–

za P. P. R.: J. Azzopardi, avukat, a M. Laïchi, avocate,

–

za Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcţia Naţională Anticorupţie – Serviciul Teritorial Brașov: M. Voineag, jako zmocněnec,

–

za rumunskou vládu: M. Chicu, E. Gane a A. Rotăreanu, jako zmocněnkyně,

–

za Irsko: G. Mullan, BL,

–

za francouzskou vládu: R. Bénard a B. Dourthe, jako zmocněnci,

–

za maltskou vládu: A. Buhagiar, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: A. Biolan, H. Leupold a J. Vondung, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 3 a čl. 17 odst. 1 SEU, článku 4 a čl. 47 druhého pododstavce Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i čl. 1 odst. 2 a 3 a článků 15 a 19 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení týkajícího se výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který vydal Curtea de Apel Braşov – Biroul executări penale (odvolací soud v Brašově – kancelář pro výkon trestů, Rumunsko) na P. P. R.

3

V článku 2 písm. a) Ústavy Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol), přijaté ve Vídni (Rakousko) Valným shromážděním Interpolu dne 13. června 1956 na jeho 25. zasedání a naposledy pozměněné na jeho 91. zasedání v roce 2023 (dále jen „Ústava Interpolu“), se uvádí, že cílem Interpolu je zejména „zajistit a prohloubit co možná nejširší vzájemnou pomoc mezi všemi úřady kriminální policie v mezích stanovených právními předpisy existujícími v jednotlivých zemích a v duchu Všeobecné deklarace lidských práv“.

4

Článek 5 Ústavy Interpolu uvádí jako složku Interpolu Komisi pro kontrolu spisů Interpolu (Commission for the Control of Interpol’s Files, CCF).

5

Podle čl. 36 odst. 1 a 3 Ústavy Interpolu je CCF nezávislý orgán, který má zajistit, že při zpracování osobních údajů ze strany Interpolu budou dodržena příslušná pravidla, a zejména rozhoduje o stížnostech týkajících se jejich uplatňování.

6

CCF má svůj vlastní statut, který blíže vymezuje její úkoly a pravomoci. Podle čl. 3 odst. 1 písm. c) tohoto statutu CCF může zejména nařídit výmaz osobních údajů z informačního systému Interpolu.

7

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

8

Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„Justiční orgán členského státu, který má vykonat zatýkací rozkaz (dále jen ‚vykonávající justiční orgán‘), odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz v těchto případech:

9

Článek 8 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Obsah a forma evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

2.   Evropský zatýkací rozkaz musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo kdykoli poté uvést v prohlášení, které uloží u generálního sekretariátu Rady [Evropské unie], že přijme překlad do jednoho nebo více jiných úředních jazyků orgánů [Evropské unie].“

10

Článek 15 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí o předání“, zní:

„1.   Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.

2.   Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací […]

3.   Vystavující justiční orgán může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu dodatečné užitečné informace.“

11

Článek 19 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Výslech osoby do přijetí rozhodnutí“, stanoví:

„1.   Vyžádanou osobu vyslechne justiční orgán, kterému je nápomocna jiná osoba jmenovaná v souladu s právem členského státu dožadujícího soudu.

2.   Vyžádaná osoba bude vyslechnuta v souladu s právem vykonávajícího členského státu a podmínkami stanovenými vzájemnou dohodou mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem.

3.   Příslušný vykonávající justiční orgán může [ve] svém členském státě určit jiný justiční orgán, aby se účastnil výslechu vyžádané osoby, a to za účelem zajištění řádného použití tohoto článku a stanovených podmínek.“

12

Dne 17. prosince 2020 vydal Curtea de Apel Brașov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko) evropský zatýkací rozkaz na P. P. R. za účelem výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem trestního senátu tohoto soudu ze dne 27. června 2019, který nabyl právní moci vynesením rozsudku trestního senátu Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) ze dne 17. prosince 2020.

13

V návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek ze dne 17. prosince 2020 vydala kancelář pro výkon trestů Curtea de Apel Brașov (odvolací soud v Brašově) téhož dne evropský zatýkací rozkaz na P. P. R. za účelem výkonu trestu, který mu byl uložen.

14

Z informací předkládajícího soudu vyplývá, že dne 28. června 2022 byl P. P. R. zatčen v Paříži (Francie) a bylo zahájeno řízení o jeho předání. Toto řízení bylo ukončeno pravomocným rozsudkem cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) ze dne 29. listopadu 2023, kterým tento soud odmítl výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného rumunskými orgány na P. P. R.

15

Podle předkládajícího soudu založil cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) toto rozhodnutí o odmítnutí výkonu na tom, že je dáno nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, které je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny. Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) měl údajně za to, že existují systémové a celoplošné nedostatky ovlivňující soudní moc v Rumunsku, a to vzhledem k tomu, že není zřejmé, kde jsou uloženy protokoly o složení slibu soudci, v důsledku čehož vyvstávají pochybnosti o řádném složení soudů tohoto členského státu. Dále měl tento systémový nedostatek podle uvedeného soudu dopad na trestní řízení vedené proti P. P. R. u Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr), neboť protokol o složení slibu jedním ze tří soudců senátu příslušného k rozhodnutí ve věci nebylo možné dohledat a jiná soudkyně tohoto senátu údajně složila slib pouze jako státní zástupkyně, třebaže z použitelných ustanovení rumunského práva jasně nevyplývá, že při jejím jmenování do funkce soudkyně nebylo třeba složit nový slib.

16

Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) dále údajně zohlednil rozhodnutí sekce žádostí CCF, přijaté na jejím 123. zasedání, které proběhlo od 30. ledna do 3. února 2023 (CCF/123/R1358.21), jímž nařídila, aby bylo z databáze Interpolu vymazáno oznámení o vyhlášení mezinárodního pátrání po P. P. R., a to s tím, že údaje o jeho osobě nejsou v souladu s pravidly Interpolu pro zpracování osobních údajů. Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) měl za to, že toto rozhodnutí svědčí o tom, že jsou dány vážné obavy z existence politických prvků v obecném kontextu a dodržování zásad lidských práv v rámci řízení vedeného proti P. P.R v Rumunsku.

