1.

Okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad, Bulharsko) položil Soudnímu dvoru šest otázek týkajících se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody ( 2 ) ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.

CH je bulharský občan, který neovládá bulharštinu písmem. Má záznam v trestním rejstříku.

3.

Dne 16. prosince 2022 byl CH zadržen pro podezření, že se ve dnech 2. a 14. prosince 2022 dopustil loupežných přepadení. Poté, co byl předveden na policejní stanici, podepsal prohlášení, že se vzdává práva na zastoupení obhájcem. Podle bulharského práva je k prokázání toho, že se negramotná osoba vzdala tohoto práva, vyžadován podpis příslušníka policie a nezávislého svědka. Ani jedna z těchto podmínek patrně nebyla splněna ( 3 ). Během následného policejního výslechu, který proběhl bez přítomnosti obhájce, se CH přiznal ke spáchání druhého loupežného přepadení a označil místo, kde se nacházely věci, které byly při této příležitosti odcizeny. Během přímé identifikace osoby, která byla provedena později téhož dne, poznala oběť druhého loupežného přepadení CH jako pachatele.

4.

Dne 17. prosince 2022 oběť prvního loupežného přepadení poznala CH jako pachatele při druhé přímé identifikaci osoby, která se uskutečnila v nepřítomnosti obhájce. Okresní státní zastupitelství v Sofii (Sofijska rajonna prokuratura, Bulharsko) následně obvinilo CH z trestných činů loupeže spáchaných ve dnech 2. a 14. prosince 2022. Vzhledem k tomu, že podle bulharského práva musí mít osoba obviněná ze spáchání trestného činu právní zastoupení, byl mu ustanoven obhájce, aby jej zastupoval.

5.

Dne 19. prosince 2022 byl CH předveden k okresnímu soudu v Sofii (Sofijski rajonen sad), který nařídil jeho umístění do vazby až do zahájení soudního řízení. Dne 29. prosince 2022 toto usnesení potvrdil Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad).

6.

Dne 13. června 2023 okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) zamítl návrh CH na zmírnění tohoto zajišťovacího opatření. Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) toto usnesení potvrdil dne 22. června 2023.

7.

Dne 18. srpna 2023 okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) rozhodl o propuštění CH z vazby pod podmínkou, že se bude pravidelně hlásit policejním orgánům v místě svého bydliště. Učinil tak s odůvodněním, že není možné zjistit, zda se CH v době zadržení dobrovolně a vědomě vzdal práva na zastoupení obhájcem, neboť je negramotný a jeho údajné rozhodnutí vzdát se svého práva nebylo podepsáno svědkem. Za těchto okolností dospěl okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) k závěru, že následné policejní vyšetřování bylo nezákonné, v důsledku čehož nemohly být takto získané důkazní prostředky použity pro účely trestního stíhání CH.

8.

Dne 7. září 2023 Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) toto rozhodnutí zrušil a rozhodl, že CH zůstane ve vyšetřovací vazbě. Konstatoval, že ačkoli v době mezi jeho zadržením a obviněním nepomáhal CH žádný obhájce, důkazní prostředky, které policie shromáždila v průběhu vyšetřování, podle všeho nebyly získány nezákonným způsobem.

9.

Dne 2. října 2023 okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) znovu rozhodl o propuštění CH pod podmínkou, že se bude pravidelně hlásit policejním orgánům v místě svého bydliště. Dne 7. listopadu 2023 městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) toto rozhodnutí opět zrušil a rozhodl, že CH musí zůstat ve vyšetřovací vazbě.

10.

Trestní řízení proti CH probíhá před okresním soudem v Sofii (Sofijski rajonen sad). Tento soud má pochybnosti o tom, zda policejní orgány dodržely právo CH na přístup k obhájci v době mezi jeho zadržením a obviněním ze spáchání dvou loupežných přepadení. Přeje si zjistit, zda směrnice 2013/48 opravňuje vnitrostátní soud k tomu, aby při rozhodování o donucovacích opatřeních v přípravném řízení posuzoval, zda důkazy proti obviněnému byly získány v rozporu s jeho právem na přístup k obhájci. Okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) má pochybnosti o tom, zda má čl. 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48, který umožňuje členským státům odchýlit se ve výjimečných případech v přípravném řízení dočasně od uplatňování práva na přístup k obhájci, jenž však nebyl proveden do bulharského práva, přímý účinek. Dále si přeje zjistit to, zda je dodržen čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/48 v případě, kdy se podezřelý, který je negramotný a tvrdí, že nebyl seznámen s obsahem dokumentu, který podepsal, písemně vzdá práva na přístup k obhájci. Konečně si okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) přeje zjistit, zda skutečnost, že se podezřelý při zadržení vzdal práva na pomoc obhájce, zbavuje policejní orgány povinnosti, aby jej před provedením dalších vyšetřovacích úkonů poučily o právu na přístup k obhájci.

11.

Okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) se proto rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12.

Vzhledem k tomu, že se CH nachází ve vazbě od 16. prosince 2022 a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká problematiky, na niž se vztahuje hlava V části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie, okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) v předkládacím usnesení ze dne 11. ledna 2024 Soudnímu dvoru rovněž navrhl, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

13.

Rozhodnutím ze dne 25. ledna 2024 Soudní dvůr tomuto návrhu vyhověl.

14.

V písemném vyjádření předloženém jménem CH se uvádí, že k předkládacímu usnesení si nepřeje nic uvést. Evropská komise na jednání konaném dne 11. března 2024 předložila písemné vyjádření, přednesla ústní vyjádření a odpověděla na otázky položené Soudním dvorem.

15.

Právním základem směrnice 2013/48 je čl. 82 odst. 2 písm. b) SFEU. Toto ustanovení zmocňuje Evropskou unii k přijímání směrnic, které stanoví minimální pravidla týkající se práv osob v trestním řízení, a to i přes rozdíly mezi právními tradicemi a systémy členských států. Článek 1 směrnice 2013/48 stanoví minimální pravidla týkající se práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení, zejména práva na přístup k obhájci, aniž jsou dotčeny zásady subsidiarity a proporcionality ( 4 ). Členské státy mohou stanovit vyšší úroveň ochrany ( 5 ).

16.

Podstatou první, druhé a třetí otázky předkládajícího soudu je výklad směrnice 2013/48 ve světle článku 47 Listiny v kontextu situace, kdy se CH nachází ve vyšetřovací vazbě na základě usnesení městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad).

17.

Článek 267 SFEU stanoví, že rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena ( 6 ). Mezi sporem probíhajícím před vnitrostátním soudem a požadovaným výkladem unijního práva tedy musí existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný k tomu, aby předkládající soud mohl o tomto sporu rozhodnout ( 7 ).

18.

Vnitrostátní soudy vymezují skutkový a právní rámec, v němž pokládají Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu unijního práva. Soudní dvůr neověřuje správnost těchto závěrů, takže na tyto položené otázky, které se týkají výkladu, se vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že výklad unijního práva, o který vnitrostátní soud žádá, nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro poskytnutí užitečné odpovědi na uvedenou otázku. Funkce svěřená Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce totiž spočívá v tom, že přispívá k výkonu spravedlnosti v členských státech, nikoli že poskytuje poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám ( 8 ).

19.

Ze spisu Soudního dvora vyplývá, že v návaznosti na usnesení městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) ze dne 7. listopadu 2023 o ponechání CH ve vyšetřovací vazbě předkládající soud dne 20. listopadu 2023 rozhodl bez návrhu o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru ( 9 ). Z protokolu o jednání, které se uvedeného dne konalo před předkládajícím soudem, i z předkládacího usnesení vyplývá, že předkládající soud neměl v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí k dispozici návrh na změnu donucovacího opatření, které městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) přijal ve vztahu k CH. Ačkoli čl. 270 odst. 1 trestního řádu ( 10 ) (Nakazatelno-procesualen kodeks) stanoví, že změna donucovacího opatření může být navržena kdykoli před zahájením soudního řízení, není-li podána žádost jménem obviněného, vnitrostátní soud nemá pravomoc změnit donucovací opatření bez návrhu ( 11 ). Avšak v okamžiku, kdy vnitrostátní soud vydává konečné meritorní rozhodnutí o obvinění, má pravomoc přijmout příslušná rozhodnutí týkající se případných donucovacích opatření, která byla ve vztahu k obviněnému přijata ( 12 ).

20.

Dále podotýkám, že nové návrhy na změnu donucovacích opatření je podle čl. 270 odst. 1 trestního řádu možné předložit pouze tehdy, když obviněný může prokázat, že se jeho poměry změnily ( 13 ). Z předkládacího usnesení nevyplývá, že by v průběhu 13 dnů, které uplynuly mezi vyhlášením usnesení městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) a rozhodnutím předkládajícího soudu o předložení této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, došlo v poměrech CH k nějaké změně. Okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad) si tímto předkládacím usnesením tedy patrně přeje vyzvat Soudní dvůr k tomu, aby přezkoumal slučitelnost usnesení odvolacího soudu s unijním právem za situace, kdy předkládající soud nemá podle vnitrostátního práva pravomoc toto usnesení změnit nebo přezkoumat.

21.

Vzhledem k tomu, že předkládajícímu soudu nebyl předložen návrh na změnu donucovacího opatření, které městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) přijal z důvodu změny okolností, jsou první, druhá a třetí otázka zjevně hypotetické. Z tohoto důvodu navrhuji Soudnímu dvoru, aby uvedené otázky odmítl jako nepřípustné. S cílem pomoci Soudnímu dvoru v případě, že by rozhodl jinak, si nicméně dovoluji zde tyto otázky posoudit.

22.

První, druhou a třetí otázkou si předkládající soud v podstatě přeje zjistit to, zda čl. 12 odst. 2 směrnice 2013/48 ve spojení s článkem 47 Listiny vyžaduje, aby měl vnitrostátní soud, jemuž byl ve fázi přípravného řízení předložen návrh na změnu donucovacího opatření, pravomoc posoudit, zda byl důkazní prostředek získán v rozporu s právem na přístup k obhájci, a to bez ohledu na opačné pokyny odvolacího soudu.

23.

Komise připomíná, že směrnice 2013/48 stanoví minimální pravidla. Podle čl. 12 odst. 1 uvedené směrnice mají mít podezřelé nebo obviněné osoby podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případě porušení jejich práv podle této směrnice. Vzhledem k tomu, že na unijní úrovni neexistují podrobná pravidla, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby taková pravidla stanovil, přičemž je třeba dodržet zásadu rovnocennosti a efektivity. Komise má tedy za to, že směrnice 2013/48 neumožňuje soudu automaticky odmítnout sporný důkaz jako nepřípustný, a navrhuje, aby provedl posouzení vyváženosti.

24.

Z bodů 4 a 6 odůvodnění směrnice 2013/48 vyplývá, že usiluje o provedení zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech, která je založena na vzájemné důvěře členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států. Cílem uvedené směrnice je zejména podporovat právo poradit se, být obhajován a být zastupován, jež je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, a právo na obhajobu zaručené v jejím čl. 48 odst. 2 ( 14 ). Směrnice 2013/48 nicméně stanoví minimální pravidla pro ochranu práv podezřelých a obviněných osob na přístup k obhájci v trestním řízení ( 15 ). To je v souladu se skutečností, že za současného stavu unijního práva je trestní řízení převážně záležitostí členských států ( 16 ).

25.

Článek 12 odst. 1 směrnice 2013/48 ukládá členským státům povinnost poskytnout v případě porušení práv, která tato směrnice přiznává, účinné procesní prostředky podle vnitrostátního práva. Toto ustanovení s ohledem na jeho jasné, bezpodmínečné a přesné znění patrně brání veškerým vnitrostátním opatřením, která by mohla být na překážku přístupu k účinnému procesnímu prostředku v případě porušení těchto práv ( 17 ). Článek 12 odst. 1 směrnice 2013/48 nicméně stanoví, že právo napadnout případné porušení práv, která tato směrnice přiznává, má být poskytnuto v souladu s postupem podle vnitrostátního práva. Nemá proto za cíl určit způsob, jakým má být takové porušení namítáno, jak má být prokázáno nebo v jakém okamžiku má být zjištěna pravdivost takových tvrzení ( 18 ).

26.

Článek 12 odst. 2 směrnice 2013/48 stanoví, že členské státy zajistí, aby při posuzování důkazních prostředků získaných při porušení práva na obhájce v trestním řízení byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivé řízení. Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 4 směrnice 2013/48 stanoví, že tato směrnice se uplatní, pokud byla podezřelá nebo obviněná osoba zbavena osobní svobody bez ohledu na fázi trestního řízení, poskytuje jasnou oporu pro tvrzení, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2013/48 se lze dovolávat v průběhu celého trestního řízení.

27.

V bodě 50 odůvodnění směrnice 2013/48 se uvádí, že povinností zajistit dodržení práva na obhajobu a na spravedlivé řízení by neměla být dotčena vnitrostátní pravidla nebo systémy pro přípustnost důkazních prostředků. Tato povinnost nebrání členským státům v zachování systému, kdy lze soudu či soudci předložit veškeré existující důkazní prostředky, „aniž by se zvlášť či předběžně posuzovala jejich přípustnost“ ( 19 ). Tento bod odůvodnění potvrzuje záměr unijního normotvůrce přiznat členským státům prostor pro uvážení při přijímání zvláštních postupů za tímto účelem.

28.

Z toho vyplývá, že se uplatní zásada procesní autonomie členských států, aniž jsou dotčeny meze stanovené unijním právem ( 20 ). Při neexistenci unijní právní úpravy je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby vymezil příslušnost soudů a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Procesní podmínky pro tento účel nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí nadměrně ztěžovat nebo v praxi znemožňovat výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) ( 21 ).

29.

Pokud jde o zásadu efektivity, unijní právo nenutí členské státy k tomu, aby zavedly jiné právní prostředky než ty, které existují ve vnitrostátním právu, ledaže by ze struktury vnitrostátního právního řádu vyplývalo, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva ( 22 ).

30.

Z toho vyplývá, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát omezil soudní přezkum důkazů uplatněných při přijímání donucovacích opatření v přípravném řízení, pokud je následně soud, který rozhoduje o obvinění v trestní věci, schopen ověřit, že byla dodržena práva obviněného uvedená ve směrnici 2013/48 vykládané ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny ( 23 ).

31.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že podle městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) nemá předkládající soud podle bulharského práva v případě, že mu byl předložen návrh na změnu donucovacích opatření přijatých v přípravném řízení podle čl. 270 odst. 1 trestního řádu, pravomoc zkoumat okolnosti, za nichž byly získány důkazy proti obviněnému. Vzhledem k závěru, k němuž jsem dospěl v bodě 30 tohoto stanoviska, článek 12 směrnice 2013/48 nebrání pravidlům a vnitrostátní judikatuře v tomto smyslu, pokud soud, který rozhoduje o obvinění vůči stíhané osobě, může posoudit existenci porušení práv chráněných směrnicí 2013/48 a může vyvodit důsledky, které mohou z takového porušení vyplynout, zejména pokud jde o přípustnost nebo důkazní hodnotu důkazů získaných za těchto podmínek ( 24 ).

32.

Naopak za předpokladu, že podle bulharského práva má předkládající soud v případě, že je mu předložen návrh podle článku 270 trestního řádu, pravomoc k prošetření podmínek, za nichž byly získány důkazy proti obviněnému, musí tuto pravomoc vykonávat způsobem, který je v souladu s článkem 12 směrnice 2013/48, a zajistit tak právo na obhajobu.

33.

V této otázce týkající se bulharského práva je bohužel předkládací usnesení nejasné. Podle všeho z něj vyplývá, že usnesením Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) ze dne 7. září 2023 bylo rozhodnuto, že předkládající soud neměl pravomoc zabývat se otázkou, zda došlo k porušení práva na přístup k obhájci. Je zajímavé, že předkládající soud neuvádí totéž ve vztahu k usnesení městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) ze dne 7. listopadu 2023, kterým bylo patrně rozhodnuto o návrhu na změnu donucovacího opatření, čímž implicitně připustil, že předkládající soud měl pravomoc vydat usnesení.

34.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první, druhou a třetí otázku odpověděl tak, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2013/48 ve spojení s článkem 47 Listiny nevyžaduje, aby měl vnitrostátní soud, jemuž byl v přípravném řízení předložen návrh na změnu donucovacího opatření, pravomoc posoudit, zda byly důkazní prostředky získány v rozporu s právem na přístup k obhájci, za předpokladu, že soud, který rozhoduje o obvinění v trestní věci, je schopen posoudit existenci takového porušení a vyvodit všechny důsledky, které z něj mohou vyplynout, zejména pokud jde o přípustnost nebo důkazní hodnotu důkazů získaných za těchto podmínek. Vnitrostátní soud musí při výkonu pravomoci k provedení tohoto posouzení v přípravném řízení dodržovat článek 12 směrnice 2013/48.

35.

Čtvrtou otázkou si předkládající soud přeje zjistit to, zda má čl. 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48 přímý účinek.

36.

Komise tvrdí, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

37.

V souladu s ustálenou judikaturou platí, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak v případě, že tak učinil nesprávně ( 25 ). Z toho vyplývá, že dovolávání se ustanovení směrnice, které není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mělo přímý účinek, nemůže pouze na základě unijního práva vést k tomu, že vnitrostátní soud vyloučí použití vnitrostátního ustanovení ( 26 ). Podle ustálené judikatury rovněž platí, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat u vnitrostátního soudu ( 27 ).

38.

Článek 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48 stanoví, že ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování práva na přístup k obhájci, pokud vyšetřovací orgány musí nezbytně přijmout okamžitá opatření umožňující zabránit závažnému ohrožení trestního řízení, a to v rozsahu odůvodněném zvláštními okolnostmi případu.

39.

Bod 38 odůvodnění směrnice 2013/48 ukládá členským státům, aby ve svých právních předpisech jasně vymezily důvody a kritéria, na jejichž základě mohou tyto dočasné odchylky uplatňovat, a aby je využívaly v omezené míře. Článek 8 směrnice 2013/48 stanoví obecné podmínky pro uplatnění dočasných odchylek, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 6 této směrnice. Tyto dočasné odchylky musí být přiměřené a důsledně časově omezené. Lze je povolit pouze odůvodněným rozhodnutím přijatým pro každý jednotlivý případ soudním orgánem nebo jiným příslušným orgánem pod podmínkou, že tato rozhodnutí podléhají soudnímu přezkumu.

40.

Z toho vyplývá, že členské státy nemohou použít dočasnou odchylku od uplatňování práva na přístup k obhájci v neprospěch jednotlivce, pokud nepřijaly podrobná pravidla za účelem využití možnosti, kterou poskytuje čl. 3 odst. 6 směrnice 2013/48 ( 28 ).

41.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na čtvrtou otázku odpověděl tak, čl. 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48 nemá přímý účinek.

42.

Ačkoli posouzení této otázky přísluší předkládajícímu soudu, podotýkám, že tento soud má za to, že čl. 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48 nebyl proveden do bulharského práva. Za těchto okolností se vnitrostátní soudy nemohou dovolávat čl. 3 odst. 6 písm. b) směrnice 2013/48 s cílem omezit práva, která směrnice 2013/48 přiznává jednotlivcům. Dodávám, že ze spisu Soudního dvora v žádném případě nevyplývá, že by existovaly jakékoli mimořádné okolnosti, které by vyžadovaly, aby policejní orgány přijaly okamžitá opatření.

43.

Pátou otázkou si předkládající soud přeje zjistit, zda článek 9 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podezřelý, který je negramotný, se může vzdát práva na přístup k obhájci za předpokladu, že je mu poskytnuta jasná a dostatečná informace o obsahu tohoto práva a o možných důsledcích vzdání se tohoto práva způsobem, který je s ohledem na svou individuální situaci schopen pochopit.

44.

Komise tvrdí, že článek 9 směrnice 2013/48 obsahuje řadu záruk, které mají zajistit, aby podezřelá nebo obviněná osoba v důsledku vzdání se práva na přístup k obhájci neučinila nedobrovolně sebeobviňující prohlášení nebo neposkytla sebeobviňující důkazy. Právo na přístup k obhájci má zásadní význam pro zajištění rovnosti zbraní, zejména v okamžiku zatčení podezřelého nebo obviněného, kdy tento je vzhledem ke složité povaze trestního řízení zvlášť zranitelný. CH je v důsledku negramotnosti zranitelnou osobu ve smyslu článku 13 směrnice 2013/48 ( 29 ).

45.

Aniž jsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, které vyžadují přítomnost nebo pomoc obhájce, čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/48 předpokládá vzdání se práva na přístup k obhájci v trestním řízení. Za těchto podmínek musí členské státy zajistit, aby podezřelé nebo obviněné osobě byly jednoduchou a přístupnou formou ústně či písemně poskytnuty jasné a dostatečné informace o obsahu daného práva a důsledcích rozhodnutí vzdát se tohoto práva. Každé rozhodnutí vzdát se svého práva musí být dobrovolné a musí být učiněno jednoznačně. V bodě 39 odůvodnění směrnice 2013/48 se uvádí, že při poskytování informací o obsahu práva na přístup k obhájci a případných důsledcích rozhodnutí vzdát se tohoto práva je třeba zohlednit konkrétní podmínky podezřelých a obviněných osob, včetně jejich věku a duševního a tělesného stavu. Negramotnost podezřelého je tedy relevantní okolností, kterou musí vnitrostátní orgány zohlednit při poskytování informací, které vyžaduje čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice. Článek 13 této směrnice tento výklad implicitně podporuje, neboť vyžaduje, aby byly zohledněny potřeby zranitelných osob ( 30 ), aniž jim brání v rozhodnutí vzdát se práva na přístup k obhájci ( 31 ).

46.

Ačkoli vnitrostátní právo musí podezřelým nebo obviněným osobám poskytovat konkrétní a účinnou možnost využít služeb obhájce, pokud se této možnosti vzdají za podmínek stanovených v článku 9 směrnice 2013/48, není vyloučeno, aby nesly případné důsledky tohoto rozhodnutí vzdát se svého práva ( 32 ).

47.

Článek 9 odst. 1 směrnice 2013/48 podmiňuje účinnost rozhodnutí vzdát se svého práva tím, že podezřelé nebo obviněné osobě musí být jednoduchou a přístupnou formou vysvětleny případné důsledky rozhodnutí vzdát se tohoto práva. Z toho vyplývá, že v případě neposkytnutí takového vysvětlení se práva nelze účinně vzdát. V projednávané věci z předkládacího usnesení vyplývá, že zatímco předkládající soud má za to, že CH nebyl o důsledcích vzdání se práva na přístup k obhájci vůbec poučen, městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) je opačného názoru. Posouzení této zdánlivě sporné skutkové otázky v konečném důsledku přísluší vnitrostátním soudům.

48.

Článek 9 odst. 2 směrnice 2013/48 stanoví, že rozhodnutí vzdát se svého práva lze učinit písemně nebo ústně v souladu s postupy stanovenými právními předpisy příslušného členského státu. Směrnice 2013/48 sama o sobě žádné formální podmínky pro vzdání se svého práva neupravuje, neboť úprava těchto podmínek je věcí vnitrostátního práva. Existence porušení formální podmínky platnosti rozhodnutí vzdát se svého práva, kterou ukládá vnitrostátní právo, jako je například ustanovení, dle něhož rozhodnutí vzdát se svého práva musí potvrdit nebo podepsat svědek, a důsledky takového porušení jsou záležitostmi vnitrostátního práva, o nichž rozhodují vnitrostátní soudy.

49.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na pátou otázku odpověděl tak, že článek 9 směrnice 2013/48 má být vykládán v tom smyslu, že podezřelá nebo obviněná osoba, která je negramotná, se může vzdát práva na přístup k obhájci za předpokladu, že je jí poskytnuta jasná a dostatečná informace o obsahu tohoto práva a o možných důsledcích rozhodnutí vzdát se tohoto práva způsobem, který je s ohledem na svou individuální situaci schopna pochopit.

50.

Šestou otázkou si předkládající soud přeje zjistit to, zda čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/48 ukládá členským státům povinnost informovat podezřelou nebo obviněnou osobu, která se vzdává práva na přístup k obhájci, o tom, že může toto rozhodnutí vzdát se svého práva odvolat v kterémkoli okamžiku před tím, než příslušné orgány provedou vyšetřovací úkon, který vyžaduje její účast.

51.

Komise navrhuje, aby tato otázka byla zodpovězena kladně.

52.

Článek 9 odst. 3 směrnice 2013/48 stanoví, že členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby mohly rozhodnutí vzdát se svého práva následně v kterémkoli okamžiku během trestního řízení odvolat a aby byly o této možnosti informovány. Toto odvolání vzdání se práva nabývá účinku okamžikem, kdy bylo učiněno.

53.

Požadavek, aby podezřelé nebo obviněné osoby byly informovány o možnosti následně odvolat rozhodnutí vzdát se svého práva v kterémkoli okamžiku v průběhu trestního řízení, by mohl být splněn tím, že by tyto osoby byly informovány v okamžiku, kdy se tohoto práva vzdávají. Takový přístup zřejmě naznačuje, že jakmile se podezřelá nebo obviněná osoba vzdá svého práva, je poté její věcí, zda uplatní své právo na vzdání se tohoto rozhodnutí, či nikoli.

54.

Z článku 3 odst. 1 směrnice 2013/48 ve spojení s čl. 2 odst. 1 této směrnice vyplývá, že cílem práva na přístup k obhájci v trestním řízení je zajistit, aby podezřelá nebo obviněná osoba mohla prakticky a účinně vykonávat práva na obhajobu až do okamžiku ukončení trestního řízení. S přihlédnutím k dobrovolné povaze rozhodnutí vzdát se svého práva podle čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2013/48 společně s nutností chránit zvláštní potřeby zranitelných podezřelých a obviněných osob při uplatňování této směrnice, jak vyžaduje její článek 13, je zřejmé, že výklad čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/48 tak, jak je popsán v bodě 53 tohoto stanoviska, je v rozporu s cílem a systematikou ustanovení této směrnice. Za těchto okolností je třeba upřednostnit takový výklad čl. 9 odst. 3 uvedené směrnice, dle něhož členské státy mají povinnost zajistit, aby podezřelé a obviněné osoby, a to zejména zranitelné osoby, byly pravidelně informovány o právu odvolat rozhodnutí vzdát se svého práva, které svobodně učinily, a to až do okamžiku ukončení trestního řízení.

55.

Vzhledem k tomu, že poskytnutí těchto informací je nezbytné pro to, aby osoby obviněné nebo podezřelé ze spáchání trestných činů mohly prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu, je třeba tento požadavek splnit spíše fakticky než formálně ( 33 ). Členské státy se nemohou omezit na to, že podezřelou nebo obviněnou osobu informují o možnosti odvolat rozhodnutí vzdát se svého práva v okamžiku, kdy jej učinila, zejména pokud je podezřelá nebo obviněná osoba zranitelnou osobou. Z toho nutně nevyplývá, že členské státy musí podezřelé nebo obviněné osobě připomínat možnost odvolat rozhodnutí vzdát se svého práva před každým úkonem ve vyšetřování údajného trestného činu, který vyžaduje její účast. Potřeba připomenout podezřelé nebo obviněné osobě uvedenou možnost závisí na povaze a objektivním významu zamýšleného vyšetřovacího úkonu s ohledem na veškeré relevantní okolnosti. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby při výkladu čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/48 uplatnil následující kritérium. V každém okamžiku, kdy jsou přítomny objektivní důvody k domněnce, že podezřelá nebo obviněná osoba, která se vzdala práva na přístup k obhájci, může být v důsledku tohoto vzdání se svého práva podstatně omezena při své obhajobě, musí členské státy učinit přiměřená opatření k zajištění toho, aby tato osoba byla informována o svém právu toto vzdání se svého práva odvolat.

56.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na šestou otázku odpověděl tak, že čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud se podezřelá nebo obviněná osoba vzdá práva na přístup k obhájci, členské státy musí učinit přiměřená opatření k zajištění toho, aby tato osoba byla informována o právu odvolat toto rozhodnutí vzdát se svého práva v každém okamžiku, kdy jsou v důsledku tohoto vzdání se přítomny objektivní důvody k domněnce, že tato podezřelá nebo obviněná osoba může být podstatně omezena při své obhajobě.

57.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky, které mu usnesením ze dne 11. ledna 2024 položil okresní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad, Bulharsko), odpověděl takto: