–

za Tilman SA N. Cariatem, A. Hocem a B. Hocem,

–

za Unilever Supply Chain Company AG W. van Eeckhouttem, advocaat,

–

za belgickou vládu M. Jacobs, C. Pochet a M. van Regemorter, jako zmocněnkyněmi,

–

za německou vládu J. Möllerem, U. Bartlem, M. Hellmannem a R. Kanitzem, jako zmocněnci,

–

za švédskou vládu N. Marville-Dosen a J. Schickel-Küng, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi A. Azéma a S. Noë, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 23 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 (Úř. věst. 2009, L 147, s. 1, dále jen „Luganská úmluva II“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Tilman SA, se sídlem v Belgii, a společností Unilever Supply Chain Company AG (dále jen „Unilever“), se sídlem ve Švýcarsku, ve věci nezaplacení částek společností Unilever fakturovaných společností Tilman.

3

Luganská úmluva II byla podepsána Evropským společenstvím, Dánským královstvím, Islandskou republikou, Norským královstvím a Švýcarskou konfederací.

4

Článek 1 odst. 3 této úmluvy zní takto:

„V této úmluvě se ‚státem vázaným touto úmluvou‘ rozumí kterýkoli stát, který je smluvní stranou této úmluvy nebo členským státem Evropského společenství. Rozumí se jím také Evropské společenství.“

5

Článek 23 uvedené úmluvy, nadepsaný „Ujednání o příslušnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území státu vázaného touto úmluvou, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého státu vázaného úmluvou, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

2.   Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.“

6

Článek 64 odst. 1 a 2 téže úmluvy zní takto:

„1.   Touto úmluvou není dotčeno používání nařízení Rady (ES) č. 44/2001 [ze dne 22. prosince 2000] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [(Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen ‚nařízení Brusel I‘)] a veškerých jeho změn, Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [(Úř. věst. 1972, L 299, s. 32)], podepsané v Bruselu dne 27. září 1968, protokolu o výkladu této úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství, podepsaného v Lucemburku dne 3. června 1971 a pozměněného úmluvami o přistoupení států přistupujících k Evropským společenstvím k dotyčné úmluvě a k dotyčnému protokolu [(dále jen ‚Bruselská úmluva‘)] a Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 19. října 2005, členskými státy Evropského společenství.

2.   Tato úmluva se však vždy použije

[…]“

7

Článek 1 odst. 1 Protokolu 2 o jednotném výkladu [Luganské úmluvy II] a o Stálém výboru:

„Každý soud používající a vykládající úmluvu bere řádný ohled na zásady stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému/dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému/jakýmkoli podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy.“

8

Článek 23 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I stanoví:

„1.   Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

2.   Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.“

9

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“) zrušilo nařízení Brusel I.

10

Článek 25 nařízení Brusel Ia, nadepsaný „Ujednání o příslušnosti“, který je obsažen v kapitole II tohoto nařízení, nadepsané „Příslušnost“, stanoví:

„1.   Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

2.   Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.

[…]“

11

Článek 2 Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7), podepsané v Bruselu a v Londýně dne 24. ledna 2020 a která vstoupila v platnost dne 1. února 2020 (dále jen „dohoda o vystoupení“), stanoví:

„Pro účely této dohody se rozumí:

[…]“

12

Článek 67 této dohody, nadepsaný „Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí a související spolupráce mezi ústředními orgány“, v odstavci 1 stanoví:

„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o soudní řízení zahájená před koncem přechodného období a řízení nebo žaloby, které s těmito soudními řízeními souvisejí podle článků 29, 30 a 31 nařízení [Brusel Ia], […], použijí níže uvedené akty nebo ustanovení:

[…]“

13

Článek 126 uvedené dohody, nadepsaný „Přechodné období“, zní takto:

„Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“

14

Článek 127 téže dohody, nadepsaný „Rozsah působnosti přechodného období“, stanoví:

„1.   Není-li v této dohodě stanoveno jinak, v přechodném období se na Spojené království a ve Spojeném království použije právo Unie.

[…]

6.   Není-li v této dohodě stanoveno jinak, během přechodného období se má za to, že jakýkoli odkaz na členské státy obsažený v právu Unie použitelném podle odstavce 1, včetně práva Unie prováděného a používaného členskými státy, zahrnuje i Spojené království.

[…]“

15

Dne 22. listopadu 2010 uzavřely společnosti Tilman a Unilever první smlouvu, na základě které se prvně uvedená zavázala obalit a zabalit na účet druhé společnosti krabičky s čajovými sáčky za stanovenou cenu.

16

Druhou smlouvou uzavřenou dne 6. ledna 2011 byla dohodnutá cena změněna. V této smlouvě bylo uvedeno, že se v případě neexistence jiných ujednání řídí tato smlouva všeobecnými obchodními podmínkami společnosti Unilever pro nákup výrobků. Tyto všeobecné obchodní podmínky, které bylo možné zobrazit a stáhnout z internetové stránky prostřednictvím hypertextového odkazu obsaženého v uvedené smlouvě, stanovily, že každá smluvní strana „se neodvolatelně podřizuje výlučné jurisdikci anglických soudů pro řešení veškerých sporů, které mohou přímo nebo nepřímo vyplynout ze smlouvy“.

17

Po změně způsobu fakturace došlo mezi stranami k neshodě ohledně zvýšení účtované ceny a společnost Unilever zaplatila faktury vystavené společností Tilman pouze částečně.

18

Společnost Tilman podala u belgických soudů žalobu proti společnosti Unilever na uhrazení nezaplacených částek. Společnost Unilever poté tvrdila, že podle všeobecných obchodních podmínek smlouvy dotčené v původním řízení jsou k rozhodování sporu příslušné pouze anglické soudy.

19

Rozsudkem ze dne 12. srpna 2015 se belgický soud prvního stupně prohlásil za příslušný k rozhodnutí sporu, přičemž rozhodl, že smlouva se řídí anglickým právem a musí být vykládána podle něj.

20

Společnost Tilman podala proti tomuto rozsudku odvolání, v němž tvrdila, že se smlouva musí řídit belgickým právem a musí být vykládána podle něj. Společnost Unilever podala vedlejší odvolání, v němž namítala, že příslušnost nemají belgické soudy, nýbrž anglické soudy.

21

Rozsudkem ze dne 12. února 2020 cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu, Belgie) vyhověl námitce nepříslušnosti soudu vznesené společností Unilever, když rozhodl, že v souladu s doložkou o soudní příslušnosti obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách smlouvy dotčené v původním řízení nejsou belgické soudy příslušné k rozhodování sporu vzniklého z plnění uvedené smlouvy.

22

Společnost Tilman podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Belgie), přičemž se dovolávala porušení čl. 23 odst. 1 a 2 Luganské úmluvy II. Podle společnosti Tilman totiž cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu) neprávem postavil situaci v původním řízení na roveň situaci, kdy je smlouva uzavřena prostřednictvím internetu, ale kupující musí zaškrtnout políčko uvádějící, že souhlasí se všeobecnými obchodními podmínkami prodávajícího.

23

Předkládající soud si klade otázku, zda jsou ve věci v původním řízení splněny podmínky pro prokázání skutečného souhlasu společnosti Tilman s doložkou o soudní příslušnosti, jelikož tato doložka byla uvedena ve všeobecných obchodních podmínkách společnosti Unilever pro nákup výrobků, a nikoli ve smlouvě dotčené v původním řízení, a tyto podmínky nebyly přímo připojeny k uvedené smlouvě.

24

Na jednu stranu tento soud připomíná, že cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu) v rozsudku ze dne 12. února 2020 rozhodl, že podmínky vytyčené judikaturou Soudního dvora, zejména v rozsudcích ze dne 14. prosince 1976, Estasis Saloti di Colzani (24/76, EU:C:1976:177), a ze dne 21. května 2015, El Majdoub (C‑322/14, EU:C:2015:334), se zdají být splněny.

