–

za p. Juana: M. Díaz Perales, abogada, a R. Rodríguez Nogueira, procurador,

–

za španělskou vládu: A. Gavela Llopis, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz a M. Wasmeier, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45, čl. 49 odst. 3 a článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu (Lucembursko) dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9, dále jen „ÚPSD“), výkladu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“), výkladu rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení (Úř. věst. 2008, L 220, s. 32) a výkladu čl. 8 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27).

2

Tato žádost byla předložena v souvislosti s výkonem evropského zatýkacího rozkazu ve Španělsku, který Tribunal Judicial da Comarca de Lisboa, Juízo Central Criminal de Lisboa, Juiz 16 (Okresní soud v Lisabonu, šestnáctý senát Ústředního trestního soudu v Lisabonu, Portugalsko) vydal za účelem výkonu trestu odnětí svobody, jenž byl p. Juanovi uložen za závažný trestný čin podvodu.

3

Článek 54 ÚPSD, obsažený v hlavě III kapitole 3 této úmluvy, nadepsané „Zákaz dvojího trestu“, stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

4

Článek 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„Justiční orgán členského státu, který má vykonat zatýkací rozkaz (dále jen ‚vykonávající justiční orgán‘), odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz v těchto případech:

[…]

[…]“

5

Článek 4 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:

[…]

[…]“

6

Článek 14 odst. 2 ley orgánica 7/2014, sobre intercambio de información de antecedentes penales y consideración de resoluciones judiciales penales en la Unión Europea (organický zákon 7/2014 o výměně informací z rejstříku trestů a zohledňování odsouzení v rámci Evropské unie) ze dne 12. listopadu 2014 (BOE č. 275 ze dne 13. listopadu 2014, s. 93204) stanoví:

„[…] [P]ravomocná odsuzující rozhodnutí vydaná v jiných členských státech nemají žádný vliv na následující rozhodnutí a nemohou vést k jejich zrušení nebo přezkumu:

7

Článek 988 třetí pododstavec trestního řádu v podstatě stanoví, že pokud osoba, která se dopustila několika trestných činů, byla odsouzena v různých řízeních za činy, které mohly být předmětem jediného řízení, uplatní se horní hranice stanovené v článku 76 Código Penal (trestní zákoník). Posledně uvedený článek stanoví, že maximální doba skutečného výkonu trestu nesmí přesáhnout trojnásobek nejpřísnějšího trestu a v zásadě nesmí přesáhnout 20 let.

8

Vyžádaná osoba, která je španělským státním příslušníkem, byla ve Španělsku vzata do vězení, kde si odpykává trest odnětí svobody v délce jedenácti let a deseti měsíců. Tento trest jí byl uložen za závažný trestný čin podvodu a praní špinavých peněz rozsudkem Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko) ze dne 13. července 2018, který byl částečně zrušen rozsudkem Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 4. března 2020 (dále jen „španělský rozsudek“).

9

Dne 20. ledna 2020 byla vyžádaná osoba odsouzena i rozsudkem Tribunal Judicial da Comarca de Lisboa, Juízo Central Criminal de Lisboa, Juiz 16 (Okresní soud v Lisabonu, šestnáctý senát Ústředního trestního soudu v Lisabonu) k trestu odnětí svobody v délce šesti let a šesti měsíců za závažný trestný čin podvodu (dále jen „portugalský rozsudek“). Následně byl na ni vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu tohoto trestu a byl předán příslušným španělským orgánům (dále jen „dotčený evropský zatýkací rozkaz“).

10

Z dotčeného evropského zatýkacího rozkazu vyplývá, že vyžádaná osoba předsedala od 30. května 2001 představenstvu společnosti se sídlem v Portugalsku (dále jen „portugalská společnost“), kterou zcela ovládala společnost se sídlem ve Španělsku (dále jen „španělská společnost“), v níž vyžádaná osoba ode dne 29. ledna 2001 rovněž předsedala představenstvu.

11

Hlavní činnost vykonávaná portugalskou společností v Portugalsku byla stejná jako činnost vykonávaná španělskou společností ve Španělsku, a sice prodej investičních produktů, u nichž bylo zaručeno, že budou na konci smluvně stanoveného období odkoupeny v hodnotě odpovídající investovanému kapitálu navýšenému o vyšší výnosy, než jaké jsou obvykle nabízeny finančními institucemi. Za těmito činnostmi se však ve skutečnosti skrývalo podvodné pyramidové schéma.

12

Masivní využívání těchto investičních produktů jednotlivci umožnilo portugalské společnosti zaznamenat mimořádný růst a expanzi. Španělská společnost poté, co byla na konci dubna 2006 vyšetřována španělskými justičními orgány, ukončila v květnu téhož roku svoji činnost na španělském území.

13

Poté, co byla v důsledku zásahu portugalských justičních orgánů ukončena i činnost portugalské společnosti v oblasti získávání finančních prostředků, přestala tato společnost plnit závazky zpětného odkupu přijaté vůči investorům, kteří proto utrpěli značné finanční ztráty.

14

V tomto kontextu Juzgado Central de Instrucción no 1 de la Audiencia Nacional (Ústřední vyšetřovací soud č. 1 Vrchního soudu s celostátní působností, Španělsko) usnesením ze dne 20. prosince 2021 odmítl vykonat dotčený evropský zatýkací rozkaz z důvodu, že vyžádaná osoba je španělským státním příslušníkem, avšak rozhodl, že trest, který byl uložen v Portugalsku, bude vykonán ve Španělsku.

15

Vyžádaná osoba, která proti tomuto usnesení podala odvolání k předkládajícímu soudu Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností), tvrdí, že činy, kterých se týká španělský rozsudek, jsou stejné jako činy, kterých se týkal portugalský rozsudek, a dovolává se porušení zásady ne bis in idem. Podle této osoby proto nelze dotčený evropský zatýkací rozkaz ani portugalský rozsudek vykonat.

16

Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že z popisu skutkového stavu i z odůvodnění španělského rozsudku vyplývá, že se posledně uvedený rozsudek týká především podvodu spáchaného španělskou společností ve Španělsku. Předkládající soud dále upřesňuje, že portugalský rozsudek se v podstatě týká činnosti vykonávané portugalskou společností pouze na portugalském území. Kromě toho poškozené osoby, jak jsou uvedeny v každém z těchto dvou rozsudků, nejsou totožné a osoby odpovědné za trestné činy jsou totožné jen částečně. S ohledem na španělskou judikaturu týkající se zásady ne bis in idem se tak předkládající soud přiklání k názoru, že v projednávaném případě podmínka „idem“ patrně není splněna.

17

Uvedený soud však upřesňuje, že i za předpokladu, že by se nejednalo o situaci, v níž by se uplatnila zásada ne bis in idem, je třeba mít nicméně za to, že v projednávaném případě došlo k souběhu trestuhodných skutků, které lze kvalifikovat jako „pokračující trestný čin“ ve smyslu španělského trestního práva. Takový pokračující trestný čin podle jeho názoru zahrnuje všechny tyto skutky, včetně těch, které byly spáchány v Portugalsku, a musí za ně být uložen jediný trest.

18

Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy skutky zakládající pokračující trestný čin byly stíhány v rámci dvou různých řízení a vedly ke dvěma rozhodnutím různých soudů v různých členských státech, španělský zákon ani unijní právo nestanoví postup, který je třeba použít pro stanovení horní hranice trestu.

19

Předkládající soud mimoto upřesňuje, že v projednávaném případě nemůže použít ani španělský procesní mechanismus spojení trestů, jak je stanoven v čl. 988 třetím pododstavci trestního řádu, aby byla dodržena zásada přiměřenosti trestů.

20

Předkládající soud dále uvádí, že tato situace kromě toho, že je v rozporu s požadavkem přiměřenosti trestů v rámci trestání trestných činů, jak je stanoven v čl. 49 odst. 3 Listiny, v každém případě porušuje zásadu vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, jak je stanovena v rámcovém rozhodnutí 2008/909, je jí dotčeno zohlednění odsouzení mezi členskými státy Evropské unie, jak je stanoveno v rámcovém rozhodnutí 2008/675, a ohrožuje rovněž účinnost ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584, zejména jeho čl. 4 bodu 6, tím, že má účinky na volný pohyb občanů Unie.

21

Za těchto podmínek se Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

V souladu s článkem 107 jednacího řádu Soudního dvora předkládající soud při podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce požádal, aby byla tato žádost projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce. Na podporu své žádosti uvedený soud upřesnil, že se věc v původním řízení týká „trestního řízení, v němž je dotyčný umístěn ve vězeňském zařízení, kde si odpykává trest určité délky, aniž má jistotu, jak dlouho si nakonec bude muset trest odnětí svobody odpykávat; toto řízení má vliv i na jeho vězeňský režim, jeho povolení k opuštění věznice, jeho postup v rámci stupňů vězeňského systému a výpočet doby pro účely podmíněného propuštění v závěrečné fázi výkonu trestu“.

23

Dne 16. března 2022 Soudní dvůr na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že není důvodné této žádosti vyhovět, jelikož podmínky naléhavosti stanovené v čl. 107 odst. 107 jednacího řádu nejsou splněny.

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal či nikoli. Soudnímu dvoru v tomto ohledu přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 22. června 2022, Volvo a DAF Trucks, C‑267/20, EU:C:2022:494, bod 28).

25

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Juzgado Central de Instrucción no 1 de la Audiencia Nacional (Ústřední vyšetřovací soud č. 1 Vrchního soudu s celostátní působností) usnesením ze dne 20. prosince 2021 odmítl výkon dotčeného evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že vyžádaná osoba je španělským státním příslušníkem, ale rozhodl, že trest, který byl uložen v Portugalsku, bude vykonán ve Španělsku. Vyžádaná osoba přitom s odvoláním zejména na čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 zpochybňuje toto usnesení u předkládajícího soudu a tvrdí, že výkon dotčeného evropského zatýkacího rozkazu musí být odmítnut z důvodu, že byla v členském státě za stejný čin pravomocně odsouzena.

26

Aniž je nutné rozhodnout o článku 50 Listiny nebo článku 54 ÚPSD, je třeba mít za těchto podmínek za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že brání výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného členským státem v situaci, kdy trestný čin, za který byla vyžádaná osoba pravomocně odsouzena ve vykonávajícím členském státě, a trestný čin, pro který je tato osoba stíhána ve vystavujícím členském státě, mají být podle práva vykonávajícího členského státu kvalifikovány jako „pokračující trestný čin“.

27

Jak vyplývá ze znění čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, toto ustanovení stanoví důvod pro povinné odmítnutí výkonu, podle něhož musí vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, je-li informován o tom, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzená za stejný čin členským státem za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen rozsudek, ho již nelze vykonat.

28

Uvedené ustanovení má za cíl zabránit tomu, aby byla určitá osoba znovu trestně stíhána nebo odsouzena za stejný čin, a odráží se v něm zásada ne bis in idem zakotvená v článku 50 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo stíhán nebo potrestán v trestním řízení za stejný čin dvakrát [rozsudek ze dne 25. července 2018, AY (Zatýkací rozkaz – Svědek), C‑268/17, EU:C:2018:602, bod 39 a citovaná judikatura].

29

Jednou z podmínek uvedených v čl. 3 bodě 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, na kterou je vázáno odmítnutí vykonat evropský zatýkací rozkaz, je tedy podmínka, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za „stejný čin“.

30

Pokud jde o pojem „stejný čin“, Soudní dvůr měl za to, že vzhledem k tomu, že čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 neodkazuje na právo členských států, pokud jde o tento pojem, musí být toto ustanovení vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 70 a citovaná judikatura].

31

Mimoto uvedený pojem je třeba vykládat tak, že se týká pouze skutkové stránky činu a zahrnuje všechny konkrétní okolnosti, které jsou vzájemně neoddělitelně spjaty, nezávisle na právní kvalifikaci těchto činů nebo chráněném právním zájmu [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 71 a citovaná judikatura].

32

Konkrétně Soudní dvůr rozhodl, že totožnost skutkových okolností je třeba chápat jako soubor konkrétních okolností daných událostmi, které jsou v podstatě stejné v rozsahu, v němž se týkají téhož pachatele a jsou vzájemně neoddělitelně spjaty v čase a prostoru [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 38 a citovaná judikatura].

33

Zásada ne bis in idem se naproti tomu nepoužije, pokud dotčené činy nejsou totožné, ale pouze podobné [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 37 a citovaná judikatura].

34

Kromě toho k učinění závěru, že jsou činy totožné, nepostačuje pouhá okolnost, že je v daném rozsudku uvedena skutková okolnost týkající se území jiného členského státu. Je třeba rovněž ověřit, zda soud, který vydal uvedený rozsudek, skutečně rozhodl o této skutkové okolnosti za účelem konstatování protiprávního jednání, prokázání odpovědnosti osoby stíhané za toto protiprávní jednání a případně uložení sankce této osobě, takže je třeba na uvedené protiprávní jednání nahlížet tak, že zahrnuje území tohoto jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2022, Nordzucker a další, C‑151/20, EU:C:2022:203, bod 44).

35

Je na předkládajícím soudu, který je jediný příslušný k rozhodnutí o skutkových okolnostech, aby určil, zda jsou v projednávaném případě činy, jež jsou předmětem portugalského rozsudku, totožné ve smyslu uvedeném v bodech 30 až 34 tohoto rozsudku s činy, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto španělskými soudy. Soudní dvůr však může uvedenému soudu poskytnout prvky výkladu unijního práva v rámci posouzení totožnosti činů [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 39 a citovaná judikatura].

36

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, v tomto ohledu vyplývá, že vyžádaná osoba zopakovala v Portugalsku podvodnou činnost, které se dopustila ve Španělsku. I když se tak jedná o činnosti se stejným způsobem provedení, byly nicméně uskutečňovány odlišnými právnickými osobami, z nichž jedna vykonávala podvodnou činnost ve Španělsku a druhá ji vykonávala v Portugalsku. Předkládající soud mimoto uvádí, že činy spáchané v Portugalsku a ve Španělsku se překrývaly pouze dočasně, neboť v podvodné činnosti bylo v Portugalsku pokračováno po zahájení vyšetřování a ukončení činnosti ve Španělsku. Stejně tak jsou i poškozené osoby odlišné. Jeví se tedy, že podvodné činnosti prováděné ve Španělsku a v Portugalsku nebyly vzájemně neoddělitelně spjaty. Předkládající soud kromě toho upřesňuje, že španělský rozsudek se týká podvodné činnosti prováděné ve Španělsku na újmu osob s bydlištěm v tomto členském státě, zatímco portugalský rozsudek se týká podvodné činnosti prováděné v Portugalsku na újmu osob s bydlištěm v posledně uvedeném členském státě.

37

Za těchto podmínek a s výhradou ověření předkládajícím soudem se jeví, že činy, jichž se týká španělský a portugalský rozsudek, nejsou totožné. Okolnost uplatněná předkládajícím soudem, že trestné činy spáchané ve Španělsku a trestné činy spáchané v Portugalsku musí být podle španělského práva kvalifikovány jako „pokračující trestný čin“, nemůže tento závěr zpochybnit, jelikož čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyžaduje posouzení skutkových okolností na základě objektivních skutečností, které je v souladu s judikaturou citovanou v bodě 31 tohoto rozsudku nezávislé na jejich právní kvalifikaci ve vnitrostátním právu.

38

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 3 bod 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že brání výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného členským státem v situaci, kdy je již vyžádaná osoba pravomocně odsouzena v jiném členském státě a odpykává si v něm trest odnětí svobody za trestný čin konstatovaný v odsuzujícím rozsudku, pod podmínkou, že je tato osoba stíhána za stejný čin ve vystavujícím členském státě, aniž je třeba za účelem prokázání existence „stejného činu“ zohlednit kvalifikaci dotčených trestných činů podle práva vykonávajícího členského státu.

39

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že má být výkon dotčeného evropského zatýkacího rozkazu odmítnut na základě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, a nikoli na základě čl. 3 bodu 2 tohoto rámcového rozhodnutí, brání článek 45 a čl. 49 odst. 3 Listiny, tedy ustanovení zakotvující zásady volného pohybu a přiměřenosti trestů, ve spojení s rámcovým rozhodnutím 2002/584, rámcovým rozhodnutím 2008/675 o zohledňování odsouzení v členských státech při novém trestním řízení a rámcovým rozhodnutím 2008/909 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje uložit jediný trest za všechny činy, které lze kvalifikovat jako „pokračující trestný čin“ spáchaný jak ve Španělsku, tak v jiném členském státě, a neumožňuje ani vnitrostátní mechanismus spojení trestů, které uložily soudy tohoto jiného členského státu a mají být vykonány ve Španělsku.

40

V tomto ohledu španělská vláda zpochybňuje přípustnost druhé otázky z důvodu, že předmětem původního řízení je rozhodnout o odvolání proti výkonu dotčeného evropského zatýkacího rozkazu, zatímco v případě odmítnutí jeho výkonu a závazku vykonat ve Španělsku trest uložený v Portugalsku by účinky spojené s uznáním portugalského rozsudku byly případně řešeny v rámci nového řízení. Španělská vláda dále tvrdí, že požadovaný výklad je předčasný, neboť španělský vykonávající justiční orgán ještě nevydal žádné pravomocné rozhodnutí o uznání a výkonu portugalského rozsudku ve Španělsku. Až po přijetí tohoto rozhodnutí však vyvstane otázka, zda by tresty uložené ve Španělsku a v Portugalsku měly být případně nějakým způsobem upraveny.

41

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout. Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tak není vydávání poradních posudků k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Valstybės sienos apsaugos tarnyba a další, C‑72/22 PPU, EU:C:2022:505, body 47 a 48 a citovaná judikatura).

42

Soudní dvůr nemůže rozhodnout o předběžné otázce, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že předložený problém je hypotetický (rozsudek ze dne 19. ledna 2023, Unilever Italia Mkt. Operations, C‑680/20, EU:C:2023:33, bod 19 a citovaná judikatura).

43

V projednávaném případě byla předkládajícímu soudu zaslána žádost o informace, v níž byl vyzván, aby upřesnil souvislost, který spatřuje mezi druhou otázkou a řízením, které před ním probíhá, a dále důvod, proč je pro něj odpověď na tuto otázku nezbytná k rozhodnutí v původním řízení.

44

V odpověď na tuto žádost předkládající soud uvedl, že případné důsledky odsouzení vyžádané osoby ve Španělsku na výkon portugalského rozsudku ve Španělsku nebudou projednávány v řízení, které před ním probíhá, a jakmile rozhodnutí o nepředání nabude právní moci, bude zahájeno jiné soudní řízení o výkonu trestu, který uložil portugalský soud, ve Španělsku.

45

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že otázka, jaké důsledky je třeba z odsouzení vyžádané osoby ve Španělsku vyvodit pro výkon portugalského rozsudku ve Španělsku, vyvstane až po přijetí rozhodnutí o uznání posledně uvedeného rozsudku, takže tato otázka ještě nevyvstává v původním řízení, které se týká výkonu nebo odmítnutí výkonu dotčeného evropského zatýkacího rozkazu.

46

Je tak nutno konstatovat, že odpověď na druhou otázku není nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout v projednávané věci, a je tedy tato otázka nepřípustná.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 3 bod 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného členským státem v situaci, kdy je již vyžádaná osoba pravomocně odsouzena v jiném členském státě a odpykává si v něm trest odnětí svobody za trestný čin konstatovaný v odsuzujícím rozsudku, pod podmínkou, že je tato osoba stíhána za stejný čin ve vystavujícím členském státě, aniž je třeba za účelem prokázání existence „stejného činu“ zohlednit kvalifikaci dotčených trestných činů podle práva vykonávajícího členského státu.