–

za Ca Na Negreta SA: I. M. Roa Ruiz, abogado,

–

za španělskou vládu: M. Morales Puerta, jako zmocněnkyně,

–

za řeckou vládu: V. Baroutas a M. Tassopoulou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: F. Clotuche-Duvieusart, I. Galindo Martín a E. Schmidt, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, jakož i článku 5 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), ve spojení s články 21 a 26 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a články 2 a 27 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, uzavřené v New Yorku dne 13. prosince 2006 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009 (Úř. věst. 2010, L 23, s. 35, dále jen „úmluva OSN“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. M. A. R. a společností Ca Na Negreta SA ve věci ukončení, pracovní smlouvy J. M. A. R. ze strany společnosti Ca Na Negreta z důvodu jeho úplné trvalé neschopnosti vykonávat své obvyklé povolání.

3

Úmluva OSN v písmeni e) preambule uvádí:

„uznávajíce, že zdravotní postižení je koncept, který se vyvíjí a který je výsledkem vzájemného působení mezi osobami s postižením a bariérami v postojích a v prostředí, které brání jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti, na rovnoprávném základě s ostatními“.

4

Článek 1 uvedené úmluvy, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti.

Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“

5

Článek 2 uvedené úmluvy, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této úmluvy:

[…]

‚diskriminace na základě zdravotního postižení‘ znamená jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě zdravotního postižení, jehož cílem nebo důsledkem je narušit nebo zrušit uznání, užívání nebo uplatnění, na rovnoprávném základě s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Zahrnuje všechny formy diskriminace, včetně odepření přiměřené úpravy;

‚přiměřená úprava‘ znamená nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními;

[…]“

6

Článek 27 odst. 1 téže úmluvy, nadepsaný „Práce a zaměstnávání“, stanoví:

„Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají právo osob se zdravotním postižením na práci na rovnoprávném základě s ostatními; patří sem zejména právo na možnost živit se prací svobodně zvolenou nebo přijatou na trhu práce a v pracovním prostředí, které je otevřené, inkluzívní a přístupné osobám se zdravotním postižením. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zabezpečují a podporují realizaci práva na práci, mimo jiné i pro osoby, u kterých dojde ke vzniku zdravotního postižení v průběhu zaměstnání, přijímáním příslušných opatření, včetně opatření legislativních, s cílem zejména:

[…]

[…]

7

Body 16, 17, 20 a 21 odůvodnění směrnice 2000/78 znějí takto:

[…]

8

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Pojem diskriminace“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

9

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o

[…]

[…]“

10

Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Profesní požadavky“, stanoví v odstavci 1:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

11

Článek 5 směrnice 2000/78, nadepsaný „Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby“, stanoví:

„Za účelem zaručení dodržování zásady rovného zacházení ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám se těmto osobám poskytuje přiměřené uspořádání. To znamená, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení.“

12

Článek 49 Estatuto de los Trabajadores (zákoník práce), v konsolidovaném znění schváleném Real Decreto Legislativo 2/2015 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení č. 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224), dále jen „zákoník práce“), v odstavci 1 stanoví:

„Pracovní smlouva skončí:

[…]

e) v případě smrti, trvalé pracovní neschopnosti vyžadující pomoc třetí osoby nebo úplné či absolutní trvalé pracovní neschopnosti pracovníka, s výhradou čl. 48 odst. 2;

[…]“

13

Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení), ve znění schváleném Real Decreto Legislativo 8/2015 (královské legislativní nařízení č. 8/2015) ze dne 30. října 2015 (BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103291, a oprava BOE č. 36 ze dne 11. února 2016, s. 10898) (dále jen „LGSS“) stanoví v článku 193:

„Trvalou pracovní neschopností se rozumí situace pracovníka, který má po absolvování předepsané léčby vážné anatomické nebo funkční poškození, které lze objektivně zjistit, o kterém lze předpokládat, že je definitivní, a které snižuje nebo vylučuje jeho pracovní schopnost. Možnost, že pracovník znovu nabude pracovní schopnosti, nebrání uznání trvalé pracovní neschopnosti, je-li tato možnost z lékařského hlediska považována za nejistou nebo dlouhodobou.

[…]“

14

Článek 194 LGSS stanoví:

„1.   Trvalá pracovní neschopnost, ať už je důvod jejího vzniku jakýkoli, se klasifikuje v závislosti na procentu snížení pracovní schopnosti dotyčné osoby, které se posuzuje podle seznamu onemocnění stanoveného právními předpisy v těchto kategoriích:

2.   Trvalá pracovní neschopnost se klasifikuje do různých stupňů v závislosti na procentním snížení pracovní schopnosti stanoveném právními předpisy.

Pro určení stupně pracovní neschopnosti se přihlíží k dopadu snížení pracovní schopnosti na výkon povolání, které dotyčná osoba vykonávala, nebo na profesní skupinu, do níž toto povolání spadalo před tím, než nastala skutečnost, která způsobila trvalou pracovní neschopnost.“

15

Článek 196 odst. 2 třetí pododstavec LGSS stanoví:

„Výše měsíční dávky v úplné trvalé pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku onemocnění jiného než nemoci z povolání nesmí být nižší než 55 % stanoveného minimálního vyměřovacího základu pro dospělé osoby starší osmnácti let, vypočteného každoročně, platného ke dni výplaty.“

16

Ley General de derechos de las personas con discapacidad y de su inclusión social (obecný zákon o právech osob se zdravotním postižením a o jejich sociálním začlenění), v konsolidovaném znění schváleném Real Decreto Legislativo 1/2013 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General de de derechos de las personas con discapacidad y de su inclusión social (královské legislativní nařízení č. 1/2013, kterým se schvaluje přepracované znění obecného zákona o právech osob se zdravotním postižením a o jejich sociálním začlenění), ze dne 29. listopadu 2013 (BOE č. 289, ze dne 3. prosince 2013, s. 95635) (dále jen „obecný zákon o právech osob se zdravotním postižením“), v článku 2, nadepsaném „Definice“, v písm. m) stanoví:

„Přiměřené uspořádání: nezbytné a vhodné změny a přizpůsobení fyzického, sociálního a postojového prostředí pro specifické potřeby osob se zdravotním postižením, které nepředstavují neúměrné nebo nepatřičné břemeno, pokud jsou v konkrétním případě nezbytné k tomu, aby účinně a prakticky usnadnily přístupnost a účast a zajistily osobám se zdravotním postižením užívání nebo výkon všech práv na rovnoprávném základě s ostatními.“

17

Článek 4 uvedeného zákona, nadepsaný „Nositelé práv“, stanoví:

„1.   Osobami se zdravotním postižením se rozumí osoby s pravděpodobně dlouhodobým fyzickým, duševním, mentálním nebo smyslovým postižením, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.

2.   Kromě osob, na které se vztahují ustanovení předchozího odstavce, mají osoby, kterým byla uznána míra pracovní neschopnosti rovnající se 33 % nebo vyšší, ve všech ohledech postavení osob se zdravotním postižením. Míra trvalé pracovní neschopnosti osob pojištěných v systému sociálního zabezpečení, které pobírají měsíční dávky z důvodu trvalé pracovní neschopnosti, ať již úplné, absolutní nebo vyžadující pomoc třetí osoby, se považuje za rovnocennou 33 % nebo vyšší […]

[…]“

18

Článek 40 uvedeného zákona, nadepsaný „Přijímání opatření k předcházení nebo kompenzaci znevýhodnění způsobených zdravotním postižením jako záruky úplné rovnosti v zaměstnání a povolání“, stanoví:

„1.   Za účelem zajištění úplné rovnosti v zaměstnání a povolání nebrání zásada rovného zacházení zachování nebo přijetí zvláštních opatření určených k předcházení nebo kompenzaci znevýhodnění způsobených zdravotním postižením.

2.   Zaměstnavatelé přijmou vhodná opatření k přizpůsobení pracoviště a usnadnění přístupu na pracoviště s ohledem na potřeby v každém jednotlivém případě, za účelem umožnit osobám se zdravotním postižením přístup k zaměstnání, výkon práce, postup v zaměstnání a přístup k odbornému vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno.

Za účelem určení, zda je břemeno neúměrné, je třeba zohlednit, zda je dostatečně zmírněno opatřeními, podporami nebo veřejnými dotacemi pro osoby se zdravotním postižením, a je třeba vzít v úvahu finanční a jiné náklady spojené s těmito opatřeními, jakož i velikost a celkový obrat podniku či organizace.“

19

Článek 63 téhož zákona, nadepsaný „Porušení práva na rovné příležitosti“, stanoví:

„Právo na rovné příležitosti osob se zdravotním postižením stanovené v čl. 4 odst. 1 je porušeno, pokud z důvodu nebo na základě zdravotního postižení dochází k přímé nebo nepřímé diskriminaci, diskriminaci z důvodu vztahu s jinou osobou, obtěžování, nedodržení požadavků na přístupnost a přiměřené uspořádání a nedodržení zákonem stanovených opatření pozitivní diskriminace.“

20

J. M. A. R. byl od října 2012 zaměstnán na plný úvazek společností Ca Na Negreta jako řidič nákladních vozidel pro sběr směsného komunálního odpadu. V prosinci 2016 utrpěl pracovní úraz, který měl za následek otevřenou zlomeninu pravé patní kosti.

21

V důsledku uvedeného pracovního úrazu se J. M. A. R. ocitl v dočasné pracovní neschopnosti. Dne 18. února 2018 Instituto Nacional de la Seguridad Social (Národní úřad sociálního zabezpečení, Španělsko) (dále jen „INSS“) rozhodl o ukončení uvedené dočasné pracovní neschopnosti a přiznal mu paušální náhradu za trvalé poškození zdraví ve výši 3120 eur. Tímto rozhodnutím však INSS odmítl J. M. A. R. přiznat trvalou pracovní neschopnost ve smyslu článku 193 LGSS.

22

Dne 6. srpna 2018 požádal J. M. A. R. společnost Ca Na Negreta o přeřazení na pracovní místo přizpůsobené následkům jeho pracovního úrazu. Společnost Ca Na Negreta uvedené žádosti vyhověla a J. M. A. R. byl přeřazen z pozice řidiče těžkých nákladních vozidel na plný úvazek na pozici řidiče v divizi mobilních sběrných míst, které bylo fyzicky méně náročné, znamenalo zkrácenou dobu řízení motorových vozidel a bylo slučitelné s jeho fyzickými omezeními.

23

J. M. A. R. proti rozhodnutí, kterým mu INSS odmítl přiznat trvalou pracovní neschopnost, podal žalobu k příslušnému španělskému soudu, který rozsudkem ze dne 2. března 2020 přiznal J. M. A. R. úplnou trvalou neschopnost vykonávat jeho obvyklé povolání ve smyslu článku 194 LGSS. V uvedeném rozsudku bylo mimo jiné uvedeno, že „bez ohledu na to, zda byl pracovník přeřazen podnikem a může v současné době pracovat, neboť musí řídit pouze přibližně 40 minut denně, nic to nemění na tom, že zbytkový stav jeho kotníku a pravé nohy mu brání řídit nepřetržitě, pokud by se měl řízení věnovat v plném rozsahu, jakož i jeho obvyklému povolání řidiče nákladního vozidla“. Uvedeným rozsudkem byl J. M. A. R. rovněž přiznán nárok na měsíční příspěvek ve výši 55 % jeho denní mzdy.

24

Dne 13. března 2020 společnost Ca Na Negreta oznámila J. M. A. R. ukončení jeho pracovní smlouvy na základě čl. 49 odst. 1 písm. e) zákoníku práce z důvodu jeho úplné trvalé neschopnosti vykonávat obvyklé povolání.