25

Pokud jde totiž o podmínku, podle které musí smlouva výslovně odkazovat na všeobecné obchodní podmínky, smlouva, kterou společnost Unilever zaslala společnosti Tilman k podpisu a kterou posledně jmenovaná skutečně podepsala dne 6. ledna 2011, výslovně stanoví, že se řídí všeobecnými obchodními podmínkami společnosti Unilever pro nákup výrobků, pokud ve smlouvě nebo v jiných dohodách mezi stranami nejsou obsažena jiná ujednání. Pokud jde o podmínku, podle které běžně obezřetná osoba „musí mít možnost zkontrolovat“ odkaz na všeobecné obchodní podmínky, ve zmíněné smlouvě je uveden hypertextový odkaz na internetovou stránku umožňující přístup ke všeobecným obchodním podmínkám společnosti Unilever. Pokud jde o podmínku, podle které musí být možné všeobecné obchodní podmínky „zaznamenat na trvalý nosič“, společnost Tilman měla možnost navštívit internetovou stránku, na níž byly všeobecné obchodní podmínky společnosti Unilever uvedeny, a tyto podmínky si stáhnout a vytisknout.

26

Na druhou stranu však společnost Tilman nebyla vyzvána k zaškrtnutí políčka uvádějícího, že souhlasí se všeobecnými obchodními podmínkami společnosti Unilever, takže vyvstává otázka, zda byla dodržena ustanovení čl. 23 odst. 1 a 2 Luganské úmluvy II.

27

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je v souladu s čl. 23 odst. 1 písm. a) a odst. 2 [Luganské úmluvy II], pokud je doložka o soudní příslušnosti obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, na které písemně uzavřená smlouva odkazuje prostřednictvím hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, stáhnout si je a vytisknout si je, přičemž smluvní strana, vůči níž je tato doložka namítána, nebyla vyzvána, aby s těmito všeobecnými obchodními podmínkami vyslovila souhlas zaškrtnutím políčka na uvedené internetové stránce?“

28

Úvodem je třeba poznamenat, že v souladu s čl. 67 odst. 1 písm. a) dohody o vystoupení se ustanovení o příslušnosti obsažená v nařízení Brusel Ia použijí ve Spojeném království, jakož i v členských státech v případech zahrnujících Spojené království na soudní řízení zahájená před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 této dohody.

29

Mimoto podle článku 127 téže dohody se v tomto přechodném období použije na Spojené království právo Unie, včetně mezinárodních dohod, mezi něž patří Luganská úmluva II.

30

Pokud jde o doložky o soudní příslušnosti, je třeba připomenout, že již svou povahou jsou tyto doložky volbou příslušnosti, která nemá právní účinky, dokud není zahájeno soudní řízení, a která má důsledky až ode dne podání žaloby k soudu (rozsudek ze dne 13. listopadu 1979, Sanicentral, 25/79, EU:C:1979:255, bod 6). Pro účely posouzení působnosti takové doložky ohledně použitelné právní úpravy je tedy třeba vycházet z tohoto data.

31

V projednávaném případě přitom ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že žaloba dotčená v původním řízení byla podána před 31. prosincem 2020, kdy skončilo přechodné období stanovené v článku 126 dohody o vystoupení, takže výklad Luganské úmluvy II je pro rozhodnutí sporu v původním řízení nadále nezbytný.

32

Pokud jde o věc samou, předkládající soud se v podstatě táže, zda čl. 23 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Luganské úmluvy II musí být vykládán v tom smyslu, že doložka o soudní příslušnosti je právoplatně uzavřena, pokud je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, na které písemně uzavřená smlouva odkazuje prostřednictvím hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, stáhnout si je a vytisknout si je, aniž by smluvní strana, vůči níž je tato doložka namítána, byla vyzvána, aby s těmito všeobecnými obchodními podmínkami vyslovila souhlas zaškrtnutím políčka na uvedené internetové stránce.

33

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 protokolu 2 o výkladu Luganské úmluvy II, tato úmluva musí být použita a vykládána s ohledem na zásady stanovené Soudním dvorem k dotčenému/dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému/jakýmkoli podobným ustanovení/m obsaženým v jiných nástrojích, mezi něž patří Bruselská úmluva a nařízení Brusel I.

34

Vzhledem k tomu, že čl. 23 odst. 1 a 2 Luganské úmluvy II je totožný s čl. 23 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I a že samotný čl. 23 odst. 1 tohoto nařízení byl formulován takřka totožně jako čl. 17 první pododstavec Bruselské úmluvy, je třeba pro účely výkladu čl. 23 odst. 1 a 2 Luganské úmluvy II zohlednit výklad odpovídajících ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I podaný Soudním dvorem (obdobně viz rozsudky ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, body 18 a 19, jakož i ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, body 27 a 28). Stejně tak vzhledem k tomu, že čl. 25 odst. 1 a 2 nařízení Brusel Ia nahradil čl. 23 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I v podstatě totožným zněním, je třeba rovněž zohlednit judikaturu Soudního dvora týkající se prvního z těchto ustanovení.

35

Podle čl. 23 odst. 1 Luganské úmluvy II se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území státu vázaného uvedenou úmluvou, mohou dohodnout, že k rozhodování o sporech vzniklých z určitého právního vztahu má výlučnou příslušnost soud některého státu, který je rovněž vázán touto úmluvou. Aby bylo toto určení příslušnosti právoplatné, musí být zejména, jak vyplývá z bodu a) tohoto ustanovení, uzavřeno „písemně nebo ústně s písemným potvrzením“.

36

Pokud jde o ustanovení článku 23 nařízení Brusel I, Soudní dvůr rozhodl, že jelikož vylučují jak příslušnost určenou na základě obecné zásady soudní příslušnosti podle bydliště žalovaného upravené v článku 2 tohoto nařízení, tak i zvláštní příslušnost stanovenou v jeho článcích 5 až 7, je třeba je vykládat striktně, pokud jde o podmínky, které jsou v nich stanoveny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 25 a citovaná judikatura).

37

Článek 23 odst. 1 nařízení Brusel I jasně uvádí, že se jeho působnost omezuje na případy, ve kterých se strany „dohodnou“ na příslušnosti soudu. Právě tato shodná vůle stran v souladu se zásadou smluvní volnosti odůvodňuje přiznání přednosti volbě příslušnosti jiného soudu, než je soud, který by byl podle tohoto nařízení případně příslušný (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 26 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, bod 24).

38

Článek 23 odst. 1 nařízení Brusel I tím, že právoplatnost takové doložky o soudní příslušnosti podmiňuje existencí „dohody“ stran, ukládá soudu, jemuž byla věc předložena, povinnost zkoumat, zda doložka, jež mu přiznává příslušnost, byla skutečně předmětem souhlasu stran, který musí být vyjádřen jasně a přesně (obdobně viz rozsudky ze dne 14. prosince 1976, Estasis Saloti di Colzani, 24/76, EU:C:1976:177, bod 7; ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 27, a ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, bod 27).

39

Formální náležitosti vyžadované článkem 23 odst. 1 nařízení Brusel I mají totiž zajistit, aby byl souhlas stran skutečně doložen (pokud jde o Bruselskou úmluvu, obdobně viz rozsudek ze dne 14. prosince 1976, Estasis Saloti di Colzani, 24/76, EU:C:1976:177, bod 7), jelikož tento skutečný souhlas je jedním z cílů tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 28 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, bod 27).

40

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, pokud jde o Bruselskou úmluvu, že jsou-li všeobecné obchodní podmínky vytištěny na zadní straně smlouvy a tato smlouva obsahuje výslovný odkaz na uvedené všeobecné obchodní podmínky, nebo odkázaly-li strany v textu smlouvy na nabídku, která výslovně odkazuje na všeobecné obchodní podmínky, pokud smluvní strana může takový výslovný odkaz při vynaložení obvyklé péče zkontrolovat a je-li prokázáno, že všeobecné obchodní podmínky obsahující doložku o soudní příslušnosti byly druhé smluvní straně skutečně sděleny, doložka o soudní příslušnosti obsažená ve všeobecných obchodních podmínkách jedné ze stran pro prodej v zásadě splňuje požadavek na písemnou formu stanovený v čl. 17 prvním pododstavci této úmluvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 1976, Estasis Saloti di Colzani, 24/76, EU:C:1976:177, body 10 a 12).

41

Soudní dvůr nicméně upřesnil, že požadavek na písemnou formu stanovený v čl. 17 prvním pododstavci Bruselské úmluvy není splněn v případě nepřímých nebo implicitních odkazů na dřívější korespondenci, jelikož takto není dána žádná jistota, že doložka o soudní příslušnosti byla skutečně předmětem smlouvy jako takové (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 1976, Estasis Saloti di Colzani, 24/76, EU:C:1976:177, bod 12).

42

Stejně tak Soudní dvůr rozhodl, že doložka o soudní příslušnosti nesplňuje požadavky čl. 25 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel Ia, jehož znění je podobné znění článku 23 odst. 1 písm. a) Luganské úmluvy II, pokud byla smlouva uzavřena ústně bez pozdějšího písemného potvrzení a všeobecné obchodní podmínky obsahující tuto doložku o soudní příslušnosti byly zmíněny pouze na fakturách vystavených jednou ze stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‑64/17, EU:C:2018:173, body 28 a 29).

43

Podle čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I, který je ve vztahu k článku 17 Bruselské úmluvy novým ustanovením, jež bylo doplněno k zohlednění vývoje nových komunikačních technologií, může přitom platnost takové doložky o soudní příslušnosti, jako je doložka dotčená v původním řízení, záviset zejména na možnosti jejího trvalého záznamu (rozsudek ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 32).

44

Jak vyplývá z doslovného výkladu tohoto ustanovení, toto ustanovení vyžaduje, aby byla nabídnuta „možnost“ trvale zaznamenat doložku o soudní příslušnosti, bez ohledu na to, zda znění všeobecných obchodních podmínek bylo kupujícím skutečně trvale zaznamenáno poté či před tím, než zaškrtl políčko vyjadřující jeho souhlas s uvedenými podmínkami (rozsudek ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 33).

45

Účelem uvedeného ustanovení je totiž postavit některé formy sdělení elektronickými prostředky na roveň písemné formě s cílem zjednodušit uzavírání smluv elektronickou cestou, neboť k předání dotčených informací dojde i v případě, jsou-li zpřístupněny prostřednictvím obrazovky. K tomu, aby elektronický přenos mohl poskytnout stejné záruky, zejména co se týče důkazů, stačí, aby bylo „možné“ informace uložit a vytisknout před uzavřením smlouvy (rozsudek ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 36).

46

V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že doložka o soudní příslušnosti dotčená ve věci v původním řízení je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách společnosti Unilever, na které je v písemné smlouvě uzavřené mezi stranami výslovně odkazováno.

47

Pokud jde o situaci, kdy – jako v projednávaném případě – všeobecné obchodní podmínky, v nichž je obsažena doložka o soudní příslušnosti, nejsou přímo připojeny ke smlouvě, je třeba konstatovat, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodech 37 až 45 tohoto rozsudku je taková doložka přípustná, pokud je v samotném textu smlouvy podepsané oběma smluvními stranami učiněn výslovný odkaz na tyto všeobecné obchodní podmínky obsahující uvedenou doložku.

48

To však platí pouze v případě výslovného odkazu, který smluvní strana může při vynaložení obvyklé péče zkontrolovat a je-li prokázáno, že všeobecné obchodní podmínky obsahující doložku o soudní příslušnosti byly druhé smluvní straně skutečně sděleny (rozsudek ze dne 7. července 2016, Hőszig, C‑222/15, EU:C:2016:525, bod 40).

49

V projednávaném případě podle všeho není zpochybňováno, že znění smlouvy dotčené v původním řízení obsahuje takový výslovný odkaz, který může žalobkyně v původním řízení zkontrolovat, což však přísluší posoudit předkládajícímu soudu.

50

Je tedy třeba ověřit, zda byly všeobecné obchodní podmínky této smluvní straně skutečně sděleny.

51

Vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I, jak je vykládán Soudním dvorem, dochází k předání dotyčných informací, jsou-li tyto informace přístupné prostřednictvím obrazovky, je odkaz v písemné smlouvě na všeobecné obchodní podmínky uvedením hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, za předpokladu, že tento hypertextový odkaz je funkční a může být zobrazen smluvní stranou při vynaložení obvyklé péče, a fortiori rovnocenný důkazu o sdělení těchto informací.

52

V takovém případě okolnost, že na dotčené internetové stránce není žádné políčko, které by bylo možné zaškrtnout, a vyjádřit tak souhlas s těmito všeobecnými obchodními podmínkami, nebo že se stránka obsahující tyto podmínky neotevře automaticky při vstupu na uvedenou internetovou stránku, nemůže takový závěr zpochybnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. května 2015, El Majdoub, C‑322/14, EU:C:2015:334, bod 39), pokud je přístup k uvedeným všeobecným obchodním podmínkám možný před podpisem smlouvy a pokud k přijetí těchto podmínek dochází podpisem dotyčné smluvní strany.

53

Mimoto vzhledem k tomu, že ke splnění formálních náležitostí stačí pouhá možnost uložit a vytisknout všeobecné obchodní podmínky před uzavřením smlouvy, není důležité, zda předané informace dotyčný podnik „poskytl“ nebo je smluvní strana „obdržela“.

54

Formální náležitosti stanovené v čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I totiž odpovídají snaze nenarušovat obchodní zvyklosti a zároveň neutralizovat účinky doložek, které by mohly zůstat ve smlouvách nepovšimnuty, jako jsou ujednání, která jsou uvedena na tištěných papírech sloužících ke korespondenci nebo k vystavování faktur a která nebyla přijata stranou, vůči níž jsou namítána (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. června 1981, Elefanten Schuh, 150/80, EU:C:1981:148, bod 24, a ze dne 7. července 2016, Hőszig, C‑222/15, EU:C:2016:525, bod 36).

55

V projednávaném případě se přitom věc dotčená v původním řízení týká trvalého smluvního vztahu mezi obchodními podniky, takže požadavky na ochranu spotřebitele pro kupujícího nelze zohlednit.

56

V každém případě, a i když předkládající soud nepoložil Soudnímu dvoru otázku ohledně případné existence mezinárodních obchodních zvyklostí, které strany znají, je třeba dodat, že kromě dvou možností stanovených v čl. 23 odst. 1 písm. a) Luganské úmluvy II, a to uzavření písemně nebo ústně s písemným potvrzením, tento čl. 23 odst. 1 v písmenech b) a c) dodává, že doložka o soudní příslušnosti může být rovněž uzavřena ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí (obdobně viz rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‑64/17, EU:C:2018:173, bod 31).

57

V takovém případě je totiž uzavření doložky o soudní příslušnosti považováno za právoplatné, pokud je učiněno ve formě přijímané v této oblasti, kterou strany znají nebo musejí znát. Ačkoliv toto zmírnění neznamená, že shodná vůle stran nemusí nutně existovat, jelikož skutečný souhlas dotyčných stran je stále jedním z cílů tohoto ustanovení, považuje se shodná vůle smluvních stran ohledně doložky o soudní příslušnosti za prokázanou, jestliže v tomto ohledu existují v dotčeném odvětví mezinárodního obchodu obchodní zvyklosti, které tyto strany znají nebo musí znát (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. února 1997, MSG, C‑106/95, EU:C:1997:70, body 16, 17 a 19, jakož i ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, body 39 a 40).

58

V projednávaném případě bude na předkládajícím soudu, aby případně ověřil, zda byla mezi účastníky v původním řízení uzavřena doložka o soudní příslušnosti v jedné z forem uvedených v čl. 23 odst. 1 písm. b) a c) Luganské úmluvy II.

59

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 23 odst. 1 a 2 Luganské úmluvy II musí být vykládán v tom smyslu, že doložka o soudní příslušnosti je právoplatně uzavřena, pokud je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, na které písemně uzavřená smlouva odkazuje prostřednictvím hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze před podpisem uvedené smlouvy s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, stáhnout si je a vytisknout si je, aniž by smluvní strana, vůči níž je tato doložka namítána, byla formálně vyzvána, aby s těmito všeobecnými obchodními podmínkami vyslovila souhlas zaškrtnutím políčka na uvedené internetové stránce.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 23 odst. 1 a 2 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008

musí být vykládán v tom smyslu, že

doložka o soudní příslušnosti je právoplatně uzavřena, pokud je obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, na které písemně uzavřená smlouva odkazuje prostřednictvím hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze před podpisem uvedené smlouvy s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, stáhnout si je a vytisknout si je, aniž by smluvní strana, vůči níž je tato doložka namítána, byla formálně vyzvána, aby s těmito všeobecnými obchodními podmínkami vyslovila souhlas zaškrtnutím políčka na uvedené internetové stránce.