti a jejich zásob přípravků, jejich obchodních smluv, jejich kroků za účelem získání registrace a jejich žalob podaných proti společnosti Servier, že všechny měly skutečné a konkrétní možnosti vstoupit na trh (viz body 432 až 438, 579 až 585 a 718 až 722 dále). Taková podrobná analýza na základě informací vlastních každému údajnému potenciálnímu soutěžiteli je přitom rysem přezkumu jeho skutečných a konkrétních možností vstoupit na trh a odlišuje se od přezkumu samotných nepřekonatelných překážek vstupu na daný trh, který může vést ke zjištění existence potenciální hospodářské soutěže pouze na základě skutečnosti, že jakýkoliv hospodářský subjekt vstoupil na relevantní trh.

324

Tato zjištění nejsou zpochybněna tvrzeními žalobkyň, podle kterých Komise vycházela primárně z úmyslu společností generických léčiv vstoupit na trh a z akumulace nerealistických hypotéz (viz bod 309 výše), jelikož z repliky vyplývá, že žalobkyně těmito tvrzeními zpochybňují nikoliv použité kritérium, ale použití kritéria skutečných a konkrétních možností v projednávané věci, které bude přezkoumáno dále v rámci odpovědi na výtky podané proti posouzení každé ze sporných dohod.

325

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, posoudila Komise potenciální hospodářskou soutěž na relevantním trhu a použila kritérium skutečných a konkrétních možností.

326

Navíc lze uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdila Komise v duplice s odkazem na rozsudek ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2016:26) (viz bod 312 výše), nemohla se v projednávané věci omezit na ověření neexistence nepřekonatelných překážek vstupu na trh, aby z toho vyvodila existenci potenciální hospodářské soutěže na uvedeném trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 99 až 101).

327

Z bodů 28, 29, 32 a 34 rozsudku ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2016:26), sice vyplývá, že pokud jde o dohody, které se týkají rozdělení trhů, může se analýza hospodářského a právního kontextu, jehož je praktika součástí, omezit na to, co se jeví jako striktně nezbytné za účelem přijetí závěru o existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, a zejména ověřit, že překážky vstupu na relevantní trh nelze kvalifikovat jako nepřekonatelné (viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. června 2016, Portugal Telecom v. Komise, T‑208/13, EU:T:2016:368, body 177 a 181).

328

Je třeba mít nicméně nejprve za to, že z rozsudku ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2016:26), s přihlédnutím ke stanovisku generálního advokáta L. Watheleta ve věci Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2015:427, body 69, 70, 89 a 90), vyplývá, že omezení analýzy hospodářského a právního kontextu, které je v uvedeném rozsudku zakotveno, vyplývá z obzvláště zřejmé povahy některých omezení z hlediska účelu, které zejména proto, že dotčené dohody nejsou ani atypické, ani složité, nevyžadují důkladný přezkum hospodářského a právního kontextu za účelem prokázání, že jsou již z povahy dostatečně škodlivé.

329

V projednávané věci se přitom z toho důvodu, že sporné dohody byly uzavřeny ve formě dohod o smírném narovnání týkajících se patentů, nemohla protiprávní povaha a zejména povaha uvedených dohod jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu jevit jako zřejmá pro vnějšího pozorovatele. V tomto ohledu o tom svědčí skutečnost, že Komise analyzovala současně jejich protisoutěžní účel i jejich protisoutěžní důsledek. To je potvrzeno rovněž kvalifikací sporných dohod Komisí jako omezení z hlediska účelu ve smyslu rozsudku ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers (C‑209/07, EU:C:2008:643), a to, aniž je třeba v této fázi rozhodnout o této kvalifikaci. I když totiž z bodu 34 tohoto rozsudku vyplývá, že dohody o vyloučení z trhu narážejí „zjevně“ na pojetí vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže, Soudní dvůr nerozhodl, že dotčené dohody byly v této věci pro vnějšího pozorovatele zjevně nebo zřejmě dohodami o vyloučení a tak omezeními z hlediska účelu, která nevyžadují podrobnou analýzu jejich hospodářského a právního kontextu. Provedl naopak takovou analýzu tohoto kontextu, jakož i analýzu ustanovení a cílů dotčených dohod, aby z nich vyvodil, že byly dohodami o vyloučení, a tedy „zjevně“ dohodami, které omezují hospodářskou soutěž z hlediska účelu (rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, body 31 až 40).

330

Je třeba dále zdůraznit, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2016:26), nebyly výrobní a prodejní schopnosti výrobců, kteří se účastnili sporných praktik, zpochybněny a na relevantním trhu neexistoval žádný monopol. V projednávané věci je přitom zpochybněna právě schopnost společností generických léčiv vyrobit a uvést na trh sporný přípravek vzhledem k výlučným právům, kterými jsou patenty žalobkyň (viz bod 234 výše a bod 357 níže). Z tohoto rozsudku nelze tedy vyvodit, že určení povahy dohody jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu obecně a za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, nevyžaduje ověření skutečných a konkrétních možností stran dohody vstoupit na relevantní trh.

331

Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout výtku, která vychází z použití chybné definice potenciální hospodářské soutěže.

Ke kritériu dostatečně rychlého vstupu

332

V napadeném rozhodnutí se Komise s odkazem na rozsudky ze dne 3. dubna 2003, BaByliss v. Komise (T‑114/02, EU:T:2003:100), a ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise (T‑461/07, EU:T:2011:181), domnívala, že zásadní skutečností pro kvalifikaci podniku jako potenciálního soutěžitele je, že na trh může vstoupit natolik rychle, aby vyvíjel tlak na účastníky uvedeného trhu. Zdůraznila, že i když prodlení může odrážet obtíž vstoupit na trh z hlediska nákladů a času a tento vstup může být z důvodu tohoto prodlení obchodně méně přitažlivý, prodlení samo o sobě nezpochybňuje schopnost vstoupit na trh nebo tlak vykonávaný na společnost Servier nebo na jiné společnosti generických léčiv. Komise z toho v projednávané věci vyvodila s odkazem na časové údaje uvedené v nařízení o výjimkách a ve svých pokynech – zejména pokynech k použitelnosti článku 101 [SFEU] na dohody o horizontální spolupráci (Úř. věst. 2011, C 11, s. 1, dále jen „pokyny o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2011“), které stanoví nejzazší dobu tří let – jakož i na orientační a skutečné doby trvání soudních řízení, postupů k získání registrace a postupů k vývoji ÚL, že prodlení tvrzené žalobkyněmi a společnostmi generických léčiv se nejevilo dostatečně dlouhým k tomu, aby nově vstupující subjekt na trh generických léčiv nevykonával konkurenční tlak (body 1158, 1159, 1182 odůvodnění a poznámka pod čarou 1669 napadeného rozhodnutí; viz rovněž body 1125, 1126 a 1296 odůvodnění téhož rozhodnutí).

333

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tato analýza potenciální hospodářské soutěže z hlediska časového, provedená Komisí, je v souladu s použitelnými zásadami.

334

Podle ustálené judikatury totiž proto, aby subjekt mohl být kvalifikován jako potenciální soutěžitel, musí k jeho potenciálnímu vstupu dojít natolik rychle, aby vyvolal a vykonával tak konkurenční tlak na účastníky trhu (rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, bod 189; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 114).

335

Tato judikatura zohlednila pokyny o použitelnosti článku [101 SFEU] na dohody o horizontální spolupráci (Úř. věst. 2001, C 3, s. 2, dále jen „pokyny o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2001“) (viz rovněž pokyny o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2011), které nejen potvrzují požadavek na dostatečně rychlý vstup, ale rovněž stanoví orientační doby trvání toho, co může být dostatečně rychlým vstupem, který podle případů nepřekračuje dobu jednoho nebo tří let, když odkazují na jiné pokyny, jakož i na nařízení o blokových výjimkách.

336

Nicméně, jak upřesňují tyto pokyny (poznámka pod čarou 9 pokynů o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2001 a poznámka pod čarou 3 pokynů o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2011) i judikatura (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, body 171 a 189), tyto lhůty jsou pouze orientační a pojem „dostatečně rychlý“ vstup závisí na okolnostech posuzované věci, jakož i na právním a hospodářském kontextu, jehož je součástí, které musí být zohledněny za účelem určení, zda podnik, který není na trhu přítomen, vyvíjí konkurenční tlak na podniky, které v dané době na tomto trhu působí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, bod 169).

337

V projednávané věci přitom Komise přihlédla ke zvláštnostem hospodářského a právního kontextu věci, když posoudila délku každé z etap vyžadovaných pro vstup na trh. Je třeba zdůraznit, že právě z důvodu zvláštností farmaceutického odvětví a zejména různých etap, které musí být absolvovány, jakož i z důvodu existence patentů, podnikají společnosti generických léčiv často kroky s cílem vstoupit na trh ještě před uplynutím doby platnosti patentů tak, aby absolvovaly vyžadované etapy nejpozději v okamžiku tohoto uplynutí. Tyto kroky tedy mohou vyvíjet konkurenční tlak na společnost originálních léčiv, dokonce ještě před uplynutím doby platnosti patentů a skutečným vstupem společností generických léčiv na trh [viz bod 356 dále; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 6. prosince 2012, AstraZeneca v. Komise, C‑457/10 P, EU:C:2012:770, bod 108, ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 163, a ze dne 8. září 2016, Sun Pharmaceutical Industries a Ranbaxy (UK) v. Komise, T‑460/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:453, body 77 až 79].

338

Jak správně tvrdí žalobkyně (viz bod 311 výše), z toho však nelze vyvodit, že společnost generických léčiv může být považována za jednoho z jejich potenciálních soutěžitelů, jakmile začnou vyvíjet generický přípravek perindoprilu a pouze na tomto základě. Komise zajisté v bodě 1125 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdila, že potenciální hospodářská soutěž společností generických léčiv začíná, když subjekty, které chtějí uvést generický léčivý přípravek na trh, zahájí vývoj obchodně životaschopných technologií pro výrobu ÚL a konečného přípravku. Z následujících zmínek v tomto bodě odůvodnění, které odkazují na následnou analýzu postavení potenciálního soutěžitele každé z dotčených společnosti generických léčiv, stejně jako z této analýzy a obecných úvah napadeného rozhodnutí týkajících se kritéria dostatečně rychlého vstupu (viz bod 332 výše), však vyplývá, že Komise nezamýšlela vycházet z toho, že výkon konkurenčního tlaku začínal k datu zahájení vývoje generického přípravku, ale hodlala prokázat možnost výkonu konkurenčního tlaku od tohoto zahájení v případě, že by podmínky výkonu takového tlaku byly splněny. V každém případě, i kdyby bod 1125 odůvodnění byl vykládán tak, že stanoví začátek potenciální konkurence k datu zahájení vývoje generického přípravku, kritika tohoto posouzení musí být zamítnuta jako neúčinná, jelikož Komise z tohoto bodu odůvodnění nevycházela proto, aby vyvodila postavení dotčených společností generických léčiv jako potenciálních soutěžitelů. Jak totiž zdůrazňuje relevantním způsobem Komise k datu posouzení postavení společností generických léčiv jako potenciálních soutěžitelů, tedy v okamžiku uzavření sporných dohod, se domnívala, že všechny tyto společnosti dosáhly pokročilého stadia vývoje svého perindoprilu, a nevyjadřovala se k jejich dřívějšímu postavení potenciálního soutěžitele v okamžiku, kdy tento vývoj zahájily (viz bod 315 výše).

339

Stejně tak Komise sice připomněla v poznámce pod čarou 1840 v bodě 1296 odůvodnění napadeného rozhodnutí lhůtu tří let uvedenou v pokynech o dohodách o horizontální spolupráci z roku 2011, ale nevyvodila z toho žádný rozhodující důsledek v projednávané věci, takže výtky, že k této lhůtě přihlédla s ohledem zejména na čas vyžadovaný pro vývoj perindoprilu (bod 3137 odůvodnění napadeného rozhodnutí) musí být tedy odmítnuty jako neúčinné.

340

Komise kromě toho vyšla z myšlenky konkurenčního tlaku vlastního potenciální hospodářské soutěži proto, aby měla za to, že prodlení v procesu vstupu na trh, ke kterému může případně dojít ze strany společností generických léčiv, nestačí samo o sobě k vyloučení jejich postavení potenciálního soutěžitele, vyvíjejí-li nadále takový tlak z důvodu jejich schopnosti vstupu na trh, a citovala v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. dubna 2003, BaByliss v. Komise (T‑114/02, EU:T:2003:100). Komise se na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, právem opřela o výše uvedený rozsudek, jelikož i když Tribunál rozhodoval v tomto rozsudku za velmi odlišného kontextu od kontextu v projednávané věci, vyjádřil se i k dopadu několika odkladů vstupu na trh na postavení společnosti Babyliss jako potenciálního soutěžitele, kterýžto dopad je právě analyzován v napadeném rozhodnutí. Tribunál v tomto ohledu rozhodl, aniž to ostatně žalobkyně zpochybňují, že odklady vstupu nezpochybňovaly postavení Babyliss jako potenciálního soutěžitele, když vyšel z několika skutečností, které dokládaly výkon konkurenčního tlaku plynoucího z její schopnosti vstoupit na trh (rozsudek ze dne 3. dubna 2003, BaByliss v. Komise,T‑114/02, EU:T:2003:100, body 102 až 106). Z toho rovněž vyplývá, že jelikož zájem společností generických léčiv na tom, aby byly první na trhu, může mít dopad nanejvýš na jejich úmysl na trh vstoupit s ohledem na výši očekávaného zisku, ale nikoliv na jejich schopnost na trh vstoupit jako takovou, Komise správně v bodě 1182 odůvodnění napadeného rozhodnutí a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odmítla relevanci tohoto zájmu společností generických léčiv pro účely jejího posouzení údajného prodlení. Schopnost vstoupit na trh musí být totiž zkoumána s ohledem na kritérium hospodářsky životaschopné strategie (viz bod 318 výše), tedy odpovídat jednoduše rentabilnímu vstupu, a nikoliv nejrentabilnějšímu z možných vstupů na trh, jelikož by dotčená společnost generických léčiv byla první, která na trh vstoupí, a tak jediná, která by byla schopná konkurovat společnosti originálních léčiv, po určitou dobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Xellia Pharmaceuticals a Alfarma v. Komise, T‑471/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:460, bod 124).

341

Z toho vyplývá, že všechny výtky podané proti časovému posouzení potenciální hospodářské soutěže Komisí musí být zamítnuty.

Ke kritériu vnímání přítomných hospodářských subjektů

342

V napadeném rozhodnutí se Komise domnívala s odkazem na rozsudky ze dne 12. července 2011, Hitachi a další v. Komise (T‑112/07, EU:T:2011:342), a ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise (T‑519/09, nezveřejněný, EU:T:2014:263), že vnímání hospodářského subjektu, který již působí na trhu, hraje roli při posuzování potenciální hospodářské soutěže. Podle Komise totiž, pokud takový subjekt, který je již zkušený, vnímá konkurenční hrozbu ze strany společností generických léčiv, může taková hrozba vyvíjet konkurenční tlak na jeho chování na trhu a je relevantní pro účely posouzení potenciální hospodářské soutěže. S odkazem na rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise (T‑461/07, EU:T:2011:181), Komise uvedla, že potenciální hospodářskou soutěž může představovat pouhá existence podniku mimo trh a že tato samotná existence může zakládat konkurenční tlak, představovaný pravděpodobností vstupu (body 1160 až 1162 odůvodnění). Komise z toho vyvodila, že za účelem odpovědi na otázku, zda společnosti generických léčiv vykonávají konkurenční tlak na Servier, bude zohledněno vnímání subjektu, který již působí na trhu, Servier, a vnímání ostatních konkurenčních společností generických léčiv (bod1163 odůvodnění). V projednávané věci se domnívala, že společnosti generických léčiv byly vnímány jako potenciální konkurenti jak společností Servier, tak jejich vlastními rivaly, kteří vyrábějí generika (bod 1183 odůvodnění).

343

Bez dalšího lze uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí použila kritérium vnímání hospodářského subjektu již přítomného na trhu, jako kritérium mezi jinými, za účelem určení postavení společností generických léčiv jako potenciálního soutěžitele, jak o tom svědčí příslovce „taktéž“ připomenutá v bodě 342 výše, jakož i přezkum ostatních kritérií pro posouzení potenciální hospodářské soutěže pro každou z uvedených společností (viz body 432 až 438, 579 až 585 a 718 až 722 výše).

344

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je přitom použití kritéria vnímání subjektu již přítomného na trhu, jako kritéria pro posouzení potenciální soutěže mezi jinými kritérii, v souladu s judikaturou použitelnou v projednávané věci, dovolávanou žalobkyněmi.

345

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Tribunál jasně zohlednil kritérium vnímání hospodářského subjektu již přítomného na trhu, v rozsudku ze dne 12. července 2011, Hitachi a další v. Komise (T‑112/07, EU:T:2011:342), za účelem prokázání existence potenciální hospodářské soutěže. Z bodů 90, 226 a 319 tohoto rozsudku, připomenutých v bodě 1160 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že nejen dotčené dohody uzavřené mezi evropskými a japonskými výrobci představovaly závažné indicie o tom, že jsou japonští výrobci vnímáni evropskými výrobci jako věrohodní potenciální soutěžitelé, ale rovněž že z nich vyplývá existence možností japonských výrobců vstoupit na evropský trh (v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise, T‑519/09, nezveřejněný, EU:T:2014:263, bod 231). Tribunál sice rovněž provedl objektivní analýzu potenciální hospodářské soutěže, když přezkoumal zejména schopnost japonských výrobců vstoupit na evropský trh (rozsudek ze dne 12. července 2011, Hitachi a další v. Komise, T‑112/07, EU:T:2011:342, body 157 a 160), jak ostatně uvedla Komise v bodě 1160 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato objektivní analýza však pouze prokazuje, že subjektivní kritérium vnímání hospodářským subjektem již přítomným na trhu, představuje pouze jedno z kritérií mezi jinými k posouzení existence potenciální hospodářské soutěže.

346

V rozsudku ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise (T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 115), dovolávaném žalobkyněmi, Tribunál rozhodl, že existence dohody a tak vnímání stran této dohody nemůže sama o sobě stačit k prokázání existence potenciální hospodářské soutěže ke dni podpisu dohody, ani tuto existenci nutně neimplikuje. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tento rozsudek tak dospěl k závěru nikoli o irelevanci kritéria vnímání hospodářským subjektem již přítomným na trhu, ale pouze o nedostatečnosti samotného vnímání tohoto subjektu k prokázání existence potenciální hospodářské soutěže v případě neexistence jakékoliv jiné skutečnosti, která by takovéto prokázání umožňovala.

347

Z toho vyplývá, že podle judikatury je kritérium vnímání subjektu již přítomného na trhu relevantním kritériem, ale nikoliv dostatečným pro posouzení existence potenciální hospodářské soutěže. Jak tvrdí relevantním způsobem totiž žalobkyně vzhledem k jeho subjektivní, a tedy proměnlivé povaze podle dotčených hospodářských subjektů, k jejich znalostem trhu, stejně jako k jejich vztahům s jejich hypotetickými soutěžiteli nemůže vnímání těchto subjektů, byť zkušených, samo o sobě mít za to, že jiný předmětný hospodářský subjekt je jedním z jejich potenciálních soutěžitelů. Naopak toto vnímání může podpořit schopnost subjektu vstoupit na trh, a tak přispět k jeho kvalifikaci jako potenciální soutěžitel [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 103 a 104, a ze dne 8. září 2016, Sun Pharmaceutical Industries a Ranbaxy (UK) v. Komise, T‑460/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:453, bod 88].

348

V důsledku toho je třeba odmítnout argumenty žalobkyň podané proti zohlednění vnímání subjektů již přítomných na trhu Komisí za účelem prokázání existence potenciální hospodářské soutěže.

349

Žalobkyně a vedlejší účastnice vytýkají Komisi, že kvalifikovala společnosti generických léčiv jako potenciální soutěžitele Servier i přes překážky jejich vstupu na trh, které jsou tvořeny patenty, jejichž je Servier majitelkou.

350

V napadeném rozhodnutí se Komise domnívala, že strany nesprávně tvrdily s odkazem zejména na rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise (T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 362), že vstup na trh byl nemožný z důvodu, že existence patentu vylučovala jakoukoliv možnost hospodářské soutěže, v důsledku čehož dospěly k závěru, že patenty Servier vytvářely „jednostrannou blokaci“ ve smyslu pokynů z roku 2004 o dohodách o převodu technologií, které nejsou navíc v projednávané věci použitelné (body 1167 a 1168 odůvodnění, jakož i poznámka pod čarou 1638).

351

Komise dodala, že v každém případě společnosti generických léčiv měly možnost zaprvé zpochybnit platnost patentů Servier. V tomto ohledu připomněla rozsudek ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise (193/83, EU:C:1986:75, bod 92), na základě kterého je ve veřejném zájmu odstranit, zejména prostřednictvím žalob napadajících platnost patentů, jakoukoliv překážku hospodářské činnosti, která by mohla vyplývat z nesprávně uděleného patentu, jakož i rozsudek ze dne 6. prosince 2012, AstraZeneca v. Komise (C‑457/10 P, EU:C:2012:770, bod 108), ve kterém bylo uvedeno, že potenciální hospodářská soutěž může existovat i před uplynutím doby platnosti patentu k molekule (body 1132, 1165 a 1169 odůvodnění, jakož i poznámka pod čarou 1640 napadeného rozhodnutí). Komise dodala, že skutečnost, že se Servier dovolávala nebo se hodlala dovolat porušování práv z jejích patentů, byla irelevantní pro účely určení, zda tyto patenty mohly zablokovat vstup generických léčivých přípravků na trh, když zdůraznila neexistenci domněnky o porušování práv a neexistenci soudního rozhodnutí, které by takové porušení po dobu relevantního období konstatovalo (body 1169 až 1171 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesnila, že vychází, pokud jde o vnímanou možnost neplatnosti nebo porušování práv z patentů Servier, z hodnocení provedených samotnými stranami, jakož i třetími osobami, tak jak jsou uvedena v dokumentech z doby uzavření sporných dohod nebo z doby dřívější (bod 1172 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

352

Komise měla za to, že společnosti generických léčiv měly rovněž možnost, zadruhé využít alternativní cesty pro přístup na trhy, na kterých probíhaly spory (bod 1175 odůvodnění). Jednak společnosti generických léčiv mohly nadále uvést na trh perindopril rizikově, tedy s rizikem, že společnost originálních léčiv, podá žalobu pro porušení práv. Komise v tomto ohledu zdůraznila, že vzhledem k praxi podávání přihlášek patentů k postupu po uplynutí doby platnosti patentu k molekule, byly téměř veškeré prodeje po tomto uplynutí doby rizikové a že výsledkem rizikového vstupu společnosti Apotex na trh v roce 2006 byl rozsudek, kterým byl patent 947 prohlášen za neplatný a společnosti Servier bylo poskytnuto odškodnění (body 1176 a 1177 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho společnosti generických léčiv mohly změnit své postupy buď přímo, nebo změnou dodavatele ÚL, aby zabránily tvrzením o porušování práv. I když by případně došlo k regulatorním prodlením, představovaly tyto změny podle Komise životaschopnou alternativní cestu přístupu na trh (bod 1178 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

353

Komise dospěla v bodě 1179 odůvodnění napadeného rozhodnutí k následujícímu závěru:

„[…] smírná narovnání byla uzavřena v kontextu, kdy uplynula doba platnosti patentu k molekule a kdy všechny strany generických léčiv byly zapojeny přímo nebo nepřímo do soudních žalob nebo sporů týkajících se jednoho nebo několika zbývajících patentů Servier, ať již ve formě obrany proti žalobám pro porušení práv nebo vzájemnými žalobami a návrhy na neplatnost uvedených patentů. Společnosti generických léčiv se mohly rozhodnout rovněž pro další patentová opatření jako potenciální cesty pro přístup na trh. Komise přezkoumá podrobně, zda společnosti generických léčiv, které se snažily překonat překážky v oblasti patentů a uvést na trh svůj generický perindopril, byly zdrojem konkurenčního tlaku ve vztahu k Servier i přes její patenty. V tomto směru je třeba připomenout, že všechny dohody uvedené v tomto rozhodnutí byly uzavřeny v okamžiku, kdy panovala nejistota ohledně toho, zda byl porušen nějaký patent, a zejména zda mohl být patent 947 prohlášen za neplatný. Samotná existence a dovolávání se patentů Servier nezabránilo tedy všem možnostem potenciální nebo skutečné hospodářské soutěže“.

354

Žalobkyně a vedlejší účastnice v podstatě tvrdí, že tato analýza Komise abstrahuje od účinků spojených s patentem, který byl prohlášen za platný nebo jehož platnost se předpokládá, tak jak jsou stanoveny právními předpisy nebo uznány judikaturou. Vytýkají Komisi kromě toho, že porušila pokyny z roku 2004 a z roku 2014 o dohodách o převodu technologií, jakož i některé úvahy, které učinila při svém posouzení zneužití dominantního postavení Servier v napadeném rozhodnutí a v jiných rozhodnutích.

K porušení účinků patentů Servier, které byly prohlášeny za platné nebo jejichž platnost se předpokládá

355

Podle žalobkyň a vedlejších účastnic představuje patent, jehož platnost se předpokládá, přinejmenším od prohlášení platnosti až do doby uplynutí jeho platnosti legální zákaz vstupu na trh, který brání jakékoliv potenciální hospodářské soutěži.

356

Z bodu 108 rozsudku ze dne 6. prosince 2012, AstraZeneca v. Komise (C‑457/10 P, EU:C:2012:770), citovaného Komisí v napadeném rozhodnutí (viz bod 351 výše), nicméně vyplývá, že potenciální hospodářská soutěž může existovat na trhu ještě před uplynutím doby platnosti patentu. Konkrétněji Soudní dvůr rozhodl, že dodatková ochranná osvědčení, která měla prodloužit účinky patentu, měla nejen značný vylučující účinek po ukončení platnosti patentů, ale mohla rovněž zhoršit strukturu trhu narušením potenciální hospodářské soutěže i před tímto ukončením, přičemž toto zjištění o existenci potenciální hospodářské soutěže ještě před uplynutím doby platnosti patentů nezáviselo na skutečnosti, že dodatková ochranná osvědčení, o která se jednalo, byla získána podvodem a protiprávně (rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 164). Výlučné právo, které představuje patent, tak nebrání jako takové existenci potenciální hospodářské soutěže během daného období výlučnosti.

357

I když totiž, jak zdůrazňují žalobkyně a vedlejší účastnice, takové výlučné právo má obvykle za následek, že soutěžitelé zůstanou mimo trh, jelikož jsou povinni toto výlučné právo respektovat na základě veřejné právní úpravy (rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise, T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 362; viz rovněž bod 234 výše), tento účinek vylučující hospodářskou soutěž se týká skutečných soutěžitelů, kteří uvádějí na trh přípravky, které porušují práva. Patent přiznává svému majiteli výlučné právo používat vynález za účelem výroby a prvního uvedení průmyslových výrobků na trh, jakož i právo bránit se proti jakémukoliv porušování práv (rozsudky ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper, 15/74, EU:C:1974:114, bod 9, a ze dne 16. července 2015, Huawei Technologies, C‑170/13, EU:C:2015:477, bod 46; viz rovněž bod 234 výše), ale nebrání sám o sobě tomu, aby hospodářské subjekty podnikly kroky nutné k tomu, aby byly schopny vstoupit na relevantní trh k uplynutí doby platnosti patentu, a vyvíjely tak konkurenční tlak na majitele patentu, který je rysem existence potenciální hospodářské soutěže před tímto uplynutím. Nebrání ani tomu, aby tyto subjekty podnikly kroky vyžadované výrobou a uvedením na trh výrobku, který neporušuje práva, které umožní, aby byly považovány za skutečné konkurenty majitele patentu počínaje jejich vstupem na trh a případně za potenciální konkurenty až do tohoto vstupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 164).

358

To platí o to více ve farmaceutickém odvětví, ve kterém právní předpisy týkající se poskytování registrací, které jsou vyžadovány proto, aby léčivý přípravek mohl být uveden na trh, umožňují příslušným orgánům vydat registraci pro generický léčivý přípravek, i když je referenční přípravek chráněn patentem. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (Úř. věst. 2001, L 311, s. 67; Zvl. vyd. 13/27, s. 69), v pozměněném znění, vyplývá, že žádosti o registraci pro generické léčivé přípravky lze projednat ve zkráceném řízení na základě výsledků testů a zkoušek sdělených v žádosti o registraci originálního léčivého přípravku a že údaje týkající se těchto výsledků lze použít a umožňují tedy udělení registrace před uplynutím doby platnosti patentu k originálnímu léčivému přípravku (článek 10 směrnice 2001/83; viz rovněž body 74 a 75 odůvodněné napadeného rozhodnutí). Právní předpisy týkající se uvádění léčivých přípravků na trh samy stanoví, že společnost generických léčiv může vstoupit na trh díky legálně udělené registraci nebo alespoň zahájit řízení směřující k získání registrace po dobu ochrany patentu společnosti originálních léčiv. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je tomu tak stejně ve vnitrostátních právních předpisech, které provádějí směrnici 2001/83, jelikož z konečné zprávy z odvětvového šetření Komise ve farmaceutickém odvětví ze dne 8. července 2009, o kterou se opírají, vyplývá, že slovenské orgány změnily právní předpisy v tomto smyslu a že maďarské orgány vyžadují pouze „patentové prohlášení“, kterým se společnost generických léčiv zaváže, že neuvede na trh přípravek porušující práva před uplynutím doby platnosti dotčeného patentu. Skutečnost, zdůrazněná žalobkyněmi, že interní e-mail Servier uvádí, že „se zdá, že soubory dokumentace k perindoprilu [některých společností generických léčiv] jsou blokovány [slovenským regulačním orgánem], dokud je patent 947 v platnosti“, toto zjištění nemůže zpochybnit.

359

Navíc systém patentové ochrany je pojat tak, že má-li se za to, že jsou patenty platné počínaje jejich přihláškou (rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise, T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 362), tato domněnka platnosti neznamená ipso facto porušující povahu všech přípravků uvedených na trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 121 a 122). Jak správně zdůrazňuje Komise v napadeném rozhodnutí (viz bod 351 výše) a aniž by to bylo žalobkyněmi specificky zpochybněno, neexistuje domněnka o porušování práv, jelikož takové porušení musí být zjištěno soudem. Jak totiž vyplývá z rozsudku ze dne 25. února 1986, Windsurfing International v. Komise (193/83, EU:C:1986:75, bod 52), Pokud by soukromý subjekt, který je majitelem patentu, mohl vlastním posouzením nahradit posouzení provedené příslušným orgánem ohledně existence porušení jeho patentového práva, mohl by majitel patentu použít toto posouzení za účelem rozšíření působnosti svého patentu (viz rovněž bod 1171 odůvodnění a poznámka pod čarou 1642 napadeného rozhodnutí). V důsledku toho je možné, aby hospodářský subjekt převzal riziko, že vstoupí na trh s přípravkem, včetně takového přípravku, který potenciálně porušuje práva z platného patentu, přičemž tento rizikový vstup nebo uvedení na trh (viz zejména body 75 a 1176 odůvodnění napadeného rozhodnutí) mohou být úspěšné, pokud se majitel patentu vzdá práva podat žalobu pro porušení práv nebo pokud by tato žaloba pro porušení práv byla zamítnuta v případě, že by byla podána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 128 a 165). V tomto ohledu je třeba upřesnit, že tato možnost rizikového vstupu na trh přispívá k prokázání, že patenty nepředstavují nepřekonatelné překážky vstupu společností generických léčiv na trh, ale sama o sobě neznamená, že tyto společnosti mají skutečné a konkrétní možnosti na trh vstoupit, které závisí na jejich schopnosti a úmyslu takový rizikový vstup uskutečnit.

360

Na rozdíl od toho, co tvrdí vedlejší účastnice, neobrací tento přístup Komise domněnku platnosti spojenou s patenty tím, že připouští existenci potenciální hospodářské soutěže, ledaže by platnost patentu byla potvrzena soudem a porušování práv z platného patentu bylo zjištěno soudem. Vedlejší účastnice totiž vychází z chybného výkladu napadeného rozhodnutí, jelikož se v něm Komise v podstatě správně domnívala (viz body 357 až 359 výše) nikoli, že bylo třeba mít za to, že patent je neplatný do doby vydání soudního rozhodnutí týkajícího se jeho platnosti a existence porušování práv, ale že do vydání takového rozhodnutí domněnka platnosti patentu nebrání rizikovému vstupu na trh (body 1171 a 1176 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

361

Je třeba zdůraznit, že stejná neexistence domněnky porušování práv se použije v případě prohlášení platnosti dotčeného patentu příslušným orgánem. Jestliže patent nebrání jako takový skutečnému nebo potenciálnímu vstupu soutěžitelů na trh, nevylučuje prohlášení platnosti uvedeného patentu takovou hospodářskou soutěž, pokud není spojeno s prohlášením o porušování práv. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že rozhodnutí EPÚ ze dne 27. července 2006 prohlásilo patent 947 za platný, nestačí sama o sobě tomu, aby bylo zabráněno výkonu potenciální hospodářské soutěže.

362

Tyto úvahy nejsou zpochybněny judikaturou citovanou vedlejší účastnicí.

363

Zaprvé se rozsudky ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise (T‑374/94, T‑375/94, T‑384/94 a T‑388/94, EU:T:1998:198), a ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise (T‑360/09, EU:T:2012:332), totiž netýkaly práv duševního vlastnictví, ale vztahovaly se k výlučným právům, která bránila z právního i faktického hlediska poskytování dotčených služeb, jakož i přístupu k infrastruktuře. Mimoto i kdyby bylo třeba se domnívat, že „faktické územní monopoly“ uvedené v rozsudku ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise (T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 102), nejsou bez připomenutí výlučnými právy, která jsou patenty (viz bod 234 výše), z tohoto rozsudku vyplývá, že Tribunál vyvodil neexistenci potenciální hospodářské soutěže nikoliv ze samotné existence těchto monopolů, ale ze skutečnosti, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že existovaly skutečné a konkrétní možnosti pro jiného dodavatele plynu vstoupit na německý trh s plynem i přes uvedené monopoly, čímž připustil, že takové monopoly nestačí samy o sobě k vyloučení existence potenciální hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, body 103 až 107).

364

Zadruhé, i když se rozsudky ze dne 31. května 1979, Hugin Kassaregister a Hugin Cash Registers v. Komise (22/78, EU:C:1979:138), a ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise (T‑83/91, EU:T:1994:246), týkají práv duševního vlastnictví a zejména, pokud jde o druhý rozsudek, patentů, nelze z nich však vyvodit, že dotčené patenty a ostatní práva duševního vlastnictví představují nepřekonatelné překážky vstupu na trh, které vylučují existenci potenciální hospodářské soutěže. V rozsudku ze dne 31. května 1979, Hugin Kassaregister a Hugin Cash Registers v. Komise (22/78, EU:C:1979:138, bod 9), totiž Soudní dvůr vyvodil existenci monopolu, jak byl ostatně připuštěn žalobkyní, a tak neexistenci účinné hospodářské soutěže na trhu s náhradními díly pro registrační pokladny vyrobené uvedenou žalobkyní, ze souboru „důvodů obchodní povahy“, mezi kterými byly, ale nikoliv výlučně – jak vyplývá ostatně výslovněji ze zprávy z jednání v této věci (s. 1885) – právní předpisy Spojeného království o užitných vzorech a právu autorském. Stejně tak v rozsudku ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise (T‑83/91, EU:T:1994:246, bod 110), se Tribunál sice domníval, že dotčených několik patentů bránilo příchodu nových soutěžitelů na trh s aseptickými stroji. Z toho však nelze vyvodit, že patenty byly považovány jako takové za nepřekonatelné překážky vstupu na dotčený trh vzhledem k mnohosti dotčených patentů, zdůrazněné Tribunálem, existenci technologických překážek, rovněž zohledněné pro účely závěru o existenci překážek, a zvláště k přítomnosti soutěžitele, který držel 10 % dotčeného trhu.

365

Výše uvedené úvahy nejsou zpochybněny ani čl. 9 odst. 1 směrnice 2004/48, rovněž zmíněným vedlejší účastnicí, který stanoví, že členské státy zajistí, aby soudní orgány mohly vydat vůči údajnému porušovateli práv usnesení o předběžném opatření s cílem zamezit hrozícímu porušení práva duševního vlastnictví nebo předběžně zakázat pokračování v údajném porušování tohoto práva.

366

Taková usnesení o předběžném opatření nebo předběžné příkazy sice brání údajnému porušovateli práv, aby vstoupil na trh, a tedy výkonu skutečné hospodářské soutěže na tomto trhu po dobu stanovenou uvedenými usneseními. Nicméně vzhledem k této předběžné povaze a v případě neexistence rozhodnutí, které by pravomocně rozhodlo o existenci porušování práv a takové porušování konstatovalo a přijalo nápravná opatření, která jsou nezbytná, jsou tato usnesení o předběžném opatření nebo předběžné příkazy pouze dočasnými překážkami, a nikoli nepřekonatelnými překážkami, které by bránily uskutečnění kroků s cílem uvést na trh přípravek, který údajně porušuje práva, a tak výkonu potenciální hospodářské soutěže.

367

S ohledem na omezený čas pro analýzu, který má příslušný orgán pro vydání svého rozhodnutí, a s ohledem na podmínky vyžadované čl. 9 odst. 3 směrnice 2004/48 proto, aby bylo nařízeno předběžné opatření, zejména přesvědčení s dostatečnou mírou jistoty ohledně porušení práva duševního vlastnictví, je přijetí takových předběžných rozhodnutí založeno pouze na nutně stručném prima facie posouzení údajného porušení práv, které bude muset být potvrzeno nebo případně vyvráceno v návaznosti na důkladnější posouzení podmínek vyžadovaných pro konstatování existence porušení práv. Kromě toho dotčené společnosti generických léčiv mají možnost zabránit přijetí nepříznivého rozhodnutí nejen předložením argumentů o opaku v rámci řízení ve věci samé, ale rovněž tím, že zpochybní souběžně platnost dotčeného patentu prostřednictvím vzájemného návrhu na neplatnost tohoto patentu. Přijetí usnesení o předběžném opatření nebo předběžného příkazu, a tím spíše samotné riziko, že takové usnesení nebo příkaz budou přijaty, nemůže s ohledem zejména na přijetí takových předběžných rozhodnutí vůči jiným společnostem generických léčiv jako takové umožňovat vyloučení postavení společnosti generických léčiv skutečně nebo potenciálně dotčené tímto druhem rozhodnutí jako potenciálního soutěžitele.

368

Mimoto rozsudek ve věci samé, kterým by byla konstatována existence porušení práv, má sám o sobě předběžnou povahu, dokud nebyly vyčerpány možné procesní prostředky. Na rozdíl od toho, co tvrdí vedlejší účastnice, se totiž Komise správně domnívala v bodech 1132 a 1169 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že zpochybnění patentů a rozhodnutí týkajících se těchto patentů představuje „projev […] hospodářské soutěže“ v oblasti patentů. S ohledem na riziko porušení práv, kterému čelí jakákoliv společnost generických léčiv, a na nepříslušnost soukromých hospodářských subjektů posoudit existenci porušení práv, uvedenou výše (viz bod 359 výše), představuje totiž soudní žaloba jeden z prostředků, které má k dispozici společnost generických léčiv proto, aby toto riziko snížila a vstoupila na trh, tím, že se domůže prohlášení o neporušování práv nebo zneplatnění potenciálně porušovaného patentu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 122). Z toho rovněž vyplývá, že dokud má společnost generických léčiv k dispozici procesní prostředky za účelem zpochybnění dotčených patentů a jejich porušení, aby tak získala přístup na trh, lze se domnívat, že uvedené patenty nepředstavují v zásadě nepřekonatelné překážky tomuto přístupu.

K porušení pokynů z roku 2004 a pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií

369

Nelze se domnívat, že v napadeném rozhodnutí Komise porušila pokyny z roku 2004 a pokyny z roku 2014 o dohodách o převodu technologií, i kdyby byly v projednávané věci použitelné.

370

Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, rozhodnutí, která konstatují platnost dotčených patentů, a zejména rozhodnutí EPÚ ze dne 27. července 2006, neosvědčují „blokování“ plynoucí z patentů považované pokyny z roku 2004 a pokyny z roku 2014 o dohodách o převodu technologií za překážku výkonu potenciální hospodářské soutěže. V pokynech z roku 2004 o dohodách o převodu technologií (bod 32) stejně jako v pokynech z roku 2014 (bod 32), je totiž blokování vymezeno jako situace, kdy subjekt nemůže vstoupit na trh, aniž by porušil práva duševního vlastnictví jiného subjektu. Je přitom třeba připomenout, že rozhodnutí, která konstatují platnost patentu, nebrání sama o sobě rizikovému vstupu na trh, a že bránit mu může pouze rozhodnutí, které konstatuje porušení dotčeného práva duševního vlastnictví, tedy porušování práv z dotčeného patentu (viz body 359 a 361 výše). Tak „rozhodnutí soudů“ uvedená v pokynech z roku 2004 o dohodách o převodu technologií (bod 32) a „pravomocná soudní rozhodnutí“ uvedená v pokynech z roku 2014 (bod 33), jako prokazující s jistotou existenci blokování, odkazují nikoliv na rozhodnutí, která konstatují platnost patentu, ale na rozhodnutí, která konstatují porušování práv z tohoto patentu.

371

Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise neporušila ani doporučení pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií týkající se analýzy potenciální hospodářské soutěže v případě neexistence blokování stanoveného soudním rozhodnutím. Je třeba připomenout v tomto ohledu, že na základě bodu 31 pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií se považují subjekty „za potenciálního soutěžitele na výrobkovém trhu, jestliže je pravděpodobné, že by při neexistenci dohody provedli dodatečné investice nutné ke vstupu na relevantní trh v reakci na malé, ale trvalé zvýšení cen výrobků“ a „[p]ravděpodobnost tohoto vstupu by měla být posuzována na reálném základě, tj. na základě skutečností daného případu“. Kromě toho podle bodu 33 těchto pokynů:

„V případě neexistence jistoty ve formě pravomocného soudního rozhodnutí, že k blokování dochází, a tedy jistoty ohledně této věci, se strany při řešení otázky, zda jsou potenciálními soutěžiteli, budou muset opírat o všechny důkazy dostupné v daném okamžiku, a zda neexistuje možnost [obcházení] práv duševního vlastnictví, včetně možnosti, že v konkrétním případě k porušování práv duševního vlastnictví dochází. Značné, již provedené investice či pokročilé plány pro vstup na daný trh mohou podpořit názor, že strany jsou přinejmenším potenciálními soutěžiteli, a to i v případě, že blokování nelze vyloučit […]“

372

Jak přitom vyplývá z bodů 323 a 325 výše, Komise použila v projednávané věci kritérium skutečných a konkrétních možností za účelem prokázání postavení dotčených společností generických léčiv jako potenciálních soutěžitelů a opřela se tak v souladu s výše uvedenými body pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií nikoli o neexistenci nemožnosti vstoupit, ale o pravděpodobnost vstupu posouzenou na základě reálných důvodů a dostupných údajů týkajících se zejména sporné situace stran, stavu vývoje jejich přípravků a jejich kroků za účelem získání registrace léčivého přípravku (viz rovněž 432 až 438, 579 až 585 a 718 až 722 dále). Mimoto, pokud by argumenty žalobkyň musely být vykládány tak, že zpochybňují zjištění Komise o pravděpodobnosti vstupu společností generických léčiv na trh, budou přezkoumány dále v rámci analýzy výtek, které zpochybňují postavení každé z těchto společností jako potenciálního soutěžitele.

373

Je třeba rovněž dodat, že na rozdíl od toho, co tvrdí vedlejší účastnice, z této analýzy pravděpodobností vstupu společností generických léčiv na trh, vyžadované pokyny z roku 2004 a pokyny z roku 2014 o dohodách o převodu technologií a provedené Komisí, právě vyplývá, že existence potenciální hospodářské soutěže se nevyvozuje ipso facto z neexistence prokázaného blokování, ale že vyžaduje, k tomu, aby byla prokázána, skutečnou analýzu, která může vést k tomu, že postavení potenciálního soutěžitele nebude společnosti přiznáno i přes neexistenci blokování plynoucího z patentů.

K vnitřnímu rozporu v rámci napadeného rozhodnutí

374

Podle žalobkyň je stanovisko Komise v rozporu s jejími posouzeními v napadeném rozhodnutí týkajícími se zneužití dominantního postavení Servier. Konkrétně jí vytýkají, že vnitřně rozporným způsobem uznala vylučující moc patentů Servier v části napadeného rozhodnutí věnované zneužití dominantního postavení Servier (body 2572, 2857 a 2972 odůvodnění) a odmítla riziko vyloučení společností generických léčiv z trhu v důsledku těchto patentů v části napadeného rozhodnutí týkající se článku 101 SFEU.

375

Toto tvrzení o vnitřním rozporu lze již v této fázi odmítnout, aniž by bylo třeba rozhodnout o vymezení relevantních trhů Komisí v rámci její analýzy účinků omezujících hospodářskou soutěže sporných dohod a zneužití dominantního postavení Servier.

376

Je třeba totiž zaprvé uvést, že jestliže Komise skutečně dospěla v napadeném rozhodnutí (body 2857 a 2972 odůvodnění) k závěru o neexistenci skutečně životaschopného zdroje hospodářské soutěže na trhu, pojem životaschopnosti použitý v těchto bodech odůvodnění k vymezení relevantního trhu, a sice trh na vstupu s technologiemi pro výrobu ÚL perindoprilu, a k určení existence dominantního postavení na tomto trhu pro účely použití článku 102 SFEU, se liší od pojmu použitého za účelem určení životaschopnosti vstupu na trh v rámci použití článku 101 SFEU. Je chápán totiž šířeji jako „hospodářská a regulatorní životaschopnost“ a tato regulatorní životaschopnost je chápána striktně jako vyloučená, existuje-li patent na trhu, jelikož patent brání závěru, že je dotčená technologie zastupitelná technologií krytou patentem (poznámka pod čarou 3386 napadeného rozhodnutí; viz rovněž body 2748 a 2754 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za účelem odmítnutí relevance posouzení provedených Komisí v bodech 2857 a 2972 odůvodnění napadeného rozhodnutí v projednávané věci je dále možné uvést, že se tato posouzení týkají existence skutečné a účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu a nikoli vyhlídek vstupu potenciálních soutěžitelů na trh.

377

Mimoto a zadruhé je třeba uvést, že v jiných částech napadeného rozhodnutí citovaných žalobkyněmi a vedlejší účastnicí (body 2571 a 2572 odůvodnění), věnovaných vymezení koncového výrobkového trhu a určení existence dominantního postavení na tomto trhu, se Komise v podstatě domnívala, že patenty Servier byly významnými, ale nikoli absolutními překážkami vstupu na trh v souladu s jejím posouzením potenciální hospodářské soutěže na tomto trhu.

K vnitřnímu rozporu mezi napadeným rozhodnutím a ostatními rozhodnutími Komise

378

Podle žalobkyň a vedlejší účastnice je stanovisko Komise v rozporu s některými jejími staršími rozhodnutími [rozhodnutí Komise 94/770/ES ze dne 6. října 1994 v řízení podle článku [101 SFEU] a podle článku 53 Dohody o EHP (věc IV/34.776 – Pasteur Merieux/Merck) a rozhodnutí Komise C(2013) 8535 final ze dne 26. listopadu 2013 v řízení podle článku 6 nařízení č. 139/2004 (věc COMP/M.6944 – Thermo Fisher Scientific/Life Technologies)]. Zatímco v těchto jiných rozhodnutích Komise vyvodila z existence patentů nebo sporů v oblasti patentů neexistenci silného konkurenčního tlaku společností generických léčiv, domnívala se v napadeném rozhodnutí i přes existenci těchto sporů, které mohou vést k vyloučení společností generických léčiv z trhu, že tyto společnosti byly potenciálními soutěžiteli Servier schopnými vykonávat silný konkurenční tlak na perindopril Servier.

379

V tomto ohledu je třeba se domnívat, že napadené rozhodnutí není v žádném případě v rozporu s rozhodnutími Komise citovanými žalobkyněmi a vedlejší účastnicí. Je totiž třeba především připomenout, že jelikož patenty v zásadě nepředstavují nepřekonatelné překážky vstupu soutěžitele na trh, ale mohou takové překážky vytvořit podle výsledku sporů v oblasti patentů a mít dopad na skutečné a konkrétní možnosti na tento trh vstoupit (viz body 359 až 368 výše a 442 až 453, 589 až 597 a 726 až 735 dále), není vyloučeno, že se Komise mohla v některých svých rozhodnutích, včetně zejména obou výše uvedených rozhodnutí, opřít o existenci patentů k vyvození neexistence potenciální hospodářské soutěže. Je třeba dále uvést, že v obou těchto rozhodnutích Komise konstatovala existenci překážek vstupu na trh nebo neexistenci potenciální hospodářské soutěže, když se opřela nejen o existenci patentů nebo sporů v oblasti patentů, ale rovněž o další ukazatele, jako obtíž získat registraci léčivého přípravku, výše vyžadovaných investic nebo existující obchodní vztahy, takže z toho nelze vyvodit, že existence patentů nebo sporů v oblasti patentů brání jako taková ve výkonu potenciální hospodářské soutěže.

380

Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise domnívala, aniž by se dopustila pochybení, že patenty Servier nepředstavovaly v projednávané věci nepřekonatelné překážky vstupu společností generických léčiv na trh. K datu uzavření sporných dohod žádné pravomocné rozhodnutí o žalobě pro porušení práv totiž nekonstatovalo porušující povahu přípravků uvedených společností.

381

Zbývá tak určit, zda se Komise rovněž správně domnívala, že společnosti generických léčiv měly vzhledem k vlastnostem vlastním pro každou z nich skutečné a konkrétní možnosti vstoupit na relevantní trh, a za tímto účelem se vyjádřit k argumentům, které zpochybňují existenci takové možnosti, předložené v rámci specifické argumentace týkající se každé ze sporných dohod. Je třeba již v této fázi upřesnit, že tento přezkum výtek podaných proti posouzení skutečných a konkrétních možností společností generických léčiv vstoupit na trh Komisí musí být proveden s přihlédnutím k následujícím čtyřem zásadám a úvahám.

382

Zaprvé je třeba připomenout, že z judikatury týkající se určení existence skutečných a konkrétních možností vstoupit na trh (viz bod 318 výše) vyplývá, že zásadní skutečností, ze které musí vycházet kvalifikace jako potenciální soutěžitel, spočívá ve schopnosti podniku vstoupit na uvedený trh, a přestože je úmysl podniku vstoupit na trh případně relevantní pro účely ověření, zda může být považován za potenciálního soutěžitele, je pouze doplňkovým kritériem. Konkrétněji, úmysl vstoupit na trh není nezbytný pro uznání existence potenciální hospodářské soutěže na uvedeném trhu (rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, bod 169), ani ji nemůže zpochybnit, nicméně může, je-li prokázán, potvrzovat schopnost vstoupit na trh, a přispívat tak ke kvalifikaci daného subjektu jako potenciálního soutěžitele.

383

Z toho rovněž vyplývá, že kritérium vycházející z přímého vztahu mezi vstupem na trh a životaschopnou hospodářskou strategií, vyžadované uvedenou judikaturou, nepředstavuje samostatné kritérium odlišné od hlavního kritéria schopnosti vstoupit na trh a doplňujícího kritéria úmyslu na něj vstoupit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Xellia Pharmaceuticals a Alfarma v. Komise, T‑471/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:460, bod 81). Je totiž jednak citováno v dotčených rozsudcích jako vysvětlení skutečné a konkrétní povahy možností vstupu na trh a předchází uvedení hlavního kritéria schopnosti vstoupit na trh a doplňujícího kritéria úmyslu na něj vstoupit, která jsou uváděna jako „nezbytně vyplývající“ kritéria. Kromě toho tyto rozsudky toto kritérium nepřezkoumávají odlišně a nezávisle na ověření schopnosti a úmyslu vstoupit na trh, jelikož ze skutečnosti, že podnik má současně schopnost vstoupit na trh s ohledem na své výrobní a prodejní prostředky, jakož i na své finanční zdroje, a úmysl na něj vstoupit zejména vzhledem k vyhlídkám na zisk a rentabilitu lze rozumně vyvodit, že tento vstup má přímý vztah k životaschopné hospodářské strategii dotčeného podniku.

384

Zadruhé, jak se správně domnívala Komise v napadeném rozhodnutí (bod 1172 odůvodnění; viz rovněž bod 351 výše), zhodnocení možností neplatnosti a porušování práv z patentů žalobkyň samotnými stranami lze zohlednit za účelem určení, zda společnosti generických léčiv měly skutečné a konkrétní možnosti vstupu na trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 141). V případě neexistence rozhodnutí veřejného orgánu týkajícího se porušování práv a platnosti patentů Servier mohou zhodnocení možností zneplatnění nebo porušování práv z těchto patentů samotnými stranami poskytovat informaci ohledně zejména sporných úmyslů těchto stran. Zejména pocházejí-li od společností generických léčiv, mohou přispívat k prokázání jejich úmyslu vzhledem k jejich subjektivnímu vnímání dotčených patentů vstoupit na trh, ale nikoliv jejich schopnosti na tento trh vstoupit jako takové vzhledem k výlučné pravomoci vnitrostátních soudů a EPÚ k prokázání porušení práv a platnosti patentů (viz body 243 a 359 výše). Vzhledem k tomu, že úmysl je považován za relevantní kritérium pro určení skutečných a konkrétních možností vstoupit na trh (viz bod 382 výše), vyplývá z toho, že subjektivní zhodnocení stran lze platně zohlednit za účelem prokázání takových možností. Je však třeba upřesnit, že ačkoli je úmysl vstoupit na trh relevantní za účelem ověření, zda lze společnost považovat za potenciálního soutěžitele, je to pouze doplňující kritérium, takže tato zhodnocení jsou rovněž doplňující při určení postavení uvedené společnosti jako potenciálního soutěžitele. Tato zhodnocení musí být mimoto konfrontována s dalšími skutečnostmi, které stejně tak mohou dosvědčovat úmysly společnosti ohledně jejího vstupu na trh.

385

Zatřetí, existence skutečných a konkrétních možností vstoupit na trh se posuzuje ke dni uzavření sporných dohod [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 138, 139 a 203, a ze dne 8. září 2016, Sun Pharmaceutical Industries a Ranbaxy (UK) v. Komise, T‑460/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:453, body 94 a 95]. Za účelem určení, zda takové dohody omezují hospodářskou soutěž ve smyslu článku 101 SFEU, je totiž třeba určit, jaká byla skutečná nebo potenciální hospodářská soutěž na relevantním trhu v okamžiku, kdy byly uzavřeny. Z toho vyplývá, že nelze přihlédnout k argumentům a dokumentům týkajícím se informací po uzavření sporných dohod, jelikož takové informace odrážejí provádění těchto dohod, a nikoliv situaci hospodářské soutěže na tomto trh v okamžiku jejich uzavření.

386

Začtvrté důkazní břemeno ohledně existence skutečných a konkrétních možností vstupu soutěžitele na trh stejně jako rozsáhleji důkazní břemeno ohledně prokázání existence protiprávního jednání (článek 2 nařízení č. 1/2003) nese Komise (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, bod 105). Nicméně vzhledem k tomu, že zásadní informace, které umožňují prokázat schopnost a úmysl společností generických léčiv vstoupit na trh, a tak jejich skutečné a konkrétní možnosti na tento trh vstoupit, jsou interními informacemi uvedených společností, které mohou tyto společnosti lépe shromáždit, je třeba se domnívat, že Komise, neexistují-li opačné důkazy týkající se technických, regulatorních, obchodních nebo finančních obtíží, dostačujícím způsobem prokázala existenci takových možností za okolností dané věci, pokud shromáždila soubor shodujících se nepřímých důkazů, které osvědčují přinejmenším kroky směřující k výrobě a uvedení na trh relevantního přípravku v dostatečně krátké době k tomu, aby vykonávaly tlak na subjekt již působící na trhu. Z takových kroků lze totiž vyvodit, že dotčená společnost měla nejen schopnost, ale rovněž úmysl převzít riziko vstupu na trh (v tomto smyslu viz bod 33 pokynů z roku 2014 o dohodách o převodu technologií; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. září 2016, Arrow Group a Arrow Generics v. Komise, T‑467/13, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:450, bod 81).

391

Nejprve je třeba konstatovat, že Komise nepřezkoumala izolovaně v napadeném rozhodnutí obecnou legalitu doložek o nenapadnutí práv a neuvádění na trh. Z bodu 1154 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že za účelem určení, zda dotčené dohody představovaly omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, se Komise neomezila na přezkum, zda obsahovaly doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, ale že rovněž zanalyzovala, zda strany smírného narovnání byly potenciálními soutěžiteli a zda doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh vycházely z převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv, na společnost generických léčiv, která představovala pro posledně uvedenou společnost pobídku, aby se vzdala vyvíjení konkurenčního tlaku na společnost, která je majitelem patentu. V důsledku toho nemohou žalobkyně a vedlejší účastnice vytýkat Komisi, že se domnívala, že samotná existence doložek o nenapadnutí práv a neuvádění na trh ve smírném narovnání stačí k prokázání jejich protisoutěžní povahy.

392

Pokud jde dále o argumenty žalobkyň a vedlejší účastnice týkající se nutné existence doložek o nenapadnutí práv a neuvádění na trh v jakémkoliv smírném narovnání, je třeba odkázat na úvahy obsažené v bodech 258 až 275 výše, ve kterých jsou uvedeny podmínky, které umožňují Komisi konstatovat existenci omezení z hlediska účelu v případě existence takových doložek.

393

Pokud jde o argumenty žalobkyň a vedlejší účastnice týkající se použití teorie vedlejších omezení v projednávané věci, je třeba je odmítnout a odkázat na bod 291 výše.

394

Pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého Komise již považovala za neproblematickou dohodu, která ukládala společnosti generických léčiv, aby se stáhla z trhu do doby vyřešení souběžně probíhajícího sporu, výměnou za odškodnění v případě neúspěchu v tomto sporu, je třeba připomenout, že podle judikatury zásada rovného zacházení, která představuje obecnou právní zásadu Unie, vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové odlišování objektivně odůvodněné (rozsudky ze dne 13. prosince 1984, Sermide, 106/83, EU:C:1984:394, bod 28, a ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‑311/94, EU:T:1998:93, bod 309).

395

Je však třeba zdůraznit, že pokud podnik svým chováním porušil čl. 101 odst. 1 SFEU, nemůže se zcela vyhnout sankci z důvodu, že jinému hospodářskému subjektu pokuta uložena nebyla. I kdyby se totiž Komise dopustila pochybení tím, že se domnívala, že dohody Lundbeck-Neolab byly v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, dodržení zásady rovného zacházení musí být v souladu se zásadou legality, podle níž nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudky ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120, bod 197, a ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise, T‑77/92, EU:T:1994:85, bod 86).

396

V každém případě existují značné rozdíly mezi spornými dohodami a dohodami Lundbeck-Neolab, které Komise kvalifikovala jako neproblematické s ohledem na právo hospodářské soutěže v rozhodnutí C(2013) 3803 final ze dne 19. června 2013 v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (věc AT/39226 – Lundbeck). Z bodu 164 odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že Neolab v říjnu 2002 vstoupila na trh s citalopramem ve Spojeném království, že Lundbeck podala žalobu pro porušení práv z jednoho jejího patentu v listopadu 2002 a že Neolab tedy podala vzájemný návrh na neplatnost sporného patentu. V rámci dobrovolného soudního příkazu („voluntary injunction“) přijatého v rámci vnitrostátního soudního řízení se Neolab zavázala v první dohodě, že neuvede na trh svůj generický léčivý přípravek do vydání rozsudku v souběžné věci mezi Lundbeck a společností Lagap ohledně téhož patentu nebo nejpozději do 30. listopadu 2003. Za to se Lundbeck zavázala, že zaplatí Neolab odškodnění v případě zneplatnění dotčeného patentu. Vzhledem k tomu, že však mezitím Lundbeck uzavřela smírné narovnání s Lagap dne 13. října 2003, Lundbeck a Neolab zrušily své závazky a Neolab znovu začala prodávat svůj generický léčivý přípravek dne 30. října 2003. Dne 22. prosince 2003 Neolab a Lundbeck ve druhé dohodě uzavřely smírné narovnání, které stanovilo, že Lundbeck zaplatí Neolab odškodnění, které má kompenzovat nemožnost prodávat generický přípravek po dobu, na kterou se vztahoval dobrovolný soudní příkaz, jakož i že se obě strany dohody vzdají pokračování sporu týkajícího se porušování práv ze sporného patentu a jeho neplatnosti do 31. března 2004.

397

Pokud jde o první dohodu, odlišovala se od dohod dotčených v projednávané věci, jelikož byla uzavřena po prvním vstupu společnosti generických léčiv na trh, dotčené omezení patrně vyplývalo ze soudního příkazu přijatého v soudním rámci, jejím předmětem byl pouze závazek o neuvádění na trh po omezenou dobu, a sice do vyřešení sporu s týmž předmětem, a stanovila platbu odškodnění společností originálních léčiv, pouze v případě zneplatnění jejího patentu.

398

Pokud jde o druhou dohodu, i když stanovila skutečně platbu ze strany společnosti originálních léčiv ve prospěch společnosti generických léčiv, odlišovala se však rovněž od sporných dohod tím, že společnost generických léčiv již působila na trhu v okamžiku jejího uzavření a že toto působení na trhu nezpochybňovala. Navíc, platba ze strany společnosti originálních léčiv ve prospěch společnosti generických léčiv měla za cíl pouze kompenzovat nemožnost prodeje generického přípravku po dobu, pokrytou dobrovolným soudním příkazem, a zabránit tak podání žaloby na náhradu škody na tomto základě ze strany Neolab.

399

Konečně, pokud jde kromě toho o argument žalobkyň, podle kterého je Komise povinna prokázat, že pokračování sporu je nezbytné a dostatečné k zachování hospodářské soutěže proto, aby se domnívala, že jeho přerušení představuje omezení hospodářské soutěže, je třeba připomenout, že vymezení omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu (viz bod 220 a násl. výše) neukládá Komisi změřit stupeň hospodářské soutěže, který může být dotčen spornou dohodou, ani prokázat, že pokračování sporu je nezbytné k zachování hospodářské soutěže.

406

Úvodem je třeba konstatovat, že se Komise v napadeném rozhodnutí nedomnívala, že samotná existence převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv stačí sama o sobě k prokázání existence dostatečného stupně škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži. Z bodu 1154 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že za účelem určení, zda dotčené dohody představovaly omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, Komise přezkoumala, zda strany smírného narovnání byly potenciálními soutěžiteli, zda tato narovnání obsahovala doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh a zda společnost originálních léčiv, získala ze strany společnosti generických léčiv závazek neuvádět na trh a nenapadnout práva výměnou za převod hodnoty (viz rovněž body 265 až 272 výše).

407

Z bodů 265 až 273 výše totiž vyplývá, že v případě dohody o smírném narovnání v oblasti patentů uzavřené mezi dvěma potenciálními soutěžiteli, která obsahuje doložky o neuvedení na trh a nenapadnutí, zakládá existence pobídky společnosti generických léčiv, aby souhlasila s těmito doložkami, sama o sobě zjištění omezení z hlediska účelu.

408

Argumenty předložené žalobkyněmi a vedlejší účastnicí neumožňují toto zjištění zpochybnit.

409

Zaprvé, pokud jde o argument, podle kterého jsou výrobci originálních léčiv povinni učinit větší ústupky než společnosti generických léčiv ve smírných narovnáních z důvodu rizik významnějších sporů, kterým by byli vystaveni, je třeba konstatovat, že, jak zdůrazňuje Komise, žalobkyně nepředložily žádný důkaz na podporu tohoto tvrzení, když se omezily na odkázání na jejich odpověď na oznámení námitek. Mimoto, i kdyby byla prokázána existence významnějšího rizika pro společnost originálních léčiv, takové riziko nemůže odůvodňovat obrácený převod hodnoty představující pobídku pro společnost generických léčiv, aby se zřekla svého úsilí vstoupit na trh.

410

Pokud jde o argumenty vedlejší účastnice, podle kterých jsou vnitrostátní systémy stanovování cen léčivých přípravků nepříznivé pro společnosti originálních léčiv, a vnitrostátní soudní mechanismy neumožňují účinně napravit „rizikový“ vstup generik na trh, je třeba připomenout, že i kdyby byly tyto okolnosti prokázány, nemohou odůvodňovat dohodu, která má protisoutěžní účel. Podle ustálené judikatury totiž nemůže být připuštěno, aby se podniky snažily překonat účinky právních pravidel, které považují za příliš nepříznivé, uzavíráním kartelových dohod s cílem napravit tyto nevýhody pod záminkou, že tato pravidla vytváří nerovnováhu v jejich neprospěch (rozsudek ze dne 27. července 2005, Brasserie nationale a další v. Komise, T‑49/02 až T‑51/02, EU:T:2005:298, bod 81; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, body 487 a 488).

411

Pokud jde o argumenty žalobkyň, podle kterých měla Komise přihlédnout k obchodním úvahám a k vyhlídkám zisku stran smírných narovnání za účelem posouzení pobídkové povahy převodu hodnoty, z bodu 277 výše vyplývá, že za účelem určení, zda převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv představuje pobídku k podřízení se doložkám o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, Komise přezkoumala právem, zda převod hodnoty odpovídal specifickým nákladům na smírné narovnání společnosti generických léčiv. Relevantní kritérium tak spočívá v určení nákladů vlastních smírnému narovnání společnosti generických léčiv, a nikoli v zohlednění obchodních úvah účastníků smírného narovnání.

412

Je třeba dodat, pokud jde o všechny argumenty uvedené ve třech předcházejících bodech, že skutečnost, že uskutečnění protisoutěžního jednání se může zdát pro podnik jako nejvýnosnější nebo nejméně rizikové řešení, nijak nevylučuje použití článku 101 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2004, Corus UK v. Komise, T‑48/00, EU:T:2004:219, bod 73, a ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, EU:T:2004:220, bod 211), zejména tehdy, pokud se jedná o placení skutečných nebo potenciálních konkurentů proto, aby zůstali mimo trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 379 a 380).

413

Zadruhé žalobkyně nemohou Komisi vytýkat, že se odchýlila od tří kritérií připomenutých v bodě 1154 odůvodnění napadeného rozhodnutí, když kvalifikovala jako legální dohody o předčasném vstupu společností generických léčiv na trh, i když tyto dohody obsahovaly značnou pobídku. Z bodů 1138, 1200 a 1203 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že se Komise omezila na uvedení, že dohoda o smírném narovnání, která povoluje vstup generika na trh před uplynutím doby platnosti sporného patentu, může představovat dohodu, která je příznivá pro hospodářskou soutěž, a tedy legitimní. I když si tedy přitom strany v takové dohodě dohodnout datum předčasného vstupu generika na trh, nestanoví však poskytnutí pobídky ze strany společnosti originálních léčiv ve prospěch společnosti generických léčiv proto, aby posledně uvedená společnost zpozdila vstup svého přípravku na trh.

414

Žalobkyně nemohou mimoto vytýkat Komisi, že neprovedla šetření 57 smírných narovnání uvedených v jejich ověřených ročních účetních výkazech, které obsahovaly převod hodnoty. Jednak je totiž třeba připomenout, že pokud podnik svým chováním porušil čl. 101 odst. 1 SFEU, nemůže se vyhnout sankci z toho důvodu, že jinému podniku nebyla uložena pokuta, neboť zásada rovného zacházení musí být vyvážena s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz bod 395 výše). Kromě toho, dohodu o smírném narovnání sporu v oblasti patentů nelze považovat za protiprávní pouze z toho důvodu, že zahrnuje převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv, na společnost generických léčiv, což je přístup, který Komise nepoužila v napadeném rozhodnutí, ve kterém správně přezkoumala, zda strany smírných narovnání byly potenciálními soutěžiteli, zda tato narovnání obsahovala doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh a zda společnost originálních léčiv získala ze strany společnosti generických léčiv závazek neuvádět na trh a nenapadnout práva výměnou za převod hodnoty (viz bod 406 výše).

415

Zatřetí žalobkyně vytýkají Komisi, že přijala extenzivní definici převodu značné hodnoty tím, že přihlédla k vedlejším dohodám uzavřeným za tržních podmínek. Jak uvedla Komise právem v bodě 1190 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pobídka společnosti originálních léčiv, k souhlasu s doložkami o nenapadnutí práv a neuvádění na trh však může mít formu vedlejší dohody k dohodě o smírném narovnání. I když vedlejší dohody představují běžné obchodní dohody, které mohou existovat samostatně, Komise v projednávané věci správně přezkoumala, zda určité vedlejší dohody, které byly nedílnou součástí dotčených smírných narovnání sporů, obsahovaly převody hodnoty z majitele patentu na společnost generických léčiv.

416

Začtvrté žalobkyně vytýkají Komisi, že zohlednila pobídky společnosti generických léčiv pokračovat ve sporu pouze v rámci analýzy potenciální hospodářské soutěže a nikoli v rámci posouzení převodu hodnoty. Z bodu 277 výše však vyplývá, že za účelem určení, zda převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv představuje pobídku k souhlasu s doložkami o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, Komise přezkoumala právem, zda převod hodnoty odpovídal specifickým nákladům na smírné narovnání společnosti generických léčiv. Relevantní kritérium tak spočívá v určení nákladů vlastních smírnému narovnání společnosti generických léčiv, a nikoli v případné informační asymetrii existující mezi stranami nebo v jejich vzájemných obchodních zájmech.

417

Konečně žalobkyně vytýkají Komisi, že nevzala v potaz některá smluvní ujednání z dohod uzavřených se společnostmi Teva, Krka a Lupin, která mohla urychlit vstup výrobců generik na trh. Tento argument bude přezkoumán v rámci žalobních důvodů týkajících se dotčených dohod.

418

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Komise správně vymezila tři kritéria použitá ke kvalifikaci dohod o smírném narovnání sporů v oblasti patentů jako omezení z hlediska účelu, a nedopustila se tak nesprávného právního posouzení týkající se pojmu omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

525

Pokud jde o nesprávná právní posouzení, kterých se měla údajně dopustit Komise, když kvalifikovala dohody Niche a Matrix jako omezení z hlediska účelu, aniž přezkoumala, zda „takto mohly“ mít záporné účinky, a třebaže jejich potenciální důsledky nejsou jednoznačné (viz bod 503 výše), je třeba odkázat na body 223 až 226, 304 až 306 a 418 výše. Je třeba dodat, pokud jde o potenciální nejednoznačné důsledky, kterých se žalobkyně dovolávají, když vycházejí z obtíží v oblasti patentů, jakož i o technické, regulatorní a finanční obtíže, kterým čelily Niche a Matrix, že tyto byly platně posouzeny Komisí tak, že nenarušují skutečné a konkrétní možnosti Niche a Matrix konkurovat žalobkyním (viz bod 501 výše), a neumožňují tak vyvodit, že dohody Niche a Matrix mají potenciální nejednoznačné účinky.

526

Pokud jde o dovolávaná á nesprávná posouzení skutkového stavu, je třeba přezkoumat argumenty žalobkyň týkající se jednak existence pobídkové výhody ve vztahu k Niche a Matrix v dohodách Niche a Matrix a jednak současného omezení jejich úsilí konkurovat společnosti originálních léčiv, což jsou podmínky, které, pokud jsou splněny, ukládají konstatovat existenci omezení z hlediska účelu (viz bod 272 výše). V tomto ohledu je třeba upřesnit, že žalobkyně nezpochybňují existenci doložek o neuvedení na trh a nenapadnutí v dohodách Niche a Matrix, které mají samy o sobě omezující povahu z hlediska hospodářské soutěže (viz bod 257 výše), ale tvrdí, že tyto doložky nevykazují dostatečný stupeň škodlivosti v projednávané věci a zpochybňují, že by převody hodnoty stanovené dohodami Niche a Matrix mohly být považovány za pobídkové převody hodnoty.

527

Úvodem je třeba připomenout, že pouhá existence převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, nemůže umožňovat dospět k závěru o existenci omezení z hlediska účelu. Pouze v případě, kdy dochází při uzavření smírného narovnání k neodůvodněné obrácené platbě, tedy pokud je společnost generických léčiv pobídnuta uvedenou platbou, aby se podřídila doložkám o neuvádění na trh a o nenapadnutí práv, je třeba dospět k závěru o existenci takového omezení. V tomto případě již nejsou omezení hospodářské soutěže zavedená doložkami o neuvedení na trh a nenapadnutí vázána na patent a smírné narovnání, nýbrž jsou odůvodněna pobídkou (viz bod 265 výše).

528

Za účelem určení, zda obrácená platba, tedy převod hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, představuje pobídku k souhlasu s doložkami o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, je třeba přezkoumat s přihlédnutím k její povaze a jejímu odůvodnění, zda pokrývá náklady vlastní smírnému narovnání sporu (viz bod 277 výše). V napadeném rozhodnutí tak Komise správně přezkoumala, zda převod hodnoty stanovený dohodami Niche a Matrix odpovídal specifickým nákladům smírného narovnání společnosti generických léčiv (body 1333 až 1337 a 1461 až 1464 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

529

V případě, že je cílem obrácené platby stanovené v dohodě o smírném narovnání, která obsahuje doložky omezující hospodářskou soutěž, nahradit náklady vlastní dohodě o narovnání vynaložené společností generických léčiv, nemůže být tato platba v zásadě považována za pobídkovou. Konstatování existence pobídky a omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu není přesto v tomto případě vyloučeno. Předpokládá však, že Komise prokáže, že částky odpovídající těmto nákladům vlastním smírnému narovnání, byť prokázaným a přesně vyčísleným stranami tohoto narovnání, nejsou přiměřené (viz bod 278 výše).

530

Náklady vlastní dohodě o smírném narovnání sporu zahrnují zejména náklady na soudní spory nesené společností generických léčiv v rámci sporu mezi ní a společností originálních léčiv. Jejich úhrada je tedy v přímé souvislosti s takovým smírným narovnáním. V důsledku toho pokud jsou částky nákladů na spory společnosti generických léčiv stanoveny stranami smírného narovnání, Komise může konstatovat jejich pobídkovou povahu pouze tak, že prokáže, že tyto náklady nejsou přiměřené (viz bod 279 výše).

531

Naopak, některé náklady společnosti generických léčiv jsou a priori příliš vzdálené sporu a jeho narovnání k tomu, aby mohly být považovány za náklady vlastní smírnému narovnání sporu v oblasti patentů. Jedná se například o náklady na výrobu porušujících přípravků, které odpovídají hodnotě zásob uvedených přípravků, jakož i náklady na výzkum a vývoj vynaložené za účelem vývoje těchto přípravků. Totéž platí u částek, které má společnost generických léčiv zaplatit třetím osobám z důvodu smluvních závazků uzavřených mimo spor (například smluv o dodávce). Je tedy věcí stran dohody, pokud chtějí, aby platba těchto nákladů nebyla kvalifikována jako pobídková a zakládající indicii o existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, aby prokázaly, že tyto náklady jsou vlastní sporu a jeho narovnání, a poté odůvodnily jejich výši. Za týmž účelem se mohou rovněž opírat o nízkou výši náhrady těchto nákladů, které nejsou a priori vlastní smírnému narovnání sporu, a nejsou tedy dostatečné k tomu, aby představovaly významnou pobídku k souhlasu s doložkami omezujícími hospodářskou soutěž, které stanoví dohoda o narovnání (viz bod 280 výše).

532

Pokud jde v projednávané věci o dohodu Niche a jak Komise správně uvedla v bodě 1322 odůvodnění napadeného rozhodnutí, existence pobídky vyplývá jasně ze samotného znění dohody, která v článku 13 stanoví, že „[v]ýměnou za závazky [stanovené dohodou] a značné náklady a případné povinnosti, které by nesly Niche a Unichem plynoucí z ukončení jejich programu vývoje perindoprilu vyráběného [sporným] postupem, uhradí Servier Niche a Unichem […] částku ve výši 11,8 milionu GB“. Uvedenými závazky jsou totiž doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, za které je v tomto článku výslovně stanovena platba.

533

Tento výklad znění dohody Niche není mimoto zpochybněn tvrzením žalobkyň, podle kterého výraz „výměnou za“ představuje standardní formulaci anglického práva, jež má značit vzájemnost nutnou pro platnost jakékoliv smlouvy. I kdyby z toho totiž muselo být vyvozeno, že toto znění představuje určitou stylistickou formulaci, které není třeba přikládat význam, nic to nemění na tom, že tato formulace značí podle samotných žalobkyň vzájemnost a tak skutečnost, že částka stanovená článkem 13 dohody Niche je stanovena výměnou za povinnosti uložené Niche v uvedené dohodě.

534

Tento výklad dohody Niche není zneplatněn ani údajnou asymetrií rizik podstupovaných společností originálních léčiv a rizik, která podstupuje společnost generických léčiv, ani údajným vyjednávacím talentem Niche. Je zajisté pravda, že taková asymetrie rizik, jakož i vyjednávací talent společnosti generických léčiv umožňuje zčásti vysvětlit důvody, proč může být společnost originálních léčiv vedena k obrácené platbě značných částek ve prospěch společnosti generických léčiv. Zaplacení značné částky má však právě za cíl zabránit jakémukoliv, byť minimálnímu, riziku, že společnosti generických léčiv budou moci vstoupit na trh, a potvrzuje tak existenci vykoupení společnostmi originálních léčiv stažení společností generických léčiv z trhu. Dále je třeba připomenout, že skutečnost, že uskutečnění protisoutěžního jednání může být pro podnik nejrentabilnější nebo méně rizikové řešení, nebo že toto jednání směřuje k nápravě nerovnováhy, která existovala v neprospěch tohoto podniku, nijak nevylučuje použití článku 101 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2004, Corus UK v. Komise, T‑48/00, EU:T:2004:219, bod 73; ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, EU:T:2004:220, bod 211, a ze dne 27. července 2005, Brasserie nationale a další v. Komise, T‑49/02 až T‑51/02, EU:T:2005:298, bod 81), zejména tehdy, pokud se jedná o platby skutečným nebo potenciálním konkurentům proto, aby zůstali mimo trh (rozsudek ze dne 8. září 2016, Lundbeck v. Komise, T‑472/13, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:449, body 379 a 380).

535

V projednávané věci je mimoto irelevantní, že výše uvedený článek dohody Niche stanoví, na základě neurčeného poměru, že platba částky 11,8 milionu GBP představuje protiplnění nejen za doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh, ale rovněž za ostatní náklady, jelikož tato další kompenzace nezpochybňuje zjištění, podle kterého byly dotčené omezující doložky koupeny žalobkyněmi, a tak existenci pobídky Niche, aby se těmto doložkám podřídila.

536

Tyto ostatní náklady, popsané v dohodě Niche jako „značné náklady a případné povinnosti Niche a Unichem plynoucí z ukončení jejich programu vývoje perindoprilu vyráběného [sporným] postupem“, byly uváděny Niche během správního řízení (bod 1326 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i samotnými žalobkyněmi v jejich písemnostech, jako náklady, které odpovídají nákladům na vývoj perindoprilu Niche a odškodnění dlužnému zákazníkům Niche za porušení jejích smluvních povinností vůči nim. Takové náklady nejsou přitom a priori vlastní smírnému narovnání sporu v oblasti patentů (viz bod 531 výše) a žalobkyně neprokazují, že jsou vlastní dohodě o smírném narovnání uzavřené v projednávané věci.

537

Zejména i když, jak v podstatě tvrdí žalobkyně, odškodnění dlužné zákazníkům Niche by neexistovalo, pokud by Niche pokračovala ve sporu mezi ní a žalobkyněmi, takové odškodnění je v projednávané věci příliš vzdálené od sporu a jeho narovnání proto, aby bylo považováno za náklady vlastní tomuto narovnání, jelikož takové odškodnění bylo dlužné podle žalobkyň v případě „dobrovolného zastavení projektu“, které znamenalo zrušení smluv s jejich zákazníky, a dohoda Niche ponechávala Niche možnost neukončit smluvní vztahy s jejími zákazníky, ale pouze je přerušit (článek 11 dohody Niche). Žalobkyně navíc samy na jednání souhlasily s tím, že dotčené odškodnění mohlo být zaplaceno zákazníkům Niche bez ohledu na dohodu Niche. Lze kromě toho uvést, že informace předložené žalobkyněmi ke zpochybnění výše tohoto odškodnění, stanovené Komisí v napadeném rozhodnutí na 1,3 milionu GBP (bod 1335 odůvodnění), nejsou průkazné, jelikož z nich vyplývají buď nižší částky, než je tato výše, nebo se jedná o pouhé požadavky na vyšší částky.

538

Pokud jde o „právní náklady“ uvedené v napadeném rozhodnutí (bod 1334 odůvodnění), Niche je prezentovala během správního řízení jako náklady, které se vztahují k nákladům na právní poradenství, včetně nákladů na vývoj (bod 601 odůvodnění napadeného rozhodnutí), u nichž je třeba připomenout, že nejsou vlastní smírnému narovnání (viz bod 531 výše), třebaže je žalobkyně popisují jako „náklady na advokáty a na patenty“, které mohou spadat do nákladů na spory vlastních smírnému narovnání (viz bod 530 výše). Nicméně i kdyby údajná částka 1,1 milionu GBP z titulu „nákladů na advokáty a na patenty“ odpovídala nákladům na spory, jejichž náhrada může být v zásadě oprávněně stanovena ve smírném narovnání, nemůže tato částka spadat do nákladů vlastních dohodě o smírném narovnání uzavřené v projednávané věci. Z argumentace a dokumentů předložených žalobkyněmi totiž vyplývá, že se dotčené náklady vztahovaly k období, které končilo na konci roku 2003, tedy před vznikem sporů mezi Niche a žalobkyněmi (viz body 11, 13 a 16 výše), které dohoda Niche ukončila.

539

Pro doplnění lze dodat, že i kdyby tato částka 1,1 milionu GBP měla být Komisí v napadeném rozhodnutí přičtena k nákladům na vývoj a na odškodnění zákazníků Niche oceněných na 1,2 a 1,3 milionu GBP (bod 1336 odůvodnění), aniž by tyto částky byly platně žalobkyněmi zpochybněny (viz zejména bod 537 výše), celková výsledná částka (3,6 milionu GBP) by byla jasně nižší než 11,8 milionu GBP.

540

Z toho vyplývá, Komise platně konstatovala v napadeném rozhodnutí (bod 1348 odůvodnění) existenci pobídky Niche v dohodě Niche k tomu, aby se podřídila doložkám o neuvedení na trh a o nenapadnutí práv stanoveným v uvedené dohodě, aniž by navíc musela, jak tvrdí žalobkyně (viz bod 513 výše) ověřit, zda by tyto doložky měly méně omezující účinek v případě neexistence této pobídkové platby. Konstatování pobídky k podřízení se doložkám o neuvedení na trh a o nenapadnutí práv totiž vyžaduje pouze existenci takových doložek bez ohledu na jejich více či méně omezující dosah, a analýzu nákladů krytých dotčených převodem hodnoty (viz body 528 až 531 výše).

541

Z toho rovněž vyplývá, že musí být odmítnuta jako neúčinná výtka, která vychází z nesprávného posouzení skutkového stavu, kterého se měla dopustit Komise, když tvrdila, že částka zaplacená Niche na základě dohody Niche odpovídala odhadům tržeb po dobu delší deseti let a hrubé marži po dobu delší než dvacet let (viz bod 514 výše). I kdyby se totiž Komise dopustila takového pochybení, nemělo by to vliv na kvalifikaci převodu hodnoty žalobkyň na Niche jako pobídky, jelikož z bodů 536 až 538 výše vyplývá, že tento převod hodnoty nepokrýval náklady vlastní smírnému narovnání sporu a jelikož není kromě toho nijak tvrzeno, ani tím spíše prokázáno, že částka tohoto převodu byla nevýznamná a tak nedostatečná pro charakterizaci pobídky.

542

Kromě toho, pokud jde o dodatečnou pobídku, která vyplývala z částky zaplacené Niche na základě dohody Biogaran (body 1349 až 1354 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je třeba se domnívat, jak bude podrobně uvedeno v bodech 798 až 810 dále, že okolnost, že obchodní dohoda, která nemá běžně za účel smírné narovnání sporu a na základě které dochází k převodu hodnoty ze společnosti originálních léčiv na společnost generických léčiv, je spojena s dohodou o smírném narovnání sporu, která obsahuje doložky, které omezují hospodářskou soutěž, představuje závažnou indicii o existenci „obrácené platby“, tedy převodu hodnoty, kterému neodpovídá žádné skutečné protiplnění, které by spadalo pod tuto vedlejší obchodní dohodu (viz bod 804 dále), a jedná se tedy o platbu, která rovněž představuje pobídkové zvýhodnění, nemá-li za účel kompenzovat náklady, které jsou vlastní smírnému narovnání sporu. V případě indicií nebo důkazních materiálů předložených Komisí, které mohou potvrdit takovou závažnou indicii, a prokázat tak existenci obrácené platby, mohou strany dohod představit svou verzi skutkových okolností a podložit svá tvrzení skutečnostmi, které jsou schopny předložit a které umožní se domnívat, že i když je obchodní dohoda spojena s dohodou o smírném narovnání, je odůvodněna jinými důvody než vyloučením soutěžitele z trhu prostřednictvím obrácené platby.

543

V projednávané věci Komise uvedla několik skutečností, které prokazují existenci souvislosti mezi dohodou Niche a dohodou Biogaran, jakož i neexistenci přímé vazby mezi převodem hodnoty stanoveným dohodou Biogaran a povinnostmi uloženými Niche uvedenou dohodou. Jednak zohlednila skutečnost, že dohody byly vyjednávány během stejného období a byly uzavřeny mezi týmiž podniky v tentýž den, jakož i okolnost, že obě dohody stanovily platbu ve dvou splátkách a ve stejných datech. Kromě toho žalobkyně sice tvrdily, že neexistovala žádná souvislost mezi oběma dohodami, avšak Niche uvedla, že dohoda Biogaran byla navržena žalobkyněmi proto, aby jí byla poskytnuta „plnou dohodnutou náhradu za uzavření dohody o smírném narovnání“. Komise kromě toho vyložila e-mail zaslaný představenstvem Biogaran společnosti Niche dne 4. února 2005, ve kterém bylo uvedeno, že „s ohledem na částku, která je ve hře, se nám zdá nutné disponovat dalšími právy k dalším přípravkům a určitou svobodou v oblasti nabídky přípravků“ tak, že znamená, že částka, která měla být převedena na Niche byla stanovena předtím, než se strany dohodly na působnosti přípravků dotčených dohodou Biogaran. Komise se rovněž domnívala, že smluvní ustanovení dohody Biogaran a zejména články 14.4 a 14.5 této dohody stanovily automatické zrušení této dohody v případě nezískání registrace léčivého přípravku ve lhůtě 18 měsíců, aniž by si Biogaran mohla vůči Niche nárokovat jakékoliv odškodnění, na rozdíl od ustanovení obsažených v ostatních dohodách uzavřených Biogaran, které se týkaly nabytí souborů výrobkové dokumentace. Konečně Komise uvedla, že s výjimkou jednoho přípravku nezískala společnost Biogaran registrace léčivých přípravků na základě souborů dokumentace předaných Niche a že její obrat spojený s dohodou Biogaran dosahoval částky mezi 100000 a 200000 eur.

544

Žalobkyně neuplatňují žádný argument, který by zpochybňoval tuto analýzu, s výjimkou výtky, která vychází z nezohlednění zájmu Biogaran na uzavření dohody Biogaran. Kromě skutečnosti, že takový zájem nelze považovat za dostatečný k odůvodnění částky převodu hodnoty stanovené dohodou Biogaran, lze uvést, že z bodu 1351 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá několik konstatování, která zpochybňují existenci takového zájmu Biogaran. Podle těchto konstatování nezpochybněných žalobkyněmi byla částka, která měla být převedena na Niche společností Biogaran, dohodnuta před tím, že se Niche a Biogaran dohodly na přípravcích dotčených dohodou Biogaran, přičemž tato dohoda mohla být zrušena stranami ve lhůtě 18 měsíců, aniž by si strany mohly nárokovat odškodnění a žádná platba nebyla stanovena ve prospěch Biogaran v případě, že by převedené registrace léčivých přípravků nebyly získány v určité lhůtě. Komise se tudíž mohla správně domnívat, že dohoda Biogaran představovala dodatečnou pobídku pro Niche, aby souhlasila s omezujícími doložkami dohody Niche.

545

Mimoto, pokud jde o návrhová žádání žalobkyň, která směřují k tomu, aby se ně mohlo vztahovat jakékoliv zrušení napadeného rozhodnutí nebo jakékoliv snížení výše pokuty, kterého by se mohla Biogaran domoci v rámci věci T‑677/14, je třeba odkázat na body 89 až 99 výše.

546

Pokud jde o dohodu Matrix, je třeba uvést, že článek 9 této dohody je podobný s článkem 13 dohody Niche a že argumenty, které kritizují posouzení Komise týkající se dohody Matrix z téhož titulu, jako posouzení týkající se dohody Niche, musí být tudíž odmítnuty z totožných důvodů. Pokud jde o argument, který směřuje specificky proti analýze dohody Matrix Komisí, podle kterého je Matrix rovněž dotčena odškodněním zákazníků Niche z titulu společné odpovědnosti s Niche, je třeba připomenout, že takové náklady nelze považovat za náklady vlastní smírnému narovnání sporu (viz bod 531 výše), a tudíž nemnohou odůvodňovat převod hodnoty stanovený dohodou Matrix, a to tím spíše, že ani žalobkyně, ani Matrix nebyly schopny prokázat, že částka 11,8 milionu GBP odpovídala takovým nákladům nebo jiným nákladům vlastním smírnému narovnání sporu.

547

Z toho vyplývá, že Komise rovněž platně konstatovala v napadeném rozhodnutí (viz zejména body 1452, 1453, 1463, 1464 a 1467 odůvodnění) existenci pobídky ve prospěch Matrix v dohodě Matrix, aby se podřídila doložkám o neuvedení na trh a o nenapadnutí práv stanoveným uvedenou dohodou.

548

Je třeba připomenout, že žalobkyně nezpochybňují existenci doložek o nenapadnutí práv a neuvádění na trh v dohodách Niche a Matrix.

549

Na základě doložek o nenapadnutí práv obsažených v dohodách Niche a Matrix se obě tyto společnosti musely zdržet jakékoliv žaloby na neplatnost nebo prohlášení o neporušování práv patentů 339, 340, 341, 689, 947 a 948, přičemž Niche byla navíc povinna vzít zpět své námitky proti patentům 947 a 948 u EPÚ (články 7 a 8 dohody Niche a článek 5 dohody Matrix). Na základě doložek o neuvedení na trh obsažených v dohodách Niche a Matrix se obě tyto společnosti zavázaly, že nebudou vyrábět, držet, dovážet, dodávat, nabízet k dodání nebo nakládat nebo provádět úkony, které by mohly porušovat patenty 339 až 341 ve vztahu k perindoprilu (článek 3 dohody Niche a článek 1 dohody Matrix). Musely se rovněž zdržet podávání přihlášek k registraci týkajících se perindoprilu (článek 10 dohody Niche a článek 6 dohody Matrix) a byly povinny ukončit nebo přerušit své smlouvy týkající se perindoprilu uzavřené s třetími osobami (článek 11 dohody Niche a článek 7 dohody Matrix).

550

Žalobkyně nicméně zpochybňují dostatečně škodlivou nebo citlivou povahu doložek o nenapadnutí práv a neuvádění na trh obsažených v dohodách Niche a Matrix.

551

V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že doložky o nenapadnutí práv a neuvádění na trh jsou vlastní dohodám o smírném narovnání.