25

Juzgado de lo Social no 1 de Ibiza (soud pro věci pracovněprávní a sociální č. 1 v Ibize, Španělsko), k němuž J. M. A. R. podal žalobu proti uvedenému ukončení pracovní smlouvy, rozsudkem ze dne 24. května 2021 uvedenou žalobu zamítl s odůvodněním, že přiznání úplné trvalé neschopnosti vykonávat své obvyklé povolání odůvodňuje ukončení jeho pracovní smlouvy, aniž je zaměstnavatel vázán jakoukoli zákonnou povinností přeřadit jej na jiné pracovní místo v rámci podniku.

26

J. M. A. R. podal proti uvedenému rozsudku odvolání k Tribunal Superior de Justicia de las Islas Baleares (vrchní soud pro Baleárské ostrovy, Španělsko), který je předkládajícím soudem.

27

Uvedený soud v projednávaném případě uvádí, že je nesporné, že dotčený pracovník je osobou se zdravotním postižením ve smyslu směrnice 2000/78. Zdůrazňuje, že v každém případě je uvedené konstatování potvrzeno článkem 4 odst. 2 obecného zákona o právech osob se zdravotním postižením, který osobám v úplné trvalé pracovní neschopnosti přiznává postavení „osob se zdravotním postižením“.

28

Předkládající soud uvádí, že podle čl. 49 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, který nebyl změněn od 10. března 1980, a tudíž nebyl upraven za účelem zohlednění směrnice 2000/78 a úmluvy OSN, umožňuje konstatování úplné trvalé pracovní neschopnosti vykonávat obvyklé povolání automaticky ukončení pracovní smlouvy, aniž musí být dodržena jakákoli formalita nebo je vyplácena jiná než měsíční náhrada rovnající se v projednávaném případě 55 % mzdy pracovníka. Kromě toho uvedené ukončení není podmíněno dodržením žádné předchozí povinnosti ve smyslu„přiměřeného uspořádání“, ačkoli v projednávaném případě byla proveditelnost takového uspořádání prokázána samotnou společností Ca Na Negreta, která přeřadila J. M. A. R. na jinou pracovní pozici v rámci podniku.

29

V tomto ohledu předkládající soud cituje rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail (C‑485/20, EU:C:2022:85), z něhož vyplývá, že zaměstnavatel je povinen přijmout vhodná opatření, aby zdravotně postižené osobě umožnil přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno.

30

Předkládající soud dále poukazuje na judikaturu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), z níž vyplývá, že úplná trvalá pracovní neschopnost sice neukládá zaměstnavateli povinnost propustit pracovníka a nebrání zejména přeřazení uvedeného zaměstnance na jinou pracovní pozici v rámci podniku, pokud se uvedená neschopnost dotýká pouze jeho způsobilosti vykonávat obvyklé pracovní úkoly, takže mu nebrání vykonávat jiné úkoly, avšak uvedený zaměstnavatel není povinen takové přeřazení provést, ledaže je tak výslovně stanoveno v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě.

31

Předkládající soud si proto klade otázku ohledně slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s článkem 5 směrnice 2000/78 ve spojení s rozsudkem ze dne 10. února 2022, HR Rail (C‑485/20, EU:C:2022:85).

32

Za těchto okolností se Tribunal Superior de Justicia de las Islas Baleares (vrchní soud pro Baleárské ostrovy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33

Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda musí být článek 5 směrnice 2000/78 ve spojení s články 21 a 26 Listiny a s články 2 a 27 úmluvy OSN, vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel může ukončit pracovní smlouvu z důvodu, že pracovník je trvale neschopen plnit úkoly, které pro něj z pracovní smlouvy vyplývají, protože v průběhu pracovního poměru utrpěl zdravotní postižení, aniž je zaměstnavatel povinen předtím vytvořit nebo zachovat přiměřené uspořádání s cílem umožnit uvedenému pracovníkovi zachovat si zaměstnání, nebo případně prokázat, že by takové uspořádání představovalo neúměrné břemeno.

34

Pokud jde o použitelnost směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že pojem „zdravotní postižení“ ve smyslu uvedené směrnice musí být chápán tak, že znamená omezení schopností vyplývající především z dlouhodobých fyzických, duševních nebo psychických postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit plnému a účinnému zapojení dotčené osoby do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky (rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, bod 34 a citovaná judikatura).

35

Dále je třeba upřesnit, že uvedená směrnice se podle svého čl. 3 odst. 1 písm. c) vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde zejména o podmínky propouštění.

36

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury se pojem „propouštění“ týká zejména jednostranného ukončení jakékoli činnosti uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/78 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, TP (Audiovizuální editor pro veřejnoprávní televizi),C‑356/21, EU:C:2023:9, bod 62]. Uvedený pojem tedy musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje jakékoliv skončení pracovního poměru nechtěné zaměstnancem, a tedy bez jeho souhlasu (obdobně viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2015, Pujante Rivera, C‑422/14, EU:C:2015:743, bod 48 a citovaná judikatura).

37

V projednávané věci je nesporné, že pokud jde o žalobce v původním řízení, jeho pracovní neschopnost vyplývá z trvalých fyzických postižení souvisejících s pracovním úrazem. I když podle údajů předkládajícího soudu a španělské vlády uvedená pracovní neschopnost nebrání tomu, aby dotyčný zaměstnanec vykonával jiné úkoly u svého zaměstnavatele nebo jiného podniku, nic to nemění na tom, že uvedenému pracovníkovi je přiznáno postavení „osoby se zdravotním postižením“ ve smyslu vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 5 směrnice 2000/78, a sice článků 4, 40 a 63 obecného zákona o právech osob se zdravotním postižením. Omezení pracovní schopnosti žalobce v původním řízení, které vyplývá z trvalých fyzických poškození, může podle všeho bránit jeho plnému a účinnému zapojení do profesního života, takže jeho situace spadá pod pojem „zdravotní postižení“ ve smyslu směrnice 2000/78 a judikatury připomenuté v bodě 34 tohoto rozsudku.

38

Kromě toho není zpochybňováno ani to, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení opravňuje zaměstnavatele ukončit pracovní smlouvu z důvodu úplné trvalé pracovní neschopnosti pracovníka vykonávat své obvyklé povolání v rámci podniku. Okolnost, že dotyčný zaměstnanec požádal o uznání této úplné trvalé pracovní neschopnosti a že věděl, že tato právní úprava přiznává jeho zaměstnavateli právo ukončit jeho pracovní smlouvu v návaznosti na toto uznání, v tomto ohledu neznamená, že by uvedený zaměstnanec souhlasil s ukončením uvedené smlouvy. Z toho důvodu ukončení pracovního poměru na základě uvedené právní úpravy spadá pod „podmínky propouštění“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78, jelikož představuje skončení pracovní smlouvy nechtěné zaměstnancem.

39

Taková situace, jako je situace dotčená v původním řízení, tudíž spadá do působnosti směrnice 2000/78.

40

Za účelem odpovědi na otázky položené předkládajícím soudem je třeba nejprve připomenout, že směrnice 2000/78 konkretizuje v oblasti, kterou upravuje, obecnou zásadu zákazu diskriminace, jež je zakotvena v článku 21 Listiny a zakazuje jakoukoli diskriminaci mimo jiné na základě zdravotního postižení. Kromě toho článek 26 Listiny stanoví, že Evropská unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, bod 27 a citovaná judikatura).

41

Dále je třeba ještě připomenout, že se lze dovolávat úmluvy OSN pro účely výkladu ustanovení směrnice 2000/78, která musí být vykládána v co největším možném rozsahu v souladu s touto úmluvou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2021, Komisia za zaštita ot diskriminacia,C‑824/19, EU:C:2021:862, bod 59 a citovaná judikatura).

42

Ve smyslu čl. 2 třetího pododstavce uvedené úmluvy se přitom pojmem „diskriminace na základě zdravotního postižení“ rozumí jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě zdravotního postižení, jehož cílem nebo důsledkem je narušit nebo zrušit uznání, užívání nebo uplatnění, na rovnoprávném základě s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Tento pojem zahrnuje všechny formy diskriminace, včetně odepření přiměřeného uspořádání.

43

Pokud jde o přiměřené uspořádání, ze znění článku 5 směrnice 2000/78 ve spojení s body 20 a 21 jejího odůvodnění vyplývá, že zaměstnavatel je povinen přijmout s ohledem na každou individuální situaci vhodná opatření, tj. opatření účinná a praktická, aby byl každé zdravotně postižené osobě umožněn přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v něm nebo absolvování odborného vzdělávání; tato opatření ovšem pro zaměstnavatele nesmí znamenat neúměrné břemeno (rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, bod 37).

44

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že pokud se pracovník stane z důvodu zdravotního postižení trvale nezpůsobilým zastávat své pracovní místo, může být vhodným opatřením v rámci přiměřeného uspořádání ve smyslu článku 5 směrnice 2000/78 jeho přeřazení na jiné pracovní místo, jelikož tomuto pracovníkovi umožní udržet své zaměstnání a zajistit jeho plné a účinné zapojení do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, body 41 a 43).

45

V této souvislosti je třeba uvést, že zaměstnavatel nemůže být na základě článku 5 směrnice 2000/78 povinen přijmout opatření, která by pro něj znamenala neúměrné břemeno. Z bodu 21 odůvodnění uvedené směrnice v tomto ohledu vyplývá, že za účelem určení, zda určitá opatření představují neúměrné břemeno, je třeba vzít v úvahu zejména s nimi spojené finanční náklady, velikost a finanční prostředky organizace či podniku a možnost získání veřejných prostředků nebo jiné pomoci. Kromě toho je třeba upřesnit, že v každém případě je možnost převést zdravotně postiženou osobu na jiné pracovní místo dána pouze tehdy, je-li k dispozici alespoň jedno volné pracovní místo, které může dotyčný pracovník zastávat (rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, body 45 a 48).

46

Pojem „přiměřené uspořádání“ tedy vyžaduje, aby byl pracovník, který byl z důvodu zdravotního postižení prohlášen za nezpůsobilého k výkonu základních funkcí spojených s jeho pracovním místem, zařazen na jiné pracovní místo, pro které má požadované odborné znalosti a schopnosti a pro které je k dispozici, a to za předpokladu, že takové opatření neznamená pro zaměstnavatele neúměrné břemeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, HR Rail, C‑485/20, EU:C:2022:85, bod 49).

47

V projednávaném případě vyplývá z vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, že umožňuje propuštění pracovníka, jakmile je formálně uznán nezpůsobilým zastávat své pracovní místo z důvodu zdravotního postižení, aniž zaměstnavateli ukládá, aby předtím přijal vhodná opatření ve smyslu článku 5 směrnice 2000/78 nebo zachoval vhodná opatření, která již přijal. Z informací od předkládajícího soudu totiž vyplývá, že žalobce v původním řízení byl přeřazen na jiné pracovní místo v rámci podniku v období od 6. srpna 2018 do 13. března 2020, kdy byl propuštěn, což mu bylo zaměstnavatelem oznámeno jedenáct dní po formálním uznání jeho neschopnosti vykonávat jeho předchozí obvyklou funkci. Podle předkládajícího soudu se přitom nové pracovní místo, na které byl pracovník přeřazen po dobu více než jednoho roku, jevilo jako slučitelné s fyzickými omezeními vyplývajícími z jeho pracovního úrazu.

48

Jak uvedla řecká vláda a Evropská komise v písemných vyjádřeních, taková právní úprava, s výhradou ověření předkládajícím soudem, patrně zprošťuje zaměstnavatele povinnosti přijmout nebo případně zachovat takové přiměřené uspořádání, jako je přeřazení na jiné pracovní místo, i když má dotyčný pracovník pro výkon základních funkcí tohoto jiného pracovního místa požadované odborné znalosti a schopnosti a je pro něj k dispozici ve smyslu bodu 17 odůvodnění téže směrnice a judikatury připomenuté v bodě 46 tohoto rozsudku. Kromě toho uvedená právní úprava podle všeho neukládá zaměstnavateli, aby před propuštěním pracovníka prokázal, že by pro něj takové přeřazení mohlo představovat nepřiměřené břemeno ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 45 tohoto rozsudku.

49

Okolnost, že podle vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je úplná trvalá pracovní neschopnost uznána na žádost pracovníka a že mu zakládá nárok na dávku sociálního zabezpečení, a sice na měsíční náhradu, při zachování možnosti výkonu jiných funkcí, je v tomto ohledu irelevantní.

50

Taková vnitrostátní právní úprava, podle které je zdravotně postižený pracovník pro to, aby mohl pobírat dávku sociálního zabezpečení, nucen podstoupit riziko ztráty zaměstnání, totiž ohrožuje užitečný účinek článku 5 směrnice 2000/78 ve spojení s čl. 27 odst. 1 úmluvy OSN, podle kterého je třeba zabezpečit a podporovat realizaci práva na práci, mimo jiné i pro osoby, u kterých dojde ke vzniku zdravotního postižení v průběhu zaměstnání, jakož i setrvání v zaměstnání. Uvedená vnitrostátní právní úprava tím, že „úplnou trvalou pracovní neschopnost“, která se týká pouze obvyklých úkolů, přirovnává ke smrti pracovníka nebo k „absolutní trvalé pracovní neschopnosti“, která podle písemného vyjádření španělské vlády označuje nezpůsobilost k jakékoli práci, odporuje cíli profesního začlenění osob se zdravotním postižením uvedenému v článku 26 Listiny.

51

Konečně, pokud jde o argument předložený španělskou vládou v písemném vyjádření, podle kterého je k úpravě systému sociálního zabezpečení a stanovení podmínek poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení příslušný pouze dotyčný členský stát, je třeba připomenout, že při výkonu této pravomoci musí tento členský stát dodržovat unijní právo [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, INSS (Souběh plných invalidních důchodů),C‑625/20, EU:C:2022:508, bod 30 a citovaná judikatura].

52

Vnitrostátní právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení nemůže být v rozporu zejména s článkem 5 směrnice 2000/78 ve spojení s články 21 a 26 Listiny tím, že by zdravotní postižení pracovníka bylo důvodem k propuštění, aniž by zaměstnavatel byl povinen předtím vytvořit nebo zachovat přiměřené uspořádání s cílem umožnit tomuto pracovníkovi zachovat si zaměstnání, nebo případně prokázat, že by takové uspořádání představovalo nepřiměřené břemeno ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 45 tohoto rozsudku.

53

Na položené otázky je proto třeba odpovědět, že článek 5 směrnice 2000/78 ve spojení s články 21 a 26 Listiny a s články 2 a 27 úmluvy OSN musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel může ukončit pracovní smlouvu z důvodu, že pracovník je trvale neschopen plnit úkoly, které pro něj z pracovní smlouvy vyplývají, protože v průběhu pracovního poměru utrpěl zdravotní postižení, aniž je zaměstnavatel povinen předtím vytvořit nebo zachovat přiměřené uspořádání s cílem umožnit uvedenému pracovníkovi zachovat si zaměstnání, nebo případně prokázat, že by takové uspořádání představovalo neúměrné břemeno.

54

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 5 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, ve spojení s články 21 a 26 Listiny základních práv Evropské unie a s články 2 a 27 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, uzavřené v New Yorku dne 13. prosince 2006 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel může ukončit pracovní smlouvu z důvodu, že pracovník je trvale neschopen plnit úkoly, které pro něj z pracovní smlouvy vyplývají, protože v průběhu pracovního poměru utrpěl zdravotní postižení, aniž je zaměstnavatel povinen předtím vytvořit nebo zachovat přiměřené uspořádání s cílem umožnit uvedenému pracovníkovi zachovat si zaměstnání, nebo případně prokázat, že by takové uspořádání představovalo neúměrné břemeno.