1.

Obchodní úspěch lehkých plastových nákupních tašek je dán jejich nízkou hmotností a odolností vůči rozkladu. Vzhledem k tomu, že se obvykle použijí jen jednou či několikrát a snadno se vyhazují, je jejich šíření závažným problémem pro životní prostředí ( 2 ). Mnoho těchto tašek uniká z řetězců nakládání s odpady, a nakonec se hromadí v přírodě, zejména jako odpad v moři ( 3 ).

2.

V této předběžné otázce se Soudní dvůr zabývá slučitelností italské právní úpravy, dle níž je na území Itálie používání plastových nákupních tašek s určitými vlastnostmi zakázáno – navzdory tomu, že směrnice 94/62/ES ( 4 ) jejich uvádění na trh ve všech členských státech povolila – s unijním právem.

3.

Článek 1 („Účel“) stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je harmonizovat vnitrostátní opatření týkající se nakládání s obaly a obalovými odpady, aby se jednak zabránilo jakýmkoli jejich vlivům na životní prostředí všech členských států i třetích zemí anebo aby se tyto účinky zmenšily, a tím se dosáhlo vysoké úrovně ochrany životního prostředí, a jednak aby se zabezpečilo fungování vnitřního trhu, zabránilo se překážkám obchodu a omezování a narušování hospodářské soutěže v rámci Společenství.

[…]“.

4.

Článek 2 („Oblast působnosti“) stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na veškeré obaly, které jsou ve Společenství uváděny na trh, a na veškeré obalové odpady, ať již jsou užívány nebo uvolňovány na úrovni průmyslu, velkoobchodu, maloobchodu, kanceláří, služeb, domácností nebo na jakékoli jiné úrovni, bez ohledu na použitý materiál.

[…]“.

5.

Článek 3 („Definice“) ( 5 ) stanoví, že:

„[…]

[…]“.

6.

Článek 4 odst. 1a („Prevence“) stanoví ( 6 ):

„1a. Členské státy přijmou opatření, aby na svém území dosáhly trvalého snížení spotřeby lehkých plastových nákupních tašek.

Mezi tato opatření může patřit použití vnitrostátních cílů pro snížení spotřeby, zachování nebo zavedení ekonomických nástrojů, jakož i použití omezení při uvádění na trh v rámci odchylky od článku 18 pod podmínkou, že tato omezení jsou přiměřená a nediskriminační.

[…]“.

7.

Článek 9 („Základní požadavky“) stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby po uplynutí tří let od vstupu této směrnice v platnost směly být uváděny na trh pouze obaly, které vyhovují všem základním požadavkům stanoveným touto směrnicí, včetně přílohy II.

[…]“.

8.

Článek 16 („Oznámení“) stanoví:

„1.   Aniž je dotčena směrnice [Rady] 83/189/EHS [ze dne 28. března 1983 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1983, L 109, s. 8)], oznámí členské státy Komisi návrhy opatření, která zamýšlejí přijmout v rámci této směrnice, a to ještě před jejich zavedením, s výjimkou daňových opatření, avšak včetně technických specifikací, s nimiž jsou spojena daňová opatření, která mají dodržování těchto specifikací podpořit, aby je mohla Komise posoudit z hlediska stávajících předpisů řídících se v každém případě postupem stanoveným výše uvedenou směrnicí.

2.   Je-li navrhované opatření zároveň technickou záležitostí ve smyslu směrnice 83/189/EHS, může dotyčný členský stát v rámci oznamovacího postupu podle této směrnice uvést, že oznámení je rovněž platné pro směrnici 83/189/EHS.“

9.

Článek 18 („Svoboda uvádění na trh“) stanoví:

„Členské státy nesmějí na svém území bránit uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh.“

10.

Příloha II upravuje „základní požadavky na složení a vlastnosti opakovaně použitelných a využitelných obalů, včetně recyklovatelných obalů“.

11.

Článek 1 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]“.

12.

Podle článku 8:

„1.   S výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

[…]

5.   Jsou-li navrhované technické předpisy součástí opatření, jejichž sdělení Komisi ve stadiu návrhu vyžaduje jiný závazný akt Společenství, mohou členské státy provést sdělení v souladu s čl. 8 odst. 1 této směrnice podle tohoto jiného právního předpisu, pokud výslovně uvedou, že uvedené sdělení je rovněž sdělením pro účely této směrnice.

Nečinnost Komise ve věci návrhu technického předpisu podle této směrnice nemá vliv na žádné rozhodnutí, které by mohlo být přijato podle jiných právních předpisů Společenství.“

13.

Článek 1 definuje tašky pro odnos zboží jako „tašky dostupné v místě prodeje, za úplatu nebo zdarma, pro odnos potravin a jiného zboží spotřebitelem“.

14.

Článek 2 stanoví:

„1.   Na trh mohou být uváděny tašky pro odnos zboží, které spadají do některé z následujících kategorií:

2.   Kromě toho je povoleno uvádět na trh opakovaně použitelné tašky pro odnos zboží vyrobené z papíru, tkanin z přírodních vláken, polyamidových vláken a jiných materiálů než polymerů.

[…]“.

15.

Článek 6 stanoví:

„Tato vyhláška podléhá postupu pro sdělení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady [98/34] a vstoupí v platnost až po úspěšném ukončení tohoto postupu.“

16.

Společnost Papier Mettler Italia Srl (dále jen „Papier Mettler“) je společností působící v odvětví distribuce balení a obalů. Její činnost se zaměřuje zejména na výrobu polyethylenových obalů, včetně plastových nákupních tašek.

17.

Společnost Papier Mettler, která se domnívá, že je vyhláškou z roku 2013 poškozena, se obrátila na předkládající soud s návrhem na její zrušení a na přiznání nároku na náhradu škody, která společnosti v důsledku této vyhlášky vznikla nebo vznikne ( 10 ).

18.

Společnost Papier Mettler na podporu svých tvrzení uvedla následující argumenty:

19.

Žalovaný správní orgán nesouhlasil s nároky společnosti Papier Mettler z těchto důvodů:

20.

V této souvislosti Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) pokládá následující předběžné otázky:

21.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 9. února 2022.

22.

Písemná vyjádření předložily společnost Papier Mettler, sdružení Associazione Italiana delle Bioplastiche e dei Materiali Biodegradabili e Compostabili (dále jen „Assobioplastiche“), italská vláda a Evropská komise. Všichni tito se zúčastnili jednání dne 22. března 2023.

23.

Především je třeba objasnit, na který typ plastových nákupních tašek předkládající soud odkazuje. Ačkoli předkládací rozhodnutí používá ne vždy jednotnou terminologii, zdá se, že se v každém případě vztahuje na jednorázové lehké plastové nákupní tašky na jedno použití ( 14 ) vyrobené z biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných materiálů, jež však splňují ostatní požadavky stanovené směrnicí 94/62.

24.

Zadruhé je třeba vyjasnit, které normy unijního práva jsou pro zodpovězení položených otázek relevantní:

25.

Assobioplastiche a italská vláda mají za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, neboť vyhláška z roku 2013 nikdy nevstoupila v platnost nebo byla zrušena.

26.

Nepřípustnost žádosti se dle sdružení Assobioplastiche dále zakládá na tom, že předkládající soud nezohlednil čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62.

27.

Domnívám se, že žádná z těchto námitek není důvodem pro odmítnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a limine. Předkládající soud vymezuje v rámci své odpovědnosti vnitrostátní právní rámec, kterým se řídí spor, s nímž jsou spojeny žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Na ty se, jak známo, vztahuje domněnka relevance ( 16 ).

28.

Při jednání účastníci řízení do hloubky rozebírali otázku platnosti a uplatňování vyhlášky z roku 2013, aniž by z jejich vystoupení bylo možné vyvodit v tomto ohledu jednoznačné řešení. Shodli se na tom, že vzniklý právní stav je matoucí: podle některých je zmatečný či neuchopitelný, podle jiných jde o legislativní chaos.

29.

Podle Komise vyhláška z roku 2013 vstoupila v platnost a uplatňovala se v Itálii od jejího úředního zveřejnění až do jejího formálního zrušení v roce 2017 ( 17 ). Každopádně na základě článku 6 mohlo být její uplatňování odloženo až do 13. září 2013, kdy skončila odkladná lhůta, stanovená v článku 9 směrnice 98/34. Vzhledem k tomu, že vyhláška byla oficiálně zveřejněna dne 27. března 2013, přestala být návrhem a stala se platným předpisem, což bylo důvodem, proč Komise nevydala stanovisko k její slučitelnosti s unijním právem.

30.

Podle italské vlády a sdružení Assobioplastiche vyhláška z roku 2013 nikdy nevstoupila v platnost, protože nebyl úspěšně ukončen oznamovací postup u Komise a nastala odkladná podmínka stanovená v článku 6 vyhlášky. Po letech byla formálně zrušena, aby byla „vyňata“ z italského právního řádu, přičemž však ve skutečnosti nešlo o zrušení platného dokumentu.

31.

Podle společnosti Papier Mettler se začal sankční režim stanovený v nařízení s mocí zákona č. 2/2012 ( 18 ) uplatňovat s přijetím vyhlášky z roku 2013 a uplatňoval se bez ohledu na to, zda vyhláška vstoupila v platnost či nikoli. To, že ona samotná nebyla předmětem sankcí, je dáno tím, že plastové nákupní tašky zakázané v Itálii vyhláškou z roku 2013 přestala prodávat, s čímž souvisí následný ušlý zisk, který uplatňuje.

32.

V každém případě je na předkládajícím soudu, jenž má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, aby rozhodl o nejasnostech týkajících se vstupu v platnost a účinnosti vyhlášky z roku 2013. Soudní dvůr nemůže zasahovat do věcí, k jejichž rozhodnutí je příslušný předkládající soud.

33.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce by byla bezdůvodná, pokud by předkládající soud měl za to, že vyhláška z roku 2013 (jíž se zabývá žaloba podaná k soudu společností Papier Mettler) nikdy nebyla platná, ani účinná. Stačilo by mu považovat tuto skutečnost za prokázanou, aby mohl bez dalšího rozhodnout spor v původním řízení. Pokud to soud takto nechápal a předložil věc k rozhodnutí o předběžné otázce, je to proto, že podle všeho implicitně zastává opačný názor.

34.

V každém případě se nedomnívám, že by spor před předkládajícím soudem a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce samotnou bylo možné označit za fiktivní. Domnívám se proto, že žádost je přípustná s výhradou, že konečné slovo ohledně vstupu v platnost a výkladu vyhlášky z roku 2013 bude mít vnitrostátní soud.

35.

Pokud jde o druhou námitku přípustnosti, omezím se na konstatování, že čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62 není ratione temporis použitelný na skutkové okolnosti sporu. K nim došlo v roce 2013 a uvedený článek byl do směrnice 94/62 vložen v roce 2015 (směrnicí 2015/720).

36.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda je vnitrostátní předpis s výše uvedeným obsahem ( 19 ), který členský stát oznámil Komisi po jeho přijetí, avšak několik dní před jeho úředním zveřejněním, slučitelný s čl. 16 odst. 1 směrnice 94/62 a článkem 8 směrnice 98/34 ( 20 ).

37.

Předkládající soud ani účastníci řízení nemají pochybnosti o tom, že pravidla obsažená ve vyhlášce z roku 2013 mají povahu technického předpisu (ve smyslu směrnice 98/34). Otázky ohledně této kvalifikace, které jsou často vznášeny před Soudním dvorem ( 21 ), se tedy v projednávané věci – vzhledem k tomu, že není sporu o tom, že tato pravidla jsou technickým předpisem – nevyskytují.

38.

Italský stát, jak rozeberu níže, byl povinen tento technický předpis (vyhláška z roku 2013) oznámit Komisi ve fázi návrhu, tj. před jeho přijetím ( 22 ).

39.

Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 jsou členské státy povinny každý návrh technického předpisu neprodleně sdělit Komisi. Ve sdělení je třeba uvést „důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu“. V případech, kdy se jedná pouze o převzetí úplného znění mezinárodní nebo evropské normy, postačí informace o dotyčné normě.

40.

Následkem nesplnění této povinnosti je nepoužitelnost dotčeného technického předpisu vůči jednotlivcům, ať už v trestním řízení, nebo ve sporech mezi jednotlivci v jiných řízeních ( 23 ).

41.

Směrnice 98/34 svěřuje Komisi kontrolní pravomoc, pokud jde o návrhy technických předpisů, které jí členské státy sdělily ( 24 ). Právě kvůli ochraně této pravomoci jsou stanoveny důsledky přímo spojené s neoznámením, jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ve věci CIA Security International: povinnost podle článku 8 směrnice 98/34 má přímý účinek a neoznámené vnitrostátní technické předpisy jsou vůči jednotlivcům nevymahatelné.

42.

Ke stejnému důsledku dospěly i jiné informační a kontrolní postupy podobné zde analyzovanému, například postup podle směrnice 2000/31/ES ( 25 ) v oblasti služeb informační společnosti, který je předmětem rozsudku ve věci Airbnb Ireland ( 26 ).

43.

Soudní dvůr v rozsudku ve věci Airbnb Ireland potvrdil důsledky povinnosti stanovené ve směrnici, která přiznává Komisi takovou pravomoc s dostatečně jasnou, přesnou a nepodmíněnou povahou: povinnost má přímý účinek, a proto se jí mohou jednotlivci dovolávat před vnitrostátními soudy ( 27 ).

44.

Podle předkládacího rozhodnutí byla vyhláška z roku 2013 oznámena Komisi dne 12. března 2013 ( 28 ), přijata o šest dní později a úředně zveřejněna dne 27. března 2013.

45.

Oznámení učiněné Komisi za těchto podmínek je tedy v rozporu s povinností uloženou čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34, neboť:

46.

Byl tak obejit postup stanovený směrnicí 98/34. Přijetím návrhu technického předpisu v šesti dnech následujících po jeho oznámení Komisi byla porušena povinnost dodržet odkladnou lhůtu stanovená v čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34: členský stát může oznámený návrh přijmout nejdříve tři měsíce poté, co Komise obdrží oznámení.

47.

Italská vláda uvádí dvě skutečnosti, na základě nichž ospravedlňuje svůj postup a popírá jakékoli porušení směrnice 98/34:

48.

Ani jedno z těchto dvou odůvodnění mě nepřesvědčilo.

49.

Pokud jde o oznámení z roku 2011 ( 32 ), návrhem technického předpisu, který byl tehdy Komisi sdělen, bylo (budoucí) nařízení s mocí zákona č. 2/2012, jež prodloužilo zákaz uvádění na trh těch jednorázových plastových nákupních tašek, které nejsou v souladu s harmonizovanou normou UNI EN 13432:2002. Jeho čl. 2 odst. 1 předpokládal vypracování následné ministerské vyhlášky, jež by vymezila rozsah zákazu uvádění biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných plastových nákupních tašek na trh. Kromě toho stanovil sankce pro případy porušení této budoucí právní úpravy.

50.

Oznámení z roku 2013 proto nelze považovat za pouhé zopakování oznámení z roku 2011, jak uvedla na jednání Komise. Oznámení z roku 2013 obsahuje nová omezení pro plastové tašky, jež musela být oznámena Komisi na základě směrnice 98/34.

51.

Pokud jde o odkladnou klauzuli (článek 6), její zahrnutí ze strany italského státu do znění vyhlášky z roku 2013 představuje postup, který je neslučitelný se směrnicí 98/34.

52.

Úřední zveřejnění vyhlášky z roku 2013 totiž může mít samo o sobě dopad na volný pohyb zboží, neboť ovlivní typy plastových tašek, které lze v Itálii uvádět na trh. Podmiňování vstupu vyhlášky v platnost úspěšným ukončením oznamovacího postupu dle směrnice 98/34 představuje legislativní techniku, jež nectí právní jistotu, neboť jednotlivci nevědí, kdy nastane stav (ať již příznivý či nepříznivý), kterému musí přizpůsobit své chování.

53.

Tato legislativní technika rovněž znemožňuje – jako tomu bylo v projednávaném případě – náležité zohlednění připomínek a podrobných stanovisek Komise a ostatních členských států ohledně slučitelnosti návrhu technického předpisu s pravidly unijního práva. Maří se tak cíl sledovaný směrnicí 98/34, totiž zabránit technickým překážkám obchodu ještě dříve, než začnou mít omezující účinky.

54.

Stručně řečeno se domnívám, že přijetím vyhlášky z roku 2013 došlo z formálních důvodů k porušení čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34.

55.

Podle čl. 16 odst. 1 směrnice 94/62 jsou členské státy povinny oznámit Komisi před přijetím návrhy opatření, která zamýšlejí přijmout v rámci této směrnice (ve vztahu k obalům a obalovým odpadům).

56.

Z odstavce 2 téhož článku vyplývá, že pokud je navrhované opatření technickou záležitostí, může členský stát uvést, že jeho oznámení je platné rovněž pro směrnici 83/189 (později nahrazenou směrnicí 98/34).

57.

Italský stát oznámil Komisi návrh vyhlášky z roku 2013 podle článku 16 směrnice 94/62. Toto ustanovení (na rozdíl od článku 9 směrnice 98/34) nestanoví lhůtu, během níž musí členský stát před přijetím návrhu vnitrostátního předpisu vyčkat na připomínky Komise a ostatních států. Nedomnívám se tedy, že Itálie porušila toto ustanovení, a to přesto, že vyhláška z roku 2013 byla oficiálně zveřejněna, jak jsem již uvedl, šest dní po oznámení Komisi.

58.

Postup podle článku 16 směrnice 94/62 se týká pouhého informování, zatímco korelativní postup podle směrnice 98/34 se týká informování o vnitrostátních předpisech a kontroly těchto předpisů. Jde tedy o různé postupy, které mají rovněž různé účinky.

59.

Na základě znění ani účelu článku 16 směrnice 94/62 nelze uvažovat o tom, že by nesplnění povinnosti předchozího oznámení mělo stejné účinky jako nesplnění povinnosti podle směrnice 98/34.

60.

Článek 16 směrnice 94/62 se týká vztahů mezi členskými státy a Komisí, a proto nezakládá žádná práva jednotlivcům, která by mohla být porušena, nesplní-li členský stát povinnost v článku stanovenou. Na toto ustanovení se proto nelze odvolávat u vnitrostátních soudů s cílem dosáhnout zrušení neoznámených předpisů nebo jejich neúčinnosti vůči jednotlivcům ( 33 ).

61.

Podle mého názoru článek 16 směrnice 94/62 stanoví postup pro pouhé informování podobný těm, které Soudní dvůr analyzoval v rozsudcích Enichem Base a Bulk Oil ( 34 ).

62.

Na rozdíl od toho, co uvedla na jednání Komise, je dle mého názoru logické v těchto řízeních odmítnout nepoužitelnost vnitrostátních předpisů vůči jednotlivcům, pokud byly přijaty, aniž byla splněna povinnost předchozího oznámení, kterou ukládá unijní předpis, jenž nestanoví právní důsledky přímo spojené s nesplněním této povinnosti.

63.

Opakuji, že postup pouhého informování podle článku 16 směrnice 94/62 nelze srovnávat s postupem podle směrnice 98/34 ani s jinými obdobně koncipovanými ustanoveními, což je i případ povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31, o níž jsem se zmínil dříve ( 35 ).

64.

Křížové odkazy obsažené v čl. 16 odst. 2 směrnice 94/62 a čl. 8 odst. 5 směrnice 98/34 nemění nic na tom, co bylo dosud řečeno. Jde o ustanovení, která pouze uvádějí, že oznámení vnitrostátního návrhu lze vztáhnout na dva informační postupy stanovené různými „akty Společenství“. Tím se předejde opakovaným sdělením téhož návrhu Komisi. Toto pravidlo však nic nemění na rozdílné povaze těchto dvou postupů.

65.

Ve shodě s tím, co uvedla na jednání Komise, bych také měl vysvětlit, proč oznámení návrhu technického předpisu na základě článku 8 směrnice 98/34 není platné pro účely použití čl. 114 odst. 5 SFEU. Aby bylo možné využít tohoto ustanovení SFEU, musí členský stát odůvodnit, že vnitrostátní předpis, jež má být přijat, je odůvodněn potřebou vyšší úrovně ochrany životního prostředí (či pracovního prostředí), upřesněnou samotným oznamujícím státem na základě vědeckých poznatků po přijetí harmonizačního předpisu.

66.

Oznámení týkající se provádění směrnice 98/34 takové vyčerpávající odůvodnění nevyžaduje. Oznámení učiněné podle této směrnice navíc znamená prosté odložení vstupu návrhu předpisu v platnost na určitou dobu, dokud nebude známa případná reakce Komise a ostatních členských států.

67.

Cílem oznámení podle čl. 114 odst. 5 SFEU je naopak získat souhlas Komise s přísnějším vnitrostátním předpisem, a to po ověření, že neobsahuje prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a nenarušuje fungování vnitřního trhu.

68.

Předkládající soud se v zásadě snaží zjistit, zda vnitrostátní právní úprava, která zakazuje uvádění na trh jednorázových tašek (na jedno použití) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, které nicméně splňují ostatní požadavky směrnice 94/62,

69.

Podle tohoto článku „členské státy nesmějí na svém území bránit uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh“.

70.

Podle článku 9 směrnice 94/62 smí „být uváděny na trh pouze obaly, které vyhovují všem základním požadavkům stanoveným touto směrnicí, včetně přílohy II“. Tato příloha upravuje „základní požadavky na složení a vlastnosti opakovaně použitelných a využitelných obalů, včetně recyklovatelných obalů“ ( 36 ).

71.

Podle Soudního dvora byly „značení a identifikace obalů a požadavky na jejich složení, opakovanou použitelnost a využitelnost“ (články 8 až 11 a příloha II směrnice 94/62) plně harmonizovány ( 37 ).

72.

Z tohoto prohlášení vyplývají tyto důsledky:

73.

Na tomto základě článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s článkem 9 a přílohou II této směrnice brání z věcných nebo obsahových důvodů přijetí takové vnitrostátní právní úpravy, o jakou jde v projednávané věci.

74.

Vyhláška z roku 2013 zakazuje uvádět na trh tašky, které nesplňují technický předpis (UNI EN 13432:2002), i když splňují ostatní požadavky na využitelnost stanovené v bodě 3 přílohy II směrnice 94/62, ledaže splňují další technické specifikace týkající se tloušťky a tvaru, jež rovněž nejsou upraveny touto směrnicí.

75.

Vyhláška z roku 2013 tak sice směřuje k zajištění účinné ochrany životního prostředí a účinnějšího sběru odpadů, ale upřednostňuje (a zvýhodňuje) metody kompostování a biologické rozložitelnosti před metodami recyklace materiálu a energetického využití, které povoluje směrnice 94/62.

76.

Bod 3 přílohy II směrnice 94/62 se vztahuje stejnou mírou na tyto čtyři způsoby využitelnosti obalů. Vnitrostátní předpis tedy nemůže být v rozporu s volbou unijního normotvůrce, který tuto problematiku plně harmonizoval, aniž členským státům ponechal možnost upřednostnit nebo vyloučit určité metody využitelnosti obalů v porovnání s jinými.

77.

Opakuji, že články 8 až 11 a příloha II směrnice 94/62 provádějí vyčerpávající harmonizaci, pokud jde o značení a identifikaci obalů, požadavky na jejich složení a jejich opakovanou použitelnost nebo využitelnost. Z toho vyplývá, že jedinou možností, kterou má Italská republika k dispozici, chce-li přijmout přísnější právní úpravu, je možnost stanovená v čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU ( 40 ).

78.

Tato ustanovení SFEU přiznávají členskému státu možnost přijmout vnitrostátní předpisy, opírající se o nové vědecké poznatky mj. k ochraně životního prostředí, z důvodu zvláštního problému, který se objeví v tomto členském státě po přijetí harmonizačních opatření.

79.

Tato možnost je však podmíněna předchozím oznámením vnitrostátního opatření a jeho schválením Komisí do šesti měsíců od oznámení ( 41 ). Jelikož nebylo prokázáno, že italská vláda tyto požadavky splnila, výjimka podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU se zde neuplatní.

80.

Italská vláda a sdružení Assobioplastiche tvrdí, že vyhláška z roku 2013 byla potvrzena vložením nového čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62 směrnicí 2015/720.

81.

Jejich odůvodnění nelze přijmout, neboť:

82.

Stručně řečeno, článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II brání vnitrostátní právní úpravě, která zakazuje uvádění na trh jednorázových nákupních tašek (na jedno použití) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, ač tyto tašky splňují ostatní požadavky směrnice 94/62, neoznámil-li členský stát tuto právní úpravu a neobdržel-li schválení Komise podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU.

83.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda má článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II přímý účinek a zda jsou orgány členského státu povinny upustit od uplatňování vnitrostátní právní úpravy, která by byla se zmíněnými ustanoveními v rozporu.

84.

Podle ustálené judikatury týkající se přímého účinku směrnic ( 42 ):

85.

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a s její přílohou II představuje jasné, přesné a bezpodmínečné pravidlo unijního práva, jež má přímý účinek a jehož se mohou jednotlivci dovolávat u vnitrostátních soudů ve sporech proti orgánům italského státu.

86.

V tomto ohledu stačí potvrdit, že článek 18 směrnice 94/62 striktně a bez výjimky členským státům zakazuje, aby na svém území bránily uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh.

87.

Na tyto požadavky (články 8 až 11 a příloha II) týkající se značení a identifikace, jakož i jejich složení a možnosti jejich opakovaného použití nebo využitelnosti odkazuje ustanovení čl. 9 odst. 1 směrnice 94/62, když stanoví, že na trh mohou být uváděny pouze obaly, které jsou s nimi v souladu.

88.

Příloha II stanoví konkrétně požadavky týkající se výroby a složení obalů (bod 1), jejich opakovaného použití (bod 2) a jejich využitelnosti (bod 3). Jak jsem již uvedl, stanoví čtyři alternativní kritéria pro využitelnost obalů (recyklace materiálu, energetické využití, kompostování nebo biologická rozložitelnost).

89.

Až do změny směrnice 94/62 směrnicí 2015/720 bylo možné volně uvádět na trh obaly vyrobené v souladu se směrnicí 94/62 bez dalších podmínek. Teprve od vstupu směrnice 2015/720 v platnost mohly členské státy zavést restriktivnější opatření pro uvádění lehkých plastových nákupních tašek na trh.

90.

Vzhledem k tomu, že článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II má přímý účinek, vnitrostátní soud má povinnost ve sporu upustit od použití jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení ( 43 ).

91.

Vzhledem k tomu, že původní žaloba směřuje k „náhradě škody, která byla nebo bude způsobena protiprávním jednáním [italského] správního orgánu“, chce předkládající soud vědět, zda „vnitrostátní právní úprava zakazující uvádění tašek pro odnos zboží na jedno použití, které nejsou biologicky rozložitelné, ale byly vyrobeny v souladu s požadavky směrnice 94/62“, představuje závažné a zjevné porušení článku 18 směrnice 94/62.

92.

Aby stát mohl nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, kterou mu lze přičíst, je nutné, aby:

93.

Tyto tři podmínky jsou nutné a postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Nic však nebrání tomu, aby odpovědnost státu byla založena za méně omezujících podmínek na základě vnitrostátního práva ( 45 ).

94.

Přísluší v zásadě vnitrostátním soudům, aby v souladu s pokyny Soudního dvora určily, zda jsou tyto tři podmínky splněny ( 46 ). Z nich se předkládající soud ptá pouze na to, zda porušení unijního práva bylo dostatečně závažné. O dalších dvou podmínkách tedy zřejmě není pochyb.

95.

Soudní dvůr může předkládajícímu soudu poskytnout vodítko, zda v tomto případě došlo s ohledem na všechny prvky sporu k dostatečně závažnému porušení. Mezi skutečnosti, které jsou pro jeho rozhodnutí relevantní, patří:

96.

Pokud jde o jasnost a přesnost, článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a přílohou II této směrnice splňuje obě charakteristiky. Jedná se o jednoznačná ustanovení, jež ukládají členským státům negativní povinnost (nebránit uvádění na trh obalů, které vyhovují ustanovením směrnice, jež provádí úplnou harmonizaci).

97.

Není pochyb o tom, že úmyslem italského státu bylo povolit uvádění na trh pouze pro ty plastové tašky, jež jsou uvedeny ve vyhlášce z roku 2013, a zakázat jiné, které jsou podle směrnice 94/62 přípustné. Je pravda, že cílem tohoto opatření bylo snížit znečištění, ale italský zákonodárce si byl vědom toho, že zavedením tohoto pravidla by mohl porušit směrnici 94/62 ( 48 ).

98.

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II neponechává vnitrostátním orgánům žádnou posuzovací pravomoc k tomu, aby na svém území zakázaly obaly, které jsou v souladu s harmonizovanými normami. Italská vláda mohla postupem podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU přijmout přísnější pravidla s ohledem na ochranu životního prostředí, ale jak jsem již uvedl, zjevně tak neučinila.

99.

Členské státy, jak jsem již také předeslal, neměly až do přijetí směrnice 2015/720, která do směrnice 94/62 zavedla nový čl. 4 odst. 1a, žádný prostor pro uvážení, pokud jde o přijímání přísnějších vnitrostátních opatření týkajících se uvádění lehkých plastových nákupních tašek na jedno použití na trh.

100.

Tato legislativní změna by však mohla mít určitý dopad ( 49 ), pokud by se předkládající soud domníval, že italský stát chtěl (v důsledku nesprávného posouzení, jehož omluvitelnost bude muset tento soud posoudit) předjímat legislativní návrh Komise ze dne 4. listopadu 2013 ( 50 ), na jehož základě byla přijata směrnice 2015/720.

101.

Tento návrh však jako takový pochází z doby po zveřejnění vyhlášky z roku 2013. Stěží lze tedy tvrdit, že v tomto případě přispěl k přijetí vnitrostátního opatření orgán Unie.

102.

Lze shrnout, že zákaz uvádění na trh lehkých plastových nákupních tašek na jedno použití, biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných, jakož i tašek, které nesplňují určité podmínky tloušťky, splňují-li tyto tašky požadavky směrnice 94/62, může představovat zjevně závažné porušení článku 18 směrnice 94/62, přičemž ověřit tuto skutečnost přísluší vnitrostátnímu soudu.

103.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) takto: