–

za španělskou vládu: I. Herranz Elizalde, jako zmocněnec,

–

za českou vládu: L. Halajová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za finskou vládu: H. Leppo, jako zmocněnkyně,

–

za Evropský parlament: P. López-Carceller a M. Menegatti, jako zmocněnci,

–

za Radu Evropské unie: S. Sáez Moreno a L. Vétillard, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: I. Rubene a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (Úř. věst. 2015, L 326, s. 1), vzhledem k článkům 114 a 169 SFEU, jakož i výkladu obou posledně uvedených článků a článku 15 této směrnice.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi RTG, cestujícím, a společností Tuk Tuk Travel SL, pořadatelem cestovních služeb, ve věci částky, kterou uvedený cestující zaplatil v návaznosti na uzavření smlouvy o souborných službách pro cesty, o jejíž částečné vrácení žádá tohoto pořadatele cestovních služeb poté, co ukončil tuto cestovní smlouvu z důvodu šíření koronaviru v cílových zemích.

3

Bod 5 odůvodnění směrnice 2015/2302 uvádí:

„Podle čl. 26 odst. 2 a článku 49 [SFEU] zahrnuje vnitřní trh prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb a svoboda usazování. Harmonizace práv a povinností, jež vyplývají ze smluv o souborných službách pro cesty a o spojených cestovních službách, je nutná k tomu, aby byl pro spotřebitele v této oblasti vytvořen skutečný vnitřní trh se správně nastavenou rovnováhou mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků.“

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a k dosažení co možná nejjednotnější vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením některých aspektů právních a správních předpisů členských států, pokud jde o smlouvy mezi cestujícími a obchodníky o souborných službách pro cesty o spojených cestovních službách.“

5

Článek 5 uvedené směrnice, nadepsaný „Informace před uzavřením smlouvy“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby předtím, než bude cestující vázán smlouvou o souborných službách pro cesty či odpovídající smluvní nabídkou, poskytl pořadatel a, prodávají-li se souborné služby prostřednictvím prodejce, rovněž prodejce cestujícímu standardní informace na příslušném formuláři uvedeném v části A nebo B přílohy I a, je-li to pro dané souborné služby relevantní, tyto informace:

[…]

[…]

3.   Informace uvedené v odstavcích 1 a 2 musí být poskytnuty jasným, srozumitelným a výrazným způsobem. Jsou-li poskytovány písemně, musí být čitelné.“

6

V článku 12 téže směrnice, nadepsaném „Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty a právo na odstoupení před zahájením poskytování souborných služeb“, je stanoveno:

„1.   Členské státy zajistí, aby cestující mohl smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může po něm být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli. Smlouva o souborných službách pro cesty může stanovit přiměřené standardní storno poplatky odvíjející se od doby mezi ukončením smlouvy před zahájením poskytování souborných služeb a očekávaných úspor nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb. Nejsou-li stanoveny standardní storno poplatky, odpovídá výše storno poplatku ceně za souborné služby snížené o úspory nákladů a příjmy z alternativního využití cestovních služeb. Pořadatel na žádost cestujícího výši storno poplatků odůvodní.

2.   Bez ohledu na odstavec 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.

[…]“

7

V článku 23 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Kogentní povaha směrnice“, je stanoveno:

„1.   Prohlášení pořadatele souborné služby nebo obchodníka zprostředkovávajícího spojené cestovní služby, že vystupuje výlučně jako poskytovatel cestovní služby, prostředník nebo jiný subjekt nebo že souborné služby nebo spojené cestovní služby nejsou soubornými službami nebo spojenými cestovními službami, neosvobozuje tohoto pořadatele nebo obchodníka od povinností, které mu tato směrnice ukládá.

2.   Cestující se nemohou vzdát práv, která jim přiznávají vnitrostátní předpisy, jimiž se provádí tato směrnice.

3.   Veškerá smluvní ujednání nebo prohlášení cestujícího, jejichž účelem je přímé nebo nepřímé vzdání se nebo omezení práv přiznaných cestujícím podle této směrnice nebo vyhnutí se uplatňování této směrnice, nejsou pro cestujícího závazná.“

8

Článek 24 této směrnice, nadepsaný „Prosazování“, stanoví:

„Členské státy zajistí přiměřené a účinné prostředky k zajištění dodržování této směrnice.“

9

Část A přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvě o souborných službách pro cesty s možností hypertextového odkazu“, uvádí v textovém poli obsah tohoto formuláře a uvádí, že kliknutím na hypertextový odkaz získá cestující tyto informace:

„Základní práva podle směrnice (EU) 2015/2302

[…]

[…]“

10

Část B přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvám o souborných službách pro cesty v situacích jiných než uvedených v části A“, upřesňuje v textovém poli obsah tohoto formuláře a uvádí stejná základní práva přiznaná touto směrnicí, jako jsou práva stanovená v části A přílohy I této směrnice.

11

Články 153 a 160 královského legislativního nařízení č. 1/2007, kterým se schvaluje přepracované znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a další doplňující zákony, ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007, s. 49181), ve znění použitelném na spor v původním řízení, jakož i části A a B jeho přílohy II provádějí do španělského práva články 5 a 12 směrnice 2015/2302, jakož i části A a B přílohy I této směrnice.

12

Článek 216 Ley 1/2000, de Enjuiciamiento Civil (zákon č. 1/2000, občanský soudní řád), ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), stanoví:

„Občanskoprávní soudy rozhodují ve věcech, které jim byly předloženy, na základě skutkového stavu, důkazů a návrhových žádání účastníků řízení, pokud zákon ve zvláštních případech nestanoví jinak.“

13

Článek 218 odst. 1 občanského soudního řádu zní následovně:

„Rozsudky musí být jasné a přesné a musí odpovídat návrhovým žádáním a jiným tvrzením účastníků řízení, která byla v průběhu řízení včas uplatněna. Obsahuje navrhovaná určení a rozhodnuto jím je k tíži nebo ve prospěch žalovaného o všech sporných bodech, které byly projednávány.

Soud, ač se neodchýlí od předmětu sporu, uzná i jiné skutkové a právní okolnosti, než které chtěli uplatnit účastníci řízení, a rozhodne podle právních norem použitelných na danou věc, i když je účastníci sporu nesprávně citovali nebo se na ně nesprávně odvolávají.“

14

Dne 10. října 2019 zakoupil RTG od společnosti Tuk Tuk Travel soubornou cestovní službu pro dvě osoby do Vietnamu a Kambodže z Madridu (Španělsko) dne 8. března 2020 s návratem na 24. března 2020.

15

Po uzavření dotčené smlouvy o souborných službách pro cesty zaplatil žalobce v původním řízení částku 2402 eura jako zálohu na celkovou cenu zájezdu, která činila 5208 eur. Ve všeobecných smluvních podmínkách byla uvedena informace zejména o možnosti ukončit smlouvu před zahájením cesty proti zaplacení storno poplatku. Tyto informace neuváděly možnost vypovědět uvedenou smlouvu z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí, které mají výrazný dopad na poskytování plnění ze smlouvy.

16

E-mailem ze dne 12. února 2020 informoval žalobce v původním řízení žalovanou v původním řízení o svém rozhodnutí ukončit dotčenou smlouvu o souborných službách pro cesty s ohledem na rozšíření koronaviru v Asii a požádal ji o vrácení všech částek, na které má nárok.

17

Dne 14. února 2020 mu žalovaná v původním řízení odpověděla, že v případě zrušení cesty mu bude, po odečtení storno poplatků, vrácena částka 81 eur. Téhož dne žalobce v původním řízení zopakoval své rozhodnutí o ukončení smlouvy a zpochybnil výši storno poplatků.

18

Dne 4. března 2020 informovala žalovaná v původním řízení žalobce v původním řízení, že mu vrátí částku 302 eur, jelikož letecká společnost pověřená uskutečněním dotčeného letu poskytla svým cestujícím bezplatné zrušení.

19

V návaznosti na takovou informaci podal žalobce v původním řízení, aniž byl zastoupen advokátem, proti žalované v původním řízení žalobu k Juzgado de Primera Instancia no 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5 v Cartageně, Španělsko), který je předkládajícím soudem. V žalobě uplatňuje, že rozhodnutí vypovědět dotčenou smlouvu o souborných službách pro cesty učinil zhruba jeden měsíc před plánovaným datem odjezdu a že bylo způsobeno vyšší mocí, a sice rozšířením koronaviru v Asii. Navrhuje, aby byla žalované v původním řízení uložena povinnost vrátit mu dodatečnou částku ve výši 1500 eur. Domnívá se totiž, že zbývajících 601 EUR odpovídá administrativním nákladům vynaloženým žalovanou v původním řízení.

20

Žalovaná v původním řízení s tímto návrhem nesouhlasí a tvrdí, že jak ke dni ukončení dotčené smlouvy o souborných službách pro cesty, tak k datu plánovaného odletu bylo ještě možné běžně cestovat do cílových zemí. Kromě toho tvrdí, že žalobce v původním řízení přijal všeobecné podmínky této smlouvy, které stanovily, že v případě ukončení smlouvy činí administrativní náklady 15 % z celkové ceny dotčené cesty a storno poplatky odpovídají nákladům uplatňovaným každým z jejích poskytovatelů.

21

Jelikož účastníci původního řízení nepožádali o ústní jednání, věc vstoupila dne 22. června 2021 do fáze porady.

22

Předkládající soud nicméně usnesením ze dne 15. září 2021 vyzval účastníky původního řízení, aby ve lhůtě deseti dnů předložili vyjádření ke všem otázkám týkajícím se v podstatě dodržování unijního práva, zejména směrnice 2015/2302.

23

Žalobce v původním řízení se k této otázce nevyjádřil. Žalovaná v původním řízení zopakovala své stanovisko, podle kterého ke dni ukončení uzavřené smlouvy o souborných službách pro cesty nebyl důvod k tomu, aby se dotčená cesta neuskutečnila. Kromě toho žalobce v původním řízení nikdy neuplatnil nedostatek informací nebo opomenutí týkající se jeho práv.

24

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud táže na platnost článku 5 směrnice 2015/2302 vzhledem k článku 169 SFEU ve spojení s článkem 114 SFEU v rozsahu, v němž uvedený článek 5 nestanoví povinnost pořadatele cestovních služeb informovat spotřebitele o možnosti ukončit v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností smlouvu o souborných službách pro cesty, kterou uzavřel, tím, že vrátí veškeré uskutečněné platby. V projednávaném případě tedy žalobce v původním řízení nevěděl o existenci svého nároku na vrácení veškerých těchto plateb, pokud takové okolnosti nastanou. Předkládající soud si tedy klade otázku, zda takové neinformování dotyčného spotřebitele neztěžuje obranu jeho práv a zájmů, a to tím spíše, není-li jako v projednávané věci zastoupen advokátem, a zda toto neinformování neohrožuje cíl spočívající v dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele sledovaný směrnicí 2015/2302.

25

Předkládající soud si dále klade otázku, zda na základě unijního práva může i bez návrhu přiznat spotřebiteli v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají výrazný dopad na poskytování plnění z dotyčné smlouvy o souborných službách pro cesty, vrácení veškerých uskutečněných plateb. Taková možnost by zajistila cíl uvedený v předchozím bodě. Tato možnost by ovšem byla v rozporu se základními zásadami španělského procesního práva, kterými jsou zásada projednací a zásada shody soudních rozhodnutí zakotvené v čl. 218 odst. 1 občanského soudního řádu.

26

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5 v Cartageně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Česká vláda v podstatě zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že požadovaný výklad není nezbytný pro vyřešení sporu v původním řízení. Konkrétně tvrdí, že předběžné otázky položené předkládajícím soudem jsou neopodstatněné, jelikož obavy z rozšíření koronaviru v Asii, kterých se dovolává žalobce v původním řízení za účelem ukončení jeho smlouvy o souborných službách pro cesty téměř jeden měsíc před začátkem jeho odjezdu, nepředstavují nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které nastaly v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí a měly výrazný dopad na plnění z této smlouvy o cestě nebo na přepravu osob do destinace, jak vyžaduje čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302.

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, je ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení příslušný pouze vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Legea, C‑686/21, EU:C:2023:357, bod 24 a citovaná judikatura). Soudní dvůr je oprávněn rozhodovat pouze o výkladu nebo platnosti právního předpisu Evropské unie, a to na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 27. dubna 2023, AxFina Hungary, C‑705/21, EU:C:2023:352, bod 28 a citovaná judikatura). Kromě toho je věcí pouze vnitrostátních soudů, jimž byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci jak nezbytnost předběžné otázky pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia, 244/80, EU:C:1981:302, bod 15, a ze dne 7. června 2018, Scotch Whisky Association, C‑44/17, EU:C:2018:415, bod 22 a citovaná judikatura).

29

V projednávané věci otázka, zda mohou být skutečnosti uplatněné žalobcem v původním řízení za účelem odůvodnění ukončení dotčené smlouvy o souborných službách pro cesty kvalifikovány jako „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“ ve smyslu směrnice 2015/2302, spadá do autonomního posouzení předkládajícího soudu. Kromě toho předkládající soud nepovažoval za nezbytné položit předběžnou otázku ohledně dosahu pojmu „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“ ve smyslu této směrnice, aby mohl vyřešit spor, který mu byl předložen.

30

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná.

31

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je platnost článku 5 směrnice 2015/2302 vzhledem k čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a), jakož i čl. 114 odst. 3 SFEU z důvodu, že uvedený článek 5 neukládá pořadateli cestovních služeb povinnost informovat cestujícího o jeho právu, stanoveném v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice, ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení storno poplatku a získat vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch těchto souborných služeb v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají výrazný dopad na poskytování plnění z této smlouvy o souborných službách pro cesty.

32

Španělská vláda a Evropská komise zpochybňují přípustnost této otázky. Komise tvrdí, že uvedená otázka je hypotetická, protože čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 stanoví povinnost informovat cestujícího o jeho právu ukončit smlouvu, které je převzato do čl. 12 odst. 2 této směrnice.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr může odmítnout žádost podanou vnitrostátním soudem jen tehdy, když je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 25. července 2018, AY (Zatýkací rozkaz – Svědek), C‑268/17, EU:C:2018:602, bod 25 a citovaná judikatura].

34

Předkládající soud se přitom svou otázkou táže Soudního dvora na rozsah působnosti čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302. Výklad rozsahu působnosti tohoto ustanovení je totiž předpokladem pro posouzení jeho platnosti. Tento výklad nepředpokládá posouzení hypotetického problému, takže Komise nesprávně tvrdí, že tato otázka je nepřípustná.

35

Pokud však jde o výklad rozsahu působnosti čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302, je třeba uvést, že toto ustanovení stanoví, že členské státy zajistí, aby před tím, než bude cestující vázán smlouvou o souborných službách pro cesty, poskytl pořadatel cestovních služeb cestujícímu mimo jiné standardní informace na příslušném formuláři uvedeném v části A nebo B přílohy I uvedené směrnice.

36

Standardní formuláře pro informace uvedené v částech A a B přílohy I uvedené směrnice přebírají prostřednictvím hypertextového odkazu, nebo v případě neexistence takového hypertextového odkazu výslovně základní práva, o kterých musí být cestující informováni. Tato práva zahrnují, podle sedmé odrážky v části A a části B uvedené přílohy, právo cestujících „smlouvu ukončit bez zaplacení storno poplatku před zahájením poskytování souborných služeb za výjimečných okolností, například vyskytnou-li se v destinaci závažné bezpečnostní problémy, které by mohly souborné služby ovlivnit“. Tato sedmá odrážka uvádí a ilustruje obsah práva na ukončení smlouvy přiznaného těmto cestujícím v čl. 12 odst. 2 téže směrnice.

37

Na rozdíl od toho, co uvedl předkládající soud, tedy čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 nevylučuje z informací, které musí být povinně poskytnuty cestujícímu před uzavřením smlouvy, informace týkající se práva, přiznaného cestujícímu v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice, ukončit cestovní smlouvu před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, pokud nastanou nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb.

38

S ohledem na rozsah působnosti čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 není důvodné odpovídat na otázku předkládajícího soudu týkající se platnosti tohoto článku. Článek totiž vyžaduje, aby byl cestující informován o svém právu ukončit smlouvu uvedeném v čl. 12 odst. 2 téže směrnice, takže otázka platnosti článku 5 uvedené směrnice vzhledem k čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a) SFEU a čl. 114 odst. 3 SFEU z důvodu, že uvedený článek 5 nevyžaduje, aby byl spotřebitel informován o tomto právu ukončit smlouvu, nevyvstává.

39

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá pořadateli cestovních služeb povinnost informovat cestujícího o jeho právu ukončit smlouvu podle čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice. Platnost čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice vzhledem k čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 114 odst. 3 SFEU tedy nemůže být zpochybněna z důvodu, že nestanoví informování cestujícího o jeho právu ukončit smlouvu podle čl. 12 odst. 2 téže směrnice.

40

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 114 a 169 SFEU, jakož i článek 15 směrnice 2015/2302 vykládány v tom smyslu, že brání uplatnění zásady dispoziční a zásady projednací, zakotvených v ustanoveních španělského občanského soudního řádu, pokud použití posledně uvedených ustanovení může bránit účinné ochraně spotřebitele jednajícího jako žalobce.

41

Španělská vláda zpochybňuje přípustnost této otázky z důvodu, že nepřípustnost první otázky má nutně za následek nepřípustnost druhé otázky a článek 15 směrnice 2015/2302 nijak nesouvisí se sporem v původním řízení. Toto zpochybnění musí být odmítnuto, jelikož z důvodů uvedených v bodech 33 a 34 tohoto rozsudku není první otázka nepřípustná a z kontextu druhé otázky zjevně vyplývá, že odkaz na článek 15 této směrnice je překlep a musí být chápán tak, že se týká čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice.

42

S ohledem na výše uvedené a s ohledem na skutečnost, že směrnice 2015/2302 byla přijata na základě článku 114 SFEU s cílem přispět k dosažení cíle spočívajícího v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele uvedeného v čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a) SFEU, je třeba druhou otázku přeformulovat tak, že její podstatou je, zda musí být čl. 12 odst. 2 této směrnice vykládán v tom smyslu, že brání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva zakotvujících zásadu dispoziční a zásadu projednací, podle nichž platí, že pokud ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty splňuje podmínky stanovené v tomto čl. 12 odst. 2 a dotyčný cestující podá k vnitrostátnímu soudu žalobu na vrácení částky nižší, než je částka veškerých uskutečněných plateb, nemůže tento soud tomuto cestujícímu přiznat i bez návrhu vrácení veškerých plateb.

43

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 stanoví, že jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace, má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku a nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb.

44

Unijní právo však neharmonizuje procesní pravidla použitelná na posouzení tohoto práva na ukončení smlouvy. Článek 24 směrnice 2015/2302 pouze stanoví, že členské státy zajistí přiměřené a účinné prostředky k zajištění dodržování této směrnice. Z toho vyplývá, že procesní podmínky, které mají zajistit ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice, spadají na základě zásady procesní autonomie členských států do působnosti jejich vnitrostátních právních řádů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2022, Unicaja Banco, C‑869/19, EU:C:2022:397, bod 22 a citovaná judikatura).

45

Unijní právo v této souvislosti v zásadě nevyžaduje, aby vnitrostátní soud zkoumal bez návrhu důvod vycházející z porušení ustanovení unijního práva, jestliže by jej posouzení takového důvodu donutilo vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení. Toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení. Z toho důvodu může tento soud jednat i bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín, C‑227/08, EU:C:2009:792, body 19 a 20, jakož i citovaná judikatura).

46

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že vnitrostátní soud je povinen bez návrhu zkoumat dodržení určitých ustanovení unijního práva v oblasti ochrany spotřebitele, pokud by bez takového přezkumu nemohlo být dosaženo cíle účinné ochrany spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 23 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že účinná ochrana některých práv, která pro spotřebitele vyplývají z unijního práva, spadá pod veřejný zájem, který vyžaduje zásah vnitrostátního soudu bez návrhu.

47

Povinnost vnitrostátního soudu provést posouzení i bez návrhu byla uznána, zejména pokud jde o ustanovení směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. 1985, L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262) (rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín, C‑227/08, EU:C:2009:792, bod 29), ustanovení směrnice Rady 93/13/EHS, ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26) (rozsudek ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 37 a citovaná judikatura), jakož i ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66, a opravy Úř. věst. 2009, L 207, s. 14, Úř. věst. 2010, L 199, s. 40, Úř. věst. 2011, L 234, s. 46, a Úř. věst. 2015, L 36, s. 15) (rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 23 a citovaná judikatura).

48

V projednávaném případě je tedy třeba posoudit, zda za účelem zajištění účinné ochrany práva na ukončení smlouvy, které pro spotřebitele vyplývá z čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, musí mít vnitrostátní soud možnost uplatnit porušení tohoto ustanovení i bez návrhu.

49

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že toto právo na ukončení smlouvy přispívá k dosažení cíle této směrnice, kterým je, jak vyplývá z článku 1 uvedené směrnice ve spojení s bodem 5 jejího odůvodnění, přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a k dosažení co možná nejjednotnější vysoké úrovně ochrany spotřebitele při uzavírání smluv o souborných službách pro cesty. Směrnice 2015/2302 zaručuje cestujícímu právo, které by nutně nemusel vyjednat s pořadatelem cestovních služeb, jelikož se vůči tomuto pořadateli nachází v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly ohledně podmínek souborných služeb. Právo na odstoupení od smlouvy, stejně jako nárok na vrácení uskutečněných plateb v návaznosti na toto ukončení, přiznané cestujícím v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice, odpovídají tomuto cíli ochrany spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2023, UFC-Que choisir a CLCV, C‑407/21, EU:C:2023:449, bod 33).

50

Dále, jak uvedla generální advokátka v bodě 54 stanoviska, toto právo na ukončení má významné místo v systému směrnice 2015/2302, jelikož je v částech A a B přílohy I této směrnice kvalifikováno jako „základní právo“ cestujícího a podle čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice má pořadatel cestovních služeb povinnost informovat cestujícího o existenci uvedeného práva na ukončení smlouvy.

51

Konečně článek 23 směrnice 2015/2302 zakotvuje kogentní povahu této směrnice. Z toho vyplývá, že v souladu s odstavci 2 a 3 tohoto článku se cestující nemůže vzdát práv, která mu přiznává tato směrnice, a veškerá smluvní ujednání nebo prohlášení cestujícího, jejichž účelem je přímé nebo nepřímé vzdání se těchto práv, nejsou pro cestujícího závazná.

52

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je třeba mít za to, že účinná ochrana práva na ukončení smlouvy přiznaného cestujícím v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 vyžaduje, aby vnitrostátní soud mohl uplatnit porušení tohoto ustanovení i bez návrhu.

53

Posouzení práva na ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 vnitrostátním soudem i bez návrhu však podléhá určitým podmínkám.

54

Zaprvé musí jedna ze stran dotčené smlouvy o souborných službách pro cesty zahájit soudní řízení před vnitrostátním soudem a předmětem tohoto řízení musí být uvedená smlouva (pokud jde o přezkum zneužívajících ujednání podle směrnice 93/13 i bez návrhu, viz rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 29 a citovaná judikatura).

55

Zadruhé musí právo na ukončení smlouvy uvedené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 souviset s předmětem sporu, jak jej vymezují účastníci řízení s ohledem na jejich návrhová žádání a žalobní důvody (pokud jde o přezkum zneužívajících ujednání podle směrnice 93/13 i bez návrhu, viz rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 34).

56

Zatřetí musí mít vnitrostátní soud k dispozici všechny právní a skutkové okolnosti nezbytné k posouzení, zda se tohoto práva na ukončení smlouvy může dovolávat dotyčný cestující (pokud jde o přezkum zneužívajících ujednání podle směrnice 93/13 i bez návrhu, viz rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 27 a citovaná judikatura).

57

Začtvrté nesmí tento cestující vnitrostátnímu soudu výslovně sdělit, že vznáší námitky proti použití čl. 12 odst. 2 směrnice (EU) 2015/2302.

58

V situaci, kdy se uvedený cestující nedovolává použití tohoto ustanovení, i když podmínky tohoto použití jsou podle všeho splněny, nelze vyloučit, že cestující nevěděl o právu na ukončení smlouvy stanoveném v uvedeném ustanovení. To přitom postačuje k tomu, aby vnitrostátní soud mohl téže ustanovení uplatnit i bez návrhu.

59

V projednávané věci a s výhradou posouzení předkládajícím soudem jsou tyto podmínky podle všeho splněny. K uvedenému soudu totiž žalobce v původním řízení podal žalobu týkající se ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, kterou uzavřel s žalovanou v původním řízení. Právo ukončit smlouvu uvedené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 podle všeho souvisí s předmětem sporu před uvedeným soudem, jelikož se tento spor týká vrácení plateb – provedených uvedeným žalobcem – v návaznosti na jeho rozhodnutí ukončit uvedenou smlouvu z důvodu šíření koronaviru. Kromě toho má předkládající soud patrně k dispozici všechny právní a skutkové okolnosti nezbytné k posouzení, zda se tohoto práva na odstoupení může dovolávat daný cestující. Předkládající soud může při tomto autonomním posouzení zohlednit body 41 až 51 rozsudku ze dne 8. června 2023, UFC – Que choisir a CLCV (C‑407/21, EU:C:2023:449), v nichž Soudní dvůr obecně rozhodl, že pojem „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice zahrnuje vypuknutí celosvětové zdravotní krize. Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by uvedený žalobce v žalobě podané k předkládajícímu soudu výslovně vyloučil ukončení smlouvy na základě čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302. Naopak nelze vyloučit, že nevěděl o existenci tohoto práva, neboť pořadatel cestovních služeb nesplnil povinnost informovat jej o uvedeném právu, která pro něj vyplývá z čl. 5 odst. 1 této směrnice, jak byl proveden do španělského práva.

60

Jsou-li splněny podmínky uvedené v bodech 54 až 57 tohoto rozsudku, je vnitrostátní soud povinen zkoumat i bez návrhu právo na ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302.

61

Toto posouzení i bez návrhu vyžaduje, aby uvedený soud způsobem upraveným v tomto ohledu vnitrostátními procesními pravidly jednak informoval žalobce o jeho právu na ukončení smlouvy, jak je stanoveno v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, a jednak aby tomuto žalobci poskytl možnost uplatnit toto právo v probíhajícím soudním řízení a aby, pokud jej uvedený žalobce uplatní, vyzval žalovaného, aby se k němu kontradiktorně vyjádřil (pokud jde o přezkum zneužívajících ujednání podle směrnice 93/13 i bez návrhu, viz rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 42 a citovaná judikatura).

62

Uvedené posouzení i bez návrhu tedy nevyžaduje, aby vnitrostátní soud i bez návrhu ukončil dotčenou smlouvu o souborných službách pro cesty bez poplatku a přiznal žalobci nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch těchto souborných služeb. Takový požadavek totiž není vyžadován za účelem zajištění účinné ochrany práva na ukončení smlouvy uvedeného v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 a je v rozporu s autonomií žalobce při výkonu jeho práva na ukončení smlouvy.

63

Konkrétně vnitrostátní soud nemůže mít povinnost i bez návrhu ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty na základě uvedeného ustanovení, pokud cestující poté, co byl tímto soudem upozorněn, svobodně a informovaně uvede, že smlouvu na základě uvedeného ustanovení neukončí. Směrnice 2015/2302 totiž nejde tak daleko, aby nutila cestující k výkonu práv, která mají na základě systému ochrany, který zavedla (pokud jde o přezkum zneužívajících ujednání podle směrnice 93/13, viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, body 53 a 54, jakož i citovaná judikatura).

64

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva zakotvujících zásadu dispoziční a zásadu projednací, podle nichž platí, že pokud ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty splňuje podmínky stanovené v tomto ustanovení a dotyčný cestující podá k vnitrostátnímu soudu žalobu na vrácení částky nižší, než je částka veškerých uskutečněných plateb, nemůže tento soud tomuto cestujícímu přiznat i bez návrhu vrácení veškerých plateb, neboť tato ustanovení nevylučují možnost uvedeného soudu i bez návrhu informovat dotyčného cestujícího o jeho nároku na vrácení veškerých uskutečněných plateb a umožnit mu, aby ho u něj uplatnil.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: