1

Svou žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce UF domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 8. dubna 2022, kterým Evropská komise ukončila jeho smlouvu dočasného zaměstnance uzavřenou na dobu neurčitou (dále jen „napadené rozhodnutí“), a zadruhé náhrady újmy, která mu tím údajně vznikla.

2

Dne 16. července 2016 byl žalobce zaměstnán Komisí jako dočasný zaměstnanec ve smyslu čl. 2 písm. c) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou.

3

Žalobce plnil úkoly pracovníka bezpečnostní služby pro osobní ochranu členů Komise, včetně místopředsedy A a nově i místopředsedy B (dále jen „pan místopředseda“). Při výkonu své funkce musel být žalobce ozbrojen.

4

V rámci své funkce musel žalobce pravidelně podstupovat virologické testy polymerázové řetězové reakce, tzv. „PCR“, aby se zjistilo, zda je nositelem viru odpovědného za pandemii covidu-19.

5

Dne 22. října 2021 žalobce absolvoval PCR test (dále jen „PCR test ze dne 22. října 2021“) v souvislosti s misí ve Rwandě.

6

Dne 25. října 2021 předal žalobci jeho přímý nadřízený zprávu od lékaře lékařské služby Komise (dále jen „lékařská služba“), v níž tento lékař žádal žalobcovy nadřízené o informace o událostech, k nimž mělo údajně dojít během testu PCR ze dne 22. října 2021. Podle zdravotníka, který tento test prováděl, se žalobce choval nevhodným způsobem, když zejména „křičel ‚to stačí‘ “ a „udeřil [zdravotníka] do ruky“ a poté bez vysvětlení odešel, takže uvedený test nemohl být dokončen.

7

Dne 26. října 2021 poslal žalobce svým nadřízeným e-mail, v němž tvrdil, že je šokován stížností zmíněnou v bodě 6 výše. Vysvětlil, že dotčený PCR test trval déle a byl invazivnější než obvykle, ale že zdravotníka neudeřil. Posledně uvedenému se přesto omluvil, pokud ho urazil nebo reagoval způsobem, který v něm mohl vyvolat špatný dojem. Žalobce mimoto dodal, že pan místopředseda byl provádění testu PCR ze dne 22. října 2021 přítomen a jistě může tyto skutečnosti potvrdit.

8

Dne 28. října 2021 se konala schůzka mezi žalobcem, zdravotníkem, který PCR test ze dne 22. října 2021 provedl, a jejich přímými nadřízenými.

9

Dne 4. března 2022 žalobce absolvoval další PCR test (dále jen „PCR test ze dne 4. března 2022“) v souvislosti s misí ve Francii.

10

Dne 5. března 2022 poslal žalobce lékařské službě e-mail, v němž vysvětlil, že stejně jako PCR test ze dne 22. října 2021 trval i PCR test ze dne 4. března 2022 delší dobu a byl invazivnější než obvykle, že po tomto testu pociťoval celý den bolesti a podráždění, a dokonce musel jít do nemocnice.

11

Dne 14. března 2022 zaměstnanci ředitelství pro bezpečnost Generálního ředitelství pro lidské zdroje a bezpečnost Komise (dále jen „ředitelství pro bezpečnost“) zabavili žalobci zbraň a téhož dne ji uložili ve skladu zbraní v budově Berlaymont, kde sídlí Komise.

12

Dne 23. března 2022 interní vyšetřovací tým ředitelství pro bezpečnost obdržel písemné svědecké výpovědi zdravotníka, který provedl PCR test ze dne 22. října 2021, a zdravotnice, která provedla PCR test ze dne 4. března 2022.

13

Pokud jde o PCR test ze dne 22. října 2021, zdravotník ve své svědecké výpovědi uvádí, že v podstatě ve chvíli, kdy se chystal provést výtěr z nosu, se začal žalobce hýbat a vrtět hlavou, což téměř znemožnilo provedení testu. Sotva zdravotník zasunul výtěrovou tyčinku do nosu žalobce, tento jej udeřil do paže a řekl „to stačí“. Žalobce viděl, že u pana místopředsedy byl již test proveden, a odešel s ním. Pokud jde o PCR test ze dne 4. března 2022, zdravotnice v podstatě uvedla, že byla se zdravotníkem, který provedl PCR test ze dne 22. října 2021. Tento zdravotník žalobce poznal a řekl zdravotnici, že on provede test u pana místopředsedy. Zdravotnice měla provést dva testy, tedy PCR test a antigenní test. Když se zdravotnice pokusila provést první test, žalobce podle jejího názoru neustále hýbal hlavou. Hlavičku výtěrové tyčinky se jí podařilo zasunout do nosu žalobce pouze povrchově. Po tomto prvním testu žalobci údajně řekla, že provede druhý test. Žalobce se zvedl a důrazně jí řekl: „Vy nevidíte, že mi tečou slzy?“. Zdravotnice se pokusila provést druhý test, což však nebylo možné, neboť žalobce hýbal hlavou. Poté se zvedl a odešel za panem místopředsedou, u kterého již byly mezitím testy dokončeny.

14

Dne 24. března 2022 žalobce prostřednictvím interního počítačového komunikačního systému Komise ARES obdržel oznámení o rozhodnutí, že je mu odňato právo přístupu do budov Komise a odebrán služební průkaz.

15

Dne 24. března 2022 byl žalobce pozván na schůzku s ředitelem ředitelství pro bezpečnost, během které byl informován o tom, že lékařská služba podala stížnosti na jeho chování během PCR testů ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022 a ředitelství pro bezpečnost má v úmyslu požádat orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv o ukončení žalobcovy smlouvy z důvodu narušení vztahu důvěry.

16

Dne 30. března 2022 ředitelka ředitelství „Lidské zdroje pro konkrétní místa a služby“ Generálního ředitelství pro lidské zdroje a bezpečnost Komise jakožto orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv zaslala žalobci dopis ze dne 25. března 2022 a sdělila mu záměr ukončit jeho smlouvu na základě čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ pro narušení vztahu důvěry v důsledku připomínek, které mu byly sděleny na schůzce zmíněné v bodě 15 výše. Vyzvala žalobce, aby jí ve lhůtě pěti dnů předložil případné vyjádření.

17

Rovněž 30. března 2022 poslal žalobce e-mail orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv, ve kterém požádal o prodloužení lhůty uvedené v bodě 16 výše, aby mohl předložit své vyjádření k ukončení smlouvy, a dále popsal svou verzi skutkových okolností, pokud jde o PCR test ze dne 4. března 2022.

18

Dne 1. dubna 2022 právní zástupce žalobce zaslal orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv dopis, ve kterém žádal o sdělení skutkových okolností, k nimž se má žalobce vyjádřit, aby tak mohl být řádně vyslechnut. Uvedený právní zástupce rovněž zpochybnil obvinění, která byla vůči žalobci vznesena v dopise ze dne 30. března 2022.

19

Napadeným rozhodnutím ukončil orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv smlouvu žalobce jako dočasného zaměstnance podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ s pětiměsíční výpovědní dobou.

20

Dne 24. června 2022 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“).

21

Rozhodnutím R/303/22 ze dne 20. října 2022 orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv stížnost žalobce zamítl.

22

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

23

Komise navrhuje, aby Tribunál:

24

Žalobce na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení uplatňuje tři žalobní důvody, z nichž první vychází zaprvé z věcné nesprávnosti skutkových zjištění, které jsou základem napadeného rozhodnutí, a zaprvé ze zjevně nesprávných posouzení a zneužití pravomoci, druhý vychází z nedostatečného odůvodnění, porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, porušení zásady proporcionality a porušení práva na obhajobu a třetí vychází z porušení čl. 2 písm. c) PŘOZ a porušení práva na obhajobu.

25

Na podporu prvního žalobního důvodu žalobce v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, jejichž věcná správnost nebyla prokázána, a je stiženo několika zjevně nesprávnými posouzeními a zneužitím pravomoci.

26

Zaprvé, pokud jde o věcnou správnost skutkových zjištění, žalobce zpochybňuje výtky orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv, jakož i verzi skutkových okolností popsanou zdravotníkem, který provedl PCR test ze dne 22. října 2021.

27

Na prvním místě žalobce zpochybňuje skutečnost, že odešel z ordinace lékařské služby, aniž byl uvedený test dokončen. Tvrdí, že kdyby tomu tak bylo, zdravotník by nemohl laboratoř požádat o provedení analýzy získaného vzorku, žalobce by neměl výsledky svého PCR testu, a proto by nemohl odcestovat na misi do zahraničí, která následovala po uvedeném PCR testu.

28

Na druhém místě žalobce tvrdí, že kdyby skutečně vykřikl „to stačí“, jak tvrdí zdravotník (viz bod 6 výše), pan místopředseda, který byl přítomen u testu, by to nevyhnutelně slyšel. Posledně uvedený přitom předložil písemné čestné prohlášení, v němž tvrdí, že se žalobce podle jeho názoru nevhodným způsobem nechoval.

29

Na třetím místě žalobce dodává, že písemné prohlášení zdravotníka, které bylo učiněno pět měsíců poté, co nastaly skutkové okolnosti, je v rozporu s prohlášením přímého nadřízeného tohoto zdravotníka. Tento přímý nadřízený totiž tvrdí, že zdravotník prohlásil, že mu žalobce„odstrčil ruku“, a nikoli že ho „udeřil do paže“. Přímý nadřízený zdravotníka mimoto v tomto prohlášení tvrdí, že zdravotník nebyl po tomto incidentu „příliš rozzlobený“, ale domníval se, že jej musí nahlásit z důvodu jeho „fyzického aspektu“. Žalobce má za to, že toto tvrzení je rozporuplné, jelikož kdyby byl zdravotník skutečně slovně a fyzicky napaden, jak tvrdí, nezaujal by k incidentu takovýto postoj. Žalobce se tedy domnívá, že popis skutkových okolností předložený Komisí není soudržný, hodnověrný ani důvěryhodný.

30

Na čtvrtém místě žalobce tvrdí, že argument orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv, podle kterého zdravotníci mají „důvěru svých nadřízených“, neznamená, že jejich verze skutkových okolností je automaticky prokázaná a k jeho verzi nelze přihlížet. Žalobce je toho názoru, že v případě rozporů ve vylíčení skutkových okolností, jako je tomu v projednávané věci, měl orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv provést dodatečná šetření za účelem ověření dotčených tvrzení.

31

Na pátém místě, pokud jde o důkazy ohledně dotčených incidentů, žalobce tvrdí, že na rozdíl od tvrzení Komise nemohly být skutkové okolnosti s ohledem na svědectví zdravotníků lékařské služby objektivně a nezávisle prokázány. Vzhledem k tomu, že kromě svědeckých výpovědí uvedených zdravotníků a prohlášení jejich přímého nadřízeného, který nebyl v okamžiku sporných událostí přítomen, neexistovaly jiné důkazy, které by orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv mohl zohlednit, Komise nemohla skutkové okolnosti „objektivně a nezávisle“ prokázat. Žalobce je toho názoru, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv učinil závěr o skutkových okolnostech, na nichž je založeno napadené rozhodnutí a které jsou podle žalobce věcně nesprávné, výhradně na základě stížností zdravotníků.

32

Zadruhé žalobce tvrdí, že se orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv dopustil několika zjevně nesprávných posouzení a zneužil svou pravomoc.

33

Na prvním místě žalobce uvádí, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, neodmítl během PCR testů ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022 spolupracovat. Podstoupil totiž uvedené testy a neodešel před jejich dokončením.

34

Komise měla za to, že okolnost, že si žalobce stěžoval na bolesti a podráždění (viz bod 10 výše), představovala nedostatečnou spolupráci. Podle žalobce toto tvrzení představuje rovněž zjevně nesprávné posouzení. Žalobce v tomto ohledu tvrdí, že podráždění, která signalizoval, byla po PCR testu ze dne 4. března 2022 konstatována lékařem na pohotovosti v nemocnici. Dodává, že podle neformálních informací, které byly sděleny panu místopředsedovi, bylo napadené rozhodnutí přijato v důsledku toho, že informoval lékařskou službu o podrážděních, která pociťoval po PCR testu ze dne 4. března 2022. Tato informace byla podle jeho názoru vnímána jako nepřípustné obvinění zdravotnice, a je tedy základem napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že nebyly sděleny skutečné důvody tohoto rozhodnutí, podle žalobce představuje zneužití pravomoci ze strany orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv.

35

Na druhém místě žalobce tvrdí, že skutečnost, že Komise nezohlednila bolesti a podráždění, které utrpěl, představuje porušení povinnosti jednat s náležitou péčí.

36

Na třetím místě žalobce popírá, že by při obou PCR testech „ztratil chladnou hlavu“. Stěžoval si sice na způsob, jakým byly uvedené testy provedeny, ale pouhá skutečnost, že testy byly vnímány jako nepatřičně invazivní vzhledem k řadě dalších testů, které žalobce dříve podstoupil, nemůže odůvodnit jeho propuštění, které je v každém případě zcela nepřiměřené. Žalobce dále uvádí, že pokud měl orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv v úmyslu zpochybnit jeho pracovní schopnosti a rozvahu, měl vyslechnout pana místopředsedu A a pana místopředsedu B, s nimiž během různých misí zažil stresové a nebezpečné situace.

37

Na čtvrtém místě žalobce tvrdí, že při PCR testu ze dne 4. března 2022 byly přítomny čtyři osoby, a sice on sám, pan místopředseda, zdravotnice, která prováděla test, a zdravotník, který provedl PCR test ze dne 22. října 2021. Vzhledem k tomu, že žalobce zpochybňuje verzi skutkových okolností předloženou oběma zdravotníky stran obou incidentů, má za to, že jediná relevantní verze skutkových okolností je verze pana místopředsedy.

38

Podle žalobce mohl pan místopředseda při dotčeném PCR testu velmi dobře slyšet a vidět interakce mezi žalobcem a zdravotníky. Vzhledem k tomu, že testy byly prováděny v místnostech oddělených pouze zástěnou na kolečkách a u pana místopředsedy byl již test ukončen, mohl vidět, co se dělo při testu, který žalobce v tu chvíli podstupoval.

39

Odmítnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv zohlednit svědectví pana místopředsedy tak vedle zjevně nesprávného posouzení představuje další indicii o zneužití pravomoci. Žalobce uvádí, že i kdyby pan místopředseda nebyl přímým svědkem, jak tvrdí Komise, měl jej orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv přesto vyslechnout, aby se o tom přesvědčil, jelikož pan místopředseda jasně prohlásil, že při dotčených PCR testech nedošlo k žádnému nevhodnému chování.

40

Na pátém místě žalobce uvádí, že obvinění orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv, že veškeré chování žalobce při PCR testech ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022 poškozuje dobré jméno služby, je rovněž zjevně nesprávným posouzením. Podle žalobce je toto tvrzení svévolné a svědčí o porušení povinnosti jednat s náležitou péčí.

41

Žalobce konečně tvrdí, že pokud jde o věcnou správnost skutkových zjištění, nemá orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv diskreční pravomoc a nemůže tvrdit, že podrobnosti žalobcova chování nejsou pro napadené rozhodnutí rozhodující. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv podle jeho názoru vycházel výlučně z protokolů z výslechů žalobce, zdravotníků a jejich přímého nadřízeného a nevyžádal si další důkazy k prokázání skutkových okolností, zejména vyslechnutí pana místopředsedy jako svědka. Podle žalobce tudíž k narušení vztahu důvěry vedly pouze skutečnosti týkající se dvou PCR testů ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022 a tyto skutečnosti nejsou řádně prokázány. Žalobce mimoto dodává, že pan místopředseda potvrdil, že v něj má stále důvěru. Napadené rozhodnutí je tudíž protiprávní, jelikož Komise nemohla jednoduše tvrdit, že došlo k narušení vztahu důvěry, aniž předtím prokázala skutečnosti, na nichž je uvedené rozhodnutí založeno.

42

Komise s argumenty žalobce nesouhlasí. Zaprvé, pokud jde o zjevně nesprávná posouzení, kterých se žalobce dovolává (viz body 32 až 40 výše), Komise tvrdí, že smlouva byla ukončena v důsledku narušení vztahu důvěry mezi ní a žalobcem. Toto narušení podle Komise vyplývá z nevhodného chování žalobce, k němuž došlo při PCR testu ze dne 22. října 2021 a PCR testu ze dne 4. března 2022, během kterých byl vůči zdravotníkům lékařské služby, kteří prováděli uvedené testy, slovně nebo fyzicky agresivní.

43

Komise tvrdí, že nevhodné chování žalobce bylo prokázáno objektivně a nezávisle na obsahu svědeckých výpovědí zdravotníků. Podle Komise nejsou podrobnosti chování žalobce rozhodujícím prvkem umožňujícím prokázat narušení vztahu důvěry. Tím nejdůležitějším je podle Komise skutečnost, že se žalobce dvakrát choval vůči zdravotníkům lékařské služby agresivně. To podle Komise nepředstavuje subjektivní vnímání událostí, ale vyplývá z povinnosti ředitelství pro bezpečnost zajistit bezpečnost svých členů a osob přítomných v prostorách Komise. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv se tudíž podle jejího názoru nedopustil žádného zjevně nesprávného posouzení skutkových okolností.

44

Komise se domnívá, že žalobce se měl jako pracovník bezpečnostní služby pro osobní ochranu chovat bezúhonně a měl být schopen zachovat za všech okolností klid, a to tím spíše, že v budovách Komise nosil zbraň. Komise dodává, že pro výkon této funkce musí mít žalobce důvěru člena, kterého chrání, ale i důvěru orgánu jako celku. Podle jejího názoru není dostačující, jak tvrdí žalobce (viz bod 41 výše), že má důvěru členů, u nichž vykonává svou funkci. Ředitelství pro bezpečnost musí mít jistotu, že žalobce nepředstavuje pro bezpečnost členů a dalších osob přítomných v prostorách Komise sebemenší riziko. Komise je tudíž toho názoru, že ředitelství pro bezpečnost správně požádalo o ukončení smlouvy žalobce.

45

Zadruhé, pokud jde o faktickou nesprávnost, které se žalobce dovolává, Komise na prvním místě tvrdí, že zdravotníci neměli žádný důvod uvádět nepřesné skutečnosti o žalobci a mají plnou důvěru svého služebního útvaru. Podle Komise jsou dotčené incidenty jedinými incidenty oznámenými během pandemie a byly okamžitě postoupeny přímému nadřízenému zdravotníků (viz bod 6 výše), i když formální oznámení prvního incidentu bylo písemně zaznamenáno až později.

46

Na druhém místě Komise tvrdí, že prohlášení zdravotníků a jejich přímého nadřízeného si vzájemně neodporují, jelikož jednání spočívající v udeření do paže nebo odstrčení ruky se navzájem nevylučují. Komise mimoto dodává, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv nevycházel výlučně z protokolů z výslechů žalobce, zdravotníků a jejich přímého nadřízeného, ale zohlednil i narušení vztahu důvěry mezi ředitelstvím pro bezpečnost a žalobcem.

47

Komise dodává, že skutečnost, že zdravotník, který provedl test ze dne 22. října 2021, mohl prohlásit, že nebyl „příliš rozzloben“, je dána tím, že se jedná o profesionála, který umí plnit své úkoly i za obtížných podmínek. To podle jejího názoru také dokazuje, že zdravotník proti žalobci osobně nic nemá a neměl žádný důvod oznamovat neexistující skutečnosti.

48

Na třetím místě, pokud jde o argument žalobce týkající se důvodů, proč oba zdravotníci ve skutečnosti podali své stížnosti (viz bod 34 výše), Komise opakuje, že tito zdravotníci nahlásili incidenty ihned poté, co k událostem došlo. Komise mimoto uvádí, že žalobce šel do nemocnice až po druhém PCR testu a v každém případě předložené dokumenty pouze dokazují, že si stěžoval na bolest v obličeji, avšak neupřesnil příčinu těchto bolestí.

49

Na čtvrtém místě Komise tvrdí, že jelikož administrativa mohla mít za to, že má o sporných incidentech dostatek informací, nebylo třeba vyslechnout pana místopředsedu jako svědka. Komise uvádí, že není prokázáno, kde přesně byl pan místopředseda během PCR testů ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022, zejména zda byl v jiné kabince, než v jaké se nacházel žalobce, když se podroboval sporným testům, nebo v prostoru kolem těchto kabinek. Komise každopádně zdůrazňuje, že tyto kabinky byly oddělené a zaručovaly soukromí procesu, takže pan místopředseda nemohl být přímým svědkem sporných událostí. Jeho svědectví tudíž podle Komise není relevantní.

50

Na pátém místě, pokud jde o PCR test ze dne 22. října 2021, Komise tvrdí, že ačkoli žalobce obdržel výsledky testu, neznamená to, že tento test byl test proveden správně. Zdravotníkovi se totiž před odchodem žalobce podařilo zasunout hlavičku výtěrové tyčinky pouze povrchově, takže test nemohl být dokončen. Odebraný vzorek nicméně poslal na analýzu.

51

Na šestém místě Komise zpochybňuje skutečnost, že při provádění PCR testu ze dne 4. března 2022 byly přítomny čtyři osoby, jak tvrdí žalobce (viz bod 37 výše). Komise tvrdí, že testy PCR byly provedeny v oddělených kabinkách, které zaručovaly soukromí procesu. Přítomni tak byli pouze žalobce a zdravotnice, která prováděla trest, což je důvod, proč není svědectví pana místopředsedy relevantní.

52

Zatřetí, pokud jde o argumenty žalobce týkající se zneužití pravomoci (viz body 34 a 39 výše), Komise tvrdí, že žalobce nevysvětluje, v čem toto zneužití spočívá. Podle Komise žalobce nepředkládá žádný důkaz o zneužití pravomoci, zejména pokud jde o jiné cíle údajně sledované napadeným rozhodnutím, než jaké jsou v něm uvedeny. Je tedy toho názoru, že tvrzení o zneužití pravomoci musí být zamítnuta jako neprokázaná.

53

Na úvod je třeba připomenout, že pokud jde o postup umožňující ukončit smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, z čl. 47 písm. c) bodu i) pracovního řádu vyplývá, že pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby stanovené v této smlouvě. Článek 49 odst. 1 PŘOZ mimoto stanoví, že po skončení disciplinárního řízení podle přílohy IX služebního řádu, která se použije obdobně, může být pracovní poměr skončen bez výpovědi z disciplinárních důvodů v závažných případech, pokud dočasný zaměstnanec úmyslně nebo z nedbalosti závažným způsobem poruší své povinnosti.

54

Podle ustálené judikatury platí, že vzhledem k široké posuzovací pravomoci, kterou má orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv v případě pochybení, jež může odůvodnit propuštění dočasného zaměstnance, mu nic neukládá zahájit proti posledně uvedenému disciplinární řízení, namísto využití možnosti jednostranného ukončení smlouvy stanovené v čl. 47 písm. c) PŘOZ, a pouze v případě, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv hodlá propustit dočasného zaměstnance bez výpovědní doby, pokud závažným způsobem porušil své povinnosti, je třeba zahájit, jak stanoví čl. 49 odst. 1 PŘOZ, disciplinární řízení pro úředníky upravené v příloze IX služebního řádu a použitelné analogicky na dočasné zaměstnance (viz rozsudek ze dne 16. června 2021, ES v. Výbor regionů, T‑355/19, EU:T:2021:369, bod 61 a citovaná judikatura).

55

Z toho vyplývá, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv byl v zásadě oprávněn ukončit smlouvu žalobce na základě čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ před uplynutím její platnosti a s výpovědní dobou v délce jednoho měsíce za každý dokončený rok služby, přičemž nejkratší výpovědní doba činí tři měsíce a nejdelší deset měsíců, aniž musel zahájit disciplinární řízení.

56

V projednávané věci je třeba konstatovat, že ukončení smlouvy žalobce, u něhož byla dodržena výpovědní doba, bylo odůvodněno narušením vztahu důvěry mezi Komisí a žalobcem z důvodu jednání, kterého se měl žalobce dopustit při PCR testech ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv se totiž rozhodl ukončit smlouvu podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ, a nikoli podle čl. 49 odst. 1 uvedeného řádu.

57

V tomto ohledu orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv sice nepřísluší nahradit posouzení žalobcova nadřízeného svým vlastním posouzením, pokud se jedná o skutečnou existenci narušení vztahu důvěry, avšak uvedený orgán musí ověřit nejprve to, zda je skutečně uplatňována absence či ztráta důvěry, poté přezkoumat věcnou správnost skutkových zjištění a nakonec zjistit, zda z hlediska předložených důvodů není návrh na ukončení smlouvy stižen vadou spočívající v porušení základních práv nebo ve zneužití pravomoci. V této souvislosti může orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv zejména s ohledem na vyjádření dotyčné osoby dospět k závěru, že zvláštní okolnosti odůvodňují přijetí jiných opatření, než je propuštění, která mohou spočívat například v přidělení jiných funkcí dotyčné osobě v rámci Komise (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise, T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 38 a citovaná judikatura).

58

Mimoto je třeba uvést, že pokud se orgán, který se rozhodne ukončit smlouvu dočasného zaměstnance, odvolává zejména na konkrétní skutkové okolnosti, které jsou základem rozhodnutí o propuštění pro ztrátu důvěry, soud je povinen přezkoumat jejich pravdivost. Konkrétně pokud orgán vysvětluje důvody, na základě nichž došlo ke ztrátě důvěry, pomocí odkazu na konkrétní skutkové okolnosti, soud musí ověřit, zda se tyto důvody zakládají na skutečnostech, jež jsou věcně správné. Soud tímto svým posouzením nenahrazuje posouzení příslušného orgánu, podle něhož je ztráta důvěry prokázána, ale omezuje se na ověření toho, zda skutečnosti uvedené orgánem, z nichž rozhodnutí vychází, jsou věcně správné (rozsudek ze dne 11. září 2013, L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, bod 70).

59

V projednávané věci orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv v napadeném rozhodnutí uvedl, že ukončení smlouvy žalobce bylo odůvodněno narušením vztahu důvěry mezi žalobcem a orgánem z důvodu „několika závažných incidentů“ při výkonu jeho funkce, o nichž byl žalobce informován, a sice jeho chování při provádění testů PCR ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022.

60

Ve světle judikatury zmíněné v bodech 57 a 58 výše je tedy třeba zhodnotit důkazy předložené účastníky řízení, aby se zjistilo, zda tyto důkazy mohou – posuzovány nejprve jednotlivě a poté v souhrnu – potvrdit opodstatněnost důvodu ukončení smlouvy uplatněného ředitelstvím pro bezpečnost a přijatého orgánem oprávněným k uzavírání pracovních smluv, nebo jej naopak učinit neopodstatněným.

61

Žalobce za účelem popření jednání, které je mu vytýkáno v písemných svědectvích zdravotníků, kteří provedli sporné PCR testy (viz bod 13 výše), kromě své verze dotčených skutkových okolností poskytl písemné prohlášení pana místopředsedy, kterého doprovázel při PCR testech ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022, a který byl tedy přítomen v místnosti lékařské služby, kde došlo ke sporným událostem.

62

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že během postupu před zahájením soudního řízení a v projednávané žalobě žalobce zpochybnil verzi skutkových okolností podanou oběma zdravotníky, kteří provedli PCR testy ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022, tedy verzi, kterou orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv reprodukoval v napadeném rozhodnutí. Žalobce totiž popírá, že by byl agresivní a že by se k těmto zdravotníkům choval nevhodně. Pokud jde o PCR test ze dne 22. října 2021, žalobce zejména zpochybňuje skutečnost, že jednoho ze zdravotníků udeřil do paže nebo ruky a křičel „to stačí“ (viz body 7 a 29 výše). Pokud jde o test ze dne 4. března 2022, popírá, že by se choval nevhodným způsobem. Vzhledem k rozporům ve verzích skutkových okolností předložených zaprvé zdravotníky a zadruhé žalobcem tedy posledně uvedený opakovaně požadoval, aby byl pan místopředseda vyslechnut jako svědek (viz body 7 a 39 výše).

63

Dále je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 49 a 51 výše, orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv měl za to, že je dostatečně informován o skutkových okolnostech a nepotřebuje pana místopředsedu vyslechnout. Komise totiž v podstatě tvrdí, že zaprvé podrobnosti jednání žalobce nejsou rozhodující a zadruhé bylo toto jednání prokázáno objektivně a nezávisle na konkrétním obsahu svědectví zdravotníků (viz bod 43 výše). Naproti tomu, jak je uvedeno v bodě 49 výše, Komise tvrdí, že nebylo prokázáno, kde přesně byl pan místopředseda, tedy zda byl v jiné kabince, než v jaké se nacházel žalobce, když se podroboval sporným testům, nebo v prostoru kolem uvedených kabinek. Komise dospěla k závěru, že pan místopředseda tedy nemohl být přímým svědkem inkriminovavých událostí.

64

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise neupřesňuje, jaké jiné důkazy kromě svědectví zdravotníků své lékařské služby použila k prokázání těchto událostí. Dále ze spisu vyplývá, že jedinými skutečnostmi, které měl orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv k dispozici a které mohly odůvodnit ukončení smlouvy žalobce, byla písemná svědectví uvedených zdravotníků a jejich přímého nadřízeného zmíněná v bodech 12 a 13 výše. Z rozhodnutí o zamítnutí stížnosti kromě toho vyplývá, že uvedená svědectví měla pro orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv rozhodující důkazní sílu.

65

Komise přitom nevysvětluje, jak mohlo být chování žalobce prokázáno „objektivně a nezávisle na konkrétním obsahu“ těchto svědeckých výpovědí, jak tvrdí (viz bod 43 výše). Neuvádí totiž žádné jiné skutečnosti, které by mohly podpořit takové tvrzení, ačkoli jediným dalším dostupným důkazem, který žalobce přiložil ke stížnosti podané proti napadenému rozhodnutí, je písemné čestné prohlášení pana místopředsedy, ve kterém posledně uvedený tvrdí, že podle jeho názoru se žalobce během sporných testů nechoval nevhodně (viz bod 28 výše).

66

V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že Komise navzdory rozporům mezi verzí skutkových okolností předloženou zdravotníky a verzí skutkových okolností předloženou žalobcem odmítla provést další kroky k prokázání skutkových okolností, zejména – což žalobce opakovaně požadoval – vyslechnout pana místopředsedu jako svědka. Komise v tomto ohledu nezpochybňuje, že se posledně uvedený nacházel v místnosti lékařské služby, kde byly umístěny individuální kabinky, ve kterých byly provedeny PCR testy ze dne 22. října 2021 a 4. března 2022. Komise má pouze pochybnosti o tom, kde se pan místopředseda v uvedené místnosti přesně nacházel ve chvíli, kdy došlo ke sporným událostem.

67

Zadruhé je třeba konstatovat, že si Komise protiřečí, pokud jde o relevanci svědectví pana místopředsedy.

68

Komise totiž na jednu stranu uvádí, že místo, kde se pan místopředseda přesně nacházel při sporných testech PCR, není prokázáno (viz bod 49 výše), a že jeho svědectví tedy není užitečné. Na druhou stranu tvrdí, že takové PCR testy, o jaké jde v projednávané věci, jsou prováděny v oddělených kabinách, a že tedy pan místopředseda nemohl být přímým svědkem událostí (viz bod 51 výše). Pokud však nebylo zjištěno místo, kde se pan místopředseda přesně nacházel během sporných PCR testů, je rozporuplné tvrdit, jak to činí Komise, že posledně uvedený nemohl být v žádném případě přímým svědkem událostí, k nimž během těchto testů došlo.

69

Z toho plyne, že s ohledem na důkazy předložené Tribunálu neumožnila opatření přijatá orgánem oprávněným k uzavírání pracovních smluv prokázat existenci jednání, které je žalobci vytýkáno a vedlo k napadenému rozhodnutí na základě narušení vztahu důvěry mezi Komisí a žalobcem.

70

Ve světle těchto úvah je třeba dospět k závěru, že orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv se ve svém rozhodnutí dopustil protiprávnosti, když měl za to, že má dostatek informací díky svědectvím zdravotníků, a když odmítl ověřit skutkové okolnosti, z nichž vychází napadené rozhodnutí, z hlediska jiných důkazů, přestože takové důkazy byly k dispozici, či dokonce na základě uspořádání vnitřně-správního šetření.

71

Argumentaci žalobce, kterou předložil na podporu prvního žalobního důvodu a která vychází z toho, že skutkové okolnosti odůvodňující napadené rozhodnutí nejsou prokázané, je tudíž třeba přijmout.

72

Je tedy třeba zrušit napadené rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty předložené žalobcem, provést důkazní opatření požadovaná žalobcem a posoudit přípustnost dokumentů, které předložil v replice a dne 10. listopadu 2023.

73

Žalobce tvrdí, že mu neoprávněným propuštěním vznikla značná nemajetková újma z důvodu porušení jeho základních práv, zejména porušení jeho práva na obhajobu, zjevně nesprávných posouzení, jichž se dopustila administrativa, a porušení povinnosti jednat s náležitou péčí. Napadené rozhodnutí podle jeho názoru poškodilo jeho čest a způsobilo mu značnou nemajetkovou újmu, jelikož Komise mimo jiné odmítla zpřístupnit žalobci písemné stížnosti, přijmout opatření k ověření skutkových okolností a vyslechnout pana místopředsedu jako svědka.

74

Žalobce proto navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi ex æquo et bono povinnost nahradit mu tuto nemajetkovou újmu.

75

Komise s argumenty žalobce nesouhlasí. Tvrdí, že žalobce nepředkládá žádný důkaz o nemajetkové újmě, která mu měla být údajně způsobena, a pouze se obecně dovolává poškození cti.

76

Pokud jde o údajnou nemajetkovou újmu, je třeba v tomto ohledu uvést, že podle judikatury může zrušení aktu stiženého vadou protiprávnosti představovat samo o sobě přiměřené zadostiučinění, které je v zásadě dostatečnou nápravou jakékoli nemajetkové újmy, již takový akt mohl způsobit, ledaže žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která nemůže být tímto zrušením zcela napravena [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2019, FV v. Rada, C‑188/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:690, bod 4 (názor generální advokátky J. Kokott, bod 26), a rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Correia v. EHSV, T‑843/19, EU:T:2021:221, bod 86)].

77

Nemajetková povaha údajně utrpěné újmy nemůže způsobit obrácení důkazní břemene ohledně existence a rozsahu újmy, které nese žalobce. Odpovědnost Evropské unie je totiž založena pouze tehdy, pokud se žalobci podaří prokázat, že skutečně utrpěl újmu [viz rozsudek ze dne 16. června 2021, ES v. Výbor regionů, T‑355/19, EU:T:2021:369, bod 148 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

78

V projednávané věci žalobce nevysvětlil, v čem spočívá nemajetková újma, která nemůže být zrušením tohoto rozhodnutí zcela napravena. Ve svých písemnostech totiž pouze tvrdil, že napadené rozhodnutí poškodilo jeho čest a způsobilo mu nemajetkovou újmu, aniž upřesnil obsah nebo rozsah této újmy, a netvrdil, že utrpěl nemajetkovou újmu, kterou nelze zrušením tohoto rozhodnutí zcela napravit.

79

Z toho plyne, že se žalobci nepodařilo prokázat, jak mu příslušelo ve světle judikatury citované v bodech 76 a 77 výše, že nemajetková újma, kterou údajně utrpěl, nemůže být zcela napravena zrušením napadeného rozhodnutí, a jako taková byla napravitelná.

80

Za těchto podmínek musí být návrh na náhradu újmy zamítnut jako neopodstatněný.

81

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

82

Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto: