–

za Banco Cetelem SA D. Sarmiento Ramírez-Escuderem a C. Vendrell Cervantesem, abogados,

–

za španělskou vládu M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi J. Baquero Cruzem, I. Rubene a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zásad přednosti unijního práva a právní jistoty, článku 120 SFEU, jakož i čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi paní Casildou, která je spotřebitelkou, a Banco Cetelem SA ve věci smlouvy o revolvingovém úvěru poskynutém Banco Cetelem této spotřebitelce, jejíž úroková sazba má údajně lichvářskou povahu.

3

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

4

Článek 8 této směrnice stanoví:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

5

Článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst 2008, L 133, s. 66), nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, stanoví:

„1.   Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

2.   Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.

3.   Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice.

[…]“

6

Podle článku 1255 Código civil (občanský zákoník) „si mohou smluvní strany sjednávat dohody, ujednání a podmínky, které považují za vhodné, pokud nejsou v rozporu se zákony, dobrými mravy nebo veřejným pořádkem“.

7

Podle čl. 1 odst. 1 Ley sobre nulidad de los contratos de préstamos usurarios (zákon o neplatnosti lichvářských úvěrových smluv) ze dne 23. července 1908 (BOE č. 206 ze dne 24. července 1908, dále jen „zákon o lichvě“) platí:

„Neplatná je každá úvěrová smlouva, v níž je úroková sazba výrazně vyšší než běžná úroková sazba a která je zjevně nepřiměřená vzhledem k okolnostem daného případu nebo zavádí takové podmínky, které jsou nespravedlivé a neplatné, existují-li důvody se domnívat, že s ní dlužník souhlasil z důvodu své tísnivé situace, nezkušenosti nebo omezených psychických schopností.“

8

Článek 80 přepracovaného obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů schváleného Real Decreto Legislativo 1/2007, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios (královské legislativní nařízení č. 1/2007, kterým se schvaluje přepracovaný obecný zákon o ochraně spotřebitelů a uživatelů) ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007, dále jen „LGDCU“), nadepsaný „Požadavky na smluvní ujednání, která nebyla sjednána individuálně“, uvádí jako jeden z těchto požadavků v bodě c) „dobrou víru a spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi stran, což ve všech případech vylučuje použití zneužívajících ujednání“.

9

Článek 82 odst. 1 LGDCU zní:

„Za zneužívající se považují všechna ujednání, která nebyla sjednána individuálně, jakož i veškeré praktiky, které nevyplývají z výslovné dohody a které navzdory požadavku dobré víry vytvářejí v neprospěch spotřebitele a uživatele významnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran, které vyplývají z dané smlouvy.“

10

Žalobkyně ve věci v původním řízení, která je spotřebitelkou, uzavřela dne 8. dubna 2011 s Banco Cetelem spotřebitelskou smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž byla stanovena roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) ve výši 23,14 % a s níž bylo spojeno vydání kreditní karty (dále jen „dotčená úvěrová smlouva“).

11

Tato spotřebitelka podala k předkládajícímu soudu, kterým je Juzgado de Primera Instancia no 4 de Castelló de la Plana (soud prvního stupně č. 4 v Castelló de la Plana, Španělsko), žalobu na neplatnost dotčené úvěrové smlouvy z důvodu, že při jejím uzavření nebyla RPSN ve výši 23,14 % uvedena dostatečně transparentně a spotřebitelka o ní nebyla informována, a podpůrně, že tato úroková sazba musí být považována za lichvářskou. Tato žaloba směřuje rovněž k tomu, aby byla Banco Cetelem uložena povinnost vrátit žalobkyni již zaplacené úroky, zatímco žalobkyně v původním řízení musí být povinna vrátit pouze půjčenou jistinu.

12

Banco Cetelem zpochybňuje nedostatek transparentnosti, jakož i lichvářskou povahu dotčené úvěrové smlouvy. Za tímto účelem se dovolává zejména rozsudku Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) č. 149/2020 ze dne 4. března 2020 (ES:TS:2020:600), který se týká výkladu zákona o lichvě. Z tohoto rozsudku údajně vyplývá, že sazbu stanovenou v dotčené smlouvě o úvěru nelze považovat za lichvářskou. Podle jejího názoru z něj totiž vyplývá, že pro určení, zda je úroková sazba takové povahy, je třeba vycházet z průměrné úrokové sazby použitelné pro kategorii, do níž spadá dotčená transakce, zveřejněné v oficiálních statistikách Španělské národní banky. V projednávané věci je RPSN ve výši 23,14 % uvedená v dotčené úvěrové smlouvě nižší než průměrná úroková sazba, která se obecně používá u této kategorie smluv, tj. u smluv o revolvingovém úvěru.

13

Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti rozsudků Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) č. 628/2015 ze dne 25. listopadu 2015 (ES:TS:2015:4810) a č. 149/2020 ze dne 4. března 2020 (ES:TS:2020:600) se zásadami přednosti unijního práva a právní jistoty, jakož i se směrnicemi 93/13 a 2008/48.

14

Podle předkládajícího soudu zásady formulované v těchto rozsudcích Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) nejen zkreslují pojem „lichva“, jelikož vylučují jeho subjektivní hledisko, a sice posouzení zranitelnosti spotřebitele, ale jsou rovněž neslučitelné s čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, neboť umožňují, aby cenu nebo i náklady spotřebitelského úvěru stanovovaly nebo přezkoumávaly soudy bez jakéhokoli právního základu a bez prohlášení neplatnosti smlouvy z důvodu její lichvářské povahy. Předkládající soud si proto klade otázku, zda musí v souladu se zásadou přednosti unijního práva v rámci sporu, který mu byl předložen, upustit od použití této judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

15

Kromě toho má předkládající soud za to, že vzhledem k tomu, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) v rozsudku č. 149/2020 ze dne 4. března 2020 (ES:TS:2020:600) rozhodl, že soud může zkoumat zneužívající povahu ujednání, které stanoví úrokovou sazbu pouze tehdy, pokud spotřebitel podal příslušný návrh, je tato judikatura rovněž neslučitelná s povinností soudu vyplývající ze směrnice 93/13 ověřit zneužívající povahu ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru i bez návrhu.

16

Nakonec předkládající soud uvádí, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) omezil v uvedeném rozsudku posuzovací pravomoc vnitrostátního soudu, kterou má při zkoumání případné lichvářské povahy smlouvy o spotřebitelském úvěru, tím, že pro tyto účely stanovil kritéria, která nejsou objektivní ani přesná, čímž porušil zásadu právní jistoty, o čemž svědčí nekonzistentní judikatura vnitrostátních soudů. Tato právní nejistota je neslučitelná s cílem účinného fungování vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů, který sleduje směrnice 2008/48 a článek 120 SFEU.

17

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 4 de Castelló de la Plana (soud prvního stupně č. 4 v Castelló de la Plana) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18

Předkládající soud požádal, aby byla projednávaná věc projednána ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu své žádosti uvedl, že položené otázky mají významný dopad na současný kontext finančního trhu spotřebitelských úvěrů.

19

Článek 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

20

Pokud jde v tomto ohledu o skutečnost, že otázky položené v projednávané věci se potenciálně týkají velkého počtu osob a právních vztahů, je třeba připomenout, že zrychlené řízení uvedené v tomto ustanovení je procesním nástrojem určeným k řešení mimořádně naléhavé situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2022, Veridos, C‑669/20, EU:C:2022:684, bod 24 a citovaná judikatura).

21

Značný počet osob nebo právních situací, které jsou potenciálně dotčeny rozhodnutím, jež má předkládající soud vydat poté, co předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nemůže přitom sám o sobě představovat výjimečnou okolnost, která by byla důvodem pro využití zrychleného řízení [rozsudek ze dne 3. března 2022, Presidenza del Consiglio dei Ministri a další (Odborná příprava lékařů specialistů), C‑590/20, EU:C:2022:150, bod 28 a citovaná judikatura].

22

Za těchto podmínek předseda Soudního dvora dne 12. května 2021 po vyslechnutí soudkyně zpravodajky a generálního advokáta rozhodl, že není důvodné této žádosti vyhovět.

23

Dopisem ze dne 1. srpna 2022 Banco Cetelem informovala Soudní dvůr a doložila podpůrnými dokumenty, že dne 29. dubna 2021 učinila u předkládajícího soudu procesní úkon, jímž uznala všechny nároky žalobkyně v původním řízení. Dále Banco Cetelem uvádí, že účastnice původního řízení uzavřely dohodu o narovnání, podle níž se žalobkyně v původním řízení vzdává všech svých nároků výměnou za zaplacení požadované částky společností Banco Cetelem. K tomuto dopisu byla připojena kopie žádosti o schválení této dohody o narovnání, která byla předkládajícímu soudu předložena dne 10. května 2021, jakož i kopie dokladu o zaplacení dohodnuté částky ze dne 12. května 2021.

24

Podle uvedené dohody se dotčená úvěrová smlouva ukončuje a každá ze stran prohlašuje, že nemá vůči druhé straně žádné další pohledávky.

25

Na dotaz Soudního dvora, zda pro účely vyřešení sporu v původním řízení potřebuje i nadále odpověď na předběžné otázky, předkládající soud v odpovědi ze dne 31. srpna 2022 uvedl, že dne 7. května 2021 rozhodl, že bez ohledu na uznání nároku musí být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zachována, jelikož je vedena zjevným obecným zájmem. Kromě toho předkládající soud dne 11. května 2021 rozhodl, že žádosti o schválení dohody o narovnání nelze vyhovět, dokud bude řízení přerušeno do doby, než Soudní dvůr rozhodne o předběžné otázce.

26

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 43 a citovaná judikatura).

27

Z ustálené judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44).

28

Mimoto v souladu s čl. 100 odst. 2 svého jednacího řádu může Soudní dvůr kdykoli určit, že již nejsou splněny podmínky zakládající jeho pravomoc.

29

V projednávané věci z dopisu ze dne 1. srpna 2022 zaslaného Soudnímu dvoru společností Banco Cetelem vyplývá, že účastnice původního řízení uzavřely dohodu o narovnání, na jejímž základě se žalobkyně v původním řízení výměnou za zaplacení částky společností Banco Cetelem vzdává veškerých nároků, které jí vůči této bance vyplývaly z dotčené úvěrové smlouvy. Předkládající soud existenci této dohody o narovnání potvrzuje, jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 31. srpna 2022 a z dokumentů k němu připojených.

30

Dále je nutno konstatovat, že předkládající soud v dopise ze dne 31. srpna 2022 uvedl, že chce setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že se jeho otázky týkají oblasti obecného zájmu. Podle jeho názoru by odpovědi na tyto otázky mohly ukončit situaci právní nejistoty, kterou vyvolala judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), a mohly by být relevantní pro řešení mnoha podobných sporů probíhajících mimo jiné i před ním.

31

Podle ustálené judikatury však platí, že důvodem pro žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není poskytnutí konzultativního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž její nezbytnost pro účinné vyřešení sporu Pokud se tedy ukáže, že položené otázky již nejsou pro řešení daného sporu zjevně relevantní, Soudní dvůr má povinnost rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 70, jakož i citovaná judikatura].

32

Vzhledem k tomu, že ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá řízení o sporu, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které by mohlo zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce, musí Soudní dvůr dospět k závěru, že nevydá rozhodnutí ve věci samé, pokud se spor v původním řízení stal bezpředmětným [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 1998, Djabali, C‑314/96, EU:C:1998:104, body 21 a 22, jakož i usnesení ze dne 1. října 2019, YX (Postoupení rozsudku členskému státu státní příslušnosti odsouzeného), C‑495/18, EU:C:2019:808, body 19 a 24 až 26].

33

I když v projednávané věci řízení o sporu v původním řízení u předkládajícího soudu dosud formálně probíhá, jelikož uvedený soud rozhodl o přerušení řízení o tomto sporu pro účely předložené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že účastnice původního řízení uzavřely dohodu o narovnání, která byla splněna, a že se obrátily na předkládající soud se žádostí o schválení této dohody, která ukončuje jejich spor. Z toho vyplývá, že odpověď Soudního dvora na otázky položené předkládajícím soudem by pro tento soud při rozhodování tohoto sporu, který se stal bezpředmětným, nebyla nikterak užitečná.

34

Za těchto podmínek není důvodné rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastnice původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastnic řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

O žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Juzgado de Primera Instancia no 4 de Castelló de la Plana (soud prvního stupně č. 4 v Castelló de la Plana, Španělsko) ze dne 7. května 2021 není důvodné rozhodnout.