17

Předkládající soud dále uvádí, že dne 29. dubna 2024 byl P. P. R. na základě na něj vydaného evropského zatýkacího rozkazu zatčen na Maltě. Téhož dne maltský vykonávající justiční orgán požádal předkládající soud o doplňující informace s tím, že se P. P. R. dovolává rozsudku cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) uvedeného v bodě 14 tohoto rozsudku.

18

Za těchto okolností se Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Dne 16. května 2024 zaslal Soudní dvůr předkládajícímu soudu žádost o vysvětlení povahy řízení, v jehož rámci předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, předmětu tohoto řízení a obsahu rozhodnutí, která by mohl v tomto řízení přijmout. Předkládající soud odpověděl na tuto žádost dne 22. května 2024. V odpovědi zejména uvedl, že dne 20. května 2024 příslušný maltský soud jakožto justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz vydaný na P. P. R. rozhodl o nepředání P. P. R. rumunským orgánům, a to s tím, že na základě informací o vězeňských podmínkách v Rumunsku, které má k dispozici, není s to učinit závěr o tom, že bude vůči osobě P. P. R. v případě jeho předání rumunským orgánům dodržen zákaz nelidského či ponižujícího zacházení a trestu zakotvený v článku 4 Listiny.

20

Podle předkládajícího soudu maltský vykonávající justiční orgán opřel tento závěr o dostupné informace, zejména na internetových stránkách rumunské vězeňské služby, a dále přihlédl k tomu, že to, že předkládající soud schválil ujištění rumunských orgánů, že P. P. R. nebude vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení z důvodu podmínek, za nichž bude vězněn, bylo v anglickém překladu sdělení předkládajícího soudu určeného maltskému vykonávajícímu justičnímu orgánu vyjádřeno výrazem „approved“, nikoliv výrazem „endorsed“, což je výraz, který byl použit v bodě 68 anglické verze rozsudku ze dne 15. října 2019, Dorobantu (C‑128/18, EU:C:2019:857).

21

Za těchto podmínek Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově) předložil Soudnímu dvoru následující sedmou předběžnou otázku:

„Musí být čl. 1 odst. 3 [rámcového rozhodnutí 2002/584], ve spojení s článkem 4 [Listiny] týkajícím se zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, vykládán v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže při přezkumu vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu na základě informací, se kterými nebyl seznámen vystavující justiční orgán a k nimž tento orgán neměl možnost poskytnout doplňující informace ve smyslu čl. 15 odst. 2 a 3 [rámcového rozhodnutí 2002/584], a dále že vykonávající justiční orgán nemůže uplatnit vyšší standard, než je standard stanovený v Listině, aniž konkrétně uvede pravidla, na která odkazuje, zejména pokud jde o takové požadavky ve vězeňské oblasti, jako jsou stanovení ‚konkrétního postupu výkonu trestu‘, ‚konkrétních kritérií pro stanovení daného režimu výkonu‘ a záruky v oblasti zákazu diskriminace z důvodu ‚zvláště ojedinělé a citlivé situace‘?“

22

Předkládající soud navrhl, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 23a prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

23

Na podporu svého návrhu předkládající soud v podstatě uvedl, že P. P. R. je v současnosti zbaven osobní svobody na Maltě v rámci řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného rumunskými orgány a že jeho ponechání ve vazbě závisí na výsledku původního řízení, přičemž P. P. R. se u maltského vykonávajícího justičního orgánu dovolává toho, že cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný rumunskými orgány.

24

Podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká jedné nebo více otázek v oblastech upravených v hlavě V, týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, části třetí Smlouvy o FEU, může být k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, projednána v naléhavém řízení ve smyslu kapitoly 3 hlavy III tohoto jednacího řádu, kterážto kapitola obsahuje články 107 až 114 uvedeného jednacího řádu.

25

Zaprvé je třeba poznamenat, že se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká zejména výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584, které spadá do oblastí upravených v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU, která pojednává o prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Může tedy být projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu.

26

Pokud jde zadruhé o podmínku naléhavosti, tato podmínka je splněna zejména tehdy, když je osoba dotčená ve věci v původním řízení v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na řešení sporu v původním řízení, přičemž je nutné upřesnit, že situaci dotyčné osoby je zapotřebí posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (rozsudek ze dne 14. května 2024, Stačev, C‑15/24 PPU, EU:C:2024:399, bod 42 a citovaná judikatura).

27

Je pravda, že v projednávané věci podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nikoliv soud, který má jakožto justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení v konečném důsledku rozhodnout o předání osoby, na kterou byl tento zatýkací rozkaz vydán, nýbrž justiční orgán, který tento zatýkací rozkaz vydal.

28

To však nic nemění na tom, že jak potvrdil předkládající soud v odpovědi na žádost o vysvětlení zmíněnou v bodě 19 tohoto rozsudku, tento soud bude případně muset podle toho, jak budou zodpovězeny položené otázky, evropský zatýkací rozkaz vydaný na P. P. R. zrušit. Vzhledem k tomu, že P. P. R. byl vzat vazby pouze na základě tohoto zatýkacího rozkazu, případné zrušení tohoto zatýkacího rozkazu by znamenalo okamžité propuštění P. P. R. na svobodu.

29

Za těchto podmínek se pátý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generální advokátky rozhodl dne 15. května 2024 vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

30

Jak je uvedeno v bodě 27 tohoto rozsudku, předmětnou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předkládá justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl P. P. R na Maltě vzat do vazby. Z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce má zejména umožnit předkládajícímu soudu určit, zda může vydat nový evropský zatýkací rozkaz na P. P. R., nebo zda je povinen zrušit již proti němu vydaný evropský zatýkací rozkaz v případě, že by z odpovědi Soudního dvora vyplynulo, že odmítnutí výkonu původního zatýkacího rozkazu nebylo v souladu s unijním právem.

31

Takové úvahy mohou odůvodnit, že uvedený soud může jakožto vystavující justiční orgán položit Soudnímu dvoru otázku týkající se podmínek výkonu evropského zatýkacího rozkazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 53).

32

Za zaručení základních práv v rámci řízení o evropském zatýkacím rozkazu je totiž v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát. Vzhledem k tomu, že vydání takového rozkazu může vést k zatčení osoby, na kterou byl vydán, musí mít tedy vystavující justiční orgán v zájmu zaručení těchto práv možnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku za účelem určení, zda musí ponechat v platnosti či zrušit evropský zatýkací rozkaz, nebo zda může takový rozkaz vydat (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 54 a citovaná judikatura).

33

Z toho vyplývá, že, jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 24 až 26 svého stanoviska, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je jako celek přípustná, čímž není dotčena možnost posoudit přípustnost každé z položených otázek.

34

Podstatou první části první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 3 a čl. 15 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající orgán členského státu je povinen odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud vykonávající orgán jiného členského státu předtím odmítl vykonat tento zatýkací rozkaz z důvodu, že by předáním dotyčné osoby mohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny.

35

V rámci druhé části první otázky se předkládající soud dotazuje na to, zda za stejných okolností musí být tato ustanovení vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby vystavující justiční orgán ponechal předmětný evropský zatýkací rozkaz v platnosti.

36

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy i zásada vzájemného uznávání, která je sama založena na vzájemné důvěře mezi členskými státy, mají v unijním právu stěžejní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Konkrétně je nutno uvést, že zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 93 a citovaná judikatura).

37

Podle ustálené judikatury v případě existence nebezpečí porušení základních práv uznaných unijním právem může vykonávající justiční orgán ve výjimečných případech a po náležitém přezkumu evropskému zatýkacímu rozkazu na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 nevyhovět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 72).

38

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že má-li vykonávající justiční orgán, který má rozhodnout o předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, k dispozici důkazy, které mají prokázat existenci skutečného nebezpečí, že z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků ve fungování soudního systému vystavujícího členského státu dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, musí tento orgán konkrétně a přesně ověřit, zda vzhledem k osobní situaci této osoby, k povaze trestného činu, za který je stíhána, a ke skutkovým okolnostem, za nichž byl evropský zatýkací rozkaz vydán, existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě předání do tohoto členského státu hrozí uvedené osobě takové nebezpečí (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 97).

39

Žádné ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 však neupravuje možnost nebo povinnost vykonávajícího orgánu členského státu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu pouze z důvodu, že jeho výkon odmítl vykonávající orgán jiného členského státu, aniž sám ověřil, zda jsou dány důvody pro odmítnutí jeho výkonu [obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy), C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 51].

40

Zejména rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu členského státu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, i kdyby se jednalo o rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené podle vnitrostátního práva, nelze stavět na roveň „konečnému rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, které jediné může zabránit tomu, aby bylo pro tentýž skutek a proti téže osobě vedeno trestní stíhání ve vystavujícím státě nebo aby bylo zahájeno v jakémkoli jiném členském státě [obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy), C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 52].

41

Vyžádaná osoba se totiž považuje za osobu, proti které skončilo trestní stíhání konečným rozhodnutím pro tentýž skutek ve smyslu čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud je na základě trestního řízení stíhání s konečnou platností zastaveno, nebo pokud justiční orgány členského státu přijaly rozhodnutí, podle kterého je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby za činy, které jsou mu kladeny za vinu (rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, EU:C:2010:683, bod 45).

42

Posouzení žádosti o předání přitom neznamená, že vykonávající stát zahájí trestní stíhání osoby, o jejíž předání se žádá, a nezahrnuje posouzení věci samé [rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy), C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 54].

43

Z toho vyplývá, že vykonávající orgán členského státu nemůže odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz pouze z toho důvodu, že jeho výkon odmítl vykonávající orgán jiného členského státu, aniž sám ověřil, zda jsou dány důvody pro odmítnutí jeho výkonu [obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy), C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 61].

44

Ačkoliv z výše uvedeného vyplývá, že zásada vzájemného uznávání, jak je provedena rámcovým rozhodnutím 2002/584, se nevztahuje na rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropských zatýkacích rozkazů, je nicméně nezbytné upřesnit, jaké účinky může mít na vykonávající orgán členského státu okolnost, že vykonávající orgán jiného členského státu předtím odmítl takový zatýkací rozkaz vykonat z důvodu existence nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces před soudem zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny.

45

V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 34 tohoto rozsudku zásada vzájemné důvěry každému členskému státu ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která toto právo uznává.

46

V projednávané věci, jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 37 až 44 svého stanoviska, zásada vzájemné důvěry vyžaduje v případě, že je v jiném členském státě vydáno rozhodnutí o odmítnutí výkonu z důvodu, že existuje nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, aby vykonávající justiční orgán členského státu rozhodující o nové žádosti o předání dotyčné osoby náležitě zohlednil důvody, na nichž je toto rozhodnutí založeno, v rámci vlastního přezkumu existence důvodu pro odmítnutí výkonu [obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2024, Bundesrepublik Deutschland (Účinek rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka), C‑753/22, EU:C:2024:524, bod 80].

47

Výše uvedené úvahy obdobně platí ve vztahu k vystavujícímu justičnímu orgánu, jehož evropský zatýkací rozkaz nebyl vykonán z důvodu existence nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny.

48

Žádné ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 nevylučuje, aby vystavující orgán ponechal v platnosti žádost o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu v případě, že vykonávající orgán členského státu odmítl tento zatýkací rozkaz vykonat.

49

I když tedy existence rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu členského státu o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu sama o sobě nezakládá povinnost justičního orgánu, který jej vydal, tento zatýkací rozkaz zrušit, musí přece jen vést na straně vystavujícího justičního orgánu k obezřetnosti [obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy), C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 55].

50

V rozsudku ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57), byla Soudnímu dvora položena otázka ohledně možnosti vydat několik po sobě jdoucích evropských zatýkacích rozkazů za okolností obdobných okolnostem ve věci v původním řízení. Zásady předestřené Soudním dvorem v bodech 139 až 143 tohoto rozsudku jsou obdobně použitelné v projednávané věci.

51

Konkrétně se ponechání evropského zatýkacího rozkazu vystavujícím justičním orgánem v platnosti může ukázat jako nezbytné, a to zejména poté, co odpadly skutečnosti, na jejichž základě byla odmítnuta předchozí žádost o předání, nebo pokud rozhodnutí o odmítnutí vykonat tento evropský zatýkací rozkaz nebylo v souladu s unijním právem, k tomu, aby byl dokončen postup předání vyžádané osoby, a tedy podpořeno dosažení cíle spočívajícího v boji proti beztrestnosti, který sleduje toto rámcové rozhodnutí (obdobně viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 141).

52

Nicméně, jak bylo připomenuto v bodě 32 tohoto rozsudku, za zaručení základních práv v rámci řízení o evropském zatýkacím rozkazu je v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát.

53

Vystavující justiční orgán tudíž nemůže v případě, že nedojde ke změně okolností, ponechat v platnosti evropský zatýkací rozkaz, pokud vykonávající justiční orgán oprávněně, v souladu s čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, odmítl vyhovět tomuto zatýkacímu rozkazu z důvodu, že existuje skutečné nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny (obdobně viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 143). Naproti tomu, neexistuje-li takové nebezpečí, zejména v důsledku změny okolností, nemůže okolnost, že vykonávající orgán odmítl uvedený zatýkací rozkaz vykonat, sama o sobě bránit tomu, aby vystavující justiční orgán ponechal tentýž zatýkací rozkaz v platnosti.

54

Kromě toho vzhledem k tomu, že ponechání v platnosti evropského zatýkacího rozkazu, jehož výkon byl v členském státě odmítnut, může mít za následek zatčení osoby, na kterou byl tento zatýkací rozkaz vydán, v jiném členském státě, a tudíž může zasáhnout do její osobní svobody, vystavujícímu justičnímu orgánu přísluší posoudit, zda je s ohledem na konkrétní případ toto ponechání v platnosti přiměřené. Při takovém přezkumu tomuto orgánu zejména přísluší zohlednit povahu a závažnost trestného činu, pro který je vyžádaná osoba stíhána, důsledky, které má pro tuto osobu ponechání evropského zatýkacího rozkazu, který na ni byl vydán, v platnosti, jakož i vyhlídky výkonu uvedeného zatýkacího rozkazu (obdobně viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, body 144 a 145).

55

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 1 odst. 3 a čl. 15 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající orgán členského státu není povinen odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud vykonávající orgán jiného členského státu předtím odmítl vykonat tento zatýkací rozkaz z důvodu, že by předáním dotčené osoby mohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny. Nicméně v rámci vlastního přezkumu existence důvodu pro odmítnutí výkonu je tento orgán povinen zohlednit důvody, na nichž je založeno rozhodnutí o odmítnutí přijaté prvním vykonávajícím orgánem. Tato ustanovení nebrání tomu, aby za stejných okolností vystavující justiční orgán ponechal evropský zatýkací rozkaz v platnosti, a to za předpokladu, že podle jeho vlastního posouzení nesmí být výkon tohoto zatýkacího rozkazu odmítnut z důvodu nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny a že ponechání uvedeného zatýkacího rozkazu v platnosti je přiměřené.

56

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny, vykládán v tom smyslu, že v situaci, kdy osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, tvrdí, že její předání vystavujícímu členskému státu by vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, může existence rozhodnutí CCF, které se týká situace této osoby, sama o sobě odůvodnit odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu vykonat tento zatýkací rozkaz, anebo není-li tomu tak, může být tímto justičním orgánem zohledněna pro účely rozhodnutí o tom, zda je namístě odmítnout výkon uvedeného zatýkacího rozkazu z důvodu tvrzeného touto osobou.

57

Podle vysvětlení předkládajícího soudu sekce žádostí CCF rozhodla o výmazu oznámení o vyhlášení mezinárodního pátrání po P. P. R. z databáze Interpolu z důvodu, že údaje o jeho osobě nebyly v souladu s pravidly Interpolu pro zpracování osobních údajů. Toto rozhodnutí CCF údajně zohlednil cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) v rozsudku ze dne 29. listopadu 2023, kterým odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný na P. P. R. rumunskými orgány.

58

V rozsudku ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, (C‑158/21, EU:C:2023:57) se Soudní dvůr zabýval podobnou otázkou týkající se zohlednění zprávy Pracovní skupiny pro svévolné zadržování, orgánu pod záštitou Rady OSN pro lidská práva, vykonávajícím orgánem. Zásady předestřené Soudním dvorem v bodech 121 až 126 tohoto rozsudku jsou obdobně použitelné na zohlednění rozhodnutí CCF týkajícího se situace osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vykonávajícím orgánem.

59

Vzhledem k tomu, že dvoufázový přezkum uvedený v bodě 38 tohoto rozsudku musí být založen jak na objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných informacích o fungování soudního systému vystavujícího členského státu, tak na konkrétní a přesné analýze individuální situace vyžádané osoby, nemůže rozhodnutí CCF nařizující výmaz oznámení o vyhlášení mezinárodního pátrání po osobě, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, z důvodu porušení pravidel Interpolu pro zpracování osobních údajů, stačit k odůvodnění odmítnutí vykonat tento zatýkací rozkaz (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 123).

60

Pokud byl vykonávající orgán s to dovodit existenci takových systémových nebo celoplošných nedostatků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 135), tento orgán musí v rámci druhé fáze konkrétně a přesně posoudit, zda existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě předání do vystavujícího členského státu hrozí vyžádané osobě skutečné nebezpečí porušení jejího základního práva na spravedlivý proces [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 92, a ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C‑354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 61]. Rozhodnutí CCF může patřit mezi skutečnosti, které mohou být zohledněny v rámci této druhé fáze, aniž by vykonávající justiční orgán byl přitom tímto rozhodnutím vázán.

61

Proto je třeba na třetí otázku odpovědět, že čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, kdy osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, tvrdí, že by její předání vystavujícímu členskému státu vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, nemůže existence rozhodnutí CCF, které se týká situace této osoby, sama o sobě odůvodnit odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu vykonat tento zatýkací rozkaz. Takové rozhodnutí naproti tomu může tento justiční orgán zohlednit za účelem rozhodnutí, zda je namístě odmítnout výkon uvedeného zatýkacího rozkazu.

62

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 267 SFEU vykládán v tom smyslu, že justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, je povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předtím, než rozhodne o tom, zda s ohledem na důvody, které vedly justiční orgán vykonávající tento zatýkací rozkaz k odmítnutí jeho výkonu, uvedený zatýkací rozkaz zruší nebo ponechá v platnosti.

63

Podle čl. 267 druhého pododstavce SFEU, vyvstane-li před soudem členského státu otázka týkající se výkladu Smluv anebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce.

64

Podle třetího pododstavce tohoto článku, vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.

65

Z toho vyplývá, že justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, není povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předtím, než rozhodne o tom, zda ve světle důvodů, které vedly justiční orgán vykonávající tento zatýkací rozkaz k odmítnutí jeho výkonu, uvedený zatýkací rozkaz v souladu s unijním právem zruší nebo ho ponechá v platnosti, ledaže by jeho rozhodnutí nebylo možné napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.

66

V tomto posledně uvedeném případě je vystavující justiční orgán v zásadě povinen předložit Soudnímu dvoru žádost ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva. Podle ustálené judikatury Soudního dvora může být této povinnosti zproštěn, pouze pokud konstatoval, že vznesená otázka není relevantní, nebo že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora, nebo že správný výklad unijního práva je natolik zřejmý, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, body 32 a 33, jakož i citovaná judikatura).

67

Existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách vlastních unijnímu právu, zvláštních obtížích, které vykazuje výklad tohoto práva, a riziku rozdílnosti judikatury uvnitř Unie (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 41 a citovaná judikatura).

68

Kromě toho, pokud má justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, za to – poněvadž se nachází v některé ze tří situací uvedených v bodě 67 tohoto rozsudku – že je zproštěn povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU, a sice obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, musí z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývat, buď že vznesená otázka unijního práva není relevantní pro řešení sporu, nebo že výklad dotyčného ustanovení unijního práva vychází z judikatury, či v případě, že taková judikatura neexistuje, že výklad unijního práva byl pro vnitrostátní soud rozhodující v posledním stupni natolik zřejmý, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 51).

69

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na čtvrtou otázku odpovědět, že článek 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, není povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předtím, než rozhodne o tom, zda s ohledem na důvody, které vedly justiční orgán vykonávající tento zatýkací rozkaz k odmítnutí jeho výkonu, uvedený zatýkací rozkaz zruší nebo ponechá v platnosti, ledaže by jeho případné rozhodnutí nebylo možné napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, v kterémžto případě je v zásadě povinen obrátit se na Soudní dvůr.

70

Předně, i když předkládající soud ve znění druhé otázky odkazuje na „nesrovnalosti při skládání slibu“, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že tyto „nesrovnalosti“ spočívají konkrétně v tom, že není jisté, kde je uložen protokol o složení slibu soudci v Rumunsku, což by mělo za následek, že se v případě jednoho ze tří soudců senátu Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr), příslušného k rozhodnutí ve věci P. P. R., nepodařilo dohledat žádný protokol o složení slibu a v případě jiné soudkyně tohoto senátu se podařilo dohledat pouze protokol o složení slibu jakožto státní zástupkyně.

71

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz, který byl vydán za účelem výkonu trestu, může odmítnout vykonat tento zatýkací rozkaz z důvodu, že není jisté, kde je uložen protokol o složení slibu soudci vystavujícího členského státu, že nebyl dohledán protokol o složení slibu soudcem senátu, který tento trest uložil, anebo z důvodu, že jiný soudce tohoto senátu údajně při svém jmenování složil slib pouze jako státní zástupce.

72

V tomto ohledu je třeba připomenout, že výkon evropského zatýkacího rozkazu představuje pravidlo, kdežto odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně [rozsudek ze dne 21. prosince 2023, GN (Důvod odmítnutí založený na nejvlastnějším zájmu dítěte), C‑261/22, EU:C:2023:1017, bod 37].

73

Mimoto zásada vzájemné důvěry členským státům ukládá, aby vycházely z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, body 93 a 94).

74

Konkrétně vysoký stupeň důvěry mezi členskými státy, na němž spočívá mechanismus evropského zatýkacího rozkazu, je založen na předpokladu, že trestní soudy vystavujícího členského státu, které v důsledku výkonu evropského zatýkacího rozkazu budou muset vést trestní stíhání nebo řízení o výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, jakož i trestní řízení ve věci samé, splňují požadavky, které jsou neoddělitelně spjaty se základním právem na spravedlivý proces, jež je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 95).

75

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 20. září 2024] Se zřetelem k úvahám uvedeným v bodech 72 až 74 tohoto rozsudku, že vykonávající orgán odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz z důvodu, že existuje nebezpečí porušení tohoto základního práva, mohou odůvodnit pouze výjimečné okolnosti.

76

Podle judikatury Soudního dvora, ačkoliv v prvé řadě přísluší každému členskému státu, aby za účelem zajištění plného uplatňování zásad vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, na nichž je postaveno fungování mechanismu evropského zatýkacího rozkazu, zajistil s výhradou konečného přezkumu Soudním dvorem zachování požadavků neoddělitelně spjatých se základním právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 47 druhém pododstavci Listiny tím, že se zdrží jakéhokoli opatření, které by je mohlo ohrozit, platí, že existuje-li skutečné nebezpečí, že v případě předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vystavujícímu justičnímu orgánu bude toto základní právo porušeno, anebo v případě, že se dokonce toto nebezpečí naplní, ve výjimečných případech může vykonávající justiční orgán tomuto evropskému zatýkacímu rozkazu na základě čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí nevyhovět [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 46 a citovaná judikatura].

77

V tomto kontextu musí vykonávající justiční orgán členského státu provést dvoufázový přezkum předtím, než odmítne na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 předat osobu, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu.

78

V první fázi tohoto přezkumu musí tento orgán určit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které mají prokázat existenci skutečného nebezpečí, že ve vystavujícím členském státě dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces před soudem předem zřízeným zákonem zaručeného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, a to z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků týkajících se nezávislosti a nestrannosti soudní moci v tomto členském státě [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, body 52 a 66, jakož i citovaná judikatura].

79

Pokud tomu tak je, příslušný orgán vykonávajícího členského státu musí v rámci druhé fáze konkrétním a přesným způsobem ověřit, do jaké míry mohly mít nedostatky zjištěné v první fázi dopad na fungování soudů vystavujícího členského státu příslušných rozhodovat v řízeních týkajících se dotyčné osoby, a zda vzhledem k osobní situaci této osoby, k povaze trestného činu, pro který byla souzena, a ke skutkovým okolnostem, za nichž byl vydán odsuzující rozsudek, jehož uznání a výkon jsou požadovány, jakož i případně se zřetelem k doplňujícím informacím poskytnutým tímto členským státem na základě tohoto rámcového rozhodnutí, existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že takové nebezpečí skutečně v projednávané věci existovalo [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 53 a citovaná judikatura].

80

Mezi požadavky, které jsou neoddělitelně spjaty se základním právem na spravedlivý proces, zaručeným v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, náleží právo každého na to, aby jeho věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Tyto požadavky zahrnují ze své podstaty nejen postup jmenování soudců, ale také podmínky jejich nástupu do funkce.

81

Je proto nezbytné, aby hmotněprávní a procesní podmínky týkající se jmenování soudců a jejich nástupu do funkce byly takové povahy, aby nemohly u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti jmenovaných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 71).

82

Nicméně ne všechny nesrovnalosti, k nimž dojde v průběhu jmenování soudce nebo při jeho nástupu do funkce, mohou vyvolat pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti tohoto soudce, a tudíž o postavení soudního kolegia, ve kterém zasedá, jakožto „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“ ve smyslu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 123).

83

Z judikatury ESLP, která je relevantní vzhledem k tomu, že podle čl. 52 odst. 3 první věty Listiny tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, totiž vyplývá, že čl. 6 odst. 1 EÚLP mohou porušit pouze zásahy, které se dotýkají základních pravidel procesu jmenování soudců a jejich nástupu do funkce [v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 1. prosince 2020, Guðmundur Andri Ástráðsson v. Island (CE:ECHR:2020:1201JUD002637418, body 246 a 247].

84

Systémovým nebo celoplošným nedostatkem týkajícím se nezávislosti soudní moci ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 78 tohoto rozsudku nemůže být okolnost, že vnitrostátní právo členského státu případně stanoví, že státní zástupce, který složil slib při nástupu do funkce, nemusí při následném jmenování do funkce soudce složit slib znovu.

85

Takové ustanovení vnitrostátního práva odůvodněné tím, že v tomto členském státě má soudce obdobné postavení jako státní zástupce, a že se obě tyto kategorie ujímají funkce složením stejného slibu, není takové povahy, aby mohlo vyvolat pochybnost o regulérnosti jmenování soudců a tím stran jejich nezávislosti a nestrannosti.

86

Kromě toho skutečnost, že není jisté, kde jsou uloženy protokoly o složení slibu soudci členského státu, nebo není možné zjistit, kde se tyto protokoly nachází, a to zejména pokud od složení slibu dotyčným soudcem uplynulo několik let, není sama o sobě při absenci dalších relevantních indicií způsobilá prokázat, že dotyční soudci vykonávali funkci, aniž kdy složili požadovaný slib.

87

V každém případě nemůže být nejistota ohledně otázky, zda soudci členského státu před nástupem do funkce složili slib stanovený vnitrostátním právem, považována za systémový nebo celoplošný nedostatek týkající se nezávislosti soudní moci v tomto členském státě, pokud jsou ve vnitrostátním právu zakotveny účinné právní prostředky, které umožňují dovolat se případného nesložení slibu soudci, kteří daný rozsudek vydali a domoci se tím zrušení tohoto rozsudku. Přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda takové právní prostředky v rumunském právu existují.

88

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu nemůže odmítnout vykonat tento zatýkací rozkaz z důvodu, že nelze dohledat protokol o složení slibu soudcem, který tento trest uložil, nebo z důvodu, že jiný soudce téhož senátu údajně při svém jmenování složil slib pouze jako státní zástupce.

89

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být rámcové rozhodnutí 2002/584 vykládáno v tom smyslu, že justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, má právo účastnit se řízení o výkonu tohoto zatýkacího rozkazu před vykonávajícím justičním orgánem jako jeho účastník.

90

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že článek 15 ani článek 19 rámcového rozhodnutí 2002/584, které uvádí předkládající soud, ani jiné ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí nepředpokládají přímou povinnou účast justičního orgánu, který vydal evropský zatýkací rozkaz, v řízení před vykonávajícím justičním orgánem ve věci výkonu tohoto zatýkacího rozkazu. Povinnost zakotvit takovou účast nelze dovodit ani ze zásad vzájemného uznávání a loajální spolupráce.

91

I když je zajisté pravda, že rámcové rozhodnutí 2002/584 nelze vykládat v tom smyslu, že takovému účastenství, případně stanovenému procesními předpisy vnitrostátního práva vykonávajícího členského státu, brání, faktem zůstává, že toto rámcové rozhodnutí upravuje jiné prostředky usnadnění spolupráce a výměny nezbytných informací mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem.

92

V článku 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je uveden výčet relevantních údajů, které musí být povinně uvedeny v evropském zatýkacím rozkaze. Kromě toho podle čl. 15 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací. Podle čl. 15 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí může dále vystavující justiční orgán kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu veškeré dodatečné užitečné informace.

93

Z judikatury v tomto ohledu vyplývá, že zejména ve snaze zajistit, aby nebylo fungování evropského zatýkacího rozkazu ochromeno, se dialog mezi vykonávajícími justičními orgány a vystavujícími justičními orgány musí řídit povinností loajální spolupráce. Ze zásady loajální spolupráce zejména vyplývá, že členské státy se navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 131 a citovaná judikatura).

94

Z tohoto hlediska musí vystavující a vykonávající justiční orgány ve snaze zajistit účinnou spolupráci v trestních věcech plně využívat nástroje upravené zejména v čl. 8 odst. 1 a článku 15 rámcového rozhodnutí 2002/584 s cílem podpořit vzájemnou důvěru, na které je tato spolupráce založena (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 132 a citovaná judikatura).

95

Z toho důvodu nelze mít za to, že účastenství vystavujícího justičního orgánu v řízení před vykonávajícím justičním orgánem je nezbytné k zajištění dodržení zásad vzájemného uznávání a loajální spolupráce, na nichž spočívá fungování mechanismu evropského zatýkacího rozkazu.

96

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět, že rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že justiční orgán, který vydal evropský zatýkací rozkaz, nemá právo účastnit se řízení o výkonu tohoto zatýkacího rozkazu před vykonávajícím justičním orgánem jako jeho účastník.

97

Šestá otázka se týká toho, zda Komise může přijmout na žádost justičního orgánu, který vydal evropský zatýkací rozkaz, opatření, která považuje za nezbytná v návaznosti na odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu vykonat tento zatýkací rozkaz.

98

Taková otázka však zjevně nijak nesouvisí s předmětem sporu, o kterém rozhoduje předkládající soud a který, jak je uvedeno v bodě 28 tohoto rozsudku, směřuje k určení, zda je namístě evropský zatýkací rozkaz vydaný na P. P. R. zrušit, nebo naopak ponechat v platnosti.

99

Z toho vyplývá, že šestá otázka je nepřípustná.

100

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 3 a čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve spojení s článkem 4 Listiny, vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže při přezkumu vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu jednak na základě skutečností týkajících se vězeňských podmínek ve vězeňských zařízeních vystavujícího členského státu, aniž si předtím od vystavujícího justičního orgánu vyžádal doplňující informace, a jednak na základě toho, že uplatní vyšší standard v oblasti vězeňských podmínek, než je standard zaručený v uvedeném článku 4.

101

V tomto ohledu je nutno připomenout, že Soudní dvůr uznal povinnost justičního orgánu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz za určitých podmínek ukončit postup předání zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584, pokud takové předání může vést k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s vyžádanou osobou ve smyslu článku 4 Listiny (rozsudek ze dne 15. října 2019, Dorobantu, C‑128/18, EU:C:2019:857, bod 50 a citovaná judikatura).

102

Disponuje-li tedy justiční orgán vykonávajícího členského státu poznatky, které svědčí o skutečném nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení s osobami vězněnými ve vystavujícím členském státě, měřeno standardem ochrany základních práv zaručeným unijním právem, a zejména článkem 4 Listiny, je povinen existenci tohoto nebezpečí posoudit při rozhodování o předání osoby, které se evropský zatýkací rozkaz týká, orgánům vystavujícího členského státu. Výkon takového zatýkacího rozkazu totiž nemůže vést k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s touto osobou (rozsudek ze dne 15. října 2019, Dorobantu, C‑128/18, EU:C:2019:857, bod 51 a citovaná judikatura).

103

Za tím účelem musí vykonávající justiční orgán nejprve vyjít z objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů o vězeňských podmínkách ve vězeňských zařízeních ve vystavujícím členském státě, které dokládají existenci buď systémových či celoplošných nedostatků, anebo nedostatků týkajících se některých skupin osob nebo některých vězeňských zařízení. Tyto údaje mohou vyplývat mimo jiné z mezinárodních soudních rozhodnutí, jako jsou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, ze soudních rozhodnutí vystavujícího členského státu, jakož i z rozhodnutí, zpráv a jiných dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 60 a citovaná judikatura].

104

Konstatování skutečného nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení v důsledku celkových vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě však nemůže jako takové vést k odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Pouhá existence skutečností svědčících o systémových či celoplošných nedostatcích nebo o nedostatcích týkajících se určitých skupin osob nebo některých vězeňských zařízení, pokud jde o vězeňské podmínky ve vystavujícím členském státě, totiž nutně neznamená, že v konkrétním případě bude dotyčná osoba v případě předání orgánům tohoto členského státu podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 61 a citovaná judikatura].

105

Aby se zajistilo dodržení článku 4 Listiny v konkrétním případě osoby, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, je vykonávající justiční orgán, který má k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje svědčící o existenci takových nedostatků, povinen konkrétním a přesným způsobem posoudit, zda jsou za okolností posuzované věci dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že po předání do vystavujícího členského státu bude tato osoba v důsledku podmínek, v jakých má být ve vystavujícím členském státě vězněna, podrobena v tomto členském státě skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu uvedeného článku [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 62 a citovaná judikatura].

106

Za tím účelem musí uvedený orgán na základě čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 požádat justiční orgán vystavujícího členského státu o neprodlené poskytnutí veškerých potřebných doplňujících informací o podmínkách, v jakých má být dotyčná osoba v tomto členském státě vězněna. Předmětem této žádosti může být rovněž existence případných vnitrostátních či mezinárodních postupů nebo mechanismů kontroly vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě spojených například s prohlídkami ve vězeňských zařízeních, jež umožní posoudit aktuální stav vězeňských podmínek v těchto zařízeních [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 63 a citovaná judikatura].

107

Vystavující justiční orgán má povinnost tyto informace vykonávajícímu justičnímu orgánu poskytnout [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 64 a citovaná judikatura].

108

Pouze pokud vykonávající justiční orgán na základě informací poskytnutých podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 a jakýchkoli dalších informací, které má k dispozici, zjistí, že je v případě osoby, na niž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, dáno skutečné nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, výkon tohoto zatýkacího rozkazu musí být odložen, nelze však od něj upustit. Naproti tomu, pokud informace, které vykonávající justiční orgán obdrží od vystavujícího justičního orgánu, povedou k vyloučení existence skutečného nebezpečí, že by dotyčná osoba byla ve vystavujícím členském státě podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení, musí vykonávající justiční orgán rozhodnout o výkonu evropského zatýkacího rozkazu ve lhůtách stanovených rámcovým rozhodnutím 2002/584 [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, body 65 a 66, jakož i citovaná judikatura].

109

V tomto ohledu, jak je připomenuto v bodě 93 tohoto rozsudku, čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí výslovně opravňuje vykonávající justiční orgán, aby v případě, že považuje informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádal vystavující justiční orgán o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací. Mimoto podle čl. 15 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí vystavující justiční orgán může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu veškeré dodatečné užitečné informace.

110

Kromě toho, jak je připomenuto v bodě 94 tohoto rozsudku, podle zásady loajální spolupráce se členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 109 a citovaná judikatura].

111

V souladu s uvedenými ustanoveními může vykonávající justiční orgán požádat o informace a vystavující justiční orgán poskytnout ujištění týkající se konkrétních a přesných podmínek, za kterých bude dotčená osoba ve vystavujícím členském státě uvězněna [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 110].

112

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 20. září 2024] Z úvah vyjádřených v bodech 106 až 111 tohoto rozsudku vyplývá, že vykonávající justiční orgán nemůže učinit závěr, že jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že po předání do vystavujícího členského státu bude osoba, na niž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vystavena skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, aniž by se předtím obrátil na vystavující justiční orgán podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 s žádostí o informace.

113

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že poskytl informace o podmínkách uvěznění P. P. R. v případě předání rumunským orgánům, avšak maltský vykonávající justiční orgán odmítl jeho předání na základě informací, které se mu podařilo dohledat na internetu.

114

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ujištění poskytnuté příslušnými orgány vystavujícího členského státu, že dotčená osoba nebude vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z důvodu konkrétních a přesných podmínek jejího uvěznění bez ohledu na to, ve kterém vězeňském zařízení ve vystavujícím členském státě bude umístěna, je skutečností, kterou vykonávající justiční orgán nemůže ignorovat. Porušení takového ujištění může být v rozsahu, v němž svého autora zavazuje, uplatňováno proti posledně uvedenému před soudy vystavujícího členského státu [rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 111].

115

Soudní dvůr rozhodl, že pokud takové ujištění vydal, nebo alespoň schválil vystavující justiční orgán, případně poté, co požádal o pomoc ústřední orgán nebo jeden z ústředních orgánů vystavujícího členského státu, musí vykonávající justiční orgán s ohledem na vzájemnou důvěru, která musí panovat mezi justičními orgány členských států a na které se zakládá systém evropského zatýkacího rozkazu, toto ujištění považovat za důvěryhodné, přinejmenším pokud neexistují konkrétní skutečnosti umožňující se domnívat, že podmínky uvěznění v určitém vězeňském zařízení jsou v rozporu s článkem 4 Listiny [rozsudky ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 112, a ze dne 15. října 2019, Dorobantu, C‑128/18, EU:C:2019:857, bod 68].

116

Z výše uvedených úvah vyplývá, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout informace poskytnuté vystavujícím justičním orgánem pouze na základě informací, které získal sám vykonávající justiční orgán z veřejně přístupných zdrojů, aniž by vystavující justiční orgán požádal podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 o doplňující informace nebo vysvětlení.

117

Mimoto, pokud jde o to, že předkládající soud uvádí, že maltský vykonávající justiční orgán vzal pro účely odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení v úvahu skutečnost, že při schválení takového ujištění, jako je ujištění předpokládáné v bodě 115 tohoto rozsudku, použil předkládající soud jiný výraz než v anglické verzi judikatury v dané věci, je třeba uvést, že takové schválení nevyžaduje použití určitého výrazu nebo formulace. Postačí, že ze sdělení adresovaného vystavujícím justičním orgánem vykonávajícímu justičnímu orgánu dostatečně jasně vyplývá, že vystavující justiční orgán toto ujištění schválil, a to bez ohledu na konkrétně použitou formulaci.

118

Konečně je nutno zdůraznit, že sama skutečnost, že nebyly stanoveny „konkrétní postup výkonu trestu“ či „konkrétní kritéria pro stanovení určitého režimu výkonu“, kterou předkládající soud zmiňuje v sedmé otázce, není podřaditelná pod pojem „nelidské či ponižující zacházení“ ve smyslu článku 4 Listiny.

119

I za předpokladu, že jsou takový postup anebo taková kritéria vyžadovány ve vykonávajícím členském státě, je třeba připomenout s poukazem na zásadu vzájemné důvěry, jejíž stěžejní význam v unijním právu vyplývá z judikatury uvedené v bodě 36 tohoto rozsudku, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že členské státy mohou být povinny předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže zejména nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než kterou zaručuje unijní právo (rozsudek ze dne 15. října 2019, Dorobantu, C‑128/18, EU:C:2019:857, bod 47 a citovaná judikatura).

120

Vykonávající justiční orgán proto nemůže odmítnout předání vyžádané osoby pouze z důvodu, že mu vystavující justiční orgán nesdělil „konkrétní postup výkonu trestu“ či „konkrétní kritéria pro stanovení určitého režimu výkonu“.

121

Pokud jde o odkaz předkládajícího soudu na „zvláště ojedinělou a citlivou situaci“ vyžádané osoby, která by vyžadovala „záruky v oblasti zákazu diskriminace“, je třeba podotknout, že dodržení článku 4 Listiny v případě osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vyžaduje, v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 106 tohoto rozsudku, aby byly okolnosti daného případu posouzeny konkrétním a přesným způsobem.

122

Proto je třeba odpovědět na sedmou otázku, že čl. 1 odst. 3 a čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve spojení s článkem 4 Listiny a zásadou vzájemného uznávání, musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže při přezkumu vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu na základě skutečností týkajících se vězeňských podmínek ve vězeňských zařízeních vystavujícího členského státu, které si sám obstaral a ohledně nichž si od vystavujícího justičního orgánu nevyžádal doplňující informace. Vykonávající justiční orgán nemůže uplatnit vyšší standard v oblasti vězeňských podmínek, než je standard zaručený v uvedeném článku 4.

123

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: